národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1980 - ČÍSLO 2

35 LET MEZINÁRODNÍHO FOLKLORISTICKÉHO FESTIVALU VE STRÁŽNICI [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Filozofická fakulta Univerzity J. Ev. Purkyně, Brno
      I.
      V naší úvaze nad třicetipěti ročníky strážnických folkloristických slavností můžeme navázat na hodnocení předchozích zaokrouhlených výročí,1) připomenout vývojové etapy festivalu i zaznamenat jeho nové podněty v posledních pěti letech.
      První etapu představuje období 1946-1948, kdy se v programové skladbě slavností klade důraz na autentické projevy folklóru v podání vesnických skupin. Vesnické skupiny, které tehdy ve strážnických programech vystupovaly, předváděly folklórní a zvykové projevy bez podstatnější úpravy a režijních zásahů. Tento přístup ovlivňoval nejen soustředěný zájem národopisců o tradiční lidovou kulturu, ale i samotná skutečnost, že v řadě krajů byla v té době tradice lidové kultury ještě živá. v mnoha obcích se nosil tradiční kroj, udržovaly se rodinné i výroční obyčeje; v autentické podobě žilo lidové vyprávění, lidová píseň[/] i tanec. Tradice lidové kultury byla tedy v mnoha aspektech nedílnou součástí života obyvatel na venkově. Důležitým prvkem strážnických slavností byly soutěže, při nichž na sebe upozornila řada lidových kapel, tanečníků i zpěváků, z nichž někteří vyrostli ve znamenité a citlivé interprety folklóru.
      Rok 1949, do něhož vstupuje Strážnice čtvrtým ročníkem, je z celostátního hlediska poznamenán nástupem socializace vesnice. v rozhodném zápase o prosazení družstevní myšlenky ustoupily tradice lidové kultury v kulturním životě vesnice do pozadí; někdy i pro nepochopení jejich samotné podstaty. Aktivity se ujímají nově zakládané soubory lidových písní a tanců ve městech a při průmyslových závodech, jejichž počet prudce roste. v nové společenské a kulturní situaci se strážnické slavnosti dostávají do druhé etapy svého vývoje. v programové skladbě festivalu vystupují do popředí amatérské soubory, v jejichž činnosti se projevuje snaha o stylizaci folkló

85

Dětská Strážnice 1979. Hanácký soubor LŠU Prostějov v pořadu "Rosa země". Foto Ivan Nováček.

ru, jeho umělecké přehodnocení, ideové a politické zdůvodnění, obohacení o nové myšlenky, promítající se mimo jiné též do tzv. nové písňové a taneční tvorby. v intencích tohoto vývoje nabývají strážnické slavnosti charakter přehlídky nejlepších souborů lidové umělecké tvořivosti. v důsledku toho se pořady autentického folklóru dostávají neprávem do po[/]zadí. Toto období vrcholí desátým ročníkem Strážnice.
      Rok 1956, v němž se realizuje v pořadí už jedenáctý ročník strážnických slavností, zahajuje období, které se vyznačuje diskusí o únosnosti folklóru v moderní společnosti.2) v těchto letech probíhá také diskuse kolem Strážnice. Její podstata spočívá v hledání odpovědi na otázku, zda strážnické slavnosti mají být skutečným folkloristickým festivalem nebo přehlídkou amatérských souborů lidových písní a tanců. Výsledkem ostře vyhrocených diskusí je kompromis v zastoupení stylizovaného folklóru v podání městských souborů a autentických folklórních projevů předváděných vesnickými skupinami.3) Návrat k autentickému folklóru zesílil pak v souvislosti s přípravou mezinárodní konference International Folk Music Counsil (IFMC), kdy se také přijímá rozhodnutí, aby Strážnice měla mezinárodní charakter.4)
      Diskuse o folklóru a o pojetí strážnických slavností nabývá nové kvality v letech 1964 a 1965. Její celkový charakter výrazně ovlivňují názory mladých národopisců, kteří vyšli z brněnské školy profesora Antonína Václavíka. Postoje národopisců, zasazujících se o uplatnění folklóru ve všech jeho existujících formách a kladoucích důraz na autentické folklórní projevy, vycházely z analýzy nové situace, která se projevovala v oblasti tradiční lidové kultury a folklóru v podmínkách tehdy už značně konzolidované vesnice. Dušan Holý v roce 1964 konstatuje: "Dnes je naše vesnice společensky již značně konzolidovaná.

86

Je možno a je na čase začít zde více s kulturou pracovat. A právě tam, kde jsou k tomu předpoklady, tam by si Strážnice měla vytvořit široký základ."5) Národopiscům však tehdy nešlo o jednostranné prosazování autentického folklóru a vesnických skupin. "Bylo by ... rozhodně nesprávné," píše Dušan Holý, "zamlčovat ve Strážnici žánrové vrstvy, které na autentický folklór navazují: stylizované, imitované i prokomponované. Podmínkou, aby se mohly všecky tyto útvary ve Strážnici objevit, měla by být jen uměleckost jednotlivých vystoupení. Široký rejstřík Strážnice měl by být důležitým rysem určujícím koncepci."6) Stanovisko Dušana Holého bylo tehdy přijato a stalo se východiskem programového zaměření Strážnice v dalších letech a v zásadních rysech je akceptováno dodnes.
      Období posledních deseti let je ve vývoji strážnického folkloristického festivalu poznamenáno úsilím o vědecké a kulturně politické zhodnocení tradic lidové kultury a folklóru pro současný společenský a kulturní život. Zdůrazňují se trvalé hodnoty folklórního umění, kritický a citlivý přístup při jeho využívání. Tento tón zaznívá i na II. národní konferenci o zájmové umělecké činnosti v Brně v roce 1976 7) a teoretické zdůvodnění nalézá v projektu "Lidová kultura v současném kulturním životě".8) v celostátním měřítku se oživuje zájem o folklór, roste počet vesnických folklórních skupin i souborů lidových písní a tanců.9) Strážnický festival zvyšuje nároky na odbornou i uměleckou kvalitu pořadů. Jeho[/]

Mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1978. Soubor Trenčan z Trenčína v pořadu "Má země písní rozkvétá". Foto Ivan Nováček.

společenský význam je podtržen i tím, že se v letech 1977-1978 stává součástí celostátního festivalu zájmové umělecké činnosti a v roce 1980 mezinárodního festivalu zájmové umělecké činnosti socialistických zemí.

87

      II.
      Při hodnocení třiceti let strážnických folkloristických slavností 10) jsme uvedli zaměření jednotlivých pořadů v letech 1946-1974, folklórní skupiny a soubory, které zde vystupovaly, i hlavní autory strážnických pořadů. v souvislosti s třicátýmpátým výročím Stráž[/]nice můžeme tyto údaje doplnit o situaci v období 1975-1979, kdy proběhl 30.-34. ročník festivalu.
      Celková programová skladba Mezinárodního folkloristického festivalu byla založena v těchto letech na stejném schématu: program regionálního folklóru (tab. 1), pořady autentického folklóru11) a stylizovaného folkló[/]
      Tab. 1. Pořady regionálního folklóru (1975-1979)

88

      Tab. 2. Pořady zahraničních souborů (1975 - 1979)

ru,12) tematicky zaměřené pořady, v nichž se spojovaly autentické i stylizované folklórní projevy.13) Pevné místo mají ve Strážnici také pořady zahraničních souborů (tab. 2).
      Základní programová skladba Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, jejíž součástí je také průvod krojovaných účastníků slavností ulicemi města, vrcholící manifestací na náměstí (zaměření a průběh průvodu v letech 1975-1979 s úspěchem autorsky zajišťoval Jan Souček ) bývá u každého ročníku doplňována a obohacována o další typy pořadů. v souvislosti s politickými výročími se objevuje samostatný program dělnického folklóru, situovaný do strážnického kulturního[/] domu. v uplynulém desetiletí se uskutečnily dva takto zaměřené pořady. v roce 1973 pod názvem "Náš prapor nade trůny vlaje" (autor Bohus1av Beneš ), pojatý jako komorní retrospektiva písňového, slovesného a tanečního dělnického folklóru a dělnické tvorby z let 1848 až 1948, v roce 1978 pod názvem "My nový život chcem na zemi" (autorem byl opět Bohuslav Beneš ); objevily se v něm mnohostranné projevy dělnické folklórní a polofolklórní tvořivosti a veršů dělnických básníků-samouků, ukázky dělnické zábavy z Kladenska, Rosicko-Oslavanska, Ostravska a okolí Banské Štiavnice (v programu převažoval hornický folklór).

89

Mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1978. Soubor Hanáček z Brna v pořadu "K pramenům krásy" foto Ivan Nováček.

      Velmi příznivě byly ve Strážnici přijaty pořady, jejichž hlavním záměrem bylo ukázat bohatství lidové hudební kultury a významné interprety lidové hudby a lidové písně: "Stezkami Chodska" (1976, autor Zdeněk Bláha ), "Na pěknú notečku" (1977, autor Jaros[/]lav Jakubíček ), "Zpěv jeho země". (1978, autor Jaromír Gelnar ), "Medailon valašské zpěvačky Jarmily Šulákové (1979, autoři Jaromír Gelnar a Jaromír Nečas ).
      Dětský folklór se v letech 1975-1979 ve Strážnici uplatňoval v rámci pořadů autentického i stylizovaného folklóru, formou samostatného pořadu (v roce 1976 "Mladé štěpy", autoři Anna Maděričová a Jan Maděrič ; v roce 1978 "K pramenům krásy", autorka Věra Haluzová ) a konečně jako "Dětská Strážnice", uspořádaná mimo hlavní termín Mezinárodního folkloristického festivalu (v roce 1979 se "Dětská Strážnice" konala 16. června s dvěma programy dětského folklóru: "Rosa země", autorka Věra Haluzová, a "Děti Slovácka", autoři Zdenka Jelínková a Pavel Čech ).
      III.
      Jestliže až do poloviny šedesátých let se diskuse o folklóru a strážnických slavnostech vyhrocovaly kolem obhajoby jejich významu pro současnou společnost a zejména pak kolem otázky prezentace autentických a stylizovaných folklórních projevů, v sedmdesátých letech dochází k široce koncipovanému vědeckému přehodnocení funkce tradic lidové kultury v současnosti a k systematickému studiu této problematiky, do nichž se zapojují nejen čeští a slovenští národopisci, ale také pracovníci z oblasti kulturně politické praxe. Základní směr a bezprostřední podnět k této čin

90

nosti vzešly z jednání ministra kultury ČSR doc. dr. Milana Klusáka s představiteli krajských politických a státních orgánů a zástupců národopisných institucí v Jihomoravském kraji, které se konalo u příležitosti Mezinárodního folkloristického festivalu v červnu 1974 ve strážnickém zámku. Skupina odborníků z oblasti národopisu a teorie kultury byla tehdy pověřena zpracováním projektu, v němž by byly vědecky zhodnoceny všechny složky tradic lidové kultury ve vztahu k dnešku a možnostem jejich využití při formování současného společenského a kulturního života.14) Na této bázi byla také založena tradice strážnických vědeckých sympozií o aktuálních otázkách vztahu tradice lidové kultury a současnosti.15)
      Využívání pokrokových tradic lidové kultury v současném společenském a kulturním životě je nesnadným úkolem, který si vyžádá dlouhodobého systematického teoretického studia a praktické realizace. Spadají sem i otázky spojené s obsahovou i organizační koncepcí Mezinárodního folkloristického festivalu.
      V duchu požadavku Bedřicha Václavka spojovat veškerou praktickou péči o lidové umění s odbornou a teoretickou základnou, projevuje se od poloviny šedesátých let i v pojetí strážnických slavností úsilí o systematické zvyšování ideové, odborné i umělecké úrovně festivalových programů. Zásluhu na tom má relativně široký okruh spolupracovníků podílejících se na přípravě slavností.16) v souvislosti s tím vyvstává i řada problémů, které bude nutno neprodleně teoreticky rozpraco[/]

Dětská Strážnice 1979. Soubor Danájek ze Strážnice. Foto Ivan Nováček.

vat. I když na tomto místě nemáme možnost podrobněji se těmito otázkami zabývat, pokusíme se alespoň na některé upozornit. Týká se to už samotného pojmu "autentický" folklór, který se používá v různém významu; od přesného slova17) až po obecné ztotožnění s vystupováním vesnických skupin. Dosavadní praxe při přípravě festivalových programů (ale

91

také jiných podobných akcí) ukazuje, že tento pojem bude třeba přehodnotit., vymezit hlavní kritéria pro rozlišení folklóru "autentického" a "stylizovaného", a to zejména ve vztahu k nositelům folklórní tradice, prostředí, v němž vystupují, formám společenské a kulturní komunikace, časovým aspektům atd. I když je zřejmé, že hranice mezi těmito formami folklóru je mnohdy těžko postižitelná (zde by bylo účelné rozpracovat škálu přechodných forem), bude žádoucí se o to pokusit a najít mez, v níž lze stanovit rozdíly mezi "autentickým" .a "stylizovaným" folklórem v podmínkách folkloristického festivalu a ve vztahu k vystoupením vesnických folklórních skupin i souborů lidových písní a tanců. Je to úkol jistě nesnadný, ale naléhavý, jehož teoretické řešení může ovlivnit další vývoj odborného i uměleckého pojetí festivalových programů.
      Teoretickým, výzkumným i organizačním problémem zůstává předvádění dělnického folklóru ve Strážnici. Dosavadní pořady tohoto druhu byly úspěšné po ideové i programové stránce a vyžádaly si mnoho organizačního úsilí. Při jejich přípravě se projevila nedostatečná výzkumná příprava a současná znalost terénu. Bylo by žádoucí navázat na dřívější výzkumy životního způsobu a kultury dělníků, které v posledních letech značně stagnují. Bude také nutno se zamyslit nad pojetím programů dělnického folklóru a jejich situováním v dalších ročnících Strážnice (skýtá se např. možnost přípravy pořadů zaměřených na jednotlivé průmyslové oblasti v Československu, mezinárodní konfrontaci dělnického folklóru,[/] realizaci takových programů na stadiónech v areálu festivalu apod.).
      Trvalým problémem Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici zůstává obsahová příprava pořadů zahraničních souborů. Bylo učiněno několik pokusů (například v roce 1975 u pořadu "Slovanstvo ve svých zpěvech"), aby folklór jiných národů byl ve Strážnici předváděn v tematickém a jiném zaměření, v autentické i stylizované podobě, aby byly vybírány vhodné zahraniční skupiny a soubory, aby autoři měli možnost seznámit se s nezbytným předstihem s jejich repertoárem atd. Přes každoročně se opakující požadavky programové rady na řešení této otázky, zůstává skutečností, že programoví pracovníci nemají možnost ovlivnit výběr zahraničních souborů a při přípravě pořadů jsou odkázáni v podstatě na jakousi pohotovou improvizaci.
      O Strážnici se někdy hovoří jako o "folklórní škole". Jistě právem. Mnoho folklórních skupin i souborů, ale také jednotlivců-interpretů lidové písně, tance a hudby na sebe upozornilo právě ve Strážnici, mnoho z nich zde nalezlo své vzory. Ale nejen to. Strážnické festivaly svým programovým pojetím napomáhají vytvářet názor na folklór a různé formy jeho předvádění na pódiu. Do jisté míry tedy udávají normu, která někdy není shodná např. s kritérii a výsledky hodnocení vystoupení folklórních skupin a souborů na různých přehlídkách a soutěžích zájmové umělecké činnosti, Projevilo se to např. u 33. ročníku Strážnice v roce 1978, kdy do pořadu "Má země písní rozkvétá" byly zařazeny vítězné soubory z ce

92

Mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1978. Soubor Podlužánek z Prušánek v pořadu "K pramenům krásy". Foto Ivan Nováček.

93

lostátní soutěže ZUČ. Věci by jistě prospělo sblížení soutěžních hledisek ZUČ s výběrovými kritérii pro soubory lidových písní a tanců ve Strážnici. v pořadech regionálního folklóru se Strážnice projevuje jako osobitá "škola" zejména v tom, že napomáhá aktivizovat zájem o domácí folklórní tradice regionů a působí na vznik více nebo méně organizovaných folklórních skupin v jednotlivých obcích. Autoři pořadů mnohdy seznamují účastníky programů s domácí folklórní tvorbou, která upadla už v zapomenutí a je uchována v archívních záznamech a sbírkách. v této souvislosti sluší jmenovitě vzpomenout záslužnou činnost Zdenky Jelínkové, která se skupinami pracuje dlouhodobě a systematicky je připravuje na Strážnici (typickým příkladem této práce je pořad z Brněnska na 35. ročníku Strážnice). Zásluhou Strážnice se tedy lidové umění vrací tam, kde vzniklo. Naplňuje se tak myšlenka Bedřicha Václavka, že snahy o udržování folklóru by měly vyrůstat z aktivizace celého společenského života vesnic.18) Na tomto úseku naší kulturní politiky plní Strážnice i další funkci: Stává se metodickým střediskem ovlivňujícím pojetí regionálních a lokálních folkloristických slavností, které by měly být místem, kde se v plném rozsahu uplatňují domácí folklórní tradice.
      IV.
      Ruku v ruce s rostoucím významem strážnického festivalu jako mezinárodně uznávané kulturní akce zvyšuje se i společenský význam[/] Strážnice. Do osobitého prostředí slováckého města na moravsko-slovenském pomezí sjíždějí se tisíce návštěvníků. Mezi nimi jsou skuteční zájemci o folklór, ale i lidé, kteří zde hledají jiné formy zábavy a povyražení, vnášejí negativní prvky do strážnického festivalového prostředí. Je nesporné, že Strážnice má "své" obecenstvo, citlivé, vnímavé a ukázněné, které se dovede zadívat a zaposlouchat do programů a nachází v lidovém umění skutečný umělecký zážitek. Tento okruh návštěvníků se vnitřně diferencuje hlavně v oblibě jednotlivých folklórních žánrů a typů pořadů. Mnoho z nich přijíždí do Strážnice pravidelně a setkává se tu se svými přáteli. To je velmi důležitý společenský aspekt, který nebyl zatím dostatečně zdůrazněn. s ohledem na tuto převažující část strážnických návštěvníků a celkové zlepšení společenské i kulturní úrovně festivalu bude třeba v dalších letech zvažovat strukturu festivalových programů,19) a to jak ve vlastním areálu slavností v zámeckém parku, tak i v ulicích města; po otevření muzea lidových staveb v přírodě také v tomto komorním prostředí. Zásadní technická řešení si vyžádají společenská centra i samotné pojetí společenských setkání a zábav, které se tu uskutečňují. I zde by měla lidová píseň a hudba zaznít v citlivém tónu a skýtat návštěvníkům potěšení a radost. Do Strážnice vůbec nepatří některé výjevy, odporující normám společenského chování kulturních lidí. Jejich nositelé by se měli Strážnici raději vyhnout anebo si uvědomit společenskou a kulturní funkci folkloristického festivalu a podle

94

toho se chovat. I pro ně by pak Strážnice mohla být skutečným svátkem lidového umění.
      Za třicet pět let trvání se Strážnice stala významnou součástí našeho společenského a kulturního života, v němž tradice lidové kultury[/] mají své nezastupitelné místo. v tom také spatřujeme perspektivu dalšího vývoje Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici.[/]

Poznámky
1.
      Srov. TOMEŠ, J.: Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru. In: Strážnice 1946-1965. Brno 1966, s. 15-71; FROLEC, V. - TOMEŠ, J.: 30 let strážnických folkloristických slavností. Národopisné aktuality, 12, 1975, s. 85-111.
2.
      Srov. REJŠKOVÁ, E.: Teze rozboru vývoje, stavu a výsledků v oblasti lidového tance. Taneční sborník, 1, 1965, s. 3-19.
3.
      HOLÝ, D.: Kritika; strážnické slavnosti a národopisci, Národopisné aktuality, 1, 1964, s. 27-28; TOMEŠ, J.: Strážnické slavnosti, s. 49-50; FROLEC, V.: Ještě o folklóru. Kulturní tvorba z 22. 8. 1963; JANČÁŘ, J.: Lidová tradice a současnost. Národopisné aktuality, 12, 1964, s. 23-25; REJŠKOVÁ, E.: Vývoj názorů na Strážnické slavnosti v letech 1946-1964. Taneční sborník, 1, 1965, s. 21-61.
4.
      Srov. FROLEC, V. - TOMEŠ, J.: 30 let strážnických folkloristických slavností, s. 95.
5.
      HOLÝ, D.: Kritika, strážnické slavnosti a národopisci, s. 36.
6.
      Tamtéž. Srov. též diskusi publikovanou v r. 1965 v 1. a 2. čísle Národopisných aktualit (s. 30-34).
7.
      Srov. Plán rozvoje zájmové umělecké činnosti na období 1976-1980. Praha 1976.
8.
      Lidová kultura v současném kulturním životě. Brno 1976.
9.
      Tento trend ukazuje srovnání počtu souborů lidových písní a tanců v letech 1971 a 1975 v ČSR:[/]

      Srov. Informační zpráva o stavu ZUČ 1975. Vydal ÚKVČ-OP ZUČ Praha.
      V Jihomoravském kraji pracovalo v r. 1972 143 kolektivů lidových písní a tanců, v r. 1976 vzrostl jejich počet na 227 (srov. Plán rozvoje zájmové umělecké činnosti v Jihomoravském kraji do roku 1980. Vydal JmKNV v Brně 1977).
10.
      Srov. FROLEC, V. - TOMEŠ, J.: 30 let strážnických folkloristických slavností, s. 85-113.
11.
      Např. autentickému folklóru byl v r. 1976 věnován pořad Dotýkání krásy, spojený s přehlídkou lidových krojů (autor Petr Novák ). v r. 1979 připravil Dušan Holý pořad autentického folklóru Náš kraj a lid. Autentický folklór nalezl pevné místo také v tzv. klenotnicových pořadech. (1976: Doudlebská masopustní koleda, autorka Zora Soukupová ; Stezkami Chodska - pořad k 100. výročí narození Jindřicha Jindřicha, autor Zdeněk Bláha ; 1977: Hody, milé hody, autor Pavel Popelka ; 1978: Zpěv jeho země - pořad věnovaný odkazu Leoše Janáčka, autor Jaromír Gel

95

nar ) a ve zvykoslovných pořadech probíhajících v ulicích města Strážnice (1975: Od fašanku do hodů, autor Jiří Pajer ; 1976: Ve Strážnici na rynečku, autor Jiří Pajer; 1977: Hore dědinú chlapci chodijú, autor Jan Loutchan; 1979: Nové léto, vítej nám, autorka Vlasta Ondrušová ).
12.
      Za typický pořad stylizovaného folklóru můžeme označit Zpěv radosti, který připravil v r. 1976 Jiří Pospíšil. v r. 1977 proběhl pořad stylizovaného folklóru pod názvem Kořeny domova (autoři Anna Maděričová a Jan Maděrič ). v r. 1978 byl pořad československých souborů nazván Má země písní rozkvétá (autoři Jan Krist a Pavel Popelka ).
13.
      Např. v r. 1975 připravil Josef Tomeš program Živá píseň, v němž šlo o jakousi retrospektivu českých a slovenských souborů, folklórních skupin a vynikajících sólistů k 30. výročí festivalu. Podobný charakter měl v r. 1977 pořad Vítej, nevěsto, věnovaný svatebním zvykům českého lidu (autor Petr Novák ).
14.
      Projekt Lidová kultura v současném kulturním životě zpracoval autorský kolektiv ve složení: B. Beneš, K. Fojtík, V. Frolec (vedoucí autorského kolektivu a redaktor publikace), D. Holý, R. Jeřábek, M. Krejčí, j. Tomeš, O. Sirovátka, J. Uher a V. Volavý. Doposud vyšel ve třech vydáních (1976, 1978).
15.
      První strážnické sympozium na téma "Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti" bylo uspořádáno v r. 1973. v dalších letech proběhla ve Strážnici sympozia o životním prostředí a tradici (1974), o lidovém umění a dnešku (1975), o výzkumu současné vesnice (1977), o tradicích lidové kultury ve vztahu k dětem (1979), o životnosti obyčejové tradice výročního cyklu (1980). Materiály ze strážnických sympozií jsou pravidelně uveřejňovány v edici brněnského nakladatelství Blok Lidová kultura a současnost, kterou řídí Václav Frolec. Doposud vyšly svazky: Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti (Brno 1974); Životní prostředí a tradice (Brno 1975); Lidové umění a[/] dnešek (Brno 1977); Současná vesnice (Brno 1978); Masopustní tradice (Brno 1979); Dítě a tradice lidové kultura (Brno 1980). v tisku je svazek Lidová stavební kultura.
16.
      Vrcholným orgánem festivalu je přípravný výbor, v jehož čele stojí místopředseda JmKNV (od r. 1977 dr. Jiřina Sýkorová ), funkci tajemníka zastává ředitel Ústavu lidového umění ve Strážnici dr. Vítězslav Volavý, zasloužilý umělec. Přípravu programů řídí programová rada, v níž. po řadu let působí doc. dr. Václav Frolec, CSc. (předseda) , prom. hist. Jan Souček (místopředseda), Bohumil Mlýnek (tajemník), doc. dr. Bohuslav Beneš, CSc., dr. Jaromír Gelnar, CSc., Bohumil Hlaváček, doc. dr. Dušan Holý, CSc., Zdenka Jelínková,. Zdeněk Jírový, Jaroslav Jurášek, prom. hist., Miroslav Krejčí, prom. hist. Jan Krist, Jan Maděrič, Jaromír Nečas, dr. Petr Novák, CSc., prom. hist. Jiří Pajer, Vladimír Pokora, prom. hist. Pavel Popelka, dr. Eva Rejšková, dr. Alena Schauerová, doc. dr. Oldřich Sirovátka, CSc., dr. Andrej Sulitka, CSc., dr. Svetozár Švehlák, dr. Vítězslav Volavý, Cyril Zálešák aj. Významný podíl na práci programové rady měl dr. Josef Tomeš, CSc., který do r. 1978 zastával funkci místopředsedy. Jeho předčasnou smrtí ztratil Mezinárodní folkloristický festival ve Strážnici významného teoretika i realizátora festivalových programů.
17.
      Oldřich Sirovátka, který se zabýval významem pojmů "autentický" a "stylizovaný" folklór, uvádí: "V přesném smyslu slova žijí autentické formy folklóru jenom a pouze ve vlastním lidovém prostředí, tj. v přirozené, spontánní ústní komunikaci malých a lokálních sociálních skupin. Jakákoliv jiná forma života folklóru, tzn. na jevišti, v rozhlase, televizi, knize, představuje už jeho "druhou", "sekundární" existenci. Není "autentickým" folklórem, nýbrž jej v nějaké míře posouvá, transponuje, upra

96

vuje: je to v nějakém stupni vždycky už jeho "stylizace". To platí i tehdy, jestliže vlastní, řekněme trochu nepřesně, tradiční lidový zpěvák; tanečník, muzikant, vypravěč atd. vystupuje na jevišti nebo v prostředcích technické komunikace... Mezi jejich vystoupením v této situaci a původním přednesem písně, tance nebo vyprávění v lidovém prostředí nelze klást rovnítko." (SIROVÁTKA, O.: "Autentický" a "stylizovaný" folklór. In: Lidové umění a dnešek. Brno 1977, s. 37.)[/]
18.
      Srov. VÁCLAVEK, B.: O lidové písni a slovesnosti. Praha 1963.
19.
      K poznání celkového profilu návštěvníků Strážnice, jejich zájmů a hodnocení jednotlivých folklórních žánrů, typů pořadů a jiných otázek je zaměřen sociologický výzkum, který proběhne v rámci 35. ročníku MFF. Jeho výsledky budou publikovány v Národopisných aktualitách.

35 JAHRE INTERNAZIONALES FOLKLORE-FESTIVAL IN STRÁŽNICE
(Zusammenfassung)

      Im Laufe seines Bestehens machte das Internationale Folklore-Festival in Strážnice eine komplizierte Entwicklung durch. Die erste Etappe wird durch den Zeitraum 1946-1948 repräsentiert, wo man bei der Programmgestaltung der Festlichkeiten Wert au f authentische Bekundungen der Folklore in der Darbietung bäuerlicher Gruppen legte. Diese Einstellung wurde nicht nur durch das konzentrierte Interesse der Ethnographen an der traditionellen Volkskultur, sondern auch unmittelbar durch die Tatsache beeinflusst, dass in zahlreichen Regionen damals die Tradition der Volkskultur noch lebendig war. Das Jahr 1949, in das das Festivalstädtchen Strážnice mit dem vierten Jahrgang eintritt, steht vom gesamtstaatlichen Gesichtspunkt im Zeichen des Beginns der Sozialisierung des Dorfes. Im entscheidenden Ringen um die Durchsetzung des genossenschaftlichen Gedankens traten die Traditionen der Volkskultur im kulturellen Leben der Landbevölkerung in den Hintergrund; manchmal auch deshalb, weil das Verständnis für ihr Wesen an sich fehlte. In der neuen gesellschaftlichen und kulturellen Situation tre[/]ten die Feste von Strážnice in die zweite Etappe ein. Im Programminhalt des Festivals gelangen die Amateurensembles in den Vordergrund, bei deren Tätigkeit sich das Streben nach Stilisierung der Folklore, ihrer künstlerischen Umbewertung, ideologischen und politischen Begründung sowie Bereicherung um neue Ideen äussert. In den Intentionen dieser Entwicklung nehmen die Feste von Strážnice den Charakter einer Schau der besten Ensembles für künstlerische Interessentätigkeit an. Das Jahr 1956, in dem der Reihenfolge nach bereits der elfte Jahrgang der Feste von Strážnice statt findet, eröffnet eine Periode, die sich durch die Diskussion über die Tragfähigkeit der Folklore in der modernen Gesellschaft auszeichnet. Ihr Wesen beruht darin, ob die Feste von Strážnice ein wirkliches Folklore-Festival oder eine Schau von Amateurensembles für Volkslieder und - tänze sein sollen. Ergebnis dieser scharf zugespitzen Diskussionen ist ein Kompromiss in der Vertretung der stilisierten Folklore in der Darbietung städtischer Ensembles und authentischer, von ländlichen Gruppen vorgeführter folkloristischer Bekundungen. Die

97

Diskussion über die Folklore und über die Auf[f]assung der Feste von Strážnice erhält neue Qualität in den Jahren 1964 und 1965. Ihren Gesamtcharakter beeinflussen die Ansichten der jungen Volkskundler, die aus der Schule Professor Antonín Václavík in Brno hervorgegangen waren. Die Einstellungen dieser Ethnographen, die sich für, den Einsatz der Folklore in allen ihren existierenden Formen einsetzten und dabei authentische folklore Bekundungen betonten, nahmen ihrem Ausgang von der Analyse der neuen Situation, die sich im Bereich der traditionellen Volkskultur und der Folklore in den Bedingungen des damals bereits ziemlich konsolidierten Dorf es abzeichnete. Der Zeitraum der letzten zehn Jahre steht in der Entwicklung des Folklore-Festivals von Strážnice im Zeichen von Anstrengun[/]gen nach einer wissenschaftlichen und kulturpolitischen Würdigung .der Traditionen der Volkskultur und der Folklore für das gegenwärtige gesellschaftliche und kulturelle Leben. Man betont die dauernden Werte der folkloren Kunst, eine kritische und ein fühlende Einstellung bei ihrer Verwertung. Das Festival von Strážnice steigert seine Anforderungen an die fachliche und künstlerische Qualität der Programme. Seine gesellschaftliche Bedeutung wird dadurch unterstrichen, dass es in den Jahren 1977-1978 in das gesamtstaatliche Festival für künstlerische Interessentätigkeit und im Jahre 1980 in das internationale Festival für künstlerische Interessentätigkeit der sozialistischen Ländern einbezogen wird.
      Übersetzung: A. Hubala

98

Národopisné aktuality roč. XVII. - 1980, č. 2

PROJEVY SOCIÁLNÍ DIFERENCIACE V LIDOVÉM STAVITELSTVÍ NA VALAŠSKU VE SVĚTLE SYSTÉMOVÉ ANALÝZY [obsah]


      JIŘÍ LANGER, Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm
      Při studiu lidového stavitelství a architektury musí každý badatel překonávat problém rozdílné úrovně posuzování jednotlivých aspektů analýzy. Ne vždy se dospívá k vyčerpání všech podstatných hledisek a ne vždy se podaří vyjádřit skutečné vztahy mezi analyzovanými hodnotami. Správné určení vztahů mezi jevy obecnějšími a zvláštními v rozsáhlé spletitosti společensky podmíněných závislostí je největším úskalím etnografického bádání. Nejdále dospěla společenskovědná metodologie v systémové analýze v pracích sovětských autorů.1)

      Systémová analýza spočívá ve správném hodnocení celé hierarchie systémů složených z komponentů různého řádu. Systémy jsou úplné útvary charakterizované novou kvalitou neobsaženou ve svých komponentech. Ty pak vystupují vždy jako vztah. Struktura komponentů každého systému určuje jeho kvalitativní specifikum. Strukturu každého společenského systému určují výrobní vztahy. Ta existuje jen ve spojení s komponenty, se sociálním obsahem systému, který ji vytváří. Činnosti komponentů umožňují funkci celého systému. Funkční závislosti existují jak mezi komponenty vzájemně, tak[/] mezi komponenty a celkem. Některé komponenty mají funkci jednorázovou, jiné spolupůsobí v posloupnosti času a prostoru. Změny v podstatě komponentů, v charakteru jejich společné činnosti ve struktuře vyvolávají odpovídající změny ve funkcích jak samostatných komponentů, tak i celku systému. Proto se soulad funkcí komponentů projevuje v horizontále jako koordinace a ve vertikále jako subordinace. Funkce některých komponentů bezprostředně zapříčiňuji charakteristiku, vlastností systému, funkce jiných komponentů mají při vytváření těchto vlastností celku vedlejší postavení a jiné mají jen okrajovou souvislost s hlavním charakterem celku. Nelze však směšovat nebo dokonce zaměňovat funkční závislosti, které jsou nástrojem poznání, a objektivně existující příčinné vztahy. Taková záměna by vedla k odtrhování funkce od komponentu a k interpretování skutečnosti v opačném vztahu, jako by funkce byla stabilní a vytvářela komponenty struktury.
      Faktorem systémovostí jsou mechanismy, které zabezpečují udržování kvalitativního specifika systému. Řídící mechanismy systémů jsou jednak živelné (masy náhodných jedinečných aktů) a jednak uvědomělé (subjekty řízení působí na systém s cílem dosažení určitých výsledků). Míra živelnosti a uvědomělosti závisí na vyspělosti zkoumané společnosti.
      Síť komunikací mezi systémy vytváří prostředí, která

99

jsou opět podmínkami pro činnost a rozvoj systémů samých. Některé podmínky jsou pro určitý systém nutné, jiné jen průvodní. Problematická bývá hranice mezi systémem a prostředím. Čím mají systémy vyšší organizovanost, složitost, tím jsou citlivější k prostředí a aktivněji na ně působí (například společenské systémy měnící přírodní prostředí). Prostředí je tedy diferenciačním i integračním faktorem sociálních systémů, působí na závislosti vlastností systémů, na struktury i na procesy.
      Každý systém je historicky vymezený, prochází procesem vznikání, rozvoje a zániku. Pro jeho poznání je potřebné vědět jak vznikl a v jakých etapách se rozvíjel. Každý nový systém přejímá některé komponenty jiného, staršího systému. k těmto zásadním společenským změnám však dochází v historické souvislostí existence některých komponentů v obou systémech, v každém však mají jiné místo ve struktuře. Historický aspekt analýzy obsahuje nejen genetiku systému, ale může odhalit i prognózu dalšího vývoje.

