národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1983 - ČÍSLO 3

 
 

OBSAH
Studie
Jan Souček: Zasloužilý umělec PhDr. Vítězslav Volavý . . . 153
Helena Bočková: Proměny lidového domu na česko-moravském pomezí ve světle archívních dokladů (Horní Dubenky) . . . 171

Portrét
Oľga Čomajová: Hrnčiar Ján Kártik (1903-1980) . . . 183

Živá tradice
Josef Jančář: Slovácké fajánse . . . 191

ZPRÁVY

Jubilea
Pozdrav Karlu Dvořákovi (Oldřich Sirovátka) . . . 199
K nedožitý devadesátinám JUDr. Ladislava Rutteho (Karel Pavlištík) . . . 202
Životní jubileum MVDr. Aloise Běhala (Miroslav Válka) . . . 203

Nekrology
Za Rudolfem Lužíkem (Oldřich Sirovátka) . . . 204
Zemřel malíř horáckych krojů (Jaroslav Orel) . . . 206

Knihy
Ondrej Demo: z klenotnice slovenských ľudovych piesní (Věra Šepláková) . . . 207
Severní Čechy v lidové písni (Jaroslav Markl) . . . 208
Národopisná muzea v přírodě (Josef Vařeka) . . . 208
Ignacy Tloczek: Polskie budownictwo drewniane (Jiří Langer) . . . 209

Sborníky
Ethnologia Scandinavica 12, 1982 (Jiří Langer) . . . 209
Die Frau in der Bauernkultur Pannoniens (Peter Salner) . . . 210

Konference
Seminář o lidové baladě (Věra Šepláková) . . . 212
Etnofilm Čadca '82 (Svetozár Švehlák) . . . 213

Scénický folklór
Národní přehlídka SLPT v Třinci (František Synek) . . . 216

Na pomoc souborům
Se Zdeňkem Bláhou o jukačkách, lendleru a štajdyši (rozmlouvá Dušan Holý) . . . 219

Výstava
Ilustrácie Petra Hulyna (Mikuláš Mušinka) . . . 223

Nálezové zprávy
Nález pamětní listiny z roku 1849 v Petrově (okr. Hodonín) (Jiří Pajer) . . . 224
Vystěhovalci ze Skalice, okres Znojmo(Zdeněk Šípek) . . . 226


Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 3

ZASLOUŽILÝ UMĚLEC PhDr. VÍTĚZSLAV VOLAVÝ [obsah]


      JAN SOUČEK, Ústav lidového umění Strážnice
      Dne 11. dubna 1983 zesnul ve věku 61 let dlouholetý ředitel Ústavu lidového umění, věhlasný primáš, nezapomenutelný kolega, obětavý soudruh - zasloužilý umělec PhDr. Vítězslav Volavý. Zemřel člověk, jenž zanechal v naší lidové i národní kultuře výraznou stopu. Jeho dílo, tolik milované i obdivované, vzbuzující úctu i úžas, však s námi žije dál, neboť je harmonickou a nedílnou součástí lidové kultury, jež je sama o sobě nesmrtelná. Na nás - jeho žácích a pokračovatelích je, abychom celoživotní práci doktora Volavého podrobně zhodnotili, pochopili v celé hloubce i rozsahu a především si z ní vzali poučení k činnosti vlastní. Není to úkol malý, ani krátkodobý a přesahuje i možnosti jednotlivce. Tyto mé osobní vzpomínky, zdaleka ne ucelené a vyčerpávající, psané v příliš krátkém časovém odstupu, jsou jen prvním pokusem upozornit na některé z méně známých strá[/]nek života a působení PhDr. Vítězslava Volavého, tak jak jsem ho měl možnost poznat za posledních patnáct let, kdy byl mým ředitelem, ale především vzácným i trpělivým učitelem a rádcem.
      Nevím, zda se mně již nyní podaří co nejvýstižněji vyjádřit můj pocit z doktora Volavého, jako člověka vnitřně velmi bohatého, nadaného a všestranně vzdělaného. Navždy ve mně a jistě i ve všech, kteří ho znali, přetrvá rozhodující dojem: nade vše miloval život! Život v jeho mnohotvárnosti, barvitosti, v radostech i strastech. Nic lidského mu nebylo cizí. Vždy, za každé situace, čerpal z moudrosti lidu, nacházel v ní poučení a posilu pro sebe i jiné. Nikdy ho nenechalo lhostejným štěstí, či bolesti lidí kolem něj. Uměl se bestarostně smát i hluboce dojmout. Vždy byl bystrým pozorovatelem s mimořádným postřehem, stejně tak, jako dokázal být nejpozornějším po

153


Zasloužilý umělec PhDr. Vítězslav Volavý. Foto V. Korčák, 1975.

sluchačem. Měl dar stručně a výstižně charakterizovat osoby, jevy i události, jak s úsměvným pochopením lidských slabůstek, tak s roz[/]vinutým smyslem pro satiru, karikaturu a ironii, v případě své nespokojenosti. Jen tak je ostatně mono vysvětlit kouzlo houslí primá

154


PhDr. Vítězslav Volavý s PhDr. Josefem Tomšem, CSc., Jiřím Khýrem a Dušanem Vlachem při výzkumu fašankových obchůzek v Bystřici pod Lopeníkem.
Foto archív ÚLU, 1966.

še Slávka Volavého, které s hlubokým porozuměním a citem tlumočily nejniternější emoce[/] lidu děděné z generace na generaci v melodiích a písních.

155


      Kořeny filozofie prostého lidu, která tnu byla tak blízká, hledal a nacházel také v přírodě, jíž rozuměl, chápal ji a znal do podivuhodných detailů. Byla pro něj místem odpočinku a inspirace. Pravidelně se vracel do zádumčivé, jímavé krásy lesů i krajiny svého dětství na Českomoravské vrchovině v okolí Meziboří, Krčmy a Stražku. Do hloubi svého vnímavého nitra byl stále okouzlen podmanivostí lužních lesů a luk v Pomoraví, barevností a malebností vinohradů pokrývajících poslední svahy Bílých Karpat u Strážnice, Radějova i Petrova. Miloval louky a lesy moravskoslovenského pomezí. Jeho zálibou se stalo pěstování vinné révy a úspěšně pronikl do tajů spjatých s přeměnou hroznů na jiskřivé slovácké víno.
      Od chvíle, kdy jsem měl možnost se blíže seznámit s dr. Vítězslavem Volavým, jsem si vážil šíře jeho zájmů a znalostí. Až postupem času jsem pochopil, že se jednalo o přirozené nadání umocněné odborným školením hudebním i vysokoškolským studiem jazykovědným a národopisným, jež jej přivedlo k zasvěceným znalostem z většiny oblastí slohového umění. Obzvlášť nevšední přehled měl o literatuře, výtvarné tvorbě, divadle a samozřejmě o hudbě, a to nejen o klasické hudbě vážné.
      Svůj život zcela zasvětil lidu a jeho kultuře. A to tak dokonale, že v širokém povědomí našich národů, ale i daleko za hranicemi vlasti, se stal jedním z nejznámějších moravských lidových umělců uplynulého čtyřicetiletí. Stal se synonymem a vlastně i legendou[/] folklóru moravského Slovácka. v tomto smyslu je také často spojován se Strážnicí a Mezinárodním fokloristickým festivalem. Samozřejmě naprosto po právu, neboť stál u zrodu slavností v roce 1946, na strážnických festiwalových pódiích sklízel zasloužené vavříny jako tanečník i primáš. To však by byl obraz nehotový a nevystihující mnohé podstatné z jeho vztahu ke Strážnici.
      Za obzvlášť šťastného bývá považován člověk, jemuž se životní láska i koníček stanou povoláním a posláním. Doktor Volavý mezi tytó šťastlivce beze sporu patřil. v polovině padesátých let byl jedním z inspirátorů záměru - vytvořit uprostřed živého folklórního prostředí specializované národopisné pracoviště, které by jevy lidové kultury nejen studovalo a dokumentovalo, ale také hledalo nejlepší formy jejich dalšího rozvoje, popularizace a prezentace. Myšlenka se stala skutečností v roce 1956, kdy byly právě ve Strážnici položeny základy dnešnímu Ústavu lidového umění. Ředitelem této nové, experimentální instituce se stal dr. Vítězslav Volavý, a v této náročné funkci úspěšně působil takřka 27 roků. Již toto konstatování působí úctyhodně, ale je to jen jeden z aspektů spíše statistické povahy. Pod vedením PhDr. Vítězslava Volavého vznikl ve Strážnici ze skromných počátků ústav, jež získává zasloužené uznání v Československu i v zahraničí. Mezinárodní folkloristický festival, výstavy z lidové kultury ve strážnickém zámku, Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, odborný časopis Národopisné aktuality i edice gramodesek, metodické pů

156

sobení na kolektivy ZUČ i na regionální folklórní festivaly, řešení vědecko-výzkumných úkolů i pravidelná vědecká sympozia či konference - to vše je pouze základní schéma činnosti Ústavu lidového umění, jenž dosáhl v době odchodu doktora Volavého desetinásobku počtu pracovníků oproti roku 1956 a začal se přibližovat proponované komplexnosti ve vědeckém studiu a kulturně výchovné prezentaci lidové kultury jihovýchodní Moravy.
      Tyto výsledky nejsou nahodilé či neplánované. Je jimi pouze naplňována koncepce, se kterou doktor Volavý přebíral vedení nově utvořené instituce a jíž věnoval veškeré své znalosti a zkušenosti. s nenápadnou, ale o to systematičtější důsledností a prozíravostí si Vítězslav Volavý vybíral spolupracovníky, kteří společně s ním postupně ujasňovali a konkretizovali pracovní profil ústavu. v této souvislosti nemohu opomenout předčasně zemřelého přítele a kolegu PhDr. Josefa Tomše, CSc., jenž s dr. Volavým, jako jeho zástupce, 16 let úzce spolupracoval a na výstavbě i úspěších ústavu měl velmi významný podíl.
      Z vlastních zkušeností vím, že doktor Volavý byl dobrým psychologem s pedagogickým talentem, což mělo rozhodující vliv na systém jeho práce - odborné, umělecké i řídící. Dával prostor iniciativě mladých pracovníků, měl pro ni pochopení, a to i v případech, kdy nepřinesla žádoucí efekt - obvykle pro nedostatek zkušeností nováčků. Tehdy uměl poradit, pomoci, podpořit ztracenou sebedůvěru. Vždy však byl naprosto nekompromisní a ostře kritický, setkal-li se s lajdáctvím, povrchností[/] či falší, o to hůře skrývaly-li se tyto nedostatky za licoměrností a pokrytectvím. Trestal nerad, až když nebylo jiného východiska. V. kolektivu pracovníků měl přehled o každém jednotlivci a přes svůj často neformální přístup k řídící práci, požíval velké, přirozené autority.
      Koncem ledna 1983 odešel Vítězslav Volavý pro svůj dlouhodobě vážně zhoršený zdravotní stav na zasloužený odpočinek, i když v jeho případě byl tento zaužívaný obrat pro odchod do důchodu velmi relativní. Měl plno plánů, k jejichž realizaci se pro přemíru dosavadních pracovních úkolů nedostal. Obrovské bohatství, jež z `nevyčerpatelné studnice lidové kultury nashromáždil ve svých znalostech, záznamech a paměti volalo po zpracování a zveřejnění. Slávek Volavý nebyl jen mimořádným hudebníkem a primášem. Měl velké nadání vypravěčské i herecké, jež však využíval jen v úzkém okruhu přátel a kolegů. v kombinaci s jeho vědomostmi z lidového humoru a mudrosloví byl pramenem živé vody, jenž však jeho úmrtím neodvolatelně vyschl. Taktéž jsou nenávratně ztracena sta písní a melodií, které nestačil zanést do notových záznamů, či upravit pro muziku, navždy nedokončeny zůstanou jeho rozsáhlé výzkumné plány, nepodchyceny jsou jeho nenapodobitelné vzpomínky na výrazné osobnosti z řad nositelů lidové kultury, s nimiž se potkával, hrával či spolupracoval.
      Kniha životního díla dr. Vítězslava Volavého, byť objemná a obsažná, zůstala navždy nedopsána. Je to škoda nenapravitelná, neboť

157


Muzika Slávka Volavého na slavnostech ve Vlčnově v roce 1978.
Foto I. Nováček.

nás připravila o kapitoly nejzralejší, opírající se o celoživotní moudrost a poznání. Vzdor předčasnému skonu však dokázal to, co bylo vždy smyslem jeho práce. Stal se umělcem[/] vpravdě lidovým - lidem chápaným, váženým a milovaným. Může být krásnějšího naplnění života?
      Buďme hodni jeho odkazu!

158


PhDr. Vítězslav Volavý se svou muzikou v pořadu "Hudci, milí hudci". MFF Strážnice. Foto J. Uherka, 1982.


      Na rozdíl od mnohých svých kolegů - národopisců - poznal jsem Slávka Volavého nejprve z rozhlasu, televize a z veřejných vystoupení. Upoutal mne - stejně jako ostatní[/] posluchače - jako jedinečný, osobitý a nezapomenutelný interpret zvláště slováckého hudebního folklóru. Vzpomínám si, jak jednou v podvečer jsme společně po nějaké poradě

159


PhDr. Vítězslav Volavý s armádním generálem Ludvíkem Svobodou na Javořině. Foto L. Polášek, 1965.

procházeli (tehdy jsme se už znali osobně) rožnovským muzeem v přírodě, kde hrála valašská muzika. Slávek neodolal pozvání, zapomněl na odjezd domů a k radosti všech se objevil na pódiu, hned se ujal úlohy primáše a dlouho překrásně hrál a hrál valašské i jiné písně... v našem oboru jsme ovšem pracovali na zcela rozdílných tématech. Avšak přesto kromě mého bezvýhradného obdivu k jehn interpretaci lidové hudby nás spojovaly i další zájmy a úkoly. Snad to ode mne, pět let mladšího vrstevníka, nevyzní neskromně, když řeknu, že oba jsme se k svému oboru probíjeli jako filologové př es středoškolskou katedru. Poutala nás i snaha po záchraně památek lidové architektury: přesto, že byl Slávek hudební folklorista; byl si vědom jejího vý[/]


PhDr. Vítězslav Volavý na jedné ze svých besed. Foto M. Kulíšek, 1982.

znamu i poslání a jako ředitel strážnického ústavu se zasloužil o založení a budování Muzea v přírodě jihovýchodní Moravy. A konečně jemu - stejně jako nezapomenutelnému Jožkovi Tomšovi - vděčí Národopisná společnost československá při ČSAV za moudré rady ve složitém období vývoje společnosti na počátku sedmdesátých let. Ve funkci vědeckého tajemníka společnosti jsem s ním často konzultoval a zblízka sledoval jeho nenápadnou záslužnou činnost, kterou NSČ prokazoval jako člen hlavního výboru a později jako její místopředseda. Svým jménem i jménem všech členů NSČ Slávkovi Volavému za tuto nezištnou práci i za radost, kterou rozdával svou muzikou, děkuji. Josef Vařeka

160


PhDr. Vítězslav Volavý se zpěváky z Petrova. MFF Strážnice 1969.


      Mé vzpomínky budou spíše osobního rázu. k prvnímu setkání se Slávkem Volavým musím se vrátit o mnoho let zpět, mám dojem, že to bylo v roce 1945 v létě na národopisných oslavách, které se konaly ve Zlíně - Gottwaldově. Účinkovaly tam tehdy národopisné skupiny z Horňácka, Podluží, Hradišťska, Kyjovska. Také já jsem byl na těchto oslavách zúčastněný jako primáš bzenecké cimbálové muziky. Jistě se shodnu v názoru i ostatních tehdejších účastníků, že Slávek Volavý jako primáš mezi ostatními primáši jasně dominoval. Zastínil i staršího primáše Jožku Kubíka z Hrubé Vrbky, od něhož snad převzal i některé jeho cifry, ale po technické stránce byl[/] vyspělejší, hrál ve vyšších polohách, ve strážnických písních měl již svůj osobitý styl, patrně zastihl převzít kus muzikantského kumštu od starých strážnických hudců. Kromě toho vynikal už tehdy také jako tanečník a verbíř. Jistě příznivě působilo dobré muzikantské a národopisné zázemí tehdejší Strážnice. z Kyjovska tam tehdy vystupovala muzika, složená ze starších lidových hudců z Mistřína a mladších studentů, z nichž jsem znal tehdy osobně jen Vladimíra Horáka z Kyjova, pozdějšího profesora pedagogické fakulty University J. E. Purkyně v Brně, nyní již také zesnulého. v té době jsem netušil, že se jednou stanu také Kyjovjákem a primášem jejich muziky. Vzpomí

161

nám ještě na jednu malou epizodu z tohoto setkání. Dojeli jsme ze Bzence tehdy malým dodávkovým autem soukromníka, které nám nazpět nechtělo "chytnout" a jedním z ochotníků, kteří nám pomáhali roztláčet byl také Slávek Volavý. Koncem roku 1946 jsem se dostal do Brna. A tam jsme se rovněž se Slávkem Volavým setkávali, Bylo to jednak na půdě Slováckého krúžku, kde po odchodu starších primášů převzal primášství právě Slávek s muzikanty povětšině z řad vysokoškoláků, byl mým předchůdcem také jako primáš v národopisném souboru prof. dr. Vladimíra Úlehly. Přátelské styky jsme však udržovali i tehdy, když jsme se rozešli z Brna. Já jsem se usadil v roce 1952 v Kyjově, on jako profesor ve Strážnici a později se stal ředitelem ÚLU jak už to mezi muzikanty bývá, pojila nás společná láska k lidové písni i radostný poměr k životu i k tomu hltu dobrého moravského vínka. v poslední době jsem měl možnost sledovat Slávka jako spolutvůrce populárních televizních pořadů "Vonička". Slávek Volavý měl mnoho obdivovatelů a přátel, o jeho oblíbenosti svědčila veliká účast na jeho pohřbu. v jeho osobě odešla jedna výrazná muzikantská osobnost, také můj ročník. Škoda, že mu osud nedopřál, abychom spolu oslavili další životní jubileum, jak tomu bylo v roce 1982. Strážnic-' ký pořad Hudci milí, hudci ... byl toho poslední připomínkou. Jura Petrů[/]


      Před několika roky jsem byl na dovolenéna Vysočině, v Herálci pod Devíti skalami. Nebo to bylo na nějakém výzkumu? (V Herálci se klikatí Svratka jako čára mezi Čechami a Moravou; žil tam tenkrát znamenitý vypravěč a pamětník Josef Otava.) Když jsem jednou po poledni přišel na oběd, seděl tam za stolem v nějaké společnosti. v zeleném loveckém obleku, se zeleným kloboučkem.
      Přišel zase jednou do kraje svého dětství. Pocházel odtud, z měkkých, přívětivých kopců Vysočiny, kde dědiny leží v náručí hlubokých lesů. z kraje Křičkova, Halasova, Martinů, Burešova, Štursova, Jamborova ... Kde se zrodíš, tam se i hodíš. Ale to přísloví už dávno neplatí. Patřil osudem - a snad taky náhodou - do Strážnice, do teplých rovin a zelených luk, do kraje provoněného písněmi. Ale vracel se napořád do končin svého dětství. Zůstal tomu kraji věrný. Jednou, nakonec té lásce porozumíš; nese ji každý z nás sám v sobě.
      Ať mu vanou nad hrobem do strážnických rovin také laskavé i drsné větry Vysočiny, vonící sněhem, deštěm, lesy, dálkami. Oldřich Sirovátka


      V nedávných článcích ke Slávkovým šedesátinám a potom - škoda, že - v nekrolozích jsem se snažil poukázat na nejednu jeho přednost. Taky na to, že byl sugestivním vypravěčem a že musíme jen litovat, nemohl-li sepsat své, vzpomínky na lidi a příhody dobré i zlé. Rovněž tak jsem připomněl, že též z televizních pořadů jsme měli ty nejhezčí pocity,

162

pokud mu šly komentáře z duše a nemusel-li se nutit do žádné jiné role. (Druhou polovinu věty však Lidová demokracie škrtla, aniž by se v redakci ohlíželi na to, že se tím vlastně mění smysl.) Málo jsem ovšem dosud zdůraznil, že Slávek byl veselá kopa a že se takto projevoval v každé vhodné společnosti, A tak si dovolím vzpomenout jednu z historek, jíž se bavil po velickém fašanku 1982. Uvádím ji zde přesto, že pravděpodobně bude dost vymykat dalších nekrologových osobních vyznání:
      Mosím ti povykládat, jak vaší študenti národopisu dělali ve Velkéj výzkum - mezi něma aj naša Zuzka. Došli k Miškéríkom - tuším, že k Emilovi - a když opsali pěsničky ze šátečka, slovo k slovu a strýc začali: "Mělisme tu parádní krojový fašanek. Aj ostravská televiza tu była a s něma aj ten národní umělec Slávek Volavý." Kerási z děvčat připomněla, že není národní, enom zasloužilý. "Enom zasúžilý? Ba? Ale ťatý był jak národní!" A v téj sa, že ve dveřách objevila Miškéríkova céra a povidá: "Vitaj, Zuzko! - To je Zuzka Volavá, lesti ju neznáte." Rodičé prý zostali jak opaření, až tetka ze sa zmohli na větu: "Ná šak sme tak moc nerekli, šak to tak o fašanku bývá"! - Slávek se upřímně smál a já s ním.
      Že se toto vyprávění nehodí do nekrologové řady vzpomínek a dojmů přátel a ctitelů? A právě hodí! Slávek byl totiž z mála těch, který si uměl dělat legraci ze sebe. A není to snad povahový rys, který stojí za to vzpomenout?[/] Jak jsem se později dověděl, strachovala se tetka Miškéříčka, když výzkumnice odešly: "Co si ten Volavý o nás enom poví?" Brzy na to ji však mohl Emil uklidnit: "Ná nic. Dyž ňa stretne, tak ňa vítá, že by ně ruku utrhéł!"
      Myslím, že všechny historky, které Slávek s oblibou vykládal, bylo by správné brzy posbírat. Vždyť by se tak aspoň trochu nahradilo, co chtěl udělat sám. Dušan Holý


      Neúprosný zákon života a smrti se nevyhýbá ani naší muzice a 11. 4. 1983 nás zasáhl na místě nejcitlivějším. Odešel navždy zakladatel a primáš muziky Slávek Volavý.
      Ještě v sobotu 29. ledna 1983, kdy jsme hráli na plese ve Skalici z nás nikdo netušil, že je to naše poslední vystoupení se Slávkem Volavým. Hned po prvních taktech zahajovací písničky jsme poznali, že s námi nehraje ten Slávek Volavý, na kterého jsme byli zvyklí. Už se nedokázal postavit před muziku tak, aby ji ovládal celým svým tělem, neznatelným přihmouřením očí nebo téměř bezděčným pohybem levé paže. Jeho prsty ho již nechtěly poslouchat, marně se snažily "vyrábět" ty nenapodobitelné a nás často udivující cifry.
      Již od prvních začátků naší muziky šel Slávek Volavý neúprosně za svým cílem být prvním a nejlepším primášem v nejlepší cimbálové muzice. Tomuto cíli podřídil veškerou činnost v muzice. Vyžadoval od všech tvrdou kázeň jak při zkouškách, tak i při vystoupeních. Stačilo, aby naznačil ladění houslí

163


Školení souborů a muzik ve Zlatnické dolině u Skalice. Foto I. Nováček, 1977.

a v momentě seděla celá muzika kolem cimbálu připravena hrát i za cenu, že sklenka vína zůstala nedopitá, jídlo nedojezeno, debata neukončena.
      Jako primáš dokázal přenášet jiskru svého[/] neodolatelného temperamentu i na nás mužikanty, takže jsme hráli vždy s opravdovým zápalem a nadšením. Nenechával nic náhodě, každá písnička byla vždy pečlivě nacvičena. v prvních letech soutěží na strážnických slav

164


Zasloužilý umělec PhDr. Vítězslav Volavý s národním umělcem Karlem Högerem, Jožkou Severinem, zasloužilou umělkyní Jarmilou Šulákovou a Lubošem Holým při slavnostním koncertu BROLN.
Foto V. Korčák, 1975.

nostech se v posledních dnech zkoušelo každodenně, až bylo všechno dokonale sehráno. Až do posledních chvil se nešlo na vystoupení bez řádné zkoušky. Vypěstoval v nás smysl pro zodpovědnost vůči lidovým písním, které si za[/]slouží tu největší péči. Při jejich úpravách postupoval velmi citlivě, nepřeháněl harmonizaci používáním složitých akordů, ale právě naopak snažil se zdůraznit její krásu jednoduchou harmonizací. Zůstal této zásadě věren do

165

posledních dnů svého života, tak jak nás to učili staří muzikanti Osvald Celman a Franta Postřehovský.
      Slávek Volavý dal muzice tak pevný základ, že jsme mohli hrávat i po jeho dočasném odchodu z muziky v letech 1968-1972. Hrávali jsme v tuto dobu pod vedením a primášováním Miloše Slováčka, jinak vynikajícího tercáše. Podchytil způsob hry Slávka Volavého, jeho cifry a rytmus tak dokonale, že nám Slávek po návratu do muziky často říkal, že byl kolikrát sám na pochybách, zda slyší z rozhlasových nahrávek sebe nebo Miloše.
      Všechno to; co nás naučil, co jsme od něho podchytili, co nám po 40 let vštěpoval do srdcí, především lásku k lidové písni a hudbě, bude žít dál v muzice, která pod jeho jménem bude pokračovat na základech, které on vybudoval. Uděláme všechno pro to, abychom dělali čest cimbálové muzice Slávka Volavého a jeho nehynoucí památce. František Hořák


      Už kdysi jsem napsal, že od Slávka Volavého je možné se moc naučit. Netřeba to vztahovat jen na jeho hru primášskou. Přestože z hlediska nástrojové hry a i jako primárius Janáčkova kvarteta mám řadu dalších vzorů, neslevuji nic ze svého někdejšího tvrzení. Pro mne je Slávek Volavý příkladný v tom, s jakou láskou přistupoval k svému nástroji, jak opojně a s neutuchajícím fortelem ho rozezvučoval, jak tvořil hudbu a současně se jí hluboce poddával. Jsem si jist, že tímto způ[/]


PhDr. Vítězslav Volavý s Bohumilem Smejkalem.- MFF Strážnice.
Foto V. Korčák, 1977.

sobem vyjadřoval lásku ke své krásné zemi a k lidem, s nimiž srostl jako málokdo jiný. Bohumil Smejkal

166


      Kdysi po válce seděli jsme jednou s Jaromírem Běhůnkem, cimbalistou a vedoucím muziky Slováckého krúžku v Brně, a uvažovali nad číší vína o budoucnosti. Strýc Běhůnek si věštecky zaprorokoval: "Víš, Slávku - Paganini ani Kubelík z tebe asi nebude - ale mohl by ses jednú stát Slávkem Volavým". - Vyplnilo se. Zvuk tohoto jména zněl na vrcholu éry strážnického primáše vskutku jako stříbro.
      Když se lidé dobře znají a vzájemně si důvěřují, blahodárně to usměrňuje i vztah mezi institucemi, které zastupují. Znali jsme se se Slávkem od dob studií, ve Slováckém krúžku i ve Strážnici jsme mnohou noc společně prozpívali i proverbovali. A tak, když se stal ředitelem ÚLU a MFF, dobře se nám rozhlasákům do Strážnice jezdilo, dohody byly vždy hladké a jednání přátelské. Výsledkem této harmonické spolupráce je rozsáhlý archiv zvukových záběrů Živé písně ze strážnických pódií - od prvního ročníku až po dnešek. v nich zůstává i Slávek Volavý nesmrtelným. Jaromír Nečas


