národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1974 - ČÍSLO 1

K AKTUÁLNÍM PROBLÉMŮM NÁRODOPISNÉ PRÁCE
(ÚVAHA NAD DESETI ROČNÍKY NÁRODOPISNÝCH AKTUALIT) JOSEF TOMEŠ, Ústav lidového umění, Strážnice [obsah]


      Deset ukončených ročníků Národopisných aktualit a vstup do nového desetiletí je jistě příležitostí k zamyšlení nad tím, jak přispěly jejich stránky k rozvoji národopisné práce v našich zemích. Národopisné aktuality vznikly v roce 1964, v době pro národopisné časopisy poněkud složité. Tehdy zanikla Československá ethnografie, která rokem 1962 uzavřela deset ročníků, přestal vycházet regionální slezský časopis Radostná země, jen pozvolna se prosazovaly regionální sborníky, nevycházel Národopisný věstník československý.1) Základní časopisecká činnost se tehdy soustřeďovala ve dvou ústředních akademických časopisech, jimiž byly Český lid a Slovenský národopis. Příspěvky národopisného charakteru se sice uplatňovaly v jinooborových, vlastivědných a osvětových časopisech, které však měly široké obsahové zaměření. Je pochopitelné, že tento stav nemohl rozvoji národopisné práce stačit, a to zvlášť proto, že nebylo v možnostech ústředních a víceoborových časopisů obsáhnout všechnu náro[/]dopisnou problematiku, která vyvstávala s potřebami rozvíjející se socialistické společnosti, s potřebami národopisných institucí nejen v rámci Československé akademie věd, ale i na vysokých školách, v zařízeních spravovaných národními výbory, jako jsou muzea, střediska památkové péče, osvětová zařízení atd. A právě v této oblasti, kde společnost vyžaduje využití národopisné práce ke kulturně výchovným či osvětovým účelům, došlo v šedesátých a sedmdesátých letech k postupnému rozvoji, úměrnému zkvalitňování kádrové situace institucí.2) v rámci těchto zařízení se rozvíjel i Ústav lidového umění ve Strážnici, který se kromě pořádání folkloristického festivalu zabýval rovněž studijní, výstavní a výzkumnou činností.
      Vzpomněli jsme již na jiných místech, jaký význam měl folkloristický festival ve Strážnici pro rozvoj folklórních tradic, pro udržování, obnovu a rozvíjení folklóru v poválečném období.3) v souvislosti s přípravou festivalu se začala rozvíjet i pu

1

blikační činnost, která se obracela k problematice samotného festivalu a jeho programů, folklórních skupin a souborů, ale i k vlastním etnografickým a folklórním materiálům.4) Při přípravě dnešní koncepce strážnického festivalu, kdy se nově konstituovala i programová rada, do níž vstoupili převážně etnografové a folkloristé, vyvstal nejen problém organizace a náplně novodobých folklórních slavností a mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, ale i problematika organizace národopisné práce, včetně otázky vztahu národopisné vědy k široké národopisné praxi. Proto v roce 1964, kdy dochází k vytváření současné koncepce mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, vzniká i potřeba zabývat se otázkami folklórních tradic dnešní společnosti, soustředit se na teoretický roz voj etnografie a folkloristiky, orientovat se na současné národopisné výzkumy a sledovat odraz národopisné činnosti v široké osvětové základně, ve vydavatelské, publikační a výstavní činnosti, rozvíjení teoretických otázek na vědeckých symposiích a konferencích, využití folklórního bohatství v rozhlasových a televizních pořadech, ve filmu, na gramofonových deskách, uplatnění scénického folklóru v činnosti folklórních skupin a souborů a zvláště rozmach i problematiku současných folkloristických slavností a festivalů. Bylo potřebné, aby se na tuto širokou problematiku soustředil nový národopisný časopis, který by dokázal upozorňovat na teoretické problémy i organizační a praktické potřeby národopisné práce v celém komplexu jejího společenského uplatnění. Koncem šedesátých let leželo mnoho těchto problémů mimo zorné pole teh[/]dejších národopisných vědeckovýzkumných praco­ višť, řada etnografů, folkloristů, vědeckých, kulturních a uměleckých pracovníků se k nim však chtěla vyjádřit. Tuto potřebu měly plnit Národopisné aktuality.
      Když říkáme, že myšlenka vydávat Národopisné aktuality vyvstala v souvislosti s koncepcí mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, může vzniknou dotaz, proč se časopis neomezil jen na samotné folklórní slavnosti a folkloristické festivaly, ale se zaměřil na problematiku daleko širší, na celkovou národopisnou práci v Československu. Při odpovědi je třeba připomenout celkovou koncepci činnosti Ústavu lidového umění ve Strážnici: chce vědeckovýzkumnou a studijní činností přispívat ke společenskému uplatnění výsledků národopisné práce, a to jak scénickým uváděním folklóru, tak rovněž publikační a výstavní činností. v tomto pojetí je tedy scénické uvádění folklóru na festivalech součástí dalších národopisných akcí, s nimiž tvoří obsahovou i formální jednotu. Je to koncepce oprávněná a vhodná? Abychom mohli odpovědět, musíme si aspoň v náznaku povšimnout vývoje těchto otázek v našem společenském životě.
      Porovnáme-li tendenci folklórních slavností a festivalů v dvacátých letech i v období po osvobození, vidíme, že došlo k jejich určitému osamostatnění, vyhranění či vyčlenění z širších národopisných akcí, v nichž se lidové tradice prezentovaly jako větší celky. Klasickým příkladem je Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895 a předcházející i následující regionální akce. Národopisná výstava českoslovanská byla vyvolána velkou kulturní a po

2

litickou potřebou tehdejší české společnosti, stala se impulzem vědeckého rozvoje národopisu, jeho osvětového využití i impulzem pro udržování vlastních tradic.5) Výstava ve svém celku obsáhla několik hlavních úseků, a to především tím, že vytvořila soubornou expozici naší lidové kultury, vybudovala na svou dobu moderní expozici lidového stavitelství v přírodě, uvedla folklórní tradice v živé podobě formou folklórního festivalu, rozvinula širokou studijní, publikační a vědeckou činnost.
      Když porovnáme Národopisnou výstavu českoslovanskou roku 1895 s dalším vývojem, vidíme, že mnoho tehdejších zkušeností zůstalo později nevyužito, od mnohých úkolů se postupně upouštělo, syntetický pohled a souborné využití celkové problematiky se zužovaly a rozmělňovaly. Lidová kultura českého (a rovněž slovenského) národa splnila velký politický úkol, když demonstrativním prezentováním pomáhala formovat i státoprávní požadavky. Vytvořením samostatného československého státu po rozpadu Rakousko-Uherska buržoazní česká společnost však už necítila potřebu tento odkaz rozvíjet. Je však škoda, že myšlenka komplexního prezentování lidové kultury nenacházela dlouho uplatnění ani v naší době. Přitom je to myšlenka z ideových i odborných důvodů moderní a pokroková, která se může rozvíjet zvláště v národopisných muzeích v přírodě. v oblasti české lidové kultury se zatím hlouběji uplatnila jen v zaměření Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm. Na základě těchto starších i současných zkušeností přichází i Ústav lidového umění ve Strážnici s širší koncepcí uplatnění výsledků národopisné práce ve scénickém [/] uvádění autentického i stylizovaného folklóru, v národopisné výstavní činnosti včetně vybudování národopisného muzea v přírodě, v promyšlené vědeckovýzkumné a publikační práci, z těchto načrtnutých problémů je možno soudit, že bylo nejen oprávněné a vhodné, ale nanejvýš potřebné, aby se Národopisné aktuality neorientovaly jen na jeden výsek národopisné činnosti, ale aby se od počátku vyjadřovaly k aktuálním problémům celkové národopisné práce.
      V redakčním úvodě prvního čísla v roce 1964 byly stručně naznačeny záměry nového časopisu, který chtěl přinášet studijní, materiálové, diskusní i metodické příspěvky a vytvářet širokou zpravodajskou rubriku, zaznamenávající, dokumentující a hodnotící hlavní výsledky národopisné práce ve vydavatelské a nakladatelské činnosti, ve výstavách a expozicích muzeí, ve sbírkotvorné a vědeckovýzkumné činnosti, v scénickém uvádění folklóru na festivalech v podání skupin a souborů, v rozhlase, televizi, na gramofonových deskách, ve filmu atd. Podle těchto úkolů a potřeb se vytvářelo schéma rubrik časopisu. které se v průběhu činnosti vyhraňovaly a specifikovaly. Redakční kolektiv kladl vždy váhu na aktuálnost časopisu, kterou však nechce chápat formálně jenom v překonávání vydavatelské zdlouhavosti, nýbrž v obsahovém zaměření na aktuální ná rodopisná témata a problémy, k jejichž řešení svým dílem soustavně přispíval.
      Při vytyčování nových národopisných úkolů, zvláště vědeckovýzkumných úloh a studijních i publikačních plánů, uvažuje každá vědecká disciplína o obsahu svého předmětu, o svých teoretických

3

i praktických možnostech, o vnitřní diferenciaci a vztazích, i o poměru k příbuzným oborům. k pojetí národopisu jako historické vědy se vyjádřili Václav Frolec a Dušan Holý, kteří položili těžiště etnografické práce v zajišťování a odhalování etnických a regionálních zvláštností lidové kultury v jejím historickém vývoji.6) Přitom zdůrazňovali nedílnou jednotu etnografie a folkloristiky a upozorňovali na nebezpečí plynoucí z přeceňování dílčích hledisek. Tato problematika není sice nová, ale stále vlastně nedořešená. Vždy ještě v roce 1951 při charakterizování nového pojetí národopisné vědy formuloval Otakar Nahodil názor, že folkloristika jako věda o lidové slovesné tvorbě patří do oblasti věd literárních.7) Přitom však též uznal, že není možné představovat si práci bez folklórního materiálu. Tyto problémy se však netýkají jenom slovesné folkloristiky. Setkává se s nimi etnograf i folklorista při studiu všech součástí lidové kultury. Vyplývá to ze skutečnosti, že lid a lidová kultura mají význam mnohoznačný a neobyčejně široký, obsahuje komplex problémů, které nezajímají jenom národopisce, ale i jiné obory věd společenských, uměnovědných, přírodních i technických.
      Při studiu lidové kultury se tedy národopisci setkávají s mnoha příbuznými i vzdálenějšími vědními disciplínami od antropologie, archeologie, dialektologie a historie přes hudební vědu, literární vědu a dějiny umění až k agrární historii, sídelnímu zeměpisu, architektuře, geografii atd. Definovat předmět vlastního oboru a stanovit vztah k ostatním disciplínám se pokoušela formulovat každá nastupující národopisná generace, a vytýčila si jej i re[/]dakce Národopisných aktualit jako prvořadý teoretický problém. Neujasněnost tohoto problému se neblaze projevovala už při založení původního Českého lidu, který soudě podle redakčního úvodu neměl být časopisem jedné vědy, ale mnohaoborovým sborníkem.8) Neujasněnost tohoto názoru se přenášela i do koncepce Českého Iidu v dalších obdobích. Zásadní stanovisko k tomuto problému zaujal nedávno sovětský vědec J. V. Bromlej, který nechápe etnografii jako nějakou interdisciplínu či nadoborovou vědu, ale jako historickou vědu zkoumající specifika etnických forem kultury.9) v jeho studii nalézáme též stanovisko ke vztahu etnografie a folkloristiky, ke vztahu k lidové umělecké tvorbě, k jazyku, a rovněž ke vztahu k jiným disciplínám, především ke kulturní antropologii a k uměnovědným disciplínám. Při této příležitosti připomeňme slovensko-sovětský seminář v roce 1972, který se zabýval z širšího hlediska vztahem etnografie k jiným společenskovědným i přírodovědným disciplínám, především vztahem k historii, sociologii a etnosociologii, lingvistice, geografii a demografii.10) Řešení interdisciplinárních vztahů se ukazuje aktuálním i dnes; bylo tedy jistě podnětné, že jsme se k těmto otázkám vyjádřili seriálem studií v Národopisných aktualitách, které chtěly být od začátku časopisem nikoliv mnaoborovým, ale národopisným. Uvedené studie charakterizovaly vztah etnografie k jazykovědě, sociologii, archeologii a vztah slovesné folkloristiky k literární vědě. Tento oddíl byl doplněn i příspěvkem německého badatele Hermana Strobacha, který se pokusil o marxistické vymezení pojmu lid a lidové kultury.11) Teoretické

4

problémy z tohoto okruhu se však objevovaly i v jiných studiích.
      Vzhledem k názvu a náplni Národopisných aktualit je nutno říci několik slov k termínu národopis a národopisný. v d nešním pojetí se jím u nás rozumí nejen vědecká disciplína etnografie, ale častěji etnografie a folkloristika, které i přes četné specifičnosti vytvářejí určitou vnitřní jednotu.12) Lze pozorovat, že mnoho českých národopisců má určitou nedůvěru k termínu národopisný; zřejmě především proto, že se ho nepoužívá jenom k označení oboru, ale i k označování mnohem širší problematiky spojené s lidovou kulturou, s národopisnými jevy. Tyto tendence nepochybně před lety ovlivnily stanovisko Otakara Nahodila, který navrhl používat termín národopis jen v historickém významu pro etnografii buržoazního světa, pro naši současnou vědu by se užíval jen internacionálnější termín etnografie.13) Tyto úvahy byly podníceny zvláště skutečnosti, že národopisem se u nás rozuměla národopisná věda i široká národopisná praxe. Jako příklad byl uveden i termín národopisné slavnosti, které by měly být slavnostmi lidové tvořivosti.14) Tyto názory se zdály v tehdejší době správné, proto bylo možno vidět v postoji ně kterých národopisců (či etnografů a folkloristů) odklon od mnoha národopisných akcí. Ve vědeckých kruzích se po počátečním velkém zájmu přestaly sledovat a cenit mimovědecké národopisné akce, především novodobé slavnosti, uplatňování národopisných jevů ve filmu, rozhlase, televizi, památkové péči atd. Tyto tendence měly zřejmě posílit prestiž etnografie jako vědy, která se tím měla oprostit od všeho nepod[/]statného a na první pohled nevědeckého. Šlo možná v podstatě o dobrý úmysl. Ve skutečnosti však začalo docházet k narušování vztahu mezi národopisem jako vědeckou disciplínou a mezi širokou národopisnou činností, na níž se podíleli profesionální národopisci i vrstvy zájemců o lidovou kulturu. Tak se stalo, že zvláště na rozhraní padesátých a šedesátých let přestali národopisci sledovat a ovlivňovat uplatňování národopisných jevů v životě socialistické společnosti, omezili předmět svého zájmu jen na některé teoretické a vědeckovýzkumné problémy čímž v konečném důsledku přispěli k tomu, že aplikací národopisných jevů se začali zabývat většinou nenárodopisci. Díváme-li se dnes s odstupem času na četné neúspěchy uvádění národopisných témat ve filmu, v populárně vědeckých publikacích, v televizi, na tápání v amatérském i profesionálním scénickém zpracování folklóru, na neujasněnosti koncepce ochrany památek lidové kultury a zvláště lidového stavitelství i na kolísání práce mnohých institucí, nemůžeme se ubránit dojmu, že k nim přispěli i národopisci, když celou tuto činnost pokládali za okrajovou a vzdali se možnosti ji ovlivňovat. Ve svých důsledcích se tento vývoj nepříznivě odrazil i v působení na vlastní vědeckou koncepci národopisu.
      Je příznačné, že potřeba sepětí národopisné vědy s celkovou národopisnou činností byla pociťována spíše v amatérských než vědeckých kruzích. Když hovořil např. L. Rutte o národopisu vědeckém a praktickém, měl na mysli nejen značné rozdíly mezi oběma pojmy, ale viděl i možnosti vzájemného ovlivňování a pomoci.15) Tyto problémy musí řešit i současný národopis, který jako vědecká disciplína

