národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1969 - ČÍSLO 2

ÚVAHA O VÝROČNÍCH OBYČEJÍCH A LIDOVÉM DIVADLE [obsah]

Bohuslav Beneš, katedra české literatury FFÚJEP, Brno
      Pojetí lidového divadla je v soudobé folkloristice značně široké a zahrnuje jak jednotlivé scény a výstupy v obřadech a obyčejích, tak i barokní sousedské divadlo a do jisté míry i pololidovou tvorbu hanáckých oper.1 Je třeba říci, že tato představa se poněkud liší od současného užívání termínu "lidové divadlo" mezi profesionálními divadelníky, kteří pod vlivem moderních inscenací, zahájených u nás před válečnou objevnou činností E. F. Buriana, považují za lidové divadlo převážně jen tzv. sousedské divadlo barokního období, jehož "model" byl obecně znám.2 Není pochyby, že zvýšený zájem současných divadelníků a zvláště několik zdařilých kreací J Kopeckého na brněnské scéně v posledních několika letech vede současně k jistému zamyšlení nad staršími nebo jinými formami lidového divadla a jeho jednotlivými vývojovými stadii. Tento zájem je nejčastěji motivován literárněhistoricky a často spojen s precizní textologií, méně již folkloristicky.3
      V této souvislosti se naskýtá otázka, jaké konkrétní formy mají ty jevy, které bychom dnes mohli [/] nazvat lidovým divadlem v uvedeném širokém smyslu a jaká je jejich funkce a tvar v soudobém lidovém společenství především ve folklórně živých oblastech. Přihlédneme přitom k některým materiálům a závěrům, které v posledních dvou letech učinila na hradišťském Dolňácku Eva Večerková.4
      Společenská a estetická funkce lidových obyčejů a zvyků je v současné době do jisté míry na ústupu, alespoň v tom rozsahu, který měly ještě v době mezi dvěma válkami. Společenské změny v letech 1948-1958 a přezírání obyčejů, spojených v mnoha případech s církevními svátky a slavnostmi, vedly zcela přirozeně k jejich nivelizaci; preferování někdy velmi skrovných prvků jednostranně třídně vypjatého charakteru lidové duchovní kultury podávalo nakonec zkreslený obraz o celé situaci. Počet tradičních obyčejů a zvyků se poznenáhlu snižoval a při životě se udržely postupně jen ty, které mají v podstatě zábavný charakter a plní funkci lidové slavnosti, která je oddechovou a společenskou záležitostí celé vesnice nebo několika obcí, které spolu

87

až žárlivě soutěží v efektnosti provedení např. jízdy králů. Zachovávání obyčejů s jistou obřadní závazností má své obhájce a interprety hlavně ve střední a starší generaci, která je houževnatěji udržuje, zatímco příslušníci mladší generace, tj. dvaceti - až třicetiletí se soustřeďují spíše na takové zvyky, které poskytují příležitost k tanci a často k nevázanému veselí.5 Situace ovšem není tak jednoznačná, jak se zdá na první pohled, ale uvedené tendence převažují. Ochotných aktérů - interpretů různých scén v tradičních výročních obřadech a obyčejích je mezi mladými relativně méně.
      Setkáváme se zde se známým Bogatyrevovým pojetím aktivní a pasivní kolektivnosti a s jevy, které postupem doby mění svůj tvar i společenskou funkci. Stejně jako se mění repertoár písní vlivem městské kultury a hromadných sdělovacích prostředků, mění se i pojetí lidových slavností, jejich výběr a způsob provozování, a to jak v souvislosti se společenským prostředím, tak i ve vědomí účastníků a nositelů.6 Na Uherskohradišťsku se např. v současné době z tradičních (původně mnohem početnějších) obyčejů udržely dnes jen dožínky, hody, někde spojené s vožením berana, dále jízda králů, lucijská obchůzka, masopustní obyčeje a zvyky, mikulášská obchůzka, pochovávání basy, štědrovečerní koledování, štěpánské a tříkrálové koledování a velikonoční klepání a šlahačka.7 Většina z nich má charakter obyčeje až zvyku a větší či menší divadelní a dramatický obsah, přičemž posun funkcí a žánrů se u jednotlivých jevů prosazuje různě.
      Hovořím-li o divadelnosti, mám na mysli známýsoubor prvků každého divadelního projevu, k nimž [/] patří přeměna (maska, kostým), rekvizita, výprava, mimika, hudba, dramatický text a režie.8 Tyto prvky jsou ovšem zastoupeny nerovnoměrně, některé zaujímají dominantní funkci a jiné jsou potlačovány. Rozhodujícím momentem divadelnosti obyčejů je dnes intencionální podívaná, "show", které se dosahuje různými prostředky; jedním z nejpůsobivějších je kroj nebo maska.9 U hromadných vystoupení, jako jsou např. hody nebo dožínky, je kroj v některých místech oblíben i u mladší generace. Další nezbytnou složkou divadelnosti je úprava prostředí, jako je stavění máje, vyzdobení místnosti nebo tanečního pódia ve volném prostoru, čímž vzniká jistý druh jeviště, oddělujícího aktéry od obecenstva. Pokud jde o "herce", hovořil bych raději o vystupujících nebo jednajících postavách s určitou organizační (stárek) nebo interpretační (hospodář, vyvolávač) funkcí, neboť nejde o hru - děj v pravém slova smyslu. Vystoupení bývá režijně připraveno a inscenováno organizátory nebo režiséry. kteří rámcově dodržují tradiční postupy, ale nestarají se již o přísné - kdysi až rituální - dodržování např. závaznosti pohlaví interpretů: tak na koních se dnes jízdy králů zúčastňují i děvčata a příprava celé slavnosti už dávno není věcí jen svobodných, ale i "ženáčů". Divadelní prvky v uvedeném smyslu nacházíme v obřadovém či obyčejovém obchůzkovém divadle, jako je přinášení nového léta (obřad až obyčej, pokud se ještě sporadicky vyskytuje), lucie (strašidlo)[)], různé typy koled (štědrovečerní, štěpánská, tříkrálová, velikonoční klepání a šlahačka, masopustní obchůzka s vožením berana), v nichž se jeden výstup, obvykle mimický a zpěvní, někdy pantomimický, opakuje ve fixní textové formě.

88

Z masek a převleků lze na Uherskohradišťsku nalézt soubor masek fantastických (lúca, čert, smrt), jež vesměs vycházejí z oxymoronického spojování vlastností věcí nebo jevů či z religiózních představ, dále zvířecí masky včetně žirafy, slona a velblouda a konečně žertovné převleky tradiční i současné, jako je žid, "cigánka", klaun apod. Tím se z původního fašanku stává něco na způsob lidového karnevalu . . . Také převlek muže za ženu již nemá původní obřadní význam. Masky se doplňují rekvizitami, jež jsou součástí charakteristických rysů postav; některé, jako např. právo, mají dosud věrskou funkci.10 Zajímavé je, že vystupující postavy jsou zobrazovány jen svými nejcharakterističtějšími vlastnostmi, kterými se právě vyčleňují z lidového prostředí. Tak např. žid chřestí penězi, cigánka "vykládá karty", komičnost postav se zdůrazňuje přehnaným gestikulováním nebo slovním projevem. Tyto postupy jsou běžné i v ochotnickém divadle i v sousedských barokních hrách a tvoří podstatu divadelní podívané, scénickou stylizaci vystoupení. Jejich hyperbolizace je při obchůzkových hrách nutná, protože předváděcí prostor je začasté improvizovaný a pramálo oddělený od přihlížejících. Jednoduché gesto nebo intonace či fonetické zvláštnosti ("huhňání cigána") jsou uloženy v podvědomí přihlížejících a slouží jako stabilní součást projevu jistých postav.
      Paralelně s divadelností nacházíme v některých obyčejích a zvycích prvky dramatičnosti, vyjádřené v pokusech o děj a epizodičnost, zvláště však v dialogu a režijním zpracování příslušných textů a písní.11 Do jisté míry je takto dramatizována tříkrálová obchůzka, v níž je někdy náznak konfliktu, spojený s popisem děje. Výrazné dramatické prvky nese po[/]chovávání basy a jízda králů, méně již dožínky a hody, avšak zde všude se dá hovořit o jedné scéně, o jednom výstupu, provozovaném na jednom místě. Domníváme se, že není rozhodující, zda tímto "jevištěm" je sál v hospodě, náves nebo taneční parket u máje. Texty bývají pevně dány, možnost improvizace je poměrně omezená a soustřeďuje se ponejvíce na žertovné až satirické narážky a charakteristiky osob, jimiž se někdy ve vesnici vyřizují osobní účty. Hovoříme-li o dramatičnosti těchto obyčejů a zvyků, nejde v jejich ději zpravidla o vyvolání napětí v literárním smyslu, nýbrž o přejímání a jakési pokračování středověkého pojetí divadla jako volných scén statického charakteru.12 Tato popisnost děje a sestavování jakýchsi "živých obrazů" má blízko k pololidové tvorbě a selskému baroknímu divadlu 18. století a ve folklórním prostředí současně svým způsobem volně souvisí s dramatizačními postupy, užívanými zkušenými vypravěči pohádek, vyprávění ze života a s dramatizovaným přednášením balad.13
      Těmito průhledy se dostáváme k poměrně složité otázce posunů druhů a zvláště žánrů v současných obyčejích a lidovém divadle.[14 ] Divadelní žánr, stejně jako jiné folklórní jevy, se realizuje při samotné interpretaci, stejně jako píseň nebo pohádka je vlastně písní nebo pohádkou teprve při přednesu, na němž se podílejí komplexně všechny složky slovního, pohybového, slovesně intonačního či nápěvového charakteru. Pojetí žánru vzniká často až při snaze o teoretické třídění a zařazení příslušného jevu, zatímco interpreti nebo informátoři sami mají ve svém povědomí poněkud jinou představu. Obřad, jehož časová nebo prosperitní závaznost se sice sub

89

jektivně pociťuje, ale dnes již veskrze neplatí, se mění v obyčej, který může mít i divadelní, i dramatické prvky, zatímco ve zvycích jsou divadelní prvky zřejmě dominantní. Domnívám se, že platí jak vývojová řada "obřad-obyčej-divadlo", tak i "obyčej-zvyk-divadlo", přičemž toto divadlo je i podívaná i dramatická záležitost podle toho, jaké strukturní složky jsou v něm zastoupeny a které z nich převažují.15
      V předchozích úvahách jsem naznačil, že dějovost, dramatičnost obyčejů a zvyků závisí na dramatičnosti samého textu, především na dialogu. Vskutku se setkáváme s výstupy, v nichž je děj nesen rozhovorem dvou nebo více jednajících postav. např. v dialogu při pohřbívání basy nebo v jízdě králů. Avšak ani v těchto případech nemůže být děj příliš složitý již proto, že výstup je součástí celé lidové slavnosti, při níž se různým způsobem rozptyluje pozornost, často se zavdává a všeobecné veselí nutí vystupující k maximálnímu soustředění.
      Při obchůzkových hrách, jejichž vnější formové příznaky jsou obsaženy i ve vystoupení vyvolávačů při jízdě králů, se obvykle zpívá (a zpívala) jedna až tři písně, při fašanku navíc spojené s tancem, což se stereotypně opakuje po celé vesnici.16 Divadelní prvky, převažující ve struktuře těchto tvarů, mají současně utilitární funkci, neboť cílem obchůzek všech typů je snaha získat odměnu, i když původní záměr byl obřadní, prosperitní. Dnes jde již víceméně o zábavné výstupy, poskytované za úplatu v penězích nebo v naturáliích. Tento formový vnější příznak folklórního jevu lze srovnat s obdobnými vystoupeními z oblasti netradiční, pololidové tvorby [/] kramářských zpěváků, loutkářů nebo komediantů, kteří své výstupy také předváděli za odměnu v nějakém širším rámci slavnostní příležitosti, např. pouti nebo jarmarku. Je ovšem zcela samozřejmé, že jde pouze o formální sounáležitost, protože vystoupení tohoto druhu nebyla nikdy součástí lidového obyčejového povědomí a šlo v nich o jinou společenskou a významnou funkčnost.17 k dalším divadelním prvkům obchůzkových ber patří také poměrně nerozsáhlé texty, které navazují na tradiční dvojverší typu aa bb cc nebo na běžné asonance s rytmickými trojslabičnými klauzulemi, známými z některých starších českých textů jako specifické typy mluvního verše.18 Tyto projevy, ať již v řeči vázané nebo v próze, se přednášejí s ozdobným patosem, jehož míra závisí na nadání i okamžitém fyzickém a duševním stavu interpreta.
      Jednotlivé vystupující postavy předvádějí své texty různě, podle příslušného druhu obyčeje. Jednoduchých písní se užívá v tříkrálové obchůzce, v obchůzkách velikonočních a masopustních, recitativ má své místo ve velikonočním říkání při šlahačce a ve výstupech "faráře" a "kostelníka" při pochovávání basy. Některé veršované projevy, jako např. vystoupení praporečníka v jízdě králů, se prostě jen odříkávají, jiné se rytmicky skandují - sem patří např. výkřiky vyvolávačů při témže představení. Některé texty se "dramatizují": účinkující mění hlas, huhlají, mluví dutě nebo napodobují např. židovskou výslovnost a nosové zabarvení (fašank).
      Pro lidové divadlo v obecném pojetí je příznačný divadelní dialog, který se odehrává mezi vystupující postavou a divákem. To se týká zvláště jízdy králů,

90

kdy aktéři reagují na poznámky diváků. Řada výstupů obsahuje ,,jevištní" dialogy postav mezi sebou (pochovávání basy) nebo s vybranými představiteli publika, kteří jsou tak vtahováni do "děje" (když např. praporečník žádá o povolení jízdy králů předsedu MNV nebo "ministři" o svolení otce dát jim syna za krále). Při hodech probíhají dialogy dvou i více postav (podstárek-mladší stárek-starší stárek-stárky) nebo dialogy mezi vystupující postavou a sborem. Většina těchto dialogů relativně retarduje děj.
      Používané jazykové prostředky slouží převážně k dosažení komického nebo satirického účinku. Patří sem zvláště zařazování latinských zkomolených slov ve vystoupení "faráře" v masopustním pochovávání basy, parodie jiddiš, řada vulgarismů a expresívních slov. Hledí sem i různé slovníkové moderniza­ ce, kdy se s tradičním textem mísí současné technické pojmy.19 Zcela specifické je vyvolávání při jízdě králů, které se skládá z dvoj až čtyřverší, v nichž první část bývá obraznou antitezí nebo paralelismem druhé, významově konkrétní výpovědi. v řadě metafor a přirovnání se ponejvíce objevují známé obrazné projevy z lidových lyrických písní nebo říkadel, stejně tak jako řada zdrobnělin nebo naopak hyperbolizací. Tyto projevy jsou folklorně nejčistší a znamenitě odpovídají regionální slovesné a písňové tradici. k posunům ve výběru slovesných prostředků dochází ovšem i zde. Některé projevy by nás dokonce zavedly až k přitakání zavěrům Jana Mukařovského, jiné by naopak podporovaly jeho oponenty.20
      Domnívám se, že jednou bude nutné věnovat systematickou pozornost literárně teoretickému zhod nocení textů z ústní tradice i jejich písemné fixaci. Pokud jsou zachyceny se všemi průvodními jevy a poznámkami podle požadavků moderního folkloristického bádání, stávají se předmětem nejen etnografického zájmu, ale současně i literárním faktem sui generis. Sepsané texty výstupů při hodech, jízdě králů nebo pochovávání basy jsou zajímavým projevem literárních amaterů, kteří mnohdy velmi pečlivě shromažďují vzpomínkový materiál starých pamětníků k další reprodukci.21 Vedle značné dokumentární hodnoty zachovávají tyto zápisy rozsáhlá výrazová klišé, slovní obraty a přirovnání, čerpaná jak z lidových písní, tak i z pololidové literární produkce starých kalendářů. Patří sem i autobiografie nebo záznamy pohádek apod., sebrané místními nadšenci v terénu a doposud jen málo známé. Jazyková stránka těchto projevů se měnívá podle typu pří slušného záznamu obyčeje nebo zvyku. Tam, kde záleží na zachování starobylé obřadnosti (jízda králů, žádost o povolení zábavy, předávání "práva"), je jazyk těchto projevů ve srovnání se současně užívaným výrazivem archaizovanější a odpovídá přibližně vyjadřovacím prostředkům a stylu veřejných projevů minulé či předminulé generace: "modernizace" textů je spíše jen slovníková, nikoliv stylistická. Ostatní běžné slovesné prostředky projevů pak většinou prozrazují základní vzdělání svých autorů nebo zapisovatelů a někdy i slohové vlivy tradičních lidových vinšů.22
      Mám zato, že s otázkou rozborů uvedených režijních knih a záznamů textů souvisí také otázka lidovosti či pololidovosti podobných písemných podkladů, ať již se týkají obyčejů nebo zvyků nejrůznějšího druhu. Lze uplatňovat názor, že pololidovost má

91

dnes obdobně jako lidové obyčeje a zvyky někde jen zcela formální ráz; naproti tomu však nelze přecházet mlčením společenskou nebo i obřadově-obyčejovou funkci a důležitost, kterou v lidovém vesnickém kolektivu mají tradiční obyčeje a zvyky, jejichž aktivní dodržování je integrální součástí lidového života dodnes.23 Kdybychom poněkud rozšířili pohled z Uherskohradišťska na další oblasti moravskoslovenského pomezí v jihovýchodní části Moravy, viděli bychom, že již sám vztah publika k interpretům výročních obyčejů a zvuků je vztahem často velmi aktivním: mladší učenlivě pozorují a naslouchají, protože jednou budou sami provozovat např. masopustní obchůzku, vyhrazenou především regrutům, zatímco starší kriticky hodnotí z hlediska zkušených aktérů představení mladších. Zatancovat si s "fašančáři" nebo se stárkem či stárkou se ještě stále považuje za čest. Projevit své dramatické nebo divadelní či režijní schopnosti je v mnohých případech dodnes věcí osobní prestiže. A to nehovořím o společenské úloze amatérských a poloprofesionálních souborů, pro něž je často ctí předvést své umění, vyzkoušené dříve doma, na folkloristickém festivalu ve Strážnici.24 v podobných příkladech bychom mohli pokračovat.
      Je tedy lidovost a pololidovost jevem aktivně společenským nebo spíše jen otázkou formy samého literárního či divadelního tvaru? Zdá se, že odpověď leží ně kde uprostřed, protože struktura společenských i uměleckých jevů současného lidového vesnického prostředí podléhá řadě vlivů, u nichž dnes již nelze užívat archaických měřítek tradičnosti folklórního nebo nefolklórního jevu.25 Myslím, že jistou pomůckou při orientaci mezi pojetím "pololi[/]dový-lidový", "popular-folk", "volkstümlich-Volks" může být i dnes autorská nebo režisérská intencionálnost: dá se říci. že autor vystupující jako individuální tvůrčí osobnost, vstřebávající vlivy profesionální tvorby a vedený ve své činnosti snahou o vytvoření relativně samostatného uměleckého tvaru (díla), inklinuje k oblasti pololidové tvorby, zatímco autor, vědomě a záměrně maximálně dodržující tradici - a tedy jí i podléhající - je lidovým autorem v tradičním pojetí. Pololidoví i lidoví tvůrci mají ovšem v současnosti poměrně omezený okruh a dosah působnosti, daný jejich regionalitou a publikačními možnostmi, které se relativně zlepšily teprve v posledních třech - pěti letech. Jejich potenciální činnost se uskutečňuje při skládání proslovů k různým příležitostem, např. k výroční schůzi JZD, při sepisování vinšů a projevů, jež jsou součástí výročních i rodinných obyčejů a zvyků (hody, zarážání hory, svatba, "štandrlování" apod.), až konečně začínají samostatně skládat verše nebo "lidové povídky".26 Stranou prozatím ponechávám otázku uměleckosti těchto textů, neboť je jasné, že k jejich analýze je třeba využít jak strukturalistických poznatků z literární teorie, které právě umožňují hodnotit i neprofesionální umělecké tvary, tak i srovnávacích poznatků z dalších oblastí lidové duchovní kultury včetně rozboru složek mimoestetické a estetické funkce.27
      Ve své úvaze jsem se snažil upozornit na jednotlivé problémy, které se vynořují v poslední době jak v souvislosti s "renesancí" lidových her, tak i v souvislosti s uvažováním o úloze lidové slovesnosti a umělecké tvorby vůbec. Až jednou budeme moci

92

podrobněji prozkoumat i folklórně méně živé oblasti, naskytne se možnost přejít od obecných tezí (nebo naopak pouze konkrétních popisů současného [/] stavu obyčejů a zvyků) k materiálově podloženým srovnáním, z nichž plasticky vyniknou shody a rozdíly.

Poznámky
1.
      Nechci zde podrobně rozvádět definice, o které se pokusili autoři jak v souborných přehledech, tak i ve speciálních pracích. k základním patří zvláště Petr Bogatyrev, Lidové divadlo české a slovenské, Praha 1940; Dějiny českého divadla I, Praha 1968, kap. I s. 15-23 a kap. IV, část 5, s. 280-346 (V. Scheufler, J. Kopecký); Československá vlastivěda III, Lidová kultura, Praha 1968 (oddíl lidové divadlo, s. 292-300, autor doc. dr. Oldřich Sirovátka); Oldřich Sirovátka, České lidové divadlo, Český lid 49, 1962, s. 49-54; týž, Naše lidové divadlo jako předmět studia, ČL 53, 1966, s. 65-70; Nikola Bonifačić Rožin, Grada o narodnoj drami, Narodna umjetnost I, 1962, s. 92-109; Jędrzej Cierniak, Źródła i nurty polskiego teatru ludowego, Warszawa 1963; Le Théatre populaire Européen (ed. par L. Schmidt, en collab. avec G. D'Aronco, G. Megas, H. Moser, G.-H. Riviére, A. Tecer et H. Trümpy), Paris 1965.
2.
      Např. Emil František Burian, Jak vidím české lidové baroko a proč je mám rád. Kritický měsíčník 1, 1938, s. 323-333; Zdeněk Kalista, Selské čili sousedské hry českého baroka, Praha 1942.
3.
      Z edičního hlediska patří stále k základním poválečným pracím Staročeské drama (Praha 1950) a Lidové drama pobělohorské (Praha 1951), jež připravil Josef Hrabák. Divadelní edicí je např. Komedie o Anešce královně siciliánské z dob kdy ještě [/] rytíři pro dosažení slavného jména a cti po světě putovali. z lidové hry z Podkrkonoší pro dnešní jeviště připravili Jan Kopecký, Hradec Králové 1967 (přepracované vydání DILIA č. 9255, Praha 1968). Ze speciálních studií zvláště Milan Kopecký, Geneze hry o sv. Dorotě od E. F. Buriana, ČL 51, 1964, s. 86-90.
4.
      Eva Večerková, Divadelní a dramatické prvky ve výročních obyčejích na hradišťském Dolňácku, Brno 1969 (1952+229 str.), v majetku katedry etnografie a folkloristiky filosofické fakulty UJEP v Brně.
5.
      Pokud hovořím obyčejích a zvycích, vycházím z představy Antonína Václavíka, Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959, s. 47-48.
6.
      O tom zvláště Andrej Melicherčík, Funkcia nefolklornej piesne v dedinskom prostredí, Národopisný sborník (Matica slovenská) 8, 1947, s. 69-80.
7.
      Eva Večerková, o. c. s. 19-38. Vybírám jen skutečně živé obyčeje a zvyky.
8.
     Bogatyrev, Lidové divadlo české a slovenské, s. 8n. Srv. též Ferdinand Pujman, Prvky divadelní hry, Praha 1940 a Hannah Laudová, Lidový tanec a lidové divadlo, ČL 51, 1964, s. 326-333.
9.
      Na současný stav obyčejů a zvyků jsou v podstatě dva hlavní názory: že jde jen o podívanou (Hans Moser, Vom folklorismus in unserer Zeit, Zeitschrift für Volkskunde 58, 1962, s. 177-209), nebo o představení, funkčně motivované v lidovém ko

93

lektivu (Hermann Bausinger ve sborníku Populus revisus, Tübingen 1966). Zdá se však, že je třeba navíc rozlišovat, zda jde o folklórně živou oblast (kde bývá zvyk nebo obyčej funkční) nebo o jiné oblasti, kde se zvyky třebas i uměle zavádějí, srv. např. naše znojemské slavnosti. O stavu na Moravském Slovensku z poslední doby zajímavě píše Emil Malacka, Společenská funkce kroje na současném Podluží, Národopisné aktuality 5, 1968, s. 197204.
10.
      Eva Večerková, o. c. s. 61n.
11.
      Při úvahách o dramatičnosti a divadelnosti vycházím jednak z určení Bogatyrevova v Lidovém divadle, jednak ze zajímavé studie Emila Staigra Základní pojmy poetiky, Praha 1969, s. 103n. Obdobně srv. též Václav Černý, Stredoveká dráma, Bratislava 1964.
12.
      "Především schází hrám opravdový dramatický konflikt. Hra podává obyčejně jen sled obrazů (proto bývá někdy charakterizována jako hra "epická") říká J. Hrabák v Úvodu k edici Staročeské drama, s. 10. O západoevropském materiálu podobně Václav Černý, Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích, Praha 1958, st. 167-172.
13.
      U nás tuto tematiku nejlépe podává Antonín Satke, Hlučínský pohádkář Josef Smolka, Ostrava 1958. Pozoruhodné jsou i dvě maďarské práce: István Sándor, A mesemondás dramaturgiája (Dramaturgie vypravěče pohádek), Ethnographia LXXV, 1964, s. 523-556 a Tekla Dömötör, Naptári ünnepek népi színjátszás (Die Festbrauche im Jahreslauf und das Volksschauspiel), Budapest 1964.
14.
      Obsáhlý výklad má Laurih Honko, Genre Analysis in Folkloristics and Comparative Religion, Temenos 3, 1968, s. 48-66; zajímavé poznámky přináší také Alois Schmaus, Gattung und Stil in der Volksdichtung, Rad kongresa folklorista Jugoslavije u Varaždinu 1957. Zagreb 1959, s. 1969-173.
15.
      Viz N. N. Veleckaja, O pozdnem etape istorii russkoj narodnoj dramy, Sovetskaja etnografija 1963, 5, s. 20-31; Anna Zadrożyńska-Barącz, Materiały do studiów nad genezą teatru, Etnografia polska 11, 1967, s. 396-410.
16.
      Čeněk Zíbrt, Jízda "králů" o letnicích v zemích českoslovanských, ČL 2, 1893, s. 105-128; Josef Beneš, Současný masopust na Uherskobrodsku, Slovácko 6, 1964, s. 139-144. Zajímavý srovnávací materiál poskytuje Mihai Pop, Bräuche, Gesang und Spiel zu Neujahr in den heutigen rumänischen Folklore, in: Beiträge zur Sprachwissenschaft, Volkskunde und Literaturforschung . . . Berlin 1965, s. 314-321.
17.
      O těchto jevech v souvislosti s lidovým divadlem pojednávám ve studii Dramatické postupy krámářských písní, in: O barokní kultuře. Sborník statí. Opera Univ. Purk. Brunensis, fac. philosophica No 141, Brno 1968, s. 115-132, kde uvádím i soubornou literaturu.
18.
      Zvláště zajímavé materiály má Josef Hrabák, Tři úvahy o verši doby pobělohorské, in: Studie o českém verši, Praha 1959, s. 139-169.
19.
      Tyto a další příklady by se mohly obsáhle citovat v práce Evy Večerkové, zvláště str. 80n.
20.
      Jde o studii Detail jako základní sémantická jednotka v lidovém umění, in: Studie z estetiky, Praha 1966, s. 209-22, kde na s. 212 Mukařovský říká: "východiskem . . . není představa . . . významového celku, ale jsou jím detaily, vytvořené a fixované tradicí . . . " Samostatným zpracováním obdobné problematiky se zabývá v podnětné studii Mihai Pop, Der formelhafte Charakter der Volksdichtung, Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 14, 1968, s. 1-15. k pololidovému prostředí přihlíží nejnověji P. G. Bogatyrev, Chudožestvennyje sredstva v jumorističeskom jarmaročnom folklore, in: Slavjanskije literatury. VI Meždunarodnyj sjezd slavistov, Moskva 1968, s. 294-336.