      Po odchodu několika významných primášů jako byl Samko Dudík, Jožka Kubík, Jaroslav Staněk, odešel tentokrát zcela nečekaně jeden z velkých primášských osobností, zasloužilý umělec PhDr. Vítězslav Volavý.
      Poznal jsem tyto primáše všechny už proto, že nejsem taky nejmladší, ale hlavně proto, že sám jako muzikant jsem se kolem těchto primášů a jejich muzik s houslemi často[/] motal a s muzikou Jožky Kubíka od mládí hrával. Každý z nich dal dohromady svoji muziku, vtiskl jí svůj styl a postupně svým projevem, výběrem písniček, zpěváků i tanečníků shromáždil kolem sebe velké pole příznivců.
      Nemusím zdůrazňovat, kolik posluchačů a přátel se podařilo získat Slávkovi Volavému. Potřeba je však zdůraznit, že jenom velká láska k lidovému umění, k lidové písničce a především k písničce z regionu primáše, jeho potřeba si ji zahrát, pohrát si s ní - ozdobit ji ciframi, vyprávět si o ní, hádat se o ni, dávat ji lidem, ale taky ji chránit - toto všechno zařadilo Slávka Volavého mezi znamenité primáše.
      Odešel tedy ze světa folklóru jeden z dalších vynikajících primášů, avšak jeho písničky a muzika budou dále žít mezi námi. Martin Hrbáč


      Znali jsme se ze školních lavic gymnázia ve Strážnici. Sbližovala nás kromě jiného již tehdy láska k lidovému umění a našim prvním společným dílem byly pokusy o založení a vedení pěvecko-hudebního kroužku studentů gymnázia. Nejvíc jsem však poznal Slávkovu činnost na tomto poli při přípravách strážnických festivalových programů, na společných výběrových cestách po Slovensku a z konkrétní hudební choreografické spolupráce v souboru Danaj a v bratislavském Techniku.
      Jeho strážnické kořeny a v dobrém slova smyslu lokální strážnický patriotismus mu nebránil seznámit se s lidovou písní v širších

167

souvislostech. Zastupoval jsem mnoho let slovenské instituce v programové radě strážnických slavností a mohl bych dokumentovat nesčetnými příklady jeho vřelý vztah i k slovenskému lidovému umění. Ve funkci předsedy programové rady prosazoval hojnou účast slovenských folklórních skupin a souborů na slavnostech. Známé je jeho přátelství s myjavským Dudíkem, spolupráce se souborem Skaličan i s dalšími slovenskými soubory. Pro náš soubor Technik je Slávek Volavý pojem; vytvořil hudbu pro více než hodinový program ze Záhoří.
      Mohu-li mluvit za slovenské soubory, jeho odchod je pro nás ztrátou nejen z odborného hlediska. Ztrácíme v něm velkého přítele a spolubojovníka za společnou věc - rozkvět lidového umění v Československu. Cyril Zálešák


      Se Slávkem Volavým jsem se setkával velmi často. Pokaždé v jiné pracovní či společenské atmosféře. Dnes se mně vybavují dvě z nich. Někdy zjara v polovině padesátých let se profesor Antonín Václavík vypravil s námi, tehdy posluchači národopisu na brněnské univerzitě, do Strážnice a představil nám svým osobitým způsobem doktora Volavého. Slávek byl tehdy až legendárním primášem, a tak jsem ho viděl i já: veselého, vtipného, rozmarně usměvavého, plného života. Od té doby jsem začal vnímat i tón jeho houslí. Druhé setkání, k němuž se vracím, bylo kterési červnové noci ve strážnickém zámku, kdy v jeho[/]


Školení souborů a muzik ve Zlatnické dolině u Skalice.
Foto I. Nováček, 1977.

okolí pulzoval noční festivalový ruch a nálada. Slávek byl tehdy nějak vážnější. Hrál na klavír a nahlas rozjímal o obsahu lidových písní. Hledal vysvětlení původu slova "danaj". A také podmanivě vyprávěl o starých petrov

168


PhDr. Vítězslav Volavý se stařenkou Procházkovou při školení muzik a souborů ve Zlatnické dolině u Skalice. Foto I. Nováček, 1977.

ských rybářích. "Dúmal" (toto slovo měl moc rád) o smyslu folklóru. Tehdy vyslovil myšlenku, kterou nestačil už plně realizovat: až dozní tón houslí, plně se věnovat studiu lidového umění. - Když jsem naslouchal hře strážnických hudců nad jeho hrobem, uvědomil jsem si, že Slávek Volavý odnesl s sebou nejen své neopakovatelné umění, ale také hod[/]ně poznatků a vědomostí směřujících k poznání kořenů a pochopení podstaty a smyslu lidové kultury, kterou v dobrém slova smyslu obdivoval, jíž zasvětil svůj život. Václav Frolec


      Jak člověk dosáhne toho, aby mu i cizí lidé po prvním setkání říkali s láskou křestním jménem, aby i po prvním setkání měli pocit, že jsou vlastně starodávnými kamarády? Je to jen kouzlo osobnosti? Je to samozřejmě jev kvalitativně závažnější. Slávek Volavý měl schopnost vyjádřit hudbou touhy, radosti i smutky lidí v laskajících cifrách svých houslí a neopakovatelným úsměvem přenášet na posluchače i diváky zvláštní opojení životem. A za to ho měli lidé rádi všude, kam přišel. ByI také ředitelem. A úspěšným. Ale byl přede vším příkladem svým lidstvím. Rozdával radost tam, kde nacházel ohlas; resonanci; ta jako by byla živou vodou jeho umění i celého života. Odkázal nám všem to, co je lidové tradici nejvlastnější a co rozdával s plným vědomím toho, že nemůže jinak než do posledního dechu rozdávat: životní optimismus a činorodý vztah k životu i lásku k lidové písni, věčné průvodkyni opravdového lidského citu. Touha smrtelného člověka po nesmrtelnosti je prý bez hranic a ze všeho tvorstva je vlastní jen člověku. A Slávek Volavý byl plný člověčenství.
      Zasloužilý umělec PhDr. Vítězslav Volavý už nepozvedne gestem primáše smyčec svých houslí, ani nezvýší svůj ředitelský hlas, a pře

169

ce všechna setkání s ním jako by se stala integrální částí našeho vědomí; prostě jako by byl stále s námi. Josef Jančář


      Slávek byl vyhlášeným primášem už za svých studií v Brně, kde jsme se poznali ve Slováckém krúžku. Bylo to tehdy vedle valašského krúžku centrum milovníků lidové písně. Nejraději však vzpomínám na "koncerty" Slávkových houslí po skončení krúžků pod okny dívčích studentských kolejí. Slávek hrál, okouzloval, dojímal. A hrál, i když pršelo a my jsme mu zapalovali pod smyčcem zápalky, abychom mu trochu "usušili" žíně. Později jsme se setkávali hlavně na strážnických - slavnostech. v prvních ročnících se konala velmi zajímavá soutěž lidových muzik (bývaly i soutěže v tanci i zpěvu). Soutěž muzik po řadu let vyhrával Slávek se svou strážnickou kapelou a už se s tím tak nějak počítalo; zejména Strážničané si na tom velmi zakládali. To prvenství mu patřilo právem. v jednom ročníku (shodou okolností jsem byl v porotě, tuším, že předsedou) jsme však dali důraz na tradičnější způ[/]sob hry lidových muzikantů a rozhodli. jsme udělit první místo muzice Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky. Slávek, když se to dověděl, hledal mě po celé Strážnici - ve městě i parku, aby mi kamarádsky domluvil. Když byl tak překrásně vzteklý, potkal Emila Malacku, který byl v té době také pracovníkem brněnského rozhlasu jako já. Nejdříve mu vše začal vysvětlovat a pak ho nečekaně buchl po hlavě houslemi i s pouzdrem. Nevím jak Emilova hlava, ale Slávkovy housle se dost poškodily. Ten se tímto činem dosti uklidnil a požádal Emila Malacku, aby mu dal housle v Brně u houslaře opravit. Stalo se a byli kamarádi dál a nepokazily se ani naše kamarádské vztahy.
      Když byl založen BROLN byl jsem mu moc vděčný za jeho pomoc v době, kdy jsme přecházeli od dirigentů k primášům.
      Slávek byl primášem, který své hudební vzdělání na konzervatoři plně dal do služeb bohatého světa lidového umění, toto z jeho hry nečnělo. Uměl dát písni vše, co jí patří především však jí uměl vdechnout duši Jaroslav Jurášek

170

Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 3

STUDIE

PROMĚNY LIDOVÉHO DOMU NA ČESKO-MORAVSKÉM POMEZÍ VE SVĚTLE ARCHÍVNÍCH DOKLADŮ
(HORNÍ DUBENKY) [obsah]


      HELENA BOČKOVÁ, Brno
      Při studiu lidového stavitelství vycházejí etnografové především z výzkumů recentních dokladů. Archívní prameny se užívají hlavně pro starší období. Při národopisném výzkumu na jihu Českomoravské vrchoviny jsme na Místním národním výboru v Horních Dubenkách objevili archívní materiál, který obsahoval množství cenných informací o obytných i hospodářských objektech za posledních sto let.1) Tento materiál umožňuje sledovat vývoj tradičního domu, především z těch hledisek, která jsou vlastním pozorováním badatele a rozhovory s pamětníky těžko postižitelná. Jedná se o
      1. určení autorství stavitelů,
      2. přesné datování proměn lidového domu,
      3. datování konce vývoje lidového domu,
      4. kvantitativní vyjádření stavební činnosti v obci.[/]
      Na konkrétním příkladu chceme upozorni na možnosti, které skýtá tento archívní materiál při studiu lidového stavitelství.
      Uchovaná rozsáhlá agenda obecní rady a MNV v Horních Dubenkách obsahuje stavební povolení a plány domů i celých usedlostí z období od osmdesátých let 19. století do současnosti. Technické plány obytných i hospodářských budov jsou svým stářím - nejstarší je z roku 1879 - i množstvím 87 kusů - jedinečnými a neobyčejně cennými doklady o lidovém stavitelství. Nákresy znázorňují půdorysy staveb, příčné a podélné řezy, čelní a boční pohledy, střešní konstrukce, systém vytápění. Na každém plánu je uvedeno datum vyhotovení, jméno a bydliště zedníka či tesaře. Další informace poskytují listiny. Jsou to žádosti o povolení stavby nebo přestavby, stavební povolení, oznámení o ukonče

171


Mapa provenience stavitelů domů v Horních Dubenkách 1879-1941:
1 - město, 2 - městečko, 3 - vesnice, 4 - vzdálenost od Horních Dubenek (po komunikaci) v km.

ní stavby. Některé zprávy jsou velmi stručné, jiné naopak podrobně popisují charakter stav[/]by a uvádějí další zajímavé údaje - důvody ke stavbě, zaměstnání stavebníka a jiné. Do

172


Plán na přestavbu chalupnické usedlosti (po požáru) z roku 1929, Horní Dubenky č. 66,
Tomáš Coufal, zednický mistr ze Žirovnice.

klady do druhé světové války zachycují jen stavební činnosti zásadnějšího charakteru; od šedesátých let můžeme sledovat i drobnější přestavby (výměna oken, dveří, nové ploty a další).[/]
      Zachované nákresy a listiny dokládají v obci pro období 1879-1941 celkem l02 stavebních činností. Odhadujeme, že skutečný počet byl dva až třikrát větší.2) jednalo se téměř výhradně o stavby nebo zásadnější přestavby. Drob

173

né stavební úpravy tyto doklady nezaznamenávají. Do druhé světové války je archívně podchyceno 45 novostaveb. Nové domy vznikaly buď na "zeleném drnu" (35 objektů), po požáru (6 objektů) nebo přestavbou bývalých hospodářských částí stavení (zejména kůlny) .3) Zaznamenaných 102 stavebních činností se týká 66 popisných čísel, což znamená, že v průběhu šedesáti let byly v průměru téměř v každém z těchto stavení uskutečněny dva stavební zásahy zásadního rázu.4)
      Rozsah a velká vypovídací schopnost dokladového materiálu, který máme k dispozici, nás opravňují vyslovit několik závěrů. v průběhu let 1879-1941 probíhal v obci Horní Dubenky intenzívní stavební ruch, jenž máme doložen zejména z dvacátých a třicátých let 20. století. Vzniklo mnoho zcela nových domů; u 45 popisných čísel o tom máme písemné doklady. Zároveň byl postaven velký počet nových hospodářských objektů (stodol, kůlen, chlévů, sklepů), další byly přestavěny. Velký počet obytných domů doznal změny v půdorysném členění (rušení černých kuchyní, příčné dělení přední světnice ke zřízení kuchyně),5) v průčelí (úplné zastřešení vjezdu do dvora, okapová orientace domů namísto štítové) 6) a ve střešní konstrukci (se změnou krytiny zaváděn stolicový krov). I nadále se stavělo z kamene, který však byl od konce 19. století vytlačován cihlou.7) z terénních výzkumů víme, že ve zkoumaném období. se zcela proměnila krytina střechy - došky a šindel nahradily tvrdé materiály. Tuto změnu písemný ani obrazový materiál nezachycuje.[/]
      Lidoví stavitelé zůstávají většinou v anonymitě. Plány domů se jmény projektantů jsou jedinečnými doklady o osobnostech, které spoluvytvářely tradici lidového stavitelství. Jak zedničtí a tesařští mistři, tak i dělníci, kteří stavěli domy v Horních Dubenkách, pocházeli z blízkého okolí; z Dubenek však nebyl žádný.
      V období mezi světovými válkami se stavební činností v Horních Dubenkách zabývali zedničtí mistři se živnostenskou koncesí, kteří stavby projektovali, prováděli stavební dozor, ale sami se na vlastní výstavbě nepodíleli.8) k sezónní práci najímali vyučené zedníky chalupníky z blízkých vesnic (Panské Dubenky, Klátovec, Býkovec, Kaliště),9) kteří si tak přivydělávali od začátku dubna do konce září.10) Nejméně se na tvorbě objektu podíleli samotní stavebníci.11)
      Z listin a stavebních plánů vyplývá, že v letech 1879-1941 působilo v Horních Dubenkách celkem 18 zednických a tesařských mistrů a stavitelů. Čtyři pocházeli z městečka Žirovnice, čtyři z Počátek, dva z městečka Batelova, po jednom z vesnic Jihlávky, Polesí, městeček Studené, Černovic a měst Třeště, Telče a Jindřichova Hradce;12) u jednoho neznáme původ. Stavitelé ze Žirovnice provedli v Horních Dubenkách 48 staveb a přestaveb z celkového počtu 80 autorizovaných dokladů, to je více než polovinu; stavitelé z Počátek 11 staveb, ze Studené 5, z Jihlávky 4, z Batelova a Černovic po třech a po jedné z ostatních lokalit.
      V charakteru staveb se teoreticky mohla od

174

razit nejen provenience stavebníka, ale i jeho individualita.13) z osmdesáti sledovaných stavebních akcí pochází nejvíce od Tomáše Coufala, zednického mistra ze Žirovnice.14) Máme doklady o tom, že v letech 1929-1941 uskutečnil v Horních Dubenkách 36 staveb a přestaveb; postavil 14 domů nebo celých usedlostí, 6 stodol, 1 chlév, 6 kůlen, 1 sklep. Přestavěl 7 domů a další hospodářské objekty.15) I když působilo v obci více stavitelů, vždy byl jeden nejoblíbenější; ve třicátých letech se jím stal zednický mistr Tomáš Coufal.16)
      Horní Dubenky byly až do padesátých let našeho století ekonomicky i společensky více svázány s nedalekými českými Počátkami než s moravskou Třeští či Jihlavou. Do Počátek se jezdilo na trhy, do obchodu i na poutě. Také stavitele si místní obyvatelé vybírali převážně z české strany Českomoravské vrchoviny, k níž tato obec ve svém kulturním vývoji ještě v nedávné minulosti silně inklinovala.
      Přestože tvůrci obytných domů i hospodářských objektů v Horních Dubenkách z poslední čtvrtiny 19. a první třetiny 20. století byli profesionálně školení jedinci (zedničtí a tesařští mistři, ing. architekti, vyučení dělníci), vyvíjelo se zde tradiční stavitelství až do třicátých let našeho století. Individualita a profesionálnost stavitele se jednoznačně podřizovala místní tradici.17) Stavitelé se přes svou profesionálnost stávali nositeli tradice, kterou v souvislosti s obecným kulturním vývojem a místními zvyklostmi dotvářeli a v průběhu času zároveň modifikovali.[/]
      Po druhé světové válce můžeme sledovat stavební činnost v Horních Dubenkách až od roku 1960, neboť starší materiály nejsou dosud zpřístupněny. z let 1960-1976 se zachovaly údaje o 345 stavebních činnostech.18) k některým stavbám a přestavbám existuje obsáhlá písemná i technická dokumentace (žádosti, povolení, projekty obsahující popis stavby, rozpočet, kresebnou dokumentaci), o jiných máme jen stručný přípis. Podle našeho odhadu se zachovaly asi dvě třetiny všech dokumentů. Stavební ruch v obci v posledních sedmnácti letech (1960-1976) zasáhl jak obytné domy, tak i hospodářské objekty. v tomto období bylo v obci postaveno 28 domů. Stavebním materiálem jsou cihly, nověji tvárnice. Půdorys domu má podobu čtverce. Objekt je vždy podsklepený, většinou má suterén, zvýšené přízemí a podkroví. v suterénu bývá vedle sklepa kotelna, uhelna, garáž, prádelna, případně dílna. Funkční využití prostoru pod obytným domem je stále výraznější. Zatímco počátkem šedesátých let jsou projektované domy podsklepeny jen z poloviny,19) v současné době se rodinné domy stavějí plně podsklepené. Počet místností v suterénu neustále narůstá, jak přibývají nové funkce (nejnověji například sušárna jako zvláštní místnost). Účelově jsou tyto místnosti vymezeny jako úložní prostory, garáž, dílna. Se zvyšováním úrovně bydlení se sem přenášejí všechny "špinavé" věci a práce, dokonce i praní prádla. Vlastní obytný prostor je situován do zvýšeného přízemí a do podkroví, které je nejednou jen přáním stavebníka a oproti projektu se často nakonec nerealizu

175


Plán na postavení usedlosti z roku 1879, Horní Dubenky, č. 2,
J. Urbánek, stavitel ze Žirovnice.

je. Obytný prostor tvoří chodba, kuchyně, spíž, koupelna, WC a 3-6 pokojů. Nejčastější schéma je 1 + 4. v podkroví jsou zásadně umísťovány pokoje.[/]


Plán na postavení domu s podkrovím z roku 1939, Horní Dubenky č. 123,
Tomáš Coufal, zednický mistr ze Žirovnice.


      Ve sledovaném období došlo k demolici 10 objektů (pěti obytných, čtyř kůlen a jedné stodoly).20)
      Srovnáním tradičního domu z let 1880-1940

176


Plán na přestavbu domu z roku 1901, Horní Dubenky č. 50,
August Myslík, stavitel ze Žirovnice.

s novou výstavbou rodinných domků z let 1960-1976 docházíme k těmto závěrům: Ze stavebních hmot dožívá ve výstavbě rodinných domků cihla jako materiál sice netradiční (tím byl kámen), ale používaný v poslední fázi vývoje lidového domu, a jako nový prvek nastupují tvárnice. Dále dochází k vertikálnímu růstu domu - namísto přízemního nastupuje dům s podkrovím a nejnověji, dosud jen sporadicky, dům patrový. Domy s podkrovím se začaly v Horních Dubenkách budovat již ve třicátých letech našeho století. Horizontálně byl tradiční dům řešen do obdélníku, naproti tomu rodinný domek víceméně do čtverce. U lidového domu jsou místnosti řazeny za sebou v podélné ose do hloubky dvora, což je u čtvercového půdorysu vyloučeno. Poslední domy s tradičním půdorysným uspořádáním se tu[/]


Plán na postavení domu z roku 1907, Horní Dubenky č. 92,
Jan Doležal, zednický mistr z Batelova.

stavěly ve třicátých letech 20. století. Od roku 1929 se objevují rodinné domky, které svým půdorysem nijak nenavazují na místní tradici,21) ale naopak se podobají domkům stavěným v současnosti. Rodinné domky tu definitivně vytlačily v nové výstavbě lidový dům koncem třicátých let. Vývoj lidového domu byl zde tedy ukončen ve velmi krátkém údobí deseti let (1929-1939). Domníváme se, že otázce datování konce vývoje tradičního domu nebyla dosud věnována dostatečná pozornost, přestože ještě dnes je možno tuto otázku dobře sledovat v terénu.22)
      Rodinný domek v Horních Dubenkách se od tradičního domu odlišuje nejen stavebním materiálem, vertikálním a horizontálním členěním, ale také počtem, pojmenováním a funkčním využitím místností. Beze změny zůstala

177

jen kuchyně. Nazývá se stále "kuchyně" a dosud je ve většině případů hlavní obytnou místností, ve které se koncentruje život rodiny. Vstupním prostorem byla dříve síň, kterou nahradila chodba. Zatímco síň je malá, téměř čtvercová místnost, chodba má vždy tvar obdélníku, bývá dlouhá a úzká. Starou "sednici" vystřídaly v rodinných domcích pokoje, mezi nimiž se v současné době začínají rozlišovat ložnice a "obýváky". Rodinné domky postavené ve třicátých letech měly většinou dva pokoje. Dnes mívá nový dům nejčastěji pokoje čtyři. Záchod byl dříve umístěn výhradně mimo obytný dům na hnojišti, později v hospodářské části domu (s přístupem ze dvora). U zachovaných lidových domů je tomu tak většinou dosud. v současných novostavbách se WC situuje výhradně dovnitř domu, vždy do přízemí. Koupelna je novou místností, která nebyla ani v rodinných domcích z třicátých let. Bývá jedna, a to v prvním podlaží. Potraviny se dříve ukládaly do "stravní almárky" umístěné v síni, některé do sklepa a do komory, případně na půdu, mléko do haltýřů ("mlíčníků"). v tradičním domě pro ně nebyl vyčleněn zvláštní prostor. První spíže se objevují v rodinných domech ze třicátých let; dnes je spíž neodmyslitelnou součástí každého nového obydlí.
      V současné době dochází v Horních Dubenkách také k budování nových bytových jednotek v rámci starého bytového fondu. Těchto případů nemáme sice mnoho, ale svědčí o tom, že staré venkovské stavby mohou po adaptaci i dnes uspokojit požadavky moderního bydle[/]ní místních obyvatel. v letech 1968, 1972 a 1975 - byl v pěti objektech zřízen další byt. Mladé rodiny se rozhodly k vybudování samostatného moderního bytu v domě, kde žijí jejich rodiče. Nové byty vznikají třemi způsoby: a) přestavbou části stávajícího objektu, b) přístavbou do dvora, c) vestavbou, případně rozšířením podkroví. Velikost nových bytů je nejčastěji 1 + 2, ojediněle 1 + 3 nebo 1 + 4. Byty mají tyto místnosti: kuchyni, 2 (3-4) pokoje, dále spíž, koupelnu, WC a kotelnu. Síň - předsíň bývá společná se starým bytem.
      Byt vybudovaný v tradičním domě má mnoho společných znaků s novým rodinným domkem, avšak též některé odlišnosti. Shoduje se s ním především ve funkci a názvech obytných místností. Rozdíly spočívají v menším počtu pokojů. Staré domy jsou z valné části nepodsklepeny, tudíž místnosti situované v nových rodinných domcích do suterénu je potřeba při úpravě bytu ve starém objektu umístit jinam. Prádelna, WC a často i kotelna se budují vedle pokojů a kuchyně.
      Budování nové obytné místnosti v tradičních domech se objevuje zřídka. Dosavadní majitelé se většinou spokojují s jednou kuchyní a jednou, maximálně dvěma světnicemi či pokoji.23) Zcela jiná je situace s budováním spíží, koupelen, prádelen a WC ve starých domech. Tyto prostory nebyly v tradičním domě zastoupeny. Se zvyšováním úrovně bydlení se jejich nedostatek pociťuje stále citelněji. Budování koupelen - prádelen a WC máme zachyceno od roku 1962, především však od konce šedesátých let do dneška. Obyvatelé využívají k bu

178

dování příslušenství nejčastěji komor, chlévů, průjezdů, dvorků, ojediněle podkroví, tedy prostorů, které ztratily se zánikem soukromého hospodaření své opodstatnění.24)
      Stavební ruch v Horních Dubenkách v letech 1960-1976 byl velmi intenzívní. v šedesátých letech se počet stavebních činností pohyboval mezi 12-19 ročně s nárůstem na 22-27 za jeden rok v letech 1964-1966. v první polovině sedmdesátých let se nejvíce stavělo či přestavovalo roku 1972 (35krát), roku 1970 (29krát),v ve zbývajících letech je počet staveb a přestaveb zhruba poloviční. Naše doklady se týkají 126 domů, z nichž ve 104 byly v letech 1960-1976 provedeny stavební úpravy nebo byly objekty teprve postaveny. Jen ve 22 domech se ve sledovaném období nic nezměnilo.[/]

Poznámky
1.
      Tento příspěvek vznikl na základě materiálu shromážděného autorkou v první polovině roku 1977. Zachycuje situaci v obci do počátku roku 1977. Výzkumový materiál a fotokopie stavebních plánů jsou uloženy v Muzeu Vysočiny v Jihlavě.
2.
      Všechny číselné údaje, které v práci uvádíme, mají jen relativní platnost vzhledem k počtu zachovaných dokladů.
3.
      Obytných domů se dále týká 20 přestaveb. 37 případů staveb a přestaveb hospodářských objektů zahrnuje novostavby 11 stodol, 9 kůlen, 2 chlévů, 3 sklepů a 4 jiných nebo blíže neurčených objektů a přestavby 6 kůlen a 2 chlévů. Celkový počet byl nepochybně mnohem vyšší, neboť tyto doklady se dochovaly pouze z let 1920-1939. Mimoto vznikly celé nové zemědělské usedlosti, které ob[/]sahovaly vedle obytného domu také hospodářské budovy.
4.
      Neúplnost písemných a obrazových dokladů nám dovoluje tvrdit, že skutečný počet nově vzniklých a podstatně přebudovaných obytných staveb z let 1879-1941 je ještě podstatně vyšší. Statistika udává, že zatímco v roce 1869 bylo v obci 68 domů, v roce 1900 vzrostl jejich počet na 77 a v roce 1930 na 100. Srov. Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850-1970 I, 2. Praha 1978, s. 724-725.
5.
      Východiskem těchto změn byyl trojdílný čtyřprostorový půdorys převážně komorového typu, který v obci převažoval v poslední čtvrtině 19. a počátkem 20. století. Podrobněji viz J. TAUSCH: Vesnické obydlí v Jihlavských vrších. Rkp. disertační práce. Praha 1978, s. 57-70, 147-148.
6.
      Přístavbou nové obytné místnosti - výměnku, komory pro čeleď vedle světnice v průčelí.
7.
      Srov. archív Okresního oddělení Českého statistického úřadu, Jihlava.
8.
      Stavitelé - živnostníci projektovali i všechny objekty z poslední čtvrtiny 19. a počátku 20. století. Jejich případný podíl na vlastní realizaci stavby dnes již není možno zjistit. Údaje o provádění staveb jsme získali v roce 1980 rozhovory s místními pamětníky.
9.
      Obyvatelé Horních Dubenek dávali přednost práci ve sklárnách v osadě Janštejn.
10.
      Do učení chodili chlapci ve 14 letech; učení trvalo tři roky, ale vždy jen v létě, od dubna do září. Po úspěšně složených zkouškách obdrželi výuční list. Lidé se zedníkům smáli, říkalo se, že "...táta vždycky toho nejhloupějšího dá učit zedníkem". Vyučený zedník nemohl pracovat samostatně, "musel jít pod mistra". Zedníci vlastnili chalupu, políčko a jednu krávu. Na polích pracovaly ženy a oni sami "po farnunech". v době nezaměstnanosti mnozí zůstali bez práce a rodina musela být živa jen z výtěžku políček.
11.
      Stavebník musel získat povolení ke stavbě a koupit parcelu. Mistr předkládal stavebníkovi již ho