5

má právo i povinnost sledovat, jak se používá výsledků národopisného studia, badatelské a vědeckovýzkumné činnosti a vůbec jevů lidové kultury v širokém životě společnosti. Proto Národopisné aktuality od začátku chtěly přispívat k rozvoji teoretických otázek národopisu, ale pokládaly za své poslání sledovat celou problematiku národopisné práce, jako je např. nejen publikační a výstavní činnost, ale i uplatnění v rozhlase, filmu, televizi, divadle, v činnosti folklórních souborů a skupin a na novodobých slavnostech či festivalech. Znát a ovlivňovat tuto zdánlivě okrajovou problematiku by mělo být povinností národopisců, zvláště v institucích v oblasti řízení ministerstva kultury. Domníváme se, že tato činnost nesníží prestiž národopisu jako vědy, ale naopak přispěje k jejímu zvýšení. Zdá se, že nutnost řešit tyto problémy si v posledních letech více uvědomují slovenští národopisci, což ukazují i témata některých vědeckých konferencí.16)
      Pokud sledujeme využívání národopisných jevů či folklórních témat na nejrůznějších akcích i v současném životě, přicházíme k závěru, že se k nim musí vyjadřovat celá národopisná fronta. Že tato otázka zdaleka není okrajová, dokazují diskuse kolem tzv. folklorismu. Národopisné aktuality se k těmto otázkám vyjadřovaly pravidelně v několika rubrikách, těmto otázkám byla věnována i diskusní tribuna i příspěvek jednoho z předních teoretiků folklorismu Hermanna Bausingera. Tyto problémy se tedy dostaly do sféry teoretických zájmů národopisu.
      Národopisná práce v pojetí našeho časopisu za[/]hrnuje široký okruh národopisných problémů od vědeckovýzkumných úkolů a badatelské činnosti, od teoretických a metodických otázek až k požadavku sledovat, hodnotit a ovlivňovat působení výsledků národopisné činnosti a využití lidových tradic ve společnosti. A koneckonců se národopis nemůže zříci ani povinnosti působit i na objekt svého výzkumu, na lid a jeho kultury, která už dávno nežije izolovaným životem ve vztahu k ostatním částem národní a internacionální kultury, a rovněž ve vztahu k dlouholeté národopisné činnosti. Tyto cíle, tedy nejenom vlastní vědecké, si kladli v minulém století četní sběratelé a badatelé, např. František Sušil, František Bartoš, Karel Jaromír Erben či Ján Kollár, Pavol Dobšinský, Božena Němcová, Čeněk Zíbrt, Josef Vycpálek i Václav Tille aj., živelně se prosazovali od dob národního obrození až do současnosti. Zpětné působení výsledků národopisné činnosti na lidovou kulturu, na její nositele i na původní prostředí je jedním z úkolů studia otázek současného folklorismu.17) Jde tedy o široký okruh otázek, jejichž řešení se národopis nemůže vyhnout; ba musí s nimi počítat i ve své vědeckovýzkumné a badatelské činnosti, nechce-li předmět svého zájmu omezit jen na minulost, na historicky uzavřený a mrtvý objekt studia, který však přece jen žije dál v nových generacích a v návaznosti na tradice je dále nositelem lidové kultury. Těmito otázkami se dostáváme k národopisnému studiu současnosti, jemuž je věnována zvýšená pozornost u nás i v zahraničí.
      Teoretické a materiálové studie i příspěvky diskusního i metodického charakteru v deseti roční

6

cích Národopisných aktualit netvoří ovšem ucelený komplex aktuálních problémů českého a slovenského národopisu. Takový úkol není v silách a možnostech jednoho časopisu, podobný úkol by nemohl zvládnout žádný redakční kolektiv. Redakce se však snažila získávat studie, které by na aktuální problémy národopisné práce upozorňovaly, studie s přínosem nových terénních poznatků a diskusní příspěvky, které by podnítily řešení starších i současných národopisných úloh. Naznačil to seriál věnovaný vztahu národopisu k jiným vědním oborům, příspěvky zaměřené na vztah tradice a současnosti včetně otázek folklorismu.18) Proto jsme upozorňovali i na problematiku, která je řešena v zahraničí, především v etnografii a folkloristice socialistických zemí. Zvlášť podnětné byly studie o hlavních okruzích vědeckých problémů sovětské etnografie a o základních otázkách a grární etnografie v diskusi sovětských badatelů.19) Při sledování balkánské ná rodopisné problematiky se pozornost zaměřila zvláště na možnosti české balkanistiky a na výzkumy českých menšin.20) Výsledky národopisné práce doma i v zahraničí byly však soustavněji komentovány ve zpravodajské rubrice.
      Teoretické a materiálové studie se zaměřovaly na dílčí úkoly, na úseky lidové kultury, hlavně na lidové stavitelství, odívání a kroj, výtvarné umění, obyčeje, slovesný a hudební folklór. Problematice studia lidového stavitelství se věnovali národopisci v Československu v souvislosti s řešením vědeckovýzkumných a teoretických úloh i s přihlédnutím k ochraně těchto památek v původním prostředí i ve specializovaných muzeích. Tato tematika se [/] odrazila i v Národopisných aktualitách, které přinášely obecnější příspěvky o lidovém stavitelství se zaměřením na materiály z Moravy.21) Téma lidového stavitelství se též často objevovalo v rubrice nálezových zpráv, která přinášela drobnější informace z terénu a upozornění na existenci dalších forem stavitelských památek.22) s ohledem na záměry Ústavu lidového umění ve Strážnici vybudovat etnografickou expozici lidových staveb jihovýchodní Moravy v přírodě (v areálu pomoravních luk) a s tím související vědeckovýzkumné, dokumentační, studijní a výstavní úkoly, byly na stránkách Národopisných aktualit zařazovány nejen teoretické a materiálové studie o lidovém stavitelství, ale i nálezové zprávy a zjištění včetně informací o problematice muzeí v přírodě u nás i v zahraničí.23) Jejich cílem bylo soustavně upozorňovat na problémy ochrany památek lidového stavitelství, na potřebu dokumentace a zvláště na nové formy při budování těchto specializovaných muzeí. Chtěli jsme tak seznamovat čtenáře i odbornou veřejnost s touto částí národopisné práce, která se v Československu znatelně opožďuje za vývojem v jiných socialistických státech.24) Tím jsme se snažili přispět k urychlenému řešení výstavby plánované sítě národopisných muzeí v přírodě, a to zvláště v českých zemích. Ukazuje se, že na Slovensku je tato problematika řešena přece jen daleko pružněji.
      Část materiálových příspěvků se zabývala tematikou lidového kroje, a to na základě výzkumů na Moravě.25) Zaměřovaly se na shromáždění a utřídění nových etnografických dokladů, všímaly si však i metodických otázek výzkumu kroje a jeho

7

výtvarných částí. Daleko méně pozornosti se věnovalo lidovým výtvarným projevům.26) Zdá se, že studiu této problematiky, zpracovávání a zveřejňování lidového výtvarného umění by se měla věnovat větší pozornost, a to jak z vlastních vědeckých důvodů, tak vzhledem k možnostem, které tato oblast lidové kultury skýtá pro účely reprezentace oboru ve vydavatelské a výstavní činnosti. Poměrně častěji se začala v Národopisných aktualitách objevovat tematika lidových obyčejů rodinného i výročního cyklu. Naše znalosti obyčejů při narození dítěte byly rozšířeny o nové údaje z Doudlebska v jižních Čechách.27) Svatebním obyčejům byla věnována pozornost hlavně na Slovácku - materiálové studie se orientovaly na Horňácko a uherskohradiťské Dolňácko, všímaly si však rovněž prostředí české vesnice v Jugoslávii.28) Obyčeje při smrti a pohřbu člověka byly zastoupeny materiálovým příspěvkem z oblasti Moravských Kopanic a studií o pohřebních hostinách.29) Studie o výročních obyčejích vycházely rovněž hlavně z moravského materiálu, přinesly však i několik obecnějších pohledů na teoretické řešení geneze obřadních jevů, na způsoby jejich kartografického zpracování a upozornily i na možnosti jejich využití při studiu interetnických vztahů.30) Většina prací o lidových obyčejích však měla charakter materiálových studií, které se orientovaly na moravské regiony, podstatně méně byl zastoupen slovenský materiál.31) Jak však ukazují i výsledky jiných národopisných časopisů, problematice studia lidových obyčejů a vůbec jevům duchovní kultury je věnována ve vědeckovýzkumné základně stále malá a nesoustavná pozornost, což [/] je důsledek hlavně teoretického zaostávání studia tohoto odvětví lidové kultury.
      Daleko pestřejší a rozmanitější je paleta příspěvků o slovesném folklóru. Ke studiu slovesného folklóru přinesly Národopisné aktuality příspěvky, jež se zaměřily na současný folklór, na sledování estetických hledisek, na vztah literatury a folklóru i na dětský folklór.32) Při sledování zahraničních problémů byla zvláštní pozornost věnována jihoslovanské a východoevropské problematice. Samostatné příspěvky byly určeny významným postavám české vědy a umění, které přispěly k rozvoji studia slovesného a hudebního folklóru.33) Patří k nim zvláště studie o Boženě Němcové, Leoši Janáčkovi a Bedřichu Václavkovi. Ve zpravodajských rubrikách však Národopisné aktuality připomínaly odkaz dalších významných postav národopisu, jak byl např. Čeněk Zíbrt, František Sušil, Josef Štefan Kubín, Dušan Jurkovič, Vladimír Úlehla, Drahomíra Stránská, Antti Aarne, T. R. Djordjěvić aj.34) Všímali jsme si jubileí významných národopisců minulosti, ale i soudobých badatelů a amatérských pracovníků, kteří přispívají k rozvoji národopisné práce.
      Práce o prozaickém folklóru vycházely také hlavně z moravského materiálu, přinesly však i obecnější pohledy na slovesnost, a to zvláště na lidové pohádky.35) Studium lidových písní bylo obohaceno o nové materiály ze slováckých vesnic v Rakousku, o problematiku současných lidových skladatelů a o perspektivy výzkumu lidových balad.36) Nové možnosti rozpracování slovesného folklóru formou katalogizace řešili zvláště folkloristé z brněnských pracovišť.37) Teoretické otázky slovesné folkloristi

8

ky se ukazují nejpropracovanější, za nimi však zdaleka pokulhává studium v taneční folkloristice, studium divadelních prvků, výtvarného projevu a vůbec složek duchovní kultury. Hudebně folkloristické příspěvky přinášely nové podněty k výzkumu stylotvorných prvků lidové hudby, příspěvky k lidovým nástrojovým souborům a k otázkám transkripce.38) k obecnějším souvislostem české lidové hudby se vyjádřili i hudební vědci.39) Etnomuzikologické příspěvky se zaměřovaly na řešení teoretických problémů i praktických otázek při výzkumu, dokumentaci a nové interpretaci lidové hudby.
      Mezi nejcennější přínosy časopisu lze počítat soustavnou pozornost postavám lidové tvorby, k oněm nadaným jedincům, v nichž krystalizuje lidová tradice. Vyhranil se zvláštní oddíl studií, které přinášely potréty či medailony významných nositelů současného folklóru. Příspěvky tohoto rázu měly být nejen vyjádřením úcty k nejlepším výtvorům lidového umění a k jeho tvůrcům a interpretům, ale i snahou zaznamenávat a dokumentovat současné nositele tradice, a tím přispívat k hlubšímu poznávání lidové kultury; promítalo se v nich i teoretické stanovisko, že lidové tradice je třeba poznávat jako živý proces, v němž mají tito vynikající nositelé jednu z hlavních úloh.
      Zvláštní pozornost byla věnována postavám lidových hudců, kteří hlavně na východomoravském a slovenském prostředí vytvořili typy folklórních interpretů s výrazným tvůrčím podílem. Patřili k nim např. Samko Dudík z Myjavy, Jožka Kubík a Jan Ňorek z Hrubé Vrbky, Tomáš Kohút z Velké nad Veličkou aj.40) Potřeba poznání těchto osob[/]ností a objasnění jejich stylových zvláštností, je žádoucí jak z hlediska badatelského, tak rovněž z hlediska praktických potřeb současných nástrojových ansámblů, u nichž je možno léta pozorovat nivelizující stylové i repertoárové tendence. z tohoto pohledu jsou zajímavá i monografická zpracování lidových zpěváků a vypravěčů.41) Škoda však, že v rámci časopisu není možno přinášet obsáhlejší zpracování jejich repertoáru včetně většího počtu příloh. Další portréty byly věnovány lidovým tkalcům, malířkám kraslic a keramikům.42) Studie tohoto oddílu však zároveň ukázaly, že monografickým zpracováním současných nositelů lidových tradic je věnována ve vědeckovýzkumných a badatelských plánech národopisných pracovišť daleko menší pozornost, než si lidoví tvůrci zasluhují a než si vyžadují i potřeby celkové národopisné práce.
      Úzkou návaznost na oddíl studií a materiálových příspěvků v Národopisných aktualitách mají rubriky nálezových zpráv a výzkumů, jimiž časopis umožňuje rychlé zprostředkování informací o nových formách výzkumu, o nově získaných údajích v terénu, v archívech apod. Tato rubrika přinesla zprávy o problematice z dělnického prostředí, příspěvky o regionální materiální kultuře, o výtvarných projevech, o obyčejích, zvláště nové informace o udržování výročních zvyků, a nové materiály z hudebního a slovesného folklóru.43) v příspěvcích se objevovala noví terénní zjištění i upozornění na teoretické úvahy. Zprávy o výzkumech měly většinou informativní charakter.44) Jde však o informace, které jsou potřebné pro badatelskou činnost i pro přípravu

9

budoucích vědeckovýzkumných plánů v rámci celé sítě národopisných pracovišť.
      Náčrt otázek národopisného studia, a to jak teoretických problémů, tak rovněž praktických úkolů, naznačují v Národopisných aktualitách i jiné oddíly, především rubrika o konferencích. Zpravodajské příspěvky přinášely informační údaje o uskutečněných polytematických i monotematických konferencích, symposiích a seminářích. Tak byly pravidelně zařazovány zprávy o výročních konferencích Národopisné společnosti československé při ČSAV v Praze a Bratislavě, o konferencích věnovaných významným osobnostem, jak byl např. B. Václavek, L. Niederle a F. Bartoš.45) s ohledem na potřeby scénického uvádění folklóru na folkloristických festivalech se obšírněji recenzovaly programy na těchto slavnostech, a to s akcentem na problémy Jihomoravského kraje a obecné otázky uvádění scénického folklóru.46) v průběhu posledních let se několik vědeckých konferencí zaměřilo na otázky tradice a současnosti, a to s přihlédnutím k životnímu prostředí v zemědělských i průmyslových oblastech.47) Náplní dalších konferencí a seminářů byly otázky katalogizace folklórních jevů, sympósia o lidové próze, hudbě, o možnosti využití samočinných počítačů při studiu lidové písně, o uplatnění filmu v národopisné práci, o problematice výstavby národopisných muzeí v přírodě atd. Obsáhlé informace časopis přinášel o mezinárodních konferencích v Československu, popřípadě i v zahraničí. z československých akcí to byly především semináře o interentnických vztazích v lidové kultuře a referáty o konferencích a zasedáních, jež pořádala českoslo[/]venská sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech.48) v subkomisích této mezinárodní organizace, která sdružuje národopisce ze socialistických zemí v oblasti karpatské soustavy, se širší otázky mezinárodní spolupráce řeší i v jednotlivých úsecích lidové kultury. Nebyly však opomenuty ani informace o konferencích, které se zabývaly evropským národopisem.49)
      Jednou z forem, jejichž prostřednictvím se výsledky národopisné práce obracejí k veřejnosti a pomáhají v široce koncipované osvětové a kulturně výchovné činnosti, jsou expozice a výstavy. Tuto činnost zabezpečují především muzea, z nichž mnohá v průběhu desetiletí vytvořila nové hlavní národopisné expozice. Po nově instalovaném Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně to bylo např. Městské muzeum v Ostravě, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, muzea v Jindřichově Hradci, Gottwaldově, Písku, Roztokách, na Oravě apod.50) v mimoústředních muzeích se výstavní činnost bohatě rozvila zvláště ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, kde se kromě výstav ze Slovácka a z moravsko-slovenského pomezí uskutečnil cyklus výstav lidového umění evropských socialistických národů. Patřily k němu výstavy lidového umění Rumunska, Bulharska a Jugoslávie. Zahraniční témata realizoval ve výstavním programu i Etnografický ústav Moravského muzea v Brně, kulturní instituce v Praze atd.51) Je potěšitelné, že se začala rozvíjet i výstavní spolupráce mezi českými a slovenskými institucemi a vzájemná spolupráce mezi národopisnými muzei v obou národních republikách. v tématech národopisných výstav se nejčastěji obje