94

21.
      Eva Večerková, o. c. s. 20-21. Záslužná činnost těchto amatérů by zasluhovala odbornou pozornost a zhodnocení.
22.
      Z historického hlediska sem patří např. Vavákovy Smlouvy aneb chvalitebné řeči svatební . . . (Kutná Hora 1765) nebo obecně dodnes běžná činnost řemeslných veršovců. O jednom z nich jsme psali s J. Kopuncem (Lidový veršovec Josef Bora, NA 3, 1966, 3-4, s. 21-28), k dalším patří např. na přelomu století známý Kozumplík "Pantala", kterého si zavázal k zábavám na zámek veselský hrabě Bedřich Chorinský-Esterházy; také činnosti těchto veršovců nebyla dosud věnována souborná pozornost. Zajímavé slovenské materiály otiskuje J. Minárik, Sborník slovenskej ľudovej prózy z prvej polovice 19. storočia, Literárny archív 1964 (vyd. Matica slovenská v Martinu), s. 27-73 a Milan Leščák, Materiály k poloľudovému veršovníctvu na Spiši, Slovenský národopis 15, 1967, s. 465-483. Svým způsobem sem hledí také práce Paula Neda, Die Bedeutung, in: Beiträge zur Sprachwissenschaft, Volkskunde und Literaturforschung . . . Berlin 1965, s. 281-290.[/]
23.
      Obdobné poměry jsou i v Polsku, srv. StanislavŚwirko, O miejsce folkloru we wspólczesnej kulturze polskiej, Literatura ludowa 8, 1964, 4-6, s. 20-33.
24.
      O tom nejobsáhleji zpravuje Josef Tomeš, Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru, in Strážnice 1946-1965, Brno 1966, s. 15-77.
25.
      Obecně srv. Âke Hultkrantz, Some Remarks on Contemporary European Ethnological Thought, Ethnologia Europaea 1, 1967, 1, s. 38-44.
26.
      O podobné tvorbě jsem se kdysi zmínil v Hostu do domu (O lidovosti poesie, 1, 1954, s. 355-357), což vyvolalo u autora této poezie ostrou repliku, z níž je patrné, že nepochopení termínu "pololidový" může mít jisté důsledky. Pololidovou tvorbou jsou z tohoto hlediska i Slovácké povídky a pověsti, rukopis Augustina Boudy z Bzence, který jsem měl před časem k dispozici a k němuž se v jiné studii vrátím.
27.
      Tyto termíny používám shodně s P. Bogatyrevem, zvl. z jeho obecné studie Mimoestetické funkce lidového divadla, Program D 47, Praha 1946, s. 28-30.

95

97

   Tkadlec Antonín Švanda, Krátká, foto J. Svoboda

U HORÁCKÝCH TKALCŮ [obsah]

Vlasta Svobodová,
      Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Na Českomoravské vysočině mělo tkalcovství svoj domov. Len se tam hojně pěstoval a podomácku zpracovával jak na horských samotách, tak v městečkách. v archívních pramenech již ze 16. století se dovídáme o dovednosti horáckých tkalců, kteří už tehdy zhotovovali na svých stavech mimo plátno též tkaniny rozmanitých krásných vzorů i složité technologie, dokonce i "činovatinu".1) "Tkalci se soustřeďovali ve sdruženích a ceších ve městech, ale nejvíce jich pracovalo na vesnicích. Byli to tzv. "plátění tkalci", kteří ze lnu zpracovaného v domácnostech utkali všechny měné tkaniny, kterých bylo v domě potřeba. Byly obce, kde plátenické stavy stávaly v každém stavení a každý hospodář nebo hospodyně dokázali na něm alespoň plátno utkat. Dovední tkalci zhotovovali vzorované barevné kanafasy na cíchy a ženský kroj, zejména na sukně "konofasky" nebo "dělanice" složitějšími technikami, než je jednoduchá plátnová vazba. Tato výroba kvetla ještě v druhé polovině 19. století. V 18. století, v období merkantilistických snah řízených vládou, využila vrchnost na některých panstvích na Horácku dovednosti tkalců ke svému podnikání a zapojovala je do tkalcovských manufaktur. Tak [/] tomu bylo na pernštejnském panství, v Brtnici i jinde. Většinou šlo o rozptýlené manufaktury, tj. o podomáckou práci, kterou zprostředkovávali tzv. faktoři. Tato tradice se udržela v některých částech Horácka až do počátku 20. století. Změnili se jen podnikatelé a sortiment výroby. Většinou již v poslední fázi měli tkalci zmechanizované stavy "žakarty",2) a to ti, kteří tkali látky pro továrny; ale přesto "plátění tkalci" zůstali. Také bývaly někdo v chalupě i dva stavy. Plátno a kanafasy tkali pro obyvatelstvo ve své vesnici, ale čím tkalců ubývalo, tím více se rozšiřovaly oblasti jejich působnosti. "Na hory" dávali tkát plátno na prostěradla a plachty "travnice" nebo na pytle hospodáři z podhůří Vysočiny, kde se ještě v první polovině našeho století len doma zpřádal, ale tkalců již nebylo. Kvalitu domácího "režného" plátna oceňují starší generace dodnes. Posledními současuými výrobky domácích tkalců je pytlovina, ale zejména koberce "šlapačky", utkané na osnově z režných nití útkem z proužků starých barevných látek. Koberce jsou oblíbené pro svou trvanlivost, ale i pro pestrost. Tu záleží na umění tkalce, aby sestavil barvy do pruhů nebo do směsice příjemného ladění.

99

Tkalci, to bývala zvláštní kasta, chalupníci nebo bezzemci. Ti, co měli k obdělání kousek půdy, tkalcovali většinou jen "zimního času", jiní po celý rok. Dobrý tkadlec musil být člověk chytrý a počtář, aby svedl nachystat "nádobí", spočítat vzor i materiál tak, aby mu práce byla k užitku a neprodělal. Na horácku se mnohde většina lidí hlásila k protestantské víře, mnoho četli, hloubali, setrvávali na zdědniých tradicích; tkalci navíc prošli často kus světa a u nich se scházeli lidé zdaleka. Jejich chaloupky bývaly středisky informací. Tezi tkalci byli lidé poctiví i nepoctiví, a tak na jedné straně požívali úctu, ale na druhé straně, často i pro chudobu a namáhavou práci, se stali terčem lidového humoru.
      Tkalcovství přecházelo v rodinách většinou z generace na generaci a s ním se dědil i tkalcovský stav ("verštat") s ostatním nářadím.
      Vzpomeňme některých z posledních typických tkalců, kteří již před nedávnem odešli, ale které jsme ještě zastihli při práci, nebo alespoň starý "vcrštat" stál v rohu světnice, aby za něj tkadlec tu a tam zasedl, aby utkal pro známého koberec; zastavme se u toho, který se dosud se svou prací nerozloučil.

      K rázovitým tkalcům patřil Antonín Švanda z Krátké u Nového Města na Moravě (1881-1962). Do konce svého života tkal koberce "šlapačky" s velkým smyslem pro ladění barev, ale zhotovil pro svou rodinu i přehoz na postel s barevným pruhovaným okrajem. Plátno, ručníky, sukně nebo kanafasky rozmanitých vzorů a vazeb tkal ještě na po[/]čátku dvacátého století. Na Horácku končila poptávka po tomto zboží s první světovou válkou. Tkadlec Švanda bydlil se svou rodinou a ve staré roubené části stavení měl své "království" - "verštat", "přaslicu", snovadlo, špulíř, brda a všechno ostatní nářadí ("nádobí"), tj. cívky, člunky, starou snovací destičku s vyřezávaným srdcem aj.3) Zdůrazňoval význam "šperejzní", tj. rozpínek na vypínání tkaniny při práci na stavu - dvou tyčí opatřených na jednom konci špicemi. Bývají vedle člunků často symbolem tkalcovského řemesla na cechovních znacích a předmětech. "Pro ně se žádnej tkadlec nedostane do nebe, to, že mají ty špice", říkal žertovně mistr Švanda. Byl chalupník a tkalcoval jen v zimě. V létě neměl čas. "K verštatu" obouval zvláštní papuče z ovčí vlny jak pro teplo, tak pro pohodlí. Celý den šlapat na podnožky nebyla práce bez námahy. "Tkadlec Švanda byl i jedním z posledních výrobců provazů a šindelů, starobylé krytiny na roubené horácké chalupy. U svého stavení měl ještě plot z prutů zhotoven proplétanou technikou. Miloval svůj kraj a přírodu. Na stromě u chalupy zavěsil ptačí budky "krby", sídla rozmanitých ptáků, ale zejména kavek, kterých je na Novoměstsku tolik, že se v Olešné u Nového Města slavívala i "Kavčí pout" v neděli po Božím těle. Laky zanechaly stopy jen ve vráskách tkalcovy tváře. Humor ho neopustil, a tak vám dovedI předvést, jak se pytlačí kvíčaly pomocí primitivního nářadí "pruhle", která visela v kůlně: rád zazpíval i ukázal, jak se tančívalo. "Žádnýmu tak není jako tomu tkalci, člunek se mu žení, cívky mu dou k tanci" - zanotoval ještě zvučným hlasem a furiantsky si dupl při předvádění starodávného tance. O tkalcovské práci mluvil

100

Dokumentace tkalcovské práce (tkadlec A. Švanda z Krátké u Nového Města na Moravě, 1962, foto J. Svoboda)   

   Sukně z "domácího" kanafasu, Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě, f oto M. Budík

Tkadlec Ant. Švanda, Krátká, foto J. Svoboda   

s úctou a svěřoval "výrobní tajemství" pro přesné navíjení nití při snování osnovy s píštělnice přes snovací destičku na snovadlo. V tom spočívá umění, jak se mají nabírat niti při přechodu nití zespodu nahoru a shora dolů, kdy je třeba snovací destičku přesně vypáčit držadlem vzhůru. Sám, jako pravý tkadlec, dobře počítal, aby jeho práce nepřišla nazmar, a zdůrazňoval představivost při tkací vzorovaných sukní. Ženy mu často přinesly jako předlohu sukni, kterou vypůjčily i z daleka od známé, s níž se sešly o pouti ve vzdáleném městě. Tak se přenášely vzory z místa na místo a vznikaly varianty. Většinou však musel vzor z přineseného materiálu vymyslit tak, aby zákaznice byla spokojena. Za práci se platívalo tkalci penězi, ale přinášelo se i trochu mouky na "šlichtu", kterou se tužila osnova; někdy se odměna tkalci dávala v naturáliích. Často se ale něco zaplatilo a přesto navíc přineslo "na šlichtu". Tkadlec Švanda dovedl se stejnou úctou jako o práci vyprávět o minulosti kraje a života v horských chalupách. Svoje vyprávění doprovázel osobitou filosofií pravdy a spravedlnosti.

      Na rozdíl od Ant. Švandy se tkadlec František Babáček v Maršovicích (1883-1965) zdál na první pohled zasmušilý, ale to jen než se rozpovídal o své milované práci. Pocházel z Pohledce a do Maršovic se v r. 1907 přiženil. Jeho tvář se zjasnila při pohledu na "verštat" postavený v prostorné kuchyni. Vedle něj stál ještě zděděný starý "verpánek" (kulatá stolička na třech nohách), a "necičky" s kartáči na "šlichtu", které zdědil po otci, přinesl z kůlny.

Tkadlec Fr. Babáček, Maršovice, foto V. Svobodová

104

Tkadlec Josef Bílek, Mostiště, foto V. Svobodová 1960

      Se svým otcem v Pohledci zhotovoval ještě plátnovou nebo keprovou vazbou kanafasy na ženské sukně rozmanitých barev. Na lněné osnově se tvořily barevné proužky bavlněným útkem. Sám už tkal jenom ručníky a plátno, jemné na prostěradla, "pačesné" na slamníky a "koudelné" na pytle; a podobně jako tkadlec Švanda tkal nakonec jenom "šlapačky".
      Ke tkalcovskému řemeslu bylo třeba trpělivosti; říkal: "Bylo to andělský řemeslo a nesmělo se u něho klít ani nadávat". Tkalci bývali dobří a špatní, a podle toho měli bídu či dostatek. Tkadlec Babáček se snažil vždy držet rady svého otce, "aby každej řemeslník dělal lepší než umí", a vyplácelo se mu to. Pracoval pro široké okolí a o dílo neměl nikdy nouzi.
      Také on zdůrazňoval význam "šperejzní", ale vyprávěl o nich jinak. Ani v pekle prý pro ně tkalce nechtějí. To bylo tak: "Tkadlec se stěhoval do pekla, ale měl moc krámů a nestačil vzít všechno najednou - verštat, špulíř, snovadlo a všechno nádobí. Tak šel víckrát. Když se ještě naposled vracel, ptá se netrpělivě čert: "Kampak eště?" "Eště šperejzně", tkadlec nato. "A co je to, jaký je to?" vyzvídal čert dál. "Ale, je to na vobouch stranách pichlavý." Čert se lekl: "Deš pryč," křičel, "dyť by nás vocuť vypíchnul !"
      Dnes už ani Babáčkův stav nestojí a jeho vyprávění je jediným záznamem této lidové povídky na Novoměstsku.

      Tkadlec Josef Bílek (1874-1966) v Mostišti u Velkého Meziříčí se vyučil u svého otce Františka Bílka. Otec byl chalupník a při obdělávání 26 měřic půdy pracoval jenom na jednom stavu. Když se syn

105

vyučil, pořídil si druhý stav a mohli pracovat oba po celý rok. Již jako chlapce jej otec přidržoval při práci, zejména při chystání "šlichty" na tužení osnovy. Šlichta se tehdy ještě připravovala z bramborů. Do dřevěného korýtka se daly brambory, zalily se horkou vodou a utloukaly dřevěnou paličkou tak dlouho, až se vytvořila řídká kaše "šlichta". Později se "šlichtovalo" žitnou moukou zalitou vařící vodou. Takovou šlichtou natřená osnova se potom sušila teplem z rozžhaveného dřevěného uhlí. Ani tu děti [/] nesměly zahálet. Většinou musely z trestu za nepostlušnost husími křídly vířit nad osnovou, aby rychleji uschla. Na tuto práci tkadlec nerad vzpomínal. Raději tkal na dřevěném "stávku" popruhy a tkanice.4) Tato výroba patřila v mnoha domácnostech k součásti zimních prací. "Stávek" - prořezanou destičku - si vyřezal sám. Dírkami a mezerami v destičce se vedly niti a upevnily se na okně na hřebík. Zvedáním destičky se vytvářel průstup pro niti útku, navinuté na kousku dřívka. Pan Bílek si již jako chlapec zhotovil k tomuto stávku dvě podnožky, aby si práci usnadnil. Se svým otcem tkal až do r. 1891 materiál na ženské sukně, a to kanafas ze lnu a bavlny, šerku ze lnu a vlny a "šorce" na všední sukně, které byly z nebílené lněné příze a barevné příze nebo bavlny. Tento typ sukní byl v okolí Velkého Meziříčí běžný. Na ostatní sukňové tkaniny se používalo do osnovy příze bílené nebo barevné. Plátno si bílili lidé doma sami, ale přízi posílal sám tkadlec do bělidla na Karlové u Žďáru n. Sáz. Také bavlnu a vlnu pořizoval pro zákazníky tkadlec sám od dodavatele z Velkého Meziříčí. Na sukni "šarku" se muselo utkat pět loktů tkaniny (asi 4 m) a za ni dostal tkadlec 4 zl. Osnova se většinou napínala na více sukní, a tak si samotné tkaní 3-4 sukní vyžádalo dvoudenní pilné práce obou tkalců. Sukně "šarky" bývaly jednobarevné nebo dvoubarevné, "měňavé", utkané plátnovou vazbou, anebo proužkované, na nichž se podobně jako na kanafasech uplatnila i vazba keprová.
      Na Velkomeziříčsku nebylo na počátku našeho století tkalcovství tak rozšířeno jako na horách, proto pracoval tkadlec Bílek pro zákazníky ze širokého

Detail horáckého tkalcovského vzoru z 19. stol.

106

okolí. Po otcově smrti zhotovoval již jen plátěné zboží a nakonec jen koberce.
      O tkalcích se říkalo, že museli na osnově vyšetřit pro sebe. "Tkadlec prý se pohádal s ženou, hodil po ní přadenem, žena ale utekla, přadeno někam zapadlo a už tkalci zůstalo", vypravoval pan Bílek, ale přes toto nařčení s úsměvem tkalce hájil. Záleželo na píli a šikovnosti řemeslníka; nepoctivost mohla tkalci vždy jen uškodit.

      Také v jižní čísti Vysočiny, v okolí Telče, se tkalcovalo jak pro domácnosti, tak pro továrny. v pilné práci jsme ještě před nedávnem zastihli v Brandlíně tkalce Františka Antona. Narodil se ve
      Velké Lhotě v r. 1901 a v r. 1914 přišel do Brandlína. Jeho děd i otec byli tkalci, po nich zdědil také tkalcovský stav, který prý pochází z r. 1848. Zhotovil jej truhlář, a proto tak dlouho vydržel a lehce se na něm pracuje. 1 tesaři stavěli stavy, ale nedokázali je přesně vyměřit, takže stavy "šly ztěžka", informoval brandlínský tkadlec.
      František Anton je zemědělec a před válkou. Kdy měl 3 ha půdy, tkal jen v zimě. Až asi do let 1916-1920 tkal sukně, které měly rozmanité názvy: "šerku", "křížovky" (podobaly se "šorcům", jaké tkal F. Bílek), "kanafasky", mezi nimiž se vyskytovaly "žluťačky" (do jejich osnovy se zařadily červené a žluté pruhy - "cesty"). z jeho stavu vycházely též bílé sukně "bělačky". Až do r. 1943 tkal vlněné "šerky" na obleky pro muže. Byly to látky tmavých barev, tkané na obarvené režné osnově. Po okupaci práci ukončil a rozhodl se, že již nebude pracovat. Soused pana Antona byl též tkalcem [/] a když zemřel, vdova jej požádala, aby dokončil jeho práci. Jakmile se po okolí rozneslo, že tkadlec v Brandlíně opět pracuje, přinášeli si lidé zakázky. Začal tedy znovu tkát na svém stavu plátno a koberce.
      Dílnu si zařídil v malé místnosti. Tkadlec nás zvláště upozornil na tyč snovadla a na konzolu, která ji drží u stropu. Konzola se nazývá "bída", to prý proto, že tkalci nemívali víc než bídu, a tak, aby se jim neztratila, přibili si ji ke stropu.

Detail horáckého tkalcovského vzoru z 19. stol.

107

   Tkadlec Fr. Anton Brandlín, foto M. Budík 1965

Tkadlec Anton je jako všichni tkalci hrdý na své umění a je i dobrým vypravěčem. Vzpomíná rád na dětství a na příhody, které se při tkalcování staly, a ochotně vás zasvěcuje do tajemství své práce. I na jihozápadní Moravě se říkalo o tkalcích, že se se svou dílnou ani do nebe nedostanou a pan Anton vysvětluje, že to proto, že tkadlec při práci kleje a pak "s tím roztahovadlem, kdo by ho tam vzal".
      Památky na horácké tkalce, kteří již odešli, se uchovaly v muzeích a archívech. Dílna tkalce Antona s jeho vyprávěním plným zkušeností a životní moudrosti je jednou z posledních reminiscencí na mizející starobylou uměleckou výrobu lidských rukou.

      Poznámky
1.
      "Činovať", viz V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, str. 74, činiti, činovat. Srv. též V. Svobodová, Nové nálezy lidových tkanin na západní Moravě, Český lid 54, 1967, č. 1, str. 50.
2.
      "Žakarty" = mechanismus na tkaní složitých vzorů. Vynálezce J. Jacquart z Lyonu v r. 1805.
3.
      Viz J. Staňková, Výrobní nástroje lidových tkalců Vysočiny, Vlastivědný sborník Vysočiny, Oddíl věd společenských IV, Jihlava 1961.
4.
      Viz V. Svobodová, Tkaní na destičce na moravském Horácku, Český lid 49, 1962 č. 1, str. 30.

Detail okraje vyšívané pliny z vyšívačské dílny v Jemnici.