      Využíváme-li systémového přístupu pro poznání společenských vztahů lidového stavitelství, pak předmět našeho studia musíme chápat jako subsystém systému hmotné lidové kultury. Funkční závislost je vyjádřena vztahem sociálního postavení, skladby a úrovně výroby jako příčiny k formě stavitelství jako důsledku a to v prostředí určitého kulturně-hospodářského typu a určité fáze historicko-etnického vývoje. Zajímá nás tedy do jaké míry forma staveb usedlosti uspokojuje hospodářské a rezidenční funkce rodiny. I když systémový přístup k poznávání společenských vztahů je nejvhodnější uplatnit v širších geografických souvislostech, pokusíme se tímto metodickým postupem objasnit projevy sociální diferenciace v lidovém stavitelství na Valaš[/]sku. z hlediska kulturně-hospodářského a sociálního můžeme celou oblast Valašska rozdělit do několika ekonomických megasystémů. Jejich podstatou je úroveň řídícího ekonomického mechanismu v podobě regionálního trhu, který se v západních Karpatech rozvíjel a rozšiřoval od konce 17. století. v období začátku 19. století lokálně ještě přibližně odpovídal velkým feudálním panstvím. Můžeme například charakterizovat, že ekonomicko-sociální megasystém meziříčsko-rožnovský se liší od vsetínského větší mírou uvědomělosti v řízení celého ekonomického mechanismu, má vyšší stupeň organizovanosti komponentů, účinněji působí na přírodní prostředí (v kontaktech s přírodními systémy) i na další rozvoj vlastních sociálních prostředí. v prvém, vyspělejším sociálním megasystému se nám pak systém forem staveb (sledovaných například jen na typu půdorysné dispozice domu jako na nejvýraznějším komponentu složitého systému stavby) jeví přímo úměrný celkové sociální struktuře.2)
      Většina chalupnických domů se skládá z jizby a síně (někdy předělené na komoru), domy selské a pasekářské byly obvykle trojdílné s boční obytnou komorou vedle jizby. Některé selské a většina fojtských měly obytnou komoru i v patře nebo v zadním díle domu, kde mohla být i druhá světnice. Měšťanské příbytky vycházely převážně z konstrukční tradice slohové architektury s více světnicemi a obytnými komorami.
      Každý z obou sociálních megasystémů (I. Meziříčsko-rožnovský, II. Vsetínský) obsahu

100

je systémy velkostatku (A) , města (B), ves nice (C) a u každého ze systémů můžeme rozlišit strukturu přibližně pěti sociálních vrstev (1-5). Jednotlivé druhy systémů (A, B, C) mají v každém megasystému jinou kvalitu, spočívající zejména v odlišných proporcích struktury. Nejvýraznější je to u systému vesnic (C), který obsahuje další subsystémy. Ty můžeme rozdělit podle pokročilosti sociální diferenciace a stupně ekonomické konsolidace kolonizačního období do čtyř typů (a-d) . Struktura úplná s malou sociální diferenciací (a = 1, 2, 3, 4, 5) je charakteristická pro většinu středně rozvinutých obcí, velká diferenciace (b = 1, 4, 5) je pak vždy v jádru kažkého systému a u starších a hospodářsky nejrozvinutějších obcí. Neúplná sociální skladba je charakteristická pro pasekářské, mladší a nedávno kolonizované obce, které jsou vlastně hospodářskými satelity jádra systému. Rovněž se vyskytuje v podobě nerozvinuté (c = 2, 3) a v podobě diferencovanější, charakterizující proces pauperizace (d = 3, 4, 5) . Pro Meziříčsko-Rožnovsko je pak charakteristická struktura systému C s komponenty b, a, c (v kvantitativním odstupňování podle pořadí), pro Vsetínsko c, d, b, pro Vizovicko b, d, pro Frenštátsko b, d atd. Každá ze sociální vrstvy tvoří další nižší řád systému, jehož struktura obsahuje již individuality sociálně-familierních jednotek.3) Mezi těmito systémy se vytváří sociální prostředí obce, mezi subsystémy C se vytváří sociální prostředí regionu určeného funkcí megasystému v čase a prostoru. Sociální prostředí je tvořeno[/] komunikacemi, a proto systém C funguje převahou vnitřních kontaktů jako stabilizátor megasystému a systém B (města) převahou vnějších (obchodních) kontaktů podporuje odstředivé a inovační tendence. Subsystém jádra (b) systému vesnic (C), který je nejtěsněji vázaný tržními vztahy k systému města (B) je inovačním procesům nejpřístupnější. Poddanská zemědělská výroba, setrvávající až do druhé třetiny 19. století na feudální úrovni výrobních sil, se mohla rozvíjet jedině kolonizačním nárůstem další půdy. Kolonizace probíhala na okraji každého systému vesnic (C) a zdrojem pro formování vrstev pasekářů kolonistů (2) u subsystémů c, d jsou nižší sociální vrstvy (3-5) subsystémů středu (a) a jádra (b) tohoto, ale i jiných systémů, a nejen sousedních, ale též vzdálených, dokonce i systémů složených z odlišných etnik (např. na Valašsku i Slováci, Poláci a Maďaři). v období ekonomické konsolidace kolonizačního pásma se pak sociální vrstva 2 dále diferencuje na 2, 3 a dalším pauperizačním procesem na 3, 4, 5. v kolonizačním pásmu jsou silné styky mezi sousedními megasystémy, vznikají interetnické styčné oblasti. Na ekonomických schopnostech těchto megasystémů záleží nejvíce, neboť ty rozhodují o tom, který z megasystémů pojme novou styčnou oblast do své struktury. Nemusí to být vždy ten, který styčnou oblast vytvořil. Takovýto madel sociálních vztahů na Valašsku nám charakterizuje i nerovnoměrnost vývoje jednotlivých sociálních prostředí. Zkoumáme-li vzá

101

jemné styky komponentů, jejich směry a intenzitu, můžeme. dešifrovat i tok sociální informace včetně informace kulturní a etnické. v jádru systému převažuje vertikální typ dědění, který udržuje tradičnost prostředí. Na okraji, ve styčných oblastech, je slabší mezigenerační styk a ani horizontální styky nejsou v kulturním zaměření jednoznačně orientované. Dědění kulturní informace, tradice, se modifikuje inovačními kulturními proudy, které jsou nejživější u systémů B - ve městech, která mají největší meziregionální komunikaci. Pokud budeme inovaci chápat jen jako kvalitativní změnu od méně dokonalých forem projevů lidové kultury k dokonalejším, pak zjistíme, že tok inovační informace probíhá ve všech subsystémech od vyšších vrstev k nižším (1 ... 5) a ve všech systémech od jádra ke styčným oblastem. z toho vyplývá, že nejkonzervativnějším sociálním prostředím jsou střední subsystémy a v nich opět střední vrstvy. Tam zcela přesně odpovídá výskyt forem domu sociálnímu složení jejich obyvatel, tam můžeme mluvit o sociálním rozlišení domu selského a chalupnického na stejné stadiální úrovni. Tímto postupem lze také vysvětlit, proč se právě v takových obcích na Valašsku vyskytují převážně domy s bočními obytnými komorami a že výskyt tzv. chalupnických domů bez obytných komor směrem k okraji systému znamená především evolučně nižší kolonizační stadium (včetně častých sezónních staveb v pramenech uváděných jako Sommerstallhaus - související půdorysem rovněž s chlévním typem) a směrem[/] k jádru systému znamená sociální pauperizační redukci formy domu. Současný inovační proud kvalitativně odlišuje další varianty obou forem domu, například úrovní topeniště, konstrukce, výzdobných detailů atd. až po inventář usedlosti. Proto v prostředí jádra (b mají světnici i chalupníci v dvoudílných domech a v prostředí okraje (c, d) žijí ve stejné době i bohatí pasekáři ještě v jizbách s otevřeným ohništěm (třídílné domy s rozvinutým půdorysem). Skutečnost, že jádro přijímá nové kulturní hodnoty dříve než ostatní subsystémy vysvětluje, že již roku 1820 v obcích, jádra systému staví domy s boční obytnou komorou i chalupníci, Vidíme, že kulaura jednotlivé sociální vrstvy se neprojevuje vždy stejně, v každém subsystému má svoje zvláštnosti, Vyskytuje se totiž pokaždé v jiném sociálním prostředí. Kvalitativní rozdíly mezi oběma megasystémy však způsobily, že se na Vsetínsku domy s bočními komorami v prvé polovině 19. století ještě nevyskytovaly a rozdíly mezi subsystémy se tam projevily jen v počtu jizeb. Na jižním Valašsku se například v průběhu 19. století subsystém středu změnil v pauperizovaný (a ... d) a změnila se i podoba domu tak, že o původní většině staveb s rozvinutým půdorysem nemáme v recentním materiálu jedinou informaci.4)
      Stejným způsobem ize hodnotit i informace z pozůstalostních inventářů (zvláště z období velkých změn ve druhé polovině 19. století).5) Poznáváme např. rozdíly v generační a sociální diferenciaci užívání oděvních

102

součástek na různých místech a v různých časových obdobích. Šíření inovací v oděvu závisí rovněž na změnách sociálního prostředí a jeho vztahů k ekonomickému jádru megasystému.
      Z tohoto stručného náznaku problematiky vývoje lidového stavitelství ve světle systémové analýzy vyplývá, že jedním z rozhodujících faktorů pro výběr a užívání formy stavby každým jednotlivcem příslušným do určité společenské vrstvy v místě a čase je společenské prostředí dané typem sociální struktury a jejím postavením v celém systému příslušné kulturně-řiospodářské jednotky. Struktury se mění podle zákonitostí sociální diferenciace, avšak ve značné nerovnoměrnosti. Sledujeme-li jejich historický vývoj, vidíme; že v jednotlivých feudálních panstvích západních Karpat je různá etapovitost a rychlost těchto změn. Lépe organizované ekonomické útvary dosahují hlubší sociální diferenciace dříve a rychleji (a tím i rychlejšího proudě ní kulturních hodnot). v 18. století ve většině oblastí dochází jen k malým změnám, po nichž pomalu prochází každý subsystém základními změnami sociálního převrstvení v rámci feudální společnosti. Druhá třetina 19. století však přinesla tak podstatné, ekonomické a politické změny každého megasystému (mnohde dokonce zcela zanikly), že dochází k nebývalému zrychlení procesu sociální diferenciace ve všech subsystémech. v každé ze svých etap vývoj změn sociálního prostředí přináší pokles společenského postavení stále větší části obyvatelstva. Tito lidé se[/] snaží zachovat životní prostředí včetně inventáře v původním rozsahu, neboť považují tento pokles za dočasný. Zproletarizovaní rolníci se snaží získat prostředky na pronájem ztracené půdy prostřednictvím domácké výroby a nádenické námezdní práce nebo prostřednictvím přežívající formy odpracování, aby udrželi zemědělské hospodářství i bez reálného vlastnictví půdy. Jejich proletarizace je však nezadržitelná.6) Projevy těchto sociálních změn jsou v lidové kultuře zastřené, opožďují se. Například inventář malorolnické usedlosti je stále udržován, i když není funkčně podložen rozsahem a typem hospodářství. k redukci formy staveb dochází, až je hospodář nucen přikročit k opravám, které si vynutí zhoršování technického stavu objektu.
      Nejvýhodnější pro naši analýzu je použití pramenů z roku 1820 a dřívějších, neboť v té době na většině území Valašska nedocházelo k tak rychlým změnám a držba půdy byla ještě kritériem nejen objektivního, ale i subjektivního společenského postavení. Analýza historického vývoje hospodářství a bydlení před rokem 1820, i po tomto roku, provedená u několika usedlostí z Rožnovska, tuto hypotézu potvrzuje. Subjektivní postavení v sociálním prostředí hraje velkou roli i u té části obyvatelstva, která má na základě svého vztahu k vlastnictví výrobních prostředků reálné předpoklady ekonomického a sociálního vzestupu, subjektivně se snaží přizpůsobit svoje životní prostředí vyšší sociální vrstvě. Projevuje se to růstem reprezentační funkce obytného stavení, skladbou a úrovní inventářů,

103

přejímáním výzdobných detailů charakteristických pro vyšší vrstvy apod. Tyto vnější znaky podléhají vlivům módnosti a závisejí na místních zákonitostech tradiční kolektivní normy. její porušování, zavádění výlučností převzatých z regionálně a sociálně jiného prostředí, probíhá nejprve u hospodářsky nejsilnějších je[/]dinců, kteří jsou schopni politicky odolat tradičním sankčním zvyklostem místního kolektivu. Tato disproporce se však po čase stává obsahem inovačního procesu, převzaté jevy se rozšiřují na další vrstvy, až se samy stanou kolektivní normou (ovšem vždy po částečném přizpůsobení základní tradiční linii).7)

Sociální rozvrstvení typů půdorysné dispozice domu v r. 1820

* - Hodnoty nejsou propočítané podle výnosu z půdy, ale řazené podle evidovaných sociálních skupin: chalupník, zahradník, pasekář, sedlák.

I - Dům s jedinou jizbou nebo světnicí.
II. - Dům s jizbou a obytnou komorou.
III - Dům s více obytnými komorami a jizbou (nebo více světnicemi).1)
IV - Dům se dvěma jizbami nebo světnicemi bez obytné komory (často 2 rodiny).
V - Dům s více jizbami nebo světnicemi bez obytných komor.1)

1)
      Převážně správní a obchodní budovy bez vztahu k půdě.
Sociální vrstvy podle ročního výnosu z půdy.


a - 0 - 10 zl
b - 10 - 40 zl
c - 40 - 60 zl
d - 60 - 100 zl
e - 100 a více zl

105

Poznámky
1.
      Systémový přístup pronikl do sovětské teorie národopisu především v pracech: S. A. TOKAREV: Problema tipov etničeskich obščnostěj. Voprosy filosofii 1964, č. 11, s. 43-53; S. A. TOKAREV: k metodike etnografičeskogo izučenija materialnoj kultury. Sovětskaja etnografia 1970, č. 4, s. 3-17; N. N. ČEBOKSAROV - I. A. ČEBOKSAROVÁ: Národy, rasy, kultury. Praha 1978; Ju. V. BROMLEJ: Etnos i etnografija. Moskva 1973. O metodě blíže v práci: V. G. AFANASIEV: O sistemnom podchode v socialnom poznanii, Voprosy filosofii 1973, č. 6, s. 98-111; M. S. KAGAN: Ľudská činnost'. Bratislava 1977, s. 20-44; P. K. ANOCHIN: Filosofskie aspekty teorii funkcionalnoj sistemy. Voprosy filosofii 1971, č. 3, s. 55-60.
2.
      Vztahy typu dispozice domu tkvícího v počtu obytných jizeb nebo světnic a obytných komor a sociální skladby majitelů těchto domů podle výnosu z půdy u vybraných obcí z Valašska i sousedních regionů sleduji z údajů Matrik výnosů z půdy a k nim připojených domovních register z roku 1820 uložených ve Státním archivu v Brně, fond D-7. Srov. tabulka v příloze.[/]
3.
      Srov.: J. LANGER: Zvláštnosti a proměny rezidenční jednotky na Valašsku, referát na konferenci MKKKB Lidová stavební kultura v československých Karpatech, Strážnice 1978, v tisku.
4.
      V. Pražák dospěl při studiu vývoje domové dispozice na Valašsku k chybným závěrům, neboť stavby, se kterými se v polovině 20. století setkal na Valašsku, nebyly nižším evolučním stadiem způsobeným mladou kolonizací ale důsledkem pauperizační redukce formy vycházející z dokonalejší podoby starší fáze tradičního vývoje. Srov. V. PRAŽÁK: Valašský dům pod Makytou. Národopisný sborník 9, 1950, s. 40-51; V. PRAŽÁK: Vliv valašského osídlení na některé důležitější etnografické jevy v ČSSR. In: Acta ethnologica Slovaca, Bratislava 1974; s. 208 n.
5.
      Okresní archiv Vsetín: fond okresního soudu z Rožnova p. R., spisy 1855-1880.
6.
      Srov. též V. I. LENIN: Vývin kapitalizmu v Rusku. Spisy 3, Bratislava 1961, s. 168, 179. a násl., s. 197, 192, 200.
7.
      N. N. ČEBOKSAROV - I. A. ČEBOKSAROVÁ, cit. d. s. 196-200.

DIE AUSDRÜCKE DER SOZIALEN DIFFERENZIERUNG[ ]IM VOLKSBAUWESEN IN DER WALACHEI IM LICHT DER SYSTEMANALYSE
(Zusammenfassung)

      Richtige Bestimmung der Beziehungen zwischen allgemeineren und speziellen Brscheizutngen im Volksbauwesen vom Gesichtspunkt mancher Kriterien in ausgedehnter Verwicklung der gesellschaf[t]lich bedingten Abhängigkeiten ist der grösste Riff der ethnographischen Forschung, der mittels der Methode der Systemanalyse bewältigt werden kann. Diese ist demonstriert[/] auf der Prüfung der Archivurkunden über lokale und soziale (nach dem Bodenertrag) Ausbreitung der Typen der Grundriss[g]liederung der Wohnhäuser in der Walachei im Jahre 1820. Die Anwendung der einzelnen Typen ist abhängig vor allem von der gesellschaftlichen Umwelt, die durch den Typ der sozialen Struktur und deren Stellung im ganzen System der ent

106

sprechenden kultur-ökonomischen Einheit (in unserem Falle grosser feudaler Dominien) bestimmt ist. Die Strukturen verwandeln sich stets nach den Gesetzmässigkeiten der sozialen Differenzierung, aber in beträchtlicher U[u]ngleichmässigkeit. Die besser organisierten ökonomischen Einheiten erreichen schneller tiefere soziale Differenzierung. Jede derartige Einheit (Megasystems) enthält selbständige Systeme des Herrschaftsgrossgutes (landwirtschaftliche Grossproduktion), Städte (handwerkmässige Produktion und Intermegasystemsmarktbeziehungen) und Dörfer (landwirtschaftliche Kleinproduktion). Jede lokale Einheit des, entsprechenden Systems bildet soziale Struktur gemäss fünf sozialer Schichten. Am meisten interessiert uns das Dorfsystem, in dem die Anwendung traditionellen Volksbauartformen überwiegt. Seine Komponenten sind dann die Subsysteme, welche die Typen der sozialen Umwelt enthalten (in jedem Megasystem verschieden!). Deshalb kann man den entsprechenden Haustyp nicht in fixem Zusammenhang mit einer sozialen Schicht beurteilen, denn in jeder sozialen Umwelt repräsentiert er eine andere Abhängigkeit. In jedem System ragt in der Regel das Subsystem eines gewissen Kerns hervor, der an das Hauptmarktzentrum des Megasys[/]tems (am meisten in der Nähe des Stadtsystems) angeschlossen ist. Die Kulturwerte - in unserem Falle grössere Zahl von Wohnräumen für die Familie breiten sich in jedem System vom Kern zum Rand aus, und in jedem Subsystem von den wohlhabenderen Schichten zu den niedrigeren. Im Jahre 1820 war deshalb die Struktur der Haustypen genau proportional zur sozialen Schichtung nur bei den mittleren Subsystemen. Das Randgebiet der Systeme in der Walachei stellt die jüngste Kolonisationszone an der Grenze verschiedener Megasysteme dar. Dort entstehen auch interethnische Berührungsgebiete. Am meisten liegt es aber an ökonomischen Fähigkeiten der benachbarťen Megasysteme, denn die entscheiden darüber, welches von ihnen das neue Berührungsgebiet in seine Struktur empfangen soll. Es muss nicht immer d[e][a]sjenige sein, welches Berührungsgebiet geschaffen hat. Die Studie ist ergänzt mit einer Tabelle, in der die Zahl der Häuser jedes von den fünf Grundrisstypen angeführt ist, welche im Jahre 1820 in den nach den fünf Gruppen des Jahresertrags aus dem Boden eingeteilten Anwesen für 40 Dörfer und 4 Städtchen gebucht waren.
      Übersetzung: J. Švec

107

Mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1979. Lešukonský amatérský sbor lidových písní z vesnice Lešukonskoje-Archangelská oblast, SSSR v pořadu "Písně a tance přátelství". Foto Ivan Nováček.

108

Národopisné aktuality roč. XVII. - 1980, č. 2

PASTIERSKE BIČE Z OKOLIA TRENČÍNA [obsah]


      MILAN CHLEBANA, Trenčianske múzeum, Trenčín
      Pastierstvo bolo v minulosti jedným z dôležitých zamestnaní vidieckeho obyvateľstva. Pastieri tvorili osobitnú zložku, ktorá sa svojim postavením viac alebo menej diferencovala od ostatného dedinského kolektívu.1) Táto diferencovanosť sa do určitej miery prejavila aj navonok, napr. v ľudovom odeve - predovšetkým v jeho funkcii, v niektorých osobných predmetoch, potrebných pri výkone pastierskeho zamestnania. Najviac však charakterizovali pastiersky element umelecké predmety, z ktorých podstatná časť mala aj praktickú funkciu.2) v krátkom príspevku budeme venovať svoju pozornosť pastierskym bičom, ktoré používali pastieri v niekoľkých obciach na okolí Trenčína. Žiaľ, do súčasnosti sa ich zachovalo málo, pretože prestali slúžiť svojmu účelu. Niekoľko kusov týchto predmetov sa nachádza aj v zbierkovom fonde Trenčianskeho mú[e]z[e]a.3)
      Pri chove hovädzieho dobytka, koní, oviec a kôz (pasenie, záprah) sú známe dva druhy[/] bičov. Prvý používali chovatelia pri poháňaní zvierat v záprahu (hovädzí dobytok a kone) . Pozostával z brezového alebo drieňového prúta, na ktorom bol pripevnený tenký kožený remenec (švihel), s niekoľkými uzlíkmi. v obciach okolia Trenčína má všeobecné pomenovanie bič. Okrem pohoničov ho ojedinele používali aj pastieri hovädzieho dobytka pri individuálnom pasení. Ako súčasť výstroja ho obľubovali predovšetkým starší pastieri, kým mladší nosievali palice a prúty.
      Druhú skupinu tvoria biče tých pastierov, pre ktorých bolo pasenie zamestnaním. Boli to pastieri hovädzieho dobytka i pastieri oviec na salašoch. v Hornom Srní nosil tento bič obecný pastier. v jeho stáde tvorili prevažnú väčšinu kozy, oviec bolo menej. Na pašu odchádzal každé ráno a večer sa vracal späť do dediny.4)
      Pastiersky bič pozostáva z dvoch dielov: z dreveného bičiska, dlhého 35-40 cm a koženej časti.5) v Hornej Súči a Kubre má dreve

109

ná časť pomenovanie čaporisko. V ďalších lokalitách je bez osobitného názvu, prípadne jej hovoria rúčka. Pri porovnaní jednotlivých predmetov je zrejmá určitá šablónovitosť, ktorú možno pozorovať na oboch dieloch. Jeho výzdoba, sústredená predovšetkým na bičisku, bola pýchou majiteľa - pastiera. Vlastníctvo a nosenie biča boli znakom zamestnania.
      Na zhotovenie bičiska používali výrobcovia väčšinou slivkové a čerešňové drevo, pre jeho prirodzenú, červeno-hnedú farbu.6) Výrobcov bičísk nebolo mnoho, vzhľadom na obmedzenú potrebu i možnosť využitia tohto predmetu. v Beckove ich vyrábal Ján Pavlík a to približne do za.čiatku druhej svetovej vojny (do roku 1939). Ďalší známi výrobcovia sú zo Súčanskej doliny. Na kopanici U Repov (patrí do Dolnej Súče) to bol Jozef Cverenkár, ktorého produkcia je ohraničená tiež druhou svetovou vojnou (Jozef Cverenkár v nej zahynul) . v Hornej Súči (kopanica Vlčí Vrch) príležitostne zhotovoval :drevené časti pastierskych bičov Juraj Habánik.7)
      Tá časť, za ktorú pastier bičisko uchopil, je tvarovaná profilovaním, postupne sa k opačnému koncu zužuje. Približne v jednej tretine dĺžky sú na bičisku plastické prstence. Asi polovica bičísk je šesťhranná, v jednom prípade sa tu nachádza vruborez s motívom kalicha a kríža. Okrem tvarovania samotného dreva zdobili rúčku aj vbíjané klinčeky z farebných kovov, najmä z medi a mosadze. Obrazce z klinčekov majú podobu štvorcov, kosoštvorcov, oblúčikov a prsteňov. v niektorých prípadoch výrobcovia klinčekmi vyznačili rok[/]

Tvary bičísk z pastierskych; bičov ns okolí Trenčína. Kreslil Milan Chlebana v roku 1976.

zhotovenia biča alebo svoje, resp. majiteľove iniciálky. Najnápadnejšou zložkou výzdoby. je však vylievanie kovom.8) Okrem dekoratívnej funkcie kov bičisko aj spevňoval. Túto techniku použili výrobcovia na niektorých predmetoch po celej dĺžke, prípadne len na jednej tretine až polovici. Vylievané vzory predstavujú srdiečka, štvorce, trojuholníky, kalichy, zúbky a vetvičky. Vylievaný kov pridržiava aj kovové uško na konci bičiska, ku ktorému. je priviazaná kožená časť biča. Pripomíname, že bičiská sú jediné predmety na okolí Trenčína, kde sa použila na zdobenie technika vylieva

110

Pastier hovädzieho dobytka s bičom. Opatovce, okres Trenčín 1976. Foto Milan Chlebana.

nia kovom. Informátori spomínajú tiež bičiská, ktoré formovali výrobcovia na točovke.
      Kožená časť biča je priviazaná k ušku na bičisku tenkým remencom. Jej začiatok tvoria štyri ploché kožené remene, ktoré boli niekoľko ráz skrútené a navzájom spojené kovo[/]vými krúžkami. v Hornej Súči majú tieto remene pomenovanie pole (sing.), kovový krúžok je kotúlka. Najdlhším dielom biča je vrkoč (pletenie), upletený zo štyroch až ôsmych kožených prameňov, pomenovaný podľa toho štverák, šesterák, osmerák (Horná Súča) . Za vrkočom nasledujú dva až štyri zošité remence (šlaháki, sing. šlahák), ku ktorým je priviazaný koniec biča zo srsti kravského alebo konského chvosta, prípadne špagátu. Výzdoba tejto časti biča je chudobnejšia ako na drevenom bičisku, zredukovaná na vrkoč a štyri skrútené remene. z nich visia kožené strapce, spevnené na niektorých predmetoch mosadznými cvokmi a nitmi.
      Pri pomenovaní pastierskeho biča je možné zaznamenať viaceré názvy. z nich je najrozšíren[ě][e]jší názov čapor,9) známy v nasledujúcich obciach: Horná Súča, Horné Srnie, Ivanovce, Krivosúd-Bodovka, Kubra, Opatová nad Váhom, Opatovce, Nemšová, Veľká Hradná, Veľké Bierovce, Veľké Stankovce. Ďalšie názvy majú menšiu frekvenciu: kocar - Nová Bošáca, Pobedim; kocarisko - Nová Bošáca; korbáč - Kubra, Opatová nad Váhom. v niekto[d][r]ých lokalitách mal teda tento nástroj dve pomenovania - Kubra, Nová Bošáca a Opatová nad Váhom, v prevažnej väčšine len jedno, Rozmanitosť je evidentná i v názve konca pastierskeho biča, i keď všetky názvy sú si zároveň podobné. Termín čugara jez Hornej Súče a Horného Srnia, čugar z Novej Bošáce, šugara z Opatovej nad Váhom, šugár z Krivosúdu-Bodovky. Názov ščugár uvádza aj Jozef Ľudovít Holuby, ale nelokalizuje ha celkom presne.10) v svo

111

jom článku spomína "južnú Trenčiansku", predpokladáme teda, že je z okolia Trenčína. Táto časť bola veľmi dôležitá, pretože ona vydávala ten charakteristický zvuk podobný výstrelu, keď pastier plieskal.
      Ako sme už spomenuli, biče vlastnili len pastieri, pre ktorých bolo pasenie zamestnaním, obyčajne dospelí. Ich pomocníci z radov detí alebo tí, ktorí pásli individuálne, majú v celom regióne pomenovanie pasáci.11) v rukách pastiera mal bič predovšetkým signalizačnú funkciu. Začiatok novej pastierskej sezóny oznamovali pastieri plieskaním. Vo Veľkých Stankovciach za humnami, v Opatovciach, Selci a Veľkých Bierovciach chodil pastier po dedine, v Kubre plieskal na cintoríne.12) Podobne signalizovali odchod na pašu v ranných, resp. odpoludňajších hodinách. Chovatelia z Rozvádz, Veľkých Bieroviec, Veľkých Stankoviec sústreďovali cez leto dobytok pri Váhu, každá obec vo svojom chotári a vo svojom stáde. Ak niektorý z pastierov tri razy po sebe zaplieskal čaporom, bolo to znamením zvláštnej príhody na pasienku - ušiel dobytok, úraz ap. v takomto prípade sa pastieri zo susedných[/] chotárov ponáhľali na pomoc k tomu, ktorý ich zvukovým signálom privolával.
      V susednej oblasti Moravského Valašska plieskali s bičmi chlapci počas sviatku svätého Ducha. Používanie jedného nástroja pri oboch príležitostiach postrehli národopisní bádatelia už dávnejšie a dávali ich do spoločných súvislostí.13) Ich predpoklady potvrdzuje aj ďalšia skutočnosť. Prvý výhon dobytka na pašu sa spájal napríklad na Moravskom Valašku i v Bošáci so svätodušnými sviatkami.
      Pastieri používali biče len počas sezóny, približne šesť mesiacov. Zvyšnú časť roka boli odložené, pretože ich funkcia sa viazala na sezónu. Bič bol pastierovým vlastníctvom a spolu so zakrivenou palicou a plátennou kapsou tvoril jeho výstroj. Ak pastier práve neplieskal, nosil bič prevesený cez ľavé plece, bičisko bolo umiestnené vedľa ruky a kožená časť visela z chrbta. v takom prípade, že malo pastierske zamestnanie v rodine tradíciu, syn zdedil bič spolu s ostatnými súčiastkami od otca. Používanie bičov doznelo prakticky so zánikom individuálneho hospodárenia. v niektorých prípadoch slúžili aj naďalej pastierom, ktorí pásli družstevný dobytok.

112

Poznámky
1.
      Porovnaj údaje v štúdiu GALLO, J.: Obecní pastieri v Gemeri. Gemer, Národopisné štúdie 2, 1976, s. 213 a n; BEDNÁRIK, R.: Pastierske rezbárske .umenie, Bratislava 1956, s. 19.
2.
      BEDNÁRIK, R.: c. d., s. 22.
3.
      Väčšinu bičov zozbierala dr. Viera Abelová; samostatná odborná pracovníčka. .Trenčianskeho múzea v Trenčíne.
4.
      HÚSEK, J.: Hranice mezi zemí Moravskoslezskou a Slovenskem. Praha 1932, s. 164.
5.
      SERBĺNOVÁ, G.: Technika vylievania kovom na Slovensku. Zborník SNM, 53, Etnografia, 10, 1969, s. 213.
6.
      SERBÍNOVÁ, G.: c. d., s. 213.
7.
      Informácie o výrobcoch bičísk podal Štefan Birás, narodený roku 1900, bača z Hornej Súče.
8.
      Prípravu a opracovanie bičísk pred vylievaním a samotnú techniku vylievania opisuje SERBÍNOVÁ, G.:[/] c. d., s. 209; tiež KALESNÝ, F.: Ľudové umenie na Slovensku. Martin 1956, s. 114.
9.
      Tento termín uvádza aj BEDNÁRIK, R.: Pastierske rezbárske umenie. Bratislava 1956, s. 44; SERBÍNOVÁ, G.: c. d., s. 213; HOLUBY, J: Ľ.: Ozdoby ovčiackeho bičiska na Slovensku. In: Národopisné práce. Bratislava 1958, s. 167; CHLEBANA, M.: Zvyky spojené s prvým výhonom hovädzieho' dobytka na okolí Trenčína. Zborník Západné. Slovensko, 5, Bratislava 1978, s. 160.
10.
      HOLUBY, J. Ľ.: c. d., s. 167.
11.
      Na východnej Morave zaznamenal toto pomenovanie VÁCLAVĺK, A.: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930, s. 212.
12.
      CHLEBANA, M.: c. d., s. 160.
13.
      Pozri tiež HÚSEK, J.: c. d., s. 266; ďalej TOMEŠ, J.: Masopustní, jarní a letní obyčeje na Moravském Valašsku. Strážnice 1972, s. 89.

113

DIE HIRTENPEITSCHEN AUS DER UMGEBUNG VON TRENCÍN
(Zusammenfassung)

      In der Umgebung von Trenčín waren in der Vergangenheit zwei Peitschenarten bekannt, die bei der Zucht der landwirtscha f tlichen Haustiere gebraucht wurden. Die erste war kurz und einfach: sie bestand aus hölzerner Rute mit dünnem Lederriemen ohne Ausschmückung und diente den Viehtreibern und den individuellen Hirten. Die zweite Peitsche, mit spezieller Be[/]nennung "čapor", "kocar", "kocarisko", "korbáč", trug den hölzernen Teil mit Schnitt, Metallnägelein und ausgegossenem Blei ausgeschmückt. Diese besassen nur diejenigen, für welche das Weiden Beruf war - die Schaf - und Rinderhirten. Die Peitsche hatte eine Signalisierungsfunktion und zugleich war sie ein Zeichen des Hirtenberufs.
      Übersetzung: J. Švec

114

Národopisné aktuality roč. XVII. - 1980, č. 2

ŽIVÁ TRADICE

SVĚTLA A STÍNY SBĚRATELSTVÍ LIDOVÉHO UMĚNÍ [obsah]


      RICHARD JEŘÁBEK, Oddělení etnografie a folkloristiky UJEP, Brno

      Úvodní referát k semináři o sběratelství a sběratelích lidového výtvarného umění (Olomouc 22.-23. listopadu 1977) byl určen pro okruh asi třiceti účastníků pracovního zasedání a neměl jsem v úmyslu jej publikovat. Přiměla mne k tomu indiskrece Aleny Plessingerové, která se v posledních letech specializuje na referentskou činnost. Můj příspěvek staví do protikladu k ostatním (NA 1979, s. 64-65) a cituje z něj ve svém osobitém podání místa, která ji zle popudila. Ovšem vytrháváním ze souvislostí a překrucováním lze docílit čehokoli a lze dělat z posuzovaných ignoranty, kteří třeba nevědí o existenci nákupních komisí, ač v nich sami působí. Plessingerová docela zapomíná na samozřejmou zásadu, podle níž nelze v tisku polemizovat s proslovem, který nebyl uveřejněn a nikdo nemá možnost si ověřit, na čí straně je pravda. Proti takovému referování je třeba se důrazně ohradit.
      Alena Plessingerová se zúčastnila jen části semináře, o němž referuje. O její serióznosti vypovídá závěrečný postesk, podle něhož "bylo škoda, že závažné diskusi nemohlo být z časových důvodů věnováno více prostoru". Podle programu rozeslaného členům obou pořádajících komisí bylo pro diskusi vyhraženo dost času v závěru dvoudenní akce. Jenže Plessingerová byla v té době už dávno ta tam.
      Našlo se místo pro zprávu, musí být i pro doslovné znění inkriminovaného referátu, který Plessingerová[/] označila na semináři za "antimuzejnický". Žel její "muzejnický" příspěvek tam chyběl.

