národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1981 - ČÍSLO 1

OBSAH
Studie
Oldřich Sirovátka: Česká a polská lidová balada 1
Ludmila Tarcalová: Ženský všední a pracovní oděv na Uherskohradišťsku 11

Portrét
Alena Plessingerová: Ruda Dzurko 23

Živá tradice
Jan Krist: Regionální folklórní festivaly v Jihomoravském kraji 27

ZPRÁVY

Jubilea
Antonín Satke šedesátiletý (Drahomír Šajtar) 35
Bibliografie prací Antonína Satka (Viktor Ficek) 36
K padesátinám Jaromíra Gelnara (Jiří Langer) 40

Nekrolog
Za primášem Janem Ňorkem (Dušan Holý) 41
Zemřel Jan Ňorek - primáš z Hrubé Vrbky (Vítězslav Volavý) 42

Knihy
Viktor Jevgeňjevič Gusev: Estetika folklóru (Bohuslav Beneš) 43
Bagra Georgieva: Narodnata architektura v Boženci ot krajana XVIII do načaloto na XX v (Václav Frolec) 44
Karel Dvořák: Soupis staročeských exempel. Index exemplorum paleobohemicum (Oldřich Sirovátka) 45
Dorota Simonides: Skarb w garncu. Humor ludowy Slowian Zachodnich (Oldřich Sirovátka) 46
Danuta Tylkova: Zdobywanie i užytkowanie wody we wsiach Beskidu Šlaskiego (Jiří Langer) 46
Imre Hegyi: A népi erdökiélés történeti formái (Vítězslav Štajnochr) 47
János Manga: z minulosti Veňarcu (Ján Botík) 48

Sborníky
Sborník prací filozofické fakulty brněnské university (Věra Šepláková) 49
Ethnologia scandinavica - a Journal for Nordic Ethnology, 1979 Petr Šuleř) 50

Konference
Smolenické dny (Václav Frolec) 52
Konference o lidové stravě (Josef Jančář) 54
Seminár o národopisnom výskume maďarskej národnosti v ČSSR (Marta Sigmundová) 55

Festivaly
Mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1980 (Bohuslav Beneš) 57
6. národopisný festival v Miloticích (Josef Jančář) 61
XI. národopisné slavnosti Dolní Lomná 1980 (Jan Souček) 62
Stredoslovenský detský folklórny festival Likavka 1980 (Iveta Zuskinová) 69
Liptálské slavnosti 1980 (Jana Volfová) 66
XIII. mezinárodní festival folklóru v Zakopaném (Jiří Jilík) 67

Na pomoc souborům
S Vítězslavem Volavým k zahájení nové rubriky (Dušan Holý) 69

Muzeum v přírodě
Zásady pro vytváření informačních systémů v muzeích v přírodě (lgor Krištek, Jiří Langer) 74

Výstavy
Živá tradice (Marie Náplavová) 75
Domov na předměstí (Bohuslav Beneš) 76
Lidové výrobky pro radost (Ludmila Tarcalová) 77
Ludvík Baran - fotografie 1947-1980 (Alena Plessingerová) 78
Výstava "Užité umění Dagestánu" (Alena Plessingerová) 79
Drevo, koža, kov v súčasnom ľudovom výtvarnom prejave v Národopisnom múzeu v Liptovskom Hrádku (Iveta Zuskinová) 79

Terminologie
Základní terminologie krovu lidových staveb (Josef Vařeka) 81


Národopisné aktuality roč. XVIII - 1981, č. 1

ČESKÁ A POLSKÁ LIDOVÁ BALADA [obsah]


      OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Brno
      Často máme ve zvyku považovat folklór a vůbec celé lidové umění a lidovou kulturu jakožto jev vysloveně národní, domácí a původní, v němž se projevuje, jak soudili a říkali už romantikové, národní duch, specifické rysy vlastní kultury, mentalita a obyčeje, které jsou vlastní tomu nebo onomu etniku. Od časů romantismu už uplynulo hodně času a samozřejmě jsme se museli od mnohých těchto myšlenek rozloučit; ale nicméně aspoň zčásti doznívají nebo se objevují jejich recidívy.
      Lidová balada patří k těm fenoménům folklóru, kde se mezinárodní a interetnické svazky a vztahy projevují neobyčejně silně a výrazně, mnohem výrazněji a nápadněji než třeba v obřadní nebo lyrické písni, Snad jedině pohádka a ze současných folklórních žánrů anekdota patří k druhům, jež mají ještě výraznější interetnické vazby, silnější mezinárodní dynamiku a jež jsou schopny se šířit[/] a migrovat na větší vzdálenosti a přes nejrůznější interetnické hranice.
      Možná bychom se měli především ptát, jaký je hlubší smysl a důvod toho, čemu ve folkloristice říkáme "srovnávací metoda", "komparační folkloristika", co od ní vlastně čekáme a jaké poznatky nám může přinést. Jaké rezultáty může takový výklad a výzkum přinést pro celou lidovou píseň nebo vůbec pro celou lidovou slovesnost a vůbec pro celou lidovou kulturu? Foklórní balada je pouze jedním z projevů celého folklóru a celé lidové kultury; ale je to žánr a jev velice významný a obrážejí se v něm nejrůznější interetnické svazky s lidovou slovesností národů a etnik, promítají se v ní rovněž nejrůznější kulturní proudy a souvislosti s písemnictvím, jež na lidovou baladickou tradici v průběhu mnoha staletí působila. Komparační srovnání tradice polské a české je tedy pouze jeden

1

z prvků a složek pro objasnění interetnických spojnic a vztahů ve folklóru a lidové kultuře; ale v každém případě je to složka významná a důležitá.
      Když se podíváme na starší i novější historii česko-polských badatelských vztahů, pokud se týkají folklórních balad, vidíme, že na tomto poli bylo už vykonáno ne zrovna málo, a že mezi českými a polskými vědci se vyskytují jména, jež patřila a patří k nejvýznamnějším. Už za časů K. J. Erbena a F. Sušila z poloviny 19. století odkazovali tito sběratelé na některé polské (ale zároveň i jinoslovanské) paralely baladických typů; a o něco později psali o spojnicích mezi českými a polskými baladami ve svých knihách a studiích jiní významní badatelé jako Jan Gebauer a Jan Máchal. Ale z české strany nejvíc vykonaly až generace následující. Zejména Jiří Horák, jenž ve svých folkloristických studiích od r. 1908 až do své smrti věnoval velkou pozornost polské lidové baladě, třebaže mnohdy v jiných a šířeji rozvinutých rozpravách. Mnoho energie a zejména o polskou baladu projevili Karel Horálek a Zdenka Horálková a zajímavé příspěvky napsali příslušníci mladší generace (Marta Šrámková) . k zvlášť významným badatelům na tomto poli patřil zejména Orest Zilynskyj, jehož dvě základní práce - Slovenská ľudová balada v interetnickom kontexte (1978) a Lidové balady v oblasti západních Karpat (1978) - vyšly před nedávnem, bohužel až po jeho náhlé smrti. Ale rovněž z polské strany nezůstala česká balada nepovšimnuta, jak svědčí rozpravy a monografie[/] Jana Karłowicze, Jana S. Bystroně, Juliana Krzyżanowského, Stanislawa Czernika, Adolfa Dygacze, Josefa Ligęzy a některých dalších.
      Všichni tito badatelé přinesli pro srovnávací studium české a polské lidové baladiky mnoho cenných poznatků a premis, jež nám dovolují i některé předběžné a opatrné syntézy. Proto měl pravdu K. Horálek, když v jedné své práci z r. 1963, napsal, že přípravných studií a materiálu se v poslední době nakupilo už tolik, že je možno přistoupit k charakteristice mezislovanských vztahů v lidové baladice.1) To samozřejmě platí o slovanských baladách vcelku, ale rovněž o spojitostech česko-polských. Ale přece jenom se zdá tento optimismus jen zčásti oprávněný. k důkladnému a hluboce založenému rozboru polsko-českých vazeb ve folklórní baladice pořád ještě chybí velmi mnoho.
      Otázka srovnávacího bádání - ať už nad baladami, pohádkami nebo třeba jinými druhy folklóru - je v první řadě otázkou metodologickou. To víme už od dob tzv. finské školy, geograficko-historického směru, a nejnověji na to poukázal ve svém polemickém a programovém spise B. N. Putilov,2) jenž se po V. Žirmunském zasazuje o tzv. historickosrovnávací zkoumání.
      Jakým způsobem máme porovnávat baladickou tradici dvou sousedních a etnicky spřízněných národů? Jaká kritéria máme použít, abychom došli pokud možno k nejlepším výsledkům? Máme zkoumat celý baladický fond obou národů, jeho syžety, motivy a frekvenci jednotlivých typů? Nebo se máme soustředit

2

na jeho látková, tématická ohniska? Jakým způsobem bychom měli pro komparační pozorování přibrat formální znaky, výrazový rejstřík a techniku baladického vyprávění, neboť v nich se rovněž projevují a ukazují rozdíly v baladické tradici různých národů? Jsou pro nás při této úloze důležité a aktuální otázky "biologie", "ekologie" baladického vyprávění - to znamená, v jaké funkci a okolnostech se balady zpívaly a přednášely? Neměli bychom brát baladu důsledně jako vyprávěnou píseň, to znamená, že bychom v komparačních soudech brali v úvahu rovněž její nápěvnou složku? Jakým způsobem bychom měli přihlížet na známé jevy ve folklóru, že totiž některá balada v jedné národní tradici se vyskytuje jen okrajově, na malém území a v několika málo variantách - kdežto v jiné národní tradici se objevuje na celém území etnika, je zcela frekventovaná a doložena ve stovkách variant a redakcí?
      Takové a možná ještě další otázky se vynořují, když se zabýváme srovnávacími záležitostmi.

      Když vyšetřujeme vztahy mezi českou a polskou baladou, je z metodologického hlediska důležitá ta okolnost, že tyto filiace bereme izolovaně, pouze bilaterárně, a že odhlížíme od dalších spojnic, které polská a česká balada mají. Proto je třeba mít stále na paměti, že každý žánr folklóru - a samozřejmě taky balada - je zapojen do širších a mnohostran[/]ných vztahů a že vykazuje vztahy jak k bezprostředním sousedům, tak i k národům a etnikům vzdálenějším.
      Pro českou a polskou baladu je důležité a směrodatné, že patří spolu s baladou slovenskou a lužickou do baladického okruhu západoslovanského a že na ni měly dlouhý vliv zejména látky a témata balady německé. Před nedávnem napsal K. Horálek: "Západoslovanské balady jsou zčásti původu západoevropského, ovšem nikoliv pouze románského (francouzského). Prostředníky tu byli hlavně Němci, jejichž vliv se projevuje také na západě území jihoslovanského."3) O německém vlivu na polskou píseň a baladu psal už v r. 1921 J. S. Bystroń: "Vliv německý na polskou lidovou píseň byl velmi veliký. Řada baladických syžetů přišla k nám přímo z Německa..., a také většina žertovných písní je vypůjčena rovněž od Němců."4) Podobná situace je rovněž v české baladě. Německé vlivy hrály už od středověku významnou úlohu a mnohé baladické typy, hlavně mezinárodní, přišly z německé folklórní baladiky a byly potom rozmanitě přizpůsobeny a aklimatizovány domácím poměrům. Tyto svazky byly do jisté míry obapolné, reciproční, neboť i polská i česká balada obohatily německou baladiku vlastními, českými i polskými i obecně slovanskými typy.
      Druhým faktorem, jenž působil na formování česko-polských vztahů v lidové baladě, byly rozmanité spojnice a vlivy slovanské. Pro českou píseň a baladu hrály největší roli svazky s písní a baladou slovenskou, kdežto vliv lužický se objevuje jen okrajově. Pro polskou

3

baladu měly rovněž velkou váhu také spojnice k baladě východoslovanské a vůbec východní.
      Když vyjdeme od nejzákladnějších dat, to znamená od množství balad, jež uvádí ve své antologii S. Czernik (Polska epika ludowa)5) číslem 170 typů, pak se dá odhadnout, že z toho počtu žije v české baladické tradici zhruba 40 až 45 typů, to znamená asi 23 až 27 %. Je samozřejmé, že tato statistika má jenom orientační cenu, protože nedovedeme přesně odlišit vlastní baladu od jejích okrajových modalit (hlavně žertovné písně a "lyrizované" balady). A zejména nám pořád chybí přesná, vyčerpávající evidence všech látek, jež se v české a polské tradici vyskytují, tedy úplné baladické soupisy. Ale přece jenom onen přibližný odhad něco říká a naznačuje. Máme pokládat oněch 23-27 % polského baladického fondu, jež má v české baladické tradici paralely a příbuzné typy za málo nebo za hodně, jaká je tedy vlastní, absolutní hodnota těchto čísel?
      Když jsme před nedávnem srovnávali česliou baladu s baladou slovinskou, tedy s baladou jiného slovanského národa, jenž však žije odděleně od českého (i polského) etnika, zjistili jsme, že ve slovinské baladě žije asi 10 % analogických balad a kromě toho se vyskytuje asi 10 paralel v jednotlivých motivech.6) z toho dost přesvědčivě vyplývá, že podíl polských baladických typů v české baJadě je dost vysoký. Tento závěr jsme samozřejmě mohli očekávat vzhledem k tomu, že polská balada sousedí na rozsáhlé hranici se[/] zpěvem českým - a ještě navíc se zpěvem a baladou slovenskou, jež je české, a hlavně moravské lidové baladě velmi blízká. v tomto faktu se projevily dlouhotrvající kulturní svazky i příbuznost obou národních kultur, české a polské.
      Jaké však jsou ony filiace mezi českou a polskou baladou, jak daleko a hluboko sahají a ovlivňují baladický fond obou národů? Jsou to svazky, jež se odehrávají jenom na kontaktové hranici a jsou to popřípadě spojnice mladé, nedávno vzniklé, anebo zasahují a týkají se celého českého a polského baladického repertoáru? Pokusme se tyto svazky rozlišit podle jejich povahy, to znamená, podle jejich stáří, podle jejich geografického rozsahu a rozptylu a podle jejich provenience.
      Zvláštní vrstvu mezi českými a polskými baladami představují ony písně, jež se vyskytují po celém, nebo skoro celém českém a polském etniku. Tyto svazky mezi českou a polskou baladikou většinou svědčí o dlouhých a trvalých vztazích mezi oběma tradicemi. Provenience bývá rozdílná: o některých baladách se dá právem usuzovat, že jejich mateřskou půdou bylo polské území, kdežto o jiných, že se zrodily v tradici české nebo moravské, anebo konečně může jít o mezinárodní, interetnické látky, hlavně ze západní Evropy, jež se postupně šířily k západním Slovanům. Tato rozdílná provenience se dá většinou rozeznat, i když jsou některé baladické typy, jejichž původ zůstává pořád ještě sporný nebo přímo záhadný.
      Mezi takové baladické látky patří např. zná

4

má balada o ženě, jež zavraždí svého muže a jeho bratři ji potom z činu usvědčí (Stala se nam novina, na českém území známé obyčejně s incipitem Stala se v Polsku novina). Podle všeho vznikla v šlechtickém středověkém prostředí v Polsku, kde také existují její nejlepší verze, zatímco české, moravské a rovněž slovenské varianty jsou zřetelně redukované. k této vrstvě patří také starobylá Podolanka (na českém území známá jako Sestra travička), jejíž polské a české verze, jak před časem zjistila M. Šrámková, se mezi sebou liší některými zvláštními motivickými rysy.7) k tomuto baladickému okruhu se hlásí rovněž komický, žertovný syžet o nemocné paní, jež podvede pána s vojákem nebo žebrákem (Idzie żołdnierz bez to wieś), jež je více rozšířena na polském území než na českém nebo slovenském teritoriu a jež má další mezinárodní paralely. k baladickým písním, jež kolovaly v polské i české tradici, patřila rovněž balada Zielony dzban, o dívce, jež získá za rozbitý džbán ruku pána (i tento syžet byl známý více na polském než českém území) ; patří sem také legendární balada Dziewczyna w piekle a rovněž píseň o provdané dceři, jež se vrátí k matce jako pták, jejíž verze asi původně patřily k svatebnímu obřadnímu cyklu a jež se zpívala rovněž a hlavně u východních Slovanů a na Litvě. Do onoho okruhu balad, jež nejvíc spojují tradici polskou a českou, patří ještě některé baladické látky, jako třeba středověká látka o svůdci nebo milenci, jenž zavráždí milenku na cestě (O Jasiu uwodzicielu­[/] -zabójcy), i některé další a další baladické písně.
      Zvláštní a mimořádné místo mají v interetnických vztazích ony přechodné oblasti, kde se stýkají dvě různá etnika, dva národy; tedy oblasti, jimž jsme si zvykli říkat oblasti kontaktové, zóny stykové. v nich probíhají jiné procesy, než na ostatním národním mateřském území. Předně se na kontaktovém, přechodném území stýkají tradice dvou národů, dvou etnik: to vede k tomu, že na stykovém území se folklórní jevy vyskytují ve větším nakupení, že se sumarizují. Tradice přechází od jednoho národa k druhému a folklórní jevy prosakují podél etnické hranice, buď jenom v malé šíři a jednotlivě, anebo ve větších pásmech na větší přechodné oblasti. Kromě toho vznikají rovněž mutace jednoho národního baladického typu s typem, jenž je ustálen u národa druhého.
      Pro českou a polskou baladickou tradici představují takovou přechodnou, stykovou oblast především území Slezska a dál severní Moravy a Valašska. Před několika roky se v české literatuře objevily dva články, jež se zabývaly problémem těchto procesů na českopolské hranici u dvou baladických typů u Sirotka (látka sirotek na matčině hrobě) a u známé balady Podolanka-Sestra travička.8)Ale ještě více se v kontaktovém pásmu vyskytují ty případy, kdy určitá balada patří do české nebo polské tradice a pouze přesahuje anebo zčásti zdomácnila na území druhého národa: Takovou polskou baladou je například (samozřejmě že má bohaté mezinárodní pří

5

buzenstvo) píseň Mąž wraca z wojny (Muž se vrací z vojny) na odyssejský námět. Tato balada je v Polsku známá z více míst a byla zde běžně aklimatizována, kdežto její nečetné české varianty známe pouze ze slezského území, takže je zřejmé, že se tam přenesla z tradice polské. Podobné případy, jež se týkají českých nebo lépe řečeno moravských a slezských balad, jež zase pronikly na sousedící polské, popřípadě polskoslezské území, je možno uvést více: balada z tureckých válek (matka odmítne děti vracející se z tureckého zajetí) se šířila po Bytom a Opole; pán nebo král se ožení s děvčetem sbírajícím trávu, jejíž polské varianty známe zhruba od Rybnika a z Opolska; balada s tématem "muž přestrojený na ženu svede dívku", která se objevuje všude v české a slovenské tradici a je spojována se jménem uherského krále Matyáše; její polské verze žily na území Horního a Dolního Slezska a Dunajce a už kdysi J. S. Bystroń rozpoznal český původ;9) dále balada s námětem Zrazená milenka navštěvuje po smrti milého, jež žila na Moravě a zdomácněla ve Slezsku a na Živěcku; dále mezinárodní syžet o vojáku, jenž zkouší věrnost své milé (ve folkloristické literatuře látka známá jako Liebesprobe), jenž žil v polské tradici hlavně v karpatském areálu. Sem patří rovněž balady o synu odevzdaném do tureckého zajetí (Janičář - Turczyniątko), jež je známá na Moravě a na Slovensku, ale polské varianty se dostaly jen do Slezska; pak balada o ženichu, jenž zahyne nešťastnou náhodou v den svatby, jejíž nečetné polské varianty žily hlavně na Horním Slez[/]sku (když o ní psal kdysi J. S. Bystroń, domníval se, že tato balada se dostala na Slezsko až v pozdější době a že je to příklad nové, domácí baladické písně ze starých motivů) .10) Do této vrstvy patří rovněž píseň s tématem Ženich smrtelně zraní nevěstu cestou na svatbu, jež je asi německého původu a je známá v mezinárodní baladické literatuře pod názvem Graf Friedrich; v české baladické tradici se rozšířila hlavně na východní Moravě a na západním Slovensku, zatímco polské verze známe jenom ze slezského a karpatského území.
      Zvláštní pozornost zasluhují v této souvisJosti balady, jež se v polské tradici vyskytují pouze na nepatrném území polského etnika, zejména na Těšínsku: píseň o dívce, provdané za Turka, jež v zoufalství spáchá sebevraždu; o matce, jež dá zabít synovu milenku nebo ženu; o matce, jež z hladu zabije své děti (Bystroń o ní soudil, že prý vznikla na Slezsku a že je to jediný případ baladické písně, jež je domácí, slezské provienience; dnes však už víme, že je to česká kramářská balada, jež vznikla pod německým vlivem a jež se ojediněle dostala do polského Slezska).
      Na stykovém území Slezska však žily ještě další balady, jež se šířily z jedné nebo druhé strany, z polské nebo české tradice do sféry tradice sousedního národa. v zásadě můžeme říci, že v českém a polském baladickém fondu se vyskytuje poměrně dost balad, jež žijí na celém území českého a polského etnika, to znamená, jež jsou zhruba stejně rozšířeny v české a polské písňové tradici, Ale na druhé straně je ještě více těch případů, kdy jde

6

o styky a vztahy na přechodném kontaktovém pásmu, kde se více nebo méně rozšířila některá balada nebo baladický typ pouze na té či oné straně národní, etnické tradice. z toho vidíme, jaký význam mají stykové zóny pro výměnu folklórních jevů a jakou pozornost by jim mělo srovnávací bádání věnovat.
      Pro srovnávací výzkum se zdá chybné a falešné, že se- často zabýváme s baladami jakožto pevnými, homogenními celky. Totéž se nám stává rovněž při analýze jiných žánrů, hlavně pohádek. Při srovnávání se však málokdy kryje celá dějová osnova balady, celý průběh děje; většinou nacházíme podobnost v centrálním epickém motivu, to znamená, v jeho hlavním dějovém zvratu, kdežto ostatní motivy bývají často odchylné. Baladický typ - a podobně rovněž typ pohádkový nebo pověsťový - často není homogenní útvar, ale je to "struktura relativně autonomních dějových článků (motivů, scén), jež v něm mají různou váhu, funkci i setrvalost a jež se rozmanitě zapojují do větších epických celků."11) Tuto okolnost bychom měli mít vždycky na mysli a věnovat zájem a pozornost rovněž jednotlivým motivům, jež jsou pro komparaci také důležité. Jako příklad se může uvést české a polské verze balady o sirotkovi, jejichž rozboru se věnovalo už více folkloristů (J. Horák, K. Horálek, O. Sirovátka), a v níž se objevují různé motivy vedle společného dějového schématu; anebo ještě uveďme známou polskou baladu Tatarówna,[8][]12) jejíž motivy (hlavně scény s katem), nacházíme v české legen[/]dární baladě o sv. Dorotě i v jiných baladách o zavraždění novorozeněte.
      Komparační studium folklóru je přínosné a nezastupitelné hlavně v tom, že ukazuje na specifičnost tradice každého národa, že hledá, co je v ní přejatého od jiných etnik, a naopak, co je v ní vlastního, domácího, vyrostlého z domácích podmínek. Právě v tom metoda srovnávacího studia folklóru odhaluje věci, jež nejsou jinými metodami zjistitelné.
      Už při svém zrodu si srovnávací studium kladlo za cíl zjistit, odkud zkoumané folklórní jevy a látky přišly, kde byla jejich mateřská země zrodu, jakými cestami se šířily a v které době vznikly; proto tzv. finská škola pojmenovala svou metodu geograficko-historickou. Rovněž komparační výzkum balad dodává k těmto otázkám mnohé argumenty a doklady a v mnoha případech dovedeme už rozhodnout, jakého původu sledovaný baladický syžet je, ať polského, českého nebo mezinárodního, jak se šířil a v jaké době se zrodil a kdy v českém nebo polském baladickém repertoáru zdomácnil.
      Samozřejmě tyto soudy nejsou vždycky zcela bezpečné a nesporné, a proto mnohé úsudky takových badatelů, jako byl J. Horák, K. Horálek, J. S. Bystroń a jiní, podléhají opravám a revizím. Ale tyto revize vyplývají ze samého vývoje vědecké práce a z nových rezultátů srovnávacího studia. Některé omyly se dají zcela jednoduše odstranit pouhým porovnáním starších a novějších pramenů. Když třeba J. Czernik soudil, že v polské tradici ojedinělá balada Wdowa je prý látkou lokální,13)

7

pak v ní běžný znalec moravských písní pozná baladu z tureckých válek, již už F. Sušil dal názevNematka; anebo třeba když se J. S. Bystroń domníval, že hornoslezská balada o ženichu, jenž nešťastnou náhodou zahyne v den svatby, že je to domácí slezská píseň, potom stačí konfrontace s českými sbírkami, abychom zjistili, že tato balada se vyskytuje všude po českém území. Ale není pochyby, že ve[/] svých snahách o poznání vztahů mezi českými a polskými baladami jsme se za posledních čtyřicet, třicet roků dostali mnohem dál a že tyto poznatky dávají hlouběji poznat celou českou a polskou písňovou a vůbec lidovou kulturní tradici. Tím srovnávací výzkum české a polské lidové baladiky splňuje očekávání, jaké v něj klademe.[/]

Poznámky
1.
      HORÁLEK, Vzaimosvjazi s. 98.
2.
      B. N. PUTILOV, Metodologia sravniteľno-istoričeskogo izučenija foľklora, Leningrad 1976.
3.
      HORÁLEK, Slovanské balady lidové, s. 34.
4.
      J. S. BYSTROŃ, Wpływy słowiańskie, s. 53.
5.
      S. CZERNIK, Polska epika ludowa, Wrocław-Kraków 1958.
6.
      O. SIROVÁTKA, Látkové shody mezi českou a slovenskou baladou, in: Studia Balkanica Bohemoslovaca, 2, 1976, s. 264-273.
7.
      M. ŠRÁMKOVÁ, Balada o sestře travičce na slezském území, in: O životě písně v lidové tradici, Brno 1973, s. 93-103.
8.
      O. SIROVÁTKA, Hranice českých a polských verzí balada o sirotkovi, in: Český lid, 51, 1962, s. 262271 a M. ŠRÁMKOVÁ (pozn. 7).
9.
      CZERNIK, s. 331-333, 333-334; ZILYNSKYJ, Lidové balady, č. 42, s. 100-101.
10.
      CZERNIK, s. 325-326; ZILYNSKYJ, Lidové balady, č. 28, s. 71-73. Text podle sbírky J. S. BYSTRONĚ Pieśni ludowe z polskiego Śląska, I. Pieśni balladowe, Kraków 1927, s. 51-52.
11.
      SIROVÁTKA, Látkové shody, s. 271.
12.
      CZERNIK, s. 160-162. Text pochází ze sbírky O. KOLBERGA Mazowsze III, s. 285, č. 408 (Kraków 1887).
13.
      CZERNIK, s. 323-324. Text podle O. KOLBERGA, Mazowsze III, č. 284, č. 405 (Kraków 1887). Hlavní literatura V poznámkách uvádím pouze tituly, v nichž se cituje v textu článku nebo jež se k němu výslovně vztahují. Ostatní nejdůležitější literaturu uvádím v následujícím seznamu.

J. S. BYSTROŃ: Wpływy słowiańskie w niemieckej poezii ludowej, in: Slavia occidentalis, 1, Poznań 1921, s. 52-84.

J. S. BYSTROŃ: Pieśni ludowe z polskiego Śląska, I, Kraków 1927.

S. CZERNIK: Polska epika ludowa, Wroclaw-Kraków 1958.

J. GEBAUER: Moravská píseň o třech dcerách, in: Listy

8

filologické a pedagogické, 2, 1875, s. 304-308 Stati literárně dějepisné, 1, Praha 1941, s. 3141.

J. HORÁK: Slovenské ľudové balady, Bratislava 1956.

J. HORÁK: Ze studií o lidových baladách slovanských, I. Polská balada "Pani pana zabiła", in: Národopisný věstník českoslovanský, 31, 1949-1950, s. 160-204.

J. HORÁK: Ze studií o motivech lidových písní československých, I. Sirotek, in: Národopisný věstník českoslovanský, 2, 1917, s. 418-440.

K. HORÁLEK: Slovanské balady lidové, in: Slavia occidentalis, 25, 1965, s. 31-43.

K. HORÁLEK: Studie o slovanské lidové poezii, Praha 1962.

K. HORÁLEK: Vzaimosvjazi z oblasti slavjanskoj narodnoj ballady, in: Russkij foľklor, 8, 1963, s. 98-101.

K. HORÁLEK - Z. HORÁLKOVÁ: k dějinám našich lidových balad, in: Slezský sborník, 54, 1956, s. 211-251.

K. HORÁLEK - Z. HORÁLKOVÁ: Moravskoslezská píseň s námětem "muž na svatbě své ženy", in: Slezský sborník, 56, 1958, s. 145-176.

O. KOLBERG: Lud, I. Pieśni ludu polskiego, Warszawa 1857.

N. I. KRAVCOV: Slavjanskaja narodnaja ballada. Problemy slavjanskogo foľklora, Moskva 1972, s. 167-199.

P. V. LINTUR: Narodnyje ballady Zakarpaťja i ich zapadnoslavjanskije svjazi, Kijev 1963.

J. MÁCHAL: O bohatýrském epose slovanském, Praha 1894.[/]

B. N. PUTILOV: Metodologia sravniteľno-istoričeskogo izučenija foľklora, Leningrad 1976.

B. N. PUTILOV: Slavjanskaja istoričeskaja ballada, Moskva-Leningrad 1965.

O. SIROVÁTKA: Die zwischenslawischen Beziehungen in der Volksdichtung und die Kontaktzonen, in: Ethnologia slavica, 1, 1969, s. 157-169.

O. SIROVÁTKA: Die Erforschung der tschechischen Volksballade, in: Jahrbuch für Volksliedforschung, 10, 1965, s. 153-161.

O. SIROVÁTKA: Hranice českých a polských verzi balady o sirotkovi, in: Český lid, 51, 1962, s. 262-271.

O. SIROVÁTKA: Látkové shody mezi českou a slovinskou baladou, in: Studia Balkanica Bohemoslovaca, 2, Brno 1976, s. 264-273.

O. SIROVÁTKA: O uporednom izučivanju narodnich balada, in: Naučni sestanak slavista u Vukove dane, MSC 4, sv. 1, Beograd 1975, s. 245-253.

O. SIROVÁTKA: Srovnávací studium lidové balady v díle J. Horáka, in: Národopisné aktuality, 12, 1975, s. 23-30.

M. ŠRÁMKOVÁ: Balada o sestře travičce na slezském území. k variačním procesům na etnické hranici, in: O životě písně v lidové tradici, Brno 1973, s. 93-103.

M. ŠRÁMKOVÁ: Balada o vražednici dítěte v české lidové tradici, in: Český lid, 57, 1970, s. 291-306.

M. ŠRÁMKOVÁ: Katalog českých lidových balad, IV. Rodinná tématika, Praha 1970.

9

DIE TSCHECHISCHE UND POLNISCHE VOKLSBALLADE
(Zusammenfassung)

      Die Volksballade gehört zu jenen Phänomenen, in denen internationale und ethnische Beziehungen stark und ausdrucksvoll hervorkommen; vielleicht. nur das Märchen und von den gegenwärtigen Volksgenres die Anekdote gehören zu den Gattungen, die noch mehr ausgeprägte interethnische Verbindungen haben. Die Volksballade ist nur eines der Phänomene der ganzen Folklore; aber es ist ein sehr bedeutendes Genre, und darin reflektieren sich die verschiedensten interethnischen Verbindungen mit der Volksliteratur der Völker und Ethnika. Der Vergleich der tschechischen und der polnischen Ballade ist nur eines der Elemente für die Erläuterung der interethnischen Verbindungslinien in der Folklore und in der ganzen Volkskultur.
      Mit der vergleichenden Erforschung der tschechischen und polnischen Balladen befassten sich mehrere tschechische und polnische Folkloristen, so dass man schon zu einigen vorsichtigen Synthesen in diesem Bereich herantreten kann. Die Frage der vergleichenden Forschung ist vor allem eine methodologische Frage. Der Autor behandelt deshalb einige Kriterien, die für die geprüften Probleme entscheidend sind (Stoffe, Sujets, Motive, Type und ihre Frequenz, formale Merkmale, die "Ökologie" der balladischen Erzählung, Weisenkomponen[i][t]e, Unterscheidung der Rand- und Zentralmotive und so weiter).
      Die tschechische und polnische Ballade - zusammen mit der slowakischen und sorbischen Ballade - gehören zum westslawischen Kreis. Einen langen und ständigen Einfluss übte auf sie die deutsche Balladik aus, die u. a. weitere westeuropäische, hauptsächlich französische Einflüsse übermittelte. Die Beziehungen[/] zwischen der deutschen Ballade einerseits und der polnischen und tschechischen anderseits waren einigermassen wechselseitig, denn die polnische und tschechische Ballade bereicherten die deutsche Balladik mit eigenen, tschechischen, polnischen und allgemeinslawischen balladenhaften Typen.
      In der tschechischen Balladentradition leben etwa 40 bis 45 Balladentype (das heisst etwa 23 bis 27 %), die gemeinsam mit der polnischen Ballade sind. (So vergleichsweise in der slowenischen Balladentradition leben nur ungefähr 10 % Balladen, die direkte[n] Parallelen in der tschechischen Tradition haben). Eine besondere Schicht zwischen der tschechischen und polnischen Ballade stellen jene Balladen dar, die über dem ganzen (oder fast ganzen) tschechischen und polnischen Ethnikum verbreitet sind. Einige haben polnische, andere tschechische Herkunft, und andere sind international, hauptsächlich westeuropäischer Provenienz. Diese balladischen Stoffe zeugen von starken und ständigen Beziehungen zwischen der tschechischen und polnischen Balladentradition. Ausserordentliche Bedeutung haben in den interethnischen Beziehungen Übergangs-,Kontakt- und Grenzgebiete und Zonen: in diesen verbreiten sich einige Balladen - seien sie polnischer, tschechischer, oder internationaler Herkunft - nur auf einem kleineren Teil des benachbarten ethnischen Gebiets. Solche Fälle sind zwischen den polnischen und tschechischen Balladen die häufigsten; in ihnen kommen zum Ausdruck mehr begrenzte Verbindungen zwischen den Balladentraditionen der beiden Völker.
      Übersetzung: J. Švec

10

Národopisné aktuality roč. XVIII - 1981, č. 1

ŽENSKÝ VŠEDNÍ A PRACOVNÍ ODĚV NA UHERSKOHRADIŠŤSKU [obsah]


      LUDMILA TARCALOVÁ, Slovácké muzeum, Uherské Hradiště
      Problematika lidového oděvu na Uherskohradišťsku se stala základním tématem resortního výzkumu MK ČSR, který řeší Slovácké muzeum v Uherském Hradišti od roku 1978. k řešení tohoto tématu nás vedlo několik důvodů. Lidový oděv jako jeden z projevů lidové kultury na Uherskohradišťsku je stále živý, a proto je třeba vědět, nakolik se ještě v současnosti nosí a v jaké podobě.
      O lidovém oděvu ve zkoumané oblasti bylo napsáno velmi málo. Existuje jen několik časopiseckých článků a z obsáhlejších studií se dá citovat jen studie Josefa Klvaně "Lidové kroje na moravském Slovensku",1) ze které lze při studiu lidového oděvu dodnes vycházet. Tato skutečnost byla dalším důvodem k řešení dané problematiky.
      Při studiu a výzkumu lidového oděvu jsme vycházeli již z citované práce Josefa Klvaně, který v ní popisuje lidové kroje a dělí je na 28 krojových okrsků a osm krojových druhů.
      Uherskohradišťský kroj je zařazen k druhu doláckému nebo dolskému. Klvaňa u tohoto druhu rozlišuje čtyři typy dolského kroje polešovský, velehradsko-spytinovský, staroměstsko-jarošovský a bílovský. z tohoto dělení jsme vyšli i my v naší práci, Pro jednotlivý typ jsme si zvolili jednu obec,2) na jejímž materiálu chceme poukázat na vývoj, obměny či shody u jednotlivých typů kroje. Pro rozsáhlost problematiky kroje na Hradišťsku jsme si zvolili ke zpracování jen ženský kroj oblékaný na všední den a k práci. Pro ucelenost tohoto tématu doplňujeme pojednání také o spodní oděv, noční oděv, polosváteční oděv nošený ve všední den, na trhy a poutě, neopomíjíme ani pokrývky a úpravu hlavy; obuv, oděvní doplňky, oblečení do deště a nepohody, všední oděv žen v zimě. Téma lidového oděvu na Hradišťsku řešíme v rozpětí asi 80 Jet, tedy od přelomu 19. a 20. století do současnosti.