10

vovaly složky lidového výtvarného projevu, např. lidový nábytek, hudební nástroje, keramika, lidová plastika, jesličky a betlémy, velikonoční kraslice, obrazy na skle, projevy insitního umění i výtvarných děl profesionálních umělců.52)
      Výstavní činnost rozvíjí i Ústav lidového umění ve Strážnici v prostorách strážnického zámku, kde kromě stálé expozice lidových hudebních nástrojů z Československa jsou pravidelně pořádány výstavy výtvarných projevů (např. keramiky, oděvů apod.53) Cílevědomou pozornost ústav věnuje zpřístupňování rozsáhlých sbírek strážnického keramika a sběratele Heřmana Landsfelda, jehož dosavadní výstavní program vyvrcholí v roce 1974 výstavou "Krása lidové tvorby", uspořádanou k jeho 75. narozeninám. Národopisné výstavy jsou doplňovány výstavami výtvarníků, kteří ve svých dílech zobrazovali a zobrazují folklórní témata.54)
      Soustředěné informace ukazují, že výstavní program českých a slovenských národopisných institucí je bohatý, chybí mu však větší vzájemná propojenost. Vidíme ji např. ve vytvoření speciálních tematických výstav, ve vzájemném zapůjčování nejen jednotlivých artefaktů, ale významných celků, jak ostatně v poslední době naznačuje program národopisného oddělení Historického muzea Národního muzea v Praze. Tato instituce rozvinula i nové uplatnění scénického folklóru v muzejní práci, a to nejen při slavnostních vernisážích, ale i v samostatných programech v rámci tematických výstav.55) Uvedené tendence ve výstavní činnosti naznačují, že folklórní žánry, zvláště lidová hudba, písně, tance a zvyky, patří se všemi produkty materiální kul[/]tury do vědeckovýzkumných i výstavních programů národopisných muzeí. Ukazuje se tedy, že myšlenka komplexní prezentace lidové kultury, jak ji chápali organizátoři Národopisné výstavy českoslovanské, má plné oprávnění a nové možnosti využití i v současné době.
      Scénické uplatnění folklórních tradic se v našem věku rozvinulo do samostatných kulturních akcí jimž se říká národopisné slavnosti, slavnosti lidových písní a tanců, folklórní či folkloristické festivaly. v Československu se v průběhu let vytvořila síť ústředních i regionálních folkloristických festivalů, které na masové základně zprostředkovávají poznávání lidové kultury široké veřejnosti. Na těchto festivalech obvykle vystupují nositelé autentických folklórních tradic spolu s amatérskými i profesionálními soubory, a to v pořadech, na jejichž náplni se zúčastňují kolektivy uměleckých, vědeckých i organizačních pracovníků. Slavnosti tohoto druhu zpětně působí na udržování tradic v původním prostředí, což se silně projevuje zvláště v menších regionech, kde se národopisné slavnosti vřaďují i do tradičního rámce výročních slavností. Festivaly folklóru jsou kulturním jevem mezinárodního významu. Proto Národopisné aktuality věnovaly pozornost nejen festivalům našim, ale pokud možno přinášely zprávy i o zahraničních folkloristických festivalech, zvláště v socialistických zemích, k nimž patří např. festival v jihoslovanském Záhřebu, balkánský festival v Bukurešti, podunajský festival v Maďarsku, festival folklóru horských zemí v Zakopaném, všesvazový festival folklórních souborů v Kišiněvě aj.56) Náhodné informace byly shro

11

mažďovány i o festivalech západoevropských a afrických zemí, např. v Rakousku, Belgii, Velké Británii, Francii atd.57) U těchto festivalů ovšem komerční zájmy často převyšují kulturní a umělecké záměry. Těžiště našeho časopisu však bylo v zachycení folklórních festivalů v Československu, a proto jsme si vytvářeli síť recenzentů z interních pracovníků Ilstavu lidového umění ve Strážnici a spolupracovníků z kulturních a vědeckých institucí, kteří mají možnost tyto slavnosti pravidelně sledovat a kriticky se k nim vyjadřovat.
      Nejvíce pozornosti jsme věnovali hodnocení mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, k němuž byly vypracovány obsáhlé hodnotící studie a pravidelná hodnocení dílčích ročníků.58) v průběhu deseti let mohli pracovníci soustředění kolem Národopisných aktualit podstatně ovlivňovat svými stanovisky i koncepci strážnických slavností, a tak přispívat k jejich vyhranění ve folkloristický festival, v němž se za vedení národopisných a uměleckých pracovníků prezentovaly v typizovaných pořadech původní i stylizované folklórní žánry. Tyto požadavky realizované v pořadech českého a slovenského folklóru se pomalu začínají uplatňovat v pořadech zahraničního folklóru, který se se značnými organizačními potížemi mění z estrádního pojetí v tématický pořad.
      Působení mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici se zvlášť výrazně odráží v moravských regionech, kde se tradice národopisných slavností vžila už ve dvacátých a třicátých letech. v Jihomoravském kraji se vytvořila síť regionálních festivalů hlavně na Slovácku; uveďme Slovácký rok [/] v Kyjově, Podlužácké slavnosti v Tvrdonicích, Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou a Dolňácké slavnosti v Hluku a ve Vlčnově.59) v Severomoravském kraji se rozvíjejí Valašské slavnosti v Rožnově pod Radhoštěm, které vytvářejí bohatý komplex prezentace lidové kultury v souvislosti s činností Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Na Těšínském Slezsku se stabilizovaly regionální slavnosti v Dolní Lomné, Jablunkově a Janovicích.60) Kromě slavností na východním pásu Moravy vznikly folklórní slavnosti Hané v Kroměříži. v Čechách je podobných festivalů daleko méně patří k nim Chodské slavnosti v Domažlicích, Náchodské slavnosti v Rýzmburku, v Babiččině údolí. Nejvýznamnější akcí je však nepravidelně konaný mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích.61) Tematická vymezenost festivalu nic neubírá na jeho uměleckém působení, které si našlo vhodné zázemí v jihočeské dudácké tradici.
      Ze slovenských festivalů se recenzenti Národopisných aktualit zaměřovali především na celoslovenský festival ve Východné, který se sice vytvořil podle vzoru strážnického festivalu, jak tomu bylo i u řady jiných slavností, vypracoval se však do osobitých forem po stránce odborné, umělecké i organizační.62) Na Východné je možno sledovat podobné rozvržení pořadů jako ve Strážnici. Amatérské i profesionální soubory scénicky zpracovávající a stylizující folklór mají své stálé místo vedle současných nositelů folklórních tradic ze slovenských dědin. Tvůrci festivalu se však nebojí ve větším měřítku uplatnit nejen lidovou hudbu, zpěv a tanec, ale i jiné národopisné jevy, což se jim zvláš

12

tě podařilo v celoslovenské přehlídce lidových krojů, která byla koncipována jako samostatný program při jubilejní Východné 1973. Kromě Východné a starších regionálních festivalů se na Slovensku dotváří síť folklórních festivalů, a to tak, že regionální slavnosti ve výrazných lokalitách se přetvářejí na festivaly krajské - Podpolianské slavnosti v Detve se formují jako slavnosti Středoslove[n]ského kraje; Spišské slávnosti v Levoči (žel, bez místního zázemí) jako Východoslovenské slavnosti, slavnosti v Krakovanech u Píšťan jsou pořádány jako festival Západoslovenského kraje.63) Tuto síť doplňuje řada dalších regionálních slavností, např. v Terchové, Heľpě, Mníchovej Lehotě, Tekově, Fiľakovu atd.64) Na Slovensku se vytvořily i bohaté slavnosti jiných národností, především slavnosti maďarských pracujících v Rožňavě a Želiezovcích a ukrajinské slavnosti lidových písní a tanců ve Svidníku.65)
      Možnosti teoretického studia lidových tradic v závislosti na vývoji festivalů a možnosti praktického uplatnění vědeckovýzkumných úloh z prostředí Ukrajinců na východním Slovensku se jeví zvláště ve Svidníku, kde národopisnou problematiku těchto akcí sleduje a dokumentuje Muzeum ukrajinské kultury. Domníváme se, že blízké sepětí odborného národopisného ústavu s pořadatelem festivalu, jak je tomu např. ve Strážnici, v Rožnově pod Radhoštěm nebo ve Svidníku, nabízí nejvšestrannější a nejširší možnosti prezentace lidové kultury. Skýtá však i nové možnosti dokumentace folklórních žánrů, a to jak v původním prostředí, tak v nově vytvořeném prostředí festivalových scén. Ústav lidového umění ve Strážnici se snaží tuto dokumentaci řešit kom[/]plexně tak, že při konání festivalu zajišťuje dokumentaci zvukovou, fotografickou a výběrově i filmovou spolu s ostatní dokumentací písemnou, která pak se záběry z původního prostředí folklórních skupin a souborů a s hodnocením festivalu vytváří komplexní dokumentaci festivalu. Pro budoucí studium lidové kultury a zvláště pro sledování otázek tzv. folklorismu by bylo jistě vhodné, aby se komplexně řešila dokumentace ostatních ústředních i regionálních festivalů. Protože jde o úkoly časově i finančně náročné, měly by se na nich společně s pořádajícími institucemi podílet i další vědecké a kulturní instituce, především ústavy Československé akademie věd, muzea, Československý rozhlas, film, televize aj. Ústředně vedena evidence o celkové výzkumné a dokumentační činnosti by byla východiskem a jedním z předpokladů zajišťování této národopisné činnosti v budoucnosti. Je povinností národopisců i našeho časopisu, aby oblast scénického uvádění folklóru na festivalech ovlivňovali, kriticky usměrňovali a pomáhali vytvářet předpoklady pro kvalitativně vyšší růst.
      Národopisné motivy nacházejí bohaté uplatnění i v hromadných sdělovacích prostředcích, zvláště ve filmu, v televizi, v rozhlase a na gramofonových deskách. v našich podmínkách projevují nejkvalifikovanější přístup k využití folklórních žánrů pro vysílání redakce obou národních okruhů Československého rozhlasu. Vysílání lidových písní a hudby má už zaužívaná schémata, o nichž bylo referováno i v Národopisných aktualitách.66) v hodnocení jsme si všímali hlavně programů, obracejících se k autentickým formám folklóru. Jak však ukazuje většina

13

rozhlasové produkce i dosavadní výsledky mezinárodní rozhlasové soutěže folklórních žánrů Prix Bratislava, bude vysílání stále víc inklinovat k vlastní skladatelské formě, v níž folklórní materiál poslouží spíše jako východisko a inspirace. Tyto záměry prokazují hlavně soubory profesionálních rozhlasových těles, jako je např. Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů, k jehož umělecké činnosti se Národopisné aktuality několikrát vyjádřily.67) Možnosti rozhlasového využití folklórního materiálu jsou značné, mohou se rozšiřovat i větší spoluprací mezi redakcemi a národopisnými pracovišti, zvláště pokud se týká uvádění autentických folklórních žánrů. Rozhlasové archívy jsou dosud i nedoceněnými prameny hudebně-folkloristické práce.
      Dosti odlišná je situace v televizní tvorbě, zvláště v českých zemích. Národopisné aktuality sledovaly dosti pozorně televizní uplatňování folklóru po několik let. Folklórní témata jsou zpracovávána a zařazována poměrně často, ne vždy však se zdařilým odborným a uměleckým výsledkem. Většinou naši recenzenti dospěli k závěru, že televizním tvůrcům často chybí nejen potřebné znalosti folklórní tematiky, ale i vztah k folklóru. Pořady typu "Veselá je dědina" sice pracují s folklórním materiálem, nepřinášejí však mnoho ani k jeho umělecké interpretaci, ani k jeho poznání. v případě brněnské redakce je situace ovlivňována tím, že folklórní témata téměř výlučně realizuje redakce zábavných programů.68) z folklóru se dá sice vytěžit i dobrý zábavný program, když se však pod tímto zorným úhlem prosazuje celkový vztah redakce k folklóru, nakonec musí vyjít značně pokřivený obraz. A tak televizní [/] programy zábavného typu většinou spíše napomáhají vytvářet jednostranné a klamné představy o folklórních tradicích. Je paradoxní, že jsme se zatím dočkali zasvěcenějších národopisných pořadů o cizích lidových kulturách v cestopisných seriálech.69) Zdařilejší jsou rovněž televizní programy vytvořené ve zpravodajských a literárně-dramatických redakcích, které autorům, scenáristům i režisérům umožňují širší záběry národopisné tematiky a hlubší pohled na lidovou kulturu.
      Významné využití v národopisné práci poskytuje film. Jde tu však o několik problémů. Folklórní tematika se objevovala a objevuje v hraných filmech, kde je filmovými tvůrci využívána s různými úspěchy. Žel, málokdy se u našich hraných filmů setkáme s tak bohatým a jemným začleněním folklórních tradic do filmového děje, jak tomu bylo např. u sovětského filmu "Bílý pták s černým znamením".70) Přitom český a slovenský film má v tomto žánru neobyčejně živé tradice v díle národního umělce Karla Plicky, který přispěl k vytvoření našeho národopisného filmu s uměleckými záměry. v současné době ukázal nové možnosti niterného vidění národopisné tematiky filmem slovenský režisér a etnograf Martin Slivka, jehož filmy vzbudily zasloužilý ohlas doma i v zahraničí.71) Slivkovou zásluhou se problematika filmu ve vztahu k národopisu řešila i v Národopisných aktualitách. Zdaleka nešlo jen o podávání informací z filmové tvorby věnované folklórním tématům včetně informací o národopisných filmech.72) Šlo především o závažnou otázku uměleckých záměrů při vytváření národopisných filmů a možností využít filmu jako moderní záznamové

14

a dokumentační pomůcky.73) v běžné národopisné praxi, při řešení vědeckovýzkumných úloh, v muzejní, zvláště výstavní činnosti, v přednáškách, ve výuce apod. je využívání filmové techniky zatím spíše výjimečné než pravidelné. Často tomu brání finanční překážky, nevybavenost institucí, někdy však i malá pružnost národopisných pracovníků použít k práci složitějších technických zařízení, která vyžadují zvláštní kvalifikaci. Je škoda, že problematikou národopisného filmu po stránce teoretické, dokumentační i produkční se u nás zabývají instituce jenom okrajově.
      Folklórní žánry jsou veřejnosti zpřístupňovány i gramofonovými deskami. U nás je vydavatelská činnost soustředěna hlavně v Supraphonu, Pantonu a nově vznikajících vydavatelstvích, která však z komerčních důvodů vydávají spíše stylizované folklórní žánry než autentické projevy. Vydané antologie českého a slovenského folklóru a některé tematické desky však naznačily, že je možno uplatnit i specializované záběry z lidové tradice, např. záběry ze svatby, žatevního folklóru, autentických kapel atd.74) Podle zkušeností zahraničních národopisných institucí začínají i naše odborné ústavy pečovat o vydávání gramofonových desek, které se mohou stát vhodným doplňkem studijní, výstavní, metodické i publikační činnosti.
      Národopisné aktuality zaujímaly stanoviska k mnoha dalším problémům pěstování folklóru. Kromě vlastních festivalů si všímaly činnosti amatérských i profesionálních folklórních souborů, přehlí[/]dek, zahraničních zájezdů souborů atd.75) Registrovaly přednáškovou činnost, nevyhýbaly se polemikám, soustavně sledovaly knižní produkci v Československu a pokud možno i v zahraničí, přinášely recenze o nových národopisných knihách, sbornících a časopisech, přinášely informace o významných národopisných osobnostech i o práci institucí a o nejrůznější činnosti dotýkající se národopisných otázek. Zasahovaly tedy do značně široké problematiky, a proto se postupně tvořily a vyhraňovaly příslušné rubriky a třídily jednotlivé okruhy otázek. Snahou redakčního kolektivu bylo textovou část doplňovat i kresebnými a fotografickými přílohami, které by zvýrazňovaly formu časopisu a obohacovaly jeho obsah.
      Národopisné aktuality byly od počátku připravovány jako časopis odborný; proto se zaměřovaly na prezentování pracovních výsledků, jimiž se snažily přispět k řešení aktuálních problémů národopisné práce. z těchto důvodů redakce nepokládala za vhodné na úkor odborných statí zařazovat populární a propagační materiály, beletrii s národopisnými motivy apod. Tyto žánry mají jistě dostatek prostoru v jiných časopisech. Přitom však neváhala zařazovat statě pracovníků jiných oborů, pokud obohacovaly studovanou problematiku, a rovněž drobné literární útvary s promyšleným záměrem nebo spontánním uměleckým vyjádřením.76) Domníváme se totiž, že umělecké vyjádření a zachycení lidových tradic může pronikat k podstatě studovaných jevů a pomáhat k pochopení problémů, které se snažíme řešit především vědeckovýzkumnými metodami.