      Pokud bychom si chtěli tímto příspěvkem vysloužit obecný souhlas a uznání, nazvali bychom jej například "Chvála sběratelství lidového umění", vyšperkovali bychom jej po dobovém zvyku citáty neotřesitelných pravd největších autorit, vyzvedli bychom dějinný význam sběratelské činnosti a pak bychom sklízeli projevy neutuchajícího nadšení a uznalé poklepávání na rameno. Ale právě o to nám nejde. Nechceme sběratelství upřít jeho skutečné zásluhy, avšak především máme v úmyslu objektivně zvážit kladné i záporné stránky jeho vlivu na formování a charakter vědeckého bádání a jeho společenský význam. Takové hodnocení se ovšem neobejde beze slov kritiky.
      Nemůže být sporu o tom, že v některých oblastech položilo sběratelství základy vědeckému studiu; v plné míře to platí právě o lidovém umění výtvarném. k jeho vědeckému bá

115

dání dal podnět nejdříve umělecký a posléze sběratelský zájem. z toho zároveň plyne, že sběratelství do vysoké míry determinovalo výsledky vědeckého. bádání.
      Ohlédneme-li se o několik desetiletí zpět, shledáme, že sběratelství lidového výtvarného umění se vyvíjelo převážně živelně, bez jakékoli metodické základny a dokonce i bez zřetelného cíle. Částečnou organizací se do něj zapsaly některé významné veřejné akce, u nás například přípravy národopisných výstav v osmdesátých a devadesátých letech minulého století; s tím souvisejí též počátky národopisného muzejnictví.1) Ale ani tyto tendence nevnesly do sběratelství lidového umění nějaký pevný systém, prostě proto, že věda za tímto spontánním vývojem pokulhávala. Výsledkem sběratelského úsilí tohoto období jsou nejstarší fondy našich národopisných muzeí, jejichž vědeckou hodnotu bohužel snižují některé vnější okolnosti. Již od samého počátku je třeba považovat sběratelství za jednu ze základních forem záchrany a uchovávání hmotných dokladů lidové výtvarné kultury. Bez dlouhodobého sběratelského úsilí byla by naprostá většina lidových uměleckých projevů odsouzena k zániku nebo znehodnocena pozdějšími zásahy, jak to bylo osudem obrovského množství lidových výtvorů před zrodem sběratelství. Co dnes vlastně víme o lidové výtvarnosti před polovinou 19. století, tedy před obdobím, do něhož spadají větší kolekce nashromážděné v poslední čtvrtině minulého století? Při tom nelze pochybovat, že některá odvětví lidového umění existovala v roz[/]vinuté podobě již v 18. stoaetí, jako například výšivky, popřípadě mnohém dříve. Mnohé obyčejové a obřadní artefakty kontinuovaly po celá staletí a nic z nich nezůstalo dochováno: zdobená vejce jsou lépe doložena z pravěku a z antiky než ze středověku a z novověku, naše nejstarší kolekce kraslic pocházejí až z konce 19. století.
      Buď jak buď, sklonek století obdařil národopis soukromými i muzejními sbírkami s více či méně ucelenými fondy jednotlivých odvětví lidové kultury a lidového umění a vytvořil některé předpoklady pro jejich vědecké studium. Zároveň však toto zkoumání vtěsnal do mezí daných způsobem shromažďování dokladů. Této uměle vytvořené determinanty si musíme být stále vědomi, když učiníme sbírkové fondy základem nebo jedním z hlavních východisek vědeckého bádání. Též v jeho výsledcích musíme počítat s rozmanitou mírou ohraničení způsobeného charakterem použitých pramenů. v podstatě lze mít za to, že naše představy o lidové výtvarné kultuře minulých období jsou do velké míry závislé na individuálních vlastnostech sběratelů - na jejich vzdělanosti, znalosti prostředí, intuici, vkusu, píli, solventnosti a podobně, a teprve na druhém místě na objektivním stavu, na četnosti výskytu těch předmětů a jevů, které na sebe strhávaly sběratelskou pozornost. Platí to koneckonců nejen o hmotných dokladech, ale též o orálních tradicích.
      Nápadným rysem národopisných sbírek soukromých i veřejných - je nerovnoměrné zastoupení jednotlivých odvětví lidového vý

116

tvarného umění plynoucí převážně z uplatňování dobového estetického náhledu na předmět sběratelského zájmu. Soukromí sběratelé a muzea dávali přednost shromažďování atraktivních předmětů, například keramiky, a to hlavně fajánsí, dále výšivek a krajek, popřípadě celých krojových součástek nebo bytových textilií, plastik, obrazů na skle a podobně. Stranou sběratelské pozornosti zůstávaly četné obřadní a obyčejové předměty, například masky a škrabošky, obřadní a obyčejové pečivo, drobné projevy religiózního umění, například vota, ale též tisky, hračky, předměty ze slámy atd. Ovšem samo množství dochovaných dokladů nemusí být ještě zárukou kvalitnějších výsledků bádání. Tak například z početné kolekce religiózních plastik, která není opatřena ani nejzákladnějšími údaji o původu a stáří, nelze nic kloudného vyvodit. Nadto se nezřídka můžeme v regionálních muzeích setkat s velkými soubory lidových uměleckých předmětů, jež byly jako celek získány z odlišného etnografického prostředí a tato významná skutečnost zůstala utajena nebo upadla v zapomenutí; pak je ovšem tragikomické, když erudovaný národopisec posedlý jakýmsi fantómem systematičnosti sestavuje synoptické tabulky, z nichž má být zřejmý vztah mezi počtem dokladů lidového umění v muzeu a jejich někdejší četností v příslušné sběrné oblasti. Při tom mu unikne prostý fakt, že relevantní kolekce je vlastně irelevantní, protože pochází z druhého konce státu.2) v posledních letech byly kolekce lidového umění v některých muzeích obohaceny z nákupů[/] v prodejnách starožitností. Je sice chvályhodné úsilí muzejníků zachránit doklady stálé řidčeji se vyskytujících druhů zaniklého lidového nebo zlidovělého umění, avšak současně vyvstává problém, jak s takovými akvizicemi naložit v muzejních sbírkách, hlavu-ě v expozicích, na výstavách, a též v publikacích.3) Mám za to, že pokud nebude lze určit jejich původ, stáří a další okolnosti významné z vědeckého zřetele, budou tyto sbírkové předměty fungovat především jako "hezké věci", způsobilé snad jen pro formální, estetické analýzy. Bude ovšem výhodnější, když poslouží jako výzdoba pracovny ředitele muzea a když nebudou vstupovat v žádné formě do vědy.4)
      Ze zřetele vzniku a vlastnictví sbírek lze je rozdělit na veřejné, tj. muzejní, a soukromé. Jenže skutečnost je poněkud složitější. Cožpak některé muzejní sbírky nevznikly převážně ze soukromých a naopak - což neznáme soukromé sbírky, v nichž utonuly četné předměty nedozírné hodnoty z veřejného majetku? Čas pracuje ve prospěch muzejních sbírek: dříve či později se větší část soukromých kolekcí dostává prodejem nebo darem do muzejních fondů. Pro badatele nemusí být vlastnictví sbírek rozhodující. Někdy se snáze dostává k předmětům chovaným v soukromí než k některým žárlivě střeženým a vědecky nevyužívaným fondům veřejným, s nimiž jejich státem honorovaní kerberové nakládají jako by byly jejich osobním majetkem a v rozporu se všemi právními normami brání jiným, aby z nich odborně a vědecky těžili.

117

Velmi jednoduchým prostředkem takové monopolizace je předstírání revize sbírek nebo dočasné ztráty požadovaného předmětu. Jde naštěstí jen o ojedinělé případy, avšak i ty mají neblahý vliv na výsledky bádání.
      Z odborného hlediska je mnohem důležitější množství a kvalita informací, které může dát badateli k dispozici vlastník nebo správce sbírky. A to bývá jak v soukromých, tak i ve veřejných fondech největší kámen úrazu. U soukromých sběratelů je jakákoli evidence přechovávaných předmětů spíš vzácnou výjimkou. Sběratel si většinou jen pamatuje - a ještě k tomu nespolehlivě - odkud předmět získal. Tato vědomost zpravidla současně s ním odchází ze světa. Kolik jen velkých a významných kolekcí zůstalo znehodnoceno tím, že po úmrtí jejich shromažditele a majitele nikdo nic nevěděl o jejich původu a o způsobu nabytí.5) Nevědomost, nedůslednost a nedbalost způsobují, že se z určení původu a stáří bezmála každého neidentifikovaného předmětu stává vědecký problém, bez jehož vyřešení se dotyčný exemplář nemůže stát spolehlivým studijním pramenem. A protože se mnohé soukromé kolekce stěhují do muzeí, přechází tam s nimi též tento jejich neblahý rys. z většiny pokusů o identifikaci významných dokladů se stávají detektivní případy: skutečnost kdysi banální je třeba zjišťovat komplikovaným způsobem ve starých odložených akvizičních knihách - pokud ovšem ještě existují - nebo v náhodných zprávách ve starých časopisech a katalozích, v zaprášených stozích staré korespondence, a to ještě leckdy bezvýsledně.6)[/]
      První dojem z muzejních sbírek lidového umění bývá ohromující: stovky nebo tisíce výšivek, kraslic, maleb na skle, plastik. Teprve podrobnější nakládání s těmito kolekcemi je odhalí v pravém světle; záhy se ukáže, že o většině předmětů není známo o mnoho víc než to, že existují.7) Mohou se stát působivým doplňkem výstavní sbírky, kde se od nich zpravidla neočekává žádné vědecké svědectví, kde fungují jako ilustrace k něčemu jinému, kde mají za úkol působit především zevnějškem a je celkem lhostejné, jaká je jejich vypovídací hodnota. Dobře plní svůj dekorativní účel, uplatní se při eventuálním televizním pořadu jako vhodná kulisa, před níž může podle potřeby panáčkovat tituly ozdobený národopisec a prorokovat život věčný lidovému umění.
      Ostatně přesná vědecká zjištění o charakteru předmětů chovaných v muzejních sbírkách a po celá desetiletí prezentovaných široké veřejnosti jako ryzí doklady specifické místní nebo regionální kultury nemusejí se setkávat s pochopením odpovědných muzejních pracovníků, neodpovědných publicistů a dokonce ani části publika, která se ráda nechává klamat.8)
      Pro soukromé sběratelství byla charakteristická živelnost, neodbornost, povrchnost, preference kuriozit před typickými jevy. Částečně se tyto vlastnosti přenášely do muzejní praxe, jejímiž vykonavateli byli obětaví volontéři bez odborného i muzeologického vzdělání. Dnes bychom se právem mohli tázat, nakolik se situace změnila, když většinu míst

118

obsadili odborníci s vysokoškolským vzděláním? Jakých kvantitativních a kvalitativních změn doznala sběratelská aktivita, jak stoupla vědecká hodnota starých i nových fondů pod kvalifikovaným vedením? Máme dnes jakousi záruku koncepčního sběratelství na vědeckém základě, máme jistotu, že nebudou opomíjeny - jako v minulosti - významné sféry a fáze sběratelského zájmu jen proto, že je jedinci nebo celá společnost považovali za nehodné pozornosti, za úpadkové nebo kýčovité?
      Tyto otázky vyvstávají nejen nad předměty reprezentujícími minulost lidové výtvarné kultury, nýbrž také a především nad současnými projevy výtvarné aktivity širokých lidových vrstev, pro jejichž posuzování se zatím nestačila vytvořit žádná kritéria. Praxe ukazuje, že do muzejních sbírek se dostává to, co muzejník považuje za dobré a vhodné. Ale kde je tu při rozkolísanosti měřítek záruka objektivity? Stále častěji jsme svědky toho, že jsou lidoví tvůrci vystavováni nátlaku ze strany sběratelů i muzejníků. Přikazuje se jim nebo radí, co a jak mají dělat, popřípadě co dělat nemají. Nejeden současný řezbář nebo malíř, který má to štěstí, že je objeven muzejníkem, plní zakázky, jeho výrobky skupuje muzeum nebo galerie i za nepřiměřeně vysoké ceny a snob - soukromý sběratel je vyhání ještě výš.9) Prvek komerčnosti je od sběratelství neodmyslitelný, provází je od časných forem až po moderní velkosběratelství a tam, kde je ono přímo spojeno s tvorbou, resp. výrobou, vykonává na produkci nepříznivý tlak, podrobuje ji požadavkům trhu a odcizuje ji jejímu[/] vlastnímu smyslu a poslání. Nejzřetelněji se to pro jevuje u těch odvětví lidové rukodělné produkce, jejichž podstatná část je určena pro export do zahraničí; moment tvorby se v ní často ztrácí a převažuje moment reprodukce.
      Současné soukromé i institucionalizované sběratelství podléhá obdobným mechanismům jako v minulosti. Sbírá se zase převážně to, co subjekt-sběratel pokládá za dobré, za pěkné a podobně, popřípadě se doplňování sbírek podřizuje zdánlivě objektivním a nepřekonatelným překážkám, například prostorovým. Rozměrné předměty - lidový mobiliář, nářadí, architektonické detaily - se pro muzejní účely sbírají jen v omezené míře, protože pro ně v současné době není dostatek místa, a ponechávají se na pospas soukromým sběratelům anebo červotočům.10)
      Nejhůře je na tom sběratelství a dokumentace současných předmětů výzdobné povahy, jimiž jsou nesčetné lidové domácnosti na venkově i ve městě přímo napěchovány. Jde jednak o komerční suvenýry a dekorativní zboží z prodejen státních i družstevních, jednak o výrobky lidového původu, třebaže nikoli tradičního charakteru. Národopisné sběratelství se jim nemůže zásadně vyhýbat, protože dnes do velké míry substituují někdejší lidové umění a odrážejí stav výtvarného vkusu širokých lidových vrstev, jehož poznávání nemůže být národopisu lhostejné. v tomto směru už hodně promeškal v uplynulých obdobích, kdy pod vlivem výhradně či převážně estetického zřetele tyto projevy lidové výtvarnosti a vkusu ignoroval a jednou provždy tak zkreslil obraz

119

o vývoji tohoto odvětví lidové kultury. Tu zůstává sběratelství věrno slovníkovému významu jako činnost lidí, kteří rádi shromažďují něco cenného, například umělecky či jinak; nesbírají tedy to, co by nečinili rádi, a to, co podle jejich mínění není cenné.11) Institucionální sběratelství by se ovšem touto zásadou řídit nemělo. Vědecky může být často mnohem významnější zdánlivě bezcenný, ale dobře adjustovaný předmět, který má povahu pramene, než předmět vysoké estetické nebo hmotné ceny, o němž není nic zjištěno a nic nelze zjistit, předmět, který může být okrasou sbírek, ale nemá naději stát se pramenem vědeckého poznání.
      Je snad poněkud podivné, že se zabýváme[/] a nadále chceme zabývat sběratelstvím a sběrateli lidového výtvarného umění v době, kdy už zdroje tradiční lidové tvorby téměř vyschly a soudobá výtvarná aktivita ještě nevyvolala náležitý sběratelský zájem ani u příslušných institucí. Vycházíme z přesvědčení, že ještě není docela pozdě, že mnoho otazníků by bylo lze zodpovědět pomocí žijících tvůrců a pamětníků, vycházíme také z naléhavé potřeby rozšířit sběratelskou činnost o shromažďování současných dokladů lidové výtvarnosti a vkusu.12) Ani jedno, ani druhé ovšem není uskutečnitelné bez pevného vědomí cíle a bez vědecké metody. Čas je zralý, abychom společným úsilím vytvořili tyto předpoklady a napravili alespoň zčásti to, co zůstalo zanedbána.

120

Poznámky
1.
      Podrobnosti uvádí např. J. HORAK, Národopis československý (Přehledný nástin). In: Československá vlastivěda II. Člověk, Praha 1933, s: 392 nn.
2.
      Jakou hodnotu mají třeba data, která přináší v přehledu o počtu obrazů na skle v našich muzeích L. KUNZ ve sb. Ethnographica VII - VIII, 2. část, 1965-1968, s. 15-18. Čteme, že v muzeu ve Ždánicích chovají 9 obrazů, v muzeu ve Valašském Meziříčí 70 obrazů. - A víme, že ve Ždánicích byla jedna z mála bezpečně prokázaných dílen, zatímco o Valašském Meziříčí není nic takového známo. Krátce, ždánické obrazy jsou ve větším počtu zastoupeny ve sbírkách muzeí v Kloboukách u Brna a v Brně a kolekce obrazů na skle pro valašskomeziříčské muzeum byla zakoupena z pozůstalosti faráře-sběratele ve Rtyni v Podkrkonoší.
3.
      Několikaleté sledování této problematiky na příkladu tradiční plastiky na východní Moravě předběžně ukazuje, že z několika set exemplářů chovaných v muzejních sbírkách této oblasti bude lze připsat místní původ jen ojedinělým kusům, a to ještě s nemalými rozpaky. v některých případech se ukazuje velká pravděpodobnost nemoravské provenience.
4.
      Jde o jev zřejmě obecnější: dotýkal se jej mj. pořad rakouské televize Zwischen Museum und Folklore (Bemerkungen zur Volkskunst in Österreich vysílaný 19. 7. 1977 (rež. B. Breit, odb. spolupráce H. Fielhauer).
5.
      Mnohé nesnáze vyplývající z omezených možností využívat soukromé sbírky, dnes již z velké části začleněné do muzejních fondů, by odpadly anebo by se podstatně zredukovaly, kdyby byla důkladně zhodnocena sběratelská činnost alespoň nejvýraznějších osobností. Chybějí monografické studie třeba o Havelkové, Kretzovi, Klvaňovi, jejichž kolekce[/] se staly jádrem národopisných sbírek v. Olomouci, v Brně a v Uherském Hradišti, nezvážena zůstává sběratelská píle nekritického nadšence Potomáka z Popovic anebo keramika Landsfelda ve Strážnici, téměř nic nevíme o obchodnících a překupnících lidových uměleckých projevů, například o tulákovi Ondrovi Dobešovi ze Stříteže nad Bečvou. (v poslední době mu věnoval glosu P. ŠULEŘ, Podivínský sběratel. NA 14, 1977, s. 163, kterou by bylo lze upřesnit a doplnit o nacionálie a citace prací o jeho činnosti podle F. DOBEŠ, Kniha o Stříteži IV a V. Valašské Meziříčí 1947 (sv. IV, s. 20, 84 a 112-113, sv. V, s. 92).)
6.
      Nabyl jsem v tomto ohledu bohaté zkušenosti při heuristické práci pro regionální národopisné monografie (viz např. v Českém lidu 51, 1964, s. 17-20 a 154-162, 52, 1965, s. 1-13, 53, 1966, s. 95-102, 54, 1967, s. 333-342, 56, 1969, s. 317-324, ve Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university F 10, 1966, s. 83-99, a F 13, 1973, s. 125-140, v Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 13, 1967, s. 288-301, aj.).
7.
      Z praxe vlastní a ze zkušeností našich diplomantů víme o muzejních fondech, které posud nejsou ani inventárně podchyceny. v tomto ohledu stojí za pozornost příspěvek J. BENEŠE, O muzejnické etice. Muzejní a vlastivědná práce 15, 1977, s. 72-78.
8.
      V poslední době poslouží jako příklad práce, která ignoruje veškeré analytické bádání, elaborát V. LAUDOVÉ, Lidová výtvarná kultura (1. Čechy a Morava, 2. Slovensko, 3. Evropa), který vydal masovým nákladem Český fond výtvarných umění v Praze 1978 a 1979.
9.
      Nelze tu jmenovitě uvádět osoby a instituce, s jejichž působením jsem se setkal během bezmála

121

tříletého výzkumu současných lidových tvůrců plastik v českých zemích.
10.
      Když jsem před více než 10 lety navrhoval zapojit do záchranného sběru hmotných památek lidové kultury na Moravě posluchače etnografie, namítl rázně přední reprezentant národopisného muzejnictví, že sběr v terénu je jistý druh skartace, pro niž jsou způsobilí jen dva tři nejvýše kvalifikovaní národopisci. z akce sešlo. Jaký byl asi osud nesčetných předmětů, které mohly být získány a dodatečně vyhodnoceny?
11.
      S tímto problémem se již pár let setkávám v nákupní komisi významné instituce, kde dochází k zá[/]sadním rozporům při odborném i finančním oceňování předmětů vybraných předem interními pracovníky. Nákupní komise prostě nakupuje nebo odmítá to, co se jí předloží.
12.
      Už několikrát jsem se pokusil charakterizovat tuto oblast národopisného zájmu, naposled v příspěvku Lidové umění na dnešní vesnici a Výtvarná aktivita současné vesnice (Umění a řemesla 1978, č. 4, s. 63-64, a 1979, č. 2, s. 44-49). Pro potřeby integrovaného výzkumu jsem položil otázku Shromažďujeme současné projevy lidové výtvarné aktivity? (Informační bulletin 1, Brno 1978; s. 8-10).

122

ZPRÁVY

JUBILEA

Dva jubilanti naší etnochoreologie [obsah]

Náhoda tomu přála, že se narodili ve stejném roce a v téže národopisné oblasti - na slováckém Horňácku: Cyril 4. 2. 1920 v Kuželově, Zdenka 30. 3. v samém srdci tohoto kraje, ve Velké nad Veličkou. Ještě v jiných momentech se však jejich životní osudy stýkají a ty snad už ani náhody nezpůsobily. Studovali spolu v jedné třídě na strážnickém gymnáziu a nebýt stěhování Zdeniných rodičů z Velké do Brna, byla by i ona maturovala v dějišti dnešního mezinárodního festivalu. Do Velké se však vracívala a vracívá dodnes a zde také začala v druhé polovině třicátých let účinkovat, stejně jako Cyril, v místní folklórní skupině.
      Po maturitě je vedl společný zájem ke studiu tělesné výchovy. Cyril ZáIešák, jehož otec se koncem první republiky přestěhoval do Vrbovců na Myjavsku, kde později mnoho pomáhal při útěku českých vlastenců z bývalého protektorátu, mohl svá studia v Bratislavě řádně ukončit. Kdežto Zdenka Jelínková, vzhledem k zavření vysokých škol v českých zemích, musela studia zanechat, a z možností, které se[/] naskytovaly, byla nejlepší učit. Jestli si to tak přála nebo ne, to už je jedno, ale počáteční její učitelské působiště jsou osudově spojena s rodným krajem. A hned .na prvním z nich - v Lipově - našla v osvíceném řídícím školy pochopení a podporu pro sběr dětských her. Pokračovala v tom pak ve všech dalších oblastech, v nichž působila jako učitelka: na Brněnsku, Moravskokrumlovsku i Třebíčsku, a tento zájem ji už nikdy neopustil. A bylo jen přirozené, že když se naskytla příležitost přejít na odborné pracoviště, využila jí. Po celých třicet let pracovala pak ve Státním ústavu pro lidovou píseň, který v roce 1953 splynul s Kabinetem a o rok později s Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV.
      Cyril Zálešák nastoupil v roce 1945 do tělovýchovné sekce Povereníctva školstva a kultúry v Bratislavě, potom od roku 1949 působil v Matici slovenskej v Martině, kde zakládal oddělení pro lidovou uměleckou tvořivost a od roku 1953 až do roku 1977 vedl oddělení tance v Slovenskom ústredí ľudovej umeleckej tvorivosti v Bratislavě. I když ve své první publikaci z roku 1950 čerpá ještě z rdného kraje[/] (Horňácký odzemok a verbunk), pozdější své výzkumy věnoval už cele Slovensku. Jeho vklad pro slovenskou etnochoreologii je zakladatelský a trvalý. Kromě monografií lidových tanců, časopiseckých i knižních, z nichž nad jiné vynikají Pohronské tance (1953), můžeme jmenovat zvláště příručku týkající se zápisu lidového tance (Opisovanie ľudových tancov, 1956) a pak především syntézu slovenského lidového tance z roku 1964 (Ľudové tance na Slovensku). Bibliografii jeho hlavních prací najde čtenář ve sborníku Súčasný stav etnomuzikologického bádania na Slovensku, Bratislava 1973, s. 90 n.
      Zdenka Jelínková sbírala s neobyčejnou pílí zase na Moravě, ale důležité jsou i její sběry provedené na území Slovenska a Čech. Svých záznamů počítá sama na deset tisíc, z čehož na tance připadají více než dvě třetiny, a to zase tvoří základní příspěvek k poznání tanců moravských. Mnohé z toho vydala ve svých regionálních monografiích z různých koutů Moravy a další řadu chystá. Výčet jejích nejdůležitějších prací lze najít v anotované Taneční bibliografii vydávané po tematických sešitech od

123

roku 1966 Ústředním domem lidové umělecké tvořivosti v Praze (později Ústavem pro kulturně výchovnou činnost) a dále v Národopisných aktualitách, 14, 1977, s. 115-120, 279-284. z regionálních monografií Zdenky Jelínkové jmenujme: Lidové tance z Brněnska, Hané a Horácka, 1953; Dětské hry a říkadla z Horňácka, 1954; Valašské lidové

tance, 1954; Lidové tance na Slovácku, 1954; Lidové tance z Hustopečska a Břeclavska, 1955; Horácké tance, 1956; Lidové tance z Uherskobrodska, 1957; Lidové tance z Kopanic, 1957; Kola, reje a taneční hry na Brněnsku a Oslavansku, 1958; Tance na Valašskokloboucku, 1960; Lidové tance a taneční hry na Podluží, 1962; kap. o tanci v národopisné monografii Horňácko, 1966; Říkadla, hry a tance dětí z Dolňácka, 1967; Tance z Rusavy, 1967; Lidové tance a taneční hry na Brněnsku, 1974; Dětský folklór z Valašska, 1975; Zálesské tance I, 1977; Tance z Horňácka I, 1978; Li[/]dové tance na hostýnském Záhoří, 1978; Lidové tance z Rožnovska I, 1978.
      Zdenku i Cyrila spojuje tedy ve zralém věku bohatá sběratelská žeň a rozsáhlá publikační činnost. Mezi sbírkami a metodickými materiály najdeme nejednu propracovanou srovnávací studii (nelze zde nevzpomenout alespoň Točivé tance od Zdenky Jelínkové z roku 1959) a nesčetně zpráv a recenzí souvisejících s publikacemi o tanci, o folklórních festivalech, anebo úvah věnovaných souborům lidovych písni a tanců. v dlouhodobém zájmu o vývoj folklórních festivalů a souborů tkví ostatně další jejich společný znak. Kolik každý za třicet let vytvořil pořadů jenom pro strážnický festival. Kolik dalších pak na jiných festivalech - Zdenka na Moravě a Cyril na Slovensku. A kolik tanečních kursů každý vedl, kolik nácviků v různých souborech, kolik odborných přednášek proslovili na různých zasedáních a vědeckých sympóziích, anebo i na uměleckých školách. Všechno to nikdo už přesně nespočítá. Nebo kolik času věnoval Cyril choreografiím v amatérských i profesionálních souborech i v divadlech, a kolik skladbám pro Spartakiády. v kolika odborných porotách zasedali oba, kolik času jim zabrala práce v poradních sborech pro lidový tanec, či jak velkou pozornost a záslužnou práci věnuje Zdenka dětem na rodném Horňácku. - Za tu svou bohatou výzkumnou, publikační, organizační a metodickou činnost[/] stali se oba právem nositeli vyznamenání Za vynikající práci a byli poctěni i řadou jiných ocenění.
      Jejich jména nejsou ani z jedné, ani z druhé strany ověšena akademickými tituly, věnčí je však takové množství prací, jakými se může pochlubit jen málokterý z těch, který tyto tituly nosí a kdo se jimi pyšní. Začínali s blokem a tužkou a s Tyršovou tělocvičnou sousta

vou, kterou po svém rozvíjeli a aplikovali. Od té doby se zpřístupnily technické prostředky umožňující nejen kvalitní záznam zvuku, ale i pohybu, ve světě a zčásti také u nás se zpřesnily metody zápisu i výzkumné práce a přibyly rovněž nové pohledy ovlivňující jak výzkum, tak i celkové zpracování materiálu. Ale výsledky jejich sběratelské práce budou jednou provždy tvořit základní fond, k němuž se. každý pokračovatel bude muset nutně vracet. - Škoda jen, že na Moravě zůstává v ústavu prázdná

124

židle po pracovnici, která zde byla ze všech dosud žijících zaměstnána nejdéle.
      Oba jsou mladíci svým elánem a svou pracovní aktivitou. Aby jim toto zralé mládí vydrželo co nejdéle! Dušan Holý

K sedmdesátinám PhDr. Jaroslava Orla [obsah]

Jaroslav Orel patrí ku, generácii, ktorá významnou mierou prispela k poznaniu fenoménov ľudového umenia, ľudovej tvorivosti a ľudovej umeleckej výroby.
      Už od roku 1945 účinkoval .vo funkcii jednateľa sekcie pre ľudovú kultúru v Zemskej rade v Brne, pri čom patril k vedúcim osobnostiam, ktoré si získali na propagácii a riešení .týchto otázok rozhodujúci podiel.
      V úzkej spolupráci s prof. Antonínom Václavíkom a Vladimírom Úlehlom budoval základy národopisnej činnosti na Morave. Výrazne sa podieľal na tejto významnej priekopníckej práci, starostlivo sa usilujúcej o zachovanie odkazu múdrosti a nadania pracujúceho ľudu.
      Jeho životným údelom sa stal výskum ľudovej hmotnej kultúry a ľudového umenia výtvarného. Tieto výskumy J. Orel konal s láskou nielen v českých zemiach, ale aj na Slovensku. Výsledky tejto jeho práce tvoria významný fond dokladov, uložený menovite v dokumentácii[/]

      Ústredia ľudovej umeleckej výroby v Brne.
      Svoje univerzitné štúdium , národopisu si cieľavedome rozširoval študijnými cestami do ZSSR, Poľska, NDR, Rumunska, Maďarska, Japonska, Veľkej Británie, Juhoslávie, Švédska, Finska a Norska. Získal tým prehľad o danej problematike a to aj z medzinárodných kontextov.
      Zúčastnil sa medzinárodných kongresoch antropologických a etnografických vied, ako napr. r. 1964 v Moskve, r. 1968 v Tokiu a v Kjótu, a v roku 1973 v Chicagu (USA), kde jeho referáty boli publikované v kongresových materiáloch.
      V rokoch 1955-56 externe prednášal na univerzite J. E. Purkyně v Brne, ďalej pre študentov národopisu na Humboldtovej univerzite v Berlíne r. 1957 a v Etnologickom inštitúte univerzity v Upsale vo Švédku r. 1976.[/]
      Tieto medzinárodné kontakty a vystúpenia mu poskytovali možnosť, že jeho štúdie, knihy, referáty, správy, či vystúpenia vyšli vo viacerých európskych a svetových rečiach. Bibliografia jeho závažnejších prác počíta vyše 170 jednotiek.
      Neobyčajne rozsiahla je jubilantova osvetová a kultúrne propagačná, ako aj novinárska činnošť, spolupráca s rozhlasom, filmom á televíziou.
      Rovnako bohatá je jeho prednášková činnosť o ľudovej kultúre pre poslucháčov zo širokých vrstiev.
      Tieto .všetky, i keď len útržkom tu uvedené fakty, predstavujú PhDr. Jaroslava Orla ako človeka plodného a pracovitého, ktorý neúnavne rozširuje poklady národnej kultúry.
      Dostalo sa mu i zaslúženej pocty laureáta krajskej literárnej ceny za monumentálne dielo LIDOVĚ UMĚNÍ TEXTILNÍ, ktoré vyšlo vo vydavateľstve Artia (v spoluautorstve s A. Václavíkom).
      Pokládáme si preto za milú povinnosť poukázať aspoň týmito stručnýnii riadkami na rozsiahlosť a významnosť diela, PhDr. Jaroslav Orel vytvoril a ktorým tak rozmnožil poklady národnej kultúry i jej poznanie a popularizáciu v širokých vrstvách obyvateľstva nášho štátu.
      Preto mu právom patrí pozornosť, ktorú sme mu venovali, i naše úprimné blahoželanie. Dňa 3. februára 1980 sa dožil v plnej sile a v zdraví svojho významného životného jubilea. František Kalesný

125

NEKROLOG

Nad řádky dr. Karla Vetterla [obsah]

Ve dnech, kdy nás zastihla zpráva o smrti velkého a váženého přítele dr. Karla Vetterla, sedím nad řádky kladené jeho drobným písmem, zakončené: dr. Karel Vetterl, věd. pracovník Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v důchodu, Brno, Žampachova 9.
      Hlavou mi probíhá naše první společná cesta z Prahy z prvního zasedání československých národopisců po válce. Dlouho jsem se obdivoval tomu, jak cestou z Prahy do Brna s porozuměním a pochopením dovedl vzít v úvahu i názor mladistvého studenta a srovnával jsem ho s profesorem Vladimírem Úlehlou a profesorem An[/]tonínem Václavíkem z těch dob, kteří rovněž dokládali velikost svého ducha pochopením mladistvého, i když ještě nezralého elánu. Spolu jsme pochovali i sběratele Hynka Bíma a studovali jeho pozůstalost v Tišnově, spolu s ním jako několikaletým předsedou programové rady folkloristického festivalu ve Strážnici jsme vytvářeli trvalejší programovou páteř Strážnic. Vděčně jsem přijímal jeho laskavé rady a pomoc při hledání některých písňových materiálů u něho v Ústavu pro etnografii a folkloristiku. Jeho rozvážná formulace vlastních názorů nutila brzdit pronášení názorů ukvapených, i když byla přednášena s mírně pozakrytým úsměvem jeho věčně mladého[/] ducha, provázeným drobným zábleskem očí za brýlemi.
      Poslední setkání poznamenané mým nepříliš dobrým zdravotním stavem a jeho upřímnými obavami o něj jen utvrdily naše dlouhé hezké přátelství.
      O kvalitách dr. Karla Vetterla jako člověka i vědce bylo hodně napsáno nejen v Národopisných aktualitách, jejichž celé jedno číslo mu bylo věnováno, ale i jinde v odborném a denním tisku. Chci jenom, pročítaje jeho posudek na nově chystanou sbírku písní z Veselska, ve kterém se odráží vědecká objektivita, přesnost; důslednost, ale i lidská dobrota, vzpomenout dobrého člověka dr. Karla Vetterla. Vítězslav Volavý