179

tový projekt. Informátoři popírají, že by se k charakteru objektu, a zejména k půdorysu obytného domu, předem zásadněji vyjadřovali. Podoba usedlosti (hlavně orientace ke komunikaci) závisela také na rozhodnutí obecního výboru, kterému se musel podřídit stavitel i stavebník. Materiál (kámen, cihly, dříví) a jeho dovoz si většinou obstarávali stavebníci sami, jindy jej zajišťoval stavitel. Také pomocné práce, zejména kopání základů ("vytloukání gruntů"), prováděli často samotní stavebníci (rodina nebo "měli zjednané lidi"). Na stavbě pracovalo nejčastěji 4-5 zedníků (někde 2-3), ve věku od 20 do 55 let. Jídlo si většinou nosili z domova, jen někde dostávali od stavebníka svačiny. Dělníky nevyplácel stavebník, ale mistr. Krov stavěl tesařský mistr se 3-4 vyučenými dělníky. Mistr se na stavbě krovu sám podílel. Krytinu na střechu kladli pokrývači. Stavba celého domu trvala většinou tři měsíce.
12.
      Sledované lokality leží v dnešních okresech Jihlava, Pelhřimov a Jindřichův Hradec.
13.
      Informátoři popírají, že by jednotliví mistři stavěl různě. Uvádějí, že neměli příliš velký výběr, že bylo málo stavitelů.
14.
      T. Coufal nebydlel v Žirovnici, měl tam pouze živnostenské oprávnění. Narodil se v Panských Dubenkách a zemřel v Horní Vsi (obě nedaleko Horních Dubenek). Coufalova manželka, roz. Honzíková, pocházela z Horních Dubenek.
15.
      Mistr, který se počtem staveb řadí na druhé místo, je opět ze Žirovnice - August Myslík, stavitel. v Horních Dubenkách působil v letech 1882-1904; postavil zde 6 domů a 3 domy přestavěl. Ze Žirovnice pocházeli ještě dva další stavitelé. J. Urbánek postavil roku 1879 dům čp. 2 (nejstarší dochovaný plán domu z H. Dubenek) a Josef Slavík, úředně oprávněný mistr zednický, zanechal v letech 1925-1926 v obci dva sklepy a jednu sýpku. Stavitelé z Počátek vytvořili mnohem méně staveb. Ladislav Novotný, ing. architekt (podnikatelství staveb, žulové lomy; dvůr a lihovar v Benátkách), se zaměřil na obecní stavby a na dělnické obytné[/] domy ve sklářské osadě Janštejn. Jan Malinovský, který měl v Počátkách stavební kancelář, postavil roku 1925 1 chlév a roku 1927 2 domy či stavení, Karel Zadražil, tesařský mistr, postavil jen 1 dům (roku 1928) a Petr Braťka, mistr zednický a soudní znalec, vystavěl roku 1937 1 dům; 1 kůlnu a přestavěl 1 dům. Jan Doležal, zednický mistr z Batelova, postavil roku 1907 čp. 24. Další informace o něm máme až z roku 1928, kdy stavěl v Horních Dubenkách stodolu. z Batelova byl i stavitel František Bílek, od něhož se zachovala jen 1 stodola z roku 1926. z Jihlávky pocházel tesařský mistr František Lojda. Postavil čp. 93 (roku 1908), 1 novou kůlnu a 1 ohradní zeď, další kůlnu přestavoval (v letech 1922-1929). Josef Bartušek, autorizovaný zednický a tesařský mistr ze Studené, postavil ve dvacátých letech 1 nový dům, 2 domy přestavěl a vybudoval 1 novou stodolu. Další zpráva o něm je až z roku 1939; tehdy přestavoval chlév. Zednický mistr Josef Petr z Černovic byl autorem nového domu čp. 107, nové truhlářské dílny a přestavby 1 kůlny, vše z roku 1928. Další stavitelé se objevili v Horních Dubenkách asi jen náhodně a zanechali pouze po jedné stavbě (Polesí, Telč, Jindřichův Hradec, Třešť).
16.
      Stávalo se však také, že jeden a týž rolník si nechal v krátké době vystavět nebo přestavět dům a hospodářská stavení od různých stavitelů. Důvodem byla rychlejší realizace stavby.
17.
      Ani v nové výstavbě rodinných domků v obci, odklánějící se ve třicátých letech od tradice lidového stavitelství, nesehrály rozhodující roli stavitelské osobnosti, ale obecný kulturní trend, časově místně specifikovaný.
18.
      V roce 1961 měly Horní Dubenky 111 domů, v roce 1970 115 domů. Viz Retrospektivní lexikon I, 2, s. 724-725.
19.
      V průběhu stavby docházelo často ke změnám na podsklepení ze dvou třetin nebo úplné. Tím se dovršil odklon od tradičního umístění sklepů mimo obytný dům.

180


20.
      Jen v jednom případě se zachoval popis demoličního objektu - bývalé pazderny čp. 34. v rozhodnutí o zbourání stavby z roku 1964 se píše: "Objekt je naprosto zchátralý, vnější rozměry 28 x 7 m. Objekt sestává z hospodářské části (kolna, chlév), z níž část je již zřícená, a obytné části o dvou pokojích a kuchyni. Krytina je šindelová, zcela prohnilá, krov zčásti zdravý, stropy klenuté, částečně propadlé, obvodové zdivo smíšené, okna, dveře chybí. k objektu přiléhá dřevěné zádveří."
21.
      Tradiční půdorys byl již dříve narušen v domech řemeslníků (například truhlářů) nebo v domech, kde byl obchod - "krám".
22.
      Tato otázka má význam i při studiu současných projevů lidové kultury, které stále srovnáváme s "tradiční lidovou kulturou". Historický přístup ke studiu nutí stanovit, se kterou (časově) tradiční lidovou kulturou současné projevy porovnáváme.
23.
      Velikost bytů v současností (v novostavbách i ve starých domech) udává statistika. k 1. 12. 1970[/] bylo v Horních Dubenkách 93 bytů 1- + 1, 79 bytů 1 + 2 a 44 bytů 1 + 3 a větších. Srov. Sčítání lidu a domů 1970, archív Okresního oddělení ČSÚ, Jihlava.
24.
      Z tradičních hospodářských staveb v ztratily svou funkci chlév a stodola. Chlév začíná být přestavován k jiným účelům, stodola se dosud ponechává beze změny. Naproti tomu kůlna se používá dodnes. Dokonce se budují nové kůlny; v letech 1961 -1973 jich bylo postaveno 25 a 4 další byly přestavěny. Pro kůlnu se dne používá také názvu dřevník. Některé současné kůlny suplují i dílnu. Novou stavbou je tzv. zahradní altánek. Za 17 let jich bylo postaveno 10. Ve většině případů to je vylepšená víceúčelová kůlna. Zcela novým objektem jsou garáže, kterých bylo v Horních Dubenkách (včetně osady Janštejn s převážně dělnickým obyvatelstvem - skláři) postaveno v letech 19651976 čtyřiapadesát.

DIE ÄNDERUNGEN DES VOLKSHAUSES IM TSCHECHISCH-MÄHRISCHEN GRENZGEBIET IM LICHT DER ARCHIVURKUNDEN (HORNÍ DUBENKY)
(Zusammenfassung)

      Am Ortsnationalausschuss in Horní Dubenky (Bezirk Jihlava) fand die Verfasserin ein Archivmaterial mit einer Menge von wertvollen Informationen über die Wohn- und Wirtschaftsbauten im Verlauf der letzten hundert Jahre. Es handelt sich um Baubewilligungen und Pläne der Häuser und der ganzen Anwesen mit Anführung des Anfertigungsdatums, des Namens und Wohnortes des Maurers oder Zimmermanns und Bauherrn. Die Zeichnungen stellen Bautengrundrisse, Quer- und Längsschnitte, Vorder- und Seitenansichten, Dachkonstruktionen, Heizungssystem dar. Dieses Material ermöglicht, die Entwicklung des traditionellen Hauses vor allem von jenen Gesichtspunkten aus zu verfolgen die
[/] durch Geländeerforschung der Baumeister, genaue Datierung der Volkshausänderungen, Datierung des Entwicklungsende des Volkshauses, quantitativen Ausdruck der Bautäti[g]keit in der Gemeinde.
      Die Pläne der Häuser mit den Projektantennamen sind eigenarti[v][g]e Dokumente von den Persönlichkeiten, die die Lokaltradition der Volksarchitektur mitgestaltet haben. Sowohl die Maurer- und Zimmermannmeister als auch die Arbeiter, die Häuser in Horní Dubenky bauten, stammten aus naher Umgebung. Im Zeitraum zwischen den Weltkriegen befassten sich mit der Bautäti[g]keit in der Gemeinde Maurer- und Zimmemannmeister mit einer Gewerbekonzession, welche die Bauten projektierten, die

181

Beuaufsicht übten, aber sich selbst am eigenen Aufbau nicht beteiligten. Zur Saisonarbeit werbten sie ausgelernte Maurer-Kleinbauern aus den naheliegenden Dörfern an, die auf diese Weise von Anfang April bis Ende September hinzuverdienten. Den mindesten Anteil am Objektaufbau nahmen die eigenen Bauherren. Trotzdem die Schöpfer der Wohn- und Wirtschaftsobjekte in Horní Dubenky aus dem letzten Viertel des 19. und des ersten Drittels des 20. Jahrhunderts professionell geschulte Individualitäten (Mauer- und Zimmermannmeister, Ingenieure-Architekten, ausgelernte Arbeiter) waren, entwickelte sich hier die traditionelle Volksarchitektur bis dreissiger Jahre unseres Jahrhunderts. Die Individualität und Professionalität des Baumeisters wurde eindeutig der Lokaltradition unterstellt. Die Baumeister wurden trotz ihrer Professionalität Träger der Tradition, die sie im Zusammenhang mit der Gemeinkultur-entwicklung und den Lokalbräuchen vollbrachten und im Zeitverlauf zugleich modifizierten.
      Es ergibt sich aus der Archivalienanalyse, dass im Verlauf der Jahre 1879-1941 in der Gemeinde eine intensive Bautätigkeit verlief, die namentlich aus den zwanziger und dreissiger Jahren des 20. Jahrhunderts bewiesen ist. Viele ganz neue Häuser wurden gebaut; es wurde eine grosse Menge neuer Wirtschaftsobjekte aufgebaut (Scheunen, Schuppen, Ställe, Keller), weitere wurden umgebaut. Die Grundrisseinteilung vieler Wohnhäuser wurde abgeändert, sowie auch die Front und die Dachkonstruktion. Weiterhin war der Stein als Baumaterial, aber ab Ende des 19. Jahrhunderts wurde er vom Ziegel verdrängt.
      Aus den Jahren 1960-1976 erhielten sich Angaben über 345 Bautätigkeiten. Die Bautätigkeit griff sowohl die Wohnhäuser, als auch die Wirtschaftsobjekte ein.
[/] Das Baumaterial für neue Wohnhäuser sind Ziegelsteine, später Formziegel. Der Hausgrundriss ist das Quadrat. Das Objekt hat einen Keller, zumeisst ein Untergeschoss, erhöhtes Erdgeschoss und Dachgeschoss. Das häufigste Schema ist 1 + 4.
      Im Vergleich des traditionellen Hauses aus den Jahren 1880-1940 mit einem neuen Aufbau der Familienhäuser aus den Jahren 1960-1976 gelangen wir zu diesen Beschlüssen: Vom Baumaterial überlebt im Aufbau der Familienhäuser der Z[e]i[e]gelstein zwar als untraditioneller Baustoff (traditionelles Material war der Stein), aber er wird gebraucht in der letzten Entwicklungsphase des Volkshauses, und als ein neues Element treten die Formziegel auf. Weiter wächst das Haus vertikal - statt eines Erdgeschosshauses tritt ein Dachgeschosshaus an, und am neusten bisher nur sporadisch, ein Stockhaus. Die Dachgeschossh[a][ä]user begann man in Horní Dubenky seit dreissiger Jahren[ ]unseres Jahrhunderts aufzubauen. Horizontal wurde das traditionelle Haus als Rechteck, dagegen das Familienhaus als Quadrat aufgefasst. Beim Volkshaus sind die Räume hintereinander in der Längsachse in die Hoftiefe gereiht, was beim Quadratgrungriss ausgeschlossen ist. Die letzten Häuser mit traditioneller Grundrissgestaltung wurden hier in den dreissiger Jahren des 20. Jahrhunderts gebaut. Ab 1929 erscheinen e[r]ste Familienhäuser, die mit ihrem Grundriss keineswegs an die Lokaltradition gebunden sind, sondern im Gegenteil den in der Gegenwart gebauten Häusern gleichen. Die Familienhäuser verdrangen in neuer Aufbau definitiv das Volkshaus gegen Ende der dreissiger Jahre. Die Volkshausentwickung war hier also in einem sehr kurzen Zeitabschnitt von zehn Jahren (1929-1939) beendet.
      Übersetzung: Jaroslav Švec

182

Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 3

PORTRÉT

HRNČIAR JÁN KÁRTIK (1903-1980) [obsah]


      OĽGA ČOMAJOVÁ, Gemerské múzeum, Rimavská Sobota
      Pozoruhodnou črtou súčasnej hrnčiarskej produkcie bývalej župy Gemer-Malohont je prerušená kontinuita výroby hlineného riadu, ktorej nositeľom bol donedávna majster Ján Kártik z Držkoviec, výrobca Ústredia ľudovej umeleckej výroby v Bratislave. v kontexte súčasnej hrnčiarskej výroby na Slovensku, ktorá je situovaná v ojedinelých dielňach roztrúsených po celom Slovensku (Pukanec, Pozdišovce, Bardejov, Nová Baňa, Trstená, Držkovce, Šivetice, Meliata), vo výrobných družstvách, či podnikoch miestneho hospodárstva, znamená jeho odchod nenávratnú stratu pre ľudovú kultúru dnešných dní.
      Plne pochopiť životnú puť hrnčiarskeho majstra Jána Kártika môžeme len vtedy, ak jeho celoživotnú tvorbu budeme rámcovať z hľadiska významu gemerského hrnčiarstva v historickom vývine posledných osemdesiatych rokov. To znamená od obdobia, keď hrnčiarstvo nadobudlo vrchol, postupne upadalo, miestami zaniklo a v konečnom štádiu prostredníc[/]tvom rôznych podnecovateľov, no predovšetkým z intencií obetavých pracovníkov Ústredia ľudovej umeleckej výroby v Bratislave sa inovovalo a uchovalo do súčasnosti.
      Počiatočné roky 20. storočia znamenajú v hrnčiarskej výrobe v rámci Slovenska vrchol, ktorý sa vzťahuje aj na mnohé hrnčiarske strediská na území bývalého Gemera, vrátane župy Malohont. Nesporne sa tento fakt vzťahuje na bývalú hrnčiarsku lokalitu Držkovce, v ktorej sa roku 1903 narodil Ján Kártik v rodine hrnčiara. Charakteristickým zamestnaním maďarského etnika, obývajúceho túto dedinu v údolí malej riečky, bolo hrnčiarstvo, orientované na výrobu užitkového riadu vysokej remeselnej a výtvarnej úrovne, popri keramike technickostavebného charakteru (škridlice, válovce a tehly). Menšia časť držkovského obyvateľstva sa zaoberala poľnohospodárskou výrobou, majetnejší gazdovia sa popri roľníctve venovali priekupníctvu s hlineným riadom, odkupovali ho od hrnčiarov, častokrát bezzemkov

183

nevlastniacich povoz, prípadne chodievali na sezónne príležitostné práce na Dolnú zem, na žatvy, ako strihači oviec atď.
      I napriek tomu Ján Kártik, tak ako mnohé desiatky a stovky chlapcov z početných gemerských hrnčiarskych stredísk na začiatku 20. storočia sa narodil do prostredia, ktoré ho formovalo a zároveň nenásilne vnucovalo formy a spôsoby získavania obživy. Príroda mu ponúkala vhodné suroviny pre rozvoj remesla, otec, starý hrnčiarsky majster, ho zaúčal, keď začínal dorastať, pretože hrnčiarske remeslo v Gemeri, aj v Držkovciach, fungovalo na základe získavania kvalifikácie prostredníctvom transmisie kultúrnych hodnôt bez sprostredkovania písma, poznatky sa tradujú z generácie na generáciu. Neraz sledoval Ján Kártik odchod otca z dielne-kuchyne, aby si nespo[r][z]o[z][r]ovane sadol za kruh a niečo vymajstroval. Častokrát bol hrnčiarsky kruh aj prostriedkom pre zábavu detí. Zo stredovej osi si chlapci robili kolotoč, z hliny tvarovali rôzne figúrky, napríklad prasiatka, ktoré potom zabíjali, rozoberali a znovu z voľnej ruky sformovali inú figúrku, napríklad píšťalku, či guľky na hranie, ktoré vypaľovali v hrnčiarskej peci.
      Absenciu cechového či spolkového života, ktorý existoval len v jednej z početných gemerských hrnčiarskych lokalít, v susedných Šiveticiach (1831-1918), nahrádzalo vyučenie, získanie kvalifikácie v rodinnom prostredí, prípadne pri strate otca v dedinskom spoločenstve. Ján Kártik už ako malý chlapec pomáhal otcovi a starému otcovi, chýrnym držkovským[/] hrnčiarom, pri rôznych prácach. Postupne sa zžíval s remeselníckym spôsobom, života, kopal, spracovával hlinu, prenášal riad ku peci, chodil na jarmoky, trhy, po dedinách. Popri povinnostiach v škole, ktorým sa všeobecne nepripisovala veľká pozornosť, ako 13-ročný sedel za hrnčiarskym kruhom a formoval prvé misočky, hrnčeky. Učiteľom mu bol otec, ktorý sa remeslo vyučil v susedných Šiveticiach, lebo "odtiaľ prichádzala veda", ako hovorí Ján Kártik. Otec Kártika zomrel pomerne skoro, takže sa mladý hrnčiar rýchlo osamostatnil.
      Na pozadí existujúcich gemerských, ale aj iných hrnčiarskych stredísk, pre ktoré bol rozhodujúci spoločný komponent, odbyt výrobkov, v rokoch medzi dvoma svetovými vojnami sa formovala a vytvárala osobnosť a tvorba hrnčiara Kártika. Predaj výrobkov vyprodukovaných hrnčiarmi bol orientovaný ku konzumentovi, roľníkovi, remeselníkovi, od ktorého výmenou za poľnohospodársky produkt si zabezpečili hrnčiari z Držkoviec, častokrát bezzemkovia, dostatočné prostriedky živobytia pre rodinu, niekedy aj na predaj. Mieru aktivity hrnčiarskej produkcie podmieňovala vlastná distribúcia tovaru, alebo sa predaj konal sprostredkovane, cez priekupníka, najmä v tých hrnčiarskych rodinách, ktoré nevlastnili povoz.
      O možnostiach predaja hlineného riadu v 19. storočí niet pochýb. Až dvadsiate roky tohto storočia prinášajú častokrát problematické stupienky úspešnosti odbytu hrnčiarovho tovaru. Po prvej svetovej vojne sa predaj hlineného riadu z Gemera orientuje na sever, na

184

Pohronie, roztrúsené lazy v Slovenskom rudohorí, niektorí gemerskí hrnčiari sa púšťajú ku Košiciam, ba aj Spiš, no mnohí držkovskí, či šivetickí hrnčiari predávajú najmä na trhoch v stredu a sobotu, v Hnúšti, Šafárikove, Rožňave, Klenovci, Kokave nad Rimavicou, Rimavskej Seči, kde nasilu niečo popredajú. Obdobie hospodárskej krízy v 30. rokoch 20. storočia negatívne postihlo aj hrnčiarsku výrobu. Temer bezvýsledne putujú do polovice naložené hrnčiarske vozy Gemerom a Novohradom pred druhou svetovou vojnou. v samotnej Rimavskej Sobote, hospodárskom, politickom a kultúrnom centre regiónu, na tržnici na námestí predá hrnčiar zo Sušian, Hrnčiarskej Vsi, Hrnčiarskych Zalužian, Držkoviec, Šivetíc zopár krčahov, mliečnikov, no nič iné. Zostatok ponechá priekupníkovi, niekedy ho prinesie domov. Remeslo už neuživí mnohodetné rodiny gemerských hrnčiarov, postupne si musia popri upadajúcom hrnčiarstve hľadať inú, príležitostnú prácu. Roky 1920-1930 znamenajú parcelizáciu veľkopanských majetkov. Mnohí hrnčiari sa chopia možnosti stať sa roľníkmi, no hrnčiarske kruhy ešte váhavo nechávajú umiestnené v kuchyniach, prípadne ich premiestňujú do komôr, stodôl. Niektorí z nich odchádzajú do Ameriky, napríklad starší brat Jána Kártika, Jozef, tiež vyučený hrnčiar: No sú aj takí, čo sa zakrátko vracajú a znova sadajú za kruh, aby dokončili svoje celoživotné dielo. v Amerike žil niekoľko rokov aj známy šivetický hrnčiar Ondrej Raffay, absolvent užhorodskej keramickej školy, ktorá plnila svoje poslanie v rokoch 1883-1919.[/] Za takýchto okolností začínajúci majster Ján Kártik vyrábal temer všetky druhy hrnčiarskeho riadu, akými sú nízke tvary (taniere, misy, rajnice), ale aj vysoké nádoby (rôzne veľké hrnce, mliečniky, krčahy), ďalej krčiažky pre deti. Len ojedinele vyrobil malé prasiatko, či medvedíka, podstavec pre sviečku': Odbytový index bol však natoľko obmedzený, že prinútil hrnčiara k určitej špecializácii. Keďže čas nevlastnil mladý hrnčiar povoz, tovar podľa požiadaviek priekupníkov prispôsoboval potrebám týchto odberateľov. v rodine Kártikovcov sa vystriedalo niekoľko gazdov-priekupníkov, no riad odkupovali najmä Vojtech Galo, Rudolf Sztraka, Štefan Kručko, Pavel Szobonya (skupoval aj od Kártikovho otca) a iní, na mená ktorých si už ani nespomína. Kártikovi priekupníci pochádzali z Držkoviec, zo susedných Strelníc (tiež hrnčiarska lokalita), zo vzdialenejších Liciniec i z Lenartoviec.
      V charaktere organizácie práce sa líšia držkovskí a šivetickí hrnčiari od hrnčiarov zo západnej časti Gemer-Malohontu (Sušany, Hrnčiarska Ves, Hrnčiarske Zalužany, Veľké Teriakovce a iné), kde existencia dvoch hrnčiarskych pecí rôznej veľkosti, veľké (tzv. jarmočné) a malé (tzv. trhové), svedčili o odlišných špecifikách v jednom regióne. Za prvej Československej republiky predal hrnčiar Ján Kártik priekupníkovi obsah jednej malej, tzv. trhovej pece ("kiš báňa") za 400-500 Kč, pričom zisk priekupníka bol dvojnásobný.
      Produktivita práce hrnčiara Jána Kártika, znásobená jeho usilovnosťou, mu postupne zabezpečujú lepšiu prosperitu i napriek tomu, že

185


Talíř vyrobený Jánem Kártikem v roce 1979.
Foto M. Molnár.

o hrnčiarske výrobky je malý záujem. Popri hrnčiarskej výrobe, ktorej sa venuje hlavne v zimných mesiacoch, hľadá si aj so svojou manželkou príležitostné práce pri žatvách, v lesoch. Roky druhej svetovej vojny ho zastihujú doma, no bez ľútosti musí narukovať. Hrnčiarske kruhy po otcovi, starom otcovi a bratovi zostávajú stále nepohnute umiestnené v kuchyni, aj hrnčiarska pec ešte stojí. Po návrate z vojenčiny nastávajú roky povojnového usporiadania, no pre Jána Kártika s jeho rodinou vraj prišli najtrpkejšie chvíle, keď ich v januári 1947 vysťahovali do severných Čiech, do obce Horosedy neďaleko Mirovíc. Po[/]


Čepák vyrobený hrnčířem Jánem Kártikem v roce 1977.
Foto M. Molnár.

necelých dvoch rokov vysťahovalectva sa v lete 1948 vracia aj s rodinou do rodných Držkoviec, no už sa nevenuje hrnčiarstvu, ale pol roka pracuje v Tatraľane v Revúcej ako robotník. Neskôr si hľadá príležitostné práce, chodí na žatvy do Šivetíc za trinásty, posledný

186


Hrnčíř Ján Kártik ve své dílně při dekorování džbánu na mléko v květnu 1979.
Foto M. Molnár.

diel obilia. v rokoch 1952-1953 pracuje pri Pozemných stavbách v Žiari nad Hronom na stavbe. Ešte v tom istom roku mení znova zamestnanie a prijímajú ho do novozaloženého JRD v Abovciach, najskôr ako poľnohospodár[/]skeho robotníka, no čoskoro začína pre nich vytáčať kvetináče, krčahy, hrnce. Dočasné sídla na dva roky dostáva v opustenom kaštieli v Abovciach,. no neskôr ho s dielňou premiestnili do stodoly, keďže nenašli voľný dom pre

187


Různě dekorované čepáky, výrobky Jána Kártika, určené pro ÚĽUV, z roku 1979.
Foto M. Molnár.

rodinu, ktorá zostala doma v Držkovciach. Roku 1954 mu zomrela manželka a on sa vracia domov do Držkoviec. Dovtedy žil s rodinou v otcovskom dome, no v rokoch 1955-1956 si postavil pod cestou hrnčiarsku dielňu s pecou na dvore, ktorá stojí už niekoľkokrát prestavaná dodnes. To už boli roky, kedy obetaví pracovníci ÚĽUV významne aktivizujú hrnčiarsku výrobu na Slovensku, prechádzajú aj Gemerom a pre svoje služby získavajú hrnčiarov z Držkoviec Jána Duszu a Ľudovíta Bráza, zo Šivetíc Jána Kováča a Ondreja Macku. v týchto rokoch sa ešte nestal Ján Kártik ich výrobcom, aj keď na vlastnú päsť začína tento hrnčiar, bytostne zrastený s hrnčiarskou tra[/]díciou, pracovať v novej dielni. Odbyt výrobkov je v mnohom problematický, veď hrnčiarom, výrobcom ÚĽUV odpadla v rámci organizovanej starostlivosti o hrnčiarstvo na Slovensku, starostlivosť o odbyt. No hrnčiari, ktorí vyrábajú na vlastnú zodpovednosť, musia sa pasovať aj s takýmto dôležitým faktorom. Ján Kártik svoje starostlivo vyrobené výrobky predáva na blízkom vidieku, po dedinách v údolí Ipľa, na okolí Lučenca, častokrát v blízkom okolí roznáša svoj tovar na chrbte vo vreci.
      Znovuoživené remeslo jeho rodinu neuživí. Od novembra 1961 do konca roka 1967 je zamestnancom Slovenských magnezitových závo