11

Spodní oděv

a) košile
      Základní součástkou spodního oděvu byla košile zv. "opléčkovica" (Vážany), "opléčnica" (Topolná), "opléčková košile" (Vážany), "konopnica" (Topolná), "rubáč", "opléčko" (Jalubí), "prolanka" (Topolná), která se podle zjištění nosila ještě v roce 1872, a to až do I. světové války. Košile se šila z konopného plátna ze dvou půlek 80 cm šířky nebo z jedné půlky 140 cm šířky. Nařasená sukně v pase byla hladká, všitá do širšího pásu ("opléčka"). Na zádech při horním okraji košile byla přišita tkanička ("prolanka" - Topolná), která se uvazovala šikmo přes rameno do dírky. Košile byla bez ozdob, jen zaobroubená, delší než vrchní sukně; vždy přesahovala přes délku sukní.3) Ve Starém Městě a ve Vážanech se šila tato košile se dvěma přišitými ramínky. Pokud se nosila opléčková košile i po I. světové válce, byla již plátěná; nosila se asi do 30. let, některé staré ženy je nosily až do 60. let. Konopné plátno používané k šití opléčkových košil bylo velmi tvrdé, pro spodní oděv nepříjemné, avšak bylo teplé, pevné a laciné.4)
      Současně s tímto typem košile se od roku 1910 začaly nosit i košile plátěné se zapínáním na knoflíky. Často se pro ni užíval název "panská" nebo "opléčnica", avšak měla zcela jiný střih než výše popisované spodní košile; byla šitá ze dvou kusů plátna, při spodním okraji rozšířené, se Širšími ramínky zapínají[/]cími se nad ňadry. Každá žena měla v zásobě až osm kusů těchto košil. Starší ženy si oblékají tento typ košil dodnes. Oba uvedené typy si šily ženy podomácky. Po II. světové válce začalo podomácké šití košil ustupovat, neboť si ženy začaly oblékat konfekční spodní košile; byly to především bavlněné košilky a trikotínové kombiné.

b) kalhoty
      Spodní kalhoty se ještě na přelomu století jako oděvní součástka nepoužívaly. v největší zimy si ženy oblékaly delší sukni nebo spodní košili (do půl lýtek),5) která se k práci v rozkroku spínala. První spodní kalhoty si ženy šily podomácky z plátna, na zimu z flanelu, s přeloženým rozkrokem, v pase upevňované na tkaničku. Tento typ kalhot se začal nosit v letech 1910-1920, buď v zimě, na svátek nebo když se jelo na trh. Kalhoty začaly nosit nejdříve ženy zaměstnané v továrnách (v Hodoníně, Bzenci, ve St. Městě).
      V období třicátých let se začaly nosit kalhoty z plátna, sešité v rozkroku s gumičkou v pase. Konfekční kalhoty oblékaly jen některé ženy asi od 30. let; nejprve se nosily černé kalhoty zv. "bombarďáky", "reformy", nošené v létě i v zimě; od roku 1945 většinou kalhoty s delší nohavičkou na gumu, z materiálu "mako", jednobarevné, které se začaly kupovat a nahrazovat podomácky šité kalhoty.

12

c) živůtek
      Živůtek se oblékal na spodní košili; pro jednotlivé obce má název "kordulka", "živůtek" (Staré Město, Vážany),- "fridka", "hanačka" (Topolná), "upjačka"6) (Jalubí). Živůtek se šil z jednoho kusu plátna, asi 20 cm širokého a měl podobu opléčka. Vpředu byl bez ozdob nebo zdoben našitými nebo vloženými kraječkami a sámečky se zapínáním na tři knoflíčky. Tento typ živůtku se nosil okolo roku 1880 a ještě na začátku 20. let, kdy se začal nosit živůtek "amerického" střihu. Byl to dokonaleji střižený pruh plátna, se dvěma ramínky a knoflíčky vpředu na zapínání. v pase byl živůtek pevnější a stažený pod prsy. Zapínání vpředu bylo výhodné hlavně pro matky, které kojily. Živůtek plnil funkcí městské šněrovačky, původně ze silnějšího plátna.
      Živůtky oblékaly starší selské ženy i po roce 1945; v současnosti je nosí většinou tehdy, když jdou mimo dům. Při běžné práci oblékají jako spodní prádlo jen košili a kalhoty. Mladší selské ženy živůtek odložily.
      Podle informátorek se živůtek začal nosit v době, kdy se přestávaly nosit opléčkové košile. Podprsenky si ženy začaly oblékat po Il. světové válce, většinou mladší ženy zaměstnané v továrnách. Podle mínění starších žen se tato součástka ke kroji vůbec nehodí.[/]

Noční oděv
      Na přelomu 19. a 20. století spávaly ženy v košili "opléčnici" a v čisté vyprané jupce. Po I. světové, válce se používala jako noční oděv spodní košile, plátěná, na knoflíčky a na ni se oblékala starší čistá jupka, někdy i sukně "barchetka" (Vážany). Spodní kalhoty, pokud se v období po I. světové válce nosily, se na noc neoblékaly; nikdy se také nespávalo v živůtku.
      V nočním prádle (pyžamu, noční košili) se začalo spávat asi od roku 1935, avšak přelomovým obdobím byla doba po II. světové válce a padesátá léta. První noční košile si často ženy šily z pánských obnošených košil; ze starších košil se hodně šilo prádlo ke spaní pro větší děti, Mnohé ženy, které nosí dodnes všední kroj (hlavně ženy nad 70 let) spí v jupce, spodní košili, popř. sukni a často mají na hlavě uvázaný šátek.7) Mladší ženy nosící kroj však spávají v nočním prádle, které si obvykle samy nepořizují, ale dostávají je od svých dětí darem. Mnohé starší ženy mají větší zásobu nočního prádla, ale z důvodu šetrnosti si noční prádlo neoblékají; pokud ženy odložily kroj, pak se poměštily i v nočním oblékání.

Všední oděv
      Před první světovou válkou (ještě v letech 1850) se na všední den a pro práci v domě nosila spodní košile "opléčnice", na ni se oblékaly prací rukávce a obnošená kordul

13

ka. Rukávce byly nevycpané, hrubě naskládané.8) Na hlavě měly ženy uvázané šátky zv. "barvenické" (Staré Město), modrotiskové; obnošený šorec bez formy se nosil jako pracovní zadní sukně, dále se oblékal přední fěrtůšek a zástěra.
      Souběžně s rukávci, které se začátkem stoietí přestaly na všední den nosit pro svou nepraktičnost, se oblékaly kartounové jupky, řásnatéjší zadní sukně ("barchetka"; "kartounka") a krátká kulovatá zástěrka, plátěná, tištěná, šitá z jedné půlky. Byla-li zadní sukně méně řásnatá, převazoval se dopředu kartounový fěrtůšek, šitý ze dvou půlek. Šátek na hlavě se nosil obyčejný, kartounový nebo zefírový, uvázaný na "bárku", "na babku" (Topolné).
      Po II. světové válce se nosila na všední den sukně kartounová, fěrtůšek zefírový, tiskový, jupky z potištěného plátna, v zimě teplejší, flanelové. Na přední sukni se uvazovala zástěra na dvě tkaničky za krkem a dvě v pase a na hlavu se dávaly tištěné prací šátky.
      Od 50. let si ženy oblékají na práci doma i plátěné šatové sukně, které nahrazují přední sukni a zástěru. Jupka a šátek se k šatové zástěře obléká stále; když je chladněji oblékají na šatovou zástěru i svetr.9)

Pracovní oděv
      Pro mnohé speciální práce v období po I. světové válce se ženy oblékaly jinak než na všední den. Na cestu na pole si vzaly lepší[/] šaty, které při příchodu na pole odložily. Žena pracovala v horší zalátané jupce, kterou měla oblečenou vespod, v opravené tmavší nebo obnošené polosváteční sukni a menší zástěře, kterou si nosila s sebou. Před prací si fěrtůšek odložila "na úvratě" nebo si s ním překryla přinesené jídlo a uvázala si zástěrku a šátek.
      Ty ženy, které v tomto období jezdily do práce do větších měst (Zlína - Gottwaldova, Hodonína) "se strojily" ještě po I. světové válce "po selsky". Od 30. let zaměstnané ženy nosily k pracovním příležitostem ve městě městský konfekční oděv nebo odkládaly jen některé nepohodlné krojové součástky z důvodu lepšího pohodlí a bezpečnosti.
      Od 50. let až do současnosti si starší ženy oblékají pro práci na poli a do JZD jupku, zadní sukni, zástěru a šátek s tím, že se převlečou do pracovních šatů. Pro lepší pohodlí a větší praktičnost nosí šatové zástěry nebo propínací šaty. Při chladném počasí si pod sukně nebo šatovou sukni podvlékají tepláky a na jupku svetr. Pracovní obuví byly vždy obnošené boty, později gumáky, v současnosti obnošené městské boty, "trampky", "cikánky" a gumáky.
      K poklízení dobytka se nosil všední oděv, někdy si převlékly i špinavější oblečení. Obvykle se přepásala modrá nebo černá zástěra s náprsenkou. Obouvaly se boty, které sloužily jen k poklízení a vstupu do chléva. k dojení si žena vzala zástěru a šátek.
      Na senoseč se ještě kolem roku 1917 chodilo v konopných rukávcích a v starším šorci

14

nebo sukni; turecký šátek byl navázaný dozadu. Později se nosila jupka s krátkými rukávy, světlejší sukně a světlejší šátek uvázaný "na švejku" dozadu (Vážany). Po II. světové válce chodily ženy hrabat sena oblečené ve všedním, světlejším oblečení, které muselo být vždy čisté a nažehlené. Starší selské ženy jsou stejně oblečené i v současnosti, mladší nosí jupku a na ni propínací šaty nebo zádovou zástěru.
      K praní, se ženy po I. světové válce oblékaly stejně jako pro práci v domácnosti či na všední den. Jen si vždy opásaly konopnou nebo ,"ševcovskou" zástěru. Před I. světovou válkou ženy právaly v létě jen v košili "opléčnici", lehké sukni a jupce s krátkými rukávy. Od 30. let se používaly černé gumové zástěry nebo lehké městské pracovní zástěry.
      Na počátku století se chodilo na přástky a draní peří v čisté jupce, bílé zástěrce, nažehleném pracím fěrtůšku. Na čisté oblečení se dbalo hlavně kvůli lidem, aby nepomlouvali.10) Pokud se v .současnosti chodí drát do sousedství peří, ženy dbají stejně na čistotu a upravenost jako dříve. k této příležitosti chodí ženy oblečené v jupce, šátku, přední a zadní sukni, popř. zástěrce, městské ženy oblékají k této příležitosti také čistý oděv a zástěrku.
      V současné době si ženy málo pořizují všední kroj; krojové součástky si ženy nechají ušít obvykle z látky, které dostanou od svých dětí. Nejčastěji to jsou praktické materiály, jako např. tesil a nebo jiná umělá vlákna. v současnosti se obnošené oděvní součástky[/] ze svátečního kroje pro všední den nenosí, tak, jak tomu bylo v minulosti, pro nevhodné materiály současného svátečního ženského oděvu.

Polosváteční oděv
      Po první světové válce se polosváteční oděv nosil "na muziky",11) na poutě,12) na trhy,13) na cestu do města. Ženy nosily fěrtůšek štofový, zefírový, z pásového popelínu nebo jiný prací fěrtůšek, bílý šátek, 14) zadní sukni z kartounu, kanafasu, barchetu nebo tzv. "krizetku"; někdy se nosil i obnošenější šorec.15) Jupka se oblékala světlejší barvy, buď z pracího popelínu, saténu, hedvábí nebo plyše, zástěrka kulatá "kanýrková" s krakovou vložkou nebo s výšivkou "na valašské zúbky" (Topolná). Oblečení muselo být vždy čisté a nažehlené.
      Na pouť se chodilo ve starším šorci, spodnici, obyčejném fěrtůšku a jupce a světlejší oblečení se nosilo s sebou; těsně před příchodem k poutnímu místu se ženy převlékly a obuly boty, neboť cestou šly bosé.
      Již asi od 30. let až dodnes chodí selské ženy do města, ve všední den do kostela, na trh a k lékaři ve všedním oblečení - jupce se zdobnými vsazkami, šátku, štofovém fěrtůšku s malými ozdobami, sukni ze sametu, později z tesilu, obvykle šité z pěti půlek.
      V současnosti si některé ženy k tomuto účelu oblékají i zástěry "s lajclem" a pod sukně

15

místo bílých spodní obnošenější třeba kostkovanou sukni. Pokud chodí na poutě, tak hlavně v neděli, pak se oblékají svátečně.

Pokrývka hlavy
      Ještě v první polovině 19. století asi až do roku 1910 nosily ženy pro práci na poli či v lese (Jalubí) v létě i v zimě turecké šátky uvázané vzadu "na babušu" s koncemi spuštěnými dole a nebo uvázané pod krk.
      Od začátku století se na všední den v létě, souběžně s tureckými šátky, nosily šátky bílé plátěné s kvítečky zv. "kartůnové", také lehké, "tibetové" nebo šátky "bzenecké" žluté, tiskové (Staré Město) uvázané vzadu. v zimě se v toto období nosily na všední den barchetové šátky, kárové zv. "kaničáky". Na cestu do města nebo na trh v zimě se nosily hnědé a černé šátky plyšové se střapci zv. "želínky", "žiliňáky" (Jalubí) či "strapkové" (Topolná) nosené od 20. let. k této příležitosti se nosily do 60. let i pásové vlňáčky přes hlavu.
      Po II. světové válce až do současnosti se k polosvátečnímu kroji nosí obnošenější šátky "kaničáky" se střapci, v zimě tmavší, v létě světlejší. Na všední den v létě se nosí běžné tiskové šátky, na zimu teplejší šátky plyšové s třásněmi nebo starší kašmírové.

Úprava hlavy
      Vdané ženy chodily po I. světové válče uče[/]sány "na pěšinku", "na pútec", obvykle na dva copy, svázané tmavou mašličkou. Copy nosily buď volné položené na zádech nebo omotané okolo hlavy. Vdovy se česaly jako vdané ženy. Pokud nosila vdaná žena jen jeden cop, byla vesnickým kolektivem pomluvena. v období dvacátých let, kdy některé ženy byly zaměstnány v továrnách, chodily učesány tradičně, avšak copy musely mít svázané a pokryté šátkem.
      Svobodná děvčata nosila jeden cop "lelík" volně položený na zádech a v něm stužku. Vlasy nosila děvčata vyčesány z čela nahoru nebo "na půtec" na bok. Sponky začaly ženy používat až v letech 1920-30, rovněž malé hřebínky, se kterými si připevňovaly copy.
      Vlasy si ženy umývaly ("zmývaly") jednou za měsíc, někdy za delší dobu. Umývaly si je obyčejným mýdlem, dešťovou vodou, oplachovaly se čistou vodou a někdy "mateřičkou"16) nebo žloutkem, aby vlasy změkly. Česaly se hřebenem "na dvě strany" s hustými a řídkými zuby. Tváře si často přibarvovaly papírkem od "cikorky".
      Po II. světové válce se starší ženy oblékané v kroji česaly podobně jako na počátku století - "na hladko do zadu" se spletenými vlasy do copu a otočenými do drdůlku v týlu. Mladší selské ženy nosí vlasy stáhnuté do gumičky, zkroucené do drdůlku, ostatní ženy chodí s kratšími vlasy. Úprava vlasů od kadeřníka, ondulace a barvení se objevilo u selských žen až od 60. let. Ani v současné době některé ženy neužívají sponek do vlasů; snad některé jen krátké hřebínky.

16

Obuv všední a pracovní
      Ve všední den si před I. světovou válkou obouvaly ženy obnošené vysoké holínkové boty, vrapené na nártu, zv. "shrnovačky", "krabenice" (Staré Město), "vrapenice" (Topolná), nošené asi do roku 1912. Mladší ženy nosily vysoké šněrovací boty s "haklíky", šité ručně místními obuvníky. v létě se chodilo naboso nebo v nízkých hadrových botech zv. "cikánky."
      Po I. světové válce se po domě chodilo v nízkých "šupákoch" s gumovou podešví a plátěným vrchem. v létě na pole chodily ženy bosé nebo v kožených obnošených polobotkách šitých ještě do roku 1929 ručně; někdy se obouvaly hadrové boty "cikánky". v zimě se nosily vysoké papuče s koženou podrážkou, nahoře s filcem (suknem). "Filčáky" se kupovaly u místních obuvníků nebo se objednávaly mimo obec. k poklízení dobytka se obouvala stará obuv užívaná jen do chléva, zvaná "šupáky", "škrpále", "krpále", "škrampále", "krpy". Někdy to byly i obyčejné dřeváky.
      Od 30. let si selské ženy začaly pořizovat tovární střevíce, šněrovací, bez ozdob, zv. "parýsky", vyráběné od roku 1920 u firmy Baťa.17) Na práci v toto období se nosil tento typ obnošené obuvy, ale také plátěné černé boty, nahoře lakované. Botům se říkalo "séglovky" nebo "baťovky" a nebyly drahé. Na zimu se nosily vysoké boty "filčáky" s knoflíčky. Boty se v rodině hodně půjčovaly.
      V současnosti se používá na všední den pouze tovární městská obuv, nízká, na šněrování,[/] většinou černá. Vysoké zimní boty - papuče "filčáky" si nechávají ženy šít asi od poloviny padesátých let ve Valašských Kloboukách. k polosvátečnímu kroji si ženy dnes obouvají boty městské, novější. Do pole se nosí nízké obnošené střevíce, cikánky, tenisky, "komisky", při deštivém počasí přezůvky.
      Punčochy nosily ženy na začátku století především černé, pletené strukturou hladce, obratce. Tovární punčochy černé s vroubkovanou strukturou nebo hladké zv. "flórky" se kupovaly asi od 20. let a upevňovaly se na nohu gumou.
      Podvazkové pásy začaly nosit selské ženy až po II. světové válce k upevňování punčoch pod sváteční kroj. Na všední den si dodnes ženy punčochy upevňují kulatou gumou a gumkou od spodních kalhot. Nosí se punčochy černé a hnědé, vroubkované i hladké, k polosvátečnímu kroji i tzv. "silonky".

Oděvní doplňky
      Hlavním oděvním doplňkem žen ve svátek, ale i na všední den, byly modlitební knížky nosené pod paží, zabalené ve vyšívaném šátečku, zoubkovaném kapesníčku (Topolná), v kašmírovém šátečku se střapečky (Vážany) a růženec. v jalubí se nosil kancionál ve vyšívaném šátečku na okrajích se zdobenou kraječkou a někdy kašmírovém, jako ve Vážanech. Po první světové válce se nosily knížky bez kapesníčků v ruce nebo v kabele.
      K nákupu se původně nepoužívalo žádných

17

kabel, neboť se na nákup chodilo málo. Sůl a cukr, který se většinou kupoval, si ženy zabalily do ubrusu a uvázaly "do nošky" na záda.
      Od roku 1850 se jako hlavní doplněk nosil slaměný "sotor"18) na nákup a k příležitostným návštěvám, např. při nošení do kouta. Na začátku století průběžně se sotorem se začaly nosit tašky z palachu (orobince), slaměných rohoží a proutí nebo košíky s jedním uchem na otevření ze dvou stran. Chodilo se s nimi na trh19)a nebo se v něm nosil oběd na pole. Ženy si tašky a košíky kupovaly ve větších městech; běžně se nosily do 50. let.
      Hadrové tašky šité a později kupované se začaly nosit v letech 30.-40. Městské malé kabelky ve funkci praktického doplňku na modlitební knížky, klíče, peněženku ap. se začaly nosit od 50.-60. let.
      K oděvním doplňkům se zdobnou funkcí je možné počítat i náušnice a prsteny. Koncem 19. století se ženy nijak nezdobily. Zlaté kulaté náušnice zv. "grolky" (Staré Město), "oringle", "krůžky" (Topolná) nosily jen některé selské ženy a mladá děvčata, většinou z bohatších rodin a to od začátku století: Náušnice dostávalo děvče od své křestní kmotřenky nebo od rodičů, prstýnek se zdobnou funkcí dostávalo děvče od svého chlapce.
      Snubní prsteny si před rokem 1900 snoubenci nevyměňovali; běžně se začaly nosit až začátkem století; záleželo na tom, jak byli snoubenci bohatí. Od 20.-30. let si snoubenci dávali prsteny při každé svatbě. Zásnubní prsteny se ve 20. letech začaly dávat jen v bo[/]hatších městských rodinách nebo bral-li si učitel selské děvče.
      V současnosti nosí málo selských žen náušnice, snad jen ty, které je mají ještě z mládí. Mladší selské ženy nosí snubní prsteny stále.

Oblečení žen do deště a nepohody
      Před I. a po I. světové válce oblékaly ženy do deště a nepohody špatnější, obnošené šaty. Někdy přes sebe přehazovaly vlňáky a od 20.-30. let se začaly používat i černé, klotové "rodiňáky", "palazóry" - deštníky. Deštník byl v rodině jeden, a proto příslušníci rodiny si deštník půjčovali. k obutí sloužily obnošené boty a od 30. let se na všední den do deště a pro práci na poli za deště obouvaly černé tovární gumáky, později barevné.
      Od padesátých let začaly starší a mladší selské ženy nosit pláštěnky a městské deštníky. Pláštěnky se nejvíce kupovaly pro práci na poli v dešti; byly praktické, lehké. Dosud používaný vlňák rychle navlhl a ztěžkl. Proti náhlému dešti se často používalo to, co bylo "po ruce"; přehazoval se i pytel nebo trávnice.
      V 60. letech se používaly i obnošené "šusťáky", v současnosti deštníky, pláštěnky, různé nepromokavé pláště a pevnější boty nebo městské gumové přezůvky.

Zimní oděv
      Zimní polosváteční oblečení po I. světové válce se skládalo ze silné "podfutrované" ka

18

cabajky ze sametu, později z plyše. Kacabajka, "upjačka" (Jalubí) byla s dlouhými rukávy, upjatá v pase, sahající pod pás na zapínání "na patenty" nebo zdobné knoflíky. Pod kacabajku se oblékala teplejší jupka, na hlavu se dával vlněný šátek. Do pasu se uvazovalo několik teplejších barchetových sukní a dopředu štofový fěrtůšek. Vlňáčky se nosily ještě před kacabajkami (1900), avšak po I. světové válce se při velké zimě vlňák oblékal ještě na kacabajku. Nejčastější vlňáky na všední den byly obnošené zv. "tabulové", k polosvátečnímu kroji se nosil novější vlňák, třeba jiný tabulový s třásněmi, složený na trojúhelník.
      V zimě, pokud se jezdilo na trh, oblékaly ženy na všední den až do poloviny třicátých let kožich. k práci doma v zimě posloužily i krátké kožíšky ušité ze starých špatnějších kožichů nebo pro práci do chléva se oblékal obnošený kožich třeba mužský.
      Po II. světové válce a těsně před ní se nosil jako polosváteční zimní oblečení místo kacabajky svetr a vlňák jako svrchní oděvní součástka. Pod svetr, který si ženy často pletly samy, se oblékaly dvě teplé jupky, na hlavu[/] teplý šátek, spodní barchetová sukně, zadní "sametka" a přední třeba tesilová. Stejně chodí oblečené ženy dodnes na cestu do města, k lékaři ap.
      K pracovním příležitostem venku v zimě si dnes ženy oblékají dvě starší jupky, svetr nebo kožešinovou konfekční vestu, starší barchetové sukně a okolo pasu starší vlňák. Na hlavu se uváže teplejší šátek. Při pobytu na ulici se vlňák nosí přes ramena, ovinutý okolo rukou, složený na zádech do obdélníku.
      Ženský oděv na Uherskohradišťsku prodělal během 80 let mnoho změn, které jsme se snažili zachytit na ženském všedním a pracovním oděvu a všech jeho doplňujících složkách.
      Hlavními mezníky přeměn v ženském oděvu bylo období I. světové války, pak 30. léta, kdy se začala rozvíjet průmyslová výroba, období po II. světové válce a 50. léta.
      I když na výše popsaný ženský oděv působilo během let hodně faktorů měnících oděv, je možné v každodenním kontaktu s lidmi na vesnicích, patřících k dolskému typu kroje, vidět řadu žen, které oblékají staré oděvní součástky a tak zcela nevědomě tradují jeden z projevů naší lidové kultury.

19

Poznámky
1.
      KLVAŇA, J.: Lidové kroje na moravském Slovensku. Moravské Slovensko, díl I., sv. I., Praha 1918, str. 97-252.
2.
      Pro výzkum jednotlivých typů jsme si zvolili obce: Vážany, Topolná, Staré Město a Jalubí.
3.
      "Sobotu (dole vyčnívající kus rubáše) sme měly každá na dlaně a nehaňbily sme sa za ňu. Sobota sa říkalo proto, že to byl kus obleku ze všedního dne, soboty". Viz KOVÁŘOVÁ, J.: O našem kroji. Zahrada Moravy, č. 1, r. 1924, str. 29.
4.
      "Za domácími stavy utkali z příze hrubé plátno a z něho mnohdy ještě nevybíleného šily naše stařenky pro sebe a děvčice rubáče a rukávce, jež jim byly dostatečným oděvem na celé léto". Viz KOVÁŘOVÁ, J., ib. str. 28.
5.
      Informátorka Josefa Janíková z Vážan uvádí, že která ze selských žen nosila v období let 1900-1910 spodní kalhoty, byla pomlouvána ostatními ženami.
6.
      Podle informátorky V. Večeřové z Jalubí se pod tímto pojmem rozuměla i spodní část oděvu - košile s krátkými rukávy na zapínání vpředu. Viz KLVAŇA, J., o. c., str. 111; KOVÁŘOVÁ, J., o. c., str. 28-29, kde autorka uvádí pro název živůtku "marinka".
7.
      Někdy si ženy na noc uvazují na hlavu dětskou plenu z důvodu dobré hřejivosti.
8.
      "Jupek (nynější oblek na rukávce) tehdá nebylo, nosily sme takové rukávečky ze dvou loktí alebo marínky (živůtky) také konopné". Viz KOVÁŘOVÁ, J., o. c., str. 29.
9.
      Svetry se začaly plést ve 20. letech, "selské" ženy je začaly oblékat někdy od 30. let. Ovečky se pěstovaly podomácky u větších sedláků hlavně pro vlnu, kterou si nechávali čistit mimo obec a zpracovanou ji pak dostávali zpět.
10.
      Inf. A. Foltýnová z Topolné uvádí, že v roce 1880 její stařenka chodila na přástky v navázaném tureckém šátku.
11.
      V Topolné se nosil "na všední muziku" polosváteční oděv (svatební taneční muziku) nebo na "korunovou muziku" - odpolední taneční zábavu. Na této zábavě zahráli tomu, kdo si zaplatil.
12.
      Na poutě se chodilo do Štípy, Provodova, na Hostýnek, na Velehrad.
13.
      Na trh se chodilo hlavně do Uh. Hradiště.
14.
      V Jalubí se jim říkalo šátky "hedvábničky".
15.
      "Až po robotách (1848) se fěrtochy začaly barvit a pokřtily to potom na šorce". Viz KOVÁŘOVA, J., o. c., str. 20.
16.
      Usušená mateřídouška se povařila a scezená a vychlazená se pak používala k oplachování vlasů (Vážany).
17.
      Ženy, které jezdily pracovat k fi. Baťa, dostávaly koupit boty laciněji (pár za 9 Kč).
18.
      "Kdysi byl sotůrek nezbytným průvodcem slováckých hospodyní i hospodářů na poutě, do města, do pole i na cesty přes pole". Viz. TODT, S.: Obnova slováckého sotůrku. Úprkův kraj, II, 1943, č. 10-11, str. 12.
19.
      Obyvatelé Topolné jezdili na trh do Napajedel

20

FRAUENALLTAGS - UND ARBEITSBEKLEIDUNG IM GEIET VON UHERSKÉ HRADIŠTĚ
(Zusammenfassung)

      Die volkstümliche Bekleidung als einer der Ausdrücke der Volkskultur im Gebiet von Uherské Hradiště ist immer lebendig, und deshalb braucht man zu wissen, inwiefern sie in der Gegenwart noch erhalten ist und in welcher Form. Zum Studium haben wir erwählt den Doltrachttyp, den wir in den Gemeinden Jalubí, Staré Město, Topolná und Vážany geprüft haben. Wir waren bestrebt, die Trachtenveränderungen in der Zeit­ periode von der Jahrhundertswende an bis zur Gegenwart zu erfassen. Als Hauptwendezeitpunkte sind dabei der erste Weltkrieg, dann die dreissiger Jahre, der Zeitabschnitt nach dem zweiten Weltkrieg und die fünfziger Jahre.
      Wegen der Problematikausdehnung haben wir zur Bearbeitung nur die Frauentracht erwählt, die an den Alltagen und zur Arbeit angezogen wird. Um der Vollständigkeit dieses Themas willen ergänzen wir die Abhandlung auch mit Unterkleidung, Nachtkleidung, Halbfestkleidung alltäglich getragen, zu Märkten und[/] Kirchfesten; wir unterlassen nicht einmal die Kopfbedeckung und den Kopfputz, die Schube, das Kleidungszubehör, die Bekleidung für Regen und Unwetter, die alltägliche Frauenkleidung im Winter und den Alltagskleidervorrat.
      Im vorliegenden Beitrag sind wir bestrebt, die in den erwähnten Zeitperioden entstandenen Veränderungen zu er fassen, die im Material, Schnitt, in der Annahme neuer und dem Weglegen alter Kleidungsstücke, in grösserem Kleidungs- und Schuhvorrat ihren Ausdruck fanden u. ä.
      Aus dem geprüften Material ist es ersichtlich, dass viele Faktoren im Laufe der Jahre die Veränderungen der Frauenkleidung beeinflusst haben, und jedoch sieht man bis heutzutage in den zum Doltrachttyp gehörenden Dörfern Frauen, die immer noch die Trachtkleidungsstücke anziehen, und so ganz unbewusst einen Teil unserer Volkskultur tradieren.
      Übersetzung: J. Švec

21

MFF Strážnice 1980. Folklórní skupina ze Suchova v pořadu "Hraní, zrání, milování". Foto Ivan Nováček.

22

Národopisné aktuality roč. XVIII - 1981, č. 1

PORTRÉT

RUDA DZURKO [obsah]


      ALENA PLESSINGEROVÁ, Národopisné oddělení Národního muzea, Praha
      Ve dnech 4. až 16. září 1979 vystavoval své obrazy a sochy v prostorách Divadla v Nerudovce Ruda Dzurko. Jeho jméno a tvorba nejsou v odborných kruzích zcela neznámy. Pražské veřejnosti se představil podruhé: v roce 1977 mu uspořádal první samostatnou výstavu Obvodní kulturní dům v Praze 8.
      Rudolf Dzurko se narodil 1. 7. 1941 v Pavlovicích u Prešova. v rómské rodině bylo celkem sedm dětí. Otec je živil všelijak - pletl košíky a ošatky, chodil hrát na svatby, matka žebrala po vesnicích. Za války byl otec u partyzánů a rodina se musela schovávat. Po květnové revoluci se přestěhovali do Čech k Novému Boru. v šestnácti letech R. Dzurko žil na Slovensku s Cikánkou, s níž má dva syny. Pak se oženil se ženou necikánského původu a bydlí s rodinou ve Skalici, v okrese Česká Lípa, kde jeho otec koupil svým čtyřem synům dům. Má rád květiny, za domem si upravil zahrádku, do níž umísťuje své plastiky,[/] ponejvíce ideální portréty žen ve dřevě a v pískovci, takže se zahrada podobá hustě instalované galerii v přírodě.
      R. Dzurko se živil různě. Vázal košťata, zedničil, byl řezníkem, obuvníkem, soustružníkem, topičem - teď pracuje v Praze na výkopech a v pátek se vrací za rodinou do Skalice. Je dobrým hudebníkem a vynikajícím vypravěčem v rómštiné, slovenštině i češtině. Jeho fantazie je bez hranic a jeho vyprávění ze života Rómů srší vtipem.
      S výtvarnictvím začal před šesti - sedmi lety. Rád vyřezává a rád pracuje s kamenem. Prvně vytesal ženskou hlavu v pískovci, pak v plastické tvorbě pilně pokračoval a ženských hlav a polopostav z lakovaného dřeva i z kamene vytvořil celou řadu. Protože ho lákala barva, začal dělat skleněné obrazy. Vyprovokovalo ho k tomu prostředí, v němž žije. v tomto sklářském kraji se leckde povaluje dostatek skelného odpadu často fascinujících barev. R. Dzurko si ho povšiml, když pracoval

23

Rudolf Dzurko se synem. Foto V. Sloup.

jako zedník v jednom ze sklářských závodů v Novém Boru. Drtí jej na ručním lisu na různou hrubost od velkých zrn po skelný prach a někdy jej spoře doplňuje i celými korálky, perlami a slzami rozmanitých tvarů, mačkanými z barevného skla a dobrušovanými, Tuto skelnou drť spojuje pryskyřicí a nanáší ji v různé intenzitě na sklo v obrysech předmalované. Výsledkem jsou méně nebo výrazně plastické obrazy ze skla vytvářené metodou,[/]

R. Dzurko: "Až já budu bohatý",
obraz sypaný barevnou skleněnou drtí. Foto V. Sloup.

na niž do jisté míry sám přišel. Některé při pomínají mozaiku, jiné se co do ztvárnění povrchu podobají plastickým mapám. Vynikají velkou precizností práce, tak jak tomu jejich autor přivykl ve své zednické profesi. k výtvarné tvorbě přikročil zcela nepoučen jakýmikoliv vzory. Tématem jeho obrazů jsou kon

24

R. Dzurko: Předzvěst katastrofy",
obraz sypaný barevnou skleněnou drtí. Foto V. Sloup.

krétní nebo ideální portréty, skutečné i bájné příběhy ze života Rómů i snové vidiny. Velkou silou působí portréty, obvykle doplněné stručným rómským pojmenováním, v překladu znějícím: To jsem já, Moje sestra, Moje žena Božka, Moje milá. Rómský původ autora pro[/]

R. Dzurko: "Moje sestra",
obraz sypaný barevnou skleněnou drtí. Foto V. Sloup.

půjčuje zvláštní kouzlo prožitku obrazům z rómského života (Rómové kouří fajfku, Jdou za otcem, Cesty, Tam dole Rámové hrají, Kůň v srdci, Práskni do koní, Aby mne nechytili, Prodej mi ty housle aj.) i z rómských fantastických vyprávění (Čert platí Palimu aj.). Tyto

25

výjevy jsou často pojaty jako rozměrové kompozice, evokující děj. Neobyčejnou intenzitou výrazu však diváka upoutají i obrazy vyjadřující pocit úzkosti pro Rómy tak příznačný a snad nejúčinněji vyjádřený v obraze nazvaném Příchod katastrofy, nebo touhu po lepším životě (Chlapec jde za sluncem, Až budu bohatý), ale i témata abstraktní (Strom duchů, Tygr aj.) . Obrazy nezapřou etnický původ autora především v barevné skladbě, jež je u některých z nich velmi výrazná a odvážná, místy až pouťově křiklavá, navíc zdůrazněná leskem skelné hmoty, zatímco u jiných témat (Příchod katastrofy, Rómové aj. J zcela převládá bílá barva doplněná tmavými tóny. Bílou plochu těchto kompozic ještě podtrhují bílé, leskle lakované rámy, do kterých je zasazena většina Dzurkových obrazů.
      Kulturním zážitkem v pravém slova smyslu byla i slavnostní vernisáž výstavy. Uváděla ji PhDr. Milena Hübschmannová, znalkyně rómské kultury a jazyka, která spolu s PhDr. Hanou Knížkovou se osobností i výtvarným a vyprávěčským uměním Rudy Dzurka už dlouho zabývají a v této činnosti jej morálně podporují. z iniciativy vedoucí Divadla v Nerudovce Jarmily Šeré mu také pomohly výstavu uspořádat. Kultivované a znalecké slovo k ní pronesl PhDr. Jiří Šetlík, který charakterizoval a rozebral autorovu tvorbu a podtrhl svéráznost jeho výtvarného projevu i neobvyklé techniky jeho uměleckého vyjadřování. Dzurkovo vtipné vyprávění, přeložené z rómštiny, v níž ji Dzurko namluvil na magnetofonový pásek, brilantně podal Josef Somr, člen čino[/]hry Národního divadla v Praze. Požitkem bylo i vystoupení rómského vokálně-instrumentálního souboru Pheras při Motorletu, závodu inženýrsko-průmyslových staveb. Soubor existuje zhruba dva roky a hraje pod vedením Jiřího Kormana. Kromě nich účinkovali rómští manželé Fabianovi s profesionálně zvládnutými písněmi Latinské Ameriky, jejichž vystoupení však poněkud vybočovalo z jednolitého rámce vernisáže i výstavy. Závěr slavnosti patřil opět souboru Pheras, s nímž si R. Dzurko s chutí zahrál na basu rómské melodie.
      V Rudolfu Dzurkovi vyrůstá další výrazná osobnost inzitního umění. O jeho tvorbu se ucházejí muzea (1), která budují sbírku naivního umění, a jeho obrazy mají v dohledné době putovat na výstavu za oceán. R. Dzurko je autodidakt umělecky nadaný v mnoha směrech. Ve svém naivním výtvarném i folklórním projevu tento muž, dnes velmi dobře zapojený do pracovního procesu i do společenství českého prostředí jako rovný s rovným, nezapře svůj rómský původ: naopak, stává se svými obrazy i vyprávěčskými schopnostmi mluvčím své etnické skupiny, je hrdý na svůj lid i na jeho tradiční kulturu a Rómové mohou být právem hrdi na Rudu Dzurka. Literatura:
JIŘÍ DOLEJŠ: Naivní a insitní tvorba. Umění a řemesla č. 2, 1979, s. 25-26, vyobrazení na s. 20.
Poznámka
(1)
      Obrazy Moje sestra, Příchod katastrofy a Až budu bohatý v r. 1979 zakoupilo do své sbírky inzitního umění národopisné oddělení Národního muzea v Praze.

