národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1970 - ČÍSLO 3-4

BOŽENA NĚMCOVÁ A LIDOVÁ SLOVESNOST SLOVANSKÝCH NARODŮ [obsah]


      ZDENĚK URBAN, katedra slavistiky FFUK, Praha
      Vztah Němcové k lidové slovesnosti nejrůznějších slovanských národů není ve spisovatelčině díle ani v nejmenším cizorodou, v podstatě náhodnou složkou nebo momentem, k němuž bychom snad mohli hledat klíč pouze v myšlence slovanské vzájemnosti, Jistě, autorčino pojetí slovanství nemálo ovlivnilo intenzitu a částečně též zaměření tohoto zájmu k jednotlivým národním oblastem. Avšak zároveň je zde třeba podtrhnout důležitost výrazné, zcela zřetelné souvislosti s hlubokým vztahem Němcové k českému folklóru, a to jak po stránce umělecky tvůrčí, tak po stránce sběratelské.
      I do přístupu k folklóru ostatních Slovanů se u autorky "Babičky" promítá obdiv k jeho poetičnosti [/] a svěžesti s úctou k lidové moudrosti, která je v něm obsažena, hledání krásy s hledáním pravdy o životě lidu, o smutcích a radostech, snech a tužbách prostého člověka. Poměrně značná akcentuace poznávacího zřetele, na niž právem upozornil Felix Vodička i při rozboru literárních projevů zájmu Němcové o českou ústní slovesnost1) vystupuje zde ovšem do popředí podstatně silněji; to platí zvláště o přístupu k jihoslovanskému folklóru, kde se často setkáváme s velmi jasně patrnou snahou dát prostřednictvím folklóru v největší možné míře nahlédnout též do způsobu života jednotlivých národů. Rovněž - obdobně jako v pracích orientovaných k etnografickým otázkám jsme tu svědky zřetelnější tendence k zdůrazňování

169

významu nemalé části shromážděného materiálu pro jeho starobylost, i když někdy, například ve vztahu k Trdinovým pohádkám ze "staroslovinské mytologie", dokonce pouze domnělou. Tvrzení Zdeňka Nejedlého, že Němcová nikdy nepřikládá starobylosti toho či onoho jevu lidového života zvláštní váhu a že si jich vždy vážila pouze "pro jejich skutečnou hodnotu, a ne pro jejich stáří",2) tuto otázku zjevně zjednodušuje a bude nutno je revidovat.
      Ve shodě s poměrem k českému folklóru tvoří rovněž v oblasti, kterou zkoumáme, základní složku zájem o lidovou pohádku. Na prvním místě pochopitelné o pohádku slovenskou, s níž se Němcová důvěrně seznámila za svých cest po Uhrách a již měla možnost také sama zapisovat. Též zápisy jiných sběratelů, publikované a zčásti i nepublikované, jí byly přístupné v poměrně značném rozsahu, třebaže - pokud jde o rukopisné záznamy - ne v takovém, jak zprvu předpokládala.
      Od mistrně kompozičně promyšlené pohádky "O dvanácti měsíčkách", jež vyšla v roce 1854 ve Fričově almanachu "Lada Nióla" a strhla k slovům nadšeného obdivu jejího prvního překladatele do ruštiny, vynikajícího prozaika Nikolaje S. Leskova,3) vede tak cesta k rozsáhlému souboru ,,Slovenských pohádek a pověstí" z let 1857-1858. Není to ovšem soubor vnitřně zcela jednotný. Ne všechny pohádky jsou zde totiž - obdobně jako "Sůl nad zlato", "O bačovi a šarkanu" nebo "O dvanácti měsíčkách" - uměleckými stylizacemi vlastních záznamů Němcové. Setkáváme se tu jak známo, rovněž s pohádkami, jejichž zápisy pořídili spisovatelčini slovenští známí a u nichž míra stylizace dosti kolís[í]á, a výjimku netvoří ani zcela prokazatelné [/] překlady, ze sbírky Jána Francisciho Rimavského "Slovenskje povesťi" Levoča 1845), kterou Němcová začlenila do svého souboru celou. Lze tedy u spisovatelčina souboru hovořit v podstatě o třech odlišných autorských přístupech - umělecko-tvůrčím, upravovatelském a překladatelském; a je jistě příznačné, že všechny tyto tři přístupy jsou vlastní též pohádkám, které k nám Němcová uvedla z prostředí ostatních slovanských národů.
      Jistá různorodost slovenského souboru jako celku, ostatně u podobného vpravdě průkopnického díla v tehdejší době plně pochopitelná, je štědře vyvážena vysokou úrovní převážné části jednotlivých pohádek. Tam, kde se Němcová měla možnost bez podstatnějších zábran opřít o své bohaté zkušenosti aktivní vypravěčky a kde mohla rozvinout své schopnosti stylizační podařilo se jí vytvořit hodnoty, jež jsou nejenom adekvátní uměleckým hodnotám jejích pohádek z Čech, nýbrž někdy je - zejména pokud jde o větší kompoziční vyváženost a sevřenost - dokonce i předčí. A rovněž překlady, do nichž se Němcová zpravidla neodhodlávala - alespoň v případech, kdy můžeme vycházet ze srovnání s dochovanými předlohami - pronikavěji zasahovat, je nutno téměř vesměs pokládat za štastně volené.
      V doslovu ke "Slovenským pohádkám a pověstem" Němcová o vzniku svého díla ne náhodou uvedla: "Jsouc tehdáž" - tj. v roce 1855 - již ustanovena zpracovati a vydávati pověsti některých slovanských národů, zajímavé dílem pro starobylost, dílem pro utěšenou fantasii, dílem pro příbuzný ráz, přišlo mi seznámení se s národní poesií lidu slovenského, národu to mluvou i mnohými zvyky a obyčeji nám nejbližšího,

170

velmi vděk."4) Toto vyznání nám znovu potvrzuje; že Němcová seznamováním se slovenskou pohádkovou tvorbou vědomě usilovala o posilování myšlenky slovanské vzájemnosti a o prohlubování vzájemných česko-slovenských přátelských vztahů. Avšak zároveň je z citovaného vyznání opět patrna závažnost druhé hlavní příčiny vzniku souboru: zájem Němcové o slovenskou pohádku pro ni samu, pro její význam po stránce umělecké i odborně folkloristické.
      Skutečnost, že vznik zkoumaného spisovatelčina díla je spjat s oběma uvedenými příčinami, které se vzájemně prolínaly a doplňovaly, má klíčovou důležitost pro pochopení základních shod a odlišností pohádek tohoto souboru ve srovnání s "Národními báchorkami a pověstmi" českými. Shody plynou především z přístupu k pohádkám obou národů jako k výtvorům uměleckým, ze zaníceného hledačství podstaty jejich slovesných hodnot, z citlivého úsilí o neporušení jejich lidového základu. Společným jmenovatelem odlišností - pochopitelně kromě odlišností podmíněných celkovým vývojem Němcové-vypravěčky v daném časovém rozmezí nebo charakterem materiálu převzatého od jiných sběratelů - je naopak zejména snaha podtrhnout ve druhém souboru co nejvíce slovenský kolorit pohádek, přiblížit jejich prostřednictvím českému čtenáři Slovensko v mnohem větší míře, než bývá u vydání podobného typu obvyklé. Pravda, také v této tendenci lze spatřovat jistou analogii s částí beletrizačních prvků v autorčiných českých pohádkách, s vědomým přechodem od zevšeobecněného ke konkretizovanému vidění některých "jevů věcné skutečnosti (postav, předmětů, prostředí)", jež byly "typizovány ve folklórní pohádce až k pojmové značko[/]vosti".5) Ale ve slovenském cyklu se uvedená tendence, která tedy bezesporu zčásti souvisela s tvůrčím záměrem přiblížit celkový čtenářský dojem dojmu posluchačů folklórních vyprávění, uplatnila podstatně pronikavěji a nabyla řady nových forem. Jde zde totiž nejenom o výrazné zesílení etnografického zřetele, o cílevědomé upozorňování na různé zvláštnosti života slovenského lidu. Všude tam, kde se k tomu naskytá vhodná příležitost, podtrhuje Němcová například též množství aspektů slovenské národní psychologie. A obdobné důvody vedou spisovatelku rovněž k užívání slovenštiny v dialozích a k poměrně častému, ne vždy zcela organickému vřazování slovakismů do autorské řeči (Valibuk rozprášil lidi cepem a Železomej chytil obodze...; Pod tím mostem čušali až do večera...; Bosorky urobí zle člověku i statku (dobytku)...; SBN VIII, s. 35, 149, 225 aj.).
      Tendence, o níž hovoříme, ovlivnila nepochybně také autorčino hledání některých širších souvislostí slovenských folklórních pohádek. V tomto smyslu tu Němcová několikrát výslovně poukazuje na analogie s pohádkami českými, ale i na "vespolnou příbuznost" pohádkové tvorby všech slovanských národů (SBN IX, s. 220, 224 aj.). Jsou to však vesměs ještě konstatace dosti obecné, blíže nespecifikované. Právem proto Němcové, byt velmi ohleduplně, vytkl její přítel Ignác Jan Hanuš, že na závažnost publikovaných pohádek z hlediska srovnávacího zde mohlo být poukázáno ve větší míře, a připomněl řadu konkrétních nevyužitých možností v uvedeném směru, zejména ve vztahu k lidové slovesnosti ostatních Slovanů (kromě Čechů).6) Spisovatelka oprávněnost těchto připomínek jistě v podstatě uznávala - vždy jí samé bránila v otevře

171

nějším přitakání srovnávacímu přístupu, o jehož prospěšnosti byla tehdy již plně přesvědčena, zřejmě hlavně jen kusost a nesoustavnost jejích znalostí. Je nutno dokonce konstatovat, že právě zájem o zasvěcenější srovnávací pohled byl u Němcové zhruba od poloviny let padesátých - spolu s objevitelským zápalem v poměru k pohádkové tvorbě mladých, o svá základní práva teprve zápasících slovanských národů a spolu s touhou aktivně se podílet na prohlubování mezislovanské kulturní spolupráce - jedním z trvalých stimulů intenzity zájmu o slovanské pohádky jako celek. Ovšem s překročením hranic Slovanstva, jak k tomu v závěru své citované recenze, poukazem na vhodnost všímat si též souvislostí slovensko-maďarských a slovensko-německých, rovněž vybízel I. J. Hanuš, se v srovnávacích poznámkách Němcové nesetkáváme; kromě obtížnosti úkolu působila v tomto případě jako brzdící faktor zřejmě spisovatelčina snaha využít srovnávací metody především k podtržení vzájemné blízkosti slovanských národů.
      Avšak přejděme již ke konkrétním projevům zájmu Němcové o pohádkovou tvorbu ostatních Slovanů, k projevům, které nám charakter autorčina tíhnuti k srovnávacímu přístupu blíže ozřejmí.
      Nejdůležitějším tvůrčím záměrem Němcové v daném směru byl nepochybně plán vydat obsáhlý soubor slovanských pohádek, jenž by byl - v celoslovanské podobě - pokračováním a doplněním spisovatelčina cyklu českého a slovenského. Tato myšlenka se nezrodila okamžitě. Poprvé, ještě dosti nejasně a v neurčitých obrysech, se přihlásila o slovo v době, kdy se Němcová blíže seznámila s pohádkami Vuka Stefanoviče Karadžiče a rozhodla se z jeho sbírky pře[/]kládat; proto také nejprve, jak víme z jejího dopisu synu Karlovi z konce července 1857, hodlala po slovenských pohádkách přistoupit k srbským a ruským (SBN XIV, s. 112). Patrně pouze o málo později hovořila Němcová v rukopisném soupisu svých chystaných prací již o "sbírce pohádek srb., rus(kých?), pols., slov.(inských), rus.(inských?)".7) v autorčině listu G. K. Zechenterovi ze dne 6. července 1858 je předběžný plán - s větším důrazem na pohádky jihoslovanské formulován slovy: "Po slovenských budou následovat srbské, slavonské, korutanské a rusinské a snad i ruské některé" (SBN XIV, s. 268). Jako "všeslovanský" charakterizuje soubor poprvé zcela jednoznačně Jan Erazim Sojka, a to v roce 1859.8) Němcová sama se sice ve své korespondenci - například v dopisu Slovinci Matiju Majarovi (SBN XIV, s. 280-281 aj.) náznakově vyjadřuje v tom smyslu už o několik měsíců dříve; ale v konečné podobě krystalizuje uvedený plán zjevně teprve koncem roku 1859 (SBN XV, s. 68 aj.), tedy bohužel vlastně až na prahu závěrečného období spisovatelčina života, kdy realizaci většiny jejích tvůrčích plánů nemilosrdně křížila zhoubná nemoc i stále se stupňující hmotná bída. A tento osud postihl také záměr připravit průřez slovanskou pohádkovou tvorbou. Jak nám zajímavě dosvědčují vzpomínky Josefa Noska, neopouštěla Němcovou touha proniknout co nejhlouběji do světa slovanských pohádek ani v Litomyšli, v posledních týdnech před smrtí.9) Rovněž autorčina korespondence potvrzuje, že Němcová přípravě výboru počátkem let šedesátých, pokud jí to zdravotní stav dovoloval, skutečně věnovala nemálo času (SBN XV, s. 77, 112-113, 125, 130 aj.). Avšak přesto již zůstal plánovaný cyklus jenom torzem.

172

Je dnes nesnadné posoudit, do jaké míry měl mít chystaný výbor skutečně "všeslovanský" charakter. Pravda, jihoslovanské pohádky měly být zřejmě zastoupeny všechny, ale o pohádkové tvorbě ostatních slovanských národů to s jistotou říci nemůžeme. Pochybnosti tu nevzbuzují pouze pohádky lužickosrbské a běloruské, jejichž pominutí nebo jenom náznakové zastoupení by bylo jistě vysvětlitelné a pochopitelné. Zdá se, že rovněž ruské a zejména polské zůstávaly v průběhu přípravných prací v podstatě téměř zcela stranou; není ovšem vyloučeno, že Němcová k nim jako k poměrně nejdostupnějším - hodlala přistoupit teprve v závěrečných fázích příprav výboru.
      Jádro plánovaného díla měly bezesporu tvořit překlady pohádek v originálu již knižně nebo časopisecky publikovaných. Je však třeba zdůraznit, že všude tam, kde to bylo uskutečnitelné, dávala Němcová zřetelně přednost pohádkám, jejichž zápisy nebyly dosud uveřejněny, jak o tom výmluvně svědčí její upřímná radost z obdržení zásilek " netištěných ještě rukopisů" z "Korutan a Slavonska" (SBN XIV, s. 268 aj.) i úsilí o získání původních nepublikovaných záznamů též odjinud, například z Bulharska (SBN XI, s. 125-126). Obdobný materiál Němcová vždy zpracovávala téměř okamžitě a lze předpokládat, že by byl do výboru patrně zařazen v plném rozsahu. Souvislost s nerovnoměrností spisovatelčina zájmu o jednotlivé národní okruhy je tu viditelná, třebaže příčin tohoto jevu bylo, jak se o tom ještě zmíníme, samozřejmě více.
      Nejdříve, ještě v době cest na Slovensko, se u Němcové probudil zájem o pohádky srbské. Hlavním impulsem zde bylo vynikající dílo Vuka Stefanoviće [/] Karadžiće "Srpske narodne pripovijetke", které se spisovatelce dostalo do rukou téměř ihned po tom, kdy se v roce 1853 objevilo ve Vídni na knižním trhu. Zásluhu v tomto směru je nutno přičíst jejímu příteli Vilému Dušanu Lamblovi, jenž obětavě získával pro uvedenou knihu v Čechách předplatitele 10) a od něhož ji Němcová obdržela na rozhraní května a června 1853, patrně přímo darem (SBN XIII, s. 26 a 34). Karadžićovy pohádky spisovatelku, jak sdělovala svým známým, od prvního okamžiku "velice bavily" a četla je "se vší pozorností"; v dopise Žofii Rottové ze dne 1. září 1853 Němcová již dokonce používá některých bájeslovných postav srbských pohádek k charakteristice svých tehdejších osobních problémů (SBN XIII, s. 34, 41 aj.). Překládat z Karadžićovy knihy začala ovšem pravděpodobně až později - poprvé o tom, že "překládá také po chvílích srbské pověsti", hovoří v dubnu 1857 v listu Josefu Němcovi a v dalších měsících se v její korespondenci setkáváme s obdobnými zmínkami ještě několikrát (SBN XIV, s. 64, 75, 112, 115 aj.). Šlo tu tehdy zjevně především o překlady pěti pohádek - "Proč není u lidí tlapa rovná", "Kopání pokladu", "Cár Trojan má kozí uši", "Řemeslo má zlaté dno" a "Úsud" (SBN XI, s. 74-87) - uveřejněných pak v říjnu 1857 v brněnském kalendáři "Koleda".11) Tím však nebyl překladatelský zájem Němcové ani zdaleka vyčerpán. Naopak. Příprava českého znění těchto poměrně rozsáhlých ukázek ji zaujala natolik, že se rozhodla uvést k nám Karadžićovu sbírku jako celek. Se svým záměrem se svěřila koncem téhož roku slovenskému básníku Samu Chalupkovi a zároveň se obrátila písemně i přímo na Karadžiće se žádostí, aby dal k překladu souhlas (SBN XIV,

173

s. 175 a 211). Protože tento spisovatelčin dopis byl špatně adresován a patrně se ztratil, musila Němcová v únoru 1858 autorův souhlas urgovat (tamtéž, s. 211­ 213). Odpověď Karadžićova se bohužel nedochovala, avšak zřejmě byla naprosto kladná, neboť v listu Němcové jejímu manželovi ze dne 14. března 1858 čteme: "Dovolení od Vuka mám beze všech vyjmínek a těší ho, že chci jeho povídky překládat" (tamtéž, s. 229). Z dalších zmínek v citovaném dopise je pak patrno, že spisovatelka hodlala vydat překlad srbských pohádek v obdobné podobě jako "Slovenské pohádky a pověsti", a to poměrně brzy, protože již nejenom jednala s nakladatelem - Josefem Šálkem, nýbrž dokonce též uvažovala o rozdělení autorských výtisků.
      Jaký osud stihl tento záměr, je obtížné přesně stanovit. Víme jen, že přípravné práce postupovaly podstatně pomaleji, než Němcová původně předpokládala, neboť ještě v letech 1860-1861 se v její korespondenci setkáváme se zprávami, že na překladu pracuje (SBN XV, s. 77, 125 aj.). Podle tvrzení Jana Máchala se spisovatelčin rukopis překladu srbských pohádek dostal potom "z neznámých příčin do rukou J. Ohérala", který "jej po její smrti ztratil".12) Toto tvrzení však není Machálem blíže doloženo a jeho spolehlivost je sporná; ovšem možnost, že se část autorčina rukopisu skutečně někde ztratila, nelze rozhodně vyloučit, protože rozsah dochovaného zlomku se nezdá odpovídat intenzitě přípravných prací. Ponecháme-li totiž stranou pět starších překladů, o nichž jsme se již zmínili, nacházíme v pozůstalosti Němcové - kromě odlišné verze překladu pohádky "Kopání pokladu" (pod názvem "Poklad") - pouze čtyři po[/]hádky nové, a to "Nemušti jazyk", "Děvojka, vdovice a puštěnice", "Dnes mně, zítra tobě" a "Děvojka rychlejší koně" (SBN XI, s. 110-122).13) Pravda, jde tu vesměs o překlady značně náročné a v mnohém pro spisovatelku po jazykové stránce jistě obtížné, ale přesto je dosti nepravděpodobné, že by Němcové jejich příprava zabrala tolik času, jak z dochované korespondence vyplývá. Rovněž zmínka v úvodu k prvnímu vydání autorčiných sebraných spisů, ve které čteme, že za soubory českých a slovenských pohádek bude zařazen soubor "srbských a jihoslovanských",14) se zdá nasvědčovat tomu, že srbských pohádek bylo původně větší množství.
      I kdybychom však připustili, že více překladů neexistovalo, bylo by zřejmé, že význam uvedených devíti ukázek nelze podceňovat. Němcová jimi nepochybně podává poměrně široký a vcelku vyvážený průřez Karadžićovou knihou, byť - obdobně jako jsme tomu svědky ve "Slovenských pohádkách a pověstech" - se zřetelnou akcentuací pohádek kouzelných. Z ostatních kritérií výběru vystupují do popředí aspekty umělecké, především pokud jde o kompoziční promyšlenost a vyváženost jednotlivých pohádek; souvisí to nepochybně též se skutečností, že se Němcová v překladech ze srbské lidové slovesnosti, jejíž stálé prostředky v technice vyprávění jí pochopitelně nebyly důvěrně známy, jenom zcela zřídka odhodlávala k výraznějším zásahům a úpravám. Snaha o co nejpřesnější postižení ducha originálu je v českém znění Karadžićových pohádek velmi jasně patrná. Přiřazovat proto uvedené překlady k spisovatelčiným příspěvkům původním, jak k tomu došlo i v nejnovějším kritickém vydání jejích sebraných spisů (SBN XI, s. 523-524), je

174

nesprávné; u pohádek uveřejněných až po autorčině smrti je tu třeba hledat hlavní příčinu omylu zřejmě především v nezjištění pramene (tamtéž, s. 524), avšak naprosto mylná je rovněž ediční poznámka na okraj pohádek z "Koledy", ve které o nich čteme: "I když je v jejich podtitulu uvedeno, že je Němcová přeložila ze sbírky Vuka Karadžiće, jsou pro osobité zpracování tradičně pokládány za původní a zcela samostatnou práci Němcové" (tamtéž, s. 523). Ve svém dopisu Karadžićovi ze dne 26. února 1858 spisovatelka výstižně říká, že se nezajímá o překlad jeho knihy "z materiálního ohledu, což by také v naší literatuře marné bylo", a příznačně dodává: "Já to činím jedině z ohledu slovanské vzájemnosti, ráda bych, abychom se vespolek více a více seznámili a se milovali, a protož chci krajany moje s krásnou národní poesií bratrů Srbů seznámiti" (SBN XIV, s. 213). Toto vyznání jistě zajímavě dokumentuje souvislost zájmu Němcové o srbské pohádky s jejím pojetím myšlenky slovanské vzájemnosti a s vysokým hodnocením uměleckých hodnot srbské lidové prózy. Nebyly to však jediné příčiny zájmu. Nemalou úlohu tu bezesporu sehrála též skutečnost, že Němcovou v mnohém zaujal rovněž Karadžićův způsob podání, jeho snaha důsledně uchovat - a leckdy přímo navrátit15) pohádce její lidovost, zreálnět a zkonkrétnit její obraznost, podtrhnout svěžest a prostotu výrazových prostředků lidového vypravěče. A bez vlivu na intenzitu vztahu ke Karadžićovým pohádkám zjevně nezůstaly ani přednostní sympatie Němcové k jižním Slovanům, které jsou pro ni zejména v padesátých letech velmi charakteristické.
      Tyto přednostní sympatie - spolu s úsilím seznámit [/] především s pohádkami ani v originále dosud nepublikovanými - ukázaly Němcové také cestu k pohádkám charvátským. Obdobně jako u spisovatelčiných národopisných záběrů z Charvátska spolupůsobila tu ovšem rovněž příčina v podstatě náhodná: učitelská činnost družky Němcové, Marie Fabkovićové-Frecho­ vé, ve Virovitici a pak v Karlovci a Záhřebu. Neboť i zápisy pohádek získávala Němcová z Charvátska, jak správně naznačil již Davorin Trstenjak,16) hlavně jejím prostřednictvím.
      Fabkovićová, která se začala zajímat o lidovou slovesnost pod vlivem Němcové a na přímé naléhání této své přítelkyně, přistoupila ke shromaždování materiálu zřejmě nedlouho po příchodu do Charvátska a pomýšlela dokonce na vydání samostatné sbírky charvátských pohádek.17) Kolik ukázek z pohádkové tvorby Charvátů Němcové zaslala, je nesnadno přesněji určit. S jistotou však můžeme říci, že kromě pohádek o Palečkovi a o krásné pastorkyni, jejichž české znění uveřejnila autorka "Babičky" - jednak ve "Štěpnici", jednak v Nerudových "Obrazech života" v roce 1860 (SBN XI, s. 105-109), obdržela Němcová od Fabkovićové, alespoň ve výtahu, i řadu pohádek dalších, protože ve spisovatelčiných rukopisných srovnávacích poznámkách k českým a slovenským pohádkám se setkáváme též se zajímavými paralelami z krajů, ve kterých Fabkovićová působila jako učitelka ("Brat - sestra /Geschwister/. Zcela národní. Podobná i slovenská s pěkným variantem a nejpěknější slavonská." "Zlá matka. Národní. Též taková slovenská, bez proměny. Červený vítěz. Slavonská." Aj).18) Rovněž zmínka v listě Němcové G. K. Zechenterovi ze dne 6. července 1858 zřetelně napovídá, že zaslaných

175

"pověstí ze Slavonska" bylo větší množství (SBN XIV, s. 268).
      Dochované dvě pohádky, z nichž zvláště druhá, "O krásné pastorkyni", patří v díle Němcové k nejpoetičtějším, jsou - jak je v jejich podtitulech výslovně uvedeno - z okolí virovitického, tedy z blízkosti prvního charvátského působiště Marie Fabkovićové. O spisovatelčině podílu na vzniku jejich českého znění není možno pochybovat - pod oběma nacházíme její podpis a také stylistický rozbor tento podíl jednoznačně potvrzuje. Velmi nesnadné je však odpovědět na otázku, zda uvedené pohádky byly Němcovou skutečně přeloženy nebo zda je máme pokládat pouze za úpravy zápisů, které autorka "Babičky" obdržela od Fabkovićové již psané česky. Tu se bohužel pohybujeme na půdě značně nejisté. Pravda, částečným vodítkem nám zde může být skutečnost, že ve druhé pohádce, obdobně jako ve všech ostatních překladech Němcové z jihoslovanské lidové slovesnosti na rozhraní let padesátých a šedesátých, jsme často svědky pro spisovatelku charakteristického vřazování nejrůznějších srbocharvátských slov a obratů do českého textu (v závorkách za příslušnými slovy českými, před závorkami s českým výkladem nebo dokonce samostatně), kdežto v první se s touto tendencí nesetkáváme vůbec. Uvedený nápadný rozdíl se zdá nasvědčovat tomu, že u "Pohádky o Palečkovi" měla Němcová k dispozici jenom její překlad; u pohádky "O krásné pastorkyni" vycházela patrně naopak ze srbocharvátského znění a překlad pořizovala asi bez spolupráce Fabkovićové. Je však nutno podtrhnout, že tato domněnka je pouze jednou z možností, byt po mém soudu poměrně nejpravděpodobnější.[/]
      Ojediněle, tentokráte slovinským prostřednictvím, dostala sc Němcové do rukou i jedna charvátská pohádka z okolí Varaždinu. Nalezla ji pod slovinským názvem "Pripovedka o Fašenku in Vuzmu" v podání básníka, filologa a folkloristy Matiji Valjavce (1831-1897) v lublaňském listě "Novice",19) a ačkoliv ie v jejím podtitulu výslovně uvedeno, že je "iz Varažd. okolice", pokládala ji ovšem - jak vysvítá ze spisovatelčina dopisu M. Majarovi z října 1857 - za pohádku slovinskou (SNB XIV, s. 149). Svým obsahem a svou kompoziční sevřeností Valjavcova pohádka zřejmě Němcovu živě zaujala; z citovaného již listu Majarovi víme, že ji přeložila do češtiny a že ji spolu s pohádkou o hadí královně hodlala uveřejnit ve "Štěpnici". Slovinská "Královna hadů" skutečně ve "Štěpnici" počátkem roku 1858 vyšla (SBN XI, s. 104-105), avšak tento překlad hledáme v dobových českých publikacích i v periodickém tisku marně. Rovněž o osudu rukopisného znění nemáme žádných zpráv a pravděpodobnost, že se v budoucnu podaří rukopis objevit je velmi malá. "Pripovedka o Fašenku in Vuzmu" viditelně již souvisí s autorčinou snahou překládat také pohádkyslovinské, které jednak sama objevila ve slovinských a charvátských časopisech (SBN XIV, s. 149 a 280), jednak obdržela od jejich sběratele Matiji Majara (tamtéž, s. 149, 281 aj.). Jde tu vesměs o překlady část těchto pohádek však nebyla v originále publikována a je dnes známa pouze v českém přetlumočení B. Němcové.
      Všimněme si nyní nejprve pohádek přeložených z periodického tisku. Patří k nim především "Královna hadů", pro niž Němcová nalezla anonymně uveřej

176

něnou předlohu v časopise "Slovenska bčela"; předloha je z roku 1852,20) avšak spisovatelka ji zřejmě poznala až o pět let později, kdy se o ní zmiňuje v jednom ze svých dopisů Majarovi (SBN XVI, s. 149). Překlad této pohádky se nám dochoval ve dvou stylisticky dosti odlišných variantách (SBN XI, s. 104105 a 524-525), ze kterých ovšem "druhá" - z Augustova posmrtného vydání VII. svazku sebraných spisů je zjevně jenom předběžným náčrtem definitivního znění, jež ve srovnání s originálem je podstatně plynulejší a místy i vypravěčsky poněkud bohatší, bližší duchu lidových vyprávění. Příčina poměrně značné volnosti překladu, což je u Němcové ve vztahu k jihoslovanským pohádkám jev téměř zcela ojedinělý, tu tkví ve stylistických nedostatcích originálu; spisovatelka původně také v tomto případě, jak o tom svědčí první verze, hodlala překládat co nejpřesněji, ale oprávněně dospěla k závěru, že úpravy jsou zde nezbytné. Jinak již přistupovala Němcová ke čtyřem ukázkám ze "staroslovinského bájesloví" z pera talentovaného povídkáře a sběratele Janeze Trdiny (1830-1905), které objevila v roce 1858 v rjeckém časopisu "Neven"21) a které se rozhodla přeložit do němčiny, pro Hanušovy pražské "Kritische Blätter für Literatur und Kunst" (SBN XI, s. 502-507). Překlady těchto pohádek, zejména prvních dvou - "Die Erschaffung des Manschen" a "Wie enstand die Erde", velmi citlivě zachycují i stylistické zvláštnosti Trdinova textu; ve třetí a čtvrté pohádce - "Die Sage von dem göttlichen Hahne" a "Die Sage von Kurent" - jsme sice svědky několika úmyslných změn, avšak vesměs tu jde pouze o zásahy zcela drobné. Souvisí to ovšem zřejmě nejenom s Trdinovou intimní znalostí slovinského pohádkového světa a s jeho poměrně značnou vypravěčskou obratností,22) nýbrž i se spisovatelčiným přesvědčením o starobylosti překládaných pohádek, kterou teprve pozdější výzkumy právem označily za velmi spornou.23)
      Ostatní slovinské pohádky, s nimiž se v díle Němcové setkáváme, získala autorka od Matiji Masara Ziljského. Je to jedenáct krátkých pohádek o vzniku rozličných rostlin a živočichů, hlavně ptáků, a o sporu mezi Bohem a ďáblem o vládu nad hromem. Prvních devět z nich Němcová uveřejnila souborně v roce 1858 ve "Sborníku (Kalendáři učitelském na rok 1859)" pod názvem "Báječný přírodopis", závěrečné dvě připojil k tomuto celku posmrtně vydaný VIII. svazek Augustovy edice spisovatelčiných spisů (SBN XI, s. 88-92). V poznámce k citovanému příspěvku pro učitelský kalendář Němcová sama upozorňuje na skutečnost, že pohádky obdržela od Majara, slovy: "Známý slovenský spisovatel a horlivý národovec pan M. Majar, který mezi Zilijanci po mnohá léta žije a sám rozený Zilijan je, chová v rukopise krásnou sbírku národních písní, pohádek, obyčejů a pověr svých krajanů, jež časem tiskem vydati hodlá. Co tuto v překladu podávám, jsou vyňatky z onoho rukopisu, poslaného mně z přátelské laskavosti k volnému upotřebení. Činí mi to potěšení, že mohu čtenáře seznámiti poněkud s krásnou národní poesií slovenských našich spolubratřenců." (Tamtéž, s. 88). Protože ona Majarova sbírka, o níž zde Němcová hovoří, nebyla později publikována a protože i její rukopis je již zřejmě nutno pokládat za ztracený, nabízel by se tedy na první pohled závěr, že všechny pohádky z cyklu "Báječný přírodopis" jsou dnes známy pouze v překladu

177

autorky "Babičky". Není však tomu tak. Sedm těchto pohádek, byť někdy v stylisticky poněkud odlišném znění, Majar uveřejnil v originále časopisecky, a to zčásti již před vznikem překladů Němcové, zčásti později, v letech 1873-1874: 6. a II. pohádka vyšly v roce 1850 v měsíčníku "Slovenská bčela",24) 2., 4., 5. a 7. V roce 1873 v novém tehdy časopisu "Slavjan",25) 10. pak dokonce ve dvou stylisticky rozdílných variantách - jako první část citovaného už záznamu "Zakaj ptičice o veliki noći peti začno in po krěsu utihnejo?" (1850) a samostatně pod názvem "Kukavica izdajnica" v roce 1874.26) Avšak čtyři Majarovy pohádky - 1., 3., 8. a 9. - se skutečně dochovaly jenom zásluhou překladu Němcové. Jsou to vtipná a poetická vyprávění o tom, proč pšenice má dlouhé stéblo a pouze krátký klas, proč hrdlička má na krku - z trestu za svou neochotu a lenost - tmavý proužek, jak Bůh potrestal lakomou ženu a proměnil ji v želvu, a proč včela "nesmí nikdy z červeného jetele med ssáti, sic místo medu jedu se nassaje". Kromě uměleckých hodnot těchto pohádek je ovšem třeba podtrhnout též jejich nemalý význam z hlediska srovnávací folkloristiky; o jejich blízkosti obdobným pohádkovým okruhům jiných národů po stránce syžetové nemůže sice být pochyb, ale každá z nich, jen částečně s výjimkou v podstatě tradičního vyprávění o včele, obsahuje velmi zajímavé obměny a přídavky, což je zvláště charakteristické pro pohádku o hrdličce.27)
      Přestože řada ukázek ze slovinské lidové slovesnosti, jež známe z překladu Němcové, byla otištěna také Majarem, neznamená to však, že slovinsky publikovaný text a znění, z něhož spisovatelka překládala, byly vždy zcela totožné. Pochybnosti v nás v tomto [/] směru vzbuzuje například desátá pohádka z cyklu "Báječný přírodopis", která je jistě bližší Majarově redakci z roku I874 než z roku 1850, ale u které několik stylistických odlišností zároveň naznačuje, že její předlohou byla s největší pravděpodobností rukopisná varianta třetí, dnes neznámá. Obdobně tomu bylo i v jiných případech; s určitostí to můžeme konstatovat například u druhé a sedmé pohádky, z jejichž slovinských rukopisů, odlišných od znění publikovaných v časopisu "Slavjan", cituje Němcová v originále ve svých dopisech Majarovi (SBN XIV, s. 88 a 149). Je však nutno zdůraznit, že tu jde výhradně o odchylky stylistické, a to vesměs nevelkého rozsahu. S alespoň poněkud výraznějšími překladatelskými zásahy se zde téměř nesetkáváme - částečnou výjimku v tomto smyslu tvoří pouze pohádka druhá a šestá, kde ovšem Němcová pokládá za sv[a]ou povinnost Majara o úpravách předem informovat (tamtéž, s. 149), ačkoliv patrně opět zřejmě šlo o úpravy nijak zvlášť pronikavé.
      Podstatně přesněji můžeme charakterizovat spisovatelčin překlad prvních tří pohádek z cyklu "Starobulharské prikazky o Dědo-gospodu" (SBN XI, s. 122-125), které byly poprvé otištěny až J. V. Novákem v roce 1890. Tyto pohádky - o tom, jak Bůh naučil lidi orat a tkát, jak potrestal neochotného a odměnil ochotného pasáka a proč líná žena musila z trestu vléci na zádech dříví z lesa - přeložila totiž Němcová, obdobně jako národopisné črty s bulharskou tematikou, z knihy G. S. Rakovského "Pokazalec ili Rôko­ vodstvo, kak da sja iziskvôt i izdirjôť naj stari č'rti našego bytija, jazyka, narodopokolěnija, starago ni pravlenija, slavnago ni prošestvija i proč." (Oděsa

178

1859).28) Překladatelský přístup je zde velmi blízký přístupu ke Karadžićovým pohádkám - Němcová sice změnila pořadí pohádek Rakovského (3. umístila před 2.), v řadě případů rozčlenila vyprávění do více odstavců, ale jinak se až úzkoslivě přísně přidržovala originálního textu a snažila se co nejvěrněji vystihnout jeho atmosféru; pro úpravy, a to téměř vesměs pouze zcela drobné a pečlivě promyšlené, se rozhodovala zřídka. Lze předpokládat, že kromě obav, aby z nedostatečné znalosti poetiky bulharské lidové prózy nezasáhla do umělecké struktury překládaných pohádek rušivě, tu u Němcové působila brzdivě především znalost skutečnosti, že jde o v[ý]yprávění poměrně značně starobylá, jak také Rakovski - dokonce se sklonem k zveličování - výrazně zdůrazňoval.
      Ačkoliv se tak dosud děje (SBN XI, s. 524 aj.), je proto zjevně mylné neřadit uvedené pohádky zcela jednoznačně k autorčiným překladům. Naprosto odlišná je však situace 4. pohádky (tamtéž, s. 125-126), i když po stránce tematické nesporně tvoří s prvními třemi organický celek. Tato 4. pohádka má dva v podstatě samostatné motivy, které jsou vzájemně spjaty myšlenkou, že "lež trestal Dědo-gospod vždy přísně, ale kdo pravdu mluvil, tomu požehnal". Vypráví se v ní jednak o tom, proč "mají tesaři více tříštěk nežli peněz", jednak o tom, jak Bůh pomohl chudé, pravdomluvné vdově, jež neměla co dát k jídlu svým dětem a jež, aby v nich aspoň vzbudila dojem, že budou jíst později, uhnětla ze zoufalství bochník z hlíny a vložila jej do horkého popela. Citovanou pohádku Němcová buď dostala, v dnes neznámém, pouze rukopisném znění, od V. D. Stojanova či od jiného ze svých bulharských přátel, nebo - což se zdá být nejpravděpo[/]dobnější - ji podle vyprávění někoho z nich skutečně zapsala sama; této alternativě nasvědčuje mimo jiné též okolnost, že v pohádce (v závorkách nebo přímo v textu) nenacházíme bulharská slova a že v poznámkách pod čarou nejsou v přepisu do latinky uváděny zajímavé bulharské obraty, jak se s uvedenou tendencí v dosti hojné míře shledáváme u překladů ze slovanské lidové slovesnosti, které Němcová pořizovala z písemných pramenů. V originále tato pohádka publikována nebyla. Rakovski ji do své knihy nezařadil a rozličná jiná vyprávění o "Dědo-gospodu" se sice ojediněle v některých dílech a v periodickém tisku z doby před rokem 1862 vyskytovala,29) avšak ani jedno z nich nemá s textem Němcové nic společného. S několika alespoň zčásti příbuznými motivy se setkáváme teprve značně později.30) A je jistě příznačné, že i nejbližší dosud známá varianta, kterou na Prilepsku, tedy v Makedonii, zaznamenal sběratel Marko Cepenkov, je od pohádky, jak ji známe v podání Němcové, v mnoha směrech - též po stránce celkové syžetové stavby - dosti odlišná.31)
      Spisovatelčiny překlady pohádek jiných slovanských národů, než o nichž jsme dosud hovořili, nejsou známy a pravděpodobně ani neexistovaly. To však neznamená, že se Němcová o tyto pohádky vůbec nezajímala, jak ostatně zřetelně dosvědčují její úvahy o možnosti přípravy celoslovanského pohádkového souboru, o kterých jsme se již zmínili. Nejprůkazněji lze autorčin zájem jistě doložit u pohádek západoukrajinských, jež Němcovou živě zaujaly za jejích cest do Uher32) a jejichž několik zápisů, dosud neuveřejněných, asi měla - prostřednictvím Jana Pavla Tomášika - od konce let padesátých také k dispozici (SBN XIV, s.

179

229 aj.). Zda měla příležitost poznat též v originále alespoň pohádky ruské nebo polské, nevíme. V jejích pracovních poznámkách sice občas nacházíme heslovité výpisky a bibliografické záznamy, které se týkají pohádek polských, ruských a ukrajinských,33) ale s výjimkou oblasti západoukrajinské připoutaly tu spisovatelčinu pozornost vesměs pouze práce již přeložené, většinou pochopitelně do češtiny,34) ojediněle však i do němčiny, například v případě ruské pohádky o cukrovém hrášku.35) Ovšem to vše má ve srovnání se zájmem Němcové o pohádky jihoslovanské význam pouze podružný. V literární činnosti nebyly tyto studijní poznámky autorkou použity. Je příznačné, že dokonce ani mezi jejími srovnávacími glosami na okraj pohádek jiných národů se nikde s poukazem na polské nebo východoslovanské paralely nesetkáváme.
      Pokud jde o vztah ke slovanské lidové poezii, byl - ve shodě s tvůrčím zaměřením Němcové - samozřejmě méně intenzívní než k próze a nalezl svůj výraz především ve spisovatelčině činnosti sběratelské. Avšak přesto rozhodně nelze považovat například rozsáhlý soubor slovenských lidových písní ("Dodatek k písním slovenským /Jana/Kollára"), který pořídila, za víceméně náhodnou a nedůležitou epizodu. Nejenom proto, že tento soubor organicky souvisí s projevy autorčina sběratelského zájmu o píseň českou a že jeho koncepce i poznámkový aparát svědčí jak o značném stupni promyšlenosti, tak o časově nepochybně dosti náročné odborné průpravě. Neméně je závažné, že tam, kde se k tomu nabízela vhodná příležitost - v črtách, zejména v "Obrazech ze života slovenského", ale rovněž v "Chyži pod horami" a "Pohorské vesnici", neváhala Němcová začleňovat ukázky [/] z písňového bohatství, jež shromáždila, do svého vyprávění; převážně ji k tomu jistě vedla snaha zvýraznit obraz života venkovského lidu nebo dokonce důvody po výtce odborné, v nejednom případě však je tu třeba hledat hlavní příčinu také ve zřetelech povahy ryze estetické.
      Velmi zajímavě nám nenáhodnost odborného zájmu Němcové o slovenskou lidovou píseň osvětlují obsáhlé autorčiny poznámky pro Martina Hattalu z druhé poloviny let padesátých (SBN XIV, s. 178-184). Němcová mu tehdy na jeho žádost jednak poskytla tři své nepublikované zápisy slovenských písní, jednak jej upozornila - na okraj dvou z těchto zápisů, jedné slovenské balady zapsané J. Kollárem, tří svých slovenských pohádek a lyrické básně "Růže" z tzv. "Rukopisu královédvorského" - na množství tematických paralel uvedených prací s lidovými písněmi ruskými a ukrajinskými z různých svazků objemného díla Ivana Petroviče Sacharova "Pesni russkago naroda".36) z těchto srovnávacích glos, vesměs opodstatněných a závažných, je zřejmé, že Němcová Sacharovovu sbírku pročetla velmi pozorně a že ji až překvapivě živě zaujala. Prvotním impulsem zájmu, jak tomu nasvědčuje i několik poznámek ve spisovatelčiných zápisnících,37) byla zjevně snaha ujasnit si souvislosti slovenských písní s písněmi východoslovanskými. Během studia však upoutaly pozornost Němcové též některé srovnávací momenty jiné. O jejím skutečně dobrem postřehu v daném směru zde výmluvně hovoří okolnost, že si povšimla také jedné z ruských paralel k "Rukopisu královédvorskému", téže paralely, kterou později - ovšem na podkladě dříve uveřejněné varianty, ze sbírky M. D. Čulkova - přiřadil k důkazům

180

proti pravosti údajně "staročeských" rukopisů Jan Máchal.38) Rovněž ve vztahu k slovenským pohádkám přistupovala Němcová ke zjišťování obdob uvážlivě a citlivě.
      Lze-li zkoumané srovnávací poznámky jistě právem pokládat zároveň také za doklad autorčina zájmu o lidovou poezii ostatních slovanských národů, je však nutno konstatovat, že je to doklad v podstatě ryze ojedinělý. Pravda, již v dopise spisovatelce Sofii Podlipské ze dne 28. ledna 1852 používá Němcová jako motta srbské písně:

"Ah što ću, što ću!
Ne spavam noću,
Srce mi gori,
Muka me mori,
Umreti oću
Za tobom, dušo!" (SBN XII, s. 214.)

Ačkoliv žádný údaj o těchto verších tu nenacházíme, není těžké zjistit, že je to píseň "Smrtna bolest" z vynikajícího Karadžićova souboru srbské lidové poezie, a to - soudě podle pravopisu - ne z prvního znění v roce 1814, nýbrž buď z vydání lipského (1824) nebo, což je asi pravděpodobnější, z novějšího vydání vídeňského (1841).39) Je se tedy možno domnívat, že Němcová v době, kdy se učila srbocharvátsky, měla příležitost Karadžićovu sbírku alespoň částečně poznat. Byla pro ni patrně, jak to naznačuje i citovaný dopis, jedním z "učebních textů", ze kterých četla spolu s V. Č. Bendlem a S. Podlipskou; ale později, v souvislosti s přípravou "Dodatku k písním slovenským (Jana) Kollára", se k tomuto dílu již nevrátila. A snahu po znat hlouběji lidovou poezii jiných Slovanů nemáme doloženu vůbec. za svých pobytů mezi Slováky se Němcová zajímala také o dětské popěvky a říkanky a o některé další folklórní oblasti, o hádanky, o přísloví, pořekadla a lidové průpovídky, ba dokonce též o lidové texty dramatické. Tato velmi intenzívní, nadšená sběratelská činnost opět úzce souvisí se spisovatelčiným vztahem k českému folklóru a je podnes právem vysoce ceněna; ačkoliv nešlo o činnost soustavnou a Němcová si tu ani zdaleka nekladla za cíl podat ucelenější obraz, podařilo se jí shromáždit množství velmi zajímavého materiálu, který se z nemalé části dochoval právě pouze její zásluhou. Ovšem hranice slovenského prostředí toto úsilí nepřekračovalo a rovněž srovnávací poznámky, pokud se zde s nimi - dosti ojediněle setkáváme, se soustředí jen k paralelám slovenskočeským.
      Jistou výjimku - ne po stránce sběratelské, ale po stránce studijní - tvoří však v daném směru vztah Němcové k příslovím. Je motivován dvěma hlavními příčinami: vysokou úrovní dobové české literatury o slovanských příslovích, především děl dvou blízkých autorčiných přátel, F. L. Čelakovského ("Mudrosloví národu slovanského ve příslovích", 1851) a I. J. Hanuše ("Literatura příslovnictví slovanského a německého, či předchůdcové Fr. Lad. Čelakovského v "Mudrosloví národu slovanského ve příslovích"", 1853) a snahou Němcové o poměrně velmi časté začleňování přísloví do jejích původních uměleckých prací, jak o tom svědčí například "Babička". Ve svém studiu "mudrosloví" ostatních slovanských národů neakcentovala

181

proto spisovatelka, na rozdíl od studia lidových písní, cíle odborné, ale spatřovala v něm především příležitost nalézt nová, neotřelá přísloví, kterých by mohla literárně použít. Velmi přesvědčivě nám tento aspekt potvrzuje zejména známá povídka "Sestry", kde naprostou většinu použitých přísloví tvoří překlady z jiných slovanských jazyků, a to převzaté právě z citované sbírky Čelakovského. Tak hned úvodní motto "láska velkých pánů lehčí jest než mech" (SBN IV, s. 110) - je první částí polského přísloví, jež u Čelakovského pokračuje ještě slovy "a hněv jejich těžší než olovo".40) Motto ke druhé kapitole - "odkud jsem se nadál, že mne slunce ohřeje, odtud na mne mrazy bijí" (tamtéž, s. 115) - nacházíme, opět v do[/]slovném znění, v Čelakovského díle mezi příslovími srbskými (Čel., s. 223). Nejinak je tomu s příslovími, která Němcová zařadila přímo do textu. "Líp se jednou zardíti nežli stokrát zblednouti", "zlý rok ohlíží se po úrodě a člověk po přátelích v nehodě", "kdo nad sebou seká, třísky mu do očí letí", "ani radost věčna, ani žalost bezkonečna" (tamtéž, s. 123, 128 a 135) - to vše jsou Čelakovského překlady přísloví jiných slovanských národů, v daném případě Rusů, Srbů a Charvatů (Čel., s. 38, 281, 392 a 238). A ve výčtu obdobných dokladů bychom mohli bez obtíží pokračovat. Znovu nám to potvrzuje, jakou váhu přikládala Němcová příslovím vůbec a jak vysoce si cenila jejich funkce v prozaické. tvorbě.[/]

Poznámky

1.
      Dějiny české literatury, hl. red. J. Mukařovský, d. II, Praha 1960, s. 570-571 (Felix Vodička).
2.
      Zdeněk Nejedlý: Božena Němcová, 7. vyd., Praha 1961, s. 74-75.
3.
      Božina Nemcova: O dvenadcati mesjacach, přel. a pozn. opatřil M. Stebnickij /N. S. Leskov/ (Severnaja pčela XXXIX, Petrohrad 1863, čís. 91, s. 1).
4.
      SBN (Spisy Boženy Němcové I-XV, red. B. Havránek a kol., Praha 1950-1961) IX, s. 220-221.[/]
5.
      Felix Vodička: Cesty a cíle obrozenecké literatury, Praha 1958, s. 226. Zevrubnou charakteristiku spisovatelčiných slovenských pohádek po stránce folkloristické viz především u Jiřího Polívky (Súpis slovenských rozprávok, sv. I, Turč. Sv. Martin 1923, s. 112129 aj.) a Václava Tilleho (Sebrané spisy Boženy Němcové, sv. VIII, Praha 1909, s. V-XCVII aj.).
6.
      Ignác Jan Hanuš: Slovakische Volksmärchen und Sagen (Kritische Bläter für Literatur und Kunst II, Praha - Lipsko 1858, čís. 10; s. 239).