188

dov v Lubeníku, kde pracuje ako baník, s prerušením celého roka 1965, kedy sa lieči v sanatóriu na Prednej hore. Práca v Slovenských magnezitových závodoch je jeho posledným trvalým pracovným pomerom, potom až do svojej smrti zostáva gemerským hrnčiarom so všetkými atribútmi súčasného remesla.
      Už v prvej etape organizovanej ľudovej umeleckej výroby na Slovensku prostredníctvom pracovníkov ÚĽUV roku 1955 boli pre tieto ciele - okrem hrnčiarov z Gemera - získaní aj Ján Frankovič z Bardejova, Jozef Koloži z Prešova, ďalej pukanskí hrnčiari Ján Moravčík, Ján Könyveš a Viliam Frank. Hrnčiar Ján Kártik po ročnej . nemoci roku 1965 ešte síce pracoval v Slovenských, magnezitových závodoch v Lubeníku, no postupne sa začína preorientovávať na hrnčiarstvo a od roku 1968 už definitívne sa stáva výrobcom ÚĽUV, a to popri iných držkovských hrnčiaroch, Jánovi Duszovi, Ľudovítovi Brázovi, neskôr aj Františkovi Molnárovi, Jozefovi Moravcsíkovi a najmladšiemu Jánovi Bajúszovi (nar. 1920), .ktorý je posledným tvorivým výrobcom ÚĽUV.
      Držkovský hrnčiar Ján Kártik bol nepochybne popri existujúcich majstroch v posledných desiatich rokoch jedným z najvýraznejších gemerských hrnčiarov. Jeho tvorba pre ÚĽUV predstavuje dvanásť rokov intenzívnej hrnčiarskej výroby. Veď ešte ako 76-ročný sedával celé dni za hrnčiarskym kruhom. Nevedela ho vyrušiť žiadna z početných návštev z okruhu odborníkov, ba častokrát pre obdivovateľov jeho remeselného umenia bol nositeľom rarity, so značnou dávkou archaizmu. Ochotne sa[/] každému venoval, stihol odpovedať na všetky otázky, rád zaviedol zvedavú návštevu ku dvom hrnčiarskym poľným peciam, ku hliniskám, skrátka, jeho životný elán a radosť z práce boli cítiť z celkového útleho vzhľadu, pramenili z jeho osobnosti. Bol múdrym, pracovitým človekom, trochu uzavretým, bol nositeľom odkazu svojich predkov. Dedinský kolektív ho považoval tak trochu za čudáka. Pre nich bol príliš veľkým výmyselníkom. Stále niečo vynovoval na hrnčiarskej peci, na mlynčekoch na hlinu a glazúru, či okolo domu, dielne. Pre svoju prácu nepotreboval impulzy, aj keď sa potešil každému názoru, pochvale, obdivu, navždy zostal držkovským hrnčiarom, nositeľom odkazu svojho otca, starého otca.
      Pri otázke, odkiaľ pramenila jeho tvorba stabilných tvarov tanierov, mliečnikov, krčahov, prirodzene s dávkou vlastného rukopisu alebo ak sme hľadali pôvod rastlinného dekoru, opakujúceho sa na novučičkom riade, odpovedal: "takto to robil môj otec, tak to robím aj ja". Na jeho svalnatých rukách bolo vidieť stopy ťažkej práce, no dlane mával veľmi jemné. Častokrát opakoval: "hrnčiar má ruky jemné ako slečna, dobrá hlina to s nimi spraví, keď sa na ne pozrie človek, ktorý sa v tomto remesle nevyzná, určite si pomyslí, že tieto ruky nikdy nepracovali".
      Lokálne výtvarné princípy ovládal dokonale. Dekor preberal od svojho otca, pričom vychádzal z charakteristickej kolmej bielej stredovej osi, po bokoch ktorej sa rozkladali dva kvietky s dvojicou žltých, zelených alebo modrých špecifických lupienkov. Stredovú čiaru písanú

189

kravským rožkom dopĺňal bielymi lístkami a trojicou hnedých bodiek v kvete a na osi. Celý dekor uzatvárali pásy a vlnovky na boku dutej nádoby: Taniere na okraji, útore, vypĺňal pásmi a vlnovkou. Len zriedkavo použil inú výzdobu. Predtým vraj mliečniky najradšej nechával nezdobené, len hrdlo oblial zelenou glazúrou, lebo ženy z Gemera ich mali najrad[rad]šej takéto nezdobené. Ale krčahy už dekoroval viacfarebne.
      Jeho výrobný sortiment z posledných desiatich rokov sa nelíšil od tradičného otcovského, len príležitostne popri bežných tvaroch tanierov, hrnčekov, mliečnikov, krčahov odovzdávaných ÚĽUV rozšíril o požiadavky svojich známych, o nízky kvetináč, pripomínajúci ikebanu, či baňatú vázičku. Dvadsaťlitrový krčah, ktorý vyrobil pri, príležitosti národopis= nej výstavy s názvom Hrnčiarstvo v Gemeri, realizovanú Gemerským múzeom v Rimavskej Sobote roku 1977, vyrobil s rovnakou starostlivosťou.
      Výrobky Kártika v posledných rokoch distribuované predajňami ÚĽUV, mohol si kúpiť každý, kto má vzťah k ľudovému umeniu dnešných dní. Vkusný, funkčne rozložený dekor na celom tele riadu bol na rozdiel od niektorých[/] gemerských hrnčiarov jeho autorstvom. Regionálne múzeá, akými sú Gemerské múzeum v Rimavskej Sobote a Banícke múzeum v Rožnave, sa značne popri výtvarníkov z ÚĽUV zaslúžili o jeho popularizáciu a podporu. Okrem spomenutej výstavy, na ktorej Ján Kártik vystavoval všetky základné tvary, popri ostatných gemerských hrnčiaroch, roku 1977 nakrútila Československá televízia v Bratislave (Hlavná redakcia literárno-dramatického vysielania, Skupina pre ľudovú kultúru) polhodinový film s názvom "Čaro gemerskej hliny", v ktorom popri Kártikovi účinkoval zosnulý držkovský hrnčiar František Molnár a Ján Vrbjar zo Šivetíc.
      Kruh okolo tvorby majstra Kártika sa pomaly uzatvára. Tento statočný človek zanechal dedičstvo svojich predkov a pričinil sa o jeho odkaz aj pre najmladšiu hrnčiarsku generáciu v mene výrobkyne ÚĽUV Agneši Törökovej, ktorá sa u neho učila držkovské hrnčiarske remeslo necelý rok, aj keď pochádza z iného kraja. Škoda len, že v Držkovciach po jeho odchode zostal už len jeden nositeľ chýrneho remesla nielen u nás, ale ďaleko za hranicami svojho regiónu, a to v minulosti, ako aj v súčasnosti.

190

Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 3

ŽIVÁ TRADICE

SLOVÁCKÉ FAJÁNSE [obsah]


      JOSEF JANČÁŘ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Rozsáhlá hrnčířská a kamnářská výroba na Slovácku dožívala na počátku 20. století v řadě obcí. Bez "černých" látek na mléko a hrnců na povidla od Tureckého z Modré u Velehradu se neobešel žádný ze známých trhů v širokém okolí. Vždyť je bylo stále v domácnostech potřeba. Na těchto trzích bývaly nejrůznější druhy hliněných hrnců z Jalubí, ale i parádní kusy od Albína Žitného z Halenkovic, Ferdiše Petráše. z Tupes, Jana Šmigury z Březolup, zeleně glazované džbány zdobené nalepovanými motivy od Františka Achilese z Jalubí a nejrůznější hrnčířské a kamnářské zboží od desítky dalších hrnčířů ze slováckých dědin a městeček. Avšak s koncem století s nebývalým rozvojem výroby plechového a smaltovaného zboží i se stále rychlejší modernizací zemědělských usedlostí ubývalo zájmu o hrnčířské výrobky a tak si hrnčíři na počátku 20. století museli hledat nová zaměstnání: na železnici, v cukrovarech či při stavbě nových silnic místo Starých cest, po nichž ještě nedávno vozívali vysoko naložené fůry[/] svého křehkého zboží. Sběratelská veřejnost tehdy ještě neměla zájem o užitkovou hrnčinu; sběratelskou módou byla majolika, zvaná dnes častěji fajáns.
      Výrobu fajánsí přinesli do našich zemí řemeslníci náboženské sekty novokřtěnců - u nás zvaných nejčastěji habáni - kteří se uchýlili v 16. století ze západní Evropy na Moravu. Morava byla v té době zaslíbenou zemí pro různé náboženské heretiky a poměrně svobodomyslná moravská renesanční šlechta využívala bez skrupulí dovednosti různých sektářů tím, že je usazovala na svých panstvích. Proto byli na Moravě dobře přijati i novokřtěnští řemeslníci, mezi nimiž si největší slávu získali hrnčíři. Zhotovovali bíle polévané a malované keramické zboží výrazně renesančního tvarosloví, které ze šlechtických stolů vytlačil teprve barokní porcelán. Když byli novokřtěnci nuceni v 17. století opustit Moravu a když se jejich náboženská obec rozpadla, odešli mnozí dále do východní Evropy, zejména na Ukrajinu a odtud do zámoří. Velká

191

část jich zůstala v našich zemích a stali se drobnými řemeslníky.
      Výrobní monopol fajánsí měli zpočátku habáni. Když se fajánse přestěhovaly ze šlechtických sídel do měšťanských domácností a když se rodiny novokřtěnských toufarů smísily se starousedlickými rodinami, stala se toufarská či džbánkařská výroba v souvislosti s tehdejší organizací práce a společnosti nejdříve tzv. svobodným povoláním a od poloviny 18. století cechovním řemeslem. Zatímco zákaz z roku 1612 nedovoloval habánům zdobit fajánse malbami zvířat a lidí, jejich cechovně organizovaní potomci už od poloviny 18. století malovali na fajánsové džbány nejenom znaky zemědělské práce a řemeslných cechů, ale v hojné míře i dekorativní obrazy zvířat i lidské postavy, znázorňující nejrůznější povolání až po obrázky světců. Nadále se však v toufarských rodinách uchovávala výrobní tajemství ciničitoolovnatých polev a vysokožárových barev kysličníků kovů v řadě výrobních středisek, zejména na Slovensku.
      Na západním Slovensku nejdéle tuto výrobu zachovala keramická manufaktura v Modre, která sehrála hlavní úlohu v novodobém úsilí o renesanci výroby fajánsí vůbec a o zavedení její výroby na Slovácku zvláště. v Modre vznikla v roce 1883 státní džbánkářská dílna, jíž prošla dlouhá řada keramických řemeslníků i umělců. Když na počátku 20. století převzala modranskou manufakturu akciová společnost slovenských vlastenců, byla ještě zdůrazněna nutnost uchovat v Modre charakteris[/]tické rysy všech bývalých západoslovenských fajánsových výrobních středisek. z podnětu neúnavného Dušana Jurkoviče začali do Modry přicházet mladí z pražské uměleckoprůmyslové školy, mladí umělci z okruhu Artělu i absolventi keramické školy z Bechyně. Do tohoto prostředí přivedla keramička M. Vořechová-Vejvodová ze svého rodiště Malenovic Heřmana Landsfelda, který se zde vyučil malířem keramiky a později se stal jedním z' vedoucích pracovníků manufaktury. Sem přišla Alžběta Gajdová ze Strážnice, která se začala učit malovat keramiku v Telči, a dílnami v Modre prošla také řada keramiků, kteří později stáli u zrodu této výroby na Slovácku.
      Z iniciativy uherskohradišťského Františka Kretze, předsedy Svazu výtvarných umělců moravských v Hodoníně Joži Uprky, obdivovatele lidového výtvarného projevu Jano Köhlera a dalších příznivců lidové výrobní a umělecké tradice, uspořádal hodonínský Dům umění na počátku roku 1914 kurs výroby fajánsí. Kursu se zúčastnil i výborný tupesský hrnčíř Ferdiš Petráš, který přemluvil k účasti také cihláře Jaroslava Úředníčka. "Nevadí, že nejsi hrnčíř", lákal Úředníčka Petráš, "možeš nám pálit. Kurs je placený a doma v Tupesách v zímě za deň dvě zlatky nevyděláš". Po návratu z kursu právě Jaroslav Úředníček začal první zkoušet výrobu fajánsí, pro něž se však nehodil dosud používaný hrnčířský jíl. Už na počátku první republiky našel vhodný břidličnatý jíl (eocenní lupek magurského flyše) a v roce 1922 začal s výrobou. Nádoby vytáčel Ferdinand Petráš, který vyučil hrnčířem i svého syna Fran

192

tiška. Jaroslav Úředníček se zajel do Modry na Slovensku zaučit na práci s glazurami a tak mohl postupně rozšiřovat výrobu, jež se tehdy začala provozovat také ve Stanclově cihelně v blízkých Mařaticích u Uherského Hradiště.
      V roce 1932 vznikly v Tupesích dokonce dvě fajánsové dílny, když si syn Jaroslava Úředníčka - Oldřich - zřídil vlastní provozovnu. Zpočátku byl rozsah výroby malý a tak k Oldřichovi Úředníčkovi chodil vytáčet nádoby jen o sobotách a nedělích mladý František Petráš. Ten od roku 1937 nastoupil trvale do Úředníčkovy dílny, kam v roce 1944 přišel do učení ke svému otci nejmladší Petráš: Jaroslav. Jaroslav Petráš, dnešní mistr lidové umělecké výroby v oboru keramiky, vstoupil do učení v době válečné konjunktury fajánsového zboží a v období určité renesance hrnčířského řemesla. v nedalekých Buchlovicích se ve stejné době začal učit u svého otce Vladimíra Vlčka jeho syn Jaroslav Vlček, dnes rovněž nositel titulu mistr lidové umělecké výroby v oboru keramiky. Oba otcové se uradili, že chlapci budou chodit do pokračovací školy ve Strážnici, kde odborným předmětům měl učit zkušený mistr z Modry, který se v roce 1938 usadil ve Strážnici: Heřman Landsfeld. v pokračovací škole ve Strážnici byli oba keramičtí učni zařazeni do oboru cihlářů. v druhém roce učení pak začali chodit do pokračovací školy v Uherském Hradišti, kde byli zařazeni do oboru fasádníků a kde je odborné předměty učil syn Jaroslava Úředníčka - Svatopluk Úředníček, učitel keramiky na uměleckoprů[/]myslové škole v tehdejším Zlíně. Jaroslav Petráš však nejraději vzpomíná na chvíle, kdy seděli s otcem u svých kruhů proti sobě: "Dyž byla dobře připravená hlina a dílo sa dařilo, tož sme si tak vykládali o všeckém - moc sem sa při tom naučíl."
      Ale nádoby se nevytáčejí vždycky stejně dobře a mladé džbánkařské tovaryše i Úředníčkovu tupesskou keramickou dílnu čekalo po válce několik obtížných let, když válečná konjunktura poklesla a tupesské fajánse neměly odbyt. Také způsob malby přestal odpovídat nově se formujícímu společenskému vkusu. v době první republiky byl podnětem k zakládání a rozšiřování dílen na výrobu fajánsí na Slovácku hlavně zájem městského obyvatelstva o "selské" rukodělné práce a o nejrůznější doklady lidového umění a lidové výroby. Už v roce 1926 vznikla vedle Tupes a Mařatic také dílna v Ratíškovicích, již si vybudoval výborný kruhař Karel Němec, vyučený v Kunštátě, který po první světové válce vytáčel nádoby u Stanclů v Mařaticích a v roce 1922 se stal vedoucím kruhařské dílny v Modre. v dílně v Ratíškovicích pomáhala Karlovi Němcovi jeho manželka, která se vyučila malířkou keramiky v Modre. Kolem roku 1925 si založil vlastní dílnu na výrobu fajánsí ve Starém Městě u Uherského Hradiště J. Seidel, absolvent keramické školy ve Znojmě, který pracoval po první světové válce s keramikem Ludvíkem Sieglem u Stanclů v Mařaticích. Ve Stanclově keramické dílně začínala kromě jiných i vynikající malířka keramiky Žofie Šánová, která po druhé světové válce přešla spo

193


Antonín Moštěk, mistr lidové umělecké výroby v oboru keramiky. Foto J. Jančář, 1981.

lu s Ludvíkem Sieglem do Vzorkových dílen Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti. Další výrobnou fajánsí na Slovácku se stala dílna Heřmana Landsfelda ve Strážnici, který se v roce 1938 po odchodu z Modry přestěhoval do rodiště své ženy a malířky keramiky Alžběty Gajdové. v době druhé světové války vznikly pak ještě Umělecké keramické dílny v Hroznové Lhotě, pro něž získal jejich vedoucí Jan Uprka keramiky Ludvíka Velana a Jana Znoje a hrnčíře a džbánkaře Ladislava Znoje, který se později stal mistrem lidové umělecké výroby v oboru keramiky a vedoucím keramické dílny oblastního střediska Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti. Převážná část výroby fajánso[/]


Jaroslav Petráš, mistr lidové umělecké výroby v oboru keramiky. Foto J. Jančář, 1981.

vých dílen ze Slovácka se prodávala v době první republiky a ještě i za druhé světové války na známých hrnčířských trzích na Kampě v Praze.
      Výroba fajánsí na Slovácku byla po druhé světové válce postupně soustředěna do družstva Lidová tvorba, když vedle dílny v Tupesích se součástí tohoto družstva staly i dílny Landsfeldova ve Strážnici a Němcova v Ratíškovicích. Ještě na počátku padesátých let bylo

294


Interiér kruhařské dílny současné keramické manufaktury v Tupesích. Foto J. Jančář, 1981.

třeba překlenout pokles zájmu o keramiku výrobou kopií archeologických nálezů pro potřeby školního vyučování, výrobou okarin a podobných hraček. Teprve poměrně rozsáhlá kolekce návrhů keramických výrobků od výtvarníka Ladislava Hurta spolu s narůstajícím zájmem o lidové rukodělné výrobky od konce padesátých let přispěly k plné obnově fajánsové výroby jak v Tupesích, tak také v ostatních dílnách družstva Lidová tvorba.. v té době uzrávala točířská dovednost Jaroslava Petráše, který se stal v Tupesích dílen[/]ským mistrem; učil nové adepty hrnčířského řemesla a sám se začal podílet na tvorbě nových kolekcí tupesské keramiky. Je zajímavé, že přes to, že pracuje v dílně, zaměřené především na výrobu fajansí, jeho tvůrčí zájem ho vede k modelování a k tradiční hrnčířské práci, jaká se v rodě Petrášů hotovila odedávna. Však také komisi ministerstva kultury předložil k posouzení na mistra práce, zdobené tradičními engobami nanášenými kukačkou a polévané průhlednými glazurami, Za tato díla s přihlédnutím k dosavadní tvůrčí činnos

195

ti byl Jaroslavu Petrášovi udělen titul mistra lidové umělecké výroby v roce 1971, kdy získal tento titul i jeho bývalý spoluučeň Jaroslav Vlček, už tehdy vedoucí keramické dílny Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti. Vedení této dílny převzal po Ladislavu Znojovi.
      Zároveň s Jaroslavem Petrášem, u něhož se učil, získal titul mistra lidové umělecké výroby v oboru keramiky o deset let mladší Antonín Moštěk, rodák z Vlčnova. Antonín Moštěk nepochází z hrnčířské rodiny, ani nebyl v mládí ovlivněn rodovou nebo místní tradicí. Ve škole rád kreslil a tak ho otec dal do učení do družstva Lidová tvorba. Začal se učit u Heřmana Landsfelda ve Strážnici a do tamější učňovské školy chodil spolu s cihláři. Do druhého ročníku přešel do dílny v Tupesích. v roce 1957 získal výuční list, podepsaný zkušebním komisařem pro keramiku, učitelem na uherskohradišťské uměleckoprůmyslové škole, Svatoplukem Úředníčkem. Antonín Moštěk pracoval pak v Tupesích, ve Strážnici i v Ratíškovicích a s vlčnovskou náruživostí se zakusoval do nových problémů keramického tvoření, neboť podmanit si hlínu a barvy a zakládat v rodině tradici nového řemesla není nikdy snadné. v roce 1967 přešel z družstva Lidová tvorba do oblastního střediska Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti, kde začal tvořit nejenom podle návrhů výtvarníků, zejména A. Kotrbové, ale také vytvářet sám nové návrhy. Je proto přirozené, že už v roce 1971 získal titul mistra lidové umělecké výroby v oboru keramiky[/] a že mu v roce 1977 bylo svěřeno vedení nové dílny ÚLUV ve Vlčnově, zřízené jako učňovské středisko ÚLUV, v němž se už vyučilo několik mladých keramiků a keramiček. v současném čtyřletém učebním oboru s maturitou se u otce Mošťka učí i jeho dva synové. Ve Vlčnově jsme svědky zrodu nového hrnčířského rodu.
      Každá společnost usiluje integrovat minulost do současnosti; je to jev stejně přirozený a důležitý jako dýchání, neboť je základem rozvoje života společnosti. Ve snaze překonat přirozený "svár věků" ve prospěch budoucnosti dochází k tomu, že integrované prvky jsou tím více uhlazovány nebo zkrášlovány, čím syrovější a prostší byla jejich minulost. Je tomu tak v celé rukodělné výrobě, do níž zahrnujeme i keramické řemeslo. Průvodním jevem snah o obnovu tradic výroby keramiky všech druhů je nepochybně snaha dodat tomuto všelidskému výrobnímu projevu národní kolorit. Přes mnohé skeptické hlasy se zdá, že díky Ústředí lidové umělecké výroby jako instituce, zřízené státem pro zachovávání a rozvíjení lidových výrobních tradic, se v tomto ohledu nejenom podařilo obnovit a včlenit do současného života některé zaniklé nebo zanikající výroby, ale zároveň pro ně nalézt tvary a výzdobu, podtrhující regionální nebo národní kolorit výrobku. Podařilo se prosadit názor, že je třeba opustit tradiční atributiku a syžety, nalézt v lidové rukodělné výrobě soudobé výrazové prostředky, neboť jenom tak se může stát specifickou součástí tvorby soudobého životního prostředí i součástí dnešní ná

196

rodní kultury. Tomuto cíli byly podřízeny výzkumné i výrobně organizační snahy jak v oboru výroby fajánsí, tak keramiky vůbec.1) Dnes, v období vědeckotechnické revoluce, kdy rozvoj vzdělání a kultivace lidské osobnosti se staly přímo výrobní silou, nelze petrifikovat žádné strnulé formy. Naopak je třeba vystupovat proti všem formám sentimentálního historismu, produkujícímu pohodlnost a podporujícím nechuť k nové tvořivé práci, Živým odkazem generací hrnčířů a džbánkařů je především technologická kázeň, úcta k materiálu a úsilí o jeho tvořivé ztvárnění, tak vzdálené přebujelému ornamentalizování nekvalifikovaných napodobovatelů. s rozvojem civilizace[/] a automatizované výroby se prohlubuje citový i rozumový vztah lidí ke kulturním hodnotám, jejichž součástí je i dnešní lidová rukodělná práce, v jejímž současném tvarosloví se promítají prvky soudobého designu užitkových věcí, tedy současné výtvarné nazírání. Nezbytnou součástí komplexu keramické výroby je dnes i výroba kopií starobylých fajánsí, založená na Slovácku před šedesáti lety. Tento druh fajánsí však není výtvarným problémem ani nosným programem soudobé keramické výroby. Je spíše trvalým podnětem a připomínkou k hotovení takových keramických výrobků, jež by přispívaly k citovému obohacování a kultivaci našeho současného života.[/]

Poznámky
1.
      Z literatury k okruhu uvedených problémů viz například: J. JANČÁŘ: Lidová keramika na Slovácku od počátku 20. století. Český lid 52, 1965, s. 25-33; VL. SCHEUFLER: Lidové hrnčířství v českých zemích. Praha, Academia 1972; R. JEŘÁBEK: Český výtvarný[/] folklorismus slovem i obrazem. In: Lidová kultura a současnost, sv., 3, Brno, Blok 1977, s. 87-91; FR. KALESNÝ: Habáni na Slovensku. Tatran, Bratislava 1981; IRENA PIŠÚTOVA,: Fajansa. Tatran, Bratislava 1981.

197


Hrnčířská pec Jána Kártika, postavená roku 1978. Foto M. Molnár.

198

ZPRÁVY

JUBILEA

Pozdrav Karlu Dvořákovi [obsah]

S jménem Karla Dvořáka jsem se setkal poprvé jako student, když vydal Čelakovského Slovanské národní písně. Pročetl jsem je tehdy od počátku až do konce. Už tenkrát jsem byl podmaněn, jak editor tuto klasickou písňovou památku vydal, kolik píle, přesnosti, ale rovněž důvtipu oné úloze věnoval. Později, mnohem později jsem se s K. Dvořákem setkal a seznámil. Poznal jsem ho jako poutavého, podmaňujícího řečníka, jací se dnes už vyskytují tuze málo; jako vynikajícího stylistu, jehož články a knihu čteš se skutečným potěšením; jako výtečného diskutéra a polemika, který naslouchá a chápe myšlenky jiných, ale dovede je shrnout nebo rozetnout novým argumentem a změnit vlastním názorem; jako autora článků a knížek, které splňují, co od odborné práce očekáváš a co si na ní ceníš. Prožil jsem - více než před deseti roky - okamžiky, kdy spatra převáděl z ruštiny byla to tehdy přednáška prof. P. Bogatyreva - nelehkou přednášku do němčiny, ale zároveň bez přípravy ji komentoval a vysvětloval pro studenty, aby lépe chápali. A[/] poznal jsem Karla Dvořáka hlavně a především jako člověka, který považuje mladšího zase především za člověka a přítele.
      Prof. dr. Karel Dvořák, CSc., se narodil 28. 5. 1913 v Olomouci, kde také vystudoval gymnázium. Po maturitě (1932) přešel do Prahy a studoval na filozofické fakultě němčinu a češtinu. Největší vliv na něj měl Otokar Fischer; vedle něho také Jiří Horák a hlavně Václav Tille. Když skončil vysokou školu, učil - kromě doby totálního nasazení za války - na středních školách v Praze a Olomouci až do roku 1947. Pak se stal asistentem na pedagogické fakultě Karlovy university a později docentem na tehdejší Vysoké škole pedagogické. v té době měl už za sebou značnou vědeckou zkušenost, zejména znamenité kritické vydání Čelakovského, hlavně jeho Slovanských národních písní a Mudrosloví. Hlavním jeho badatelským úkolem byly otázky obrozenecké literatury a tím se dostal také k lidové slovesnosti. Tak se těžiště Dvořákova zájmu postupně přesunulo na toto pole; už na Vysoké škole pedagogické konal zvláštní přednášky o folklórní slovesnosti. v roce 1958 byl převeden[/] na filozofickou fakultu a začal budovat katedru etnografie a folkloristiky. Na ní působil od té doby jeden čas jako její vedoucí - až do svého odchodu do emeritury (1978).
      K. Dvořák patří k těm literárním vědcům a folkloristům, které jejich zájem, vzdělání a kulturní rozhled po různých oblastech umění a vědy nutí a předurčuje k mezioborovému výzkumu a bádání. Není jedno stranným odborníkem, nýbrž spojuje v sobě tradici několika disciplín, především literární vědy, folkloristiky a národopisu. Mnohé jeho významné práce náleží vysloveně do literární vědy a dějin; vydával a obíral se dílem Čelakovského, Němcové, Mrštíků, Máchovým. Jiné jeho práce se zabývají výlučně nebo převážně problémy folkloristickými, často pohádkami, pověstmi nebo baladami. Mám však za to, že nejdůležitější, nejvýraznější a překvapivé výsledky vznikly tehdy, když Dvořák sloučil problémy literární historie a vědy s otázkami folkloristickými, národopisnými nebo přímo kulturně historickými. Takové jsou mimo jiné studie o J. Butzbachovi. Tímto směrem také míří průkopnické stati o vlivu folklóru na

199

českou literaturu. Navázal v nich na odkaz B. Václavka, ale kritickým a samostatným způsobem; ukázal mj., že "včleňování" lidové slovesnosti do literárního vývoje je třeba systematicky sledovat v různých rovinách literárního díla a procesu, že literatura čerpá z různých žánrů folklóru, ale že tento výběr má vlastní dynamiku a ta odpovídá potřebám literatury v různých oka mžicích jejích dějin. Podobně knížka nejstarších českých pohádek a soupis staročeských kazatelských exempel spřahuje obě větve národ ní slovesnosti. První kniha je určena čtenářům a zájemcům o českou pohádku, zatímco druhou ocení hlavně odborníci, a nejen badatelé naši, ale rovněž cizí. v obou knížkách uložil Dvořák mnohaleté úsilí a výzkumy. Po Tillově katalogu českých pohádek, který vyšel před Dvořákovým soupisem zhruba před čtyřiceti lety, posouvá tato Dvořákova práce bádání nad českou pohádkou do nových souvislostí a dává jí další možnosti.
      Dvořákovo dílo znamená pro českou folkloristiku a literární historii závažný příspěvek. Autor ve své práci pokračuje: těšíme se na kritickou edici sběrů folklórní prózy ze známých zápisů spolku Slavia, jsme zvědavi na objevy, které přinese zápisník B. Němcové a čekáme na další práce, jimiž se K. Dvořák úsilovně zabývá. Oldřich Sirovátka


Prof. dr. Karel Dvořák, CSc., v kresbě nár. umělce Cyrila Boudy.