126

KNIHY

O ruském folklóru

E. V. Pomeranceva: O russkom folklore. [obsah]

Moskva 1977, 118 stran
      Erna Pomerancevová v úvodní kapitole své knihy vzpomíná na svá první setkání s folklórem a jeho nositeli, na účast v semináři J. M. Sokolova a na svou práci sběratelky folklóru. Vymezuje cíl své práce: nechce se zabývat ryze teoretickými problémy a úvahami o podstatě folklóru, ale chce objasnit širokému okruhu čtenářů kvality kolektivní lidové ústní básnické tvorby - jak autorka sama chápe termín folklór.
      Podle V. J. Proppa rozděluje i E. Pomerancevová žánry na písňové, prozaické a dramatické.
      Autorka nerozebírá všechny žánry, ale věnuje pozornost těm, ve kterých e nejvíce projevují charakteristické rysy ruského folklóru a jejichž vývoj má význam i pro současný stav lidové tvorby. Takovým žánrem jsou především byliny. v současné době již sice vymizely z tradičního repertoáru, přesto však lze ještě zapsat jednotlivé úryvky bylin nebo jejich prozaické převyprávění. Je zajímavě, že lidé si nepamatují stručný obsah celé byliny, ale spíše celé[/] schematické části, např. detailně rozpracované úvody.
      Životaschopnějším epickým písňovým žánrem jsou historické písně a balady. Nejaktivněji však dosud žijí lyrické písně a častušky, které představují velkou část písňové tradice vůbec. Mezi písňové žánry patří dále obřadní písně kalendářního a rodinného cyklu, chorovodní a divadelní písně, lyrické písně rodinné, milostné, žertovné, vojenské, písně burlaků, romance a zlidovělé umělé písně, současné masové písně. v době, kdy byliny nenávratně zmizely a pohádky se ztrácejí před očima, žijí písně dále v lidovém repertoáru. Ze současného písňového repertoáru věnuje Pomerancevová největší pozornost častuškám.
      Žánry prozaické dělí na dvě velké skupiny - na pohádky a prózu nepohádkovou. Pro nepohádkovou prózu je typický důraz na skutečná fakta, události, jednající osoby, naproti tomu dominující funkcí pohádek je funkce estetická. Kromě obsáhlé žánrové charakteristiky pohádek jmenuje autorka základní sbírky ruských pohádek z minulého století i z porevolučního období.
      Z folkloristického i uměleckého hlediska je také velmi cenný dnes už polozapomenutý obřadní folk[/]lór - svatební poezie, obřadní písně kalendářního cyklu, zaříkadla.
      Po II. světové válce bylo nasbíráno dostatečné množství materiálu, aby bylo možné poznat skutečný současný stav ruské epické tradice. Na ruském severu, kde sběratelé minulého století zapsali velké množství bylin, konstatovali sovětští vědci už jen zbytky kdysi bohaté epické tradice. z bylinných syžetů se nejvíce životaschopnými i v nových podmínkách ukázaly ty, které měly blízko k pohádkám. v zápisech z posledních let jsou nejen méně hodnotné texty celých bylin, ale i úryvky. Často se sběratelé setkali také s tím, že vypravěči bylin znali část svého repertoáru z knih - ze známých sbírek, z učebnic, z novin.
      Pohádky kolují i v současné době, ale již se produktivně nerozvíjejí. Při srovnávání stejných syžetů zapsaných v 18., 19. a 20. století je patrné, že mají více shodného než rozdílného - tradice je tedy velmi silná a nová historická skutečnost se v nich odráží jen v detailech. Kouzelné pohádky jsou však stále více nahrazovány pohádkami realistickými.
      Analogické vývojové procesy probíhají i v jiných folklórních žánrech. Změny, probíhající v lidové tradici po staletí, se v epoše so

127

větského státu urychlily. Například v písni lze sledovat dvojí tendenci - písně ztrácejí svou tradiční kompozici i symboliku, ale zároveň se obohacuji o nová témata. Zajímavý je osud častušek - zatímco ještě před několika lety byly snad nejrozšířenějším folklórním žánrem vůbec, dnes je zcela patrný jejich úpadek.
      Důležitým momentem není jen proměna folklórního repertoáru, ale i proměna žánru jako celku např. změna obřadu v dětskou hru, nahrazení bylin historickými písněmi, balad romancemi, lyrických písní častuškami. Tematika, obsah, styl žánru přestaly vyhovovat potřebám kolektivu, novým estetickým normám.
      Ve čtvrté kapitole se Pomerancevová zabývá výkladem o organizaci sběru folklóru v SSSR, o historii sběrů od 18. století a uvádí základní pravidla sběru folklóru. Závěrečná pátá kapitola je věnována stručnému přehledu dějin ruské folkloristiky.
      Knížka o ruském folklóru vyšla v sérii "Z dějin světové kultury" v nakladatelství Nauka a je dobrým přínosem ke zpřístupnění základních poznatků o folklóru a folkloristice pro nejširší okruh zájemců. Helena Beránková[/]

Věra Laudová: Lidová výtvarná kultura (1. Čechy a Morava, 2. Slovensko, 3. Evropa). [obsah]

Zvláštní čísla členského věstníku Klubu přátel výtvarného umění Panorama, roč. 1978 a 1979. Vydává Český fond výtvarných umění v Praze.
      Nelze recenzovat: koho posuzovat, s kým polemizovat? Zdání, že jde o pouhou kompilaci, vyvrací srovnání s předlohami, například s nekoncepční a povrchní superpublikací H. J. Hansena (Europas Volkskunst, Oldengurg - Hamburg 1967). PhDr. Věra Laudová opisuje. Jednou doslovně, jindy zkráceně, namnoze zkomoleně. Opisuje nevybíravě i zastaralé a sporné informace a názory, opisuje polopravdy i vyslovené omyly, nebere na vědomí výsledky současného vědeckého bádání. 96 stran husté sazby v masovém nákladu je rázovitým plagiátorským výplodem. Správná diletantka servíruje všechno suverénně a bez uzardění, jako by to právě sama vymyslela. Sancta simplicitas! Richard Jeřábek

Rybí drahokamy. Pověsti ze Slovácka. Pohádky z dalekých zemí. [obsah]

Vypravuje Zuzana Nováková, slovácké látky shromáždil a doslov napsat Václav Frolec. Blok, Brno 1978, 208 stran
      Koncem roku 1978 vydalo brněnské nakladatelství Blok knihu pověstí a pohádek, kterou autorka Zuzana Nováková nazvala Rybí dra[/]hokamy (podle názvu druhé části publikace a první z pohádek v knize publikovaných). Každopádně tato knížka obohatila výběr české dětské literatury, jíž v současně době zajisté není nazbyt.
      Kniha je sestavena ze dvou částí. První z nich - Na breclavském poli šibeničky - obsahuje pověsti ze Slovácka, jež jsou předkládány v převyprávěné formě, a je v ní využito folklórních pramenů - slováckého lidového vyprávění. Přináší 31 místních pověstí, pocházejících téměř že všech etnografických regionů Slovácka. Název první části knihy je totožný s názvem první zde publikované pověsti.
      Druhá část - Rybí drahokamy - přináší 30 pohádek různých východních, převážně asijských národů. Početně nejvíce jsou zastoupeny pohádky indické, gruzínské, korejské a vietnamské.
      Závěr publikace tvoří doslov Václava Frolce, nazvaný Slovácko a jeho pověsti, v němž autor hovoří o bohaté vypravěčské tradici na Slovácku, o slovácké lidové pověsti a jejím místě v prozaickém folklóru ze Slovácka, o vzniku pověstí a o jejich životností v ústní lidové tradici. Uvádí badatele, kteří věnovali zvláštní pozornost lidovým pověstem na Slovácku, zmiňuje se o prostředí a příležitostech, při nichž se pověsti vypravovaly, rozlišuje jednotlivé skupiny či okruhy pověstí, jež určuje tematika.
      První vydání knihy v nákladu 24 000 výtisků bezesporu splnilo svůj účel a nalezlo u čtenářů pat

128

řičný ohlas. Zmínku zasluhují zdařilé ilustrace Zuzany Novákové a grafická úprava v provedení Ludmily Chytilkové. Dušan Vlach

Vladimír Ferko: Svetom, moje, svetom . . . Slovenskí drotári doma a vo svete. [obsah]

Tatran, Bratislava 1978
      V ostatných rokoch sa v diskusiách o aktuálnych problémoch našej národopisnej vedy neraz dostala na pretras otázka prepotrebnej popularizácie vednej disciplíny pred širokou verejnosťou. Popri prednáškach a besedách, rozhlasových či televíznych programoch (často veľmi diskutabilnej hodnoty), mala by sa práca etnografov a folkloristov častejšie propagovať (i prezentovať) aj vydávaním populárno-náučných publikácií venovaných jednotlivým úsekom spôsobu života a kultúry ľudu.
      Po úspechoch edície Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry (Veda, vydavateľstvo SAV) a publikáciách vydavateľstva Osveta v Martine, pristúpilo k postupnému vydávaniu populárno-vedeckých diel z oblasti národopisu aj ďaľšie slovenské vydavateľstvo - Tatran. v závere roku 1978 vyšla v Tatrane mimo edíciu kniha popredného slovenského publicistu, autora viacerých diel z oblasti literatúry faktu, Vladimíra Ferka pod názvom Svetom, moje, svetom . . .
      Autor, sám rodák z jednej z najznámejších drotárskych obcí Veľ[/]kého Rovného, v nej pozbieral bohatý a rôznorodý materiál o slovenských drotároch a ich osudoch doma i vo svete. Vyexcerpoval stovky etnografických a historických prác, v ktorých sú rozdrobené informácie o tomto špecifickom doplnkovom zamestnaní Slovákov, pre ktoré azda nejcharakteristickejším je jeho pochôdzkové vykonávanie. Tento materiál doplnil vlastným, získaným najmä rozhovormi s pamätníkmi.
      Popri stručnej charakteristike tohto tradičného zamestnania venoval značnú pozornosť spôsobu života jeho vykonávateľov doma i mimo vlasti, kam drotári odchádzali za prácou. Značnú časť knihy tvoria autentické alebo sčasti dotvorené, literárne spracované osudy nejznámejších slovenských drotárov; naftového magnáta I. Dotčára, kapitalistických veľkopodnikateľov Hunčíka a Krutošíka, ľudového veršovca P. Ježišíka, drotárov-výtvarníkov J. Holánika - Bakeľa a J. Šeríka a ďaľších.
      Záver publikácie je venovaný obdobiu úpadku drotárstva, dejinám drotárskeho družstva Svetom a odrazu drotárstva vo výtvarnom umení, hudbe, literatúre a ľudovej slovesnosti.
      Publikácii nemožno uprieť, že splnila svoj prvoradý cieľ - predstaviť širokej verejnosti drotárstvo v celom komplexe problémov, ktoré s ním súviseli. Rozšíriť hmlistú predstavu o potulnom, často žobrajúcom slovenskom: ahasverovi, kto[/]rého bieda vyhnala do sveta za skyvou chleba, rozšíriť ju o pocit hrdosti nad vynikajúcimi výsledkami; a úspechmi jednotlivcov, o oprávnenú pýchu rodákov na ich zručnosť a um, ktoré šírili slávu drotárov takmer po celom svete.
      Azda práve snaha o všestrannú popularizáciu zviedla autora k prílišnému zvýrazneniu pozitívnych stránok histórie drotárstva. Hoci k spracovaniu látky pristupoval skutočne svedomito, predsa práve problémy, ktoré sú z hľadiska objasnenia podstaty drotárstva i vymedzenia jeho miesta v národnom kultúrnom dedičstve primárne, zostali v jeho knihe na okraji. Nepokúsil sa bližšie objasniť príčiny jeho vzniku (hoci odborná literatúra pre to už poskytuje pomerne kvalitné informácie), miestami neprimerane zvýšil význam tohoto doplnkového zamestnania pre spôsob obživy a podcenil úlohu drotárov z oblastí mimo severozápadného Slovenska (Spiš, Zemplín). Práca obsahuje aj viacero faktografických omylov a nepresností.
      Uvedeným nedostatkom bolo možné ľahko predísť, keby vydavateľstvo bolo pri príprave publikácie prizvalo k spolupráci aj odborníkov. Veď ich účasť pri vydávaní obdobných diel by mala byť samozrejmosťou.
      Kniha Svetom, moje, svetom . . ., ktorú čitateľská verejnosť bezpochyby prijala s nadšením, poukázala nielen na potrebu hlbšieho prebádania drotárstva, ale aj na zodpovednosť etnografov a folklo

129

ristov za obsahovú náplň diel, ktoré majú alebo môžu na verejnosti prezentovať výsledky ich práce. Peter Maráky

Eva Kilianová: Chlapci v zelené hoře. Lidové pověsti z Valašska. [obsah]

Nakladatelství Blok, Brno 1978, 87 stran
      Dokladem bohatých vypravěčských tradic i dlouhé a systematické sběratelské činností na Valašsku je řada vydaných sbírek valašské lidové prózy. Tyto literární prameny se staly podkladem pro výběr a zpracování lidových pověstí z Valašska, které pod názvem Chlapci v zelené hoře připravila Eva Kilianová. Autorka do své knihy, zařadila především neznámé nebo méně známé pověsti, vypustila motivy vyznačující se krutostí nebo dnes nesrozumitelnou fabulací. Vybrala si náměty čisté a poetické a dokázala převyprávět valašské pověsti s něhou a vroucností, která bývala typická pro vypravěčské prostředí tohoto regionu.
      Atmosféra a prostředí valašských pověstí už samo předpokládá, že se v nich příliš nerozvíjí lyrická stránka, skutečné citové hloubky se dosahuje nití po výtce epickou. E. Kilianové se při zpracování předloh podařilo důsledně zachovat charakteristický rys, kterým se valašské pověsti vyznačují: jemný smysi pro humor, pevná a logická stavba a satirická nadsázka.
      Způsob převyprávění je adekvátní současné době, přičemž se autor[/]ka nikde neprohřešuje proti duchu původního znění. A stejným způsobem postupoval také ilustrátor knihy Karel Zeman. Jeho ilustrace plně vystihují podstatu a smysl valašských pověstí. Jsou to ilustrace výrazné, v nichž postavička hraje svou přesnou roli tak, jako v představách lidového vypravěče. Jsou to zároveň ilustrace vlídné, přestože zobrazují čerty, draky, černokněžníky a jiné démonické bytiosti. A tak výtvarné stránka knihy jen umocňuje její literární účin.
      Je to kniha pro děti v nejkrásnějším slova smyslu, protože poeticky napovídá a rozvíjí fantazii a ukazuje na prostých příbězích zákadní etické hodnoty člověka. To, že se objevila na knihkupeckých pultech v Mezinárodním roce dítěte představuje velký kulturně politický vklad naší země této celosvětové akci. Vlasta Ondrušová

Fanoš Mikulecký. [obsah]

Hodonín 1978. Vydalo Okresní kulturní středisko Hodonín ako nepredajný metodický materiál.
      Temer desaťročie po úmrtí Fanoša Mikuleckého (vlastným menom František Hřebačka 19121970) dostáva sa milovníkom ľudovej piesne výber z jeho piesňovej- tvorby v pomerne neveľkom rozsahu šesťdesiatich piesní (výber a grafická úprava Ivan Malošek). Hodno úvodom poznamenať, že tým sa "spláca dlh" iba čiastočne, a to i vzhľadom na pred[/]cházajúce drobné vydania, tejto výraznej osobnosti v povojnovom spoLočenskom a kultúrnom živote na Podluží, ba i mimo neho. Ak Jindřich Uher - v závere nekrológu o F. Mikuleckom napísal: ". . . vydat sbírku jeho písní, napsat o něm monografii; vydat gramodesku s Mikuleckého písněmi a trvale je zařazovat do vysílání rozhlasu", bola to konkrétna výzva a uvedená zbierka je teda skromným príspevkom k poznaniu celoživotného diela tohto "ľudového" autora.
      Keďže OKS Hodonín vydalo Mikuleckého zbierku piesní ako nepredajný metodický materiál, je pochopiteľne obmedzený i okruh pôsobnosti tejto tlače. Zborník má pritom solídnu grafickú . úpravu a zaslúžil by si nepochybne väčšiu publicitu. Škoda však, že forma vydania (nepaginované voľné listy zoradené podľa incipitov textov piesní v abecednom poriadku) bez odborného komentára nie je najvhodnejší spôsob prezentácie diela F. Mikuleckého. v takejto podobe sa uvedená kolekcia može ľahko rozpadnúť a po čase jednotlivé čiastky nastúpia opäť cestu anonymnej tvorby. A to zaiste vydavateľ zbierky nemal v úmysle.
      Istým nedostatkom uvedeného vydania Mikuleckého piesní je, že zbierka nebola spracovaná z hudobného hľadiska. Nikde sa totiž neuvádzajú základné údaje o tempe, miestami nesúhlasí metrorytmický výzor nápevu v rámci taktového členenia ap. Ak tieto údaje naozaj chýbajú v Mikuleckého zázna

130

moch (čo je dosť nepochopiteľné), mal ich editor v každom prípade doplniť. Pokiaľ ide o výber piesní, urobený je vzhľadom na spevný repertoár v širšom národnom spoločenstve v celku reprezentatívne. Záujemca tu nájde celý rad piesní, ktoré patria k obľúbenej repertoárovej vrstve a pritom málokto si uvedomuje, že ich autorom je práve F. Mikulecký.
      Osobnosť F. Mikuleckého by si právom zaslúžila súbornejšie monografické spracovanie celoživotného[/] diela. Vieme, že okrem piesňovej tvorby bol činný literárne i výtvarne, to znamená, že predstavoval v okruhu svojej pôsobnosti všestranný umelecký typ človeka, stotožňujúci sa s duchom ľudu. Uvedená zbierka má na titulnej strane popri prostom označení Fanoš Mikulecký v ornamente "1". Dúfame preto, že. bude mať v dohľadnej dobe ďalšie pokračovania a dostane sa azda do rúk i širšej verejnosti. Andrej Sulitka

SBORNÍKY

Masopustní tradice. [obsah]

Lidová kultura a současnost, sv. 5, nakladatelství BLOK, Brno, 1979, 192 str., rus. a něm; resumé, k vydání připravili V. Frolec a J. Tomeš.
      Sborníky Lidová kultura a současnost, vydávané nakladatelstvím Blok s podporou Jihomoravského KNV, už přinesly dlouhou řadu studií o vývoji lidové kultury a jejím místě v životě současné společnosti, Nový svazek, zabývající se otázkami geneze, ale i současného přežívání masopustních zvyků a jejich využití v současné kulturně společenské praxi, je věnován památce předčasně zesnulého PhDr. Josefa Tomše, CSc., který se významně zasloužil zejména o rozvoj bádání o lidových obyčejích.[/]
      Obsah sborníku tvoří 17 referátů přednesených badateli ze SSSR, Bulharska, Polska, Maďarska a ČSSR na konferenci československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, pořádané ve spolupráci s Národopisným ústavem SAV a Ústavem lidového umění ve Strážnici. Různý úhel pohledu na masopustní obyčeje přináší nové podněty k bádání o této hluboce zakořeněné a neustále obnovované tradici, skládající se z mnoha prvků nejrůznějších obsahů, forem a jejich proměn od dávné minulosti do současnosti.
      V metodicky podnětné studii Folklór a obřad upozorňuje O. Sirovátka na závažnost sémantické,[/] kompoziční i esteticko-emociální funkce folklorních projevů v obřadech a zdůrazňuje, že analýza těchto funkcí přispívá k plnějšímu objasňování výstavby, významu i umělecké a emociální hodnoty obřadů samých. Následující studie o společenské funkci masopustních obyčejů ( E. Horváthová ), o českých a slovenských masopustních obyčejích a jejich mezinárodních obměnách ( J. Tomeš ), o obecně slovanských a regionálních zvláštnostech masopustních obřadů východoslovanských národů ( V. K. Sokolovová ), o struktuře, funkci a vývoji bulharských obyčejů spojených se "sirnicí" ( M. Vasilevová ), o masopustních zvycích v Maďarsku ( Z. Tátralová ), o polských masopustních obyčejích ( K. Kwaśniewiczová, R. Tomicki ) i o otázkách vývoje masopustních obyčejů v některých regionech u nás ( A. Sulitka, E. Večerková, A. Navrátilová, St. Dúžek, P. Popelka, L. Tarcalová a M. Mušinka ), jsou nejenom obrazem výsledků dosavadních výzkumů, ale i svědectvím o různé šíři studia a různých metodách nových výzkumů těchto všeobecně rozšířených a neustále se proměňujících lidových slavností.
      Autoři nalézají mnohé shodné prvky, jež se vyskytují u všech národů: obchůzky maskovaných osob; pohybové akce agrárně magického charakteru (zejména různé tance a skákání), obřadní jídla, prvky spojované se svatebními obyčeji,

131

rituální oběti (zabíjení zvířat, pálení či topení masek) a zejména všeobecné veselí až bláznovství aktivních i pasivních účastníků obyčejů. Tyto prvky v různých formách a různé intenzitě v rámci obřadního cyklu v jednotlivých regionech bývají doplněny řadou odlišných projevů, jež někdy mohou být v celém obřadním cyklu dominantními, jako například dominace žen v masopustních obyčejích v Polsku ( R. Tomicki ) apod.
      To všechno zobrazují zmíněné studie sborníku Masopustní tradice, jejichž vydání je velice potřebným příspěvkem ke sjednocování metod i hlavních směrů výzkumu. Například otázku veselí při obřadech zatím většina badatelů spojuje s novějšími proměnami obřadů v nezávazné hry, ale zatím se badatelé kupodivu málo zabývali šířeji otázkou projevů lidového veselí jako jevu sui generis, provázejícího některé obřady nepochybně od dávné minulosti. k pojmu obřad nemusí být vždy synonymem vážnost či ponurost aktérů.
      Zajímavým a všeobecně rozšířeným prvkem masopustních obyčejů jsou obřadní prvky ze svatby, připomínající prvky plodnostní magie. Nacházíme je téměř ve všech publikovaných studiích, i když nelze vždy s jistotou říci, že všechny patří ke svatebním obyčejům. Nejvíce dokladů pro toto konstatování přináší L. Tarcalová.
      Otázkami především současného stavu masopustních tradic se zabývají zvláště V. Frolec z hle[/]diska teorie komunikace a Z. Apathyová-Rusnáková, jejíž filozoficko-sociologický rozbor masopustní tradice vyúsťuje v pozoruhodný názor, že dnešní všeobecné rozšiřování masopustních tradic je projevem aktivní konvergence vesnice k modelu integrální obce a že masopustní tradice se tak jeví jako jeden z organizujících modelů tohoto procesu. Tento názor podporuje dosavadní zkušenosti z uplatňování projektu začlenění prvků lidové kultury do současného kulturně společenského života, kde se ukazuje, že některé projevy lidové kultury se skutečně stávají jakýmsi integrujícím činitelem nově vzniklých společenských vazeb na současné vesnici.
      Sborník Masopustní tradice je významným přínosem nejenom pro etnografické bádání, ale i společenskou praxi a potvrzuje rostoucí úroveň této ediční řady brněnského nakladatelství BLOK, i její potřebnost. Josef Jančář

Zborník Slovenského národného múzea, [obsah]

roč. LXXIII, Etnografia 20, Martin 1979, 360 stran, sestavil prom. hist. Igor Krištek, CSc.
      Zborník Slovenského národného múzea - Etnografia patří mezi naše přední etnografická periodika jak dobrou úrovní otiskovaných příspěvků, tak i polygrafickým zpracováním. Při hodnocení 20. ročníku série Etnografia můžeme konstatovat, že obnovený Zborník SNM[/] navázal na pokrokové tradice vlastivědného tisku SNM - a nová generace slovenských etnografův něm vybudovala publikační orgán především slovenské národopisné muzeologie a jejích výsledků studia lidové kultury.
      Tyto skutečnosti se obráží i ve všech příspěvcích dvacátého roční ku, věnovaného teoretickým i praktickým otázkám výstavby Múzea slovenskej dediny při Etnografickém ústavu SNM v Martině. Ředitel EÚ SNM a předseda redakční rady Igor Krištek v úvodu přehledně sumarizuje výsledky výzkumů, jak se projevily v tvorbě koncepce výstavby Múzea slovenskej dediny a uvádí tak první komplexní studie svých spolupracovníků, které vznikly v rámci řešení státního plánu výzkumu č. VIII-4-8: národopisná expozice v přírodě. Ukazuje, že jenom ria základě - obsáhlého výzkumu je možné správně prezentovat doklady lidové architektury a bydlení v jejich regionální, sociální a kulturní diferenciaci, přiblížit se v jednotné expozici autentickému prostředí staveb z daného časového záběru a vytvořit vědecky co nejpřesnější obraz tradiční lidové kultury.
      Předložené studie M. Benži, Z. Zubercové, D. Danekové a J. Turzy o lokálních a dobových formách lidového stavitelství s konkrétním výběrem objektů z regionů Liptov, Spiš, Pohroní a Kysuce; materiálové příspěvky K. Strelce a A. Oláhové a studie B.Kubovové o

132

řešení kulturní zeleně pro region Orava dokládají šíři i hloubku záběru, s nímž pracovníci EÚ SNM v Martině přistupují k výstavbě Múzea slovenskej dediny, patřící nepochybně mezi stěžejní úkoly slovenské etnografické muzeologie. První tři zmíněné studie představují konkrétní libreta tří regionů., na jejichž základě lze přistoupit ke zpracování podrobných scénářů expozic. A to není úkol jednoduchý. Naznačují to i příspěvky J. Turzy o lokálních a dobových formách topenišť a A. Oláhové o výtvarných projevech na lidovém nábytku.
      Tyto precizní a podnětné studie mohou být jen odborným podkladem pro zpracování konkrétního scénáře expozic lidových staveb, stejně jako i tři studie předcházející. Nelze totiž předpokládat, že budoucí návštěvník národopisného muzea v Jahodnických hájoch bude mít zájem pročítat příslušná odborná vysvětlení či závěry vědeckého výzkumu. I když tento problém nechceme rozebírat podrobněji, chceme tím naznačit; jak velikým úkolem s mnoha složitými neznámými je zatím vytvoření podrobného scénáře a jeho realizace. z těchto důvodů by bylo potřebné jak z vědeckometodických, tak i praktických hledisek otisknout takový scénář právě ve Zborníku SNM - Etnografia. Byl by to jistě i významný podnět k prohloubení odborných diskusí nad konkrétními problémy budování všech muzeí lidových staveb u nás.[/]
      Je jistě správné, že i ve sborníku, zaměřeném monotematicky, byly otištěny i zajímavé příspěvky L. Sýkorové o tradiční svatbě a E. Kukučkové o společenském životě mládeže. I tyto příspěvky jsou totiž nepřímou součástí hlavního tématu, neboť v Muzeu slovenské vesnice nejde jenom o existenci stavebních objektů, nýbrž o co nejkomplexnější obraz kultury a způsobu života na slovenské vesnici v minulosti, v této souvislostí by měla redakční rada zvážit i možnost publikování výzkumných zpráv a drobných příspěvků etnografů z jiných slovenských muzeí, s nimiž EÚ SNM musí při velkolepém programu výstavby Muzea slovenské vesnice spolupracovat. Takové příspěvky ve vhodné grafické úpravě by mohly přispět i k větší pestrosti Zborníku. Josef Jančář

Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes, [obsah]

Bd 27/1978
      Také další ročenka rakouské hudebně folkloristické společnosti prokazuje cílevědomou snahu nové redaktorky Gerlindy Haidové publikovat co nejvíce informací o celoroční činnosti domácích a ve výběru i cizích badatelů, zejména pokud se týkají rakouských lidových písní, hudby a tanců, včetně příslušné teoretické problematiky. Při zachování obvyklého rozsahu (184 str. + 4 str. foto + 4 str. vložené přílohy s tabulkami) i sestavy jednotlivých oddílů vzrostl počet[/] publikovaných zpráv, anotací a recenze - pochopitelně na úkor dřívějších proporcí.
      Oddíl zpráv je většinou věnován pracovním aktivům společnosti Österreichisches Volksliedwerk (= ÖVlW), a to nejen jejímu centrálnímu archivu ve Vídni, als rovněž sekcím v Dolním a Horním Rakousku a ve Vorarlbergu ( E. Würzl, G. Haidová, H. Rathner, R. Fochler a E. Schneider ). Kromě jiného zde dále zaujme statisticky podrobně doložené sdělení H. Rathnera o univerzitních kursech lidového tance ve Vídni, jichž se v letech 1967-1977 zúčastnilo 1264 domácích i zahraničních studentů (včetně dvou z ČSSR).
      Z personalií je třeba s kondolencí vzpomenout úmrtí Georga Kotka (4. 3. 1889 - 2. 11. 1977) - zasloužilého rakouského folkloristy, pedagoga a organizátora (nekrolog od L. Schmidta ). Po léta již obligátní hudebně národopisná bibliografie za rok 1977 od G. Haidové obsahuje 152 položek.
      Recenzní oddíl se sice týká neobvykle velkého počtu 33 knih a hudebnin; příslušné referáty jsou však maximálně stručné, při čemž důvod k avizování několika titulů není zcela jasný (např. Corelliho triová sonáta a Vivaldiho kytarový koncert coby folkloristické prameny?). Ze skutečně národopisných aktualit rakouské provenience dlužno upozornit alespoň na Schmidtovu Bibliografii s 3 678 odkazy z let 1930-1977 a konečně i na

133

reedici svým realistickým repertoárem proslulého a také jako bibliofilii ceněného Mautnerova "Rasplwerku" s dalšími štýrskými dodatky (z let 1910 a 1919, nově 1977, celkem tisíc stran s kvasikvadrátní notací a pseudoinsitními ilustracemi). - Stručné komentáře G. Heidové k vybraným 16 gramodeskám z folklórní produkce Arioly, Polydoru, Stockfische a dalších firem sice pouze suplují podrobné recenze, avšak zdaleka se nespokojují s povšechným popisem; s kvalifikovanou znalostí věci obrací kritička často své lehce ironické pero proti gramofonovému kšeftaření a maskování dobře prodejného kýče ušlechtilými vignetami lidové kultury a umění.
      Půltucet studií uvádí příspěvek Konstantinose D. Tsangalase (s hudebním komentářem Švýcara Samuela Baud-Bovyho ), který na monografickém zpracování sběru z obce Palamos představuje nejen zajímavý pohled na žánrovou skladbu řeckých lidových písní, ale přináší i četné, na dlouholeté praxi ověřené podněty k metodologii soudobého moderního výzkumu v původním, tradicí dosud prosyceném prostředí. Fukce a frekvence přísloví v textech lidových písní ve známé klasické sbírce Erk-Böhmově je námětem studie Wolfganga Miedera (každý desátý z 2 175 analýzovaných textů obsahuje alespoň jedno přísloví; nejvíce jsou takto vyšperkovány písně historicko-politické a svatební). Komedie "o posledním[/] soudu" je v Burgenlandu provozována ještě v současnosti; zprávu o její dokumentaci pro univerzitní fonografický archiv podávají v ročence ÖVlW Dietrich Schüller a Helga Thielová. Podobné tematice je věnována slovní, hudební a obrazová charakteristika průvodu masopustních maškar v Pradu; - z autopsie těžící Karl Horák zde srovnává vývoj místních pouličních maškarád v bezmála půlstoletém rozpětí. Rakouským lidovým tancům ("Schleunige", "Waldhansl" ad., včetně ländlerů) věnovali konečně své materiálové příspěvky Herbert Lager a Hermann Derschmidt. Jaroslav Markl

Etnografie národního obrození sv. 4 a 5. [obsah]

Ústav pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd, Praha 1978, str. 276 + 10 obr. příloh a 315 + 32 obr. příloh.
      Národopisná knižnice 29 a 34.
      Nové dva svazky Etnografie národního obrození přinášejí práce věnované duchovní i hmotné kultuře českého lidu 18. a 19. století. Jsou to vesměs monografická zpracování, která poslouží jako základ budoucímu syntetizujícímu dílu Lid a lidová kultura v období národního obrození v rámci úkolu státního plánu, které má být výsledkem dlouholeté činností jednoho z oddělení ÚEF.
      Autor prvé práce svazku 4 A. Robek se zabývá problematikou ná[/]zoru sedláků na řešení otázek vesncké chudiny v oblasti tzv. středočeského kantonu. Ukazuje, že názory na řešení chudinské otázky od poloviny 19. století jsou velmi podobné názorům agraristické skupiny na přelomu století.
      Studie H. Laudové o lidových slavnostech, jejich formách a funkci v jednotlivých obdobích národního obrození je již třetí z této oblastí života a kultury lidu. Uváděné doklady mají přispět nejen k potvrzení faktu, že v této epoše v podstatě došlo již k završení lidových tradic feudální doby, ale také ukázat, ve které oblasti národně obrozeneckého hnutí byly vytvořeny podmínky pro to, aby se na něm mohlo podílet také venkovské obyvatelstvo. Autorka podává genezi pojmu lidové slavnosti, formy její historické existence, sleduje další vývoj její koncepce jakožto instituce specifikované. Veřené slavnosti, ať již organizované státem nebo jinými oficiálními orgány, stávají se integrujícím prvkem soudobé vesnice i městské společnosti. Seznamují především město se svéráznou kulturou vesnice (obyčeji, oděvem apod.), s ryze českou kulturou, která zpětně působí na národní charakter města.
      Poznámka V. Sukové o současné periodizaci československých dějin je příspěvkem k diskutované problematice mezníků dějinných událostí se zvláštním zřetelem k epoše národního obrození.
      V pátém svazku edice I. Heroldová publikuje výsledky své

134

ho studia rozvoje školství a osvěty v Čechách na přelomu 18. a 19. století, kdy česká lidová kultura tvoří velmi složitý společenský jev. v této době dochází k rozvoji vzdělanecko-osvětové činnosti s cílem zvýšit gramotnost a hospodářskou, společenskou a kulturní . úroveň lidu. Pozornost se soustřeďuje především na venkovské vrstvy, tvořící náklad obyvatelstva rakouské monarchie. Kultura vesnice se stává středem pozornosti, zvláště pak nejreprezentativnější prvky lidové kultury jako kroje, zvyky apod. v této epoše přechodu k nové společenské formaci mizí feudální roztříštěnost a vytváří se jednotný národní trh směřující k uvědomování si národní svébytnosti, k hledání národní specifiky národa. Proto prvky lidové kultury se stávají symboly, v nichž se projevovala sounáležitost k národu jako celku.
      Zemědělská periodika 90. let 18. a první poloviny 19. století, sestavená V. Šmelhaousem jsou informací o potenciálu působení této produkce na venkovský lid.
      Poslední prací v této řadě pátého svazku je soupis lidového malovaného nábytku v jižních a jihozápadních Čechách z pera J. Staňkové. Autorka zde popisuje a dokládá bohatým obrazovým materiálem (formou katalogu) jednotlivé kusy nábytku: skříně, truhly, misníky, postele, židle, lavice a další s důrazem na lidový malířský projev na tomto nábytku.
      Ve shodě se závěrem redakce tvoří jednotlivé studie a články[/] etapy řešení, tematicky vymezené prvky cílové syntézy etnografie národního obrození. Svým pojetím[/] však současně jsou využitelné i pro jiné budoucí syntetizující práce. Vlasta Suková[/]

KONFERENCE


      Jubilejní konference Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (Krakov - Mogilany 8.-12. X. 1979) [obsah]