109

A VISIT TO THE WEAVERS IN THE CZECH-MORAVIAN HIGHLANDS In the Czech-Moravian Highlands flax was not only grown but also worked up. From the 16th century records we already learn about the skill of highland weavers who - at that time - made textile fabrics which were very different and difficult from the technological point of view. They wove them for the different parts of clothes especially for woman skirts, one-coloured, striped or chequered. The warp was from linen yarn, the weft from dyed linen yarn, coloured wool or cotton. This kind of production still flourished in the second half of the 19th century. From the 18th century some aristocrats made full use of weavers by employing them in manufactories. These weavers worked at home and the so called "faktor" made the mediator between them and their contractors. Thus two groups of weavers arose: 1) weavers who wove linen and other textile fabrics necessary in the households (for pillow cases, feather­ bed cases, sheets, skirts, sacs, tilts) 2) weavers who worked for the factories. They had mechanised looms according to the so called Jasquarte mechanism.
      Wavers were mostly small farmers or landless persons. If they owned a piece of land, they wove only in winter, if they were landless they wove during the whole year. All mem[e]bers of the family took part in the work. Generation after generation inherited the craft and obviously the typical weaver's tools as well.
      This artic[a]l[e] is devoted to three weavers who already died and to one weaver who works until now.
      A. Švanda (1881-1962) from the village Krátká near the town Nové Místo na Moraví wove in his wooden [/] cottage. He used a narrow loom, made linen and canvas and later on, till the end of his life, he wove carpets from the stripes of old textiles. Besides he was one of the last manufacturers of the shingles. Fr. Babáéek (1883-1965) lived in Maršovice. He learned his craft from his father with whom he wove various textile fabrics; after his father's death he made only towels, linen and carpets.
      Jos. Bílek (1874-1966) from Mostiští near Velké Meziríéí inherited his craft from his father as well. In their cottage they had two looms and wove simultaneously. As a boy he had to prepare the warp and wove straps and braids from linen yarn on the small primitive loom he had made himself.
      Fr. Anton, a farmer and weaver, was born in 1901 in Velká Lhota. Since 1914 he has lived and worked in Brandlín near the town Telé. He stopped waving after the Second World War. Later on he has resumed his work and thus he has taken over the weaving from the latest waver after his death. Fr. Anton works until now but weaves only carpets.
      Some characteristic features were typical for all weavers. At first it was their fondness for their craft and arithmetic ability as it was very difficult to work out to the material and pattern. They were good narrators and remembered a lot about the folklore material concerning their craft. For these qualities they had a special position in the society. They were good readers and traveled as well. Many people came and see them and their cottages became centers of in formations for other villagers.
      Translated by Věra Doleželová

110

DAŇOVÉ KATASTRY JAKO PRAMENY K NÁRODOPISNÉMU STUDIU [obsah]

Ladislav Štěpánek,
      Národopisná společnost československá při ČSAV, Praha
      V řádně vedeném pozemkovém katastru jsou zachyceny nejen všechny přesuny nemovitého majetku, ale i jeho rozsah a změny kultury jednotlivých pozemků s časovými údaji. Takový elaborát má proto velký význam pro studium sociálního a společenského vývoje, především na vesnici. Mnoho pramenů nalezneme i v katastrech starších.
      Prvé snahy o zaměření půdy vycházely z požadavků vlastníků zajistit si nerušenou právní držbu, a byly proto více omezeny na majetek vrchností, neboť náklady s tím spojené byly označené. Pro námi sledovanou především selskou držbu má větší význam teprve evidence rustikální půdy, prováděná státem za účelem zdanění. Evidence selské půdy byla však zprvu dosti nepřesná, protože podkladem byly dotazníky vyplňované vrchností, která nejen neměla zájem na přesném podchycení rustikální půdy, nýbrž právě naopak záleželo jí na vykázání co nejmenší její rozlohy. Teprve pozemkový katastr podal podrobný přehled nejen o půdě rustikální, ale i dominikální, která se dříve ke zdanění nezachycovala.
      Částečný obraz o starších držebnostních poměrech u nás skýtají urbáře se soupisy poddaných a jejich povinností, pak hospodářské instrukce.1)[/]
      Katastr se ve starší době v Čechách i na Moravě vyvíjel odlišně. V Čechách byl prvým, ne dosti dokonalým pokusem o podchycení "usedlých" (sedláků) "rustikální katastr", zvaný "berní rolla" v roku 1654. Jednotkou byl "usedlý", schopný robotních povinností, s výměrou pozemků zprvu 40-80 korců, přičemž 4 chalupníci anebo 8 zahradníků (domkařů) se rovnalo jednomu usedlému. Později byla zavedena jako jednotka 70korcová usedlost. To byl "divisor", kterým se dělil celkový počet výsevku rustikální půdy určitého panství, tak se zjistil počet usedlých a podle toho se panství zdanilo. Zájem vrchnosti proto byl přihlásit co nejmenší výměru rustikální půdy.
      V té době byl ještě daňovou jednotkou na Moravě "zbrojní kůň", avšak v roce 1655 došlo zde k "lánové visitaci". Oproti českému usedlému se stal na Moravě jednotkou "berní lán". Výsledky lánové visitace, nazývané "starým katastrem", však neuspokojily státní pokladnu, a proto se tu začala vybírat pomocná daň z komínů. Nová visitace v letech 1669-1679 vytvořila "lánové rejstříky" - "nový katastr". V roce 1680 bylo takto na Moravě zdaněno 17.385 lánů a 96.769 komínů.2) Podle lánských rejstříků se vybírala daň na Moravě do roku 1748,

111

kdy císařovna Marie Terezie zavedla zde systém takový jako v Čechách.
      Po "revisitaci držby" se platila daň od roku 1684 podle "druhé berní rolly", vypočítávaná opět jen z rustikální půdy. Teprve "třetí berní rolla" z roku 1748 (vzniklá soupisem od roku 1706) zachycovala jak půdu rustikální, tak i dominikální. Ani tato rolla však daňovým potřebám nevyhovovala. Proto v roce 1751 nařídila císařovna "generální revisitaci", ze které vznikla čtvrtá berní rolla, tak zvaný "katastr tereziánský" z roku 1757, který je pro nás jako pramen ke studiu významný tím, že zahrnuje vedle půdy i její "adminicula", např. chmelařství, plavení dříví, chov dobytka atd.
      Fysiokratické názory na zemědělskou prvovýrobu způsobily, že patentem císaře Josefa II. z roku 1785 byla stará berní jednotka - usedlost nahrazena novou jednotkou - pozemkem. Tak vznikl prvý pozemkový katastr. Ten již zachycuje podrobně všechny pozemky každé usedlosti, zanešené pod jednotlivými čísly topografickými. Je založen na šetření a měření provedeném sedláky a rychtáři pod dohledem vrchnosti za dozoru zeměměřičů. Mapy pozemků však vytvořeny nebyly. Jednotlivé "grunty" jsou tříděny podle "rozličností" na role, planiny a kopaniny, rybníky, louky, zahrady, pastviny a kopčiny, křoví nebo houští, vinohrady a lesy. Ve "fasních tabulkách" měl každý grunt své topografické číslo, uvedenou výměru, výnos (u rolí v měřicích zrna, u luk v centýřích sena a otavy, u vinic ve vědrech vína, u lesů v sázích tvrdého nebo měkkého dřeva), jméno držitele a Nro. usedlosti - domu.[/]
      Tak zvaný tereziánsko-josefinský katastr z roku 1792 opět zvýhodnil zdanění dominikální půdy a byl podkladem k založení zemských desek podle patentu z roku 1794. Tyto úpravy však stále nevyhovovaly státním potřebám především proto, že nerovnoměrně rozvrhovaly daňová břemena a nezachycovaly současný stav, neboť nebyly neustále doplňovány.
      Tyto nedostatky odstranil teprve "stabilní katastr". Patentem z roku 1817 byla stanovena pravidla pro jeho založení. v něm byly již všechny pozemky geometricky zaměřeny, zobrazeny, sepsány a popsány. Byly rozděleny podle kultury a plodnosti do jakostních tříd, a to stejným způsobem selské i panské. Pro každou obec zeměměřič i vyhotovili katastrální mapu, na které byly všechny pozemky označeny "parcelními" čísly. Mapy byly vyhotoveny v měřítku 1:2880. Měření se začalo na Moravě v roce 1824 a skončilo v Čechách roku 1843. v českých zemích bylo takto zaměřeno 12.696 katastrálních obcí a 15.359.513 parcel. Zobrazení bylo provedeno na 49.467 mapových listech.
      Pro úřední potřebu byly vypracovány tak zvané "originální mapy", do kterých se zakreslovaly i pozdější změny (červenou tuší na rozdíl od původního stavu černě vyznačeného) jako do "map evidenčních". Pro polní měřičské práce ke zjišťování změn se zhotovily kolorované otisky zvané "indikační skicy". Jeden kolorovaný otisk původního stavu byl zaslán dvorské kanceláři do Vídně jako "císařský povinný otisk". Originální mapy byly uloženy u katastrálních úřadů, soudů a obecních úřadů. Indikační skicy s listinným materiálem jsou uloženy v zem

112

ských archívech a velmi přehledné "císařské otisky" z Čech i Moravy u Kartografického a geodetického fondu v Praze v budově ministerstva financí.
      Jelikož se dobou měnily názory na výnosnost půdy, byla podle zákona z roku 1869 provedena "reambulace" - doplnění katastru, která jako "reambulovaný katastr" byla dokončena roku 1882. Zvláštní mapy vyhotoveny nebyly, jen byly rozmnoženy staré mapy stabilního katastru s vyznačenými změnami, žel vzhledem ke spěšnosti práce proti stabilnímu katastru často nepřesnými.
      Pro úplnost uvádím, že katastr na Slovensku se vyvíjel zcela odlišně od českých zemí, jak tomu bylo v Uhrách. Rovněž na Hlučínsku se řídil podle pruských nařízení.
      Především stabilním katastrem vzniklo pro naše studijní účely cenné a obsáhlé dílo, vyznačující se obdivuhodnou přesností. Nejpřehlednější, jak jsem uvedl, jsou kolorované mapy císařských otisků, které nám podávají parcelaci plužiny a formy zástavby obce ještě před dobou, než prošly většími proměnami. Na Moravě zobrazují dobu let 1824-1836. Jejich vybarvení usnadňuje přehled. Zděné budovy (i z hlíny) jsou vybarveny červeně, dřevěné (v přízemí), a to i hrázděné, barvou žlutou. Poznáme zde obestavění dvora, zpravidla odhadneme polohu obytné budovy a též stodola se dá určit. Protože je vyznačeno i zaoblení stěn větších budov, poznáme polygonální stodoly, a to i jednostranné a jejich orientaci ke světovým stranám. Značkami jsou označeny zejména zájezdní hostince, vodní a větrné mlýny, pily, hájovny atd. Rozlohou zastavěného pozem[/]ku určíme domkářské kolonie v obci. Také charakteristické tvary vesnic zde vidíme, ještě nenarušené pozdější stavební činností. Srovnáním se současným stavem změny kultur na Moravě nás často překvapuje intenzivní parcelace selských vinic, pak odlesnění, mizení močálů apod.
      Někdy se nám zdá, že některé údaje jsou mylné. Při tak rozsáhlém elaborátu mohlo k drobnějším omylům dojít, zejména při vybarvování zděných a dřevěných stavení. Je třeba si však uvědomit, že dílo bylo vyhotoveno pro účely daňové. Proto např. v tomto katastru každá oplocená a hospodářsky využívaná plocha byla vyznačena jako "zahrada" se zakresleným stromkem, ať se jednalo o zahradu zelinářskou, ovocnou, chmelnici či smíšenou.
      Z těchto map můžeme získat mnoho cenných poznatků. Uvádím jako příklad výskyt polygonálních stodol v zemi Moravskoslezské. Dr. Em. Baláš zřejmě zde jejich počet podceňoval podle počtu dochovaných, a proto nahlédl jen do několika a to málo přehledných indikačních skic, takže ve své studii "Mnohoboké stodoly v indikačních skicách stabilního katastru"3) uvádí jen tři v Hodslavicích na Přerovsku a dvě v Mankovicích na Opavsku. To zkresluje skutečnost. Při prohlídce téměř 10% císařských otisků map této země jsem si zaznamenával i výskyt mnohobokých stodol a nalezl jsem je v těchto okresech (prvé číslo počet obcí, druhé počet stodol)4) Bruntál (1-1), Karviná (1-1), Nový Jičín (14-85), Frýdek-Místek (2-16), Opava (1-2), Ostrava (23), Přerov (2-3), Svitavy (1-38). Tedy v 8 okresech ve 24 obcích bylo 149 polygonálních stodol. Vyskytovaly se asi v 5 % zkoumaných obcí a tvo

113

řily kdysi téměř souvislý pás na severu Moravy od Vendolí na Svitavsku, kde jich bylo 38 (!) a zasahovaly až do Slezska u Karviné. To podstatně mění naše názory na jejich výskyt v zemi Moravskoslezské a teprve prostudování všech map stabilního katastru alespoň uvedených okresů by nám dalo úplný přehled o jejich počtu v té době, až na případné nepřesnosti zákresů, o nichž se již dr. Baláš [/] zmiňoval. Výskyt podélných stodol na Hané takto stanovil ing. Jos. Kšír5) a větrných mlýnů v oblasti moravskoslezské Dr. Jos. Vařeka6).
      Třebaže stabilní katastr pro podrobnost a přesnost, a jeho císařské otisky map pro přehlednost budeme nejvíce studovat, najdeme též ve všech uvedených starších katastrech cenné údaje o hospodářském a sociálním vývoji v našich zemích.[/]

Poznámky
1.
      V. Černý, Hospodářské instrukce. Praha 1933. F. Mašek, Pozemkový katastr. Praha 1948.
2.
      Mašek, Pozemkový katastr, str. 11 a 12.
3.
      E. Baláš, Mnohoboké stodoly v indikačních skicách stabilního katastru. Český lid LI, 1964, 1, 33-43, zejména tabulky str. 40.
4.
      V okresech jsou to obce s počtem polygonálních stodol: Bruntál - Horní Benešov (1); Karviná - Bohumín (1-1); Frýdek-Místek - Stará Ves (13), Velké Albrechtice (3); Nový Jičín - Hladké Životice (20), [/] Hodslavice (3), Huková (7), Hynčice (1), Kujavy (19), Libohošť (2), Lubojaty (1), Petřvald (9), Petřvaldík (5), Stachovice (8), Suchdoł n. Ondř. (13), Starojická Lhota (2), Vlčnov (5) a Vrbice (5); Opava-Jakartovice (2); Ostrava - Poruba (1), Zábřeh (2); Přerov Lučice (2); Polom (1); Svitavy - Vendolí (38). Materiál je uložen v ÚEF ČSAV v Praze.
5.
      J. Kšír, Lidové stavitelství na Hané. Čs. etnografie IX, 1961, 3, 222-258.
6.
      J. Vařeka, Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku, Uh. Hradiště 1967, str. 17.

114

STEUERKATASTER ALS QUELLE ZUM ETHNOGRAPHISCHEN STUDIUM
      Zusammenfassung
      Alle Grundflächen wurden in der Vergangenheit mehrmals zum Zwecke der Versteuerung schriftlich aufgenommen und gemessen, und so entstanden verschiedene Grundstiück - Steuerkataster. Der Autor berechnet, beschreibt und bewertet diese, namentlich eingehend die Maria Theresias und Josefs II. Reformen, und deduziert, dass das Studium deren auch für die Ethnographen manche Erkenntnisse, die wirtschaftliche und soziale Entwickelung, vor allem am Lande betreffend, mitbringt. Man kann die Überführungen von Grund und Boden, die Kulturveränderungen, Siedelungsformen, die Volksarchi[/]tektur, Viehzucht usw. feststellen. Besonders der sogenannte Stabilkataster, der nach dem Jahre 1817 entstand, ist ein wertes Werk für das Studium. Kolorierte Landkarten belehren über die Wohn - und Wirtschaftsbauten, die Grundparzellierung, die Abschaffung der Sümpfe und Wälder. Nach den Katastralkarten stellt der Autor z. B. vorkommende polygonale Scheunen in Mähren - Schlesien fest: seiner Schätzung nach im zusammenhängenden Streife in Nordmähren von Svitavy bis nach Schlesien bei Karviná.
      Übersetzt von Jan Skácel

Detail horáckého tkalcovského vzoru z 19. stol.

115

POLOHA VRCHNÍHO SNOPU A JEJÍ ZVLÁŠTNÍ VÝZNAM [obsah]

Jaroslav Kramařík,
      Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      V agrární a etnografické literatuře se obyčejně konstatuje, že různé formy hromad snopů, ať už horizontální nebo pyramidové či střechové, případně snopy dosoušené na kůlech nebo rozmanitých konstrukcích jsou kryty vrchním nebo několika vrchními snopy na návětrné straně, respektive obráceny klasovím proti směru, odkud zpravidla přichází déšť. Tak je tomu i v našich zemích, kde se kladou vrchní snopy obyčejně klasy k západu, protože odtud jde většina dešťů. v Čechách se někdy říká, že déšť jde "z Němec", na Jihlavsku zase, že vrchní snopy kryjí mandel proti "českému dešti". Tento zcela užitkový význam při kladení klobouku, čepice, či jak se nazývají vrchní snopy dalšími mnoha termíny, v českých zemích naprosto převládá a úprava vrchních snopů také nasvědčuje tomu, že krycí funkce je primární.
      Kromě toho je však poloha snopu určována ještě jiným důvodem, o kterém je několik málo záznamů v odborné literatuře a který se objevil i v některých odpovědích na zemědělský dotazník č. 4, který vydala r. 1968 Národopisná společnost československá při ČSAV, aby zjistila různé formy dosoušení obilí na poli. Jedná se o to, že se vrchní snopy někdy kladly k dědině. Tak např. informátor z Dětkovic (okr. Prostějov) sděluje: "Do mandelů se sklá[/]dalo tak, aby vrchní snop, kterému se říkalo klobouk, směřoval klásím k dědině. Proč, jsem nezjistil". z téhož okresu, z obce Tvorovic odpovídá dopisovatel, že na mandele a na třináctky se dával nahoru poslední snop, obyčejně nejtěžší, aby vahou držel mandel pohromadě; obracel se klasy k vesnici nebo ve směru délky pozemku, případně proti směru možných větrů.
      Kromě Hané se však vrchní snop kladl směrem k dědině také na jihozápadní Moravě. Např. zpráva z Častohostic na Třebíčsku říká, že se tak kladl horní snop u devítek a třináctek. v odpovědi z Rouchovan se píše: "Položení létharu (tak a podobně se nazývá vrchní snop téměř na celé jižní Moravě - J. K.) nebylo ve všech dědinách stejné. Ponejvíce se klade léthar řití k východu, ale v mnohých dědinách zachovávali starý obyčej, že hromádky mají hledět k dědině, ke které patří. Je to obyčej snad z doby roboty, kterým se vyznačovaly hranice katastru."
      Ze Slovácka máme podobnou zprávu z Dubňan u Hodonína a také v národopisné monografii Moravské Slovensko1) je zmínka o tom, že mandele jsou obráceny vždy k vesnici, ale v tomto případě se mluví zase o podmandelníku, který se říťovím obrací k dědině.

116

Zajímavé je však, že i na Valašsku při používání kolků se tento způsob praktikoval. Tak např. J. Rous2) připomíná, že poslední vrchní snopek se někdy stavěl "hlavú k domovu", že je to pak na poli úhlednější, ale starší praví, že je pak lepší úroda. Rousovu zprávu z Pamětní knihy obce Bystřiček zaznamenal také J. Vařeka3).
      Jakkoliv těchto málo příkladů, které jsme uvedli, nám nedovoluje širší závěry, přece je možno vyslovit několik soudů. Nesporné je, že obrácení vrchního snopu klasovím k dědině může vyjadřovat majetkoprávní vztah, a to zejména z hlediska katastrálního; poukazují na to zvláště zmínky o významu takového ukládání na rozmezí katastrů různých obcí. Úlohu zde mohla hrát i svažitost polí k obci, kde naznačená poloha snopu byla výhodná. Avšak přece se nám zde jeví rozpor - mezi kladením klasů proti obvyklým větrům a směrem k obci. Snad o tom svědčí i rozdíly ve zprávách; mluví se v nich i o kladení vrchních snopků řítovím k dědině. z toho by mohla vyplývat další možnost, že na jedné strana katastru, tj. západní, se vrchní snopy kladly k západu prostě proti dešti, na druhé straně měla poloha těchto snopů obojí význam - jak proti dešti, tak k vesnici, Ale určitá rozdílnost těchto zpráv není v rozporu s tradicí, která obě možnosti může připouštět.
      Dále, jak jsme viděli, jsou tu ještě jiné výklady polohy vrchních snopů. Výklad z Bystřičky na Valašsku o úhlednosti vyplývá logicky z uniformity kladení. A s tímto výkladem může příčinně souviset i druhý výklad, prosperitní. Vždyť řada podobných příkazů nebo výkladů prosperitních je vlastně nabá[/]dáním k určitému řádu, někdy vžitému po celá staletí, aniž by šlo o spojení s magií nebo pověrou.
      Zmínky historické o našem problému sotva najdeme a pochybuji i o tom, že poloha vrchních snopů směrem k vesnici byla nějakým výsledkem panských nařízení. Naproti tomu se domnívám, že jmenovaný způsob ukládání je relativně dosti starý, protože se praktikoval především při skládání mandelů, tedy horizontálních hromad. Dokladem toho je jedna velmi zajímavá skutečnost. Výklady totiž pocházejí vesměs z Moravy, i když jsem naznačil, že počet případů není tak četný, abychom mohli dělat širší závěry. v Čechách je znám pouze výklad jediný - že poloha snopu se řídí obvyklým směrem deště či větru. Tento rozdíl souvisí s daleko delší tradicí dávat na Moravě snopy do horizontálních forem, než je tomu v Čechách. Výsledky dotazníkové akce jasně ukazují, že pyramidové, vertikální či střechové formy se ujaly v Čechách daleko dříve. a to dokonce i v podhorských krajích, zatímco i v nejúrodnějších oblastech Moravy stávaly ještě křížové mandele. I v těchto případech se někdy objevuje výklad, o němž jsme mluvili. Tak např. z Okrouhlé na jihozápadní Moravě jsme dostali tuto odpověď: "Ječmen se většinou stavěl do ježku anebo do hromádek. Postavilo se 9 snopů ve třech řádcích po 3 snopech a navrch se daly opět 3 snopy od západu k východu (klásky k dědině). Pokud já se od svého mládí pamatuji, i z řeči svého otce, se u nás v obci i v okolí ozimé obilí, žito a pšenice stavěly vesměs jen do mandele. Mandel se stavěl tak, že poslední patnáctý vrchní snop, zvaný čepec, musel ležet od západu k východu (k dědině klásky)". Také

117

tu jde o typické tradiční podání skutečnosti, jak jsme se o tom dříve zmínili, ovšem pokud jde o vertikální ježky, je situace poněkud jiná.
      Tak či onak máme před sebou zajímavý doklad, kdy se mísí zemědělská zkušenost se zvykoprávní praktikou a obojí splývá v tradici pospolitosti, která přežívá dlouho v obecném povědomí.[/]

Poznámky
1)
      J. Húsek a J. Klvaňa, Zaměstnání obyvatelstva na Moravském Slovensku, Moravské Slovensko, I, Praha 1918, str. 294.
2)
      Příspěvek k starému valašskému zemědělství, Český lid, 1946, str. 87-90.
3)
      Žně na Valašsku (rkp.), str. 8.

DIE LAGE DER OBERGARBE UND IHRE BESONDERE BEDEUTUNG
      Zusammenfassung
Der Autor macht in seinem Beitrage an die Wirklichkeit auf merksam, dass man die Obergarbe in den vergangenen Zeiten nicht nur zum Schutz gegen Regen und Wind legte, sondern auch mit den Halmen gegen das Dorf richtete. Dieser Brauch war vor allem in Mähren bekannt, wo die Tradition, die Garben auf dem Felde in horizontale Mandeln (sg. Kreuzmandeln) zu stellen, länger als in Böhmen überlebte. Die Erklärung, dass diese Lage der Obergarbe die Angehörigkeit der Gemeinde be[/]zeichnet, ist aber auch im Falle der späteren vertikalen Häufel, ja auch der Mandelstöcke erhalten geblieben. Es ist natürlich, dass es sich in bestimmten Fällen um eine ganz klare Zweideutigkeit handelt, aber diese kommt gar nicht in der Volksüberlieferung zum Ausdruck. Es geht jedenfalls um eine sehr interessante Mischung der landwirtschlaftlichen Erfahrungen und des alten Rechtbrauchtums, welche zu dieser Zeit kein grösseres Interesse in der Fachliteratur gefunden hat.

118

ZPRÁVY A RECENZE

JUBILEA

Alois Gregor osmdesátníkem [obsah]

Kulturní i vědecká veřejnost zjistila v prosinci 1968 s překvapením, že dr. Aloisu Gregorovi, emiritnímu docentovi čes. a sloven. jazyka brněnské filosofické fakulty, je už 80 let.
      V úctě přehlížíme dosud neuzavřené jubilantovo rozsáhlé vědecké dílo lingvistické, zejm. dialektologické, dále literárněvědné a folkloristické. Gregor proslul rovněž jako vynikající pedagog: generace předválečných studentů a učitelů znají jeho metodicky výbornou Mluvnici jazyka českého pro vyšší třídy středních škol (1936, 1938, 1945), Katechismus dějin české literatury (spolu s P. Vášou, zejm. 2. vydání 1927) a Rukověť českého jazyka a československého písemnictví (s T. Glosem, 4. vyd. 1937). Posluchači jeho universitních přednášek vděčí mnohdy právě doc. Gregorovi za vhled do širokého materiálu staročeského i současného, za umění se v něm orientovat.[/]
      Již během studií slovanské a germánské filologie v Praze, ve Vídni (u V. Jagiće), v Berlíně (u A. Brücknera) a v Paříži (u A. Meilleta) počal se již dříve probuzený Gregorův zájem o dialektologii a folkloristiku (zvl. hudební) spínat v pracovní oblast, které jubilant zůstal věren dodnes. Obě disciplíny jsou v Gregorově badatelské činnosti těsně spolu spjaty: počaly se zápisy rodného nářečí v Kožušicích na Bučovicku, přerostly v záznamy moravských (hanáckých, slováckých i valašských) lidových písní při dialektologických expedicích a vrcholí komentáři a edicemi různých sbírek lid. písní (Bartoš-Janáček, Kytice nár. písní 1954; Valašské a slovenské lid. písně 1955; Bím, Lidové písně z Hustopečska 1950; Život lidu v písni 1954; slovníčky k Černíkovým Zpěvům moravských kopaničářů 1955 a k Lidovým písním a tancům z Valašskokloboucka 1955 od K. Vetterla). Zkušenosti uložil do návodu, jak zapisovat [/] lidové písně z hlediska dialektologického (ČL 1953, str. 114-117).
      Odborný zájem o lidovou píseň podnítil Gregorovu účast na organizaci a činnosti bývalého moravského, později moravskoslezského Státního ústavu pro lidovou píseň (od 1919, spolu s L. Janáčkem, St. Součkem aj.), jehož činností za války předsedal.
      Gregor, pocházející z učitelské rodiny z hanáckých Kožušic a studující gymnasium u J. Klvani ve slováckém Kyjově, vstřebal do sebe nářečovou a národopisnou různorodost i živost moravského prostředí, kterou aktivně znal, které se odborně věnoval a kterou často překvapivě nově objevoval (vzpomeňme jen např. jeho stati o syntaktických problémech nářečí na Slavkovsko-Bučovicku). A. Gregor zůstane pro nás jedním z představitelů nadšeného bartošovskojanáčkovského údobí moravské folkloristiky a vlastivědy, u nichž nadšení a zájem byl korigován znalostmi a akribií. v tomto smyslu patří

119

A. Gregor k výrazným kulturním osobnostem Moravy a zároveň mezi ty pracovníky, kteří soustavnou a neúnavnou drobnou prací připravili mladším generacím úctyhodný svod faktů, z něhož badatelé vždy rádi čerpají a který zvl. v hudební folkloristice bude charakterizovat jednu z jejích vývojových etap.*) Marta a Rudolf Šrámkovi

K osmdesátým narozeninám doc. dr. Viléma Pražáka [obsah]

Dne 3. března 1969 se dožil osmdesáti let nestor československé etnografie univ. doc. dr. Vilém Pražák. Po studiích na gymnasiu ve Vysokém Mýtě, kam přišel z nedalekých rodných Chroustovic, si zapsal na pražské filosofické fakultě bohemistiku a germanistiku; vysokoškolské studium však mohl dokončit až po první světové válce. v roce 1919 V. Pražák nastoupil jako středoškolský profesor v Bratislavě, kde po jednoročním pedagogickém působení na gymnasiu přešel do tamější universitní knihovny. Jubilant už tehdy byl známý svými literárně-historickými statěmi, publikovanými v různých [/]

*) Podrobněji, zejm. o jiných oblastech Gregorovy činnosti o čes.-sloven. vztazích), viz sb. Rodné zemi, Brno 1958, str. 18-29.[/]