200

Vybraná bîbliografie folkloristických prací K. Dvořáka Úplný soupis Dvořákových prací byl otištěn ve sborníku Acta Universitatis Carolinae. Studia ethnographica IV, (Praha 1978, s. 1319). Vybírám z něho práce folkloristické a souvisící s lidovou slovesností, popřípadě s národopisem, a seznam doplňuji o tituly sepsané v posledních letech.

      F. L. Čelakovský: Slovanské národnípísně. (Krit. edice) Praha 1946(studie, aparát s komentářem).

      A. a V. Mrštíkové: Rok na vsi I-II.(Krit; edice.) Praha 1947 (ediční poznámka a aparát). Další vydání 1950, 1958, 1964, 1970.

      F. L. Čelakovský: Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých. Praha 1948 (komentář a studie)

      F. L. Čelakovský: Mudrosloví národu slovanského ve příslovích(Krit. edice.) Praha 1949 (motivický rejstřík, komentář a studie).

      F. L. Čelakovský: Básnické spisy(krit. edice.) Praha 1951 (aparáta komentář).

      Lidová poezie hornická. (Rec.) Slovo a slovesnost 13, 1951, s. 5556.

      Nové edice Kollárova díla. (Ref.)Česká literatura 1, 1953, s. 7482.

      V. B. Nebeský. (Studie ve výboruV. B. Nebeský: O literatuře), Praha 1953, s. 255-264.

Základy teorie literatury pro gym[/]násia a vyšší odborné školy.Spolu s J. Rysovou a J. Tlustou.) Praha 1953 (odd. o lidovéslovesnosti).
     

      Pohádky, říkadla a hádanky z Bartošovy Kytice. (Výbor a jazyková úprava spolu s J. Červenkou.)Praha 1953 (ediční pozn.).

      K problému klasické pohádky. Referáty z dobříšské konference odětské literatuře. Praha 1954, s.70-74.

      F. L. Čelakovský: Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých. (Školní vydání.) Praha 1954 (doslov,komentář).

      České pohádky. (Výbor.) Praha 1959(spolupráce na výběru textů apřípravě). - Vyšlo rovněž německy (1955, 1963) a bulharsky(1956).

      Sovětský příspěvek k poznání dílaFr. L. Čelakovského. (Ref.) Česká literatura 3, 1955, s. 194196.

      Včleňování folkloru do obrozeneckéliteratury. Česká literatura 3,1955, s. 298-324.

      Jan Jeník z Bratřic. Katalog výstavy v Národním muzeu. Praha1956, s. 3-10.

      O předpokladech studia vlivů lidové slovesností na literaturu. Česká literatura 6, 1958, s. 288301.

      K dokladu P. Bogatyrjova. IV. meždunarodnyj sjezd slavistov. Materialy disskusii, t. I; Moskva1962, s. 475.

      J. Jech: Lidové vyprávění z Kladska. (Rec.) Demos 3, 1962, s.186-188.[/]

      Folkloristická problematika u JanaButzbacha. Český lid 51, 1964;s. 72-75.

      P. J. Šafařík: Slovanské písně. (Rec.)Demos 5, 1964, s. 133-134.

      Kette und Ring als Strafe. (EinBeitrag zum vergleichendem Studium einer antifeudalen Sage.)Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 11, 1965, s. 322-329.

      Některé otázky textologie folklóru.Věstník národopisné společnostičeskoslovenské při ČSAV, 1966,s. 3-15.

      Svět literatury I. Praha 1967 (kapitola o lidové slovesnosti), s. 5665.

      AaTh 500 in deutschen Variantenaus der Tschechoslowakei. Fabula 9, 1967, s. 100-105.

      Eine mittelalterliche Teufelsgeschichte und ihr Nachleben in dermündlichen Überlieferung. Hessische Blätter für Volkskunde 58,1968, s. 96-103.

      Pyramus a Thisbe v moravské lidové baladě. Bulletin ústavu ruského jazyka a literatury 12,1968, s. 183-188.

      Etnografie a folkloristika. - KarelChotek. - Vilém Pražák. - Drahomíra Stránská. Slovanská filologie na Universitě Karlově. Praha 1968, s. 296-300, 329-330;334, 347-348.

      Diskusní příspěvky na VI. sjezduslavistů v Praze 1968. Akta sjezdu II, Praha 1970, s. 500-501,507-508.

      F. L. Čelakovský: Ohlas písní rus-

201


      kých, Ohlas písní českých. Praha 1970 (doslov, komentář).

      Balada o podhozenci, Lidová tradice. Praha 1971, s. 39-54.

      Folklórní metatext. (Diskuse.) A.Popovič: Teória metatextov. Nitra 1974, s. 75-77, 80.

      Humanistická etnografie Čech. (Johannes Butzbach a jeho Hodoporicon.) Praha 1975.

      Nejstarší české pohádky. Praha 1976.

      F. L. Čelakovský: Přísloví - napoví. (Výbor z Mudrosloví národuslovanského ve příslovích.) Praha 1976 (doslov, vysvětlivky).

      Zur Sage vom Schangenbann. Fabula 18, 1977, s. 256-258.

      Soupis staročeských exempel. (indexexemplorum paleobohemicorum.)Praha 1978.

      Ke genezi pohádky B. Němcové JakJaromil k štěstí přišel. Studiaethnographica 4, 1978, s. 4755.

      A. Rausch: Příběhy ze staré Šumavy. B. Fišer: Třemšínský poklada jiné pověsti z kraje pod Třemšínem. (Rec.) Český lid 66, 1979,s. 176-177.

      Exempla ve slovesné tradici. Literárna a literárno-muzejná tradícia, Acta Musei litterarii PauliOrszágh-Hviezdoslav 5, Dolný Kubín 1980, s. 171-179.

      Contes du Moyen Age. (Překlad C.Clément). Paris 1982.

      Die ältesten Märchen Europas. (Překlad I. Zpěváčková.) Erlangen1983.[/]


K nedožitým devadesátinám JUDr. Ladislava Rutteho [obsah]

Připomínáme-li dnes osobnost jednoho z nejvýznamnějších organizátorů národopisné práce na Slovácku a Valašsku rozvíjené od dvacátých do šedesátých let našeho věku, činíme tak proto, abychom znovu upozornili na nesporný význam, který měla činnost kulturních pracovníků Rutteova typu pro rozvoj moravské etnografie a folkloristiky i pro rozvoj oné rozsáhlé kulturně společenské aktivity, která si klade za cíl uchovávání hodnot tradiční lidové kultury v podmínkách soudobého společenského vývoje.
      Rutteho činnost badatelská, sběratelská, publikační a organizátorská je rozsáhlá a zasahovala téměř do všech odvětví studia lidové kultury.1) Při práci v terénu se věnoval L. Rutte převážně výzkumu lidového oděvu, lidové výroby, zvykosloví a lidové hudby. Výsledkem jeho sběratelské činnosti je sbírka lidového umění, kterou instaloval ve své "chalupě" v Uherském Hradišti-Mařaticích. Jeho stálou spolu práci při přípravě několika ročníků Strážnických slavností předcházelo uspořádání mohutné národopisné slavnosti počátkem července 1945 v tehdejším Zlíně nazvané "Slovácko opět žije". Své představy o poslání amatérských folklórních sou borů uplatňoval nejen v praktické poradenské činnosti, v publikovaných kritikách a při práci v soutěžních porotách; ve čtyřicátých letech[/] sám založil a vedl tehdy známý Krúžek Moravských Slováků ve Zlíně, který se dokonce stal střediskem protinacistického odboje. Teprve dnes, kdy je s velkým úsilím realizován skanzen ve Strážnici, vyniká Rutteova prozíravost a odborná erudice, s níž vytvořil projekt "BARTOŠOVA" - valašsko - slovácko - hanáckého skanzenu, pro nějž dokázal získat vyhovující pozemek v krásném přírodním prostředí nedaleko Gottwaldova, který však přes autorovo nezměrné úsilí nebyl nakonec - bohužel - uskutečněn. Soupis Rutteho národopisných prací čítá 151 titulů.2) Je mezi nimi i 7 vydaných knižních publikací a 6 rukopisů připravených knižní formou k tisku.
      Rutteho rozsáhlé dílo představuje trvalý a v mnohém dodnes inspirující vklad české etnografii a folkloristice. Poznámky
1.
      K. PAVLIŠTÍK: Ladislav Rutte.Národopisné aktuality, r. 4, 1967,str. 54-56.
2.
      L. KUNZ: Národopisné dílo Ladislava Rutteho. Podřevnicko, r. 31969, str. 61-69. Karel Pavlištík

202



Životní jubileum MVDr. Aloise Běhala [obsah]

I současná Haná má své výtečné znalce a nadšené propagátory, kteří pečují o další udržování lidových tradic. k nim náleží i letošní osmdesátník MVDr. Alois Běhal, jenž již téměř třicet let pomáhá při zachování hanáckého lidového tance.
      Narodil se v Přerově 6. února 1903 jako jedno z pěti dětí v rodině rolníka a hostinského. Přestože vyrůstal v prostředí průmyslového města, rodinné prostředí mu dalo poznat zemědělskou práci a vůbec život venkovského člověka s mnohými přežitky tradiční lidové kultury. Po otci, výborném muzikantu na dechové nástroje, zdědil hudeb ní nadání a lásku ke zpěvu. Rovněž s lidovým tancem se seznámil v rodinném prostředí u tetičky v Tučíně, vesnici nedaleko Přerova, kde se ještě jako chlapec naučil řadu hanáckých tanců.
      Po absolvování gymnázia v Přerově a vysoké školy v Brně se vrátil do rodného města a pracoval jako veterinární lékař. Jeho láska ke zpěvu ho přivedla již na gymnáziu do studentského pěveckého sboru, později se stává členem pěveckého sdružení "Tyrš", spojeného po druhé světové válce s pěveckým sborem "Přerub". Svou pohybovou kulturu rozvíjí v tělovýchovné organizaci Sokol, kde po absolvování potřebného vzdělání vykonával cvičitelské funkce.
      Na počátku jeho vlastní národopisné činnosti stojí školení pro zá[/]jemce o hanáckou lidovou píseň a tanec, které v roce 1954 provedla na Kopečku u Olomouce prof. Ludmila Mátlová a choreografka Zdena Kyselá. Prof. Mátlová, jako jedna z nejlepších znalkyň lidového tance oblasti Hané, dala posluchačům pevný základ pro jejich další práci a její knižně vydaná sbírka lidových tanců z Tovačovska patří k základním příručkám o hanáckém tanci.
      Zanedlouho po uvedeném školení zakládá dr. Běhal při osvětové besedě v Přerově národopisný soubor; který se již v příštím roce zúčastnil I. celostátní spartakiády v Pra ze, kde účinkoval ve skladbě "Pí-seň rodné země". Spolupracuje i s ostatními folklórními soubory, které vznikly v Přerově při n. p. Meopta a při zemědělské škole. Za jeho metodického vedení si osvojily hanácké tance i další národopisné soubory působící na Hané, jako např, v Troubkách n. B., Doloplazích, Velké Bystřici, Chropyni, Olomouci. s některými spolupracuje trvale.
      Vedle této "pedagogické" činnosti se podílel na přípravě a organizaci národopisných slavností v Náměšti na Hané nebo přehlídek v Troubkách n. B., kde jako vyni[/]kající tanečník vystupoval i sólově. Po utvoření Hanáckého poradního sboru v Kroměříži se stal jeho členem a pracuje i v krajském poradním sboru pro soubory lidovýčh písní a tanců v Severomoravském kraji. Za svoji společenskou angažovanost a vykonanou práci obdržel v roce 1978 titul "Zasloužilý pracovník kultury". Vedle tohoto ocenění můžeme uvést i řadu čestných uznání a diplomů, které získal při různých soutěžních přehlídkách za práci s hanáckým tancem.
      V současné době předává své bohaté znalosti o hanáckém lidovém tanci posluchačům dvouleté lidové konzervatoře, která byla pro oblast Hané otevřena v Přerově. Jeho duševní i fyzická svěžest mu umožňuje provádět praktický nácvik tanců podle zápisů prof. Mátlové, jež dále doplňuje o taneční varianty a choreograficky rozvádí.
      Na závěr přejeme spolu s posluchači hanácké konzervatoře MVDr. Aloisu Běhalovi hodně zdraví a radostí při práci s lidovým tancem Hané. A doufejme, že brzy připraví do tisku sbirku hanáckých tanců která doplní a rozšíří již vydanou publikaci L. Mátlové. Miroslav Válka

203

NEKROLOGY

Za Rudolfem Lužíkem [obsah]

Dřív než mohl vyjít jubilejní článek, dověděli jsme se zarmucující a nečekanou zprávu, že Rudolf Lužík zemřel 8. června 1983. Pohřeb, jak se praví v úmrtním oznámení, se konal "ve vší tichosti ve strašnickém krematoriu". Místo jubilejního pozdravu uveřejňujeme nekrolog. R. Lužík zůstane v našich vzpomínkách jako obětavý a pilný vědec, pracovník na poli knihy, překladatel - a hlavně jako dobrý a vzácný člověk.


      Málokdo udělal v posledních desetiletích pro českou lidovou slovesnost a folkloristiku tolik užitečného a prospěšného jako právě Rudolf Lužík. Jako nakladatelský redaktor, jako vydavatel, překladatel, folklorista. Jeho práce není okázalá a honosná, zato je trvalá.
      Narodil se 25. 3. 1913 v Zaječicích na Chrudimsku; otec pocházel z moravské Hané a maminka z Přelouče. Chodil na obecnou školu v Přelouči, pak na reálné gymnázium v Pardubicích. Po maturitě studoval slavistiku a národopis na filozofické fakultě UK v Praze (1933 -1939) jako žák J. Horáka, A. Pražáka, K. Chotka a J. Heidenreicha-Dolanského; jako disertační spis podal práci Matka v životě a díle I. Vojnoviče (1939). v té době také psal a tiskl verše, které později[/] shrnul do sbírky Dík životu (Praha 1941).
      Při studiích pracoval jako vědecká síla v semináři pro slovanskou filologii a v semináři pro národopis, později jako bibliograf v různých institucích; v letech 1942-44 byl tajemníkem prof. Matyáše Murka. Největší část života působil jako nakladatelský redaktor: u J. R. Vilímka (1944-45), A. Dědourka v Třebechovicích p. O. (1945-49), ve Slovanském nakladatelství (1949-51), v nakladatelství Mír-Družstevní práce (1951-52) a konečně - málem pětadvacet let - ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění - Odeon (1952-1976) jako zástupce šéfredaktora. Působil také několik let jako externí učitel nakladatelské a redakční praxe na Vysoké škole ruského jazyka a literatury. v Odeonu řídil knižnice Živá díla minulosti, Paměti, korespondence a dokumenty a především významnou edici Lidové umění slovesné, v níž vydal 46 svazků. Tato edice, kterou mnohé země záviděly, byla vědeckou i populární knižnicí i cizího folklóru. Měla promyšlený program a vycházely v ní - a často právě z Lužíkovy iniciativy - objevné knížky, ať už výbory, reedice starších sbírek, klasické knihy folklóru, ale také nové zápisy z terénu.
      Lužík byl členem několika vědeckých a literárních organizací - Ná[/]rodopisné společnosti a Literárněvědné společnosti; Sdružení českých překladatelů a mezinárodní společnosti Society for Folk-narrative Research. Kromě vlastních vědeckých prací vydával zejména pohádky a zápisy Erbenovy, Němcové, Baarovy; vybranou bibliografii podáváme zvlášť. Přeložil také asi 25 knih. Některé z nich - a jsou to právě překlady nejobsáhlejší a nejdůležitější - patří do folkloristiky. A. Něčajev - N. Rybaková, Ruské lidové pohádky (1956), A. J. Gliński, O žabce princezně (1956), V. S. Karadžič, Srbské lidové pohádky (1959), z ošatky Carevny pohádky (1969), Zlatá listina (Lidové povídky o Leninovi, 1974), významné teoretická práce V. J. Guseva Estetika folklóru (1978), překlady odborných textů a poznámek v Pohádkách a mýtech oceánie (1979), ale i jiné překlady, jako třeba v antologii Sarajevo, město poezie (1971).
      Téměř čtyřicet roků se Lužík snažil jako nakladatelský redaktor vydávat lidovou slovesnost. Snad je na místě pár otázek, které se týkají jeho zkušeností.
      Předně osobní dotaz. Co nyní chrstáš, na čem pracuješ? Dokončil jsem překlad Afanasje vových Ruských lidových pohádek, který vyjde v roce 1984 v Odeonu. Výbor 165 textů z této klasické sbírky bude nejenom českým nejrozsáhlejším výborem z Afanasjevovy sbírky, ale ruské lidové pohádky vůbec. v rukopise je soubor převyprávěných zvířecích pohádek O ve

204

selém vrabcovi a jiné pohádky z ptačí říše, čeká na své vydání v nakladatelství Albatros. Nyní se plně zaměřuji na první české souborné a kritické vydání českých lidových hádanek, mám k dispozici na 26 tisíc excerpt kromě celé řady dosud neexcerpovaných sbírek v kopiích.
      Co soudíš o současném stavu vydávání lidové slovesnosti?
      Vydávání lidové slovesnosti u nás je stále ještě okrajovou ediční záležitostí. Zcela ojedinělá je odeonská edice Lidové umění slovesné; v jejíchž třech řadách vyšlo za mé redakce celkem 46 svazků. Napříště bude tato edice vycházet za nové redakce a v nové koncepci v jediné řadě. Do jaké míry bude tato nová koncepce oprávněna, ukáže příští ediční činnost. Zatím ohlášený program naznačuje, že edice bude znamenat odklon od skutečné folklórní tvorby, k pololiteratuře. v ostatních nakladatelstvích zůstává vydávání folklórní tvorby popelkou a omezuje se ve většině případů na převyprávěné texty pro děti na reedice našich i cizích klasických pohádek.
      Co vydávat z folklórní produkce domácí a cizí?
      Je toho hodně, co by mělo být vydáno z českého i cizího folklóru. z českého folklóru by měly vyjít především díla, jež jsou bibliografickou vzácností. Mám tu na mysli Tillovy nářeční zápisy z Valašska a Polívkovy zápisy z Opavska a Hané, Slámovy Slezské pohádky a pověsti, překlad Grohmannových[/] Sagen aus Böhmen (ž roku 1863) a i některé další knihy tohoto typu. Za úvahu by stály i výbory z rukopisných a archívních materiálů (například obsáhlá sbírka textů z pozůstalostí K. J. Erbena). z písňové tvorby lidové pak by mělo vyjít například nové vydání Holasovy pětidílné sbírky, kritické vydání nebo, aspoň podstatný výbor ze sbírek Bartošových a samozřejmě sondážní svazky z rukopisných sběrů.
      Neméně široké jsou možností vydávání folklórních děl cizího folklóru. Pokračovat by se mělo ve vydávání klasických sbírek, jakou je například sbírka norských lidových pohádek P. Ch. Asbjornsena a J. Moea. Potřebovali bychom vydat reprezentativní soubory pohádek ukrajinských, polských, charvátských a slovinských. Jsem přesvědčen, že by k splnění tohoto úkolu mohlo být použito reprezentativních sbírek toho kterého národa (J. Krzyżanow­ ského, N. Boškovićové-Stulliové, A. Bolhara). Tím bychom měli v českých překladech zpřístupněny pohádky všech slovanských národů.
      Bylo by možné jmenovat další tituly jak české, tak zahraniční. Dnes snad už nikdo nebude popírat, že folklórní tvorba je základem každé literatury, a že u národů a národností, které nemají vlastní umělou literaturu, je folklórní tvorba stále živá a podněcující. To dokázala u nás např. edice romského; cikánského folklóru.
      Co udělat k poznání české a světové pohádky?
      Předním úkolem českých folklo[/]ristů by mělo být vydání katalogu českých pohádek. Tillův soupis vyplňuje tuto mezeru jenom částečně, je jednak neúplný, jednak těžko přehledný. Mým snem je český překlad S. Thompsona The Types of the Folktale. Ale to je jistě jenom utopie.
      Bylo by také dobré bohatěji využívat výdobytků sovětské folkloristiky, například vydat český překlad Proppova sborníku Folklor i dějstvitělnosť (1976) nebo některé svazky vynikající akademické sbírky Skazki i Mity narodov Vostoka. Na mysli mně leží například svazek věnovaný africkým pohádkám. Stěží bychom u nás našli odborníka, který by byl s to zvládnout tak rozsáhlou látku, jak to dokázali vynikající sovětští afrikanologové A. A. Žukov a J. S. Kotljar. Vybraná bibliografie folkloristických prací R. Lužíka

      Omezuji se pouze na práce, které týkají lidové slovesnosti; menšíčlánky, recenze, leporela, omalovánky atd. ponechávám stranou.

      Svatební zvyky Pardubicka. Krajem Perštýnů 18, 1937-38, s. 103-107.

      Kosovský motiv S. Čecha. Českojihoslovanská revue 9, 1939, s. 198-199.

      Pohádka a dětská duše. Praha1944.

      O významu dětské lidové poezie.Dnešní dětská kniha, Praha 1945, s.22-26

205


      Český lidový humor, Praha 1948.

      Příběhy Ilji Muromce. Třebechovice p. O. 1948 (doslov).

      Slovanské národní pohádky. Slovanský přehled 37, 1951, s. 120121.

      B. Němcová: Národní báchorkya pověsti, II, Praha 1954, (doslov).

      K. J. Erben: České národní pohádky. Praha 1955 (připravil, poznámky, doslov).

      Lidové umění slovesné a jeho nakladatelské osudy. Několik pohledůna vydávání klasické literatury. Praha 1955, s. 131-136.

      Publikace lidové slovesnosti vSNKLHU. Sovětská literatura 3.1955, s. 275-276.

      A. Kalyn: Zakarpatské pohádky.Praha 1958 (vysvětlivky, poznámky,doslov).

      G. Basile: Pentameron. Praha 1961(doslov).

      Chodské pohádky a pověsti, Praha 1956 (doslov).

      K. J. Erben: České pohádky. Praha 1958 (připravil, poznámky, předmluva).

      Dvě knihy P. Neda o lidové próze Lužických Srbů. Československáethnografie 7, 1959, s. 315-317.

      J. Kajer: Vo kouzelných dudách.Praha 1960 (poznámky a doslov).

      M. Nowak Njechorński: ČarodějKrabat. Praha 1961. (Slovensky)Bratislava 1962 (doslov).

      K. J. Erben: Zlatovláska a jinéčeské pohádky. Praha 1969 (textpřipravil).

      Redigentovy poznámky k Lidovému umění slovesnému. Kurýr Odeonu 1970, s. 14.[/]

      Slawische Märchen (V. Stanovský, O. Sirovátka, R. Lužík). Prag1971 (a další překlady do světových jazyků).

      Malované kvítí. Vonička z českélidové poezie. Praha 1971 (výborpřipravil).

      A. Sedláček: Historické pověstilidu českého. Praha 1972 (připravil;doslov).

      J. Š. Baar: Chodské písně a pohádky. Praha 1976 (připravil, uspořádal, předmluva).

      Slovník spisovatelů Jugoslávie.Praha 1979 (hesla).K. J. Erben: Pohádková kytice.

      Praha 1980 (vybral a upravil).Tiermärchen. Märchen der weisenEule. Hanau M. 1981 (vypráví).