15

      Bylo by ovšem značně nadnesené, kdybychom chtěli tvrdit, že se našemu časopisu dařilo zaznamenávat všechny problémy národopisné práce, že přispěl k řešení všech teoretických i praktických problémů. Tyto otázky by zdaleka nestačil registrovat jeden časopis, je třeba je řešit v součinnosti všech národopisných institucí a ve značně širší koncepci vědeckovýzkumné, studijní i popularizační činnosti. Byli bychom též k vlastní práci nekritičtí, kdybychom si neuvědomovali, že na stránky Národopisných aktualit pronikly i příspěvky teoreticky neurovnané, metodicky nedomyšlené, některé zbytečné a neuvážené polemiky apod. Na druhé straně se však podařilo během jednoho desetiletí vytvořit kolektiv spolupracovníků z českých i slovenských národopisných institucí, v jehož možnostech je sledovat problematiku národopisné práce v rámci celé naší země a navazovat i užší kontakty se zahraničními institucemi a badateli, především v socialistických státech, slovanských a středoevropských zemích, kde vyvstávají podobné teoretické i praktické problémy jako u nás. Pokládáme za svou povinnost v rámci našich možností přispívat k poznání pokrokových složek lidové kultury, jejich národních a internacionálních rysů, a chceme toto poznávání pomáhat zprostředkovat našim čtenářům. Patří k nim jak vědečtí a odborní pracovníci národopisných ústavů, tak rovněž široký okruh zájemců o lidovou kulturu z kulturně výchovných institucí, knihoven, muzeí, vlastivědných kroužků, folklórních souborů a skupin, kulturních zařízení závodů, společenských organizací atd. z hlediska mezinárodní spolupráce je třeba vyzvednout, že se redakčnímu [/] kolektivu podařilo navázat širokou výměnu našeho časopisu, kterou jeho vydavatel Ústav lidového umění ve Strážnici udržuje s odbornými institucemi a národopisnými pracovníky po celém světě.77) Národopisné aktuality tak přispívají k uvádění českého a slovenského národopisu do mezinárodního národopisného dění a přispívají i k propagaci etnografie a folkloristiky socialistického Československa.
      Při formulování koncepce Národopisných aktualit pro příští desetiletí chceme vycházet ze záměrů, které jsme se snažili realizovat v dosavadní činnosti, a rovněž z nových požadavků současné doby, kdy se ukazuje nanejvýš potřebné rozvíjet teoretickou i výzkumnou základnu našeho oboru a přispívat k uplatňování výsledků národopisné činnosti ve společenském a kulturním životě současné socialistické společnosti. Podporovat spojení teorie - vědeckovýzkumné a badatelské činnosti - s národopisnou praxí je tedy jedním z aktuálních úkolů našeho časopisu. Domníváme se, že široká národopisná praxe, má-li být odpovědně vedena a usměrňována, nutně potřebuje teoretické znalosti.78) Mnohé praktické problémy se zase dostávají do vědeckovýzkumné a teoretické sféry, např. celý obsah tzv. folklorismu se stal součástí vědeckého bádání. Časopis chce tedy postihnout proměny současné tradice lidové kultury i vývoj vlastního oboru. z těchto důvodů ve své koncepci akcentuje studium některých národopisných jevů, např. lidového umění, současných nositelů tradice, otázek folklorismu atpod. Obsáhlá zpravodajská část nechce být jenom kritikou nebo přehledem různorodé národopisné činnosti, ale pod

16

nětem k další tvůrčí a organizátorské práci. Proto chceme rozvíjet Národopisné aktuality jako odborný časopis, který by vyjadřoval a zachycoval stav současné národopisné práce, podílel se na zajišťování [/] dokumentace a studia lidové kultury, přispíval k hledání a řešení aktuálních problémů českého a slovenského národopisu v jeho vztahu k obecnému dění doma i ve světě.[/]

Poznámky:
1.
      Národopisný věstník československý byl obnoven v roce 1966 po desetileté přestávce jako orgán Národopisné společnosti československé při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV.
2.
      Srov. např. V. PUBAL s kolektivem, Muzea a galerie v ČSR, Muzeologický kabinet při Národním Muzeu, Praha 1970, str. 6 ad.
3.
      D. HOLÝ, Kritika, strážnické slavnosti a národopisci, Národopisné aktuality (dále jen NA) I, 1964, č. 1, str. 27-42.
      J. TOMEŠ, Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru, Strážnice 1946-1965, Brno 1966, str. 15-71.
4.
      Kromě programových sborníků, katalogů výstav a Zpravodajů ke každému ročníku folkloristického festivalu ve Strážnici začal ústav vydávat i národopisné materiály ve zvláštních publikacích, např. M. BlMKOVÁ - J. SEHÁK, Tance z Kyjovska, Strážnice 1963; Z. JELÍNKOVÁ, Lidové tance na Podluží, Strážnice 1963; L. RUTTE, Gajdy a gajdošské tradice na Valašsku a Slovácku, Strážnice 1964.
5.
      Viz katalog Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895; srov. J. TOMEŠ, Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru, str. 18-19; V. FROLEC, Národopisná výstava českoslovanská a Morava, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 185-204.[/]
6.
      V. FROLEC - D. HOLÝ, Národopis jako historické věda, NA I, 1964, č. 1, str. 2-9.
7.
      O. NAHODlL, Za nové pojetí národopisné vědy, Český lid 6, 1961, č. 3-4, str. 57.
8.
      Viz redakční úvod, Český lid 1, 1892, str. 2.
9.
      J. V. BROMLEJ, k otázke vzájomného vzťahu etnografie a vied o kultúre, Slovenský národopis 21, 1973, č. 3. str. 321. Srov. K. V. ČlSTOV, O vzaimootnošenii fokloristiki i etnografii, Sovetskaja etnografija 1971, č. 5, str. 17-24.
10.
      Viz seriál příspěvků z filosoficko-metodického semináře "Miesto etnografie v systéme vied", Slovenský národopis 21, 1973, č. 3, str. 311-382.
11.
      K. FOjTÍK, Etnografie a sociologie, NA II, 1965, č. 3-4, str. 1-8; V. PODBORSKÝ, Etnografie a archeologie, NA III, 1966, č. 1, str. 1-11; J. CHLOUPEK, Jazykověda a etnografie, NA II, 1965, č. 1-2, str. 1-9; O. SlROVÁTKA, Nad současným vztahem slovesné folkloristiky k literární vědě, NA V, 1968, č. 2, str. 81-87; H. STROBACH, Pojem lidu a jeho význam pro vymezení badatelského předmětu národopisu, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 25-33.
12.
      J. V. BROMLEJ, c. d., str. 323.
13.
      O. NAHODlL, Za nové pojetí národopisné vědy, str. 53.

17

14.
      O. NAHODIL, tamtéž, str. 52; O tomto problému srov. J. TOMEŠ, Strážnické slavnosti, str. 42.
15.
      Srov. L. RUTTE, Sdružení přátel lidového umění a rázu Slováků, Český lid 25, 1925, str. 124-125.
16.
      J. TOMEŠ, Premeny ľudových tradícií v ČSSR, NA X, 1973, č. 1, str. 66-68; H. BAUSINGER, "Folklorismus" jako mezinárodní jev, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 217-222.
17.
      Srov. Diskusní příspěvky z konference o problémech folkloristických festivalů, např. příspěvek R. WOLFRAMA, NA III, 1966, č. 1, str. 34-35; Tímto tématem se zabývala i konference "Folklór a scéna" při Východné 1973.
18.
      J. BENEŠ, Současný člověk a lidová kultura, Příspěvek k diskusi o pozici lidové kultury v naší společnosti, NA III, 1966, č. 2, str. 29-34.
19.
      A. PRANDA, Hlavné okruhy vedeckých problémov sovietskej etnografie, NA IX, 1972, č. 4, str. 253-270; J. KRAMAŘÍK, Sovětská diskuse o základních otázkách agrární etnografie, NA IX, 1972, č. 1, str. 3-16; J. KRAMAŘÍK, Dodatek k sovětské diskusi o základních otázkách agrární etnografie, NA IX, 1972, č. 3, str. 197-199.
20.
      V. FROLEC, Česká národopisná balkanistika a její úkoly, NA VII, 1970, č. 2, str. 85-96; I. HEROLDOVÁ, Akulturační proces české menšiny v Chorvatsku, NA V, 1968, č. 1, str. 8-13; I. HEROLDOVÁ, České národnostní menšiny a národopis, NA III, 1966, č. 3-4, str. 12-20; I. KOEV, O některých obecných i specifických rysech v tradiční textilní výzdobě balkánských národů, NA V, 1968, č. 1, str. 1-7; Z. ŠlMUNOVlČ, Význam a místo Josefa Ptašinského v jugoslávské etnologii, NA X, 1973, č. 3, str. 179-188.
21.
      J. VAŘEKA, Lidové stavitelství v Národopisném atlasu ČSSR (Výběr témat, otázka časové meze a dynamiky), NA V, 1968, č. 2, str. 119-126; J. VAŘEKA, Metody etnografického výzkumu v ohrožených oblastech, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 1-5; J. VAŘEKA, [/] Poslední dům s polodymnou jizbou na moravskoslovenském pomezí, NA VIII, 1971, č. 2, str. 109-124; V. FROLEC, k charakteru sídelní krajiny na Moravě a ve Slezsku, NA VIII, 1971, č. 4, str. 317-326; V. FROLEC, Společenská funkce jizby lidového domu na Moravě, NA IX, 1972, č. 2, str. 85-98; Z. MARKOVÁ, z minulosti lidového stavitelství na Vysočině, NA VII, 1970, č. 1, str. 27-40; V. SVOBODOVÁ, O výtvarném charakteru lidové architektury na Českomoravské vysočině, NA V, 1968, č. 2, str. 101-117; A. NAVRÁTlLOVÁ, Vinohradnické stavby na Znojemsku, NA VIII, 1971, č. 1, str. 29-42; R. VERMOUZEK, Kryté mosty v povodí Svratky a Oslavy, NA VIII, 1971, č. 3, str. 223-232; J. PAJER, Zvláštnosti lidové kultury strážnického Dolňácka (K bližší etnografické diferenciaci na Slovácku), NA X, 1973, č. 4, str. 265-280.
22.
      J. VAŘEKA, Lidové stavitelství v českých vesnicích Bosny (Příspěvek ke studie českého jazykového ostrova), NA X, 1973, č. 3, str. 169-178; J. SOUČEK, Dotazníková akce k otázkám ochrany památek lidové architektury, NA X, 1973, č. 3, str. 239-240; J. GRABMÜLLER, Ochrana památek lidové hmotné kultury v Jihomoravském kraji, NA IX, 1972, č. 4, str. 285-286; L. RUTTE, Vzhled slováckých dědin, NA II, 1965, č. 3-4, str. 48-49; J. SOUČEK, Jedna z posledních tradičních usedlostí na Moravských Kopanicích, NA VIII, 1971, č. 4, str. 436-439; J. LANGER - P. ŠULEŘ, Starší forma domu z Košařisk na Těšínsku, NA IX, 1972, č. 2, str. 117-122.
23.
      O. MÁČEL, Nové formy ochrany památek lidového stavitelství, NA VII, 1970, č. 2, str. 97-105; V. FROLEC, Muzeum lidových staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici, NA X, 1973, č. 1, str. 3 - 13; J. VAŘEKA, Národopisná muzea v přírodě v NDR, NA IX, 1972, č. 1, str. 70-71; J. VAŘEKA, Muzeum v přírodě v jugoslávském Sisku, NA VII, 1970, č. 2, str. 146147; R. JEŘÁBEK, Skansen?, NA V, 1968, č. 2, str. 150; J. LANGER, Výstavba oravského regionálneho skan

18

senu Brestová, NA VII, 1970, č. 1, str. 67-70; J. KRAMAŘÍK, Návštěvou ve Skansenu, NA III, 1966, č. 1, str. 62-63; V. KOVÁŘŮ, Valašské muzeum, Rožnov, NA IV, 1967, č. 2, str. 42; J. SOUČEK, Kovárna z Lipova převezena do expozice lidových zemědělských staveb ve Strážnici, NA X, 1973, č. 4, str. 335-338; M. ŠULCOVÁ, Problematika skansenů ve Středočeském kraji, NA IX, 1972, č. 1, str. 69-70; S. ŠEBEK, Výstavba polabského skansenu v r. 1972, NA X, 1973, č. 3, str. 244-246; L. ŠTĚPÁNEK, Miniskanzen na Kačině, NA V, 1968, č. 1, str. 70-71; L. ŠTĚPÁNEK, k problematice a formám národopisných muzeí v přírodě Středočeského kraje, NA VIII, 1971, č. 1, str. 74-75; M. ŠULCOVÁ, Polabské národopisné muzeum, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 262; L. ŠTĚPÁNEK, k ochraně lidových staveb v muzeích v přírodě, NA V, 1968, č. 3-4, str. 277-279.
24.
      Srov. J. BENEŠ, Národopisná muzea v přírodě jako naléhavý problém naší společnosti, Olomouc 1967, str. 4 n.
25.
      V. SVOBODOVÁ, k výzkumu lidového kroje a jeho výroby, NA Vl, 1969, č. 1, str. 17-30; V. SVOBODOVÁ, O horáckých figurálních výšivkách, NA II, 1965, č. 3-4, str. 9-18; A. RÝZNAROVÁ, Všední a pracovní kroj ve Vracově, NA X, 1973, č. 3, str. 197-210; A. RÝZNAROVÁ, Sváteční a obřadní kroj ve Vracově, NA X, 1973, č. 4, str. 281-295; M. HAVELKOVÁŠŤASTNÁ, z lidových dokumentů o tuřanském kroji, NA X, 1973, č. 2, str. 91-104; E. MALACKA, Společenská funkce kroje na současném Podluží, NA V, 1968, č. 3-4, str. 197-207.
26.
      R. JEŘÁBEK, Moravské malované betlémy jako etnoorganologický pramen, NA III, 1966, č. 3-4, str. 111; L. KUNZ, k litevskočeské konfrontaci lidového výtvarného umění, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 6-14; J. LANGER, k problematike insitného a ľudového umenia, NA IV, 1967, č. 2, str. 23-26.
27.
      Z. SOUKUPOVÁ, Rodeník donešnej - lidový zvyk na Doudlebsku, NA IX, 1972, č. 1, str. 17-28.[/]
28.
      L. BATŮŠKOVÁ, Předsvatební období na uherskohradišťském Dolňácku, NA VIII, 1971, č. 1, str. 13-28; L. TARCALOVÁ, Proměnlivost svatebních vinšů na Uherskohradišťsku, NA VIII, 1971, č. 4, str. 345-358; J. TOMEŠ, Svatební hry a tance na Horňácku, NA I, 1964, č. 1, str. 10-18; I. HEROLDOVÁ, Česká svatba roku 1969 v Ivanově Sele (Autentický záznam), NA VI, 1969, č. 3-4, str. 172-186.
29.
      J. SOUČEK, Znamení a předzvěsti smrti na Moravských Kopanicích, NA Vl, 1969, č. 3-4, str. 187-200; J. SOUČEK, Zemřelí v představách lidu na Moravských Kopanicích, NA VIII, 1971, č. 2, str. 135-143; M. LUDVÍKOVÁ, Pohřební pohoštění a hostiny, NA VIII, 1971, č. 3, str. 211-222.
30.
      R. JEŘÁBEK, Masopustní maska "pohřebenáře" v mezinárodním kontextu, NA V, 1968, č. 2, str. 89-100; V. SCHEUFLER, Vynášení smrti (Kvantitativní výhodnocení složek zvyku jako podklad ke stanovení etnicity, oblastních a dobových specifik a jako podklad ke kartografování), NA X, 1973, č. 3, str. 189-195; B. BENEŠ, Úvaha o výročních obyčejích a lidovém divadle, NA Vl, 1969, č. 2, str. 87-97; J. TOMEŠ, Vánoční obyčeje na Valašsku, NA V, 1968, č. 3-4, str. 165-196; J. TOMEŠ, Masopustní, jarní a letní obyčeje na moravském Valašsku, Příloha časopisu Národopisné aktuality svazek 2, Ústav lidového umění - Strážnice 1972; R. JEŘÁBEK, Lidové obyčeje z Moravy před půldruhým stoletím, NA VII, 1970, č. 1, str. 41-50; E. VEČERKOVÁ, Současné výroční obyčeje na uherskohradišťském Dolňácku, NA VII, 1970, č. 1, str. 14-24; V. TŮMOVÁ, Konec masopustu na Ostravsku, NA VIII, 1971, č. 2, str. 125-134; V. FROLEC, Vinařský obyčej "zarážení hory" na Moravě, NA V, 1968, č. 1, 14-31; I. HEROLDOVÁ, Vánoce u daruvarských Čechů v Jugoslávii, NA VIII, 1971, č. 4, str. 327-344.
31.
      A. SULlTKA, Turíčne májové hry na severnom Spiši, NA IX, 1972, č. 2, str. 99-112.