      U příležitosti 20. výročí založení Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB, původně jen MKKK) uspořádala polská Komise pro studium lidové kultury v Karpatech, Komitét etnologických věd Polské akademie nauk a etnografická katedra univerzity v Lodži jubilejní vědeckou konferenci k národopisnému výzkumu Karpat a přilehlé oblastí Balkánu. Po zahajovacím projevu prof. J. Burszty odezněly obecněji zaměřené referáty, které bilancovaly dvacetiletou činnost jak MKKKB (doc. V. Frolec ), tak jednotlivých národních sekcí ( A. Primovski - BLR, dr. J. Botík - ČSSR, dr. L. Földes - MLR, akademik Ju. V. Bromlej - dr. N. N. Gracianskaja - SSSR, prof. I. Vlăduţiu - RSR a prof. M. Gładysz - PLR). Základní směr badatelské činnosti MKKKB, jejímiž zakládajícími členy bylo Československo a Polsko, se v současné fázi zaměřuje k vypracováni mezinárodní syntézy o lidovém stavitelství,[/] pastýřství a zbojnickém folklóru. v rámci plenárního zasedání byli účastníci konference seznámeni s problematikou syntetického díla o vysokohorském pastevectví v Karpatech (doc. B. Kopczyńska - Jaworska ) a lidovém stavitelství v karpatské oblasti a na přilehlém území (doc. V. Frolec ). Přednesené teze k oběma plánovaným dílům byly v živé diskusi zpřesněny a doplněny.
      Závěrečná část prvního dne konference byla vyhrazena badatelům hostitelské země, kteří referovali o ochraně památek lidové kultury v polských Karpatech (dr. Fr. Midura ), sbírkových předmětech karpatské provenience ve Státním etnografickém muzeu ve Varšavě (dr. J. K. Makulski ) a v Etnografickém muzeu v Krakově (mgr. A. Rataj ). Našeho čtenáře budou z obsahu uvedených příspěvků zajímat alespoň tato čísla: v polských Karpatech se in situ chrání několik set lidových staveb, z toho 130 salaší, ve varšavském muzeu je uloženo z tohoto území asi 1550 exponátů, v Krakově 10 818. - Specificky zaměřený referát doc. A. Szyferové řešil otázku vztahu malých měst a kultury horalských vsí a referát dr. T. Dobrowol

135

ské byl zaměřen k problematice společensko-kulturních vazeb na vesnici.
      Druhý den pokračovalo zasedání ve třech sekcích, a to folkloristické, pastýřské a stavitelské. Hlavní náplní folkloristického jednání byl projekt díla o zbojnickém folklóru, přednesený dr. V. Gašparíkovou a dr. B. N. Putilovem. O stavu výzkumu tohoto žánru v Polsku informovala dr. T. Komorowska. Zbývající dva referáty měly analytický charakter: mgr. A. Szurmiak - Bogucka přednášela o melodiích v horalské muzice pod Tatrami a mgr. A. Szałaśna se zabývalo folklórem Bieščad.
      Vysoká účast byla v sekci pastýřství, kde vedle polských badatelů (dr. W. Jostowa, dr. E. Zawiejska ) přednášeli specialisté z Rumunska (prof. l. VIăduţiu o karpatském pastýřském stavitelství a prof. N. Duňare o karpatsko-balkánském chovu dobytka), Maďarska ( dr. L. Földes o způsobech přezimování dobytka), Bulharska (dr. V. Marinov - otázky duchovní kultury, A. Primovski - vysokohorský chov ovcí) a ČSSR (dr. J. Štika: Ustájení dobytka v Karpatech - košár a košárování). Jednání sekce se zúčastnil také pařížský profesor H. Roulin.
      Nejvíce referátů odeznělo v sekci lidového stavitelství. z polských badatelů přednesl referát dr. J. Czajkowski o stavu bádání lidové architektury v polských Karpatech, dr. J. Bohdanowicz, který shrnul výsledky karpatské domové[/] etnokartografie z Polského etnografického atlasu, dr. M. Gładyszowa (Lidové stavitelství vybraných regionů Karpat), dr. W. Jostowa (Výzkum tradičního stavitelství v Podhalí), dr. A. KunczyńskaIracka (Drobná sakrální architektura v Karpatech) a mgr. U. Lehr-Lenda (o magických praktikách zabezpečujících hospodářství). Ze zahraničních odborníků vystoupila v sekci arch. B. Georgieva ze Sofie, která připravila referát o osobitých znacích lidového obydlí ve Staré Planině, dr. E. Bödi z Debrecína (Lidové stavitelství v zemplínských horách), dr. A. Plessingerová - dr. J. Vařeka (Zásah karpatských domových prvků na území západní Moravy a Čech) a dr. J. Olejník (o pověrách a magických úkonech v oblasti Vysokých Tater).
      Jubilejní karpatská konference, která probíhala ve velmi přátelském a srdečném ovzduší, zhodnotila 20 let úspěšné činností MKKKB, avšak současně vytyčila další úkoly a přispěla k prohloubení koordinace výzkumů socialistických zemí na tomto území. Jedenáctičlennou československou delegaci potěšilo vysoké ocenění, kterého se z úst prof. M. Gładysze i jiných dostalo našemu národopisu za jeho podíl na vzniku a rozvoji MKKKB. Na závěr konference se uskutečnila exkurze do muzea v Rabce a do skansenu. v Novém Sączi. Přednesené referáty budou publikovány v časopisu polské etnografie. Josef Vařeka[/]

Zasedání předsednictva MKKKB [obsah]

Důležitou součástí mezinárodní konference, uspořádané u příležitostí dvacátého výročí Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně v říjnu 1979 v Mogilanech u Krakova, bylo zasedání předsednictva MKKKB, jehož se zúčastnili představitelé Bulharska, Československa, Polska, Sovětského svazu, Maďarska a Rumunska. Byla schválena činnost mezinárodního sekretariátu za uplynulé období a přijat protokol, který obsahuje hlavní úkoly komise na nejbližší období. Do popředí činnosti MKKKB se dostává příprava syntetických děl o vybraných složkách lidové kultury v Karpatech a na Balkáně: pastýřství (vedoucí autorského kolektivu doc. dr. Bronislawa Kopczyńska - Jaworska ), lidová architektura (vedoucí autorského kolektivu doc. dr. Václav Frolec ), zbojnický folklór (vedoucí autorského kolektivu dr. Boris Putilov a dr. Viera Gašparíková ). z rozhodnutí předsednictva bude v roce 1980 uspořádána v Československu konference, na níž má dojít k dalšímu rozpracování otázek spojených s přípravou uvedených syntéz. Podobné pracovní zasedání se uskuteční v tomtéž roce v Bulharsku (u příležitosti národní konference bulharských etnografů a folkloristů). Maďarská sekce MKKKB se ujímá zpracování návrhu projektu syntetické práce o sídlech kopaničářského typu v karpatsko-balkánské oblasti,

136

který má být realizován v další etapě. Podle plánu činnosti MKKKB mají být i další konference orientovány na uvedená témata (v r. 1981 konference "Zbojnický a hajducký folklór", Sovětský svaz; 1982 konference "Kopaničářská a filiální sídla", Maďarsko; v r. 1984 má proběhnout v Sovětském svazu konference k 25. výročí MKKKB). Předsednictvo MKKKB podpořilo návrh polské sekce na uspořádání mezinárodní výstavy o lidové kultuře v karpatsko-balkánské oblasti a na zřízení badatelského centra pro studium lidové kultury v polských Karpatech. Na zasedání byl vyzvednut význam mnohostranné dohody akademií věd socialistických zemí, v níž je v oblasti společenských věd uveden jako jeden z hlavních úkolů etnografický a jazykovědný výzkum na území Karpat a Balkánu v součinnosti s MKKKB. v této souvislosti byla podtržena důležitost užší spolupráce etnografů a jazykovědců při řešení karpatologické a balkanistické problematiky. Zasedání předsednictva se vyznačovalo úsilím o další prohloubení spolupráce socialistických zemí při plnění programu MKKKB. Václav Frolec

IX. mikulovské sympozium [obsah]

Ve dnech 23. a 24. října 1979 probíhalo v Sále předků mikulovského zámku IX. sympozium na téma Kolektivizace zemědělství na jižní Moravě. Aktuální problematika zakládání jednotných zemědělských[/] družstev, která se stala letos ústřední myšlenkou přednesených referátů a diskusních příspěvků, byla hodnocena z pohledu více společensko vědních disciplín, mezi nimiž lze na předním místě jmenovat kromě historie též archívnictví a etnografii. Zastoupení těchto a dalších oborů umožnilo hlouběji proniknout do zvolené problematiky a vytvořit si plastičtější obraz o období uplynulých třicet let družstevního hospodaření na naší vesnici, které jsme loni oslavili.
      Hlavní referáty shrnuly současné poznatky o vzniku a vývoji JZD na jižní Moravě a naznačily některé směry, kterými by se mělo další bádání na tomto poli zabývat. Úvodní referát PhDr. Lubomíra Slezáka, CSc. (Kolektivizace na jižní Moravě) byl věnován zejména rozboru podmínek, které provázely združstevňování v jihomoravském pohraničí. Úlohou novoosídlenců v procesu zakládání JZD na jižní Moravě se zabýval ve svém referátě rovněž prof. PhDr. Silvestr Nováček, CSc. (Kolektivizace na pohraničním okrese Mikulov v letech 1945 až 1959 a její některé odlišnosti od kolektivizace ve vnitrozemských okresech). Na konkrétním příkladě bývalého mikulovského okresu ukázal některé obecné, ale i specifické rysy, které mělo zakládání družstev ve sledované oblasti. Otázkou vymezení jednotlivých etap a upřesnění mezníků v procesu kolektivizace se zabýval poslední z hlavních referátů, který přednesi prof. PhDr. Samuel[/] Cambel, DrSc. (O periodizácii dejín socialistickej prestavby a výstavby čs. poľnohospodárstva).
      Přednesené diskusní příspěvky se hlouběji dotkly řady jednotlivých zajímavých aspektů v procesu kolektivizace, které byly naznačeny v hlavních referátech. Zároveň umožnily jejich hodnocení z hlediska vědních disciplín pro historii pomocných, které se však touto problematikou rovněž zabývají. Zde je třeba na jednom z předních míst jmenovat etnografii. Referáty, přednesené na sympoziu, se zabývaly dílčími výsledky výzkumu současné vesnice na třech českých pracovištích - pražském Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, brněnské katedře historie a etnografie FF UJEP a v Regionálním muzeu v Mikulově. Jejich společným jmenovatelem bylo zkoumání změn v životě venkovského obyvatelstva, které s sebou přinesla kolektivizace vesnice. Přeměny v myšlení lidí a jejich vztah k postupně vznikající socialistické tradici byly názorně dokumentovány na příkladě současného vesnického bydlení ( J. Kadeřábková ), zkoumání změn pracovních á životních rytmů v zemědělském hospodaření. ( V. Frolec ), v otázce formování kulturní tradice ( V. Šepláková ) a při sledování současných hodnotových orientací v jihomoravském vinařství a vinohradnictví (Z. Jakubíčková ). Integrace více společenskovědních oborů a využití i takových pramenů, jakými jsou národopisný výzkum nebo vzpomínkové vyprávění

137

pamětníků, jsou jedním z mnoha sympatických rysů jednání.
      Neméně významné byly i podněty, které vyšly ze závěrečného zasedání sympozia, totiž myšlenka vytvořit jednotné koordinační centrum pro sběr vzpomínkového vyprávění s námětem kolektivizace vesnice a přikročit k práci na rozsáhlejší syntéze na toto téma. Jednání IX. mikulovského sympozia jasně prokázalo společenskou potřebu takového díla a vytyčilo směry, kterými by se měla tato práce ubírat za spoluúčasti všech společenskovědních oborů, mezi nimi i etnografie. Zuzana Jakubíčková

Konference o polských muzeích o přírodě [obsah]

Ve dnech 1.-3. 10. 1979 se konala v Lublině a v Ciechanowcu mezinárodní konference, která hodnotila rozvoj muzeí v přírodě v Polsku za uplynulých 35 let. Zúčastnili se jí představitelé muzeí v přírodě Norska, Švédska, Finska, SSSR, ČSSR, NDR, NSR, Belgie a France. Při této příležitosti bylo slavnostně otevřeno nové - již dvacáté - polské muzeum v přírodě na okraji Lublina. Vedoucí pracovník ministerstva kultury dr. F. Midura Bředal rezortní vyznamenání dvanácti pracovníkům lublinského muzea a prvá část jednání se soustředila na problematiku společenských hodnot lidové architektury prezentovaných v této expozici (prof. dr. R. Reinfuss), organizace a dalšího programu výstavby lublinského muzea[/] v přírodě (mag. R. Królikowski řed. muzea) a na širokou problematiku konzervace při budování zdejší expozice (dr. ing. M. Czajnik ). Jak zpřístupněná část muzea, tak i obsah referátů a diskuse zdůraznil, že v současné etapě rozvoje muzejnictví nestačí řešit jen záchranu lidových staveb a vystavení jejich inventáře, ale je nutné pojímat celou expozici komplexně jako životní prostředí s dalšími rysy lidové kultury (např. i s činnostmi funkčně svázanými s prostředím). Polští kolegové konstatovali, že s rostoucími vědeckými nároky přibývá počet historicky řešených komponentů rekonstruovaného prostředí a tím se mění i obsah pojmu muzea v přírodě.
      Druhá část konference probíhala na půdě Muzea rolnictva v Ciechanowcu za účasti předních politických a správních funkcionářů lomžiňského kraje, kteří předali nejstaršímu pracovníkovi oblastního muzea v přírodě státní vyznamenání. Hodnocení 35letého vývoje záchrany památek lidové architektury a rozvoje muzeí v přírodě podal dr. F. Midura (MK PLR) a dr. J. Czajkowski řed. Parku etnograf. v Sanoku a vicepresident Evrop. svazu muzeí v přír.). Byla stanovena periodizace tohoto vývoje a vytyčeny hlavní úkoly pro další etapu. Velká péče metodická a kontrolní ze strany ministerstva kultury PLR je věnována dokumentaci památek lidové architektury v terénu. Dr. J. Czajkowski hovořil kriticky také o problematice nejednot[/]nosti v užívání terminologie a typologických kritérií při deskripci lidového stavitelství a zdůrazňoval potřebu historického pohledu na konkrétní jevy.
      V Polsku existuje samostatný průmyslový podnik pro rekonstrukci a opravu památek (PKZ), který v těsné spolupráci s muzei pracuje především na konzervaci lidové architektury a zabývá se výstavbou muzeí v přírodě. Druhou předností našich sousedních kolegů je existence chemického podniku (lNCO) specializovaného na výrobu konzervačních prostředků. Konference hodnotila též spolupráci s oběma podniky (mag. J. Rutkowski, dr. ing. M. Czajnik ) a všichni partneři se shodli na potřebě zvýšení etnografického dozoru nad průběhem všech etap výrobního charakteru od montáže až po otevření expozice. Rovněž všichni požadovali zřízení samostatné projektové organizace pro muzea v přírodě. Kritizovaný byl nedostatečný systém centrálních hospodářsko-organizačních informací a právních ustanovení. v celém jednání bylo vidět mimořádnou pozornost centrálních řídících orgánů zajištění dobré úrovně konzervace. v Polsku vycházejí více z restaurátorských zásad i při zpracování stavebního dřeva, dnes již možno mluvit o polské konzervátorské škole v Evropě. Konference se usnesla pověřit skupinu předních pracovníků polských muzeí v přírodě, aby připravili formulaci dokumentu ministerstva kultury, který by byt jakousi závaznou směr

138

nicí pro další etapu budování muzeí v přírodě v Polsku. Dr. Midura v zá věrečném projevu vyjádřit i vztah dvou spolupracujících úseků na výstavbě muzeí v přírodě slovy, že muzejnictví je kontinujícím pokračováním památkové péče.
      Zahraniční hosté neměli referáty, zdánlivě hráli roli pasivní. Organizátoři konference však kladli velký důraz na výměnu zkušeností při volné besedě. Konference prokázala řadu předností současného polského muzejnictví před naším. Neprojevuje se to jen v počtu polských muzeí v přírodě, ale též v kvalitě jejich expozice, v systému péče o technický stav exponátů a v úrovni státního řízení celé této práce vůbec. Polští etnografové mají také větší autoritu než je tomu u nás a jsou skutečným střešním a integrujícím článkem při budování muzeí v přírodě. Jiří Langer

Seminář subkomise pro lidové stavitelství a sídla MKKKB o terminologii [obsah]

Ve dnech 27. a 28. 11. 1979 zasedala v Martině subkomise pro lidové stavitelství a sídla čs. sekce MKKKB. Po informaci o průběhu a závěrech konference uspořádané k 20. jubileu MKKKB v Krakově předseda subkomise doc. dr. Václav Frolec, CSc. obeznámil účastníky s úkoly subkomise pro následující pětileté období a s přípravou výstavy "Lidová kultura Karpat a Balkánu", jejíž projekt při[/]praví polská sekce. Dále byly projednány organizační problémy přípravy vydání výběrové bibliografie, zhotovení kartografických podkladů a vytypování témat pro kartografické zpracování. Subkomise sestavila přesný pracovní plán pro rok 1980. Těžištěm jednání byly otázky terminologické. v diskusi mezi dr. J. Vařekou, CSc. a dr. J. Ušakem byly objasněny velmi podstatné problémy překladů německých termínů krovových prvků, ze které vy[/]plynul i úkol pro dr. Vařeku zpracovat tuto terminologii pro další jednání subkomise. J. Souček shrnul své návrhy na ujednocení terminologie základní dispozice domu a v diskusi byl tento návrh přijat. Neuzavřela se otázka názvů pro nejrůznější formy bočního rozšíření základního půdorysného traktu při okapových stěnách, která bude řešena na dalším zasedání subkomise v květnu 1980. Jiří Langer[/]

FESTIVALY

Národopisné slavnosti Dolní Lomná po jubilejním X. ročníku. [obsah]

Po desáté se v polovině září minulého roku rozezvučel areál v klínu těšínských Beskyd uprostřed Dolní Lomné u Jablunkova zpěvem a hudbou. Jubilejní X. národopisné slavnosti Dolní Lomná 1979, které už nalezly své pevné místo v kulturním povědomí Severomoravského kraje, znamenaly v kontextu celého dosavadního vývoje vskutku jisté završení snah. Jubilejní příležitost vyvolala v programové náplni tohoto ročníku jisté ideové i formální názvuky, které zřetelně vyznačily směr celkového zaměření festivalu, ale zároveň ukázaly jeho některé problémy a ohraničení. Oč šlo[/] v Dolní Lomné v onu sobotu a neděli 15.-16. září 1979?
      Pořad desátého jubilejního ročníku navázal na model programových typů, který se v Lomné už po několik předchozích let osvědčil a stal se i jistou specifickou charakteristikou lomňanských slavností. Pořady tam bývají rozděleny do dvou dní. Na hlavním pódiu u Křínovského potoka bývá v sobotu odpoledne zahajovací program a po něm, po krátkém, asi půlhodinocém hudebním intermezzu pořad večerní. Potom se diváci účastní lidových zábav na pódiích i v ostatních prostorách areálu. v neděli dopoledne několik tematických programů menšího rozsahu, pres poledne průvod a odpoledne hlavní

139

pořad na Křínovském pódiu. Současně probíhají na druhém pódiu u řeky Lomňanky dopoledne i odpoledne samostatné pořady. Už z tohoto nárysu programového rozvrstvení lomňanských slavností plyne jeden jejich základní problém: při velkém cíli, jaký si festival vytkl typizovanou sestavou tematických pořadů, se v Lomné prakticky nezkouší, resp. zkouší ve zcela nedostatečném rozsahu; kolikrát nezbude autorům čas a prostor ani na nezbytné zkoušky aranžovací. Důsledky tohoto nedostatku cítí pak divák při realizaci programů, kde se často improvizuje, dochází k režijním lapsům apod. Předsudek, že je třeba do Lomné svézt maximum programů a předkládat je divákům málem nepřetržitě, od jejich příjezdu do Lomné až do konce slavností, trvá už dost dlouho, abychom si mohli uvědomit, že kvantita tu přehlušuje žádoucí požadavky na kvalitu programu.
      Ohlédněme se však nyní aspoň krátce za uplynulým ročníkem lomňanských slavností a pokusme se na jejich loňské náplni sledovat obecnější charakteristiku festivalu i některé jeho problémy. Vstupním programem byla rozsáhlá krojová přehlídka Jiřiny Králové nadepsaná "Píseň života". Pořad podtrhnul několik aspektů: především navázal na úrodný programový impuls z doby počátků lomňanských slavností vůbec, jímž byl zřetel ke krojovému bohatství a čistotě krojových rekonsrukcí, jak na Těšínsku spojeno se jménem a ži[/]

X. jubilejní národopisné slavnosti Dolní Lomná 1979, soubor Dombrovánek. Foto Ivan Nováček.

votním dílem Jiřiny Králové, v navázání na mánesovské tradice. Pořad byi zaměřen k loňskému Mezinárodnímu roku dítěte a ve své imaginativní složce se stal skoro hymnickou poemou, oslavou rodiny a jejich pozitivních funkcí. Tento účinný prvek byl však v samé koncepci značně oslaben napojením druhé polohy, řekli bychom instruktivně-výkladové: příliš věcným komentováním krojové přehlídky a vinou nedostatků inspicie i nedostatkem času k potřebným převlekům, též občas přerývaným plynutím programu. v koncepčních východiscích můžeme však pořad Jiřiny Králové označit za nejhlubší naplnění pro[/]gramových snah festivalu vůbec. I v tradičním hudebním intermezzu vystoupila letos, v tomto typu pořadů už podruhé, cimbálová muzika Výhonek z Opavy, sympatický kolektiv zapálených muzikantů, kteří hrají spontánně pro sebe a pro svoje potěšení slovácké písničky, jichž jsou vzhledem k pův :du převážné části kapely přirozenými nositeli. Ještě dva kratší pořady odezněly v sobotním podvečeru: v pozdravech přátel se představil výrazný polský národopisný soubor ze Pszczyny (ohlášený soubor z NDR do Lomné nepřijel) a po nich se rozeznělo Křínovské pódium třineckým hutnickým "cuklbálem" - re

140

konstrukcí taneční zábavy třineckých hutníků z pera Jiřiny Králové a v provedení souboru Javorový při SD ROH Třineckých železáren VŘSR.
      Těžiště nedělních pořadů bylo opět na pódiu Křínov: dopoledne tam odezněly tři kratší, asi hodinové programy: pořad Pavla Ruska věnovaný slezské písni a nazvaný "Píseň - holubice bílá", dále pořad lidových humorných vyprávění, přípravený dr. Antonínem Satkem, a přehlídka lidových hudeb ze slezské oblastí od dr. Ivo Stolaříka. Zejména Stolaříkův program byl korektním a instruktivním přehledem širokého rejstříku domácích kapel s naznačením vývojových perspektiv (účast dětské muziky zo Staré Vsi n. Ondřej.) a vhodným podtržením původních tradic (gajdoši Zogatové a opavští Romové). - Jako ideové vyvrcholení slavností můžeme označit nedělní odpoledne, zaplněné v jubilejním desátém ročníku pořadem dr. Jaroslava Štiky "Plody radosti". v koncepčních východiscích to byly vlastně jedny velké dožínky - přehlídka dosažené úrovně souborové tvorby, po léta v Lomné prezentované. z pořadů na pódiu Lomňanka uveďme typizovaný dopolední pořad "Sešli jsme se u Lomňanky", připravený Věrou Šimkovou, a letos zvláštní vystoupení dětských souborů "Matkám i dětem ať v míru píseň zní...", zaměřené k Mezinárodnímu roku dítěte.
      Ze všeho toho pestrého dění, které vyznačovalo loňský jubilejní ročník slavností, i ze zhodnocení pro[/]filu dosavadních ročníků plyne několik poznatků obecnějšího rázu, které by měly být organizátorům slavností pobídkou k zamyšlení v zájmu úspěšného rozvoje festivalu.
      O nadměrném počtu a délce pořadů v průběhu půldruha dne konání slavností jsme se už zmínili. Nedostatek času k přípravě na místě a z toho plynoucí riziko neúspěšné improvizace při realizaci je příliš veliká cena, jakou se platí za problematické "nasycení" diváka pestrou podívanou. Uvažme jen, jak nutně klesá divácká pozornost po půldruhé hodině soustavného sledování pořadu na scéně.
      Režijní realizace programů volá v Lomné po profesionalizaci. Uvážíme-li, že pořady na pódiu Křínov sleduje v neděli několik tisíc diváků, plyne z toho, že každá improvizace a diletování je tu těžkým prohřeškem na udržení trvalého a hlubokého diváckého zájmu.
      Technická úroveň snímání a přenosu akustického signálu do hlediště je nedostatečná. Programy na pódiu Křínov pravidelně snímá pro své vysílací potřeby Čs. rozhlas a dosud nedošlo k žádoucí spolupráci: stojí vedle sebe dva systémy mikrofonů, mezi nimiž se účinkující kolikrát s obtížemi proplétají, a nakonec je není v hledišti ani slyšet nebo jsou "vyjížděni" chaoticky, zprostřed, bezplánovitě. To ovšem padá na vrub naprostému nedostatku času věnovaného zkouškám a špatné přípravě technických scénářů. Ideální by ovšem byla dohoda mezi pořadateli a Čs. rozhla[/]sem, která by umožnila přenos kvalitního signálu do hlediště, aniž by přitom byla narušena snímaná modulace pro rozhlasové vysílání.
      Umístění muzik na nově vybudované kruchtě po levé straně pódia se ukazuje jako nevhodné: u převažujícího typu hudebních doprovodů pódiových vystoupení narušuje kontakt mezi zpěváky a tanečníky a mezi kapelou.
      Lomňanské slavnosti už po řadu let v období, kdy se konají, ohrožuje déšť. Bylo by žádoucí vybudovat trvalejší a účinné zastřešení pódia (snad formou nadkryté pergoly), které by nenarušilo dobré výtvarné řešení areálu, ale přitom umožnilo vystupovat i za deště. Dosavadní improvizované řešení (nadkrytím polyethylenovými fóliemi na lanových závěsech) se neprokázalo jako uspokojivé.
      Národopisné slavností Dolní Lomná si za deset ročníků svého trvání našly své vděčné obecenstvo. Staly se reprezentativní přehlídkou taneční a hudební tvořivostí folklórních souborů a jednotlivců Severomoravského kraje, konanou právě na závěr každoroční sezóny. Svým tematickým zaměřením a vzájemnou koordinací programů si vybudcvali vysoký standart ideové působivosti. Jde nyní o to, aby tento vklad byl dále rozvíjen a zlepšován, aby takto vyhraněný regionální festival mohl dokonale plnit svou funkci nejen v domácím prostředí, ale i v kontextu celostátním. Jaromír Gelnar

141

Rýzmburk 1979. Soubor Hořeňák z horní Nové Vsi v pořadu "25 let tančíme na Náchodsku. Foto Jan Krist.

Rýzmburk 1979 [obsah]

Dne 26. srpna 1979 se na přírodním stadiónu na Rýzmburku uskutečnil jubilejní 25. ročník folkloristického festivalu "U nás na Náchodsku". v pořadu "25 let tančíme na Náchodsku" (autor Jiří Novák ) se početnému publiku představilo 6 souborů z Československa a soubor Motora z Finska. Po úvodním představení souborů polonézou zahájil vlastní pořad soubor Hořeňák z Horní Nové Vsi pásmem Podhorské pastorále. Soubor Olšava z Uherského Brodu předvedl blok[/] písní a tanců z Kopanic, v němž především v závěru podal výborný výkon. Slovenský soubor Detva z Detvy se uvedl bráničkovým tancem z Krného, po kterém se představil sólista na fujaru a lidová hudba Ďatelinka vrchárskými melodiemi, Po dobrém výkonu sólové zpěvačky dostal soubor publikum do varu veselicí z Detvy. Po třech letech přijel do Rýzmburku finský soubor Motora, jenž je celkem patnáctým zahraničním kolektivem, který se zúčastnil slavností na Rýzmburku.
      Ve svém repertoáru má písně (výborný čtyřhlasý sbor) a tance[/] ze severní Karelie. Choreografické zpracování tanců bylo výborně a citlivě provedené, na úrovni, s jakou se u finských souborů setkáváme zřídka. Hadářek z Červeného Kostelce předvedl rozmanité chlapecké hry. Jeho dospělý vzor, Hadař, zahájil svůj blok dobře provedeným tancem "kuželka", po němž následovai "bobek", tanec dívčí skupiny, jenž však byl slabší úrovně. Muzika Hadaře se představila dobrým instrumentačním číslem, u něhož vadilo snad jen to, že muzikanti hráli z not. Vrchol vystoupení Hadaře tvořila výborná polka.

142

S pásmem řemeslnických tanců přišel na Rýzmburk Hořeňák z Horní Nové Vsi. v tomto bloku však byly zařazeny též dobré halekačky, výborné chlapecké hry na pastvě a různé písně. Jinak vlastní tance byly předvedeny s temperamentem a nadšením, rušivě do nich zasahovaly jen příliš hlasité povely primáše muzikantům. Hořeňák dokázal, že patří skutečně do popředí mezi soubory, jež se snaží pracovat s řemeslnickými tanci. Po Hořeňáku vystoupil ještě jednou finský soubor Motora a pak již přišel ke slovu pouze vytrvalý déšť, který znemožnil dokončení hlavního pořadu. z pozvaných souborů se nemohl představit jen soubor Český ráj z Jičína.
      Pořad jako takový měl až do deště vzestupnou tendenci, průvodní slovo mělo nenadnesený, stručný a věcný charakter. Zařazení Hadářku působilo osvěžujícím způsobem, projevila se zde však stará chyba mnoha festivalů - nedostatečné ozvučení pódia pro dětská vystoupení, která kladou specifické požadavky na práci zvukařů. v některých vstupech souborů nastaly větší pauzy způsobené pozdním nástupem muzikantů nebo tanečníků. Také zde by měla inspice zlepšit svou práci, aby zbytečně nedocházelo ke snižování gradace programu. v mých loňských připomínkách se objevily požadavky, aby domácí východní Čechy byly na festivalu početněji zastoupeny. v jubilejním ročníku už tak tomu bylo, snad to tak zůstane i nadále. Zů[/]stává však v platnosti připomínka, aby se slavností zúčastnily nejen soubory, ale také vesnické skupiny a sólisté. Při přípravě takto koncipovaného pořadu musí nutně spolupracovat i krajské a okresní kulturní středisko. Externí programoví spolupracovníci na přípravu stačit nemohou. Zde se nachází osvěžující zdroj, ze kterého může festival programově čerpat ještě po dlouhá a dlouhá léta, což mu do dalšího čtvrtstoletí všichni přejeme. Jan Krist

Šlapanické slavnosti 1979 [obsah]

Ve dnech 10.-12. srpna 1979 ožilo město Šlapanice, ležící v těsném sousedství Brna, již po 47. svými slavnostmi. Pořádající institucí byla Městská osvětová beseda pod záštitou MěstNV Šlapanice. Jedná se o svébytnou akci, v rámci které je propojeno setkání rodáků (především jubilujících padesátníků a šedesátníků), s ukázkami činnosti zájmových organizací Národní fronty - Svazu chovatelů drobného zvířectva, Svazu zahrádkářů - i jejich zvláštní sekcí (exotické ptactvo, pěstitelé jiřin). Součástí je pravidelná výstava z děl některého rodáka - umělce. Letos to byla obrazová výstava akademického malíře Zdeňka Dvořáčka.
      Po tři dny byl program vyplněn různými společenskými i kulturními akcemi, mezi nimiž nechybí uctění památníku padlých osvoboditelů a přijetí jubilantů na MěstNV. Hlavní pořad, v rámci kterého je[/] důraz položen na národopisný materiál, probíhal třetí den, tedy 12. srpna 1979.
      Program zahájil průvod přes Šlapanice. Na jeho čele šli krojovaní členové vlastivědného kroužku Náš domov při OB MěstNV s hodovým právem a skupina krojovaných dětí. Pak následovali jubilanti ročníků 1919 a 1929 - oblečeni civilně. Doprovod tvořila Dechová hudba OB řízená M. Šafránkem.
      Pořad v přírodním amfiteátru parku u ZDŠ uvedi krátkým proslovem předseda MěstNV Jiří Kotulán. Připomněl vznik Šlapanických slavností v roce 1932 a stručně shrnul jejich vývoj i význam pro současný život města, včetně udržování folklórních tradic. Vystoupení na parketu zahájil sólový tanec jubilantů - především z řad krojovaných. Pak se na pódiu v programu střídaly dva kolektivy. Hudba i tanečníci kroužku Náš domov ze Šlapanic a vítěz krajské přehlídky ZUČ roku 1979 - Kunovjan z Uherského Hradiště - Kunovic. Pořad neměl pevnou vazbu a jednotící linii, Tuto vytvářelo jen průvodní slovo nižší kvality. Oba kolektivy se střídaly se svými ucelenými tanečními pásmy. Asi bylo záměrem pořad dynamicky gradovat především tanečními i hudebními bloky souboru Kunovjan, díky repertoáru, čerpající-. mu z folklóru hradišťského Dolňácka. Bohužel přes nesporné kvality souboru, který potvrdil své loňské vysoké hodnocení, technické zabezpečení znemožnilo plné vyznění jeho vystoupení. Naprosto nedosta

143

Šlapanice 1979. Kroužek Náš domov ze Šlapanic. Foto Jan Souček.

tečné, spíše symbolické ozvučení plochy nevyvýšeného parketu odsoudilo snažící se hudebníky, zpěváky i tanečníky spíše do role herců pantominy, a to jak ve vztahu tanečníků k hudbě, tak celého souboru vůči vzdálenějším řadám diváků zcela zaplněného amfiteátru. Proto i jejich vystoupení nedošlo zaslouženého ohlasu.
      Kolektiv kroužku Náš Domov je skupinou nadšených obdivovatelů lidové kultury, kteří se snaží cílevědomě uchovávat místní folklórní tradice. A můžeme konstatovat, že s úspěchem, o čemž svědčil i živý ohlas u diváků, jejichž velkou většinu tvořili místní občané či rodáci, Jiné cíle si členové kroužku nekla[/]dou a tomu i zcela odpovídalo sympatické, bezprostřední vystoupení, bez velkých nároků na scénické úpravy i choreografii. Taneční pásma sestavená z místního materiálu a čerpající i ze sbírky Tomáše Kunštáckého, který zde zapisoval v 19. století, nacvičila s. Mrázová. O dokonalost krojového vybavení, které je velmi kvalitní a pečlivé především u dospělých tanečníků, pečují soudružky Krčmová, Švancarová a Řeháková. Oproti Kunovjanu měl šlapanický kroužek výhodu, že tancoval na muziku, která byla přenášena aparaturou s dostatečným počtem mikrofonů i odpovídající reprodukcí do celého amfiteátru. Její umístění, včetně doprovodného zpě[/]vu, však bylo až v pozadí parketu. (Složení hudby: 2 housle, 2 klarinety, harmonika, elektrický klavír). Jako celek je folklór Šlapanic nedílnou a ústrojnou - součástí lidové kultury širší Hané, i když již částečně ovlivněné těsným sousedstvím brněnské aglomerace. Přesto si však uchoval svůj charakter. Zarážel však věkový průměr tanečních párů, který byl poměrně vysoký; postrádali jsme páry ve věku 20-30 let. Ke škodě by jistě nebylo i zařazení alespoň krátkého vystoupení dětského kolektivu, příspěvek dětí se však tak omezil jen na účast v průvodu.
      Vedle závažných nedostatků v ozvučení, by slavnostem prospělo i zlepšení pořadatelské služby při hlavním programu. Taneční plocha, která je ve stejné úrovni jako značná část sedadel, byla často cloněna neukázněnými diváky a dětmi, Bylo to však možno předpokládat a pořadatelsky zvládnout.
      Můžeme shrnout, že Šlapanické slavnosti jsou akcí, která má své opodstatnění a tvoří pevnou součást kulturního, společenského i politického života města. jsou dokladem toho, že i v těsné blízkosti velkého města a těžké konkurence jeho bohatého kulturního života, má udržování lokálních lidových tradic své pevné zázemí. Cílevědomá péče o jejich udržení přináší obohacení současné kultury, o čemž svědčí i více příkladů z předměstí a obcí obklopujících Brno.
      Snad by stálo za úvahu perspektivně vytvořit ze Šlapanických slav