Připravil a otázky kladl Oldřich Sirovátka

Zemřel malíř horáckých krojů [obsah]

(František Řehořek * 26. 11. 1890 v Boskovicích na Moravě, † 21. 11. 1982 v Kořenci.)
      Boskovický rodák František Řehořek studoval na pražské Akademii výtvarných umění u profesora Hanuše Schwaigra (1854-1912). Jeho realistické malby, zejména z období pobytu ve valašské obci Rusavě u Bystřice pod Hostýnem po roce 1891 a jeho plenéristicky pojatá tvorba hluboce zapůsobila na Řehořkovo životní dílo. Patřil k slavné generaci výtvarníků, soustředěné od roku 1907 ve Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM) v Ho[/]doníně, jejíž hlas originálně zazněl v národním kontextu. Jejich programem bylo umělecky žít ze svého, na svém pracovat a setřást se sebe škodlivé vlivy ciziny, udržovat, zachovávat a pěstovat zásadu národnosti v umění, pracovat na základě tradic a dokladů moravské kultury k umělecké osobitosti a hledat kořeny v lidových tradicích minulosti. Akademický malíř František Řehořek tento ideový záměr neopustil po celý život, naplněný rozsáhlou malířskou tvorbou, zachycující a zobrazující práci a život lidu na Drahanských horách, kam do Kořence jako třicetiletý odešel z rodných Boskovic. Maloval horáckou krajinu, její lid a jeho zvyky, udržované pevným řádem tradice. Jeho dílo nese výraz hluboké a opravdové lásky k rodnému kraji. Lidové prostředí umělec dokonale znal a procítil, byl jeho součástí. v evropských galeriích poznal vrcholná díla umělecké tvorby, nikdy však nekriticky nepřejímal myšlenky, odtrhující umělecké tvoření od smysluplných lidových tradic, od domova, od lidové kultury, kterou chápal jako prazáklad národní kultury. Jeho tvorba byla důsledně realistická. Po celý život mu byl inspiračním zdrojem lid a krajina na Drahanské vrchovině. Jako před ním Josefa Mánesa na Hané jej zaujal horácký lidový kroj, dochovaný v Kořenci. s vrcholným mistrovstvím zaznamenal jeho střih, souhru barev, umělecky působivé kontrasty, výzdobu, nevšedně krásné lidové tkaniny, z nichž byl ženský kroj ho

206

toven, zachytil jeho regionální rysy. Vepsal se tak nesmazatelně do moravského národopisu. Jím vytvořené obrazy lidových krojů jsou ve sbírkách Okresní galerie v Hodoníně (např. Babička Ščudlova, 1924), v Etnografickém muzeu Moravského muzea v Brně a v mnoha sou[/]kromých sbírkách. Do krematoria v Brně se s ním přišli 27. 11. 1982 rozloučit jeho spoluobčané z Kořence a z Boskovicka v počtu, který dokládal velikou úctu k jeho dílu a vzácným charakterovým vlastnostem. Jaroslav Orel[/]

KNIHY

Ondrej Demo: Z klenotnice slovenských ľudových piesní. Bratislava 1981, 408 stran [obsah]

Mnohaletá systematická práce rozhlasového redaktora Ondreje Dema v oblasti hudebního folklóru přinesla značné rozšíření informovanosti všech vrstev posluchačů i zvýšení zájmu o tuto oblast hudby. z tohoto zájmového okruhu vzešel také podnět k uspořádání sbírky, která by fixovala alespoň část bohaté fonotéky bratislavského rozhlasu získané převážně terénními výzkumy i studiovými nahrávkami. Tak se milovníkům slovenského folklóru dostává do rukou sbírka té měř pěti set slovenských lidových písní natočených a zapsaných v průběhu šedesátých a sedmdesátých let v 58 lokalitách, určených pro cyklus rozhlasových pořadů Klenotnica ludovej hudby. Výběr představuje asi 15 % získaného materiálu. Vzhledem k určení a zaměření knihy vycházel autor při se[/]lekci především z hlediska umělecké hodnoty folklóru a ve snaze rovnoměrně prezentovat specifické folklórní projevy v územní diferenciaci respektoval také hledisko lokální a regionální. To je též klíčem k uspořádání písní ve sbírce; jsou seřazeny od západního a jižního Slovenska k východoslovenským regionům. Uvnitř jednotlivých oblastí postupuje pak od písní funkčně pevně vázaných (obřadních aj. k ostatním písním, volněji spjatým s příležitostí. Technika zápisu respektuje zpěvákovu původní tóninu, v rámci transkripčních možností konvenční notace se autor snaží zachytit intonační a rytmické nuance přednesu písně. Tempo určuje italské hudební názvosloví a zejména důležitý metronomický údaj. Pokud to píseň vyžaduje, jsou uvedeny také interpretační poznámky (sólo; sbor, vícehlas; vzhledem k různým typům vícehlasého zpěvu je tu i potřebné rozlišení "cantu firmu" termín aplikovaný O. D. - a dru[/]hého či ostatních hlasů). Každý zápis je náležitě pasportizován; obsahuje místo a dataci sběru, jméno a věk interpreta (případně určení skupiny zpěváků).
      Vedle písňových záznamů, které představují těžiště práce, najde čtenář také kapitoly informující o minulosti a dosavadním vývoji sběratelské aktivity technikou zvukového dokumentu a komentáře k písním (škoda, že se v textu nepodařilo odstranit tiskové chyby a některé neúplné údaje). Snadnější orientaci v materiálu umožňuje závěrečný rejstříkový aparát; nářeční výrazy; abecední seznamy písní a lokalit s datací zápisu, rozdělení písní podle regionálního a lokálního hlediska, rozdělení funkční a tematické.
      Demova sbírka písní je jistě přitažlivá pro všechny, kteří se k odkazu lidové písně hlásí a navracejí. A ohlédneme-li se zpět, je třeba ocenit aktivitu vydavatelství OPUS, které věnuje slovenské lidové písni značnou pozornost. Nabízí se otázka, zda by nebylo možné i na Moravě najít cesty k vydávání písňových sbírek; například reedice Bartošových sběrů by bezesporu našla velký ohlas jak mezi odbornou, tak mezi početnou laickou obcí zájemců o lidovou píseň. Věra Šepláková

207



Severní Čechy v lidové písni. [obsah]

Vydali J. Oliva, J. Pazderka a F. Koblenc. Ústí nad Labem 1980, 208 s.
      Z národopisného hlediska nesnadno definovatelný region severních Čech se před nedávnem dočkal vlastně své první písňové monografie. Autorská trojice Jan Oliva, Josef Pazderka a Felix Koblenc využila poměrně bohatý sbírkový fond a vybrala z něj půldruhé stovky zápisů, rozdělených do tří oddílů na Pod krušnohoří, Podřipsko a Podještědí-Pojizeří. Pohraniční pásmo českého severu zde není zastoupeno z pochopitelných, leč vydavateli ani slovem nezmíněných důvodů.
      Většina zápisů představuje varianty k běžně známým a kdysi všeobecně po Čechách rozšířeným iidovým, kramářským a dokonce i umělým písním. Zpravidla se vyznačují durovými nápěvy, pohybem giusto a přehlednou formou s nekomplikovanými metro-rytmickými vztahy. Už sama datace četných záznamů do 50. let našeho století signalizuje, že se jedná hlavně o fragmenty spontánní tradice a o sekundární podobu lidového zpěvu, ovlivňovaného po řadu desítiletí hromadnými sdělovacími prostředky zpěvníky, rozhlasem atd.
      Publikované písně jsou pasportizovány jmény zpěváka a sběratele (nejčastěji F. Koblenc, P. Krejčí a V. Havel), lokalitou a datem zápisu (ponejvíce 1910 a 1948-1957), nikoliv již komparačními odkazy a někdy velmi potřebnými vysvětliv[/]kami a anotacemi (například o původu několika dělnických a vojenských písní atd.). Ani převážně poeticky laděný úvod s několika pochybenými výklady písňové provenience laikům příliš neusnadní praktické využití jinak nápaditě a pečlivě vypravené publikace. Jaroslav Markl

Národopisná muzea v přírodě. [obsah]

Teoretická a metodická východiska k realizaci. Redakce: J. Langer. Kolektiv autorů: Dr. l. Krištek, CSc., prom. hist. J. Langer, CSc., dr. J. Souček, dr. J. Štika, CSc., dr. P. Šuleř, ing. V. Tetera. Rožnov p. Radhoštěm 1981, 55 stran (včetně 33 fotografií v textu)
      Odborníkům i zájemcům se do stala do rukou jedinečná příručka, v níž kolektiv expertů u nás poprvé na vědeckém základě shrnul, utřídil a definoval hlavní pojmy užívané při výstavbě muzeí v přírodě (s. 15-19), stanovil metodická a teoretická východiska pro výstavbu těchto muzeí (s. 21-26), v pěti bodech charakterizoval postavení muzeí v přírodě (s. 27-28), určil zásady pro správu sbírek (s. 29-32), pro vytváření kopií a vědeckých rekonstrukcí expozičních objektů (s. 33 -35), pro koncipování expozic v přírodě (s. 37-39) a pro vytváření informačních systémů v muzeích v přírodě (s. 41-44). Závěrečná část obsahuje Návrh sítě muzeí v přírodě (s. 45-46), soupis muzeí v přírodě v ČSR a SSR (s.[/] 48-50) a výběrovou bibliografii k tomuto tématu (s. 51-53).
      Recenzovaná práce má vysokou metodologicko-teoretickou úroveň a jako součást státního plánu byla průběžně oponována a po přijetí se stala pro příslušné orgány i pro nás v definicích základních pojmů závaznou. Je zapotřebí zdůraznit, že autoři při řešení některých problémů, jako otázky použití netradičních technologií při výstavbě kopií a vědeckých rekonstrukcí přihlíželi k metodickým doporučením ICOMU z roku 1971 (dodáváme, že použití moderní technologie se netýká jen zděných, ale běžně též hrázděných staveb).
      S autory nemůžeme souhlasit v jednom bodě, v němž považují' "označení objektů nápisy případně vysvětlujícími texty nebo i schéma ty ... za nevhodné" (s. 43). Snad to platí pro domácího návštěvníka, ale rozhodně nikoliv pro cizince; který v cizím jazykovém prostředí je téměř výlučně odkázán na popisy a schémata, poněvadž zdaleka ne všichni průvodci ovládají některý ze světových jazyků včetně odborné etnografické terminologie.
      A závěrem ještě připomínku k počtu skanzenů v ČSR; podle autorů se jich v českých zemích buduje pět (s. 11), avšak podle našeho názoru patří do této skupiny i Zubrnice, které nejsou "v přípravě podkladů", ale ve výstavbě. s výjimkou Zubrnic jsou v provozu tedy všechna česká muzea v přírodě, a to celkem šest: Třebíz, Přerov n. L., Kouřim, Vysočina, Strážnice a Rožnov

208

p. R. Pokud jde o soubory památek lidové architektury, v Příkazích se už nejedná jen o stodoly, ale vytváří se tu celý areál lidových staveb. Nemělo by se zapomínat v této souvislosti ani na městskou rezervaci Štramberk, neboť její jádro tvoří roubená architektura lidová.
      Rozvoj muzeí v přírodě v ČSSR přináší celou řadu nových a závažných problémů, na jejichž základní otázky dává tato graficky pěkně upravená instruktivní publikace přesnou a spolehlivou odpověď. Josef Vařeka

Ignacy Tłoczek: Polskie budownictwo drewniane. [obsah]

Ossolineum. Wrocłav 1980, 201 stran, 60 náčrtů v textu a 130 fotografií v příloze
      U nás známý autor prací o lidovém stavitelství předkládá knihu o stavitelství ze dřeva nejen lidovém a tradičním. Naopak, celá koncepce práce cílevědomě směřuje k závěrům obohacujícím přednosti dřeva jako stavebního materiálu pro použití v současných podmínkách průmyslového stavebnictví. Nicméně přesto převahu materiálu v knize čerpá z tradiční architektury lidové. Technické hledisko analýzy s akcentem na konstrukci nevyužívá společenských hodnot staveb pro objasnění vývoje forem. Jinak se struktura knihy neodlišuje od nejužívanějšího modelu. Jedině snad kapitola "Drzewno jako budulec"[/] (s. 14-30) přináší mnohoaspektový rozbor s množstvím důležitých technických poznatků, jaké v etnografických pracech obvykle chybí. Nejrozsáhlejší je kapitola "Nakrycie pomieszczeń" (s. 40-76) a nejlépe ilustruje problémy (i když autorem nevyřčené) prolínání a obohacování slohového vývoje a lidové tradice. Autor totiž zcela správně obě formy neodděluje a interpretuje vývoj forem jako jednolitý a souvislý. Rovněž zájem o domy městské, panské, radnice, pošty, hospody, papírny aj. je v těchto souvislostech u nás vzácný.
      V celku čtenář pocítí, že je práce příliš stručná (např. kovárnám[/] je věnováno jen 6 řádek), zvláště "Systémy konstrukcyjne ścian" (s. 31-39) si jistě zaslouží více alespoň základních informací. Namísto regionálních zvláštností autor charakterizuje různé formy obytných staveb a nedůsledně kombinuje hle disko regionální s formálním a funkčním. Rovněž vůči označování některých jevů jako výhradně polských by možná měli výhrady i polští etnografové. v knize zcela postrádáme pasáž o topeništi. Práce je doplněna obsáhlým slovníkem technických výrazů a příliš stručnou bibliografií (34 titulů). Jiří Langer[/]

SBORNÍKY

Ethnologia Scandinavica 12, [obsah]

1982, 207 s.
      Úvodní studie Nils - Arvid Bringéuse analyzuje vliv Komenského díla Orbis pictus na švédskou lidovou malbu (zvláště nástěnnou, s. 7-29). Vedle motivů biblických a moralitních byla jihošvédská interiérová dekorativní malba poprvé obohacena o motivy profánní až kolem poloviny 18. stol. (Komenského Orbis pictus se švédským textem vyšel roku 1683 nejprve v Rize, 1684 ve finském Turku a až roku 1716 ve Stockholmu.)[/] Laura Mauninenová z finské university v Jyvăskylă se pokouší postihnout vztahy mezi subjektivní a objektivní realitou za pomoci analýzy změn identických projevů v životních postojích obyvatel malých zemědělských obcí rozdílných sociálních prostředí (průmyslová příměstská jihofinská aglomerace, kulturní periferie v severní Karelii a finská imigrantská obec v severním Norsku, s. 29-41). Autorka dospívá k funkčně strukturálním schématům a sleduje sociální a generační zvláštnosti a rozdíly ve stadiálním vývoji. v závěru do

209

spívá k formulování společenských a přírodních determinantů, neumožňujících svobodu jednání. Prof. Âke Daun prezentuje studii etnologického výzkumu dětí (s. 42-52) stejně metodicky podnětnou, jako obsáhlý rozbor problematiky etnomediciny (s. 53-85) Brigity Rorbyeové z university v Kodani, Asbjorn Klepp z etnologického ústavu university v Oslo ve ve stručném článku (s. 85-93) navazuje na studii Helge Norddoluma v ES 10, 1980 a řeší otázky ekonomické reciprocity systému sousedské výpomoci zv. dugnad v Norsku v předindustriálním období. Lovem, využitím a prodejem okatic (malé úhořovité rybky) v rámci Evropy se zabývá studie (s. 96-108) lektora odd. ekologie přírodních národů švédské university zemědělských věd v Umeâ, Kjell Sjöberga. Lov a prodej okatic vyvolával významné interetnické kontakty zejména v baltské oblasti, méně v západní Evropě a řídce ve volžsko-kaspické a podunajské oblasti. Docentka finské university v Turku Maija-LiisenHeikinmäkiová (s. 109-117) ve stručném příspěvku postihuje historicky rozsáhlou genezi a regionální diferenciaci svatebních obřadů ve Finsku. Problémy jazykové adaptace židů ve Finsku a jejich mnohoznačné kulturní příslušnosti řeší Mary-Ann Elfving-Owensová z massa chusettské university v Amherst (s. 118-125). Autorem poslední studie sborníku je Anders Gustavsson, vedoucí Vědeckého středis[/]ka etnologie náboženství lundské university. v rámci projektu interdisciplinárních výzkumů kulturního vývoje 19. a 20. stol. (realizuje se převážně na malých pobřežních kulturních enklávách a je objasněn na s. 143-145 sborníku) analyzuje rozšíření, sociální a ekonomické vztahy, ideologii a kontakty příslušníků náboženské sekty "de frie venner" (svobodní přátelé) na jižním norském pobřeží. Snaží se objasnit společenské příčiny tohoto revivalistického hnutí. v biografické rubrice (s. 133-142) zaujme u nás nezvyklé jmenování Âke Dauna profesorem etnologie v Nordic Museum ve Stockholmu, což je jedním z příkladů zvláštností vědeckého badatelského a pedagogického poslání skandinávských muzeí a jejich sepětí s universitami. Mezi informacemi (s. 143-150) je zpráva o založení interdisciplinárního střediska pro výzkum etnologie náboženství při universitě v Lundu a pohotovostí vydavatel udivuje naše čtenáře zprávou o 2. kongresu Mezinárodní společnosti pro evropskou etnologii a folklór v Moskvě, otištěnou zde dva měsíce po jeho konání. Tradičně bohaté zpravodajství o novinkách skandinávské etnografické literatury (s. 151-207) přináší tentokrát obsáhlejší referáty k 29 titulům, z nichž chci upozornit na norský metodologický sborník o využívání interview (s. 153-155), na monografii o polské imigraci v Dánsku (s. 162-164), na dánskou knihu Námořníci a ženy (s. 170-172), dále na švédskou metodologickou[/] práci Ethnologie a dogmatismus (s. 193-196) a na rozsáhlou monografii Inga Arnö-Berga a Arne Biörnstada o stavbách ve stockholmském Skansenu (s. 199-201). Jiří Langer

Die Frau in der Bauernkultur Pannoniens. [obsah]

V. Symposium Ethnologica Pannonica. In: Etnološka tribina, Sonderausgabe, Zagreb 1982. Strán 159
      V zvláštnom čísle zborníka Etnološka tribina, ktorý vydáva Hrvatsko etnološko družtvo, sú uvedené príspevky V. sympózia Ethnologica Pannonica. Toto podujatie sa uskutočnilo v dňoch 18.-21. novembra 1980 v slavónskom meste Vinkovci.
      Témou stretnutia, na ktorom sa zúčastnili vedci z Juhoslávie, Maďarska a Rakúska, bola žena, jej situácia a úlohy v tradičnej roľníckej kultúre jedného regiónu.
      Východiskom pre Väčšinu bádateľov bol všeobecne známy "model ženy, v minulých spoločenských systémoch utláčanej, snúbenice a nevesty, ktorá musela stáť ako svieca zatiaľ čo muži jedli a musela starším (ale aj mladším) mužom umývať nohy, ženy, ktorej postavenie charakterizuje mužský výrok "prepáčte, to je moja žena . . ." (s. 5). Analýza konkrétnych údajov o rôz­ nych aspektoch osobného, pracovného a spoločenského života mali preveriť mieru platnosti tohto modelu.

210

Na základe historického a tematického zamerania boli prihlásené príspevky zaradené do troch okruhov: 1. panónska žena v minulosti; 2. sociálne postavenie roľníckej ženy; 3. folklór.
      1. Panónska žena v minulosti
      Do tejto skupiny zahrnuli organizátori tri práce. Už prvé z nich naznačili, že spomínaný model možno aj z historického pohľadu považovať za prinajmenšom zjednodušený. M. Dekanovič - Helebrantová ("Slavónska žena vo svetle niektorých historických a literárnych prameňov 18. storočia") kriticky prehodnotila dostupné dobové údaje. Dospela k záveru, že "keď spojíme všetky informácie ako kamienky mozaiky do jedného obrazu, tak v druhej polovici 18. storočia stojí pred nami veľmi voľná, sebavedomá a zodpovedne konajúca žena, ktorá síce v tom čase bola v dôsledku platných sociálnych a náboženských kritérií hodnotenia kritizovaná a hanená, zo súčasného hľadiska ju však treba označiť za pokrokovú alebo obdivuhodnú" (s. 11).
      Podobné poznatky vyplývajú aj z materiálov ďalšej juhoslovanskej bádateľky M. Kožičovej ("Manželský život žien zo slavónskeho pohraničia vo svetle dobových správ"). Na základe údajov zo 16.-19. storočia o výbere partnera, manželských a majetkových vzťahoch vo veľkorodine, deľby práce atď. sa žena nejaví ako podriadená a mužmi utláčaná bytosť. Naopak, jej prí[/]nos a vplyv na rodinu bol značný, veď "mnohí súčasníci pripisovali práve ženám zodpovednosť za premeny, ktoré v tej dobe v tomto regióne nezadržateľne prebiehali" (s. 17).
      Iné aspekty problematiky analyzoval v príspevku "Úloha ženy v tradičnej majerovej kultúre" rakúsky etnograf K. Gaál. Všímal si život stálych a sezónnych majerových robotníkov v období 18.-20. storočia. Ako uvádza, v porovnaní s roľníckym obyvateľstvom bolo postavenie majerských sluhov, ich žien a detí všestranne lepšie.
      2. Sociálne postavenie roľníckej ženy
      V úvodnom referáte tejto časti nazvanom "O subkultúre žien v slavónskej veľkorodine" rozoberá D. Rihtman-Auguštinová rozpory medzi jednotlivými bežnými výrokmi o postavení žien v rodine: Ide v prvom rade o nasledujúce vyjadrenia: "Žena vykonáva vo veľkorodine ženské práce"; "Žena je v rodine podriadená" a na druhej strane "ženy nesú zodpovednosť za konflikty vo veľkorodine. Ženy vo veľkorodine najčastejšie kradnú" (s 35) . Bádateľka konštatuje, že uvedený rozpor je dôsledkom rozdielov medzi tým, čo C. Levi - Strauss označil ako "ordre conçu" a "ordre veçu", teda ideálnym obrazom a reálnym stavom.
      Výsledky vlastných výskumov v rakúskej obci Gerersdorf bei Güs­[/] sing prezentovala vo svojom vystúpení "Zmeny rodinnej organizácie v malej roľníckej obci"S. Engelová. Na základe informácií osôb rôzneho veku sa zaoberala zmenami v medzigeneračných vzťahoch a organizácii práce v priebehu 20. storočia.
      Z rakúskeho vidieckého prostredia čerpala aj G. Liesenfeldová. v práci "K situácii ženy v Auersthale (Dolné Rakúsko)" si všímala rozdiely v spôsobe života a spoločenskom postavení vydatých žien, resp. osôb žijúcich bez mužského partnera.
      V príspevku Rozbor postavenia žien v spoločnosti a rodine (Na príklade oblasti Pakrac)" sledovala V. Čulinovič - Konstantinovičová zmeny v postavení ženy v období socialistickej prestavby slavónskej dediny.
      E. Kerescényiová ("Uvedenie mladej ženy do veľkorodiny v chorvátskych obciach na Mure") analyzovala tie aspekty svadobnej obradovosti, prostredníctvom ktorých prijíma nová rodina nevestu za svojho člena. MateriáI podkladá poznatkami o sobášoch čerpaných z matriky obce Tótszentmárton a jej filiálok.
      Budapeštianska bádateľka I. Nagyová sa v príspevku "Osudy sedliačok vo svetle autobiografií" zaoberala možnosťami využitia životopisných prác pri výskume sledovanej problematiky.
      Ideálny obraz a reálnu- situáciu vo vzťahov medzi pohlaviami si vší

211

mala E. Kiszbánová v príspevku Hospodárstvo a autorita v roľníckom rodinnom hospodárení".
      3. Folklór
      Do posledného tematického okruhu sú zaradené referáty, ktoré sledujú postavenie ženy na základe rôznych prejavov ľudovej slovesnosti a umenia.
      M. Boškovič - Stulliová ("Ženy v slavónskych ľudových piesňach") hľadala formy, akými sú v ľudových piesňach vyjadrené životné osudy žien a ktoré životné udalosti sú najčastejšie ospievané. Východisko analýzy predstavovali tri piesňové zbierky z prelomu 19. -20. storočia.
      Úlohu žien v tvorbe a šírení ľu­ dových piesní si všímal J. Bezič v referáte "Žena ako nositeľka ľu­ dovej hudby v Medzimurí (Murinsel, Muraköz").
      Z. Lechnerová v stati "Tkáčky v severovýchodnom Chorvátsku" analyzuje tradičné ženské zamestnanie a zmeny jeho významu v živote rodiny v troch časových úsekoch (1880-1914; 1918-1941; 1945-1980) .
      V príspevku "Tradičné ženské účesy v panónskom Chorvátsku" si autorka J. Radauš - Ribaričová všímá jav, ktorého výskyt možno na danom území sledovať až do 6. storočia nášho letopočtu: špeciálny účes chorvátskych žien.
      Maďarská etnografka J. Knézyová (Maďarské a chorvátske ženy ako nositeľky tradície v južnom Somogy") sleduje úlohu žien[/] pri udržiavaní tradícií v etnicky a religiózne diferencovanom prostredí.
      Už názov "Tehotenstvo, narodenie a šestonedelie v ľudovej viere a zvykoch" naznačuje, že B. Römer venuje pozornosť obyčajovým a magickým úkonom, prostredníctvom ktorých spoločenstvo vymedzuje rôzne stupne materstva.
      Rozdiely v postavení maďarských nemeckých a juhoslovanských žien v rodine a spoločenstve v druhej polovici 19. storočia analyzoval v príspevku "Postavenie žien v rôznych etnických skupinách v Baran[/]ji" maďarský bádateľ B. Andrásfalvy. Zameral sa na tri tematické okruhy: a) Sloboda žien pri výbere manželského partnera; b) Vlastnícke právo a úloha ženy pri deľbe práce; c) Žena a potomstvo.
      Príspevky, ktoré odzneli na V. sympóziu Ethnologica Pannonica mali rozdielnu odbornú úroveň, rôzne tematické, lokálne a časové zameranie. Vo svojom súhrne však predstavujú cenný prínos k spoznaniu kultúry a spôsobu života v tradičnom roľníckom prostredí. Peter Salner

KONFERENCE

Seminář o lidové baladě [obsah]

Cyklus tematicky zaměřených seminářů z oblasti folkloristiky, pořádaný Národopisným ústavem SAV v Bratislavě, pokračoval žánrem lidové balady. Seminář se uskutečnil v Dolní Krupé ve dnech 9.-11. 11. 1982. Přínosem byl jeho interdisciplinární charakter: vystoupení slovenských a českých folkloristů a slovenských literárních vědců dávala možnost vzájemných teoretických a metodologických podnětů.
      Prakticky žádný folklórní žánr neexistuje ve své "čisté" podobě, je dán určitou proporcionalitou, a zvláště to platí o lidové baladě, ty[/]pickém žánru na pomezí epiky, lyriky a dramatiky. Program jednání, orientovaný na slovesnou stránku balady, se proto nesl především v rovině terminologické a klasifikační. Východiskem byl referát S. Burlasové, která vypracovala klasifikaci epických písní založenou na principu dramatickém, Iyrickém a principu epickém: Převaha jednoho z těchto aspektů pak charakterizuje žánrové rozpětí balady, romance a novelistické písně. Pro starší vrstvy epických písní je typická strohost, lakoničnost vyjádření, směrem k mladším vývojovým vrstvám sledujeme tendenci k lyrizaci až sentimentalitě. Reflexivní složka, symbolika a alegorie na úkor

212

dramatické složky je zjevná především u romance, narativní ráz a funkce dominuje u novelistických písní. z hlediska literární vědy hodnotil modální vlastnosti žánru J. Hvišč. Na rozdíl od lidové balady nepatří umělá balada k primárním literárním žánrům; značně odlišný vývoj umělé balady je dán její závislostí na literárních směrech (např. symbolická balada). k perspektivám bádání patří v této souvislosti vztah folklórních a literárních impulsů. To předpokládá znalost materiálu z obou kulturních proudů, odlišných zákonitostí literárního a folklórního procesu a jednotnou metodu analýzy. Právě z oblastí metodiky může také vycházet vzájemný interdisciplinární přínos.
      O současném stavu zpracování sběrů balad na Slovensku detailně informovala G. Lunterová, která charakterizovala fond a katalog epických písní v Národopisném ústavu SAV. v návaznosti hodnotila E. Krekovičová slovenské epické písně z hlediska regionálního a lokálního kontextu (výskyt žánrů a frekvence zápisů), obojí do značné míry závislé na rozložení sběratelské aktivity, z časového hlediska poukázala zejména na redukci textů, narůstání fragmentů a obecný ústup balad do latentního a individuálního repertoáru vedle upřednostňování lyrických až sentimentálních písňových útvarů (hlavně v ženském repertoáru). Vztahy mezi slovenskou a českou baladou charakterizovala M. Šrámková.[/] Poukázala na to, že ke slovenské tradici se nejvíce přibližuje balada z oblasti jihovýchodní Moravy; komparatistické studium dokládá směr této orientace na Ukrajinu, ale též k Maďarům a jihoslovanským národům, méně spojitostí nacházíme s polskými typy balad. Pro výzkum slovanských lidových balad vyzdvihl základní přínos O. Zylinského M. Mušinka. Upozornil na rozsáhlou třísvazkovou syntézu o ukrajin ských baladách (nevyšla tiskem), všestranně teoreticky pojatou i materiálově obsažnou. Se stavem bádání o baladě v Maďarsku seznámila I. Kriza.
      Další okruh patřil analytickým příspěvkům. Vedle teoretického modelu postaveného na semiotickém základě (A. Popovič) vypracovali rozbory konkrétních baladických typů P. Liba a M. Kerulová. k otázkám životností balady v současnosti hovořila J. Kováčová z oblasti Podpolania (předvedla též ukázky nové tvorby) a S. Švehlák, který věnoval pozornost baladě v životě Slováků v Jugoslávii.
      Krátký přehled neobsáhl celý program semináře, na němž odezněly i další příspěvky a četná diskusní vystoupení. Dominovali zde slovenští odborníci a lze jen - litovat, že do Dolní Krupé nepřijelo více českých folkloristů. Jednání přineslo mnohé nové podněty a vyvolalo řadu otázek. Byl otevřen problém lidové a umělé balady, víco pozornosti. je v budoucnu třeba věnovat tematické a motivické stav[/]bě založené na konkrétních analýzách, jak na to poukázal M. Leščák. s tím souvisí otázky vývoje žánru, vztahu slovesné a hudební stránky epických písní, které předpokládají další srovnávací rozbory jako základ širší komparatistiky. A je možné připomenout také ekologický a komunikační aspekt studia balad. Vedle značného teoretického přínosu semináře a možnosti vzájemného srovnávání názorů je třeba ocenit i tyto podněty, které jsou výzvou k další práci. Věra Šepláková

ETNOFILM ČADCA '82 [obsah]

- súťažná prehliadka filmovej a televíznej tvorby o ľudovej kultúre - retrospektívna prehliadka filmového diela K. Plicku - seminár o žánroch tejto oblasti tvorby - výstavy diel inšpirovaných ľudovým umením
      Keď v našom časopise (Národopisné aktuality XVIII, 1981, 3) hodnotili prvú prehliadku filmovej a televíznej tvorby o ľudovej kultúre - Etnofilm Čadca '80, recenzenti V. Hrníčko a A. Pranda zhodli sa v tom, že nielen projekcia vybranej súťažnej kolekcie tvorby z posledných dvoch rokov, ale aj všetky ostatné "sprievodné" podujatia sú novou osožnou príležitosťou pre stretnutie československej národopisnej obce so špecialistami z iných profesií. Tých s etnografmi a folkloristami spája spoločný predmet