časopisech; z tohoto badatelského okruhu je zvlášť významná jeho studie o literární činnosti Hynka z Poděbrad, podaná nejprve v Praze jako státní práce z českého jazyka a po přepracování a doplnění jako doktorská disertační práce na bratislavské universitě v roce 1924. v této době se již V. Pražák intenzívně a systematicky věnoval studiu lidové kultury, která ho zaujala zvláště na Slovensku už v roce 1913 při jeho krátkém pobytu v Čičmanech. v Bratislavě se V. Pražák také seznámil s prof. dr. Karlem Chotkem, který se stal na bratislavské universitě prvním ordinářem národopisu v osvobozeném státě a u něhož se v roce 1936 Pražák habilitoval pro obor československého národopisu. z terénního výzkumu v bratislavské oblasti, doplněného studijními cestami do Anglie, Francie a Německa vznikla jedna z nejvýznamnějších prací V. Pražáka "Slovenské lidové výšivky (Příspěvky k dějinám výšivkových technik a ornamentů)", která vyšla v roce 1936. Badatel v této habilitační práci zjistil historickosrovnávací metodou původ význačnějších ornamentů na slovenských koutních plachtách. Už toto téma přivedlo V. Pražáka k problematice lidového umění, kterému věnoval velkou pozornost zvláště po roce 1939. z několika jeho prací uvádíme alespoň článek "K problematice malby srubových domů v Čičmanech" (Ľudové staviteľstvo a bývanie na Slovensku, 1963), v níž autor vysle[/]doval tyto malby v jejich historickém vývoji, určil příčiny jejich vzniku a proměn, funkci, technické provedení ap. Stejně významné jsou jeho práce o lidové keramice, přesněji řečeno o kunštátském hrnčířství, jehož vývoj a technologii badatel zachytil od 16. století.
      V posledních desetiletích se V. Pražák intenzívně zabýval studiem lidového stavitelství. Již první jeho práce, která vyšla v proslulém švédském časopisu Folk-liv v roce 1938, vzbudila zájem evropských národopisců studiem sociálního faktoru jako jevu ovlivňujícího změny ve slovenském lidovém domě. Výzkumem velkorodinného života Pražák vysvětlil problém vzniku jednoposchoďového domu v Čičmanech, kterému věnoval celou řadu studií na základě stacionárního výzkumu. "Valašský dům pod Makytou" je naše první regionální monografie o lidovém stavitelství, která se stala vzorem a dodnes nebyla překonána (první část vyšla v roce 1947, druhá v roce 1950). v další významné práci "Vliv sociálně hospodářského faktoru na vznik štítu v lidové architektuře" badatel zaujal velmi kritické stanovisko k tzv. uměnovědné škole a prokázal, že vývoj lidového stavitelství se podstatně liší od vývoje slohové architektury. Řadou dalších, vesměs regionálních prací V. Pražák činil průpravu k rozsáhlým studiím, z nichž jeho články o typech domových půdorysů v Československu,

120

Doc. dr. Vilém Pražák v kruhu svých přátel a spolupracovníků v ÚEF ČSAV u příležitosti oslavy svých osmdesátých narozenin. Foto St. Šulc, 1969, archiv ÚEF.

o vzniku jizby a síně v československém obydlí a jejich vztahů k staroslovanskému a franckému domu a vývojové epochy a stupně topenišť v českém a slovenském lidovém obydlí toto dílo završuji. Poslední tři [/] uvedené práce jsou velkou syntézou o nejvýznamnějších jevech našeho lidového obydlí.
      V. Pražák svým dílem, které reprezentuje přes 70 původních studií a desítky recenzí i zpráv, zasáhl [/] také do dějin národopisu, do jeho teorie, metodologie dále do muzeologie i folkloristiky, z níž jsou nejaktuálnější jeho příspěvky k písním o Lidicích.
      Jubilant se zapsal do našeho vědeckého života nejen jako badatel, ale i jako učitel na bratislavské a od roku 1939 na pražské universitě, na níž působil jako soukromý docent až do roku 1955, kdy mu byla znemožněna další pedagogická činnost. V. Pražák přes překážky, které se mu v polovině padesátých let neprávem postavily do cesty, dále působil ochotně a užitečně všude tam, kde mu to bylo umožněno: jako jednatel a místopředseda Národopisné společnosti československé, externí spolupracovník Národopisného muzea v Praze, Národopisného ústavu SAV a Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. v těchto institucích jubilant spolupracoval nejen v různých komisích, ale i při národopisných výzkumech, které v NSČ také sám vedl a organizoval. Zvlášť význačný je Pražákův výzkum v zátopové oblasti Orlík, do kterého zapojil zapojil řadu dalších etnografů a folkloristů, takže pod jeho vedením vznikla jedna z nejrozsáhlejších národopisných monografií v Čechách. Žel, tato práce podobně jako další Pražákovy rukopisy, z nichž některé jsou před dokončením, čekají ještě na vydání. A proto, pane docente, ad multos annos! Josef Vařeka

121

Sté výročí narození T. R. Djordjeviće [obsah]

Na počest 100. výročí významného srbského etnologa a folkloristy dr. Tichomira R. Djordjeviće konala se v průběhu roku 1968 v Bělehradě celá řada shromáždění, na nichž se s plnou úctou jednalo o Djordjevićově přínosu v rozvoji etnologie a příbuzných věd v Jugoslávii.
      Narodil se v kněžské rodině dne 19. února 1868 v Knjaževci, studoval na universitách v Bělehradě, Vídni a Mnichově, kde získal doktorát z filosofie v roce 1903 disertací Cikáni v Srbsku. Djordjević začal vědecky pracovat už jako mladý profesor v Aleksinci. z tohoto období zvláštní pozornost si zaslouží jeho práce jako redaktora a vydavatele prvního srbského časopisu pro folkloristiku Karadžić (1899-1901, 1903), který za krátkou dobu svého vycházení získal velký počet spolupracovníků ze Srbska a ze zahraničí. Djordjević byl v roce 1906 jmenován docentem na bělehradské universitě, kde s výjimkou přerušení v době první světové války přednášel jako mimořádný a řádný profesor etnologie až do svého odchodu do důchodu v roce 1938. Milován a vážen jako vědec, učitel a člověk, Djordjević zemřel 28. května 1944 v Bělehradě.
      Tichomir Djordjević uveřejnil velký počet prací - více než 700 bibliografických jednotek, z nichž je třeba zvláště zdůraznit: Ze Srbska knížete Miloše (Iz Srbije kneza Miloša), ve [/] dvou svazcích (1922-1924), Zlé oči v pověrách u jižních Slovanů (Zle oči u verovanju Južnih Slovena, 1938 a edici 10 svazků Náš lidový život (Naš narodni život, 1930-1934), v níž jsou sebrány vybrané články. Po Djordjevićově smrti bylo vydáno ještě několik jeho prací, jako Vila a čarodějnice, - Vampyr (Vila i veštica. - Vampir, 1953), Příhoda v pověrách a tradicích našeho lidu (Priroda u verovanju i predanju našega naroda, ve dvou svazcích, 1958 aj.
      Doména Djordjevićova vědeckého zájmu byla velmi široká. Zahrnovala vedle etnografických a folkloristických témat také různé otázky ze sociologie, kulturních dějin, muzeologie a balkanistiky. Je třeba uvést i to, že prof. Djordjević byl nejen velký erudista, neúnavný badatel lidového života a archivní pracovník, nýbrž také cenný společenský pracovník; dlouhou řadu let vykonával vedoucí funkce v kulturních a vědeckých institucích.
      Bereme-li všechno to v úvahu, pak je zcela pochopitelné, že 100. výročí narození T. Djordjeviće bylo podnětem většího počtu kulturních manifestací, z nich bylo zvláště významné zasedání Srbské akademie věd a umění (jejímž řádným členem byl T. Djordjević), kterého se účastnili akademikové V. Novak, M. Lutovac, B. Kojić, D. Nedeljković a Lj. S. Janković. Etnografický ústav Srbské akademie věd a umění zorganizoval sympozium, na němž 13 přednášejí[/]cích analyzovalo a pojednalo o Djordjevićově práci v různých vědeckých oblastech (mytologie, etnogeneze, kroje, Židé, sociologie) nebo osvěžilo vzpomínky na drahého profesora a přítele. Širší publicitu měly dvě přednášky na Kolarčevově lidové universitě (dr. M. Barjaktarovič a dr. D. Antonijević). Dále Národní knihovna, které prof. Djordjević odkázal svou bohatou knihovnu, uspořádala slavnostní akademii, věnovanou T. Djordjevićovi a jeho bratru Vladimírovi; skladateli a melografu (zemřel roku 1938). z podobných větších manifestací je třeba zaznamenat zasedání vědeckých pracovníků v Aleksinci a odhalení pamětní desky na základní škole ve vsi Tešici, Nakonec časopis Narodno stvaralaštvo (Lidová tvořivost) věnuje jeden svůj svazek T. Djordjevićovi a výhledově se počítá s obnovením časopisu Karadžić.
      Jistě je těžké splatit dluh v plné míře tak zasloužilému člověku a vědci, jakým byl T. Djordjević; tím spíše, že byl jedním z pionýrů etnologie u Srbů a že se mu podařilo pozvednout svou vědu na vysokou úroveň. Přesto však uznání a úctu, kterou mu u příležitosti jeho 100. narozenin prokázala nynější generace, potvrzují, že Djordjevićovy práce mají trvalou hodnotu a že nemohou být zapomenuty. Olivera Mladeničová (Ze srbocharvátštiny přeložil Ivan Dorovský)

122

NEKROLOGY

Frank Wollman 1888-1969 [obsah]

P[a]o těžké nemoci zemřel dne 10. května 1969 v Praze bývalý docent Komenského university v Bratislavě a později dlouholetý profesor Masarykovy university v Brně Frank Wollman, člen mnoha zahraničních vědeckých slavistických společností a dopisující člen ČSAV. Jeho rozsáhlé dílo, vzbuzující podiv svou syntetičností a experimentální odvahou (Arne Novák), zasahuje především do oblastí literárněhistorické a literárněvědné komparatistiky. Po jednotlivých monografických pohledech na díla velkých polských spisovatelů Žeromského, Reymonta a Słowackého vydává koncem dvacátých let monografie o srbochorvatském, slovinském a bulharském divadle, které pak syntetizuje v díle Dramatika slovanského jihu (1930). Literárním dějinám Slovanů věnoval téměř paralelně vycházející Slovesnost Slovanů (1928), která zůstala jediným pokusem toho druhu v naší vědecké literatuře. Wollman zde poprvé užívá termínu slavismus, jímž rozumí "hnutí, koncepci, ideologii, program, vědomý projev slovanské soudržnosti", jak v pregnantní zkratce napsal v neprávem opomíjené studii Český slavismus, jeho minulost a program (in: Slovanství v českém národním životě, Brno 1947, s. 224-241). Této [/] koncepci zůstává autor věrný i v dalších monografiích, v nichž speciálně zkoumá nové období vývoje slovanských literatur a slovanské ideologie. Je to zvláště Slovanství v jazykově literárním obrození Slovanů (1958) a Slavismy a antislavismy za jara národů (1968). Rozsáhlému historicko-literárně-ideologickému výkladu své poslední knihy předeslal sedmasedmdesátiletý autor v květnu 1965 úvod, který uzavírá slovy: "Končím tuto práci za oslav 20. výročí osvobození z fašistického jařma. v pocitu soudružské, národní i osobní vděčnosti ji připisuji vítězné Sovětské armádě". Spis vyšel v červenci 1968, právě včas před VI. slavistickým sjezdem v Praze, jemuž byl především určen.
      Druhou velkou oblastí Wollmanova vědeckého zájmu byla lidová slovesnost, kterou považoval za strukturní součást každé národní literatury. Sám termín slovesnost, kterého důsledně používá, byl jeho zásluhou opět obnoven v naší vědecké publicistice. Wollman se zabýval podrobně pověstmi o Bílé paní (1912-1913) a vampyrskými látkami ve střední Evropě (1921-1925), se svými žáky vedl rozsáhlé sběry prozaického folklóru na Slovensku - které mimochodem dosud čekají na své zpracování a zveřejnění - a věnoval se i úloze lidové slovesnosti v jazy[/]kově literárním obrození Slovanů (1956). I když dnes formulujeme představy o integrálnosti lidové slovesnosti Slovanů poněkud jinak, nelze Wollmanovu syntetizujícímu pohledu upřít zajímavost; ve zvláště hutné zkratce formuloval své pojetí ve studii Duch a celistvost slovanské slovesností (in: Obrysy Slovanstva, Praha 1948, s. 168-224), kde vyložil i historii své koncepce mezislovanských literárních a folklórních vztahů.
      Třetí velkou oblastí byla literární teorie, jak svědčí rozsáhlé studie Věda o slovesnosti (1935), k methodologii srovnávací slovesnosti slovanské (1937), Socialistický realismus jako kulturní epocha a styl umělecký (1949), Literárněvědná problematika v SSSR po Stalinových statích (1952), Jednota obsahu a formy a umělecká struktura v srovnávacím bádání slovesném (1958). Wollman začasté uplatňoval výsledky Ingardenova strukturalismu, jehož koncepci zkoumal z různých zorných úhlů.
      Konečně nelze zapomínat na Wollmanovy četné pokusy dramatické, kterými se zapsal do dějin především brněnské činohry, která inscenovala jak Člun na moři (1923), tak i zhuštěnou verzi trilogie Velká Morava (1948 k autorovým šedesátinám). Řada dramat dosud čeká na své uve

123

dení: i zde se Wollman osvědčuje jako autor znamenitého rozhledu a jako hloubavý analytik lidského života.
      Bibliografie četných prací Franka Wollmana vyšla v - Pražském linguistickém kroužku (1938), ve sborníku Pocta Fr. Trávníčkovi a Franku Wollmanovi, Brno 1948, a konečně ve sborníku F. Wollmanovi k sedmdesátinám, Praha 1958. A. Bureš

Jaroslav Křička (27. 8. 1882 23. 1. 1969) [obsah]

Hudební dílo zasloužilého umělce Jaroslava Křičky, nestora českých hudebních skladatelů, 23. ledna 1969 osiřelo. Velký přínos, který znamená pro české hudební umění, zvláště pro dětskou píseň, i jeho činnost dirigentskou, pedagogickou a popularizační zhodnotí hudební odborníci. Sama bych se chtěla ve své črtě zmínit o jeho vztahu k Moravě, zvláště k Podluží.
      Velká láska k rodné Moravě prostupuje jako zlatá nit celým jeho životem. Rodák z Kelče (27. 8. 1882) prožil svá studentská léta na Vysočině u své babičky na maršovské rychtě, gymnasium studovat v Havlíčkově Brodě (1892-1900), aby se po vysokoškolských studiích a třech letech strávených v Jekatěrinoslavi (1906-1909) trvale usadil v Praze. [/] Moravě však zůstává věrný a na svých prázdninových cestách se sem neustále vrací. z moravských oblastí, z Valašska, Horácka, Hané a Slovácka čerpá inspirace téměř pro celé své dílo. Rodnou zemi oslavil "Moravskou kantátou" a věnoval jí sbory "Moravo" a "Moravo má".
      Slovácko, kde se odehrává děj jeho opery "Jáchym a Juliána" a kde hledal nové podněty k řadě dalších skladeb ("Slovácké pěsničky" op. 107, kantáta "Slovácká pěsnička" op. 107a aj.), na něho tak zapůsobilo, že ho začíná od roku 1940 pravidelně navštěvovat a obvykle zde svoje prázdninové putování Moravou končí. Zastavuje se v Uh. Hradišti u přítele a spolupracovníka B. Beneše-Buchlovana, navštěvuje Kyjov, zajíždí do horňácké Velké, pobývá v Hodoníně a s bratrem Petrem podniká po válce umělecké turné jižní Moravou od Znojma přes Břeclav až po Hodonín. Jedním z takových každoročních slováckých zastavení je také Veselí nad Mor., odkud pak podniká cesty na Horňácko, do Strážnice nebo na Podluží a po válce i do Holiče. Měl rád veselské "lúky", rád se v parném létě chodíval koupat do Moravy. A když jednou projevil zájem - bylo to v roce 1941 - o cestu na Podluží, zprostředkoval mu ji jeho veselský hostitel Jan Konečný, rodák z Tvrdonic. "Když ně došel lístek z Bystřice", vypráví Jan Konečný, "není-li na Lanžhotsku tuto neděli - bylo to [/] tenkrát 17. srpna - nejaká lidová slavnost nebo púť anebo hody, kde by bylo ešče neco slováckého vidět a slyšet, napsal sem mu, aby enom dojeli, že to zařídím. Aby jeli na Břeclavu do Lanžhota, tam že im dojedu naproti. Tvrdonský krúžek na mé požádání připravil na jeho počest na "Dělňáku" improvizovanú hodovú slavnost. Chasa byla většinú v třaslavicách, enom nekolik párů bylo v parádním kroji.
      Kolem jedenásté hodiny sme čekali na nádraží v Lanžhotě s naším kmotrem a vozem s dvěma ryzákama. Mistr přijel sám. Nejeli sme polní cestú, jak sa obyčejně jezdívalo, ale silnicú na Lanžhot. U kostela sme zastavili, Mistr chtěl doňho nahlédnút. Byla tam hrubá, ale neenom to, ale aj veliká krojovaná svadba. Když po obřadě v kostele ženich s nevěstú a svědkama šel podepsat na fáru svadební smluvu, Mistr se točil kolem svadebčanú a obdivoval nejkrásnější lanžhocké šaty, kerých tam bylo tenkrát jedenást. Když se vrátili z fáry, mládenci zavýskli, muzikanti spustili, družba dal znamení opleteným družbovským právem a vydali se na cestu do svatebního domu. My sme potom jeli ke Kosticám.
      U stařečkú už nás čekali s obědem a stařenka zvěstovali, že bude po jedné hodině veliký pohřeb. A Mistr hned, že se půjde k nedaleké kapli podívat. Mezitím projevil zájem, že by šel do Tvrdonic rád v kroji. Nebyl

124

to problém, všecko bylo, enom boty bylo těžké zehnat. On měl takovú malú drobnú nohu a všecky ty boty byly proti jeho drobné noze hotové čaje = loďky).
      Stará stařenka (= prababička), kerá seděla na stoličce pod jabloňú v humně, mu vykládali, jak šli z Břeclavy - to byli ešče děvčicúbylo to v úterý ráno a jak šel z hodů ze Staré Břeclavi jeden muzikant; byl to Kostičan, z kostické bandy, a pískal na klarinet pěsničku "Letěla kačena divoká" a jak se to pěkně néslo přes celé kostické pole. A stařenka mu ju moseli zazpívat. Oni, dyž byli děvčicú, oni zastihli aj gajdoša.
      Po obědě k jedné hodině sme šli ke kapli, kde měl byt kondukt. Obřady začaly a tak sme stáli a poslúchali, jak zpěváci zpívali žalmy. Mistr pozorně poslúchal a potom ně povídá: Víte, jak vy sběratelé hledáty ty staré kultury, tak my muzikanti se zas pitváme v tych Davidových žalmech a hledáme tam nové inspirace. Po skončení obřadů průvod šel na hřbitov a my sme se vrátili ke stařečkom. Mama ho začala strójit a stařenka zháňali po Kosticách boty; donésli ale jedenástery.
      Potom sa šlo do tych Tvrdonic. To sme šli tuším pěšky. Dyž sme došli k hospodě, chasa už čekala. Vidím jak dnes, jak starý Straka - Francek ho vítal a měl oslavnú řeč a potom stárek rozkázal muzice a vyhlásil sólo a hned mu zaváďali děvčicu [/] v rožkách. Když ho vítali, připíjali mu z litrů - z malovaných sklének, keré byly omašlené. Ze začátku z nich Mistr neuměl pit, mosel sem mu to ukázat. Tych přípitků bylo tolik, že sme ani nestačili, chasa byla spřejná.
      Potom sme sa pohybovali mezi chasú, zpívali, popíjali, poseděli v izébce a k večeru byly hošije. Mistra vzali také do kolečka, šak byl v kroji. To bývaly hošije dycky než sa šlo k večeři, děvčata mezitým už obyčajně odešly, enom nekeré tam ostály. Napřed skákal stárek, zazpíval si, kerá byla jeho: Potom zastrčil "předek" Mistrovi za širúch a kerú si on zazpíval, to už ani nevím no, zanotoval si ju a také ale třikrát vyskočil. Potom stárek dával předek dalším. Až sa všecí vystřídali, potom sa skákalo, jak kerému došla nota. Křička měl opravdu radost. Když sme se pozdě večer vraceli do Kostic, Mistr měl dobrú náladu a byl velice rád, že teho za jediný den tolik viděl. Cestú byl veselý a byl celý zaujatý hodama."
      Rok co rok až do r. 1950 navštěvovat Mistr Křička pohostinný dům u Konečných. Po sedmileté přestávce se zde s přibývajícími lety, ale s myslí stále mladou opět zastavil, ale ne už s batohem přes ramena a známou bezručovskou hučkou jako dříve, ale v doprovodu svého nejstaršího syna Aleše - autem. Tenkrát mu bylo pětasedmdesát. A Mistr v zápise v pamětní knize vzpomíná: [/] "Po tolika letech a zase je tu tak milo a srdečně. Jako bychom nestárli - všechno je jak to bývalo. Ale přece: jsme šedivější a vnoučkové Konečných dokazují, že čas pokročil. s Konečnými nechce se končit, nýbrž vracet se, vyprávět, vzpomínat, horovat o všem pěkném, rozumět Moravě a její kráse. A tož: na shledanú!"
      Nikdo tenkrát netušil, že to bude zápis poslední. Cecilie Havlíková

Detail horáckého tkalcovského vzoru z 19. stol.

125

KNIHY

Irena Kostkevičiute, VINKAS SVlRKIS, YAGA, Vilnius 1966 [obsah]

V litevském Vilniusu byla v roce 1966 vydána zajímavá publikace o li­ dové plastice, která se nám dostala do rukou bohužel teprve nyní. O to zvláštnější pozorností si ovšem zaslouží, už proto, že pojednává o tolik v sovětských republikách dříve bohužel opomíjeném nábožensky motivovaném lidovém výtvarném umění. Je to kniha o významném lido­ vém litevském řezbáři, narozeném roku 1835 a zemřelém v roce 1916, který silně ovlivnil litevskou dřevěnou plastiku v posledním období jejího vývoje.
      Ze Svirkisových rukou pochází více než dvě stovky charakteristických sloupových skulptur vycházejících z motivu kříže a dle autorky to nejsou všechny, které se do dnešní doby zachovaly. Jsou zajímavé nejenom svým výtvarným ztvárněním, ale i technikou řemeslného provedení. Svirkisova tvorba totiž plně patří do onoho období, kdy plastiky lidových řezbářů jsou nerozlučně spjaty s podobou kříže. Svirkisovy reliéfy postav světců jsou dokonce až jeden metr vysoké a sochař dovedl vytvořit dřevné pomníky vysoké celkem až čtyři až pět metrů, na které si vybíral mohutné dubové kmeny. Strom vydobyl i s kořenem a doslova od paty jej pokryl reliéfy [/] figur světců. Hotové dílo též sám polychromoval. Nejpodstatněji byl ve své tvorbě ovlivněn barokem a ještě jako stařec se lišil od svých kolegů ohromnou duševní i fysickou silou.
      O jeho životě víme bohužel velmi málo - písemné zprávy chybí vůbec a pokud se nějaké vzpomínky na jeho osobu a dílo zachovaly, tak pouze v lidovém ústním podání. Byl prý podivínem, žijícím osaměle, bez vlastní střechy nad hlavou. Ve své tvorbě navazoval na staré tradice litevské lidové dřevořezby, která prodělala na Litvě vskutku masový rozmach a upozornila na sebe domácí i cizí odborníky hlavně neobvyklým bohatstvím a fantasií forem.
      Publikace má vkusnou grafickou úpravu, je vybavena 163 černobílými reprodukcemi uměleckých fotografií popisovaných objektů, důkladným rejstříkem, mapkou a trojjazyčným resumé. M. O. Růžička

Jitka Staňková, Lidové výtvarné umění. Čechy a Morava, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1967, 170 str., 4 barevné a 10 černobílých fotografií [obsah]

Se sympatickou odvahou napsala J. Staňková pěkně vypravenou knížku, jíž potěšila milovníky lidové kul[/]tury, i když si jistě uvědomovala, że v odborné veřejností bude její práce přijímána rozdílně.
      Autorka se v úvodu zabývá krátce přehledem vývoje názorů na lidové umění a vlastní výklad pak rozděluje do kapitol jednak podle funkcí popisovaných jevů, jednak podle materiálu, z něhož byly zhotoveny. v závěru se snaží charakterizovat vývoj lidového umění v Čechách a na Moravě od pozdního středověku do současnosti. Práci doplňuje slovníkem lidových výrazů, výběrem ze základní literatury a popisem fotografií. Na první pohled je zřejmé, že publikace nechce být vědeckým dílem, nýbrž orientačním přehledem hlavních projevů dovednosti a tvůrčí vynalézavosti českého a moravského lidu.
      Právě proto, že jde o shrnující přehled, vyvstává před recenzentem nutnost sledovat především teoretická východiska, na nichž je taková práce založena. Už z úvodu o rozdělení kapitol, kde autorka vysvětluje, že probírá "nejdříve předměty, které byly nutné k životu člověka, jako stavby, zařízení interiéru, oděv, drobné předměty dřevěné, kovové a keramika, pak předměty zvykoslovné a předměty, které ilustrují světový názor uživatele i tvůrce" je zřejmé, že pod pojem lidové umění výtvarné řadí nesouměřitelné soubo