26

Národopisné aktuality roč. XVIII - 1981, č. 1

ŽIVÁ TRADICE

REGIONÁLNÍ FOLKLÓRNÍ FESTIVALY V JIHOMORAVSKÉM KRAJI [obsah]


      JAN KRIST, Ústav lidového umění, Strážnice
      Pro jihomoravský kraj je příznačné velké množství dosud žijících lidových tradic. Zobrazuje se to také v řadě folklórních festivalů, mezi nimiž přední místo zaujímá Mezinárodní folkloristický festival ve Strážnici. Mimo něj se na území kraje buď každoročně nebo v určitém časovém období cyklicky organizují další regionální folklórní slavnosti. I když většinou jde o folklórní slavnosti na Slovácku, vyžádala si potřeba dalších regionů vznik festivalů i jinde. Na Slovácku se konají tyto regionální folklórní festivaly: Slovácký rok v Kyjově, Národopisný festival v Miloticích, Podluží v písni a tanci v Tvrdonicích, Kraj beze stínu v Krumvíři, Dolňácké slavnosti v Hluku, Národopisné slavnosti s jízdou králů ve Vlčnově, Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově, Slavnosti bratrství Čechů a Slováků na Javořiné, Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou. Dále se v kraji konají: Hanácké slavnosti v Kroměříži, Národopisné slavnosti Ho[/]rácka a Podhorácka v Rešicích, Šlapanické slavnosti ve Šlapanicích a slavnosti na Cikháji.
      Všechny bez výjimky pružně reagují na významná kulturní a politická výročí roku (vedle hlavních celostátních výročí např. výročí osvobození obcí, výročí významných osobností ap.). Obdobně se podle místních podmínek zformovala též programová struktura slavností, která je u různých slavností odlišná jak co do struktury pořadů, tak i co do promyšlenosti koncepce vlastního pořadu, což je v krajských podmínkách závislé na spolupráci s Mezinárodním folkloristickým festivalem Strážnice a Ústavem lidového umění. Pořadatelé se setkávají s nedostatkem jak kvalitních autorů pořadů, tak s neujasněnosti, které jevy lidové kultury prezentovat a v jaké scénické podobě.
      Jihomoravský krajský národní výbor v Brně pověřil Ústav lidového umění ve Strážnici metodickou pomocí pořadatelům regionálních

27

folklórních festivalů v kraji. Pro ústav z toho vyplývá povinnost být poradním a metodickým orgánem. z toho vychází i dlouholetý plán metodického usměrňování, který si ústav vypracoval:

1. Pracovníci útvaru výzkumu a dokumentace ústavu budou každoročně navštěvovat jednotlivé regionální folklórní festivaly, zhlédnou jejich program a vypracují hodnocení, jež bude publikováno v časopise Národopisné aktuality.
2. Po předložení ideově programové koncepce příslušných folklórních slavností vypracují pracovníci útvaru výzkumu a dokumentace ústavu jejich pořadatelům své vyjádření, návrhy na změnu, upřesnění apod.
3. Ústav bude ovlivňovat koncepci jednotlivých slavností každoročními schůzkami zástupců pořadatelů regionálních folklórních festivalů v kraji, které budou zaměřeny především na hodnocení slavností, na koncepční otázky a na koordinaci termínů konání festivalů.
4. Pracovníci útvaru výzkumu a dokumentace ústavu budou i nadále zajišťovat pro archivní účely dokumentaci regionálních folklórních festivalů se zaměřením zejména na jihomoravský kraj. Budou se předevšírri orientovat na fotodokumentaci a na shromažďování propagačních a programových materiálů.
5: V případě potřeby může Ústav lidového umění ve Strážnici (hospodářsko-správní útvar) poskytnout i pomoc materiální, tj. zapůjčit pořadatelům jednotlivých slavnos[/]
tí méně složité technické přístroje a zařízení (za úhradu amortizace).
6. V rámci Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice má pevné místo vyhraněný regionální pořad prezentující v ucelené podobě folklór vybrané národopisné oblasti. Pro tvorbu je žádoucí využít materiál a zkušenosti s jeho uváděním na scénu, jak se ukázaly na regionálním folklórním festivalu. Význam pořadu tkví v tom, že

     a) seznamuje širokou veřejnost s mnohdy neznámými folklórními jevy a prokazuje existenci folklóru v oblastech, kde se to již i nepředpokládalo,

     b) aktivizuje dění na poli zájmové umělecké činnosti i v těch obcích, kde již byla kontinuita vývoje narušena nebo zcela přerušena.
7. Ve výhledové koncepci pro příští období by ústav rád dosáhl užší spolupráce s regionálními festivaly v rámci přípravy pořadu regionálního folklóru při Mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice, aby mohl být připravován s větším předstihem, který přinese možnosti metodického, žánrového i koncepčního ovlivnění.
8. Pracovníci ústavu budou aktivně a systematicky působit r různých poradních orgánech okresu a kraje.

      Metodické ovlivňování úrovně festivalů je závislé na ochotě pořadatelů spolupracovat s ústavem. Zatím jsme se s ochotou příliš nesetkali. Někteří pořadatelé vůbec neoznámili, kdy a kde je jich festival proběhne, ani pří

28

padné změny, k archivaci nezaslali ani propagační a dokumentační materiál, programové sborníky, scénáře ap. Někde dokonce brání ústavnímu fotografu v pořizování dokumentace.
      Koncepce festivalů se s ústavem konzultují pouze předběžně na schůzce pořadatelů ve Strážnici, kam však přijedou jen někteří zástupci, jiní se ani neomluví. Přesto, že se po několik let snažíme, aby si jednotlivé slavnosti vypracovaly nejen ročníkové, ale i dlouhodobé koncepce a statuty, dosud se tak až na výjimky - nestalo.
      Zarážející je fakt, že s nezájmem se setkáváme především u organizátorů, zatímco naopak u programových pracovníků a členů souborů a vesnických skupin je zájem značný. Lepší je situace u těch regionálních folklórních festivalů, v jejichž výborech a programových komisích zasedají pracovníci ústavu. Navíc má ústav kolem sebe shromážděnu velkou skupinu externích pracovníků - odborníků, především z kolektivu programové rady Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice, kteří působí nejen metodicky, ale spolu s pracovníky ústavu i koncepčně a programově v přípravě různých regionálních folklórních festivalů. Podstatně se tak zvyšuje dopad metodického působení ústavu na práci v souborech zájmové umělecké činnosti, což se zpětně odráží ve zvyšující se úrovni nejen souborů, ale i regionálních folklórních festivalů.
      Velkým problémem je absence vydaných a schválených statutů jednotlivých slavností, jež[/] by jasně a pevně stanovily dobu a místo konání, pořadatele, záštitu, finanční krytí, organizační zabezpečení apod., dále absence dlouhodobých koncepcí a nepropracovanost ročníkových koncepcí. Dosud se nám stalo jen jednou, že pořadatelé s námi konzultovali scénář jednoho pořadu. Jsme vůbec rádi, když si s nimi promluvíme o rámcové koncepci ročníku. U části slavností se každoročně mění organizátoři a podle toho doznávají změny i předem domluvené programové koncepce. Většina těchto organizátorů není o koncepci vůbec ochotna jednat. Přesto, že ústav vydal metodický list pro pořadatele regionálních folklórních festivalů, v němž vysvětlil zásady oboustranné spolupráce, nesetkal se s přílišným porozuměním. Ani jeden festival se na ústav neobrátil se žádostí o zvláštní hodnocení svých akcí, pouze se čeká, až budeme publikovat své hodnocení v Národopisných aktualitách.
      Velkou brzdou naší práce je, že dosud nemohl být řádně ustaven krajský poradní sbor pro pořadatele regionálních folklórních festivalů při Ústavu lidového umění ve Strážnici. Hlavní potíž je v tom, že okresní národní výbory nedelegovaly - až na výjimky - své pověřené zástupce z řad pořadatelů folklórních festivalů do tohoto poradního orgánu. Ti se sice z vlastního zájmu a na pozvání ústavu metodických porad se zástupci pořadatelů a programových pracovníků ve Strážnici většinou zúčastňují, avšak nemají právo vystupovat s pověřením okresních orgánů. Je třeba, aby příslušné odbory kultury ONV do krajského poradního sboru delegovaly své zástupce,

29

nejlépe přímo z řad organizátorů festivalů. Jen tak může krajský poradní sbor pro pořadatele regionálních folklórních festivalů odpovědně plnit své poslání.
      Zajímavé jsou vazby regionálních folklórních festivalů k soutěžím a přehlídkám zájmové umělecké činnosti. U části organizátorů regionálních folklórních festivalů stále převládá názor, že na folklórních slavnostech by se měly prezentovat především vítězné soubory a skupiny ze soutěží zájmové umělecké činnosti, Po dlouholetých zkušenostech můžeme říci, že situace je značně složitější. Obě folklórní akce jsou diametrálně odlišné, většinou naprosto neslučitelné. Kritéria pro činnost kolektivů zájmové umělecké činnosti a jejich účast v soutěžních přehlídkách nejsou a nemohou být východisky pro vystoupení na regionálních folklórních festivalech. Soubory na soutěžních přehlídkách vystupují v pevně semknutých monotematických programových blocích předem limitované délky. Také zákony scénického ztvárnění folklórního materiálu pro jevištní vystoupení při přehlídce se liší od scénického tvaru pro vystoupení na volné přírodní scéně, kde se odehrávají folklórní festivaly. Totéž se týká dramaturgie. Soubory při vystoupení na folklórních festivalech se musí přísně podřídit dramaturgii celého pořadu, který dnes již zpravidla předvádí tématický pořad z jednoho regionu. Důležité je i to, že soubory mají na festivale daleko menší časový blok, vystupují často v několika drobných časových úsecích podle záměru autora, který se snaží dodržet jednotící linii celého pořadu.[/] Vždyť v takto koncipovaném tematickém pořadu účinkuje celá řada souborů, vesnických skupin a jednotlivců. Ukázalo se, že když na folklórním festivalu vystoupí soubor třeba i s vítězným programem ze soutěžní přehlídky, u diváků je často ohlas malý, protože dramaturgicky je celý pořad rozbit do bloků podle čísel souborů a z pořadu je v podstatě skládačka spojená nezávazným textem. Celému programu chybí i gradace, i zasvěcené průvodní slovo. Vlastní blok souboru však často neuspěje také, protože nebere zřetel na záměr pořadu, dramaturgii, scénu apod., je blokem ,,sám pro sebe". s těmito potížemi souvisí i uplatnění kolektivů zájmové umělecké činnosti na folklórních festivalech. Pro potřebu pořadů na regionálních folklórních slavnostech musí tedy soubor zpravidla upravovat nebo nacvičit zcela nové pásmo a od vystoupení vesnických skupin se tak liší jen mírou stylizace, jistotou pohybu po jevišti a jistotou provedení, což chybí většině vesnických skupin. Ty jsou však zase stylovější a zpravidla autentičtější, jsou poznamenány lokálním koloritem.
      Faktem zůstává, že část organizátorů regionálních folklórních festivalů si práci usnadňuje tím, že k vystoupení povolává raději renomované soubory a vůbec ne vesnické skupiny, které jsou však v pořadech nejen vítaným osvěžením, ale pro něž účast na regionálním folklórním festivalu je a musí být i nadále základnou, na níž se scházejí ke konfrontacím. Vedle akcí pořádaných přímo v místě během roku by regionální festivaly

30

měly být hlavním cílem a místem seberealizování vesnických skupin. Je proto třeba, aby se festivalů zúčastňovaly jak soubory, tak vesnické skupiny. Vesnické skupiny dominují vždy tehdy, jestliže staví na folklórním materiálu z vlastní obce, který důvěrně znají. Důležité je v nich zastoupení několika generací, jež usnadňuje předávání tradic bez přerušení. Jisté je, že příprava pořadu, v němž účinkují i vesnické skupiny, je podstatně náročnější jak na čas, tak na práci se skupinami, kam musí autor pořadu dojíždět, často jim program z jejich materiálu i pomoci připravit, jelikož skupiny mají potíže se ztvárněním folklórního materiálu pro scénu, zvláště mají problémy s jevištní zkratkou. Nelze však říci, že by regionální folklórní festivaly v Jihomoravském kraji měly nízkou nebo špatnou úroveň. Právě naopak. Jihomoravské folklórní festivaly se tradičně vyznačují velmi dobrou úrovní jak souborů, tak i většiny vesnických skupin. Také úroveň jednotlivých pořadů i celková skladba programů slavností jsou v podstatě velmi dobré. Jen občas se někde vyskytnou potíže.
      Mezi nejstarší náleží Šlapanické slavnosti, které se pořádají každoročně v polovině srpna, v roce 1980 se uskutečnil již 48. ročník. Původní slavnosti, v období vzniku v podstatě regionální, jsou dnes záležitostí místního charakteru. Jsou spojeny se sjezdem rodáků, oslavou šedesátníků a padesátníků a řadou dalších akcí a výstav. Místní folklórní projevy jsou prezentovány pouze v rámci tanců oslavenců jubilujících ročníků. v souvislosti s ma[/]sovým rozvojem folklórního hnutí přímo v Brně i na širším Brněnsku se ukazuje aktuální potřeba vzniku regionálního festivalu, na němž by měly možnost vystoupit soubory a skupiny z této velké oblasti Moravy. Škoda, že snaha pořadatelů vytvořit regionální pořad již v roce 1980 ztroskotala. Vždyť situace byla značně ulehčena úspěchem pořadu regionálního folklóru z Brněnska ve Strážnici. Pro příští ročníky se se soubory a skupinami z Brněnska počítá. Navíc je snaha vytvořit pro kolektivy z Brněnska další prostor pro vystoupení ve Zbýšově při mírových slavnostech.
      Mladý festival se koná každoročně na přelomu měsíců června a července na Cikháji, okr. Žďár nad Sázavou. Zatím se uskutečnily tři ročníky, všechny v rámci okresních mírových slavností. První, konaný ve spolupráci s Krajským kulturním střediskem v Brně, se vyznačoval podtržením zásad pořádání folklórního festivalu. Vystupovaly na něm soubory a skupiny z Horácka ve třech programech. Další ročníky doznaly velkých změn. Přestaly být folklórním festivalem. Před folklórem dostala přednost masová konzumní kultura. Za dva dny slavností se uskutečnil vždy jediný pořad, navíc v nevhodnou dobu, který byl hrubě narušován produkcí sousedního lunaparku. Je to ukázkový případ absence nejen statutu, ale dlouholeté programové koncepce. Do dalších ročníků by se pořadatelé měli vrátit k ideově programovému pojetí prvního ročníku a tvořivě na něj navázat. Je vhodné uvažovat o koordinaci a spolupráci s českými ho

31

ráckými okresy. Bylo by dobré, kdyby se tato akce mohla stát samostatnou, protože jak množství materiálu, tak úroveň a počet souborů a skupin jsou zárukou úspěchu. Chce to ale vytvořit jasnou dlouhodobou koncepci a tím dát dostatek času programovým pracovníkům na přípravu pořadu.
      Stejně starý je též festival v Rešicích, okr. Znojmo. Uskutečňuje se ve dvouletých cyklech, proběhl v roce 1978 a 1980 vždy v druhé polovině května. Měl by podchytit region jihomoravského pohraničí (Podhorácko) a jižní část Horácka. Protože v těchto oblastech je poměrně málo folklórních souborů a skupin, dvouletý cyklus a jednodenní trvání festivalu zcela postačují. Je třeba i zde vypracovat dlouhodobou koncepci a statut.
      Významným regionálním festivalem bývaly Hanácké slavnosti v Kroměříži. Folklórní materiál byl na nich prezentován v několika podobách. Bývaly pořádány v nepravidelných intervalech začátkem června a ke koncepci nebývalo zásadních připomínek. Regionální folklórní festival pro oblast Hané je nutno uchovat a vytvořit z něj akci podněcující rozvoj zájmové umělecké činnosti a vytvářející prostor k její systematické prezentaci. Je třeba jednoznačně určit místo a dobu konání, garantující instituci, vypracovat koncepci, protože na okrese Kroměříž nemají o pořádání zájem. Haná, která tvoří největší národopisný region Moravy, má tímto ohroženu existenci svého folklórního festivalu. Snad se podaří využít iniciativy okresu Prostějov a slavnosti obnovit zde.[/]
      Slovácký rok v Kyjově se pořádá ve čtyřletých cyklech s přestávkami od roku 1921, vždy v polovině srpna. v posledních ročnících předvádí folklórní materiál v osmi typech pořadů. Většinou se jedná o folklór ní projevy z oblasti kyjovského Dolňácka, jen ukázkově se v jednom pořadu předvádí folklór z celého Slovácka. v posledních dvou ročnících došlo ke spojení s okresními dožínkami a okresními mírovými slavnostmi, což zasáhlo značně rušivě do programové koncepce a obsahové náplně tohoto nejstaršího jihomoravskéhofestivalu. Je třeba zvážit vhodnost propojení folklórního festivalu s jinými akcemi.
      Národopisný festival v Miloticích (okr. Hodonín) bývá pořádán v polovině srpna v letech, kdy se nekoná Slovácký rok v Kyjově. Vystupují na něm soubory a vesnické skupiny především z Kyjovska, jimž má umožnit překlenout období mezi Slováckými roky. Je to jediný festival v kraji, který má platný statut. Zatím proběhlo šest ročníků, každý s jedním několikahodinovým pořadem. U tohoto festivalu je potřeba prohlubovat propojení na Slovácký rok v Kyjově, aby výsledky práce vesnických skupin našly svůj výraz v programu Slováckého roku.
      Začátkem června roku 1980 se uskutečnil 27. ročník slavností Podluží v písni a tanci v Tvrdonicích, okr. Břeclav. Od jiných regionálních folklórních festivalů se liší např. pořadem "Sjíždění chasy", ale především soutěžemi zpěváků a tanečníků, což nikde jinde na Moravě nenajdeme. I když se výbor a programová komise snaží pracovat podle kon

32

cepce, ne vždy se jim to z různých důvodů daří. Projevují se zde také rezervy v metodické pomoci Okresního kulturního střediska v Břeclavi při nácviku základních podlužáckých tanců. Pravdou však zůstává, že soubory a skupiny tuto pomoc často nedoceňují. Přes tyto svízele náleží slavnosti mezi přední regionální akce s dobrou perspektivou a zázemím.
      Festival Kraj beze stínu v Krumvíři (okr. Břeclav) vznikl v souvislosti s přípravou pořadu regionálního folklóru kraje hanáckých Slováků na Mezinárodní folkloristický festival Strážnice, začátkem července roku 1980 proběhl teprve pátý ročník. Jeho vývoj podpořila též potřeba souborů a skupin z velké oblasti slovácko-hanáckého pomezí, jež se rozkládá na území okresů Břeclav a Hodonín. První tři ročníky měly po jednom programu mimo průvod, pak přibyl pořad dětského folklóru. U těchto slavností je třeba vypracovat pevnou a jasnou dlouhodobou koncepci.
      Dolňácké slavnosti v Hluku (okr. Uherské Hradiště) jsou pořádány v tříletých cyklech vždy první neděli v červenci. Dosud se uskutečnilo 10 ročníků. Jedná se o třídenní akci s několika folklórními pořady z oblasti celého Dolňácka. Koncepčně zde nejsou problémy, protože výbor pracuje i v období mezi slavnostmi a má vypracovánu dlouholetou koncepci.
      Národopisné slavnosti s jízdou králů probíhají každoročně poslední neděli v květnu ve Vlčnově, okr. Uherské Hradiště. Vedle jízdy králů se v dalších třech programech předsta[/]vují soubory a skupiny z uherskohradišťského okresu. Tyto slavnosti si uchovávají tradičně svou úroveň, jen je třeba dbát na to, aby jízda králů neztratila svůj původní charakter na úkol komerčnosti, též je třeba je koncepčně odlišit od Dolňáckých slavností v Hluku.
      Kopaničářské slavnosti - ve Starém Hrozenkově (okr. Uherské Hradiště) se vyznačují naprostou koncepční neujasněností. Folklórní pořady jsou plánovány až na závěr třídenních slavností, a to ještě tak, aby s nimi pořadatelé neměli žádnou práci (objednané vystoupení) . Přitom v červenci 1980 proběhl již 25. ročník. Tyto slavnosti značně upadají. Je třeba vypracovat koncepci, zastavit růst závislosti na dovážené kultuře a zastavit zmenšování prostoru pro prezentaci regionálního folklórního projevu, obnovit důraz na kopaničářský folklór s možností konfrontace slovenského materiálu.
      Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou (okr. Hodonín) náleží taktéž mezi nejvýznamnější akce tohoto typu. Dlouhodobě spolupracují s předními československými etnografy a folkloristy, což se odráží v promyšlenosti koncepce slavností i pořadů. v posledních ročnících se k folklórním pořadům připojil také úspěšný jarmark. Festival se koná v nepravidelných intervalech v druhé polovině července, podle dohody se mají konat jednou za čtyři roky velké třídenní slavnosti, každoročně pak jen jarmark a jeden večerní pořad.
      Zvláštní kulturní prostředí si vynutilo také dětský festival Mladé Horňácko, jehož 8. ročník proběhl v dubnu 1980. Ke koncepci dět

33

ského festivalu není připomínek, je to příklad úzké spolupráce s odborníky.
      Především politickou akcí jsou Slavnosti bratrství Čechů a Slováků na Javořině, které bývají pořádány v polovině července a jichž dosud bylo uskutečněno 18 ročníků. Potýkají se s podobnými problémy jako festival ve Starém Hrozenkově. Důraz na politickou motivaci je zcela oprávněn, není zde zásadních připomínek.[/]
      Předkládaný příspěvek není ani zdaleka vyčerpávající a má sloužit jako pomůcka k základní orientaci v problematice regionálních folklórních festivalů v Jihomoravském kraji. Zmíněné problémové okruhy chtějí poukázat na občasné nedostatky i závažnější úskalí a tím přispět k jejich odstranění, aby si jihomoravské festivaly své postavení mezi československými folklórními festivaly nejen udržely, ale ještě upevnily.

34

ZPRÁVY

JUBILEA

Antonín Satke šedesátiletý [obsah]

Přední český folklorista, jehož více než třicetiletá práce sběratelská a badatelská se natrvalo zapsala do naší folkloristiky, 12. listopadu 1980 dovršil šedesáti let. Narodil se v Komárově u Opavy, ztratil pak po maturitě jako jiní jeho generační vrstevníci pět let na různých nevolnických pracích hitlerovského tzv. "totálajnzacu", než se mohl po roce 1945 vydat do Prahy a dokončit filozofickou fakultu KU státnicemi na bohemistice a rusistice a svá studia posléze uzavřít doktorátem a kandidaturou věd. Vrátil se mezitím do rodného kraje a vyučoval několik let na opavských středních školách, aby konečně - nejdříve externě, od 1. 1. 1952 definitivně - zakotvil ve Slezském ústavu ČSAV v Opavě a působil tam téměř deset let. Později po reorganizaci opavské instituce přešel do Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze s tím, že jeho pracovištěm zůstala Opava, předmětem badatelského zájmu rodný kraj a zvláště dva jeho nejpoutavější regiony: Hlučínsko a Těšínsko.[/]
      Satke začínal jalo filolog, resp. dialektolog. Jeho první publikované vědecké práce zabývají se především jazykovým územím Hlučínska a tzv. nářečím západoopavským. v souvislosti s dialektologickými výzkumy nicméně stále přitažlivější se mu jevila folkloristika, k níž ho ostatně vedl šestý jakoby smysl pro "lidovost" i estetické hodnoty sebeprostšího uměleckého projevu. Navázal na někdejší předválečnou sběratelskou činnost Čepovu, Stavařovu a Váhalovu - s tím rozdílem ovšem (podobně ostatně jako filolog a dialektolog Fr. Váhala), že nepoužil ničího prostřednictví a sám celých třicet let zapisoval v terénu. Jeho zásluhou natrvalo zůstane, že pro českou folkloristiku zachránil dnes už nepřehledné množství precizně fixovaného materiálu z tzv. prozaické ústní slovesnosti, zdaleka vcelku nepublikované, takže to, co otiskoval porůznu v odborných časopisech, tvoří toliko zlomek _ zachycených "zásob"-. A konečně i to, že objevil řadu kvalitních, vysoce plodných nositelů folklóru ve slezské oblasti, především dnes už mezinárodně proslulého vypravěče Josefa Smol[/]ku, ale jaké A. Baránkovou, M. Čudkovou, A. Chybidziurovou, A. Labajovou, P. Zogatu ad. Jedinečnou monografií je právě knižní vydání pohádek, povídek a vyprávění J. Smolky (Hlučínský pohádkář Josef Smolka, Ostrava 1958, 263 s.) s obsáhlým, v nejednom směru objevným vstupem do problematiky takové folkloristické monografie jako první v naší literatuře vůbec a jedné z mála na světě. Ostatně byla přijata takřka bez výhrad nejen naší, ale v širokém smyslu zvláště slovanskou odbornou kritikou. Satke totiž nepřestal pochopitelně na svých sebebohatších sběrech především tradičního prozaického folklóru, - ale podroboval je soustavné analýze a výsledky svého bádání publikoval a publikuje dosud porůznu v odborných časopisech zprvu v Radostné zemi, jejímž byl určitý. - čas odborným redaktorem, potom v Těšínsku, v Českém lidu aj. Zvlášť pozoruhodný je jeho komplet ve sborníku Hlučínsko (Ostrava 1958, s. 137-184), k němuž připojil úvodní výklad, vycházející z rozboru dialektu a dovršující se syntetickým pohledem na rozsáhlý materiál z repertoáru jeho vypra

35

věčů a tentokráte i zpěváků. Satke otiskl desítky dílčích folkloristických studií, zvlášť pozorně sledoval naši i zahraniční, zejména ruskou, polskou a německou folkloristickou literaturu, a recenzoval ji v podrobných referátech, doplňujících, obohacujících a hodnotících sice distingovaně, ale rozhodně a nekompromisně ... Byla-li jedním z vrcholů jeho folkloristických studií právě monografie o Josefu Smolkovi, bez níž si už naši moderní folkloristiku nedovedeme představit, a druhým pokus o územní syntézu hlučínskou, zůstává nicméně Antonín Satke stále ještě dlužen právě onen co nejširší, nejhlubší, vyčerpávající a co nejpronikavější, syntetizující průzor do historického vývoje a nedávného ještě stavu prozaického folklóru na území celé slezské oblasti po obou stranách hranic, ale také po straně slovenské na východě a moravské na jihu. Tento evropský uzel, nejvýš komplikovaná lokalita, čeká na rozuzlení. Antonín Satke si k němu nejen vytvořil všechny předpoklady heuristické, sběratelské a analyticky badatelské, nýbrž je k němu vlastně předurčen vší svou dosavadní plodnou prací i obsáhlými znalostmi problematiky, za oněch více než třicet let svého vědeckého zá jmu, jímž zůstal rodnému kraji věren. k tomu tedy, k té velké práci dovršitelské a dokončující, mu široká folkloristická obec přeje hodně sil, tvůrčí pohody a zdraví. Drahomír Šajtar[/]

Bibliografie prací Antonína Satka [obsah]

      Naše řeč (rec.). Slsb 47, 1949, s. 358.
      Časopis pro moderní filologii (rec.). Slsb 48, 1950, s. 391-393.
      Fonetická povaha tupých sibilant (š, ž) a afrikát (č, dž) na jazykovém území Hlučínska. Slsb 48, 1950, s. 466-472.
      Ubývání palatalizace v západoopavském nářečí. Slsb 49, 1952, s. 200-205.
      Fonetická stránka nářečí na Opavsku. Slsb 49, 1951, s. 584-585.
      Lidové povídky ze Štěpánkovic. RZ 1, 1951, s. 60-62, 135-137, 166-167; RZ 2, 1952, s. 36-37.
      Několik poznámek o sběru folklóru, jeho zapisování a o lidových vypravěčích na území širšího Opavska. RZ 3, 1953, s. 70-71.
      Lidová povídka z Písku. RZ 3, 1953, s. 71-72.
      Potrestaná chamtivost. RZ 3, 1953, s. 73-74.
      Folkloristický výzkum slezské oblasti v roce 1953. RZ 3, 1953, s. 128.
      Lidové povídky z Hlučínska. RZ 4, 1954, s. 28-29.
      Lidová povídka z Hlučínska. RZ 4, 1954, s. 72-74, 6 obr.
      Lidové povídky s cikánskými moti- vy (s Jar. Zahradníkem). RZ 4, 1954, s. 110-111.
      Lidové koledy ze Slezska. RZ 4, 1954, s. 118-120.
      K zápisu textu ústní slovesnosti, RZ 5, 1955, s. 26.
      Z ústní slovesnosti našeho kraje (O vodnim kralu). RZ 5, 1955,[/] s. 44-46.
      Z hornického a dělnického folklóru našeho kraje (s J. Rohlem). RZ 5, 1955, s. 76-78.
      Lidové povídky z Jablunkovska a Hlučínska. RZ 5, 1955, s. 79- 83.
      České pohádky (rec.). RZ 5, 1955, s. 90-91.
      Pavel Zogata - vypravěč. RZ 5, 1955, s. 118-122.
      Folkloristický průzkum v Ostravském kraji v r. 1955. RZ 6,1956, s. 20.
      Vliv dětského posluchačstva na vy- pravěčův styl. RZ 6, 1956, s. 35-40.
      Konference českých a slovenských folkloristů v r. 1956. RZ 6, 1956, s. 60.
      Konference o ústní lidové slovesnosti čs. RZ 6, 1956, s. 93-95.
      Resoluce konference o ústní lidové slovesnosti. RZ 6, 1956, s. 94-95.
      G. Keremidčiev: Narodnijat pevec djado Vičo Bončev (rec.). RZ 6, 1956, s. 95.
      Pohádky a povídky z Opavska, Frýdecka a Jablunkovska (s V. Kurkovou). RZ 6, 1956, s. 103-108.
      Koledování na Jablunkovsku. RZ 8, 1956, s. 108-115.
      Rumänische Volksdichtungen (rec.). RZ 6, 1956, s. 132.
      LIDOVÉ POVÍDKY z HLUČÍNSKA.
      Povídky lidových vypravěčů za- psal a k vydání připravil Ant. Satke. Opava, SSÚ 1956, 36 s.
      P. Nedo: Sorbische Volksmärchen (rec.). RZ 7, 1957, s. 30-31.

36

      Přetváření folklórních látek v tradičním a hornickém prostředí. RZ 7, 1957, s. 33-39.
      J. Bédier: Román o Tristanovi a Isoldě. Rz 7, 1957, s. 65.
      Deutsches Jb. für Volkskunde II (1956) (rec.). RZ 7, 1957, s. 65-66.
      Tři dětské hry ze Svobody na Hlučínsku. RZ 7, 1957, s. 113-114.
      Enšpiglovské povídky z Brušperka a Hlučínska. RZ 7, 1957, s. 121 až 123.
      Folkloristický výzkum ve slezské oblasti z let 1956-57. RZ 7, 1957, s. 133.
      O některých podmínkách pro úspěšné plnění úkolů našeho ústavu. Zprávy SSÚ v Opavě, č. 86 (leden 1957).
      Prohlubování česko-polské spolupráce na problematice Slezska. Zprávy SSÚ v Opavě, č. 87 (březen 1957).
      HLUČÍNSKÝ POHÁDKAŘ JOSEF SMOLKA. Pohádky, povídky a vyprávění Jos. Smolky zapsal, úvodem a poznámkami opatřil Ant. Satke. Publ. SSÚ sv. 24, Ostrava 1958, 283 s. Rec.: Demos 1, 1960, s. 205-208. (O. Sirovátka) ; RZ 9, 1959, s. 29-31 (D. Šajtar).
      Kalendarz Zwrotu na r. 1957 (rec.). RZ 8, 1958, s. 31.
      Nad resolucí konference o ústní slovesnosti, RZ 8, 1958, s. 3233.
      G. Ortutay: Ungarische Volksmärchen (rec.). RZ 8, 1958, s. 33 až 34.
      Dva horničtí vypravěči, RZ 8, 1958,[/] s. 46-52.
      Bilten Instituta za prvučavanje folklora (rec.). RZ 8, 1958, s. 65.
      G. Hensen: Überlieferung und Persönlichkeit (rec). RZ 8,. 1958, s. 65-66.
      Slovenské ľudové balady. RZ 8, 1958, s. 98.
      Z prozaické ústní slovesnosti Hlučínska. RZ 8, 1958, s. 106-112.
      R. Wossidlo - G. Hensen: Meklenburger erzählen. RZ 8, 1958, s. 129-130.
      O MLUVĚ, POHADKÁCH A PÍSNÍCH LIDU. In: sbor. Hlučínsko. Příroda - Lid - Kultura. Ostrava, Kraj. nakladatelství 158, s. 137-184.
      K charakteristice slovenského vypravěče v čtyřicátých letech 20. století. In: sbor. Franku Wollmanovi k sedmdesátinám. Praha, SNP 1958, s. 474-481.
      Z problematiky naší dialektologie. Zprávy SSÚ v Opavě, č. 92 (leden 1958).
      A. Sivek: Ondráš z Janovic (rec.). RZ 9, 1959, s. 29.
      Rozklad pohádky předimenzováním sujetové stavby (Nad repertoárem vypravěče Aloise Anjela). RZ 9, 1959, s. 67-79, 9 obr.
      Falešné předsudky o jazyce lidových písní. RZ 9, 1959, s. 118.
      Studie ze slovanské jazykovědy. In: Franku Wollmanovi k sedmdesátinám (rec.). Slsb 57, 1959, s. 247-248.
      Zvuková stránka v zakončení a závěrečných formulích slezských pohádek. RZ 10, 1960, s. 21-26.[/]
      Pohádky z Moravy (rec.). RZ 10, 1960, s. 62-63.
      Slavnost "Honění krále" ve Lhotce u Hlučína. RZ 10, 1960, s. 73-76.
      R. Peetsch: Das Berliner Kinderspiel der Gegenwart. RZ 10, 1960, s. 127.
      Jazykovědné bádání o Slezsku po r. 1945, Slsb 58, 1960, s. 257-266.
      Rodné zemi (rec.). Slsb 58, 1960, s. 424-425.
      Fr. Měštk: Serbsko-polska hranica od 16. a 17. let. Bibligr. za 1. 1957 (Budyšin 1958) (rec.). Slsb 58, 1960, s. 425.
      Přechodný ráz nářečí. Slsb 58, 1960, s. 566.
      Několik poznámek k využívání a sestavování repertoáru u vypravěčů a zpěváků. RZ 11, 1961, s. 33-43, 4 obr.
      Kladensko (s H. Podešvovou, j. Gelnarem a V. Puklem) (rec.). RZ 11, 1981, s. 58-60.
      Jahrbuch für Volkskunde (rec.). RZ 11, 1961, s. 63.
      Využívání filmu při zkoumání vypravěčského uměleckého projevu. Zprávy SSÚ v Opavě, č. 116 (únor 1961).
      St. Rospond: Dzieje Polszczyzny Śląskiej (Katowice 1959) (rec.). Slsb 59, 1961, s. 389-391.
      Anna Chybidziurová - vypravěčka z Jablunkovska. NA, 1965, č. 3-4, s. 19-28.
      Poezie Ludmily Hořké. Slsb 66, 1968, s. 342-359.
      Hlučínskem krok za krokem. Opava, Matice Sl. 1969, 7 s.