213

záujmu - súčasný stav a perspektívy sekundárnych foriem života prejavov ľudovej kultúry, kvalita, pravdivosť a umeleckosť výpovede o tejto kultúre šírená vskutku masovými prostriedkami komunikácie. V. Hrníčko vtedy úspešnej a prínosnej akcii zaželal aj budúce úspechy a splnenie plánov nadšených poriadateľov.
      Dva roky nie sú veľa pre tvorbu. Aj organizácia podujatia, ktorého význam vari stále predstihuje možnosti a podmienky, si vyžiadala viac, tentokrát už nielen nadšenia, ale aj odovzdanosti a obetavosti. Etnofilm Čadca nebol vždy a všade freneticky prijatý podnet. Mnohí radšej publikujú diaľkami cudziny voňajúce ocenenia, ako by priznali neúspech v domácej konfrontácii. s tým však treba rátať a zdá sa, že v prípade Etnofilmu Čadca subjektívne podľahlo objektívnemu. Na druhý ročník Prehliadky bolo v stanovenom čase prihlásených 47 filmových a televíznych diel z 11 inštitúcií, štúdií a organizácií z celej ČSSR. Pripravovatelia mohli s potešením konštatovať, že "Čadcu" oboslali všetci súčasní výrobcovia filmov a TV programov z tejto tematickej oblasti v Československu. Výberová komisia doporučila prijať do súťažnej prehliadky 27 diel. z nich 25 filmov a TV programov bolo napokon do súťaže dodaných.
      Samotný fakt kvantity tejto tvorby (opäť za dva posledné roky) ak predpokladáme, že výrobcovia už interne svoju produkciu selektovali,[/] potvrdzuje opodstatnenosť a časovú aktuálnosť tejto prehliadky.
      Porota v zložení: Boris Hochel, dramaturg, ČST Bratislava, PhDr. Milan Leščák, CSc., folklorista, NÚ SAV (predseda), PhDr. Juraj Lexman, CSc., muzikológ a hudobný skladateľ, PhDr. Peter Mihálik, CSc., filmový teoretik a historik, VŠMU, Milan Milo, kameraman, SFT, PhDr. Adam Pranda, CSc., etnograf, NÚ SAV; Leo Štefankovič, scenárista, ZSDU, po zhliadnutí všetkých súťažných diel rozhodla sa udeliť: Veľkú cenu Etnofilmu Čadca '82 filmu ČST Košice Medovnikár; režiséra Martina Slivku, za etnograficky fundovaný a umelecky vyvážený obraz o tradičnom ľudovom remesle. Osobitnú cenu poroty filmu ČST Bratislava Sila, režisérky Evy Štefankovičovej za portrét prostej vidieckej ženy vyjadrený sugestívnou a kultivovanou filmovou rečou. Hlavnú cenu v kategórii diel vedeckovýskumných, dokumentačných a inštruktážno-výukových neudeliť. Hlavné ceny v kategórii diel dokumentárnych filmu ČST Brno Železo železem se ostří, režiséra Kuba Jurečku, za umelecky pôsobivé stvárnenie kováčstva - jednej z najstarších činností človeka a filmu SFT Bratislava Gajdoš Antalík, režisérov Mariana Urbana a Dezidera Ursínyho, za emotívne zobrazenie človeka, nositeľa ľudovej hudobnej tradície v jeho prirodzenom sociálno-kultúrnom prostredí. Hlavnú cenu v kategórii inscenovaných foriem filmu ČST Ostrava O kurucké[/] vojně, režisérov Alexandra NavrátiIa a Jana Urbáška, za pokus o originálnu inscenačnú formu inšpirovanú prvkami ľudovej kultúry. Cenu Kysúc filmu UMÚ SAV Bratislava Píšťaľkár Vincent Jantoš, režiséra Oskara Elscheka, za adekvátne fundované dokumentárne zaznamenanie faktu ľudovej hudobno inštrumentálnej kultúry.
      Mohol by nastať dojem, že sa porota sústredila na diela zobrazujúce nositeľov tradičnej ľudovej kultúry. Ak sa však pozrieme na tematickú skladbu súťažných filmov zistíme, že z 25 premietnutých nemenej ako 15 bolo koncipovaných ako pohľad na ľudovú kultúru cez jej nositeľa (výrobcu, remeslníka, nositeľa folklórneho prejavu apod.). Roku 1980 to bolo z 30 filmov iba 8 pohľadov cez nositeľov. Je pravda, že tri z nich boli na prvej prehliadke ocenené (Sanitrárovci, Fujarista Kubinec, Gajdoš - Hrčava) a mohol by opäť vzniknúť dojem, že aj tento fakt mohol ovplyvniť orientáciu tvorby v práve uplynulom období. Pravdou však bude vari skutočnosť, že v druhom ročníku bola prezentovaná omnoho viac tvorba, ktorá aj cez prítomnosť špecialistov, etnografov a folkloristov vo funkcii scénáristov, či odborných poradov (v 20 filmoch) sa bližšie primyká k súčasnej orientácii výskumov národopiscov.
      Série nesúťažných projekcií na Etnofilme Čadca '82 tvorili mimosúťažné premietania (najmä cyklus Spievanky ČST Ostrava a Bratisla

214

va a film M. Slivku o, prof. P. Tonkovičovi), tematické premietanie súčasnej sovietskej dokumentárnej tvorby s národopisnou tematikou (v spolupráci s Domom sovietskej vedy a . kultúry v Prahe zostavil PhDr. P. Maráky), nočné premietania hraných filmov: Z.eiri, režiséra A. Dovženku a Opera ve vinici režiséra J. Jireša. Pochopiteľne každý film bol uvedený z iných dôvodov. Medzi delegovanými odborníkmi a hosťami, ktorých bolo akreditovaných 176, ako aj medzi návštevníkmi v kine Domu kultúry ROH P. Jilemnického a v kine Palárik, ktorých bolo počas Etnofilmu dovedna 4314 (!), sa s veľkým ohlasom stretli aj dve retrospektívne prehliadky. Prvú tvorila prehliadka filmovej tvorby národného umelca Karola Plicku (Po horách, po dolách časť Hry slovenskej mládeže, Štefan Hoza spieva slovenské piesne, Zem spieva, Jar na Podkarpatskej Rusi, Stará kultúra slovenská, Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi, Věčná píseň a filmu Národný umelec profesor Karol Plicka rež. M. Slivku). Kolekcia bola uvedená k 50. výročiu uvedenia filmu Zem spieva: Druhou bol tematicky upravený hrací profil kina Palárik - na uvedenie hraných filmov- o Jánošíkovi (z rokov 1921, 19-36, 1962 -63). Oba cykly pripravil, a- uviedol. Št. Vřaštiak. Prekvapenie i potešenie vyvolalo uvedenie vybranej kolekcie filmov z prehliadky amatérskej tvorby Etnofilm Rožnov ;'81 (Oj, Starina, autorov B. Voroňáka[/] a M. Kuzemka, Pod horou Gazdoráň, aut. M. Smoláka, Čipky, aut. S. Chmelu, Batika v tvorbě Anny Orlové, aut. J. Stromšíka). Pre úplnosť uvedieme i vybranú projekciu kolekcie filmov pre najmenších divákov "Etnofilm deťom". Po nej môžeme konštatovať, že v dňoch 29. 11. až 3. 12. 1982 videli účastníci Etnofilmu Čadca '82 dovedna 56 filmov a televíznych programov o ľudovej kultúre.
      Pre odborný seminár na druhom Etnofilme vybrali poriadatelia tému: Žánre etnografického a folkloristického filmu. PhDr. Peter Mihálik, CSc., hovoril "K filmovej a televíznej tvorbe o ľudovej kultúre", PhDr. Milan Leščák, CSc., predniesol úvahu "O kritériach vnútornej diferenciácie filmov a televíznych programov o ľudovej kultúre z pohľadu etnografa". Koreferáty predniesli PhDr. Vlasta Svobodová, CSc., "Film jako prostředek analýzy kulturního stylu", PhDr. Mária Prasličko"Programové typy národopisných filmov a televíznych folklórnych relácií", a Martin Slivka, CSc., "O problémoch, ktoré predchádzajú žánrom." v referátoch odznelo veľa podnetov, názorov, stanovísk, návrhov. Žiaľ, v Čadci ako n-a mnohých iných .. seminároch či konferenciách odznejú monológy referujúcich. a to nemenej podstatné, diskusia, sa pre časovú tieseň nekonala vôbec: Semináre na festivale v Čadci vychádzajú z koncepcie témy "Úloha filmu, televíznych pro[/]gramov a videozáznamov v informatívnom, systéme o ľudovej kultúre", ktorá, je súčasťou hlavnej úlohy ŠPZV, pre, československý národopis v 7. 5RP Včleňovanie pokro-kových tradícií ľudovej kultúry do systému socialistickej kultúry. k jej realizácii sa prihlásila početná skupina etnografov z našich múzeí a kultúrno-výchovných inštitúcií. Skúsenosti z doterajších seminárov a voľných tribún ukazujú, že sa v budúcnosti treba venovať vytvoreniu prostredia pre diskusie mladých etnografov s mladými filmármi a televíznymi tvorcami. Etnografov sa do Čadce zišlo potešiteľne požehnane. Záleží na vedeniach filmu a televízie, či svojim mladým pracovníkom umožnia stretnúť sa s názormi rovesníkov pracujúcich vo výskumných a kultúrnospoločenských pracoviskách. Neradi pripomíname, ze práve televízni tvorcovia radi citujú frekventovanú myšlienku, že "dokumentárny film je rovnako hodnotný ako vedecká štúdia". Zabúdajú však, že starší skúsený tvorca mnohých doma i v zahraničí ocenených filmov povedal ďalej aj to, čo už necitujú, ze ."dobrý dokumentárny film je priamo závislý od počtu a úrovne absorbovaných informácií obsiahnutých najmä vo vedeckých štúdiach a článkoch".
      Príležitosť konania, Etnofilmu ,využili regionálne kultúrne inštitúcie na zdôraznenie významu troch výstav otvorených v Kysuckom múzeu a Kysuckej galérii. Ku chvále tých

215

to inštitúcií treba prirátať, že všetky tri výstavy tematicky komunikovali s podujatím. Umelecký fotograf Ivan Köhler sa predstavil tematickým výberom svojej tvorby nazvaným "Zima v maskách". Komisárka výstavy Ľuba Sýkorová vybrala z Köhlerovej tvorby cyklus fotografií ľudí v maskách používaných dodnes v čase od Lucie po Fašiangy v Rajeckej doline. Súčasnú ľu­ dovú výtvarnú kultúru v rezbe a maľbe" (zo zbierok Slovenskej národnej galérie), obrázky a rezby neškolených ľudových tvorcov sa podujali prezentovať Katarína Čierna a Zuzana Štefániková. Prvá z výstav bola verejnosti prístupná do 18. decembra 1982, druhá do 15. januára 1983. Obe v Kysuckom múzeu v Čadci. O vskutku veľkolepý zážitok sa postarali Slovenská národná galéria a Kysucká galéria v Čadci-Oščadnici sprístupnením výstavy maliarskej tvorby umelcov, čo v dvadsiatom storočí tvorili inšpirovaní slovenským ľudom: Pieseň o ľude", ktorú komisársky koncipoval doc. dr. Štefan Mruškovič, CSc., prezentovala 62 obrazov 33 najvýznamnejších maliarov, autorov umeleckých výpovedí o slovenskom ľude. Prístupná verejnosti bola od decembra 1982 do februára 1983.
      Nesporným oživením náročného programu Etnofilmu Čadca '82 boli vystúpenia folklórnych súborov. Detský folklórny súbor "Kelčovan" uchvátil účastníkov na slávnostnom otvorení festivalu. Zaradenie jeho[/] vystúpenia bolo viac ako zdôvodnené. Malí Kysučania, žiaci ZŠ v Hornom Kelčove, osade obce Vysoká nad Kysucou, vedení svojími učiteľmi manželmi Kužmovcami, vrátili sa roku 1981 zo Svetových hier detí, z francúzskeho mesta Matha, s najvyšším ocenením za svoje vystúpenie, so "Zlatým Ajhassom". Slávnostný akt vyhlasovania výsledkov, uvedenia víťazného filmu dôstojne doplnilo vystúpenie Valašského souboru "Kašava" pôsobiaceho pri JZD Podhoran v Lukově. Súbor vedený A. Bařinkom, manželmi Perůtkovcami a PhDr. K. Pavlištíkom uviedol dve zo svojich najúspešnejších pásiem, "Vitajte na valašském bále" a suitu "O práci, láské a radosti", za ktorú mu roku 1980 na IV. československom festivale folkIórnych súborov v Košiciach udelili hlavnú cenu. Neodmysliteľ[/]nou súčasťou pobytu účastníkov Etnofilmu na Kysuciach je a malo by byť aj v budúcnosti navštívenie Múzea kysuckej dediny v Novej Bystrici - Vychylovke. Veď touto úspešnou expozíciou ľudovej architektúry a interiéru sa právom pyšní jeden z hlavných poriadateľov Etnofilmu v Čadci, Kysucké múzeum.
      Precizovanie súťažných kategórií; doplnenie poroty o odborníkov z ČSR, vytvorenie priestoru pre výraznejšie zastúpenie názorov a. tvorby zahraničných odborníkov a štúdií, to sú iba niektoré z úloh, ktoré si pripravovatelia tretej prehliadky filmovej a televíz[n]ej tvorby Etnofilm Čadca '84 vytýčili.
      Zaželajme im i celej našej kultúre úprimne - Nech sa naďalej darí! Svetozár Švehlák

SCÉNICKÝ FOLKLÓR

Národní přehlídka SLPT v Třinci [obsah]

Společenský dům ROH Třineckých železáren VŘSR přivítal ve dnech 29.-30. října 1982 deset nejúspěšnějších souborů lidových písní a tanců ze sedmi krajů České socialistické republiky a hlavního města Prahy na Národní přehlídce folklórních souborů, která byla vyvrcholením soutěžního cyklu v oboru li[/]dového tance, zpěvu a hudby vyhlášeném Ministerstvem kultury ČSR v rámci Festivalu zájmové umělecké činnosti. Posláním soutěže byla nejen aktivizace činnosti folklórních kolektivů, rozvíjení tvůrčí iniciativy významných tradic lidové kultury a jejich včleňování do současného života. Kromě uvedených hlavních cílů vyhlášené soutěže, přispěla tato ve všech okresech a krajích ČSR

216

k obohacení kulturně-společenského života a v neposlední řadě umocnila také poznávací a výchovný proces v jednotlivých soutěžících kolektivech.
      Odborné porotě, zasedající ve složení H. Laudová, Z. Jelínková, E. Rejšková, J. Langhammerová, J. Jakubíček, J. Rokyta, Z. Jírový a J. Hošková, se ve dvou soutěžních pořadech postupně představily všechny zúčastněné soubory, které předvedly tři různé interpretační roviny zpracování folklórního materiálu, z nichž všechny měly charakter ucelených tematických bloků. Rovinu první vyznačující se uvedením pásma písní, tanců a her bez většího dramaturgického záměru, zastupovaly soubory "Górale" z Mostů u Jablunkova s pořadem goralských her a tanců ("Na pasiónku", "U muziky") a soubor "Čtyřlístek" z Nového Strašecí s žánrovým obrázkem"Jinač není v posvícení". Goralský soubor se způsobem zpracování a interpretace nejvíce ze všech zúčastněných kolektivů přiblížil svému původnímu regionálnímu materiálu, který předvedl v přirozené, minimálně upravené podobě. Soubor Čtyřlístek čerpal z bohatého folklórního materiálu středních Čech a jeho pásmo mělo již některé znaky choreografické i režijní úpravy, ne vždy však myšlenkově a funkčně dotažené v rámci celého soutěžní ho bloku. Oba soubory však účastí na této vrcholné folklórní akci získaly řadu teoretických poznatků i praktických zkušeností, které jistě plně využijí ve své další práci.[/]
      Nejpočetněji zastoupená byla interpretační rovina druhá, kterou charakterizoval jasný dramaturgický záměr uváděných soutěžních vystoupení, zdůrazněný výstižnou režijní zkratkou a úměrnou stylizací folklórního materiálu. Jihomoravský kraj v soutěži zastupovaly tři soubory lidových písní a tanců pracující při Sdruženém závodním klubu ROH v Uherském Hradišti, které postoupily z celkového počtu 37 souborů soutěžících v tomto kraji v okres ních kolech. Tato skutečnost svědčí o dobrých kvalitách a vysoké umělecké úrovni všech tří hradišťských souborů, jejichž soutěžní vystoupení byla v Třinci očekávána s velkým zájmem.
      Jako první se odborné porotě před stavila "Muzika Jaroslava Čecha" se svou taneční skupinou a programem "Muzikantské zpovídání". Ucelený soutěžní blok, výborně režijně připravený, byl založen na výtečných individuálních vlastnostech tanečníků i tanečnic, z nichž každý v rámci programu vystoupil se svým charakteristickým tanečním výrazem umocňujícím pestrou podívanou. Vokální i taneční projevy byly výborně doplněny hudební složkou, která v průběhu pořadu využila několika možností doprovodu; od samotného kontrabasu, přes skupiny hudecké hudby, až po ucelený a vytříbený projev cimbálové muziky.
      Obhájce prvenství z roku 1979 soubor "Kunovjan", přijel soutěžit s pásmem tematicky vycházejícím z fašaňkového "skákání na konopě". Soutěžní vystoupení bylo dů[/]kladně a do všech detailů připraveno. v jeho průběhu měli diváci možnost shlédnout nejen nevázanou fašaňkovou zábavu mládeže, ale také ve stylizované rovině vedené zpracování konopí s funkčním využitím různých forem magie slova zabezpečující zdar pracovního úsilí, až k závěrečné taneční mozaice točivých tanců uherskohradišťského Dolňácka. Bezvadnou krojovou výpravou, kterou byla ostatně charakterizována vystoupení naprosté většiny soutěžících souborů, množstvím účelně využitých rekvizit, vysokou úrovní režijního zpracování celého pořadu i kvalitou hudebního doprovodu přineslo vystoupení souboru "Kunovjan" silný umělecký zážitek, v němž snad jen sborové zpěvy chlapců zůstávaly mírně v některých momentech za celkově velmi vysokou uměleckou úrovní.
      Třetí zástupce Jihomoravského kraje, soubor "Hradišťan" se představil soutěžním blokem "Nevěsto, vítej", v němž se plně projevily všechny kvality tohoto předního souboru lidových písní a tanců. Pořad měl tři částí (svíca, čepení nevěsty, svatební veselí), které byly citlivě vzájemně skloubeny. Vynikl vytříbený taneční projev, dramaturgicky i režijně pečlivě připravená skladba celého pořadu i výborný hudební doprovod. Škoda jen, že se muzikanti nestali skutečnými svatebními hosty a pořad jen nezúčastněně "doprovázeli".
      Poslední moravský zástupce, sou bor "Javořina" z Rožnova pod Radhoštěm vystoupil s pásmem "Rekru

217

ti", na jehož stavbě i ideovém záměru byla patrná odborná spolupráce a podíl pracovníků Valašského muzea v přírodě. Pořad mět charakter komponovaného pásma písní a tanců tematicky souvisejících s rekrutskou taneční zábavou, v níž hrál prim výborný taneční i vokální projev všech chlapců. Škoda jen, že se muzika, podobně jako v případě souboru "Hradišťan", více nezapojovala do průběhu celého soutěžního pořadu. Otázkou zůstává také interpretace "beskydského čardáše", v jehož provedení i choreografickém zpracování byly příliš patrny osvědčené taneční prvky a postupy z podání předních slovenských souborů.
      Soubor "Hořeňák" z Horní Nové Vsi se představil odborné porotě soutěžním programem sestávajícím[/] ze tří samostatných částí (hry a písně na pastvě, řemeslnické tance a taneční mozaika východočeských tanců), které byly vhodně propojeny a oživeny informativním průvod ním slovem podaným působivou a nerušivou formou. Soubor předvedl řadu zdařilých režijních prvků i aranžmá jednotlivých tanců (např čtverylka) a na jeho práci se projevila dlouhodobá a cílevědomá příprava i spolupráce s naším předním tanečním odborníkem, prof. Františkem Bonušem. Domnívám se však, že tento velmi sympatický mladý soubor má ještě rezervy hlavně v kondici, jejichž odstraněním by také finální, technicky velmi nároč nou část s řadou vysokých zvedaček všichni dobře zvládli.
      "Masopustní radovánky hornobřízské" byl název pořadu, který si pro své třinecké soutěžní vystoupení připravil soubor "Úsměv" z Horní Břízy. Bezprostředností, výrazným tanečním i hereckým projevem a silným satirickým podtextem jednotlivých předváděných čísel si soubor získal sympatie všech diváků i členů ostatních soutěžících kolektivů. Doslova všechny strhl a v souladu se svým programovým záměrem diváky dobře pobavil. Při hodnocení odbornou porotou se však ukázalo, že v tomto případě byla uvedenému záměru podřízena veškerá příprava i stavba soutěžního bloku.
      Soutěžní pořady posledních dvou českých souborů představovaly třetí interpretační rovinu: určitý okruh tanečního divadla (Chorea Bohemica) a profesionálně vedenou taneč ní kompozici souboru Škoda Plzeň. Oba uvedené soubory se svým pojetím výrazně odlišily od ostatních soutěžících kolektivů i jejich pořadů. Zajisté je to i díky velkým zkušenostem choreografek Libuše Hynkové a Aleny Skálové i skladatelů Josefa a Jaroslava Krčkových. Otázkou však zůstává, zda-li hlavně v případě souboru Chorea Bohemica, jehož projev se zřetelně blíží k výrazovému tanci s řadou baletních prvků a vystupující ve stylizovaných oděvech s pořady nepředvádějícími přímo folklórní materiál určené (lokálně pokud možno přes[/]ně) oblastí, patří do této soutěžní kategorie.
      Odborná porota po shlédnutí ocenila šest z deseti zúčastněných souborů lidových písní a tanců diplomy. Soubor "Škoda" Plzeň získal uvedením pásma "Husaři, husaři" diplom za "vysoce umělecké ztvárnění závažného tematu", soubor "Hořeňák" (pásmo "Rok pod horami") ocenění za "působivé rozvíjení českého folklóru", soubor "Kunovjan" za "vynikající podíl hudební složky", "Hradišťan" za "citlivé a přesvědčivé ztvárnění původního folklóru", "Muzika J. Čecha" za "režijní zpracování soutěžního vystoupení" a soubor "Javořina" za "dramaturgii soutěžního čísla".
      Přehlídka byla ukončena rozborovým seminářem, jehož se zúčastnili zástupci všech souborů i přítomní pracovníci KKS a OKS. Závažné podněty i rady, které zde na adresu všech zúčastněných souborů odezněly, by měly být výchozí pro jejich další uměleckou práci i růst. Národní přehlídka folklórních souborů "Třinec 1982" splnila všechny své významné funkce, vysokou celospolečenskou hodnotou obohatila kulturní život v našem předním hutnickém městě a přinesla řadu uměleckých zážitků všem účastníkům. František Synek

218

NA POMOC SOUBORŮM

Se Zdeňkem Bláhou o jukačkách, lendleru a štajdyši [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
      V bodech o našem hostu: Narozen 27. 12. 1929 v Horní Bříze (jíž zůstal dodnes věrný) Tamtéž osmiletka (pod heslem: Neuč se, život tě naučí!) - Hudební škola B. Smetany v Plzni (co by dítě houslové) - 1943-47 Státní obchodní škola v Plzni (jako jinoch, včetně totálního nasazení ve Škodovce) - 1960-64 (po zmoudření) soukromé studium harmonie a instrumentace u Zdeňka Lukáše a konzervatoř Praha, oddělení lidových nástrojů; absolvoval u prof. Alberta Peka (dudy) - Zaměstnání: Od 1. února 1955 hudební redaktor Čs. rozhlasu v Plzni - Soubory a ostatní činnost: "Šumava" Klatovy, "Technik" Praha, Vycpálkův soubor Praha. v roce 1958 založil v Horní Bříze soubor Úsměv, který vede již ... - nu, počítej, čtenáři! - Tyhle soubory prošel s puklíkem, houslemi, violou a kontrabasem, a když bylo potřeba, zastoupil i choreografa. Je dlouholetým členem programové rady Chodských slavností, Mezinárodního dudáckého festivalu Strakonice a Ústředního poradního sboru pro lidovou hudbu. Nedávno byl přijat do řad Svazu českých skladatelů,[/]

z čehož vyplývá, že i komponuje; napsal např. jen na 800 úprav lidových písní. Také sbírá a všechno; podobně jako rytíř Jan Jeník z Bratřic. A má s tím, stejně jako on, také velké problémy s mravokárci! - Jako dudák nahrál v rozhlase a v televizi tolik věcí, že už si je ani nepamatuje. Hudební skladatel Jan Málek pro něj dokonce napsal Koncert pro sólo dudy, smyčce a bicí, který je archivován v plzeňském rozhlase, ale několikrát se již hrál i na veřejnosti. v Čs. roz[/]hlase Plzeň asistoval u zrodu pěveckého sboru Česká píseň a Plzeňského lidového souboru; nejprve zde působil jako dudák pod Miroslavem Šmídem a Zdeňkem Lukášem a od roku 1955 zde pracuje jako redaktor, který si vymyslel bájný pořad Hrají a zpívají Plzeňáci, za jehož "nečeský název" byl nejprve kritizován a později oslavován. Jeho redakce folklóru se stala "folklórním centrem" západních Čech a měla od samého počátku jediné krédo - obklopovat se moudrými a schopnými lidmi, Bláhu získal do rozhlasu Lukáš, Bláha zase Jaroslava Krčka, a ten svoje spolužáky z kompoziční třídy Kabeláčovy - Svobodu, Slimáčka a Málka. Tak vznikla "plodná líheň plzeňská". Bláha, zprvu za dirigentským pultem zaskakující, je tam čím dál častěji, byť nerad. Ví však jednu důležitou věc, že má-li dirigent nahrát lidovou píseň či tanec, nesmí to být jen dirigent. v krvi mu musí klokotat vedle umu i vědění a láska k věci.


      Ano, Zdeněčku, je to tak: Nesmí to být jen dirigent, v krvi mu musí klokotat vedle umu i vědění a láska k věci. A že tobě klokotá, o tom svědčí nejen tvé jadrné, niterné a láskyplné muzikantství, ale i tvá činnost publikační: o chodské muzice a lidové pisni, o české lidové hudbě, o souboru Úsměv aj.