126

ry prvků základní výroby, výroby specializované a řemeslné, i projevy, spojené výrazně s duchovním životem člověka.
      Avšak krásný kus kamene nebo dřeva, nalezený v přírodě, ještě nepokládáme za umělecký výtvor, i když se nám líbí stejně, jako třeba ručně tkané režné plátno nebo slaměná zásobnice. Mluví-li autorka o lidovém výtvarném umění v kapitolách o stavbách a interiéru, její výklad nepřesvědčuje, že se jedná skutečně o umělecké výtvarné projevy. v této souvislosti bych rád upozornil, že poučení u K. Šourka, o němž se zmiňuje, ale především u P. Bogatyreva, by možná bylo větším přínosem, neboť funkčně strukturální metoda umožňuje zkoumat funkce jednotlivých částí nebo předmetů ve struktuře funkcí a tak pochopit změnu struktur ze změny jednotli­ vých funkcí (P. Bogatyrev, Funkcija kroja na Moravskom Slovensku). Odtud by snad bylo možné zkoumat, zda a kdy se stává obytné stavení nebo jizba uměleckým dílem. Podobně je tomu u lidového oděvu a u tkanin, kde především technické a geografické podmínky vymezovaly jejich základní tvarosloví. Např. vývoj funkcí oděvu od základní funkce ochrany těla až k funkcím magickým, stavovským, regionálním atd. proměňoval celou strukturu funkcí až téměř k zániku struktury původních základních funkcí. Ale i jinými metodami by se etnograf měl dobrat podstaty lidového uměleckého tvo[/]ření, poznání, kdy a za jakých okolností se věc stává znakem a můžeme ji považovat za umělecký projev. Jinak se nevyhneme romantizujícím tendencím přetechnizované civilizace, která je ochotna každý runě vyrobený předmět pokládat za umění, zejména za tzv. lidový výtvarný projev.
      Uvádím tyto poznámky proto, že autorce unikají základní vazby duchovního a materiálního života, procesy formování vztahů mezi lidovou vírou a věděním, lidovou představou o krásnu atd. a základními materiálními potřebami člověka. v napětí mezi těmito dvěma základními póly života lidu mohlo vznikat umění, jež je předmětem etnografického studia a samozřejmě i obecná uměnovědy. v tomto ohledu zůstává stále nevyužit i přínos A. Václavíka.
      Proto se jeví i uspořádání k[o][a]pitol jako velmi neorganické. Není jasné, v jakém vztahu jsou např. výšivky, železo, dřevo, tkaniny nebo dřevořezba třeba ke "zvykoslovným" předmětům, když právě v lidových obyčejích se koncentrují nejvýraznější soubory lidových uměleckých projevů. Zvláštní rozbor by si zasloužila i jazyková stránka publikace, jak pro drobné chyby ve větné skladbě (např. Misník a police ve světnici s profilovanými boky bývaly bohatě malované" - str. 26), tak zejména pro zastaralá klišé jako "Určitý výtvarný smysl a cit pro krásno byl součástí denního života" (str. 124) [/] apod., které jsou z hlediska informace bezobsažné.
      Nechci tím uvádět v pochybnost řadu cenných poznatků a materiálů, které autorka shrnula do knihy a oceňuji skutečnost, že svou prací neváhala položit otázky, jež je třeba teprve řešit. Právě proto je v zájmu etnografie věcně upozornit na chyby v metodickém uspořádání publikace i na případné jiné nedostatky. Otázky vývoje lidového umění zasahují i do současného života, zvláště v souvislosti s tzv. lidovou uměleckou výrobou, o níž se autorka také zmiňuje jako o "rozvíjení odkazu lidové výtvarné tradice". Také tento problém patří k otázkám, které je třeba teprve studovat. Přínos J. Staňkové vidím proto především v tom, že svou knihou znovu otevírá diskusi o metodice studia lidového výtvarného umění, i když v tomto ohledu nepřichází s žádnými novými podněty. Josef Jančář

Václav Machek, Etymologický slovník jazyka českého vydala Academia, Praha 1968, 866 stran [obsah]

Po jedenácti letech se nám dostává do rukou druh, opravené a doplněné vydání Machkova etymologického

127

slovníku. Již sám název potvrzuje odlišnost prvního a druhého vydání. (První vydání recenzoval Richard Jeřábek v ČL XLV, 1958, str. 230.) Machek se v nově vydaném slovníku, který se stává pro pracovníky mnoha oborů velkou pomůckou, zaměřil jen na výrazy českého jazyka. Je však nutno připomenout, že slovenskou látku úplně nepomíjí. Jsou zde vynechané jen ty výrazy, které jsou typicky slovenské a nemají v češtině ani odvozeninu či obdobu.
      Velkým přínosem pro národopisce je, že přichází s vysvětlením mnoha výrazů nářečních. I když je nepojal všechny, je možno pokládat i toto množství vysvětlených výrazů pro obor národopisu za dostačující; ne ani po stránce tvarové, ale spíše významové. Výrazy, se kterými si není autor jist, jsou vysvětleny velmi opatrně s úmyslem věc nepoškodit. A právě v předmluvě, která je jakýmsi doplňkem celého slovníku, vysvětluje, jakých možností využil při nesnadném a nebezpečném vysvětlování jednotlivých slov.
      Autor v tomto slovníku přichází s opravami výrazů starých a s docela novými výklady slov. Práce byla vytvořena, jak jistě sama tomu nasvědčuje, na základě velké trpělivosti, píle a širokých vědeckých a praktických znalostí.
      Tímto novým vydáním etymologického slovníku se dostává široké veřejnosti velmi přínosný pramen k osvojení slov méně známých (za[/]staralých či nářečních) a některých cizích slov, která se dostala do sloní zásoby našeho lidu. Ludmila Batůšková

Svatopluk Šebek, Slovník lidových názvů hub, práce Oblastního muzea v Poděbradech, řada B/č. 2, Poděbrady 1968, 76 stran textu, cena 5 Kčs [obsah]

Vlastnímu slovníku jsou předeslány dvě rozsahem nevelké stati úvod a kapitola věnovaná tvorbě našich lidových názvů hub. v úvodu (str. 3-4) se autor stručně zmiňuje o historii využití hub jako troudu, suroviny při výrobě jedů i halucinogenních látek, o jejich zastoupení v lidovém zvykosloví, pověrečném lé­ čení apod. Nejdůležitější částí úvodu je seznam jmen a míst působišť spolupracovníků S. Šebka z různých krajů Čech a Moravy, se kterými mohou navázat spojení i společenskovědní pracovníci, především dialektologové a etnografové specializující se na studium lidové stravy. Je zde uvedena i nejdůležitější mykologická literatura, které je věnována i závěrečná část práce.
      V kapitole "Význam, vznik a pů­ vod našich lidových jmen hub" (str. 5-9) rozděluje autor lidové názvy hub do tří základních skupin na: 1. jména odvozená z vlastností plodnice (65 % lid. názvů), 2. jména [/] odvozená od místa, způsobu a doby růstu (18 procent lid. jmen) a 3. jména tvořená individuálním způsobem (17 procent lid. názvů). v prvé skupině rozlišuje autor čtyři podskupiny lidových jmen hub, z nichž je 20 procent vytvořeno na základě barvy houby (bělinka, bílá liška, cihlář, červenáč, housátka), 19 procent od tvaru houby (bakule, křivonoha, špičák, zvoneček), 14 procent podle vlastností dužiny houby (chrupák, kamenáč, kyselák, modrák, tvrďák) a 12 procent od užitkové hodnoty houby (divoká liška, panský hřib, podhříbek, zemanka). Druhou skupinu lidových názvů hub, zastoupených 18 procenty dělí autor na houby, jejichž jméno je spjato s místem výskytu (doubravník, dubák, hnojůvka, lužník) a s dobou růstu (březnovák, májovák, listopadka). Zbývajících 17 procent lidových názvů hub je vytvořeno z různých významových základů (janek, márinka, bečvařík).
      Vlastní slovník sestává ze tří částí. v jeho prvé části (str. 11-32) je uspořádáno 164 oficiálních českých jmen hub s uvedením krajových lidových názvů. Za každým lidovým názvem je v závorce uvedeno jméno obce, ve které byl zaznamenán. Ve druhé částí slovníku (str. 33-71) je abecedně sestaveno 1161 lidových jmen (včetně oprav). Jsou uvedeny: lidový název houby, kraj, ve kterém je rozšířen, a v závorce jméno obce, ve které byl zaznamenán. Pro nezbytnou orientaci uvádí autor i oficiální název houby. Abecedně uspořá

128

daný rejstřík 164 latinských jmen hub (str. 71-75) tvoří třetí část slovníku, ke které je připojen seznam použité literatury (str. 7576), obsahující 18 titulů.
      Slovník lidových názvů hub uspořádaný S. Šebkem bude jistě hledanou prací nejen mezi mykology, ale poslouží i společenskovědným pracovníkům, zejména dialektologům a národopiscům. Ludvík Skružný[/] Ke konci knihy je zařazena tabulka s dodnes užívanými názvy částí obce, míst katastru a polních tratí. Za touto částí je neorganicky připojena jediná místní pověst. Hovoranských rodáků - umělců a [/] vědců - vzpomíná v článcích, které vložil před obsáhlejší inzertní část, která tuto dobrou propagační a informační knihu obce Hovoran uzavírá. Ludmila Batůšková[/]

SBORNÍKY A ČASOPISY

Alexej Novosad, Paměti Hovoran, vydal Místní národní výbor Hovorany 1968, 150 stran [obsah]

Při příležitosti 50. výročí vzniku Československé republiky byla v Hovoranech vydána kniha, ve které se autor snaží, a to nejen v několika kapitolách, zachytit dějiny obce od prvopočátku až do letošního jubilejního roku. Před kapitolou, ve které se jen informativně dotýká hmotné, sociální a duchovní kultury života lidu, v mnoha případech se vztahem k dnešní době, se zabývá dějinami spjatými přímo s obcí Hovorany.
      V dalších kapitolách si všímá období od roku 1848 až do roku 1945, a to hlavně spolkového života na vesnici. v období od roku 1945 až do dnešního dne popisuje kulturní, náboženský a spolkový život, služby obyvatelstva a sociální péči, jež zachycuje do všech podrobností.[/]

Alfred Karasek-Langer, Die Krippenkunst Schlesiens, Vierteljahresschrift "Schlesien", Heft IV/1968 [obsah]

Známý rakouský badatel o středoevropské betlémářské tvorbě. Alfred Karasek se ve své studii zabývá vývojem betlémářské tvorby na území bývalého Slezska.
      Lidové betlémy byly téměř v každé selské usedlosti. v německém Volkskundeatlasu z roku 1930 je pro území Horního Slezska jmenováno 800 míst výskytu, pro území Dolního Slezska jsou betlémy uvedeny celkem v 500 městech a vesnicích. Opomenuto bylo pouze území nacházející se v Československu.
      Tuto situaci přesvědčivě potvrzují též výsledky studia, které prováděl salzburský dr. Ludwig Maresch v Rakouské národní knihovně ve Vídni (Österreichische Nationalbiblio[/]thek), v Archivu Romanum Societatis Iesu v Římě a v pražském Klementinu. Ve jmenovaných archivech a knihovnách nalezl ponejvíce údaje týkající se jesliček z období vrcholného a pozdního baroka, nepočítaje v to údaje mladší. Zejména na širším území obydleném německy hovořícím obyvatelstvem byla početnost výskytu vysoká.
      Topografie územního rozložení jesliček byla do jisté míry závislá i na ostře vymezené hranici náboženského vyznání, která byla nejenom polem plným napětí, ale též ohniskem působení nejrůznějších vlivů. Dochází totiž dokonce k vyrovnání mezi evangelickým barokem a různotvárností celkové bohatosti forem jak v doprovodných adventních hrách, tak i v některé další lidové i oficiální tradiční obřadnosti. Svůj význam zde sehrálo též polské sousedství.

129

Od roku 1945 dochází ke krytí studovaného území mimo Československo polským etnikem díky teh­ dejšímu vývoji světových dějin. Lidové betlémy v původních selských staveních téměř mizí a jako vzpomínka na místní betlémářskou tvorbu zůstávají už jenom betlémy zachované v tamějších kostelích, které polské etnikum převzalo. Dochází tak k simbióze obou kulturních vrstev - nové polské i původní, která na Odře a Nise byla.
      Slezská jesličková tradice je 400 let stará. Historie slezského betlémářství prochází podobně jako i jinde několika základními markantními vývojovými stadii. Jednotlivé regionálně vymezitelné varianty se během času vymaňují ze slohové roztříštěnosti a při základním zachování své specifičnosti se sjednocují. Autor hovoří o jednotném, celoslezském charakteru jesličkové výtvarné tvorby.
      Z nejstaršího studovaného období připomeňme alespoň skupinu řezbářů shromážděných kolem mistra Pavla z Leutschau. Jedná se o raně barokní řezby s prokazatelnými vlivy krakovsko-norimberské školy.
      Karasek ve své studii nezapomíná ani na tridentský koncil a na jeho vliv na jesličkářskou tvorbu a speciálně uvádí roku 1560 postavené první středoevropské jesle svého druhu v pražském Klementinu. Roku 1569 píše totiž Wolf Pyringer z Olomouce do Říma, že jesuité v Praze [/] zřídili Boží hrob a vedli před ním dialogy o Kristově narození s příslušnou dekorací. Toho se chytli kapucíni, františkáni a ostatní řády a zvyk se už potom neustále šířil dál a dál. Dokonce i za třicetileté války.
      Autor pro toto období připomíná v roce 1637 jesle v Hirschbergu a "Bethlehemitische Krippe" v Břeclavi spolu s vánoční jesličkovou hrou předváděnou v němčině, r. 1639 ve Schweidnitz atd.
      Během prvních dvou století byla tvorba jeslí záležitostí čistě církevní. Na sklonku baroka byly nejpozoruhodnější jesle v Olomouci a ve Vratislavi.
      V letech 1700-1750 nabývají jesličky značných rozměrů a připomínají spíše divadelní scény. Také celá výprava je víceméně jevištní. z umělců a architektů, kteří se tehdy proslavili v jejich stavbě, připomeňme jména nejznámějších z nich: Willmann, Handke, Sattler a Sebastini.
      Osvícenci byli spíše pro odstranění jeslí. z této doby se nám zachovala řada úředních nařízení o likvidaci. Vznikají nenahraditelné ztráty. Smutnou úlohu zde, bohužel, sehráli i protestantští pastoři a predikanti, kteří jesle veřejně prohlašovali za "papistisches Götzenwerk" - papežské dílo.
      V dobách empiru a biedermeyeru původní ryze náboženská tradice vyprchávala. Přesto je možné kon[/]statovat, že slezský lid si během století tento zvyk stačil zamilovat natolik, že se mu stal plně vlastním, a to nejen mezi katolíky, ale též u protestantů a pravoslavných. Zesvětštění jeslí se projevuje zvláště po roce 1750, kdy jsou betlémy rozšířeny po všech městech i vesnicích.
      Závěrem ing. Alfred Karasek-Langer uvádí, že obyvatelé německé národnosti, kteří odešli po roce 1945 ze Slezska, si betlémářskou tradici dovedli podržet až do současnosti. M. O. Růžička

H. Fielhauer, Die Karfreitagsfeuer in Niederösterreich, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien, XCV, 1965, str. 286-295. [obsah]

Článek, vydaný před několika lety, je pro nás aktuální z několika důvodů. Jednak proto, že na tomto tématu se v poslední době pracuje v Národopisné společnosti československé a z odpovědí dopisovatelů byla připravena mapa, jednak proto, že se jedná o sousední oblast českých zemí a konečně i proto, že pojednání obsahuje řadu cenných obecných úvah o výročních ohních, i když se jedná o celkem dost výjimečné výroční ohně na Velký pátek. Velikonoční ohně se soustřeďují v jihovýchodní částí Dolního Rakous

130

ka, jinak jsou rozšířeny obecně ohně na letní slunovrat, jako vůbec v jihoněmecké oblastí a v Rakousku.
      Podle autorových záznamů se dělí velkopáteční ohně podle svého charakteru na dvě skupiny. Do prvé patří ty, které si uchovaly starobylé prvky a magické praktiky; den Velkého pátku je svou atmosférou zvlášť vhodný pro jejich konání. Do druhé skupiny náležejí ohně, jejichž konání vychází z křesťanského pojetí dne ukřižování Krista. Ohně se zapalují na Velký pátek před východem slunce nebo dopoledne, v ojedinělých případech na Zelený čtvrtek a Bílou sobotu, obyčejně na úhoru nebo na zelništi. Tam, kde si zvyk uchoval starobylý ráz, vyniká jeho apotropajní a prosperitní význam, který byl v době barokní využit kapucínským řádem. Pálení starých věcí má mnoho společného s církevním rituálem, který se koná na Bílou sobotu, a v Rakousku podobně jako u nás se mu říká "pálení Jidáše"; také historii tohoto názvu věnuje autor pozornost, jakož i významu popele a uhlíků v lidové víře. Naopak ovšem tento církevní rituál vychází ze starobylých představ o ohni a z jeho symboliky. Oheň, který ničí staré zlo a nemoci a chrání před nimi, stává se magickým prostředkem proti všemu, co ohrožuje člověka, na druhé straně přináší mu štěstí. Jako řada jiných podobných zvyků spojují se výroční ohně s důležitými mezníky hospodářského a církevního kalendáře - jedná se [/] tedy i v tomto případě o zvyky přechodové, jak je nazval A. van Gennep. A ještě jeden moment tu připomíná rakouský autor podle Eliadeho - návrat do mytického dávnověku. Míšení představ pohanských a křesťanských, přecházení jedné do druhé je u výročních ohňů zvlášť patrné. Příkladem je už spojení termínu slunovratu letního se svátkem Jana Křtitele a symbolikou jeho postavy - a tak je tomu i u velkopátečních ohňů, které souvisely jasně s celou atmosférou pašijového týdne a jeho vrcholu, se smrtí Kristovou a jeho zmrtvýchvstáním. Přitom si ještě třeba uvědomit, že bozi, svatí, démoni a jiné postavy bájeslovné jsou provázeny v představách atributem ohně. Ve výročních ohních jako v mnohých jiných zvycích je uloženo několik historických vrstev na sebe navazujících, vzájemně se ovlivňujících a posléze splývajících. Jaroslav Kramařík

Zborník Slovenského národného múzea LXII, Etnografia 9, Martin 1968, 326 str., foto a kresby v textu článků, německé resumé [obsah]

Devátý ročník etnografického sborníku Slovenského národního muzea v Martině je věnován jubilejním oslavám slovenského muzejnictví. Protože sborník vydává národopisný [/] odbor SNM, sestavil jej vědecký redaktor Štefan Mružkovič z příspěvků k dějinám národopisu a národopisné muzeologie, z níž se vlastně vědecký národopis formoval.
      Ukazuje to už podnětná úvodní studie Štefana Mružkoviče Významné jubileá slovenského múzejnictva, v níž autor upozorňuje na spojitost začátku muzejní práce na Slovensku s prací Matice slovenské, s jejímž vznikem v roce 1863 vzniklo i Matičné múzeum. Nic na tom nemění skutečnost, že Muzeálna slovenská Spoločnosť vznikla až v roce 1893 jako přímá pokračovatelka muzejních snah Matice. Autor uvádí dále i širší politický a kulturní kontext, v němž se slovenské muzejnictví rozvíjelo, zejména prací osobností kolem SNM v Martině. Jednou z nejvýznamnějších osobností slovenské-, ho muzejnictví se zabývá další autor Andrej Polonec ve studii Andrej Kmeť a národopisná muzeologia na Slovensku. Polonec navazuje na svůj článek ze Zborníku SNM z r. 1960 a nově hodnotí významnou činnost A. Kmeťa v oblasti sběru a rozvíjení lidové práce textilní, zejména propagaci slovenské lidové výšivky na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 a zvláště při dosud nedoceněné výstavě Živeny v roce 1887 v Martině. Pomáhal organizovat pomoc vyšivačkám na Slovensku a odtud lze sledovat i jeho Soustavnou národopisnou sběratelskou práci. Vytvořil rozsáhlé vlastní sbírky, jež věnoval Slovenskému národnému mú

131

zeu a přispěl i k urychlení výstavby jeho nové budovy v Martině.
      S dějinami národopisného muzejnictví na Slovensku je spjat i vznik Časopisu Muzeálnej slovenskej spoločnosti, který začal vycházet rok po založení Sborníku MSS. Ján Michálek ve studii Časopis Muzeálnej slovenskej spoločnosti hodnotí vývoj a charakter tohoto časopisu, který byl organizačním a informačním orgánem Muzeálnej spoločnosti, avšak přinášel i řadu cenných etnografických a folkloristických příspěvků. Autor to dokumentuje i přiloženým věcným a jmenným rejstříkem časopisu za léta 1898-1950. k příspěvkům z historie národopisného muzejnictví je zařazen i článek A. Polonce Augustové národne slávnosti v Martine a slovenské vyšívané košele. Autor zde spojuje oblibu vyšívaných náprsenek, které nosívali vlastenci ve městech o slavnostních příležitostech, se srpnovými slavnostmi v Martině organizovanými Živenou. Zdá se však, že jde o širší problém, neboť tyto náprsenky se od konce 19. století nosívaly až do nedávna i na Moravě.
      Jestliže úvodní oddíl Zborníku je poznamenán slavnostností muzejních jubileí, kde lze zařadit i drobný medailon P. Mendela Národný umelec Martin Benka 80ročný, druhý oddíl studií a materiálů přináší řadu zajímavých a dobře vědecky fundovaných prací z oboru lidové kultury hmotné. Jaroslav Štika ve studii [/] Salašnické koliby v západokarpatské oblastí se zabývá jednak vývojem těchto pastýřských staveb, jednak rozmístěním jednotlivých stavebních typů v souvislostí s geografickými, hospodářskými a sociálními podmínkami studované oblasti. Rozsáhlá studie, doprovázená 21 fotografiemi hlavních typů, přináší nový pohled na podmínky vzniku a vývoje kolib na Valašsku, Trenčínském Pováží, Těšínsku, Kysucku-Čadecku a na Oravě.
      Bohatě dokumentovaná studie Soni Švecové Ohništia na juhozápadnom Slovensku, již autorka uvádí jako 1. část rozsáhlé práce o vývoji způsobů otápění na západním Slovensku, se zabývá typy ohnišť a pecí a jejich historickým vývojem. v prvé části studie věnuje pozornost ohništím a pecím v obytné místnosti dvojprostorového domu, v druhé částí pak zejména umístění ohniště v síni a vytápění kamen a pecí ze síně a umísťování pozdějších sporáků a chlebových pecí v prostorách domu. v další studii se autorka nepochybně bude zabývat sociálními a hospodářskoprovozními podmínkami vývoje ohnišť, které podstatně ovlivňovaly i vývoj lidového stavitelství.
      Známý historik Povel Horváth v dalším příspěvku přináší velice podnětný a zajímavý archivní materiál k lidovému stavitelství pod názvem Obytné a hospodárske stavby poddaných na šaštínskom pan[/]stve v prvej polovici 19. storočia. Materiály, které P. Horváth pravidelně publikuje, umožňují etnografům větší průhled do vývoje lidové kultury a přispívají k objasnění jejích starších fází. Zajímavé příspěvky o novějších lidových výrobních technologiích - Igor Krištek: Varínske previeracie pluhy a Svetozár Sprušanský: Výroba Banskoštiavnických hlinených fajov - svedčí zároveň o nových formách zpracování a akviziční činností slovenských národopisných muzeí, založené na vědeckém výzkumu. Předměty, jež SNM získalo, byly v obou případech nejenom popsány, ale zároveň objasněny všechny souvislosti jejich vzniku a užití. Stejným úsilím jsou vedeny i druhé dva články - M. Kaňová: Ľudový odev Dolného Liptova a V. Kantárová: Kolísky a funkčný nábytok pre deti na Dolnej Orave.
      V oddílu nazvaném Etnografická muzeológia je článek o dánském muzeu v přírodě od V. Kovářů, o bulharském muzeu v přírodě od H. Ribarové a zpráva o výzkumné a sběratelské činnosti od J. Hyčka. Rámec oddílu přesahuje zpráva o evidenci materiálu pro atlas lidového stavitelství, který má v současné době zvláštní význam pro SNM v Martině, ale jehož význam je celostátní. Autor J. Kantár velmi zevrubně pojednává o formách evidence a způsobech zavádění evidenčního indexu a map, které byly dohodnuty v kartografické komisi

132

pro lidové stavitelství. Zborník pak ukončuje bibliografický přehled vydavatelské činností SNM v Martině za léta 1960-1967 a rejstřík Zborníku SNM - Etnografia za léta 1952-1967.
      Zborník SNM - Etnografia za rok 1968, stejně jako předcházející ročníky, svědčí nejenom o systematickém úsilí redakce o vysokou vědeckou úroveň publikace, ale i o úsilí vydavatele - etnografického odboru SNM v Martině - pokračovat v tradicích publikační činnosti v Martině a rozvíjet ji na soudobé úrovni. Josef Jančář

Nové obzory 10. Spoločenskovedný zborník východného Slovenska 1968. Vydalo Východoslovenské vydavateľstvo v Košiciach pre Múzeum Slovenskej republiky rád v Prešove. (Národopis, s. 353-422.) [obsah]

      Jubilujúci desiaty ročník zborníka východného Slovenska Nové obzory v časti "Národopis" obsahuje štyri príspevky 'od rôznych autorov. Prvým z nich je zaujímavý retrospektívne zameraný článok pracovníka Múzea SRR v Prešove Jána Komu "O národopisnom bádaní na východnom Slovensku". Autor sa v ňom sčasti hodnotiacim a sčasti sumarizujúcim spôsobom zaoberá počiatkami, vývojom a súčasným stavom národopisného [/] bádania a záujmu o ľudovú kultúru ako zo strany slovenských, tak i zo strany českých, poľských a maďarských etnografov. v závere článku autor hodnotí najmä posledné obdobie, ktoré sa vyznačuje sústredenejším vyskumným záujmom hlavne o ľudovú hmotnú a čiastočne i duchovnú kultúru, pričom však folklórnym javom sa venuje pozornosť zatiaľ len ojedinele. Nakoniec vyslovuje presvedčenie a želanie, že bohatá extenzia záujmu o národopis východného Slovenska sa upraví a prehĺbi v zmysle cieľavedomej organizácie programu systematického výskumu ľudovej kultúry východného Slovenska. Domnievam sa, že takéto podobné príspevky by mali vzniknúť aj o ostatných oblastiach Slovenska a bolo by potrebné doplniť ich bibliografickými prehľadmi doterajšej národopisnej spisby, čím by sme dosiahli nielen prehľad spracovania jednotlivých celkov Slovenska, ale aj zaujímavý materiál pre dejiny národopisnej vedy na Slovensku.
      Druhý príspevok "O niektorých liečivých rastlinách v oblasti Vysokých Tatier" od Jána Olejníka, pracovníka Múzea TANAP-u v Tatranskej Lomnici, je súčasťou štúdie z komplexného výskumu o vzťahoch človeka k prírode Vysokých Tatier, ktorý uskutočňuje etnografické oddelenie múzea TANAP-u a autor tohto príspevku už dlhší čas. Ján Olejník sa v uvedenom článku zaoberá históriou liečenia rastlinami [/] pod Tatrami, tradíciami, ktoré zanechalo používanie liečivých rastlín v ľudovej kultúra podtatranského obyvatelstva. v závere vymenúva najznámejšie a najpoužívanejšie liečivé rostliny s úradnými a lokálnymi názvami a ich použitím, ktoré sa vyznačuje širokou škálou racionálneho spôsobu liečby, majúcej pomerne veľký význam aj v dnešnom farmakologickom priemysle. Uvedený príspevok doplňuje týmto spôsobom doteraz autorom spracované témy (vymenované na začiatku príspevku) o duchovnej kultúre ľudu pod našimi najvyššími horami a je cenným prínosom v našej dosť chudobnej spisbe o duchovnej kultúre slovenského ľudu.
      Martinovi Slivkovi patrí v slovenskej etnografii čelné miesto v renesancii národopisného filmu. Okrem filmovej tvorby zaujíma sa intezívne aj o ľudové dramatické umenie, o ľudové divadlo. Výsledkom jeho výskumného záujmu o túto problematiku je tretí príspevok "Divadelné prvky v prejavoch folklóru Spiš­ skej Magury I.". v uvedenej štúdii vychádza z jedného z charakteristických znakov folklóru - synkretizmu - a všímá si ho na probléme prejavu divadelných prvkov vo fol­ klóre ľudu oblasti Spišskej Magury na východnom Slovensku. Dramatické a divadelné momenty sleduje v ľudovej piesni, tanci, rozprávke, v detských hrách v prírode, v hrách dospelej mládeže v interieri a v pas