19

32.
      B. BENEŠ, Několik poznámek o současném folklóru, NA II, 1965, č. 1-2, str. 45-53; B. BENEŠ, Dějiny estetiky a folklór, NA II, 1965, č. 1-2, str. 82; B. BENEŠ, Dětský folklór a folklór pro děti, NA II, 1965, č. 1-2, str. 81-82; B. BENEŠ, Otázky literatury a folklóru v SSSR, NA II, 1965, č. 1-2, str. 82-83; C. ROMÁNSKÁ, Otázky bulharské folkloristiky a etnografie v pracích československých badatelů, NA III, 1966, č. 2, str. 55-57; C. ROMANSKÁ, Ukrajinští folkloristé a bulharská folkloristika, NA III, 1966, č. 2, str. 57-58.
33.
      Z. URBAN, Božena Němcová a lidová slovesnost slovanských národů, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 169-184; J. VYSLOUŽIL, Lidová písňová tradice v teorii a díle Leoše Janáčka, NA VIII, 1971, č. 1, str. 3-12; O. SIROVÁTKA, Bedřich Václavek a péče o lidovou píseň, NA X, 1973, č. 1, str. 15-26.
34.
      B. BENEŠ, Čeněk Zíbrt dnes, NA II, 1965, č. 1-2, str. 54; J. TROJAN, Nad Sušilovou sbírkou k stoletému výročí úmrtí sběratele (31. V. 1968), NA V, 1968, č. 3-4, str. 223-224; O. SIROVÁTKA, Stoletý Kubín, NA II, 1965, č. 1-2, str. 54-55; V. FROLEC, Odkaz Dušana Jurkoviče, NA V, 1968, č. 3-4, str. 226; J. OREL, k nedožitým pětaosmdesátinám profesora Vladimíra Úlehly, NA X, 1973, č. 4, str. 297-298; A. PLESSlNGEROVÁ, Vzpomínka k nedožitému jubileu doc. PhDr. Drahomíry Stránské (8. prosince 1899 - 24. srpna 1964), NA Vl, 1969, č. 3-4, str. 215-218; B. BENEŠ, Antti Amatus Aarne (18671925), NA IV, 1967, č. 3-4, str. 34; O. MLADENOVIČOVÁ, Sté výročí narození T. R. Djordjeviće, NA VI, 1969, č. 2, str. 122; M. a R. ŠRÁMKOVl, Alois Gregor osmdesátníkem, NA VI, 1969, č. 2, str. 119-120; J. VAŘEKA, k osmdesátým narozeninám doc. dr. Viléma Pražáka, NA VI, 1969, č. 2, str. 120-121; O. SIROVÁTKA, Osmdesátiny Jiřího Horáka, NA II, 1965, č. 1-2, str. 55; D. KLÍMOVÁ, Osmdesát pět kontra čtyřicet dva a půl (Vzpomínky posluchačů k 85. narozeninám akademika Jiřího Horáka), NA VII, 1970, [/] č. 2, str. 131-134; B. BENEŠ, Petr Grigorjevič Bogatyrjov pětasedmdesátiletý, NA V, 1968, č. 1, str. 4344; D. HOLÝ, Karel Plicka sedmdesátiletý, NA, II, 1965, č. 1-2, str. 55-56; V. VOLAVÝ, Sedmdesátiny dr. Karla Vetterla, NA Vl, 1969, č. 1, str. 57; J. KRAMAŘÍK, 70 let ing. Františka Šacha, NA V, 1968, č. 1, str. 44; V. FROLEC, Christo Vakarelski sedmdesátiletý, NA III, 1966, č. 3-4, str. 35; V. KONSTANTINOVlĆOVÁ, Sedmdesátiny prof. Marijany Gušičevové, NA VIII, 1971, č. 4, str. 369; V. FROLEC, Ján Mjartan sedmdesátiletý, NA IX, 1972, č. 3, str. 201-202; J. PODOLÁK, k životnému jubileu prof. Bélu Gundu, NA VIII, 1971, č. 4, str. 370-372; J. ŠŤASTNÁ, Vzácné životní jubileum Marie Úlehlové-Tilschové, NA VIII, 1971, č. 3, str. 275; S. ŠEBEK, Arch. Ladislav Štěpánek pětašedesátníkem, NA VIII, 1971, č. 4, str. 370; I. KRlŠTEK, Dr. Andrej Polonec šesťdesiatročný, NA IV, 1967, č. 1., str. 35; V. FROLEC, Michal Markuš šedesátiletý, NA IX, 1972, č. 4, str. 287-288; B. BENEŠ, Profesor Josef Hrabák šedesátiletý NA X, 1973, č. 1, str. 38; A. SULITKA, Prof. Rudolf Žatko šesťdesiatročný, NA X, 1973, č. 2, str. 129-131.
35.
      A. SATKE, Vyprávěč-humorista a satirik - nejčastější typy v současném prozaickém folklóru, NA X, 1973, č. 2, str. 105-128; J. PAJER, Současný stav lidového vyprávění ve Strážnici, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 205-216; O. HEROLDOVÁ, Pověrečná povídka na Moravských Kopanicích, její vypravěči a vypravěčské příležitosti, NA VII, 1970, č. 2, str. 109-116; D. KLÍMOVÁ-RYCHNOVÁ, České doplňky k Aarne-Thompsonovu katalogu, NA IV, 1967, č. 1, str. 13-17; M. BUTOR, Váhy pohádek, NA V, 1968 č. 1, str. 32-42.
36.
      K. VETTERL, Písně a tance Slováků z Ranšpurku před 150 lety, NA IX, 1972, č. 4, str. 271-284; O. SIROVÁTKA, Východisko studia lidových balad, NA VI, 1969, č. 1, str. 1-15; J. FARAGÓ - J. RÁDULY, Lidové balady v dnešním povědomí maďarské vesnice v Rumunsku, NA VI, 1969, č. 3-4, str. 163-171; V. THOŘOVÁ, Písně současných skladatelů v Poláčkově sbír

20

ce "Slovácké pěsničky", NA VIII, 1971, č.3, str. 243262.
37.
      K. VETTERL, Otázky terminologie v souvislosti s klasifikací nápěvů lidových písní, NA IX, 1972, č. 1, str. 41-48; M. ŠRÁMKOVÁ - O. SlROVÁTKA, Textové stavební jednotky v lidové lyrické písni, NA IX, 1972, č. 3, str. 169-187; D. HOLÝ, Návrh katalogu strofických variací, NA VIII, 1971, č. 1, str. 43-56; D. KLÍMOVÁ, Styčné body katalogizace lidové písně a lidové prózy, NA IX, 1972, č. 3, str. 189-195.
38.
      D. HOLÝ, Folklórní hudba a styl, NA IV, 1967, č. 2, str. 1-6; J. GELNAR - R. KOHOUTEK, Několik folkloristických a psychologických poznatků o práci lidových nástrojových souborů na východní Moravě, NA IV, 1967, č: 2, str. 7-11; L. LENG, Technické podmienky adekvátnej transkripcie viachlasnej ľudovej hudby, NA III, 1966, č. 1, str. 13-18; K. DVOŘÁK, k otázkám transkripce lidové nástrojové hudby, NA VIII, 1971, č. 3, str. 233-242; J. MARKL, Bulharská hudební folkloristika, NA X, 1973, č. 4, str. 253-264.
39.
      J. RACEK, Česká lidová píseň a hudba italského baroku 17. a 18. století, NA VII, 1970, č. 1, str. 3-13; J. VYSLOUŽIL, k etnomuzikologickým aspektům při studiu dějin české hudby, NA, III, 1966, č. 3-4, str. 29-34.
40.
      J. JURÁŠEK, Lidový umělec Samko Dudík, NA I, 1964, č. 1, str. 19-22; D. HOLÝ, Primáš Jožka Kubík z Hrubé Vrbky na Horňácku, NA II, 1965, č. 1-2, str. 2429; D. HOLÝ, Ňorkova muzika z Hrubé Vrbky, k 75. narozeninám Jana Ňorka III, NA VI, 1969, č. 1, str. 31-56; J. PEŠEK, k odkazu Pavla Trna (18421917), NA IV, 1967, č. 3-4, str. 35-36; J. PEŠEK, Horňácký hudec Tomáš Kohút, NA Vl, 1969, č. 3-4, str. 213-214; J. PEŠEK, Leoš Zeman sedmdesátiletý, NA IV, 1967, č: 1, str. 35-36; O. LEHOCKÁ, Štefan Dudík 78 ročný, NA VII, 1970, č. 2, str. 134-135; Z. JELÍNKOVÁ, Šedesátiny zpěváka a hudce Jožky Zemana z Velké n. Vel., NA VI 1969, č. 3-4, str. 215.[/]
41.
      J. GELNAR - O. SlROVÁTKA, U zpěvačky Zuzany Martynkové, NA IV, 1967, č. 1, str. 18-25; V. VOLAVÝ, Lidová zpěvačka Marie Procházková, NA III, 1966, č. 1, str. 19-28; M. TONCROVÁ, Veronika Matýsková a její písně, NA VIII, 1971, č. 4, str. 359-368; J. KOPUNEC - B. BENEŠ, Lidový veršovec Josef Bora, NA III, 1966, č. 3-4, str. 21-28; D. KLÍMOVÁ-RYCHNOVÁ, Vypravěčka Anděla Štipská, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 15-24; A. SATKE, Anna Chybidziurová - vyprávěčka z Jablunkovska, NA II, 1965, č. 3-4, str. 1928; M. O. RŮŽlČKA, Blatská vypravěčka Marie Kršková pětasedmdesátiletá, NA VI, 1960, č. 3-4, str. 215.
42.
      J. OREL, Malířka kraslic Marie Gavalová, NA III, 1966, č. 2, str. 21-28; J. OREL, František Horalík osmdesátiletý, NA V, 1968, č. 1, str. 46-47; A. PRANDA, k sedemdesiatke ľudového keramikára Hermana Landsfelda, NA Vl, 1969, č. 3-4, str. 201-212; V. BĚLÍK, Hrnčíř Jan Štoček a džbánkaři František a Jan Zavřelové, NA VII, 1970, č. 2, str. 117-124; V. SVOBODOVÁ, U horáckých tkalců, NA Vl, 1969, č. 2, str. 99-110; J. UHER, Umění svázané do uzlíčku (Návštěvou u jubilující mistryně ÚLUV Anny Orlové), NA IX, 1972, č. 3, str. 204-207.
43.
      O. SlROVÁTKA - M. ŠRÁMKOVÁ, Kronika lidského osudu, NA X, 1973, č. 2, str. 161-164; V. FROLEC, Smrt horníka, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 254-255; R. JEŘÁBEK, Dva příspěvky k studiu materiální kultury na Valašsku v 19. století, NA VIII, 1971, č. 1, str. 99-102;
      Ľ.. GALLO, Nový nález kútnej plachty v zbierkach Liptovského múzea v Ružomberku, NA VIII, 1971, č. 1, str. 103-104; V. BĚLÍK, Milostné motivy na úvodních plinách na Moravskokrumlovsku, NA IX, 1972, č. 2, str. 113-117; L. KUNZ, Hoch z Kobylí ve svátečním zimním oblaku, NA V, 1968, č. 2, str. 150-151;
      A. KELLNEROVÁ, Lidové obyčeje v beletristických pracích B. Němcové (Vzpomínka k stopadesátému výročí narození), NA VII, 1970, č. 1, str. 77-79;

21

V. DOLEŽELOVÁ. Jak se zachovávaly některé výroční svátky a zvyky na moravském Novoměstsku před 75 lety. (Ze vzpomínek mého otce), NA VII, 1970, č. 1, str. 79-80; A. MALÝ, "Řehtáci", NA X, 1973, č. 1, str. 33-35; M. a M. KlNDLOVl, Pálení čarodějnic v okolí Hradce Králové, NA X, 1973, č. 1, str. 36-37; J. SOUČEK, Tradiční hody ve Víru, NA VIII, 1971, č. 2, str. 201-203; V. TŮMOVÁ, Pověra či hra?, NA VIII, 1971, č. 3, str. 306; P. MlCHNA, Nález pozdně středověké stavební oběti, NA X, 1973, č. 1, str. 37; D. HOLÝ, Vztahy mezi moravskými a maďarskými nápěvy, NA VI, 1969, č. 2, str. 153-158; B. KRAUS, Šest chodských písní pro dudy, NA X, 1973, č. 3, str. 240-243; O. POKORNÝ, Nové trojhlasé gajdy s dvojitou přední píšťalou, NA VIII, 1971, č. 3, str. 307-308;
      D. HOLÝ, František Halas, Zpěvanky, zpěvanky..., Brno 1969, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 279-285; J. JUNKOVÁ, Hřbitovní nápisy jako folklórní projev (Z výzkumu zátopové oblasti na Mikulovsku), NA VIII, 1971, č. 3, str. 310-312; Z. MARKOVÁ, Mlynářské desatero z Hlinecka, NA IX, 1972, č. 4, str. 339; C. HAVLÍKOVÁ, O lidových humorkách zvláště kocourkovských, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 275-278; J. KRAMAŘÍK, Máje a střed obcí, NA Vl, 1969, č. 3-4, str. 246-247; J. PEŠEK, Kovárna v Rohatci u Hodonína, NA VI, 1969, č. 1, str. 80; E. URBACHOVÁ, Křivačkářství ve sbírkách Vlastivědného ústavu Vsetín, NA Vl, 1969, č. 2, str. 148-149; H. LANDSFELD, Nález zničeného habánského dvora ze 16. století ve Staré Břeclavě, NA V, 1968, č. 2, str. 149; J. PEŠEK, Zaniklá kamnářská dílna v Kunovicích, NA VI, 1969, č. 2, str. 149-152.
44.
      B. ČEREŠŇÁK, Národopisný výzkum Horňácka ukončen, NA II, 1965, č. 1-2, str. 92-93; J. SOUČEK, Záchranný výzkum v oblasti Moravských Kopanic, NA IV, 1967, č. 2, str. 55-56; J. TOMEŠ, Národopisný výzkum strážnického Dolňácka, NA IV, 1967, č. 2, str. 54; J. TOMEŠ, Národopisný výzkum města Stráž[/]nice, NA VIII, 1971, č. 3, str. 299; J. TOMEŠ, Etnografický výzkum na Valaškokloboucku (správně Valašskokloboucku), NA II, 1965, č. 3-4, str. 47-48; J. PEŠEK, Záchranný sběr na Slovácku, NA VI, 1969, č. 1, str. 79-80; J. KRlST, Národopisný výzkum moravského Horácka, NA IX, 1972, č. 4, str. 313-314; M. ŠULCOVÁ, Dotazníkové výzkumy Oblastního muzea v Poděbradech, NA VIII, 1971, č. 3, str. 298-299; D. DRLJAČA, Etnografické výzkumy jihoslovanských národností v Rumunsku, NA IV, 1967, č. 2, str. 54-55; D. DRLJAČA, Výzkum národnostních menšin v Jugoslávii, NA IV, 1967, č. 2, str. 55; J. MARKL, Sběr lidových písní u jugoslávských Čechů na Daruvarsku, NA V, 1968, č. 3-4, str. 263-269; J. MARKL, Výzkum lidových písní u jugoslávských Čechů, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 68-69; Z. JELÍNKOVÁ, Výzkum lidových písní a tanců u české menšiny v Jugoslávii, NA V, 1968, č. 3-4, str. 268.
45.
      O. SlROVÁTKA, Václavkova Olomouc 1972, NA IX, 1972, č. 3, str. 232; J. TOMEŠ, Slovanská etnografie a dílo Lubora Niederla, Liblice 1965, NA III, 1966, č. 1, str. 53-54; D. HOLÝ, Bartošovská konference, NA III, 1966, č. 3-4, str. 47-49.
46.
      D. VLACH, Setkání československých národopisců ve Strážnici, NA III, 1966, č. 2, str. 63-64; J. SOUČEK, Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti, NA X, 1973, č. 2, str. 159; J. TOMEŠ, Seminář o folklóru v Jihomoravském kraji, NA III, 1966, č. 2, str. 63; J. TOMEŠ, Folklór a scéna, NA X, 1973, č. 4, str. 311-312.
47.
      A. SULlTKA, Filozoficko-metodologický seminár "Folklór a súčasnosť", NA IX, 1972, č. 1, str. 67-68; A. PRANDA, Sympóziá o priemyselných oblastiach v Ostrave a Opave, NA IV, 1967, č. 1, str. 53-54; A. PRANDA, Seminár o vplyve industrializácie na ľudovú kultúru, NA III, 1966, č. 3-4, str. 49-50; J. KRAMAŘÍK, Národopis o italských dělnících ve Švýcarsku, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 58-60; I. HE