37

      O. Sirovátka: Česká lidová slovesnost a její mezinárodní vztahy (rec.). Slsb 68, 1970, s. 278-279.
      740 let Záblatí u Bohumína (rec.). Slsb 68, 1970, s. 330.
      Sabalowe bajki (rec.). ČL 57, 1970, s. 163.
      Hlučínsko a jeho lid. Slezsko 2, 1970, č. 1-2, s. 44-46.
      Byda (Vyprávění A. Chybidziurové z Bukovce). Těšínsko 1970, č. 3, s. 41.
      Lidové povídky, humorky a anekdoty z Těšínska. Těšínsko 1971, č. 1-2, s. 28-31.
      Z vlastní písňové tvorby Marie Czudkové z Milíkova. Těšínsko 1971, č. 1-2, obálka (s texty pěti písní).
      Vaserpoláčtina, šlonzáctví, volkslista. Slezsko 3, 1971, č. 2, s. 30.
      Ondrášovská tradice stále živá. Slezsko 3, 1971, č. 2, s 32.
      Tschechische. Volksmärchen (usp. O. Sirovátka). ČL 58, 1971, s. 115.
      Staří slezští kazatelé (rec.). ČL 58, 1971, s. 119.
      M. Reinartz: Genese, Struktur u. Variabilität eines sogenannten Ehebruchschwanks, (rec.). ČL 58, 1971, s. 311.
      J. Jech: Tschechische Volksmärchen. Slsb 69, 1971, s. 108.
      O. Sirovátka: Tsch. Volksmärchen. Slsb 69, 1971, s. 108.
      Płyniesz Olzo ... (rec.). Slsb 69, 1971, s. 207.
      Zd. Kalista: Matěj Vierius (1634-1680) (rec.). Slsb 69, 1971, s. 214.
      Bery śmieszne i ucieszne (rec.).[/]
      Slsb 69, 1971, s. 434.
      St. Sohr: Ondrášova smrt a jiné beskydské pohádky a pověsti (rec.). NA 8, 1971, č. 2, s. 178 až 179.
      O pachołkovi i jednej gaždžině. Těšínsko 1972, č. 1-2, s. 37-38.
      B. Němcová a L. Hořká - podobnost dvou osudů v životě a tvorbě. ČL 59, 1972, s. 1-4.
      L. Hořká, spisovatelka bolesti a nadějí, hlučínského lidu. Slezsko 4, 1972, č. 1-2, s. 16-19.
      Folklor v życiu współczesnym (rec.). ČL 59, 1972, s. 52.
      D. Simonides: Współczesna śląska proza ludowa (rec.). ČL 59, 1972, s. 59.
      Kolokvium o úloze průmyslových závodů při formování a strukturálních přeměnách průmyslových, oblastí. ČL 59, 1972, s. 61.
      Skazki terskogo berega Belogo morja (rec.). ČL 59, 1972, s. 251.
      K. Piegza: Opowiadania Beskidzkie. Slsb 70, 1972, s. 73.
      O. Skalníková - K. Fojtík: k teorií etnografie současnosti (rec.). Slsb 70, 1972, s. 159.
      D. Simonides: Powstania śląskie we współczesnych opowiadaniach ludowych (rec:). Slsb 70, .1972, s. 320.
      Hornický folklór a tradice z Jablunkovska. Těšínsko 1973, č. 3, .s. 9-11.
      Současná žákovská anekdota. ve Slezsku a na Ostravsku. ČL 60, 1973, s. 70-86.
      Studie o vývoji průmyslu a průmyslových oblastí (rec.), ČL 60, 1973, s. 110.[/]
      J. Ligęza: Podania górnicze z Górnego Śląska (rec.). ČL 60, 1973, s. 172.
      Slovjanśke literaturoznavstvo i folklorystyka (rec.). ČL 60, 1973, s. 249.
      Vypravěč-humorista a satirik nejčastější typy v současném prozaickém folklóru. NA 10, 1973, č. 2, s. 105-128.
      U. Tomkiewiczowa - Wł. Tomkiewicz: Dawna Polska w anegdocie (rec.). NA 10, 1973, č. 4, s. 307-308.
      P. Kubisz: Zaszuwierzóny świat (rec.). Slsb 71, 1973, s. 312.
      Současná pohádka na Jablunkovsku. Těšínsko 1974, č. 2, s. 16-20.
      Pověsti, humorky a anekdoty o posledním brušperském soukeníku Celestýnu Špačkovi. ČL 61, 1974, s. 71-85.
      B. Šteger: Zázračné slunečnice (rec.). Slsb 72, 1974, s. 157.
      Sedmilhářské povídky z Těšínska. Těšínsko 1975, č. 3, s. 16-18.
      Liška a vlk. Zvířecí pohádka z Opavy-Kateřinek. Vlast. listy 1, 1975, č. 2, s. 33-34.
      Měl moc peniz. Lid. pohádka z Opavska. Vlast. listy 1, 1975, č. 2, s. 34.
      Lidoví vyprávěči - komikové z dělnického prostředí. NA 12, 1975, č. 4, s. 253-259.
      Vypravěči a posluchačstvo. Mionší 1975, s. 6-7.
      Soutěž o nejzajímavější vlastní životopis. ČL 62, 1975, s. 49.
      Zpívali pro zítřek (rec.). ČL. 62, 1975, s. 50.
      Ostravská průmyslová oblast v prv-

38

ní polovině 20. stol. ČL 62, 1975, s. 50-51.
      J. Pleskot: Lidové hry divadelní z: Kravařska. ČL 62, 1975, s. 178.
      Hornická protištajgrovská a protidozorcovská anekdota a humorka. ČL 62, 1975, s. 196-207.
      K. D. Kadłubiec: Gawędziarz Cieszyński Józef Jeżowicz. ČL 62, 1975, s. 245.
      Etnografie pražského dělnictva (rec.). Slsb 73, 1975, c. 54.
      Zlatý cop (rec.). Slsb 73, 1975, s. 68.
      F. Měštk: Jurja Pilkowe zawostajenstwo w serbskim kulturnym archiwje. Slsb 73, 1975, s. 153.
      Etnografie dělnictva I, II (rec.). Slsb 73, 1975, s. 236.
      V. Ju. Krupjanskaja - O. R. Budina: Kultura i byt gorňakov i metallurgov Nižnego Tagila. Slsb 73, 1975, s. 313.
      Těšínské pohádky. Mionší 1976, č. 2, s. 14-17.
      Folklórní a nefolklórní anekdota. Sb. Etnografie 1976 - Malé tisky.
      Etnografie Prahy. Konference o etnografii pražského dělnictva a o etnografii města a jeho zázemí. Slsb 74, 1976, s. 151-152.
      H. Salichová: Stařenčina loktuše. NA 13, 1976, č. 2, s. 143-144.
      Co nového ve folklóru u našich polských sousedů. Těšínsko 1976, č. 2, s. 32.
      Dvě knížky z našeho kraje (Pohádky Fr. Lazeckého a H. Salichové (rec.). Nové Opavsko 1976, č. 4.
      Přírodní podmínky a hornický roz[/]voj ostr.-karvinského revíru. Celostátní muzejní seminář 1975. ČL 63, 1976, s. 49.
      K. Piegza: Tam pod Kozubową. ČL 63, 1976, s. 118.
      H. Salichová: O zlatém zoubečku (rec.). ČL 63, 1976, s. 186.
      Ad. Dygacz: Ludowe pieśni górnicze w Zaglębiu Dambrowskim. ČL 63, 1976, s. 250.
      Hornický folklór a kalendáře. ČL 64, 1977, s. 95-100.
      Škádlivé pohádky. Mionší 1977, č. 1, s. 8-9.
      Práce a vyhlídky národopisné sekce Vlastivědné společností při Slezském muzeu v Opavě. Vlast. listy 3, 1977, č. 1, s. 21.
      Jak se synek učit u čarodějnika. Vlast. listy 3, 1977, č. 1, s. 33-35.
      Bejatka. Vlast. listy 3, 1977, č. 2, s. 21-22.
      Jaroslav Olšák - umělec vyrostlý v regiónu. Vlast. listy 3, 1977, č. 2, s. 30.
      Literatura chudých. Nové Opavsko 1977, č. 12.
      Tam v Opavě na rynečku. Nové Opavsko 1977, č. 21.
      Ostravský humor. Ostr- večerník 1977, č. 79.
      O májích v máji. Ostr. večerník 1977, č. 93.
      Folklor robotnicznej Łodzi, Slsb 75, 1977, s. 306.
      I. Heroldová: Válka v lidovém podání (rec.). Slsb 75, 1977, s. 315.
      K. Horálek: Folk Poetry - History and Typology. NA 14, 1977, č. 3, s. 231-233.[/]
      M. Bošković-Stulli: Usmene pripovijetke i predaje s otoka Brača. ČL 64, 1977, s. 63.
      Fr. Lazecký: Černá princezna a Ptáček Konypáček. ČL 64, 1977, s. 120-121.
      Strachy na smugu. Bajki opoczyńskie (rec.). ČL 64, 1977, s. 191.
      Agilní činnost katowického kulturního sdružení. Ostr. večerník 1978, č. 4.
      Muzikantský a ochotnický humor havířů. Ostr. večerník 1978, č. 67.
      Lomná 1977. Ostr. večerník 1977, č. 187.
      Folklór opavského předměstí. Opav. kult. zprav. říjen 1978.
      Proměna písně v pohádku. Mionší 1978, č. 1, s. 12-13.
      Netradiční folklór v česko-polské oblasti. Slavia, 178, č. 4, s. 430n.
      D. Simonides: Współczesny folklor słovny dzieci i nastolatków (rec.). ČL 65, 1978, s. 188.
      Rocznik Katowicki IV (rec.). Slsb 76, 1978, s. 148.
      J. Pośpiech: Tradycje folklorystyczne na Śląsku w 19 i 20 wieku. Slsb 76, 1978, s. 148.
      F. Kotula: Znaki przeszłošci (rec.). NA 15, 1978, č. 2, s. 122-123.
      Sborník o otázkách písňového a hudebního folklóru na Těšínsku. Těšínsko 1978, č. 1, s. 16-17.
      Neznámé hornické anekdoty z Kladenska. ČL 66, 1979, s. 3-12.
      K. Żygułski: Współnota śmiechu. ČL 66, 1979, s. 123.
      Ostravsko-karvinské látky v hornických anekdotách M. Majerové.

39

Těšínsko 1979, č. 1, s. 8-10.
      Ústní slovesnost lomňanského údolí. Sb. Údolím Lomné, 1979, s. 25-26.
      Vypravěči a zpěváci na improvizované besedě. Mionší 1979, s. 123-124.
      Migrační procesy dělnictva a folklór. Etnografie českého dělnictva. (Praha 1978), s. 79 n.
      Koledování a koledníci. Nové Opavsko 1979, č. 52.
      O. Sirovátka - M. Šrámková: Čarovná stolička (rec.). ČL 67, 1980, č. 1, s. 55.
      O. Sirovátka: Plný pytel pohádek (rec.). ČL 67, 1980, č. 1, s. 55.
      Kumotry diobła (rec.). ČL 67, 1980, č. 2, s. 121-122.
      E. Bejček: Hornické přezdívky na Příbramsku. ČL 67, 180, č. 3, s. 186-187.
      Seznam použitých zkratek:

      ČL = Český lid
      NA = Národopisné aktuality
      RZ = Radostná země
      Slsb = Slezský sborník
      SPN = Státní pedagogické nakladatelství
      SSÚ = Slezský studijní ústav
      Sestavil Viktor Ficek

K padesátinám Jaromíra Gelnara [obsah]

Prvním z letošních padesátníků je PhDr. Jaromír Gelnar, CSc. (19. 1. 1931), folklorista, hudební redaktor Čs. rozhlasu Ostrava. Spolupráce s ním znamená pro každého jistotu, že se nebude postupovat stej[/]

ně jako minule, ve vyjetých kolejích a v rámci vžitých konvencí. Při terénní dokumentaci se soustředí nejen na vlastní hudební projev, ale i na jeho nositele s cílem poznat společenskou funkci projevu a prostředí, v němž vzniká. Proto jsou jeho záznamy lidové hudby a zpěvu tak živé (postihují víc než vlastni projev), na rozdíl od záznamů jiných badatelů, byť i pořízených u stejných interpretů. Vždycky jsem u něho obdivoval, že v nejmenším nenarušuje atmosféru psychických kontaktů, do nichž vstupuje. Nesnaží se přizpůsobil dokumentova[/]nému prostředí, ale vždycky je přijímá.n jako host intimně vzácný, v jehož přítomnosti stojí za to hrát s tím nejsilnějším citovým zaujetím. Ze všech jím zveřejněných projevů lidového hudebního umění připomínám alespoň gramofonové desky Svatba ze Suché Hory (1968), Romane gila (1974).
      Další vlastností, kterou mne vždy fascinoval a inspiroval, je jeho odborná náročnost na dokonalost záznamu, na výběr reprezentantů a na práci souborů. I při nejvyšším stupni únavy je ochoten a schopen začít úplně znovu mnohahodi

40

novou práci, má-li naději, že dosáhne lepšího výsledku.
      Jarek Gelnar je mezi svými přáteli znám tím, že všude přijíždí o několik hodin později, než by měl. Není to však proto, že by zapomněl, ale proto, že dodělával relaci, po cestě za volantem promýšlel nějakou další programovou koncepci a desetkrát se zastavil domluvit v terénu další záznamy, na které mu zatím v těch 24 hodinách nezbývá čas, ale cítí, že je musí udělat za každou cenu, protože se bojí, aby se nalezené hodnoty neztratily navždy. z každých 24 hodin jeho života totiž cítíme nejen plodné a neobyčejně intenzívní pracovní vypětí, ale i neobvyklou šíři záběru. Od nejdrobnější terénní dokumentace přes důkladnou katalogizaci, vědecké studie (zejm. při jeho působení v ÚEF ČSAV v Brně 1957 až 1975; o východním písňovém typu - 1962, 1973, o interpretačních rovinách - 1962 aj.), sbírky lidových písní (zejm. z Jablunkovska - 1957), k rozsáhlé činnosti prezentační, na kterou vždy kladl značný důraz. Kromě práce hudebního redaktora v Čs. rozhlase Ostrava (do roku 1957 a od roku 1975) to jsou populární edice lidových písní (Národní zpěvník - 1966), televizní pořady (např. k jubileu L. Janáčka - 1978, portrét gajdoše Pavla Zogaty - 1980), programy pro folkloristické festivaly (z nejobjevnějších byl pořad Gury, naše gury provedený ve Strážnici 1966), koncepční a organizační činnost v poradních sborech festiva[/]lů (zvl. Dol. Lomná, Strážnice, Rožnov p. R.) a v porotách nejrůznějších soutěží týkajících se hudebního folklóru. Jeho působnost sahá až po drobnou práci s interprety, kteří již nepatří do primární vrstvy autentických nositelů, se soubory.[/] Každá nová Gelnarova práce bývá i metodickým přínosem.
      Přejeme ti, Jarku, do dalších let mnoho sil ke zdaru všech tvých tvůrčích záměrů! Jiří Langer

NEKROLOG

Za primášem Janem Ňorkem [obsah]

Patřil k předním hudcům z Ňorkova rodu, v němž se muzikantství dědilo z pokolení na pokolení, a k jedněm z nejvýraznějších postav horňáckého hudeckého projevu! Odešel v požehnaném věku 87 let: 29. listopadu 1893 se narodil a ve stejný den roku 1980 zemřel. Tak důkladně měl tu svou životní dohru muzikant Ňorek spočítánu. Byl pochován 4. prosince v rodné obci Hrubé Vrbce a na jeho památku zde vznikla tato písnička:

1.
Ej, už umrel ten primáš,
ej, co nám hrával čardáš,
aj husle dohrály,
co sedlácké hrály.
2.
Ej, čas mění aj časy
ej, jak ty roky běžá,
už tu na kerchově
šeci štyré ležá.
3.
Ej, spí tady syn, tata,
ej, děda aj praděda,
usnúly pěsničky,
už je, chłapci, běda.[/]
4.
Ej, co bylo, je aj včil,
ej, co bude, už było,
šak to umírání
nemine žádného.
5.
Ej, navráť sa, sedlácká,
e j, ty pěsničko našą
a jak ty, co tu spjá,
hledaj si primáša.

      Na nápěv písně Ej, na velických lúkách - "horňáckého chorálu", jak říkají někteří místní písmáci složil tento text zpěvák Martin Holý (nar. 1902). Stalo se totiž na Horňácku tradicí, že úmrtí člověka dává vzniknout nové písni. Text se nahonem rozmnoží a píseň pak po malé zkoušce, zpívá mužský sbor, zpravidla na hřbitově. Jen některé písničky se pro svůj obecnější obsah při těch smutných příležitostech opakují. Tato však byla určena jenom hudci Janu Ňorkovi. Ale nezpívala se: mužský sbor se tentokráte nesešel včas a v potřebném počtu, aby mohl píseň nacvičit a zazpívat, jak by si primáš Ňorek

41

zasluhoval. Konstatování "usnúly pěsničky", stejně jako pobídka "návráť sa, sedlácká" z citované písně pro místní podmínky tedy platí!
      Hudec Jan Ňorek je dobře dokumentován jak zvukově, tak filmově. Jsou tu nahrávky a filmy od počátku 30. let a jsou také přesně zachyceny hudecké sestavy z jednotlivých období celého staletého vývoje této rodové kapely (srov. D. Holý: Ňorkova muzika z Hrubé Vrbky, Národopisné aktuality, 6, 1969, s. 31-56; dále roč. 16, 1979, s. 70 n.).
      Vidím ho, jak při taneční zábavě sedí mezi ostatními muzikanty uprostřed "za tabulú" - za podlouhlým stolem - bez jediného okázalejšího pohybu, jak ale břitkým a úsečným smyčcem vytesává své zvláštní rytmické figury, kdy zabírá na houslích všechny čtyři struny, jak umně vyhrává šestnáctinky ve verbuňkové fryšce a zejména jak se dovede radovat z dobré muziky a zpěvu. Ale vybavuje se mi též jeho upřímný stesk nad zánikem kapely i nad postupující hluchotou, kdy už se nemohl těšit ani z nedělní hry za varhanami.
      Jeho ruce byly těžké - mozolnaté a jeho houslový tón byl proto sedlácký; neměl nic společného s nějakou uhlazeností a vyumělkovanosti. Byl stejně drsný jako jeho dlaně, které však přesto uměly něžně pohladit. Dušan Holý[/]

Zemřel Jan Ňorek - primáš a Hrubé Vrbky [obsah]

Chvalte jej podle velké důstojnostijeho... Chvalte jej na husle a varhany... to není pokorná chvála Boha z žalmu 150, ale chvála velké důstojnosti člověka, který prožil celý svůj život v práci a odevzdání se společnosti, v seberozdávání jako hudebník, rodový hudec po otci i dědovi - Jan Ňorek.
      Přesně v den svých 87. narozenin dne 29. listopadu 1980 se rozloučil se životem, který byl pro něho poslední léta již jen obdobím ticha, dávajícího možnost znovu prožívat v duchu svět široké palety tónů, kterým na svých houslích uměl dát rozlet ptáka, neznajícího omezení ve svých zpěvních[/] variacích. Ňorkovy housle to byly, které zaznamenaly největší bohatost jemných cifer mezi všemi žijícímí hudci.
      Když zazněl sbor horňáckých zpěváků nad jeho hrobem slovy "husle, moje husle, už ste mně dohrály, kamarádi moji, už ste dozpívali" - znělo to prostě a odevzdaně, tak, jak plynul celý nevzrušivý, vyrovnaný život člověka, jenž dozrál k smrti. Nezněla z toho zoufalá tragedie, zněl z toho neúprosný zákon života a smrti. Tak mu sám vždy Jan Ňorek rozuměl, jemu se podroboval a hudbou svých varhan i houslí vždy chválil.
      Odešel velký muzikant, hudec, odešel krásný člověk a je jenom na jeho následovnících, aby pochopili, že člověk je smrtelný, ale píseň je věčná. Vítězslav Volavý

42

KNIHY

V. Je. Gusev: Estetika folklóru. [obsah]

Přeložil Rudolf Lužík. Odeon, Praha 1978, 373 stran, rejstříky
      Základní dílo sovětské folkloristiky vyšlo po více než desíti letech čekání a po překladu do polštiny také v českém znění. Je to záslužná práce, neboť Gusevova kniha tvoří jednotný, specificky utvořený a komplexně pojatý celek, v němž je kromě problematiky lidovosti folklóru a jeho místa v lidové kultuře věnována nejobsáhlejší pozornost klasifikaci folklorních skladeb (v češtině užívanější než "děl"), dále kolektivnosti tvůrčího procesu, tradici a improvizaci, umělecké metodě folklóru a jeho estetickému vztahu ke skutečnosti. Důležitost knihy pro českého uživatele byla dlouhou dobu podceňována, a tak se stala, že práce dnes je v některých bodech překonána samotným autorem. Týká se to některých východisek při estetické klasifikaci žánrů (s. 152 n.), dnes již málo užívaného třídění na rody, druhy a žánry, které je poplatné Timofejevově teorii literatury, týká se to i některých poznatků např. o realistické metodě ve folklóru (s. 238), která se dnes v sovětské folkloristice objasňuje poněkud jinak. Řada nových pohledů byla uveřejněna v letech 1967 (rok vy[/]dání originálu) až 1976, kdy byl překlad patrně dán do výroby. Bylo tedy povinností zvláště takového nakladatelství, jako je ODEON, opatřit knihu předmluvou nebo doslovem, v němž by se po dohodě s autorem modernizovaly některé jevy (příkladem může být ruský překlad Cocchiarovy příručky). V. Je. Gusev již řadu let řídí leningradský Státní institut pro divadlo, hudbu a film, vydal základní práci o pramenech ruského lidového divadla (1977), v níž dále rozvádí své názory o tomto žánru, a k řadě otázek se vyjádřil např. na slavistických sjezdech 1968 a 1973 a jinde. Při přípravě českého překladu bylo možno k těmto studiím přihlédnout.
      Samostatné poznámky by bylo možné věnovat použité terminologii a jejím rusismům; funkčně se zde neobjevuje např. běžné české "vyprávění ze života" nebo "vzpomínkové vyprávění", ačkoliv o nich vyšla samostatná práce Michálkovy již v roce 1971 (a vlastně i tak používáme častěji "memoráty" než "memorata"); stejně se nevyskytuje u nás běžný termín "obchůzka", "obchůzková píseň, hra", nemluvě o "pověrečné povídce", která u nás zdomácněla, i když se v poslední době opět poněkud uvádí v pochybnost. Lze mít za to, že překlad byl[/] konzultován a nepochybně i konfrontován s literaturou, ale bohužel se nevzaly v úvahu ani starší terminologické příspěvky Jechovy z roku 1956, Sirovátkovy z pozdější doby aj. Snad i k této otázce mohla kniha v českém znění obsahovat několik řádků vyjádření, protože bude sloužit opět po řadu let jako základní literatura. Odpovědnost nakladatele je mimo pochybnost.
      Tyto poznámky neubírají nic na ceně samotnému edičnímu činu. Překladatel vyřešil i složité pasáže dobře a zejména iniciativně doplnil práci detailně zpracovaným jmenným rejstříkem, vysoce funkčním a unikátním rejstříkem názvů a postav folklórních a literárních děl (nemá u nás obdoby) a obsáhlým věcným rejstříkem, to vše petitem na str. 337-374, čímž výrazně vzrostla čtenářská orientovanost. Také soupis literatury (s. 311 až 335) byl přizpůsoben našemu úzu. Rozebrané první vydání svědčí o větším než jen tisícihlavém čtenářském zájmu.
      Na závěr by bylo možné dodat, že další dvě práce z této oblasti, a to k estetice folklóru a Analýza folklórní tvorby (V. Voigt, Budapest 1972) také dosud marně čekají na svého překladatele a editora. Bohuslav Beneš

43

Lidová architektura v Božencích od konce 18. do počátku 20. století

Bagra Georgieva: Narodnata architektura o Boženci ot kraja na XVIII do načaloto na XX v. [obsah]

Vydavatelství Bulharské akademie věd, Sofia 1979, 153 stran
      K dlouhé řadě prací o bulharské architektuře z doby národního obrození přibyla v roce 1979 monografie arch. Bagry Georgievové o lidové architektuře ve vesnici Boženci na Gabrovsku. Na rozdíl od jiných prací akcentuje autorka etnografický aspekt.
      Vesnice Boženci, ležící 16 km východně od města Gabrova na severních svazích Staré planiny, patří z hlediska lidové architektury k nejzachovalejším lokalitám v Bulharsku. Dodnes je tu kolem 100 domů postavených od konce 18. století do počátku našeho století. Boženci jsou jednou z bulharských vesnic, v nichž v období bulharského národního obrozezení kvetl bohatý hospodářský a duchovní život a ruku v ruce s tím se také rozvíjela zdejší architektura. Rozkvět obce vrcholí kolem osvobození země z osmanské nadvlády v roce 1878. Brzy potom dochází k postupnému ekonomickému úpadku, který doprovází přesídlování zdejších obyvatel do Dobrudže a jiných míst v Bulharsku. Dnes jsou Boženci muzejní rezervací s bohatým dědictvím obrozenecké architektury, skýtající jedinečnou možnost vědeckému bádání.[/]
      Autorka sleduje zdejší architekturu v kontextu celkového vývoje sídla, které patří k hromadnému typu. Vesnice se skládá z částí ("machali"), nazvaných podle několika velkých rodů, které zde žily. Někdejší řemeslnicko-obchodnický ráz obce připomínají jak obytné domy a provozní stavby, tak některé veřejné budovy, které se dochovaly dodnes v původním stavu (kavárna, budova obecního úřadu, škola, dílna na vosk aj.).
      Zvláštní kapitolu věnuje autorka dvorovému komplexu a hospodářským stavbám. Dvory tradičních boženeckých obydlí se vyznačují malou nepravidelnou plochou. Hlavní místo zde zaujímá dům směřující průčelím do uličního prostranství. Počet hospodářských staveb je malý. Omezuje se na "plevnik" k ukládání sena a slámy, sýpku na obilí ("chambar"), chlév pro ovce; v některých dvorech je postavena pec. Toto řešení dvora plně odpovídalo hospodářskému zaměření obyvatel i provozu domácnosti.
      Stěžejní část monografie tvoří oddíl o obytné architektuře. Autorka poukazuje na to, že v Božencích se dochovaly stavební tradice a technické postupy, originální půdorysná řešení a jiné prvky, které se zde uplatňovaly od 18. století. Svým celkovým charakterem se lidová architektura v Božencích řadí k regionální formě trevnenského domu, který je rozšířen na severních svazích Střední Staré planiny v okolí Trjavny, Gabrova, Drjanova a Eleny. Stavební mate[/]riály používané při stavbě zdejších domů (dřevo, kámen, hlína) pocházejí z místních zdrojů; stěny jsou budovány hrázděnou ("pajantovou") konstrukcí, střecha má polosochový krov a je pokryta plochými kamennými deskami.
      Při studiu vývoje boženeckého domu považuje B. Georgievová jako rozhodující prvek jeho půdorysnou skladbu, v níž se odrážejí regionální zvláštnosti i způsob život obyvatel. Na druhé místo pak klade objemovou a průčelní kompozici (vertikální řešení domu, jeho symetričnost a asymetričnost, celkový vzhled a silueta). z hlediska charakteru bulharské architektury je volba uvedených kritérií vhodná a plně opodstatněná. Na jejich základě mohla autorka sledovat specifické znaky tradičního domu v Božencích a také jej srovnávat s architekturou jiných bulharských regionů, kde se setkáváme s dvěma základními formami: domem přízemním (převažuje v rovinných oblastech) a domem patrovým (je typický pro horské regiony). Na základě uvedených kritérií vyděluje autorka dům s "čardakem" (otevřený dům), jehož kompozičním a organizačním jádrem je místnost s ohništěm ("kašti"), z níž se vstupuje do ostatních domových prostor, a dům bez "čardaku" (uzavřený dům), kde centrem kompoziční koncepce je nevelký průchodný prostor, kolem něhož jsou soustředěny a z něho přístupny ostatní části domu. První typ domu považuje autorka za starší a jeho

44

výskyt spojuje se středně majetnými vrstvami obyvatel. U druhého typu jsou patrny spojitosti s městskou obytnou architekturou z doby obrození (tyto domy si v Božencích stavěli především zámožní řemeslníci a obchodníci). Při studiu specifických znaků lidové architektury v Božencích podává autorka také prostorovou a funkční charakteristiku domových prostorů ("kašti", "soba", "odaja", "čardak", "prust") a ukazuje jejich přímou souvislost se způsobem života zdejších obyvatel. v závěrečné části práce pak B. Georgievová pojednává o vnitřní architektuře a zařízení domů, o architektonicko-stavebních detailech, umělecké výzdobě a dekorativním ztvárnění lidové architektury v Božencích.
      Monografie B. Georgievové je příkladem detailní analýzy vývoje lidové architektury v jedné lokalitě. Tento přístup umožňuje vyčerpávajícím způsobem zpracovat materiál,, uvést jej do vzájemných souvislostí a také do širšího stavebně historického a kulturně historického kontextu. Hodnotu monografie, která je vkusně graficky upravena, zvyšuje i pečlivě zpracovaná plánová a fotografická dokumentace, která je přímo propojena s textovou částí publikace. Arch. Bagra Georgievová svou knihou obohatila vědeckou literaturu o nové poznatky a znovu potvrdila vysoké umělecké kvality a historickou hodnotu lidové architektury z období bulharského národního obrození. Václav Frolec[/]

Významná pomůcka k výzkumu lidové prózy

Karel Dvořák: Soupis staročeských exempel. Index exemplorum paleobohemicum. [obsah]

Praha 1978, 177 s. (ruské a německé resumé)
      Kdo se obírá lidovým vyprávěním nebo středověkou literaturou, ví, že exempla znamenala ve středověkém a později v barokním kazatelství oblíbený a rozšířený literární žánr. jsou druhově a tematicky rozmanitá a pestrá, najdou se v nich doklady a citace z pohádek, bajek, pověstí, anekdot a humorek atd. Když vydal před více než deseti roky americký badatel F. C. Tubach více než pětisetstránkový mezinárodní soupis Index exemplorum (Helsinki 1969, FFC 204), dal tím bádání nad tímto literárním druhem důležité východisko a základní pomůcku.
      K. Dvořák vytěžil z nejrůznějších památek české národní a latinské literatury český národní index exempel: obsahuje doklady od počátku české literatury až do husitské epochy. Sestavil je ze 36 spisů a sborníků oné doby a našel v nich asi 600 typů exempel. Při zpracování soupisu se opíral o příklad amerického kolegy; Dvořákův index patří k prvním výsledkům, jež vznikly podle Tubachova vzoru. Ale vlastní Dvořákův přínos je veliký. Staročeská exempla, jež Dvořák klasifikoval, doplňují Tubachův soupis o celou polovinu svého počtu, což je asi dvacetina všech me[/]zinárodních typů v soupisu Tubachově (ten má 5 400 čísel).
      Je pochopitelné, že český soupis ocení hlavně nebo jenom odborník ve folkloristice nebo literární vědě. Ten zjistí, že Dvořák pracoval nejen pilně při exerpci dokladů, ale rovněž uvážlivě při jejich zpracování a při budování celého soupisu. Index vlastně vznikl jako průvodní výtěžek při práci na knize Nejstarší české pohádky (Odeon, Praha 1967), ale je to výtěžek, jenž má nesmírnou a trvalou cenu a jenž dává české a slovenské folkloristice a také literární vědě bázi pro další bádání na poli vývoje a původu látek exempel na poli vztahů mezi lidovou prózou a literaturou.
      Dvořák nejen uvádí exempla z památek českého písemnictví, ale rovněž cituje četné texty k srovnání, takže české doklady zařazuje do mezinárodního kontextu; provádí dále konkordanci s katalogem Aarne - Thompsonovým (The Types of the Folk-tale, 1961) a konečně sestavuje obsáhlý a úplný rejstřík motivů, jež se v exemplech vyskytují (má více než deset stran hustého tisku). Katalog K. Dvořáka se hlásí k velikému příkladu V. Tilla a J. Polívky a chce být jejich vědomým pokračováním. Škoda, že je to po dlouhé a dlouhé době jediný soupis, jež u nás konečně vyšel; v sousedních zemích (v Maďarsku, Rumunsku, SSSR) se těmto pomůckám, bez nichž solidní bádání visí doslova ve vzduchu, věnuje více pozornosti. Oldřich Sirovátka

45

Antologie západoslovanského lidového humoru

Skarb w garncu. Humor ludowy Słowian Zachodnich. [obsah]

Red. Dorota Simonides. Opole 1979, Institut Śląski, 423 s.
      Když v roce 1972 vyšla v čtyřech verzích antologie pohádek západních Slovanů (německy, lužickosrbsky, česky a slovensky) pod titulem Zpívající lipka a o rok později vyšlo ještě vydání polské, byl to velký úspěch: do dnešních dnů vyšlo 5 německých vydání, 1 lužickosrbské, 3 polské, 3 slovenské, 2 české a navíc ještě jedno vydání slovinské a chystá se vydání ukrajinské. Nedávno se objevila - zatím pouze v polské verzi - kniha, kterou můžeme považovat za pokračování pohádkové antologie, totiž antologie západoslovanských humorek a anekdot. Vydal ji Slezský ústav v Opolu a má název Skarb w garncu. (Humor ludowy Słowian Zachodnich, Opole 1979, redakce Dorota Simonides, 423 s.). Hlavní pořadatelé zůstali stejní jako u západoslovanských pohádek Viera Gašparíková, Jaromír Jech a Pavel Nedo; pouze Helenu Kapełušovou vystřídala známá badatelka nad lidovou prózou Dorota Simonidesová z Opole. Sbírka má přes 400 stran a obsahuje na 300 čísel: 108 polských, 79 slovenských, 72 českých a 42 lužickosrbských. (Zdá se, že českých textů mělo být proti textům slovenským zřejmě o trochu víc.)[/]
      Jak ve své menší vstupní studii upozorňuje D. Simonidesová (s. 7 až 16), antologie byla vskutku zamýšlena jako další volný díl západoslovanských pohádek a proto klade důraz na hlediska srovnávací a mezislovanská. Autorka úvodní studie hodnotí zejména význam pohraničních, stykových oblastí (jako je např. Slezsko) pro výměnu folklóru a vůbec různých jevů lidové kultury. Upozorňuje také na relativitu v pojetí lidového humoru a vůbec komismu v lidové slovesnosti: uplatňuje přitom diference zeměpisné, geografické, dále etnické, politicko-historické a konečně psychologické. k těmto srovnávacím kritériím autoři přihlíželi při volbě textů, takže sbírka je vlastně pojata jako homogenní antologie západoslovanského humoru, a nikoliv jako čtyři národní, izolované sbírky. U každého čísla se uvádí pramen textu, vypravěč a jeho některá osobní data a klasifikační typ, hlavně podle katalogu Krzyżanowského, popř. podle Aarne-Thompsona. Na posledních stránkách najdeme ještě porovnávací tabulky podle indexu AaTh a Krzyżanowského (s. 411-414) a přehled polských, českých, slovenských a lužickosrbských textů podle čísel. Texty jsou uspořádány do osmi oddílů (o manželských párech hlupácích - chytrácích a lhářích - lakomcích - cikánech - zlodějích - čertech a vodnících a různé motivy). Nejvíce textů je zařazeno (asi polovina) do prvních tří oddílů.[/]
      Velkou práci na knize vykonala Dorota Simonidesová, která přeložila české, slovenské a lužické texty do polštiny. Škoda, že knihu hyzdí několik vad na kráse: špatný papír, pod nímž prosvítá tisk, a poměrně hodně tiskových chyb, zejména v tabulkách. Antologie západoslovanského lidového humoru byla vydána jako knížka populární, o tom svědčí už její náklad (přes 20 000 výtisků). Ale bude navíc plnit rovněž poslání odborné: je dobrým materiálovým přínosem - podobně jako už byla antologie západoslovanských pohádek k poznání západoslovanského humoru a kulturních svazků a diferencí ve vyprávění a vůbec ve folklóru. Myslím, že bychom se měli těšit, až se dočkáme dalších svazků, zejména pověstí. Oldřich Sirovátka