133

tierskom roku. Príspevok Martina Slivku je cenným prínosom v tejto u nás takmer nepoznanej a nerospracovanej tematike, ktorá vzhľadom na bohatý výskyt materiálu a bohaté tradície je neoprávnene obchádzaná.
      Posledným príspevkom národopisnej časti desiateho ročníka Nových Obzorov je materiálove zameraný článok Edmunda Hlebu z FFUPJŠ v Prešove "Ľudová výroba lanového oleja na Spiši". Autor zameral svoju pozornosť na technológiu výroby lanového oleja- v Spišskom Podhradí. Uvádza tiež lokálne názvoslovie. Veľmi kladne treba hodnotiť pomerne podrobnú kresebnú dokumentáciu (s príslušnou legendou) zariadenia lisovne oleja. Všetky uvedené príspevky, až na príspevok Martina Slivku, majú nemecké resumé. Záverom chceli by sme ešte upozorniť čitateľov na registre všetkých ročníkov .Nových Obzorov, ako tématické, predmetové, miestne a menné, uverejnené v závere zborníka (s. 431-539), ako aj na ostatné príspevky uverejnené v častiach História, Archeológia, Literatúra a Jazykoveda, ktoré poskytujú záujemcovi o kultúru východného Slovenska zajímavý materiál. Igor Krištek

Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 9, 1968, vyd. Okresní muzeum Podblanicka, red. E. Šimek a V. Zelený. [obsah]

Sborník přináší kromě řady studií přírodovědeckých a historických také článek S. Kofroně Ornament na roubených stavbách (str. 171197), týkající se zejména Voticka, Sedlecka a Sedlčanska. Cenná je kresebná dokumentace, kterou autor pořídil a ukázal v ní bohatost výzdoby sloupků, lišt a otvorů na prknech; doklady jsou lokalizovány a je pořízen jejich soupis. v textu se autor zmiňuje obecně o řemeslnické práci a sleduje na některých ornamentech oblastí práce lidových výtvarných umělců. Výzdoba spadá podobně jako v jiných českých krajích převážnou měrou do druhé potoviny 18. století. Otázkou zůstává datování Kotherovy chalupy v Modřanech (r. 1667); jde pravděpodobně o převzaté datum ze záznamu berní ruly, které nemusí se zachovanou stavbou mít nic společného.
      Národopisu se dotýká ještě zpráva V. Braného Archívní pozůstalost Karla Zvěřiny, řídícího učitele v Křečovicích (str. 224-224), informující o bývalém spolupracovníku Č. Zíbrta a Českého lidu a o jeho odkazu, uloženém v netvořickém muzeu. Ve vzpomínce J. Zahradníka Masopust v Ouběnicích (str. 224) dovídáme se o chození "šiškařů" na masopustní úterý. A konečně je ve sborníku otištěna i Zpráva o činnosti Okres[/]ního muzea Podblanicka na Jemništi (str. 235-238), jejíž část nás informuje nejen o interní práci národopisného pracoviště, ale i o činnosti publikační, přednáškové a výstavní. Napsala ji M. Kovářová, vedoucí národopisných sbírek.
      Sborník má odbornou úroveň a může být podobným regionálním periodikům vzorem. Jaroslav Kramařík

Vlastivědný sborník Podbrdska, 1/1966, 221 str. 16 Kčs, 2/1968, 223 str., 20 Kčs; vydává Muzeum Podbrdska v Příbrami [obsah]

První číslo nového sborníku, které bylo věnováno dějinám města Příbramě v souvislosti s jeho 750. výročím, přináší zejména obsáhlou stať Jana Němečka "Hudební Příbram" (str. 137-174), sledující hudební tradice města od poloviny 19. století, kdy byl hudební život vesměs záležitostí amatérskou, soustřeďující se do spolků Lumír, Dobromila a v Příbramské filharmonii. Dále se autor věnuje postavám některých ředitelů kůrů a sbormistrů a jejich významu v hudebním životě města a konečně obsáhlým životopisům jednotlivých příbramských hudebních skladatelů.
      O formách lidové tvořivosti píše Stanislav Polák v krátké stati Pří

134

bramské divadelnictví. z pozůstalosti Alberty Svobodové zařadila redakce do sborníku její stať "O příbramských jesličkářích a jejich jeslích", přinášející i soupis některých betlémů a výběr z literatury o lidovém umění na Příbramsku, zejména o betlémářství.
      Druhý svazek sborníku přináší zejména obsáhlou stať Jana Čáky "Brdy etnografické - příspěvek k určení rozsahu a vystižení povahy krajiny" (str. 132-151), v níž se autor pokouší, přihlédnuv k různým aspektům přírodním, hospodářským (význam hornictví, hutnictví, zpracování železa, uhlířství) i architektonickým (dřevěný dům a jeho výzdoba) vymezit brdskou oblast z hlediska národopisného. Autor se věnuje zejména lidovému výtvarnému projevu, charakterizovanému na prvém místě řezbářstvím, soustředěném do tří hlavních středisek: Nepomuku a Zalán, Příbramě a Komárova se Sv. Dobrotivou, kde se vyráběly hračky, ale především svatohorské madony a brdská plastika ze smrkových šišek, zvaná "fabián" či "fořt". s mariánským kultem byla spojena také lidová malba, která se však nevyhýbala i námětům jiným, např. kultu sv. Barbory, ochránkyně horníků.
      Čákovo vymezení brdské etnografické oblasti (Dobřichovice - Knín - Milín - Leletice - Rokycany Březina - Zbiroh - Žebrák - Neumětely - Dobřichovice) se podstatně liší od vymezení zeměpisného [/] (Zbraslav - Štěchovice - Blatná Blovice - Liblín - Křivoklát Řevnice - Zbraslav), ale je logické a velmi úzce se přimyká k vlastnímu jádru oblasti.
      Etnografii jsou v druhém čísle sborníku věnovány ještě některé kratší statě. Tak z pozůstalostí Berty Svobodové je článek "Zapomenuté zvyky a pověry příbramské" (str. 82-83), věnovaný lidovému léčení, zaříkávání, pranostikám apod.
      Ladislav Malý ve vzpomínce "Ve starém příbramském domě" (str. 152 až 153) píše o životě obyvatel v domě čp. 57 v 19. století. Stručným úvodem Antonína Robka jsou uvedeny Zápisky lidového kronikáře Ant. Saxla (str. 196-200) s vlastním názvem "Cvokařská sláva a utrpení" líčící osudy svočkařů v 19. století a česko-německé "smiřovačky" v Hluboši na sklonku 19. století. Na své mládí vzpomíná krátce babička Petáková (str. 209) a konečně František Suchý "O studentech, ostrostřelcích a Bavorácích" (str. 211212) .
      Stať "Samá čertovina" (str. 210) je výtahem přednášky Ladislava Malého, věnované peklu a čertu v lidové mluvě Příbramska. Gustav Hofmann[/]

Václav Frolec, k problematice českoněmeckých vztahů v tradičním vinařství na Moravě. Vlastivědný věstník moravský, XX - 1968, 2, Věnováno prof. dr. Lad. Hosákovi k 70. výročí narozenin. Str. 228-241, 11 obr. příloh [obsah]

Václav Frolec svou studií přispívá k dalšímu poznání vlivu německé kolonisace z 12. a 13. století na kulturní vývoj Moravy. Jedním ze studovaných problémů, které stojí v popředí zájmu nejenom etnografů, ale též historiků, je podíl vlivu německého etnika na počátek a rozšíření moravského vinařství.
      Autor vychází z obecného názoru, uvádějícího v souvislost počátky moravského vinařství s pěstováním vinné révy v Panonii a z prvních archivních pramenů.
      K hromadnému přílivu německých usedlíků z Dolních Rakous dochází zásluhou světských i církevních feudálů. Období od 14. do 16. století můžeme nazvat zlatým věkem moravského vinařství.
      Jako příklad nejzřetelnjšího německého vlivu bývá uváděna vinařská terminologie. Názvy vinných tratí na Břeclavsku, a to i v ryze českých obcích, mají obdoby v Rakousku, se kterým pojí Moravu i dosti podrobností ve "viničných řádech". Frolec upozorňuje na důležitost sledování českoněmeckých, respektive rakouskomoravských vztahů v této oblasti "hlavně v souvislostí s obchodními styky i se vze

135

stupnými a klesajícími tendencemi v rozvoji vinařství na obou územích . (229)
      Hlavní těžiště Frolcovy práce spočívá ve studiu zmíněných vztahů v souvislosti s vinařskými nástroji.
      Autor konstatuje, že mu nešlo o komplektní řešení otázky česko-německých vztahů ve vinařství na Moravě. Chtěl pouze upozornit na studium etnografického materiálu, který může doplnit stránky historického vývoje, pro které nenacházíme písemné a jiné doklady.
      Podnětnou studii doplňuje mimo názorných kreseb viničných nožů překreslený obrázek vinaře s nožem z Kodexu falkenštejnského z 12. století, nože namalované na talíři z roku 1726 a tři názorné fotografie vinných lisů s vyobrazením celkového pohledu na lisovnu ve Vrbicích, okres Břeclav. M. O. Růžička

M. Beranová, Hradištní nůžky v Československu, Památky acheologické, 58, 1967, str. 571-579. s německým souhrnem. Též jako separát. [obsah]

Autorka již řadu let tématicky sleduje jednotlivé okruhy pravěkých zemědělských nástrojů. Tentokrát napsala stať o hradištních nůžkách v Československu, a to především ovčáckých. Druhý typ nůžek, stěže[/]jových, používaných dnes na běžné střihání, se rozšířil teprve v pozdním středověku a novověku, a jak autorka ukazuje, Slované jej přejali pravděpodobně od svých kočovných sousedů na východě.
      Ovčácké, tzv. pérové nůžky, měly od laténu dva tvary - obloukový a prstencový; touto poslední formou míní autorka nůžky s odsazeným neuzavřeným prstencem na konci, jak je známe z materiálu recentního. v časném středověku nebyl prstenec tak výrazný jako ve starší době a, doložme, také v době novější. Nůžky obloukové bez prstence se již koncem mladohradištního období a ve středověku nepoužívaly, respektive nevyráběly, a vše ukazuje na jejich starobylost a na skutečnost, že předcházely nůžkám prstencovým.
      Sledujeme-li tvary ovčáckých nůžek v laténu, v římském a časně středověkém období, vidíme zcela jasnou kontinuitu a tradici tvarovou; rozdíly spočívají jen ve způsobu kovářského zpracování. U římských nůžek jsou raménka plochá, zatímco u středověkých nálezů z hrubé tyčky, zpravidla kruhového průřezu, daleko méně hranatého - existuji po celou hradištní dobu. Ale od počátku 14. století se objevují ovčácké nůžky s plochými raménky. Takové se nalezly již v Semonicích a jejich paralely jsou zastoupeny v materiálu etnografickém. Také v národopisném zemědělském inventáři se set[/]káváme s velikou jednotou a kontinuitou tohoto nástroje, danou jeho účelem. Upozorňuji však na výrobní značky, které zatím zůstaly nepovšimnuty a jichž je celá řada, jak jsem je zaznamenal při soupisu zemědělského nářadí v českých muzeích. Jaroslav Kramařík

Malovaný kraj [obsah]

Pod tímto titulem vychází na Podluží jednak časopis vydávaný Okresnírn osvětovým domem v Břeclavi a dále edice Osvětové besedy v Lanžhote.
      Časopis "Malovaný kraj", jehož hlavním redaktorem je Fanoš Mikulecký, navazuje po dvacetileté přestávce na stejnojmenný časopis vydávaný po druhé světové válce. v redakčním článku prvního čísla se hlásí i k jeho záměrům a cílům.
      Předně je nutno vyzvednout fakt, že se redakční radě záměr "Malovaný kraj" obnovit vůbec podařil. Při dnešních podmínkách v ekonomice a polygrafickém průmyslu je to výkon úctyhodný. Časopis však trpí řadou nedostatků jako každá nově vznikající věc. Je ovšem dobrým znamením, že redakční rada si je uvědomuje a pokouší se o zlepšení v každém čísle. Upozorním na některé z nich, ovšem jen ve snaze

136

napomoci redakci pozvednout úroveň časopisu, což odborné národopisné kruhy mohou jen uvítat.
      Nešťastně byl zvolen podtitul u prvého čísla. Zejména se mi nelíbí zastaralý tvar "pro lidovýchovu". v dalších číslech, zatím vyšly tři, byl podtitul změněn na "Národopisný měsíčník Slovácka". Toto označení ovšem rovněž nevystihuje zcela náplň časopisu, tím méně, když se zde např. objeví článek o broucích (MK, 1969, V., č. 3, str. 6). Má-li redakce v úmyslu uveřejňovat články s obdobnou tematikou, jakože se tomu asi nevyhne, bylo by lépe v podtitulu vyznačit, že se jedná o vlastivědný nebo osvětový měsíčník.
      Redakční rada by měla rovněž provádět přísnější výběr příspěvků určených k uveřejnění. Články takového druhu jako "O jedné fotografii - nepodařené" (MK, 1969, V., č. 1, str. 10-11) jen zbytečně snižují úroveň časopisu. Redakce by si rovněž měla ujasnit celkovou koncepci, vyjádřenou jen velmi obecně v redakčních článcích, a pak zejména vnitřní členění. Větší pozornost by také měla věnovat citacím. Pak by se nestalo, aby udání pramene budilo dojem, že se jedná o tutéž věc, ovšem od dvou různých autorů. (Srov. připravovaná sbírka pověstí "Od Buchlova k Pálavě, MK, 1969, V., č. 2, str. 9, č. 3, str. 3).
      Ještě poznámku k tomu co uveřejňovat. Velmi záslužným činem je [/] uveřejňování adresáře souborů v okresech Uherské Hradiště (ten již vyšel, MK, 1969, V., č. 3, str. 11), Hodonín a Břeclav, které mají vyjít. Redakce by ovšem mohla pokračovat v uveřejňování seznamu souborů i v přilehlých okresech moravských i slovenských.
      Neškodilo by rovněž otiskovat pravidelnou rubriku portrétů sběratelů působících na Slovácku. Od těch nejstarších (Bartoš, Sušil) až po současné, ovšem věnovat pozornost i zasloužilým pracovníkům regionálním a nevyužívat k tomu jen jubileí. Prospěšné by mohlo být i uveřejňování nestylizovaných lidových slovesných projevů (pověstí, vyprávění ze života atd.l, ovšem s přesným udáním vypravěče, místa zápisu i autora zápisu, aby tento materiál mohl být případně použit i pro odborné národopisné studium.
      V některých článcích mi poněkud vadí zastaralé, nekritické pojetí popisu lidového prostředí, které v dnešní době působí anachronicky. Jak jsem již psal výše, jsou to vše nedostatky, kterými trpí každý nový nebo obnovený časopis podobného charakteru. Věřím, že se kolektiv redakce se vším v dohledné době vypořádá, o čemž svědčí i vyšší úroveň třetího čísla oproti prvnímu, a přeji všem pracovníkům redakce mnoho úspěchů v této potřebné a záslužné práci.
      Název "Malovaný kraj" nese však i brožovaná edice Muzejního a vlas[/]tivědného kroužku osvětové besedy v Lanžhotě. Prozatím vyšly dva svazky.
      První, jehož autory jsou Vojtěch Prokop a Petr Pavel a který nazvali "Z lidové pokladnice", je pokusem ukázat čtenářské obci, že tradice lidové kultury ještě zcela nevymizela a jak se zejména na Podluží snaží přizpůsobit novým skutečnostem. Autoři nám představují lidové tvůrce a umělce, kteří těží z odkazu minulosti. Uvádějí jednotlivé projevy lidové kultury, jako např. zpěv, tanec, hudba, kroj atd., krátce charakterizují jejich původní význam v lidovém prostředí, přičemž závěrem vždy uvedou jejich význam a jednotlivé nositele v prostředí dnešní podlužácké vesnice, zejména v Lanžhotě. Text je doplněn fotografiemi, které charakterizují vždy tu činnost nebo projev lidové kultury, který je popisován. z textu je patrné silné citové pouto, které pojí autory s Podlužím. Někdy však až nekriticky posuzují lidové projevy vzhledem k jiným etnografickým regionům. To ale není u publikací tohoto druhu výjimkou.
      Autorem druhého svazku je lanžhotský kronikář Petr Pavel. Nazval jej "Z minulostí mého rodného kraje". Brožurka má 47 stran a je pokusem o literární zpracování jednotlivých událostí z dějin obce Lanžhota. Formou krátkých povídek se autor snaží rozvinout děj okolo zmínek o Lanžhotě v historických pramenech a odborných publikacích

137

pojednávajících o tomto kraji, které vždy před každou povídkou ocituje. Někdy mu slouží za inspiraci i název polní trati nebo cesty. Autor se tak pokouší přiblížit čtenáři tento kraj v době velkomoravské, ve středověku, za vpádu Turků i útisk domácího panstva. Publikaci doplňují ilustrace Jaroslava koželuha.
      Oba dva svazky, které zatím vyšly, [/] nepřekračují obsahem ani formou úroveň obdobných regionálních publikací. Autoři si asi však vyšší cíle nekladli a účelu, seznámit Podlužáky s bohatstvím vlastní lidové kultury i historie, dosáhli. Je pouze na nich, aby v dosavadní činnosti pokračovali a pokoušeli se edici dále vylepšovat. Jan Souček[/]

KONFERENCE

Symposium o strukturalismu v Budapešti [obsah]

      Ve dnech 23. a 24. září 1968 se za předsednictví doc. Tekly Dömötörové a akademika Ortutoye konalo mezioborové symposium o modelech ve společenských vědách. Úvodní referát pronesl dr. Ferenc Tökei, který rozvedl Maxovy představy o předkapitalistické a kapitalistické společností a poukázal na mylnou interpretaci těchto modelů Stalinem. Hudební vědec dr. Iván Vitányi rozebíral strukturu harmonie hudební a malířské a vzájemně srovnával podobnosti a rozdíly mezi systémem tónovým a berevným. Přednesenými ukázkami klavírních skladeb a barevných reprodukcí dokazoval opráv[/]něnost matematických vzorců, k nimž došel na základě logické úvahy a studia lidské psychiky. Také další hudebněvědný příspěvek byl velmi zajímavý Dr. Ernö Lendvai, autor dvou knih o hudební dramaturgii Bély Bartóka a o Toscaniniho interpretaci Beethovenovy VII. symfonie, vyložil ve svém referátu zvukovou strukturu Bartókových skladeb, zabýval se jejich zdánlivě nepravidelnou výstavbou a dospěl k názoru, že je vysvětlitelná zákonem zlatého řezu, který je známý především v klasickém malířství. Jeho názor se setkal s kritickými připomínkami, ačkoliv byl názorně doložen řadou příkladů. Příspěvek dr. Lajose Németha o modelech ve výtvarném umění byl rozdán písem[/]ně; hovoří v něm hlavně o vztahu mezi ikonografií a ikonologií. Matematický lingvista dr. János Petöfi vyšel ve svém příspěvku o srovnávací strukturní analýze z řady fonéma-slovo-věta, která je rozhodující v literatuře, a hledal k ní odpovídající složky ve vokálním a choreografickém projevu, aby bylo možné stanovit nejen vertikální strukturní hierarchii, ale i linerární, za niž považuje např. postupné rozvíjení děje v čase literárního díla. Filolog dr. Ferenc Papp krátce osvětlil své pojetí semiotických modelů, o nichž se domnívá, že musí vyjadřovat především význam celého tvaru včetně jeho doprovodu gesty. Forma není rozhodující, hlavní je synchronicky osvětlený význam. Dr. György Szépe, spolupracovník výzkumné skupiny pro generativní gramatiku Maďarské akademie věd, vyložil základy teorie informací a transformační gramatiky N. Chomského. z jeho výkladu vyplynulo, že zvláště šest komunikačních elementů - funkcí, jak je vysvětluje Jakobson, by mohlo posloužit při analýze existence a interpretace lidové slovesnosti. Jeho příspěvek byl konkrétním dokladem bezprostředních vztahů mezi folkloristikou a semiotikou. Ing. Albert Hajnal se zabýval použitím kybernetiky pro rozbor historických společenských jevů.
      Odpolední zasedání dne 23. září bylo věnováno folkloristickým příspěvkům. Dr. Eiemér Nankiss promluvil z hlediska literární vědy o

138

komunikacích v textech lidových písní a zdůraznil, že mnohé dnes neznámé okolností vzniku nebo prostředí lidové písně jsou do jisté míry zprostředkovány hovorovým komunikačním kanálem. Na rozboru několika textů ukázal, co rozumí pod pojmem intonace písně: vychází z použitých výrazových prostředků a jejich zaměření či autorského určení, z incipitů a slovního kontextu, což vše lze použít k různým druhům typologizace. Jeho názory silně připomínají Proppovy asimilace či funkce prostředí, o nichž hovoří v knize Morfologija skazki. Dr. Vilmós Voigt, výkonný sekretář sympozia a jeho organizátor, shrnul ve svém vystoupení dnešní názory na modelování ve folkloristice a upozornil, že na lidovou slovesnost nelze v plném rozsahu používat literárněvědné kategorie. Domnívá se, že varianty jednotlivých folklórních skladeb lze v určitých podmínkách a v určitém vývojovém období považovat za modely, ovšem jen velmi přibližné, neboť nejde o ustálené tvary. Záleží na výběru materiálu a jeho "modelovosti", nikoliv na vyčerpávajícím souboru jednotlivých dokladů. O Voigtových názorech se živě diskutovalo. Dr. Bohuslav Beneš přednesl referát o funkčně-strukturalistické metodě v československé etnologii od první světové války dodnes, v němž zdůraznil úlohu Pražského linguistického kroužku. Bylo to první seznámení maďarských vědeckých pracovníků s tímto důle[/]žitým vývojovým stadiem československého národopisu. Dr. Imre Katona poukázal na variační tendence v maďarských lidových písních, v nichž našel jistou zákonitost mezi hudebnírni a textovými "verši", které se vzájemně ovlivňují. Textově stabilní písně mají totiž množství variabilních nápěvů a naopak. Mihály Hoppál se ve svém vystoupení zabýval textovou stránkou magických zaklínání, jejichž semiotické modely přednesl. Obsáhlé srovnání jevů zemědělské materiální lidové kultury západní a východní Evropy, jež se prolínají na maďarském území, podal dr. Tamás Hoffmann. Zabýval se možnostmi modelování pracovních zkušeností evropských zemědělců.
      Další den byl věnován diskusi, v níž se u kulatého stolu střetly některé základní názory z referátů. Bylo předneseno asi 13 příspěvků a kolem 50 diskusních vystoupení. Průběh sympozia ukázal, že bude dále třeba propracovat základní pojmosloví, definovat strukturu, funkce a modely a dohodnout obecné postupy. Diskuse ukázala, že v různých společenskovědních oborech se v Maďarsku došlo k výborným dílčím výsledkům a že bude třeba podobná mezioborová setkání organizovat častěji, jednak aby se dala příležitost mladým vědockým pracovníkům, jednak aby se sjednotila nekterá hlediska. Materiál ze zasedání bude s největší pravděpodobností publikován. Vilmós Voigt[/]

Konferencia slovenských národopiscov [obsah]

V decembri minulého roku sa zišla v Smoleniciach konferencia, ktorú usporiadal Národopisný ústav SAV. Programove mala byť konferencia venovaná základnej problematike národopisnej vedy - dejinám ľuduvej kultúry. v rámci toho šlo o upresnenie ďalšieho plánu v riešení teoretických a praktických problémov a o zhodnotenie výsledkov slovenskej etnografie a folkloristiky od roku 1964. Už počas prípravných seminárov a prednášok, ktoré usporiadali bratisiavské národopisné pracoviská, sa prejavila v diskusiách zjavná diferenciácia názorov na niektoré základné otázky, týkajúce sa teoretických a praktických úloh slovenského národopisu. Odlišnosť stanovísk sa vzťahovala aj na prípravy syntetického diela o dejinách ľudovej kultúry na Slovensku, ktoré malo byť uzavreté v rokoch 1975-1980. Väčšina národopiscov sa vyjadrila za uprednostnenie analytických prác, zaoberajúcich sa riešením dielčich problémov pred syntetizujúcimi, čím by sa dôslednejšie pripravila báza pre neskoršie prípadné syntetické spracovanie vývoja slovenskej ľudo­ vej kultúry.
      V rámci príprav sa často ozývali i kritické hlasy, ktoré poukazovali na nedostatočnú teoreticko-metodologickú úroveň slovenského národopisu a na nedokonalú koncepciu a organizáciu tejto vedy. Všetky po