22

ROLDOVÁ, seminář o dělnické kultuře (Lodž 10.-11. 3. 1972), NA IX, 1972, č. 3, str. 231-232.
48.
      M. LEŠČÁK, Seminár o interetnických vzťahoch, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 257-258; J. TOMEŠ, Zasedání Československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v karpatské oblasti, NA X, 1973, č. 2, str. 159-160; J. VAŘEKA, Zpráva ze zasedání Československé sekce MKKK v Martině 1972, NA IX, 1972, č. 4, str. 306; S. ŠVEHLÁK, Medzinárodná konferencia o štúdiu ľudovej kultúry v Karpatoch, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 64-65; V. FROLEC, Nové karpatské subkomise, NA II, 1965, č. 1-2, str. 67; D. KLÍMOVÁ, Nové karpatské subkomise, NA II, 1965, č. 12, str. 67; J. ŠTlKA, Mezinárodní konference o studiu lidové kultury v Karpatech, NA II, 1965, č. 1-2, str. 63-64; J. SOUČEK, Kultúrne spoločenstvo a diferencie v ľudovom staviteľstve v Karpatoch, NA IX, 1972, č. 1, str. 64-66; J. SOUČEK, Seminář subkomise MKKK pro lidové stavitelství v Rožnově pod Radhoštěm, NA X, 1973, č. 3, str. 232; J. SOUČEK, Seminář o ochraně lidové architektury v Martině, NA IX, 1972, č. 3, str. 232-233.
49.
      J. KRAMAŘÍK, Konference o evropském národopisu, Stockholm 1965, NA III, 1966, č. 1, str. 54-56; O. SKALNÍKOVÁ, Kam zamíří evropská etnologie?, NA IX, 1972, č. 2, str. 153-154; J. KOMOROVSKÝ, Konferencia slovanských národopiscov, NA VIII, 1971, č. 1, str. 88-89; R. JEŘÁBEK, Po moskevském kongresu, NA II, 1965, č. 1-2, str. 58-61; R. JEŘÁBEK, Pracovní konference International Society for Ethnology and Folklore, NA III, 1966, č. 3-4, str. 50-51; D. KLÍMOVÁ-RYCHNOVÁ, Konference společnosti "International Society for Folk Narrative Research", NA III, 1966, č. 3-4, str. 51-52; J. BOTÍK, I. celostátní balkanistické symposium, NA VII, 1970, č. 1, str. 66; O. SlROVÁTKA, Konference o katalogu evropských lidových balad, NA VIII, 1971, č. 1, str. 85-86; O. SlROVÁTKA, O mezinárodní katalog lidových balad., NA III, 1966, č. 3-4, str. 50; O. SlROVÁTKA, [/] O lidové próze mezinárodně, NA II, 1965, č. 1-2, str. 61; M. ŠRÁMKOVÁ, Mezinárodní kongres o lidové próze NA VI, 1969, č. 3-4, str. 244-245; V. VOlGT, Symposium o strukturalismu v Budapešti, NA Vl, 1969, č. 2, str. 138-139; B. BENEŠ, Konference o strukturalismu v Brně, NA V, 1968, č. 3-4, str. 249-250; D. HOLÝ, Tři schůzky československých hudebních folkloristů, NA I, 1964, č. 1, str. 56; M. LEŠČAK (správně LEŠČÁK), I. etnomuzikologický seminár, NA VIII, 1971, č. 2, str. 192-193; J. MARKL, Etnoorganologické symposium v Maďarsku, NA X, 1973, č. 3, str. 231-232; I. MAČÁK, Medzinárodné etnomuzikologické sympozium v Bratislave, NA II, 1965, č. 3-4, str. 46; M. TONCROVÁ, Seminář o využití samočinných počítačů při studiu lidové písně, NA VIII, 1971, č. 4, str. 398-399; A. SULlTKA, Pracovná porada o využití samočinných počítačov pri štúdiu ľudových piesní, NA IX, 1972, č. 2, str. 155; A. SULlTKA; Ľudová pieseň a samočinný počítač, NA IX, 1972, č. 4, str. 308.
50.
      J. BENEŠ, Nová národopisná expozice v Praze, NA II, 1965, č. 1-2, str. 93-94; J. KRAMAŘÍK, Otevření nově instalovaného Muzea Jindřicha Jindřicha, NA IX, 1972, č. 4, str. 289-290; M. O. RŮŽIČKA, Nová etnografická expozice v Oblastním muzeu v Písku, NA V, 1968, č. 3-4, str. 273-274; V. KRISTENOVÁ, Národopis v Oravskom múzeu, NA VI, 1969, č. 1, str. 77-78.
51.
      R. JEŘÁBEK, Lidové umění na moravsko-slovenském pomezí, NA Vl, 1969, č. 2, str. 146-147; J. VAŘEKA, Národopis Moravskoslezských Beskyd, NA III, 1966, č. 3-4, str. 59-60; J. VAŘEKA, Dřevo v životě valašského lidu. Vlastivědný ústav Vsetín - muzeum Valašské Meziříčí, červen-červenec 1972, NA IX, 1972, č. 4. str. 309-310; J. VAŘEKA, "Slavonie a Češi", NA IX, 1972, č. 2, str. 156; J. PEŠEK Cyklus výstav Lidové umění evropských národů, NA VI, 1969, č. 1, str. 74-76; J. OREL, Lidové umění Rumunska, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 70-71; M. NÁPLAVOVÁ, Lidové umění Jugoslávie, Uherské Hradiště 1965, NA III,

23

1966, č. 1, str. 49; J. OREL, Litevské lidové umění, Etnografický ústav Moravského muzea, Brno, NA IV, 1967, č. 2, str. 49-50; K. PANÁK, Polské vystřihovánky, Etnografický ústav Moravského muzea, Brno, NA III, 1966, č. 2, str. 53; J. VYKOUKAL, Náhrobní kameny středověké Bosny, NA V, 1968, č. 3-4, str. 270271; J. KRAMAŘÍK, Výstavka o polském Kielecku v Praze, NA IX, 1972, č. 3, str. 236-237; J. KRAMAŘÍK, Výtvarné umění zakavkazských národů, NA IX, 1972, č. 3, str. 239-240.
52.
      J. KRAMAŘÍK, Výstava "Slovenské ľudové rozprávky" v pražském Belvederu, NA IX, 1972, č. 3, str. 237238; Z. ČAPLOVIČOVÁ, Výstava "Oravské výšivky a ľudový textil" v Žirovnici, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 264; V. FROLEC, Lidové umění Moravy v Bulharsku, NA VIII, 1971, č. 4, str. 404; O. DANGLOVÁ, z klenotnice slovenského ľudového umenia, NA VI, 1969, č. 2, str. 143-144; A. NAVRÁTlLOVÁ, Moravská lidová keramika v letech 1700-1775, NA VIII, 1971, č. 3, str. 301-303; J. OREL, Lidová užitková keramika, NA III, 1966, č. 3-4, str. 59; R. JEŘÁBEK, Lidová hrnčina v Československu, NA III, 1966, č. 3-4, str. 56-58; R. JEŘÁBEK, Třebíčské betlémářství, Třebíč 1965 - současní lidoví řezbáři, Praha 1966, NA III, 1966, č. 1, str. 48-49; I. PIŠÚTOVÁ, Ľudová plastika na Slovensku, NA IV, 1967, č. 1, str. 57-58; J. VAŘEKA, Současní lidoví řezbáři, národopisné oddělení Historického muzea - Národního muzea Praha, NA III, 1966, č. 2, str. 52-53; J. VAŘEKA, Kronika socialistické vesnice., NA IX, 1972, č. 3, str. 236; A. PLESSINGEROVÁ, Vánoční výstavka v pražském národopisném muzeu, NA X, 1973, č. 3, str. 238-239; A. PLESSlNGEROVÁ, "Obrázky Alžběty Landsfeldové ze Strážnice" v pražském národopisném muzeu, NA V, 1968, č. 1, str. 67-69; J. OREL, Tisíc kraslic na výstavě v Brně, NA I, 1964, č. 1, str. 55-56; J. TOMEŠ, Tisíc kraslic z ČSR v Gottwaldově, NA IX, 1972, č. 3, str. 234-235; E. VEČERKOVÁ, Výstava kraslic v Kloboukách u Brna, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 264-265; [/] A. NAVRÁTILOVÁ, Naivní malba tří století - střelecké terče, NA IX, 1972, č. 4, str. 310-312; E. VEČERKOVÁ, Výstava "Tradice a současnost" v Brně, NA VIII, 1971, č. 1, str. 81-82.
53.
      J. SOUČEK, Lidové formy a matrice ze sbírek Heřmana Landsfelda, NA IX, 1972, č. 3, str. 235-236.
54.
      J. TOMEŠ, Lidové slavnosti v díle Joži Uprky, NA III, 1966, č. 1, str. 50; B. BENEŠ, Folklórní motivy Věry Fridrichové ve Strážnici, NA VIII, 1971, č. 1, str. 82-83.
55.
      A. PLESSINGEROVÁ, Výstava "Slezské lidové umění" v národopisném muzeu v Praze, NA V, 1968, č. 1, str. 69; A. PLESSlNGEROVÁ, "Malovaný lidový nábytek". Výstava ze sbírek národopisného muzea HM v Národním muzeu v Praze., NA X, 1973, č. 4, str. 338-339; V. HASALOVÁ, Slezské lidové obrazy na skle, NA VI, 1969, č. 2, str. 144-146; E. VEČERKOVÁ, Výstava Malby na skle v Etnografickém ústavu Moravského musea, NA VI, 1969, č. 3-4, str. 237-238.
56.
      Z. JELÍNKOVÁ, Festival vesnických folkloristických skupin v Záhřebu, NA III, 1966, č. 3-4, str. 63-64; Z. JELÍNKOVÁ, První mezinárodní folkloristický festival v Bukurešti, NA Vl, 1969, č. 3-4, str. 243-250; S. ŠVEHLÁK, Folklórny festival Zagreb 1968, NA V, 1968, č. 3-4, str. 252-253; V. STUCHLÝ, "Smotra folklora" 1969, NA VI, 1969, č. 3-4, str. 250-251; V. STUCHLÝ, Účast Československa na Všesvazovém festivalu souborů národního tance v Kišiněvě, NA V, 1968, č. 3-4, str. 253-254; J. MARKL, Soutěž dechových hudeb v Jugoslávii, NA III, 1966, č. 3-4, str. 65-66; D. VLACH, IV. mezinárodní festival folklóru horských regionů v Zakopaném, NA VIII, 1971, č. 4, str. 418-422; D. VLACH, III. festival podunajského folklóru v Maďarsku, NA VIII, 1971, č. 4, str. 422423.
57.
      P. MATULA, Celovec - rakouská Strážnice?, NA III, 1966, č. 3-4, str. 66-67; J. TOMEŠ, Mezinárodní folkloristický festival v Marchienne-au-Pont v Belgii,

24

NA IX, 1972, č. 4, str. 316-317; I. KOVAČOVIČ, Zpoza kanálu La Manche ..., NA III, 1966, č. 3-4, str. 67; J. PEŠEK, Festival Internazionale del Folklore v Tarcentu, NA III, 1966, č. 3-4, str. 64-65; D. HOLÝ, Folkloristický festival v Kartagu, NA II, 1965, č. 3-4, str. 55-56.
58.
      J. TOMEŠ, Na závěr k diskusím o devatenácté Strážnici, NA II, 1965, č. 1-2, str. 38-44; - - -, z diskuse ke koncepci slavností lidových písní a tanců ve Strážnici, NA II, 1965, č. 1-2, str. 30-37; O. SIROVÁTKA, Strážnice 1973, NA X, 1973, č. 4, str. 313-318; J. BOTÍK, Úspěšná bilance Strážnice 1972, NA IX, 1972, č. 4, str. 317-320; B. BENEŠ, 26. mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1971, NA VIII, 1971, č. 4, str. 415-417; B. BENEŠ, Jubilejní 25. Strážnice, NA VIII, 1971, č. 1, str. 90-91; D. VLACH, Strážnice 1968, NA V, 1968, č. 3-4, str. 256-259; D. HOLÝ, O 22. ročníku strážnického festivalu, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 72-75; S. ŠVEHLÁK, Folkloristický festival Strážnice 1966, NA III, 1966, č. 34, str. 67-69.
59.
      J. SOUČEK, Tvrdonice po dvacáté, NA X, 1973, č. 4, str. 328-329; B. BENEŠ, Podluží v písni a tanci 1964, NA II, 1965, č. 1-2, str. 99-100; J. TOMEŠ, 18. národopisné slavnosti v Tvrdonicích, NA VIII, 1971, č. 4, str. 431; J. LOUTCHAN, Tvrdonice, NA II, 1965, č. 3-4, str. 54; L. FAJKUSOVÁ, Dětské Tvrdonice 1973, NA X, 1973, č. 4, str. 326-328;
      J. TOMEŠ, Horňácké odpoledne ve Velké nad Veličkou, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 269-270; D. VLACH, Horňácké slavnosti 1967, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 80; D. VLACH, Horňácké odpoledne ve Velké nad Veličkou, NA III, 1966, č. 3-4, str. 73; P. SPlELMANN, Horňácké slavnosti 1964, NA II, 1965, č. 1-2, str. 100-101; J. PEŠEK, Setkání pod Poľanou, NA II, 1965, č. 3-4, str. 55; D. VLACH, Dolňácké slavnosti 1973, NA X, 1973, č. 4, str. 331-332; J. TOMEŠ, Dolňácké slavnosti v Hluku, NA II, 1965, č. 34, str. 54; J. TOMEŠ, Dolňácké slavnosti v Hluku [/] a Jízda králů ve Vlčnově, NA V, 1968, č. 3-4, str. 261-262;
      J. OREL, Jízda králů na oslavu výročí 700 let Vlčnova v roce 1964, NA II, 1965, č. 1-2, str. 101-102; A. RÝZNAROVÁ, Jízda králů a národopisné slavnosti ve Vlčnově, NA X, 1973, č. 4, str. 329-330; (jur), Pochvalně i kriticky o Slováckém roku v Kyjově, NA VIII, 1971, č. 4, str. 426-428.
60.
      H. BLAŽKOVÁ, Rožnovské slavnosti 1964; NA II, 1965, č. 1-2, str. 99; J. GELNAR, Rožnovské slavnosti 1965, NA III, 1966, č. 1, str. 63-65; J. ROUSOVÁ, Rožnovské slavnosti 1966, NA III, 1966, č. 3-4, str. 71-72; D. VLACH, Rožnovské slavnosti 1967, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 78-80; J. TOMEŠ, Rožnovské slavnosti 1971, NA VIII, 1971, č. 4, str. 428-430; J. TOMEŠ, Rožnovské dny valašských písní a tanců, NA IX, 1972, č. 4, str. 323-325; J. SOUČEK, Rožnovské slavnosti 1973, NA X, 1973, č. 4, str. 332-333;
      J. TOMEŠ, Národopisné slavnosti "Dolní Lomná 1973", NA, X, 1973, č. 4,str. 323-325; J. SOUČEK, III. Slezské dny, Dolní Lomná 4.-5. září 1971, NA VIII, 1971, č. 4, str. 424-425; J. TOMEŠ, Národopisné slavnosti Slezska, NA Vl, 1969, č. 3-4, str. 253; Jrg, Górolski Šwieto, Jablunkov 1965, NA III, 1966, č. 1, str. 6566; J. GELNAR, Ondrášovské slavnosti v Janovicích 4.-5. 7. 1970, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 268.
61.
      J. TOMEŠ, Chodské slavnosti v Domažlicích, NA III, 1966, č. 3-4, str. 72-73; Z. JELÍNKOVÁ, Ha ty svatyj Vavřinečku..., NA V, 1968, č. 3-4, str. 260-261; D. VLACH, Chodské slavnosti 1970, NA VIII, 1971, č. 1, str. 91-92; J. MARKL, Chodské slavnosti 1972, NA IX, 1972, č. 4, str. 325-327; D. VLACH, "U nás na Náchodsku", NA X, 1973, č. 4, str. 333-334; D. VLACH, Rýzmburk 1967, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 76; J. PAJER, Rýzmburk 1972, NA IX, 1972, č. 4, str. 331; D. HOLÝ, Mezinárodní dudácký festival, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 75-76; E. KUKSA, II. mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích, NA Vl, 1969, č. 34, str. 251-252; J. MARKL, III. mezinárodní dudác