Získávání a spotřeba vody ve vsích Slezských Beskyd

Danuta Tyłkowa: Zdobywanie i użytkowanie wody we wsiach Beskidu Śląskiego. [obsah]

Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1978, 153 s., 49 fotografií, 9 náčrtů, 4 tabulky a grafy v textu, anglické resumé
      Práce Danuty Tylkowé je rozdělena do pěti celků: úvod do problematiky (s. 5-15) s objasněním metody bádání, charakterizování regionu omezeného na pět horských obcí (s. 16-24), analýza způsobů

46

získávání vody (s. 25-102), společenskoprávní otázky užívání vodních zdrojů (s. 103-111) a široká problematika - konzumace vody (s. 112-129). Těžiště je v kapitole třetí, která se zabývá formou vodních zdrojů, způsoby hledání podpovrchových vod, přírodními zřídly, gravitačním způsobem dopravy vody, kopanými studnami a jejich údržbou, zvyky spojenými se studnami, jinými formami vodních zdrojů, ale také zcela moderními vodovody. Zvláštní postavení mají statě o dopravě vody a jejím hromadění. Jde nejen o vodu pitnou, ale i - užitkovou, zejména v souvislosti s napájením dobytka, který hrál v obživě obyvatelstva rozhodující roli. Téma práce - D. Tylkowé není u nás neznám, máme z příbuzných karpatských regionů, Moravy a Slezska, tři specializované studie (R. Jeřábek, A. Plessingerová,. J. Vařeka). D. Tylkowá se však odlišuje od dosavadních zpracování odlišným přístupem. Podařilo se jí vhodně skloubit vysokou míru exaktnosti v hodnocení hledisek přírodovědeckých (zejm. geologických), technických, technologických i hygienicko-lékařských s etnografickými. Autorka prováděla analýzu regionální mikrostruktury, dospěla k objasňování jevů nejen všeobecně rozšířených, ale i drobných konkrétních individuálností. Této výhody plně využila k vyjádření vzájemných vztahů předmětných jevů, vyskytujících se ve vymezené oblasti. Je to nejen metodicky poučné, ale její práce nám poskytuje množství[/] cenného porovnávacího materiálu, neboť analyzovaná skupina pěti polských goralských obcí horního Těšínska kulturně souvisí s naší Hrčavou (pro niž máme bohatou monografii Stolaříkovu), Bukovém a dalšími obcemi Moravskoslezských Beskyd. Každá podobná studie o této oblastí .je současně. i příspěvkem k řešení otázek přechodných oblastí v etnických procesech a otázek interetnických vztahů. Práce D. Tylkowé je však i hluboce současná. Ve svém historickém pojetí vychází ze starší tradice, která byla společná celému Těšínsku, těžiště však je v období meziválečném. Ve sledování změn v získávání vody dochází až do současnosti po 2. světové válce. Jsou proto patrné i zvláštnosti v mladším vývoji polské části těšínských Beskyd. Jiří Langer

Lidové využití lesa v historických formách

Imre Hegyi: A népi erdökiélés történeti formái, [obsah]

Akadémiai Kiadó, Budapest 1978, 190 stran textu; 43 kreseb v textu, 143 fotografických příloh a popisy, 1 mapa
      Kniha je první maďarskou monografií typu "Forstethnographie", jak autor uvádí. Je ovšem zároveň, což je pozoruhodné, knihou v oblasti aplikované ekologie s historickým,[/] etnografickým i technickým souborem aspektů, pojednávající o oblasti pohoří Bakony (Bakonský les), speciálně pak, na základě terénní práce autora v létech 1945-1970, severní části oblasti, s bohatým materiálem archivním, kartografickým, ikonografickým, fotografickým, knižním.
      Autor rozebírá ekologické podmínky; geografickou, geologickou, floristickou aj. přírodovědnou charakteristiku oblasti, na jejímž podkladě demonstruje osídlení hluboko do minulosti; specifické vztahy člověka a lesa, včetně dynamických změn biotopu, v historických a genetických liniích, až do doby industrializace oblasti. Tyto mnohostranné relace autor promítá v konkrétních komplexech: dřevorubectví, V detailu pak v technologii, sortimentech, dopravě dřeva, ročním cyklu, počasí, mzdě, hygieně, stravě, oděvu, péči o potažní koně aj. v těchže relacích pojednává o lesní výrobě, řemeslnických a industriálních sortimentech, výrobě slavonských specialistů (pracovali i v Čechách) a domácí výrobě, výrobě hospodářského dřevěného nářadí a náčiní. Další část pojednává o práci pletařské, z proutí a slámy. Obsáhlá je část o uhlířství, v detailu o milířích (slovanského typu), obchodu uhlím, znalostech a dovednostech uhlířů, životě, dále o výrobě potaše a kolomazu, o vápenictví a výrobě křídy. Nově též přistupuje, opět v ekologickém pojetí, k lesnímu

47

dobytkářství, pastevectví prasat, autochtonního druhu Bakony, druhu Mangalica (tato též na české trhy), ovcí, včetně Merin, koz a koní. v detailu se zabývá i značením dobytka, oblečením pastýřů, zvykovými usancemi, v další části se autor zabývá lovem, v detailu způsoby, právem, ale i technikou lovu, pastmi, dále rybařením na lesních tocích, i chytáním raků. Pojednává o neméně důležitém komplexu - sběračství lesních plodů, rostlin, hub, s technikou sběru, zpracováním i funkcemi kultovními, zvykovými aj.
      Vznikl tak syntetický mnohostranný pohled na "dynamický komplex lesa a člověka. Práce mezioborové s ekologickým základem jsou v současné etnografii jistě potřebné a nejenom v oblasti "Forstethnographie". Vítězslav Štajnochr

János Manga: Z minulosti Veňarcu. [obsah]

Vydal Demokratický zväz Slovákov v Maďarsku. Tankönyvkiadó, Budapest 1978, 201 .strán
      Vo svojej bádateľskej činnosti venoval J. Manga pozornosť aj výskumu rôznych stránok života a kultúry Slovákov v Maďarsku. Najčastejšie prichádzal do kontaktu so[/] slovenskými kolonistami v Novohradskej župe, čo súviselo s jeho muzeologickým pôsobením v B. Ď.armotách (1949-1959). v tomto období zhromaždil aj najpodstatnejšiu časť výskumného materiálu o obci Vanyarc. Spracoval ho najprv vo forme časopiseckej štúdie (Egy magyarországi szlovák falu, Népi kultúra-népi társadalom II.-III., 1969) a na sklonku svojho života aj v rozšírenej podobe samostatnej knižnej práce, ktorá vyšla v slovenčine pod názvom z minulosti Veňarcu.
      J. Manga koncipoval svoju publi­ káciu ako národopisnú monografiu dediny. Obraz historického vývinu, ale hlavne rôznych pre javov spôsobu života a tradičnej kultúry Veňarcu načrtáva od obdobia začiatku 18. storočia, keď bola táto osada znovu osídlená po jej spustošení Turkami. Po krátkom prehľade okolností príchodu a podmienkach usadzovania sa slovenských kolonistov nasleduje charakteristika najdôležitejáích znakov obydlia a jeho zariadenia, hospodárskej činnosti, najmä chovu dobytka, poľnohospodárstva, včelárstva a vápenkárstva, základných súčastí odevu, demonologických predstáv, rodinných obradov, kalendárnych obyčajov, prozaických a piesňových tradícii.
      Publikácia si zasluhuje pozornost z viacerých hľadísk. Predovšetkým pre šírku tematického záberu a teda aj pre komplexnosť obrazu takmer všetkých zložiek života a kultúry jednej lokality. Osobitne treba oceniť, že J. Manga okrem poznatkov z výskumu recentného národopisného materiálu zužitkoval vo svojej práci aj početné fakty a pozoruhodné ikonografické doklady, ktoré čerpal z archívnych prameňov 18. a 19. storočia. Táto okolnosť je vý­ znamná najmä z hľadiska štúdia počiatočných etáp života sloven­ ských vysťahovalcov, pretože dokresľuje mnohé stránky ich kultúrneho vybavenia, s ktorým prichádzali z pôvodnej vlasti. Publikáciu zaiste ocenia aj hudobní folkloristi, najmä pre obsiahly a reprezentatívny súbor 78 piesní aj s notovým zápisom. Pozitívne treba hodnotiť aj ilustračnú časť publikácie, ktorá v technicky a dokumentaristicky kvalitných fotografiách zachytáva nielen početné pre javy materiálnej kultúry, ale a j mnohé autentické situácie rodinnej obradovosti a výročných zvykov.
      J. Manga svojou publikáciou z minulosti Veňarcu zapustil solídnu sondu do poznania jednej z najskôr osídľovaných, no doteraz národopisne len málo preskúmaných oblastí slovenského dolnozemského vysťahovalectva. Ján Botik

48

SBORNÍKY

Sborník prací filozofické fakulty brněnské university. [obsah]

Řada historická, C 27, ročník 1980, Univerzita J. Ev. Purkyně v Brně, 346 stran
      Zasvětit život vědecké, pedagogické, organizátorské a veřejné činnosti vyžaduje nadání a mnoho úsilí; jeho plody jsou pak samy nejlepším oceněním pro dnešní i příští generace. k osobnostem, které se takto zapisují do dějin vědy, patří historik prof, dr. František Hejl, vedoucí katedry historie a etnografie na filozofické fakultě v Brně. U příležitostí jeho životního jubilea, 60. narozenin, vyšel sborník prací, který autoři věnovali svému učiteli a spolupracovníku.
      První stránky publikace patří jubilantovu životu a dílu. v hodnotící stati R. Fišer a J. Kolejka poukazují na to, že vědecká a pedagogická činnost profesora Hejla je úzce spjata s brněnskou univerzitou. Historické dílo Františka Hejla zabírá široký okruh problémů: soustavné studium slovanských dějin feudalismu ho přivedlo až k perspektivám historické slavistiky, vyhraněný badatelský okruh tvoří hospodářské a obchodní vztahy ve střední Evropě a místo našich zemí v systému evropského obchodu v období pozd[/]ního feudalismu. Jako přímý účastník boje proti fašismu věnoval František Hejl mnoho pozornosti také této problematice.
      Do jubilejního sborníku přispěla početná řada našich i zahraničních historiků, kteří sledují historické procesy v časovém rozpětí od počátků slovanského osídlení v centrální oblastí Velké Moravy až po nejnovější období. Široká je rovněž škála řešených problémů: počátky slovanského osídlení a geneze státu ve slovanském prostředí ( J. Poulík, L. Havlík ), doba Karla IV. ( R. Heck ), vztahy mezi Čechy a Poláky ( J. Macůrek ), "hon na čarodějnice" v Evropě ( B. Šindelář ), obchodní vztahy ( M. Marečková, R. Fišer ), národně osvobozovací hnutí ( J. Kolejka ), ohlas Velké říjnové socialistické revoluce na Moravě ( B. Čerešňák ), podíl Sovětského svazu na vítězství ve 2. světové válce ( Fr. Mainuš ) atd.
      Samostatnou skupinu tvoří příspěvky z oboru etnografie a folkloristiky. Dosavadní bádání o lidové malbě na skle a zlidovělé grafice se orientovalo více na studium dokladů u jednotlivých národů; otázkám jejich vztahů a souvislostí bylo věnováno méně pozornosti. Možnosti takového studia poskytuje například specifická oblast Kar[/]pat; na túto dosud téměř neprobádanou problematiku se zaměřil Richard Jeřábek. Na konkrétním materiálu poukazuje na spletitý obraz vývoje lidové malby a grafiky na území, kde vedle geografické determinanty spolupůsobily zejména rozmanité činitele etnické, konfesionální a historické.
      Studie Václava Frolce je přínosem především z hlediska heuristického. Autor upozornil na dosud nevyužitý pramen - krevní knihy -, z něhož může vedle historika, filologa, právního historika čerpat důležité informace i etnograf. v době, kdy jeden z výrazných trendů oboru směřuje k poznámí současnosti, neztrácejí historické prameny na významu: umožňují nezbytnou konfrontaci jednotlivých časových vrstev. Analýza pramenů ze 16. a 17. století přinesla cenné poznatky o kultuře hmotné (dům, hospodářství, oděv), sociální (společenské poměry a normy) i duchovní (magické praktiky, pověrečné představy).
      Samostatnou a širokou etnomuzikologickou problematiku představuje hudební slavistika, která je přes značné pokroky posledních let ve stadiu formování, hledání cest a prostředků k obsáhnutí složitého úkolu. Studie Dušana Holého obsahuje konfrontaci názorů a hy

49

potéz, a především pak vlastní autorovy pohledy na otázky studia společných znaků lidových slovanských i neslovanských hudebních kultur. Zvládnutí tohoto náročného úkolu si vyžádá mezinárodní spolupráci, moderní komparatistické postupy a způsoby zpracování. v souhlase s dalšími předními badateli vidí autor perspektivu ve využití samočinných počítačů.
      Závěrečná studie Bohuslava Beneše je zaměřena na amatérskou a inzitní prózu, slovesné projevy mezi rovinou celospolečenského slohového umění a tradiční lidové slovesnosti. Na modelových příkladech autor konfrontuje oba typy projevů především z hlediska hierarchizace složek znakovostí (semiotická funkčnost - konotace signifie - signifiant). Autor poukazuje na možností a význam semiologické analýzy a vyzvedává nutnost propojit literárněvědné, dokumentaristické a folkloristické postupy.
      Celkový obsah sborníku je důstojným připomenutím vědeckého díla a úsilí profesora Františka Hejla. Věra Šepláková

Ethnologia Scandinavica - a Journal for Nordic Ethnology, 1979, [obsah]

Lund, Sweden
      Ethnologia Scandinavica vychází v již tradičně výborné typografické úpravě, s velmi dobrou kvalitou reprodukcí a fotografií. Ani ročník 9/1979 není výjimkou. Kromě recen[/]zí a osobních zpráv přináší vybrané příspěvky z 21. konference severské etnologie, která se konala roku 1978 v Hemse pod názvem Kulturní komunikace. Komentáře k jednotlivým referátům, otištěné rovněž v ES 79, ma jí charakter koreferátů nebo diskusních příspěvků.
      Úvodní referát přináší Nils Arvid Bringéus. Pod názvem "Komunikační aspekt v etnologii a folkloristice" rozebírá zásady komunikačních procesů a hledá možnost jejich aplikace v etnologické analýze. Nastoluje požadavek dehistorizace etnologie, přičemž pokládá právě teorii komunikace za možného nástupce historie jako významného partnera národopisu. Soudí, že tímto způsobem obrátíme svou pozornost k problematice dnešního běžného člověka a přestaneme si všímat nepodstatných reliktů a anomálií, což Bringéus považuje přinejmenším za neužitečné.
      Carsten Bregenhoj si ve svém referátu "Symbolický jazyk a masová komunikace" všímá termínů, které se často objevují v současné etnologii. Opírá se a teoretické dílo L. Hjelmsleva a především pod jeho vlivem definuje domov jako text. Zahrnuje pojem domova do oblasti symbolického jazyka a pokouší se jej analyzovat sémiotickými postupy.
      Margaretha Balle-Petersenová ve svém komentáři k předcházejícímu referátu sleduje starší farmy masové komunikace, přičemž zvláštní pozornost věnuje užívání vlajek.[/]
      Druhý komentář k Bregenhojovi přináší Lassi Saressalo. Pokládá si otázku, co vše je možno zahrnout do oblasti masové komunikace a jaká je míra ovlivňování veřejného mínění pomocí masových médií.
      Reimund Kvideland sleduje ve svém příspěvku "Verbální změny v procesu vrůstání do kulturních struktur" především způsoby, jakými se tradiční verbální žánry uplatňují v začleňování dětí do kulturních tradic a souvislostí. Kvideland se opírá o výsledky svého průzkumu z let 1969-1972 z Bergenu a ze Stavangeru. Všímá si zejména změn významu vlastní dětské tvorby.
      Marianne Therkildsenová ve svém komentáři ke Kvidelandovu referátu konstatuje, že Kvidelandova interpretace některých jevů je konstruována, že nerozlišuje mezi vědomými záměry kulturní asimilace a mezi přidruženými následky. Příčinu těchto omylů vidí v odtrženosti Kvidelandovy teorie od sociálního kontextu.
      Další komentář ke Kvidelandovi přináší Seppo Knuutila. Upozorňuje, že termín "enculturatian" není zcela jednoznačný, což ostatně pociťujeme i při pokusech o český překlad. Částečně se překrývá s dalšími termíny.
      Jonas Frykman označil svůj referát názvem Obřad jako komunikace". Frykman konstatuje, že ani pokusem definice "kultura je komunikace" není zcela vyčerpána snaha po poznání a definování obsahu

50

pojmu "kultura". Pokouší se obohatit tento výklad rozborem vlivu obřadů na sociální struktury. Rozlišuje zvyky a obřady, přičemž vymezuje tematické okruhy. Sám chápe všechny rituály jako symbolické akty, v nichž je explicitně obsažena zpráva. Při analýze obřadů se vrací až k saussurovské lingvistice, přičemž konstatuje, že obřady mohou být z tohoto hlediska považovány za "parole".
      K tomuto referátu je připojen komentář Flemminga Hemmersama. Ten za základní Frykmanovu chybu považuje skutečnost, že Frykman operuje s termíny a koncepcemi, kterým národopisci rozumějí jen přibližně. Hemmersam dále odmítá Frykmanův obraz společnosti, utvořený bez přihlédnutí k problematice třídního boje, k sociálním konfliktům; přehradám; nepočítá s lidskou touhou po změně, revoluci. Správně konstatuje, že zvyky a obřady je nemyslitelné studovat bez jejich společenského a ideologického pozadí.
      "Bydlení jako komunikace", to je název referátu Anne Louise Gjesdal Christensenové. Christensenová konstatuje, že naše okolí, vytvářené člověkem, se zapojuje do komunikačních procesů. Proto také pokládá stavby za kulturní elementy s výjimečně silnou sémiotickou kapacitou. Tento jev sleduje v historické projekci, přičemž shledává, že dnešní budovy ztrácejí hodně ze svých výpovědních schopností. Autorka sleduje v podrobné analýze vztah vnější for[/]my domu a interiéru v závislosti na vnitřních zákonitostech života rodiny a na sociální prestiži, která je ovšem ve svém vývoji neobyčejně dynamická. Autorka soudí, že obydlí je významným prvkem identifikace jedince ve společnosti, což má značný význam pro studium společenských struktur, vývoje a jeho stagnace, sociálního postavení.
      V komentáři k tomuto referátu upozorňuje Gösta Arvastson na nebezpečí zjednodušování při hledání vztahů mezi sémiotickými elementy budovy a budovou jako prostředkem komunikace.
      "Symbolické hodnoty oděvu" sleduje Bo Lönnqvist ve svém stejnojmenném referátu. Autor upozorňuje, že symboly v oděvech fungují pouze v takových situacích, kdy jak nositel oděvu, tak i přihlížející znají běžný kód a jsou schopni přiřknout oděvu hodnotu adekvátní jisté situaci. Výjimky z tohoto pravidla jsou pociťovány jako provokace vůči stávajícím systémům. Na konkrétních příkladech sleduje Lönnqvist mechanismus šíření oděvních kódů.
      K tomuto referátu je otištěn komentář Ingera Haugena, který se zabývá otázkou, jak uvést do souladu vztahy mezi kódem a kontextem v případě neverbální komunikace, což oděv nesporně je.
      "Užití a spotřeba věcí", to je název referátu Mátyáse Szabó. Szabó se v úvodu zabývá problematikou muzejních sbírek, přičemž vyslovuje pochybnosti o účelnosti tradičních sbírkových předmětů. Za[/]čleňování věcí - hlavně nových věcí - do poznávacích procesů je totiž čím dál složitější a etnolog se musí dobře orientovat nejen ve společnosti, ale také ve věcech, což mu tradiční sbírkový předmět neumožňuje. Szabó rozlišuje fyzický, ekonomický a psychologický život věci, přihlíží ovšem rovněž k symbolické hodnotě. Hledá souběžnosti verbální a materiální komunikace a právě proto vyzvedává význam studia věcí jako základních elementů neverbální promluvy.
      Ragnar Pedersen ve svém komentáři upozorňuje na ztrátu povědomí o okolnostech vzniku předmětu, což způsobuje zánik jeho identity.
      Âke Daun nazval svůj referát "Sociální a kulturní integrace v okrajových oblastech". Daun studuje komunikativní aspekty v nových sídlištních celcích, mezi přesídlenci z jiných zemí, mezi lidmi sociálně či etnicky determinovanými. Komentuje podstatu konfliktů mezi švédskými obyvateli a přistěhovalci například z Turecka, přičemž vytyčuje úlohu komunikace v procesu asimilace těchto skupin do současné švédské společnosti.
      K tomuto referátu přináší komentář Poul H. Moustgaard. Domnívá se, že Daun chybuje, orientuje-li se více na výsledky kulturní integrace, než na kulturní integraci jako na proces.
      V druhém komentáři poukazuje Annette Vasströmová na vágní Daunovu představu kultury: Rozebírá, podobně jako Daun, si

51

tuaci v nových předměstích, přičemž ovšem operuje s materiálem z Dánska. Na základě tohoto rozboru dochází k jinému schématu hustoty a kvality komunikačních styků, než k jakým došel Daun.
      Wigdis J. Espelandová nazvala svůj referát "Koncepce identity v okrajových skupinách a národnostních menšinách". Espelandová pokládá kulturu za základ meziskupinové interakce, přičemž ovšem rozlišuje několik typů společnosti. Zkoumá pocit identity individua i skupiny, přičemž preferuje pozice národopisu při tomto studiu. Dochází k závěru, že pole napětí mezi komunikačním mikro - a makroprostředím může být nejzajímavějším polem působnosti etnologa.
      Billy Ehn vyslovuje ve svém komentáři politování nad tím, že Espelandová jen v malé míře zveřejnila výsledky svého studia sociálně determinovaných skupin. Postrádá v referátu Espelandové především situační analýzu.
      Katriina Petrisalová polemizuje s Espelandovou především nad pojetím vývoje kultury a nad faktory, které tento vývoj ovlivňují.
      Všechny příspěvky z konference v Hemse jsou pro nás zajímavé ve dvou základních rovinách. Ukazuje se především, že pojetí skandinávské etnologie, jakkoli metodologicky a technicky vyspělé, má své hranice, které může jen těžko překročit. Jsou to hranice tradičního buržoazního pojetí historie a historiografie, které vymezují velmi striktně svůj vztah k národopisu.[/] Je příznačné, že ž příspěvků zaznívá snaha oprostit se od tohoto tlaku. Řešením nemůže být dehistorizace etnologie, nýbrž velmi racionální rozšíření metodiky práce o všechny potřebné podněty z takových disciplin, jako je teorie komunikace, informatika, sémiotika apod.
      S tím souvisí i druhá rovina problému. Projevil se jev, který je typický pro počáteční fázi nových postupů a který může být ve svých důsledcích různé kvality. A sice jev, že souběžně s novými metoda[/]mi se rozšiřuje i záběr celé discipliny. Nesporně by bylo třeba ujasnit si styčné plochy se sociologií i s jinými disciplinami, neopakovat analýzy, které jinde již byly provedeny. Absence tohoto kroku se pak v případě hemsenské konference projevila v rozpacích nad nejasnou terminologií, koncepcí, nedostatkem abstraktního myšlení. I přesto se však jedná o snahu vel; mi užitečnou, která může po vykrystalizování přinést použitelné výsledky. Petr Šuleř[/]

KONFERENCE

Smolenické dny [obsah]

Každoroční setkání etnografů a folktoristů v Domově vědeckých pracovníků ve Smolenicích se už stala tradicí. v rámci těchto dnů proběhla ve dnech 27.-31. 10. 1980 mezinárodní konference o teoretických a metodologických otázkách studia lidové kultury v oblasti Karpat a Balkánu se zvláštním zřetelem k přípravě syntetických prací, které se zpracovávají v rámci mnohostranné dlouhodobé dohody socialistických zemí v oblasti společenských věd 22.12.3.23 "Společné a specifické rysy v lidové kultuře zemí karpatsko-balkánského regionu". Pořadateli konference byly Národopisný ústav SAV v Bratislavě,[/] katedra historie a etnografie filozofické fakulty UJEP v Brně a československá sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB). Konference se účastnilo 23 československých národopisců z ústavů ČSAV, SAV, vysokých škol, muzeí a jiných resortních institucí, a 16 hostů ze Sovětského svazu, Bulharska, Jugoslávie, Maďarska a Polská.
      Konferenci zahájila jménem mezinárodního prezídia MKKKB a vedení Národopisného ústavu SAV jako sídla sekretariátu komise dr. Božena Filová, člen-korespondent SAV. v úvodním projevu zhodnotila dosavadní spolupráci socialistických zemí při výzkumu lido

52

vé kultury v Karpatech a na Balkáně, vyzvedla její vědecký a společenský význam a naznačila další perspektivu. Hlavní referát na téma "Teoretické a metodologické problémy studia lidové kultury v oblasti Karpat a Balkánu se zvláštním zřetelem k přípravě syntetických prací" přednesl doc. dr. Ján Podolák z kabinetu etnologie Univerzity Komenského v Bratislavě. Koreferáty k hlavnímu referátu byly věnovány teoretickým a metodologickým otázkám výzkumu pastýřství (doc. dr. Bronisława Kopczyńska-Jaworska), lidové architektury (doc. dr. Václav Frolec ), zbojnického folklóru (dr. Boris Putilov a dr. Viera Gašparíková ) a hudebního folklóru (dr. Oskar Elschek ). Na uvedené problémové okruhy byla také zaměřena diskuse i jednání v sekcích, kde došlo rovněž k zhodnocení dosavadních výsledků studia uvedených odvětví lidové kultury v jednotlivých členských zemích MKKKB a možností využití těchto poznatků pro připravovaná syntetická díla.
      Na jednání v sekcích navazovaly pracovní porady autorských kolektivů pověřených zpracováním publikací o lidové architektuře, pastýřství a zbojnickém folklóru. Autorský kolektiv díla o lidové architektuře projednal cíl úkolu, jeho časové a geografické vymezení, obsahovou strukturu, rozsah textu, fotografické, kresebné, plánové a kartografické dokumentace, harmonogram zpracování rukopisů národ[/]ních monografií, na jejichž základě bude pak napsána zobecňující syntéza. Byly projednány otázky využití etnokartografické metody a dohodnuto, že v roce 1981 budou připraveny tyto kartogramy: stavební materiál a konstrukce stěn domu, forma, konstrukce a sklon střechy, střešní krytina, vertikální členění domu. Výchozí podklady pro kartogramy budou vycházet z národních etnografických atlasů a budou zachycovat časový úsek konce 19. a začátku 20. století. v zemích, kde tyto podklady nejsou k dispozici, budou pokusné mapy zhotoveny na základě publikovaných prací. Kartogramy budou zpracovány na mapách s vyznačenými poledníky a rovnoběžkami; bylo doporučeno měřítko 1:2 miliónům. Jednotlivé jevy se budou vyznačovat bodovou technikou, legendy budou psány v národních jazycích s uvedením příslušné německé terminologie a budou doplněny o instruktivní kresby. Bylo konstatováno, že členské země (kromě Rumunska) zpracovaly výběrové bibliografie o lidové architektuře a že tyto údaje budou publikovány v 1. svazku edice "Bibliographia ethnographica carpatobalkanica". Jako nejbližší úkol bylo pro členy autorského kolektivu stanoveno zpracování přehledné charakteristiky geografických, ekonomických, historických, společenských a kulturních podmínek území, na nichž budou studovány stavební projevy, kritické zhodnocení pramenů ke studiu lidového domu a stavu bádání o[/] lidové architektuře v členských zemích MKKKB.
      Autorský kolektiv pro přípravu syntézy o pastýřství přehodnotil svůj dosavadní ptán a rozhodl, aby práce postupovala ve dvou etapách (do roku 1984 příprava národních monografií, v roce 1985 se přistoupí k napsání syntézy). Členům autorského kolektivu bylo uloženo připravit výběrovou bibliografii, která bude zařazena do výše zmíněné mezinárodní bibliografické edice. Zvláštní pozornost byla na jednání věnována doplnění autorského kolektivu o specialisty z členských zemí MKKKB.
      Autorský kolektiv připravující práci o zbojnickém folklóru projevil souhlas s návrhem projektu a rozhodl, aby některé dílčí otázky byly dořešeny v roce 1981 na zasedání v Moskvě. Členům kolektivu bylo uloženo zpracování výběrové bibliografie a soupisu syžetů a postav vyskytujících se ve zbojnickém folklóru.
      Důležitou součástí mezinárodní konference bylo zasedání prezídia MKKKB, jehož se účastnili představitelé Bulharska, Československa, Jugoslávie, Maďarska, Polska a Sovětského svazu. Byla zhodnocena činnost MKKKB a mezinárodního sekretariátu za období od posledního zasedání, projednáno vydávání edice "Bibliographia ethnographica carpatobalkanica", která bude vycházet tiskem ve spolupráci MKKKB se Státní vědeckou knihovnou v Brně, schválen plán vědeckých konferencí na období 1981-1985 (1981

53

konference o zbojnickém folklóru a zasedání autorského kolektivu syntézy o lidové architektuře v Sovětském svazu, 1982 - konference o filiálních sídlech, zasedání autorských kolektivů syntéz o pastýřství a lidové architektuře v Maďarsku, pracovní porada autorského kolektivu syntézy o zbojnickém folklóru v Polsku, 1984 - jubilejní konference k 25. výročí vzniku MKKKB v Sovětském svazu). Zasedání mezinárodního prezídia bylo stanoveno na léta 1982 (Maďarsko) a 1984 (Sovětský svaz). Byl projednán plán publikační činnosti MKKKB a maďarské sekci doporučeno, aby zahájila přípravu projektu syntézy o lidových obyčejích. Zvláštní pozornost byla na zasedání prezídia MKKKB věnována realizaci Dlouhodobého programu mnohostranné spolupráce socialistických zemí v oblasti společenských věd na léta 1981-1985, zejména nosnému směru 22.12.3 "Socialismus a kultura", jehož součástí je projekt 23 "Společné a specifické rysy v lidové kultuře zemí karpatsko-balkánského regionu". Na závěr svého zasedání mezinárodní prezídium projednalo otázku sídla sekretariátu MKKKB a obsazení funkce hlavního vědeckého tajemníka na období 1981-1985; sídlem sekretariátu zůstává Národopisný ústav SAV a do funkce hlavního vědeckého tajemníka byl jednomyslně zvolen Václav Frolec.
      Závěr konference proběhl opět v plénu a vystoupili v něm vedoucí pracovních sekcí, kteří zhodno[/]tili výsledky svých jednání. Konferenci uzavřela ředitelka Národopisného ústavu člen-korespondent SAV Božena Filová. Pro účastníky konference byla pak uspořádána exkurse do vesnic v okolí Trnavy, kde se seznámili se současnými proměnami na slovenské vesnici a s památkami lidového umění.
      Smolenická konference přispěla k dalšímu rozpracování teoretických a metodologických otázek studia lidové kultury v karpatsko-balkánské oblastí a stala se výrazem dalšího prohloubení spolupráce mezi členskými zeměmi MKKKB. Václav Frolec

Konference o lidové stravě [obsah]

Ve dnech 8. a 9. října 1980 se uskutečnilo ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm pracovní setkání etnografů, zabývajících se studiem lidové stravy. Ve dvaceti přednáškách a sděleních se navzájem informovali o dosavadních výsledcích a problémech výzkumu této oblasti lidové kultury a dohodli se na důslednější koordinaci výzkumu jednak prostřednictvím postupného zpracovávání bibliografie prací o lidové stravě u nás, jednak užší interdisciplinární spoluprací v rámci subkomise pro agrikulturu MKKKB.
      V přednáškách věnovali autoři hlavní pozornost společenským, ekonomickým a obřadním funkcím lidové stravy ( M. Markuš, R. Stoličná, M. Ludvíková, V.[/] Abelová) a historicko-etnografickým rozborům vývoje lidové stravy v minulostí ( J. Štika, J. Šťastná, P. Šuleř, Č. Adamec, J. Todorová-Suchelová, S. Dillnbergerová ). Se zájmem byla vyslechnuta i zajímavá přednáška pracovníka Společnosti pro racionální výživu MUDr. A. Kleina, hodnotící lidovou stravu na Valašsku z hlediska současných poznatků o výživě. O metodice a výsledcích výzkumu lidové stravy v Polsku a o některých otázkách mezinárodní organizace výzkumu přednesla podnětný referát A. Kowalska-Lewicka z Krakova. Řada dalších příspěvků se zabývala získáváním a úchovou surovin i starobylými druhy jídel ( E. Drábiková, Z. Hanudělová, J. Koma, H. Lauková, M. Chlebana ).
      Pracovní charakter dvoudenního jednání, které na vysoké organizační úrovni připravilo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově p. R., podtrhla i živá diskuse a možnost zhlédnout v objektech muzea ukázky tradičních způsobů přípravy některých jídel. v souvislostí s prezentací tradiční lidové stravy ve specifických podmínkách Valašského muzea v přírodě připravilo vedení družstva Jednota na závěr konference ukázky využití tradičních jídel v současném stravování. Neformální diskuse při této příležitosti přinesla řadu zajímavých podnětů pro konkrétní využití etnografických poznatků pro moderní stravování.