139

kusy v celoštátnom, ba i v celoslovenskom meradle o koordináciu práce medzi jednotlivými inštitúciami boli doteraz viacmenej neúspešné (napr. pôsobenie odborových komisií).
      V snahe vysondovať názory slo­ venských národopiscov na najaktuálnejšie otázky usporiadalo vedenie Národopisného ústavu a redakcia Slovenského národopisu anketu, v rámci ktorej sa objavili okrem kritických pripomienok i konštruktívne návrhy, ktorých snahou bolo prispieť k celkovému zvýšeniu úrovne slovenského národopisu. Vzhľadom k situácii, ktorá stále viac volala po konfrontácii na širšej báze, rozhodol sa Národopisný ústav čiastočne pozmeniť pôvodne navrhovaný program konferencie, aby sa tak dala možnosť vyjadrenia všetkým vedeckým pracovníkom v etnografii a folkloristike. Objasnením najpálčivejších otázok v diskusii by sa súčasne pripravila pôda pre ich riešenie.
      Pod titulom "Perspektívy národopisnej vedy na Slovensku", ktorým sa usmernila náplň programu konferencie, odzneli referáty, koreferáty a diskusné príspevky, v ktorých sa referujúci dotkli prakticky skoro všetkých závažných problémov slovenského národopisu. Emília Horváthová sa zaoberala otázkami výskumu duchovnej kultúry a spolu s tým vymedzením predmetu a metód národopisného výskumu vo všeobecnosti. z iného hľadiska uvažoval o predmete a metódach národo[/]pisného bádania Milan Leščák. Ján Michálek sa pozastavil nad problémami slovenskej folkloristiky. Viera Gašparíková sa venovala súčasným úlohám štúdia slovenskej ľudovej rozprávky, Viera Urbancová vývoju hľadísk na predmet a obsah bádania v období formovania a vzniku slovenskej etnografie, Soňa Kovačevičová atlasu ľudovej kultúry a problematike vývinu ľudovej kultúry, Elena Prandová ľudovej terminológii, Mária Dzubáková vzťahu folklóru a literatúry. Adam Pranda sa pokúsil o periodizáciu vývinu ľudovej kultúry na Slovensku. Svetozár Švehlák a Ján Botík sa zamerali na problémy štúdia kultúry zahraničných Slovákov, Michal Markuš, Zora Rusnáková a Mikuláš Mušinka sa z rôznych zorných uhlov zaoberali interetnickými vzťahmi Slovákov a národnostných menšín. Štefan Mruškovič hovoril k otázkam rozvoja etnografie v múzeách.
      Podnetný návrh Milana Leščáka na vytvorenie interinštitucionálnych pracovných teamov, ktoré by združovali národopiscov pracujúcich na spoločnej úlohe a ktoré by mali svojho demokraticky zvoleného vedúceho, zodpovedného za výsledky práce teamu, sa stretol s rozsiahlou polemikou. v neskoršej diskusii, ktorej bol venovaný celý posledný deň konferencie, vystupoval tento návrh dosť často v súvislosti s debatou o koordinácii a organizácii vedeckej [/] práce v etnografii a folkloristike. Plénum schválilo návrh Viery Nosáľovej a Milana Leščáka na vytvorenie koordinačného orgánu pre národopis na Slovensku, ktorý by mal mať nadrezortný charakter. Členmi koordinačného orgánu by boli sčasti ex offo vedúci v jednotlivých vedeckých inštitúcií a sčasti zvolení zástupcovia kolektívov väčších pracovísk, ako aj slovenských národopisných múzejníkov. Tým by sa zaistila demokratičnosť v rozhodnutiach a súčasne zabezpečilo prenášanie uznesení koordinačného orgánu vyvíjať iniciatívu pri tvorení programu hlavných úloh na poli národopisného bádania.
      Na konferencii bol prijatý rad návrhov a uznesení, ktoré by pri postupnej realizácii priaznivo ovplyvnili vývoj národopisnej vedy. Je to napríklad postupné riešenie zásadných teoreticko-metodologických problémov, vytvorenie systému centrálnej dokumentácie, dôsledné zameranie na otázky prípravy a výchovy vedeckých kádrov, dobudovanie zanedbaných úsekov vo folkloristike a duchovnej kultúre, venovanie zvýšenej pozornosti dejinám národopisnej vedy, štúdiu zahraničných Slovákov, štúdiu národnostných menšín a príprave atlasu ľudovej kultúry. Novovytvorený koordinačný orgán bude všetky prijaté uznesenia realizovať a koordinovať ich plnenie. Pre internú potrebu slovenských etnografov a folkloristov bude vydávať v spolupráci s NÚ SAV a SNM v Mar

140

tine neperiodický bulletin - Národopisné informácie.
      Vcelku možno konštatovať, že závery z decembrovej konferencie boli v mnohom podnetné a ak sa podarí uskutočniť vytýčené ciele, budúci vývoj slovenského národopisu bude priaznivý. 0ľga Danglová

Mezinárodní konference o lidové poezii [obsah]

Ve dnech 10.-12. dubna 1969 se konala v Brně a Cikháji druhá mezinárodní konference komise pro lidovou poezii při Internatio[n]nal Society for Ethnology and Folklore. Jejím úkolem bylo zkontrolovat stav prací, které byly vytyčeny na prvním zasedání této skupiny ve Freiburgu i. Br. v r. 1966, a stanovit postup další práce a mezinárodní spolupráce nejen v otázkách katalogu lidových balad, ale i při práci s texty lidových písní vůbec. Hlavním výsledkem tehdejší schůzky byla dohoda o vytvoření mezinárodního katalogu lidových balad (epických písní) podle společného systému. Bylo ustanoveno, že se balady mají řadit do deseti tematických skupin a uvnitř nich podle syžetů. Každá. zúčastněná země měla za úkol zpracovat ve formě národního katalogu stanovenou skupinu, tj. skupinu 4 balady s rodinnými konflikty, aby [/] se mohl při praktické práci navržený systém ověřit a aby se dále mohl stanovit jednotný postup na této práci.
      Konference, které se zúčastnilo kromě našich českých účastníků (slovenské účastníky jsme citelně postrádali) 15 zahraničních badatelů z NSR, Holandska, Norska, USA, Jugoslávie, Rumunska a Maďarska, měla ryze pracovní charakter. Odborníci, kteří již národní katalog měli podrobně vypracován (dr. Doornbosh pro holandské balady, dr. Brednich pro německé, dr. Kumerová pro slovinské, dr. Sirovátka - dr. Hrabalová - dr. Šrámková pro balady české a moravské), přednesli potom své zkušeností a potíže, se kterými se setkali i při vypracovávání katalogu balad s rodinnou tematikou podle zásad stanovených na freiburské schůzce. Ukázalo se, že kromě menších potíží, kterým se ostatně nevyhne žádný katalogizační systém (např. při zařazování balad uvnitř tématické skupiny do jednotlivých pododdílů je někdy možnost píseň zařadit do více pododdílů, někdy dokonce i do jiné tematické skupiny), navržený systém většině jednotlivých pracovníků při práci na národních katalozích odpovídá. s jiným návrhem vystoupil jen prof. Wilgus z USA a prof. Vargyas z Maďarska. Prof. Wilgus navrhoval řadit balady ne podle syžetů, ale jenom podle vyprávěcích jednotek (narrative units), z kterých se jednotlivé balady skládají. Podobný byi i sys[/]tém prof. Vargyase, který předložil abecední soupis všech typů maďarských balad s odkazem na katalog konfliktních situací. Po delší diskusi mezi prof. Wilgusem a prof. Vargyasem na jedné straně a ostatními účastníky konference na druhé straně došlo k dohodě, podle níž prof. Wilgus je ochoten k usnadnění práce ostatních badatelů všechen materiál, který má zpracován podle svého systému, zpracovat ještě podle systému navrženého ve Freiburgu a nyní účastníky schváleného.
      Problém, který bylo rovněž třeba na zasedání vyřešit, bylo vytvoření návrhu pro klasifikaci další skupiny balad, která se má nyní zpracovávat, totiž skupiny 10 - žertovné balady. Škoda, že návrh měli připraven jen dr. Brednich a čeští účastníci, kteří ukázali, do jakých skupin se český materiál, jimi zpracovaný, dělí. Po diskusi, která následovala, byl přijat pro sestavení katalogu žertovných balad návrh dr. Brednicha, ovšem z části upravený (balady se dělí do sedmi skupin: námluvy, manželství a rodina, chytré, lstivé jednání, hloupé, naivní jednání, švanky o duchovních a náboženských věcech, zvířecí švanky, různé). Tento návrh je předběžný, jeho konečná podoba bude stanovena teprve podle zkušeností s jednotlivými národními katalogy na příští schůzi, která se má konat v r. 1970 v Norsku.
      Závěrečným bodem konference byla diskuse o dalších aktuálních úkolech komise pro studium textů lido

141

vých písní. Bylo dohodnuto každoroční vydávání průběžné mezinárodní bibliografie prací o lidových baladách (epických písních); zajištění tohoto úkolu mají na starostí dr. Sirovátka a dr. Brednich (Deutsches Volksliedarchiv ve Freiburgu i. Br.). První svazek má vyjít začátkem příštího roku v Československu.
      Konference byla zakončena volbou kopresidentů komise, jimiž se opět stali dr. Brednich a dr. Sirovátka.
      Předností konference byl její úzce pracovní charakter. Účastníci vysoce ocenili celý průběh zasedání, zvláště pak jeho konkrétní výsledky i vzornou organizaci. Marta Šrámková

Ustanovení Jihočeské pobočky NSČ při ČSAV v Českých Budějovicích [obsah]

Na výroční konferenci a valném shromáždění Národopisné společnosti československé při ČSAV konané ve spolupráci s Jihočeským museem v Českých Budějovicích ve dnech 14. až 16. dubna 1969 byla v odpoledních hodinách ustavena v rámci České národopisné společností Jihočeská pobočka NSČ.
      Organisační ústředí je na půdě Jihočeského musea a pracovním střediskem je mimo JčM ještě soběslavské Museum jihočeských Blat. První akcí, na které se nově ustavená Ji[/]hočeská pobočka NSČ podílela, byl s konferencí spojený kurs jihočeských dopisavatelů společnosti, který se konal po ukončení vlastních konferenčních jednání ve dnech 17. a 18. dubna.
      Po slavnostním uvítání hostů došlo k rozpravě o dosavadních výsledcích a dalších perspektivách dopisovatelské akce NSČ v jižních Čechách, která obsahovala celou řadu podnětných referátů z řad našich dopisovatelů.
      Jednání s dopisovateli zahájil přednáškou o studiu názvosloví lidové architektury docent Vilém Pražák, který tak vhodně navázal na řešení problémů vzniklých v souvislosti s dotazníkem o lidové architektuře, který přítomným rozdal dr. Josef Vařeka. Jednotlivé otázky byly ihned konsultovány a už během živé diskuse, která se mezi předsednictvem a dopisovateli rozpoutala, jsme měli možnost ocenit předností přímého styku s informátory. Někteří z nich dokonce přinesli s sebou plány obce z roku 1837, jak to učinil p. Turinský ze Slověnic - Sádku, který mimo jiné osvětlil některé zajímavé problémy spojené s otázkou vývoje zápraží. Rozhovořil se též o trámových'vazbách, které dokonce pracně vykreslil, o tzv. "převazových" trámech, o "stolicích" a nezapomněl ani na trám sloužící k zapouštění krokvových "námětek".
      Dopisovatel Turek ze Žitné zdůraznil důležitost schůzek s dopisovateli, [/] které dle jeho slov utužují oboustrannou vzájemnou důvěru. Ujistil předsednictvo, že dopisovatelská obec chce plnit svoje úkoly poctivě a s láskou a prospět tak k rozvoji širšího národopisného bádání. Neopomenul vyzdvihnout potěšení jihočeských dopisovatelů nad ustavením Jihočeské pobočky NSČ, jejíž vznik vřele uvítal.
      Pan Junek v Týna nad Vltavou hovořil o problémech současného a zejména nedávno minulého kronikářství. Správně upozornil na staré učitele sžité s vesnicí, ke kterým do protikladu postavil učitele současné, přicházející z měst a namnoze nemající vlastivědný zájem. Nezapomněl ani na farní kroniky a z osobní zkušeností nabyté ve farností Zahájí uvedl, že i zde schází dokonce až v desetiletém rozmezí zápisy - tentokráte spíše ze strachu psát nezkreslenou pravdu.
      Paní Valentová z Římova rozebrala doudlebský zvyk "dávání do peřinky". Děvčeti červená mašlička a obrázek sv. patrona, podle jehož jména byla pokřtěna. Chlapci zase mašlička modrá a navrch nějaký ten peníz. Upozornila, že tento zvyk se mnohde udržel dosud. Podobně na Květnou neděli muselo děťátko dostat alespoň nový čepeček, punčošky apod., aby ho prý "nepokakal beránek".
      V. Vojta z Chotýčan hovořil o nutností nepsat do kronik i do vlastních zápisů pouze to, "co je vidět".

142

Na podobné téma se rozhovořil též p. Reindl z Lišova, který navázal spolupráci se sběratelem lidových zvyků a písmákem Josefem Baštýřem ze Smržova.
      Dopisovatelka Marie Bočková nám dokonce do mikrofonu zazpívala některé z popěvků, zpívaných ku příkladu při stloukání másla.
      Pro jihočeskou pobočku měla tato úvodní akce v prvé řadě ryze praktický význam. Seznámili jsme se s dopisovateli, a to ve velmi příjemném a srdečném ovzduší. Poznali jsme alespoň běžně každého z nich a víme už, jak napříště účinněji formovat naši spolupráci, zejména při sestavování vlastních dotazníků jihočeské pobočky.
      Nesmíme totiž zapomenout, že dobudování a neustálé zkvalitňování sítě dopisovatelů patří k našim nej[/]důležitějším úkolům. v souvislosti se zajišťováním sítě nezapomínáme ani na kronikářství, kde již delší dobu excerpujeme z obecních kronik národopisný materiál a tematicky jej třídíme.
      Jedním z prvořadých úkolů pobočky bude též zkvalitňování etnograficko-museologické činnosti a další zintensivnění terénních výzkumů, ať už prostých nebo spojených se sběrem materiálu pro musejní sbírky, ale pokud možno účelně sladěným s úkoly NSČ při ČSAV jako celku. Totéž se- týká i činnosti výstavní. Jihočeská pobočka NSČ totiž nechce vykazovat nějakou "efektní" čin nost - v prvé řadě zamýšlí skromnou, ale zato pilnou prací přispět ke kvalitnějšímu rozvoji etnografické práce na území jižních Čech. Miloš O. Růžička

VÝSTAVY

Z klenotnice slovenského ľudového umenia [obsah]

V renovovaných miestnostiach Bratislavského hradu bola pre sezónu 1969 otvorená výstava slovenského ľudového umenia. Usporiadatelia - Historický odbor Slovenského národného múzea v Bratislave a Národopisný odbor Slovenského národné[/]ho múzea v Martine - sa po rade výstav s užšou tematikou (drotárstvo, ľudové plastiky) zamerali v tomto prípade na zachytenie rozmanitej a pestrej palety prakticky skoro všetkých odvetví slovenského ľudo­ vého umenia. Pretože z hľadiska územného rozšírenia jednotlivých druhov ľudového umenia bolo ťažké vymedziť presné hranice (niektoré [/] odvetvia ľudového umenia zasahujú totiž celé územie Slovenska), autori (dr. Irena Pišútová, Igor Krištek) sa rozhodli utriediť materiál do troch geografických oblastí - západného, stredného a východného Slovenska. Výber sa pritom podriadil špecifičnosti z hľadiska množstva a kvality výtvarného prejavu. Jeho prostredníctvom sa autori snažili ukázat šírku a bohatstvo umeleckého prejavu vo formách typických pre nížinné a horské oblasti a upozorniť na ich zviazanosť s osobitými podmienkami historického a spoločenského vývoja na Slovensku. Výber materiálu, uskutočnený podľa tejto myšlienky, patrí k najsilnejším stránkam výstavy a možno konštatovať, že vzhľadom k svojej šírke nebol prácou nijako ľahkou. Autori sa museli oboznámiť so všetkými slovenskými múzejníckymi depozitármi, aby mohli zhromaždiť v reprezentatívnom výbere niekoľko stovák exponátov, ktoré by zodpovedali zladeniu požiadavky výtvarnej a etnografickej.
      Oblasť západného Slovenska okrem osobitej hlinenej architektúry, ľudovej keramiky s viacstoročnou tradíciou, drevených plastík s náboženskou tematikou a vyrezávaných piestov vyniká v pomere k iným krajom Slovenska práve v ľudovom odeve, ktorý dosahuje vrchol ozdobnosti v období od polovice 19. storočia do začiatku 20. storočia. Vzácnym exponátom, patriacim do tejto oblasti, je vyrezávaný lis z 18. storočia zo Suchej nad Parnou. Pre

143

stredné Slovensko, ktoré je zastúpené najpočetnejšie, je charakteristickým výtvarným materiálom drevo. Dokladajú ho výrobky pastierskeho rezbárskeho umenia - črpáky, fokoše, detvianske náhrobné kríže, vyrezávané betlehemy z okolia Banskej Štiavnice atď. Prítomnosť sklárskych dielní podmieňuje zas početný výskyt maľovaných obrázkov na skle. Pre oblasť východného Slovenska sú najpríznačnejšie drevené kostoly, predovšetkým východného rítu. Zaujímavými účelovými výrobkami, ktoré súčasne spĺňajú funkciu estetickú, sú drevené farbiarske a medovnikárske formy. Oblasť vyniká tiež v hrnčiarstve a ľudových tkaninách, ktoré nemožno porovnať, čo sa týka kvality prevedenia, so žiadnym iným krajom Slovenska. Exponáty pochádzajú z obdobia 17. až 20. storočia s prevahou materiálov z 19. storočia.
      Výstava vďačí v neposlednom rade za svoj úspech projektu, ktorý je dielom architektov Petra Peressényiho a Ivana Peťku. Rozdelenie exponátov podľa scenára na oblasti, s výnimkou ľudového odevu, ktorý je jediným samostatne prezentovaným odvetvím, možno považovať za šťastné. Pestrosť zastúpenia materiálu provokuje divákovu pozornosť a zabraňuje jednotvárnosti vnemu, čo nemožno povedať vždy o výstavách prísne tematických. Podobným smerom pôsobí i svieže priestorové usporiadanie. Architektúra a niektoré odbory ľudového umenia, ktoré ne[/]mohli byť zastúpené autenticky, sú vtipne vkomponované pomocou fotografických panelových skladačiek. Zaujímavo a netradične, i vzhľadom k tomu, že nejde o výstavu múzejní[s][c]keho, ale reprezentatívneho charakteru, je riešený priestor venovaný ľudovému odevu. Inštalácia sa nezameriava na odevné celky, ale sústreďuje sa na zvýraznenie výtvarných prvkov jednotlivých odevných súčiastok, ktoré výrazne podčiarkujú regionálnu príslušnosť.
      Otvorenie výstavy bolo činom potrebným a aktuálnym a splatilo dlh značnému záujmu verejnosti o ľudové výtvarné umenie. Oľga Danglová

Slezské lidové obrazy na skle [obsah]

Národopisné oddělení Nár. muzea v Praze poskytlo ve své nevelké síni pohostinství, dobře koncipované výstavě, kterou připravila vedoucí etnografických sbírek Slezského muzea v Opavě dr. Zdena Vachová. v obvyklé vkusné úpravě vyšel i průvodce s názvem "Slezské lidové obrazy na skle malované", který přináší kromě 20 fotografií Arnošta Pustky velmi poučný a instruktivní úvod badatelky - autorky výstavy.
      Lidovou malbu na skle z českého Slezska po prvé zhruba utřídil [/] a představil veřejností v Opavě v r. 1948 dr. Karel Černohorský, tehdejší ředitel tamějšího Zemského muzea. Průvodce této výstavy neměl katalog, ale koncepci Černohorského je možné rekonstruovat z textu studie a z poznámek dr. Vachové, která v r. 1949 nastoupila v Opavě: v poválečných letech opavská sbírka její zásluhou rychle vzrostla - ze 200 obrazů v r. 1948 na 450 dnešních - a poskytuje sama o sobě velmi slušný přehled o tématu, který je ovšem možno ještě doplnit velkým a cenným souborem ostravským a dále sbírkami muzeí ve Frýdku Místku, Frenštátě, Krnově, Javorníku, Jeseníku, Bruntálu a do jisté míry i dalších.
      Od výstavy Černohorského poznalo slezské obrazy několik badatelů. Polský historik umění Jos. Grabowski viděl ostravský soubor a naznačil provenienci jeho obrazů; zvlášť označil významnou a kvalitní skupinu tzv. "starého českého Slezska". Vydra ve své knize z r. 1957 reprodukuje některé slezské obrazy a ve dvou kapitolách, které jim věnuje, se celkem drží Černohorského rozdělení na západoslezské (Opavsko a Jeseníky) a východoslezské (Frýdecko a Ostravsko). Jinak k nim přistupuje sice se snahou objasnění souvislostí historických, ekonomických a geografických (poutní místa, sklárny, odkazy na pamětníky), ale bez důkladnějšího rozlišování formy památek a vidí je spíše na okraji svých podrobnějších znalostí mate

144

riálu z Moravy, Čech a Slovenska. Autorka této recenze publikovala v r. 1961 v Radostná zemi delší dvoudílnou stať, v níž se snažila konfrontací se sbírkami zhodnotit dosavadní pokusy o klasifikaci a rozšířit přitom zorné pole o Slezsko v širším smyslu a severovýchodní Čechy; v r. 1965 vytiskla v časop. Polska Sztuka Ludowa rovněž obsáhlejší studii o frýdecké skupině, kterou Jos. Grabowski před válkou publikoval z tehdejší neznalostí našeho materiálu jako polskou z okolí Živce, a tam naznačila. i její souvislost s moravskou malbou. Vratislavská badatelka Ewa Jenczaliková publikovala časopisecky obrazy příbuzné (většinou z kladských nalezišť) a při jejich výzkumu poznala i naše slezské. v r. 1967 a 1968 se opavské sbírce dostalo systematického zpracování od Zd. Vachové formou katalogu, který vycházel na pokračování v Časopise Slezského muzea. Jsou tedy tyto obrázky objektem souvislého zájmu posledních více než dvaceti let a bylo načase představit je konečně znovu v reprezentativním souboru, utříděné, s výkladem.
      Podle Vachové se vývoj slezského lidového malířství na skle uskutečňuje ve čtyřech časových okruzích její pojetí je závislé na představě německých badatelů H. W. Keisra a Friedricha Knaippa - které se však navzájem přesahují, takže jde vlastně více méně o okruhy dílenské. První z nich "řemeslný" výstava nepředstavuje: začíná podle Vachové [/] těsně před polovinou 18. století, ale zasahuje někdy až do století devatenáctého. Druhý okruh nazývá invenčním (od 60. let 18. století až do počátku 30. let století 19.), třetí okruhem stereotypů (podle kontextu asi 1. pol. 19. století) a čtvrtý okruhem sériové produkce. Tyto názvy nejsou zcela vyhovující. Označení mladších obrázků jako "sériové" je sice běžné, ale bádání ukázalo, že i obrazy starších skupin byly produkovány v sériích; platí to i o skupinách "invenčního" okruhu a tím spíše o "stereotypech". Rozlišování mezi "stereotypy" a "sériovými" může být problematické. Pro instalaci se ukázalo schéma okruhů příliš abstraktní, a tak je osm vystavených skupin (čtyři z okruhu "invenčního", jedna ze "stereotypů", dvě "sériové" a jedna ne dost striktně zařaditelná) seřazeno prostě vedle sebe ve sledu přibližně chronologickém, což dobře demonstruje vývoj v čase a naznačuje i geografickou diferenciaci a odlišné lokální vztahy.
      Je třeba říci, že jde o úzký výběr, který přináší, zdá se, skoro jen obrazy opavské sbírky a několik nejslavnějších (z velké částí datovaných) krnovských, a představuje jen obrazy přesně zařaditelné do své skupiny. Typičnost v tomto smyslu je tu hlavním kritériem, teprve na druhém místě stojí estetická hodnota nebo tématická, event. kompoziční originalita. To je jistě pro první prezentaci skupin správné, má-li se v nich [/] veřejnost orientovat. Poechává to ovšem stranou množství památek, důležitých pro objasnění souvislostí a činících hranici mezi "okruhy" dosti labilní. v dalším výzkumu bude třeba opustit schéma a zabývat se detailním sledováním vztahů. Bude třeba také propátrat archivy, s jejichž pomocí by snad bylo možno s ještě větší pravděpodobností nebo dokonce s jistotou umístit některé skupiny (frýdeckou, javornickou).
      Pečlivá analýza formy je shrnuta v průvodci pěkným, vynalézavým jazykem. Ukazuje zajímavě např. na rokokovou inspiraci malířů III. skupiny. Dovolila také Vachové vyčlenit z materiálu dvě další skupiny, posud v tomto osamostatnění nepublikované, skupinu II (která je vlastně odnoží skup. I, tzv. "starého českého Slezska") a skup. IV., jejíž obrazy autorka trochu matoucím způsobem nazývá "miniaturami". Vymezení je přesvědčivé, i když pomíjí některé zajímavé vztahy ke skupině III a k některým příbuzným skupinám tzv. "unikátů" (termín Jenczalikové) ze severovýchodních Čech. Dobře zařadila autorka obraz Zpovědi, jímž se zdá doložena souvislost skupiny v se skupinou I. Pokud jde o soubor z Frýdecka (VI.), zaměřila se Vachová na předvedení jeho jednotnosti, i když znatelně velmi diferencované, zatímco u skupin VII ("javornické", "vitrážové") a VIII (grafického charakteru) výběr záměrně podtrhuje jejich velmi těsnou příbuznost.