182

7.
      Zápisník, 1. 117 b (LA PNP, 3 a I 41; doplňky v hranatých závorkách - Z. U.).
8.
      Jan Erazim Sojka: Božena Němcová (Jasoň I, Praha 1859, čís. 2, s. 11).
9.
      Ryba (Josef Nosek): Milena Samodiva (Lumír XV, Praha 1865, čís. 18, s. 274-278).
10.
      Dopis V. D. Lambla V. S. Karadžićovi ze dne 10. 7. 1852 (Archív Srbské akademie věd a umění, 8077-7).
11.
      Vuk Stefanović Karadžić: Srpske narodne pripovijetke, Vídeň 1853 (dále jen KSNP), s. 114-116, 124-126, 189-192, 218-221 a 89-99).
12.
      Jan Máchal: Božena Němcová a slovanská vzájemnost (Božena Němcová, 1820-1862, red. V. Černý, Praha 1912, s. 182).
13.
      KSNP, s. 13-18, 194-195, 196-198 a 130-132.
14.
      Antonín Augusta: Slovo k čtenářům (Sebrané spisy Boženy Němcové, sv. I, Litomyšl-Praha 1862, s. 6).
15.
      Miodrag Popović: Vuk Stef. Karadžić, Bělehrad 1964, s. 429-430 aj.
16.
      Davorin Trstenjak: Fabkovići Skender i Marija, Záhřeb 1919, s. 30.
17.
      Dopisy M. Fabkovićové K. J. Erbenovi ze dne 11. 8. 1863 a Václavu Vlčkovi ze dne 9. 4. 1871 (LA PNP, P 4a G 31 a lit. pozůstalost čís. 804).
18.
      LA PNP, 3 a 41 (Poznámky k pohádkám, čís. 2, 49 aj.).
19.
      Matija Kračmanov (Matija Valjavec): Pripoviedka o Fašenku in Vuzmu (Novice XV, Lublaň 1857, čís. 44, s. 175).
20.
      -: Kačja kraljica (Slovenska bčela III, Celovec 1852, čís. 26, s. 211.
21.
      Ivan (Janez) Trdina: Narodne poviesti iz staroslovinskoga bajoslovja (Neven VII, Rjeka 1858, [í]čís. 4, s. 60-62 a čís. 5, s. 74-75).
22.
      Boris Paternu: Slovenska proza do moderne, 2. vyd., Koper 1965, s. 45-47.[/]
23.
      Dílo Karla Jaromíra Erbena, sv. IV, red. J. Horák, Praha 1952, s. 361 (poznámka Jiřího Horáka).
24.
      Matija Majar: Zakaj blišče? - Zakaj ptičice o veliki noći peti začno in po krěsu utihnejo? (Slovenska bčela I, Celovec 1850, čís. 4, s. 122).
25.
      Matija Majar: Ne legati - Ne budi prelěp za dělo Ne muti bogoslužbe - Ne budi hud, zli (Slavjan I, Celovec 1873, čís. 5, s. 79 a čís. 8, s. 127-128).
26.
      Matija Majar: Kukavica izdajnica (Slavjan II, Celovec 1874, čís. 9, s. 140).
27.
      Oskar Dähnhardt: Netursagen, sv. I, Lipsko-Berlín 1907, s. 264, sv. II, 1909, s. 128, sv. III, 1910, s. 306 a 308 aj.
28.
      Op. cit., s. 136-139; zmínka o "Zlaté Babě, matce Bohův" v poznámce pod čarou (SBN XI, s. 122) se rovněž nachází v citovaném Rakovského knize, s. 3.
29.
      Ljuben Karavelov: Pamjatniki narodnago byta Bolgar, sv. I, Moskva 1861, s. 297-299 aj.
30.
      Michail Arnaudov: Bâlgarskite narodni prikazki (Sbornik za narodni umtvorenija, nauka i knižnina XXI, Sofie 1905, s. 78).
31.
      Marko K. Cepenkov: Gospod prepraven na starec na gosti u edna vdovica (tamtéž, sv. XII, Sofie 1895, s. 167-169).
32.
      Zápisník ze Slovenska, s. 49 aj. (Archív Muzea Boženy Němcové v České Skalici, fotokopie LA PNP, 3 aI 41).
33.
      Zápisky z cesty do Uher, 1. 147b; Zápisník, 1. 119a aj. (LA PNP, 3 al 41).
34.
      Čeněk Stránický (Václav Čeněk Bendl): Podání a legendy polské, ruské a litevské (Lumír II, Praha 1852, čís. 7, s. 156-160 a čís. 9, s. 204-207); Władysław Syrokomla (Ludwik Kondratowicz): Hrst pšenice (Česko-moravská pokladnice III, Praha 1858, s. 8587; přel. Jos. K/olář/).

183

35.
      Moritz Hartmann: Zuckererbse~ /Russisches Volksmärchen/ (Westermann's Jahrbuch der illustrirten deutschen Monatschefte V, Braunschweig 1859, čís. 25, s. 32-34).
36.
      Ivan P. Sacharov: Pesni russkago naroda, Petrohrad 1838-1839, d. I, s. 129-130 a 133-134, d. IV, s. 148-149 a 398-401, d. V, s. 312-314.
37.
      Slovenské písně, pohádky a pověry, 1. 24a aj aj. (LA PNP, 3 al 41).[/]
38.
      Jan Máchal: Hankovy Ohlasy písní ruských (Listy filologické XXVl, Praha 1899, čís. 1, s. 39-4~0 a 45).
39.
      Vuk Stefanović Karadžić: Mala prostonarodn'a a slaveno-serbska pesnarica, Vídeň 1814, s. 71; týž: Narodne srpske pjesme, sv. I, Lipsko 1824, s. 210; týž: Srpske narodne pjesme, sv. I, .Vídeň 1841, s. 419).
40.
      Dílo Františka Ladislava Čelakovského, sv. II, red. J. Mukařovský, k vyd. připr. K. Dvořák, Praha 1949, s. 297.[/]

184

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY VII 1970
      ÚSTAV LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI



NÁRODOPISNÁ VÝSTAVA ČESKOSLOVANSKÁ A MORAVA [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, katedra etnografie a folkloristiky, UJEP, Brno

"Když se blížil předvečer 15. května, bylo nám všem účastníkům práce na výstavě, jakoby všechny zvony v Praze a po všech zemích českých zvonily, oznamujíce národu, že dokončil, čeho sotva před čtyřmi lety jarým odhodláním se byl ujal, a zvouce jej, aby on všechen a zevšad se dostavil ku své ma[/]tičce Praze k velikému svátku svému. Zvonily ty zvony - zvonily v duších a srdcích nás všech, zvonily jasnou radostí nad tím, co již tu stálo připraveno a vystrojeno jak nevěsta, pro kterou si má ráno ženich přijíti..." (F. A. Šubert)[/]

      Po pětasedmdesáti letech, které uplynuly od Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895, se mohou zdát vřelá slova ředitele Národního divadla F. A. Šuberta, ideového otce velkolepé výstavy, jako [/] vlastenecky laděná nadsázka s romantickým nádechem. Situace i celková atmosféra kolem Národopisné výstavy byla však skutečně taková. I střídmý vědec, jakým byl L. Niederle, se neubránil pohnutí

185

a velmi výstižnými slovy vyjádřil to, co prožíval český národ v Čechách i na Moravě a nad čím žasla tehdejší Evropa. Ani se značným časovým odstupem nemůžeme lépe zhodnotit národní význam velkolepého díla, jakým byla Národopisná výstava českoslovanská, než jak to učinil jmenovaný český učenec: "S láskou a hrdostí" - píše Niederle - "pohlíží celý český národ na Národopisnou výstavu českoslovanskou. Provedení její svědčí překrásně, že národ český i ve svých vrstvách pochopuje význam našich zápasů národních a velký odkaz Palackého. Ne s mečem v ruce, ale kulturní silou zvítězíme! Toť heslo pro náš boj, a v boji tom znamená Národopisná výstava českoslovanská velké vítězství - vítězství, které vyvolává obdiv ciziny přes to, že jsme je dosáhli v době politického sevření, svýma rukama, svým přičiněním, bez jakékoliv pomoci cizí. . . Překvapuje téměř, jak rychle našla v národě českém myšlenka Národopisné výstavy českoslovanské půdy a porozumění. To, co jinde spadá v obor snah a studií úzkého kruhu odborníků a jednotlivých museí, přijal za své celý téměř národ. Hledejte jinde kmen, který by pro život a byt lidu svého tolik objevil úcty a porozumění, který by snahou touto veden vytvořil něco podobného, jako jest naše výstava! Velká výstava Národopisná z národu vzešlá a národem provedená s celou tou řadou přípravných výstavek krajinských - je něco, po čem bychom se jinde marně ohlíželi, je podnikem nejen čistě naším, ale v koncepci své svého druhu jediným."1)
      Celkové pojetí Národopisné výstavy českoslovanské i její realizace měly dvě stránky, které spolu úzce souvisely: odbornou a politickou. Zatímco v odborné přípravě výstavy se vycházelo v českých zemích a čás[/]tečně i na Slovensku ze stejného programu, odlišná historická situace v Čechách a na Moravě vedla ke vzniku zvláštností v politickém a národním hnutí, které doprovázelo přípravné práce na tomto celonárodním díle. V tomto příspěvku se chci zaměřit především na tento líc výstavy.
      Období kolem Národopisné výstavy českoslovanské v Praze je možno na Moravě do značné míry považovat za vyvrcholení zdejšího vývoje národnostní otázky i kulturních a politických požadavků českého obyvatelstva. Ve srovnání s Čechami probíhal zde tento vývoj pozvolněji a za méně příznivých podmínek. Po roce 1848 si udržovala nadále výsadní postavení velkostatkářská šlechta, jíž nijak neuškodilo zrušení poddanství a která vlastnila převážnou část zemědělské půdy. Dlouholeté údobí Bachova absolutismu, které následovalo po potlačení všech revolučních snah v roce 1848, směřovalo od počátku k upevnění panovnické moci a nepřálo orgánům reprezentujícím poddané národy. I když byla v roce 1850 oktrojována nová zemská zřízení - pro Moravu se tak stalo 20. ledna 1850 byla to jen formalita a nová zřízení nevešla v platnost. V českých zemích přistupovala k potížím, které postihovaly i ostatní národy monarchie, i stupňující se germanizace. Všechny projevy českého národního politického i kulturního života byly hned v zárodku potlačovány.2) k zlepšení situace nedošlo ani po roce 1861, kdy byl vydán nový volební řád s příslušným zemským zřízením a ústavou.3) Přes poměrný úspěch české strany, jehož dosáhla ve venkovských obcích, byl sněm vzešlý z voleb v roce 1861 především představitelem německých velkostatkářů a buržoasie.

186

Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895. Z Archívu hlavního města Prahy.

Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895. Z Archívu hlavního města Prahy.

      Vláda považovala Moravu s jejími poněmčilými městy za doménu německých centralistů a nehodlala se smířit s tím, že národní hnutí zde zasahuje stále širší vrstvy. Rozhodně se stavěla zejména proti myšlence státoprávní jednoty zemí koruny české, která v té době výrazně vystupovala do popředí,4) a usilovala o to, aby povědomí jednoty Čech a Moravy bylo zatemněno (ještě v osmdesátých letech např. škrtala název "český" a zaváděla označení "slovanský"); prostřednictvím novin působila vláda v tomto smyslu na moravský venkovský lid.5) Této snaze rakouské monarchie nahrávaly rozpory, k nímž došlo v politice českých zemí hlavně v roce 1880, i obviňování moravských poslanců ze separatismu ze strany poslanců z Čech. Orgán tehdejších politických vůdců české Moravy "Moravská Orlice" se proti tomu ohradil a psal (19. 2. 1879), že je "mrzkostí, když lidé obskurní nebo politicky dohospodařivší národní stranu moravskou očerňují a podezřívají ze separatismu." "Našinec" věnoval v březnu 1880 českomoravské solidaritě několik úvah a prohlašoval, že Morava se hrdě hlásí k Čechům. "My jsme ti, kteří nikdy nepřestali cítiti za jedno s tím bratrem Slovákem zrovna tak jako s bratrem Čechem i tehdy, když mezi nimi vznikl boj..."6) Oficiálně tyto spory skončila Riegrova řeč v den otevření českého divadla v Brně v roce 1884. Významnou roli pro posílení českého národního života na Moravě měly české školy a Matice moravská. Z politického a kulturního hlediska byla pro české obyvatelstvo ještě svízelnější situace ve Slezsku, kde se teprve v roce 1890 ve volbách do slezského zemského sněmu prosadilo vedení českého a polského národ[/]ního hnutí (do sněmu vstoupilo šest slovanských poslanců).7)
      Ruch, který nastal v období před Národopisnou výstavou českoslovanskou, značně zapůsobil i na probuzení národního uvědomění nejen mezi moravskou inteligencí, ale i v nejširších vrstvách lidu. Němci na Moravě, kteří měli převážnou většinu v zemském sněmu, nelibě nesli tuto českou aktivitu a vystupovali proti ní na stránkách svých novin. Orgán liberálních Němců v Brně "Tagesbote" napadl např. správy českých škol obecních a měšťanských, že prý bez vědomí z svolení dozorčích orgánů poskytují statistická a historická data pro školské oddělení Národopisné výstavy v Praze. České "Lidové noviny" ze dne 2. dubna 1895 k tomu poznamenaly: "Ten německý "liberální" žurnál přiznává nám jen jediné právo k obecním školám - abychom vydržování jich platili, Něm. liberál z "Tagesbotu" nechce českému obyvatelstvu, čes. národu dopřáti ani trochu svobodného rozvoje kulturního, on volá školní policii na nás pouze proto, že chceme na výstavě vidět - co se nám za ty obrovské miliony dostává v ohledu školství, že chceme na výstavě názorně ukázat i světu celý svůj život, tedy i duševní. . . Český lid a jeho český učitel se ovšem dnes takového "liberálního" bojovníka s byrokratickou halapartnou nelekne, z práce vyrušit nedá. Skvělou výstavu národopisnou českoslovanskou v Praze - již si musí dát líbit i "Tagesbote".8) Protičesky byly laděny také informace, které otiskovaly německé noviny v zahraničí. Tak "Müncherer Neueste Nachrichten" přinesly v jednom čísle následující dopis z Prahy: "Národopisná výstava, která zde má být konána, má dostat ráz českého národního demonstračního podniku . . . a zá

189

roveň má být při ní postaráno o panslavistické sbratřovací žerty. . . Každým způsobem dá "etnografická" výstava popud k projevům mladočeských snah. Dostavíli se patřičná rozjařená nálada, ukáže se zajisté kulturní vyspělost Čechů tělesným týráním německých návštěvníků výstavy."9)Zpráva nepotřebuje komentáře.
      Nepřízeň výstavě projevila nejen vídeňská vláda, která nepřívětivě nesla, že Národopisná výstava českoslovanská měla být ryze českou kulturní akcí bez vyžadované dvojjazyčnosti a že se jí měl zúčastnit český lid z obou zemí a také Slováci, ale i zemské sněmy s německou většinou na Moravě a ve Slezsku. Politický aspekt výstavy se vyhrotil na Moravě v únoru 1895, kdy moravský zemský sněm - na rozdíl od sněmu v Čechách - odmítl udělit dotaci ve výši 5.000 zl. pro účast Moravy na Národopisné výstavě. "Sněm neměl" - psaly Lidové noviny dne 9. února 1895 - "v celém letošním zasedání tak pohnuté schůze jako včera. Už včera odpoledne bylo proslýchat, že o podporu sveden bude tuhý boj. Proto byla sněmovna večer plna. Na českých lavicích nescházel jediný poslanec ... Ale i německé lavice byly obsazeny."10) A jednání moravského sněmu bylo vskutku rušné. Čeští poslanci požadovali ve svých vystoupeních udělení subvence a ostře napadali německou stranu za ignorování českých národních požadavků. Poslanec dr. Tuček ve své řeči mimo jiné uvedl: "Pánové, . . . uskutečnění výstavy té nezabráníte, jedná se jen o to, abyste přispěli k tomu, aby důstojně byla reprezentována ona částka lidu českého, která obývá markrabství moravské, aby obraz o kulturním vývoji národa českého byl úplný, aby nebyl kusý tím, že by se nedo[/]stávalo prostředků k tomu, aby obeslána byla výstava důstojným způsobem. Jestliže, pánové, uvážíte toto stanovisko ve věci té, jestliže uvážíte důvody obsažené v petici, tu, pánové, nelze, abyste odmítli návrh ten . . . Jestliže přece tak učiníte, tu odpusťte, že přímo do očí vám řeknu, že nevedou vás k tomu jiné příčiny leč politické , ve věci, která je ryze kulturní . . ."11)
      Odmítnutí podpory moravským zemským sněmem vyvolalo v celé zemi mocné vzrušení. První mu daly výraz "Selské Listy", vycházející v Olomouci: "Tak tedy se podporují snahy lidu českého po vzdělání a osvětě! My ve vlastním domově - odstrčeni jsme od toho, co nám po právu patří: Avšak lid náš jest již zvyklý na ústrky podobné a neopustí jej rozvaha v chvíli největšího rozechvění a rozčilení! Ve chvíli takové osudné proniká jej vždy silou úchvatnou myšlenka - svépomoci. Ano, byť sebe větší křivdy se na nás páchaly, udolat se nedáme přec, my si pomůžeme sami! Německá většina sněmu markrabství moravského nepovolila na národopisnou výstavu 5 000 zl., nuže lid český na Moravě bohdá dokáže, že se bez nich obejde a že je dovede v nejkratší době složiti sám! Heslem všech nás budiž, sebrati v době nejkratší na národopisnou výstavu v Praze obnos, který by daleko převyšoval žádanou almužnu od sněmu moravského. . ."12) Předseda výkonného výboru Národopisné výstavy českoslovanské v Praze hrabě V. Lažanský vyjádřil své stanovisko k zamítnutí dotace dopisem poslanci dr. Žáčkovi: "Zpravodaji o subvenci národopisné výstavy v Praze a všem řečníkům a členům sněmovny moravské, kteří řečí a hlasováním vlastenecký náš

190

podnik čistě vědecký a kulturní proti bezdůvodnému podezřívání statečně hájili, vyslovuji srdečné díky. Odepření subvence sněmem nezmařilo by nijak účastenství sesterské Moravy na výstavě českoslovanské, a bohdá podaří se vlivu všech moravských vlastenců skvělým zastoupením Moravy kulturní a národní naši jednotnost letos v Praze osvědčiti, Na oddělení moravské věnuji osobně příspěvek dva tisíce zlatých k subvenčnímu fondu."13) Velkorysý mecenášský čin hraběte Lažanského byl velkou vzpruhou pro přípravné výstavní práce na Moravě a dal podnět k nadšenému a obětavému soustředování finančních prostředků. Ústřední výstavní výbor moravský vydal 12. února 1895 výzvu k českému obyvatelstvu na Moravě (podepsali ji předseda výboru dr. J. Kadlec a poslanci dr. J. Tuček a K. Bubela), v níž se uvádí: "Čechové na Moravě! Nebudeme plýtvati slovy ve věci, ve které se k Vám obracíme. Vy všickni pocítili jste českými svými srdci ono ponižující odmítnutí, odmítnutí, jehož se dobré věci naší národopisné výstavy dostalo německo-liberální většinou sněmu moravského. Není také třeba, abychom vykládali vám dlouhými větami program tohoto památného kulturního podniku celého českého národa ve všech oblastech staroslavné koruny svatováclavské. Národopisná výstava v Praze je dnes heslem všeho českého lidu, ona je v našich myšlenkách a duších! v její znamení počali jsme tento rok a ve vzpomínkách na slavný její zdar jej bohdá také dokonáme. A dnes, po neslušné pomluvě, kterou naše výstava, ještě nezrozená, byla zahrnuta ve veřejné schůzi sněmu moravského, dnes tím více cítíme žhavou nutnost povinnosti, abychom pro zdar této výstavy vykonali všecko, co je [/] v našich silách a co proslulá obětavost českého národa dovede. Bratří! Bratři ve všech krajích české Moravy, která na národopisné výstavě v Praze zaskvít se musí v celé nádheře plnobarevné své svéráznosti, bratří v městech i dědinách, bratří, ruce si podejte a ohnivě pracujte pro slávu a čest naší výstavy! A vy, kdo můžete, vzpomeňte sami a připomínejte i jiným, že pokladna naší země, české naší Moravy, intrikou a zlovůlí nepřátel tisícerými zámky je uzavřena před podporou kulturního a vědeckého podniku, kterým oslavena má býti svérázná síla naší ubohé vlasti. Čechové moravští! "Sám ze sebe je národ! A český lid dovede bohdá mnohokráte sehnat ze svého ten obnos, který moravským sněmem mu odepřen!" Tak bylo promluveno na sněmu moravském! Nuže, následujte všickni skvostného příkladu, který dal vám opravdový český šlechtic, předseda výkonného výboru národopisné výstavy v Praze, hr. Vladimír Lažanský, věnovav osobně dva tisíce zlatých na moravské odbory výstavní a dejte každý, jak poměry vaše stačí, svůj haléř na důstojnou výpravu české Moravy do naší drahé, slovanské, výstavní Prahy!"14) Po této i dalších výzvách vyjadřovalo české obyvatelstvo na Moravě svoji roztrpčenost nad rozhodnutím sněmu prohlášeními15) a konkrétní podporou v poukazování peněžních částek na fond Národopisné výstavy. Sbírky probíhaly ve městech i na vesnicích, svůj dar poskytovaly všechny vrstvy českého národa.16) Celá akce byla úspěšná. Již v polovině dubna 1895 převyšoval fond pro zastoupení Moravy na Národopisné výstavě v Praze částku, jež byla požadována od moravského zemského sněmu.
      Subvenci pro pražskou národopisnou výstavu odmítl také slezský sněm. Nepřízeň koaliční vlády pronásle

191

dovala přípravné práce i vlastní výstavu. "To bylo" zaznamenává F. A. Šubert - "zvláště pozoruhodné. Celý jeden národ říše, národ duševně, fyzicky i peněžně mocný, jedna z hlavních opor celé říše, provádí veliké dílo kulturní, na které by mohl býti hrdý celý stát - a hle ten stát a vláda a říšská rada o něm nechtějí věděti, jemu podpory neposkytnou! Na bezvýsledně výpravy z Rakouska k severnímu polu věnovaly se statisíce, na různé libůstky německých učenců našly se vždycky ihned potřebné sumy - ale na podnik tak neobyčejný a eminentně vědecký a pro samu říši velice důležitý, jakým byla Národopisná výstava českoslovanská, nenašlo se ani haléře!"17)
      Přes všechny potíže, které se stavěly do cesty zastoupení Moravy na Národopisně výstavě, přípravné práce probíhaly úspěšně a byly korunovány zdarem. Lidová kultura byla v té době v řadě moravských regionů ještě v plném rozkvětu a to usnadňovalo odbornou část příprav. Morava však nebyla jen idylickou zemí s pěknými kroji, písněmi a zvyky. Špatně hospodářské o sociální poměry byly obrácenou stranou této mince. "Kouzelnou vůní" - píše sociálnědemokraticky orientovaný současník - "jest prý obdařena Morava. Na Moravu přichází spisovatelé a umělci a jsou nadšeni krásou krajin, jsou plní obdivu pro starodávně zvyky lidu, seznamujíce se s jeho písněmi a jeho uměním. Avšak Morava krásná náleží již dávno minulosti a zbytky z ní neúprosně zanikají. Skutečná Morava má jiné vzezření. Není tak brzo země, která by byla tak bohatě přírodou obdařena, v níž však panuje při tom tolik bídy, zoufalství a žalu, nevědomosti a otroctví."18) Ve stejném duchu vyznívá i článek, uveřejněný 14. dubna 1895 v Lidových novinách pod [/] titulkem "Pro Slovácko!": "Kdo jen poněkud vážně sleduje poměry u nás, všímá si lidu, kdo sleduje myšlenky jeho až po jich horizont, zkoumá jeho potřeby a tužby, ten snadno pochopí ten velký úkol, který podnes čeká na všestranné řešení, ten snadno pozná, jak mnoho vděčné půdy podnes máme k poctivému zpracování, jaké vytrvalosti i lásky k práci tě třeba všem, kdož Moravu, českou Moravu povznésti chtějí na stupeň novodobého pokroku. V městech požehnané Hané řádí renegátství měrou pořád až příšernou, venkovu pak schází namnoze vědomí pevných cílů, vědomí povinností - ano každé přesvědčení. Chudé Valašsko úpí podnes pod tíhou krušných poměrů hmotných, nepropracovalo se podnes k větší hospodářské samostatnosti. A ten čilý, vnímavý lid slovácký ponechán až do doby poslední téměř v staré zanedbanosti, Ten vzdělání nejdychtivější lid, přístupný pravdě a zdravému názoru, přírodou nadaný neobyčejnou inteligencí, ten lid myslící, cítící, chápavý a zrale soudící, zanedbáván byl a je v ohledu kulturním státními orgány, zanedbáván byl v ohledu národním, politickém i kulturním také těmi, kdož postavili se v čelo hnutí českému na Moravě. V kritické době dnešní je povinnosti všech uvědomělých vlastenců, aby se zdvojenou houževnatostí pracovali ku všestrannému povznesení českého lidu na Moravě." 19)
      Existující složitá hospodářská, sociální i kulturní situace rozdělila české národopisce na dvě skupiny s rozdílnými názory na národopis jako vědu.20) První skupina, soustřeďující se především na archaické projevy kultury a způsobu života lidu, byla reprezentována Č. Zíbrtem21) a jeho spolupracovníky, mezi nimiž byl nejvýznamnější osobností moravský národopisec

192

Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895. Z Archívu hlavního města Prahy.

Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895. Z Archívu hlavního města Prahy.

F. Bartoš, který navázal na odkaz F. Sušila a jeho žáků. Do druhé skupiny patřili národopisci sdružení kolem časopisu Atheneum; jejich pohled na lidovou kulturu byl převážně sociologický.22) Vedle J. Jakubce, V. Tilla, J. Polívky aj. sem patřil i Moravan J. Herben, který uplatňoval nové myšlenky v pojetí národopisu ve svých časopiseckých i knižních pracích. Oba směry se pak projevily i ve vztahu k Národopisné výstavě českoslovanské v Praze.
      Přípravy na Národopisnou výstavu českoslovanskou mohly na Moravě navázat na tradici národopisné práce, která se zde úspěšně rozvíjela od dob Sušilových. Tato činnost vzbuzovala pozornost i v Čechách. Tehdejší obecné mínění v kruzích zájemců o kulturu českého lidu výstižně vyjádřila již v osmdesátých letech T. Nováková: "Poznáním lidu moravského a jeho duševního života hrne se v žíly české čistý, vlahý proud, který vyléčí malátnost a zabalení jedem ciziny. Odkrytím pokladů lidu valašského, hanáckého, slováckého teprve vzpružilo by se přesvědčení o rozmanitosti, obrazotvornosti a plodnosti československé mysli.23) Moravská aktivita ovlivnila i vzestup národopisné práce v Čechách.
      Významnou úlohu v předvýstavní národopisné práci na Moravě sehrál zejména Vlastenecký musejní spolek v Olomouci, který uspořádal již v roce 1885 první výstavu moravských výšivek, jež podnítila jejejich sběr i studium (J. Havelka, V. Havelková, X. Běhálková, F. Kretz, J. Klvaňa aj.). Olomoucký musejní spolek propagoval lidové umění také na svých schůzkách v různých obcích na Moravě.24) Zvláště zaníceným členem Vlasteneckého musejního spolku v Olomouci byl kněz a poslanec P. I. Wurm, "ušlech[/]tilý podporovatel všech vlasteneckých snah na Moravě" (J. Horák), jenž se od samého počátku zapojil do příprav Národopisné výstavy českoslovanské (na schůzi ve Staroměstské radnici v Praze, která se konala 28. července 1891 byl zvolen jejím předsedou) i do činnosti Národopisné společnosti českoslovanské. (I. Wurm se stal po jejím ustavení v roce 1893 místopředsedou). Nadšení pro národopisnou práci přenášel P. Wurm i na své žáky. "Ruch", - píše mladý bohoslovec B. Dušek v dopise J. Klvaňovi - "který naší Moravěnkou vane za příčinou lidové výstavy a pak slova d. p. Wurma, abychom i my bohoslovci vzbuzovali zájem v rodištích k té velké národní slavnosti, vzbudily ve mně otázku, zda by v našem zadumaném Lipníku nedalo se něco za tou příčinou provést. . ."25) Organizační práce spojené s přípravou Národopisné výstavy spočívaly na výborech a krajinských odborech. Pro Moravu a Slezsko měl být zřízen ústřední výbor v Brně, jenž měl mít obdobnou pravomoc jako výkonný výbor v Praze. Tento se skutečně také ustavil v rámci Musejní společnosti a jeho předsedou se stal F. Bartoš, jenž - jak vyplývá z jeho korespondence s Č. Zíbrtem - Národopisné výstavě českoslovanské příliš nepřál: "Pro výstavu v těch rozměrech" - píše Bartoš - "a v tom způsobu, jak se zamýšlí, nebyl jsem od počátku příliš nadšen. Dle mého mínění, stačilo by úplně co nejrozsáhlejší museum lidovědné, v němž by byly figuriny všech důležitějších krojů, výrobky domácího průmyslu, výšivky, nádobí a pod. a úplná literatura etnografická. Výstava jak se zamýšlí bude nesmírně nákladná (chalupy a statky, a nestačily by modely?) a bude pouhou okázalostí, která zabere pro sebe všecku pozornost a odvrátí ji od našich otá

195

zek . . . jako pak na příklad Ústř. Matice, ale se zase tisíce, ba miliony peněz rozmarní, jichž se na věci nejdůležitější nebude dostávati. V té příčině jeví se posud účinky výstavy jubilejní. A co všecko někteří chtějí vystavovati. Až směšno poslouchati některé ty enthusiasty. Naše krajina není tak rozsáhlá, že by člověk na výstavě takové uviděl něco nevídaného. Za pár krejcarů zajedu si kam chci v naší vlasti, a mám výstavu přirozenou se vším činem..."26) Bartošův postoj, ovlivněný nepochybně jeho ne zrovna přátelským vztahem ke skupině národopisců kolem Athenea,27) kteří náleželi k organizátorům výstavy (patřil sem i J. Herben, který se stal členem přípravného výboru výstavy za Moravu), vedla zřejmě k tomu, že ústřední výstavní výbor pro Moravu a Slezsko se nestal organizačním centrem příprav Národopisné výstavy, ba naopak záhy ustal ve své činnosti.28) Jeho funkci převzaly na návrh J. Klvani, který se velmi aktivně zapojil do přípravných výstavních prací,29) "kmenové" odbory (hanácký, lašský, valašský a slovácký) s jednotným ústředím v Brně.30) v menších místech pracovaly ještě tzv. krajinské odbory, jíchž bylo na Moravě do ukončení přípravných prací celkem sedmačtyřicet.31) Ve Slezsku vyvíjely činnost čtyři krajinské odbory (Opava, Orlová, Ostrava, Těšín).
      K rozvoji národopisné práce přispěly také sjezdy, jež se uskutečnily na několika místech Moravy. Na valašském sjezdu, kterému předsedal poslanec K. Bubela, byli přítomni vedle zástupců z celé Moravy i hrabě Lažanský a dr. Kovář z výkonného výstavního výboru v Praze. Odtud také vzešla výzva k pořádání místních výstavek, které se pak staly významnou sou[/]částí příprav na Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze. Obdobný charakter měl slovácký sjezd v Hodoníně, jehož se zúčastnili i zástupci "uherských" Slováků, a také sjezdy v Přerově, Velkém Meziříčí a Uherském Hradišti.
      Výstavní činnost, která předcházela Národopisné výstavě, navazovala na Moravě na tradici národopisných výstav z předcházejících desítiletí. Morava byla po této stránce dále než Čechy. "Co se v Čechách" píše F. A. Šubert - "theoreticky hlásalo a probíralo, jaký má býti obsah Národopisné výstavy českoslovanské, Morava ujala se věci prakticky. Majíc své zkušenosti z několika místních výstavek národního vyšívání z let sedmdesátých a osmdesátých, přikročila v létě r. 1892 přímo k uspořádání okresních a místních výstavek národopisných. Kdežto v Čechách byly stálé dotazy, výklady a dorozumívání, co všechno v Národopisné výstavě českoslovanské vystavovati se má či nemá, řekla Morava hned s počátku zcela určitě: "To mám, to dám" - a ukázala hned svými výstavkami, co má a chce dáti."32) Výstavní činnost začala na Moravě o rok dříve než v Čechách.33) Ve Slezsku se konala v roce 1893 výstavka v Opavě a v roce 1894 v Orlové. Stálými hosty národopisných výstav na Moravě býval F. Bartoš a členové Vlasteneckého musejního spolku v Olomouci (zejména M. Wanklová a V. Havelková). Výstavky přispívaly k šíření povědomí o účelnosti, kráse a významu lidového umění mezi nejširšími vrstvami moravského obyvatelstva; staly se také bohatou pokladnicí, z níž se vybíraly národopisné předměty pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze. Instalované projevy lidové kultury i vybudované lidové stavby (valašské osada,

196

Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895. Z Archívu hlavního města Prahy.

Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895. Z Archívu hlavního města Prahy.

chalupa z Tvrdonic na Podluží, vinná "búda" z Mařatic u Uherského Hradiště, horácký a hanácký grunt, statek opavský a těšínský, kopaničářská chalupa) důstojně reprezentovaly tvůrčí schopnosti českého lidu na Moravě.
      Zpestřením a obohacením výstavního programu byly i národopisné slavnosti, na nichž se předváděly zvyky a tance. Jejich iniciátorem byl L. Janáček,34) který přišel na nápad zařadit zvykoslovné a taneční projevy do programu výstavní náplně za svého pobytu ve Velké na Horňácku v roce 1894 u příležitosti zdejší výstavky.35) Tato část Národopisné výstavy, na níž měla Morava značný podíl, se setkala u návštěvníků s vřelým a živým zájmem.36) Celkovou atmosféru, která se na výstavě vytvořila, zachytil výstižně F. A. [/] Šubert: "Několik set Moravanů - Horáků, Hanáků, Valachů a Slováků provádělo národopisné slavnosti v Praze po čtyry dny způsobem tak prostým, přirozeným a zároveň věrným a svrchovaně efektním, že uvedly Prahu, která nikdy před tím nic podobného neviděla, ve skutečný podiv a nadšení, ze dne ke dni stále rostoucí."37)
      V noci o jedenácté hodině dne 23. října 1895 se definitivně uzavřely brány Národopisné výstavy českoslovanské v Praze. Velkolepé národní dílo se zdařilo, úsilí "dělníků vědeckých" (Naše doba II, 1895, s. 765) i širokých vrstev českého a slovenského lidu slavilo triumf. Odkaz Národopisné výstavy českoslovanské, jejíž sedmdesátépáté výročí letos vzpomínáme, zavazuje i současný československý národopis.[/]

Poznámky

1.
      Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895, s. 9.
2.
      Srov. M. Wurmová, Volby do moravského zemského sněmu roku 1861. Vlastivědný věstník moravský 10, 1955, s. 75-78.
3.
      Podle nového volebního řádu měl mít moravský zemský sněm 100 poslanců, a to olomouckého arcibisku[/]pa, brněnského biskupa, 30 poslanců z řad velkostatkářů, 31 z měst, 6 z obchodní a živnostenské komory v Brně a Olomouci a 31 z venkovských obcí (viz M. Wurmová, c. d., s. 76-77).
4.
      Srov. J. Janák, Odpor proti osnově o přímých volbách do říšské rady a počátky moravské aktivní politiky. Sborník Matice moravské 85, 1966, s. 73.

199

5.
      Srov. M. Hýsek, Dějiny tzv. moravského separatismu. Časopis Matice moravské 33, 1909, s. 167.
6.
      Srov. M. Hýsek, c. d., s. 168.
7.
      Srov. A. Grobelný, k některým etapám národního hnutí ve Slezsku a na Ostravsku v letech 1848-1918. Slezský sborník 63, 1965, s. 459.
8.
      Lidové noviny, roč. III, č. 76, 2. dubna 1895, s. 2-3.
9.
      Lidové noviny, roč. III, č. 113, 17. dubna 1895, s. 2.
10.
      Lidové noviny, roč. III, č. 33, 9. února 1895, s. 1.
11.
      Projevy poslanců i průběh jednání sněmu dne 7. 2. 1895 přinesly Lidové noviny, roč. III, č. 33, 9. února 1895, s. 1.
12.
      Prohlášení uveřejnily Lidové noviny, roč. III, č. 34, 10. února 1895, s. 2. Podobnou výzvu otiskly také Jihlavské Listy, Hlasy z Hané, Slovač aj.
13.
      Srov. Lidové noviny, roč. III, č. 35, 12. února 1895, s. 1.
14.
      Srov. Lidové noviny, roč. III, č. 35, 12. února 1895, s. 2.
15.
      Např. ze Zlobic u Kroměříže přišlo do redakce Lidových novin toto vyjádření: "Sledovavše s největším roztrpčením zlomyslné jednání zpupné většiny německé našeho sněmu v otázce podpory naší národopisně výstavy přistupujeme ku spravedlivému odsouzení toho, učiněného ústy našich poslanců, jimž za jejich rázné hájení voláme z plna srdce na zdar! I my přispějeme opětně k národnímu daru na naši výstavu. Jménem občanů Josef Navrátil, starosta." (Srov. Lidové noviny, roč. III, č. 39, 16. února 1895, s. 2.
16.
      Seznamy dárců uveřejňovaly pravidelně Lidové noviny pod výrazným titulkem "Na obeslání národopisné výstavy z Moravy, odpověď vládě a Němcům."
17.
      Národopisná výstava v Praze 1895, s. 26.
18.
      Viz. E. Burian, Hospodářské a sociální poměry na Moravě. Sociálně demokratický popis postavení [/] moravského lidu a hospodaření zemského sněmu. Brno 1906, s. 3.
19.
      Lidové noviny, roč. III, č. 87, 14. dubna 1895, s. 3.
20.
      Srov. A. Robek, Dopisy Františka Bartoše Čeňku Zíbrtovi, Lidová kultura východní Moravy II, 1961, s. 57-61.
21.
      "Žijeme v době", - píše Č. Zíbrt - "kdy každý národ horlivě se snaží, aby při pospolitém zápasu na kolbišti práce kulturní zaujímal svoje rázovité místo, místo čestné, zabezpečené doloženým právem historickým. Žijeme v době, kdy každý národ bedlivě se snaží svésti všechny zjevy, jimiž by objasněn byl jeho stav kulturních věků minulých, jimiž by byl zaručen individuální jeho rozvoj kulturní." (Č. Zíbrt, Kulturní historie. Praha 1892, s. 107.
22.
      J. Jakubec se pozastavuje nad tím, že národopisci si většinou všímají jen tradičních forem lidové kultury. V této souvislosti uvádí: "Pro vystižení naší národní bytosti je to obor rozhodně trochu úzký. Věci tyto objevují se nám dnes již buď jako přežitek jistých starších tradicí, nebo jsou zatlačeny do určitých krajů, kulturou ještě tak nezasažených. Nechci ovšem těmto jevům života lidového upírati významu v bádání etnografickém. Mají svou důležitost, ale více již kulturně historickou. Z dnešního života lidu našeho je to zajisté jen nepatrný úsek. Těžisko našeho života lidového pošinulo se jinam. Duše lidu našeho mluví k nám více z jeho průměrného klopotného života rodinného, nežli ve vzácných chvílích slavnostních. Sem musí moderní etnografie obrátit svůj zřetel. Najít z toho všedního života charakteristické, v tom je ovšem umění." (J. Jakubec, Národopisná výstava českoslovanská. Naše doba III, 1896, s. 212.)
23.
      Domácí hospodyně, roč. 5, 1888. "Nové hovory po práci". XV, s. 234.
24.
      První taková schůze se konala 21. srpna 1887 v Němčicích u Prostějova. Její součástí byla národopisná výstavka pod širým nebem, na níž byly instalovány

200

archeologické památky, hanácká keramika, nábytek, výšivky, kroje, staré knihy a listiny. Byla zde zastoupena také hanácká jídla; ženy malovaly při výstavě kraslice, vyšívaly, předly a nejstarší z nich i vyprávěly pohádky. V Němčicích byly předváděny i tradiční zvyky (honění krále, svatba, dožatá). Otcem myšlenky uspořádat tuto schůzi, výstavku i slavnosti byl P. I. Wurm. Další zasedání olomouckého muzejního spolku se konalo 15. července 1888 ve Velkém Ořechově u Brna (byla tu také předváděna svatba, dožínky a královničky). Podobná schůze se konala v roce 1890 v Náměšti u Olomouce. (Srov. J. Klvaňa, Morava na národopisné výstavě v Praze r. 1895. Časopis Matice moravské 20, 1896, s. 38.)
25.
      Srov. moji zprávu "Národopisná výstava českoslovanská v Klvaňově korespondenci" (Československá etnografie 7, 1959, s. 107).
26.
      Dopis není datován. Srov. A. Robek, c. d., s. 64-65.
27.
      Sociologicky orientovaní národopisci viděli ve výstavě vnější manifestaci úcty k lidu a požadovali, aby se z ní zrodilo hlubší poznání. J. Jakubec o tom píše: "Voláme po opravě řádu společenského, chceme, aby se zlepšily poměry nejnižších vrstev společnosti, nespravedlivě odstrkovaných a nevšímaných. Vidíme v nich základ příštího útvaru společenského, tušíme velikou tu roli, která jim jednou připadne, a proto voláme po jejich poznání. U nás toto volání stalo se dvojnásob módní... Jinde vedou vůdcové političtí lid, dodávají mu ideje, u nás naopak lid drží své vůdce a svou houževnatostí. schopností k životu napravuje jejich chyby. Odtud ta široká, často jen neuvědomělá pieta k našemu lidu. Výstava národopisná má býti vnější její manifestací. Ale z ní musí se zrodit hlubší poznání, z neživých předmětů musí se přijíti na ducha, z vnějšího života na vnitřní." ( jc., z naší literatury folkloristické. Naše doba I, 1894, s. 787.)
28.
      Bartošovo záporné stanovisko k Národopisné výstavě českoslovanské nebylo ovšem důsledné. Zúčast[/]ňoval se výstavek i jiných akcí, které předcházely výstavě a krátce před otevřením pražské Národopisné výstavy se stal dokonce vedle hraběte J. Harracha jejím dalším čestným předsedou.
29.
      O jeho rozsáhlé činnosti v období Národopisně vý­ stavy se dovídáme zevrubněji z korespondence, kterou vedl s L. Niederlem, Em. Kovářem, Fr. Bartošem, J. Polívkou, J. Vychodilem, M. Zemanem aj. Nadšené a horlivé propagátory Národopisné výstavy nalezl Klvaňa, který vedl odbor pro Moravské Slovensko, mezi slováckými učiteli, Klvaňova houževnatá práce na Slovácku a na Moravě vůbec byla velmi oceňována výkonným výborem výstavy. L. Niederle např. v jednom dopise píše: "My, již Vaši dosavadní působnost na Moravě známe, dovedeme také oceniti, jaká platná síla naší výstavě ve Vaší osobě se vyskytuje." Ke Klvaňovi se obraceli o radu nadšenci pro národopisnou výstavu z celé Moravy. (Srov. moji stať "Národopisná výstava českoslovanská v Klvaňově korespondenci, s. 107.)
30.
      Valašský odbor měl sídlo ve Vsetíně, lašský v Moravské Ostravě, slovácký v Uherském Hradišti (s pobočkami v Kyjově, Uherském Ostrohu a Hodoníně); tyto odbory vznikly v r. 1892. v r. 1894 byl zřízen hanácký odbor v Kroměříži.
31.
      Jejich sídly byly Boskovice, Uherský Brod, Brodek u Přerova, Břeclav, Brumov, Dačice, Dřevohostice, Frenštát, Hodonín, Holešov, Uherské Hradiště, Hulín, Ivančice, Jemnice, Kelč, Klobouky u Brna, Kojetín. Kroměříž, Krumlov, Kvasice, Kyjov, Libhošť u Nového Jičína, Litovel, Nové Město na Mor., Valašské Meziříčí, Velké Meziříčí, Sloup, Náklo u Olomouce, Napajedla, Ořechovičky u Brna, Moravská Ostrava, Prostějov, Přerov, Příkazy u Olomouce, Rožnov, Skaštice u Kroměříže, Slavkov, Šlapanice, Telč, Tišnov, Troubsko, Třebíč, Velká nad Vel., Vsetín, Vyškov a Žďár.
32.
      Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895, s. 31.