54

      Odborně i společensky zdařilá konference o lidové stravě zdůraznila závažnost studia této oblasti lidové kultury, které může významně přispět k objasnění některých důležitých částí společenských, ekonomických i duchovních stránek ve vývoji lidové kultury vůbec. Josef Jančář

Seminár o národopisnom výskume maďarskej národnosti v ČSSR [obsah]

V dňoch 26.-28. mája 1980 ` sa konal v Dunajskej Strede seminár na tému Teoretické a praktické problémy národopisného výskumu maďarskej národnosti v Československu. Usporiadali ho Národopisný ústav SAV a Kultúrny zväz maďarských pracujúcich v ČSSR (CSEMADOK).
      Koncepčným, teoretickým a ideovým východiskom seminára boli úvodné referáty, zamerané na teoretické problémy výskumu národností. Predniesli ich doc. E. Horváthová a dr. L. Kósa. v centre pozornosti obidvoch hlavných referátov bola problematika etnických a medzietnických procesov, ako aj teoretické a metodologické prístupy k ich ozrejmovaniu z pozícií marxisticky orientovanej etnografie. Doc. Horváthová zdôraznila, že v Československu sa sformoval typ národností, či národnostných menšín, ktorých materské národy existujú oddelene vo vlastných štátnych útvaroch. Spája ich s nimi etnický pôvod, kultúr[/]ne tradície aj mnohé stránky historického vývoja. Na druhej strane ich začlenenie do nových štátnych súvislosti so spoločnou ekonomikou, spoločenským zriadením, ideologickou bázou a ďalšími faktormi, pôsobia na ich zbližovanie s tými národmi a národnosťami, s ktorými vytvárajú v súčasnosti spoločný politický celok.
      Doc. M. Kučera vo svojom príspevku o historických koreňoch maďarsko-slovenskej symbiózy poukázal na viaceré metodologické nedostatky buržoáznej vedy pri riešení tejto problematiky. Zdôraznil, že korene slovansko-maďarskej etnickej symbiózy treba hľadať v 9.-10. s.toročí, keď sa začala formovať neskoršia politická mapa Európy. Prechod na poľnohospodárstvo označil za najdôležitejší akceleračný činiteľ v živote pastierskeho maďarského etnika, ktoré sa v nových sídlach ocitlo v ekonomickej kríze. Tento revolučný prechod maďarskej spoločnosti k novej ekonomickej štruktúre pomohol nájsť aj cestu k novej sídliskovej stabilite. .
      O činiteľoch a tendenciách etnokultúrneho vývinu maďarskej národnosti v Československu hovoril dr. J. Botík. Upozornil na to, ako sa zvláštnosť etnickej situácie maďarskej národnosti v Československu prejavuje v existencii vedomia československej štátnej príslušnosti a zároveň vo formovaní menšinového povedomia. Vo svojom referáte poukázal na viacero činiteľov, ktoré podmieňujú na jednej[/] strane tendencie etnokultúrneho pretrvávania a na druhej strane tendencie etnokultúrneho zbližovania maďarskej národnosti s národmi a národnosťami ČSSR. Obdobnej problematike bol venovaný aj príspevok prom. sociológa L. Végha. Na základe široko koncipovaných výskumov maďarskej národnostnej kultúry na Slovensku v r. 1970-75 ukázal, že kultúrne a spoločenské aktivity robotníkov a družstevných roľníkov, ako aj vytváranie medziľudských vzťahov, sa vytvárajú na princípe veku, vzdelania, kvalifikácie, až potom na princípe národnostnej príslušnosti.
      Dr. S. Kovačevičová vo svojom referáte hovorila o diferenciácii maďarskej ľudovej kultúry na Slovensku vo svetle výskumov Etnografického atlasu Slovenska. Vyslovila mienku, že dôsledným historizmom a porovnaním vývinu kultúry na širšom geografickom území máme možnosť preklenúť stotožňovanie rečových hraníc s hranicami kultúrnymi, ktoré sú nepochybne širšie.
      Dr. V. Urbancová upriamila pozornosť na vplyv politickej a sociálnej determinácie na národopisný záujem o ľud v Uhorsku v 18, a 19. storočí. Na základe rozboru dejín slovenského, resp. uhorského národopisu ukázala, ako národnostná politika vládnucich tried v minulosti deformovala gnozeologickú funkciu národopisnej vedy.
      Referáty prof. Z. Ujváryho a dr. A. Paládi-Kovácsa sa dotýkali územ?a bývalej gemerskej župy. Prof.

55

Ujváry hovoril o vplyve kolonizácií a migrácií na formovanie ľudovej kultúry Gemera. Poukázal jednak na tovarovú výmenu, resp. export gemerských hrnčiarskych výrobkov na Dolnú zem, na migrácie sezónnych poľnohospodárskych robotníkov, sluhov i pastierov. Dr. Paládi-Kovács vo svojom referáte podrobne rozobral jeden zo zaujímavých prejavov slovensko-maďarských vzájomných vzťahov, a to "výmenu detí" za účelom osvojenia si jazyka. Táto neformálna inštitúcia existovala v Gemeri aj v Novohrade do 2. svetovej vojny.
      Dr. N. Ikvay predniesol referát k problematike vzájomných súvislostí v ľudovej kultúre Slovákov a Maďarov v oblasti Börzsöny, a to na základe výskumu poľnohospodárstva. Otázkam slovensko-maďarských paralel na úseku agrikultúry bol venovaný aj spoločný príspevok dr. M. Paríkovej a prom. etn. P. Slavkovského, ktorí zhrnuli poznatky z oblasti Hontu.
      Dr. M. Sigmundová a prom. etn. Z. Škovierová referovali o výsledkoch spoločného výskumu sociálnych vzťahov v etnicky zmiešanom dedinskom spoločenstve. Poukázali, že to neboli etnické činitele, ale sociálna a konfesionálna príslušnosť, ktoré v minulosti determinovali vzájomné spolužitie v obci.
      Na vzájomnú súvislosť slovenskej a maďarskej ľudovej kultúry poukázali zaujímavé a obsažné referá[/]ty folkloristov. Dr. O. Elschek hovoril o súčasnej situácii vo výskume ľudovej hudby maďarského etnika na Slovensku, dr. Gy. Martin o výsledkoch výskumov ľudových tancov maďarskej národnosti v Československu. Prom. etn. G. Sebök upozornil na problémy a nedostatky pri dokumentovaní a osvetovom využívaní materiálov o ľudových tancoch, ktoré sa priebežne zhromaždujú od päťdesiatych rokov v Csemadoku. O výskume maďarských ľudových tancov na Slovensku hovoril vo svojom referáte aj A. Takács. T. Ágh zhodnotil doterajšie výsledky výskumu ľudových piesní maďarskej národnosti na Slovensku. k bilancovaniu výsledkov štúdia duchovnej kultúry sa zaradil aj referát prom. etn. I. Tóthovej, ktorá hovorila o poznatkoch z výskumu etnomedicíny v prostredí maďarského etnika na Slovensku.
      Istým spôsobom samostatný blok príspevkov otvorili svojimi vystúpeniami prom. etn. M. Méryová a doc. J. Podolák. Obaja sústredili pozornosť na problematiku organizovania etnografického výskumu a zberateľskej činnosti, či už na pôde medzinárodnej a v rámci činnosti vedeckých inštitúcií (doc. J. Podolák) alebo v rámci kultúrno-osvetovej činnosti Csemadoku (M. Méryová). Po nich si účastníci seminára vypočuli zaujímavé príspevky neprofesionálnych záujemcov o ľudovú kultúru maďarskej národnosti na Slovensku. E. Buday hovoril o poznatkoch z vý[/]skumu ľudovej architektúry, M. Jókaiová charakterizovala ľudový odev podzoborskej oblasti, dr. B. Csaji hodnotil výsledky výskumov v okrese Rožnava, L. Varga v oblasti Medzibodrožia, L. Molnár v okrese Trebišov, F. Csókás hovoril o svojom štacionárnom výskume v obci Bíňa, S. Gedai o zberateľskej činnosti v obci Gbelce. Príspevky K. Csákyho a M. Jókaiovej, ale aj niektoré ďalšie poukázali na možnosť, ale aj na využívanie zozbieraného národopisného materiálu v pedagogickej a kultúrno-osvetovej práci. v týchto súvislostiach inšpirujúco pôsobil referát P. Halásza o skúsenostiach z amatérskej výskumnej činnosti v Maďarskej ľudovej republike.
      Posledný tematický okruh seminára bol venovaný problematike muzeálnej dokumentácie ľudovej kultúry maďarskej národnosti na Slovensku. Prom. etn. M. Bendža informoval o výsledkoch výskumu maďarského etnika na Slovensku v rámci činnosti Slovenského národného múzea v Martine a prom. etn. Ľ. Neufeld v rámci činnosti Východoslovenského múzea v Košiciach. Problémy práce v múzeách s okresnou pôsobnosťou rozobrali vo svojich vystúpeniach prom. etn. M. Szányiová (Galanta), B. Marczell (D. Streda) a prom. etn. K. Rényiová (Levice). v tomto tematickom okruhu odznel aj príspevok dr. I. Sándor-Ikvayovej, ktorá hovorila o slovensko-maďarských súvis

56

lostiach v ľudovej kultúre Peštianskej župy, a to na základe muzeálnych zbierok textilu.
      Program seminára bol spestrený vystúpením maďarských folklórnych skupín z okresu Nitra, ako aj návštevou Žitnoostrovského múzea v Dunajskej Strede.[/]
      Prednesené referáty a diskusné príspevky seminára v mnohom osvetlili alebo nastolili potrebu ďalšieho riešenia teoretických otázok súčasných etnických procesov maďarskej národnosti na našom území. Zároveň zhrnuli doterajšie výsledky na tomto poli výskumu, kto[/] ré môžu po sumarizácii tvoriť pevnú bázu ďalšieho špecializovaného výskumu. Nastolený bol problém koordinácie výskumov aj v medzinárodnom meradle, ako aj otázky materiálového a kádrového zabezpečenia výskumov. Marta Sigmundová

FESTIVALY

Mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1980 [obsah]

35. výročí festivalu bylo příležitostí k ohlédnutí za vykonanou cestou a jejími často složitými peripetiemi a problematikou. Proto programová rada pečlivě promyslela náplň festivalu 1980 a v souhlase s pětiletým plánem práce navrhla příslušné autory. Volba se ukázala převážně šťastná.
      Pořad "Ta brněnská brána" (Zdenka Jelínková, režie J. Jurášek ) byl příjemným překvapením, neboť zpřístupňoval dávno zapomenuté tance a písně z brněnského okolí, zapsané ve starších sbírkách od poloviny minulého století. Autorka navázala i na novější výzkumy Brněnska a na svou vlastní sběratelskou a publikačně organizátorskou činnost; současně se ukázalo, jak mnoho záleží na iniciátorech a organizátorech národopisných slavností vůbec, zejména[/] v brněnských předměstích. Uplatnila se jak činnost skupin, tak také brněnských souborů. Kompozice první verze pořadu nebyla příliš vyvážená, ale repríza ukázala tvůrčí přístup k celkové koncepci. Úvodní nejdelší část o hodech obsahovala dobré rýmované vlastní představení žen z Ostopovic, jehož by se mohlo využít častěji. Ve vítání jara dobře vyšel prvek kontrastu malé holčičky s obrovskou májkou královniček, což byl vynikající scénický moment. Další oddíl umožnil srovnání rekrutských písní z různých vesnic, zatímco IV. oddíl byl vítanou lyrickou retardací. Přehlídku krojů bylo možné uplatnit při zpěvu nebo při tanci a s pohotovějším doprovodným slovem. Problematičnosti nabylo průvodní slovo v podání obou mluvčích - dívka měla artikulační vadu a muž hovořil s přezíráním k textu. Za "Brněnskou bránu" právem patří autorce uznání a jejímu štábu slo[/]vy nevyjádřitelné poděkování, neboť vytvořili pořad, který byl názorným dokladem pokračování tradice v moderních podmínkách, jakkoli uměle vyvolaných, a v několika případech také dokladem tradicionalisticky ovlivněného folklorismu.
      "Klíč od domova" ( Alena Schauerová, režie Z. Mikotová ) byl pečlivě zvoleným a nacvičeným pořadem dětského folklóru, který velmi utrpěl nedbalým a přezíravým přístupem mluvčího průvodního slova k dětem a celému vystoupení. Tento nešvar by se neměl opakovat a z podobného jednání posluchačů JAMU by se měly vyvozovat přísné důsledky. Hry a zpěvy dětí přinesly tradiční dobré výsledky a dobré přijetí u diváků. Autorce se dobře povedlo zaujmout děti pro vystoupení, a v tom spočívá jeden z velkých kladů pořadu. Hlavní záměr - ukázat nástupnictví malých umělců po velkých interpretech - se však zřejmě vi

57

MFF Strážnice 1980. Pořad "Ta brněnská brána", národopisná skupina OB Troubsko, Královničky.
Foto Ivan Nováček.

nou režie nepodařilo divácky přesvědčivě vyjádřit. Neustálé zdůrazňování závislosti dětí na dospělých, které se nejkonkrétněji projevilo v závěrečném vystoupení muziky[/] Javorníku a Javorníčku (proč např. nemohl také malý primáš, mimochodem znamenitě hrající, převzít part svého dospělého vzoru a proč se starší primáš neustále skláněl[/] k dětem jako jejich "rádce"?), vedlo k pouze zastřenému uplatnění myšlenky, že mladí jsou pokračovateli starších. Základní představa autorčina je však tak aktuální a naléhavá, že by se jí měla po nějaké době věnovat znova; vyhne se pak některým příliš divadelním scénám (vítání prvňáčků, i když tematicky velmi žádoucí) nebo tancům, které děti tančí opravdu jen na scéně ("cófavá" Malého Mánesa).
      "Písně a tance přátelství" ( Petr Novák-Andrej Sulitka, režie P. Novák ) byly mezinárodním setkáním, v jehož úvodu a rondovém závěru obou hostitelských souborů Hradišťanu a Šumiačanu bylo dosaženo výborného kompozičního výsledku. Sovětský soubor ukázal současné tendence sovětského pojetí lidového umění jako estrády; Maďaři a Bulhaři se zaměřili na rytmus, stylizované bylo vystoupení Poláků. Jen Lužičtí Srbové předvedli opět své standardní vystoupení se skromností sobě vlastní. Kompozičně měl pořad nejméně dva vrcholy, jimž výborně kontrastoval do pianissima laděný komorní závěr s mírovou ideou a silným emocionálním vyzněním. Další novinka, které by se mělo v budoucnosti více využívat.
      "Zpívejte a tancujte s námi" ( Věra Kovářů ). Dobře koncipovaný pořad československých souborů obsahoval nejzajímavější čísla z uplynulého pětatřicetiletí. Jako takový měl být při troše režisérské dotaženosti zaměřen jako hlavní pořad k jubileu. Autorka

58

uvedla opravdu nejznámější interprety, mezi nimiž zejména v oddílu "Milostné motivy" zaznělo několik dobrých nápadů. Oddíl "Na veselou notu" mohl mít dvojnásobný rozsah, protože humoru je na strážnickém pódiu pořád velmi málo. Specifickým oddílem byli "Naši učitelé a vzory". Z. Jelínkové, F. Okénkovi, manželům Rejškovým, J. Langhammerové a Z. Kašparovi byla právem vzdána veřejná pocta za jejich neúnavné umělecké, interpretační a organizační úsilí, věnované Strážnici. I soubor Hlubina prezentoval svůj folklórní evergreen - Ruskou polku. Pořad ukázal nejpřesvědčivěji, co má dlouhodobou platnost a čím kdo přispěl. Podobné "výroční" pořady by měla programová rada připravovat ke každému uzavřenému výročí festivalu a nezapomínat přitom i na experimentální cesty takových souborů, jako je např. Chorea bohemica.
      "Hraní, zrání, milování" ( Jan Krist - Pavel Popelka, režie J. Maděrič ). Experimentální pořad - zatím ještě stále ojedinělý - představil vybraná vystoupení vesnických folklórních skupin v oblasti prezentace autentického folklóru. z hlediska folkloristického přínosu jej lze srovnat s pořadem Ta brněnská brána. Jak k výběru námětu, tak také ke zpracování přistoupili autoři zcela nestereotypně a i přes značnou délku první verze (asi 2,5 hod.)) ukázali nejen specifické kvality nočního pořadu s jeho vizuálními možnostmi, ale především neotřelost[/]

MFF Strážnice 1980. Folklórní skupina ze Svatobořic-Mistřína v pořadu "Hraní, zrání, milování".
Foto Ivan Nováček.

pohledu na tradiční a dnes jen sporadicky na scénách se vyskytující folklórní žánry, jako je dětská hra na svatbu, předtím předvedenou dospělými, možnosti ženského povídání (skupina ze Záblatia), dramatické "pálení Jana", přijímání mezi chasu, milostná magie, umývání na potoku a konečně giganticky žertovné "honění kota" po celém stadiónu. Folkový úvod s kytarou, vstupní verše a playbeckové úryvky milostných dopisů přispěly k aktualizaci a k vytvoření konkrétní představy o současné ves[/]nické mládeži, do jejíhož způsobu života prolínají některé - nikterak však všechny a nikoliv rovnoměrně - jevy folklórní tradice, spojované nebo potlačované, ale přesto i podvědomě pociťované v souvislosti se soudobým tanečním a písňovým repertoárem a kytarou. Autoři citlivě ukázali, co z tradice je pro mládež nejpoutavější, tedy nikoliv výroční nebo rodinné zvykosloví jako nediferencovaný celek, nýbrž jednotlivé zpěvy, tance nebo hry. v tom je hlavní přínos programu, který kromě jiného uká

59

MFF Strážnice 1980. Folklórní skupina z Kurova v pořadu "Hraní, zrání, milování".
Foto Ivan Nováček.

zal některé kořeny lidového divadla spojené s věrskými praktikami a bezprostřední slovesnou komunikací. Pořad se invenčně a režijně umístil mezi prozatím nečetné úspěšné nové cesty folklórní interpretace a zřejmě bude jednou zařazen k jistým mezníkům ve vývoji názorů na současný folklór a jeho prezentaci.
      "Hudci, milí hudci, dlúho-li hrajete" ( Vítězslav Volavý J. Jurášek, režie J. Maděrič ). Pásmo bylo pokračováním neoficiálně zahájené retrospektivní[/] "Klenotnice" v podání lidových i profesionálních interpretů. v roce 1978 to bylo pásmo k výročí BROLN, 1979 medailón k životnímu jubileu J. Šulákové, v roce 1980 pořad nejlepších východomoravských muzik a zpěváků, který uváděli neformálním vzpomínáním V. Volavý a J. Jurášek. Vystoupení tohoto typu, pořádaná pracovníky brněnské rozhlasové stanice, jsou tematicky bez problémů, jsou zaměřena převážně na poslechovou složku ve velmi dobré profesionálně bezchybné interpretaci a opakováním známých[/] folklórních hitů nebo uváděním známých postav maximálně poutají diváky. Doporučuji kvůli terminologické exaktností užívat pro tato vystoupení názvu "pásmo", neboť se kompozičně i ideově liší od ostatních pořadů festivalu. v celém vystoupení nebylo hluchých nebo falešných míst a pamětníci, jichž bylo mezi diváky neobyčejně mnoho, dostali opět hojnost látky k dalšímu posuzování a vzpomínkám.
      Průvod opět splnil očekávání zejména tím, že již před příchodem souborů na náměstí ve Strážnici zde účinkovali muzikanti a tanečníci. Jen jejich jeviště bude napříště třeba vymezit, aby se předešlo nedorozuměním s diváky. Průvod zachovává věrně svou původní ideu, totiž manifestaci internacionalismu festivalu a ideové vyznění sobotního odpoledne ve městě. Umožní-li se většímu počtu návštěvníků divácký požitek, bude to jen záslužné.
      Úhrnem lze o strážnickém festivalu 1980 říci, že k jeho kladům patří ideová závažnost pořadů, vzbuzení aktivity zejména příměstských obyvatel a konkrétní ohlédnutí za dosaženými uměleckými výsledky. Je třeba včas pamatovat na to, aby ke čtyřicetiletí festivalu vyšla důstojná publikace, která zevrubněji zhodnotí jeho místo a přínos pro rozvoj lidové tvorby i pro vývoj folklorismu. Bohuslav Beneš

60

6. národopisný festival v Miloticích [obsah]

V příjemném prostředí milotických vinohradů Šidlen s malým přírodním amfiteátrem, vyhovujícím spíše komorním národopisným programům než velkým folkloristickým estrádám, byl 16. srpna 1980 už pošesté uspořádán národopisný festival Kyjovska. Základní ideový záměr pořadatelů: ukázat schopnost národopisných souborů a folklorních skupin rozvíjet tradice svých obcí pro obohacení současného života a kultury kyjovského regionu, byl bohatě naplněn programem, vytvořeným programovou komisí okresního poradního sboru pro lidovou píseň a tanec v Hodoníně. Celý pořad byl letos koncipován jako žánrový obrázek obyčejů jarního období.
      Program, původně koncipovaný a režijně připravovaný na nedělní odpoledne, byl z technických důvodů přesunut na sobotní večer 16. srpna, což přineslo sice pořadatelům řadu potíží, ale zvládli změnu bez vážnějších nedostatků. Úvodní balada, zazpívaná s neobyčejným citem skupinou žen z Milotic, vytvořila v naplněném hledišti vynikající atmosféru. v obraze Fašanky vystoupení souboru Konopa i mladého Slováckého krúžku z Milotic dobře zarámovalo výborný výkon žen z Ratíškovic, které předvedly scénku Skákání na konopě. Uspokojivou úroveň mělo i pochovávání basy, předvedené milotickým souborem, i když dramatické prvky v programech národo[/]pisných souborů se málokdy podaří zvládnout na přijatelné umělecké úrovni.
      V obrázku Jaro, věnovaném dětským folklórním projevům, vystoupily děti z Mistřína s vynášením Moreny, děti z Kyjovánku s létečkem, děti z Věteřova s dětskými hrami. Dětské skupiny měly většinou pěkné kroje a jejich vystoupení by lépe vyznělo v samostatném dětském pořadu, koncipovaném podobně jako tomu bývá při festivalech ve Vlčnově nebo v Tvrdonicích. Tak by se lépe uplatnily i děti z Věteřova, jejichž stylizovaný kroj se příliš odlišoval od oblečení všech ostatních účinkujících.
      V obraze Velikonoce se výrazně uplatnil především mužský pěvecký sbor z Kyjova a dobře bylo přijato i vystoupení Slováckého krúžku z Mistřína a děvčat a chlapců ze Svatobořic. v pásmu Máj viděli diváci stavění máje a májovou veselici v provedení souboru z Vracova a začínajícího krúžku z Vacenovic. Slovácký krúžek z Vracova prokázal, že už patří mezi vyspělejší soubory jak způsobem zpracování programového bloku, tak jistotou vystupování. Vacenovické mládí bylo sympatické a při pravidelném nácviku by ve Vacenovicích mohl vzniknout perspektivní soubor. Obě pásma, Velikonoce i Máj, byla hrubě narušena poruchou ozvučení, které pro Milotice připravilo ostravské studio Československého rozhlasu.
      Závěr večera tvořil obraz Rekrúti, který v podání Slováckého krúž[/]ku z Kyjova, kyjovského pěveckého mužského sboru a souboru Lúčka z Mistřína opět plně zaujal hlediště v Šidlenách, neboť v tomto pásmu nebyla absence ozvučení tak citelná. Chlapci ze Slováckého krúžku z Kyjova i ze souboru Lúčka nejenom poměrně dobře zpívali, ale překvapili pěkným verbuňkem. Bylo by načase, aby i na Kyjovsku vznikl soubor podobného typu jako Břeclavan, Danaj, Hradišťan či Olšava. v Mistříně i v Kyjově jsou pro to předpoklady. k tomu je ovšem třeba nejenom dobrých zpěváků a tanečníků, ale i muzikantů, z nichž na sebe výrazněji upozornil na milotickém festivalu jen soubor primáše Jury Petrů. Proto by měla být na Kyjovsku věnována větší pozornost cimbálovým muzikám především tím, že budou mít možnost samostatných programů na národopisných slavnostech právě v Miloticích, kde je pro taková vystoupení zvláště vyhovující prostředí. Je ovšem omyl domnívat se, že se prosadí jen muziky samy. Perspektiva je nejnadějnější tam, kde dojde k úzké spolupráci hudební i taneční složky souboru pod dobrým uměleckým, ale i organizačním vedením.
      Charakter a úroveň festivalu však netvoří jen pěkné přírodní prostředí a dobrá úroveň vystoupení, ale i výtvarně úměrná scéna. v Miloticích je třeba provést řadu úprav pro zvýšení estetické úrovně prostředí a především scény, která by měla mít hladké barevně neagre

61

sivní pozadí. Nezbytné služby pro návštěvníky, zejména občerstvení a prodej suvenýrů, by měly být umístěny mimo vlastní amfiteátr.
      Na závěr lze konstatovat, že loňský milotický národopisný festival ukázal, jak velký kulturně výchovný a společenský význam mají regionální národopisné slavnosti, které přispívají k aktivizaci zájmové umělecké činnosti v jednotlivých okresech. Jejich příprava však vyžaduje stále více pozorností jak z hlediska zkvalitňování programů, tak i z hlediska zdokonalování jejich technicko-organizačního zabezpečení. v Miloticích se už mnohé podařilo. Dosvědčuje to i překvapivě velký zájem veřejnosti, projevující se vysokou návštěvností festivalu. Josef Jančář

XI. národopisné slavnosti Dolní Lomná 1980 [obsah]

Již tradičně uzavřely řadu českých folklórních festivalů Národopisné slavnosti v Dolní Lomné, a to ve dnech 13.-14. září 1980. Proběhly po jedenácté a je tedy co bilancovat a nad čím se zamýšlet. v tomto smyslu hodláme zaměřit i celkové hodnocení letošního ročníku.
      Pokud bychom vzali za východiska kritéria, podle nichž jsme přistupovali k festivalu v Dolní Lomné v ročnících prvních, asi bychom nešetřili pochvalnými slovy. Jenže co bylo chvályhodné a záslužné při vytváření profilu festi[/]valu před více než deseti roky, nemůže již zákonitě postačovat v ročníku jedenáctém. Shrňme nejprve nesporné klady této významné národopisné akce. Lomňanské slavnosti se postupem času vypracovaly v uznávané fórum prezentace lidové kultury těšínského i opavského Slezska na přírodní scéně, a to v náležitých odborných, ideově i kulturně výchovných souvislostech. Správnou ideovou orientací, realizovanou systematicky, je důraz na komplexnost prezentace materiálu, ve kterém se promítá úzká příbuznost s kulturou etnika polského i slovenského, jako i společné rysy kultury lidu horských částí této i sousední oblasti. Uvedené skutečnosti umožňují přirozenou a nenásilnou akcentaci myšlenek socialistického internacionalismu, umocněných ještě podtržením progresivních prvků lidové kultury. v této poloze plní festival své úkoly beze zbytku, nezastupitelně, a je proto i po zásluze oceňován.
      Velkého uznání zasluhuje i celý organizační štáb při Osvětové besedě v Dolní Lomné, neboť především jeho přičiněním vznikl v údolí říčky Lomňanky sympatický, útulný areál se dvěma amfiteátry i nápaditě řešenými občerstvovacími středisky, a to vše z drtivé většiny pauze s pomocí mnoha a mnoha dobrovolných spolupracovníků.
      Mohli bychom dále hovořit o vlivu slavností na rozvoj ZUČ v samotné Dolní Lomné i blízkém Jablunkově a v širších souvislostech na celém těšínském Slezsku. O kul[/]turně výchovném i popularizačním působení informačního zpravodaje slavností, který vychází pod názvem Mionší, o tradici národopisných i výtvarných výstav pořádaných v průběhu festivalu v Dolní Lomné i o dalších akcích napojených k národopisným slavnostem, jako je již mnoho roků organizovaná vlastivědná soutěž, či turistické dálkové pochody.
      To vše v souhrnu tvoří nesmírná pozitiva, která činí z lomňanských slavností politickou a kulturně výchovnou akci mimořádného významu. A právě z tohoto aspektu je nutno na úroveň a zabezpečení slavností pohlížet.
      Za dobu svého konání dostala programová skladba festivalu poměrně ustálenou strukturu. k jejím přednostem patří systematické zařazování programu dětského folklóru, medailónové pořady jednotlivých souborů - v roce 1980 Opavice z Ostravy, dále pořady s důrazem na hudební folklór - poslední pod názvem Bude muzika citlivě připravil Jaromír Gelnar. Nechybí hostování známých dechovek, v posledních létech převážně ze Slovácka (Mistříňanka, Žadovjáci). Pevnou součástí festivalu je průvod všech účinkujících Dolní Lomnou, zakončený na pódiu Křínov a předznamenávající slavnostní zahájení v nedělním odpoledni i následující hlavní pořad festivalu. Pravidelnými hosty festivalu jsou kolektivy ze sousedních národopisných oblastí (Hané, Lašska, Valašska, Kysuc), ale i regio

62

nů vzdálenějších (Slovácka, Chodska, Trenčanska i dalšího Slovenska). Jejich výběr v jednotlivých ročnících je podřízen finančním i organizačním možnostem. v každém ročníku hostují i zahraniční kolektivy. v roce 1980 to byl kolektiv Jaworznik z Polska a sovětský vojenský soubor z Milovic, který vystoupil se samostatným programem. v souhrnu tedy výběr účinkujících je velmi široký a skýtá autorům v jednotlivých Točnících i programech bohaté možnosti.
      O celkovém profilu festivalu vypovídá většinou pořad v sobotním podvečeru (v posledním ročníku to byl program P. Ruska na slova A. Krause To je má zem) a hlavní pořad v neděli odpoledne (v roce 1980 z poloviny vytvořený sovětským souborem, v druhé polovině nazvaný autorkou J. Královou U nás, připsaný odkazu J. Mánesa), v rámci kterých jsou prezentovány všechny výše uvedené odborné a ideové záměry.
      Jsme názoru, že tvorba lomňanských pořadů by měla výrazněji pokročit k vyšší odborné a umělecké kvalitě. Při objektivním hodnocení všech kladů nelze již přehlížet některé nedostatky, zbytečně úroveň snižující. Rezervy spatřujeme v organizační sféře, ale i v přístupu dramaturgickém a režijním. Na některé jsme upozorňovali již u ročníků minulých. Význam a rozsah akce si již bezpodmínečně vyžaduje dokonalejší zabezpečení. Týká se to přípravy pořadů s dosta[/]tečným předstihem, včetně konečného výběru účinkujících, a zde by rozhodující úlohu měla mnohem důrazněji převzít programová rada. Rovněž tak to platí pro zvýšení diferenciace jednotlivých typů pořadů po stránce námětové i ve výběru účinkujících. Pro dobré příklady nemusíme chodit ani příliš do minulosti slavností v Dolní Lomné. Byly zde a jsou zde stále. v posledních dvou ročnících však máme dojem, že snaha po zlepšování nastoupeného trendu stagnuje, což je jistě škoda. Nelze se již nadále spokojovat s pouhou mozaikovitou skladbou základních pořadů, tvořených ve většině jen mechanickým sestavením souborových čísel nebo pásem. v některých případech lze nalézt režijní nedostatky i při tomto autorském postupu - především v délce i dynamice jednotlivých vstupů, což se většinou negativně promítne v gradaci a délce celého pořadu. Za zásadní režijní chybu celého festivalu (rok 1980 nevyjímaje) považujeme realizaci pořadů přesahujících délkou dvě hodiny. Hovoří pro to zkušenosti ze všech obdobných akcí v celé republice. Vyslovujeme se rovněž pro vytvoření většího prostoru tzv. vesnickým skupinám, jejichž činnost se podstatně odlišuje od práce zavedených souborů ZUČ a pro něž by pódia regionálních folklórních festivalů měla být místem získávání zkušeností s vystupováním na otevřené scéně i s nutnými úpravami materiálu (co do obsahu i rozsahu) pro tyto příležitosti.[/]
      Mnohé z výše naznačeného je podle našeho názoru řešitelné. O potřebě zlepšení systému práce pro. gramového orgánu festivalu jsme již hovořili. Rovněž je v silách pořadatelů přepracovat programovou strukturu festivalu tak, aby byla vyčleněna dostatečná plocha pro zkoušky jednotlivých pořadů. Bez nich nelze o zkvalitnění reálně uvažovat. Samozřejmě, že s tím organicky souvisí včasná přítomnost všech účinkujících v místě konání festivalu. Zvláštní otázkou je i technika - především zvuková. Je to bolest obecná, objevující se u většiny nám známých regionálních slavností. Pokud ale máme na zřeteli progresivní vývoj, je nutno i v této oblasti učinit potřebný pokrok. Nelze však pominout společného jmenovatele všech výše uvedených námětů, a to vytvoření potřebných ekonomických i :organizačních předpokladů ze strany zainteresovaných okresních a krajských kulturně výchovných institucí, státních i politických orgánů. Bez jejich další podpory a péče není cesta ke zkvalitnění festivalu v Dolní Lomné možná, neboť veškeré nadšení, dobrovolná spolupráce a brigádnická výpomoc nemůže vyřešit všechny potřeby tak náročné akce, jakou festival v Dolní Lomné bezesporu je.
      Národopisné slavnosti mají vybudováno široké zázemí svých příznivců i pravidelných návštěvníků, které neodradí ani špatné počasí, jež poslední ročníky neúprosně pronásleduje. Existuje rovněž většina

63

objektivních předpokladů, aby úroveň festivalu se udržovala nejen velmi vysoko, ale směřovala i k náročnějším cílům. XI. ročník to ostatně plně potvrdil a tato příležitost by neměla být promarněna. Jan Souček

Stredoslovenský detský folklórny festival LIKAVKA 1980 [obsah]

V dňoch 14. a 15. júna 1980 v liptovskej obci Likavka sa uskutočnil jubilejný X. ročník stredoslovenského detského folklórneho festivalu. Samotné podujatie sa začalo v sobotu 14. júna o 10. hodine v sále miestneho kultúrneho domu. Po otváracom príhovore podpredsedu PV inšpektora odboru kultúry SKNV v Banskej Bystrici Dušana Bohuša, sa začal prvý program festivalu. Bola ním krajská prehliadka detských folklórnych súborov. Je to už druhé stretnutie detských folklórnych súborov Stredoslovenského kraja, aby na súťažnej prehliadke predstavili výsledky svojej tvorivej práce. Ucelený program autorky Márie Kočišovej bod zostavený z jednotlivých súťažných choreografií a z vystúpení sólistov. v programe vystúpilo jedenásť detských kolektívov, z ktorých päť bez určenia poradia bolo ocenených. Celkove možno vyzdvihnúť dobrú úroveň prehliadky. v jednotlivých programových číslach sa objavilo množstvo hodnotného materiálu, veľa detských[/]

Stredoslovenský detský folklórny festival Likavka. Děti z Hladovky v programu "Naše děti".
Foto I. Zuskinová.

hier, ktoré sa jednotlivým súborom podarilo s väčším či menším úspechom predviesť na scéne. Veľmi pekne sa napr. predstavili deti zo súboru Sliačanček z Liptovských Sliačov svojou hrou na paholkov. Vedúci detských súborov nesmú zabúdať, že pri tvorbe čísla treba vychádzať z prirodzenej detskej mentality - hravosti, urobiť výber v repertoári, aby stále niečím novým zaujali diváka. Pri vystúpení nie je potrebné robiť divadlo predošlých čias, ale to čo existuje umocňovať v umeleckej forme. Je veľmi dôležité, aby program mal gradáciu, aby sa v ňom prejavil pohyb a šikovnosť detí.
      Súčasťou programov festivalu bola aj slávnostná vernisáž výstavy "De­[/] ti a tradičná ľudová tvorba" v Liptovskom múzeu v Ružomberku, ktorá sa uskutočnila o 14. hod. popoludní. Je to v poradí už štvrtá krajská výstava, ktorej cieľom je vzbudiť záujem o ľudovú umeleckú tvorbu a predstaviť kolekcie prác, ktoré sú výsledkom dvojročnej aktívnej snahy detí - oživovať tradičné textilné a iné výtvarné techniky a zároveň ich pretvoriť pre súčasný životný štýl. v súčasnosti zakladať výtvarné krúžky pre mladé talenty a tak umožniť deťom a mládeži hodnotne využívať voľný čas. Skúsená autorka scénára Elena Tomaníková zhromaždila množstvo exponátov, ktoré si právom zaslúžia obdiv návštevní