25

ký festival ve Strakonicích, NA IX, 1972, č. 4, str. 327-331.
62.
      J. LOUTCHAN, Východná 1964, NA II, 1965, č. 1-2, str. 97; C. ZÁLEŠÁK, Východná, Východná, vo dva rady domy..., NA II, 1965, č. 3-4, str. 49-50; D. VLACH, Východná 1966, NA III, 1966, č. 3-4, str. 70-71; D. VLACH, Východná 1968, NA V, 1968, č. 34, str. 259-260; L. BATŮŠKOVÁ, Východná 1970, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 266; L. TARCALOVÁ, Východná 1971, NA VIII, 1971, č. 4, str. 417-418; J. SOUČEK, Východná 1972, NA IX, 1972, č. 4, str. 320-323; J. TOMEŠ, Jubilejní XX. folklórní festival Východná, NA X, 1973, č. 4, str. 318-323.
63.
      J. OLEJNÍK, Spišské slávnosti v Levoči, NA II, 1965, č. 3-4, str. 51-52; K. ONDREJKA, II. spišské slávností piesní a tancov, NA III, 1966, č. 3-4, str. 7374; I. KOVAČOVIČ, III. Podpolianske folklórne slávnosti - Detva 1968, NA V, 1968, č. 3-4, str. 262263; Z. JELÍNKOVÁ, Detva 1969, NA VI, 1969, č. 3-4, str. 252-253; D. VLACH, Detva 1970, NA VIII, 1971, č. 1, str. 92; S. DÚŽEK, VII. krajské slávnosti piesní a tancov 1966 (Západoslovenský kraj), NA III, 1966, č. 3-4, str. 75-76; J. LEHOCKÝ, IX. ročník slávností piesní a tancov Západoslovenského kraja, Krakovany, NA, V, 1968, č. 3-4, str. 263-264.
64.
      I. KOVAČOVlČ, III. Horehronské dni spevu a tanca v Heľpe, NA V, 1968, č. 3-4, str. 264-265; I. KOVAČOVIČ, Totá Heľpa, to je pekné mesto..., NA X, 1973, č. 1, str. 69-70; I. KOVAČOVIČ, Horehronské dni spevu a tanca v Heľpe, NA III, 1966, č. 3-4, str. 74; S. DÚŽEK, Zemplínske slávnosti, NA III, 1966, č. 3-4, str. 76; J. LEHOCKÝ, Tekov tancuje a spieva, NA III, 1966, č. 3-4, str. 73; J. TOMEŠ, Okresní folklórní slavnosti - Mníchova Lehota, NA X, 1973, č. 4, str. 325-326; J. OLEJNÍK, Regionálne slávnosti piesní a tancov na východnom Slovensku, NA II, 1965, č. 1-2, str. 97-99; I. KOVAČOVIČ, Pod fiľakovským hradom..., NA III, 1966, č. 3-4, str. 74[/]75; O. DEMO, Východná, Detva a Terchová 1967, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 80-82; I. KOVAČOVlČ, Jánošíkov deň v Terchovej, NA X, 1973, č. 1, str. 70-71.
65.
      J. OLEJNÍK, Ukrajinske slávnosti piesní a tancov vo Svidníku, NA II, 1965, č. 3-4, str. 50-51.
66.
      O. DEMO, Slovenské ľudové piesne a hudba v Čs. rozhlase Bratislava, NA II, 1965, č. 1-2, str. 105-107; L. HOLÁ, Vysílání lidové písně a hudby v Československém rozhlase, NA I, 1964, č. 1, str. 57-58; D. VLACH, Československý rozhlas a lidová píseň, NA V, 1968, č. 2, str. 157-159.
67.
      S. ŠVEHLÁK, Prix Bratislava - nové, iniciatívne podujatie bratislavskej rozhlasovej stanice, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 270; S. ŠVEHLÁK, Nad Prix de musique folklorique de radio Bratislava po jej prvých dvoch ročníkoch - 1970 - 1971, NA IX, 1972, č. 3, str. 241-243; S. ŠVEHLÁK, Spolupráca rozhlasu akademických pracovísk, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 84; J. MARKL, Soutěž o krále českých dudáků, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 271-273; D. VLACH, Za živou písní, NA VI, 1969, č. 1, str. 81-82; V. VOLAVÝ, Věčná píseň, NA V, 1968, č. 3-4, str. 279-281; D. HOLÝ, Zamyšlení nad Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, NA V, 1968, č. 3-4, str. 209-220; B. ČEREŠŇÁK, O hříbkách, "vytírání zraku", marockém sultánovi a také o BROLNu, NA IV, 1967, č. 1, str. 61-62; J. NEČAS, 20 let "Na pěknú notečku", NA IX, 1972, č. 1, str. 77-80; J. JURÁŠEK, O BROLNu, NA III, 1966, č. 3-4, str. 79-80.
68.
      J. TOMEŠ, Nový televizní seriál "Veselá je dědina", NA VIII, 1971, č. 4, str. 414; J. UHER, Zachytí televlze skutečnou tvář folklóru?, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 273-275; J. UHER, Prostor reportáži, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 271; J. UHER, Kubíkový housle?, NA VIII, 1971, č. 1, str. 94; J. UHER, Na cestě za člověkem, NA VIII, 1971, č. 2, str. 195-197; D. HOLÝ, Slovácko to odsúdí, NA VIII, 1971, č. 3, str. 304; O SlROVÁTKA, "Lidová suita" na obrazovce, NA VI,

26

1969, č. 1, str. 81; D. HOLÝ, Národopisné pořady v televizi, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 83; J. OREL, Televizní relace z pramenů vody živé, NA V, 1968, č. 1, str. 73-74; J. OREL, Československý televizní film o lidových technikách v Japonsku, NA VII, 1970, č. 1, str. 72.
69.
      J. TOMEŠ, Národopisné pořady v lednu a únoru 1966, NA III, 1966, č. 1, str. 67-68; J. TOMEŠ, Folklór na obrazovkách (březen a květen), NA III, 1966, č. 2, str. 60-62; J. TOMEŠ, Čtvrtletní ohlédnutí za folklórem v televizi, NA V, 1968, č. 2, str. 156-157; S. ŠVEHLÁK, Zahraniční Češi a Slováci v televízii, NA V, 1968, č. 3-4, str. 281-282.
70.
      J. UHER, Legenda o Huculech, NA X, 1973, č. 1, str. 72-76.
71.
      M. SLIVKA, Karol Plicka - nestor slovenského národopisného filmu, NA IV, 1967, č. 2, str. 12-22; S. ŠVEHLÁK, Filmová tvorba Martina Slivku, NA IV, 1967, č. 1, str. 26-34; D. KRAUSOVÁ, Najnovšie národopisné filmy M. Slivku (Tvorba z roku 1968), NA VII, 1970, č. 2, str. 151-153; M. SLIVKA, Karol Skřipský, Stvoritelia, Československý film, Bratislava 1964., NA IV, 1967, č. 1, str. 59; M. SLlVKA, Nové cesty dramaturgie?, NA IX, 1972, č. 3, str. 244-245.
72.
      J. UHER, Mýtus a současnost, NA X, 1973, č. 3, str. 235-236; J. UHER, Tradiční folklór a filmové umění, NA X, 1973, č. 1, str. 72; M. SLlVKA, Zanechať stopu, NA IX, 1972, č. 3, str. 243-244; D. DRLJAČA, Druhá přehlídka etnografických filmů balkánských zemí, NA IV, 1967, č. 1, str. 59-60; J. TOMEŠ, Problémy okolo "Moravské Hellas", NA I, 1964, č. 1, str. 58-60; J. KRAMAŘÍK, Francouzský národopisný film o životě obyvatel v Aubrac, NA VIII, 1971, č. 3, str. 304-305.
73.
      M. SLIVKA, Film a národopis v praxi, NA VII, 1970, č. 2, str. 157-160; M. SLIVKA, Katalogizácia národopisných filmov, NA X, 1973, č. 2, str. 85-90; M. SLlV[/]KA, Film a národopis, NA IV, 1967, č. 1, str. 1-12; K. PANÁK, Filmový seminář etnografů v Brně, NA V, 1968, č. 1, str. 66-67; V. SVOBODOVÁ, Problematika vědeckého filmu ve společenských vědách, NA VIII, 1971, č. 1, str. 86-88; J. TOMEŠ, Specifičnost využití filmové techniky v etnografii, NA X, 1973, č. 2, str. 160-161.
74.
      D. HOLÝ, Svatba v Suché Hoře, Gramofonový klub, Supraphon 1968 (0 17 0201)., NA VII, 1970, č. 2, str. 161; D. VLACH, Slovenský folklór na gramodeskách, NA VIII. 1971, č. 1, str. 95-96; D. HOLÝ, Československý folklór na gramofonových deskách, NA I, 1964, č. 1, str. 57.
75.
      S. ŠVEHLÁK, Prvý celoštátny súťažný festival amatérskych folklórnych súborov, NA VIII, 1971, č. 4, str. 433-434; J. PEŠEK, Celostátní festival tanečních souborů - Tábor 1967, NA IV, 1967, č. 3-4, str. 7678; J. OLEJNÍK, Krajská prehliadka detských súborov STM v Prešove., NA II, 1965, č. 3-4, str. 50; J. NEČAS, Romská píseň hraje prim, NA VIII, 1971, č. 1, str. 93-94; Z. JELÍNKOVÁ, Břeclavan v Jugoslávii, NA II, 1965, č. 1-2, str. 104; J. PEŠEK, Soubor "Dubina" v Belgii, NA II, 1965, č. 1-2, str. 103-104; J. PEŠEK, Soubor Dubina v Holandsku, NA II, 1965, č. 3-4, str. 57.
76.
      J. UHER, Vzývání krajiny, NA VIII, 1971, č. 2, str. 151-164; D. HOLÝ - J. GAŠPAR "HRISKO", Ján Gašpar "Hrisko" z Očové, NA VIII, 1971, č. 3, str. 263-272; D. HOLÝ, František Halas, Zpěvánky, zpěvánky..., Brno 1969, NA VII, 1970, č. 3-4, str. 279-285.
77.
      L. BATŮŠKOVÁ, Přírůstky zahraniční literatury v roce 1969, NA VII, 1970, č. 2, str. 162-163; L. TARCALOVÁ-BATŮŠKOVÁ, Seznam knih z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1970., NA VIII, 1971, č. 2, str. 205-206; J. PAJER, Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publika

27

cí Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1971, NA IX, 1972, č. 4, str. 303-305; A. RÝZNAROVÁ, Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1972, NA X, 1973, č. 2, str. 152-156.[/]
78.
      Vztahem mezi etnografickou vědou a národopisnou praxí se zabývali i přední sovětští národopisci B. N. Putilov, L. I. Jemeľjanov, V. J. Gusev, N. P. Kolpakova, L. G. Barag, M. J. Meľc, aj. Viz Foľklor i chudožestvennaja samodejateľnosť, Leningrad, 1968.

29

ON THE TOPICAL PROBLEMS OF ETHNOGRAPHIC WORK:
AN ESSAY COMMEMORATING THE TENTH ANNIVERSARY OF THE JOURNAL NÁRODOPISNÉ AKTUALITY

On the occasion of the tenth anniversary o f the Národopisné aktuality (News from Ethnography) the author discusses the topical problems of Czechoslovak ethnography and the contribution to their solution made by the journal. His starting point is the editorial statement published in the opening number of Volume One (1964) and promising to further interest in the general theory of ethnography and folklore studies, to publish data from field research, to include special papers on outstanding exponents of folklore tradition in this country, and to offer editorial space for discussions on various topical problems. Reviews and news also acquire a significant place in the journal. The topical aspect of ethnographic problems received more than superficial attention; it permeated the contents o f the journal and made itself felt both in the field of research and study and in suggestions of practical steps to be taken. Národopisné aktuality has become a scholarly journal of the new generation of ethnography and folklore students and research workers, of all those who first of all want to re-examine the basic concepts o f their branch of study and to define the boundaries with - and relations to - cognate scholarly disciplines.
      In the ten volumes of the journal published so far, most of the studies (both those on a purely theoretical level and those based on collections of material) dealt with such particular problems as the relationship between tradition and the present state of affairs, the folklore of today, specific regional features of Czech and Slovak popular cultures, etc. Specialized papers were published on folk architecture, ethnographic open-air museums, folk costume research, problems of popular arts, popular[/] custom[e]s and rites, folk tales, folk music and dancing, etc. Particular attention was paid to the recording, registration and classification of popular songs.
      The portraits of living exponents of folk tradition were mostly devoted to popular musicians, singers, story-tellers and practitioners of folk arts. In order to make new finds in the field, in the archives and also in literature accessible as soon as possible to the research workers, short reports on them were published in a special column of the journal.
      The editors allotted much of thei[s][r] space to reviews and other news, so that all the main branches of ethnographic studies in Czechoslovakia might receive full coverage. Specialized columns were established to celebrate anniversaries of outstanding research workers and institutions; to print reviews of new books, periodicals and miscellanies; to report on congresses and symposiums; to discuss the work done by various ethnographic institutes, especially museums; and to describe and evaluate exhibitions. It is especially the Institute of Folk Art (Ústav lidového umění) at Strážnice whose activity deserves to be mentioned here: in addition to a standing exhibition o f Czechoslovak popular musical instruments it arranges various displays of folk art and of folk-inspired painting, sculpture, etc.; it has also founded a regional ethnographic open-air museum, covering the area o f southeastern Moravia.
      As the publishers of the Národopisné aktuality are also the sponsors of the International Folklore Festival at Strážnice, the journal discussed, at some length, scenic representations of folklore, both through the

30

activities of various groups and on the stage during folklore festivals. The issues involved were dealt with withfn the Context of the wider problems of ethnographic studies. Folklore elements in films, sound broadcasting, television and on gramophone records were critically evaluated in various reviews. Films and film recordings in both research and documentation have been gaining ground at very slow pace. The most conspicuous shortcomings in the introducing of folklore to mass audiences have been noted in television programs; these as a rule lack specialized guidance and supervision in matters of popular culture.
      Národopisné aktuality has developed as a journal for the discussion of all aspects of ethnography, from research and study to the dissemination of popular culture in books and magazines, exhibitions in various museums, through festivals and in other mass media. Its aim has always been to assist in directing research both towards an elaboration of its methods (including improved classification of material) and towards collecting new data and documentary evidence in the field. The popularization of results obtained through ethnographic research can, even at present, adopt[/] complex methods in this country similar to these suggested by the Czech and Slavonic Folklore Exhibition in Prague in the year 1895. In many respects, experiences from that period of development can serve as useful guidelines even now. This means that Národopisné aktuality pays due attention both to research work and to the apparently ephemeral popularizing activities in ethnography. In the past the journal aimed (and it intends to do so also in the future) at furthering the development o f ethnographic studies and at influencing the complex results of work in this field. Consequently, it has managed to direct much of its critical attention to questions which not so long ago were placed outside the field of interest of research workers. The editors adopted this course because they were firmly convinced that the results of ethnographic studies with a direct appeal to the public should no longer be left in the hands of amateurs to follow a devious course. This attitude enables the ethnographe[r]s to fulfil their duty in presenting the results their work to the public while fostering the concept of ethnography as a scholarly pursuit.
      Translated by Aleš Tichý

31

Expozice "Lidové hudební nástroje v Československu". Strážnice - zámek. Foto J. Chlud 1962.