201

33.
      První výstava se na Moravě konala v Kojetíně (3.-5. července 1892). Po ní následovaly v r. 1892 místní, oblastní a obvodové výstavky v Boskovicích (7. 8.4. 9.), Vsetíně (14.-28. 8.), Kloboukách u Brna (14. 8.), Vyškově (20.-28. 8.), Ořechovičkách u Brna (28. 8.), Chropini (srpen), Dělkovicích (srpen), Tovačově (14. 8.), Brodku (srpen), Skaštici u Kroměříže (srpen), Rožnově (září), Lipníku (11.-12. 9.), Hodoníně (11. 9.-8. 10.), Bilsku (11.-13. 12.). V r. 1893 se uskutečnily výstavky v obcích: Velká Senice u Litovle (19. 1.), Senička (22.-29. 1.), Cholyň (6.8. 2.), Příkazy u Olomouce (12.-15. 2.), Hnojice (20.-24. 5.), Valašské Meziříčí (21.-22. 5.), Náklo u Olomouce (22.-24. 5.), Brno (výstava "Vesny"), Brodek u Přerova (17. 7.), Moravské Budějovice 1.-10. 9.), Boskovice (1.-8. 8.), Dřevohostice (23.-25. 7.), Frenštát (20.-29. 8.), Holešov (1.13. 8.), Hranice, Litovel (13.-21. 8.), Loučky u Nového Jičína (2.-5. 9.), Velké Meziříčí (25. 8.10.9.), Přerov (12. 8.-8. 9.), Prostějov (25. 6.10. 7.), Senice (9.-11. 8.), Slavkov (20.-27. 8.). Tišnov (6.-20. 8.), Velímov (6.-8. 1.), Dačice (1.8. 8.). V r. 1894 proběhly výstavky: Uherský Brod (19.-23. 8.), Dačice (1.-8. 10.), Hulín (26.-27. 8.), Ivančice (15.-30. 6.), Kvasice (12.-19. 8.), Kroměříž (2.-9. 9.), Libhošť (22.-24. 9.), Napajedla (12.-15. 8.), Příbor (22.-24. 9.), Šlapanice (12.19. 8.), Troubsko u Brna (29. 6.-1.7.), Třebíč (4.11. 10.), Velká (21.-23. 7.). V roce 1895 se konala výstavka v Telči (24.-26. 3.). (Srov. Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895, s. 31-32.) Osobitým způsobem se zapojilo do přípravných akcí před Národopisnou výstavou Brno. Zdejší výstavní výbor se rozhodl na popud Janáčka uspořádat místo národopisné výstavky koncert lidové hudby slovácké. Program se skládal ze dvou částí. v první odezněly umělé skladby a úpravy lidových písní (Křižkovský, Dvořák, Janáček), v druhé části vystupovali muzikanti a tři taneční páry z Velké. Koncert však nenalezl u posluchačů patřičný ohlas a porozumění.[/] "Soudě podle úsudků," - uvádí ve své kritice Lubor Niederle - "které jsme po koncertě v obecenstvu slyšeli, byla velká část obecenstva nespokojena. Čekalať více, než se jí dostalo. Zde je však po našem soudu předem chyba v obecenstvu samém, zvyklém na slečny ve vyšperkovaných "národních" krojích, zvyklém na "zušlechtěné" tance národní z různých síní tanečních, s prken divadla atd. Tomu obecenstvu se pak ovšem valně nelíbily skřípavé zvuky nástrojů muzikantů velických, jednotvárná sedlcká a dosti monotonním hlasem zpívané písně. Nicméně i pro pořadatele koncertu přinesl i tento pokus leckteré ponaučení. My jsme znamenali jednu chybu, která ovšem teprve produkcí samou vzešla najevo. Velická kapela a zpěváci nebyli a nemohou býti nikdy doma mezi palmami na podiu rozsáhlé dvorany, plné zlatých ozdob, plné upjatě je pozorujícího obecenstva. v takovém ovzduší nikdy nepodají to, co se na nich chce, tak, jak to vpravdě umějí. Kdo chce vidět slovenský tanec a poslechnout slovenské hudce, neuvidí je ani v Brně ani v Praze, ale musí jít tam na Slovensko, do vsi na svatbu, na muziku." (Český lid 2, 1893, s. 431 n.)
34.
      Na třetí schůzi ústředního výboru pro uspořádán Národopisné výstavy, která se konala 17. června 1894 v Brně, Janáček ve svém referátě uvedl: "Dojem má býti nevídaný pro oko a neslýchaný pro ucho; bohatost rozmanitých krojů z Moravy má oslňovat a výstaviště má se celé rozezvučet Moravou! To budí zájem i v širokých vrstvách... Proto v jednom dnu mají se provést lidové slavnosti z Moravy. Nezapomínejme, "že i to koňstvo" z Moravy potřebují pořadatelé." (Srov. L. Janáček, O lidové písni a lidové hudbě. Praha 1955, s. 525.)
35.
      Zvláštností této výstavky bylo, že v celé řadě domů předváděli místní lidé podomáckou výrobu. Myšlenka národopisného odboru v Uherském Hradišti uspořádat na výstavě "pouť na Velehradě", při níž by se reprezentovaly jednotlivé národopisné oblasti, nebyla přijata (především z finančních důvodů).

202

36.
      Moravské lidové slavnosti na Národopisné výstavě v Praze se konaly ve dnech 15.-18. srpna 1895 s následujícím programem:
15. srpna 1895:

      Pořad průvodu:

1. Průvod králový (z Kněžduba a Vlčnova).
2. Seči a žnečky (z Velké).
3. Hudci z Velké.
4. Vůz s peřinami ze svatby velecké.
5. Ostatní účastníci 'z krajů slováckých.
6. Královničky z Ořechoviček, Troubska a Šlapanic.
7. Hudba z Ořechoviček.
8. Hody z Troubska.
9. Ostatní účastníci z krajů horáckých.
10. Valaši z Kozlovic s hudbou.
11. Svatba ze Vsacka.
12. Ostatní účastníci z krajů valašských.
13. Hanácké právo z Kroměřížska.
14. Lid na "panském".
15. Dožatá z Kroměřížska.
16. Přástky z Litovelska.
17. Svatba z Kroměřížska.
18. Ostatní účastníci z krajů hanáckých.


      Pořad slavností:

I. Písně a tance valašské z Kozlovic.
II. Ze svatby vsacké (,,průvod s peřinami", čepení, tance).
III. Hody z Troubska.
IV. Honění krále ze Slovácka.
V. Ze svatby velecké (cestou z kostela, zápasy hudců, tance okolo máje).[/]
VI. Ze svatby hanácké (jede pro nevěstu, staré tance v hospodě).

16. srpna:

      Průvod fašankářů slováckých po výstavě.

17. srpna:

      Hanácký den:
1. Právo hanácké z Kroměřížska.
2. Lid na "panském".
3. Dožatá z Kroměřížska.
4. Hanácké tance.

      V koncertní síni:
1. Koncert výstavního symfonického orchestru.
2. Přástky z Litovelska.
3. Hanácké tance.
4. Koncert výstavního symf. orchestru.

      Ve vlastivědné dědině: valašský večer.

18. srpna:
l. Písně a tance z Kozlovic.
II. Ze svatby vsacké (nevěstu odvádějí, písně a tance v šenku).
III. Královničky z Ořechoviček, Troubska a Šlapanic.
IV. Ze svatby velecké ("odvážení duchen, čepení". Hry na holoubka, na husára, na káčera).
V. Ze svatby kroměřížské ("průvod z kostela","stoly", tance).

      Průvod výstavou na rozloučenou.

      V době výstavy se konaly také dvě skutečné horňácké svatby (katolická a luteránská).
37.
      Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895, s. 520.

203

DIE TSCHECHISCH-SL[Á][A]WISCHE ETHNOGRAPHISCHE AUSSTELLUNG UND MÄHREN
      Zusammenfassung

Die tschechisch-slawische ethnographische Ausstellung, die im Jahre 1895 in Prag abgehalten hat, war ein grosses National-, Wissenschaftlich- und Kulturwerk, dessen Wichtigkeit auch heute aktuell ist. Die Gesamtkonzeption der Ausstellung und ihre Verwirklichung hatten zwei Seiten: fachliche und politische. Die fachliche Vorbereitung der Ausstellung ist in den tschechischen Ländern und teilweise auch in der Slowakei aus gleichen Pro[/]gramm ausgegangen. Die verschiedene historische Situation in Böhmen und Mähren hat zur Entstehung der Besonderheiten in der politischen und nationalen Bewegung geführt, die die Vorbereitungsarbeiten für die ethnographische Ausstellung in Prag begleitete. Der Verfasser konzertriert sich in seinem Artik[e]l besonders au f diese Seite der ethnographischen Ausstellung.

204

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY VII 1970
      ÚSTAV LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI



SOUČASNÝ STAV LIDOVÉHO VYPRÁVĚNÍ VE STRÁŽNICI [obsah]


      JIŘÍ PAJER, Strážnice
      Vyprávění tvořilo výraznou složku života lidu a lidové kultury. Souvisí bezprostředně s intenzivním společenským životem - uplatňovalo se nejlépe na přástkách, dračkách a podobných příležitostech, při kterých se sešlo více lidí. Je tedy vyprávění záležitostí společenskou; vyšlo z kolektivu, v něm se nejlépe uplatňuje a záleží na něm, zda nechá vyprávění zaniknout nebo se přičiní o jeho přizpůsobení novým společenským podmínkám.1) v současné době je možno pozorovat všeobecně úbytek vypravěčských příležitostí a zánik tradičních druhů vyprávění. Jedním z míst, kde dosud tradiční lidové vyprávění žije, byt jen částečně a mnohdy v pozměněné formě, je Strážnice.[/]
      Lidové vyprávění v širší oblasti Strážnicka zůstalo málo prozkoumáno. Jsou známy záznamy z několika obcí,2) ale k soubornému výzkumu a zpracování dosud nedošlo. Poměrně lépe je na tom samotná Strážnice, kde se zapisování lidové prózy věnovali mezi dvěma válkami sběratelé z řad místního učitelstva. Největší sbírku (kolem 250 čísel) má Jan Skácel, který část svých sběrů publikoval.3) k publikaci byla připravena po 1. světové válce také rukopisná sbírka učitele Jana Gajdy doprovázená jeho linoryty.4) Oba sběratelé, místní rodáci, se zaměřili převážně na zápis místních a historických pověstí. Více v okolí než ve Strážnici sbíral učitel Martin Prášek, jehož rukopisná sbírka

205

Báje a pověsti ze Strážnicka je uložena v ÚEF v Brně.5) Ze Strážnice publikoval v druhém díle Moravského Slovenska tři čísla.6) Několik záznamů získalo Vlastivědné muzeum v Hodoníně z dotazníkové akce inspektora Rud. Šoupala v 30. letech; materiál (z větší části pověsti) zaslala uč. Anna Nejedlíková a Martin Prášek.7) Některé ukázky lidového vyprávění ze Strážnice z posledních let jsou uloženy v ÚEF v Brně (inv. č. T 113).Je podivné, že dva starší historikové Strážnice, Leopold Nopp a Frant. Dvorský, se nezabývali sběrem lidové prózy, ač oba se o život lidu živě zajímali.8) Jejich působení a dílo však sehrály významnou úlohu při udržení některých druhů tradiční lidové prózy.
      V zimě a na jaře 1968 a 1969, v nejvhodnějším období pro výzkum, byly pořízeny první autentické magnetofonové záznamy lidového vyprávění ve Strážnici. Výzkum byl zaměřen na zjištění celkového současného stavu; byly tedy zapisovány všechny látky bez zvláštního důrazu na některý vypravěčský druh. Dosud získaný materiál je natolik průkazný (téměř 350 nahrávek od 40 vypravěčů), že se můžeme pokusit o shrnutí některých dílčích poznatků, při čemž se pokusíme o konfrontaci s výsledky výzkumu Dagmar Klímové na Horňácku,9) které je nejbližší souborně zpracovanou oblastí.
      Nejprve si všimněme, za jakých podmínek a v jaké míře se může lidové vyprávění nyní uplatňovat. Zcela v souhlase se současným stavem lidového vyprávění na jihovýchodní Moravě můžeme konstatovat také ve Strážnici úbytek tradičních vypravěčských příležitostí a zároveň jejich přeměny. Z tradičních příležitostí zůstávají stále dračky v zimním období (hodně čísel [/] bylo pořízeno na dračkách) a vaření trnek v podzimním období. Ještě stále se udržují nedělní odpolední besedy, které bývaly však mnohem početnější. Účastníky takových besed jsou výhradně starší lidé - příbuzní a známí. Tradiční příležitosti se mění a přizpůsobují: vypráví se v přestávkách při práci v JZD, v družstevní sušárně tabáku, v košíkářské dílně. Není to zcela nový jev. Vyprávění v oddechových chvílích při práci patří také k tradičním příležitostem: pokud si staří informátoři vzpomínají, vyprávělo se na panském, při práci v lese, ve vinohradech, na pastvě u ohně nebo cestou na pole, do vinohradu. Jak vidíme, mění se jen společenské podmínky, kterým se lidové vyprávění částečně přizpůsobuje. Kromě toho existuje řada netradičních příležitostí, kde je však frekvence tradiční prózy minimální. Uplatňuje se zde zejména humorné podání (u mladší generace vtipy),10) vyprávění ze života (zpravidla příběhy posledních dnů) a různé aktuální události (zvláště vítaným druhem jsou místní tragické události, které se přemílají řadu dní). Příležitostí pro takové netradiční druhy vyprávění je hospoda, trh nebo i náhodné setkání na ulici.
      Jak jsou zastoupeny jednotlivé druhy na vypravěčských besedách? Velkou část repertoáru vypravěčských besed představují pověrečné povídky a také jejich parodie jsou stále živými a oblíbenými náměty.11) Podle vypravěčova postoje k vyprávěné látce lze rozlišit dva typy pověrečných povídek: 1. jsou vyprávěny nejčastěji jako příběhy ze života rodičů, prarodičů, příbuzných a známých; 2. méně často jako vyprávění z vypravěčova života, tedy jako příběh, který se vypravěči skutečně přihodil. K tomuto typu nutno dodat, že vypravěči jsou pevně přesvědčeni o pravdi

206

vosti svého vyprávění, kdežto vypravěči prvního typu se stavějí k textům kriticky a připisují jejich existenci objektivní tradici ("tož tak sa to vykládalo") nebo ponechávají řešení na úvaze posluchače. Pokud usilují vypravěči prvního typu o pravdivost svých textů, zdůrazňují ji odvoláním na příslušníky starší generace. Celkem však možno říci, že pověrečné povídky úplně změnily svoji původní funkci a slouží, stejně jako jinde, jen pro pobavení posluchačů.
      Roztříděním námětů pověrečných povídek zjistíme, že jsou obsazeny všechny tři skupiny,12) přičemž první a třetí je zastoupena silněji, druhá slaběji, z tematických okruhů první skupiny jsou všeobecně rozšířeny některé náměty, které vešly do povědomí obyvatel a které se zdají být charakteristické pro celé Slovácko. Každý informátor nebo vypravěč ví, že čarodějnice škodily dobytku, že se proměňovaly v kočku, žábu apod.; také text o podhoděnci je hodně znám.13) z třetí skupiny jsou velmi silně zastoupeny texty o hastrmanech, což je vcelku pochopitelné, protože v okolí i v samotné Strážnici je hodně vod a mokřin, kam mohli vypravěči umístit příběhy svých vyprávění. Všeobecně je rozšířen námět: vodník ušije jednu botu, která dlouho vydrží; vodník se proměňuje v koně; zajíce nebo jiné zvíře. Vhodným místem pro lokalizaci pověrečných povídek druhé skupiny, ale hlavně jejich parodií, byl starý hřbitov (zrušený 1912), okolo něhož vedla cesta do Starého města. K tomuto místu, dosud živému v paměti starších obyvatel, se vážou např. všeobecně rozšířené parodie: strýc Múčka straší pozdní chodce; chlapci s křížkem straší děvčata jdoucí z draček; mládenec se vyleká šustotu suché větvičky ve voničce svého klobouku, šustících kalhot.[/]
      Dosti značnou rozdílnost od horňáckého katalogu vykazuje podání humorné a satirické, kterým proniká snaha o originalitu u všech vrstev obyvatelstva. Významnou roli tu hraje jakési "městské povědomí", které je založeno mimo jiné i na důkladné znalosti historické důležitosti Strážnice (srovnej dále u historických druhů). Dochází k obdobné situaci jako na Horňácku, kde terčem posměšků jsou Lhoťáci a Kopaničáři: Strážničan je pán, okolní obyvatelé vesnic jsou "dědináci", také jejich odlišný oděv je označován za "dědinácký". Jestliže však je na Horňácku satira zaměřena proti Lhotákům a Kopaničářům, tedy vrstvám, která stojí "níže" než Horňáci, vztahuje se ve strážnickém podání na všechny Horňáky. Jinými slovy znamená ve Strážnici název Horňák totéž, co na Horňácku termín Lhoták nebo Kopaničář. Toto pojetí je zastoupeno jak v povědomí, tak v konkrétních námětech. Hojně jsou rozvinuty také škádlivky uvnitř městského kolektivu - dokladem jsou četné přezdívky, humorky ze života starých Strážničanů apod. Toto vyžití uvnitř městského kolektivu je vcelku pochopitelné: už sama početnost jeho členů je vhodným vysvětlením. Odlišnost prostředí způsobila, že Strážničané nemohli najít v okolí rovnocenné partnery, museli proto podle společenských zákonitostí stíhat satirou níže stojící vrstvy.
      Zvláštní a poměrně ucelenou skupinu vytvořily prášilovské historky, jejichž náměty jsou rozváděny do více či méně známých variant. Téměř všechny jsou koncentrovány okolo postavy Jana Možnara-Kulasýra, který vystupuje i v jiných osobitých historkách (viz ukázku 5). Jiným námětem humorného žánru jsou cikáni. Zdejší cikáni žili v dobré shodě s domácím oby

207

vatelstvem (říkali jim tu "naši") a nosili, podobně jako na Horňácku, místní kroj. Z hlediska tematického můžeme vydělit dva typy textů. Prvním typem jsou mezinárodní kolující látky: obvykle zde vystupuje dvojice cikán - farář (cikán u zpovědi, ATh 1807, Horňácký katalog 88; sázka o lepší sen, ATh 1626, HK 74). K druhému typu lze přiřadit humorky a anekdoty o místních cikánech, které patří k nejlepším humoristickým textům lidového vyprávění ve Strážnici. Dějové schéma je podobné: jednající dvojici tvoří cikán - místní obyvatel, cikán přelstí sedláka, hlídače, četníka ap. Texty o cikánech jsou s oblibou vyprávěny právě pro svou humornost, vtip a nadsázku. Vypravěči, který pochází vlastně z oné "přelstěné" vrstvy, nevadí, že cikán vyzraje nad jeho stav.
      Méně početnou skupinu, avšak dosti výraznou, tvoří historické a místní pověsti. Většina textů je známá ze starších záznamů,14) což dobře posloužilo ke srovnání předválečného a současného stavu; přesto však bylo zachyceno několik dosud neznámých variant. Ze starších záznamů vidíme, že historický žánr tvořil silnou a výraznou skupinu v lidovém vyprávění, a to po stránce obsahové i formální. Nyní jsou látky tematicky ochuzeny a jsou podávány ve zhuštěné dějové kostře, mnohdy jen v regestech15) (viz ukázku 2). K udržení historických a místních látek do současnosti přispěla nemálo místní historická literatura16) a působení některých starších učitelů (L. Nopp, Em. Píštělka, J. Šelepa, J. Skácel), kteří udržovali u svých žáků a občanů stálý zájem o historii jejich města. v současné době většina Strážničanů zná dobře dějiny města a místních památek. Historická literatura stojí jen v pozadí a vytváří pro čtenáře jakési "historické po[/]vědomí". Čtenář, který zná z literatury historická místa ve městě nebo v okolí, lépe si pamatuje látky vztahující se k těmto místům. Zároveň přispívá literatura k větší kultivovanosti a k širšímu rozhledu, což je patrné právě při výzkumu lidového vyprávění.
      Téměř každé historické místo opředla lidová tradice pověstmi: jsou zapsány texty vážící se k zámku, farnímu kostelu, oběma branám (zbytky opevnění), k bývalému panskému domu, k vrchu Žerotínu. Někdy mají texty tematicky přechodný charakter, takže jsme na pochybách, zda je přiřadit k historickým nebo k místním pověstem. Některé látky byly s oblibou tradovány i v měštansko-řemeslnickém prostředí. Všeobecně kolujícím námětem je např. soubor textů o bývalém panském domě ve Vinohradské ulici: z panského domu vyjíždí o půlnoci ohnivý kočár nebo ohnivý jezdec a objede celé město; z panského domu vede podzemní chodba na vrch Žerotín, jíž projíždí ohnivý jezdec apod.
      Zvláštní a osobitou tematickou skupinu ve vyprávění tvoří texty o strážnických vinohradech, které se rozprostírají na nedalekých svazích Bílých Karpat. Zde se odehrávají nejkrásnější příběhy místních a historických pověstí, také etiologických pověstí a pověrečných povídek. Vinohrady byly chloubou každého majitele, obdělávání však vyžadovalo hodně námahy a času. A tady také, při práci i odpočinku, mohly vznikat náměty některých místních pověstí. Jestliže hledáme reálné jádro některých textů lidového vyprávění,17) nebude jistě přehnané, když se sem pokusíme lokalizovat vznik některých pověstí o pokladech. Většina těchto pověstí je spojena s kopcem Žerotínem, na němž prý stával hrad, dost nejasně doložený his

208

torickými prameny,18) ale zato tím oblíbenější v lidovém podání.19) Při práci ve vinohradech, které splývají po svazích Žerotína, mohl kopáč lehce narazit na nějaký "poklad", jehož existence je v tomto prostředí dost pravděpodobná. Za poklad mohl být považován i náhodný archeologický nález; drobné archeologické nálezy jsou v těchto místech často objevovány. Ve vypravované pověsti je prostředníkem k nalezení pokladu nějaké zvíře (býk), nejčastěji žába, což opět velmi dobře zapadá do přírodního prostředí. Žába ukáže poklad kopáči, který ji hodí při obědě kousek jídla (viz ukázku 3); žába oznámí poklad kopáči ve snu (dá mu klíč od truhlice). v jiných textech žába se sedmi meči poklad hlídá, jindy jej ukáže za své vysvobození ze zakletí. Několik textů je umístěno na určité místo pod vinohrady, kde se poklad prozrazuje hořením. Z nemnoha etiologických pověstí jsou zajímavé dvě: o původu strážnických vinohradů a o původu studánek ve vinohradech. Pohádky jsou mezi strážnickou prózou zastoupeny jen několika málo čísly. Není to způsobeno snad nedostatkem dobrých vypravěčů, jakých si pohádky vyžadují, ale tento stav je dnes obdobný na celém Slovácku. Většinou nemají pohádky už svou klasickou podobu - mizí obřadnost ve vyprávění, pohádky jsou zkracovány a přibírají řadu aktuálních prvků. Nejucelenějším zapsaným textem (co do obsahu i formy) je pohádková látka o koňské hlavě, která je térněř shodná s horňáckými texty (pozměněn pouze vstupní motiv).20) Zvláštním typem vypravěče pohádek je Kateřina Lípová (nar. 1913), která náměty svých pohádek čerpá z literatury, ale aktivně se podílí na jejich přetváření.[/]
      Závěrem ještě několik slov o vypravěčích. Všimněme si nejdříve věkového rozvrstvení vypravěčů. Tradiční druhy lidové prózy zná nejlépe generace 60-80letých. Generace narozená po r. 1920 většinou již nezná tradiční druhy, kromě zbytků humorného a satirického podání. Starší vypravěči důsledně zachovávají starší formy nářečí a výrazů, mladší mají slovník obohacen o řadu "modernějších" výrazů a také nářečí je přizpůsobeno době (působí tu ovšem i stupeň vzdělání, vliv literatury, školy apod.). Zvláštním rysem, zvláště v podání mladších vypravěčů, je aktualizace tradičního materiálu. Není patrná v celé stavbě textů, ale projevuje se jen v některých epizodách, a to zvláště u pohádek, pověrečných povídek a jejich parodií. Tak např. v pohádce o koňské hlavě: "...uložili jí peníze na knížku a všecí říkali: To bude bohatá nevěsta!"21) v textu o hadovi, který pije s dětmi mléko: otec musel jít pro lékaře, ten určil, že jsou podvyživené.22) v textu o podhoděnci: matka odpovídá na dotaz, když jde podhoděnce "vyzkoušet" do rybníka: "Áale, idu s ním k dochtorovi, je to jakési nelabačné!" atd.23)
      Převážná většina vypravěčů je hluboce nábožensky založena (je to však víra bez fanatismu). Náboženství není překážkou pro udržování tradiční prózy, ba právě naopak: s konáním všech náboženských úkonů se udržují i tradice světské, starý způsob života (svatba, která by se nekonala v kostele, by byla ochuzena o starý svatební "pořádek"). Zcela ojediněle se vyskytl názor katolické ženy: "Já na takové pověry nedržím!"
      Asi dvě třetiny vypravěčů se řadí k dobrému reprodukčnímu typu. U ostatních můžeme pozorovat větší či menší snahu po samostatném ztvárnění látky.

209

   Vypravěč Jan Hořák ze Strážnice. Foto J. Pajer, 1969.

      Mezi nejlepší strážnické vypravěče patří Pavel Fiala (nar. 1913, zem. dělník), Marie Hořáková (nar. 1902, zem. dělnice), Jan Hořák (nar. 1899, pastýř), Marie Floriánová (nar. 1886, v zemědělství), Rozálie Vávříková (nar. 1878, dříve v zemědělství), Josef Ráček (nar. 1903, skladník JZD), Jan Stanislav (nar. 1888, dříve v zemědělství). Tito vypravěči nevynikají zvláštním počtem znalosti textů, ale formují texty s tvořivou účastí; nejvíce textů - kolem 30 - bylo zapsáno od J. Hořáka.
      Když závěrem porovnáme naše texty s texty horňáckými, můžeme pozorovat mezi nimi určitou odliš[/]nost, která se však neprojevuje v námětových okruzích (ty jsou většinou obdobné), ale v jejich konkrétním zpracování a znění. Je to patrné zejména u humorného a satirického podání, méně u pověrečných povídek a historických a místních pověstí. Jestliže vyprávění horňácké má blíže ke Slovensku,24) můžeme texty strážnické pro jejich odlišnost snad přiřadit ke slovesnému folklórnímu projevu středního a dolního Pomoraví, což však vzhledem k naprosto nedostatečnému srovnávacímu materiálu z této oblasti a vzhledem k nedokončenému výzkumu v samotné Strážnici nelze spolehlivě prokázat.25)

210

Poznámky:

1.
      Tuto kolektivnost vyzdvihuje oproti dřívějšímu monografickému pojetí vypravěčů D. Klímová (Horňácko, kap. Vyprávění, str. 466 a pozn. 23, Brno 1966).
2.
      Vnorovy - Prášek (Báje a pověstí ze Strážnicka, uloženo v ÚEF v Brně pod inv. č. C 25), Kněždub Severová (viz Horňácko str. 579), Sudoměřice, Petrov, Vnorovy, Vracov - J. Skácel (v jeho soukromé sbírce).
3.
      J. Skácel: Čtení o Strážnici, Strážnice 1965, str. 134-142.
4.
      Nyní v majetku p. Kateřiny Gajdové ve Strážnici.
5.
      Viz pozn. 2.
6.
      Moravské Slovensko II, Praha 1922, str. 669 a 709 (na str. 709 špatná lokalizace - Kuželov).
7.
      Materiál uložen v Okresním archívu v Hodoníně.
8.
      Od Dvorského prý pochází dnes ztracený podrobný popis starého strážnického kroje (podle sdělení M. Hořákové). O Noppově zájmu o lidovou kulturu svědčí jeho dobré krojové fotografie z přelomu století.
9.
      Horňácko, kapitoly Vyprávění (str. 465-496), Ukázky lidového vyprávění (str. 532-548) a Katalog horňáckých lidových vyprávění (str. 549-579).
10.
      Boh. Beneš: Několik poznámek o současném folklóru, Národopisné aktuality 1965, č. 1-2, str. 47.
11.
      Stejnou situaci zaznamenal Boh. Beneš: Lidové vyprávění na Moravských Kopanicích, sb. Slovácko 1966-7, str. 41-42, 45.
12.
      D. Klímová uvádí toto rozdělení v kap. Vyprávění, str. 471-2:
      1. skup. - vyprávění o čarách a kouzlech,
      2. skup. - podání o smrti, strašidlech a bludných duších, [/]
      3. skup. - podání o bájeslovných bytostech.
Zvláštní skupinu tvoří parodie pověrečných pověstí.
13.
      Ze Strážnice viz zápis v MS II, str. 669.
14.
      Jan Skácel, Jan Gajda.
15.
      Srov. O. Sirovátka: Lidová pověst a její výzkum na Moravě, sb. Slovácko 1962-1963, str. 58-66.
16.
      Fr. Dvorský: Strážnický okres, Brno 1914; Leop. Nopp: Obrázky z dějin města Strážnice a řemeslných cechů, Strážnice 1922; Jan Skácel: Čtení o Strážnici, Strážnice 1965.
17.
      D. Klímová-Rychnová: České doplňky k AarneThompsonovu katalogu, Národopisné aktuality 1967, č. 1, str. 15; táž v kapitole Vyprávění, str. 471.
18.
      Skácel: Čtení, str. 140.
19.
      Některé ukázky viz u Skácela, c. d., str. 140-141.
20.
      D. Rychnová: k metodickým otázkám studia současného stavu pohádky, Lidová kultura východní Moravy I, Gottwaldov 1960, str. 193-200. Vstupní motiv mytí vlasů u horňáckých textů nahražen motivem, který lépe odpovídá místnímu prostředí: matka obou dcer chodívala "chystat" na svatby, jednou vzala s sebou Maryšku, podruhé Aničku.
21.
      Vyprávěla Marie Hořáková, nar. 1902.
22.
      Vyprávěl Václav Kristýnek, nar. 1912. Blíže si všimla této látky D. Rychnová: k metodickým otázkám..., str. 200-203.
23.
      Vyprávěl Václav Kristýnek.
24.
      D. Klímová, Vyprávění str. 490-91.
25.
      Tato práce byla přednesena v březnu 1969 na folkloristickém semináři Katedry etnografie a folkloristiky FF UJEP v Brně. Za některé připomínky jsem zavázán díky dr. B. Benešovi, CSc. a doc. dr. O. Sirovátkovi, CSc.

211

UKÁZKA PRVNÍ

O galánce s chebzovú nohú.

      Jeden mňél galánku. A velice ju mňél rád. A všecí mu ju haňali, a povidajú, že je čarodejnicú. A on temu nechťél věřit, že to néni možné, že taká děvčica šikovná aby byla čarodejnicú: kde to! No: ,,Dyž prej sa ti to nelíbí, dyž nechceš věřit, dojdi k nám a tož ťa přesvěčíme!"
      No tož, došél k nám teda a tož si povidáme: "Tož podivaj sa, tady si stúpni pod ten komín a ani nedutaj, poslúchaj - (přítomné děti vyrušují) ani nedutaj, poslúchaj pěkně a budeš vidět."
      No, včíl docházaly jedna za druhú, tá, tá, tá, bylo jich tam hromadu. Každá gábla rukú pod tým komínem, a - čárla si, A: "S pomocí boží hore komínem!" Jedna za druhú a každá to tak řekla: "S pomocí boží hore komínem!"
      A tož povyletovaly všecky a včíl viďél aj tú svoju nevěstu, tá také. Tož si povidál: no toto je pěkná! A tož včílkaj aj on si téj masti čárl a také si to tak řekl.
      A tož včíl letél za něma. Oni letěly všecky, a on pozadu za něma. A letěly hodný kus daleko, kdesi na jakúsi lúku. A dojely -, doletěly na tú lúku a tam sa usádlily, tak rozprostřely, a včíl začaly tú jeho nevěstu trhat, roztrhovaly ju: tam nohu, tam ruku, a všecko. Házaly to kolem sebe.
      A včiléj on ale strachem, dyž tam došly, tož on teda si povidál: . "Co já včíl tu budu dělat?"
      Tož vylézl si honem na strom. A jak na tem stromě tak čapjél, tož naráz k němu doletí jedna tá noha. Tož [/] drapl tú nohu a držál ju. No a čarodejnice, až sa pobavily, potancovaly a povykládaly, tož včíl že ju zaséj složijú dohromádky a pujdú dom, zpátky. No tož ju složily dohromádky, a včíl že: "Kde je jedna noha?"
      Nohy nebylo. Dívajú sa, dívajú sa - nohy nikde! Tož co, uřezaly tam chebzu a nohu jí udělaly z chebzu. A letěly.
      No ale, včíl jak odletěly, tož on povídá: "Tož já včíl také půjdu."
      On zleťél dole, slézl dole s teho stromu - on téj masti nemňél, téj druhéj, co by sa s ňú dostál zpátky. Tož včíl musél ít pěšky. Tož šél ale dva dni, pěšky. A došél dom, za ty dva dni, a ona už po něm pohlédala, neviděla ho, dyž teda doletěla dom. Povidá si: kde je? A tá matka jeho neřekli jí nic teda, že néni doma. No, a potom ho viděla ít pro vodu ke studni na ulici, Tož šél -, šla za ním. Povidá: "Ná, ty, kdes býl, dyž ťa pořád nevidět?" "Di prý, čarodejnico s tú chebzovú nohú, daj ně pokoj!"
      A tož ona ostala jak omámněná. Tož potom si to tedy stěžovala tým kamarádkám, že jí to tak řekl, no tož prý: "Počkaj, dyžs nás tak vyšpehovál, tož my ťa teda uctíme!"
      Tož ho kdesi -, no nekde ho viděly a tož z něho udělaly beránka, začarovaly ho za beránka.

212

Včíl chodíl beránek a bečál. A tož ty měli starosť, mamička chodili, k panáčkovi šli, aj k biskupovi napsali, a radili sa všelikde a žádný im -, nemohli ím žádný poradit. A potom ím kdosi poradíl: "Víš co, až bude Boží Tělo, tož nech ide za panáčkem, a lidé ho budú odkopovat, ale nic, nech sa nedá, furt nech sa za tým panáčkem tlačí, až donde k oltářu. [/] A u teho oltářa nech si z každého teho oltářa uškubne jednu tú kytičku."
      Tož teda on šél. A ty lidé že ho kopali, že co s beránkem tam, že enom aby šél. Ale on sa nedál odehnat. Tož teda si ty kytičky utrhl, a jak u teho štvrtého oltářa tú kytičku utrhl, tož byl zaséj pacholkem.
      Vyprávěla Marie Floriánová, nar. 1886.[/]

UKÁZKA DRUHÁ

Mor ve Strážnici.

      Stařenka nám vykládali, že jak byli malá děvčica, tož ím zas vykládali jejich stařeček, že zas jejich kmucháček ím to vykládávali, jak chodívali nosit ke křtu na úvodě, že tak všelico vykládávali na té hostině, tož že před moc rokama že býl veliký mor ve Strážnici, a že ešče aj padál krvavý déšč. A potom že všecí lidé vymřeli, enom ostál panáček na fáře s kuchařkú a tři děcka z dědiny, z města, sa došly k němu na tú fáru skovat, dyž nikde nebylo živáčka ani. A na Žerotíně ostál hrábě s tú rodinú, tým sa snáď nestalo nic, dyž byli na tem Žerotíně. [/] A že ten hrábě sa díval dycky do téj Strážnice, že sa tam svítilo a kúřilo z komína. A tož že si sedl na koňa a jél na tú fáru. A tlúkl na nich a nechtěli mu nikdy otevřít, že sa velice báli, nevěděli, kdo to tluče. A jak potom to dopadlo já nevím, enom potom dyž tych lidí tak nebylo, tož potom sa začali do téj Strážnice odináď, ze Sleska, z Čech, zížďat ty usedlíci a kupovali si ty hospodářství, co to tam ostalo. A až sa to všecko poprodalo, tož naposledy došél Dokúpil, a tož ten to všecko dokúpil a už sa vjec neprodávalo, už to bylo všecko obsaděné.
      Vyprávěla Rozálie Obrtlíková, nar. 1910.

213

UKÁZKA TŘETÍ

O Žerotíně.

      Došli tetka Hurbáčena, nebo jak sa menovali, Hurbánčena, no ... a povidajú strýcovi, donésli mu oběd: "Poď kopat -, šak jest. Donésla sem ti oběd."
      Tož donésli pěry a milý strýc, to sa ví, sa přežehnali a že sa dajú do teho jídla. Naráz před něma stójí žaba Chytili jednu pěru a hodili téj žabě. A tá chlamst! ju. Zežrala ju. Chytili druhú, zas jí ju hodili, a ešče třetí a už tetka povidajú: "Ná, pro žaby sem donésla oběd?"
      No tož, necháli teho, a milá žaba šla, lézla pořád. Jak žaba! A došla pod jeden keř a pod tým keřem začala hrabat. Strýc -, bylo to jak sa říká, v pašijový týdeň. Tož to hrabala a oni povidajú si:[/] "Tady je to na Žerotíně, tady možú byt sklepy, a nejaké poklady tu možú byt." (Jak indy, pravda, záložní nebylo, tož sa skovávalo všelico do zemi, došlo sa na to včíl aj.).
      A tož šli a: Chytl sem prý keř rybisu, chytnu, a načisto sem ho vytahl, lehko. Co bych sa býval nakopál! No tož, včíl sem vzál motyku, a honem rýč, rýl sem, a došél sem skutečně na dveře. Otevřu, takové dvérka, a tam veliká hromada žlutéj hliny. No to sem si dál, dyž sem došél na hlinu místo na zlato! Ale teda, seďél tam na tem pes, a tož sem sa jaksi ohlédál, doví, esli to néni nejaký - ... tož sem si urýpl tej hliny a vyšél sem ven. A naráz to udělalo hrkl, samo sa to zasypalo. Potom sa dívám na to - on seďél na zlatě.
      Vyprávěl Jan Stanislav, nar. 1888.[/]

UKÁZKA ČTVRTÁ

Jak sa hastrman pomstíl.

      Hastrman sa jedným pomstíl. Chodíval k ním, tady k nejakým, oni měli humno také k Moravě, chodívál, a, jednú mu cosi nedali, a tož sa ím pomstíl. Oni měli skoro sekáčů a tá hospodyň měla přikázané časně za tyma sekáčama jít. Ten hospodář jí říkal:[/] "Dondi tam trochu včas, abysme ti neudělali haňbu a neodešli ze sečení!"
      A tak ona si říká: "Šak počkaj, šak já vás uctím!"
      Ešče byla rosa jak Dunaj, ale už sa zebrala s tým sní

214

daním, a šla tady přes lavečku, jak byla, a došla do teho -, a říká: "Safra, to je rosa!"
      Mosela si načisto pozdvihnút sukně a říká: "No ale, panebože nebeský, ty naši tú trávu ani neutahnú, dyž je taková rosa!"
      Tak bylo mokro, že tak byla mokrá, až po kolena, sukně podkasané, a ledvá na tú lúku dopadla, a říká si: "A oni sečú mně nic tobě nic. A já tak těžkopádně tú trávu -."
      Byla ráda, že dopadla na tú lúku a to snídaní dala. A všecí ji řekli:[/] "Prosímťa, spadlas do Moravy, že si taká mokrá?"
      To sa ím istě ten -, protože mňél zlosť na nich, tož sa ím pomstíl. A říkala tá hospodyň: "Šak ně može dojít, dám mu potom livanec!" (Oni měli pod plášťovým komínem ohniště a na něm pékávali na železném -, na železném takovém bélešníku pékávali livance, a byly velice dobré, z ječmené múky, a křehké, samé dírečky. A velice to zdaleka vonívalo, a ten hastrman k ním chodíval a tož řekla: "Šak ně može dojít, dám mu potom livanec!")
      Vyprávěla Marie Hořáková, nar. 1902

UKÁZKA PÁTÁ

O Možnarovi-Kulasýrovi.

      Bývali tu nejaký Možnar-Kulasýr. Možnar, ale říkali mu Kulasýr. Oni totiž slúžili u kyrysníků, a z teho kyrysníka udělali Kulasýra. A bývali takovým k ruce v lesi, takovým hončím. A tož vykládávali obyčejně u ohňa, dyž sa v zimě kácalo dřevo, tož vykládali, jak byli na té vojně a tak.
      Tam bylo zima. A jednú tak jeli na koni a naráz ale osn vlků protiv nich. Co včíl? Tož jedneho zastřelili, druhý naňho skočí -, tož co včíl? Tož nic. Skočili s koňa, flintu nezdělali, a jak ty vlci na nich, tož dycky tú ruku do téj tlamy až po ocas, scekli, obrátili. Druhého [/] také. Tož tych vlků všeckých poobracali naruby. A měli pokoj. (Poznámka z publika: "A vlci sa obrátili a tam ti, né?") Také vykládali, že také jeli na patrólu a byli tam na jakémsi kopci. A prám vycházál měsíček. A oni měli tú helmu, a ten měsíček ím akorát kolem hlavy, a zob! do téj hlavy. Strhl ím tú helmu a už měsíček hore hore hore. Na nebi ho bylo vidět, s tú helmú šél měsíček. A oni bez helmy. Povidali: "Tošak, já ho doběhnu. Ráno si přistanu."

215

Tož ráno šli a už číhali. Zas ten měsíček šél a oni drap! tú helmu, vytrhli, šup! (znázorňuje nasazování helmy na hlavu), a už to bylo.
      A tož oni sékávali tak kosú v lesi si takové álije, kde [/] byly hranečníky, a tak, a tož jednú šli skoro velice séct. A tož sékli, sékli, a naráz: rrrup! No, sékli furt, sékli, a tma bylo, sékli. Ale co to? Za chvílu: rrrup! Tož co! Áaaž sa rozednilo, tož viděli - utínali hranečníky.
      Vyprávěl Josef Ráček, nar. 1903

DERZEITIGER STAND DER VOLKSERZÄHLUNG IN STRÁŽNICE
      Zusammenfassung

      In den Jahren 1968-1969 ist die Magnetphon-Forschung nach Volkserzählung in Strážnice durchgeführt worden. Diese Forschung sollte ältere Sammlungen anknüpfen, welche zwischen dem I. und II. Weltkrieg hiesige Lehrer (J. Skácel, J. Gajda, M. Prášek) trieben. Man hat fast 350 Erzählungen von 40 Personen erworben. Aus diesem Material sieht man, dass in Strážnice-r Volksprosa die abergläubige[n] Erzählungen und deren Parodie n überwiegen. Dann folgen die Orts- und Geschichtssagen, welche mit Hilfe eines gewissen "historischen Bewusstseins" erhalten werden. Ebenf[o][a]lls die humoristischen und satirischen Texte lehnen sich an das bürgerliche Bewusstsein"; die Satire verfolgt die benachbarten Dorfbewohner, besonders am so[]genannten Horňácko (die Ge[/]gend unter den Weissen Karpaten). Den geringsten Teil des Materials bilden die Märchen.
      Das gesammelte Material wurde mit den Forschungserfolgen von Dagmar Klímová am Horňácko, dem nächsten bearbe[j][i]teten Gebiet (siehe das Kapitel "Erzählungen" in der Monographie Horňácko, Brno 1966) verglichen. Man hat bestimmte Übereinstimmungen festgestellt, vor allem in den thematischen Umkreisen. Der. gegenüber formal, bei manchen Texten auch thematisch wurde eigene Gestalt belegt.
      Die Forschung in Strážnice wird fortgesetzt werdet und erst nach der Beendigung wird man die erschöpfende Bewertung darlegen können.