144

ností místo, kde by se v jistých časových odstupech konaly regionální přehlídky národopisných kolektivů i kroužků z Brněnska, aby i tato oblast, ve které to v posledních létech národopisně až nečekaně kvasí, měla pravidelný prostor ke konfrontaci výsledků, a to v nesoutěžní rovině, s možným metodickým ovlivňováním. Jan Souček

Rožnovské slavnosti 1979 [obsah]

Každý druhý rok je Rožnov pod Radhoštěm místem festivalu písní a tanců - Rožnovských slavností. Letos se konaly ve dnech 7.-8. července na počest 30. výročí socializace zemědělství v naší vlasti a u příležitostí Mezinárodního roku dítěte. Sobotní pořady byly spojeny s oslavou Mezinárodního družstevního dne. Význam letošních Rožnovských slavností podtrhl svou přítomností ministr kultury ČSR dr. Milan Klusák a řada dalších významných osobností našeho politického a kulturního života.
      Plánovaný sled pořadů byl bohatý a pestrý počasí však příliš nepřálo jejich konečné realizaci. v sobotním odpoledním pořadu k Mezinárodnímu družstevnímu dni Přišli jsme vám vinšovat (autor V. Bradáč ) se představily české a slovenské soubory a hostitelský soubor Radhošť z Rožnova p. Radhoštěm. s podobným zaměřením bylo koncipováno večerní vystoupení na pódiu v parku Vitajte u nás! (scénář a režie J. Blažek ). Kromě našich souborů zde předvedl ukáz[/]

Rožnov pod Radhoštěm. 1979. Valašský krúžek z Brna v pořadu "Přišli jsme vám vinšovat". Foto Ivan Nováček.

ku ze svého repertoáru také soubor z Polské lidové republiky. Oba pořady měly srdečný ohlas u návštěvníků, protože účinkující demonstrovali průřez nejlepšími čísly svého repertoáru.
      Kaleidoskop lidových hudeb, spojený s krajskou přehlídkou cimbálových muzik, mohli zhlédnout návštěvníci na komorním amfiteátru téhož odpoledne v pořadu nazvaném Dudy a cimbály hrály a cinkaly... (autor dr. Jaromír Gelnar ). Pořad znovu potvrdil renesanci původního "cimbálového" pojetí lidové hudby a podal svědectví o tom, že i širší návštěvnické veřejnosti lahodí hud[/]ba strunných a smyčcových nástrojů.
      Hlavním sobotním pořadem bylo klenotnicové pásmo U stařenky a u baběnky (scénář a režie dr. J. Štika ), jehož koncepce byla vytvořena netradiční formou. Odvíjel se v podstatě jako oslava dvou významných regionálních národopisných pracovnic. Vilma Volková z Hutiska a Libuše Sušilová z Valašských Klobouk spolu s účinkujícími soubory, skupinami a sólisty z Valašska vytvořily na pódiu komorního amfiteátru příjemné prostředí populárně vědecké besedy, při níž vzpomínalo, hrálo, zpívalo a tancovalo. Středem zájmu byly objevné písně, tance,

145

zvyky, kroje a vůbec tradiční ovzduší starého Valašska, což reportáž ním slovem a komentářem citlivě doprovázel dr. Ivo Stolařík. Spoluúčinkující zasloužilá umělkyně Jarmila Šuláková zde opět ukázala velkou výrazovou škálu v interpretaci písní různého charakteru a nadchla obecenstvo upřímným a přesvědčivým projevem. Dobře se vedle ní uplatnila sólistka Eva Porubová a celý ženský pěvecký sbor Polajka. Pořad, v němž se projevilo hluboké zamyšlení nad podstatou a vznikem lidové hudební a zpěvní kultury na Valašsku, byl několikrát nepříjemně přerušen vrtochy počasí, takže by si byl vyžadoval operativní zkrácení některých částí. Zde bohužel soubory nezareagovaly vždy dostatečně citlivě. Celkové vyznění u diváků však bylo velmi příznivé a forma pořadu byla pro odborníky zajímavým tvůrčím experimentem.
      Bezprostředně na zmíněný klenotnicový pořad navazoval medailon souboru valašských písní a tanců Jasénka ze Vsetína k 35. výročí vzniku souboru nazvaný Až půjdu z Jasénky (scénář Z. Kašpar, režie J. Matušů ). Za dobu pětatřiceti let soubor Jasénka reprezentoval valašskou lidovou kulturu na řadě festivalů u nás i v zahraničí. Pořad byl pojat jako vzpomínka - nikoliv však nostalgická na předcházející léta a vyústil v radostné konstatování stále se obnovující životnosti souboru.
      Tradiční průvod všech účinkujících se v neděli dopoledne nekonal, poněvadž prudký déšť nesvědčí krá[/]se svátečních krojů. Litovali návštěvníci i účinkující.
      V jednom časovém termínu, sice pro déšť se zpožděním, se pak uskutečnily oba dopolední pořady Od jara do jara a Vyjdi, vyjdi slunéčko... Pořad Od jara do jara (scénář a režie L. a J. Perútkovi ) byl sestaven z repertoáru souborů, které se věnují valašskému folklóru, ačkoliv s výjimkou souboru Kašava nepůsobí přímo na Valašsku. Jejich vystoupení se vyznačovalo hlubokým zájmem s proniknutím do tradic valašské kultury a života lidu.
      Zdenka Jelínková připravila pořad folklóru valašských dětí Vyjdi, vyjdi slunéčko..." Byl pro vázen navzdory názvu vydatným deštěm, ale ukázal, že nejde ani tak o skutečné slunce a skutečný déšť, ale o čistotu srdce, které má radost z tance, pohybu, zpěvu a hry. Autorka se znovu projevila jako mimořádná znalkyně valašského dětského folklóru, jehož je zasvěcenou vykladačkou. Různorodě zaměřené soubory dokázala stmelit a podřídit nadšené myšlence radostného a bezprostředního projevu, který neohrozila ani nepřízeň počasí.
      Poslední odpolední pořad Valašsko pracuje a zpívá (scénář a režie J. Pospíšil ) se pro prudký déšť nekonal.
      Programová skladba Rožnovských slavností je specifickým dobrým příkladem toho, jak spojit odborně národopisná hlediska s hledisky kulturněpolitickými. Vystupující soubory i sólisté se ve většině případů[/] mohou pochlubit velmi dobrou přípravou pro náročné úkoly, které je během dvou dnů slavností očekávají. Nevýhodou Rožnovských slavností je bohužel skutečnost, že pořady jsou vlastně "premiérové", neopakují se. Kumulace několika vystoupení, zásah deště a jiné příčiny znemožňují širší návštěvnické obci i odborníkům je všechny zhlédnout. A to je škoda. Pro Rožnovské slavností i pro národopis. Vlasta Ondrušová

Nové folklórne podujatie [obsah]

V prekrásnom prírodnom prostredí Pienín, kde počas letnej sezóny vládne čulý turistický ruch, konali sa v Červenom Kláštore v dňoch 23. a 24. júna 1979 po prvý raz Zamagurské folklórne slávnosti. I keď to bol vlastne v poradí už tretí ročník folklórnych slávností na hornom Spiši (predošlé dva ročníky sa uskutočnili v zamagurskej obci Spišské Hanušovce), tohtoročné podujatie možno v plnej miere považovať za počiatok novej folkloristickej tradície v tejto oblasti.
      Programová štruktúra slávnosti mala v celku komorný ráz. v sobotu večer v klenotnicovom programe "Na rodnej hrude", venovanom 30. výročiu vzniku JRD, vystúpili folklórne skupiny zo severného Spiša (Plaveč, Hraničné, Kolačkovo, Jarabiná, Veľká Lomnica, Spišská Belá, Žďiar a Lendak) a ako hostia folklórna skupina žien zo Štrby, folklórna skupina z Hladovky a sólista J. Miho z Terchovej. Hoci ideové

146

Zamagurské folklórní slavnosti 1979. Foto Andrej Sulitka.

mu zámeru autorov chýbal ucelenejší koncepčný rámec programu, scénická stavba, čo azda súvisí vôbec s počiatočným hľadaním profilu dramaturgie slávností, program bol režijne ladený ako pestrá mozaika klenotov ľudového umenia. v nedeľu mohli diváci zhliadnuť dva programy. Program detských folklórnych súborov pod názvom "Sme deti, živé kvety zeme", venovaný 30. výročiu pionierskej organizácie a k Medzinárodnému roku dieťaťa, bol peknou ukážkou práce s detskými kolektívmi v popradskom a staroľubovnianskom okrese. Ako hostia[/] vystúpili v tomto programe deti z druhej strany Dunajca, súbor Malí pltníci z Poľska. Sympatickým oživením detského programu bolo vystúpenie národného umelca Jozefa Krónera, ktorý kraj v Pieninách dôverne pozná a svojim rozprávačským umením si získal nielen početné publikum, ale hlavne srdcia malých speváčkov a tanečníkov. Popoľudní organizátori vymedzili väčšiu časovú plochu súborovému programu, ktorý uvedli pod názvom "Každý kút mojej vlasti slobodnou piesňou znie". Vystúpili v ňom tri tanečné súbory z popradského okresu (Magura z Kežmarku, Vagonár[/] z Popradu a Jánošík zo Svitu, Ľudová hudba Kriváň z Vysokých Tatier a hosťujúci súbor Mostár z Brezna.
      Ak venujeme pozornosť uvedenému lokálnemu podujatiu v odbornom časopise; chceme tým upozorniť predovšetkým na procesy aktivizácie folklórneho hnutia v oblastiach, ktoré v tomto smere doposiaľ nevynikali. v danom prípade hlavnú zásluhu má na tom :nepochybne Okresné osvetové stredisko Poprad, ktoré v spolupráci s Odborom kult[r]ú[r]y ONV Poprad našlo ideálne podmienky pre poriadanie folklórnych slávností a vytvára i dobré predpoklady pre ich rozvoj. Preto sa rozpracúva ideová koncepcia budúcich ročníkov (uvažuje sa napríklad tiež o možnosti nie jednorazovej akcie, ale podujatia, ktoré by sa realizovalo na širšej časovej ploche letnej sezóny) a tak možno očakávať; že folklórne slávnosti v Pieninách si čoskoro nájdu i svoje osobitné miesto v dramatickej štruktúrne folklórnych slávností na Slovensku. Andrej Sulitka

XXXlI. Janáčkovo hudební Lašsko 1979 [obsah]

Při příležitostí 125. výročí narození Leoše Janáčka byla uspořádána v Hukvaldech lidová slavnost, na jejíž realizaci se podíleli: Komise Janáčkova hudebního Lašska při odboru kultury ONV ve Frýdku-Místku, Okresní kulturní středisko ve Frýdku-Místku a Osvětová beseda ve Sklenově - Hukvaldech.

147

Záštitu slavnosti převzalo: ministerstvo kultury ČSR, Rada Severomoravského KNV v Ostravě a Rada ONV ve Frýdku-Místku.
      Autor pořadu dr. Ivo Stolařík, CSc. koncipoval pořad, který se uskutečnil v amfiteátru hukvaldské obory, jako vzpomínku na Janáčkovu sběratelskou činnost a její odezvu v tvorbě současných folkloristických souborů a skupin. v úvodu pořadu vystoupila folklorní skupina Petrovičan z Petrovic u Čadce, která svým autentickým podáním sborových zpěvů uvedla zaměření celého pořadu. Tato skupina je dobře známá i z jiných folkloristických festivalů (např. z Dolní Lomné aj.) a vždy se setkává s diváckým ohlasem. Dalším hostem slavnosti byl soubor Žerotín ze Strážnice. v pásmu svatebních danajů předvedl soubor typické strážnické tance, které zaujaly v roce 1892 Leoše Janáčka. Hudební doprovod k taneční složce byl sestaven z jeho zápisů.
      V hlavní části pořadu účinkovaly valašské a lašské soubory a muziky. Na prvním místě je třeba jmenovat soubor Jasénku ze Vsetína, který dosáhl již řady úspěchů u nás i v zahraničí. Taneční pásma byla pečlivě sestavena, ale z choreografického hlediska byla v některých momentech příliš zdlouhavá. Vystoupení místního souboru bylo věnováno poctě jejich velkého rodáka. Soubor vychází zcela z Janáčkových tradic, po stránce taneční i hudební má velké možností rozvoje další tvorby. Velmi sympatic[/]ky zapůsobilo vystoupení cimbálové muziky "Kotci" z Frýdlantu nad Ostravicí. z Janáčkových zápisů lašského hudebního projevu i z jeho literárních fejetonů známe cimbalistu Kotka, z jehož tradice mimo jiné vychází současný hudební projev "Kotků". Podobné regionální zaměření vyznívalo z vystoupení souboru Valašský vojvoda z Kozlovic.
      Soubor Ostravica z Frýdku vychází rovněž z tradic Lašska, které tvořivě přizpůsobuje požadavkům soudobého scénického pojetí folklórního materiálu. Velkou zásluhou tohoto souboru jsou bohaté terénní zápisy lidových písní a tanců, mnohdy zcela neznámých. Scénickou podobu těmto sběrům dává choreografka Zdenka Kyselá. Tento přístup k uvádění folklórních tradic do tvorby současných folklórních souborů je zajisté prospěšný.[/]
      Po skončení pořadu následoval koncert Janáčkovy filharmonie z Ostravy za spoluúčinkování souboru lidových písní a tanců Hlubina z Ostravy. Zařazení koncertního vystoupení profesionálního tělesa nebývá častým zjevem při pořádání folkloristických festivalů a slavností. Setkává se vždy s rozpačitými názory diváků, kteří jsou spíše zvyklí na prostředí koncertních síní. v této souvislosti lze snad doporučit pořadatelům, aby akce rozdílného zaměření pořádali samostatně.
      Hukvaldská lidová slavnost přispěla k oslavě Janáčkova roku a ukázala tvorbu některých zkušených i začínajících souborů lidových písní a tanců. k pohodě nedělního odpoledne přispělo také krásné prostředí hukvaldské obory.
      Jiří Pajer[/]

FILM

Druhý ročník festivalu amatérských národopisných filmů. Etnofilm '79 [obsah]

Ve dnech 18.-21. října 1979 probíhal v Rožnově pod Radhoštěm druhý ročník festivalu amatérských národopisných filmů "Etnofilm", na jehož realizaci se podílelo vedle Valašského muzea v přírodě a Klubu pracujících v Rožnově pod Radhoštěm i Krajské kulturní středisko[/] v Ostravě a Okresní kulturní středisko ve Vsetíně. Do soutěže bylo přihlášeno 37 filmů, z nichž předvýběrová komise zařadila do soutěžní, projekce 22 titulů. Účastníci Etnofilmu se s nimi seznámili ve čtyřech soutěžních projekcích. Odborná porota, jíž předsedal dr. Martin Slivka, ocenila 12 nejlepších filmů. "Cenu Valašského muzea" obdržely filmy Františka Potočného "Křiváčkář" a "Březové koště". Oba

148

snímky byly příkladnou ukázkou národopisného dokumentárního filmu. Uceleně a podrobně dokumentovaly dnes již zaniklou výrobu kapesních křiváků a pracovní postup při výrobě košťat. Vhodně pojatá průvodní slova výstižně doplňovala zdařilá filmová díla. "Hlavní cena" byla udělena jen ve dvou ze čtyř kategorií. Ve druhé soutěžní kategorii ji získal film ing. J. Stromšíka "Korytáři", v němž autor pozorně zachytil výrobu dřevěných troků, okrajově si všiml i života cigánské rodiny. Ve čtvrté soutěžní kategorii ji získal film autorské dvojice V. Kvašňák a P. Valach "Myjava '78". Tento snímek nejen přiblížil účastníkům Etnofilmu a odborné porotě atmosféru myjavských folkloristických slavností v roce 1978, ale z části nenásilnou formou dokumentoval i zúčastněné soubory a hudby, jejich vystoupení i celé částí programů.
      Porota dále udělila "Čestné uznání" filmům: "Tkalcovství na Frenštátsku" (autor P. Kubala), "V dílně krásných věcí" (R. Zezula), "Masopust" (J. Křivý) a "Sklenovské pečivo" autorky S. Chvostkové. "Diplom" obdržely snímky "I jděte k čertu" ing. J. Stromšíka a L. Buzka, "Korbáčiky" O. Novotného a film "Jak se větru krade písnička", jehož autory jsou J. Tesař a M. Vrátný.
      Etnofilm 1979 přinesl celou řadu zdařilých národopisných filmů. Tematicky v tomto ročníku převažovaly filmy zabývající se zpracováním výrobních technik a postupů[/] (celkem 11 filmů). Stranou zůstaly další obory etnografie. Tři filmy byly natáčeny při národopisných slavnostech, ale kromě oceněného snímku o Myjavě, svou dokumentárni hodnotou neuspokojily. Zvykosloví (masopustní obyčeje) bylo ztvárněno ve dvou filmech. Dalšími náměty byla lidová strava (dva filmy), kroj a řezbářství (jeden film). v tomto směru by měli proto etnografové více s autory amatérských národopisných filmů spolupracovat a dávat jim podněty pro zpracování, případně se sami na jejich realizaci podílet.[/]
      Velkým nedostatkem i v letošním ročníku zůstalo ozvučení filmů. Mnohé snímky ztrácely na hodnotě nevhodně sestaveným nebo předneseným průvodním slovem, či špatně volenou hudbou. Také scénáři je i nadále nutné věnovat větší péči. I zde velmi pomůže spolupráce s odborníkem, jenž by se měl na jeho přípravě podílet.
      Přes uvedené nedostatky některých filmů je však třeba s uspokojením konstatovat velký význam, který amatérská filmová tvorba znamená pro národopisné bádání. Teprve příští generace národopisných vědeckých pracovníků plně ocení důležitost a hodnotu těchto dokumentů. Velmi výstižně byla tato skutečnost vyjádřena v hodnocení prvního ročníku Etnofilmu, z něhož cituji: "...Je to kamera a film, které jsou schopné vytvářet živé archivy této kultury, přístupné i budoucím generacím. Protože etickou povinností vědeckého a kulturního pracovníka je zanechávat dokumenty adekvátní své době, je i naší povinností vytvářet a zanechávat filmové dokumenty těchto převratných změn v kultuře našich národů..."
      Tento předpoklad a hlavni cíl festival amatérských národopisných filmů Etnofilm '79 splnil. František Synek[/]

SCÉNICKÝ FOLKLÓR

Krajská přehlídka vesnických folklórních souborů a skupin - Švábenice 1979 [obsah]

Dne 11. listopadu 1979 uspořádala ve Švábenicích skupina pořadatelů (Krajské pracoviště Českého výboru SDR v Brně, Krajské kulturní středisko v Brně, Okresní výbor SDR ve Vyškově; Okresní kul[/]turní středisko ve Vyškově a JZD VŘSR v Ivanovicích na Hané) krajskou přehlídku vesnických folklórních souboru a skupin, k níž pozvala šest kolektivů.
      Jako první se představil dětský soubor Křenováček ze ZDŠ Křenovice, okr. Vyškov. Náplní jeho vystoupení byly hry, říkadla, škádlivky, ukolébavky a tance z Brněnska.

149

Ukázalo se, že tam, kde se systematicky pracuje s dětmi a vybere se materiál vhodný pro děti, lze se nadít velmi dobrých výsledků. Kladně je třeba hodnotit též to, že při souboru vznikla dětská flétnová doprovodná muzika, jíž se daří nahrazovat muziku s tradičním nástrojovým obsazením. Nepůsobí nijak násilně, jelikož evokuje vazbu na dětský projev (píšťalky).
      Valašský krúžek Závršan OB v Nedašově předvedl část dožínek s názvem "Od zasetí zrna do upečení chleba". Soubor se snažil o scénické ztvárnění zvyků s ukázkami pracovní činnosti. Jeho program měl pevně vypracovanou kostru a byl snad nejméně zasažen stylizacemi (v diskusi byl označen jako typ "skanzenového" souboru!). Nejproblematičtější se ukázala únosnost textů vinšů co do délky. Dále je třeba, aby se tanečníci naučili lépe "točenou". v programu však bylo vůbec málo tanců.
      Soubor Radošov z Veselí nad Mo ravou se pro své vystoupení inspiroval velikonočními zvyky, z nichž si vybral jen určité prvky, které se staly základem k umocnění celkového dojmu. Snaží se o promyšlený choreografický způsob práce s využitím rekvizit. Opíral se především o dobrý zpěv a tanec chlapců. Škoda, že ve zpěvu děvčat se projevilo zbytečné vedení trojhlasů. Také muzika nemusí neustále doprovázet zpívající chlapce.
      Programový blok "Je-li píseň, bude chléb" v podání souboru Klas[/] ZO SSM JZD VŘSR Kralice na Hané obsahoval písně a tance z doby roboty a ukázky dožínkových zvyků. První část navozovala vzpomínku na období roboty. Soubor vystupoval v prostých pracovních krojích z této doby. Vyznačoval se souhrou zpěvu a tance. Příliš jej však falešnou hrou poškozovala muzika. v druhé částí se jednalo o vlastní oslavu úrody (dobrý nápad s dožínkovými věnci a koláčem). Soubor se snaží dostat se od pouhé interpretace hanáckých tanců do nejmenších detailů k promyšlenému choreografickému zpracování inscenovaných tanců. Nutno říci, že se mu to daří.
      Typické tance z Uherskobrodska a Luhačovského Zálesí ukázal Slovácký krúžek Rozmarýn ZO SSM JZD Uherský Brod, který se opíral nejen o dobrou hru cimbálové muziky Šabla LŠU v Uherském Brodě, ale i o dobré tanečníky. Tance byly dobře reprodukovány, za zmínku stojí například různé způsoby nástupů a zahajování tanců. Velmi dobře se tanečníci vyrovnali s mečovým tancem "babkovníků".
      Obdobným stylem pracuje také Slovácký krúžek OB v Mistříně, jenž na přehlídce uváděl programové pásmo "rekrúti". Též vychází z místních tanců, které dokonale technicky a stylově reprodukuje v původní podobě, což bylo zvýrazněno některými dobrými režijními nápady. Zanedbatelný není i sborový zpěv chlapců, jenž měl možnost předvést v táhlých rekrútských písních. Na rozdíl od ostat[/]ních souborů a skupin, které měly dominantu vystoupení až v závěru, tato skupina postavila vrchol do střední části (verbuňk však potřeboval více propracovat). Nijak to ale programu nebylo na závadu. Zvolňující se závěr naopak umožnil předvést tance s větší vnitřní koncentrovaností.
      Co říci závěrem? Krajská přehlídka vesnických souborů a skupin byla jen jednou z několika, které pořádají bez jakékoliv koordinace se státními kulturními a metodickými orgány čas od času společenské organizace Národní fronty. Kladem této akce byla skutečnost, že po vlastní přehlídce následovala dělná diskuse poroty nejen s vedoucími souborů, ale i širším aktivem, která byla velmi užitečná. Umožnila nejen nahlédnout do souborových "kuchyní", ale především vyjasnit si určité problémy spojené se scénickým uváděním folklóru na konkrétních příkladech. Krajská přehlídka ukázala, že soubory a skupiny se snaží o složitější způsoby práce s folklórním materiálem, že kolektivy zpracovávají lidové tance nejen režijně, ale též choreograficky (více či méně úspěšně], což se názorně odráží ve zvyšující se úrovni vesnických souborů a skupin. Jan Krist

150

VÝSTAVY

Moravská lidová výšivka [obsah]

Od 6. března do 15. října 1979 byla v národopisném oddělení Moravského muzea v Brně otevřena objevná výstava moravských lidových výšivek. Seznamovala návštěvníky s výběrem nejvzácnějších exponátů především z majetku pořádajícího ústavu (270 kusů), dále z národopisného oddělení Národního muzea v Praze (28 kusů), z Krajského vlastivědného muzea v Olomouci (23 kusy), z Městského muzea v Kloboukách u Brna - pobočky Regionálního muzea v Mikulově (9 kusů), z Valašského muzea v Rožnově p. R. (8 kusů), ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti (6 kusů), z Muzea Vysočiny v Jihlavě fond muzea v Telči (6 kusů), z Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně (4 kusy) a jím spravovaného fondu muzea ve Valašském Meziříčí (5 kusů), z Městského muzea ve Velkém Meziříčí (2 kusy), z Okresního vlastivědného muzea v Kroměříži (1 kus) a ze Západomoravského muzea v Třebíči (1 kus). Nejcennější výšivky pocházely ze starých sbírek MM v Brně, a to z fondu Vesny, UPM muzea, z tzv. první Kretzovy sbírky a z odkazu Josefa Klvani, dále z pražského národopisného muzea, především ze sbírky Náprstkovy, a z bývalého Musea Vlasteneckého spolku musej[/]ního v Olomouci. Nejstaršími dochovanými exponáty jsou dvě pokrývky, obě nesoucí shodný letopočet 1673 - bíle vyšívaná pochází z Moravských Budějovic (nyní je v majetku Západomoravského muzea v Třebíči), druhá, původně barevná výšivka z Hané je z fondu KVM Olomouc. O dva roky mladší je zlomek snad plachy červeně vyšitý z Krásna (fond muzea ve Valašském Meziříčí) a v roce 1701 vznikl hanácký křestní vínek vyšitý smetanovým a modrozeleným hedvábím (ze sbírky národopisného odd. NM v Praze). Typické rysy lidového pojetí však nesou až výšivky z 18. století. Jsou to část koutnice z Petrova u Strážnice z r. 1753 (z majetku n. o. NM v Praze), útržek - pravděpodobně z koutnice z r. 1757 (z majetku MM v Brně) a část koutnice z okolí Kostic datovaná rokem 1760 (z majetku n. o. NM v Praze) .
      Výstava ukázala moravskou lidovou výšivku v jejím historickém vývoji od poslední třetiny 17. století přes období vrcholného rozkvětu a postupného doznívání jako přirozeného procesu a změn života na vesnici kolektivně hospodařící, až po současnou péči socialistického státu o její zachování. Zdůraznila neobyčejnou regionální rozmanitost, ukázala užívané vyšívačské techniky, upozornila na velkou variabilitu[/] jejích motivů a na bohatství ornamentů, a konečně podtrhla harmonickou skladbu barev i kompozici vzorů.
      Byla to první souborná a vědecky pojatá výstava moravských lidových výšivek vůbec. Vznikla zásluhou PhDr. Miroslavy Ludvíkové, CSc., vědecké pracovnice národopisného odd. MM a dlouholeté správkyně jedinečné textilní sbírky tohoto ústavu. Dr. Ludvíková se moravskými kroji a výšivkami zabývá více než dvacet let, publikovala z této tematiky celou řadu studií a článků a také touto výstavou i tiskem k ní vydaným prokázala, že je dnes nejlepší znalkyní tohoto oboru.
      Autorka koncipovala výstavu podle vývojového principu, použité techniky a podle geografického výskytu vyšívačské techniky a motivů. Rozdělila ji do čtyř oddílů: v prvním si všímá pramenů, které daly .impuls pro rozkvět lidové výšivky na Moravě (byly ta funkční úloha výšivky a pololidové vzory 18. století), v druhé a třetí části byly vystaveny výšivky z doby do poloviny 19. století rozdělené na základě techniky provedení, a to na vývojově starší výšivky podle počítané niti, omezené na východní Moravu, a pak na výšivky předkreslené, převážně rostlinných, v jižní polovině Moravy i zoomorfních vzo

151

rů. Poslední oddíl ukázal přínos 19. a 20. století k vývoji moravské výšivky, kdy převažovalo bílé nebo barevné naturalistické vyšívání; autorka v této části zmiňuje i vnější vliv národopisných hnutí a podtrhuje péči socialistického státu po roce 1950 o zachování tradiční výšivky a o její využití na textiliích, sloužících modernímu člověku.
      Poučnou a krásnou výstavou podle scénáře PhDr. Miroslavy Ludvíkové, CSc. a za výtvarného vedení Leoše Kapouna realizovali pracovníci MM Ferdinand Pernica, Alexandra Martínková a Olga Dušková. Čistě vyprané a nažehlené textilie byly vystaveny převážně plošně, tak, aby výšivka vynikla. Také vitriny a pozadí výšivek bylo záměrně voleno střídmě, takže jedinečné exponáty nebyly výtvarnými prvky rušeny. Přehlednosti a regionálnímu zařazení výšivek napomáhala mapa Moravy s vyznačenými etnografickými oblastmi, jednotlivé oddíly uváděly výstižné texty.
      O úspěchu výstavy svědčí nejen její vědecká a muzeologická kvalita, ale i překvapivě vysoký počet návštěvníků: za sedm měsíců ji zhlédlo na 18 000 lidí.
      Moravské muzeum v Brně vydalo k výstavě pěkný tisk s analytickou studií M. Ludvíkové. v úvodu autorka seznamuje čtenáře s prameny lidové výšivky. Další oddíl nazývá "Výšivka v době největšího rozkvětu" a ohraničuje jej rozmezím od 2. poloviny 18. do poloviny 19. století, třetí oddíl se zabývá "Výšivkou 19. a 20. století" a poslední[/] stať "Výšivkou ve 20. století". v těchto kapitolách se M. Ludvíková snaží rozčlenit moravskou lidovou výšivku časově, geograficky, co do vyšívačských technik a užívaných stehů, všímá si, komu byla určena, kdo ji vyšíval, rozebírá hlavní motivy, jejich seskupování a řazení, umístění na textilii, charakterizuje pozvolný rozkvět, vrchol a úpadek toho kterého druhu výšivky, vystihuje její barevnou skladbu a určuje, kdy a z jakých příčin došlo k této diferenciaci i k nástupu, rozkvětu a zániku těch kterých forem. Upozorňuje na krajové i vývojové souvislosti určitých jevů i na vlivy vnější, které lidové výšivce na Moravě zejména od konce 19. století vtiskovaly nový charakter. Za zvlášť výstižný považuji postřeh o komerční výšivce, o snaze ovlivnit lidovou výšivku kolem roku 1895 a pak jinou formou od 50. let našeho století.
      Stať je psána pěknou češtinou. k tisku je připojeno obsáhlé německé resumé a na obálce je otištěn technický slovníček a kresby nejužívanějších stehů a vyšívacích technik. Škoda, že nebyl pořízen seznam odborné literatury o moravských lidových výšivkách a ornamentech. Studie M. Ludvíkové je prací pozoruhodnou, svědčící o hlubokých znalostech materiálu i o teoretických schopnostech autorky. Je přínosem pro etnografické bádání, protože dává zásadní, nový poh.ed na tuto dosud málo zpracovanou a v posledních desetiletích i opomíjenou tematiku.[/]
      Tisk k výstavě redigoval doc. PhDr. Jiří Sejbal, CSc., a s použitím kreseb Evy Vítové a fotografií různých autorů jej na křídovém papíře graficky upravit Petr Jero, jenž byl také autorem návrhu plakátu a pozvánky. Katalog vyšel v edici Malé tisky jako osmnáctý svazek v nákladu 1000 kusů. Alena Plessingerová

Lidové kožichy v Národopisném muzeu v Praze [obsah]

Národopisné oddělení Národního muzea v Praze uspořádalo ve svém výstavním sále od 6. prosince 1978 do 31. března 1979 výstavu Lidové kožichy. Oddělení připravilo pro návštěvníky reprezentační výběr z rozsáhlého a velice cenného souboru lidových kožichů své textilní sbírky, jež je největší v Československu. Výstavní prezentace byla realizována po předchozím odborném a vědeckém zpracování sbírky kožichů, jejich konzervaci i restauraci, jako výsledek dlouhodobého pracovního úsilí oddělení textilu. Podle scénáře dr. Aleny Plessingerové, CSc. a dr. Jiřiny Langhammerové ji výtvarně s citem ztvárnil Jan Michálek. Výstava vzhledem k specifickým prostorovým možnostem byla rozvržena na dvě části. v přístupové chodbě ve vertikálních závěsných vitrinách se návštěvník na základě dokumentárních zpráv a ikonografického materiálu (např. reprodukované kresby). Mánesa, M. Alše, A. Němejce, J. Lady aj.), jakož i drobného dokladového troj

152

rozměrného materiálu (např. dýmka s malbou sedláka v kožichu, obrázky na skle, sošky apod.), seznámil s užíváním kožichů a jejich sociální funkcí od minulosti až po současnost. Návštěvník tu též našel poučení o jejich výrobě, výzdobě a střihu, typologii a jejich teritoriálním rozšíření, jakož i o vztahu lidové výroby k městskému kožešnickému řemeslu. Bylo tu možno se též poučit o jejich spojitosti s lidovými zvyky a o tom, co vůbec lidový kožich znamenal v národním životě Čechů a Slováků (např. úloha kožichů jako specifického projevu aplikovaného lidového umění ve svérázovém hnutí), jak tradice lidových kožichů je živá až dosud a jak působí na současnou formu odívání. Pro návštěvníky bylo též poučné, že se tu mohli seznámit s některými nástroji používanými při zhotovování kožichů, což mohli konfrontovat s ikonografickými doklady a dokumentárními fotografiemi, zachycujícími například lidové výrobce při různých pracovních úkonech na výrobě kožichů. Velmi vhodné bylo vystižení sociálních aspektů spjatých s lidovými kožichy a jejich úlohy v životě lidu. Tento aspekt vynikl při komparaci parádních bohatě zdobených kožichů sedláků a selek, jež byly často mistrovskými kusy venkovských řemeslníků a které byly nošeny o nedělích a svátečních příležitostech, a prostých nezdobených pracovních kožichů pro všední den, které nosili méně zámožní vesničané, ale též i sedláci. Kožich jako nákladný[/] kus odívání potom sloužil i po obnošení (např. na lavicích ke spaní). I na to výstava neopomenula poukázat. Nebyly to však jen velké kožichy, které nacházely uplatnění v životní kultuře lidu, ale též nejrůznější drobné oděvní kožešinové součásti, na něž tu bylo též poukázáno a z nichž některé tu byly prezentovány. Ve vlastním výstavním sále byla potom instalována druhá část výstavy, jež návštěvníka seznámila s bohatstvím tvarů, střihů a výzdoby kožichů z českých zemí i ze Slovenska v údobí 19. až 1. poloviny 20. století, ze kterého jsou zachovány autentické doklady. Zde mohl být prezentován vlastní výběr z bohaté sbírky kožichů národopisného oddělení Národního muzea. Představeno zde bylo přes 50 mužských i ženských kožichů i kožíšků a vest. Pro větší názornost tu bylo instalováno též šest krojových celků, představujících vesnické obyvatele v jejich typickém zimním oblečení (z oblastí Hlinecka, Plzeňska, Uherskobrodska, z okolí Trnavy a z Čierného Blhu na Slovensku). v harmonicky vyváženém jednoduše řešeném prostoru s proudovou vitrinou podél stěn a figurinami v celoskleněných vitrinách vynikla krása prezentovaných lidových kožichů.
      K výstavě vyšel katalog dr. Aleny Plessingerové, CSc. s hutným textem podávajícím základní poučení o lidových kožiších v historickém kontextu a seznamující s jejich funkcí v lidovém i národním prostředí. Text je doprovázen několika[/] ikonografickými doklady a fotografiemi vystavených kožichů. Škoda jen, že monotónní hnědý tisk s doprovodným svérázovým ornamentem a nepříliš zdařilá grafická úprava odbornou hodnotu katalogu poněkud poškodily.
      Výstava se setkala se živým zájmem četných návštěvníků. Byla významným počinem pracovníků národopisného oddělení Národního muzea v Praze na úseku zpřístupňování bohatého sbírkového fondu. Počin to byl o to záslužnější, že to byla první souborná výstava lidových kožichů v Československu. Jan Šťovíček