64

kov. Perfektne a precízne vypracované rôzne textilné techniky, z ktorých si pozornosť zaslúži najmä batika, výšivky a z nich najmä netradičné uplatnenie detvianskej výšivky krivou ihlou. Pozornosť upútala drevená plastika, keramika, skľomaľba, náročné práce z drôtu, obradné pečivo, kraslice a hračky pôvodných tvarov.
      Detský festival pokračoval 0 16. hodine znova v sále kultúrneho domu v Likavke programom "Pri prameňoch krásy". Ideový a programový zámer tejto krajskej prehliadky výsledkov detskej aktivity pri vyhľadávaní ľudových tradícií vychádza z koncepcie schválenej Krajským osvetovým strediskom v Banskej Bystrici, ktorá rešpektuje koncepčné zámery celonárodného hnutia detí "Pri prameňoch krásy a poznania". Toto hnutie si kladie za úlohu viesť detské kolektivy k objavovaniu a spoznávaniu tradičného ľudového umenia od jeho pôvodných nositeľov. Deti v prehliadke interpretovali materiál, ktorý za pomoci svojich vedúcich zozbierali a minimálne upravili do javiskovej podoby. Predstavili to najlepšie, čo sa v poslednom období objavilo v Stredoslovenskom kraji. v programe autora Miloša Šípku deti predviedli detské hry prirodzenú súčasť ich života, riekanky, vyčítanky, pesničky. Deti z Liptovských Sliačov prišli s ohromným nápadom, vyhľadali a objavili množstvo rôznych zvukových hračiek, na ktorých vyklopkávali rytmus. v hnutí príkladne[/] pracovali aj deti zo súboru Ragačianka z Hrušova. Na prehliadku prišli s cenným materiálom v dlhom klenotniCovom oblečení s archaickými piesňami. Dobre sa predstavili aj deti zo súboru Mladosť z Pov. Bystrice, zo súboru Vrabce z OB z Tŕnia, zo súboru Stavbárik zo Žiliny. Celonárodné hnutie detí "Pri prameňoch krásy a poznania" treba hodnotiť vysoko a hodnotu hľadania využiť aj po praktickej stránke, pre vlasteneckú, citovú, estetickú výchovu našej mládeže, pre nové ľudské hodnoty.
      V nedelu dopoludnia o desiatej hodine slávnostne vyzdobená obec Likavka privítala deti a vedúcich súborov na tradičnom sprievode krojovaných skupín obcou. Úprimný obdiv obyvateľov sprevádzal deti celou dedinou až pod hrad k amfiteátru, ktorý pri príležitosti X. výročia mal novo upravenú scénu veľkorozmernými drevenými holubicami. v tomto ročníku sprievod utrpel na kvalite najmä neúčasťou detských súborov z Liptova, ktoré z dôvodu predĺženia skúšky programu sa ho nezúčastnili. Čas, do 14. hodiny, pokiaľ sa nezačal popoludňajší program, chcel autor Dušan Soták zaplniť detskou veselicou "Zahrajme sa takú hru". Jeho cieľom bolo upútať pozornosť detí, zabaviť ich, aby veselo a družne strávili odpoludňajšiu prestávku a tiež aby poskytli podívanú divákom, ktorí už sedeli v hľadisku. Tento zámer sa mu však v plnej miere nepodaril. Bolo to zapríčinené jednak nevhodným výberom hry, ma[/]lým počtom detí zapojených do nej a potom tiež stálym odchádzaním súborov na obed.
      Popoludní o 14. hodine sa začal medailón detského folklórneho súboru Likava pod názvom "Už hrajú, bubnujú". Tento hostiteľský kolektív detí už pracuje plných sedemnásť rokov. Pod vedením skúsených vedúcich - učiteľov Ivana Pišeka a Ladislava Mláku dosiahol vo svojej práci veľmi pekné výsledky. v programe sa predstavili prierezom činnosti za celé obdobie svojho trvania. Jednotlivé vystúpenia mali gradáciu, spád a bolo cítiť z nich skúsenú ruku autora programu a choreografa Vojtecha Littvu. Vhodný hudobný doprovod hrou na flauty detského súboru Zornička z Ružomberka a detskej ľudovej hudby prispel k celkovému úspechu programu. Sprievodné slovo hovorili si deti samé a napísal ho pre ne dr. Kliment Ondrejka. Vhodným oživením programu bolo vystúpenie bývalých členov súboru Likava, ktorí teraz tancujú v súbore Liptov v Ružomberku.
      V náväznosti na medailón Likavy nasledoval program liptovských detských folklórnych súborov pod názvom "V tom našom Liptove", ktorý mal na jubilejnom X. ročníku SDFF svoje opodstatnenie a dôstojné časové zadelenie. Predsavzatím a snahou autorky Nadi Gilániovej bolo predstaviť najnovšiu choreografiu i pozoruhodné objavy zberateľského hnutia detí. Po technicko i hudobne pohybovej strán

65

ke boli deti dobre pripravené, výnimkou boli snáď len deti z Východnej. Jednotlivé choreografie boli nápadité, v piesňovom i tanečnom prejave čerpajúce zo zberateľského hnutia detí - hra na jarmoku súboru Ďumbier, Bobrovecké murárske tance, hra na paholkov z Lipt. Sliačov, sadenie mája z Važca. Úroveň programu zvýšil aj dobrý sólový spev - Igora Littvu, Janky Hegedüšovej, Jarka Čupku, Janky Hybenovej. Nedostatkom programu bol hudobný doprovod. Sprievodné slovo bolo jednoduché, bralo do úvahy detský prejav a dianie na scéne, raz veršíkom, inokedy prozaickým textom podporilo dej na javisku.
      O 16. hodine sa začal posledný a hlavný program festivalu "Naše deti". Bol venovaný slávnemu 35. výročiu oslobodenia ČSSR Sovietskou armádou. Autorka Mária Mázorová ho zostavila z vystúpení najlepších spevákov, tanečníkov a hudáčkov Stredoslovenského kraja. Program bol pripravovaný na Podpolianske slávnosti Detva 1980 a vystúpenie v Likavke bolo akousi generálnou skúškou. Po stránke dramaturgickej a réžijnej bol dobre pripravený, aj jednotlivé choreografie boli objavné a dobre pripravené. Nedostatkom však bolo pridlhé trvanie jednotlivých vystúpení, čím značne narástla dĺžka programu, o ktorý sa postupne strácal aj záujem divákov.
      Celkove možno jubilejný X. ročník SDFF v Likavke hodnotiť kladne. Ako po iné roky, tak aj v tom[/]to, v prostredí nevšedných prírodných krás i prajnej diváckej pohody festival bol pre všetky súbory čistým prameňom poznania hodnôt ľudového umenia. Deti tohoto kraja dokázali, že sú mocným ohnivkom v reťazi staronových krás a že pravdivosť, úprimnosť, optimizmus a životná sila sú charakteristické nielen pre nositeľov tradícií, ale sú aj najkrajšími vlastnosťami mladého socialistického pokolenia. Iveta Zuskinová

Liptálské slavnosti 1980 [obsah]

Soubor valašských písní a tanců Lipta, Výrobní družstvo Lipta a MNV v Liptále, pod záštitou odboru kultury ONV Vsetín, uspořádali ve dnech 23. až 24. srpna 1980 již XI. Liptálské slavnosti. Loňský ročník byl o to významnější, že soubor Lipta oslavoval 50 let od svého založení. k tomuto výročí a oslavám SNP v okrese Vsetín byly slavnosti zaměřeny.
      Vlastní národopisný program, který probíhal v sobotu večer a v neděli odpoledne, se konal v zahradě liptálského zámku. v nevelkém kulturním areálu je i kryté pódium pro vystoupení souborů, dostatečně vyvýšené, s jednoduše a vkusně řešenou scénou, na němž po skončení pořadů vyhrávaly k tanci krojované dechovky. Areál je doplněn stánky s občerstvením a ke chvále pořadatelů lze připsat i tu okolnost, že místo prodeje různých suvenýrů pochybné kvality se zde[/] objevily knihy J. Štiky: Lidová strava na Valašsku, J. Kobzáně: O zbojníkoch a pokladoch a knížky pro děti.
      Autorem obou programů byl J. Londa, choreograf souboru Lipta. Sobotní program, který měl spíše ráz klenotnicový, byl složen ze sólových výstupů pěveckých i tanečních. Za doprovodu cimbálové muziky Lipty se představili zpěváci souboru R. Sousedík a J. Ryšica. Úroveň pořadu značně zvyšovala přítomnost výborných tanečníků: manželů Stanovských z Rusavy (valaská), J. Růžičkové a V. Pavelky ze Vsacanu (starodávný), J. Kocourkové a P. Zdražila z Jasénky (zvŕtané) a Luboše Oravce (odzemek). k dobrým sólovým výstupům patřila i hra na píšťalu J. Vetchého ze Vsacanu. Do tohoto rámce valašských písní a tanců dost dobře nezapadalo vystoupení primášů). Ellingera (Valašský krúžek Brno) a P. Malíka (Rusava), kteří se, neznámo proč, představili jako "středoslovenští hudci".
      První část zakončil družební polský soubor Gizycko. Druhá polovina programu byla věnována zbojnické tematice. Součástí režie bylo i zapálení ohně vedle pódia, které nepůsobilo jako násilný efekt (v chladném počasí bylo teplo všem příjemné), ale zvýrazňovalo snahu o navodění atmosféry ke zbojnickým tancům i celkovou snahu pořadatelů o vytvoření co nejlepšího prostředí. Ve svém celku vyzněl sobotní pořad velmi příznivým dojmem, i přes nedostatečné průvodní

66

slovo, porušenou gradaci a menší časové mezery při výměně hudeb.
      Od komorně laděného večera se výrazně odlišovalo nedělní odpolední pokračování programu. Úvod patřil dětem - souboru Malá Lipta. Pásmo, provázené poetickým textem v dialektu, odpovídá po stránce výběru materiálu, zpracování i oblečení dětí jejich věku. Nemělo by však platit, že dětem stačí méně kvalitní muzika. Ke svým hrám v podstatě nepotřebují mnoho hudebního doprovodu, tím méně muziky složené z falešně hrajících muzikantů. v další částí pořadu se střídaly v ucelených programových blocích soubory Gizycko z Polska a domácí Lipta. Sólový zpěv byl ukázkou toho, jak se lidové písně nemají interpretovat. Na souboru Lipta, složeném výhradně z mladých tanečníků, je sympatický elán a chuť při předvádění tanců a z toho plynoucí bezprostřední projev, který vyvažuje i jisté technické a choreografické nedostatky.
      Závěrem lze shrnout: Přestože Liptálské slavnosti měly už své jedenácté pokračování, jde o akci poměrně málo známou, která má výrazně regionální charakter. I když není metodicky ovlivňována, lze ji hodnotit velmi kladně.
      Pořadatelům se letos podařilo vytvořit útulné, příjemné prostředí a udržet ráz slavností v mezích patřičné úrovně. Je jen dobře, že se jim to zdařilo i po stránce estetického vzhledu areálu po oba dny. Nedostatky, které se projevily při[/]

Liptálské slavnosti 1980. Soubor Lipta z Liptálu při luženské točené. Foto M. Langer.

zbytečně opožděných začátcích a rozpačitém zakončení pořadů, je jistě možné do budoucna odstranit. Bylo by rozhodně ku prospěchu festivalu, kdyby se věnovala patřičná pozornost koncepční přípravě slavností a vznikaly tak zde každoročně hodnotné pořady. Jana Volfová

XIII. mezinárodní festival folklóru v Zakopaném [obsah]

Ve dnech 31. srpna až 7. září 1980 uskutečnil se v Zakopaném již 13.[/] mezinárodní festival folklóru horských oblastí, pořádaný každoročně pod záštitou Mezinárodního výboru organizátorů folklórních festivalů při UNESCO. Festival probíhal již tradičně při silné mezinárodní účastí jedenácti zahraničních souborů a pěti domácích polských souborů. Má soutěžní charakter a povinné soutěžní bloky o maximální délce 40 minut posuzovala osmičlenná mezinárodní porota v čele s polským etnografem prof. dr. Romanem Reinfussem. Zúčastněné soubory se přihlašují do jedné ze čtyř

67

kategorií, při čemž porota má možnost na základě zhlédnuti soutěžního bloku přeřadit soubor do nižší či vyšší kategorie.
      V I. kategorii - "souborů autentických" (které předvádějí autentický folklór) - soutěžily soubory "Semiska Ohcet" ze Semic v Jugoslávii, "Kasinianie" z Kasiny Wielkiej (Polsko), "Trysil-Knut Dans-Og Spelemannsiag" z Trysil (Norsko), "Gorali Czadeckich" z Brzeźnicy (Polsko), "Lipnicz nie" z Lipnicy (Polsko), "Bogyiszóli" (Maďarsko) a soubor "Bartusia Obrochty" ze Zakopaného (Polsko).
      Ve II. kategorii - "souborů umělecky zpracovávajících folklór" soutěžily soubory "Sędzioły" ze Żywca (Polsko), "Danzari" z kraje Basků (Francie), "Sumbar" z Turkmenské SSR, "Folklor Ekibe Silifke Bedediyesi" z Turecka a "Grupo de Coros y Danzas de Mursia de la Asociation Provincial Francisco Salzillo" z Murcie (Španělsko).
      III. kategorie - "souborů se stylizovaným folklórem" - obsahovala soubor písní a tanců "Domu Nauczyciela" ze Sofie (Bulharsko), československý soubor Hradišťan a folkloristickou skupinu "Universidad de Guadalajara" z Mexika.
      Do IV. kategorie - rekonstruovaného folklóru - byl zařazen jediný soubor "Coro della Egadi" ze Sicílie.
      Od úterý 2. 9. do pátku 5. 9. probíhaly vlastní soutěžní pořady, přístupné samozřejmě veřejnosti. Každý den se konala dvě samostat[/]ná představení odpolední a večerní, v každém účinkovaly dva až tři soubory. Jinak dokonalá organizace festivalu byla narušena pouze nepřízní počasí, takže odpadl úterní zahajovací ceremoniál a průvod městem a postižena byla také některá vystoupení na pódiích v ulicích města. Vlastní festivalová vystoupení nebylo možno pořádat v přírodním amfiteátru, konala se v upraveném cirkusovém šapitó v parku za hotelem Juventus. Soutěžní charakter festivalu podmiňuje charakter jednotlivých festivalových pořadů - nejsou v celku dramaturgicky komponovány, jde pouze o řazení celých souborových bloků, přičemž diváci jsou v průvodním slovu seznámeni se zařazením souboru a charakterem oblasti, kterou soubor zastupuje.
      Skutečným překvapením pro Zakopané a konečně i pro československou reprezentaci na tomto festivalu byl soubor Hradišťan, který se stal po úterním vystoupení (vystupoval s jugoslávským souborem) divácky nejpopulárnějším kolektivem. v tomto směru mu konkuroval snad jen mexický soubor, který však zaujal evropského diváka spíše exotičností a revuálním charakterem svých vystoupení (soubor byl na tříměsíčním turné v Evropě) nežli přístupem ke zpracování folklóru, což je konečně patrné i z konečného verdiktu poroty.
      K vyhlášení vítězů festivalu došlo na nedělním koncertu laureátů. Nejlepšímu souboru z každé kategorie byla předána hlavní cena [/]Zlatý čekan; souboru v pořadí druhému Stříbrný čekan, řada dalších účastnických cen, věnovaných jednotlivými institucemi a složkami, např. cena televize apod.
      V I. kategorii udělila porota Zlatý čekan souboru Bartusia Obrochty ze Zakopaného, ve II. kategorii dvěma souborům - španělskému a sovětskému. Ve III. kategorii získal Zlatý čekan soubor Hradišťan, ve IV. kategorii nebyla hlavní cena udělena. Soubor Hradišťan kromě toho získal jako divácky nejúspěšnější soubor cenu města Zakopaného.
      V sobotu 6. září proběhly tři dílčí soutěže festivalu. v soutěži muzik udělila porota muzice souboru Hradišťan s primášem Jiřím Pavlicou 1. místo, v soutěži hudebních interpretů obsadili první místo hned dva hudebníci - opět Hradišťané - Jiří Pavlica (housle) a Petr Vyhlíd (gajdy). v soutěži zpěváků přiřkla porota Věře Domincové z Hradišťanu 2. místo po zpěvákovi ze sovětského souboru.
      Nečekaný úspěch souboru Hradišťan ve všech soutěžích festivalu je ojedinělým v historii festivalu i v historii československé reprezentace na mezinárodních festivalech a je jistě pobídkou do další činnosti souboru. Kromě několika vystoupení v Zakopaném absolvoval soubor též vystoupení v Myslenicích a Wadovicích a natočil půlhodinové pořady pro krakovskou televizi a rozhlas. Jiří Jilík

68

NA POMOC SOUBORŮM

S Vítězslavem Volavým k zahájení nové rubriky [obsah]

(Rozmlouvá Dušan Holý)
      Máme-li na stránkách Národopisných aktualit otevřít novou rubriku Na pomoc souborům lidových písní a tanců, jejíž cíl je dán jejím názvem, s kým jiným ji zahájit, než s vedoucím zařízení, při němž náš časopis vychází - se zasloužilým umělcem PhDr. Vítězslavem Volavým, ředitelem Ústavu lidového umění ve Strážnici a primášem věhlasné Strážnické cimbálové muziky. A to také určuje počáteční tematiku: Čím jiným začít než muzikou? Je stejně důležitá pro všechny soubory bez rozdílu, at už těžiště jejžch práce je v písních. anebo v tancích. Naše první úvahy budou tedy soustředěny na muziku, ale jinak jsme od úzkého zaměření pouze na hudbu během příprav upustili, abychom rubriku nemuseli brzy tematicky rozšiřovat. Když jsme promýšleli, jak by asi měla být zacílena, přišłi jsme k závěru, že bychom ji měli věnovat českým oblastem. Pokulháváme totiž v tomto směru silně za Slovenskem, kde se už delší dobu věnuje těmto otázkám nemalá pozornost, a to jednak na stránkách časopisu Rytmus, ale[/] zejména v celé řadě speciálních publikací.
      Tím ovšem není řečeno, že by se tu neměl občas objevit také příspěvek ze Slovenska.
      To jistě ne. Přejděme teď k výstavbě jednotlivých příspěvků: Představuji si to tak, že v každém čísle našeho časopisu uveřejníme rozmluvu s některým vytipovaným jednotlivcem, který má k této problematice co říci, popřípadě s člověkem, který se nám přihlásí a přinese vlastní originální podněty, jakým způsobem vést další práci našich souborů, aby se vyvíjely co nejzdravějí. Dotyčného vždy před rozhovorem nejdříve stručně představímé, aby každý čtenář věděl, s kým má tu čest. Jednou půjde o amatéra, jindy o profesionála, jednou o praktika, podruhé o teoretika. Možná se tu leckdy narazí i na stanoviska protikladná. Ale jen z otevřené výměny názorů může vzejít něco plodného. Zdá se, že kritické hodnocení bude správně vyslovovat až po publikaci více rozhovorů - v souhrnnějším pojednání. Ke každému příspěvku bude vždy připojena nějaká příloha: bud' krátká partitura nebo přepis hry zajímavého hudce, zápisy písní, tanců apod., anebo vyobrazení, vyžádá-li si toho text.
      Osobně tuto rubriku vítám. Mys[/]lím, že forma rozhovoru je pro ni volena vhodně, a to jak vzhledem k čtivosti a přehlednosti, tak se zřetelem ke snadnějšímu koncipování. Tato forma skýtá volnost ve výběru problémů a lze tak zároveň nejsnáze udržet též jednotu této rubriky. A střídáním lidí zaručíme snad její pestrost. Na jedno bych však chtěl upozornit hned v zárodku: Náš časopis má svůj omezený rozsah a nepřekročitelný počet stran bude mít i tato rubrika. Nalejeme-li si čistého vína, tož na představení "hosta" i na celý rozhovor bude možno zpravidla počítat jen se dvěma tištěnými stranami, což představuje asi čtyři strany strojem. A na přílohu, ať už jakoukoliv, můžeme rovněž vyhradit pouze dvě strany. Není to mnoho, ale přispěvatele to snad tím více povede k maximální stručnosti ve vyjadřování a k publikování skutečně objevných příloh.
      Jakou přílohu zvolíš Ty?
      Sáhnu k pramenům vody živé, ke hře Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky, který v mém muzikantském životě skutečně hodně znamenal. Hovořil jsem o tom už mnohokrát. Na moji primášskou hru měl zásadní vliv. Nekopíroval jsem jej sice, ale nebránil jsem se využít právě jeho přístupu k melodii a k jejímu zdobení. Snažil jsem se mu v životě

69

odvděčit aspoň málem: na můj návrh získal titul zasloužilý pracovník kultury a jsem rád, že se z něho mohl ještě plně těšit.
      Svůj vztah ke Kubíkovi jsi vyjádřil ve svých článcích a najdou se o tom zmínky také v různých příspěvcích věnovaných Tvé osobě; například í v televizním filmu. Ale některá základní fakta o Tvém životě se při všech těch poměrně obšírných vyprávěních vytrácejí. Proto zde podejme Tvůj životopis méně obvyklou formou - jenom v nejdůležitějších bodech. (A toho bychom se pro úsporu místa a pro přehlednost mohli v této rubrice držet i ve všech ostatních případech.)
      Vítězslav Volavý: narozen 1922 v osadě Krčma u Meziboří na Českomoravské vrchovině - 1928 až 1934 žije střídavě v rodišti a v Židlochovicích; zde získává první základy houslové hry u varhaníka a učitele Hynka Práta od roku 1934 trvale ve Strážnici; dále se tu vzdělává v houslové hře u místního učitele a varhaníka Antonína Kříže, u učitele Hugo Noska, žáka Ondříčkova, a učitele Viktora Noppa (asistenta O. Ševčíka), pozdějšího profesora brněnské konzervatoře - 1942 maturita na gymnáziu ve Strážnici - 1942-44 Konzervatoř v Brně (housle - klavír) - 1943 v kárném táboře Hradištko u Prahy, pak do r. 1945 totální nasazení (v Líšni u Brna) - 1945 až 1949 studium na brněnské filozofické fakultě (obory ruština, čeština, hudební věda, národopis) - 1953[/] PhDr. na tehdejším Semináři etnografie brněnské filozofické fakulty; disertace Svatební písně a jejich vztahy k jednotlivým úkonům svatebního ceremonielu - Zaměstnání: 1949-56 profesor na gymnáziu ve Strážnici - Od roku 1956 ředitelem Ústavu lidového umění ve Strážnici (dříve Krajského střediska lidového umění) - Folklórní muziky a souborová činnost: 1935 první setkání s Miškeříkovou hudeckou muzikou z Velké, potom častější návštěvy a bližší seznámení s těmito hudci - 1939-45 navštěvuje hrubovrbeckou cimbálovou muziku Jožky Kubíka - 1940 až 1943 účinkuje občas ve strážnické muzice vedené primášem MVDr. Jankem Horným, v níž tehdy působil také cimbalista MUDr. Antoš Frolka - 1943 se stává ve Strážnici primášem nově založené tzv. Mladé muziky, která od té doby prošla značným vývojem, vystřídaly se v ní desítky hráčů a dnes trvá pod názvem Strážnická cimbálová muzika - 1946-47 primášem Úlehlova Moravského sboru lidových písní a tanců - 1943-48 též primášem Slováckého krúžku v Brně, v němž tehdy vedl muziku Jaromír Běhunek - 1959 zakládá ve Strážnici soubor Danaj, který se později stal nositelem Ceny ministra kultury ČSR - 1964 získává Strážnická cimbálová muzika pod jeho vedením vyznamenání Za vynikající práci - 1972 zasloužilý pracovník kultury - 1975 zasloužilý umělec. Na jednoho je toho dost.
      Věru nevím, k čemu jsou všech[/]na ta data mého curriculum vitae dobrá. Snad jsou v nich však ukryta léta hledání, zkoušení, léta střídání zdaru s nezdarem i léta pochybností o správnosti zvolené cesty a snad i snah o zlehčení nebo dokonce zesměšnění toho, co jsem s trvající oddanosti a pokorou před vzácnými hodnotami lidové kultury dělal.
      Tak to vidíš Ty. Já si zase uvědomuji, kolik toho mezi těmi přesnými daty schází. Například vezměme jenom Tvé festivalově pořady, nebo zahraniční zájezdy, z nichž některé jsme prožili dokonce spolu, ale také Tvou upravovatelskou a publicistickou činnost, i když obě stojí někde na okraji Tvých zájmů, a konec konců i Tvou spolupráci s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů. Její intenzita se různě proměňovala a teprve v poslední době je nějak utlumena skoro až k nule. Určitě však ne ke škodě Tvé! Ale ted' otázka na tělo: Když vyšel můj příspěvek o životnosti folklóru (Národopisné akutuality 1979, č. 2), prozradili mi někteří zaměstnanci ÚLU, že Tě v něm rozčilila moje odpověd' na otázku, jak interpretovat lidovou píseň. Pozastavoval jsi se nad tím, že se příliš přikláním k vývodům folkového zpěváka P. Seegera, který v jedné své knížce staví názor, že proměny písně u folkového zpěváka nejsou žádným prohřeškem a že vůbec nevadí, když se dosud známá podoba písní v jeho podání mění čí někdy dokonce i stírá až skoro k nepoznání.

70

      Ano, to mne přímo pobouřilo. To by si pak s písničkou mohl každý zacházet jakkoli, jak se mu zlíbí a jak si zamane. A to je přece muzikantsky amorální.
      Vytrženo ze souvislosti znějí ty řádky přímo paličsky. To přiznávám. Ale mé vývody směřovaly jinam. Šlo mi o položení důrazu na tvůrčí uchopení písně. Možná je v té mojí stručné výpovědi trochu utopeno, že tu vždy hraje roli znalost věci. "Člověk mosí znat aj tú históriu, aby věděl, de co leží!", vyjádřil dobře Jožka Kubík. Může to být poznání dané životem v tradici, může v tom však být i poznání jiného zrna. Ostatně Ty sám jsi na námitku profesora brněnské konzervatoře, hudebního historika Graciana Černušáka, že stejně nikdy nemůžeš hrát tak, jak hrával legendární hudec Pavel Trn z Velké, povoláním švec, odpověděl:
      Chci hrát tak, jak by hrál Trn, kdyby znal to, co já..." Odpověděl jsi trefně. Neblíží se to však trochu právě tomu Seegerovi?
      Podívej se, každému lichotí, když někdo obdivuje osobu tobě drahou. Když ale začne po ní vztahovat své podezřele lačné ruce, jsi přinejmenším ve střehu!
      A ještě otázku na závěr: Dověděl jsem se, že chystáš výběr písní k současným občanským obřadům. Kdy tato sbírka vyjde, jak je rozsáhlá, z jakého materiálu zde čerpáš a komu je vlastně určena?
      Jde o sbírku písní, které se vztahují v podstatě ke čtyřem významným okamžikům v životě člověka [/]narození, k němuž se nově ujalo vítání dětí do života, k odvodům, při nichž se branec stává opravdovým mužem, k občanskému sňatku a k občanskému pohřbu. Ke každé této příležitosti se najdou vhodné písně, ať už v rámci tradičních vrstev, nebo mezi písněmi nově vznikajícími. Původně jsem vybral asi 50 písní, když se však vydání z různých příčin zdrželo, rozšířil jsem výběr na 100 písniček. Čerpal jsem při tom jednak ze svých osobních znalostí, to snad nejvíce, ale také z různých písňových sbírek starých i novějších, například i z nedávno vydané sbírky Fanoše Hře[/]bačky - Mikuleckého. Vznikly teď názory, že bych měl všechny vybrané písně zharmonizovat, což je ovšem práce značná a náročná. k tomu jsem zatím nenašel čas. Možná by to bylo prospěšné vzhledem k tomu, že sbírka by měla posloužit Osvětovým besedám při MNV a samozřejmě nejrůznějším souborům. v každém případě to však publikaci této sbírky zdrží.
      Nebylo by pak lepší vydat ji bez těchto rádoby přesných návodů? Ostatně je dobře známo, že například Podlužák cítí vícehlas poněkud jinak než Horňák. Proč tedy projevy zbytečně nivelizovat?[/]

      Legenda k notové příloze
Ej, orešinko, orešná. Transkribováno podle magnetofonového snímku Československého rozhlasu v Brně z roku 1972. v první notové osnově je zaznamenán projev[/] mužského sboru při první sloce, ve druhé a třetí osnově hra Jožky Kubíka po zpěvu první a druhé sloky. Zapsali Antonín Jančík a Martin Holý.

71

72

73

MUZEUM V PŘÍRODĚ

Zásady pro vytváření informačních systémů v muzeích v přírodě [obsah]

I. Všeobecné zásady
1. Muzeum v přírodě vytváří a využívá informačních systémů po-vahy správní a hospodářské apovahy ideově odborné.
2. Informační systémy správní ahospodářské jsou určeny pří-slušnými výnosy MV, MF a niž-šími orgány nadřízenými mu-zeím v těchto resortech a řídíse ČSN pro SEI.
3. Informační systémy povahy ideo-vě odborné obsahují informace:
a) vnější, v návaznosti na sys-tém vědecko-technických in-formací (VTEI) a mají pře-vážně bibliografický charak-ter,
b) vnitřní (ISV), které vzniklyodbornou a sběratelskou čin-ností muzea,
c) prezentační (ISP), činnostímuzea upravené za účelempůsobeni na návštěvníky, ato ve formě programůnávštěvnických různého stup-ně, programů pedagogickýchsouvisejících s osnovamistátního vzdělávacího systé-mu stanovenými MŠ a pro-gramů speciálních zaměře-ných pro informační služ-by muzea specialistům voboru.[/]
II. Informační systém vnitřní (dálejen ISV)
4. Informace získané ze všech fo-rem výsledků sběratelské čin-nosti a výzkumu (trojrozměrnésbírkové předměty, sbírkové ob-jekty, původní terénní doku-mentace písemná, kresebná, fo-tografická, filmová, fonická aj.)je třeba formalizovat na stej-né úrovni,
5. Smyslem ISV je urychlení kla-sifikační a excerpční činnosti,proto je třeba k tvorbě ISVpřistupovat z hlediska potřebvýstupu.
6. Každé zařízení bude ISV tvořitpodle obsahového zaměření in-formací své specializace, alevzhledem ke značnému rozsahuspolečných úseků obsahovéhozaměření doporučujeme návaz-nost na ISV EÚ SNM v Marti-ně v SSR a Valašského muzeav přírodě v Rožnově pod Rad-hoštěm (dále jen VMR) v ČSR.
     Vytváření ISV jiného typu budevyžadovat překladový slovník.
     Každý ISV by však měl sou-časně řešit i napojení na VTEI.
7. Základní- podmínkou realizace
     ISV je vytvoření jednotné ter-minologie sbírek, která se proobor etnografie ukládá (pokudnebude určeno jinak ústřední-mi orgány) v EÚ SNM a ve VMR (na základě řešení úkolu
     R-24). Každá odchylka od uve-dené terminologie bude vyža-dovat překladový slovník zaúčelem propojitelnosti systémůpři vzájemném dorozumívání.
8. Každá informace by měla ob-sahovat určení tematické, geo-grafické, časové (ve většině pří-padů období) a signaturu no-sitele informace.

III. Informační systém prezentační(dále jen ISP)
9. Cílem ISP je navedení návštěv-níka na nejúčelnější vnímáníexpozice v přírodě.
10. Základní informace o expoziciv přírodě, potřebné pro volbuprogramu pobytu návštěvníkav muzeu, je třeba poskytnoutve vstupním areálu expozices maximálním využitím techni-ky.
11. Hlavní formou sdělování infor-mací v rámci návštěvnickéhoprogramu bude volný rozhovorprůvodce s návštěvníkem. Prů-vodce ve vztahu k návštěvní-kovi má úlohu odborně pouče-ného společníka, schopného pro-vádět jednoduché demonstracehistorických činností a úlohudozorce sbírek. Vhodné je roz-šiřování jeho demonstrátor-ských činností. Nevhodné je

74

užívání techniky (sdělovací)přímo v expozici v přírodě svýjimkou relací obsahově i for-málně přímo souvisejících sezáměrem expozice (např. vzpo-mínkové vyprávění, zvukovácharakteristika provozu technic-kého zařízení, hospodářskýchzvířat nebo speciálních činnos-tí). Za nevhodné považujemevyužívání techniky k základ-ním lektorským účelům. k úče-lům bezpečnostním a organizač-ním lze sdělovací techniky vy-užívat v maximální míře, po-kud nenaruší ideové působeníexpozice.
12. Při návštěvnických programechlze v některých uzavřenýchareálech použít i formy samo-statného řešení orientačních ijiných úkolů návštěvníky zapomoci tištěného návodu. Ozna-čení objektů nápisy případněvysvětlujícími texty nebo i sché-maty považujeme za nevhodné.
     Stupeň ideového působení je zá-vislý zejména na aktivizacinávštěvníků.
13. K návštěvníkům je potřebný in-dividuální přístup, proto jevhodné volit podle náročnostina služby muzea i typ progra-mu, který by nejlépe vyhovo-val záměru pobytu návštěvníkav muzeu. s tím souvisí jednakpoznání náročnosti a záměrunávštěvníků ve vstupním areálua jednak systém školení prů-vodců pro jednotlivé typy ná-vštěvnických programů.
14. Příprava na prohlídku expozi[/]ce v přírodě usnadňuje úkoly
     ISP v areálu muzea a částečněje přenáší na úsek propagaceprostřednictvím masových sdě-lovacích prostředků a prostřed-nictvím školení vedoucích zá-jezdů cestovních kanceláří azařízení.
15. Pedagogické programy provádípracovník muzea v příroděkterý má pedagogickou kva-lifikaci potřebnou pro vyučová-ní na příslušném typu škol) nazákladě dohod muzeí a OŠ ONV(příp. OŠ KNV) ve spoluprácis OPS a s vedením příslušnýchškol. Vyučování je prováděnopředevším v prostředí expozicv přírodě a doporučujeme ma-ximálního využívání aktivizace[/]žáků demonstracemi a grafic-kými pracovními úkoly. Vytvá-ření moderních školních uče-ben v muzeu není vhodné.
16. Účinnost pedagogických progra-mů se zvýší, získají-li se kespolupráci i vyučující, kteří žá-ky mohou předem na vyučo-vání v muzeu připravit a přijeho provádění spolupůsobit.
     Vyžaduje to předběžné speciál-ní školení těchto učitelů, neboalespoň předběžné poskytnutímetodických pokynů.
17. Speciální programy provádějíodborní pracovníci muzeí v pří-rodě a jsou zaměřeny podlezájmů objednavatelů a využí-vají nejen ISP, ale i ISV.
Igor Krištek, Jiří Langer[/]

VÝSTAVY

"Živá tradice" [obsah]

V rámci oslav Mezinárodního roku dítěte a 30. výročí vzniku Jednotných zemědělských družstev otevřelo Ústředí lidové umělecké výroby Praha ve spolupráci s Ústavem lidového umění ve Strážnici výstavu "Živá tradice", která se uskutečnila ve výstavních prostorách strážnického zámku od 17. června do 30. října 1980. Ústředí lidové umělecké výroby se snaží o zachování kulturních tradic na[/]šeho lidu, o jejich odborné rozvíjení do nových estetických a užitých forem, které mohou působit na obohacení soudobého životního stylu. Cílem výstavy bylo podchytit lidovou uměleckou výrobu v plné šíři, a proto i organizátoři výstavy ji rozčlenili do tří tematických celků - odívání, dětský svět a bydlení.
      Oděvní tvorba, které je věnována úvodní část výstavy, je prezentována oděvními tkaninami, vycházejícími z lidových textilií, ve kte