216

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY VII 1970
      ÚSTAV LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI



"FOLKLORISMUS" JAKO MEZINÁRODNÍ JEV [obsah]


      HERMANN BAUSINGER, Ústav Ludwiga Uhlanda university v Tübingenu, NSR
      K nejčastějším heslům nejnovějšího německého národopisného bádání patří termín "folklorismus". Po příležitostném používání v sociologických pojednáních byl do národopisu zaveden Hansem Moserem a důsledně objasněn ve dvou obsáhlých článcích.1) Moser popisuje termín folklorismus jako "zprostředkování a předvádění lidové kultury z druhé ruky"2) a uvádí mnoho příkladů z nedávné minulosti i přítomnosti, jako cestující soubory lidových písní, komercializované tance pro podívanou, krojované průvody pro turisty, stylizované a vymyšlené zvyky v rozhlase a televizi aj. Již v podání H. Mosera lze zjistit dvojí vztah k folklorismu: na jedné straně autor uznává vývoj v moderní době za nevyhnutelný, na druhé straně zabarvuje tento pojem již předem negativně. To je zcela zřejmé, [/] zpřítomníme-li si jazykové implikace, které dávají slovu význam: totiž koncovky -ismus naznačují zde často přehnané stupňování, sklon k exaltaci - folklorismus je podle toho sféra, kde folklór je vystupňován až takřka ve světový názor, nebo aspoň prezentován v přemrštěných formách. K tomu však přistupuje ještě okolnost, že také už slovo "folklór" má v němčině negativní nádech. Zatímco ve většině jiných jazyků je toto slovo neutrálním označením určitých lidových tradic, německým národopisem bylo zásadně odmítnuto a používáno jenom tam, kde zdánlivě jde nikoliv o "pravé" lidové umění, nýbrž o "nepravé" imitace.
      Není obtížné najít příklady, které potvrzují tento negativní ráz "folklorismu". V jednom hornošvábském časopise3) se objevila v roce 1965 tato zpráva: "Kro

217

jovaná skupina vlastivědného spolku Isny a skupina jódlerů Brugg seznámily lázeňské hosty tří léčebných ústavů v Netrauchburgu, shromážděné v lázeňském sále, s tradičním lidovým uměním Allgäusu. Zájem o tento "pestrý večer" byl tak veliký, že sál byl už čtvrt hodiny před začátkem přeplněn. Představení upevnilo styky mezi domácím obyvatelstvem a lázeňskými hosty ze všech částí Německa, a posílilo zájem o lidové zvyky Allgäusu. K úspěchu večera přispěly tance: český, illertálský, vrtěný, mlýnské kolo, štýrský a "Schuchplattler", předvedené krojovanou skupinou Isny. Také jódlerský soubor Brugg si nemohl stěžovat na malou pochvalu. K domácím spoluúčinkujícím náleželi Hermann Jäger a jistý španělský pohostinský pracovník z Isny. Na Jägrovi si diváci po jeho salcburské zvonkové hře vynutili přídavek. Lázeňští hosté se tak účastnili programu "pestrého večera", který přinesl více než dvěma stům lidí mnoho radosti."
      Tuto zprávu není třeba komentovat. Údajné "tradiční lidové umění Allgäusu" se ukázalo jako pestrá míchanice ze všech světových stran, takže pak ani nebije do očí, že na "Allgäuském" večeru aktivně spolupůsobili též lázeňští hosté "ze všech částí Německa" a jeden španělský pohostinský pracovník.
      Nebo jiný příklad ze Švýcarska: v zábavních lokálech v Lucernu se pořádají v létě každý večer pro americké a anglické turisty "Swiss Folklore Shows". Jistý švýcarský časopis4) kritizuje tyto podniky takto: "Po důkladné večeři, kterou Angličané s oblibou zapíjejí kakaem, vystupují na jeviště vyšňoření salašníci a salašnice, kteří předvádějí v modravém světle reflektorů idylické alpské scény s máváním praporů a vytrubováním na alpské rohy. Profesionální zpěvač[/]ky v krojích vydávají ze sebe svými koloraturními hlasy jódlérské písně s anglickým textem..." Také tento příklad si vynucuje veskrz negativní úsudek. Co se zde v Lucernu odehrává, je na míle vzdáleno a zcela odtrženo od vlastní lidové kultury, kterou se zabývá národopis. Zajisté jsou to odstrašující příklady. A zprávy o nich přicházejí právě z oblastí, které patří k národopisně zachovalým - to platí o Allgäu jako o centrálním Švýcarsku. Můžeme uvést jiné instance: Například v roce 1961 byl v Basileji při příležitosti národopisného kongresu uspořádán veliký průvod, v němž soubory ze všech končin Švýcarska předváděly své kroje, lidovou hudbu a rekonstruované zvyky k radosti národopisných pracovníků, kteří stáli s fotoaparáty na chodníku. I jinak se stále častěji shromažďují soubory z různých krajin na festivalech. Dobrý příklad dávají tzv. cechy bláznů v jihozápadním Německu, které zatlačily místní zvyk každonedělních schůzek bláznů v době masopustu. Rigorózní národopisci ovšem nechtějí o podobném vývoji nic slyšet, soustřeďují se na zbytky starších forem a rozhodně se odvracejí od "druhé existence" folklóru v přítomnosti. Ale je zde třeba vzpomenout na slova A. L. Lloyda v jeho studii o anglické lidové písni: "Musíme obrodit lidovou píseň dnes, když její "druhá existence" pravděpodobně projeví silnější vitalitu než měla její "první existence", a to dokonce k jejímu dobrému, byt odlišnému účelu."5) Tedy každý projev "druhé existence" nejen lidové písně, ale i ostatních jevů lidové kultury nelze jen tak jednoduše ignorovat. K tomu přistupuje podezření, že mnohé z toho, co národopis registruje jako "pravý" folklór, náleží ve skutečnosti do sféry folklorismu, který se nevytvořil teprve

218

v našem století, a že národopis k vývoji folklorismu sám přispěl. Dokonce by se k tomu mohlo přímo říci: Folklorismus je užitý národopis včerejška.6)
      Právě přezkoumání negativních úsudků ozřejmí střízlivému pozorovateli tuto souvislost. Na poli folklorismu se vyzvedá divácká stránka lidových tradic, jsou předváděny a esteticky konzumovány. Projevy lidových tradic jsou vytrženy ze své původní životní souvislosti a prezentovány v zcela jiném kontextu. Nepřispěl k tomu také národopis,7) který plnil muzea a jiné sbírky, aniž by se příliš tázal po specifických sociálních podmínkách a funkcích předmětů? Ve sféře folklorismu se uměle a násilně podtrhuje místní kultura proti integrujícím a nivelizujícím tendencím, ke kterým dochází v průběhu vývoje. A znovu se vynořuje otázka, není-li takový "regionální" koncept charakteristický také pro další obory národopisu. Sami národopisci, kteří nechtějí nic mít s nejnovějším vývojem a přenechávají jej jiným odvětvím společenského bádání, učiní dobře, přezkoušejí-li svůj historický materiál na prvcích folklorismu.
      Právě zmíněná kriteria folklorismu nelze vidět izolovaně. Folklorismus sice zdůrazňuje to, co je místní nebo regionální, ale na druhé straně je pro něj charakteristické, že objektivizace jsou vytrhovány ze své místní souvislosti, To je třeba připomenout, poněvadž je řeč o folklorismu jako o jevu mezinárodním. Mezinárodnost folklorismu lze potvrdit po mnoha stránkách. Předně jde o fenomén, který lze pozorovat přinejmenším ve všech průmyslových zemích. A poněvadž industrializace se svými sociálně kulturními průvodními jevy mezitím prakticky zachvátila celý svět, vyskytují se analogické zjevy na celém světě, [/] a tak je asi také "nativismus", zdůrazňování vlastních kultur v Africe a v Ázii, příbuzný s folklorismem. Ovšem formy jevů a ideologický obsah folklorismu nejsou všude stejné. Dotazníkovou anketou v některých evropských zemích8) byly zjištěny charakteristické rozdíly. Ve větších částech střední a západní Evropy odstranila industrializace již v 19. století velké procento původní zvykové tradice - a tento odstup vyvolal široký sentimentální vztah k lidové kultuře a stal se zároveň základnou rozličných forem folklorismu. V jiných zemích, především ve východní Evropě, se objevovala sice již v minulých stoletích hra s projevy lidové kultury, ale toto pohrávání zůstalo omezeno jen na tenkou vrstvu aristokracie, zatímco téměř všecko ostatní obyvatelstvo zůstalo spojeno se zemědělskými formami života. Z těchto zemí vycházejí proto i dnes životnější popudy k sekundárním formám folklorismu a regionální etnografické bádání se mnohostranně zabývá projevy folklorismu. V dalších zemích, které se dávno vzdálily od agrárních forem, se rozředil nejen folklór, ale i folklorismus - v mnoha případech se podává folklór nejen "z druhé ruky", nýbrž z třetí a čtvrté. Tím se vysvětluje větší skepse, s níž se zde národopisci staví proti rozvoji folklorismu.
      Mezinárodní folklorismus se neomezuje jen na to, že se analogické zjevy dají registrovat a srovnat ve všech zemích. Internacionálnost je mnohem více než jednou z podmínek folklorismu. K jeho podstatným projevům náleží to, že se vyzvedá místní nebo regionální zvláštnost a dostává se do komerčních souvislostí, takže brzy zasáhne sousední a konečně i daleké oblasti a národy. Walter Salmen nedávno ukázal,9) jak španělská lidová hudba už na začátku 19. století

219

získala oblibu v evropské zábavné hudbě, a podle toho lze i na jiných příkladech ukázat, jak regionální hudební tradice náhle zaplaví jako exotické vlny, jako "exportní folklorismus"10) jiné země. To ovšem neplatí jen o hudební tradici, nýbrž i o jiných druzích lidového podání. Ovšem je třeba přiznat, že jsou rozdíly v náchylnosti k folklorismu. Projevy lidové kultury, založené na silnějším působení navenek, podléhají folklorismu rychleji než jiné. Zvyky mohou být snadněji ve smyslu folklorismu "přefunkcionovány" než např. pověsti nebo legendy. Kroje jsou a priori "podezřelejší z folklorismu" než např. náboženské představy, ačkoliv i ty bývají někdy dotčeny světem folklorismu.
      Internacionálnost folklorismu se neomezuje jen na šíření kulturních zvláštností mezi národy. Folklorismus nalézá zvláště příznivě živnou půdu tam, kde se setkávají příslušníci rozličných národností nebo etnických skupin. Dnes se to děje tisíceronásobně ve znamení cizineckého ruchu: nejvýznamnější turistická střediska jsou také nejdůležitějšími centry folklorismu. Zmíněná anketa8) ukázala, že v mnoha oblastech cizineckého ruchu se pořádají velké festivaly, stojící zcela ve znamení folklorismu. Tam, kde takové organizované slavnosti chybějí, vzniká otázka, zda roli diváckého objektu pro turisty nepřijalo domácí obyvatelstvo, když záměrně uchovává staré kroje, slaměné střechy a tradiční tance, ačkoli samo dávno inklinuje k jiným formám oblékání, bydlení a zábavy.
      Co domácí lidé turistům tímto způsobem poskytují, je na jedné straně pitoreskní kulisa. Ale není to pouze estetický fenomén. Na druhé straně zde folklorismus vyzvedá místní a regionální svéráz - tento motiv má také "politický" charakter.11) v minulém podzimu ko[/]lovaly v německém tisku kuriózní zprávy z rakouskoitalské hranice.12) Hornobavorští lidoví muzikanti, oblečení do krojů s pestře vyšívanými koženkami, byli na hranicích kvůli těmto "uniformám" vráceni. Postižení nechtěli tomuto rozhodnutí rozumět a jeli zpátky rozezleni - toto rozezlení je jistě pochopitelné. Reakce italských karabinierů je však srozumitelná tomu, kdo zná poměry v jižních Tyrolích, patřících k Itálii, ale majících též německy mluvící obyvatelstvo. Tam je kroj skutečně částí politického vyznání, je výrazem přiznání k tradici a autonomii. Mladá generace v jižních Tyrolích to přijímá jako Italové, neboť u mladých jihotyrolských studentů se množí hlasy, které oponují proti anachronické "kultuře koženek."
      To je jeden příklad pro stovky procesů, doložených v Evropě. Kde se srážejí rozličné národnosti nebo etnické skupiny, dochází ke kontrastnímu vyzvedání kulturních osobností a zejména menšiny se rychleji dostávají k folklorismu, aby svými prostředky demonstrovaly svoji osobitost. Když po první světové válce se poprvé ve větším rozsahu sešly menšinové kongresy, daly průchod ne-li politickému, tedy aspoň kulturnímu sebeurčení,13) a vzniklo tak klima, v němž se folklorismu výborně dařilo a kde rychle vyháněl groteskní květy.
      Nelze přehlédnout, že poskytnutí kulturní autonomie - a s ní spojené "péče" o staré tradice, která vedla přímo do folklorismu - často jen zastíralo odejmutí politické svéprávnosti menšin. Poněvadž ale .jistý politický centralismus v etnicky silně smíšených a rozčleněných oblastech je často nevyhnutelný, musí se na druhé straně heslo "kulturní autonomie" ve svých

220

pozitivních aspektech brát zcela vážně. Ovšem kde se kulturní autonomie zredukuje na podívanou, kde se tedy trpí jenom to, co zašlo, co je překonáno, tam lze sotva zastřít negativní bilanci.
      Politický aspekt patří sice k nejvážnějším a nejdůležitějším aspektům folklorismu, ale budiž nakonec ještě jednou zdůrazněno, že není jediným a že u folklorismu jde mnohem více o mimořádně mnohostranný problém. Samotný folklorismus menšin nelze omezit na sféru politických menšin. Lze snad vzpomenout náboženské menšiny, které vyvíjejí nezřídka vysloveně "demonstrativní formy" své specifické zbožnos[/]ti - v jihozápadním Německu je mnoho z toho, co je dosud z katolických zvyků živé, nikoli dědictvím baroka, nýbrž dozníváním demonstrativních "forem folklorismu" z doby počínající industrializace a sekularizace.14)
      Tento příklad ukazuje zřetelně, jak se mi zdá, že není možné stroze oddělovat izolovanou sféru "skutečné" lidové kultury od sféry folklorismu. To je už obtížné pro minulost, ale pro přítomnost je to myslitelné jenom za cenu potlačování skutečnosti, neboť tato skutečnost má relativně jednotný horizont: "kulturní průmysl".[/]

Poznámky

1.
      Viz Folklorismus in unserer Zeit. In: Zs. für Volkskunde 58, 1962, s. 177-209; Der folklorismus als Forschungsproblem der Volkskunde. In: Hessische Blätter für Volkskunde 55, 1964, s. 9-57.
2.
      Viz Folklorismus in unserer Zeit, s. 180.
3.
      Schwäbische Zeitung, 30. IV. 1965.
4.
      Der Schweizerische Beobachter, 31. II. 1964; cituji podle Alfreda Meiera: Die Kommerzialisierung der Kultur. Zürich und St. Gallen 1965, s. 173.[/]
5.
      Folk Song in England. London 1967, s. 408. Srov. recenzi Brigitte Emmerich in: Dt. Jahrbuch für Volkskunde, 15, 1969, s. 221-223.
6.
      Hermann Bausinger: Zur Kritik der Folklorismuskritik. In: Populus Revisus (= Volksleben 14). Tübingen 1966, s. 61-75.
7.
      Hermann Bausinger: Tamtéž.
8.
      Folklorismus in Europa. Eine Umfrage. In: Zs. für Volkskunde 65, 1969, díl I.

221

9.
      Beiträge Spaniens und Portugals zur Musikentwicklung in Mitteleuropa. In: Studia Musicologica Academiae Scientiarum Hungaricae 11, 1969, s. 371-383.
10.
      Hans Trümpy: Folklorismus in der Schweiz. In: Zs. für Volkskunde 65, 1969, s. 40-46.
11.
      Wolfgang Brückner: "Heimat und Demokratie". In: Zs. für Volkskunde 61, 1965, s. 205-213.[/]
12.
      Stuttgarter Zeitung, 14. X. 1969, s. 15.
13.
      Rudolf Heberle: Die sozialen Bewegungen "Ethnischer Gruppen". In: Kölner Zs. für Soziologie und Sozialpsychologie 17, 1965, s. 619-631.
14.
      Gottfried Korff: Heiligenverehrung in der Gegenwart, Tübingen 1970.

222

      JUBILEA A VZPOMÍNKY
      NEKROLOGY
      KNIHY A SBORNÍKY
      GLOSA
      KONFERENCE
      Z ČINNOSTI ÚSTAVŮ
      VÝSTAVY
      FESTIVALY
      ROZHLAS A TELEVIZE
      NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Detail vyšívaného fěrtochu z Frélichova. Moravské muzeum v Brně, inv. č. 8787. Foto M. Budík 1964.

JUBILEA

Jaroslav Orel šedesátiletý [obsah]

Interview místo oslavy

Počátkem roku (3. února 1970) se dožit v Brně šedesáti let významný odborník v oboru tradiční hmotné lidové kultury PhDr. JAROSLAV OREL. Po válce byl jednatelem sekce pro lidovou kulturu v Zemské kulturní radě a Zemské osvětové radě v Brně, s prof. V. Úlehlou pomáhal zajišťovat průběh prvních slavností lidových písní a tanců ve Strážnici v roce 1946, jeho zásluhou bylo obohaceno několik muzeí o kolekce moravských lidových výšivek a další materiál. Dr. J. Orel patří k zakladatelům Ústředí lidové umělecké výroby, napsal na 150 studií, recenzí, referátů a úvodů ke katalogům výstav z oboru lidové hmotné kultury a lidové umělecké výroby a proslovil na 250 přednášek. V zahraničí uskutečnil seminární cvičení pro studenty národopisu Humboldtovy university v Berlíně, přednášel o lidových technologiích pro posluchače národopisu na brněnské universitě a proslovit též referáty jako československý delegát mezinárodního kongresu antropologických a etnografických věd v Moskvě (1964) a [/] v Japonsku (1968). Bibliografie jeho prací je zčásti uvedena v díle L. Kunze Česká etnografie a folkloristika v letech 1945-1952 a v časopisech Umění a řemesla, Český lid, Slovenský národopis, Tvar a DEMOS. Je též spoluautorem knihy Lidové umění textilní v českých zemích, odměněné mj. Velkou cenou Světové výstavy v Bruselu. Poslední větší jubilantovou studií je Vracovský kroj v publikaci Dějiny města Vracova od dr. R. Hurta. Dr. J. Orel je. vedoucím výzkumu ÚLUV v ČSR, předsedou poradního sboru ÚLUV v ČSR, předsedou poradního sboru ÚLUV v Bratislavě a členem vědeckých společností a uměleckých komisí. Teoreticky rozpracoval činnost ÚLUV a nejnověji začlenil lidovou uměleckou výrobu do budovaných muzeí lidové architektury v Rožnově pod Radhoštěm a do Muzea vesnice v areálu hradu Veveří u Brna. Základním přínosem dr. Jaroslava Orla je zajišťování vývojových předpokladů k další existenci autentické tradiční lidové výroby a nalézání metod k ekvivalentní přeměně tradičních hodnot v současných podmínkách.
      Protože jubilant vždy v minulosti a stejně tak při příležitostí své šedesátky zdůrazňoval, že oslavovat se má konkrétní prací", požádali [/] jsme jej o odpověď na několik otázek:
      Kde hledat kořeny vašeho zájmu o tradiční lidovou tvorbu? - Dětství a mládí jsem prožil v zemědělském prostředí jako syn pasekáře na jihovýchodním Valašsku. Při studiu ve Valašském Meziříčí na mne hluboce zapůsobily výklady o lidovém umění v hodinách profesora J. N. Poláška. Učil své žáky vnímat krásu valašských lidových písní, které sbíral. Později jsem žil na Slovácku, rovněž na východním Slovensku jsem prožil téměř dva roky, a to v Zemplíně a Šariši.
      Proč jste volil studijní kombinaci národopis-prehistorie? - v lidové kultuře přežívají rudimenty, jejichž kořeny jsou v prehistorii. Bez její znalostí nelze porozumět archeologicko-etnografickým analogiím, jež se vyskytují v naší práci. Na tyto paralely často upozorňoval ve svých přednáškách můj universitní profesor PhDr. Emanuel Šimek.
      Který z československých národopisců se vám nejvýrazněji vtiskl do paměti? - Profesor Lubor Niederle a profesor Vladimír Úlehla. Oba byli vědci světového formátu. Profesor Niederle žil a pracoval dlouhá léta ve Veletinách u Uherského Brodu. Za pobytu na Slovácku jsem se s ním

225

poznal a po celou druhu světovou válku jsem jej navštěvoval v jeho pražském bytě. R. 1943 jsem s ním konzultoval koncepci na podchycení a rozvíjení lidové hmotné kultury na organizovaném základě a za spolupráce národopisců a umělců. Tato koncepce byla formulována na poradě v družstvě SLUM (Slovácké lidové umění moravské) v Uh. Hradišti. Profesor Niederle naši koncepci schválil. K jejímu uzákonění došlo v roce 1945. S RNDr. a PhDr. Vladimírem Úlehlou jsem se poprvé setkal v listopadu 1945 na prvním zasedání sekce pro lidovou kulturu v Zemské kulturní radě v Brně. Svým mimořádným intelektem a hlubokým vzděláním pronikl prof. Úlehla jako málokdo do podstaty lidové kultury. Zaznamenal (jur)

Jubileum Zdenky Jelínkové [obsah]

Dne 30. března 1970 oslavila významné životní jubileum Zdenka Jelínková. Dožila se 50 let. Její jméno je dnes již neoddělitelně spjato s folklórem: lidovým tancem, dětskými hrami a folkloristickými festivaly, především s každoroční přehlídkou ve Strážnici.[/]
      Zdenka, jak jí všichni říkají, rodačka z Velké nad Veličkou, měla k slováckému a zvláště k horňáckému folklóru vždy velmi blízko. Již samo prostředí, v němž prožívá své dětství a počáteční léta pedagogické činností (na Horňácku) ji přímo vybízelo k aktivní činnosti na tomto úseku. Bezprostřední účast na lidových slavnostech, při výročních a rodinných obyčejích, jako jsou fašanky, hody, dožinky, svatby apod, byla podhoubím zájmů, které přerůstaly k vlastní sběratelské a badatelské činnosti. Její pracovní důslednost a bohaté terénní znalostí přivedly ji do Československé akademie věd v Brně, kde již 20 let působí v Ústavu pro etnografii a folkloristiku.
      Počáteční okruh svého bádání na Horňácku brzy přenáší na celé Slovácko a později i na jiné oblasti. Vlastní snaha i nutnost hlubšího poznání ji přivádí ke studiu srovnávacích materiálů i mimo naše území. Do ciziny se dostává také při příležitosti četných folkloristických festivalů jako účastnice mezinárodních sympózií, členka komis a porot pro lidový tanec. Výsledky svého bádání zaznamenala v téměř osmdesáti větších i menších studiích a článcích o lidových tancích a dětských hrách. Dosud nejobsáhlejší její prací je publikace "Dětské hry a říkadla [/] z Horňácka" (1954). Nyní pracuje na monografii o horňácké sedlácké a jejich interpretech.
      Jméno Zdenky Jelínkové se stalo neodmyslitelné z historie mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou a řady regionálních slavností. Již více než dvacet let uvádí své teoretické a praktické, znalosti plně v život metodickou prací v poradních sborech pro píseň a tanec, při vedení mnoha kursů, seminářů a školení vedoucích souborů, ale velmi často také přímou pomocí jednotlivým souborům písní a tanců. Její obětavost a neúnavnost přináší dobré výsledky a proto je Zdenka Jelínková v souborech přijímána s vážností a oblibou. Nelze opomenout také její účast v mnoha národopisných pořadech, kdy vystupuje především jako Veličanka v přímo klasicky vzorném lidovém kroji a s dokonalým tanečním uměním.
      Zdenka Jelínková je významnou znalkyní lidového tanečního umění na Horňácku a na celém Slovácku. Za její mnohostrannou kulturní čin nost jí bylo uděleno v letošním roce státní vyznamenání. A k jejímu životnímu jubileu patří přání: mnoho další úspěšné práce, hodně zdraví a stále svěžího životního elánu.
      Josef Pešek

226

VZPOMÍNKY

Slovácký den ve Strážnici 15. srpna 1926 [obsah]

Letos, kdy si ve Strážnici připomínáme 25. výročí folkloristických přehlídek, chtěla bych se zmínit o jedné národopisné slavnosti konané ve Stráżnici před půl stoletím, o tzv. Slováckém dnu. Příležitostí k této slavnosti bylo otevření hospodářské školy ve Strážnici 15. srpna 1926. O této události rád vypráví tvrdonský rodák Jan Konečný, žijící ve Veselí nad Moravou. Vypravěč mluví hovorovou češtinou a nikdo by na něm nepoznal, že je rodákem z Podluží. Dostane-li se však při vyprávění do tematického okruhu událostí z Podluží nebo do doby, kterou prožil na Podluží (od r. 1921 pracoval ve Veselí nad Mor.), přechází, i když ne důsledně, do dialektu, kterým se mluví na Břeclavsku. "Začalo to dopisem," vzpomíná Jan Konečný a poněvadž je podle mého mínění tento dopis zajímavý, dovoluji si ho se svolením majitele publikovat celý:[/]
      Strážnice, dne 7. srpna 1926.
      Vážený pane!
      Dovolujeme si Vás uctivě pozvati na slavnost otvírání zemské odborné hospodářské školy ve Strážnici dne 15. srpna t. r. Kromě officielního otvírání školy, pořádá "Sdružení přátel lidového umění a rázu Slováků" odpoledne toho dne dožatou spojenou s hudebními a zpěvními zápasy atd., jak se dočtete v zaslaném plakátu.
      Žádáme Vás tudíž, abyste laskavě přispěl k této slavnosti, neboť nám bylo řečeno Mistrem Antošem Frolkou, že byste mohl svým vlivem zajistit účast slováckých šohajů a děvčic z Břeclavska.
      Jelikož slavnost bude projevem rázu našeho Slovácka po stránce krojové, zpěvní i taneční, jest nejvýš nutno, aby i Břeclavsko bylo náležitě zastoupeno.
      Doufáme tudíž, že vzhledem k uvedenému splníte naši i žádost Mistra [/] Frolky, který Vám vzkazuje srdečné pozdravení a přeje si, abyste k nám do Strážnice zavítal s celou společností.
      Těšíme se již na Vás a znamenáme se v úctě nejhlubší.
     Za: Zábavní výbor
PhC Franta DUDÍK, jednatel

     Za: Kuratorium
Zemské odborné hospodářské
školy ve Strážnici
J. NEČAS

     Za: Ředitelství
Zemské zimní hospodářské
školy ve Strážnici
J. NEČAS

      "Přání a žádosti Mistra Antoše Frolky a Strážničanů jsem rád vyhověl," vypráví Jan Konečný, "neboť jako rodák z Tvrdonic jsem věděl, na koho se obrátit a jako člen výboru "Sdružení přátel lidového umění a rázu Slováků" jsem to považoval za svoju povinnost. A tak sem do Strážnice na slavnost přivédl Lanž

227

hočany se stárkem J. Kostkou, Kostičany se stárkem Janem Trčkú a Tvrdončany sem védl já a Robert Poláček. Kromě Strážnicka a Podluží bylo zastoupeno Kyjovsko, Hodonsko, Uherskobrodsko, Uherskohradištsko. Dojeli Slováci vedení poslancem doktorem Pavlem Blahou v počtu velice hojném. Z Bratislavy na sto, z Myjavy ale šedesát a i z jiných míst přijelo jich hodně.
      Dopoledne byla ředitelem Alojzem Fialou zahájena výstava Franty Uprky a Antoše Frolky. Výstava byla velice pěkná a všem se líbila. Potom po zahájení výstavy byla slavnostně otevřena odborná hospodářská škola starostou Píštělkou. Po jeho proslovu mluvil doktor Blaho za Slováky a ve své řeči na konec pravil: "Jsme tu všecí, z Moravy i ze Slovenska, celý národ, a to je dobre." Následovaly projevy dalších řečníků a hostů. Na konec odevzdal starosta Píštělka klíče před žúdrem nové školy řediteli Nečasovi.
      Odpoledne jako předvoj slavností jela strážnická a petrovská selská jízda. Po druhé hodině vyšel průvod od Skalické brány. Védl ho Majstr Antoš Frolka v tasovském kroji a vesele vykračoval jak svobodný, ba i sem tam si aj zavýskl a jak by né, když za ním hned vyhrávala proslavená muzika Samka Dudíka, kerá védla svoje Myjavjany ve starobylém myjavském kroji. Za nima Strážničané se svojú výbornú kapelú. Petrovjané, Tasovjané, Veličané, chlapci a [/] děvčice z Hrubé Vrbky s Miškéríkovú muzikú z Velké a za nima doktor Pavel Blaho, bohatýr Franta Uprka, patriarchální Alojs Fiala, malíř Joža Koudelka a jiní a jiní. Dál Znorovjané, Lanžhočané, Kostičané, Tvrdončané, gajdoši od Kyjova a ze Skalice. Starý Zemek z Vlčnova v čele Vlčnovjanú. A celý ten nádherný průvod i s alegorickými vozy směřoval k nové budově hospodářské školy, kde se v zahradě konal Slovácký den. Na pořadu byly slovácké tance, dožatá, svatba a jiné zvyky.
      A potom to začalo. Když Strážničané předváděli dožínky, došel náhle leják s búřkú a tak se to trochu pokazilo. Po déšti tancovali Veličané a Myjavjané svoje starodávné tance a na celém prostranství vyhrávalo několik kapel. Muziky hrály a chlapci verbovali a zpívali jeden lepší než druhý. Tvrdonští chlapci Jan Konečný a Robert Poláček, chlapci ze Strážnice, Leoš Zeman z Velké a Martin Holý z Hrubé Vrbky se nejvíc líbili jak ve zpěvu, tak aj ve verbuňku. Všady kolem veselo, tam velická sedlácká, tu čardáš a verbuňk a doktor Pavel Blaho pred gajdošem podupává a prozpěvuje: "Už zme Zuzku vydali..." a Antoš Frolka s veržinkú i s Frantú Uprkú si pokuřujú a přitom cifrujú. Paní Maruška Frolková, která stála s nima, sa jen usmívala, když sem sa u nich zastavil. Franta Uprka vezne do ruky můj červený dvacítkový šátek, kerý sem měl uvázaný na krku a povídá Frolkovi: [/] "Podívaj sa, Antošu, to je barva, to je krév - jak krév". A Frolka k temu dodává: "Slovácká krév." Po chvíli sme sa odebrali do Slovácké búdy, kde měli dobré víno a bylo tam moc veselo. Děvčata v krojích z hospodyňské školy roznášaly koláčky, trdélníky a všeljaké dobroty, keré samy nachystaly a tak bylo všeckého dost a měli sme sa dobře.
      Večer sa to rozběhlo po strážnických hospodách, z dědin sa většinú držali pohromadě a chasa verbovala a tancovala až do rána. "Ej, ráno, ráno, kde si sa vzauo, kde si sa ráničko nabrauo."
      Slavnost ve Strážnici sa tenkrát vydařila a budeme všecí, co sme tam byli, rádi na pohostinnú staroslavnú Strážnicu v dobrém vzpomínat".
      Cecílie Havlíková


"Novákův rok 1970" [obsah]

S myšlenkou připomenout život a dílo národního umělce Vítězslava Nováka (nar. 5. prosince 1870 v Kamenici nad Lipou) přišlo několik členů školské a kulturní komise v Novákově rodišti. Uvážíme-li, že Novákovo hudební i literární dílo je nezaslouženě opomíjeno, že jeho kořeny jsou v rodném kraji, ale i na Moravském Slovácku a že skladatel hledal inspiraci i na Slovensku, že čerpal z lidové tvorby, přesáhla záhy

228

projektovaná vzpomínka svůj "pietní" ráz a začal se připravovat "Novákův rok 1970", jako soubor kulturních pořadů, kterými především jeho rodné město se přihlásilo ke skladateli.
      Nežil tu pravda dlouho. Rodiče se záhy (1872) odstěhovali do nedalekých Počátek, Vítězslav Novák pak studoval v Jindřichově Hradci a v Praze. Do svého rodiště se jen příležitostně vracel: r. 1930 mu byla na rodném domě, za jeho přítomnosti, odhalena památní deska dílo sochaře J. V. Duška; v roce 1940 byl jmenován čestným občanem Kamenice nad Lipou, v roce 1945 byla jeho jménem přejmenována újezdní mě.šťanská škola. Do Kamenice nad Lipou se dostal naposled v roce 1948, kdy město oslavovalo 700 let svého trvání.
      Vztahy představitelů města byly ovšem k Vítězslavu Novákovi dosti pestré: je vidět z dochované korespondence snaha získat novákovské památky pro připravované muzeum (1940), získat korsepondenci i další "trojrozměrné" předměty. "Novákův rok" začal v skladatelově rodišti 23. ledna 1970 slavnostním koncertem z díla: interprety byli profesoři a žáci pražské konservatoře, tedy ústavu, na němž Vítězslav Novák působil j[e]ako hudební pedagog. V průběhu r. 1970 bylo mnoho hude[v]bních "akcí", věnovaných Vítězslavu Novákovi. Jejich centrem byla opět Kamenice nad Lipou: odhalení [/] busty V. Nováka v průčelí školy (dílo akad. sochaře Karla Otáhala), sjezd rodáků města, otevření pamětní síně Vítězslava Nováka v městském muzeu, vydání publikace se dvěma příspěvky: "Vítězslav Novák a Kamenice nad Lipou" a s článkem brněnského univ. prof. dr. Boh. Štědroně "Novák, opět Novák". Publikace má i velkou výtvarnou hodnotu, zdobí ji dřevořezy akad. malíře Jiřího Mádla. Závěr Novákova roku bude opět dílem pražské konzervatoře. Za zmínku snad stojí i to, že do Kamenice nad Lipou se dostalo vybavení Novákovy pražské pracovny s rozsáhlou knihovnou a s řadou umělecky velmi cenných děl (obra[/]zů, plastik, nábytku aj.). Je to dar umělcova syna, akad. malíře Jaroslava Nováka městu, kde se Vítězslav Novák narodil. Kamenice nad Lipou byla na podzim (25.-26. září 1970) také místem setkání hudebních kritiků a teoretiků, při příležitostí sympózia o díle Vítězslava Nováka. Programem byly tři okruhy témat; z ,nich byla důležitá i aktuální otázka vztahu Vítězslava Nováka k lidové hudební tvorbě.
      Novákův rok 1970 měl být podnětem k hlubšímu zájmu o život a dílo Vítězslava Nováka, měl upozornit na hodnoty živé v celé tvorbě.
      Josef Bílek[/]

NEKROLOGY

Zemřel Ladislav Lábek [obsah]

Český národopis postihla krutá ztráta. Dne 26. V. 1970 zemřel v Plzni ve věku 88 let dlouholetý ředitel a zakladatel plzeňského Národopisného muzea Ladislav Lábek.
      Do posledních chvil svého života neztratil zájem o obor, kterému se věnoval s velikou láskou. Od počátku své odborné činnosti se soustředil na kulturní historii, národopis a muzeologii, regionálně pak na [/] Plzeňsko a západní Čechy. Nebylo to nikterak lehké. Na počátku tohoto století ještě dozníval úspěch Národopisné výstavy českoslovanské, ale doba se začínala macešsky chovat k památkám minulosti, národním a lidovým tradicím. Mladý Lábek se zapojil do činností plzeňské Společností pro národopis a ochranu památek, jejímž cílem bylo mimo jiné i vybudování kulturněhistorického muzea. Bohatá historie Plzně, ale i prudký rozmach města, to byly

229

důvody vzniku společnosti a později muzea. Jeho vedení se ujal Ladislav Lábek krátce po převratu v roce 1919. Měl k tomu zvláštní předpoklady a schopnosti - vytrvalost, píli a soustavnost, bohaté životní zkušenosti a široké znalosti, které si osvojil bez předběžného vysokoškolského vzdělání. Lábkovi nešlo o vytvoření jakéhokoli muzea; měl pevný cíl a plán - vybudovat vědecký ústav s dokonalou dokumentací, v níž by se mohl každý zájemce snadno orientovat, v níž by nalezl jak důkladné popisy jednotlivých sbírkových předmětů, tak bibliografii a tematicky seřazené zprávy nejrůznějšího druhu, především o Plzni samotné, Plzeňsku a západních Čechách. Sám začal inventovat a psát lístkový katalog a v této práci pokračoval do pozdních let svého života.
      Když v roce 1932 došlo k nové instalaci muzejních sbírek, projevovala se v nich základní Lábkova idea - snaha po komplexním obrazu kulturních dějin Plzně a jejího širokého kulturního zázemí. Každý návštěvník muzea měl k dispozici bohatý studijní materiál i osobní pomoc Ladislava Lábka.
      V té době měl L. Lábek již za sebou rozsáhlou publikační činnost. V roce 1927 napsal "Nástin praktické museologie pro krajinská musea vlastivědná", jenž vyšel jako první svazek Národopisné knihovny tehdejší Národopisné společnosti českoslo[/]vanské. Potom následuje dlouhá řada titulů knih, článků, zpráv a referátů; a v každé i nejdrobnější zprávě najde čtenář vždy nějaký důležitý poznatek. Jaké odborné vyspělostí L. Lábek dosáhl, o tom svědčí skutečnost, že se stal jedním z autorů reprezentační publikace "Umění lidu československého" (Praha 1928, vedle A. Matějčka a Z. Wirtha. Ve všech jeho publikacích se ozývá jeden příznačný tón - vidět za věcmi jejich život, jejich funkci a společenské zařazení.
      Jestliže se často pokládal L. Lábek za národopisného muzeologa, ba především za něho, pak je to pravda jen částečná. Muzeum bylo Lábkovi pevným hradem, základnou badatelské práce, ale nikdy se ve svém odborném díle nespokojoval s pouhým muzeálním pojetím. Pamatuji se, jak často se mně svěřoval se svojí láskou k předmětům nejvšednějším, jak vyprávěl, co všechno se za nimi skrývá, a v některých případech [/] svým. výkladem dovedl i oživit jejich konkrétní prostředí. Bylo máto těch, kteří měli tak vzácný dar ducha, tak jasnou představivost a takové zanícení pro odbornou národopisnou práci. A k těmto všem vlastnostem odborným družil se jeho čistý charakter a láska k druhým, u nichž cítil podobný zápal.
      Veliké je životní dílo Lábkovo v oblasti národopisu, v oblasti kulturních dějin. Vyznačuje je jak nezměrná znalost, tak vlastenectví Lábkovo. Protože vždycky věděl, proč a pro koho pracuje.
      Ten, kdo chce a bude chtít poznat západní Čechy a jeho metropoli, střetne se vždy se jménem zemřelého a jeho kroky budu směřovat k památníku Ladislava Lábka k národopisnému oddělení Západočeského muzea, stánku vědy a poznání, trvale spjatému s dílem velkého Plzeňana.
      Jaroslav Kramařík

230

Fanoš Mikulecký (1912-1970) [obsah]

Zemřel Fanoš Mikulecký (nar. 28. VII. 1912 - zemř. 23. III. 1970), vlastním jménem František Hřebačka, "lidový skladatel dnešní doby", jak ho v roce 1968 v časopise Český lid charakterizovala Věra Thořová-Stiborová. Je autorem více než stovky písní, z nichž mnohé (např. Vínečka bílé, v širém poli studáne[n]čka kamenná, Mikulecká dědina, Mikulecké pole a další) se staly součástí zpěvního repertoáru lidu a spontánně se rozšířily.
      Je pravda, že masová obliba artefaktu nemusí současně svědčit o jeho umělecké hodnotě, ovšem ve prospěch písní Fanoše Mikuleckého se vyslovilo několik odborníků a sběratelů, kteří je posuzovali v souvislosti s hodnotami tradičního lidového písňového umění.[/]

      "Poznal jsem Hřebačku jako vyjímečně nadaného lidového básníka a skladatele, který se ovšem touto činností jako pravý lidový tvůrce nikdy nechlubil a skoro nerad o tom mluvil, když jsem na to zaváděl řeč. Shledal jsem, že některé lidové písně, které nám zpíval Hřebačkův soubor (v rozhlase, pozn. autora), neznal jsem odjinud a přece tak dokonale vystihovaly ducha a celý [/] výrazový svět podlužácké písně. Potvrdil mně to též jiný znalec lidové písně, starý sběratel a skutečný odborník Joža Černík, jemuž jsem přehrával tyto písně ze zvukových záznamů. J. Černík byl uchvácen jejich stylovostí, věrným zpodobením slovesné předlohy a silným výrazovým kouzlem těchto písní, které také dosud neznal, ačkoliv sám měl v té době už sesbíráno přes 1000 písní ze [/] Slovácka. Hřebačka má zvláštní místo mezi tvůrci lidových písní tím, že v jeho schopnostech se spojuje tvůrčí dar slovesný s velkým nadáním hudebním, které mu umožňuje tvořit nové texty zároveň s novým nápěvem...", napsal dr. Karel Vetterle v dopise ZV ROH záv. Tatra v Hodoníně.
      Fanoš Mikulecký autorovi tohoto článku dne 26. 9. 1967 sám napsal:

231

"Hudební skladatel Osvald Chlubna upravil moji píseň Mikulecká dědina malovaná pro orchestr, tutéž píseň upravil pro sbor PSMU jeho dirigent Oldř. Halma, šest mých písní nahrály gramofonové závody na desky (bez mého vědomí!), sovětský Alexandrovovův soubor zpíval moji píseň v širém poli studánečka, moje písně vysílá Čs. rozhlas, slyšel jsem také náhodně moji píseň Mikulecké pole z jugoslávského rozhlasu - a tam všude přece museli o estetických hodnotách těchto písní rozhodovat ne-li umělci, tedy schopní; nadaní pracovníci".
      Publikovaná byla prozatím jediná zásadnější studie o Mikuleckém, avšak také v této práci je jeho písňová tvorba hodnocena příznivě. V práci nazvané "Lidový skladatel dnešní doby", jehož autorkou je Věra Thořová-Stiborová, se mimo jiné říká: "...písně F. Mikuleckého vyrůstají z lidu a odpovídají lidovému cítění. Navazují na písňový podklad jeho rodného kraje, ale nenapodobují otrocky tradiční útvary. Vyjadřují city našeho venkovského lidu v dnešní době, a to uměleckými prostředky, které jsou jeho vkusu a srdci nejbližší ... nemůžeme ho přirozeně srovnávat se skladateli lidových písní z 18. století, kteří žili v odlišných životních a sociálních podmínkách. Fanoš Mikulecký jako člověk nové doby a živého intelektu dospěl sebevzděláním a četbou k daleko vyšší duševní úrovni. Avšak [/] stejně jako staří lidoví skladatelé opírá se o pevné kořeny lidové tradice svého kraje ... Fanoš Mikulecký je typem lidového skladatele dnešní doby. Naskytuje se nám zde příležitost přiblížit se k poznání geneze písní tradičních, o jejichž autorech a jejich skladatelském postupu existují pouze hypotézy nebo více méně romantické představy ... Běží o umělecky nadaného jedince, vyrůstajícího v umělecky živném prostředí a v rodině, ve které jsou četně zastoupeny různé umělecké talenty. Tvoří své písně z vnitřní nutnosti a pro potěšení, které zdařilá píseň působí jemu a jeho lidu."
      Sám Fanoš Mikulecký se ovšem z vrozené skromností - uvažme například, jak dlouho skrýval svoje autorství - nikdy necítil být vyjímečnou osobností, hudebním skladatelem. Říkal: "Myslím, že mně život dopřál být pokračovatelem starých lidových hudebníků a zpěváků." Jeho touhou bylo, aby jej vesničtí lidé považovali stále za svého, protože pro ně skládal své písně a jejich ocenění mu bylo projevem nejvyššího uznání. Z již zmíněného soukromého dopisu je i následující vyznání F. Mikuleckého: "Já si především vážím ocenění svých písní těmi prostými, povětšinou mně neznámými lidmi, Pro ně byly moje písně tvořeny a tvořil je jeden z nich, sám prostý venkovan. Že kritika lidu byla pro mne příznivá, dosvědčuje ta skutečnost, že moje písně zpívá, [/] že si je oblíbil, našel v nich sám sebe, svou radost, stesk i potěšení."
      Přesto však je třeba Fanoše Mikuleckého hodnotit jako uměleckou osobnost a proces jeho tvorby chápat jako akt nejvyššího vědomého duševního soustředění, které je vlastní všem skutečným profesionálním tvůrcům.
      Zajisté nikoliv celé dílo Fanoše Mikuleckého má stejnou hodnotu. Například jeho literární, zejména beletristické práce by z části sotva obstály před náročnou literární kritikou. Podobně lze soudit též o Mikuleckého hudebně dramatické tvorbě, o hrách s písněmi (např. Cesta zarubaná a Prechovský buřič), ne zcela správně nazývanými zpěvohrami. Měly sice u publika velký ohlas - Cesta zarubaná dosáhla dvou set repríz a byla uvedena v mnoha obcích Slovácka, ale i v Brně, Kroměříži a ve Znojmě - ovšem díky oblíbeným Mikuleckého písním, které v nich zaznívaly. Fanoš Mikulecký je též autorem publicistických statí, rozhlasových pásem apod., rozsáhlá byla jeho činnost organizátorská při zakládání slováckých krúžků všechen svůj volný čas dále věnoval práci osvětové a s jeho jménem je spjato i vydávání časopisu Malovaný kraj. Fanoš Mikulecký patřil též k národopiscům amatérům, kteří s nezměrným nadšením vytvářeli "duchovní klima," z něhož vyrostlo dnešní pojetí etnografických a folklorních tradic, budované již na profesionální bázi.