Dítě v tradici a současnosti lidu na Slovácku [obsah]

Letní výstavní sezónu v roce 1979 (měsíc červen-říjen) zpestřilo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti instalací velmi milé výstavy "Dítě v tradici a současnosti lidu na Slovácku". Důstojně tak přispělo k akcím pořádaným v rámci Mezinárodního roku dítěte. Nejpodstatnější však byla skutečnost, že výstavní počin, který při zachování vší roztomilosti, poetičnosti, ale i rozvernosti a nezbednosti, jež je právě pro děti tak charakteristická, velmi důrazně a konkrétně podtrhl stránku ideově výchovnou. Nenásilně, ale o to účinněji, výstava nastavila nekompromisní zrcadlo životu dětí na předsocialistické slovácké vesnici, a to v jednoznačném srovnání ve prospěch naší současnosti.
      O důkladnosti, se kterou Slovácké

153

muzeum tuto výstavu připravovalo, svědčí kolektiv autorů, jež byl k tvorbě scénáře a libreta výstavy sezván. Vedle zástupce pořádající instituce dr. L. Tarcalové jej tvořili doc. dr. V. Frolec z FF UJEP v Brně, dr. Olga Hrabalová z brněnského pracoviště Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, dr. Miroslava Ludvíková z Etnografického ústavu Moravského muzea a prom. hist. Jan Krist z ÚLU ve Strážnici. Výtvarné řešení navrhl Petr Jero a prostorové řešení ing. arch. Karel Bystřičan.
      Celá výstava byla pracovně pojata do několika celků. Prvním z nich byl oddíl věnovaný narození dítěte. Následoval úsek života v rodině, zachycující nejútlejší dětství. Pak byl instalován celek svět očima dětí, členěný podle ročních období a zvyků nebo činností v nich probíhajících. Závěrečné oddíly uvedly celky dítě a společnost, období předškolního i školního věku a současné pěstování tradic. v úměrných proporcích bylo využito jak trojrozměrných exponátů, tak fotografií. v rámci trojrozměrných předmětů byly zachyceny v dostatečné šíři i hloubce všechny věci, hračky, zvykoslovné artefakty i oděv, které provázely dítě od jeho narození až do školního věku. Tvořily podstatnou část výstavy věnované obra zu života dětí na tradiční vesnici, Nechyběly však ani předměty dokreslující sociální rozdíly a častou těžkou dětskou práci. Tyto momenty působivě dokreslovaly fotografie, jejichž počet se zvyšoval oproti[/] trojrozměrným předmětům směrem k závěru výstavy, ve kterém ilustrovaly maximální péči socialistické společnosti o svou nejmladší generaci v sociálním zabezpečení, vzdělání i zájmové činnosti. Potřebným prostorem expozice pamatovala i na doložení cílevědomé kulturní politiky ve využívání vhodných prvků z tradičních obřadů vážících se na zrození dítěte i jeho přijímání do kolektivu, při vytváření současných obřadů Sborů pro občanské záležitosti v rozhodujících okamžicích života dětí, jako například vítání do života, předávání občanských průkazů apod. Výstava nezapomněla na systematické udržování a pěstování dětských folklórních projevů v rámci zájmové umělecké činnosti, která je právě na Slovácku nesmírně bohatá a dosahuje významných úspěchů.
      Autorům a především kolektivu pracovníků Slováckého muzea se zdařilo realizovat náročný záměr ke spokojenosti odborníků i veřejnosti.
      Nedílnou součástí výstavy byl i katalog vydaný pořádající institucí, na jehož obsahu i podobě se podílel stejný autorský okruh. Text a fotografie byly navíc rozšířeny o kresby Karla Langera. Nejde o běžného průvodce výstavou, ale o sice útlý, leč cenný tisk, uchovávající do budoucna v přehledné podobě obsah a ideový záměr výstavy, rozšířeny o ukázky hraček, předmětů, her i různých žánrů dětského folklóru, které provázely děti v jejich každodenním životě, ve chvílích zábav[/] i práce. Rovněž tento publikační čin Slováckého muzea je nutno hodnotit pozitivně, neboť se tak z krátkodobé výstavy podařilo uchovat to nejcennější pro veřejnost i nadále. Jan Souček

Pozoruhodná výstava k Medzinárodnému roku dieťaťa [obsah]

Jednou z nosných akcií výstavného plánu budapeštianského Néprajzi múzeum (Národopisné múzeum) v roku 1979 bola výstava Život dieťaťa v starej maďarskej dedine (Gyermekélet a régi magyar faluban).
      Scenáristke výstavy E. Györgyiovej-Földesovej a kolektívu výstavníckej skupiny múzea sa podarilo predstaviť verejnosti mimoriadne bohatú kolekciu trojrozmerného, fotografického . a ďalšieho dokumentačného materiálu z obdobia 19. a prvej polovice 20. storočia. Spôsob života detí na maďarskom vidieku je dokumentovaný popri zbierkach múzea aj cenným a odborne fundovaným sprievodným textom, zostaveným predovšetkým z maďarskej etnografickej literatúry od konca 18. storočia do súčasnosti.
      Návštevník výstavy má možnosť oboznámiť sa dôverne s "tradičnou" výchovou dieťaťa v rodine a spoločenstve, s udalosťami v živote rodiny súvisiacimi s narodením, dospievaním, ale aj úmrtím dieťaťa, organizáciou a výchovnými metódami školstva v minulosti. Vysokú kultúrnohistorickú i estetickú hodnotu predstavujú stovky exponátov

154

z oblasti tradičného detského odevu, detský nábytok, ľudové hračky (najmä miniatúry pracovných nástrojov) a jednoduché hudobné nástroje používané deťmi. Rozsiahla výstava dokumentuje vývoj spôsobu života a kultúry maďarského ľudu v uvedenom časovom období prostredníctvom materiálu bezprostřed­ ne zviazaného so životom detí a mládeže, pričom poskytuje aj prehľad o priestorovej a sociálnej diferenciácii.
      Osobitná pozornosť je venovaná sociálnej stránke života detí, postaveniu dieťaťa v rodine a spoločenstve i životu detského kolektívu, ktoré odrážajú úroveň spoločenských vzťahov a hodnotovej hierarchie na maďarskom vidieku v minulosti.
      Výstava, ku ktorej bol vydaný obsahovo i typograficky kvalitný katalóg, má dobrú inšalačnú úroveň a vysokú poznávaciu hodnotu. Maďarskí etnografi - múzejníci ňou prezentovali tak vysokú odbornú úroveň svojej práce, ako aj koncepčnosť výstavného plánu jedného z ústredných maďarských múzeí. Peter Maráky

Tradiční a moderní hračka [obsah]

Jako příspěvek Obvodního kulturního domu v Praze 6 k Mezinárodnímu roku dítěte byla dne 4. června v místností dokumentačního střediska v kulturním domě Zavadilka v Praze na Hanspaulce otevřena slavnostní vernisáží výstavka dětských dřevěných hraček nazvaná[/] "Tradiční a moderní hračka". Uvedla ji badatelka v této oblasti nejpovolanější - dr. Helena Johnová, CSc., vedoucí historického oddělení Národního muzea v Praze. Na ploše jedné místností byly instalovány čtyři vitríny s hračkami. Výstavka dokumentuje vývoj dřevěné hračky od nejstarších dochovaných kusů až po současné. Ve dvou vitrínách jsou vystaveny tradiční lidové hračky zapůjčené z depozitáře Národopisného oddělení Národního muzea v Praze, ke kterému nemá veřejnost přístup. Pocházejí většinou z konce 19. a počátku 20. století, ze dvou tehdy hlavních středisek domácké výroby hraček - Českomoravské vysočiny (zejména obcí Krouna a Dědová v chrudimském okrese) a ze Skašova na Plzeňsku. Jak upozornila dr. Johnová ve své přednášce, pracovali na nich výrobci především v mimosezónní době v zimních měsících, kdy nebyla práce na poli a pomáhaly jim přitom i jejich ženy a děti (barvení, slepování). Kulaté části byly vyrobeny na šlapacích soustruzích. Najdeme zde řadu hraček od těch nejprostších nebarvených přes jednobarevně lakované až po hračky zdobené bohatým dekorem: nábytek (židličky se stolkem, postýlku, kolébku a truhličku), nádobíčko (džbánky s talířkem), hmoždíř, máselnici, váleček na těsto, koníčky v nejrůznějších velikostech, husara na koni, pár koní s žebřiňáčkem a vozíčkem, skupinu pískacích ptáčků, miminka v kolébkách i kočárku, nejrozmanitější panenky, z nichž[/] budí pozornost zejména "houpavé panny", kolébající v náručí miminko nebo panenky "Tyrolky", vyvážené v minulém století až do Tyrol. Mezi nejpůvabnější exponáty patří chrastítka neboli "hrkalky" plněné hrachovými zrnky, jimž neznámý lidový tvůrce vtiskl podobu makovice a hračky pohyblivé - šplhající veverka nebo kováři bušící do kovadliny.
      V další vitríně jsou vystaveny kopie hraček tradičních, zhotovené v dnešní době a pocházející většinou ze soukromých sbírek. Pozornost budí miniaturní koníček s panenkou, pohyblivá panenka s máselnicí, stloukající máslo, pískací trubač a jiné. Na Českomoravské vysočině dosud žije několik výrobců lidových hraček, jejichž výrobky vykupuje Ústředí lidové umělecké výroby v Praze. Patří k nim barevná chrastítka Josefa Nadrchala z Krouné. Dnešní děti zůstávají v údivu stát nad hadrovými panenkami či miminky zhotovenými z vařečky a zbytků textilu, tak jak byly rekonstruovány podle vzpomínek starší pamětnice z počátku 20. století z Jičínska. Významné místo mezi exponáty zaujímají primitivní hračky, oblíbené zejména vesnickými dětmi, z nichž některé přetrvaly až do současnosti (káča, malé oblázky, s nimiž se hrálo v drápky, prak - oblíbená klukovská střelná zbraň, kuličky apod.).
      Návštěvník má možnost srovnat staré lidové umění s moderními dřevěnými skládacími hračkami,

155

většinou prototypy. Pocházejí z dílny prof. Viktora Fixla, který jim zasvětil více než dvacet let usilovné práce. Jeho hračky budí ve světě zaslouženou pozornost a získaly mnoho cen a uznání na světových výstavách v zahraničí. Ve vitríně najdeme remorker s vlekem a stavebnici. Ostatní hračky jsou práce jeho žáků (ruler - pojízdná hračka Jarmily Šimkové, skládací panák Jaroslava Žáka, houpací skládací panáček Marie Hozmanové a šněrovací vláček Marie Lindnerové).[/]
      K nim se řadí soubor "Les", zhotovený výtvarníkem Vítem Grusem pro mateřské školy (lesní stromy, myslivec se psem a lesní zvířátka).
      Není divu, že výstavka se těšilo velkému zájmu nejen dětských, ale i dospělých návštěvníků. Nevtíravá a prostá krása lidového umění spolu s vkusnou úměrností moderní výchovné hračky (naší výrobou bohužel nedoceněné) nadchla všechny návštěvníky, jak o tom svědčí řada zápisů v pamětní knize. Věra Thořová

FOLKLÓRNÍ SOUBOR

Chorea Bohemica na záver roku 1979 [obsah]

Umelecká skupina Kulturního domu hl. města Prahy Chorea Bohemica usporadúva už tradične v predvianočnom čase na Slovanskom ostrove (na Žofíne) v Prahe sériu predstavení. A treba povedať, že má tiež mimoriadne široký okruh priaznivcov, zahrňajúci všetky vekové skupiny divákov. v tomto duchu sa niesli aj koncerty Vánoce s Choreou v dňoch 17.-19. decembra 1979 Počas troch dní do posledného miesta zaplnené hľadisko pri detských popoludňajších i večerných predstaveniach pre dospelých je nepochybne dobrou vizitkou tohto súboru.[/]
      Choreu Bohemicu zaiste netreba našej verejnosti predstavovať. Hodno azda len pripomenúť, že za pomerne krátku dobu svojho trvania (súbor vznikol roku 1967) si tento kolektív vypracoval tak osobitý umelecký profil, že ho nem[ó][ô]žeme v našich krajinách porovnávať s nijakým súborom. Veď ani označenie "súbor . . ." tu neplatí v tom smysle, čo obvykle chápeme s oným adjektívnom doplnkom "folklórny". A predsa Chorea Bohemica plným právom patrí do rámca folklórnych telies, pravda, svojou tvorbou dokazujúc, že niekoľko desaťročí trvajúci súborový stereotyp- tak v českých krajinách, ako aj na Slovensku, možno prekonať v rovine umeleckého prístupu k scénickému[/] spracovaniu folklórneho materiálu. Okrem toho od bežného súborového trendu sa odlišuje tým, že výrazne inklinuje k dramatickému stvárneniu folklórnej predlohy.
      Program Vánoce s Choreou bol postavený na jednom z kmeňových repertoárových čísiel súboru "České legendy a zpěvy vánoční" (choreografia A. Skálová, vedúCi hudobnej zložky J. Krček, odborná spolupráca dr. P. Novák). Na úvod súbor uviedol svetské vianočné koledy v inštrumentálnej úprave i so spevom a po nich nasledovali jednotlivé obrázky z českých ľudových legiend: O Adamovi a Eve,, O hriešnych dušiach, O svätej Anne, O svätom Jurajovi, O Lazárovi a boháčovi a napokon O svadbe v Kane Galilejskej, ktorá uzatvárala prvú časť programu. Druhú časť otvorili "žákovské koledy", po ktorých na scéne, ale aj v hľadisku šantili Lucky, po nich mikulášski koledníci a program ďalej pokračoval legendou O Márii a Alžbeťe, chodením Troch kráľov a napokon legendou O hľadaní nocľahu Panny Márie, ktorej finále pripomína rozihrané figúrky ľudového betlehema. Jednotlivé scénické výstupy autori réžijne zakomponovali tak, že rámec im tvorili hudobné alebo spevné čísla. Na tomto mieste treba zdôrazniť, že súčasný divák by márne v týchto výstupoch hľadal teologický výraz. Práve naopak, v pestrej palete výrazových prostriedkov vytryskuje z jednotlivých sekvencií ono komično, ktoré je tak charakteristické

156

pre naše folklórne divadlo. Reťazec obrazov evokuje skôr naivnú jarmočnú grotesku či akési recesné školské produkcie minulého storočia. z hľadiska použitých výrazových prostriedkov núka sa tu tiež isté porovnanie s doposiaľ temer stále živým folklórnym javom v niektorých oblastiach v našich krajinách, a to betlehemskými hrami. Na základe súčasných terénnych výskumov totiž vieme, že ešte po druhej svetovej vojne dedinskí farári (rímskokatolícki i gréckokatolícki) neraz veľmi ostro zakazovali predvádzanie betlehemských hier, pretože z náboženského hľadiska videli v nich vulgárnu frašku.. Ostatne, už E. F. Burian k tomu výstižne poznamenal: "Pravda, lid hrával hry s náboženskými motivy, ale nikdy je nehrál bigotně vždycky jen tak, jak to jemu vyhovovalo".
      Ak teda sledujeme scénické stvárnenie uvedených legiend v podaní súboru Chorea Bohemica, vidíme, z"e v umeleckej skratke dokonale vystihuje princípy ľudového divadla. Pozoruhodné je pritom, že hoci tento súbor pracuje v amatérskych podmienkach, dosahuje profesionál nu interpretačnú úroveň. Nie je to náhoda, veď kolektív vedú dve výrazné osobnosti - choreografka (súčasne aj umelecká vedúca celého súboru) A. Skálová a hudobný skladateľ J. Krček. Spolupráca choreografky s hudobným skladateľom vyúsťujú v danom prípade v dokonalú jednotu originálneho tvaru scénického stvárnenia[/]

Soubor Chorea Bohemica. Záběr z koncertu "Vánoce s Choreou" na Slovanském ostrově v Praze roku 1979.
Foto Martin Matoušek.

námetu. Je to prosto citlivo štylizovaný tvar ľudového divadla so spevmi a tancami, pričom hudobná i tanečná zložka sa podriaďuje hlavnému zámeru celkového dramatického účinku. Každý legendový námet má síce svoju osobitú stavbu, a:e všetky spája jednotná poetická a motivická štruktúra. Na základe tradičného folklórneho materiálu vzniká takto komorná scénická kompozícia. A čo je z hľadiska diváka zvlášť potešiteľné, že jednotlivé obrazy scénického diania[/] vyznievajú umelecky oveľa presvedčivejšie, než sme zvyklí u ktoréhokoľvek folklórneho súboru. Zaiste, Chorea Bohemica nie je v klasickom slova zmysle folklórny súbor ľudových piesní a tancov, no pritom vychádza z rovnakých zdrojov ľudového umenia.
      Predstavenia súboru Chorea Bohemica na Žofíne majú ešte jednu zvláštnosť. Neopakovateľnú atmosféru, ktorú mimoriadne citlivo podfarbuje hudobná réžia J. Krčka. Živý kontakt s publikom, ba jeho

157

aktívne zapojenie do deja, hra so zvončekami atď., to všetko svedčí nie o lacnom efekte, ale snahe primäť diváka, aby bol tvorivou súčasťou hry. Inými slovami povedané, priblížiť sa k onej charakteristickej zvláštnosti ľudového divadla, ktorou je práve priestorová blízkosť diváka k javisku. Okrem toho choreografická kompozícia jednotlivých sekvencií neraz pripomína výsek obrazov bábkového divadla. České legendy a zpěvy vánoční v podaní Chorei Bohemica sú takto priamo ukážkou procesu približovania sa dvoch druhov divadla - bábkového a so živými hercami, procesu, o ktorom už P. G. Bogtatyriov hovoril, že je celkom zákonitý. A keďže predstavenia Vánoce s Choreou sú určené aj pre detské publikum, práve ony znaky bábkového divad­ la, ktoré deti vnímajú dominantne, zaručujú maximum výraznosti u tohto publika.
      Ak teda venujeme pozornosť Chorei Bohemica na stránkach odborného časopisu, činíme tak s vedo­ mím, že tento kolektív by si zasluhoval oveľa väčšiu pozornosť vo folkloristickej obci. Veď je to jediný reprezentant, ktorý vykročil za hranice súborového stereotypu a klišé, ktoré prevláda v našej súborovej práci. Treba preto osobitne oceniť medzi iným i jedinečnú myšlienku predvianočných koncertov, ktoré majú mimoriadne priaznový ohlas u publika. A tieto koncerty sú tiež vhodnou formou prezentácie výsledkov umeleckého smerovania súboru.[/]

BIBLIOGRAFIE

Brněnské diplomové práce z etnografie a folkloristiky v letech 1967 až 1979 [obsah]

Katedra etnografie a folkloristiky filozofické fakulty UJEP uveřejnila přehledy diplomových prací do roku 1967 ve Sborníku filozofické fakulty brněnské univerzity VIII, 1959, řada E4, str. 105 a v Českém lidu 48, 1961, str. 143-144, 54, 1967, str. 132. Touto zprávou doplňujeme soupis o léta 1967 až 1979. Práce řadíme abecedně v rámci jednotlivých let a ke každému bibliografickému záznamu připojujeme stručný přehled obsahu práce podle autorova vlastního rozvržení. Nadto je součástí prací úvod, popřípadě předmluva, závěr, seznam informátorů, soupis pramenů a literatury, seznam vyobrazení apod.
      HELENA BLAŽKOVÁ: Národopisný materiál ve farních kronikách na Valašsku. 1967, 271 stran. Vymezení oblasti, II. Přehled kronik. III. A. Duchovní kultura. B. Hmotná kultura. C. Slovesný folklór. IV. Portáši. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      BĚLA MRÁZKOVÁ: Lidové stavitelství v jižní části Drahanské vysočiny 19. a 20. století. 1967, sv. I. (129 stran), sv. II. (122 stran, ,obrazová[/] příloha). 1. Přehled bádání o jižní části Drahanské vysočiny. 2. Problematika terénního výzkumu. 3. Zhodnocení literatury a archivníctr pramenů. 4. Určení hranic zkoumané oblasti, 5. Etnografická charakteristika. I. Geografické, historické a hospodářské podmínky, vývoj správní organizace, zaměstnání a sociální rozvrstvení obyvatelstva. II. Vývoj osídlení, typy sídel a plužiny. III. Typ usedlosti a dvorový komplex, dispozice vnitřních prostorů obytného domu, stavební materiál a techniky stavby, vnitřní zařízení, výzdoba lidového domu. IV. Popis hospodářských staveb, studny a ploty, provozní, komunikační a církevní stavby. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      IVA VEROSTOVÁ: Slohové vlivy v lidovém stavitelství na Moravě. 1967, 126 stran textu, 75 stran kreseb a fotografií. I. Slohové prvky a jejich obdoby v lidovém stavitelství. II. Výzdobné projevy v lidovém stavitelství dřevěném, zděném a stavbách kultovních. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek, doc. PhDr. V. Frolec.
      LADlSLAV BUZEK: Typ Kristus Zkormoucený v lidové plastice. 1968, 213 stran textu, 52 stran černobílých fotografií. I. Vymezení typu (výtvarně, terminologicky a ikonograficky). II. Geneze typu Kristus Zkor

158

moucený. III. Kulturně historické pozadí doby. IV. Varianty typu Kristus Zkormoucený a problematika třídění. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      MARlE CRHOVÁ: Tradiční formy zemědělského hospodářství na Valašsku. 1968, sv. I. (225 stran textu), sv. II. (15 stran textu, 48 černobílých fotografií). 1. Charakteristika kraje, přírodní poměry, zaměstnání obyvatel. 2. Získávání orné půdy. 3. Druhy plodin. 4. Hnojení. 5. Mechanické zpracování půdy před setím. 6. Příprava půdy před setím a setí. 7. Sklizeň obilí. 8. Mlácení a uložení zrna. 9. Okopaniny. 10. Získávání krmovin. 11. Chov dobytka. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      KAREL DVOŘÁK: Sdružená lidová nástrojová hudba u Hrochoti pod Poľanou. 1968, 138 stran textu, notové záznamy v textu, 23 černobílých fotografií. 1. Hrochoť a její. obyvatelé. 2. Hrochoťští muzikanti. Seskupování muzikantů. 3. Prameny ke studiu lidové hudby z Hrochoti. 4. Repertoár hrochoťské muziky. Přehled nápěvů k tanci "váľaný". 5. Rozbor stylu. 6. k otázce transkripce lidové nástrojové hudby. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý.
      ZDEŇKA KUSÁKOVÁ: Příbuzenské vztahy a jejich historické pozadí v severní části moravskoslovenského pohraničí. 1968, 152 stran textu. I. Sociální rozvrstvení obyvatelstva. II. Život v rodině. 1. Cha[/]rakteristické rysy rodinné skupiny a pokus o vymezení pojmu rodina. 2. Svatební obřad, příprava, průběh a funkce. 3. Postaveni dítěte v rodině a ve společnosti, 4. Zabezpečení ve stáří - výměnek. 5. Smrt. III. Širší příbuzenstvo. 1. Rozsah uznávaného příbuzenství a jeho význam pro život rodiny. 2. Společníci. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      ZDENKA MARKOVA: Lidové stavitelství na Novoměstsku v 19. a 20. století. 1968, sv. I. (249 stran textu), sv. II. (100 stran černobílých fotografií, plánů a map), sv. II l. (88 stran černobílých fotografií, kreseb a map). I. Úvod. II. Hospodářský a společenský charakter oblasti. III. Historický a sídelně zeměpisný vývoj oblasti. IV. Lidový dům. V. Hospodářské a jiné stavby. VI. Církevní stavby. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      ALEXANDRA NAVRÁTILOVÁ: Lidové stavitelství na Znojemsku. 1968, sv. I. (179 stran textu), sv. II. (14 map, 53 půdorysů, 260 černobílých fotografií). I. Stručný přehled hospodářsko-společenských poměrů v oblasti, Obyvatelstvo a etnografická charakteristika oblasti. II. Sídla. III. Lidový dům. IV. Hospodářské a provozní stavby. V. Vinohradnické a církevní stavby. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      JAROSLAVA STAŇKOVA: Vánoční kolední obřad a koledy na Těšín[/]sku. 1968, 227 stran textu, mapa. I. O koledách a koledním obřadu. II. Koledování v českých zemích. III. Koledování vánoční - přehled. IV. Kolední obřad na Těšínsku. V. Koledy na Těšínsku. VI. Lidové vánoční dramatické útvary. VII. Vánoční kolední obřad a koledy na Těšínsku. VIII. Územní vymezení těšínského vánočního koledního typu. IX. Cizí vlivy jako spolupůsobící faktory při vzniku těšínského koledního typu. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. O. Sirovátka.
      MARTA TURZOVÁ: Fašiangové obyčaje v Rajeckej doline. 1968, 87 stran textu, mapa, 36 černobílých fotografií. I. Geografické vymedzenie oblasti, jej historicko-ekonomicko-kultúrna charakteristika. II. Všeobecná charakteristika fašiangov a ich začlenenie do cyklu výročných obyčajov. III. 1. Fašiangy v skúmanej oblasti. 2. Masky. 3. Folklórny prejav. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      LUDMILA BATŮŠKOVÁ: Svatební obřady a obyčeje na uherskohradišťském Dolňácku. 1969, sv. I. (190 stran textu, mapa a folklórní texty), sv. II. (65 stran folklórních textů, 20 černobílých a 1 barevná fotografie). I. Úvod. II. Svatba z Uherskohradišťska. 1. Doba předsvatební. 2. První svatební den. 3. Druhý svatební den. III. Vývoj a diferenciace svatebních obřadů a obyčejů na Uherskohradišťsku. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý.

159

      OLGA HEROLDOVÁ: Fověrečnlf povídka na moravských Kopanicích. 1969, sv. I. (182 stran textu). w. I1. (237 stran matériálů). I. Přehled dosavadní literatury a výzkum lidové prózy na Kopanicích. II. Vztah pověrečné povídky k jiným druhům a žánrům lidové prózy. 2. Démonické bytosti a charakteristika variant. 3. Vyjadřovací prostředky. III. 1. Vztah k lidové víře a pověře, k magickým praktikám. 2. Zájem o látku a vypravěče v rúznych generacích. 3. Některé paralely ze slovenských Kopanic. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš.
      JAN SOUČEK: Představy spojené se smrtí člověka, se zemřelými a pohřební obřad na moravských Kopanicích. 1969, 175 stran textu, 18 stran černobílých fotografií, folklórních textů a map. I. Stručná charakteristika pohřebních obyčejů a jejich začlenění do obyčejového rodinného cyklu. II. Přehled bádání. III. O moravských Kopanicích a Kopaničářích. IV. Představy spojené se smrtí člověka. V. Pohřební obřad. VI. Představy spojené se zemřelými. VII. Pohřeb na moravských Kopanicích ve srovnání s pohřebním ritem okolních regionů. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý.
      EVA VEČERKOVÁ: Divadelní a dramatické prvky ve výročních obyčejích na hradišťském Dolňácku. 1969, sv. I. (148 stran textu, mapa a 68 černobílých fotografií), sv. II. (229 stran textu). Obsah I. sv.: I. Přehled dosavadních výzkumů. II.[/] Současný stav výročních obyčejů na Hradišťsku. III. Divadelnost a dramatičnost. 1. Divadelní a dramatické prvky z hlediska posunu funkcí. 2. Divadelní a dramatické prvky v současných obyčejích. 3. Divadelní hra jako tvar ve zkoumaném regionu. Obsah II. sv.: Soupis materiálu. 1. Vynášení smrti. 2. Přinášení nového léta. 3. Velikonoční klepání. 4. Velikonoční šlahačka. 5. Jízda králů. 6. Dožínky. 7. Hody. 8. Mikulášská obchůzka. 9. Lucijská obchůzka. 10. Vánoční koledování, 11. Betlemáři, 12. Tříkrálová obchůzka. 13. Blažejská obchůzka. 14. Dorotská obchůzka. 15. Masopustní zvyky. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš.
      LUDVÍK NEUFELD: k vzťahom medzi slovenskou a maďarskou tudovou baladou. Balada o dievčati vydanom za Turka v slovenskej a maďarskej tradícii. 1970, 185 stran textu, mapa. I. Východiská. 1. Pojatie balady vo folkloristickej literatúre. 2. Prehľad zberateľskej a bádateľskej činnosti. 3. Niektoré predpoklady slovensko-maďarských vzťahov v ľudovej slovesnosti so zreteľom k balade. 4. Prehľad baladických typov s tureckou tematikou v slovenskej a maďarskej tradícii. II. 1. Motivický prehľad slovenských a maďarských typov. 2. Roz. bor scén balady typu Za Turka vydaná. 3. Zhrnutie motivického rozboru. 4. Náčrt geografického rozšírenia variantov typu Za Turka vydaná. 5. Stavba a sloh balady Za Turka vydaná v slovenskej a ma[/]ďarskej tradícii. 6. Niekoľko poznámok k nápevovej stránke. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. O. Sirovátka.
      ANDREJ SULITKA: Výročné obyčaje a folklór v oblasti Spišskej Magury. 1970, 256 stran textu, kresby, tabulky a ukázky písní v textu, 100 nápěvů písní v příloze. I. 1. Geografické vymedzenie skúmanej oblasti, 2. Historický miestopis obcí. 3. Národopisný záujem o oblasť Spiša. 4: Formovanie etnika. 5. Národnostná problematika. II. Výročné obyčaje. III. Piesne k výročným obyčajom. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý.
      MARIO BUZZI: Výroční obyčeje v oblasti Hustopečska. 1971, 121 stran textu, 17 stran písňových textů, 6 stran kreseb, 20 černobílých fotografií. 1. Hustopečsko - kraj jižní Moravy. 2. Hustopečsko -kraj Herbenův a Šebestové. 3. Několik poznámek k historii jednotlivých obcí. 4. Výroční obyčeje. 5. Nový rok. 6. Tři králi. 7. Období před velikonocemi, 8. Velká noc. 9. Hody. 10. Vinobraní. 11. "Zaklúkání hory". 12. Předvánoční období. 13. Mikuláš. 14. Štědrý den. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý.
      ZDENA ČAPLOVIČOVÁ: Ľudový odev vo Veličnej. 1971, 148 stran textu, mapa, 14 kreseb střihů, 48 stran fotografií. I. Prírodné a hospodárske pomery. II. Ľudový odev v minulosti. III. Opis odevu. IV. Človek, jeho život a odev. V. Materiál

160

zhotovenie a uskladnenie odevu. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      JÁN ČIŽMÁR: Svatobný obrad Ukrajincov-Rusínov na východnom Slovensku. 1971, sv. I. (191 stran textu, mapa), sv. II. (90 černobílých fotografií). I. Predsvatobné obdobie. II. Vlastná svatba. III. Strava a nápoje. IV. Hudba. Spev. Tanec. V. Účasť na svatbe. Svatobný kroj. VI. Pokus o srovnanie ukrajinsko-rusínskej svatby s obradom slovenským, poľským a ukrajinským. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      HANA SLABÁ: Typy moravských poutních madon v lidovém umění, 1971, 107 stran textu, 4 mapy, 32 černobílých fotografií. I. Terminologické a věcné vymezení. II. Přehled moravských poutních míst. III. Výtvarné vymezení. 1. Stanovení schemat. 2. Stanovení žánrů. IV. Časové řazení. V. Proces zlidovění. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      IRENA VEČEŘOVÁ: Kachle v lidovém interiéru v 18. a 19. století na Moravě. 1971, sv. I. (160 stran textu, 7 grafických příloh), sv. II. (25 stran soupisu obrazové dokumentace, 113 černobílých fotografií). I. z dějin výroby kachlů na Moravě. II. Vztah výrobců kachlů k lidovému hrnčířství a technika výroby kachlů. III. Zdobení. IV. Nejznámější oblasti a střediska výroby. V. Žijící potomci starých kam[/]nářských rodů. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      STANISLAV HORVÁTH: Ľudové staviteľstvo a bývanie v oblasti povodia Bebravy. 1972, sv. I. (198 stran textu, 16 stran map, půdorysů a kreseb v textu), sv. II. (16 tab. s plány a kresbami, 94 černobílých fotografií). I. Typy a formy sídlišť. II. Ľudový dom. III. Hospodárske stavby. IV. Historické správy. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      JIŘÍ PAJER: Řemesla a řemeslnícké prostředí ve Strážnici. 1972, sv. I. (160 stran textu), sv. II. (99 černobílých fotografií). I. Řemesla potřebná při stavbě obydlí. II. Řemesla podílející se na vybavení domácnosti a hospodářství. III. Řemesla pro lidový oděv. A. Příprava materiálií. B. Zhotovení lidového oděvu. C. Doplňková řemesla. IV. Podíl řemeslné práce a řemesel na vybavení střední rolnické usedlostí a v lidovém oděvu. V. Trhy a obchod. VI. Život řemeslníků ve městě. VII. Vzájemné vztahy jednotlivých složek městského útvaru. VIII. Zvláštní rysy lidové kultury ve Strážnici. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      ANNA RÝZNAROVÁ: Kroj a jeho místo v životě lidu malého města. Na příkladě slováckého městečka Vracova. 1972, sv. I. (167 stran textu, 100 kreseb a černobílých fotografií v textu), sv. II. (98 černobílých fotografií). I. Struktura li[/]dového kroje ve Vracově, II. Kroj a jeho funkce ve společnosti malého města. 1. Kroj při všedních a pracovních příležitostech. 2. Kroj a jeho funkce ve výročních obyčejích a zvycích. 3. Kroj při rodinných obřadech a obyčejích. III. Kroj a jeho výroba, udržováni a ukládání. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      DAGMAR DANEKOVÁ: Vnútorné zariadeníe domu a bývanie v obciach Beňuš, Čierny Balog a Hriňová. 1973, sv. I. (124 stran textu), sv. II. (99 černobílých fotografií, kreseb a mapa). Všeobecné údaje o skúmaných obciach. II. Vývoj ľudového domu. III. Zariadenie domu a spôsob bývania. IV. Súčasné zmeny. V. Objekty pojaté do vyberu pre Múzeum slovenskej dediny pri SNM v Martine. Vedoucí dipI. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      VÁCLAV HRNÍČKO: Vesnická společnost a lidová vyprávění na Hlinecku. 1973, 115 stran textu, 103 strany záznamů vyprávění, 12 černobílých fotografií a mapa. I. Obecná orientace v regionu. II. Sociální složení a zaměstnání obyvatelstva. III. Prozaický repertoár Hlinecka od konce minulého století do současnosti, Vedoucí dipl. práce. doc. PhDr. B. Beneš.
      HANA HUBÍKOVÁ: Život a proměny výročních obyčejů v horských a podhorských sídelních oblastech jihovýchodní Moravy. 1973, 114 stran