219


      Já mám spíše dojem, že po této stránce toho po mně moc nezbude, protože z 99 % jsem svou plodnost psavce věnoval rozhlasu, což znamená, že všechny ty popsané papíry leží zaprášeny v našem archívu. Připomínám, že ty mnohaleté rozhlasové cykly se jmenovaly Země zpívá, Klenotnice lidové hudby, Píseň v srdci zrozená a Cesty za folklórem.
      Ale teď už pojďme k našemu tématu. Je naprosto pregnantně vytyčeno, takže mi nezbývá, než klást ti ty nejjednodušší otázky. Proč sis vybral právě jukačky, lendlery a štajdyše?
      Jsou to totiž takové hudební projevy, které sběratelé minulosti opomíjeli. A zřejmě neprávem. Vezměme nejdříve jukačky, které se dodnes udržují v Postřekově, v Klenčí a na Dílích. Překrásně je zpívají Oldřich Heindl s Albertem Švecem, Barbora Kuželková se svým synem, tetička Beranová, Jakub Kuželka a další.
      Co se ale vlastně tím jukáním rozumí?
      Je to něco jako jódlování. Jukání sem přinesli z Bavor zemědělští dělníci a světáci. Když cizí, tvrdá melodika neodpovídala vypěstovanému hudebnímu vkusu zdejších lidí, pokoušeli se roubovat zajímavé jódlování na domácí písničky. A jak vidno a slyšno, povedlo se to. Chodské jukání oproti bavorskému jódlování je daleko střízlivější, používá falzetu (juknutí) mnohem řidčeji, a to jen pouhým naťuknutím[/]

s okamžitým návratem do normálního rejstříku. Jódlování i jukání se tvoří stejným způsobem. Zpěvák přestupuje na tyto vyšší tóny z hlasového rejstříku hrudní rezonance částečným stisknutím hrdla a zúžením hlasové štěrbiny tak, že se rozechvěje jen část hlasivek.
      Tak to by bylo o jukání po stránce - řekněme - technické. Jak by se však asi jukačky daly charakterizovat co do stránky skladebné?
      Většina jukaček má svou vlastní zpívanou dohrávku, kterou si obvykle zpěváci sami vymýšlejí. Pokud ji od někoho převezmou, po čase ji změní tak, že by ji sám autor nepoznal. Délku a hodnotu dohrávky určují tvůrčí schopnosti lidového umělce. Někdy také bývá dohrávka pouhým opakováním melodie písně; jen text se zamění za různé dobře[/] znělé slabiky - tjétlatý, holadatydaty, holdakůkůků, holtarádyjáda atd. Některé jukačky bývají dosti obsáhlé, například Naše Káče pláče (Antologie chodské lidové hud by. Supraphon 1971), a jejich zápis bývá i pro zkušeného sběratele těžkým oříškem. Časté zrychlování, či zvolňování, koruny, přírazy - to vše znesnadňuje sběratelovu snahu vtěsnat rychle plynoucí melodii do určitých taktů.
      A ještě nám prozraď, kdy se jukačky zpívají?
      Jukačky nepatří mezi taneční písně, zpívají se většinou ve společnosti, zanotují si je - strýčkové v šenkovnách, mladí o přestávkách u muzik. Prostě řečeno všude tam, kde zpěvák na sebe chce upozornit a ukázat kus zdravého furiantství.

220


      A nyní pár slov k písním tanečním, nejdříve k lendleru. O něm se například v Malátově slovníku můžeme dočíst, že je to tanec do kola v tříčtvrtečním nebo tříosminovém taktu klidného pohybu, oblíbený u obyvatelstva v Horních Rakousích. Je to tak?
      Maláta v tomto případě poněkud doplníme: Lendler patřil k nejoblíbenějším tancům ve střední Evropě. Je také důkazem, že zejména starší formy hudebně tanečního folklóru měly v tomto prostoru značně univerzální charakter. Obecně řečeno: lendler je starším typem třídobých - původně improvizovaných tanců, jejichž četné obměny[/] najdeme v Rakousku, v Bavorsku, ve Švýcarsku, v Čechách i jinde. Slezsko může být pokládáno za nejvýchodnější oblast výskytu těchto tanců - tvrdí František Bonuš, o čemž lze možná diskutovat. Po stránce pohybové lendlery vždy provázely bohaté krokové variace, různé obcházení, proplétání rukou a obtáčení tanečníků. Tančily se do výšky i v podřepu. To záleželo na fantazii a technické dovednosti tanečních párů. Bohužel, postupem času docházelo ke zjednodušování tanečních figur, a to zejména pod vlivem valčíku, popřípadě u nás sousedské. Dá se však říci, že hudba přežila tanec a zachovala se v ži[/]vé lidové tradici dodnes. Jinak byl lendler vlastně předzvěstí vše zaplavující vlny valčíku.
      Měli bychom se to pokusit nějak datovat: Kdy a jak se k nám lendlery dostávaly?
      Lendlery k nám postupně pronikaly v průběhu 19. století, rychle zde však nacházely živnou půdu. Hrály je všechny druhy muzik hudecká, štrajchová, dudácká a později samozřejmě i dechová. Lendlery byly pro venkovské hudební prostředí něčím zcela novým. Českému sluchu libě zněly a český temperament sváděla jejich vervní rytmika a virtuozita k bujnému veselí. Muzikanti si je rychle osvojovali a předávali jeden druhému. A tak ještě dnes hrají klarinetisté, houslisté, trumpetisté a další instrumentalisté "ze svých" zvláštních sešitů. Tyhle sešitové party přecházejí z generace na generaci. Je samozřejmé, že venkovští muzikanti bez znalosti not byli odkázáni na paměť. Ti, kteří prošli vojenskými císařskými kapelami, si je však opisovali. Lendlery, které nastoupily po našich zemích variabilní pouť, se neustále omílaly, vybrušovaly; melodicky i rytmicky proměňovaly. Tímto složitým procesem dostávaly také nový, počeštělý charakter. Ovšem nechci tvrdit, že se u nás nehrají také bavorské nebo tyrolské lendlery. Vždyť je jich po notýscích a sešitech muzikantů nespočetně. Vedle nich najdeme však stovky takových, které nikoho nenechají na pochybách, že vyrostly

221

z české půdy. I když tyto instrumentální skladbičky čerpají z původní cizí formy (berou si například předtaktí), přece jenom jsou melodicky jiné, - vyrůstají z jiných kořenů. Většinou se jimi chce lidový muzikant blýsknout před svými spoluhráči a tanečníky. v minulosti měla každá muzikantská parta svoje lendlery a obrátky, které žárlivě střežila. Obrátka je mezihra kterou hraje celá kapela (někdy v melodických nástrojích unisono) mezi jednotlivými nebo několika za sebou jdoucími lendlery.
      Všiml jsem si, že obrátka bývá zpravidla rovněž předzvěstí jiné tóniny anebo přechodem do jiné tóniny.
      Ano, a má svůj význam pro dynamické zpestření. Svým fortissimem stojí v kontrastu proti sólové hře lendlerů u jednotlivých nástrojů. Obrátkou se zpravidla vždy začíná další série lendlerů. A není snad dobrého tanečníka, který by nepocítil při lendlerech živelnou radost, touhu zatancovat si, zadupat či zavýskat. To štajdyš je něco jiného, i když mnoho muzikantů si často plete lendlery se štajdyši. Štajdyše však snadno poznáme podle toho že na naší české straně se vždy zpívají. Jsou to tedy melodie podložené textem, kdežto lendlery jsou po hudební stránce ryze instrumentální projevy. Po stránce hudební je sice mezi štajdyši a lendlery blízká příbuznost (velké melodické intervaly, předtaktí apod.), ale svou vazbou ke slovu se navzájem ostře odlišují.

222


      Zdeňku, a ještě pár slov na závěr - třeba k interpretaci a charakteru lidové hudby západních Čech.
      Jako dudáka mne velice mrzí, že se dnes pěstuje převážně velká dudácká muzika - dvoje dudy, dva klarinety,, housle hrající harmonickou přiznávku a kontrabas. Vždyť takové spojení jako jsou dudy a housle zní překrásně a oba instrumentalisté zde mohou bravurně ukazovat svoje umění. Vzpomínám na vzácné spojení dudáka Josefa Režného s houslistou Milanem Švecem, jejichž báječné nahrávky vlastní plzeňské rozhlasové studio. A co małá selská muzika? Es klarinet housle a dudy - obsazení datující se na Chodsku od třicátých let minulého století až do začátku druhé světové války. Naštěstí i dnes tuto lidovou polyfonii selského tria pěs[/]tují například domažličtí Konrádyovci. Klarinet zde hraje nejvyšší první hlas a základní melodii zdobí průchodnými tóny, obaly, nátryly, přírazy a někdy i rychlým opakováním téhož tónu. Houslista neboli houdek vede druhý hlas v terciích, sextách, nebojí se ani kvarty či kvinty, nevyhýbá se ani sekundovým či septimovým postupům. Dudák se svou prodlevou dudáckého huku harmonicky zaokrouhluje výsledné souznění a na melodickou předničku variuje svým vlastním způsobem základní melodii písně. Je to polyfonní předivo svobodně vedených nástrojových hlasů, které zvláště vyniká při rychlejších kolečkách a tancích s proměnlivým taktem, jimž se na Chodsku říká zelený kúsky. Pěkná muzika! Šilhat po velkém obsazení není vždy ku prospěchu.

VÝSTAVA

Ilustrácie Petra Hulyna. [obsah]

Výstava v Dome sovietskej vedy a techniky v Prahe (apríl 1983) a Dome československo-sovietskeho priateľstva v Bratislave (máj 1983)
      Užhorodský maliar Petro Hulyn patrí medzi popredných ukrajinských ilustrátorov. Ilustroval už tak[/] mer tridsať kníh, z ktorých mnohé boli odmenené na republikových a všezväzových výstavách. Zameriava sa takmer výlučne na ilustráciu detských kníh s folklórnou tematikou.
      Folklórna tematika dominovala i na jeho dvoch výstavách v Československu - v apríli v Prahe a v máji v Bratislave. Na týchto výstavách bolo exponované viac ako 150 ilustrácií P. Hulyna z posledných rokov jeho tvorby, medzi iným aj 22 ilustrácií k Českým ľudovým piesňam, riekankam a hádankám (Kyjev 1979) a 16 ku Slovenským ľudovým rozprávkam (Kyjev 1982).
      Svojimi prácami sa autor predstavil nielen ako umelec svojrázneho štýlu, ale 'aj ako dobrý znalec národopisných reálií. Jeho ilustrácie prekypujú národopisnými detailami, avšak tieto detaily nikdy nie sú samoúčelné, vždy tvoria iba pozadie zobrazovaného deja, zdôrazňujúc národnú alebo regionálnu špecifiku diela. Ilustrujúc rozprávky národov sveta, autor sa nikdy nesnažil kopírovať odbornú národopisnú a inú literatúru, ale cestou umeleckého stvárnenia podal jej vlastnú interpretáciu, harmonicky skĺbenú s interpretáciou ilustrovanej rozprávky.
      Je pochopitelné, že v ilustráciach P. Hulyna sú najlepšie stvárnené ukrajinské národopisné reálie, dôverne mu známe z útlého detstva. Sú to akoby živé spomienky na detské roky.
      Veľmi zaujímavé sú Hulynove reminiscencie na národopisné mate riály ukrajinských folkloristov V. Hnaťuka a F. Potušňaka.
      Hulynove výstavy v Československu sa stretli s veľkým záujmom verejnosti a prispeli k lepšiemu poznaniu sovietskeho moderného umenia. Mikuláš Mušinka

223

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Nález pamětní listiny z roku 1849 v Petrově (okr. Hodonín) [obsah]

V červnu 1981 byla při bourání starého rodinného domku v Petrově č. 51 (nynější majitel Miroslav Vašek) nalezena pamětní listina z roku 1849. Listina byla uložena v hliněném hrnku přikrytém pokličkou, který byl zazděn do uličního traktu hliněné pěchované zdi široké 50 cm, asi 100 cm nad úrovní ulice. Nalezené zbytky textilie na vnějším povrchu hrnku svědčí o tom, že byl před uložením zavinut do lněného nebo konopného plátna. Listina byla zapečetěna v archu nepopsaného papíru pečetidlem s inciálami A W (Antonín Vepřek). Jde o dvojarch, v místě přeložení značně poškozený vlhkem a nečitelný. Text listiny je psán latinkou, některé údaje v závěru jsou psány česky švabachem.
      "Pochválen bud Ježíš Krystus! (další text je poškozený)
Tato chalupa je založená od majetníka Jiříka Kroutila, dobrého gajdoše a poctivého a wěrného muže, w roce po nar. Krysta 1849 w měsíci kwětnu. Takowouto nabijeli následující Znorowané jménem: Jan Tomek, Frant. Ben..., Anton Knotek, Ant. Bílek, Anton Zajíček, Josef Čunčík a Jan Káčerek s Petrowa N 41.
      Za panowání císaře Františka Josefa který jsa 18 lety po swém strýcowy Ferdinandowy tohoto roku císařstwí přijal. Za arcibiskupa Maxmiliana Domerau, Děkana Strážnického Ignáta Práta a našeho faráře od Panny Marie.... (dále následuje téměř nečitelný text se jmény radních, obecního písaře) .... sáčích Ondřeje Harašty N 50 a Josefa Šebesty N 53, plesníka mého souseda Jána Martinka N 39, Mináře Frant. Lasaka N 67 a kowáře Ján Swobody. Zwolenowských předstawených Tomáše Kočwary jakožto pudmistra N 40, úřadu Jozef Stránskýho N 3 a Jana Krše N 4. Tato obec se jmenovala až do roku 848 Bobalow.
      Pan hrabě se jmenowal Filip z Magnis jenž roku 848 po swém strýčkowy Franz Magnis toto panstwý přijal a roku 849 z Oktawijou hraběnkou z .... w staw manželstwí wstoupil. Toho času je wrchní Jozef Ganser, Duchodní Pitch....
(dále jména panských úředníků: Obora, purkrabí Čermák, "Misliwec v bažantnici", hajný). Další text pojednává o revolučním roce 1848 ve Vídni- (svolání sněmu, udělení konstituce - "Konstitucý jménem Oktroirka") .... Toho roku přestala poddannost, robota, desatky atd. za náhradu malou w penězých. Ten samý rok nebylo ani wydet střibrných peněz, a málo kupráku jen šli sa[/]


Hrnek s pokličkou. Petrov, okr. Hodonín. Foto J. Uherka 1981.

me Banknoty a z tech 1 rýnskowé se museli na čtwrtky trhat, ponewádž drobných nebylo. Wšady bylo powstáni .... (poškozený text mluví o zřízení republiky ve Francii, popisuje revoluci v Německu a Itálii, pokus o svržení papeže Pia, revoluci za Košutova vedení v Uhrách; dále následují nečitelné údaje o cenách obilí, vína a piva) ....
Roku 848 byla Praha bombardowana i Widen.
Totoho majetníka tej chalupy manželka se jmenuje Anna rozená .... ze Zwolenowa. Tito manželé zanechali dítky Jana, Pawla a dceru Bětu.
(následuje odporučení do boží ochrany, mrtvým věčné odpočinutí) W Petrowě dne .... srpna 849. - Ant. Vepřek, Učitel."

224


Pamětní listina z roku 1849. Petrov, okr. Hodonín. Foto J. Uherka, 1981.


      Listina uvádí z hlediska národopisného několik zajímavých údajů a názvů. Jméno majitele domu se vyskytuje dosud v Petrově i v sousedních Sudoměřicích (nářečová podoba Krůtil). Důležitý je údaj o jeho - snad vedlejším - zaměstnání gajdoše. Existence gajdošské hudby na Strážnicku a vůbec širším Slovácku je sice všeobecně známá,1) ale o konkrétních nositelích v Petrově se prameny nezmiňují. Jde pravděpodobně o jednoho z posledních představitelů, ne-li posledního (pokusíme se příležitostně ověřit jeho nacionálie v matríce). Další zajímavostí je údaj o stavbě domu pomocí pěchování (nabíjení). Tato technika je na Slovácku rovněž všeobecně doložená,2) ale důležité je její přesné datování k roku 1849. Podle dochovaných zbytků zdí tvořila stavební materiál černohnědá ornice bez příměsi slámy nebo plev, v tomto případě ne tedy více obvyklá žlutá nabíjenice. Při stavbě domu nešlo patrně o sousedskou výpomoc, ale o práci námezdních, snad profesionálních dělníků z nedalekých Vnorov.3) Stavení v podobě písmene L představuje běžný rovinný typ domu v okapové zástavbě ulicovky. Dispozičně je uspořádáno tak, že do ulice vede jedna místnost se dvěma okny a průjezd. Připomíná dělený typ domu, ale v tomto případě jde patrně o šířku závislou na velikosti parcely v tehdejší okrajové části osady.
      V části o zřízení obce a jejím "úřadu" jsou zajímavé zmínky o

225

"sáčích" a plesníku. Sádčí patřili mezi důležité obecní funkcionáře: určovali ("sadili") ceny a rozhodovali o mezních sporech - zasazovali mezní kameny, tzv. sády.4) Plesník byl představený rybářů na vesnici, v městech cechmistr rybářského cechu. v Petrově bylo početné společenství rybářů - jako ostatně ve všech pomoravních vesnicích a městech - u udrželo se ještě do nedávné doby (část obce má dodnes název Rybáře)5)
      O názvu obce se dočteme ve Vlastivědě moravské: osada Zvolenov byla založena roku 1514 bratřími Janem a Bartolomějem ze Žerotína, majiteli strážnického panství. Během 1. poloviny 16. století byla přejmenována na Bobalov. Teprve ministerským výnosem z 5. května 1848 byl změněn název Bobalov na původní Zvolenov a osada byla později sloučena s Petrovem.6) v lidovém podání se však dosud objevuje název Bobálov. Pisatel listiny učitel Antonín Vepřek působil v Petrově v letech 1835-1872.7)
      Údaje o robotě a revolučním roce 1848 jsou všeobecně známé a mají charakter soudobých kronikářských záznamů.
      Nalezený jednouchý hliněný hrnek má mírně hruškovitý tvar, okraj vně vyhnutý se žlábkem, dno odsazeno patkou. Na podhrdlí má tři rýhy, okraj je uprostřed opatřen hubičkou. Vnější povrch je režný, uvnitř je poléván žlutě, na okraji zeleně (rozměry: výška = 10,5 cm, průměr okraje = 9,5 cm, průměr dna = 6,5 cm). Hliněná poklička[/] je režná, uprostřed má nízkou válcovitou úchytku (rozměry: výška = 3 cm, průměr = 9,5 cm). Oba výrobky představují běžný inventář tehdejších domácností, svým provedením a materiálem jsou shodné s keramikou 19. století ze Strážnice, kterou známe z příležitostných archeologických nálezů.8) Místem výroby bude pravděpodobně blízká Strážnice, která byla až do poloviny 19. století důležitým hrnčířským střediskem.
      Při datování keramiky se můžeme opírat o mezní datum 1849 a stav opotřebovanosti hrnku, který nese stopy poměrně intenzívního používání v domácnosti, Domnívám se, že dataci obou nálezů můžeme klást do desetiletého období 1840-1849.

Poznámky
1.
      O petrovském a vnorovském gajdoši se zmiňuje V. ÚLEHLA: Živá píseň. Praha 1949, str. 219.
2.
      Srov. O. MÁČEL - J. VAJDIŠ: Slovácko. Praha 1958, str. 36 ad.
3.
      Profesionální pěchování uvádí J. JANČÁŘ: Zemědělská usedlost na Slovácku v 18. století. Český lid 51-1964, str. 76 ad.; týž, Archívní doklady k dějinám lidové kultury na Slovácku. Národopisný věstník československý VVI, 1970-71, str. 268-9.
4.
      Srov. J. SKÁCEL: Čtení o Strážnici. Strážnice 1965, str. 77.[/]
5.
      Srov. J. MJARTAN: Ľudové rybárstvo na československom Pomoraví. Uherské Hradiště 1967, str. 16-17, 107.
6.
      Srov. F. DVORSKÝ: Strážnický okres. Brno 1914, str. 479-80.
7.
      Byl to "ryzí vlastenec, muž všeobecně vážený". Srov. F. DVORSKÝ, c. d., str. 392.
8.
      J. PAJER: Nález keramiky z 19. století ve Strážnici. Strážnice 1982. Jiří Pajer

Vystěhovalci ze Skalice, okres Znojmo [obsah]

Skalice je nevelká zemědělská vesnice. Podle sčítání z roku 1890 měla 522 obyvatel, v roce 1921 pak 573 obyvatel. v poslední třetině 19. století se ve Skalici rozšířila výroba perleťových knoflíků po domácku. Tato výroba odčerpávala dost pracovních sil především z chalup, a tak jen menší část chudiny pracovala jako zemědělští dělníci v místním velkostatku nebo u středních rolníků, popřípadě si našla práci ve Vídni, v Brně, ve Znojmě, aj.
      Do ciziny se proto vystěhovali jen jednotlivci, kteří si pozorně všímali života v novém prostředí. O svých poznatcích a dojmech psali svým příbuzným ve Skalici, z jejich korespondence, z pozůstalostního řízení, z fotografií i z vyprávění skalických občanů víme nejednu zajímavost z národopisu cizího i domácího.

226


Obyvatel kmene Masango.


      Na konci minulého století se do obce Rabčaně u města Derventa v Bosně odstěhovala početná rodina Josefa Jaši (pocházel ze sousedních Morašic) a jeho manželky Žofie Semotamové, pocházející ze Skalice. Po jistě nesnadných začátcích a usilovné práci měli Jašovi v roce 1910 statek o výměře 36 hektarů polí, luk a lesů v odhadní ceně 15 000,- korun. Pro srovnání uvádím, že v té době stála např. motorová mlátička na obilí 1910,- korun (v roce 1932 stála 20 000,- Kč).[/]
      Jen dva nejstarší Jašovi synové se věnovali zemědělství, tři další byli řemeslníky (obuvník, kovář, tesař); čtyři děvčata byla ve službě ve městech, a proto se chtěla dobře oblékat. Jedna z nich, Terezie Jašová, psala proto svému strýci Matěji Semotamovi do Skalice č. p. 98 toto: "Vyřiťte tetičce Alžbětě ... jestli má po naší babičce posud ten velký šátek modré barvy s červeným prošíváním, by byla tak laskava a mě jej po tatínkovi zaslala, neboť ona zajisté ... ho nenosí a u nás v Bosně bychom si ho vážili ... (v Bosně) se může nositi móda třeba sto let stará. Zde je vidět kroje z celého světa."
      Před pivní světovou válkou byl dokonce jeden z Jašových synů ve Skalici na dovolené v uniformě příslušníka bosenského pluku. Byla to jistě pro skalické senzace vidět rakouského vojáka s červeným fezem a přitom česky mluvícího.
      Během druhé světové války přestaly styky Jašových se starou vlastí pro složité vnitropolitické poměry v zahraničí i u nás. Až několik let po druhé světové válce se snažili příbuzní Jašovy z Jugoslávie navázat osobní spojení se svými příbuznými v Morašicích, ale bezúspěšně. Je to jistě škoda pro obě strany.
      Těsně před první světovou válkou se do Skalice přistěhovala rodina pekaře Jiřího Kučery, mající dva syny a dceru. Starší ze synů Jan se vyučil v Moravských Budějovicích zámečníkem. Sotva se vyučil, musel na bojiště první světové války.[/] Po jejím ukončení "vojákoval" ještě nějaký čas na Slovensku, na Dunaji, kde se nejraději prodíral pobřežními houštinami s karabinou v ruce a slídil po jelenu. Jeho druh, Gabriel Vančura ze Skalice, mi o něm napsal, že byl stále někde v křovinách. Uvedené prostředí jako by předznamenalo jeho pozdější pobyt v tehdy polofeudální a mnoho národnostní Habeši.
      Ve sčítacích operátech z roku 1921 je uváděn Jan Kučera jako "toho času nezaměstnaný", proto není divu, že odešel do ciziny po poradě s tehdejším skalickým vládním komisařem a řídícím učitelem Karlem Kořínkem. Jan odejel nejdříve do Egypta a pracoval tam ve strojírnách. v Egyptě se mu nelíbilo, a proto odešel do Adis Abeby, kde žil od roku 1923 do 1966.
      V hlavním městě polofeudální země neměl Jan Kučera záviděníhodné postavení: řemeslníci zde nebyli v žádné vážnosti. z fotografií víme, že z koníčků provozoval včelařství a lov, např. v okolí jezera Abaya, které také jen náhodou se na poštovní známce dostalo Kučerům do Skalice. Na ní jsou vidět krásně domorodé (galské) loďky s rybáři i okolní kopcovitou krajinou. Přesnější údaje o Janově pobytu v Adis Abebě byly jistě v dopisech, které do Skalice zasílal svému bratrovi Josefovi. Ty však byly v létě 1979 zničeny.
      Je však zachováno 18 dopisů zaslaných do Skalice v souvislosti s pozůstalostním řízením (nebyl ženatý) po smrti Jana Kučery, který

227

zemřel v nemocnici v Adis Abebě v roce 1973 na zápal plic. z těchto dopisů víme, v jaké krajině žil a pracoval Jan Kučera od roku 1966, jaké byly jeho hmotné poměry i příčina smrti, a konečně i důvod, proč se do staré vlasti nevrátil (nedostatek peněz), ač po tom nejednou toužil. Chtěl podzim svého života prožít ve Skalici.
      Podle těchto dopisů ani nejbližší jeho přátelé nevěděli, proč se Jan Kučera v roce 1966 odstěhoval z Adis Abeby do divočiny vzdálené od hlavního města Etiopie 600 kilometrů, proč odešel do kraje na rozhraní dnešních států Etiopie, Súdánu a Keni, Jisté je, že Jan Kučera bydlel a tvrdě pracoval na pronajaté kávové plantáži v obci Fanika, okres Mizan Teferi, správní kraj Kaffa, v pravlasti to dnešní kávy. Obyvateli vesnice byli příslušníci černošského kmene Mazongo, kteří se dodnes živí tropickým zemědělstvím, lovem a sběrem lesních plodů včetně divoce rostoucí kávy.
      Podle dochovaných fotografií zaslaných do Skalice víme, jak domorodci klacky vytloukají kávu, na fotografii je vedle rozlehlého přístřešku "farmáře" vidět, jak se suší káva. Další dvě fotografie zachycují černošského obyvatele ve "svátečním". Jan Kučera na druhou stranu fotografie poznamenal: strojí se stejně jak ženy, tak muži skleněnými perličkami". Na druhé fotografii lze vidět jiného obyvatele[/]


Kafičo na trhu, na hlavě má paruku z kozí kůže proti slunci a dešti.

Etiopie; na zadní straně je Kučerova poznámka: "Kafičo na trhu s přilbou (parukou) z kozí kůže proti dešti a slunci jako klobouk!"
      V takovém tedy kraji žil Jan Kučera, v kraji plném lesů a travin, jehož největší nevýhodou (podle dopisů) bylo, že sem nevedla žádná silnice, jen jedna polní cesta špatně sjízdná, po většině roku bahnitá, po které jen v době sucha jezdila těžká nákladní auta, která svážela do Adis Abeby do pražíren a skladů cennou kávu. Káva se ovšem také každý rok neurodila stejně v roce 1973 byla sklizeň kávy minimální.[/]
      Jan Kučera jako chudý do Etiopie odešel, tam relativně slušně žil, pokud mohl pracovat. Jakmile přišlo stáří a nemoci, veškeré sny a naděje vzaly za své.
      Před první světovou válkou se poznali v městečku Miroslavi na okrese Znojmo Jindřich Pražák, obuvnický tovaryš z Biskupic (okres Třebíč) a služebná Marie Löfflerová ze Skalice, nar. 1894. Marie Löfflerová byla dcerou Františka Löfflera, soustružníka perletě, majícího ve své chalupě č. p. 85 ještě šest synů.
      Jindřich Pražák odejel před první světovou válkou do Kanady na pozvání svého bratra Jana, který měl v okolí hlavního města provincie Alberta Edmontu farmu. Podle vyprávění, které jsem nedávno slyšel od Otakara Löfflera ze Skalice, odejela jeho sestra Marie do Kanady v roce 1925, vdala se tam a měla dvě dcery. Celá rodina žila na farmě spokojeně až do doby, než je, drobné farmáře, banky zlikvidovaly. Marie Pražáková-Löfflerová dodnes žije v Edmontu u své dcery zaměstnané na poště. Korespondence s ní není dochována.
      Závěrem bych chtěl poukázat na důležitost využití korespondence i obrazového materiálu k poznání života našich krajanů v zahraničí včetně národopisu cizího i našeho. Je myslím, nejvyšší čas tuto korespondenci zpracovat nebo ji aspoň získat pro archívy. Zdeněk Šípek

228