232

Život Fanoše Mikuleckého byl pohnutý, poznamenaný n[a]epřízní osudu, což podstatně ovlivnilo jeho písňovou tvorbu. "Všechny zvraty života jsem vyzpíval ve svých písničkách" - hájit Fanoš Mikulecký tesknotu svých písní. Bolestná melancholie Fanoše Mikuleckého nikdy neopustila, zůstala mu až do konce života. Avšak patrně právě proto mají písně Fanoše Mikuleckého moc vyvolávat katharsi a skrze pohnutí a slzy očišťovat naše city. A to je vlastně poslání radostné ...
      Fanoši Mikuleckému - Hřebačkovi za jeho dílo už nikdo nestiskne ruku; ale stejně se dá cosi udělat: vydat sbírku jeho písní, napsat o něm monografii, vydat gramodesku s Mikuleckého písněmi a trvale je zařazovat do, vysílání rozhlasu.
      Jindřich Uher

Jaroslav Čech (1932-1970) [obsah]

Odešel dne 6. března 1970 uprostřed činorodé práce. Zůstaly po něm ještě rozechvělé struny cimbálu.
      Jaroslav Čech byt znám širokému okruhu milovníků lidové hudby na Slovácku především jako vynikající [/] cimbalista. Dosahoval vysoké reprodukční a technické úrovně a patřil k muzikantům s velmi vytříbeným smyslem a citem pro lidovou hudbu. Tuto náklonnost a bohaté praktické zkušenosti podpořil studiem etnografie a hudební vědy na filosofické fakultě v Brně. V diplomové práci se zabýval problematikou lidového tance na Slovácku (Pod šable). Po absolvování fakulty nějakou dobu vedl hudební složku souboru Hradišťan a později působil jako pedagog v lidové škole umění v Uh. Hradišti.
      Již při studiích v Brně se snažil Jaroslav Čech uplatnit vlastní hudební nápady psaním celých partitur pro muziky, s pokusy smělých úprav písní a tanců. Byly to často úpravy vym[i]ykající se dosavadním tradičním zvyklostem, bylo v nich možno vyčíst jeho mimořádné hudební sklony, kdy se nespokojoval s pouhým jednoduchým harmonickým doprovodem stavěným na základních stupních. Jsou známy také jeho pokusy o tvorbu lidových písní z padesátých let (Hore, chlapci, hore sklénky). Čechovo muzikantské rutinérství se plně projevilo ve vysoké reprodukční úrovni muziky Hradišťan a pak d práci s mladou generací Hradišťánka a s muzikou LŠU. Byl velkým pomocníkem a rádcem hudebním kolektivům souborů při seminářích, školeních a v poradních sborech. Škoda, že mu nebylo dopřáno více času k naplnění všech nadějných schopností. Jeho odchod [/] znamená citelnou ztrátu, neboť zanechal za sebou mnohem víc než pouhých 38 let svého života.
      Josef Pešek

Alfred Karasek-Langer (1902-1970) [obsah]

Devátého května 1970 zemřel po delší nemoci zcela neočekávaně známý rakouský badatel v oboru evropské i mimoevropské betlémářské tvorby, ing. Alfred Karasek-Langer. O dva roky později, 22. ledna 1972 by se byl dožil sedmdesáti let. Jeho celoživotní výzkumná i sběratelská činnost je dnes již všeobecně uznávána jako základní a usměrňující též z hlediska teoretického.
      Po druhé světové válce byla značná část archivního materiálu spolu s některými hmotnými doklady vývoje betlémářské tvorby zničena. O to více je třeba ocenit, že se Alfred Karasek nikterak nedal katastrofálními válečnými následky odstrašit a znovu se s elánem pustil do práce. Důležitou roli zde bezesporu sehrály též jeho bohaté zkušenosti badatele o německých jazykových ostrovech spolu se znalostmi folkloristickými.
      Výsledky své práce shromáždil na půdě bischofswiessenského "Forschungstelle Karasek für ostdeutsche Volkskunde". Prvním úkolem bylo

233

shromáždit veškeré hmotné i archivní prameny o východoněmeckém betlémářství, ale výzkum záhy překročil původní hranice výzkumného plánu. Karaskovi se podařilo objevit řadu dosud neznámých pramenů a vybudovat tak předpoklady k dalšímu rozvoji nejen středoevropského, ale celoevropského a později též zámořského betlémářského výzkumu. Domníváme se, že není nikterak nadsazeným naše tvrzení, že je to právě on, který se stal obroditelem seriozního odborného zájmu o jesličky v nejušlechtilejším slova smyslu.
      Rudolf Hertinger, dlouholetý vydavatel měsíčníku "Der bayerische Krippenfreund" po zásluze Karaskovi vyhradil čestné místo v třicetistránkovém seznamu významných badatelů o vývoji betlémářské tvorby, uveřejněném v "Handbuch für Krippenfreunde", v roce 1967. Presentuje jej zde jako průkopníka na poli výzkumu východoněmeckých a východoevropských betlémů a úspěšného výzkumníka na poli dosud neprobádaných evropských etnických vztahů v souvislostí s problematikou betlémářství.
      Na obzvláště cenný vědecký i ryze materiálový přínos Karaskových studií umělecko-historických několikráte poukázal též prof. Rudolf Berliner a prof. Perlick ocenil Karaskovy zásluhy šestadvacetistránkovou bibliografií prací badatelů z oboru betlémářské tvorby a neopomenul ani jeho zásluhy jako vedoucího [/] "Forschungstelle für ostdeutsche Volkskunde" v Bischofswiesenu.
      Je smutné, že ing. Alfred KarasekLanger opustil svou práci právě v době, kdy začaly být plně oceňovány plody jeho pilného celoživotního snažení. Opustil též řadu smělých plánů a nám nezbývá než pevně [/] věřit, že jeho obětaví dlouholetí spolupracovníci v čele s PhDr. Ludwigem Mareschem z Universitní knihovny v Salzburgu budou pokračovat v započatém díle. To bude také nejvhodnějším uctěním Karaskovy památky.
      Miloš Oldřich Růžička[/]

KNIHY

Okolo písňové sbírky z roku 1819 [obsah]

O obsahu písňové sbírky uchované v archivu Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde) ve Vídni, kterou tato instituce před 150 lety podnítila a s vládní podporou ve v[š]ech zemích rakouského mocnářství též realizovala, byli jsme dosud informováni jen kuse a nahodile. Teprve nedávno vydaná publikace Walter DEUTSCH - Gerlinde HOFER, Die Volksmusiksammlung der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien (Sonnleithner-Sammlung),1) umožňuje blíže se seznámit s rozsahem a složením příspěvků, které zapsali nebo shromáždili sběratelé2) z Tyrol, Horních a Dolních Rakous, ze Štýrska, z Ilyrie (Korutany, Kraňsko), Dalmacie, Moravy, a ze Slezska3). [/] Jakkoli iniciátoři sbírky měli na mysli především lidové písně a tance (vedle starých kostelních písní), sběratelé dodávali skladby nejrůznějšího druhu, podle toho, jak si vyložili směrnice, které dostali. Požadavek, aby se sbíraly "světské lidové zpěvy" (profane Volksgesänge)4), většina sběratelů chápala ve smyslu světských písní vůbec, pokud je lid zpíval nebo si je oblíbil. Také vymezení, "bloss für die Singstimme gesetzt" sběratelé nevztahovali pouze na jednohlas, ale též na duetta, terzetta, i na sborové úpravy. Volně si vyložili též, pokyn u kostelních písní, které se uchovaly, "seit vielen Jahren". Třeba na kůru v archivu. A z poznámky u lidových tanců, aby

234

zaznamenávali jmenovitě takové, které se předváděly při zvláštních příležitostech, o svatbách a na pohřebních slavnostech (!), usoudili ve spojení s kostelními písněmi, že Společnost má zájem též o pohřební zpěvy. Tak se ve vydaném soupisu objevují vede sebe záznamy a skladby nejrůznější povahy, umělé i lidové a zlidovělé, světské i duchovní, starší i novější, podle toho, jak je měli sběratelé právě po ruce (např. partesy lidových muzikantů, chrámové skladby, různé příležitostné kompozice), nebo jak je na místě zapsali. Je to velmi pestrá škála hudebních projevů, ve které mají mírnou převahu výtvory lidové a zlidovělé, a o něco menší část tvoří skladby umělé, svého času - patrně též oblíbené. Především různé písně společenské, stavovské, vlastenecké, rozmanité kuplety a operní výstupy, vedle početné vrstvy mešních vložek, písní vánočních, velikonočních, poutních a zvláště pohřebních.
      Z úvah, které vyšly v rakouském tisku k 150. výročí této sbírky, si zaslouží povšimnutí stať Leopolda SCHMIDTA5), o "prehistorii" rakouské akce. Schmidt vidí její předchůdce v dotazníkových akcích francouzské Académie celtique z r. 1808 a v Inquiesta Napoleonica v Itálii 1811, které zahrnovaly též informace o lidové písni.6) Na rakouské straně se staly tyto dotazníky vzorem sběratelské a statistické akci arcivévody Jana ve Štýrsku, rozvinuté se [/] značným úspěchem r. 1811.7) Téhož roku začal se však v rakouských zemích projevovat i tlak romantických tendencí, zaměřených na samostatný sběr tradičních lidových projevů, prováděný vzdělanými a odborně připravenými pracovníky. Josef Georg MEINERT zahajuje svou sbírku německých lidových písní na moravském Kravařsku, které pak vydal v roce 1817 pod názvem Fylgie.8) Tehdy už v okolí Vídně a na jih od Vídeňského lesa pilně sbírala dvojice Fr. ZISKA a J. M. SCHOTTKY, aby v březnu 1819 v Pešti vydala své Österreichische Volkslieder mit ihren Singwaisen jako první sbírku rakouských lidových písní s nápěvy.9) Ani rakouští Slované nezaháleli.10)
      Z tohoto ovzduší vyrůstala sběratelská akce vídeňské Společnosti. Za jejího původce považují rakouští badatelé Josefa Sonnleithnera, zakladatele a prvního tajemníka Společností přátel hudby ve Vídni.11) J. Sonnleithner (1766-1835), nadšený hudební diletant a nadaný literát, povoláním právník, vynikal jako obratný organizátor již jako tajemník dvorního divadla a od r. 1814 jako tajemník Společnosti. Zajímal se o řeči, literaturu a lidové tradice. Vydal nářeční slovník rakouských frází a jazykových obratů, jeho knihovna obsahovala téměř úplný soubor ranné národopisné literatury, jmenovitě pohádkoslovné (podle aukčního seznamu), jenom ku podivu žádná německá písňová sbírka [/] zde nebyla.12) A přece není myslitelné, říká Schmidt, aby sbírku pro Společnost přátel hudby podnítil někdo jiný nežli Sonnleithner, jemuž bezpochyby neušla ani akce arcivévody Jana ve Štýrsku.13)
      Není ovšem jasné, co jej přimělo k tomu, aby na půdě Společnosti realizovat tak široký sběratelský podnik v době, kdy politická situace v Rakousku nebyla pro národopisnou práci již tak příznivá jako dříve. Růst národního uvědomění, živený i separátními folkloristickými akcemi, vyvolával v národnostně smíšeném státě znepokojení. Již v roce 1816 Jakob Grimm nevěřil, že by zde mohly vyjít jeho pohádky a ZiskaSchottky vydali své písně raději v Pešti. Jestliže Sonnleithnerův plán získal vládní podporu, domnívá se J. Markl, že měl nepochybně skrytý politický účel: "Případné vedlejší výsledky (sběru) stály za podporu, (aby byla) prokázána spolupráce jednotlivých zemí na jednotném celorakouském úkolu a navíc získán . . . sociologický průzkum veřejného mínění v monarchii, jejíž stabilitou otřásly snahy po národnostním zrovnoprávnění a sociálních reformách".14) To by však předpokládalo mnohem důkladnější přípravu celé akce a ne uspěchanost, která se jevila i vtom, že někteří sběratelé byli vyzváni, aby své příspěvky poslali dokonce do čtrnácti dnů.15) Neznáme důvody tohoto spěchu, ani nevíme co zamýšlel Sonnleithner nebo

235

Společnost se sbírkou dále podniknout.
      Skutečnost byla taková, že v půli roku 1819, po atentátu na německého spisovatele a carského emisera Ant. Kotzebue, rakouská cenzura zostřila svůj postup proti národním a liberálním hnutím. Sbírkový materiál zůstal v zásuvkách Společnosti neroztříděn a nepovšimnut. Ani Sonnleithner o něj neprojevoval zájem. Brzy se na celou sbírku zapomnělo. Rakouská veřejnost se o ní dověděla až po sto letech.16)
      Větší štěstí měly fondy, které se do Vídně nedostaly. Výběr světských lidových písní z Čech byl vydán již v roce 1825, a to podle tzv. Kolovratského rukopisu.17) v literatuře je tato edice uváděna jako sbírka Rittesberkova. Na záznamy z Moravy a ze Slezska a na celou sběratelskou akci vídeňské Společnosti upozornil již 40 let před Zoderem, FR. BARTOŠ v předmluvě ke sbírce Národní písně moravské (1889). Výklad o vzniku rakouské akce opakoval Bartoš ve zprávě v Annales Museum Francisceum (1895, vyd. 1896), kde ji doplnil i podrobnějším popisem moravského a slezského materiálu. Současně s ním publikoval Č. ZÍBRT ve svém Bibliografickém přehledu 1895 také obsah tzv. Kolovratské sbírky. Brzy po té zařadil Fr. Bartoš do nové sbírky, vydané 1901 společně s L. Janáčkem, již 219 písní ze sběru v roce 1819, zatím co v Rakousku došlo k publikování ně[/]meckých ukázek až v roce 1929 a později.18)
      Soupis vídeňských fondů, vydaný W. Deutschem a G. Hoferovou, je uspořádán podle archivních signatur, označujících jednotlivé kraje19) nebo skupiny víceméně obsahově příbuzné. Pod stejnou signaturou jsou pouze "cizí" písně (str. 129) a na jiném místě písně bez udání lokalit (str. 184). Chronologie signatur je porušena u oddílu duchovních písní (str. 131 ad.), přeskupených patrně v zájmu těsnější obsahové návaznosti. Až během tisku byly autorům zpřístupněny příspěvky ze Slezska a z Moravy, vedle početné skupiny nástrojových tanečních melodií a snůšky písní bez bližší provenience. Vydavatelé je zařadili do dodatků, které už nemohli podrobněji zpracovat a ani do rejstříků zahrnout.
      Sbírka čítá na tři a půl tisíce kusů20), včetně asi 300 zápisů z Moravy a ze Slezska, které byly dodány vídeňské Společnosti převážně v jarních měsících (březen, duben) 1819, poslední v září, kromě dodatku z Kraňska z 26. 2. 1823.21) Ukázky některých rukopisů přináší ve faksimilovaných otiscích publikace Deutschova a Hoferové (str. 23-66). Nebudeme se zabývat obsahem sbírky. Dotkli jsme se ho zpočátku, podrobněji o něm pojednává L. Schmidt v úvodu k vydanému soupisu. Spíše si povšimneme některých stránek, na něž Schmidt neupozornil. Napří[/]klad toho, že nejbohatší soubor dodaly Horní Rakousy. Více než 1100 kusů, plnou třetinu z úhrného počtu sebraného materiálu. Mezi nimi je 744 tanečních nápěvů (převážně instrumentálních). Taneční melodie v rakouské sbírce - dohromady něco přes 100 zápisů - patří snad k nejcennějším výsledkům tohoto sběru vůbec. Jsou tu nejen ländlery a štýrské (Steierisch), tance tehdy nejoblíbenější, ale též dajče, tyrolské, různé skočné (Springer), polštářkové (Polstertanz), sedmikročky (Die sieben Springe) reduty a jiné, vedle menuetů, které se tančily více "za starých časů". Škoda, že nebyl k publikaci připojen samostatný rejstřík těchto tanců v zájmu rychlejší orientace.
      Na druhé straně nejhubenější výsledek měl písňový sběr v Ilyrii (Korutany, Kraňsko, Terstská gubernie) přesto, že šlo o kraje přinejmenším stejně bohaté na písně a tance jako byly jiné oblastí tehdejšího mocnářství. Jestliže se odtud sešlo jen 56 záznamů, z toho polovina slovinských, bylo to zaviněno jen nepohotovostí "úředních" sběratelů? Nebo jejich neochotou či nedůvěrou? v každém případě si však zpracování tohoto oddílu zasloužilo více péče, aby alespoň slovinské texty nefigurovaly v jazykově zkomolené podobě a u 12 německých písní abychom znali též jejich incipity jako na jiných místech. Ještě povrchněji je zpracován oddíl Dalmacie, kde vy

236

davatelé upustili od citace incipitů vůbec.
      K některým záznamům připojovali sběratelé poznámky o přednesových manýrách, o nástrojovém obsazení, o tanečních a písňových příležitostech, pokud je nezahrnuli do zvláštních zpráv, hlavně z Dolních Rakous, které otiskl Fr. Schunko (v. pozn. 15). Jak např. při ländlerech zpívali obvykle jen chlapci a od muzikantů se požadoval zvláštní smyk a hra "v poloviční aplikatuře" (str. 110, č. 24). Jak původně místo houslí doprovázely tento tanec jen niněra (Leyer) a dudy (tamt. č. 26), které se udržely v Dolních Rakousích až do začátku 19. století a ovlivnily též zvláštní způsob zpěvného přednesu - "dudeln" na rozdíl od "almen", jodlování (str. 106, č. 2 a str. 107, č. 9). Jak se na týž nápěv zpívaly, podobně jako u nás, různé texty, často jen improvizované. Sběratelé si netroufali všechny vypsat pro jejich "chlupatost." Při svatebních hostinách a jiných slavnostech jak se hrávaly též výňatky ze starých symfonií (tamt. č. 19), atp. Jsou to vesměs cenné připomínky, které otevírají cestu dalšímu výzkumu.
      České folkloristy bude bezpochyby zajímat i několik bohemik z Dolních Rakous. Především svatební písně a tance z moravského pohraničí poblíž Mikulova "Hochzeit Lieder und National Tänze der Slowaken (!) auf der Herrschaft Rabensburg" (Ranšpurk) s melodií pro 2 housle a dudy. [/] Jejich záznamy získal Josef Schrattenbach22) jednak od místních učitelů, jednak od faráře Jos. Bohuňovského a justiciára Jana Damascena Janošky. Podobně jako osm chorvatských tanečních nápěvů z hrabství Orth.23) Od téhož odesílatele pocházejí svatební tance "für alte Personen": 1. Hanakisch a 2. Hungarisch, vedle ländlerů a starých kostelních zpěvů (str. 115). U českých písní vydavatelé neuvádějí textové incipity, stejně jako u některých příspěvků z Hranic, které byly do Vídně poslány z panství Ober-Stockstall, jako např. skladba Jos. Placatky, městského mydláře v Hranicích, převzatá z českých novin vídeňských24), nebo starý vánoční zpěv moravských valachů25) a jiné.
      Mnoho mezer a nepřesností obsahují oddíly Slezsko a Morava v dodatcích vydaného soupisu. Pořadím signatur by náležely mezi Horní Rakousy a Ilyrii místo Dolních Rakous a Štýrska, které jsou bez signatur. I z tohoto adjustování je zřejmá povrchnost původního archivního uspořádání. Přibližně polovina vídeňského materiálu je zastoupena v duplikátech uchovaných v Brně, (dnes ve Státním archivu), vedle více než dvojnásobné zásoby dalších záznamů, které do Vídně nebyly odeslány.
      Podrobnější výzkum těchto oddílů je nemyslitelný bez spojení obou částí, části vídeňské i částí brněnské, poněvadž každá z nich obsahuje něco, co druhá nemá. Při tom se ukáže [/] i nesprávné místopisné řazení některých čísel ve vídeňském konvolutu a jiné nedostatky. Čísla 5. a 6. nepocházejí z hradišťského kraje na Moravě, ale ze Skočova ve Slezsku. Číslo 27 patří pod číslo 38, které v soupise chybí a pod číslo 27 patří rukopis z r. 1804, žertovné písně "od pána a pánu ohne Sorge", který jsem měl ještě v roce 1948 v ruce, podobně jako čísla 24 a 39, písně z Hranic a z Měnína u Sokolnic, v seznamu rovněž chybějící.
      Publikaci doplňují rejstříky; jednak rejstřík písňových textových incipitů uspořádaný mechanicky bez křížových odkazů, které by spojovaly shodná nebo příbuzná znění (např. Griess di - Grüss dich, Wan i - Wenn ich, Der niemals - Wer niemals, atp.), jednak rejstřík topografický a jmenný. Seznam míst podle zaslaných zpráv, připojený na konci knihy, není úplný.
      Připomenuté nedostatky nemohou ohrozit význam vydaného soupisu jako základní informativní příručky, seznamující čtenáře s bohatým a různorodým obsahem dnes již historické sbírky z roku 1819, pokud se uchovala v archivu Společnosti přátel hudby ve Vídni. Nepochybně by si tato sbírka zasloužila pramenného vydání, aspoň na úseku lidové hudby.26) Soupis vídeňského fondu je vydavateli označen jako první část. Bude následovat vydání pramenů? Nikde se o tom nemluví.
      Karel Vetterl

237

Poznámky

1)
      S úvodní statí Leop. Schmidta - Wien 1969, 186 stran.
2)
      Ponejvíce venkovští učitelé, varhaníci a faráři.
3)
      Příspěvky z Čech do Vídně n[i]kdy zaslány nebyly. Z Moravy a ze Slezska jenom některé části.
4)
      cituji podle G. Jarosche, Die frühesten Volksliedsammlungen des Kuhländchens, Jb f Vf 6, Berlin 1938, 197; přetiskl W. Deutsch v čl. Werden und Wirken der österr. Volksliedforschung, ÖMZ 24, Wien 1969, 500 ad.
5)
      L. Schmidt, Zur Entstehungsgeschichte der Volksliedsammlung der Ges. d. Musikfreunde in Wien, JbÖVlw 18, 1969, 1-9.
6)
      "Vous n' oubl erez pas de demander les anciennes poésies, chansons, et leur airs notés en musique" (!). Podobně v italském dotazníku. (Podle L. Schmitta.)
7)
      Srov. Wolfg. Suppan, Steirisches Musiklexikon, Graz 1962, str. 562 ad.
      Drobnější topograficko-statistické výzkumy, které si všímaly též mentality obyvatelstva, jeho zálib a písní, jsou na rakouské půdě doloženy již na samém počátku 19. stol. Viz Wolfg. Suppan, Volksliedaufzeichnungen in der topographisch-statistischen Skizze von Neuberg, Steiermark 1803. Festschrift. 40 Jahre Steirischer Tonkünstlerbund, Graz 1967, 33-41 a Jos. Hormayr, Sammler für Geschichte von Tirol, Bd. II, 1808.[/]
8)
      Alte deutsche Volkslieder in der Mundart des Kuhländchens Bd. I, Wien Hamburg 1817, Nové vyd. uspořádal J. Götz, Brno 1909.
9)
      J. Markl v rec. publikace Fr. Zisky a J. M. Schottkyho (NA 1969, str. 222) uvádí jako první sbírku s nápěvy edici Menertovu. Nápěvy pro Meinerta sice zapisoval Fr. X. Kny (nikoli Key, jak chybně četl již Fr. Bartoš), měly být otištěny v druhém svazku jeho sbírky, ale k tomuto vydání nedošlo a rukopis se ztratil. l
0)
      1810 zakládá J. Primic ve Štýrském Hradci (Graz) Soeietas slovenica, která si vytkla za úkol sbírat i písně, 1811 vyzývá Bart. Kopitar Srby a Charváty ke sběru písní, 1813 se k němu připojuje okružním lstem záhřebský biskup M. Verhovac, 1814 vychází první svazek srbských národních písní Vuka st. Karadžiče, téhož roku vydává Hanka provolání ke sběru českých písní, rok před tím vyšla v Gallašově Muze moravské první sbírečka moravských lidových písní (texty), 1817 přichází s výzvou ke Slovákům Pavel Jos. Šafařík. Srov. K. Dvořák, Čelakovského slovanské národní písně. Doslov. Praha 1946.
11)
      Poprvé na něho upozornil v souvislosti se sbírkou z r. 1819 historiograf D. F. Pohl v monografii Die Gesellschaft d. Musikfreunde des österr. Kaiserstaats. Wien 1871, str. 113. Potom český badatel St. Souček v závěru své studie Jak použito sbírky lidových písní a tanců moravských a slezských, pořízených 1819, [/] NVČ 1910, č. 1, a až po něm Raimund Zoder v čl. Eine österr. Volksliedsamlung aus dem J. 1819, in: Das deutsche Volkslied 1929. Výňatky v ÖMZ 1969, 510-513. Životopisná data J. Sonnleithnera jako autora libreta Betthovenova Fidelia shrnul nejpodrobněji Theodor Frimmel, Beethoven Handbuch II, Leipzig 1926, 219.
12)
      Údaje čerpám z L. schmidta, Zur Entstehungsgeschichte . . . v z pozn. 5.
13)
      Zdá se, že právě podle ní rozšířil S. sběratelské pokyny i na kostelní písně.
14)
      J. Markl, Guberniální sběr písní z r. 1819, ČL 1967, 135.
15)
      Fr. Schunko,. Eine österr. Volksliedsammlung a. d. J. 1819, Jb Ö Vlw 15, 1966.
16)
      Napřed ze článků L. Beina v časop. Das deutsches Volkslied, Bd. 12, 1910, 17 ad; potom v čl. R. Zodera (v. pozn. 11).
17)
      J. Markl, Kolovratská sbírka lidových písní, ČL 1968, 25-36. Původní zápisy byly zničeny.
18)
      L. Schmidt se o této skutečnosti nezmiňuje.
19)
      Toliko u konvolutů z Dolních Rakous a ze Štýrska signatury kupodivu chybí.
20)
      Považujeme-li např. sešit s 50 tanečními melodiemi za 50 jednotek a nikoli za jeden kus.
21)
      V Čechách byly shromažď[d]ovány od po

238

loviny května do začátku prosince 1819, mimo dodatky z r. 1820 (podle J. Markla.)
22)
      V publikovaném soupisu je Schrattenbach uváděn mylně jako název obce. správně viz Fr. Schunko (v pozn. 15).
23)
      Dnes předměstí Vídně (naproti Schwechat), kam pronikla též sporadická charvatská kolonizace.[/]
24)
      "Das ofene Geständnis ... ist aus der Wiener böhmischen Zeitung entlehnt, in Mähren bei Waisskirchen und Meseritsch durchgängig bekannt. Soupis, str. 102, č. 15.
25)
      "Ein uraltes Weynachtslied der mährachen Wallachen, eines Hirtenvolkes, das sich seines naiven Inhalts wegen unter [/] den Städtlern erhalten hat". Tamt, str. 103, č. 22.
26)
      Na české straně je již delší dobu připravena do tisku edice nejstarších písňových záznamů z Čech s podrobnou studií J. Markla. Dokončuje se příprava výběrové edice sbírky 1819 z Moravy a Slezska v redakci pisatele těchto řádků.[/]

Ernst Klusen, Volkslied. Fund und Erfindung, Köln 1969, 242 s. [obsah]

Vymezení společenského dosahu a podstaty jevu označovaného pojmem lidová píseň, lidová poezie, patří v poslední době k otázkám nejvíce diskutovaným. E. Klusen se snaží přispět k objasnění těchto pojmů z hlediska sociologického. Především nahrazuje adjektivum "lidový" termínem "skupinový", "skupinová píseň" (Gruppenlied), který považuje za výstižnější nežli jsou mnohoznačné a historicky proměnlivé pojmy "lid", "lidový". Rozumí tím píseň, kterou zpívá konkrétní společenská skupina (2-50 osob spjatých alespoň jedním společným znakem) a dále šíří v původní nebo v pozměněné [/] podobě. Vytřídění písní podle skupin nemusí být ovšem jednoznačné. Už složení skupin je pohyblivé. Každý jedinec může náležet vícero skupinám - jednou podle věkové hranice, podruhé podle svého zaměstnání nebo podle bydliště, podle třídní, stavovské nebo jiné příslušnosti, skupiny se mohou spojovat ve větší celky na základě mentální zpřízněnosti atd. Ani písně samy se nemusí omezovat na jednu jedinou skupinu, i když každá skupina má "své" písně, kterým dává přednost před jinými.
      Z hlediska sociologického posuzuje Klusen též funkci písně. Pokud [/] píseň slouží skupině k určitému úkonu (pohybovému nebo obřadnímu), ale též k rozptýlení únavy při práci, k šíření informací), k emocionálnímu projevu, k pobavení apod. plní podle Klusena jako "sloužící předmět" primární funkci, která bývá obvykle spjata též s konkrétní zpěvní příležitostí. Ani funkce nemusí být konstantní; táž píseň může proběhnout v různých funkčních situacích. Jakmile však funkci ztratí, pak se na píseň zapomíná, ona mizí, nebo je nahrazována jinou. V primární sféře není písně bez funkce. - Sekundární funkci mají písně jako "triumfující předmět" (termín H.

239

Freyera) v umělém zpracování, určeném spíše k vnímání estetických hodnot. V zaměření na estetický účin vidí Klusen hlavní znak této kategorie na rozdíl od primární sféry, která na estetické kvality takovou váhu neklade.1) Sekundární funkci může nabýt i skupinová píseň, jakmile se stane soběstačnou - v umělé úpravě. Tady už předmět neslouží skupině, ale skupina předmětu.
      Po stránce obsahové (textové) shrnuje Klusen skupinové písně do tří okruhů, odrážejících jejich sepětí se životem. Jsou to jednak písně s obsahem "sebeobrazným" (Selbstdarstellung) jako projevy o sobě (já - my), dále písně sloužící k životnímu zajištění (Lebenssicherung) prací, bojem, informací, obřadními úkony (včetně duchovních písní) a konečně písně o životě (Lebensverklärung), zpívané zpravidla k zpříjemnění práce nebo svátečních chvil člověka. Je to jen schematické rozčlenění, které nevylučuje překrývání jednotlivých okruhů, jak to autor naznačil i graficky (str. 56), nehledě k tomu, že se prolíná s kriteriem funkčním. Balady, milostnou lyriku, žertovné a taneční písně řadí Klusen do okruhu třetího.
      Souborně charakterizuje i základní hudební rysy (melodiku, rytmiku a formální ustrojení) skupinové písně a blíže si všímá pozitivních i negativních vlivů působících na přežívání a pozměňování nápěvů (stejně jako textů), jímž se tato kategorie [/] nejvíce liší od písní a hudby vysokého umění.
      Teprve po tomto povšechném výkladu, který zabírá víc než třetinu knihy, přistupuje Klusen k aplikace svých tézí na jednotlivé historické etapy německé písně a hudby, rozčleněné rámcově podle běžné periodizace, soustavně však přihlíží k vývoji hudební povahy zkoumaných jevů. Sleduje prolínání primární a sekundární písňové sféry, přehledně charakterizuje světské a duchovní písně středověké, co mají společného, nebo čím se liší od písní renesančních a barokních, jak se šíří německá píseň reformační jako píseň skupinová, vztahy mezi městem a vesnicí, potulní hudci a jejich repertoár, výběrové zpěvníky z 18. století, vystoupení Herderovo, ustalování stylu skupinové písně v sepětí s prvky vysokého umění, šíření písní zlidovělých, rozvoj mužského sborového zpěvu (Liedertafel) a sběratelství v 19. stol., jaké poznatky toto sběratelství přineslo, písňová cenzura a propagace písní vlasteneckých, mravoučných a o přírodě, označovaných za lidové, utváření nového nápěvového slohu v 2. pol. 19. století hlavně v písních se sociální tematikou, ale též v písních milostných, vlasteneckých a jiných, toť jen úryvkovitý nástin osnovy, kterou tato část Klusenovy knihy zpracovává.
      V závěrečné kapitole, věnované nejmladšímu období - od přelomu století po současnost, pojednává autor o mládežnickém hnutí Wan[/]dervogel (obdoba trampů), které oživilo mnoho starších písní a nové dalo do oběhu, o reformě školního vyučování hudby (1930) na podkladě zkušeností mládežnického hnutí, jehož repertoár se postupně oprošťoval od robustně sentimentálních písňových typů (Klotzlieder) a přikláněl se k tradičním písním, vytrácejícím se ze svého přirozeného prostředí, o zneužití písně a mládežnických organizací k mocensko politickým cílům za nacistické éry a konečně o situaci po r. 1945, Jak slábne vrstva tradičních písní a šíří se obliba zábavného žánru průmyslově výrobní povahy - zejména u mladší generace, která přitom dále uchovává v primární funkci i písně z okruhu mládežnického hnutí, rozvíjí "Klotzlieder" pod vlivem novodobého džezu, stejně jako protestní song. S proměnou zpěvních příležitostí a způsobu života souvisejí změny ve funkční sféře písňové, doprovázené nezřídka též úpravami písňového obsahu. Píseň v rozhlase nebo na gramofonové desce nevede jen k pasívnímu poslechu, ale též k napodobení. Pomocníkem primárně i sekundárně funkčního zpěvu ve městě i na venkově jsou dnes různé typy pěveckých a hudebních kroužků; člověk sám se však cítí izolován, osamocen, bez nutkání k tomu, aby se podílel na životě skupiny. Podle Klusena je to psychologicky i sociologicky vysvětlitelné. Čím větší je mentální diferenciace společnosti, tím větší bývá zdrženlivost emocio

240

nálního splynutí ve skupinovém zpěvu. I když víme, že nikdy se nepřidávali všichni lidé ke zpívající skupině.
      Klusen polemizuje s Wiorovou tezí o "druhé existenci" folklóru, jakkoli nepopírá novou, nutně jinou situaci v dnešní době nežli byla před padesáti nebo více lety. Může být jistě sporné, co je "skutečná", "pravá" lidová píseň a lidová hudba proti hudbě umělé. Již ve 14. a v 15. stol. hudební teoretikové rozlišovali obě sféry - musica vulgaris a musica artificialis. O srovnání těchto oblastí však Klusenovi nejde - s výjimkou srovnání jejich účinu a funkce v životě. Spíše se snaží postihnout ony projevy, které se staly výrazem smýšlení a cítění konkrétních společenských vrstev, popř. skupin, a jakou úlohu sehrály v jejich životě. Na mnoha místech přichází s podnětnými myšlenkami, zejména po stránce metodické, problematika předmětu je však natolik složitá, že ji bezpochyby nevyřeší ani terminologické úpravy, ani schematické klasifikace. Jen podrobnou historicko srovnávací analýzou můžeme dospět k spolehlivějším závěrům i o specifičnosti písňového a hudebního stylu té či oné společenské skupiny přes promiskuity v jejich složení i v jejich repertoáru. Klusen sám na to naráží při shrnování hudebních znaků jednotlivých etap. Už proto stojí jeho kniha za přečtení.
      Karel Vetterl[/] Poznámky

1)
      I když víme, že už ve starověku se člověk těšil také z krásných hlasů a pěkných písní, pořádal pěvecké závody, v nichž vítězila nejen síla a výška hlasu, ale též lahoda (dulceo) přednesu, technika ozdobování zpěvu, pohotovost v improvizaci atd. Srov. W. Wiora, Zur Fundierung allgemeiner Thesen über das "Volkslied" durch historische Untersuchungen. In: Jb f Vf XIV, 1969, 1-10.

Theo Gantner, Der Festumzug. Ein volkskundlicher Beitrag zum Festwesen des 19. Jahrhunderts in der Schweiz, Basel 1970, 80 stran, 74 kreseb v textu [obsah]

Studie Theo Gantnera o slavnostních průvodech a slavnostech v průběhu 19. století ve Švýcarsku je vlastně průvodcem Švýcarského národopisného muzea, který byl vydán při příležitosti zvláštní výstavy v roce 1970. Autor prostudoval doklady o pořádání slavnostních průvodů v několika švýcarských městech, především údaje z poslední čtvrtiny 18. století a hlavně ze století 19. v úvodním textu stručně charakterizuje průvody jako jednu z forem [/] obyčejů. V mnoha obyčejích se spolu s průvody uplatňují i jiné formy, jako např. závody, hry a tance. Poukazuje na průvody křtěnců, na svatební a pohřební průvody, masopustní průvody, průvody při různých církevních a státních oslavách apod.
      Slavnostní průvody se v průběhu 19. století vyvinuly v mohutné akce, při nichž se uplatňovalo mnoho nákladných rekvizit např. dobových kostýmů a krojů, prapory, alegorické vozy aj. Pořadatelé těchto slavností průvody dokumentovali nákresy, které se potom tiskly jako návody, přílohy k slavnostním programům, popřípadě se jich užívalo jako suvenýrů.
      Kreslíři zachytili řady scén, obrazů a různých detailů z mnoha slavnostních průvodů na jednotlivé archy. Tyto archy se často slepovaly ve velké celky, jež se svou délkou pohybují v hranici mezi 4-25 m. Výběr kreseb slavnostních průvodů se stal námětem vzpomínané výstavy, kterou výtvarně zpracoval Robert Hiltbrand. Nejzajímavější doklady zveřejňuje Theo Gantner v této publikaci.
      Od konce 18. století se slavnostní průvody konají v mnoha městech Švýcarska. K nejstarším námětům průvodů patří biblické výjevy, které jsou ovšem známé jenom z katolic kých kantonů. V katolických městech se velkolepě slavily i průvody Božího těla. V průběhu minulého století dostávaly mnohé průvody poli

241

tický smysl. K této skupině řadí autor i oslavy 1. máje, které jsou slaveny hlavně pracujícími.
      V druhé polovině 19. století se těšily velké oblibě průvody s historickými náměty. Konaly se při oslavách významných výročí měst, při různých sjezdech, při svatbách významných činitelů, ovšem také o masopustě apod. Průvodů se účastnilo značné množství účinkujících, kteří si kostým[i]y zajišťovali buď sami nebo je organizátoři zapůjčovali. Mnoho karnevalových kostýmů je ve sbírkách švýcarských muzeí.
      Autor uvádí i přehled velkých slavnostních průvodů ve švýcarských městech podle časové posloupnosti od roku 1774 až k roku 1957. U každého data je uvedeno město, pořadatel a námět karnevalového průvodu. Připojen je i krátký přehled podobných průvodů z Německa a Rakouska. Studie je vybavena potřebnými poznámkami a přehledem použité i srovnávací literatury. Publikované ukázky jsou utříděny podle motivických celků.
      Ve studii Theo Gantnera můžeme nalézt poučení i pro naši práci, i když v ní není obsažen jenom národopisný materiál. Tyto dokumenty mohou být jistě zajímavé i z hlediska studia tzv. folklorismu.
      Josef Tomeš[/]

Gustav Fierla, Strój Lachów śląskich, Wrocław 1969. Atlas polskich strojów ludowych, część III., Śląsk, zeszyt 456 stran, 44 obr. a 2 mp. [obsah]

Myšlenka zachytit stav lidových krojů v Polsku se pozvolna naplňuje jednotlivými sešity Atlasu polskich strojów ludowych. Tempo vydávání - zdá se - slábne: v letech 19491960 vyšlo 26 sešitů, od roku 1961 do loňska již jen tři, Na počátku této činnosti byla stanovena jednotná závazná metodická koncepce, v průběhu let byla propracována a zveřejněna Jozefem Gajkem a Romanem Reinfussem (J. Gajek: Metodyka monograficznego opracowywania strojów ludowych, Lud XLI, 1954, cz. 1, s. 797-807); jí se s malými odchylkami autoři jednotlivých monografií podrobuji. Ve shodě s ní začínají zpravidla charakteristikou oblasti a ekonomických poměrů, historií osídlení, hlavními znaky krojů sousedních a kroje titulního. Pokračují přehledem současného stavu kroje v oblasti, nárysem jeho historického vývoje a vyznačením území jeho výskytu. Po stručném obecném popisu následuje podrobná deskripce oděvních součástek, přehled materiálů, výzdobných prvků a jejich výroby. Práci uzavírá charakteristika pramenů, poznámkový aparát, seznam literatury a cizojazyčná resumé. Výhodou jednotného členění všech sešitů Atlasu je jejich přehlednost, na druhé straně však předepsaná koncepce nutně brzdí [/] možnost ztvárnění krojové monografie podle modernějších hledisek, která se od doby, kdy vyšel první svazek Atlasu, stále více v etnografické literatuře uplatňují. Máme na mysli především úsilí, která se snaží zachytit lidový oděv ve zvolené oblasti v jeho historickém vývoji a v širším kontextu s kroji sousedními či příbuznými.
      Není možno se v rámci této recenze vyrovnat s celým okruhem problémů metodického pojímání krojových monografií, ale při posuzování Fierlova svazku nemohu nepřipojit několik poznámek na toto téma, poznámek vztahujících se ke všem dosud vydaným svazkům Atlasu polskich strojów ludowych. Tak například zařazení kapitoly o pramenech studia lidového oděvu až na konec svazku neodpovídá logickému postupu badatelovy práce, který se k nim v první řadě musí obracet. Každý autor je přinucen částečně se vyrovnat s hodnotou některých starších, například obrazových pramenů už na počátku výkladu krojového vývoje. Tak dochází v mnoha sešitech k tomu, že hodnocení pramenů se tříští do dvou kapitol, čemuž se dalo snadno předejít umístěním výkladu o pramenech studia na začátek svazku. Má-li monografie podat ucelený obraz bádání o lidovém kroji zvolené oblasti, je třeba věnovat víc pozornosti zhodnocení dosavadní literatury; to však zabírá v sešitech Atlasu jen velmi málo místa.

242

Další spornou otázkou je vřazení kapitoly o výrobě lidového oděvu do krojových monografií. Podle mého názoru je výhodnější, když předchází popisu oděvních součástek. Při jeho studiu je pak už čtenář obeznámen s názvy i vzhledem materiálů i výzdobných prvků, což činí popis srozumitelnějším. Dále: umístění kapitoly o současném a nedávném stavu kroje v terénu před část o historickém vývoji kroje odporuje komplexnímu chápání lidového oděvu jako nepřetržité řady vývojových stupňů, v níž oděv 20. století představuje její zákonité vyústění a nikoliv jev, který by bylo možno posuzovat izolovaně.
      Vlastní popis oděvních součástek je v jednotlivých sešitech pořízen většinou pečlivě a - pokud prameny dostačují - vyčerpávajícím způsobem. Stěží lze však hledat logiku v takovém řazení součástek, jaké uplatnil v recenzovaném sešitě Fierla: začíná totiž od pokrývek hlavy, dál pokračuje vlastním oděvem a končí obuví. Lidový kroj jako předmět národopisného studia má přece nějakou skladbu; přinejmenším v něm rozlišujeme součástky základní, svrchní a doplňky, když už pomineme ostatní kritéria. Tento požadavek však považujeme za podružný proti jinému, důležitějšímu, totiž proti požadavku historického postupu při studiu lidového kroje. Už sám obsah kapitoly o historickém vývoji kroje koliduje s tím, co se [/] čtenáři předkládá v oddíle věnovaném popisu kroje. Tu se totiž seznamujeme s krojem neznámého, blíže nevymezeného údobí. I když jsme si vědomi toho, s jakými obtížemi je spojeno bádání o lidovém oděvu v minulých stoletích, které bývá jen zřídka korunováno úspěchem, přece však nelze ustoupit alespoň od minimálního požadavku, aby se autor pokusil vymezit délku existence oděvních součástek a jejich vývojových forem v lidovém prostředí. Výrazy jako "dawniejszy", "w czasach późniejszych", "dawniej", "w czasach dawniejszych", "niegdyś", opakující se často ve Fierlově výkladu, jsou pro vědecké studium nepoužitelné. Ahistorický pohled na lidový kroj je pro etnografické studium naprosto nepřínosný a nepřípustný. Při takovém postupu se zpravidla směšují součástky z různých časových údobí, které dohromady skládají obraz nikdy neexistujícího kroje.
      Od podrobného studia kroje ve vymezené oblastí bychom v závěru očekávali vědecký rezultát celého díla: určení základního typu oděvního a typu regionálního, popřípadě jejich variant, postavení mezi ostatními kroji v oblasti, vytčení hlavních etnických a historických znaků lidového kroje. Tyto připomínky se týkají i Fierlova pojednání o lašských krojích ve Slezsku.
      Přihlédněme alespoň k hlavním výsledkům autorovy práce. Jeho úkol [/] nebyl snadný, protože materiálu v terénu mnoho nepřežilo a literatura je na informace o této oblastí skoupá. Přesto musíme vyslovit obavu, že si otázky o historickém a etnickém charakteru lašského kroje pohříchu ani nekladl, ač právě materiál z této oblasti si jejich řešení nezbytně vyžaduje. K historickému vymezení lašského kroje se vyslovuje na začátku kapitoly o vývoji lidového oděvu: lidové kroje ve Slezsku a mezi nimi kroj lašský jsou podle Fierly částečně městského původu, objevily se dost pozdě, v 18. století, přišly částečně ze západu, částečně ze severu (str. 15). Po tomto slibném úvodu se místo argumentů dočkáme pouhého odvolání na tři práce. Drahomíra Stránská (Lidové kroje v Československu. I. Čechy. Praha, str. 7) však na uvedené straně nemá kromě reprodukce Mánesových žen z Jablunkova nic, co by se týkalo Slezska. Ladislav Lábek, Antonín Matějček a Zdeněk Wirth (Umění československého lidu. Praha 1928, str. 19) se na citovaném místě skutečně zabývají pronikáním prvků západní evropské módy v 17. století do našich měst a odtud od konce 17. století v různém stupni intenzity na český, moravský a slovenský venkov. Co však opravňuje autora monografie o lašském kroji, aby tyto paušální teorie, ovlivněné kulturně historickou metodou, aplikoval mechanicky na místní poměry? Třetím citovaným autorem je Janina Przeworska

243

(Ubiory ludowe. Warszawa 1954, str. 7), která soudí, že kulturní vlivy z Čech, Moravy, Uher, Rakouska a Rusi odedávna pronikaly do Slezska a Malopolska. S tímto názorem snad nelze vcelku nesouhlasit, ovšem není možné jím suplovat vlastní úvahu o dobové omezenosti lašských krojů. Z materiálu přece dost jasně vysvítá, že u nás i v Polsku tvoří určitý vývojový stupeň mezi lidovými kroji, že sice navazovaly na některé prvky lidových krojů, ale převážně na oděv městský. Škoda, že se autor vyhnul zkoumání příčin, které vedly k ustálení tohoto historicky ohraničeného typu.
      Stejně tak rozpačitě, ba dokonce vyhýbavě, se autor staví k otázce regionálního rozšíření kroje a k problému jeho etnického charakteru. Kdo byli vlastně jeho nositeli? Podle Fierly jsou to "Lasi", "Dolanie" nebo "Dolacy" (str. 3), obyvatelé severní a severozápadní části území bývalého knížectví těšínského. Toto vymezení by však nesouhlasilo s mapkou na str. 19, kde je výskyt lašského kroje zakreslen daleko za hranice těšínského knížectví. A skutečně vzápětí autor vysvětluje, že oblast osídlená lašským obyvatelstvem přechází na území Opavského Slezska spolu se severomoravským klínem oddělujícím Těšínské Slezsko od Opavského, na severu přechází na pohraniční terény Horního Slezska; část lašského obyvatelstva sídlí v Těšínském Slezsku, větší část v Horním [/] Slezsku (str. 3). Vyvstává tak otázka, jsou-li to stále i mimo bývalé knížectví těšínské "Lasi", "Dolanie" čili "Dolacy" a tvoří-li jejich území jedinou etnografickou oblast?
      Dál se dovídáme, že na západě lašský kroj postupuje na terén Opavského Slezska, kde se stýká s tamějším krojem českým (str. 4). Bylo by zajímavé vědět, jaký český kroj má autor na mysli a čím se vlastně od polského lišil. Bez bližšího vysvětlení zakreslil Fierla na mapce (str. 19) české obce s výskytem jím popisovaného kroje hluboko na území Československa: Litultovice, Skřečov, Vrbice, Rychvald, Heřmanice, Radvanice, Michálkovice, Lazy, Suchá, Šumburk, Kunčice, Bártovice, Horní Dalyně, Bludovice, Bruzovice, Dobrá, Vojkovie, Tasanovice, Staré Město, Louky, Albrechtice, Chotěbuz, Stanislavice, Mistřovice, Hradiště, Třanovice, Vítkov, Hlučín, Fryčovice, Frenštát, Frýdlant, Morávka, Frýdek. Jižní hranice oblasti, kde byl lašský kroj rozšířen, klade do vsi Dobré a okolí Frýdku, někdejší západní hranice se kryla víceméně s tokem řeky Ostravice, novější hranice procházela Dalyní, Bártovicemi, Radvanicemi, Michálkovicemi, Heřmanicemi a Vrbicí (str. 20). To je jistě pozoruhodné a v mnohém ohledu překvapující. Jen litujeme, že se českému čtenáři nedostává v této práci aspoň nejzákladnějších informací o tom, jak k tomuto významnému jevu, totiž k rozšíření polských [/] krojů tak hluboko na našem území, došlo? Byl jejich výskyt spjat s polským obyvatelstvem nebo je přejalo i etnikum české? Či snad autor věnovaI pozornost jen kroji polské menšiny a kroj českého obyvatelstva pominul? Koho vlastně představují připojené obrazové doklady, například Mánesovy? Čechy nebo Poláky?
      V resumé sestaveném žalostnou češtinou, která místy vůbec nedává smysl (např. předposlední odstavec), mluví se o čtyřech lidových krojích na Těšínsku; které to však byly a jaký měly vztah k lašskému kroji? v české literatuře byly typy těšínských krojů popsány; jí se žel nedostalo ve Fierlově práci místa (B. Korniová, Tři typy těšínských ženských krojů, Radostná země VIII., 1958, str. 67-72). V chudém seznamu literatury je českých prací z příslušné oblasti citováno poskrovnu. Chybí tu dnes už základní literatura ke slezským krojům (např. Z. Vachová, Národopisné sbírky Slezského muzea, Ostrava 1962), ale i celá řada dílčích prací, které tu ani nemůžeme v plném znění uvést (články J. Janči v Českém lidu, J. Vluky tamtéž, B. Korniové, J. Králové a V. Večerkové v Radostné zemi, J. Vyhlídala v Českém lidu, Věstníku Matice Opavské a jinde, J. Klvani ve sborníku Národopisná výstava apod.). Z obrazových pramenů nezná autor např. litografie slezských krojů z poloviny minulého století od Františka Kalivody.