145

Do štítků se vloudilo, patrně bez zásluhy autorčiny, několik chyb: Zpověď královny Johanky, Útěk z Egypta, Josef Cyreneský. Pokud jde o ikonografii, soudím ze souvislostí s cizími památkami z 18. stol. (Keiser obr. 37a), že v případě několika zvláštních raných obrazů, z nichž jeden je vystaven ve skup. V, nejde o sv. Scholastiku, nýbrž o sv. Columbu.
      Ještě pár slov k průvodní knížce, dokládající fotografiemi všech osm vystavených skupin - bohužel obrazy nejsou očíslovány, ačkoli se text na jejich čísla odvolává - a představující tak spolu s výstavou nesporný badatelský přínos: nezbývá než vytknout, že neobsahuje seznam vystavených věcí a je tedy katalogem bez katalogu, jehož sestavení by přece nebylo po provedené pečlivé publikaci opavských obrázků v Časopise Slezského muzea žádnou obtíží. Znesnadní to pozdější rekonstrukci výstavy příštím badatelům, což je, myslím, zásadní chyba.
      Nakonec bych ráda řekla, že výstava reprezentuje Slezské muzeum v Opavě a práci jeho vedoucí etnografky velmi dobře. Vynikající je také stav zachování obrázků, jejich pečlivé udržování konzervátorkou paní Hertou Orlíkovou, v čemž může Opava být vzorem mnoha jiným muzeím se sbírkami tohoto typu. Věra Hasalová[/]

Lidové umění na moravsko-slovenském pomezí [obsah]

Návštěvníci Slováckého muzea v Uherském Hradišti přivykli už vysokému odbornému i výtvarnému standardu dočasných výstav, vymykajícímu se vžitým a namnoze setrvávajícím představám o hranicích možností okresního města. Nebudou zklamáni ani poslední z nich, věnovanou lidovému umění na moravskoslovenském pomezí (květensrpen 1969). Vznikla ve spolupráci se Slovenským národním muzeem v Martině a úspěšný křest si odbyla vloni na podzim v rumunské Kluži.
      Výběr exponátů napovídá, jak nesmírně bohatá a diferencovaná je lidová výtvarná kultura na Slovácku a v celé přilehlé zóně západního Slovenska. Na výstavě to dokládají kroje a výšivky z Podluží i ze Záhoří, z Kyjova a Horňácka i ze slovenských Kopanic, z Uherskohradišťska a Uherskobrodska i z Trenčanska, horňácké tkaniny a strážnický modrotisk, glazovaná a okuřovaná hrnčina a kachle z Hradišťska i západoslovenská keramika, zboží pletené z proutí z Třenčanska, vyřezávaný súsek z Moravských Kopanic, vyřezávané a polychromované přeslice a mandlovací písty ze západního Slovenska, pernikářské formy z Kyjovska i západního Slovenska, strážnické formy na máslo, figurální úly z Nového Města n. V., plastiky madon z Hradišťska a Strážnicka, piety a krucifix, jakož i velikonoční pa[/]nák a obchůzková maska, makety maleb na ohništích ze západního Slovenska aj. Ke zběžné orientaci slouží přehledná schematická mapa celého moravsko-slovenského pomezí.
      Čím si tato nevelká výstava především získává návštěvníky, je čistota a cudnost, s jakou se prezentuje. Výtvarník se nesnaží poutat pozornost neúměrnými prostředky, ale ponechává promlouvat jednotlivé předměty nebo jejich skupiny na pozadí kontrastních černobílých ploch panelů s nevtíravými, ba až nenápadnými etiketami. Tak se výstava dostala do dokonalého souladu se střízlivou architekturou výstavní síně.
      Téměř všechny různorodé projevy lidové výtvarností jsou více či méně příhodně vybrány z nepřeberného množství dochovaných trojrozměrných dokladů z moravské i slovenské strany hranice. Dalo by se namítnout, že volba některých předmětů vysloveně užitkové povahy posouvá výstavu mimo oblast zájmu o lidové umění; platí to o některých krojových součástkách, ale hlavně o některých keramických i pletených nádobách atp. v tomto směru bude třeba vyvinout ještě mnoho úsilí, abychom konečně jednou naplňovali odborné pojmy vskutku přiléhavým obsahem, abychom nenazývali uměním to, co se jím ani nechtělo stát, ani nestalo. Přílišná tolerance tu není namístě, protože znemožňuje nebo alespoň znesnadňuje dorozumění

146

mezi národopisci, popřípadě mezi nimi a teoretiky umění, dezorientuje veřejnost a otevírá i nevídané možností spekulacím a diletantismu. Pořadatelé si toho zřejmě byli vědomi: v letáku, který k výstavě připravili, položili si sami - bez nároku na odpověď - obtížnou otázku, "kde končí prostá řemeslná zručnost a pracovní zkušenost a kde již začíná umění".
      Při procházce výstavou se vtírají i další otázky, zejména o kulturních vztazích a svazcích na obou stranách bývalé zemské a předtím a dnes už zase státní hranice. Lidové výtvarné projevy ze Slovácka a ze západního Slovenska přímo vybízejí ke konfrontaci, ovšem na mnohem širší materiálové bázi, než jakou může poskytnout výstava, a po celé délce moravsko-slovenského pomezí, tedy i v severní polovině, již hradišťská expozice vědomě pomíjí. Richard Jeřábek[/]

Jesličkové figurky Bartoloměje Křehly ve Vlastivědném muzeu v Kamenici nad Lipou [obsah]

Ve Vlastivědném muzeu v Kamenici nad Lipou, v městečku ležícím na národopisném předělu jihočeských Blat a českého Horácka, byly zpřístupněny další ze dřeva vyřezávané lidové jesličky.
      Autorem jeslí je Bartoloměj Křehla (1876-1963). Narodil se ve Zdešově u Jindřichova Hradce jako nemanželské dítě. Podobně jako řada jiných jeho vrstevníků odešel za prací do Vídně, kde se vyučil soustružníkem dřeva. Po roce 1918 žil v Praze a za okupace se vrátil do rodné obce jako důchodce, který byl nucen pro osobní nuzné poměry bydlit v místním chudobinci. Víme o něm, že v létě v pomáhal u sedláků v okolí při žňových pracích, v zimě řezal figur[/]ky. Betlém sám vznikl někdy v padesátých letech. Vystavený komplex, umístěný na desce stolového formátu cca 2x1 m, je pouhým torsem původně zamýšleného velikého betlémového celku. Figurky vysoké 20-25 cm jsou řezány z lípy a střídmě barevně kolorovány pod svrchní přelakovací vrstvu.
      Mimo betlému řezal lidový autor Křehla též nejrůznější druhy ptáčků a zvířátek. Jeho dcera Marie má ku příkladu doma schováno několik drobných betlémků, jejichž vzor otci sama "předmalovávala". Jsou rovněž vyřezány z lípy.
      Závěrem můžeme konstatovat, že se jedná o dílko vytvořené dovedným lidovým umělcem a zručným řemeslníkem, které nenáročným způsobem dociluje poesie výrazu a kouzla celku. Miloš O. Růžička

147

VÝZKUMY A SBÍRKY

Křivačkářství ve sbírkách Vlastivědného ústavu Vsetín [obsah]

      Křivačkářství - lidová výroba kapesních nožů - "křiváků" - bylo do třicátých let 20. stol. rozšířeno jako podomácká výroba většinou sezónní v evangelických obcích na Vsetínsku, zvláště pak v Růžďce, Bystřičce a Ratiboři. Bývalo i v Ústí, Roketnici, Jablůnce, Pržně a Hašťálkové, také v několika přilehlých obcích na Valašskomeziříčsku, zaniklo tu však většinou ještě do konce 19. stol. Kromě křiváků se vyráběly i nože kuchyňské, řeznické, zahradnické a jiné v nejbližším okolí Vsetína (Jasenka, Jasenice, Vesník) i v křivačkářské Růžďce.
      Valašské křivačkářství je jednou z mála poměrně dobře publikačně zpracovaných lidových výrob (ve Vlast. ústavu Vsetín bylo dosud shromážděno 18 bibliografických údajů s touto tematikou). Nejpodrobněji se křivačkářstvím zabýval říd. učitel Jan Rous, který působil celá dvě desítiletí v křivačkářské obci Bystřička. Už v r. 1912 uveřejnil materiál, získaný z vyprávění křivačkářského faktora Dančáka z Růžďky, narozeného r. 1835.1) Za základní práci o křivačkářství je však nutno považovat Rousovy články v II. a III. roč. Našeho Valašska.2) Rousovy excerpce z literatury i záznamy z terénu, [/] které sloužily jako podklad k těmto článkům, jsou uloženy v jeho pozůstalcsti v archivu VÚ Vsetín.
      Křivačkářská výroba je ve sbírkách Vlastivěd. ústavu dokumentována více než 250 inv. čísly. z velké části jsou to předměty, předané Vlastivěd. ústavu (tehdy Okr. Sovovu museu) při likvidaci továrny na nože bratří Bubelů na Vsetíně (po znárodnění přičleněné k n. p. Sandrik), zrušené k 1. 1. 1951. V továrně bylo někdy před r. 1930 vybudováno menší museum, v němž byly shromážděny nejen křivačkářské a tovární výrobky, ale i práce valašských malířů, zachycující jak podomáckou výrobu křiváků, tak tovární výrobu v Bubelově továrně. Nejvíce kreseb - dvacet - je od akad. malíře Jana Kobzáně z let 1924-1929; dokumentují často názorněji než dlouhé popisy v článcích výrobu křiváků, křivačkářské nářadí i zachycují tváře starých křivačkářů z Růžďky a Ratiboře. Šest z těchto kreseb bylo publikováno u Rousova článku v II. roč. Našeho Valašska. Čtyř i obrazy maloval akad. malíř Karel Hofman převážně v Růžďce u křivačkáře Škraboly. Akad. mal. Frant. Hlavica kromě řady akvarelů s námětem z výroby v Bubelově továrně zachytil akvarelem i valašského prodavače křiváků. Na ostatních obrazech malířů Bubeníčka, Heřma[/]na, Makovičky je vesměs Bubelova továrna.
      Z výrobků, předaných do sbírek z Bubelovy továrny, jsou to vedle kompletní dokumentace tovární výrobky nožů a příborů i všechny Rousem zaznamenané druhy křiváků a nožů: křiváky s dřevěnýrni držadly ("klátky") soustruženými i plochými, křivák "sprašný", nože vrtané i skládané. Ilustrace K. Langra k Rousovu článku ve III. roč. Našeho Valašska jsou provedeny podle nich. Křiváky a nože byly v Bubelově museu instalovány ve vitrině s nápisem "Domácký průmysl" a v ní i předány. Všechny (téměř 200 kusů) jsou zcela nové, neopotřebené, kromě jednoho křiváku (JAN PIFKA ROUŠTKA) bez označení výrobce jménem, dosti často však mají na čepeli vyraženou značku (ponejvíce X). Podle ceníku, zachovaného v Rousově pozůstalosti, nabízela tytéž druhy křiváků a nožů se stejnými značkami i vsetínská firma Pokorný a Jarošek, která v letech 1883-1887 předcházela Bubelovu továrnu. Nedá se tedy dnes najisto určit, pocházejí-li křiváky a nože ve sbírce od lidových výrobců podomáckých (Bubelova továrna vykupovala výrobky křivačkářů až do 1. svět. války) nebo zda byly vyrobeny v dílně firmy Pokorný a Jarošek, která zaměstnávala i řadu bývalých křivačkářů.

148

"Sprašný" křivák má v dutině leštěného držadla 24 miniaturních křiváčků - "mladých"; podobný křivák byl předán zaměstnanci Bubelovy továrny i T. G. Masarykovi jako upomínkový dar při jeho návštěvě Vsetína v r. 1928.
      Kromě nových křiváků a nožů uložených ve vitrině bylo z Bubelovy továrny převzato i několik starých křiváků značně opotřebovaných. Mezi nimi je křivák s neobvykle širokou tulajkou, na níž je vyraženo jméno ROZINA ZÁMEČNlK a datum 1874. Také jsou tu tři křiváky s širší čepelí a barevným držadlem (červeným, zeleným), jaké se vyráběly v Hošťálkové v začátcích výroby firmy Jarošek a spol. v r. 1925.
      Předávané sbírky musea Bubelovy továrny byly při likvidaci továrny odhadnuty částkou 140.000 Kčs3).
      Cenným doplněním této sbírky je křivačkářské nářadí, získané terénním sběrem v r. 1962 k tehdy připravované výstavě "Od křivačkářů k Sandriku", která měla, ukázat nepřerušenou staletou tradici výroby nožů na Valašsku až k dnešnímu závodu Sandrik v Hošťálkové. Tehdy bylo získáno od bývalých nožařů J. Záruby a J. Holého z Růžďky kladivo, kleště, kovadlina ("nákova"), nůžky na stříhání oceli ("nožíce"), špalek se svěrákem ("klát se šrúbštekem") a 2 ruční vrtačky, od nožaře J. Hořanského z Růžďky měch na ruční pohon a od posledního křivačkáře J. Eliáše z Růžďky-Dušné, jen příležitostně ještě vyrábějícího [/] křiváký zmechanizovaným výrobním zařízením, ruční dřevěný soustruh "strúžňa" téhož typu, jaký zaznamenal Jan Kobzáň na kresbě, uveřejněné v Našem Valašsku II, str. 73.
      V poslední době získal Vlast. ústav od J. Šťastného, syna křivačkáře z Ratiboře, plochá držadla - "klátky" ze švestkového dřeva, v různém stadiu opracování.
      Na jaře 1969 provedl Frant. Potočný, člen filmového kroužku Klubu pracujících Vsetín, filmovou dokumentaci výroby křiváků, ovšem se značnými obtížemi plynoucími z toho, že od zániku této výroby až na zcela ojedinělé případy uplynulo už téměř půl století.
      V národopisném oddělení Vlastivědného ústavu Vsetín byly začátkem r. 1969 sbírky z oboru křivačkářství zpracovány v II. stupni evidence. v současné době se zpracovává toto téma pro libreto exposice křivačkářství ve Valašském museu v přírodě v Rožnově p. Radh. Eva Urbachová

      Poznámky:
1.
      Jan Rous: z bystřičské školní kroniky III. Křivačkářé. sváteční čtení Vsackých novin, příloha týdeníku Palacký, roč. VI, Val. Meziříčí 1912, č. 51, str. 4-5.
2.
      Jan Rous: Výroba křiváků na Valašsku. Naše Valašsko II, Vsetín 1931, str. 71-80. Výroba křiváků a nožů na Valašsku. Druhy křiváků a nožů. Naše Valašsko III, Vsetín 1932, str. 122-127.
3.
      Viktor Bubela: Kronika Křivačkárny. Rukopis v OA Vsetín, dodatky str. 30.[/]

Zaniklá kamnářská dílna v Kunovicích [obsah]

Vědeckovýzkumná činnost národopisného oddělení Slováckého muzea v Uherském Hradišti zahrnuje i dokumentaci lidové architektury a zanikajících řemeslnických dílen. I když nejsou zatím tyto otázky zahrnuty do systematických úkolů muzea a provádějí se převážně formou záchranných výzkumů, podařilo se v průběhu krátkého období zachytit poměrně bohatý materiál. Podáváme zprávu o zaniklé dílně kamnářského a hrnčířského mistra Karla Půstky v Kunovicích, čp. 490.
      Karel Půstka (1875-1963), původem z Hrušova u Ostravy, přišel do Kunovic v roce 1922 již jako zkušený kamnář. Podle dochované pracovní knížky se dovídáme, že již v letech 1889-1892 se vyučil kamnářem a hrnčířem (fazakaš) a po celých 6 let pracoval v dílnách Jos. Stancla v Uh. Hradišti při výrobě keramiky a kachlí. Před příchodem do Kunovic pracoval u Gustava Procházky (1906-1911). v Kunovicích zakoupil dílnu od kamnářského mistra Ludvíka Monsporta, u kterého točil na hrnčířském kruhu její předcházející majitel hrnčíř Suda. z prvních majitelů je znám ještě mistr Malota, není však již zjistitelné kým a kdy byla původní dílna postavena. Lze se domnívat, že její původ podle dochovaných dokladů by odpovídal rozhraní 18.-19. století. Dílna byla

149

Hrnčířský kruh Karla Šustka, Kunovice 409, foto J. Pešek, 1967

Stávek na tkaní popruhů a tkanic z Chroustova, foto M. Budík

v provozu až do roku 1948, kdy vedle kamnářských prací točil na kruhu hrnčíř Frant. Achyles z Jalubí. Od roku 1948 se Půstka věnoval pouze stavění kamen.
      Původní malá kulatá pec, stojící mimo dům, v níž ještě Monsport vypaloval kachle, byla později přestěhována přímo do dílny. Byl to typ tzv. pece kaselské, kde se pálily výrobky přímým stykem s otevřeným ohněm. Navíc Monsport používal k výrobě kachlí obyčejné místní hlíny, která neodpovídala tomuto technologickému zpracování. Výrobky byly značně kazové s poměrně velkým množstvím odpadu. Teprve K. [/] Půstka postavil pece novějšího typu, tzv. mufly, v níž nepřichází oheň do styku s vypalovaným materiálem, ale zahřívá vnitřní komoru, do které se pokládá zpracovaný materiál (viz Pr. Rada, Kniha o technikách keramiky, Praha 1956, str. 147-148). Také k přípravě hlíny nepoužíval jen hlínu místní, ale mísil ji s dováženou hlínou z Blanska. Hlínu místní používal pouze k výrobě hrnčiny. Vedle tradičního hrnčířského a kamnářského nářadí doplňoval později svou dílnu již řadou mechanických zařízení a pomocnými nástroji novějšího typu, které si velmi často zhotovoval sám. v dílně se zachova[/]ly početné formy a matrice na kachle i několik starších typů nářadí a nástrojů pro podomácké zpracování dřeva, jako na příklad hoblíky, vrtáky, vratidla, poříze apod. v porovnání s podobným nářadím jiných dílen dávají možnost určení o původu a stáří dílny a používaných technikách. Řada těchto předmětů byla získána do sbírek Slováckého muzea, kde čekají na konzervační a dokumentační zpracování. Zrušením kamnářské a hrnčířské dílny K. Půstky zanikly poslední místní dokla[d]ly o dlouholeté tradici tohoto řemesla v Kunovicích. Josef Pešek

Detail výšivky na plině z vyšívačské dílny v Telči

152

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Stává se, že řada poznámek nebo nápadů zůstává v našem oboru na dlouhou dobu zasuta. Jde často o poznámky, k nimž se zpravidla míníme vrátit "až na to jednou bude čas". A je škoda, že je necháváme ležet, neboť jimi můžeme navodit další podrobnější bádání, můžeme usnadnit práci dalším badatelům a můžeme tak urychlit poznávání. Proto jsme se v našem časopise rozhodli otiskovat nálezové zprávy, jak je to běžné v některých jiných oborech.

Vztahy mezi moravskými a maďarskými nápěvy [obsah]

O vzájemných vztazích maďarských nápěvů k moravským toho zatím mnoho nevíme. Následující paralely-maďarských nápěvů k moravským byly všechny vybrány ze sbírky: B. Bartók - Z. Kodály, Népdalok, Budapest 1921 (datováno podle předmluvy). Některé nápěvné [/] shody nás nepřekvapí, např. s písní "Zasadil som tri stromečky" nebo "Andulenko, čo robíš" (srov. č. 1, 2).
      I bez nalezení těchto "předloh" lze při jisté zkušenosti odhadnout maďarský původ těchto nápěvů. Jiné shody bychom však nečekali, např. s písní "Šohaj trávu seče" nebo "Kázaua ně mati" (srov. č. 3, 4). Druhý nápěv zařadil Janáček koncem minulého století mezi "bohatýrské" moravské melodie; srov. L. Janáček, O lidové písni a lidové hudbě, Dokumenty a studie, Praha 1955, str. 132. v této skupině shod bude nutné šetřit případ od případu, o jaký druh podobností se jedná; zda jde o shody typologické anebo kontaktové, jde-li jen o podobnost anebo o příbuznost. Ještě hůře se nám určení genetických a polygenetických shod bude dařit při odkazech na loci comunes, která lze zjistit v citované maďarské sbírce v následujících číslech: 10, 12, 15, 17, 20, 21, 28, 31, 63, 64, 69, 77, 109, 127 a 147. k tomu ke všemu bude třeba sledovat všechny dostupné varianty, roztroušené po moravských, slovenských, maďarských a snad ještě i jiných sbírkách, ba byl by k tomu potřebný i zcela speciální průzkum v terénu. Slovensko se tu [/] v některých případech může ukázat nejen jako prostředník vztahů mezi moravskými a maďarskými nápěvy, ale i jako vyřazovací zdroj některých těchto nápěvů oběma směry.
      Jednotlivá synoptická porovnání jsou očíslována, abychom mohli snáze uvést odkazy na sbírky anebo jiné údaje o jednotlivých nápěvech. Dále podotýkáme, že text první sloky vypisujeme jen u moravských záznamů a že běžným způsobem rombickou notou za notovým klíčem - naznačujeme transpozici proti původnímu záznamu, kterou jsme v některých případech provedli pro usnadnění porovnávání.

      1. Zasadil som tri stromečky jedlové, Moravské Kopanice (uvádíme vždy incipit a oblast porovnávaného moravského záznamu). J. Poláček, Slovácké pěsničky I, Praha 1951 (dále jen Poláček), č. 240; Népdalok, o. c., č. 49, 100, 149.

153

154

      2. Andulenko, čo robíš, Moravské Kounice. Poláček I, o. c., č. 5; Népdalok, o. c., č. 48.[/]

      3. Šohaj trávu seče, Horňácko. V. Klusák, Slovácké písně s hudeckým doprovodem, Praha 1952, č. 87; Népdalok o. c., č. 124.[/]

      4. Kázaua ně mati, Horňácko. F. Bartoš, Národní písně moravské, v nově nasbírané, Brno 1889, č. 63; Népdalok, o. c., č. 67.

155

156

157

      5. Co vy to pravíte, Luhačovské Zálesí. J. Černík, Zálesské písně z okolí Luhačovic, Praha 1957, č. 46 (srov. však i č. 72); dále D. Holý, Možnosti kartografování etnomuzikologického materiálu, Věstník Národopisné společnosti československé při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV 1965, č. 3-4,s. 11, [/] kde podle A. Václavíka odkazuji na příbuznost tohoto nápěvu s Komenského ukolébavkou Spi mé milé poupě); Népdalok, o. c., č. 73; srov. však i č. 72, 74.

      6. Vyhnal sem ovečky, Valašsko. J. Polášek-A. Kubeša, Valaské pěsničky II, 1940, č. 128 (srov. [/] však i díl IV, č. 68); Népdalok, o. c., č. 9.

      7. Ešče svaďba nebyua, nebyua, Horňácko. Vlastní záznam sedlácké z Horňácka, kde je to velmi běžný nápěv; Népdalok, o. c., č. 36. Dušan Holý

Detail vyšívané pliny vyšívačské dílny v Telči

158

OBSAH

Studie
Bohuslav Beneš: Úvaha o výročních obyčejích a lidovém divadle . . . 87
Vlasta Svobodová: U horáckých tkalců . . . 99
Ladislav Štěpánek: Daňové katastry jako prameny k národopisnému studiu . . . 111
Jaroslav Kramařík: Poloha vrchního snopu a její zvtáštní význam . . . 116

Jubilea
Alois Gregor osmdesátníkem (M. a R. Šrámkovi) . . . 119
K osmdesátinám doc. dr. Viléma Pražáka (J. Vařeka) . . . 120
Sté výročí narození T. R. Djordjeviće (Olivera Mladenovićová) . . . 122

Nekrology
Frank Wollman 1888-1969 (A. Bureš) . . . 123
Jaroslav Křička (27. 8. 1882-23. 1. 1969) (Havlíková) . . . 124

Knihy
Irena Kostkevičiuté, Vinkas Svirkis (M. O. Růžička) . . . 126
Jitka Staňková, Lidové výtvarné umění (J. Jančář) . . . 126
Václav Machek, Etymologický slovník jazyka českého (L. Batůšková) . . . 127
Svatopluk Šebek, Slovník lidových názvů hub (L. Skružný) . . . 128
Alexej Novosad, Paměti Hovoran (L. Batůšková) . . . 129

Sborníky a časopisy
Alfred Karasek-Langer, Die Krippenkunst Schlesiens (M. O. Růžička) . . . 129
H. Fielhauer, Die Kartreitagsfeuern in Niederösterreich (J. Kramařík) . . . 130
Zborník Slovenského národneho múzea LXII, Etnografia 9 (J. Jančář) . . . 131
Nové obzory 10. Společenskovedný zborník východného Slovenska 1968 (I. Krištek) . . . 133
Sborník vlastivědných prací z Podblanicka (J. Kramařík) . . . 134
Vlastivědný sborník Podbrdska (G. Hofmann) . . . 134
Václav Frolec, k problematice česko-německých vztahů v tradičním vinařství na Moravě (M. O. Růžička) . . . 135
M. Beranová, Hradištní nůžky v Československu (J. Kramařík) . . . 136
Malovaný kraj (Jan Souček) . . . 136

Konference
Symposium o strukturalismu v Budapešti (Vilmós Voigt) . . . 138
Konferencia slovenských národopiscov (O. Danglová) . . . 139
Mezinárodní konference o lidové poezii (M. Šrámková) . . . 141
Ustavení Jihočeské pobočky NSČ při ČSAV v Českých Budějovicích (M. O. Růžička) . . . 142

Výstavy
Z klenotnice slovenského ľudového umenia (O. Danglová) . . . 143
Slezské lidové obrazy na skle (V. Hasalová) . . . 144
Lidové umění na moravsko-slovenském pomezí (R. Jeřábek) . . . 146
Jesličkové figurky Bartoloměje Křehly ve Vlastivědném muzeu v Kamenici nad Lipou (M. O. Růžička) . . . 147

Výzkumy a sbírky
Křiváčkářství ve sbírkách Vlastivědného ústavu Vsetín (E. Urbachová) . . . 148
Zaniklá kamnářská dílna v Kunovicích (J. Pešek) . . . 149

Nálezové zprávy
Vztahy mezi moravskými a maďarskými nápěvy (D. Holý) . . . 153

Detail horáckého tkalcovského vzoru z 19. stol.