161

s 30 černobílými fotografiemi a 3 mapami v textu: I. Sídelní krajina na jihovýchodní Moravě. II. Život a proměny výročních obyčejů (na přelomu 19. a 20. století a v současnosti). Vedoucí dipl. práce: doc. phDr. V. Frolec.
      ILONA LÁZNIČKOVÁ: Monografie vypravěčky Marie Slámové z Račína. 1973, 289 stran textu, 13 stran černobílých fotografií, mapa. I. Kraj a jeho lid. Zájem o lidovou slovesnost na Horácku. Podmínky a průběh výzkumu. II. Život a charakteristika vypravěčky. III. Prozaický repertoár vypravěčky. IV. Jazykové a mimojazykové prostředky výstavby projevu Marie Slámové. V. Hlavní vypravěčské druhy v repertoáru Marie Slámové. VI. Jiné žánry ve vypravěččině repertoáru. VII. Marie Slámová jako insitní básnířka. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý.
      VLASTA ONDRUŠOVÁ: Monografie vypravěčky Barbory Míčkové z Kuželova. 1973, 325 stran textu, 11 černobílých fotografií. I. Bádání o lidové próze na Horňácku. II. 1. Život vypravěčky. 2. Prozaický repertoár. 3. Barbora Míčková - zpěvačka. III. 1. Ostatní zkoumaní vypravěči na Horňácku. 2. Vypravěčské prostředí a příležitosti. 3. Jazykové a mimojazykové prostředky. IV. Současné vypravěčské druhy na Horňácku. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý.[/]
      KATEŘINA CICHROVÁ: Jihočeský malovaný nábytek ve sbírkách Jihočeského muzea. 1974, sv. I. (105 strán textu), sv. II. (59 stran textu, 62 černobílých fotografií, kresby a mapy). Úvod do problematiky. I. z historie malovaného nábytku. II. Druhy jihočeského malovaného nábytku a jejich funkce. III. Tvary jihočeského malovaného nábytku. IV. Malovaný dekor nábytku ze sbírek JČM. Vedoucí dipl. práce: prof: PhDr. R. Jeřábek.
      EVA JELÍNKOVÁ: Dřevěná architektura ve Štramberku a její vztah k sousedním oblastem. 1974, 113 stran textu, 20 černobílých fotografií, 56 stran půdorysů a kreseb v příloze. I. Urbanistický a stavební vývoj města. II. Roubený dům štramberského předměstí. III. Roubená architektura a její vztah k architektuře sousedních oblasti. IV. Městská rezervace ve Štramberku a perspektivy jejího využití. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      JAN KRlST: Společnost a rodina v Miloticích u Kyjova. 1974, sv. I. (361 stran textu), sv. II. (170 stran textu, 5 stran notových zápisů písní a 62 černobílých fotografií). I. Vývoj sociální struktury obyvatelstva Milotic. II. Rodinný život. III. Společenský život. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      MILOŠ MELZER: "Ars dulcis" et "Mechanika dulcis" Moraviae septentrionalis. Příspěvek ke studiu pernikářského umění a řemesla. 1974, 173 stran textu. I. Nástin his[/]torie pernikářství na severní Moravě Ve světle archivních pramenů. II. "Mechania dulcis". III. "Ars dulcis". Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      HELENA MÜLLEROVÁ: Lidové stavitelství na Poličsku. 1974, sv. I. (114 stran textu, 13 stran půdorysů v textu), sv. II. (99 černobílých fotografií, 21 stran půdorysné dokumentace a mapa). I. Geograficko-historická charakteristika oblasti. II. Sídla a plužina. III. Zástavba usedlosti, IV. Lidový dům. V. Hospodářské objekty. VI. Architektonické a výtvarné pojetí staveb. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      EVA MUSILOVÁ: Mlýny v krasové oblasti povodí Bílé vody. 1974, 76 stran textu, 24 stran černobílých fotografií a mapa. I. Moravský kras. II. Pramen a povrchový tok Bílé vody. III. Holštejn. IV. Mlýny v Holštejně. V. Mlýn č. 2. V. Mlýn č. 7. VII. Mlýn č. 59 v Baldovci, VIII. Vodní právo. IX: Společenské postavení mlynářů a jejich rodin. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      LENKA POKLADNÍKOVÁ: Lidová strava na Moravě se zvláštním zřetelem k jihovýchodní části Moravy. 1974, sv. I. (144 stran textu), sv. II. (22 stran map). I. Lidová strava na Moravě z hlediska etnokartografického. 1. Strava běžného dne. 2. Obřadní strava. II. Lidová strava na jihovýchodní Moravě. 1. Přežitky dávného stravování. 2. Struč

162

ný přehled hospodářských podmínek jihovýchodní částí Moravy. 3. Potraviny rostlinného původu. 4. Potraviny živočišného původu. 5. Nápoje. 6. Obvyklá jídla týdenní. 7. Obvyklá jídla při zvláštních pracovních úkonech. 8. Pokrmy obřadní, zvykové a postní. Vedoucí dipI. práce: doc. PhDr. V, Frolec.
      PAVEL POPELKA: Uzavírání manželství a svatba ve Strání. Příspěvek ke studiu společenských vztahů. 1974, sv. I. (284 stran textu, z toho 28 stran tabulek a grafů v textu, 44 černobílých fotografií, 4 strany nápěvů písní). I. Uzavírání manželství. II. Morální normy vesnického společenství ve vztahu k manželství. III. Společenské aspekty v přípravě svatby a ve svatebním veselí. IV. Svatba ve svém časovém a obyčejovém průběhu. V. Svatební funkcionáři. VI. Strava na svatbě a svatební koláč. VII. Pověry a magické praktiky spjaté se svatebním obřadem. VIII. Funkce a charakteristika svatebního písňového repertoáru. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      KAREL SEVERIN: Lidový nábytek na Litomyšlsku. 1974, sv. I. (159 stran textu, 24 stran archivních materiálů), sv. II. (60 stran černobílých fotografií). 1. Předmluva: 2. Úvod. 3. Územní a předmětové vymezení práce. 4. Lidový nábytek jako objekt studia. 5. Lidový nábytek jako subjekt studia. 6. Německý lidový nábytek. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.[/]
      KAROL STRELEC: Ľudové staviteľstvo v baníckej oblasti Kremnice. 1974, sv. I. (159 stran textu), sv. II. (121 stran černobílých fotografií map, plánů a kreseb). l. Osídlenie. II. Sídelné formy. III. Obytný dom. IV. Hospodárske stavby. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      MARIE ŠEVČÍKOVÁ: Tématická výstavba lidové písně. 1974, 219 stran textu. I. Metodologická východiska. II. Tématická výstavba písní ze Sušilovy sbírky. III. Přehled témat, tématických okruhů, tématických skupin, jednotek a strof. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš.
      IDA ŠŤASTNÁ: Štýlové prvky v slovenskom ľudovom ornamente. Na základe slovenskej ľudovej výšivky. 1974, 108 stran textu, 4 strany kreseb v textu, 42 černobílých fotografií. I. Problematika ľudového ornamentu. II. Motívy. III. Farebnosť. IV. Materiál a technika. V. Štýlové prvky v slovenskom ľudovom ornamente. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      VĚRA TOMOLOVÁ: Těšínské ženské krojové šperky. 1974, 93 stran textu, 13 stran kreseb, 42 černobílých fotografií. I. Nástin vývoje těšinského krojového šperku. II. Druhy šperků. III. Výroba a výrobci. IV. Materiál. V. Punce a značky. VIII. Výrobci. IX. Háčky. X. Vzory a motivy háčků. XI. Pásy kovové k těšínskému kroji. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.[/]
      JAN VODIČKA: Bydlení lidu na severní Moravě v 19. a první polovině 20. století. 1974, sv. I. (98 stran textu), sv. II. (132 černobílých fotografií, 11 stran půdorysů, 4 strany kreseb, 8 map). I. 1. Geografické, geologické a klimatické podmínky. 2. Historickosprávní a náboženský vývoj. 3. Osídlovací proces a národnostní vývoj. 4. Zaměstnání a sociální poměry obyvatelstva. II. 1. Typy sídel a plužiny. 2. Typy zástavby usedlosti. III. 1. Půdorysná dispozice. 2. Interiér a topeniště. 3. Bydlení. 4. Materiál a konstrukce domu. 5. Výzdoba lidového domu. IV. Hospodářské a ostatní drobné stavby. V. Kultovní stavby. Vedoucí dipl. práce. doc. PhDr. V. Frolec.
      MILAN HÚSEK: Lidové vyprávění na Uherskobrodsku. 1975; sv. I. (284 stran textu, 11 tabulek v textu, mapa), sv. II. (záznamy vyprávění). I. Charakteristika oblasti a lokalit. II. Metodické a technické otázky terénního výzkumu. III. Podmínky existence a vývoj funkcí lidového vyprávění. IV. Charakteristika vypravěčů a informátorů. V. Rozbor struktury a žánrů lidového vyprávění. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš.
      ILJA MELKUS: Folklór v brněnském rozhlase. 1975, sv. I. (108 stran textu, 6 grafů v textu), sv. II. (172 stran textu). I. Obecně o masových sdělovacích prostředcích. II. Brněnské rozhlasové pořady z oblasti folklóru (1927-1974). III. Archiv folklórní hudby a pořadů. IV.

163

BROLN. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý.
      LIA RYŠAVÁ: Současné lidové vyprávění v přesídleneckých obcích na jižní Moravě. 1975, sv. I. (208 stran textu, 2 mapy, 3 tabulky), sv. II. (298 stran záznamů vyprávění, 17 černobílých fotografií). I. Základní poznatky o zkoumaných obcích. II. Okolnosti výzkumu. III. Charakteristika současné vesnické společnosti. IV. Existence a funkce folklóru, zvláště lidového vyprávění na přesídleneckém území jižní Moravy. V. Charakteristika informátorů a vypravěčů. VI. Stat lidového vyprávění, jeho žánry a příznačné rysy. Vedoucí dipl. práce. doc. PhDr. B. Beneš.
      ĽUBA SÝKOROVÁ: Príbuzenské a susedské vztahy v obci Lubina v oblasti Myjavskej pahorkatiny. 1975, 80 stran textu, 2 mapy. I. Hospodárske a spoločenské pomery obce. II. Charakteristika príbuzenských a susedských skupín. III. Prejavy príbuzenských a susedských vzťahov pri významných rodinných udalostiach. IV. Prejavy príbuzenských a susedských vzťahov pri práci a udalostiach každodenného života. Vedoucí dipl práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      JANA TOMANCOVÁ: Současné lidové vyprávění na Valašskokloboucku. Na materiálu z obcí Nedašov, Nedašova Lhota a Návojná. 1975, sv. I. (193 stran textu, 2 mapy), sv. II. (312 stran záznamů vyprávění, 12 černobílých fotografií). I. 1. Obecné informace o zkouma[/]ném terénu a charakteristika současné vesnické společnosti. II. Výzkum. III. Vypravěči. IV. Vypravěčské situace a příležitosti, V. Vypravěčský repertoár. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš.
      MIROSLAV VÁLKA: Lidové stavitełství a bydlení na Kunštátsku. 1975, sv. I. (166 stran textu), sv. II. (127 černobílých fotografií, 41 indikačních skic, 5 map, 25 stran půdorysů). I. Úvod. II. Přírodní podmínky. Historie oblasti. Náboženské poměry. Zemědělství, řemesla, průmysl. III. Vývoj osídlení. IV. Lidový dům z hlediska prostorového. V. Architektura lidového domu. VI. Lidový interiér a bydlení. VII. Hospodářské objekty rolnické usedlosti. VIII. Provozní stavby. IX. Sakrální architektura. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      TAŤÁNA VLČEVOVÁ: Lidové stavitelství a bydlení v Lanžhotě. 1975, sv. I. (149 stran textu, 37 půdorysů), sv. II. (25 stran černobílých fotografií). I. 1. Historický vývoj. 2. Přírodní a hospodářské poměry. II. Lidová architektura. 1. Zástavba obce v minulém století. 2. v současnosti. 3. Typy lidového obydlí. 4. Materiál a konstrukce. III. Bydlení a interiér. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      HELENA BOČKOVÁ: Bulharská lidová kultura v díle Konstantina Jirečka. 1976, sv. I. (350 stran textu, 3 mapy v textu, 6 černobílých fotografií a 6 stran ukázek z knih v příloze) , sv. I I. (108 stran uká[/]zek z knih). I. Život a dílo Konstantina Jirečka. 1. Život a veřejná činnost. 2. Konstantin Jireček jako balkanista. II. Kontantin Jireček a národopis. 1. Etnická společenství a etnické procesy. 2. Bulharská lidová kultura. Vedoucí dipl: práce: doc. PhDr. v Frolec.
      MARIE DOHNALOVÁ: Stavební vývoj města Kyjova se zřetelem k sociální skladbě obyvatelstva. 1976, sv. I. (103 strany textu, 8 map v textu a 4 tabulky v příloze), sv. II. (97 černobílých fotografií). I. Městský půdorys. II. Dějiny a stavební vývoj Kyjova. III. Srovnání stavebního vývoje a sociálního postavení obyvatel Kyjova, Hustopečí a Bzence. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      PAVEL KURFÜRST: Smyčcové nástroje lidové hudby na Jihlavsku. 1976, 313 stran, 177 fotografií a kreseb v textu. l. Úvod. II. Specifikace výzkumu. III. Kraj a lid. IV. Názvy zkoumaných nástrojů a jejich rozšíření. V. Deskripce nástroje. VI. Technologie a ergologie. VII. Zvukové zhodnocení nástroje. VIII. Technika hry a způsob rozsazeni muzikantů. IX. Vývoj skřipkařské hudby a využití nástroje. X. Dějiny nástroje. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý.
      ZUZANA APÁTHYOVÁ: Obdarovávanie a jeho význam v živote dedinskej spoločnosti. Na príklade obce Trstená pri Hornáde, okr. Košice. 1977, 108 stran textu, 17 černobílých fotografií v textu. Materiálová časť. (Obdarovávacie situá

164

cie a formy darov z aspektu časového rozvrstvenia.) Vyhodnotenie. I. Reciprocita. A. Reciprocita ako prejav spoločensko-kultúrnych noriem lokálnej skupiny. B. Hodnotová forma reciprocity. II. Postupnosť darov. III. Pôsobenie ekonómického faktoru na jednotlivé formy daru, na obdarovávacie situácie. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      MIROSLAVA ČESNEKOVÁ - ALENA POTŮČKOVÁ: Tvorba výtvarné kultury na současné vesnici. 1977, sv. I. (147 stran textu), sv. II. (145 černobílých fotografií). I. Teoretický rámec výzkumu. 1. Etnografie a výzkum soudobé vesnice. 2. Předmět výzkumu. 3. Referenční rámec výzkumu. 4. Hypotézy. 5. Operacionalizace výzkumu. 6. Metody a techniky. II. Výsledky empirických šetření. 1. Základní poznatky z výzkumu. 2. Typologie výtvarné kultury obytného mikroprostředí Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      VIERA SEDLÁKOVA: Východoslovenský národopisný zberateľ Jozef Kolarčík-Fintický (1899-1961). 1977, 250 stran textu, 23 černobílých fotografií, mapa. I. 1. Doterajší záujem o ľudovú pieseň východného Slovenska. 2. Význam Jozefa Kolarčíka-Fintického pre národopisné poznanie východného Slovenska. II. Dokumentačná príloha. (Rukopisné a publikované práce Kolarčíka-Fintického, súpis jeho folkloristických pásiem a rozhlasových relácií. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý.[/]
      KATARÍNA KOSOVÁ: Ženský ľudový odev zo Starých Piešťan. 1978, sv. I. (121 stran), sv. II. Výberový katalóg súčiastok ženského ľudového odevu zo Starých Piešťan (154 stran, fotografie), sv. III. Obrazová príloha (120 fotografií). 1. Úvod. 2. Charakteristika prostredia. 3. Doterajšie spracovanie problematiky v literatúre. 4 Úvod do monografického spracovania ženského ľudového odevu zo Starých Piešťan. 5. Akulturačný proces v piešťanskom ľudovom odeve. 6. Jav "folklorizmus" v ženskom ľudovom odeve zo Starých Piešťan. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      EVA KOLÁŘOVÁ: Historický a stavební vývoj obce Lipiny v okrese Opava s postižením současných životních podmínek a sociálních vztahů. 1978, sv. I. (119 stran), sv. II. (53 stran půdorysů, 26 stran fotografií), sv. III. Dotazníky. Úvod. Demografické údaje. Hodnocení statistických ukazatelů. Závěry výzkumu stavitelství. Ved. dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      JITKA MATUSZKOVÁ: Místo, funkce a proměny lidového tance na Podluží. 1978, sv. I. (146 stran), sv. II. (dotazníky). I. Prameny. II. Současný terénní výzkum. III. Podlužácký taneční repertoár. IV. Doprovodná hudba k tanci, V. Taneční příležitosti, Vl. Způsoby přenášení, uchovávání a existence tance. Ved. dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý.
      ILONA MOJŽÍŠOVÁ: Lidová figurální výšivka v českých zemích.[/] 1978, sv. I. (177 stran), sv. II. (225 listů kreseb), sv. III. (146 listů fotografií). Hodnocení literatury. Koutní plachty. Svatební praporce. Úvodnice a pleny. Srovnání lidové figurální výšivky v oblastí česko-moravského pomezí. Srovnání a naznačení vývoje svatebních praporců s figurální výšivkou. Srovnání a naznačení vývoje koutních plachet s figurální výšivkou. Srovnání horácké figurální výšivky s okolními oblastmi u nás a v zahraničí. Ved. dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      MARIE ZAPLETALOVÁ: Lidové stavitelství a bydlení v Buchlovicích. 1978, 118 stran, 27 fotografií, 2 mapy. 1. Topografie a sídelní historie obce Buchlovice. 2. Výzkum lidového stavitelství a bydlení v Buchlovicích - fáze a metody výzkumu. Stručný výklad systému zpracování dokumentace. Ved. dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      ZUZANA JAKUBÍČKOVÁ: Tradiční způsob pěstování obilí na Moravě (ve světle etnokartografické metody). 1979, sv. I. (225 stran textu, 34 kartogramů, 6 tabulek), sv. II., sv. III. Vyhodnocovací tabulky z dotazníkového výzkumu. 1. Tradiční obilnářství jako předmět etnografického výzkumu. 2. Pěstování obilí na Moravě ve světle etnokartografického výzkumu. 3. Plošné rozšíření zkoumaných jevů v kontextu s ostatními typy a variantami lidové kultury na Moravě. Ved. dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.

165

      ALENA KALINOVÁ: Výroba keramiky v olomoučanské továrně v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. 1979, sv. I. (132 stran), sv. II. (133 fotografií). Historie výroby. Výrobně výtvarný profil olomoučanské produkce. Místo olomoučanského zboží v lidové kultuře. Zaměstnanci. Podíl továrny na utváření sociálních a kulturních poměrů vesnice. Lidoví malíři. Textová příloha. Ved. dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      ANNA KOCOURKOVA: Rolnická usedlost v oblasti Turzovky. 1979, sv. I. (151 stran), sv. II. (114 stran fotografií a půdorysů). I. Historický vývoj a hospodářsko-sociální vývoj oblasti. II. Prostorové vztahy. III. Hospodářské stavby a jejich místo v rolnické usedlosti, IV. Interiér domu. Ved. dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      ANNA KRAMOLIŠOVÁ: Účast Valašska na folklórních slavnostech (1892-1979). 1979, 142 stran textu, 74 fotografií. I. Okolo Národopisné výstavy českoslovanské. II. "Valašské roky" v Rožnově p. R. mezi dvěma válkami a po osvobození (1925-. 1947). III. Slavnosti v Rožnově p. R. v letech 1948-1979. IV. Ostatní folklórní slavnosti a festivaly. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý.
      ALENA KŘÍŽOVÁ: Valašská lidová výšivka (se zvláštním přihlédnutím k fondům muzea ve Valašském Meziříčí). 1979, sv. I. (163 stran), sv. II. Obrazová část (25 listů fotogra[/]fií. Podomácká výroba plátna jako základního materiálu pro lidovou výšivku. Valašská lidová výšivka. Profesionalizace a komercionalizace valašské lidové výšivky na přelomu 19. a 20. století. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      JARMILA MACHAČKOVÁ: Vývoj lidového oděvu v Krumvíři od konce 19. století do přítomnosti. 1979, sv. I. (158 stran), sv. II. Výběrový katalog součástek ženského a mužského kroje z Krumvíře (89 stran fotografií, střihová příloha), sv. III. Obrazová příloha (141 fotografií). I. Charakteristika prostředí. II. Předmět a cíl monografického zpracování vývoje lidového oděvu v Krumvíři, III. Úvod ke studiu lidového kroje. IV. Lidový kroj v Krumvíři od přelomu století do přítomnosti, V. Stav oděvu v přítomnosti. VI. Kroj ve vývoji místní lidové kultury po roce 1945. Ved. dipl. práce: prof. PhDr. R. Jeřábek.
      LUDMILA ORSÁGOVÁ: Bydlení a rodina na jižním Valašsku. 1979, sv. I. (94 stran), sv. II. (fotografie, pů[/]dorys). I. Historické, geografické a klimatické podmínky. Zaměstnání a sociální poměry obyvatelstva. II. Typologie sídla, plužiny, usedlosti. Půdorysná dispozice domu. Interiér, topeniště, bydlení. Materiál a konstrukce domu. Výzdoba lidového domu. Hospodářské a drobné stavby. Salašnické stavby. III. Změny v sociálním složení obyvatel. Nová stavební vlna. Komunikace bytů a využívání jednotlivých místností. Interiér nových domů. Konstrukce, materiál a celková úprava dnešního rodinného domku. Dnešní vzhled obce. Ved. dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec.
      HANA ZÁMEČNÍKOVA: Bydlení a rodina v obci Baška, okres Frýdek-Místek. 1979, sv. I. (104 stran), sv. II. (26 listů fotografií, půdorysů, map]. I. Geografický popis Bašky a jejího okolí. Stručná historie obce. Zemědělství v Bašce. Průmysl v Bašce. II. Stavební vývoj a bydlení v obci. Rodinný a společenský život. Ved. dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec. Sestavila Hana Tvarůžková[/]

TERMINOLOGIE

Názvosloví dispozice domu [obsah]

Problematikou vyřešení terminologie domového půdorysu se zabývala řada badatelů, ale doposud nedošlo k obecnému a jednoznačnému přijetí některého z návrhů. Sys[/]tematický zájem o ujednocení terminologie je příznačným rysem činnosti subkomise pro lidové stavitelství a sídla československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně. Přijaté závěry k některým.

166

okruhům názvosloví lidového stavitelství byly již publikovány v časopise Národopisné aktuality. Na svých jednáních v květnu 1979 ve Strážnici a v listopadu 1979 v Martině se subkomise zabývala návrhem první části terminologie dispozice domu a shodla sa na závěrech, které publikujeme.
      Bezesporu jde o velmi náročnou záležitost, a proto je první část zaměřena pouze na přízemí té části dvora, ve které jsou obytné místnosti. Nekalkulujeme s patrem ani zahloubenými částmi. Obtížnost celé problematiky podtrhuje příznačný rys lidové kultury - variabilita jevů. Nicméně systematika vědy si nekompromisně jednotné názvosloví vyžaduje. Proto je nutné společnou řeč formulovat i za cenu potřebného zjednodušení a zevšeobecnění vybraných hledisek. I tak se můžeme pokusit jen o vymezení těch nejzákladnějších pojmů a patrně se ještě delší dobu neobejdeme, hlavně u složitějších dispozic, bez nákresů a komentářů.
      Předkládaný návrh terminologie vychází z těchto kritérií:
     - Rozhodujícím kritériem je podélná esa obytné části domu a k ní kolmo řazené díly či prostory (srov. dále). Jako hledisko neuvažujeme symetričnost v příčné ani podélné ose.
     - Nezbytnou podmínkou pro řazení dílů či prostor do zkoumaného schematu je vzájemná vnitřní přístupnost, ať již přímá, či zprostředkovaná přes další místnosti. Prostora může být[/] současně přístupná i ze dvora. Pokud ovšem je komunikačně propojena jen se dvorem, do našeho systému ji nepojímáme. Toto zvolené kritérium přináší hlavní úskalí a může podle našeho systému znamenat jiné označení než doposud užívané. Jednotný systém však žádá i jednotné determinování, a proto zdůrazňujeme i nadále potřebu nákresů a komentářů.
     - v obecné poloze klasifikovanou část chápeme jako konstrukčně uzavřený celek, bez vyžadování jednolitosti materiálu či jednoty času vzniku.
      V první části svého příspěvku se zaměříme na označení celkové orientace podle podélné osy obytné části domu vůči sídelní komunikaci:

Štítová orientace domu -
podélná osa obytné části domu je kolmá k ose sídelní komunikace.

Okapová orientace domu -
podélná osa obytné části domu je rovnoběžná s osou sídelní komunikace.

Rozvinutá štítová orientace domu -
Přechodný typ mezi orientací štítovou a okapovou. Vzniká přidáváním dalších provozních, hospodářských či obytných prostor do průčelní fronty usedlosti, ale základní obytná část domu má stále svou těsně podélnou osu kolmou k sídelní komunikaci. Usedlosti mohou k sobě přiléhat i mít mezi sebou mezery.[/] Patří sem varianty úhlového (dvojbokého) a trojbokého dvora (srov. Národopisné aktuality, XV., 1978, 4, s. 326-328.).

Úhlová okapová orientace domu -
Podélná osa obytné části domu je rovnoběžná se sídelní komunikací a hospodářská část je kolmá k obytné části i komunikaci. Platí to pro případ, že usedlosti jsou situovány odděleně a patří sem opět varianty úhlového (dvojbokého) a trojbokého dvora.

Uzavřená okapová zástavba -
Okapové nebo úhlové okapově orientované domy k sobě těsně přiléhají a vytvářejí podél sídelní komunikace nepřerušovanou linii průčelí. Při navrhované klasifikaci domové dispozice vycházíme na základě uvedených kritérií ze dvou základních pojmů:

Domový díl -
základní článek navrhovaného systému s rozhodujícím funkčním významem. Je významově nadřazen pojmu prostora. Díl může být v některých případech prostorou, ale prostora nikdy ne dílem- Pokud nastane situace, že díl je totožný s prostorou (až na jednu výjimku klasické půdorysné . typy), jako významově nadřazeného používáme názvu díl. Díly musí být vnitřně propojeny. Pracovně můžeme uvažovat o třech základních dílech. Obytném, přístupovém (nebo přístupově-provozním) a hospodářském.

167

Domová prostora -
místmosti domu, z nichž se skládají díly. U rozvinutých typů domů je zpravidla díl tvořen několika prostorami, Závaznou podmínkou limitující definici prostory je její konstrukční uzavřenost (zdmi a dveřmi) a její vnitřní propojení s některým domovým dílem. (Např. za samostatnou prostoru zde neuvažujeme černou kuchyni v síni, pokud není oddělena zdí.) S využitím výše uvedených pojmů pak terminologie dispozice domu vypadá následovně:

Jednoprostorový dům -
nejstarší vývojová forma obydlí, na našem území již prakticky neexistující. Jedná se o případ, kdy termín díl se kryje s termínem. prostora a mělo by být použito označení jednodílný. Vzhledem k již dlouho používanému označení, všeobecně srozumitelnému a neumožňujícím jiný výklad, činíme zde výjimku a ponecháme název jednoprostorový.

Dvoudílný dům -
druhý stupeň vývoje dispozice, uchovaný v recentních dokladech do současnosti. Je tvořen dílem přístupovým a obytným.

Dvoudílný dům rozvinutý (víceprostorový) -
základní dvoudílný půdorys je rozčleněn do více prostor, například předělením síně na kuchyň, či jizba přepažená na komoru ke. spaní. Pak je možno užívat například[/]
označení - dvojdílný dům trojprostorový atd.

Trojdílný dům -
další stupeň klasické vývojové linie, uchovaný prakticky na celém našem území. k původním dvěma dílům je přičleněn díl třetí - hospodářský. Podle funkce slouží buď ke skladování (komora) nebo jako chlév. Proto můžeme naprosto jednoznačně hovořit o trojdílném domě kornorovém a trojdílném domě chlévovém.

Trojdílný dům rozvinutý (víceprostorový) -
následující vývojová fáze domu. Vzniká členěním třech základních dílů do dalších prostor, a to ve velmi vysokém počtu variant, které nelze terminologicky vyjádřit. U jeho bližší charakteristiky se neobejdeme bez náčrtu nebo popisu. v obecné rovině můžeme hovořit o trojdílném domě čtyř až teoreticky xprostorovém.

Trojdílný dům chodbový -
prakticky zvláštní případ trojdílného domu rozvinutého, minimálně čtyřprostorového, který ovšem v širších souvislostech znamená další vývojový typ. v základním půdorysu je síň redukována pouze na úzký komunikační průchod přes celou šířku domu, ztrácí jakékoliv další využití a vedle ní vzniká samostatná kuchyň, zabírající obvykle rovněž celou šířku objektu. Jedná so o dispoziční typ obecné rozšířený[/] taktéž v nepřehledném množství variací. Proto se opět nemůžeme zpravidla obejít bez nákresu a komentáře. V souvislosti s naším výkladem uvádíme sjednocený výklad dvou dalších pojmů, jež. byly vykládány různě:

Jednotný dům dům ve společné podélné ose, u něhož jsou všechny obytné i hospodářské prostory vnitřně komunikačně propojeny a tvoří jeden konstrukční celek.

Jednotný dvůr -
na základní obytné jádro, vnitřně komunikačně propojené, navazují ve společné ose další hospodářské nebo provozní prostory, které však jsou přístupné ze dvora. Celá usedlost je tedy v jedné linii a pod společnou střechou.

      Pro úplnost čtenáře ještě odkazujeme na objasnění pojmů halový dům, jednoúčelový dům a víceúčelový dům v publikaci J. Vařeky citované v příloze.
      Je samozřejmé, že úvahy nad nejvhodnějším názvoslovím i vytvořením uceleného systému budou pokračovat. Bude však nezbytné jednoznačně vymezit názvy a funkce různých domových prostor, na které se člení základní díly. Tuto nutnost podtrhují v návrhu svého systému i Z. Mišurec a Z. Zastávka. Ale právě v této otázce má jejich návrh jednu z největších slabin. Jan Souček

168

OBSAH
Studie
Václav Frolec: 35 let Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici . . . 85
Jiří Langer: Projevy sociální diferenciace v lidovém stavitelství na Valašsku ve světle systémové analýzy . . . 99
Milan Chlebana: Pastierske biče z okolia Trenčína . . . 109

Živá tradice
Richard Jeřábek: Světla a stíny sběratelství lidového umění . . . 115

Zprávy

Jubilea
Dva jubilanti naší etnochoreologie (Dušan Holý) . . . 123
K sedmdesátinám PhDr. Jaroslava Orla (František Kalesný) . . . 125

Nekrolog
Nad řádky dr. Karla Vetterla (Vítězslav Volavý) . . . 126

Knihy
E. V. Pomeranceva: O russkom folklore (Helena Beránková) . . . 127
Věra Laudová: Lidová výtvarné kultura (1. Čechy a Morava, 2. Slovensko, 3. Evropa). (Richard Jeřábek) . . . 128
Zuzana Nováková - Václav Frolec: Rybí drahokamy. Pověsti ze Slovácka. Pohádky z dalekých zemí (Dušan Vlach) . . . 128
Vladimír Ferko: Svetom, moje svetom... Slovenskí drotári doma a vo svete. (Peter Maráky) . . . 129
Eva Kilianová: Chlapci v zelené hoře. Lidové pověstí z Valašska (Vlasta Ondrušová) . . . 130
Fanoš Mikulecký (Andrej Sulitka) . . . 130

Sborníky
Masopustní tradice (Josef Jančář) . . . 131
Zborník Slovenského národného múzea (Josef Jančář) . . . 132
Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwarkes (Jaroslav Markl) . . . 133
Etnografie národního obrození sv. 4 a 5 (Vlasta Suková) . . . 134

Konference
Jubilejní konference Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (Krakov-Mogilany 8.-12. X. 1979). (Josef Vařeka) . . . 135
Zasedání předsednictva MKKKB (Václav Frolec) . . . 136
IX. mikulovské sympozium (Zuzana Jakubíčková) . . . 137
Konference o polských muzeích v přírodě (Jiří Langer) . . . 138
Seminář Subkomise pro lidové stavitelství a sídla MKKKB o terminologii (Jiří Langer) . . . 139

Festivaly
Národopisné slavnosti Dolní Lomná po jubilejním X. ročníku (Jaromír Gelnar) . . . 139
Rýzmburk 1979 (Jan Krist) . . . 142
Šlapanické slavnosti 1979 (Jan Souček) . . . 143
Rožnovské slavnosti 1979 (Vlasta Ondrušová) . . . 145
Nové folklórne podujatie (Andrej Sulitka) . . . 146
XXXII. Janáčkovo hudební Lašsko 1979 (Jiří Pajer) . . . 147

Film
Druhý ročník festivalu amatérských národopisných filmů Etnofilm 79 (František Synek) . . . 148

Scénický folklór
Krajská přehlídka vesnických folklórních souborů a skupin - Švábenice 1979 (Jan Krist) . . . 149

Výstavy
Moravská lidová výšivka (Alena Plessingerová) . . . 151
Lidové kožichy v Národopisném muzeu v Praze (Jan Šťovíček) . . . 152
Dítě v tradici a současností lidu na Slovácku (Jan Souček) . . . 153
Pozoruhodná výstava k Medzinárodnému roku dieťaťa (Peter Maráky) . . . 154
Tradiční a moderní hračka (Věra Thořová) . . . 155

Folklórní soubor
Chorea Bohemica na záver roku 1979 (Andrej Sulitka) . . . 156

Bibliografie
Brněnské diplomové práce z etnografie a folkloristiky v letech 1967 až 1979 (Hana Tvarůžková) . . . 158

Terminologie
Názvosloví dispozice domu (Jan Souček) . . . 166