244

Ač neradi, musíme konstatovat, že práce ani zdaleka nesplňuje požadavky postulované J. Gajkem, aby autoři osvětlili, co tvoří zvláštnost popisovaného kroje, a teprve na tomto podkladě aby zakreslili jeho rozšíření s přihlédnutím k tomu, jaké historické, ekonomické a společenské činitele se podílely na vzniku a procesu přeměn v areálu studovaného kroje (J. Gajek, str. 798). Je potěšitelné, že jiní autoři se tohoto úkolu zdatně zhostili. Sešit o kroji slezských horalů od Longina Malického, který vyšel o třináct let dříve, prokázal, že ani problematická koncepce Atlasu polskich strojów ludowych nesvazuje autorům ruce natolik, aby museli odvést práci tak pochybné hodnoty, jako je sešit Fierlův, kterým úroveň edice hluboce poklesla.
      Alena Jeřábková

Horehronie, kultúra a spôsob života ľudu, díl 1., Ľudové zamestnania. Redigoval Ján Podolák. Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1969, 552 stran [obsah]

Národopisný výzkum Horehroní s cílem monografického zpracování započal kolektiv slovenských etno[/]grafů už v roce 1954 a v práci pokračoval po celé desetiletí. První svazek věnovaný lidovému zaměstnání začala redakce zpracovávat už v roce 1962, avšak problémy okolo vydání díla způsobily, že byl odevzdán do tisku až v roce 1968. Je potěšitelné, že se na sklonku minulého roku objevil první díl Horehroní na knižním trhu.
      Jak se dovídáme z úvodu dr. Jána Podoláka, je celá práce rozvržena do tří svazků. Druhý svazek má mít dvě části, a to kapitoly o materiální kultuře (strava, bydlení, oděv) a kapitoly o společenském a rodinném životě, o zvycích a obyčejích, o víře, vědomostech lidu a léčení. Třetí svazek bude věnován lidovému umění.
      Při přípravě národopisné monografie Horehroní spolupracovali s Nár.od;opisným ústavem SAV, na jehož půdě vznikala většina kapitol, i odborníci dalších společenskovědních oborů. Šlo o pohled z hlediska geografického, historického, dialektologického. Studie těchto oborů nebyly nakonec pro nedostatek místa do knižního vydání pojaty, což je při vydávání národopisných monografií oprávněné; vyšly však v roce 1965 ve Slovenském národopise, takže požadavku konfrontace národopisného studia na Horehroní s výsledky bádání dalších vědních disciplin redakce vyhověla.
      Národopisná monografie Horehroní bude patrně svým rozsahem dílo monumentální, zvláště přihlédneme[/]li k tomu, že se vztahuje na život a kulturu obyvatelstva šesti vesnic a několika osad. Jde o obce na horním toku Hronu - Švermovo, Šumiac, Pohorelá, Heľpa, Závadka nad Hronom, Polomka a mladší osady u obce Valkovňa. Volba této oblasti pro národopisné zpracování byla především ovlivněna tím, že Horehroní leží na území Slovenska, které bylo kolonizováno pastýřským obyvatelstvem podle valašského práva, místní tradiční projevy v horském prostředí nebyly tak silně narušeny civilizačním procesem, jak tomu byto v přístupnějších oblastech, a slovenští národopisci se také domnívali, že výsledky výzkumu bude možno aplikovat i na podobným způsobem osidlované další oblasti středního a severního Slovenska.
      Vydaný první svazek věnovaný lidovému zaměstnání obsahuje pět kapitol, v nichž jsou zpracována témata charakteristická pro oblast Horehroní - především zemědělství a pastevectví, těžba a zpracování dřeva, zpracování textilu a kožešin. Redakce vypustila odvětví zaměstnání a řemesel, která jsou pro Horehroní netypická, např. výrobu keramiky.
      První a nejobsáhlejší kapitolu o zemědělství a pastevectví zpracoval Ján Podolák, který ji rozčlenil do sedmi částí. V první řadě sleduje základní problémy zemědělství všímá si charakteru půdy, přírodních podmínek, osevních ploch, sou

245

kromého a spolkového držení půdy (zvláště v souvislostí s užíváním lesů a pastvin). K nejrozšířenějším zemědělským plodinám patřil oves, který se zde používal i k přípravě chleba. Autor popisuje trojpolní systém užívání půdy a způsoby hnojení. Přináší doklady o zemědělském nářadí, jako jsou typy pluhů a rádel, které se však používaly jen k oborávání brambor, dále píše o technikách setí, mlácení, čistění a uskladňování obilí. Podstatně menší význam v zemědělství mělo ovocnářství a pěstování zeleniny.
      V horehronském hospodaření mělo značnou důležitost získávání sena, od jehož množství a jakostí závisel rozvoj chovu dobytka. Pro Horehroní i sousední horské oblastí je příznačné, že se luční pozemky rozšiřují na úkor pastvin i orné půdy. Přitom však bylo obvyklé, že mnozí hospodáři museli přikupovat seno i ve vzdálenějších dědinách. Kromě individuálního užívání luk se na Horehroní dochovalo i hospodaření společnické, pro něž byla charakteristická společná práce při obdělávání pozemků a rozdělování dílů úrody prostřednictvím losů.
      Zemědělská výroba na Horehroní byla orientována na chov hospodářských zvířat, především ovcí salašnickým způsobem. S rozvojem lučního hospodaření se však zájem postupně přesunul na chov hovězího dobytka. V současné době se rozvíjí chov vepřů a drůbeže. K zápřahu se [/] používalo hlavně volů, chov koní se rozvíjel ještě za první republiky, kdy se kromě povoznictví užíval koňský zápřah i při těžbě dřeva a při budování železnic.
      Zvláštní pozornost věnoval Ján Podolák studiu jevů spojených s chovem valašského dobytka. Popisuje organizaci salašnických spolků; na Horehroní zjistil dva základní typy salašnické organizace. V prvním typu náležela výroba salašnickému spolku, řídil ji volený salašník, bača a valaši dostávali pravidelnou odměnu v mléčných produktech, v posledních letech i v penězích. Tento způsob byl v dvacátých letech a třicátých letech vytlačován systémem, v němž byl podnikatelem a organizátorem bača, který majitelům vydal za každou ovci dohodnutou část sýrů, zbytek zisku za mléčné produkty zůstal jako odměna bačovi a valachům. Podrobnou pozornost autor věnoval stavebním objektům na salaši - kolibě, košáru, dále drobnému nářadí a nádobí. Všiml si i společenského života pastevců, popisuje zpracování vlny, masa a kůže, systém košarování a ustájení stád v zimním období.
      Na druhé kapitole se podílelo několik autorů, kteří popsali včelařství, lovectví, rybářství a sběr lesních plodin, tedy příležitostná a doplňková zaměstnání.
      Ema Kahounová zpracovala horehronské včelařství, které se rozvinu[/]lo zvláště v průběhu 19. století v souvislostí s růstem kovozemědělských zaměstnání. V oblasti se zachovaly všechny typy úlů od dlabaných klátů až po moderní úly. Oblíbené byly i slaměné koše, které místnímu obyvatelstvu dodávali hlavně Cikáni. Produkovaný med a vosk byl také předmětem obchodu, a to zvláště u lesních zaměstnanců. Starší formy včelařství se zachovaly u vesnického obyvatelstva.
      Popis a utřídění loveckých praktik a nástrojů připravil Ján Botík, který charakterizuje lidové lovectví na pozadí feudálních norem současného zákona o myslivosti. Popisuje nástroje a praktiky aktivního lovu - kyje, sekyry, valašky, pušky, způsoby nahánění a štvaní zvěře, lov na návnadu, vykopávání a vypuzování zvěře z nor, plašení ohněm, kouřem a vodou. Na Horehroní se používalo dosti samolovných prostředků, jako byly jámy, dřevěné a železné pasti apod. Autor si všímá také pytláctví, které provozovali hlavně pastevci a dřevorubci.
      Lidové rybářství sleduje Ján Mjartan od 16. století, kdy lov ryb patřil k povinnostem horehronských vesnic. V Hroně a jeho přítocích žilo přes 24 druhů ryb. Autor zjistil na Horehroní několik způsobů rybolovu, které utřídil podle stupně dokonalosti. Všeobecně rozšířený byl rybolov bez nástrojů, praktikovalo se rovněž hlušení a trávení ryb (např. nehašeným vápnem). K nejrozšíře

246

nějším sítěným nástrojům patřil místní typ čeřenu.
      Sběr lesních a lučních plodin, které člověk potřeboval k svému životu, popisuje Michal Markuš. Všímá si především sběru léčivých a užitkových rostlin. Sběr bylin ve významné výroční dny (např. 24. června) byt na Horehroní výsadou vdov po dělnících, kteří zahynuli v lese. Léčivé a užitkové plodiny sbírala mládež, pastevci i dřevorubci při svých hlavních pracovních příležitostech. Okolnost, že sběru lesních plodin se na Horehroní věnovali ženy i muži (což ostatně není lokální zvláštnost), není možno srovnávat s archaickými formami sběračství, kde je dělba práce přisuzovala ženám a dětem.
      Autor třetí kapitoly zaměřené na dřevorubectví, Štefan Apáthy, se nedožil vydání tohoto díla. Svou část rozvrhl do osmi oddílů, v nichž uvádí podrobné údaje o lesnictví, charakterizuje podmínky vývoje dřevařství, které se rozvinulo zvláště počátkem 17. století v souvislostí s rozmachem báňského a hutního průmyslu na středním Slovensku. Popsal nástroje dřevařů, postup prací, dopravu a uskladňování dřeva. K starším formám náležela i doprava dřeva po vodě, na Horehroní se používalo vorů i plavení kmenů po potocích. Autor věnoval pozornost společenskému životu dřevorubců, formanů a vorařů, přinesl údaje o jejich sociálním postavení, o bydlení, [/] stravě i o společenských zvyklostech.
      Těžené dřevo se používalo rovněž k místnímu řemeslnému zpracování, zvláště dřevo javorové, jasanové, a také lipové, smrkové, jabloňové aj. Podomácká nespecializovaná výroba nářadí sloužila domácí potřebě, během první poloviny 19. století se však vyvinula i výroba pro trh. Ve specializovanou výrobu se rozvinulo zhotovování šindelů, košíkářství a výroba dřevěného nádobí a nářadí. K starším formám dřevovýroby patřilo tesařství, kolářství, bednářství, koncem 19. století se začalo rozvíjet i stolařství. Dřevěné uhlí se na Horehroní pálilo ještě v druhé polovině 19. století, výjimečně se udrželo i v čtyřicátých letech našeho věku.
      Čtvrtá kapitola Jitky Staňkové se zabývá podomáckým zpracováním plátna a sukna. Horehronská výroba byla určena pro domácí spotřebu, což ovlivnilo i udržování původních technik a vzorů. K základním materiálům místních tkanin patří len, konopě a vlna. Vlákna se zpracovávala pletením, hlavně však tkaním na ručních stavech, což bylo záležitostí žen. V poslední části nacházíme popisy vzorovaných tkanin, k nimž patří i činovať. Rozvinutá byla i technika vzorování látek pomocí desky, jež je známá ve všech zemích východní Evropy a ze Slovenska zasahuje i na jihovýchodní Moravu.
      Pátá kapitola Jarmily Pátkové při náší zajímavé údaje o kožešnictví, které je na Horehroní stále živým řemeslem. V době výzkumu pracovalo v oblasti 25 řemeslníků, což je k malému počtu vesnic číslo dost vysoké. Rozvoj řemesla se mohl opírat o chov ovcí, kožešníci většinou zpracovávali suroviny přinesené zákazníky. Kožichy měly významnou užitkovou hodnotu, uplatnily se však na nich i funkce dekorativní, a to ve střihu i zdobení.
      Všechny kapitoly díla jsou bohatě doplněny kresbami a fotografiemi pracovních činností, nářadí, nástrojů, textilií apod. Každou uzavírá německé a francouzské resumé. Do knihy je zařazeno i několik barevných fotografií textilu a kožichů. Škoda, že u většiny fotografií chybí datování a jméno autora.
      U autorů všech kapitol převládala snaha podat co nejúplněji a nejpodrobnější výčet všech faktů, které se vázaly k určenému tématu. To ovšem způsobilo přetížení mnoha pasáží přemírou technických podrobností, které znesnadňují rychlejší orientaci v stěžejních jevech charakteristických pro Horehroní. Větší pozornost snad mohla být věnována vnitřní členitostí lidové kultury v oblastí i vztahům Horehroní k jiným regionům Slovenska.
      Dílo přináší rozsáhlý srovnávací materiál z významné lokality slovenských Karpat a jistě je přivítají vědečtí pracovníci i všichni čtenáři

247

zajímající se o slovenskou lidovou kulturu. K celkovému hodnocení monografie Horehroní se ještě vrátíme po vydání následujících dvou svazků.
      Josef Tomeš


O. Sirovátka, Tschechische Volksmärchen. Eugen Diederichs Verlag, Düsseldorf-Köln 1969, 309 stran [obsah]

Do mnohosvazkové edice "Die Märchen der Welt", kterou řídí Kurt Schier a Felix Karlinger, přibyla v poslední době sličná publikace o českých lidových pohádkách, kterou připravil brněnský folklorista Oldřich Sirovátka. Po Jechově edici z roku 1961 je to druhá publikace vycházející v německém překladu, která seznamuje zahraniční veřejnost s českým pohádkovým bohatstvím.
      Z celkového pojetí publikace je zřejmé, že vydavatel usiloval o to, aby se jeho výběr odlišoval od dřívějších edicí českých pohádek. Přesto, že Sirovátka ilustruje většinu nejoblíbenějších a nejběžnějších pohádkových typů v českém podání, obsahuje jeho antologie i některé látky ojedinělé nebo vzácné, jež naznačují zvláštní život pohádkové tradice i svérázné cesty variačního procesu. Soustřeďuje se především [/] na pohádkové druhy, při čemž akcentuje zejména pohádku kouzelnou. Jen okrajově sáhl Sirovátka k jiným vypravěčským druhům, jako švanku, pověsti a legendě. Jako zvláštní produkt vyprávění pohádek a vypravěčské situace připojil v závěru i několik škádlivých pohádek.
      Tím, že vydavatel klade při volbě textů důraz na méně známé a na dokumentární zápisy, jež pokud možno autenticky postihují pohádková podání, stává se jeho antologie pozoruhodná i pro badatele v oboru srovnávací folkloristiky, kteří zde najdou vedle již dříve publikovaných textů i zápisy z rukopisných sbírek (čís. 2, 8, 13, 15, 26, 27, 38, 40). Ukázky z klasických romantických sbírek, zejména B. Němcové, K. J. Erbena a B. M. Kuldy (početně zastoupené například v německé edici Jechově), redukoval Sirovátka na nejmenší míru. Kladem jeho antologie však zůstává, že se jich nezřekl úplně. Sirovátka naopak vyzvedl jejich velký význam pro poznání starší fáze české pohádkové tradice v 19. století i v dějinách sběru a studia české pohádky. Na vysoké vědecké úrovni je Sirovátkova studie o českých pohádkách, v níž autor sleduje v historickém průřezu výskyt pohádek ve starších literárních pramenech, všímá si vývoje sběru pohádek a pohádkoslovného bádání od počátku 19. století, zabývá se otázkou mezinárodního postavení české pohádkové tradice i regionál[/]ních zvláštností w českých pohádkách, naznačuje vztah ústní pohádkové tradice a literatury, seznamuje se současnými osudy české lidové pohádky. Vědeckou hodnotu antologie zvýrazňuje i komentář, v němž Sirovátka odkazuje na mezinárodní pomůcky a prameny a podává také charakteristiku řady vypravěčů. Sirovátkovy "České lidové pohádky", vzorně přeložené do němčiny Gertrudou Oberdorfferovou, velmi důstojně reprezentují naši folkloristiku v zahraničí.
      Václav Frolec

Viera Urbancová, Počiatky slovenskej etnografie, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1970, 386 stran, německé resumé [obsah]

V mnoha etnografických dílech našeho období pozorujeme snahu autorů sledovat pokud možno podrobně vývoj etnografických jevů aspoň od konce 18. století, pokud nelze jít spolehlivě do starších období. Bohužel, materiál z těchto let je roztroušen po mnoha časopisech a knihách různého zaměření a doposud není bibliograficky zpracován. A právě v těchto letech v souvislosti s národním obrozením a vydělováním nových vědních oborů se formuje i vědecky zájem o kulturu a život všech lidových vrstev.

248

Zásluhou vědecké pracovnice Národopisného ústavu SAV Viery Urbancovej dostáváme jejím spisem "Počiatky slovenskej etnografie" podrobně zpracované materiály z období 1780-1830. Na tato léta se autorka zaměřila proto, že se v nich začala věnovat systematická pozornost slovenskému lidu i ostatním národnostem, které spolu se slovenským obyvatelstvem žily na území bývalých Horních Uher.
      Celá práce má dvě části. První tvoří vlastní studie V. Urbancové, druhá přináší výběr etnografických materiálů ze spisů tehdejších autorů, které byly většinou uveřejňovány v dnes těžko dosažitelných časopisech. V předmluvě nacházíme stručnou charakteristiku studovaného období v souvislosti se soudobými filosofickými názory a vůbec společenským hnutím.
      První kapitola "Slovenský ľud a osvietenci" je věnována odkrývání etnografického materiálu v osvětové literatuře koncem 18. století. Většina vzpomínaných autorů si všímala etnografického materiálu v souvislosti s bojem se zaostalostí a pověrečnými přežitky. Uveďme alespoň několik postav, jejichž činnost autorka rozebírá: Samuel Tešedík, Antonín Bernolák, Juraj Fándly, Pavel Michalko ad. Práce většiny autorů této skupiny jsou i odborné veřejnosti málo známé, Českému čtenáři byt zřejmě nejznámější P. Michalko, autor práce "Rozmlouvání učitele [/] s několika sedláky o škodlivosti pověry, při obecném lidu velmi panující", kterou ve své studii uvedl v roce 1898 v Českém lidu Čeněk Zíbrt. Mezi slovenským lidem byla populární Michalkova knížka "Způsob pítání a oddávání mladých nevěst", která pravděpodobně působila na lidové vrstvy podobně jak v českém prostředí obdobný spis Vavákův.
      Druhá kapitola rozebírá etnografické doklady o slovenském etniku a dílech cestopisného charakteru. V cestopisech se nejčastěji objevují popisy materiálních projevů, především kroje, hospodářského nářadí, bydlení apod. Významný podíl mezi autory cestopisných črt měli spišští Němci, kteří si všímali zvláštností kultury všech národností v tehdejším Uhersku.
      Třetí kapitola je věnována rozvoji vlastivědného bádání a formování etnografie v statistické, geografické a topografické literatuře. Rozvoj tohoto písemnictví spadá hlavně do počátku 19. století a je spojen s jmény Michala Horvátha, Antona Fabera, Martina Schwantnera aj. Zvlášť významné jsou v této souvislosti župní monografie Gemer (Ladislav Bartholomeides), Orava (Juraj Ďurikovič), dále monografie obcí Čerenčany a Ožďany (Samuel Kollár) aj. Autorka sleduje stupně zájmu uvedených autorů o život a projevy lidu a všímá si i jejich postojů k etnografickému materiálu, které jsou vzhledem k předcházející generaci [/] osvícenců zcela jiné. Výrazně se např. projevily v hodnocení zvyků.
      Závěrečnou kapitolu V. Urbancová zaměřila na vyjasnění problémů kolem vyčlenění etnografie jako zvláštního oboru z tehdejší vlastivědné literatury. Rozbírá práce Jakuba Melzera, K. F. Weisse, A. Medňanského, J. Majlátha aj., kteří většinou hlavní zájem věnovali slovenskému folklóru a zvykům,
      Zvláštní pozornost je věnována osobnosti a dílu Jána Čaploviče (1780-1847), který je pokládán za zakladatele slovenské etnografie. Čaplovič je autorem řady vlastivědných a etnografických článků a především národopisných monografií "Slawonien und zum Theil Croatien" (1819) a "Slowaken in Ungarn (1818-1820). Práce o Slovácích v Uhrách je vlastně první slovenskou národopisnou monografií. Autorka konfrontuje Čaplovičovy práce i v souvislosti s názory další generace obrozenců, k níž patřil J. Kollár a P. J. Šafařík.
      Druhá část knihy přináší rozsáhlý národopisný materiál ze Slovenska, který se uchoval v soudobých časopisech, publikacích i rukopisech. Mnoho těchto materiálů bylo zveřejněno zvláště v pražském časopise Hesperus. Všechny materiály jsou uvedeny v slovenském překladě a vybaveny potřebnými údaji. Zvláště hodně zajímavého materiálu obsahují uvedené monografie žup a několika obcí a především souborné

249

etnografické dílo Jána Čaploviče věnované bývalému Uhersku. Patří sem jeho monografie o Slovácích v Uhrách, etnografické postřehy z Uher, etnografie Rusínů a Židů v Uhrách; pro studium dějin národopisu je zvláště významný návrh na osnovu etnografie. Z tohoto aspektu by snad nebylo marné, kdyby k těmto dílům byla přiřazena i jeho práce o Slavonii.
      Publikaci uzavírá výstižné německé resumé, bibliografie a věcný rejstřík. V textu nacházíme i řadu vyobrazení národopisného charakteru přetištěných ze souvěkých studovaných pramenů.
      Práce Viery Urbancové vyplnila důležitou mezeru ve studiu dějin slovenské etnografie a bude jistě k užitku i českému a vůbec středoevropskému národopisu.
      Josef Tomeš

Štefan Tkáč, Svetové insitné umenie, 93 strán, 55 vyobrazení, Vydávateľstvo Pallas 1969 [obsah]

Kniha Štefana Tkáča vychádza ako 15. zväzok zdarilej edície "Knižnica priateľov výtvarného umenia". Veľkým kladom publikácie je jej prístupnosť pre široký okruh záujemcov o výtvarné umenie. Upúta hlavne bohatá a tlačou v tomto prípade [/] kvalitne prevedená obrazová príloha; zahrňujúca 55 čiernobielych a farebných reprodukcií; prevažne odborníkom je adresovaná textová časť, ktorej ťažisko tvorí typové umelecké triedenie insitného umenia.
      V podkapitolke o primitívnom, ľu­ dovom a insitnom umení charakterizuje autor základné rysy týchto troch rozdielnych umeleckých prejavov, pričom si všíma aj ich vzájomné súvislosti. V krajinách so silnou tradíciou ľudového umenia (napr. Juhoslávia, Poľsko, Československo je myšlienková a citová väzba viazanosti insitného tvorcu na ľudovom umení markantnejšia ako v krajinách, kde pod vplyvom racionalizá­ cie a technizácie ľudové umenia prakticky zaniklo. Na okraj tohto autorovho názoru treba však poznamenať, že problematika ľudového výtvarného prejavu nie je ešte objasnená v plnej šírke. Obsahove a formálne podliehal tento umelecký prejav zmenám v priestore a čase a tým sa menili aj jeho základné znaky, ktoré preto nemôžeme považovať za stabilné a nemenné. Z tohto hľadiska aj vzťah ľudové umenie - insitné umenie nie je až natoľko jednoznačný, ako by sa na prvý pohľad zdalo.
      V nasledujúcej časti sa autor v krátkosti pozastavil nad prejavmi záujmu o insitné umenie. Ich počiatky sú úzko spojené so slávnou postavou colníka Henriho Rousseaua, ktorého tvorbu vysoko hodnotila umelecká avantgarda počiatku tohto sto[/]ročia - Jary, Apollinaire, Picasso, Kandinsky. V roku 1928 je to už samostatná výstava naivných v Paríži pod názvom "Maliari svätého srdca", v roku 1938 - New York, roku 1958 - Brusel pri príležitosti Svetovej výstavy, potom s rastúcim záujmom prichádzajú samostatné výstavy naivných v európskych veľkomestách. Prvé bratislavské Trienale insitného umenia v roku 1966 spojené s Medzinárodným sympóziom, podobne ako i Trienale v roku 1969 predstavujú už dôležité medzníky, aj im patrí veľká zásluha o plnoprávne zaradenie tohto umeleckého prejavu do širokého prúdu súčasného umenia.
      V ďalšom sa autor v krátkosti zmieňuje o podstate insitného umenia a o okoInostiach jeho vzniku. Insitné umenie netvorí jednotný prúd alebo smer v rámci umenia vôbec a takmer neprechádza formovým vývinom. Vznik tohto fenoménu je podmienený rôznorodými príčinami - "umelecká činnosť vzniká z vnútornej potreby, z pocitu nedostatku niečoho . . . Často je to únik z nepríjemných, niekedy až drastických životných osudov. ... Tieto momenty obyčajne spôsobujú osihotenie ľudí ... Svoje emocie, vieru a túžby pretvárajú práve v sublimácii tvorby. "Citované momenty sú rozhodne dôležité pre vznik a existenciu tvorby, ale sú to momenty spoločné tak pre profesionálne ako pre naivné umenie. Domnievame sa, že základ

250

ňou, východiskom naivného fenomé­ nu je spomínané osihotenie, inými slovami izolácia osobitého druhu, vyplývajúca predovšetkým z mentálnej štruktúry. Autor nepokladá naivný fenomén za objektívnu kategóriu, ale za funkciu psychickej formácie. Tento názor je podstatný. Treba ešte zdôrazniť, že psychická formácia, ktorej register je značne rôznorodý z prípadu na prípad a ktorá predurčuje tvorcu k izolácii, je upevnená navyše charakterom sociálnej, kultúrnej a geografickej situácie. Naivný tvorca nie je teda, čo do znalosti všeobecnej a výtvarnej kultúry, na úrovni doby. V istom zmysle je z toho vyplývajúca neznalosť prednosťou, umožňuje slobodný prejav bez usmernenia, priestor pre uvolnenie inštinktu a spontánnosti vo väčšej miere ako je to u profeslonálnych umeleckých prejavov.
      Po načrtnutí podstaty a okolností genézy naivného prejavu - charakter publikácie nedáva priestor pre širšie rozvedenie týchto problémov - pristúpil autor k typovému umeleckému triedeniu. Systematika naivného umenia je veľmi obťažná. Napriek rôznorodosti naivných prejavov, ktorá je daná rozptýlenosťou, izolovanosťou, spontánnosťou, tu nejde v žiadnom prípade o existenciu hnutí alebo skupín vytvorených podľa rozdielnych umeleckých programov. Triedenie je možné skôr z hľadiska príbuznosti duchovných snáh a tvorivých postupov. Autor si [/] uvedomuje úskalia svojho pokusu o systematizáciu. Stanovené tri kategórie - metaforická, ideografická, poeticko-realistická sa v hraničných obrysoch prelínajú, nie sú teda dôsledne presné. Odhliadnuc od toho sa domnievame, že autorova systematika vystihuje v zásade tri základné okruhy príbuzností v rámci diferencovaného naivného prejavu, čo je nesporne jej prednosťou. Každú kategóriu autor dokumentuje reprezentujúcou skupinou naivných tvorcov, pričom každý jednotlivec je charakterizovaný zvlášť, s prihliadnutím na osobitosť tvorčej individuality.
      Bohaté ukážky z tvorby uvedené v obrazovej časti sú v záverečnej partii knihy doložené zoznamom reprodukovaných diel a zoznamom autorov reprodukovaných diel, v ktorom sú zahrnuté stručné životopisné údaje.
      Oľga Danglová

Václav Stříbrný: JOŽA ČERNÍK [obsah]

Medailon k nedožitým skladatelovým devadesátinám vydala roku 1970 školská a kulturní komise MěstNV se závodním klubem ROH Živeta v Bojkovicích 1970. V redakci byli Jar. Valášek, Fr. Páleníček a Jar. Paskéř. Stran malého formátu 31.
      Osobně jsem se seznámil se sběratelem lidových písní, hudebním skladatelem a publicistou Jos. Černíkem v letech 1906-1907, kdy studoval u Vít. Nováka instrumentaci. Stalo se tak hlavně zásluhou Fr. Paly, vynikajícího hudebního teoretika, mého spolužáka na filosofické fakultě Karlovy university, pozdějšího švagra Černíkova. Toto seznámení bylo víceméně náhodné. Hodně zblízka jsem ho poznal teprve roku 1919 v Brně, když se stal učitelem na obecné škole a později po státních zkouškách profesorem hudby na mužském učitelském ústavě. Tehdy začal horlivě sbírat lidové písně především na Moravských a Slovenských Kopanicích. Tehdy jsem o jeho pracích, zejména o lidových písních jím nasbíraných, hlavně po slovníkové stránce hodně psával a tehdy jsem s ním uzavřel důvěrné přátelství na celý život, jež ukončila teprve smrt 24. listopadu 1969. Je mi velmi líto, že jsem ho pro náhlé ochuravění nemohl navštívit v jeho brněnském bytě krátce před jeho smrtí, ačkoliv jsme si setkání oba tolik přáli.
      V titulu vzpomenutý pietní spisek nesplnil bohužel z velké části očekávané naděje. Hlavní příčinu vidím v tom, že, v poměrně malém rozsahu chtěli autoři vtěsnat co nejvíce látky o člověku, jehož činnost byla tak rozmanitá a rozsáhlá. Kdyby se bývali omezili tematikou pouze na Bojkovice a na jejich nejbližší okolí,

251

bývali by splnili svůj pěkný a zasloužený úkol daleko lépe. Mnoho věcí je v knížce jenom napověděno, leckterý údaj tam vůbec chybí.
      Autoři především stále jmenují Černíka Jožou, ačkoliv tohoto hypokoristika užil pouze vlastně jednou, a to prý z mladické nerozvážnosti. Důrazně žádal, aby bylo vždy a všude uváděno křestní jméno Josef, nikoli Joža.
      Zaznamenávám jen letmo, bez nároků na úplnost, některé drobnosti ze spisku. Každý, kdo nezná dobře osudy Černíkovy rodiny, si neobjasní souvislost mezi rodištěm Staříčí u Místku a mezi Bojkovicemi a okolím, kde strávil Jos. Černík dětství, ale i řadu mužných let. Exkurse do minulosti Bojkovic je vítaná, ale v té podobě, jak je podána, je neústrojná. Co to znamená (str. 12), že Černík "zápis textů prováděl českým spisovným transksiptem"? Chybí údaj, kdy se Černík stal učitelem v Nezdenicích. Nedovíme se ani, kdy byl učitelem v Záhorovicích a ani, kdy byl učitelem v Uh. Hradišti. Sbírka písní na Luhačovickém Zálesí se jmenuje Záleské písně z okolí Luhačovic, nikoli Zálesácké. Jistě by bylo na místě podrobnější poučení, např. o novém tanci podníceném prý písněmi Černíkovými, "který spolu s Českou a Moravskou besedou se stal za nacistické okupace "projevem otevřeného vlastenectví". Zachovaly se jeho sbírky lidových písní na Břeclavsku a na Brněnsku, ale není [/] poznamenáno, zda vyšly tiskem a s jakým názvem. Ani po stránce stylistické, ani po stránce jazykové není spisek bez kazů.
      Abych nebyl nespravedlivý, připomínám i některé cenné informace spisku, např. o tom, že Černík byl výborným houslistou, o rozhovorech v profesorském sboru na učitelském ústavě a o odchodu Černíkově odsud a o ustanovení řídícím učitelem na obecné škole v Brně, o neobyčejně šťastném manželství se vzdělanou a obětavou učitelkou Fr. Palovou z Bohuslavic u Zlína apod.[/]
      Ke knížce je přidáno několik půvabných obrázků (portrét Černíkův, pohled z okna staré školy v Bojkovicích, Kopanice) a ukázky Černíkova hudebního rukopisu. Pro první, byť jen kusou informaci pěkně graficky vypravená monografie stačí.
      Já jako epilog mohu připojit vroucí přání, aby četné kopaničářské písně, Černíkem nasbírané a po léta marně hledající nakladatele, byly konečně uveřejněny v Bratislavě, kde jsou uloženy ve Slovenské akademii věd.
      Alois Gregor[/]

SBORNÍKY

Makedonski folklor, roč. I., str. 2., rok 1968, Skopjé 1969 [obsah]

Folkloristický ústav ve Skopji uspořádal ve dnech 3. a 4. srpna 1968 symposium, které se věnovalo revolučnímu makedonskému folklóru. Symposium bolo spojeno s oslavou 65. výročí povstání v Ilindenu.
      Redakce Makedonského folklóru rozhodla uveřejnit materiály ze symposia hlavně pro velký zájem vědeckého publika a v nemenší míře i makedonského lidu v období oslav významného výročí.[/]
      V tomto sborníku jsou uvedeny úplné texty referátů přednášených na symposiu, které se týkají jednotlivých projevů lidové slovesnosti a výtahy z diskuse. Uveřejněné přednášky odborníků z různých slovanských zemí tvoří jednu část sborníku, za níž pokračuje oddíl informací a materiálů opět z období ilindenského povstání. V rubrice "Kritiky a recenze" je možno se seznámit s názory a kritikou na knihy a časopisy vydané v různých zemích střední Evropy (Sofia, Bukurešt, Moskva, Mainz, Skopjé, Sarajevo). V oddílu

252

"Náš portrét" je vzpomenuto dr. Ch. Polenakoviče a je zde připojena bibliografie jeho díla. Jedna z posledních kapitol sborníku zabírá část diskusních příspěvků a "Kroniku", kde je uveřejněna zpráva o prvním festivalu lidových písní a hudby v Ochridu a vzpomínka na Cvetan Romansku.
      Celý sborník končí bibliografií příspěvků v časopisech "Sovremenost", "Rozgledy" a "Rozvitok".
      Ludmila Batůšková

Od Hradské cesty. Prameny k dějinám a současnosti Žarošic a okolí, ročník 1968-1969. Redigují Jaroslav Vlach a Václav Stratil. Žarošice 1969, 168 stran, 48 obrazových příloh [obsah]

      Sborník Od Hradské cesty každoročně vydává Vlastivědný kroužek OB v Žarošicích na Moravě Jeho redaktor Jaroslav Vlach s kolektivem spolupracovníků do ročenky zařazuje materiály týkající se mnoha oborů, především společenských věd.
      Ročník 1968-1969 uvádí zpráva Jaroslava Telce o stavu kultury na okrese Hodonín. Nacházíme v ní informace o okresních osvětových zařízeních (především o knihovnách a muzeích), o snahách ochránit památky lidové architektury apod.[/]
      První nejobsáhlejší oddíl je věnován historickým příspěvkům. Ladislav Hosák uvádí ukázky z dějin Žarašic a Uhřic v 14. a 15. století. Arnošt Ondrůj vzpomíná budování místní železnice před šedesáti lety, Antonín Světlík píše o historii žarošické pošty, Jakub Vrbas o dějinách školství v Násedlovicích v letech 1807-1869, Vojtěch Holcman o zpustošení Skoronic v 16. století, Václav Broukal o loupeži v nížkovickém kostele v roce 1837. Historický oddíl uzavírá Rudolf Hurt poznámkami k dějinám Archlebova a Stanislav Herodes postřehy o sociálním profilu vesnice. Všímá si také udržování folklórních tradic a změny jejich funkcí v současném životě.
      V národopisném oddíle publikuje Miroslav Jarolím článek o kraslicích v Žarošicích a nejbližším okolí. Popisuje v místě užívané techniky zdobní velikonočních vajec - rýsování; malování voskem, batikování, vypalování, leptání, škrabání apod. Vzpomíná nejúspěšnější místní malérečky kraslic, z jejichž výtvorů se mu podařilo vytvořit vlastní sbírku. Jaroslav Vlach uvádí dvě kramářské písně z Kyjovska, které se vztahují k událostem v roce 1834 a 1850. Připomíná také posledního žarošického zpěváka kramářských písní Františka Bernarda - Bernátka, který žil v letech 1846-1917. Jaroslav Zbořil v příspěvku k lidovému umění v Dambořicích popisuje místní výrobky ze slámy a z kukuřičného [/] šoustí. Silvestr Snášel a Marie Snášelová popisují žarošické "lícání", jak se zde nazývá zvyk zatarasovat svatebnímu průvodu cestu a vybírat výkupné. Popis obyčeje je doplněn texty svatebního říkání a několika písněmi. V poznámce o kuriozitách klobouckého muzea vzpomíná Josef Ošmera na některé zajímavé exponáty národopisného charakteru a zvláště na dnes už neexistující figuriny sochaře Poláka.
      V oddíle o literatuře, jazyku a umění nacházíme studii Jana Andryse o malíři Josefu Konečném. Jaroslav Mihola zveřejňuje korespondenci Petra Bezruče s žarošickým rodákem MUDr. Josefem Parákem. Václav Richter uvádí životopis a bibliografii prací spisovatelky a učitelky Kamily Sojkové a básníka Josefa Ošmery. Jan Skutil věnoval pozornost místním, pomístným a osobním jménům v Mrštíkově Roku na vsi.
      Následující oddíly jsou věnovány medailonkům vlastivědných pracovníků oblasti, zprávám o kulturní a vlastivědné práci, ukázkám beletrie a pamětí spolupracovníků sborníku. Zastoupena je i přírodní věda a informace o současném vývoji. Závěr přináší recenze a zprávy o publikacích spolupracovníků a odběratelů. tohoto vlastivědného sborníku.
      Obrazová příloha přináší hlavně portréty jubilantů, ale také záběry ze svatebních a hodových zvyků a

253

nákresy kraslic. Sborník Od Hradské cesty, byť vydávaný ve skromných [/] poměrech a ve skrovné výpravě, si udržuje stále dobrou tradici.
      Josef Tomeš

GLOSA

Smrt horníka [obsah]

Člověk - jak zaznamenal František Bartoš - je třikrát "divný": když se narodí, žení a umírá. Všechny tyto momenty lidského života prožívá s plnou účastí nejen jednotlivec, ale i celá vesnická pospolitost. Povědomí vzájemné sounáležitosti, pocit solidarity jsou součástí tradice, která přechází z generace na generaci a jež neztratila svůj význam ani v současnosti. Zaznamenávám několik etnografických postřehů o události, jež vzrušila veřejnost a pak zase upadla v zapomenutí.
      Zápas o záchranu třiceti čtyř horníků, kteří zůstali v zajetí podzemních chodeb dolu Dukla v Šardicích na Hodonínsku, zanesených bahnem a zaplavených vodou po přírodní katastrofě, byl marný. Rodiny horníků i obyvatelé vesnic v širokém okolí žili a žijí touto otřesnou událostí dále. Stále se k ní vracejí při náhodném setkání, při čekání na autobus nebo vlak, jimiž odjíždějí do práce, za nákupem do města; ho[/]voří o ní při rodinných i sousedských besedách, mrtvé horníky vzpomínají při práci i odpočinku. Bolest i spoluúčast se rozjitřují s každým objevem a pohřbíváním nalezených horníků, kteří mrtví vycházejí z podzemí, aby se tam zase brzy vrátili nemajíce ani možnosti rozloučit se s rodinami, příbuznými, kamarády a spoluobčany.
      Tak se naposled "vracel" domů i mladý horník Petr Zemánek z Ratíškovic. Celá vesnice se s ním přichází rozloučit. Muzika vyhrává déle než jindy před smutečním domem s vraty ozdobenými černým suknem a květinami. U rakve, do níž už nebylo možno mrtvému dát ani obrázky svatých - jak je zde zvykem se loučí žena, děti, rodiče. Jsou tu také kamarádi, s nimiž mladý horník prožíval všechny významnější události v životě dědiny. Mladé ženy i muži, jeho někdejší spolužáci, drží v ruce kytičky asparágu, jež zdobí od nepaměti okna domů v obci. Vyhrávající hudba i skupina kamarádů připomíná loučení při "svíci" večer před svatebním dnem. "Tak sme sa [/] scházali při svíci", slyším poznamenat jednoho z hloučku. Rozhlédnešli se dále po návsi, vidíš i další skupiny: nejbližší příbuzní, mládež stejného věku, muži pracující v jednom závodě, v jedné šachtě, mladé i staré ženy, starší muži. Všichni aniž si to snad uvědomují - se postupně po svém příchodu zařazují do těchto seskupení. Muži jsou oblečeni v tmavých oblecích, mnoho starších i mladších žen má na sobě tradiční smuteční kroje tmavších barev. Pozoruji, že do kroje se oblekly i spolužačky zemřelého, jež se jinak šatí "po městsku". U rakve stojí také starý horník v stejnokroji, jenž drží velký zelený hornický prapor vyšitý ornamenty z ratíškovického kroje. Přichází kněz a kostelní zpěváci, začíná církevní obřad. Mladá žena podává knězi a varhaníkovi rozžaté svíce, připíná stuhu na kříž, jenž nese jeden z ministrantů. Poté se dává smuteční průvod do pohybu. Cestou ke kostelu se střídá hudba se zpěvem, spolužáci se vyměňují při nesení rakve. Všude vládne řád, který nikdo neřídí. Průvod je sestaven podle skupin, které se vytvořily už na návsi před smutečním domem. Tak je tomu i při jiných pohřbech v obci. Staří lidé se modlí, mladí jdou většinou mlčky. Před kostelem přestávají muzikanti hrát a za doznívání umíráčku na kostelní věži vchází pohřební průvod do kostela. A zase zde vidíme dřívější seskupení, obvyklá i při nedělních a svátečních bohoslužbách: školní děti kle

254

čí, stojí nebo posedávají na patách vpředu v blízkosti oltáře, semtam do sebe strkají nebo si něco povídají ,svobodní chlapci stojí po pravé straně před lavicemi, dívky na druhé straně. Lavice jsou zaplněny staršími muži a ženami (jedni sedí po pravé, druzí po levé straně kostelní lodi), v prostoru mezi lavicemi stojí nebo klečí mladší vdané ženy, vzadu za lavicemi stojí většinou muži, Kůr je vyhrazen kostelním zpěvákům; vzadu posedávají na lavicích kolem varhan starší muži. Zatímco v kostele probíhá církevní obřad a lidé jdou kolem oltáře "na ofěru", venku před kostelem stojí v hloučcích muzikanti, mladí i starší muži a baví se.
      Velkou účast obyvatel vesnice na pohřbu pozoruješ teprve na hřbitově. Vyjadřuje to vztah vesnického kolektivu k mrtvému. Tak tomu bývá i při jiných pohřebních obřadech v obci. Lidé zapomínají v této chvíli na vzájemné vztahy. Setkávají se tu i jednotlivci, kteří spolu jinak "nemluví" (vidím např. spolu zpívat a stát vedle sebe "starého" a "nového" varhaníka, známé svojí rivalitou). Příbuzní a bližší přátelé se shromažďují v blízkosti vykopané jámy, ostatní postávají mezi hroby, které jsou pěkně a čistě upraveny; celý hřbitov připomíná zahradu nebo park. Je místem, kam denně přicházejí mladí i starší, aby pokropili vodou květiny na hrobech zemřelých z vlastní rodiny i z rodin známých. Jedny a tytéž hloučky dívek a žen [/] můžeš zde pravidelně pozorovat; povídají si o denním životě a starostech, sdělují si novoty, hodnotí udátostí v dědině a pak se rozcházejí. Hřbitov se tak stává jedním z důležitých společenských středisek obce.
      Nad hrobem probíhá poslední rozloučení s mrtvým horníkem. Kněz se modlí, zpěváci zpívají poslední píseň; při spouštění rakve do hrobu zvoní umíráček a hudba hraje hornické písně, jež za jiné situace by svým charakterem vzbudily ne zrovna smuteční náladu; v této chvíli jsou působivé a zapadají do atmosféry obřadu. Příbuzní i nejbližší známí házejí hlínu na spuštěnou rakev, kamarádi a spolužačky květiny. [/] "Občané, žádám vás, esli vám zemřelý Petr Zemánek negdy ublížil, odpusťte mu," končí smuteční akt obecní hrobník. Pohřební obřad se uzavírá. Lidé se rozcházejí k hrobům svých příbuzných, v hloučcích si povídají na hřbitovních cestičkách a pak se postupně vytrácejí ze hřbitova. Příbuzní jdou do smutečního domu ke společné hostině, muzikanti i kamarádi zemřelého se scházejí k posezení v obecní hospodě. Celá dědina ještě několik dalších dnů vzpomíná na "pěkný" pohřeb.
      Stalo se v sobotu dne 29. srpna 1970, téměř po třech měsících od oné tragické události.
      Václav Frolec

255

KONFERENCE

Výroční konference Národopisné společnosti československé [obsah]

Národopisná společnost československá při ČSAV uspořádala svou výroční konferenci a valné shromáždění ve dnech 27. a 28. května 1970 v zasedací síni Národopisného muzea v Praze. Volba místa i téma roko vání byly podmíněny 75. výročím Národopisné výstavy českoslovanské, která se konala v roce 1895 v Praze na výstavišti v Královské oboře. Na počest výročí výstavy, která byla vlastně naším prvním velkým folklórním festivalem, se konal 17. května v parku J. Fučíka festival českých folklórních souborů. Pražská Národopisná výstava měla ohromný vliv na vývoj českého národopisu, její společenský a kulturní význam nebyt dosud plně doceněn. Je proto pochopitelné, že aspoň o částečné zhodnocení se pokusili čeští i slovenští národopisci při letošním jubileu.
      Národopisná výstava českoslovanská našla už v období příprav široký ohlas v lidových vrstvách a podnítila zvláště u české a slovenské inteligence zájem o lidovou kulturu, který se mimo jiné projevil i sběrem hmotných i duchovních památek. O [/] velkém sběratelském ruchu v tomto období hovořil dr. Jaromír Jech, který Národopisnou výstavu českoslovanskou označil za výrazný předěl ve vývoji našeho národopisu. Pražské výstavě předcházela řada regionálních výstav, které vedly k zakládání sbírek a oblastních muzeí. Ostatně i založení pražského národopisného muzea souvisí s výstavou. Shromážděné exponáty z českých zemí a z území ostatních slovanských národů se měly stát základem jeho sbírek. Podrobně o tomto tématu promluvila dr. Helena Johnová. O významu výstavy na rozvoj slovenského muzejnictví referoval dr. Štefan Mruškovič. Národopisná výstava podnítila vytváření i přetváření regionálních muzeí. Dr. E. Melmuková-Šašecí např. ukázala na městské muzeum v Telči, které se pod vlivem Národopisné výstavy českoslovanské přeměnilo v roce 1897 na krajinské muzeum jihozápadní Moravy. O ohlase výstavy v jihozápadních Čechách formou osobních vzpomínek hovořil prof. František Navrátil.
      Národopisná výstava českoslovanská jako ohromná kulturní akce [/] měla pro tehdejší českou společnost velký význam národnostní a politický. To se projevilo nejen v nadšení, s kterým český lid výstavu podporoval a spoluvytvářel, ale také odporem oficiálních míst rakouských a uherských. K tomuto problému se vyjádřilo několik referátů.
      Doc. dr. Václav Frolec hovořil o podílu Moravy na výstavě a o nárcdopisném ruchu na Moravě v té době. Zvlášť zajímavé byly informace o postoji Moravského zemského sněmu, jehož německá většina odmítla výstavě finanční podporu. Negativní postoj německých míst na Moravě však probudil vlnu zájmu českého obyvatelstva Moravy, které potřebnou sumu vybralo pomocí sbírek. Morava se také výstavy zúčastnila velkým množstvím exponátů, účinkujících i návštěvníků.
      Pro nepřízeň oficiálních uherských míst bylo obtížné zajistit slovenskou účast na výstavě. Na shromažďování potřebných exponátů spolupracovala řada slovenských sběratelů, badatelů i organizátorů, zvláště A. Kmeť, A. Halaša, P. Socháň, D. Jurkovič, J. Ľ. Holuby, P.