75

rých jsou využívány tradiční techniky, zdobné a střihové prvky. Tkaniny byly zastoupeny tradiční "pajkou" a "pruhaňou", novými vzory sukna, vlny a lnu, z nichž jsou zhotoveny vystavené pláště, šaty, šátky, komplety, haleny, sukně. Stále větší využití v oděvním textilu nachází zdobná technika batikování a modrotisk vyráběný v současné době ve Strážnici a Olešnici na Moravě. Kromě tradičních dokladů (vyvazovaný kyjovský fěrtůšek, modrotiskové krojovjé sukně a modrotiskové formy) byly vystaveny kupony s tradičními a novými vzory, z nichž byla ušita dámská konfekce - šaty, sukna, zástěry a haleny. Exponáty byly doplněny fotografiemi manekýnek a pracovních záběrů z dílen.
      Dominantou výstavy byl oddíl dětský svět prezentovaný dětskou hračkou a doplněný kresbou žáků Lidové školy umění v Uherském Hradišti, která vytvářela atmosféru dětského světa. Svými výrobky chtěl ÚLUV ukázat nakolik přispívá k vytváření životního prostředí a stylu nejmenší generace. Exponáty byly zastoupeny tradičními dřevěnými hračkami (krounské panenky s miminkem, husar na koni) a nově navrženými výrobky (soustružené ovečky, prasátka). Vedle hraček byl vystaven i dětský nábytek (křesílko, kolébka s povlečením) a některé dětské oděvní součástky (halena ze sukna, z vlněné tkaniny a modrotiskové zástěrky). Součástí tohoto oddílu byly i předměty související s výročním[/] zvykoslovím (kraslice, pomlázky, klepače, slaměná zvířátka, ozdoby a řetězy na vánoční stromek, figurky z kukuřičného šustí, lýkové maskoty, perníky a krojové loutky).
      Třetí závěrečná část výstavy byla věnována bydlení a návštěvníky seznamovala se způsobem využití tradičních výrobních zdobných technik a forem zpracování dřeva v současnosti, Interiér byl vybaven předměty z přírodních pletiv, dřeva, textilu a keramiky. Vedle tradičních košů, slaměných ošatek, loubkových opálek, vystavoval ÚLUV výrobky nové z bílého a vařeného proutí, kolekce lýkových a slaměných podložek, podnosy, orobincové kabely apod. Také výrobky ze dřeva pro moderní domácností byly vyráběny starými výrobními a zdobnými technikami v novém pojetí. z dřevěných tradičních lidových výrobků byly vyhotoveny třínožka, soustružená miska, forma na máslo, dlabané korýtko; nové výrobky lidové umělecké výroby pak zastupovaly jednotlivé kusy nábytku doplněné osvětlovadly, interiérovým textilem a drobnou dřevěnou galanterií (soustružené misky, svícny, dózy, zdobené vybíjením). Pozadí tvořila fotografie detailu štípané holubičky, předměty zdobené vybíjením a dlabaná korýtka. Textil v oddílu bydlení zastupovala dekorační tkanina, prostírky, závěsy, ubrusy a tradiční výšivky z Kopanic a Podluží. Samostatnou skupinku tvořil horňácký textil, který dokumentoval vysokou úroveň lido[/]vého tkalcovství a dokladoval tvůrčí invenci a estetické cítění tkalců, jejichž střediskem je Hrubá Vrbka, Malá Vrbka a Kuželov. Exponáty byly doplněny fotografiemi pracovních záběrů lidového tkalce a vyšívačky. Tradiční i současný interiér doplňovala lidová keramika vyráběná v keramických dílnách v Uherském Hradišti, Vlčnově, Netolicích a Poděbradech (mléčňák, dvoják, formy na pečivo).
      Výstava byla ukončena krojovými součástkami, které zhotovují krojoví krejčí, vyšívačky a obuvníci na Podluží pro jednotlivé zájemce a národopisné soubory.
      Záměr výstavy, poukázat na zachování kulturních tradic našeho lidu s působením na estetické cítění dětí a mládeže v současnosti, byl splněn. Nadále však zůstává dosud nevyřešený problém, zejména u samotných odborníků, zda některé z vystavených výrobků nebo formy provedení jsou nejvhodnější či plně zodpovídají stanoveným záměrům; mnohdy je produkce těchto výrobků jen komerční záležitostí. Marie Náplavová

Domov na předměstí [obsah]

Etnografický ústav Moravského muzea v Brně uspořádal zajímavou výstavu, na níž její autorka M. Ludvíková konfrontovala život brněnských předměstí v 19. stol. se současnou výstavbou sídlišť a s odpovídajícími přeměnami zejména

76

stavebního charakteru. Úvodní rozměrné fotografie ukázaly známé průhledy úzkými uličkami bývalých brněnských dělnických kolonií na nové panelové čtvrti. v návštěvníkovi výstavy mohla vzniknout přirozeně nostalgická představa o tichých zahrádkách a zákoutích brněnských předměstí, jimž se nevyrovná strohost mnohopatrových fasád současné hromadné výstavby. Této nostalgii se však snaží předejít poznámky autorky výstavy v průvodním slově programové skládačky, kde věcně upozorňuje na řadu stinných stránek života dělníků a drobných příměstských zemědělců Brněnska koncem 19. století a staví je do protikladu se současností. Konfrontace je navíc doplněna vhodnými citáty z díla Halasova a Těsnohlídkova a vzpomínkami J. Vojty a J. Zrzavého na jejich mládí v Brně.
      Autorce výstavy se podařilo předvést základní etnografické danosti budoucích velkoměstských předměstí a zejména práci a postavení ženy v rodině i společnosti. z exponátů bylo vidět, co se v Brně vyšívalo, jak vypadal příměstský kroj vesnického i řemeslnického typu, jak lidé bydleli a čím se zabývali. Velmi dobře byla ukázána ekonomická výměna mezi Brnem a venkovem, cesty vápeníků z Moravského krasu, prodavačů drůbeže, zeleniny a dalších produktů z Líšně, postupná přeměna vesnického habitu na dělnický, uchování spolkových výročních tradic nebo jejich vznik v novém prostředí. Brno[/] konce 19. století - a v řadě exponátů ještě z doby mezi dvěma válkami - bylo v Etnografickém ústavu představeno s maximální pozorností k detailně propracovanému pohledu. Svým zaměřením tvořila výstava etnograficky pojatou a zpracovanou paralelu příslušným expozicím nedalekého Muzea dělnického hnutí a spolu s nimi by podávala komplexně propracovaný obraz života moravské metropole.
      Poválečná současnost byla na výstavě ukázána hlavně na panelových fotografiích. Při příštím podobném počinu bude nepochybně možné uvažovat o tom, jak předvést např. typické rysy současného interiéru ve vztahu k předchozí tradici, Je totiž chronicky známé, že život rodiny, která se přistěhovala do sídliště, se stále častěji soustřeďuje v příslušném obývacím pokoji než v obývací kuchyni (bez ohledu na její velikost); že se projevují módní posuny jak ve výběru současného bytového zařízení, tak také ve snaze o "stylové" lidové zařízení aj. Současně se však i v moderním interiéru nadále udržují četné kýčové drobnosti nebo suvenýry, které v tradičním vesnickém "parádním" pokoji připomínaly pouti nebo jiné významné události. Mění se samozřejmě společenský život tradičních i neformálních skupin a nabývá svého jistého výrazu, zachytitelného slovem či fotografií. To vše a mnohé další tvoří nepochybně součást dnešního "domova na předměstí" a jeho etnografických i sociologických znaků.[/]
      Proměny je třeba zachycovat pro poučení a vyvozování dalších důsledků zvláště v prostředí mládeže a nových obyvatel sídlišť: "...právě pro ně ... jsme uspořádali tuto výstavu o domově na předměstí, ale také pro mladé lidi z tradičních osídlení, která jsou připojena k Brnu nebo co nejdříve budou, aby je zaujala minulost jejich rodiště, ne tak dávná, ale zcela odlišná od nynějšího života", podotýká autorka výstavy v průvodním slově. Právem, neboť pouhá řeč o minulosti bez jejího konkrétního předvedení dnes již nestačí. Lze říci, že výstava Domov na předměstí je zdařilým počinem na cestě od tradice k současností moravské metropole. Bohuslav Beneš

Lidové výrobky pro radost [obsah]

Okresní vlastivědné muzeum ve Vsetíně spolu s uherskohradišťským střediskem ÚLUV otevřelo koncem měsíce listopadu 1980 výstavu nazvanou "Lidové výrobky pro radost". Již pozvánka, kterou obdržela řada muzejních a "úluváckých" příznivců, předesílala, že půjde zřejmě o poutavou výstavu. Zhlédnutím výstavy jsme si své mínění jen potvrdili.
      Ve všech sálech, mimo posledního, jsme byli uspokojeni pohledem na předměty pojící se k zimnímu období - obřadní pečivo (čerti, panáčci, panenky, sluníčka, betlémy), dále dekorativní předměty z těsta,

77

předměty z orobince, slámy a lýka (čerti, panenky, figurky valašských chlapců a děvčátek, zvířátek). Mimo těchto zvykoslovných předmětů tvořily velkou část předměty určené dětem; byly to především hračky. Známé jsou hračky v podobě pojízdných koníčků, vozíčků, dětského nábytku a různě tvarovaná masiva - zvířátka, počitadla ap. k těmto známým hračkám přibyly i nové, ovečky, beránci, zobající slepičky, všechny vycházející z námětů lidových výrobků. Avšak ani praktické předměty pro děti, jako různé druhy zástěrek a šatiček, zde autoři výstavy neopomněli. Všechny tyto drobné a větší předměty, vkusně a citlivě nainstalované, doplňovaly modrotiskové a vyšívané prostírky, užitkové a dekorativní předměty ze dřeva. Neobyčejně zvláštně byly nainstalované vystřihovánky, a to na velké kouli, jež ocenili hlavně dospělí.
      Zcela neobvykle na návštěvníky zapůsobila, jak námětem, tak i provedením, batikovaná plátna, která začínají v poslední době vycházet z rukou děti LŠU v Uherském Hradišti, pod tvůrčím vedením A. Dostálkové.
      O poslední části výstavy není třeba se nijak rozepisovat; má zřejmě činit radost hlavně našim rodinám. ÚLUV zde prezentuje již mnohokrát vystavený nábytek, přehozy a doplňky našich domácností. Ženy měly možnost potěšit se vkusně navrženými oděvy.
      Přesto, že poslední část výstavy nevybočuje z jejího názvu, plně[/] nekoresponduje s tím vším jemným a milým, naplněným dětským úsměvem a radostí. v každém případě ÚLUV a muzeu ve Vsetíně se podařilo přiblížit zvláštni atmosféru blížících se svátků pokoje a míru. Ludmila Tarcalová

Ludvík Baran - fotografie 1947-1980 [obsah]

Svůj jubilejní rok (narozen 1920) zahájil Ludvík Baran výstavou své fotografické tvorby od roku 1947 do současnosti. Při vernisáži 12. března 1980 byla výstavní síň Fotochemy na Jungmannově náměstí v Praze zcela zaplněna významnými hosty z řad kulturních pracovníků, předních fotografů - výtvarníků a představitelů, pedagogů a žáků FAMU. O autorovi a jeho práci pronesl hodnotící projev filmový režisér Zdeněk Podskalský.
      Výstava - nutně omezená prostorami síně - mohla ukázat jen stručně přehled Baranova fotografického díla. Snoubí se v něm šťastně dvě jeho profese - etnografa (vystudoval národopis na Karlově univerzitě jako žák prof. dr. Karla Chotka, studie uzavřel doktorátem roku 1949) a absolventa oboru filmového obrazu na FAMU, kde dosáhl docentury, kandidatury věd a kde byl roku 1978 jmenován řádným profesorem. Jeho činnost teoretická i praktická zejména v oboru audiovizuální tvorby, jeho zájem o umělecký portrét a dlouholetá[/] práce pedagogická byly na výstavě připomenuty výběrem z autorových publikací. Tam ovšem zkrátka přišla vědecká práce Barana - etnografa, protože se vymyká náplni této výstavy, ale ta dostala platformu při výstavě Baranovy národopisné fotografie, kterou na druhé pololetí 1980 přichystalo pražské národopisné muzeum.
      Ale vraťme se k výstavě. Byla rozdělena do tří oddílů: první tvořily nebarevné fotografie provedené v měkkém sepiovém tónu. Byly to záběry z terénních výzkumů Barana - národopisce, oslavující především lid a krajinu jeho rodiště, východní Moravy. Zvětšeniny z let 1947-1953 zachycují tehdejším způsobem hospodaření ztvárněnou přírodu Slezska, Valašska a Slovenska i její obyvatele při práci i ve svátečním kroji, který už dnes patří minulosti. v těchto záběrech Baran nezapírá vliv svého vzoru a zároveň profesora na FAMU, národního umělce Karla Plicky. Jsou to vynikající fotografie, které dnes už mají hodnotu nenahraditelných dokumentů, ať už je to Krajina s letinou, nebo Přadlena z Nedašovy Lhoty, Letní saně z Beskyd, Prodavač vařeček z Kravian, Senoseč na hřbitově aj.
      V druhém oddíle se L. Baran představuje jako etnograf a zároveň mistr barevné fotografie. Tento oddíl se skládá ze tří cyklů. První tvoří representační soubor svátečních lidových krojů, z něhož na výstavě bylo jen několik ukázek. Druhý a třetí cyklus jsou pro

78

etnografa velmi cenné. Autor v nich zachycuje současné lidové obyčeje na české vesnici. Jsou to cykly Lidové maškary (především z jihočeských a východočeských masopustů) a pak Český rok. Oba cykly v celistvosti představí výstava, v národopisném muzeu.
      Třetí, nejrozsáhlejší oddíl tvořila galerie barevných portrétů umělců - herců, spisovatelů, hudebníků, ale i jiných význačných osobností, pedagogů FAMU i výtvarných a hudebních teoretiků -, v nichž autor prokázal schopnost zachytit charakter portrétované osobnosti rekvizitou, gestem ruky, pohledem. Typické je potlačení barev a citlivá práce se světlem, která přes veliký kontrast nezastírá bohatou polotónovou kresbu. Pozoruhodný je také vývoj autorova způsobu zobrazování skutečnosti. Ve starší etapě do padesátých let u Barana převažoval pohled etnografický, zatímco v pracích z poslední doby je barva povýšena k výtvarnému účinu tak, že zvolený motiv umělecky podtrhuje.
      Výstava stručně bilancující více než třicet let pilné a pozoruhodné vědecké, dokumentární, ale především umělecké práce profesora PhDr. Ludvíka Barana, CSc., trvala do 30. března 1980. Alena Plessingerová

Výstava "Užité umění Dagestánu" [obsah]

První - výstava roku 1980 v Domě sovětské vědy a kultury v Praze, otevřená za přítomnosti ministra[/] kultury ČSR Milana Klusáka a četných oficiálních hosti, byla věnována lidovému umění a tradičním řemeslným výrobkům z Dagestánské autonomní socialistické republiky. Tato geograficky, národnostně i kulturně velmi rozmanitá, rozlohou i počtem obyvatel nevelká země leží mezi severním Kavkazem a Kaspickým mořem. Žije v ní na třicet národů a národností, které si uchovávají nejen svébytnou kulturu, jazyk i zvyklosti, ale také lidové a užité umění. Některých tradičních předmětů se v horských vesnicích Dagestánu užívá dodnes, jiné se vyrábějí pro výzdobu interiérů městských obyvatel jak Sovětského svazu, tak i jinde ve světě.
      Výstava, uspořádaná ze sbírek Dagestánského muzea výtvarných umění pod záštitou ministerstva kultury ČSR, Ústředního výboru SČSP, Ústředí lidové umělecké výroby a Domu sovětské vědy a kultury v Praze od 16. ledna do 15. února 1980, ukázala více než tři sta vynikajících uměleckých výrobků z Dagestánu. Viděli jsme jedny z nejlepších prací mistrů lidové umělecké výroby, jejichž díla bývají středem obdivu na mnoha výstavách v zahraničí a jsou zastoupena v předních sovětských muzeích. Mnozí z těchto umělců byli vyznamenáni státními cenami.
      Exponáty bylo možno rozdělit do několika skupin podle materiálu: tepané měděné nádoby a podnosy, stříbrnické práce - ozdobné zbraně, nádoby a jedinečné šperky, dřevo zdobené kovem, koberce, torby,[/] zlatem provedené výšivky, punčochy pletené z pestré vlny a neglazovaná keramika. Tvarem i zpracováním obdivuhodně krásné předměty pocházejí z konce minulého i z našeho století; současné výrobky navazují na prastaré řemeslné tradice a do jisté míry si dnes uchovávají charakteristický ráz.
      K informaci návštěvníků sloužil cyklostylovaný leták, bohužel už méně popisky, které neurčovaly ani národnostní a dobový původ předmětů. Přesto však byla výstava přínosem k poznání lidového a řemeslného umění vzdálené země, jež návštěvníky zaujalo neobyčejnou krásou materiálu, tvarů i zpracování. Alena Plessingerová

Drevo, koža, kov v súčasnom ľudovom výtvarnom prejave v Národopisnom múzeu v Liptovskom Hrádku [obsah]

Liptov patrí medzi tie oblasti Slovenska, kde ešte v súčasnom období pracuje množstvo výrobcov ľudovoumeleckých predmetov z dreva, kože, kovu, rohoviny, slamy, prútia, prípadne z iných materiálov. Tento region má pre uvedenú skutočnosť aj predpoklady. Bohaté kultúrne dedičstvo minulosti, rozvinutá domácka výroba, remeslá, tiež dostatok vhodných surovín, najmä dreva. Príkladom môže byť v minulosti hodne rozšírené pastierstvo a salašníctvo, s tým

79

súvisela výroba bačovského riadu. v súčasnom období na túto tradíciu nadväzuje rozvinutá výroba črpákov. Rozvoju súčasného ľudového umenia sa v okrese Liptovský Mikuláš zo strany Národopisného múzea venuje veľká pozornosť. v rámci riešenia jednej z vedeckovýskumných úloh múzea ,.Súčasní ľudoví umelci" sústavne sleduje výrobcov. Usmerňuje ich formou metodických rád, ukážkami muzeálnych zbierok tradičného ľudového umenia, odbornými radami. Vedie presnú mennú a lokalitnú evidenciu s delením podľa materiálového zamerania s písomnou a fotografickou dokumentáciou tvorby jednotlivých výrobcov. Vynaložené úsilie sa navracia v hodnotách, ktoré sa prejavujú v štýlovej čistote predmetov. Umelecky hodnotné predmety múzeum získava do svojich zbierok, s cieľom v budúcnosti vybudovať galériu súčasného ľudového umenia.
      V letných mesiacoch - júl a august 1979 bola vo výstavnej sále Národopisného múzea v Liptovskom Hrádku inštalovaná výstava: Drevo, koža, kov v súčasnom l'udovom výtvarnom prejave. Na nej vystavovalo svoje práce deväť súčasných ľudových umelcov. Ich výrobky predstavovali a reprezentovali to najlepšie, čo v tejto materiálovej oblasti sa v súčasnom období v Liptove zhotovuje. v abecednom poradí stručne predstavíme vystavujúcich autorov.
      Benčo Albín z Liptovských Sliačov je najvýznamnejší súčasný vý[/]robca strunových hudobných nástrojov nielen regionu Liptova, ale takmer celého Slovenska. Preslávil sa vo svete ľudovej hudby ako výrobca tradičných sláčikových nástrojov z jedneho kusa javorového dreva. Jeho prvé husle už v roku 1961 poputovali do Strážnice. Na nástrojoch, ktoré vytvorili jeho ruky, hrajú hudobníci Lúčnice, Brnenského rozhlasového orchestra ľudových nástrojov, súboru Liptov a v roku 1979 zhotovoval hudobné nástroje pre SĽUK.
      Druhým vystavujúcim autorom v abecednom poradí je Beťko Adam zo Závažnej Poruby. Od roku 1964 je majstrom ľudovej umeleckej výroby v odbore koža. Remeselné spracovanie a zdobenie kože povýšil na ozajstné ľudové umenie. Objavil pre jej zdobenie staré ľudové motívy, ktoré vybíja na kožu kovovými razidlami "štancňami". Zhotovuje široké viacprackové opasky, remene, pastierske a poľovnícke kapsy, krpce, rôzne predmety z kože.
      Pri klasifikácii ľudovej výtvarnej tvorby podľa materiálových skupín panuje všeobecný názor, že s drevom pracujú muži a textil je zasa doménou žien. Túto tradíciu vyvracia autorka Mária Hrabinská, úseková zubná laborantka z Liptovského Mikuláša. Venuje sa plastickej figurálnej rezbe do lipového dreva, vyrezáva postavičky jednoduchých ľudí z dedinského prostredia. Svoje práce vystavovala na viacerých výstavách.
      Najmladší autor je Milan Kočtúch[/] z Liptovského Hrádku. Je ľudovým umelcom, ktorý pracuje s viacerými materiálmi. Jeho začiatky sa spájajú s drevom - s plastickými obrázkami s figurálnym a zvieracím motívom. v súčasnom období zhotovuje črpáky z rôznych krajových oblastí Slovenska na vysokej umeleckej úrovni. Druhým materiálom, s ktorým pracuje, je kov. Začínal s prackami na zvonce oviec, od roku 1973 pracuje ako výrobca praciek pre ÚĽUV. Zhotovuje pracky z mosadzného plechu rôznych veľkostí a rôzneho použitia. z dreva a kovu vyrába aj valašky. Zvlášť hodnotné sú na nich kovom vybíjané poriská. Úspechy získal aj v jemnej a precíznej práci s rohovinou.
      Svojráznym a osobitým tvorcom je Kurpaš Mikuláš z Liptovskej Lúžnej. Vystavuje ľudovú plastiku z dedinského prostredia. Tvori z toho, čo prežil, čo mu je dôverne známe, z čoho vyšiel. Postavičky mužov a žien v ľudovom odeve z jeho rodnej obce, ktorých zobrazil pri práci, oddychu, rozhovore, či v skupinách napr. na jarmoku.
      Máloktorý súčasný ľudový umelec má takú širokú materiálovú oblasť výroby ako Račko Dušan z Pribyliny. Mladý, ani nie štyridsaťročný nástrojár, sa o ľudové umenie začal zaujímať už vo svojich učňovských rokoch. Najskôr začal s kovom s prackami. Rád chodil na salaš, ktorý mu bol najbohatším zdrojom poznatkov v pôvodnej podobe. Sledoval staré pracky, ich tvar a zdobenie. Takýmito poznatkami a štú

80

diom odbornej literatúry sa značne rozšíril okruh jeho vedomosti a v súčasnom období zhotovuje nielen pracky z rôznych krajových oblastí Slovenska, ale aj rôzne kovové šperky - spony na košeľu, puklice a pod. z dreva vyrába drevené nádoby zhotovené debnárskou technikou v menšom rozmerovom prevedení - dbanku, ľagvicu, kárt, šechtárik a pod. v poslednom období začal pracovať už aj s tretím materiálom - kožou.
      Verejnosti pomerne menej známy je Vrzgula Anton z Lúčok. v poslednom období pracoval ako rezbár pre výrobné družstvo. Teraz, ako dôchodca, má viacej času rezať do dreva podľa svojich predstáv a vlastného námetu. Vystavoval hodnotné plastické reliéfy zo života a práce dedinského ľudu.
      Ako poslední v abecednom poradí sú otec a syn Slosiarovci. Peter Slosiar starší je najvýznamnejší predstaviteľ súčasného ľudového umenia v Liptove. v roku 1978 mal v Národopisnom múzeu v Liptovskom Hrádku vlastnú autorskú výstavu. Takmer celý svoj život pracoval na salaši ako bača. Pokiaľ v minulosti zhotovoval predmety pre praktické použitie, v súčasnosti tvori v duchu tradície slovenského ľudového umenia predovšetkým s estetickým cieľom. Medzi pozoruhodné jeho rezbárske práce patria črpáky, formy na syr, oštiepky a maslo, soľničky. Vrcholnú časť rezbárskej tvorby Petra Slosiara tvori jeho figurálna a plastická drevorezba. Súbory plastik "Liptovská[/] ľudová muzika" či "Práca pastiera na salaši", ktoré vystavuje na tejto výstave, majú veľkú umeleckú hodnotu. Hutné, čisté, ozajstné klenoty súčasného ľudového umenia.[/]
      Výstava "Drevo, koža, kov" mala pomerne veľký ohlas u verejnosti a celkom ju videlo 3136 návštevníkov. Značne prispela k propagovaniu ľudového umenia v súčasnosti. Iveta Zuskinová

TERMINOLOGIE

Základní terminologie krovu lidových staveb [obsah]

dvojitá stolice ležatá (hambálkové soustav) - stolici tvoří vaznice, sloupky a pásky; u ležaté stolice jsou vaznice v plných vazbách podporovány šikmými sloupky (jsou téměř rovnoběžné s krokvemi), takže stolice mají lichoběžníkové tvary. Nejstarší známé doklady pocházejí ze 17. století (Chebsko);

dvojitá stolice stojatá - vaznice v plných vazbách jsou podporovány sloupky; na rozdíl od jednoduché stolice neprobíhají pod hřebenem střechy, ale po jejích stranách zhruba v jedné třetině délky vazných trámů (sloupky stojí přímo na stropnicích nebo mohou být zapuštěny do prahu, u větších staveb jsou zpevněny bočními vzpěrami). Sloupky, postavené vždy dva proti sobě, nesou vaznice, které na obou polovinách střechy rovnoběžně s je[/]jím hřebenem podpírají hambálky, o jejichž zhlaví se opírají krokve;

hambalek, hambálek, hambalka vodorovný trám spojující v horní třetině krokve střechy;

hambálková soustava - je založena na principu pevných trojúhelníků, jejichž odvěsny tvoří krokve, zapuštěné do vazného trámu; v horní třetině bývají zpevněny hambálkem;

hřebenová vaznice - podélně uložený vrcholový trám ve hřebenu střechy;

jalová vazba (též prázdná vazba) je tvořena nesenými částmi krovu, tj. krokvemi, hambálky a vaznicemi. Páry krokví u prázdné vazby jsou uloženy v normální vzdálenosti 80-100 cm mezi plnými vazbami;

jednoduchá stolice stojatá - složená ze sloupků s pásky, nesoucích

81

vaznici, která v rovnoběžném směru s hřebenem střechy podpírá hambálky, o jejichž zhlaví se opírají krokve. Obecně rozšířená konstrukce, uplatňující se v lidovém stavitelství zhruba od pozdního feudalismu;

krátče - zkrácený (kusý) vazný trám v prázdné vazbě hambálkové, případně vaznicové soustavy krovu, zapuštěný do podélné výměny. v lidovém stavitelství převážně u zděných staveb z 19. a 20. století;

krov - (lid. "vazba", na Slánsku ve významu krokev) je nosná konstrukce střechy. v českém lidovém stavitelství se rozlišují dva základní typy krovu, a to krov s hřebenovou vaznicí a krov krokvový (tj. tvořený určitým počtem proti sobě vzepřených a nahoře do sebe začepovaných trámů - krokví), který je typologicky mladší a technicky vyspělejší; mohl se uplatnit u domů s pevnou konstrukcí stěn;

krov hambálkový, krokvový, vaznicový - nosné konstrukce střechy z pevných trojúhelníků. Nejjednodušší je krov krokvový (rozpětí do 5 m), skládající se z krokví spojených ve vrcholu plátem a při okapu osazených buď do podélných trámů vaznicového věnce srubu (podkrovnice, pozednice), nebo zapuštěných do zhlaví předsazených stropnic (první varianta této konstrukce asi souvisí se starší fází bezestropých srubů). Na krokve jsou asi ve vzdálenosti 25 cm přibity latě, ne[/]soucí krytinu. Ve vrcholu mohou být krokve spojeny krátkými hřebenovými kleštinami. U krovu hambálkové soustavy, který u roubených staveb konstrukčně souvisí se stropem, jsou krokve osazeny v podélných trámech vaznicového věnce a svými konci se opírají o okapovou vaznici, pokud na ní nespočívají námětky; u zděných staveb jsou krokve zapuštěny do vazných trámů, podložených na obvodových zdech pozednicemi. Každý pár krokví je zhruba v 1/3 výšky od hřebene střechy rozepřen hambálkem, spojeným s krokvemi přeplátováním. Tato konstrukce, rozšířená v našem lidovém stavitelství přibližně od konce feudalismu, se zhotovuje do rozpětí až 10 m. U vyvinutějších krovů bývají mezi plné vazby, rozmístěné na vzdálenosti asi 4 m, krokve začepovány do krátčat, podélně spojených výměnami. Vazby podporují stolice stojaté a ležaté, doložené v terénu i archívních dokladech už ze 17. století; bývají podepřeny vzpěrami a jejich vaznice se nedotýkají krokví. Hambálková soustava krovu byla ve 2. čtvrtině 19. století zdokonalena M. Rankem čepováním krokví do vodorovných trámů (prahů) nad pozednicí. U soustavy vaznicové, která je vylepšením hambálkové soustavy, jsou krokve mezi sebou spojeny párem kleštin a osedlány vaznicí; vazný trám je oddělen od krokví, spočívajících na pozednicích. Krokve se kladou asi 1 m od sebe a ve vzdálenosti přibližně 4 m je plná (nosná) vazba;[/]

krov "na kobylu" - (nář., jihozápad. Čechy) krov s hřebenovou vaznicí, připodobňovanou hřbetu zvířete, jehož název přechází na slemeno ("kobyla", "vosel"). Byl rozšířený především na Strakonicku, Horažďovicku, Vimpersku, Sušicku, Klatovsku a obecněji u polygonálních stodol;

krov "na stolec" - (nář., Slezsko) krov s hřebenovou vaznicí;

krov na stolice - (lid.) viz stolice;

krov "na větrník" - (nář., Chodsko) krokvový krov se zavětrováním obvykle v jedné střešní rovině, které se provádí ještě na staveništi; trámem spojené krokve se najednou zvednou a dole se zapustí do zhlaví vazných trámů. Nahoře se krokve čepují s protilehlými krokvemi, které jsou dole rovněž zapuštěny do vazných trámů (horní čep se stahuje dřevěným hřebem). Používal se u sedlových i polovalbových střech na Chodsku;

krov "na vosla" - (nář., Chodsko) krov s hřebenovou vaznicí zvanou "osel", "vosel", kterou nesou sloupky, zadlabané do vazných trámů (leží na pozednicích). Pro vyztužení je sloupek s vazným trámem spojen krátkou vzpěrou (prahový pásek, "rukáv"). Na hřebenové vaznici jsou zavěšeny lemězy (tyče), které nesou střešní latě a lehkou krytinu (došek, šindel). Spodní konce lemězů jsou volné a mohou libovolně přesahovat líc vnější stav

82

by. Je to starý a jednoduchý, na Chodsku téměř až do 40. let 19. století velmi oblíbený krov u valbové i sedlové střechy; předností byla malá spotřeba dříví, obyčejně slabšího profilu. Na Slánsku však výraz "na osla" značí krov krokvový bez hambálku (s hambálkem je tam krov "na stolici");

krov s hřebenovou vaznicí - střešní konstrukce, kterou charakterizuje trám (vaznice) na hřebenu střechy, rovnoběžný s jejím okapem. Hřebenová vaznice (slémě, slemeno) spočívá na vidlici krajních sloupů (socha), na sloupcích (s pásky) zapuštěných do vazných trámů, v hnízdech zkřížených krokví (nůžkový krov) nebo na štítových stěnách stavby (např. u alpského nebo skandinávského domu, u nás u špýcharů s roubenou valenou klenbou). Vyspělejší krovy s hřebenovou vaznicí, rozšířené v alpské oblastí a v severozápadní a severní Evropě, mají více vaznic, položených mezi vaznicí hřebenovou (vrcholovou) a okapovou (tzv. střední vaznice). Na vrcholové vaznici jsou zavěšeny postranní tyče (lemězy), které nesou střešní latě a krytinu. Lemězy nejsou základním konstrukčním prvkem a nemusejí stát proti sobě jako hraněné krokve. Krov s hřebenovou vaznicí je vývojově starší nežli krov krokvový a ikonograficky je u nás doložen už ze 13. století. Také v jazykovém materiálu je doložen ze středověku: tak např. u Klareta (+1379) proti latinskému tignum sto[/]jí výraz krokev, proti tignus leměz; nelze však spolehlivě říci, kdy u venkovských staveb krov s hřebenovou vaznicí vystřídal krov krokvový. Dochoval se v jihozápadních Čechách, do počátku 20. století na Těšínsku, v malém pásu jihomoravského pohraničí na Znojemsku a pak hlavně na jižním Slovensku v podobě sochy;

krov "vłáčový" ("na vláče") (nář., Plzeňsko) krov s hřebenovou vaznicí;

krov "vobálovej" - (nář., Chodsko) krov ve tvaru čtyřbokého jehlanu, který znali chodští tesaři, ale v lidovém stavitelství se neuplatnil;

lať - dřevěná podélná tyč na krokvích nebo lemězích, sloužící jako podklad, na nějž se připevňuje střešní krytina;

leměz, lemíz - slabší postranní tyč držící krytinu u krovů s hřebenovou vaznicí, dochovanou v jihozápadních Čechách a na jižním Slovensku. Na Sušicku se lemězy nazývají "štípané krokve" na rozdíl od běžných krokví z hraněných trámů. Tvary lemězů jsou různé - oloupaná tyčkovina, přitesaná tyčkovina, slabší hranolky ap.

lepenec - dřevěná a hliněná konstrukce, budovaná v některých oblastech zejména pod krovem zděných sýpek jako tepelná a protipožární izolace, příbuzná se starou konstrukcí roubené valené klenby. Izolační hliněná mazanina je nesena[/] fošnami či poválky, uloženými buď v podélném, vaznicovém směru (v takových případech jsou fošny zpravidla osazeny za ústupky ve štítech a podpírány systémem trámkových krokví), nebo naopak nosnými vaznicemi a fošnami směrovanými pak ve směr u krokví. Krov nad lepencem býval jen lehký, pro slaměnou či šindelovou krytinu, vzepřený krokvemi nebo zavěšený na hřebenové vaznici; počítalo se i s možností snadného stržení při požáru. Lepenec zaniká s nástupem spalné krytiny;

lepenicová (lepeničná) střecha viz lepenec;

námětek - kratší trám přilípnutý ke krokvi nad okapem; námětek vyrovnává rozdíl mezi krokví a okrajem střechy nad římsou. Dolní konec námětku spočívá na stropním trámu nebo na okapové vaznici. v obecném pojetí zděný útvar, vysazený před líc stěny;

nůžkový krov - krov s hřebenovou vaznicí, nesenou páry zkřížených krokví, které vytvářejí pod střešním hřebenem vidlici a dole se opírají o příčné stropní trámy (případně vazné trámy). Páry krokví vytvářejí nad zkřížením hnízda, do nichž je položena hřebenová vaznice; pod zkřížením bývají krokve zpravidla zpevněny hambálky. Název podle tvaru polootevřených nůžek. Krytinu nesou lemězy. - Starý typ střešní konstrukce geneticky související se sochovou konstruk

83

cí krovu, dochovaný u hliněných staveb na jižním Slovensku (vedle sochové konstrukce). Nůžkový krov byl ještě v 19. století rozšířen také v úzkém pásu jihomoravského pohraničí na Znojemsku a na Mikulovsku a ve Slezsku v oblasti Opavska a Hlučínska. v Čechách se nůžkový krov objevuje i v mladší vrstvě vaznicových krovů kolem roku 1900. v etnografické literatuře bývá chybně nazývaný kleštinový krov;

okapová voznice - podélný trám uložený na zhlavích stropních trámů nebo zakampovaný na vazných trámech; spočívají na něm konce krokví nebo námětků (v nář. "kro kevnica", "matka" - Haná, "ostrešnica", "platva", "pravidlo" aj.);

plná vazba - obsahuje nejen nesené části krovu (krokve, hambálky, vaznice), ale i nesoucí (tj. sloupky, pásky, vazné trámy) ;

podkrovnice - ve východních nář. "krokevnice", "podkrevně", "podkrokevnice" - název posledního srubového trámu, u krovu soustavy vaznicové podélná vaznice, v níž jsou krokve osazeny, případně se o ni opírají;[/]

polosocha - vidlicovitě ukončený polosloup, nesoucí hřebenovou vaznici (slemeno) ;

pozednice - podélný vodorovný trám, položený nad stropními trámy na obvodové zdi stavení a nesoucí nebo podpírající krokve. v širší karpatské oblastí je poslední trám, plnící u roubených i zděných staveb funkci pozednice, označován "krokevnice", "podkrovnice" aj., a ta i tehdy, když vlastně jde o okapovou vaznici;

slemeno - hřebenová vaznice, uložená ve vidlicích sochy; socha - sloup vidlicovitě zakončený, který nese slemeno;

sochová konstrukce - praslovanský typ krovu, u něhož vidlicovitě zakončené sochy nesou slemeno, na kterém je zavěšena střešní konstrukce; sochy stojí u užších vnějších stěn stavby, pokud je stavení kryto valbovou střechou, jsou sochy uvnitř stavení. Sochová konstrukce se na našem území dochovala na jižním Slovensku:[/]

stolice - nosná část krovu;

voznice - podélný vodorovný trám krovu podporující krokve;

vaznicový krov - viz krov hambálkový, krokvový, vaznicový;

vazný trám - příčný vodorovný trám krovu, do něhož jsou začepovány krokve. Vazné trámy jsou kladeny ve vzdáleností asi 1 m a spolu s krokvemi vytvářejí trojúhelníky, které jsou podloženy podzednicemi, spočívajícími na obvodových zdích. Plné vazby se v lidové architektuře zhruba od 19. století rozmísťovaly na vzdálenost asi 4 m a mezi nimi byly krokve začepovány do kusých vazných trámů (krátčat), spojených navzájem výměnami. U dřevěných staveb vazné trámy chybějí, a proto se krokve čepují do konců stropnic, do vaznicového věnce a v poslední vývojové fázi do okapové vaznice, pokud na ní nespočívají námětky;

výměna - podélný trám rovnoběžný s pozednicí, v němž končí krátčata. Josef Vařeka

84