256

Blaho aj. O podílu těchto osobností na přípravě Národopisné výstavy českoslovanské hovořil dr. Andrej Polonec, který zdůraznil zvláště zásluhy, jež o výstavu měli A. Kmeť a A. Halaša. Dr. Irena Pišútová objasnila úlohu P. Socháně, jehož sbírka patřila k stěžejní části slovenské expozice.
      O vlivu národopisné výstavy na rozvoj ukrajinského národopisu promluvil dr. Mikuláš Mušinka, který vzpomněl jednak krajinské výstavy na Ukrajině v roce 1891, účast Ukrajinců na výstavě v Praze r. 1895 a vztahy českých a ukrajinských badatelů a kulturních pracovníků (F. Šubert, V. Náprstek, I. Franko aj.).
      Je pozoruhodné, že Národopisnou výstavu českoslovanskou se podařilo v takovém rozsahu zorganizovat a úspěšně realizovat i přes četné rozpory, které existovaly mezi tehdejšími národopisnými sběrateli a badateli. Na některé názorové rozdíly mezi Č. Zíbrtem, F, Bartošem, J. Jakubcem aj. ukázal dr. Bohuslav Beneš v příspěvku o otázkách pololidové literatury.
      O významu Národopisné výstavy českoslovanské pro studium lidové architektury přednesl zajímavé údaje dr. Josef Vařeka, který informoval o skutečnosti, že tzv. dědina na výstavě byla vlastně po severských zemích druhým muzeem lidové architektury. Podobné muzeum bylo vybudováno v roce 1896 v Budapešti. [/] Je škoda, že se postavené objekty v Praze neuchovaly; otázka budování muzeí lidových staveb by se možná u nás později vyvíjela příznivěji. Dědina byla v roce 1900 zrušena, zachvaly se jenom modely a některé přemístěné drobné objekty.
      Dr. Arnošt Kubeša vzpomněl ohlasy příprav výstavy na Valašsku, zvláště výstavu r. 1893 ve Vsetíně. Hovořil také o bratřích Jaroňcích, pro které byla Národopisná výstava českoslovanská podnětem k založení Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
      Stručnými příspěvky přispěli do diskuse dr. Věra Kovářů a prof. Vratislav Bělík. Na závěr konference vystoupil redaktor prof. Hlaváček, který byl, podobně jako akademik Jiří Horák, přímým účastníkem výstavy. Prof. Hlaváček hovořil o atmo[/]sféře, v níž se Národopisná výstava připravovala, o jejím politickém a národnostním významu zvláště pro Čechy a Slováky.
      Účastníci konference si prohlédli i drobnou výstavku o počátcích Národopisného muzea v Praze a při společenském večeru si poslechli muziku Slováckého krúžku v Praze vedenou ing. Jiřím Hudečkem z Velké nad Veličkou.
      Podle předběžné informace připraví nový výbor Národopisné společnosti československé, jehož předsedkyní se stala dr. Helena Johnová a místopředsedou dr. Adam Pranda, příští výroční konferenci v Martině, aby národopisná obec mohla být přítomna otevření první částí slovenského skansenu.
      Josef Tomeš

Seminár o interetnických vzťahoch [obsah]

Dlhoročnou tradíciou bratislavského Národopisného ústavu je usporiadavanie filozoficko-metodologických seminárov k aktuálnym teoretickým problémom. Z predchádzajúcich spomeniem aspoň seminár o vplyve industrializácie na ľudovú kultúru, na ktorom sa určili základné úlohy pre štúdium súčasných [/] premien v tradičnej kultúre. Niekoľko seminárov sa zaoberalo problematikou vyplývajúcou z postupného spracovávania vývinu ľudovej kultúry na Slovensku a tématikou súvisiacou s výskumom ľudovej kultúry v Karpatoch.
      Posledný seminár, na ktorom sa riešili problémy týkajúce sa inter

257

etnických vzťahov, sa konal v dňoch 22. IV-23. IV. 1970 v Horných Semerovciach. Spoluporiadateľmi tohto podujatia bolo Tekovské múzeum v Leviciach a Slovenská národopisná spoločnosť. Dôvodov k usporiadaniu takéhoto posedenia bolo niekoľko. V prvom rade, komplexný výskum bývalej hontianskej stolice, ktorý je jednou z hlavných úloh Národopisného ústavu SAV. V rámci tohto výskumu vystúpila do popredia i problematika kultúrnych vzťahov na hranici dvoch etník, maďarského a slovenského, pretože Hont je jednou z oblastí so zmiešeným osídlením. I keď interetnické vzťahy nie sú prvoradým problémom pri riešení tejto úlohy, predsa pri hlbšej analýze je nemožné sa vyhnúť komparácii maďarského a slovenského materiálu. Druhým dôvod.om pri výbere problematiky boli diskusie prebiehajúce najmä v sovietskej historiografii a etnografii okolo pojmov národ a etnikum.
      V prvý deň seminára predniesol Ján Botík referát o doterajších výsledkoch i o ďalšej konkretizácii výskumného projektu Hont. Z diskusie vyplynul jednoznačný záver, že výskum v jeho prvej fáze by mal vyústiť do publikovania analytických štúdií k špecifickým problémom, ktoré ponúka veľmi rozmanitý a zaujímavý terén hontianskej oblasti, Až v priebehu realizácie výskumov sa bude uvažovať o prípadnom monografickom spracovaní.[/]
      Ďalší príspevok predniesol Michal Markuš o výskume Polovcov v Maďarsku. Tento referát nemal len charakter vyčerpávajúcej informácie, ale upozornil na množstvo analogických problémov, s ktorými sa stretávame i pri našich výskumoch a poskytol mnoho námetov k zamysleniu.
      Druhý deň seminára otvoril Ján Botík referátom, v ktorom podal prehľad o súčasnom stave rozpracovania problémov súvisiacich s marxistickou teóriou národa a pojmov etnikum a etnická skupina. Vyzdvihol pritom momenty aplikácie myšlienok marxistickej teórie na špecifické etnografické otázky.
      Záujem účastníkov sa potom sústredil najmä na referáty kolegov z Moravy, Václava Frolca a Josefa Tomeša. Václav Frolec vo svojom obsiahlom príspevku sa venoval problémom interetnických vzťahov v Podunajskej oblasti. Zdôraznil potrebu širšieho kultúrno-historického štúdia tejto oblasti a p.otrebu nových metodologických postupov. Ako sa ukázalo v diskusii, z jeho veľmi zaují­ mavého referátu upútalo našu pozornosť mnoho myšlienok, ktoré odkrývajú nové možnosti a nové pohľady v etnografickom výskume tejto veľkej a pre kultúru strednej Európy dôležitej oblasti. Josef Tomeš vo svojom referáte .o moravskoslovenských kulturných vzťahoch sa sústredil na interpretáciu výsledkov z vlastného výskumu zvykloslovia. Rozborom konkrétneho materiálu [/] poukázal na spoločné a diferencované črty oboch kultúr. Jeho dielčie závery upozornili na nevyhnutnosť spoločných komplexnejších výskumov.
      Myslím, že všetci účastníci považujú toto posedenie za veľmi užitočné. Všetci záujemci o túto problematiku budú mať možnosť si prečítať referáty prednesená na seminári v najbližšom čísle Národopisných informácií (č. 2, 1970).
      Milan Leščák

Celostátní konference o problematice zaniklých středověkých osad v Československu [obsah]

Řešení otázek spojených se studiem feudalismu si vyžaduje úzkou spolupráci mnoha vědních oborů. Jedním z nich je i historická archeologie, jejímž prvořadým úkolem je doplňovat celkový obraz vývoje o ony údaje, které není možné získat studiem jiných pramenů než právě pramenů archeologických. Předmětem zájmu historické archeologie jsou mimo jiné i zaniklá středověká sídliště zemědělského charakteru osady a všechny ostatní poustku související s těmito typy sídlišť (plužiny, cesty, kamenolomy, hliníky

258

apod.). I samotná problematika zaniklých osad je natolik rozsáhlá, že si rovněž vyžaduje spolupráci nejen společenských, ale i přírodních věd.
      Hlubší základy vnitrooborové i mezioborové spolupráce týkající se průzkumu zaniklých středověkých osad byly položeny roku 1969 v Praze, kde se uskutečnil několikadenní celostátní pracovní seminář o zaniklých středověkých osadách. Z jednání vyplynul požadavek pravidelných ročních setkání, na nichž by byly řešeny otázky metodologické, metodické, terminologické, možnosti další spolupráce s jinými obory apod. Pochopitelně, že součástí jednání má být i vzájemná informace účastníků o výsledcích archeologických výzkumů na zaniklých středověkých osadách za uplynulé roční období.
      Ve dnech 27.-30. dubna 1970 se uskutečnilo v Brně formou konference druhé jednání o problematice zaniklých středověkých osad v Československu. Organizátory bylo historické oddělení Moravského muzea v Brně, Archeologický ústav ČSAV v Brně, katedra prehistorie filosofické fakulty UJEP v Brně, Československá společnost archeologická v Brně a Muzejní spolek v Brně. Mimo československé účastníky byli na konferenci přítomni i hosté ze sousedních států - Rakouska, Sovětského svazu, Německé spolkové republiky a Maďarska.[/]
      Vlastnímu jednání předcházela exkurze na zaniklou středověkou osadu Konůvky (okr. Vyškov), jejíž výzkum je veden od roku 1960 dr. D. Šaurovou, ředitelkou Městského muzea ve Slavkově a jehož výsledky jsou již nyní významným přínosem pro poznání dějin zemědělského osídlení střední Moravy v období vrcholného středověku.
      Mimo přednášek zabývajících se souhrnem - stručnými přehledy dějin bádání na zaniklých středověkých osadách v Československu i některých sousedních zemích, pojednávaly mnohé přednášky a referáty o výsledcích dosažených při výzkumech osad zaniklých v 10.-13. století a o otázkách spojených s vnitřní kolonizací. Bylo možné konstatovat, že průběh kolonizace byl obdobný na celém území osídleném v té době slovanským obyvatelstvem a že k dalším významným změnám ve struktuře zemědělského osídlení docházelo v průběhu 13. století. Náležitá pozornost byla věnována i otázkám spojených se studiem plužin, se soupisy zaniklých osad a jejich lokalizací. Metody výzkumu a povrchového průzkumu, podobně jako otázky spojené s ostatními sídelními typy, zvláště raného středověku, nezůstaly stranou. Konference také konstatovala nezbytnost vedení výzkumů zaniklých středověkých osad na menších územních celcích - mikroregionech. Pouze analýza vývoje a struktury venkovské[/]ho osídlení těchto menších celků může vést k postupnému vypracovávání relativně konečné syntézy velkých území.
      Konference byla ukončena exkursí na zaniklé středověké osady Pfaffenschlag u Slavonic a Mstěnice u Hrotovic na jihozápadní Moravě.
      Průběh a výsledky konference budou publikovány v příloze Vlastivědného věstníku moravského koncem roku 1970. Proto se tato stručná zpráva omezuje pouze na obecné vý[s]ledky jednání.
      V příštím roce bude místem v pořadí již třetího setkání archeologů zabývajících se otázkami zaniklých středověkých osad, Uherské Hradiště. K této příležitosti připraví Slovácké muzeum výstavu z dosavadních výzkumů zaniklých středověkých osad v Československu.
      Robert Snášil

II. celostátní seminář o středověké keramice a archeologii [obsah]

Ve dnech 6. až 9. dubna 1970 se uskutečnil v Opavě za čestného předsednictví univ. prof. dr. Josefa Poulíka, DrSc., člena korespondenta ČSAV a ředitele Archeologického ústavu ČSAV v Brně, II. celostátní seminář o středověké keramice a archeologii. Seminář byl organizován obdobně jako v předchozím roce Okresním

259

výborem Socialistické akademie v Opavě - historickou sekcí a Archeologickým ústavem ČSAV v Brně - expoziturou v Opavě. Čtyřdenního jednání se zúčastnila většina československých archeologů zabývajících se středověkem, zástupce Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV etnograf dr. V. Scheufler, CSc. a zástupce geografického ústavu ČSAV, paleobotanik dr. E. Opravil, CSc.
      Opavská setkání a průběh jejich jednání byl zaměřen především na řešení otázek spojených se středověkou keramikou. Pro II. celostátní seminář byla zvolena tato tři základní téma: 1. tuha ve středověké keramice, 2. problematika středověkého polévaného zboží, 3. analytické metody v archeologii a jejich aplikace na středověkou keramiku. Tento základní okruh otázek byl doplněn informacemi o současných výzkumech na středověkých lokalitách, jejichž výsledky nebyly dosud publikovány.
      V průběhu jednání bylo znovu prokázáno, že spolupráce jak s příbuznými společenskými vědními disciplinami, tak i s obory přírodovědeckými je nanejvýš potřebná a nutná. Tyto obory mohou pomáhat objasňovat nejen otázky technologické, ale i hospodářsko-společenské a mohou výrazně přispívat i k řešení problémů, spojených s dějinami historického osídlení. Opavské semináře mohou sloužit jako dobrý příklad [/] nejen vnitrooborové spolupráce, ale i spolupráce mezioborové, jejíž, byť dosud minimální základy, tu byly položeny.
      Referáty, jednotlivá sdělení i dis[/]kusní příspěvky, proslovené na II. celostátním semináři v Opavě, budou publikovány v průběhu roku 1970.
      Robert Snášil[/]

Z ČINNOSTI ÚSTAVŮ

O etnografickom atlase Slovenska [obsah]

Štúdium ľudovej kultúry vo väčšine európskych krajín prešlo do štádia, kedy namiesto úzkého vlastivedného zamerania nastupuje kultúrnohistorický pohľad na jej vývoj s dôrazom na hľadanie spoločných a diferenciačných rysov vo vývoji ľudových kultúr jednotlivých etník. Pri riešení vedeckých úloh, ktoré spadajú do sféry etnografického a etnologického výskumu, musela veda špecializovat staré metódy svojho bádania, osvedčené a preverené minulosťou, a hľadať nové metódy zodpovedajúce náročným cieľom. Jednou z hlavných metód používaných pri komparatistickom štúdiu je metóda historicko-geografická. I keď bola často kritizovaná, výsledky práce ňou dosiahnuté tvoria v spomenutých vedných disciplínach základy, na ktorých je možné stavať ďaľšie ciele a riešiť najzávažnejšie problé[/]my kultúrno-historického charakteru.
      Jednou z pracovných metód historicko-geografickej orientácie je atlasová metóda. Používa sa v mnohých príbuzných vedných disciplínach. V etnografii má zvlášť veľký význam. Mnohé krajiny v Európe už dávnejšie prikročili k realizácii myšlienky vypracovať atlasy ľudovej kultúry. V niektorých krajinách dokonca už dospeli k záverečným vyhodnocova­ cím prácam (ZSSR, Juhoslávia, Švajčiarsko, Rakúsko, Poľsko, atď.), v iných krajinách je práca .na atlase v plnom prúde (Maďarsko). Česká a slovenská etnografia donedávna nepristúpila k riešeniu tejto úlohy z viacerých príčin. Ako sa ukazuje, má to svoje nevýhody i výhody. Výhodou je nesporne to, že je možné využiť skúsenosti z atlasovej práce v iných krajinách a vyhnúť sa niektorým ťažkostiam koncepčného a organizačného charakteru. Nevý­

260

hodou je, že výsledky tejto obrovskej práce budú k dispozícii, oproti iným krajinám, dosť neskoro a len v určitom časovom odstupe bude možné uplatniť isté syntetizujúce pohľady na slovenskú kultúru ako celok, už i preto, že etnografický atlas zaostal za jazykovým atlasom Slovenska.
      Práca na etnografickom atlase Slovenska sa rozbehla až začiatkom minulého roku za morálnej, ale hlavne finančnej pomoci Predsedníctva SAV. Atlasové centrum sa začalo budovať v Národopisnom ústave a koordináciou práce je poverená Slovenská národopisná koordinačná rada, ktorá utvorila špeciálnu atlasovú komisiu, ktorú vedie dr. S. Kovačevičová. Zastúpenie v komisii majú predovšetkým tri kľúčové etnografické pracoviská na Slovensku. Okrem Národopisného ústavu sa .na tejto úlohe podiela Slovenské národné múzeum v Martine a Kabinet etnológie na bratislavskej filozofickej fakulte.
      Už v marci 1969 bol pripravený ideový návrh zahrňujúci teoretické zdôvodnenie tejto úlohy. Presne vymedzuje jednotlivé organizačné problémy podľa etáp práce.
      Hlavným cieľom má byť zhromaždenie dokladov o stave ľudovej kultúry z posledných sto rokov tak, aby ich bolo možné porovnať v priestore, čase a funkcii a podať tak svedectvo o tradičnej ľudovej kultúre na našom území ako exaktný pod[/]klad k spracovaniu etnografického atlasu ČSSR a európskeho atlasu, ktoré sa už pripravujú a bez nášho podielu by boli ich výsledky čiastočne skreslené. Veľa odborných problémov sa upresnilo na seminári, ktorý sa konal v máji 1969 za účasti 45 odborníkov, nielen etnografov a folkloristov, ale i zástupcov príbuzných vedných disciplín. Zdôraznilo sa, že hlavným zámerom atlasu nemá byť ten potreba zberu jednotlivých javov ľudovej kultúry a ich kartografického zpracovania, ale bude zároveň potrebné poukázať na niektoré typické javy slovenskej ľudovej kultúry a pokúsiť sa vysvetliť ich genézu a vývoj.
      Atlasovou metódou nemožno spracovávať všetky javy ľudovej kultúry pre ich oblastné obmedzenie. Tie sú predurčené monotématickému spracovaniu. Iné témy sa nespracovávajú pre ich nepostihnuteľnosť atlasovou metódou (napr. piesne, rozprávky, atď.).
      Odborná komisia rozhodla vytvoriť z odborníkov-špecialistov šesť subkomisií, ktoré v priebehu minulého roku pripravili dotazníky pre tieto hlavné témy: agrárna etnografia, sídelné formy, ľudový odev, spoločenské a rodinné vzťahy,, zvykoslovie a folklór. Pri určovaní tém sa riadili ich typickosťou a variabilitou .na území Slovenska i požiadavkou, aby témy korešpondovali s atlasom poľským, maďarským a srbochorvatským. Iba tak bude možné poukázať [/] na jednotu a vzťahy v kultúre strednej Európy od Baltiku po Stredomorie. V neposlednej rade sa prihliadalo i na témy, ktoré spracováva Európsky národopisný atlas.
      Okrem prípravy výskumných dotazníkov pripravila komisia i sieť lokalít, v ktorých prebehne výskum. Sieť obsahuje vyše 250 bodov, ktoré musia byť podľa dotazníkov preskúmané. Postup výskumu musí byť vedený jednotnými kritériami, ktoré by mali byť striktne dodržané.
      Je potrebné získať autentické odpovede i dátovanie. Odpovede majú postihnúť hlavne údaje o forme a funkcii javov v súvislosti s lo[o]kálnou typickosťou,, k niektorým odpovediam je potrebná skica alebo fotografia. Vo všetkých prípadoch sa presne uvedie meno a nacionálie informátorov. Jednotný postup práce pomôžu zachovať inštruktáže a semináre, ktoré sa budú usporadúvať každý rok. Tak isto sa každý rok zverejnia výsledky práce a zhodnotia sa ich klady a nedostatky.
      Práca na atlase predpokladá tieto etapy realizácie:
1. zber materiálu (1970-74)
2. skušobné a overovacie práce (1974-75)
3. spracovanie a vyhodnotenie materiálu a postupné publikovanie (1976-1979) .

Práce na atlase sa zúčastní asi 2025 odborných pracovníkov. Predpokladáme, že prácu na tejto významnej úlohe nezabrzdia finančné, pu

261

blikačné alebo kádrové ťažkosti, Slovenská národopisná koordinačná rada sa pokúša dosiahnuť, aby sa táto významná úloha stala súčasťou plánu práce všetkých odborníkov, ktorí sa jej zúčastňujú. Nejde tu len o pracovníkov centrálnych inštitúcií, ale hlavne o pracovníkov etnografov z regionálnych múzeí.
      Etnografický atlas Slovenska sa stane iste vzácnym príspevkom pri poznávaní kultúry slovenského národa. O doterajšom stave prác na atlase budú referovať slovenskí etnografi na konferencii o európskom atlase, ktorá sa bude konať tohto roku v Helsinkách.
      Milan Leščák

Polabské národopisné muzeum [obsah]

Otázku záchrany památek lidové architektury, která je v poslední době velmi aktuální vzhledem k rychlým změnám ve stavebním obrazu našich vesnic, je možno řešit buď ochranou významných památek in situ nebo přenesením do muzea lidových staveb.
      Ve středočeském kraji je prvním muzeem lidových staveb Polabské národopisné muzeum v Přerově n. Labem v [o]krese Nymburk. Je pobočkou Oblastního muzea v Poděbradech, které se na jeho budování podílí se Střediskem památkové péče [/] a ochrany přírody Středočeského kraje.
      Základem Polabského národopisného muzea je tzv. staročeská chalupa, bývalá rychta z pol. 18. století. Už před druhou světovou válkou sloužila jako muzeum. Ve stylově zařízené jizbě stály figuriny v krojích a několikrát v roce byla tato expozice přístupná veřejnosti, Pracovníci Oblastního muzea v Poděbradech zde v roce 1967 otevřeli národopisné muzeum s expozicemi, které ve zkratce dokumentují způsob bydlení, lidovou architekturu, lidové umění, zemědělskou a textilní výrobu v Polabí v 19. a na začátku 20. století. Na prostranství před chalupou byly umístěny ještě dvě hospodářské stavby - sušárna na ovoce a dvouprostorový špýchar. Kromě těchto staveb jsou v Polabském národopisném muzeu ještě ukázky drobné vesnické architektury - kopie kůlového holubníku, roubená studna se šindelovou stříškou, dřevěná zvonice, kopie úlů a pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého, jako ukázka pololidové sochařské tvorby.[/]
      V Polabském národopisném muzeu jsou také ukázky ovocných stromů a tzv. babiččina zahrádka s ukázkami okrasných a užitkových rostlin, typických v minulosti pro polabské vesnice.
      Areál bude uzavřen ještě přenesením roubené chalupy s klasickou trojprostorovou dispozicí světnice, síň a komora, za níž následují chlévy a špýchar. V letošním roce se do přerovského muzea přenese ještě patrový roubený špýchar z obce Mrzky u Českého Brodu, datovaný 1791; bude umístěn v zahradě myslivny, která bezprostředně souvisí se "staročeskou chalupou" v níž budou zřízeny depozitáře národopisných sbírek Oblastního muzea v Poděbradech. Vjezd do dvora myslivny bude nahrazen branou, přenesenou z nedaleké obce Kozovazy.
      V koncepci Polabského národopisného muzea v Přerově nad Labem se počítá s rozšířením muzea na nové prostory, které muzeu přislíbil Místní národní výbor v Přerově. Do této části muzea budou přeneseny 2-3 kompletní usedlostí ze sběrné oblasti muzea.
      Milada Šulcová

262

VÝSTAVY

Oravská plastika [obsah]

Výstava v muzeu A. Hrdličky v Humpolci Uspořádání výstavy slovenského lidového umění ve východočeském městě Humpolci se může zdát na první pohled poněkud neobvyklé. Šlo o akci širšího dosahu, výstava byla součástí programu "Týdne oravské kultury", který probíhal v pelhřimovském okrese v době od 6. do 12. dubna 1970 v rámci družby mezi okresy Pelhřimov a Dolný Kubín. Na Pelhřimovsku byla uspořádána celá řada výstav, besed, přednášek, koncertů sboru oravských učitelů. Výstava Oravská plastika, instalovaná ve výstavní síni nově upraveného muzea Aleše Hrdličky v Humpolci, patřila nesporně mezi nejpoutavější akce tohoto týdne.
      Pracovníci Oravské galerie (komisař výstavy Julie Svobodová a ředitel galerie Juraj Langer) sestavili soubor 39 exponátů se snahou ukázat charakteristické typy oravské lidové plastické tvorby, zachytit různá vývojová období, okruhy vzniku. Text ke katalogu (J. Svobodová, J. Langer) blíže vysvětluje záměr auto[/]rů a přibližuje nám metodu přístupu k oravské plastice vůbec. Jde o problém zařazení této tvorby do celkového kontextu kulturního a uměleckého vývoje Oravy, o nalezení souvislostí s vývojem slohovým. Určité společné znaky umožňují zařadit velký soubor oravských plastik do společné skupiny, ovlivněné pozdněgotickou plastikou. Ze starých kostelních inventářů sem patří např. polychromovaná dřevořezba představující sv. Michala z kostela v Zábreži z přelomu 15. a 16. stol. Většina ostatních plastik vznikla v 18. a hlavně pak v 19. století, podržují si však stále obdobné znaky. Z vystavených exponátů je třeba připomenout např. Bolestnou p. Marii a sv. Jana, Ukřižovaného, skupinu postav z betléma v Trstené aj. Druhý okruh tvoří plastiky vycházející z barokních vzorů. Lidové plastiky jsou na rozdíl od stylové barokní tvorby hmotnější a méně dynamické, během 19. stol. pak stále více ztrácejí slohové znaky a individuálním přístupem se blíží mnohdy insitní tvorbě. Tento okruh byl na výstavě reprezentován např. postavou Boha otce z 18. stol. Z dílny okruhu slanického oltáře, jednou kamennou a dvěma dřevěnými Pietami aj. Nelze opomenout krásnou polychromovanou [/] dřevořezbu Sedícího Krista, vytvořenou v 19. století neznámým oravským řezbářem. Osobitým výtvarným projevem na Oravě jsou kamenné reliéfy, vzniklé v největším počtu v letech 1758-70 (z bohaté kolekce těchto reliéfů bylo na výstavě instalováno 9).
      Působivost výstavy, atraktivní samozřejmě již pouhými exponáty, znásobila citlivá a promyšlená instalace. Pozadí plastik tvořily jednoduché dřevěné desky (získané ze štítu staré stodoly), někde sbité v improvizovaný kříž či kapličku, stará dřevěná pavláčka. Dřevo opracované deštěm a větrem, přirozeně zbarvené teplými odstíny hnědé, šedivé, načervenalé i zelenavé barvy harmonicky doplňovalo polychro[n]mii vystavených plastik a vytvářelo jímavou atmosféru zdánlivé autentičností prostředí.
      Oravská plastika v Humpolci byla výstava nevelká rozsahem, ale dokonalá výběrem a instalací. Domnívám se, že ukázala možnosti, jak lze dokázat mnoho s nepatrnými prostředky. Snad je jen škoda, že trvala pouhý týden a že nemohla být instalována případně i v jiných místech.
      Vanda Tůmová

263

Výstava "Oravské výšivky a ľudový textil" v Žirovnici [obsah]

V akcii "Týždňa oravskej kultúry", ktorý prebiehal v dňoch 5.-12. apríla 1970 v rámci družby s pelhřimovským okresom, inštalovalo Oravské múzeum národopisnú výstavu "Oravské výšivky a ľudový textil" v závodnom klube Žirovničan v Žirovnici, okr. Pelhřimov.
      V prvej časti výstavy boli sprístupnené komplety tradičného oravského ľudového odevu letného, zimného, pracovného i obradového [/] z oblastí: Suchej Hory, Zuberca, Pucova, Jasenovej, Veličnej a Zázrivej. Boli vyinštalované aj výšivky a bytový textil z minulého storočia.
      V druhej časti výstavy boli exponáty súčasných výšiviek, tkaných, pletených a háčkovaných prác, ktoré sústredili členky Okresného výboru Slovenského zväzu žien v Dolnom Kubíne z celej oblastí Oravy. Exponáty sme v minulom roku inštalovali na okresnej výstave v Dolnom Kubíne, časť bola postúpená na celoslovenské výstavy do Bratislavy a Martina. Súčasné ľudové práce [/] boli rozdelené do skupín: bytové do­ plnky úžitkové a dekoratívne, odevné súčiastky a doplnky, pamiatkové predmety a hračky. O jednotlivé vzory ručných prác bol u žirovnických obyvateľov veľký záujem.
      Účelom výstavy bolo oboznámiť obyvateľov južných Čiech s oravskou ľudovou kultúrou v minulostí i súčasnosti,
      Tešíme sa na "Týždeň pelhřimovskej kultúry" u nás na Orave, ktorý bude uskutočnený v dňoch 22.28. 6. 1970.
      Zdena Čaplovičová

Výstava kraslic v Kloboukách u Brna [obsah]

Velikonoční vajíčko "písanka" v provedení Hany Pastrnákové z Batizoviec. Foto B. Mrhová.

      Od 17. 5. do 14. 6. 1970 proběhla v Městském muzeu v Kloboukách u Brna výstava kraslic ve spolupráci s Etnografickým ústavem Moravského musea. Po výstavě lidové keramiky a fotografií je to v poměrně krátké době již třetí výstava tohoto muzea, prezentující národopisný materiál z jeho sbírek. Bohatá výstavní činnost muzea v Kloboukách, vedená nynější ředitelkou Bělou Minaříkovou, doplněná zimními přednáškovými cykly, by mohla být vzorem i pro jiná regionální muzea.
      Autorky libreta a scénáře (dr. Miroslava Ludvíková, CSc., B. Minaříková) chtěly především ukázat bohatství místní tradice malování kraslic, dále zhodnotit jeho současný stav a předat toto umění nejmladší

264

generaci. Výstava tak dokumentovala na muzejním materiálu tradiční zdobení kraslic, které srovnala se současným stavem a doplnila i dnešní dětskou tvorbou.
      Základ celé výstavy tvořily výsledky soutěže v malování vajec, která výstavě bezprostředně předcházela. Zúčastnilo se jí asi 30 žen z širšího okolí Kloboucka-Ždánicka; každá z účastnic zaslala kolekci pěti kraslic, což bylo jedinou podmínkou soutěže. Nashromážděné exponáty hodnotila pětičlenná komise (B. Minaříková, výtvarnice a členové místního vlastivědného kroužku) za předsednictví M. Ludvíkové. Hodnotícími kriterii byla nejen výtvarná stránka - barevná harmonie a kompozice, ale zejména návaznost na tradici. Vyhodnoceno bylo asi 150 kraslic; z toho byly uděleny dvě první, tři druhé, čtyři třetí ceny a pět čestných uznání. První cenu získala Miroslava Prokešová z Horních Bojanovic s kolekcí kraslic zdobených plasticky voskem a škrabaná vejce Růženy Hájkové z Morkůvek. Zde byly splněny všechny požadavky. Soutěž jednak povzbudila současnou tvorbu, přispěla ke zdaru výstavy a navíc obohatila sbírky muzea v Kloboukách.
      Samotná výstava byla rozdělena do tří částí. V první se soustředily soutěžní kraslice, ve druhé pak byly v přehledu představeny základní techniky malby kraslic na Moravě: prosté barvení přírodními barvivy [/] (březulkou, cibulí, jarním osením), negativní techniky, batikování voskem (jednodušší z jižního Valašska, složitější z Ostrožské Nové Vsi a Vnorov), reliéfní voskování, vyškrabávání, leptání, aplikace slamou a sítinou (Haná a okolí Brna). Názorný přehled byl doplněn rozpracováním jednotlivých technik.
      Třetí část obsahovala kolekci tradičních kraslic z klobouckého muzea, což umožnilo konfrontaci s dnešním stavem. Staré kraslice z Kloboucka jsou barvené přírodními barvivy a zdobené ponejvíce jednoduchými rostlinnými motivy (některé z nich jsou datované, nejstarší 1899). V porovnání k nim se současné vyznačují bohatostí, někdy až přebujelostí co do výzdoby i použití barev. U některých to vede až ke kýčovitosti. vyvolané nesprávně řízenými tržními požadavky (figurální výzdoba, použití anilinových barev, velké stínované květy atd.), jak je ponejvíce představovala kolekce [/] z Borkovan. Stále se však udržuje rozdíl mezi vesnicemi a je překvapující, že se spíše prohlubuje, než vyrovnává.
      Autorkám však nešlo jen o pouhé vystavení kraslic, ale i o jejich zařazení do cyklu jarního zvykosloví. Dokumentovaly to vystavené hrkače a fotografie jarních dětských obyčejů ve skleněných zavěšených panelech. Popularizujícím způsobem výstava naznačila i kontinuitu vývoje zdobených vajec fotografiemi dokumentů z archeologických nale[ž]zišť. Také architektonická stránka výstavy (A. Martínková) splnila svůj účel: v jednoduchých moderně řešených panelech a vitrinách vynikl tvar i barevnost kraslic - tak drobného a nesnadno vystavovatelného materiálu.
      Lze jen doufat, že i následující připravovaná výstava v Kloboukách u Brna naváže na dobrou tradici; která se tu vytvořila.
      Eva Večerková

265

FESTIVALY

Východná 1970 [obsah]

Letos již po sedmnácté byl uspořádán celoslovenský folklórní festival ve Východné, a to ve dnech 10. až 12. července 1970. Festival, který se nesl v duchu významných jubilejí, byl tvořen soutěží souborů vesnických skupin a lid. muzik, která probíhala v Kulturním domě v Hybe. Soutěže se zúčastnily amatérské soubory lidovým písní a tanců a lidové muziky z celého Slovenska.
      Večerní pořad festivalu autora O. Dema "O Východnej vo Východnej" se přenesl do Kulturního domu ve Východné. Pořad, který měl dát počáteční tón festivalovým dnům, byl zasazen do svatebního prostředí, na kterém se sešli účinkující se západního, středního a východního Slovenska. Společenskozábavný záměr byl zcela splněn, ovšem některé výstupy neharmonovaly s programem a celé pásmo postrádalo gradaci.
      Jako obvykle v sobotních odpoledních hodinách byl uspořádán alegorický průvod Východnou. Všichni účastníci tohoto pěkného průvodu tvořili tři části: úvodní částí byla [/] vzdána čest výročí osvobození naši vlasti, druhou část představovala jednotlivá roční údobí života na vesnici, které presentovaly obřadní masky pojící se k výročním a rodinným zvykům a obyčejům, předváděným pak na večerním pořadu "Spoza vrch Poľany". V průvodu nechyběly ani alegorické vozy z Východné a Štrby, které tvořily poslední část průvodu Východnou. Tečkou celého průvodu bylo vystoupení domácího souboru "Kriváň", který svými písněmi, tanci a hudbou přivítal všechny na festivalu ve Východné.
      "Spoza vrch Poľany" se nazýval hlavní večerní pořad autorů S. Dúžka a L. Lenga, který tvořila nejlepší čísla za čtyři ročníky Podpolianských slavností v Detve. V jednotlivých vystoupeních, ve svatebních obyčejích, jarních, letních a zimních zvycích, byla velmi dobře zkloubena hudba se zpěvem, tancem a slovem, celý pořad oba autoři velmi dobře zvládli i režijně.
      Třetí festivalový den dopoledne patřil v první polovině vítězům sou[/]těže, která probíhala v pátek. Druhou část vytvořil soubor Trenčan z Trenčína.
      Závěrečný program festivalu otevřeli hosté Východné 1970 - Soubor písní a tanců kpt. Jaroše z Mělníka, který přinesl pozdrav pro všechny ze zemí českých - z kraje Libušina. Druhá část odpoledního pořadu nazvaná "Slovensko moje rodné" začala velmi působivě - melodiemi fujaristů z celého Slovenska. V tomto pořadu se střídaly soubory a skupiny, z nichž mnohé byly velmi zajímavé, hodné obdivu a pochvaly. Autorům pořadu se podařily zkloubit soubory a vesnické skupiny v jeden celek - v jeden pořad, který i svým závěrem působil velmi dobře.
      Celý f[a]olklórní festival pod Kriváněm - pořady, propagaci a organizaci (vzhledem k daným možnostem) je možno hodnotit kladně a i nadále si přát, aby slavnosti ve Východné 1971 měly alespoň podobnou úroveň.
      Ludmila Batůšková

266

Svidník 1970 [obsah]

V dňoch 20.-21. júna t. r. vo východoslovenskom mestečku Svidníku konali sa už XVI.. slávnosti piesní a tancov Rusínov-Ukrajincov Československa. Tohoročné slávnosti boli venované 100. výročiu narodenia V. I. Lenina a 25. výročiu oslob[e][o]denia Československa Sovietskou armádou a zúčastnilo sa ich 30 súborov ľudovej umeleckej tvorivosti z ukrajinských miest a dedín východného Slovenska, v celkovom počte 1.500 členov. Pohostinne vystúpili na svidníckom festivale slovenský spevácko-tanečný súbor Žiara z Košíc, maďarský súbor pri Ústrednom výbore Čemadoku v Bratislave, Štátny zakarpatský národný spevokol z Užhorodu a Poddukelský ukrajinský ľudový súbor z Prešova.
      Program slávností bol rozdelený do štyroch estrád: v prvý deň konala sa súťaž speváckých súborov, ktorej sa zúčastnilo 8 kolektívov. Oficiálne výsledky súťaže zatiaľ neboli zverejnené. Podľa nášho názoru medzi najlepšie kolektívy patrili: spevokol pri Pedagogickej škole K. Gottwalda z Prešova, Vesna z Prešova a detský spevácký súbor z Malého Lipníka.
      Tieto súbory predstavili sa s najlepším programom i vo večernej Mládežníckej estráde. Okrem nich v tejto estráde úspešne vystúpili detské [/] súbory z Topoli, Stakčína, Ruskej Poruby, Jarabiny, Ľutiny, Oľky, Udola, Svidníka a i.
      Hlavnou súčasťou svídnických slávnosti bola nedeľná dopoludňajšia estráda, v ktorej vystúpilo 16 súborov. V tejto estráde dominovali pseudofolklórne "montáže", venované spomínaným výročiam a umelé piesne prevážne ruské. Niektoré súbory ako by si neuvedomili, že takéto významné výročia je možné s oveľa väčším úspechom osláviť aj miestnymi ľudovými piesňami a tancami. Avšak aj v tejto estráde vystúpilo niekoľko súborov s tradičným nefalšovaným folklórom. Medzi nimi prvé miesto patrí súboru mládeže a dospelých z Nižného Tvarožca, ktorý ukázal na scéne časť svadby tak prirodzene. že diváci sa cítili akoby na ozajstnej svadbe. Príjemným prekvapením boli aj detské hry v podaní detí zo svidníckej materskej školy, vystúpenie chlapcov a dievčat z Kamjonky, Šarišského Jastrabia, Beloveži, Stakčína a t. ď.
      Záverečná estráda družby patrila hosťovským súborom. Po umeleckej a technickej stránke bola najlepšou časťou festivalu.
      XVI. slávnosti piesní a tancov Ukrajincov-Rusínov sa zúčastnilo viac ako 20.000 divákov. Vcelku možno konštatovať, že tohoročný Svidník nepriniesol nič nového. Naopak, v porovnaní s poslednými 3-4 rokmi bol určitým krokom späť. Pred niekoľkými rokmi podľa vzoru stráž[/]nickej Klenotnice bola vo Svidníku založená estráda z ľudovej studničky, venovaná autentickému folklóru Ukrajincov-Rusínov východného Slovenska. Program Ľudovej studničky bol spravidla venovaný odrazu určitej témy vo folklóre (Rok na dedine, Dejiny Ukrajincov východného Slovenska od najstarších čias po súčasnosť, Láska v ľudovej poézii). Bol komponovaný tak, že vystúpenia jednotlivých súborov na seba na[d]väzovali a tvorili jednotný harmonický celok, vtipne sprevádzaný dvoma ľudovými rozprávačmi. Ľudová studnička mala priaznivý ohlas nie len u obecenstva ale aj v domácej a zahraničnej tlači, preto jej zrušenie je dosť nepochopiteľné. Dúfajme, že z chýb tohoročných slávností piesní a tancov vo Svidníku, organizátori a usporiadatelia tohoto veľkolepého podujatia urobia patričné závery. Ústredný výbor Kultúrneho zväzu ukrajinských pracujúcich ako hlavný organizátor Svidníckych slávností, by si maI uvedomiť, že keď chce aby toto poduajatie bolo slávnostiami piesní a tancov Rusínov-Ukrajincov ČSSR musí folklór tohoto etnika urobiť základom jeho programu.
      Mikuláš Mušinka

267

Ondrášovské slavnosti v Janovicích 4.-5. 7. 1970 [obsah]

Nevelká beskydská dědinka Janovice pod Lysou horou se už stala po několikáté dějištěm Ondrášovských slavností; letos připadly na sobotu a neděli 4.-5. července. Jejich význam byl podtržen tím, že hlavní program v neděli odpoledne byl krajským festivalem souborů lidových písní a tanců Severomoravského kraje.
      Janovické slavnosti mají neopakovatelné kouzlo: přírodní amfiteátr pod kopcem Hradisko je vskutku nádherným rámcem, který zanechá v návštěvnících ty nejlepší dojmy, stejně jako obětavé úsilí místních pořadatelů, jejichž duší je Karel Kozel, vypravěč a autor lidových veršů, bratr známých janovických zpěvaček a autorek písní a vyprávění, Anny Dřevjané a Boženy Peterkové.
      Letošní Ondrášovské slavnosti zahájil sobotní večer věnovaný přehlídce lidových vypravěčů a závěrečnému vystoupení folkloristické skupiny z Jaworzynky na polském Těšínsku. Přehlídka vypravěčů měla být vlastně soutěží, ale nedostatečný počet přihlášených změnil původní koncepci. S politováním je nutno zaznamenat, že s odlivem kvantity šla ruku v ruce i nízká úroveň výkonů, jichž jsme byli svědky. Už dříve se hovořilo o úpadku tohoto žánru, který prožíval v padesátých letech svoji kulminaci (Měrka, [/] Mlýnek, Mastný - abychom zaznamenali jen některá jména z Moravy, charakterizující celou epochu). Nejoblíbenějším druhem se staly lidová humorky. resp. humorná vyprávění ze života: tu se však často sklouzává na šikmou rovinu oplzlých narážek a křečovitých projevů "vypravěčů"-šašků a blbů, kteří mají jen jediný záměr: rozesmát obecenstvo za každou cenu. Nevyhnul se tomu strýc Antoš z Jablunky u Vsetína, známý z vystoupení se souborem Jasénka. ani Paweł Rucki, který přijel s polskou skupinou z Jaworzynky, ani Matěj z Jablunkova, známá figurka z polských národopisných slavností Święto Góralskie, - Na závěr sobotního večera se představila s delším smíšeným programem skupina z Jaworzynky, dědiny na pomezí katastru naší Hrčavy. Vedle písní a figurálních tanců by byt naše obecenstvo nepochybně zaujal tamní nejtypičtější točivý tanec ověnžok. S překvapením jsme však viděli tanec podobné výstavby, avšak podstatně jiného charakteru, než jak naznačují polské i naše starší prameny (Kwásnicowa, Jelínková, Šejvlová): "przyśpiewski" byly rázu "kulanego", rychlé polkové nápěvy pravidelného taktového půdorysu s položením důrazu na vtipné žertovné texty, "zachodzeni" se omezilo na vzájemné obcházení tančících polkovým krokem po malém kruhu beze změny směru a "točeni" zastupovala rychlá polka.[/]
      Nedělní odpoledne bylo věnováno - po koncertu u pamětní desky před rodným domem zbojníka Ondráše a po průvodu na místo slavností do Hradiska - krajskému festivalu lidových souborů písní a tanců. Vystoupily soubory OSTRAVICA (ZK Slezan Frýdek-Místek), SLEZAN Český Těšín, HLUBINA z Ostravy, soubor Ládi Ševčíka (NHKG Ostrava), VSACAN ze Vsetína a soubor Slovenského národního povstání z Olomouce. Program standartní, se vkusnými i některými méně šťastnými stylizacemi. Příjemným překvapením byla nová muzika souboru Slezan z Českého Těšína s vedoucím Václavem Stuchlým, která - na rozdíl od "staré" muziky (primáš Mir. Kyjonka) - má všechny předpoklady k dalšímu rozvoji: čistě ladí, je složena z aktivních muzikantů a vykazuje "šťastnou ruku" svých upravovatelů ve vkusných stylizacích.
      Celkový dojem z letošních Ondrášovských slavností byl vcelku příznivý. Přičinilo se o to nemálo prostředí v amfiteátru pod Hradiskem; zároveň se však ukázaly některé problémy současné práce souborů písní a tanců: jmenovitě v pasivním přebírání cizích úprav (např. muzika souboru L. Ševčíka) nebo ve zpracování nezažitého materiálu (soubor SNP z Olomouce).
      Jaromír Gelnar

268

Horňácké odpoledne ve Velké nad Veličkou [obsah]

Naposled byly ve větším měřítku Horňácké slavnosti ve Velké uspořádány v roce 1967, kdy se nejlepší interpreti folklórního projevu této malé etnografické oblasti představili ve dvou hlavních pořadech. Letošní Horňácké odpoledne se uskutečnilo v daleko skromnějších poměrech, nebylo však o nic méně zajímavé. Ostatně, mezi posledními ročníky zdejších slavností uspořádali pořadatelé národopisná odpoledne už dvakrát, a to v letech 1965 a 1966.
      Smyslem slavností v roce 1970 bylo nejen udržet kontinuitu nepravidelně se konajícího festivalu Horňácka ve Velké nad Veličkou, pořadatelé se chtěli zároveň připojit k významným jubileím připadajícím na tento rok - pětadvacátému výročí osvobození a pětasedmdesátému výročí konání Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895.
      O podílu Horňácka na pražské Národopisné výstavě hovořil v úvodním zahajovacím projevu ing. Jiří Hudeček, který vzpomněl slavné staré velické hudce Pavla Trna, Jožu Kubíka, zpěvačku Alžbětu Čambalovou abychom připomněli aspoň některé osobnosti horňácké folklórní tradice, které se účastnily programů výstavy. Zvláštní podíl na přípravě Horňácka k této významné národopisné, ale též kulturní a politické akci tehdejší dob; měl zvláště velický var[/]raník a významný sběratel místních lidových písní Martin Zeman a učitel a nadšený organizátor Alois Fiala. Učitel Fiala, přítel Uprkův, Bystřinův, Kretzův, působil tehdy na škole v Malé Vrbce, pro národopisnou výstavu sbíral na Horňácku exponáty a vedl též dětskou skupinu, která v národopisných pořadech v Praze předváděla dětské hry a zábavy. Škoda, že dnešní obyvatelé Horňácka o těchto osobnostech konce minulého století málo vědí. Bez nich by horňácký folklór nezískal tolik ohlasů u několika generací umělců i odborníků, bez jejich přispění by se tak uvědoměle a cílevědomě nepěstoval a udržoval doma.
      Bylo proto na místě, že aspoň některé osobnosti významné pro studium a udržování folklóru na Horňácku připomněl proslov výtečného pamětníka ing. J. Hudečka. Nebylo by jistě na škodu, kdyby Veličané některé Hudečkovy vzpomínky vydali i tiskem.
      Vraťme se však k vlastní náplni Horňáckého odpoledne. Zahájila je hudecká muzika z Velké s primášem Jožkou Peškem. Je to vlastně dnes nejstarší velická muzika, která je přímou pokračovatelkou kapely hudce Martina Miškeříka. Působí v ní klarinetista Tomáš Kohút, kontráši Leoš Zeman a Jan Šácha (který patří i k vynikajícím horňáckým zpěvákům) a basista Jan Kubík. Hudecká muzika z Velké hraje v tomto složení už několik let, ovšem jen při výji[/]mečných příležitostech. Její hra je intonačně čistá, stylově vybroušená, mnoha lety a zkušenostmi zažitá. Je až s podivem, že si jí dosud nevšimla redakce Čs. rozhlasu v Brně, která jinak horňáckému hudebnímu projevu věnuje dost pozornosti. Staří veličtí hudci by si této pozornosti jistě zasloužili.
      Ze starších horňáckých muzik vystoupila v pořadu ještě cimbálová kapela Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky. Pro perspektivu dalšího života horňácké lidové hudby je potěšitelné, že se dobrým programem představili i hudci mladé horňácké muziky, kterou vede primáš Jarek Miškeřík z Velké. Miškeříkova muzika obstarala na dobré úrovni i hudební doprovod k většině tanečních scén.
      Program horňáckého odpoledne tvořili většinou Veličané, což při takto koncipovaném pořadu je plně oprávněné. Kromě vrbeckých muzikantů a zpěváků zaujaly zvláště ženy z Nové Lhoty svatebními písněmi, a také vypravěči tetička Štípská z Lipova a Vašek Mlýnek z Kuželova. Veličané předvedli několik ukázek svatebních a masopustních zvyků. Do pořadu vhodně zapadly i dívčí zpěvy a hry z Velké, pastevecké hry a zábavy velických chlapců i hry a říkadla dětí z Javorníka.
      Pořad připravila Zdenka Jelínková pracovnice Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, která plně využila znalostí domácího prostředí i zkušeností dramaturgických

269

a režijních. Za přispění mnoha místních organizátorů a spolupracovníků a s pomocí textaře Zdeňka Vymazala a ing. Jiřího Hudečka ml. vytvořil, [/] i za skromných podmínek zajímavý pořad, který je zároveň nadějí, že tradice horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou tak brzy nezanikne.
      Josef Tomeš

ROZHLAS A TELEVIZE

Prix Bratislava - nové, iniciatívne podujatie bratislavskej rozhlasovej stanice [obsah]

Po všeobecne priaznivo prijatej "Klenotníci ľudovej hudby", cyklickom, do 5. ročníka vstupujúcom programe pôvodného folklórneho prejavu a viacerých iných podnetných podujatiach bratislavskej rozhlasovej redakcie ľudovej hudby, sa vedenie Československého rozhlasu na Slovensku "v záujme hlbšieho pochopenia umeleckých hodnôt, ktoré prinášajú hudobnej kultúre folklórne prejavy, v záujme verejného ocenenia hodnôt tohto hudobného žánru a jeho väčšej publicity, v záujme poznávania nových metód rozhlasovej práce pri spracovaní a rozhlasovom využití hudobného folklóru ako estetickej hodnoty, v záujme podporenia tvorivých impulzov a vzájomnej spolupráce medzi rozhlasovými štúdiami" rozhodlo, ako uvádzajú v štatúte podujatia, vyhlásiť [/] súťaž PRIX DE MUSIQUE FOLKLORIQUE DE RADIO BRATISLAVA!
      Organizačný výbor Prix Bratislava už rozoslal všetkým českým a slovenským rozhlasovým staniciam podmienky účasti na prvom ročníku tejto súťaže zvukových záznam.ov vyrobených v jednotlivých rozhlasových štúdiach.
      Prvý ročník súťaže bude zameraný na vokálnu interpretáciu českých a slovenských ľudových piesní a súťažiť sa bude v týchto kategóriach:
a) vokálna interpretácia sólistiek s ľubovoľným sprievodom,
b) sólistov s ľubovoľným sprievodom,
c) skupín do 10 členov s ľubovoľným sprievodom.

      Súťaž sa bude konať v dňoch 20.23. októbra 1970 v Bratislave. Zvukové záznamy organizátori očakávajú do konca augusta 1970.
      Poriadanie tejto súťaže zaznamenávame so záujmom preto, lebo by mohla zohrať významnú úlohu v skvalitnení vysielania českého a slovenského folklóru v rozhlase. Pri folkloristických výskumoch v terén sa v posledných rokoch stále častejšie stretávame s dôkazmi významného, neraz, žiaľ, nie pozitívneho vplyvu rozhlasu na tradičnú hudobnú kultúru. Viaceré naše rozhlasové stanice však už dlhší čas pristupujú k príprave vysielania folklórnej hudby hľadačsky, mnohé z nich i objaviteľsky. Stále ale najviac vysielacieho času vyhradeného ľudovej hudbe napĺňajú viac i menej vydarené tzv. autorské "úpravy", ktorých škála ako aj invenčnosť majstrov je prepestrá. Ak by sa prostredníctvom tejto súťaže podarilo vrátiť ľudovej piesni v rozhlasovom vysielaní jej štýlovú a charakterovú podobu, ak by sa z úprav ľudových piesní pre rozhlasové vysielanie stala záležitosť zodpovednej umeleckej práce charakterizovanej citlivým prístupom k pôvodnému materiálu, potom by toto podujatie už pri svojom zrode zohralo významnú úlohu.
      Aká však bude táto umelecká žatva - to nám ukáže až jeseň.
      Svetozár Švehlák

270

Prostor reportáži [obsah]

Televizní reportážní pásmo PASEKÁŘI z brněnského seriálu U nás doma (režie J. Vanýsek, komentář B. Polívka, kamera a scénář L. Kubáč) není v pravém slova smyslu národopisným pořadem, protože však zobrazuje tradiční valašské prostředí a životní styl lidí, kteří žijí v mnohém výlučným způsobem, odloučeni nejen od městských center, ale též vzdáleni společenství vesnice, lze jej zařadit do okruhu etnografických filmů. Ústředním tématem je práce - "přibližování" klád v lese, výroba šindelů, tkalcovství, hotovení papučů, pálení slivovice, stavba domu, pedagogická činnost a folkloristický kolorit prostředí se objevuje jen v náznaku, především v doprovodné hudbě a ve zpívaných sekvencích. Pořad byl nepatetickou oslavou houževnaté dělnosti, vlastní lidem, kteří strávili dlouhá desetiletí v aktivním styku s přírodou. Autoři se tak značně přiblížili představám, které lze mít o etnografickém filmu jako o "sondě do duše kraje a lidu".
      I když pořad spíše naznačoval, než zodpovídal sumu problémů, které by bylo možno otevírat a tak hledat odpovědi třeba až na otázku kořenů národního charakteru, i tak přinesl řadu poznatků. Autoři dost obsažně charakterizovali představitele několika generací obyvatelů valašských pasek a na sekvenci o mladém [/] pasekáři, který si vlastníma rukama postavil moderní dům, dokumentovali proces přerůstání tradiční řemeslné zručnosti do současnosti. Nad závěrečnou sekvencí z odlehlé, ale pěkné školy si pak položili otázku, zda moderní doba nezhýčká děti pasekářů, a hned si na ni částečně odpověděli, mimo jiné sugestivním obrazem školáků, vydávajících se po skončení vyučování ve vánici na lyžích na několikakilometrovou pouť do svých domovů: dokud člověk neztratí kontakt s přírodou, dotud potrvá předpoklad harmonického rozvoje jeho osobnosti. Lidé se sice civilizací od přírody emancipují, avšak současně si začínají stále více uvědomovat, že bez jejího "polidšťujícího" vlivu se neobejdou.
      Vedle střídmě poetických záběrů zimní krajiny a záběrů, objevujících v obyčejných věcech, např. pracovních nástrojích, bezmála půvab uměleckého artefaktu, přinesl pořad několik vzrušujících reportážních sekvencí, nejúčinnějších tam, kde se podařilo zobrazit tvář vyprávějících lidí v "nestřežených" okamžicích.
      Televizní Pasekáři dospěli zobrazením obyčejných věcí k navození závažných sociologických, psychologických, ba i filosofických otázek. Napříště by bylo zapotřebí pořady v tomto smyslu "dotáhnout" a také zvýšit jejich emotivnost esteticky náročnějším pojetím. K tomu by však tvůrci patrně potřebovali i větší časový i finanční "prostor", který by [/] jim měla televize poskytnout, protože dosavadní prací ukázali, že si ho zaslouží.
      Jindřich Uher

Soutěž o krále českých dudáků [obsah]

Pod neobvyklým názvem "Dudparáda" probíhal v první polovině tohoto roku stejně neobvyklý seriál rozhlasových relací - soutěž ve hře na dudy. Za iniciativního přispění rozhlasového redaktora Zdeňka Bláhy, který je sám znamenitým hráčem na dudy, vysílala stanice Plzeň pravidelně téměř každý páteční podvečer úpravy českých lidových písní a tanců, které pouze rámovaly ústřední bod celého pořadu - soutěžní vystoupení pokaždé jiného českého dudáka. Kromě stručného a populárně formulovaného komentáře se každý soutěžící představil sám dvěma ukázkami hry na dudy podle vlastního výběru; v souladu se soutěžním řádem musil však k jedné ukázce také sám zazpívat příslušnou dudáckou píseň.
      Během půl roku se tak rozhlasovým prostřednictvím seznámila veřejnost celkem s 22 dudáky z Čech. Všichni hráli na český typ dud s dymákem, většinou v tónině Es dur. Mnozí vystoupili v rozhlase vůbec

271

poprvé, jiní jsou již veřejností víceméně známi z dřívějších vysílání, z gramofonových desek a televize, jako například dudák domažlické kapely Antonína Konrady, stálý spolupracovník známých "Plzeňáků" Václav Švík, vedoucí experimentální folkloristické skupiny z Prahy Karel Krasnický ad. Strakonického dudáka Jana Matáska znají pak určitě návštěvníci různých lidových slavností a na Jana Maudra z Prahy si zase určitě vzpomenou příslušníci starší generace v souvislosti s kdysi známým "Maudrovým dudáckým triem". Pro dosud menší zkušenost či z jiných důvodů se soutěže nezúčastnila nejméně čtvrtstovka dalších hráčů, kteří se v současností v Čechách aktivně zabývají hrou na dudy. Jenom na málokterého ze zkušených hráčů se zapomnělo (např. na J. Beneše z Bíliny). Nesoutěžili pochopitelně ani dva členové poroty - zmíněný red. Z. Bláha a zakladatel novodobé tradice "pravých" strakonických dudáků a úspěšných mezinárodních dudáckých festivalů Josef Režný.
      Sociální zařazení účastníků celkem průkazně ukázalo, že hrou na dudy se nyní v Čechách zabývají hudebníci nejrůznějších profesí i věku: učitel, zemědělec, lékař, dělník, školák, krejčí, inženýr, šofér atd.; nejmladší dosáhl pouhých 12 let, nejstarší 79 let. Při neúčasti žákyň J. Režného z Prácheňska byla soutěž ovšem výhradně mužskou záležitostí.[/]
      Čtyřčlenná porota (Z. Bláha, J. Režný, dramaturg BROLNu E. Kuksa a autor této zprávy) udělila celkem tři ceny - dvě vedlejší a jednu hlavní. Za repertoárový přínos byl oceněn Antonín Lipert z Černovic na Táborsku: jako jediný hrál a zpíval píseň s náběhem do mollové stupnice - Sedlák z lesa jede... (blízký variant k Erbenově versi EN 591, pocházející ze Zlatokorunského rukopisu a doložené k roku 1609; podobně Holas III, č. 398). Lipertův výběr písně, nesnadno interpretovatelné na nynější typ durových dud, nebyl nijak nahodilý ani vypočítavý: dudák čerpá z folklórní tradice své rodiny (písně jeho matky zaznamenával na začátku století Č. Holas).
      Druhá zvláštní cena připadla Václavu Švíkovi z Přeštic za dokonalý zpěvní projev s vlastním doprovodem. Švíkova hra zaujala laické posluchače i odborníky již před 12-15 lety: dnes znají někdejšího talentovaného školáka, nyní inženýra, z jeho vystoupení s Plzeňským lidovým souborem zejména četní Západočeši; jeho projev nabyl na interpretační jistotě a vyzrálosti, aniž by ztratil na osobitostí a spontánní bezprostřednosti.
      Konečně hlavní cenu a titul "krále českých dudáků" získal 61letý učitel Bohumil Kraus z Domažlic. Už jako učitelský pomocník sledoval Kraus pozorně hru nejlepších chodských dudáků - oficiálně uznávaného Kobese, rázovitého Hančla a hlavně virtuosního [/] Havla. Od nich se naučil především tvořit invenčně bohaté a svým způsobem neopakovatelné dudácké variace. V technice hry, kterou v posledních letech dovedl k vrcholné dokonalosti, své slavné předchůdce při nejmenším dostihl - nepochybně v intonační a rytmické precisnosti. Suverénně ovládá techniku "odtrhávání" - vteřinové zastavení měchů s dokonalou pausou nejen v melodické, ale i v basové(!) píšťale. Tento teoreticky zdánlivě neuskutečnitelný efekt dokážou v Čechách víceméně dokonale provést sotva více než 2-3 další hráči (nikde jinde, ani třeba u balkánských dudáků, mezi Skoty, Iry atd., jsem tento virtuosní prvek dosud nezaznamenal). Rychlým střídáním intervalu velké tercie na I. a III. melodickém stupni dosahuje B. Kraus dokonalou ilusi dvojzvuku ; vybrané magnetofonové snímky považovalo i několik kvalifikovaných hudebníků za technický trik dublnahrávky. V poslední době objevil Kraus na svém nástroji v As dur zatím první "vidličkový" hmat (jinak běžný na normálních vícedírkových píšťalách lidové provenience, ovšem hranových!), umožňující dostatečně čistě a výrazně zahrát další nový tón, v tomto případě zvětšenou kvartu tedy interval tritonu nad I. melodickým stupněm (d v As dur). Snímky Krausovy hry tvoří závěr a současně i interpretační vrchol barevného dokumentárního filmu ČSAV Dudy a dudáci.

272

Krausově hře se sice v soutěži přiblížil výkon několika dalších interpretů; rovnocennou konkurenci však nenalezla. Málokdy docházejí výsledky podobných soutěží tak jednomyslného souhlasu, jak se to stalo na závěr "Dudparády". Kromě upřímných osobních gratulací obdržel vítěz od svých konkurentů ještě řadu hezkých dopisů, včetně pohotově zveršované ódy na "krále dud" od zakladatele Maudrova tria.
      Protože ve Strakonicích nemohl b[y]ýt letos uspořádán další ročník mezinárodního dudáckého festivalu, na němž mělo původně dojít k vyhlášení vítězů, ujaly se toho iniciativně Domažlice, které tak pro své Chodské slavnosti 15.-16. srpna získaly velmi atraktivní pořad. Ostatně pojmy Chodsko a dudy se k sobě již tradičně dobře rýmují. Z 22 účastníků soutěže bylo 7 z Chodska, mezi nimi jak nejstarší soutěžící, neuvěřitelně svěží 79letý František Vimmer, tak i nejmladší - pozoruhodně nadaný 12letý Míša Černý. Ze tří aktivních výrobců dud v Čechách (J. Konrady v Domažlicích, K. Janeček ve Vejprnicích na Plzeňsku) přispěl do soutěže jako dudák i chodský dudař Jakub Jahn ze Zdanova. Vedle Strakonic jsou tedy rovněž na Chodsku optimální podmínky ke každoročním dudáckým dostaveníčkům třeba v rámci Chodských slavností, lhostejno zda spojených se soutěží či nikoliv.
      Uvedený případ dudácké soutěže [/] se ostatně přímo nabízí jako námět pro pořadatele rozmanitých tzv. folkloristických slavností a festivalů. Monotematická ucelenost vytváří natolik souměřitelné soutěžní podmínky, že lze celkem objektivně stanovit pořadí špičkových výkonů. [/] Nehrozí při tom velké nebezpečí z rozladění účinkujících z domněle sporného až nespravedlivého hodnocení. Při takovém pojetí se pak publikum může seznámit se soutěžním tématem až do minuciósních podrobností.
      Jaroslav Markl[/]

Zachytí televize skutečnou tvář folklóru? [obsah]

Zhruba v první polovině roku 1970 přinesla Čs. televize (studia v Čechách a na Moravě) jen asi pět pořadů s folklórní tématikou, z toho jednu reportáž z vesnického prostředí, ostatní pořady tlumočily folklór stylizovaný, nepočítáme-li přímé přenosy z festivalů, kde televize byla pouhým sdělovacím prostředkem s minimálním vlastním tvůrčím podílem. Avšak nejen dramaturgie, budeme-li předpokládat, že televize má v tomto směru promyšlenou koncepci, ale také úroveň jednotlivých pořadů nasvědčovala tomu, že československý folklór je v televizi záležitostí spíše okrajovou, jen vyjímečně podloženou potřebnou erudicí a fantazií. A přece, jak jsme již zdůraznili minule (NA č. 1/70), jsou folklórní [/] témata, zejména v tradičním vesnickém prostředí, nabita specifickým životem, v nichž by televize mohla nalézt nekonvenční inspirační podněty.
      Dětskému folklóru byl věnován pořad ZAHRAJ MNĚ, HUDEČKU (12. IV. 70), v němž televize tlumočila ukázky z práce souboru Křenováček. Přínosem pořadu bylo především upozornění na sám fakt, že tradiční lidové písně a tance nacházejí, díky obětavcům z řad dospělých, i v dnešní době oblibu mezi dětmi. Pořad zprostředkoval především líbivost dětského projevu v tanci a zpěvu, násobenou esteticky účinným krojem. Vytratila se však jaksi vnitřní radost dětí a hravost, které jsou zejména v dětském fol

273

klóru dominantní. Zde se ovšem dostáváme k problému, který s televizí bezprostředně nesouvisí, jak totiž vůbec interpretovat folklór v dětských souborech. Nicméně televize podtrhla právě ty části, v nichž soubor přistoupil k folklóru mylně (např. naučené "operetní" úsměvy do kamery), místo aby se snažila klišé rozrušit a ukázat spontánní "dotyk" současných dětí s tradiční lidovou písní, tancem nebo hrou v jeho vitální elementárnosti. Možná bychom se pak dozvěděli též něco o obtížné práci souboru.
      Pořad VÍTÁNÍ JARA (17. IV. 70) byl "nonstop-estrádou k oslavě jara jak ve vlastním, tak v přeneseném slova smyslu - v souvislosti s letošním jubilejním rokem naší republiky". Tak uvedl tento pořad televizní bulletin. Nešlo tedy v pravém slova smyslu o pořad folklórní, avšak televize se pokusila včlenit folklór mezi současné druhy televizní zábavy. Můžeme mít sice výhrady k úrovni jednotlivých čísel (např. zjevná snaha po příliš efektním využití folklorní tématiky při baletních kreacích), vcelku však je třeba tento záměr televize ocenit. Avšak i zde se mělo více těžit z "drsnosti" folklóru, dát mu tak vyniknout na pozadí umělé produkce v originálním kontrastu a ne se jej snažit ukáznit a připodobnit ostatním estrádním číslům. Jistěže je třeba mít na zřeteli stylovou jednotu celého pořadu, to však nikterak [/] neznamená, rezignovat na přemýšlivější exploataci předlohy.
      V přímém přenosu pořadu SLOVENSKO MOJE RODNÉ z folkloristického festivalu ve Východné (12. VII. 70) se televize omezila pouze na "doslovné" tlumočení podiového vystoupení. Snad jen ve střídání velikosti záběrů lze spatřovat specifický přínos televize[.] Je možné, že při příležitosti festivalu vznikl ve Východné film, který uvede televize jindy, avšak i tak bylo možno zpestřit přenos řadou "mimopodiových" sekvencí, které by zachytily celé ovzduší významného slovenského festivalu. Televize by tak aspoň do jisté míry vynahradila divákům ochuzení způsobené černobílou reprodukcí jásavě barevného originálu.
      Pořad EJ, MÁJKU, MÁJKU (16. V. 70) byl v podstatě záznamem vystoupení souboru písní a tanců s jistými tvůrčími zásahy televizní režie. Vznikla tak - zejména na začátku - esteticky účinná podívaná, využívající ladnosti předváděného "materiálu". Byl to pořad "umělý", v němž se uplatnil především stylizovaný folklór. Avšak i když budeme akceptovat záměr televize, postavit vedle ostatních pořadů pestré a výbušné hodnoty folklórní, pak i z tohoto hlediska je třeba litovat, že se televizi nepodařilo tlumočit produkci BROLN nápaditěji. Je-li totiž pořad veden stále v jedné "interpretační rovině", pak víření suknic, rytmické podupávání holínek, [/] zdvižené paže v rukávcích apod. upoutají jen zpočátku. Nejsou-li tyto prvky vhodnou televizní kompozicí dramaticky gradovány, mění se po určitém čase v stereotyp a pořad přestává být přitažlivý.
      Jedním z mála pořadů, které televize věnovala tradiční podobě vesnického folklóru, byly LANŽHOTSKÉ HODY (vysílané 14. VII. 70 jen na druhém programu a oproti ohlášení cca o osm minut dříve. Aspoň při dvacetiminutovém pořadu by si tuhle nepřesnost měla televize odpustit.). Předností pořadu byla zjevná znalost materiálu. Seznámili jsme se ve stručném průřezu se všemi fázemi tradičních lanžhotských hodů, které jsou jedním z nejúplněji dochovaných tradičních obřadů u nás vůbec. Promyšleným střídáním mnoha záběrů vyvstal nakonec dynamický obraz celé události. Avšak ani zde nemůžeme být plně spokojeni, i když v paměti máme řadu emotivně silných záběrů, např. ze stavění máje, pochodu chlapců dědinou, z verbuňku v stárkově dvoře apod. Pořad byl patrně sdělný v celé hloubce jen tomu, kdo hody v terénu zná z vlastní zkušenosti. Těžko ovšem podat ve dvaceti minutách víc, než jen "pohlednici", a tak dynamičnost pořadu leckdy přesáhla až do překotné fragmentárnosti, tlumočící divákovi nezasvěcenému jen povrch události. Škoda, tentokrát bylo v silách televize vyhmátnout podobu tradiční kolektivní lidové zá

274

bavy v celé její košatosti, včetně reminiscence, hodnotícího sociologického pohledu na současné proměny funkcí i zamyšlení nad perspektivou.
      Televize bude muset následovat československý folklór do obou jeho současných oblastí, umělé, reprezentované tvorbou souborů, a autentické, nalézající se v původním tradičním prostředí v práci vesnických skupin. Každá oblast přináší řadu specifických problémů. Televize zatím věnovala pozornost spíše první [/] oblasti, kde dosáhla jistých výsledků, druhá oblast čeká především na svoje scénaristy a režiséry, protože kameramani si vedou relativně nejlépe. Avšak nepospíší-li si televize, během několika málo let zanikne jedinečná podoba jedné z fází tradičního folklóru, jejímž nositeli jsou lidé narození na přelomu století. Tito lidé totiž pracovali valnou část svého života na poli a folklórem žili, proto má v jejich podání patinu staletí. Jak dlouho tu ještě bu[/]dou? Žel k tomuto ryzímu bohatství zůstává televize netečná... A přece právě ona, jejíž fenomén je v první řadě psychologický (viz stať A. Moskalyka a D. Makovičky Vznik a rozklad autenticity, Film a doba č. 3/70) je předurčena zachytit a transformovat duševní pochody - i jejich vnější taneční, písňovou, hudeckou a jinou podobu - tradičních nositelů folklóru a zachránit tak pro budoucnost to, co vytvořil skutečný lid, jehož se tak rádi dovoláváme...
      Jindřich Uher

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

O lidových humorkách zvláště kocourkovských [obsah]

Humor a vtip prochází všemi folklórními druhy prozaického vyprávění. V některých se projevuje výrazněji, v jiných méně. Ať jsou to již klasické pohádky, pro naše země zvláště typické o Honzovi, pro Moravu o chytrém nebo hloupém Jankovi, nebo humorky-legendy, kde je oblíbenou postavou svatý Petr s nesmírně lidskými rysy, který často přechází také do současných politických anekdot. Dále jsou to různá vyprávění, která se vážou do určitých cyklů nebo na určité posta[/]vy. Tato lidová vyprávění byla často literárně zpracovávána a vydávána a tak se v různých laciných knížkách a kalendářích znovu vrátila mezi lid. Mám na mysli zvláště dva takové cykly, od středověku až do současností neobyčejně oblíbené. Je to jednak cyklus o Enšpíglovi a cyklus tzv. kocourkovský.
      Abychom začali známým "Už staří Řekové", tedy i staří Řekové měli svůj Kocourkov. Byla to Abdéra, řecká osada ve starověké Thrákii, založená kolem r. 650 př. n. l., po Xerxově porážce významné obchodní středisko. Z Abdéry pocházejí dva významní řečtí filosofové: Demokri[/]tos a Protagoras a přesto, neznámo proč, získala si Abdéra pověst starověkého Kocourkova.1) Svůj Kocourkov měla a má každá země. V Anglii je to městečko Gotham, v Dánsku Molbo, v Polsku, kde jsou tyto anekdoty poměrně časté, je několik takových středisek; pověstný je zvláště malopolský Osiek a Pacanów. Lužičtí Srbové mají svůj Salov, u Maďarů je to Rátót. Tak jako je humor a lidská hloupost nesmrtelná, je nesmrtelný i Kocourkov.
      Mnoho kocourkovských povídek se k nám dostalo patrně z Německa. Jádrem prvních tří německých sbírek byly humorné povídky, které

275

kolovaly mezi lidem a které podle údajů literární historie sebral Johann Friedrich von Schönberg "urozený muž a radní města Sitzenrodu, blízko něhož leží osamělá vesnice Schildau, jejíž obyvatele si vzal na mušku".2) První kniha vyšla v roce 1597 pod název "Das Lalebuch" (z řec. lale = blázen), o rok později vy[ý]šla na stejný námět patrně od téhož autora sbírka "Schiltbürger" a v roce 1603 vychází "Grillenvertreib". Tyto tři sbírky byly pak základem nesčetných vydání v celé Evropě.
      Kocourkovský humor připisuje hloupým sousedům rozmanité absurdní činy. Jde v podstatě o tři typy těchto humorek: Jednak jsou to, řekla bych "klasické" historky, které se velmi málo pozměněné objevují ve vyprávění téměř všech evropských národů. Dále jde o historky, které byly přizpůsobeny a naroubovány na různé domácí prostředí a poměry, čímž se někdy dosti značně mění, a pak historky, které se objevují pouze v některé zemi a zde se někdy vztahují pouze na určitou lokalitu.3)
      Kocourkovské historky se blíží někdy pohádce, jindy pověsti. I když jde většinou o neuvěřitelné a smyšlené historky, bývají vyprávěny, aby se zvýšila jejich věrohodnost, jako skutečné příběhy nebo se připínají na určitá místa či významné osobností (císař Josef II., císař Frant. Josef, řečený Procházka atd.).[/]
      Poněvadž tato informativní poznámka má sloužit také jako výzva o pomoc pro sbírání humorek, uvedu pro orientaci stručně několik námětů. Jsou to jednak historky o tom, jak Kocourkovští seli a sklízeli sůl, jak vytahovali krávu (býka) na věž kostela, aby tam spásla vyrostlou trávu, známá je historka o stříkačce nebo o tom, jak se v Kocourkově nemohli spočítat, až museli své nosy nebo zadky do písku vyznačit, jak se jim po bujném veselí popletly nohy a nemohli je najít; známé jsou také historky o tom, jak dobří sousedé kocourkovští hodili do moře nebo do rybníka bečku slanečků, aby se rozmnožili, o soudu nad úhořem nebo rakem, kterého chtěli potrestat utopením ve vodě a ještě mnohé další a další.
      Historka o tom,. jak si jeden z Kocourkovských podřezal pod sebou větev, na které seděl, je u nás běžně známá o cikánovi. Obecně známá je také historka o tom, jak Kocourkovští nosili sluneční světlo do domu (radnice) bez oken, o přivážení obrovské klády do města, klády, která byla delší než šířka ulice, a o tom, jak posunovali kostel, aby ulici rozšířili, dále pak o tom, jak sušili sníh. Jindy nemohou pochopit nejprostší věci denního života, Snaží se vylovit odraz měsíce ze studny, v přesvědčení, že je to zvíře, které jim vypije vodu nebo pozorují odraz měsíce v rybníce, ze kterého pije vodu kráva. Když měsíc zajde za mračno, [/] myslí, že ho kráva vypila a zabijí ji, aby měsíc našli. Skočí do jezera, aby vytáhli stádo ovcí, které se v něm zrcadlí.
      Kocourkovské náměty nežijí však pouze v tradici. Objevují se často i v našem současném denním životě, i když ne v celé své fabulační šíři. V Hovorech H vyprávěl pan Horníček o jedné staré paní,4) která se ho v dopise ptala, zda nehledá někdy své brýle, které, když nepotřebuje, posunuje na čelo. Ona prý, posunuvši si je na čelo, často je pak hledá. I připomnělo mi to humorku o tom, jak jeden občan kocourkovský nemohl najít osla, na kterém seděl.
      V humorkách, které řadíme do druhé a třetí skupiny, je však hloupost často předstírána, buď aby zakryla lstivost nebo ukázala na hloupost toho druhého. Mnohé zdánlivě prosté vyjádření je často ironií, někdy dokonce šibeničním humorem. Tři takové historky uvádí ve své studii Register der ungarischen Schildbürgerschwank-Typen (Rátótiaden) Agnes Kovácsová.5) v první, kterou přebírá z rukopisné sbírky Jánose Duky, uložené v archívu Etnografického muzea v Budapešti, se biskup, objíždějící svou diecési tázal při obědě, pořádaném na jeho počest místní honorací, představeného z Olahfalvy žertem: "Prozraďte mi, můj milý, jakpak jste onoho býka na věž vytáhli?" "Mohlo se nám to podařit", odpověděl sebe

276

vědomě uražený muž, "neboť zatím co jsme ho vytahovali nahoru, bylo Vaše Vysokoblahorodí pod jeho ocasem nelibě ovanuto". Biskup se zastyděl a uraženě opustil skvělý oběd. Podobně je posměváček potrestán také v historce šimperácké: "Jednou přijel do Šimperka cizí pán a zůstal tam v hospodě do rána. Při večeři se vyptával, co za všelijaké kousky umí Šimperáci, že by tuze rád nějaký takový špás poznal, Potom si dal od podomka vyzout boty a chtěl pantofle. Podomek vzal boty s sebou ven, uřízl holínky a přinesl ty spodky pánovi jako pantofle. Ten se ničeho nenadál, lehl a spal. Ale když ráno vstal a chtěl obout boty, přinest podomek ty uříznuté holínky a položil je potichu vedle pantoflí. "Co je to?" zařval udivený a rozhněvaný pán. - s pošklebkem povídá podomek: "To je šimperský kousek!"6) Druhá historka Jánose Duky vypráví o tom, jak se formana Sekela, vezoucího kyselku, ptal nějaký [/] muž v Háromszéku: "Ty, starý, poslechni, co je to tam nahoře na nebi? Slunce nebo měsíc?" a ukázal na úplněk. Sekel z Czik se udělal důležitým a zkoumal nejdříve důkladně nebe, pak se ale poškrabal za uchem a odpověděl klidně a netečně: "Jak to mám vědět? Nejsem přece zdejší." Třetí historka je ze sbírky maďarských přísloví Andráse Dugonicse, publikované již v roce 1820. Když se tázali sedláka vedoucího na jarmark kozu bez chlupů, kde je koza nechala, odpověděl: "Má je obrácené dovnitř, aby ji lépe hřály." Tyto lokalizované historky však již často zasahují do skupiny humorek o hloupém muži nebo hloupé ženě.
      Podobně jako u nás, tak i v Maďarsku (upozorňuje na to v uvedené studii také Á. Kovácsová) se kocourkovské historky přesouvají z prostředí městského7) do prostředí vesnického a ze selského prostředí se přenášejí na chytré, všemi mastmi [/] mazané cikány. Není také divu, neboť ve své společenské izolovanosti a bezbrannosti se museli nějak bránit. V těchto případech se však tzv. klasické kocourkovské historky často již značně posouvají do jiné roviny a mnohokrát jde spíše o anekdoty tokálního rázu.
      Uvedené poznámky jsou, jak již bylo řečeno, myšleny zároveň jako výzva a prosba k čtenářům. Prosíme o sdělení, zda se ve vašem okolí neváží na určité město, městečko či vesnici některé z těchto humorných povídek. V Čechách je známa např. Přelouč, na severní Moravě Šimperk, na Horňácku jsou to Lhotky, na západním Slovensku je takovým Kocourkovem, či jak Slováci říkají, Čudákovou, např. Skalica. Určitě i ve vašem nejbližším okolí existuje řada podobných míst a my vás prosíme, abyste nás na tyto lokality upozornili.
      Cecílie Havlíková

Poznámky

1.
      Viz Ottův Slovník naučný, heslo Abdery.
2.
      Viz doslov Bohumily Grägerové ke Kocourkovu, který vydali Hiršal a Kolář, Praha 1959.[/]
3.
      Podobně dělí humorky také Viera Gašparíková ve svém referátě na konferenci JSFNR v Bukurešti (2. 9. - 7. 9. 1969), ovšem vzhledem k mezinárodnímu třídění [/] Aarna a Thompsona, do následujících čtyř skupin:

1) všeobecně rozšířené,
2) sporadicky se vyskytující, ale registrované v AaTh katalogu,

277

3) mezinárodní, ale neuvedené v AaTh katalogu,
4) omezené pouze na určitou lokalitu.

4.
      Čs. televize 12. 12. 1969.
5.
      Acta Ethnographica 1964, str. 55-69.[/]
6.
      Anežka Šulová, Obr na Šošole, Ostrava 1964; převyprávěla Eva Kiliánová; str. 52. Viz také zřetězení kocourkovských kousků v povídce: Tak to umějí Šimperáci, Kiliánová str. 35; původní text tohoto zřetězeného cyklu je publikován v knize K. Fojtíka a O. [/] Sirovátky, Veselosti nikdy dosti, Brno 1956, str. 126-134.
7.
      V Maďarsku se tento typ historek vlivem speciálních poměrů příliš nevyvinul. Mnohem rozšířenější jsou humorky z prostředí vesnického, i když tady se týkají ve většině případů představených obce.

278

FRANTIŠEK HALAS, Zpěvanky, zpěvanky..., Brno 1969 [obsah]

Brněnské nakladatelství Blok vydalo jako příležitostný tisk k 20. výročí úmrtí básníka Františka Halase, text, který dosud nebyl vydán. Je to jedna z Halasových básnických próz. Autor ediční poznámky F. X. Halas píše o svém otci, že napsal několik básní v próze jen jako slovní ilustrace k výtvarným dílům, že napsal i sedm doprovodů k filmům a že jen jeden z těchto filmů byl nakonec realizován - "Vodníkova zahrada". "U ostatních šesti textů není dosud jasné k čemu přesně sloužily: zda to byly ideové podklady, vypracované jen podle scénáře filmového pracovníka pro film, jenž ještě nebyl uskutečněn, nebo to byla dodatečná průvodní slova k již natočeným snímkům. Je možno doufat, že další halasovská bádání tento problém rozřeší... I "zpěv o zpěvu", který vychází při příležitosti dvacátého výročí Halasovy smrti, je takovou básnickou prózou, u níž nepostrádáme předlohu; třebaže by to mohl být velmi krásný film. Je možné si představit, že by Halasův text ve spojení s obrazem a hudbou lidové písně ožil ještě více."
      V souvislosti s tímto doslovem F. X. Halase považujeme za vhodné upozornit na to, že národopiscům je znám film, k němuž František Halas tento text napsal. Je to film "Věčná píseň" Karla Plicky z roku 1939, v jehož titulcích můžeme číst "Text: František Halas".
      Z několika návrhů na název (titul) tohoto filmu "Zpěvanky, zpěvanky, kde jste se vy vzaly", "Zpěvanky, zpěvanky", "Královna píseň", "Nevěsta citů" (a podtitul O lidové písni), "Srdcem malovaná" (O lidové písni), "Očarovaná", jak je můžeme číst v Halasově rukopisném náčrtu na obálce vydaného dílka, nezůstal nakonec žádný. Zřejmě až v duchu závěru Halasova textu, popřípadě scénáře filmu byl pak zvolen název definitivní "Věčná píseň".
      Ve filmu "Věčná píseň" nezní ale průvodní slovo shodně s tímto vydaným původním Halasovým návrhem. Badatel, který se zabývá dílem Františka Halase proto [/] zajisté uvítá následující porovnání, v němž po levé straně publikujeme původní návrh textu a po pravé straně text přepsaný z hotového filmu. Do jaké míry zasahoval do konečné podoby textu autor filmu Karel Plicka a do jaké míry básník František Halas, to přenecháváme jiným odborníkům. Jedno je však jisté, že text byl dodatečně upravován směrem k větší instruktivnosti, a to v souvislosti s konkrétními filmovými záběry. (Mohl by k tomu zajisté říci nejvíce profesor Plicka sám.)
      Ve dvacetiminutovém filmu "Věčná píseň" jdou po sobě hudební ukázky s příslušným doprovodným textem v následujícím pořadí: 1. Ja helo, helo, Helenko (halekačka z Valašska), 2. Ore Janík, ore (mužské sólo, píseň z moravských Kopanic), 3. Vandrovali hudci (sbor žen z Púchovské doliny), 4. Už sme šecko pokosili (mužský sbor z Velké n. Veličkou - Horňácko), Katerinko, staň hore, Babule šibule (dětský zpěv z Hrubé Vrbky - Horňácko), 5. Já jsem panna růže (ženské sólo, píseň z Plzeňska), 6. Když jsem já šel okolo Třeboně, Už je malá chvilka do dne (mužské sólo, písně z jižních Čech), 7. Procesí ze Slovácka (zpěv žen a mužů), 8. Morena (děti z Hrubé Vrbky), Kouo, kouo mlýnské (děvčata z Velké), 9. Ej, hleďte, hleďte, jak tancuje (tanec sedlácká z Velké), Kdo to henkaj jede (tanec danaj ze Strážnice), Seděuo dívča (tanec verbuňk z Podluží), 10. ukázka soudobého "šlágru", 11. Halí, belí (zpěv stařenky ze Zlínska), 12. Oj, letěla bílá hus (a/ zpěv stařenky ze Zlínska, b/ táž píseň v úpravě pro dětský sbor).
      Zbývá dodat, že jsme si rádi přečetli Halasovy Zpěvanky, že skutečně nepociťujeme jako nedostatek tohoto "doprovodného" slova, nemáme-li současně před očima obrazy, jež měl básník na mysli, když tuto básnickou prózu psal.
      Vane to z ní teplem lásky k té zemi milované, k té zemi milované.
      Dušan Holý

279

PŮVODNÍ NÁVRH TEXTU
      1) Vizte krajinu, kde se spikly živly a uložily člověku, aby zmelodizoval a vyzpíval všecku jejich nesmírnou moc a krásu. A tak zní píšťala pastýřova, kterého si odevždy přírodní mocnosti vyvolily za důvěrníka svých nálad. Jeho nástroj je týž jako před staletími; je to žezlo citového kralování, jehož vladařská péče provází nás od kolébky do hrobu, a stejná je i melodie, sestra pradávných zpěvů kmenů pastýřských i s kouzlem věčité melancholie. Píseň nabraná z rajské studánky, kam napadlo listí se stromu poznání, rozlévá se a přibírá praménky bolesti i štěstí. Dýchání času mísí se v ní s úlevným oddychem génia lidu. A když komu požalovat není, svěřuje tam na valašských kopcích pastýř svůj stesk oblakům. Kdož ví, není-li z posledních! Hltavost doby vyžene ho možná i z této poslední tvrze ryzí písně.
      2) Kolik těch písní je a každá jiná! Jednou vzlétne nádherná jak ledňáček, jindy prostá, šedivá jako střízlík. To podle toho, který kraj otevřel dlaně, aby ji vypustil. Jinak se zpívá na horách, jinak na dolinách. Halekání pasaček má všechnu rosnost dnů, kdy poprvé lidský hlas zkoušel svoji sdělnou moc.

      3) Vzpomínáte, jak byl skřivánek stvořen z hrstky hlíny smočené potem oráče? Jistě to byl okamžik podobný tomuto, kde píseň třepetá se rovnou z brázdy. Není na světě práce, která by nenadlehčila svoji tíhu zpěvem a vždycky jiným.

      4) Plahočivá, hrbivá lopota a přece korunována chorálem ženských hlasů stoupajícím k barokním oltářům mračen. Tíha práce stiská pedály polí a varhany kraje zní slávou země.

280

TEXT PODLE FILMU "VĚČNÁ PÍSEŇ"
      1) Jak dlouho jsi už neslyšel pastýřovu píšťalu. Není to ani tak dávno, co oněmněly i valašské hory a jen ozvěna časem přinesla několik tónů, do kterých člověk vdechl, co mu zpívalo srdce. Tak vznikla lidová píseň. Nálada - smích i pláč - zkrátka melodie tryskla hrdlem a svět byl rázem krásnější. Nu, však lidová píseň ještě nevyhynula.
      A rozběhneš-li se s námi, můžeš nahlédnout do její dílny slunečné a vzdušné. Tady, pod velebnou bání oblohy najdeš první koncertní síň, v níž lidský hlas nesměle se vznesl k prosté melodii; víc k hovoru než k písni.

      2) Kolik je na světě prací, tolik i písní. A dar jejich křídel stírá kapky únavy z čela. Vzpomínáte, jak byl skřivánek stvořen z hrudky hlíny smočené potem oráče?
      Jistě to byla chvíle podobná této, kdy píseň třepetá se rovnou z brázdy.

      3) Horská píseň na východním pohraničí. - Plahočivá, hrbivá lopota a přece je korunována chorálem ženských hlasů, který v trojzvuku stoupá k barevným oltářům oblak. Barvami krajinu provázejí a tiše hřmí slávou země.

281

      5) Tady na Slovácku, to už je jiná! To je kraj spíše bujné révy než každodenních kobzolí. Chlapci z Velké nabití sluncem a bujarostí končí žně a zpěv má všecku obřadnost skončené sklizně. Je klasnatý jako žírná pole.

      6) Bodejť by se i Čechy nepřidaly. Hrávaly na šalmaj od večera do rána a písně vyzvonily, co se dalo. Jistě to byla ona jásavost, často zamyšlená, malovaná srdcem a hrdlem, která zajala Mánesa a Alše tak, že každá jejich kresba je poznamenávacím mateřským znamením krajů, ve kterých vznikla.

      7)8) Kdyby z celého světa byl zpěv vyhnán, v srdcích milenců najde vždy hřejný koutek. A jaký! Milodějná píseň, toť hotová nevěsta citů a vyparáděná jedna radost. Víra milenců v její moc přičarovávající lásku je nesmrtelná. Najdete sloky, jako by zlata ukrajoval! Tančí někdy v rozjásaném veselí, aby jindy tiše kvílela v bezdeché úzkosti, zrovna tu vidíte, jak píseň nabírá do sebe ticho večera, jak zvoní stříbrem vod a tetelí se pod každým zachvěním srdcí.

      9) Zpěv je nejúžasnější formou díku. Jak také nepoděkovati Stvořiteli za dobrotu bytí, a tak slovácké procesí v důvěrném odevzdání chvalořečí Bohu a jeho píseň slavnostního díku slévá se s písní zvonů, stromů a celičké země.

282

      4) To na Slovácku, to je už jiná! Tady je spíše kraj bujné révy než věčných kobzolí. Chlapci z Velké nabití sluncem a bujností skončili žně a jejich zpěv má všecku obřadnost bohaté sklizně.

      5.[)] A zatím Čechy oněměly skoro docela. A přece tu kdysi zněl luh a háj zvukem šalmajů a zahledíš-li se na obraz Alšův nebo Mánesův, jako bys podnes slyšel slova písně, jež vedla jejich ruku.

      6) Jen milenci zůstávají věčně stejní a stejné písně jako před lety čarují jim milostné chvění v listí prastarých lip a mihotání rybníka, v němž se koupe měsíc.

      7) Zpěv je nejpokornější formou díků. Jak jinak také poděkovati Stvořiteli za dobrotu bytí. Slovácké procesí s důvěrnou odevzdaností chvalořečí Bohu a jeho díkůvzdání tone v slavnosti, slévá se s písní zvonů, stromů a celičké země.

283

      10) To ještě byla živá víra v magickou působnost písně, kdy vznikla tato, jedna z nejstarších, jak svědčí její neumělost. Vynoří se mocná ozvěna dávného pohanství z ní. Nejen důvěrnice citu, chův a času, ale také zaklínadlem zlých mocí je píseň, tato pamětnice starých časů, která často jediná nám dovede vrátit kus minula.

      11) Zpívají sice jak pěnkava ocasem, ale co na tom? Copak na takové pídi života může vyrůst dokonalost sama?
      12) Kde sestra píseň, tam bratříček tanec. Ti chodí světem odjakživa spolu. Duše a tělo jedna krev. Kolo větráku mele chléb a kola tanců, ať je to taneček dětí, či "Sedlácká" z Velké, strážnický "Danaj" nebo lanžhotský verbuňk roztáčí hra, nadbytek sil, krásná pudovost a zrno života bohatě sype.

      13) A vy byste dopustili a dali písni zahynout? Či chcete, aby pocuchána, oškubána, hnila a skomírala v kouři putyk, lámána ohavností šlágrů. Zabraňte, aby se plivalo do této skvostnice tradice a lidu, vysvoboďte ji z klícek zpěvníků a nedejte, aby jejím posledním útočištěm byla toliko paměť stařenek. Vraťte ji lidu, který na ni zapomíná. Kroje v kufrech a písně v archívech, to není dobré vysvědčení pro národ. Dejme se dohromady a všude, kde to jen půjde, pomáhejme jí z bláta a zapomenutí k bývalé slávě. Nechť zmládne zase a čista vstoupí do kraje, do úst i srdcí lidu, nechť vzlétá z popele pokolení jako pták ohnivák, ta nesmrtelná pobočnice naší slávy i našich žalů.
      Slyšte, jak prolíná vším, co vám draho, ať zpívá v lipové koruně neochočená, nádherná, v té zemi milované, v té zemi milované!

284

      8) Však slyšte: uprostřed barevné křesťanské zbožnosti proráží monotónní hlas, v němž se chvěje ještě pohanská víra; zažehnávající moc písně.

      9) Ale v den sváteční opět volá do kola. Bodejť by si člověk neposkočil, když paže mlýnů vesele mávají na pozdrav a zrno života bohatě sype.

      10) Teď nám však dovolte, abychom rázně zakončili starosvětskou idylu a ukázali konečně pokrok. Jen račte vstoupit! Technika a civilizace čeká vás na každém kroku. Naše prvotřídní gramofonové konzervy dodají vám poslední šlágr sezóny do nejzapadlejší Lhoty.
      11) Zdálo by se, že lidová píseň je odsouzena k smrti a že jen tvrdohlavé stařenky tiše zpívají prastaré ukolébavky novým pokolením do dětských snů.
      12) Ale píseň neumírá. Píseň je věčná. To jen lidé přicházejí a odcházejí. A kdykoliv jejich srdce vzkypí radostí či žalem, bude to zase jen lidová píseň, která jejich citu propůjčí slova opravdová a čistá!

285

Autorem kreseb v tomto čísle, vyjadřujících motivy z modrotisku ve Strážnici je Petr Fajkus.

OBSAH
Studie
Zdeněk Urban: Božena Němcová a lidová slovesnost slovanských národů . . . 169
Václav Frolec: Národopisná výstava českoslovanská a Morava . . . 185
Jiří Pajer: Současný stav lidového vyprávění ve Strážnici . . . 205
Hermann Bausinger: "Folklorismus" jako mezinárodní jev . . . 217

Jubilea
Jubileum Zdenky Jelínkové (Josef Pešek) . . . 226
Jaroslav Orel šedesátiletý (jur) . . . 225

Vzpomínky
Slovácký den ve Strážnici 15. srpna 1926 (Cecílie Havlíková) . . . 227
"Novákův rok 1970" (Josef Bílek) . . . 228

Nekrology
Zemřel Ladislav Lábek (Jaroslav Kramařík) . . . 229
Fanoš Mikulecký (1912-1970) (Jindřich Uher) . . . 231
Jaroslav Čech (1932-1970) (Josef Pešek) . . . 233
Alfred Karasek-Langer (1902-1970) (Miloš Oldřich Růžička) . . . 233

Knihy
Okolo písňové sbírky z roku 1918 (Karel Vetterl) . . . 234
Ernst Klusen, Volkslied (Karel Vetterl) . . . 239
Theo Grantner, Der Festumzug (Josef Tomeš) . . . 241
Gustav Fierla, Strój Lachów śląskich (Alena Jeřábková) . . . 242
Horehronie (Josef Tomeš) . . . 245
O. Sirovátka, Tschechische Volksmärchen (Václav Frolec) . . . 248
Viera Urbancová, Počiatky slovenskej etnografie (Josef Tomeš) . . . 248
Štefan Tkáč, Svetové insitné umenie (Oľga Danglová) . . . 250
Václav Stříbrný, Joža Černík (Alois Gregor) . . . 251

Sborníky
Makedonski folklor (Ludmila Batůšková) . . . 252
Od Hradské cesty (Josef Tomeš) . . . 253

Glosa
Smrt horníka (Václav Frolec) . . . 254

Konference
Výroční konference Národopisné společnosti československé (Josef Tomeš) . . . 256
Seminár o interetnických vzťahoch (Milan Leščak) . . . 257
Celostátní konference o problematice zaniklých středověkých osad v Československu (Robert Snášil) . . . 258
II. celostátní seminář o středověké keramice a archeologii (Robert Snášil) . . . 259

Z činnosti ústavů
O etnografickom atlase Slovenska (Milan Leščak) . . . 260
Polabské národopisné muzeum (Milada Šulcová) . . . 262

Výstavy
Oravská plastika (Vanda Tůmová) . . . 263
Výstava "Oravská výšivka a ľudový textil"v Žirovnici (Zdena Čaplovičová) . . . 264
Výstava kraslic v Kloboukách u Brna (Eva Večerková) . . . 264

Festivaly
Východná 1970 (Ludmila Batůšková) . . . 266
Svidník 1970 (Mikuláš Mušinka) . . . 267
Ondrášovské slavnosti v Janovicích 4.-5. 7. 1970 (Jaroslav Gelnar) . . . 268
Horňácké odpoledne ve Velké nad Veličkou (Josef Tomeš) . . . 269

Rozhlas a televize
Prix Bratislava - nové, iniciatívne podujatie bratislavskej rozhlasovej stanice (Svetozár Švehlák) . . . 270
Prostor reportáží (Jindřich Uher) . . . 271
Soutěž o krále dudáků (Jaroslav Markl) . . . 273
Zachytí televize skutečnou tvář folklóru? (Jindřich Uher) . . . 273

Nálezové zprávy
O lidových humorkách zvláště kocourkovských (Cecílie Havlíková) . . . 275
František Halas, Zpěvanky, zpěvanky... (Dušan Holý) . . . 279

Kuolarini - límec ženských rukávců moravských Charvátů. Moravské muzeum v Brně, inv. č. 5312. Foto M. Budík 1964.