32

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XI. - 1974, č. 1

OD MYŠLENKY K REALIZACI EXPOZICE LIDOVÝCH ZEMĚDĚLSKÝCH STAVEB VE STRÁŽNICI [obsah]


      JAN SOUČEK, Ústav lidového umění, Strážnice
      OTAKAR MÁČEL, Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Brno

      Vývoj myšlenky postavení muzea lidového stavitelství na moravském Slovácku není jen záležitostí posledních roků. Již předcházející generace národopisných a vlastivědných nadšenců tohoto malebného a na tradiční lidovou kulturu velmi bohatého koutu Moravy uvažovaly o zachycení podoby slovácké vesnice ve specializovaném muzeu. Podnět k tomu přinesla první ucelená expozice přenesených lidových staveb z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895,1) která však byla přes snahy pořadatelů až na několik výjimek opět rozebrána.
      Tato velkolepá přehlídka lidové kultury našich národů byla inspirátorkou výstav by muzea lidové architektur- v přírodě podle švédského vzoru tzv. skansenu v Rožnově pod Radhoštěm v roce 1925 zásluhou bratří Jaroňků. Valašské muzeum v přírodě se stalo na dlouhá desítiletí jediným typem tohoto muzejního zařízení u nás, neboť jinde se již tuto myšlenku realizovat nepodařilo.[/]
      Bohužel, ani po nástupu a vítězství socialistického společenského zřízení v Československu nenastal obrat k lepšímu, i když byla lidová kultura sbírána a studována tak, jako nikdy předtím a jejímu dalšímu rozvoji byly vytvořeny optimální podmínky. Na tomto přístupu však měli podíl i etnografové, kteří tehdy zaujímali k otázce výstavby muzeí v přírodě chladné stanovisko a dosti uškodila i strnulá koncepce památkové ochrany, beroucí na vědomí pouze uchování objektů na původním místě. Opomíjení této problematiky má v současnosti za následek, že jsme v tomto ohledu daleko pozadu za všemi zeměmi socialistického tábora, zejména za Sovětským svazem, Polskem a Rumunskem, kde je věnována výstavbě muzeí lidového stavitelství v přírodě maximální péče a pozornost. Zařízení tohoto charakteru jsou již běžná i v celé západní Evropě, nehledě na severské evropské státy, které jsou kolébkou myšlenky muzea v přírodě.2) Je to smutný paradox, že české země, které měly skansen jako

33

první v celé střední a jihovýchodní Evropě již v roce 1895, jsou nyní na jednom z posledních míst v jejich budování.
      Nad tímto faktem nelze jen lehkomyslně mávnout rukou, neboť za uplynulých 25 roků prodělala celá naše vlast revoluční proměnu a stojí v prvních řadách států budujících s úspěchem rozvinutou socialistickou společnost. Revoluční změny v hospodářských a společenských vztazích však sebou nesou přímo bleskový zánik tradičního způsobu hospodaření a života našeho venkova, který se do svých závěrečných forem vyvíjel po staletí a stal se nositelem umu, důmyslu, estetického cítění a pokrokových tradic našeho lidu. Zanedbatelným není ani fakt, že sice letos budeme oslavovat 25. výročí vzniku Jednotných zemědělských družstev, ale naše dokumentace tohoto převratného mezníku v historii zemědělské výroby je minimální, i když skýtá velké možnosti konfrontace tisíciletého malovýrobního způsobu hospodaření oproti nastupující socialistické velkovýrobě.
      Mnohem Iepší je po této stránce situace na Slovensku. Otázka budování muzeí v přírodě zde byla rozpracována oproti českým zemím s předstihem a dnes se již Slovensko může pochlubit pokročilou výstavbou regionálního muzea v přírodě na Oravě,3) šarišského muzea ve východoslovenském Bardejově, úspěšnou realizací celoslovenského muzea lidové architektury v Martině,4) jakož i specificky zaměřeným hornickým muzeem v přírodě v Banské Štiavnici.5) Plány jsou i na další - např. na Kysucách, Liptově atd.[/]
      V Čechách a na Moravě zaostáváme i nadále. Rozvoj sice zaznamenalo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které buduje novou část za použití moderní metodiky "Na stráni". Před dokončením je rovněž výstavba 1. etapy areálu lidových staveb Oblastního muzea v Poděbradech, který proniká do povědomí pod názvem Národopisné muzeum Polabí v Přerově nad Labem6) a blíží se k ukončení výstavba záchranné části Muzea vesnice v Kouřimi.7). v ostatních případech výstavby se však nejedná o muzea v přírodě v pravém slova smyslu, ale spíše o památkové rezervace, jako např. v Třebízi, kde řídí rekonstrukční práce Městské muzeum ve Slaném. Obdobně Krajské středisko státní památkové péče v Brně společně s orgány lidosprávy obnovuje a rekonstruuje objekty v Rymicích, Topolné, Krátké, Štítarech atd.
      Myšlenka výstavby muzea lidových staveb ve Strážnici se objevila ihned s pořádáním prvního ročníku strážnických folkloristických slavností v roce 1946. Tehdy se uvažovalo o postavení typických slováckých usedlostí v zámeckém parku, kde by mimo jiné byly instalovány různé řemeslnické dílny a ukázky domácké výroby. Přes některé dílčí projetkové práce však k praktické realizaci nedošlo, přesto, že strážnické slavnosti se postupem doby staly největší československou přehlídkou folklóru, známou a populární nejen v naší vlasti, ale i daleko za hranicemi.
      Renesance myšlenky výstav by muzea lidové architektury se stala aktuální začátkem sedmdesátých let, kdy kolektiv pracovníků Ústavu lidového umění s řadou externích spolupracovníků vytvářel

34

dlouhodobou koncepci strážnického mezinárodního folkloristického festivalu a ředitel ústavu PhDr. Vítězslav Volavý společně s PhDr. Josefem Tomšem, CSc. navrhli dobudování komplexu areálu slavností, v rámci kterého by byla vytvořena i expozice lidových zemědělských staveb jihovýchodní Moravy. Nosnou myšlenkou návrhu bylo ukázat desetitisícům návštěvníků festivalu a dalších celostátních akcí lidovou kulturu v její jednotě, od projevů folklórních, lidového výtvarného umění a jevů duchovní kultury lidu, až ke způsobu bydlení, hospodaření a lidové výrobě. Podmínky pro vytvoření tohoto celkového obrazu tradiční slovácké vesnice jsou ve Strážnici naplněny takřka ideálním způsobem.
      Rozpracováním ideového, etnograického a architektonického záměru dobudování areálu strážnického festivalu o expozici lidového stavitelství byli na podzim roku 1967 pověřeni doc. dr. Václav Frolec, CSc. z Katedry historie a etnografie střední, východní a jihovýchodní Evropy filosofické fakulty UJEP v Brně a ing. arch. Otakar Máčel z Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Návrh na dobudování národopisného střediska ve Strážnici byl ve své osnově dodán ústavu v březnu 1968. Zpracování vycházelo ze současných tendencí ve formách výzkumu a prezentace lidové kultury, v ochraně památek lidového stavitelství a pojetí folkloristického festivalu ve Strážnici. Vedle objektivních důvodů vedoucích k opodstatnění výstavby ve Strážnici, přináší návrh i pozoruhodné prvky muzeologického a památkářského charakteru. Pro vybudování národopisného centra ve Strážnici [/] hovoří umístění města uprostřed Slovácka, živá lidová tradice na strážnickém Dolňácku, celostátní i mezinárodní povědomí o Strážnici jako místu každoročních folkloristických festivalů a existence Ústavu lidového umění i Domu československých národopisců na strážnickém zámku. Vážným důvodem je maximální výchovné využití vzhledem k zaručené celoroční návštěvnosti navrhovaného areálu, neboť Strážnice je vedle festivalu místem konání i dalších akcí celostátního, krajského i okresního charakteru a leží na velmi frekventované turistické trase.
      Navrhované strážnické národopisné středisko by mělo vytvořit pět plynule navazujících úseků:8)

     a) Specializované odborné pracoviště zaměřené k výzkumu a dokumentaci lidové kultury se zvláštním zřetelem na vztahy Čechů a Slováků, zejména pro ideové, odborné a organizační zajištění folkloristického festivalu a odborných výstav v zámeckých prostorách, jakož i pro výzkum a dokumentaci dokladů lidového stavitelství jihovýchodní Moravy k využití při výstavbě muzea v přírodě.
     b) Areál folkloristického festivalu se stadióny, středisky lidové zábavy a ostatními součástmi.
     c) Expozice lidových zemědělských staveb jihovýchodní Moravy.
     d) Specializované výstavy- lidového umění v prostorách strážnického zámku.
     e) Památková rezervace lidového stavitelství na návsi Starého města ve Strážnici.

35

      Návrh velmi šťastným způsobem akceptuje dosavadní dvě zásadní koncepce ochrany lidového stavitelství in situ a způsobem převozu do zvláštní expozice a podtrhuje hospodářský charakter objektů soustředěných do muzejního areálu. I navrhované prostorové umístění expozice podél plavebního kanálu Morávky zdařile naplňuje základní myšlenku - umožnění komplexního pohledu na tradiční lidovou kulturu, neboť navržené muzeum v přírodě má organicky a plynule spojovat festivalový areál v zámeckém parku s památkovou rezervací lidového stavitelství ve Starém městě, čímž by vznikl ojedinělý urbanistický celek, nemající v evropském měřítku obdobu. Významná je rovněž širší návaznost proponovaného strážnického střediska na pa[/]mátkovou rezervaci vinných sklepů v nedalekém Petrově - Plžích.
      Ústav lidového umění přeložil návrh nadřízeným orgánům, kde vzbudil oprávněnou pozornost. Vzhledem k velké časové naléhavosti, způsobené rychlým zánikem památek lidové architektury, bylo strážnickému ústavu uloženo podaný materiál podrobněji rozpracovat a současně Jihomoravský KNV uvolnil částku na výkup nejohroženějších objektů v terénu. Krajské středisko státní památkové péče v této době rovněž dokončilo návrh na ochranu památek lidového stavitelství kombinovanou sítí památkových rezervací a muzeí v přírodě a vypracovalo studii o přeměně návsi strážnického Starého města v památkový areál.9)

Pohled na Strážnici z areálu výstavby expozice. Foto J. Chlud 1963.

36

      Pracovníci Ústavu lidového umění v těsné spolupráci s Katedrou etnografie FF UJEP v Brně a Krajským střediskem státní památkové péče provedli rozsáhlý průzkum celé zájmové oblasti uvažované expozice, zhodnotili kvantitativní i kvalitativní stav objektů v terénu a provedli orientační výběr staveb vhodných pro převoz do expozice. Součástí průzkumu byla i sběrná akce organizovaná Slováckým muzeem v Uherském Hradišti, které se pracovníci ústavu zúčastnili a vedle trojrozměrného materiálu byl získán i přehled o možnostech výkupu a sběru interiérového a hospodářského zařízení. Zjištěné skutečnosti jen zdůraznily nutnost navrhovaného řešení, neboť objektů vyhovujících etnografickým [/] i architektonickým požadavkům bylo již v terénu minimálně.
      Ústav lidového umění rovněž zadal podrobnější studii zaměřenou k přesnému umístění uvažované expozice. z několika předložených alternativ byla nejpříznivěji posouzena varianta navazující na zámecký areál, podél pravého břehu regulovaného toku Morávky, umožňující volný přechod do návsi Starého města. Jednalo se o rozlohu 9,5 ha, převážně méněhodnotných luk užívaných JZD Strážnice. Po konzultaci s Městským národním výborem a představenstvem strážnického JZD, kde byl náš návrh kladně přijat, přikročil Ústav lidového umění ke zpracování konkrétnější studie věnované vý

Volně stojící seníky na strážnických lukách. Foto J. Chlud 1963.

37

Kopaničářská stodola, Vyškovec. Foto J. Souček 1973.

38

Vodní valcha v Podhájských mlýnech, Nová Lhota, okr. Hodonín.

39

stavbě expozice, která se později stala východiskem dalších projektových prací.
      Studie dokončená v prosinci 1970 pod názvem "Areál mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici - oddíl C, expozice lidových hospodářských staveb jihovýchodní Moravy", byla předložena všem kompetentním orgánům - ministerstvu kultury ČSR, Jihomoravskému KNV, ONV Hodonín a Městskému národnímu výboru ve Strážnici.10) Materiály jsou rozčleněny do ideově-politického záměru a zdůvodnění výstavby expozice, jehož autorem, stejně jako etnografického záměru je doc. dr. Václav Frolec, CSc. za odborné spolupráce pracovníků Ústavu lidového umění. Urbanistický a architektonický záměr projektu, jakož i návrh zástavby, společně s orientačním rozpočtem a etapizací výstavby vypracoval ing. arch. O. Máčel, rovněž za vydatného přispění odborníků strážnického ústavu. Textový oddíl doplňují dokumentární materiály z terénu a projekty. I když pozdější projekt a definitivní rozpočet doznal podstatných změn i doplňků, základní schéma navržené v této studii zůstává zachováno i při výstavbě.
      Vlastní studie výstavby strážnického muzea byla u nadřízených orgánů přijata příznivě. v roce 1971 se problematikou ochrany památek lidové architektury začínají systematičtěji zabývat i státní orgány. Odbor kultury ONV Hodonín, společně s Krajským střediskem státní památkové péče a Ústavem lidového umění zpracovaly studii rozvoje lidové architektury v okrese Hodonín.11) Ústav vypracovává i zestručněný materiál o plánované výstavbě expozice [/] pro Krajskou kulturní komisi která realizaci rovněž doporučuje.12)
      Významným podnětem v urychlení výstavby strážnické regionální expozice bylo usnesení vlády ČSR č. 14 z ledna 1972, kde byla ochrana památek lidové hmotné kultury zařazena jako jeden z prvořadých programů socialistické kulturní politiky naší strany a vlády. Rada JmKNV na usnesení vlády konkrétně reaguje schválením koncepce ochrany památek lidové hmotné kultury v Jihomoravském kraji dne 14. března 1972 pod č. j. 35-13, v rámci které je rovněž schváleno dobudování strážnického národopisného střediska o expozici v přírodě.
      Ústav lidového umění začíná na základě schválených výnosů prohlubovat a precizovat původní studii z roku 1970, která byla rovněž podrobena oponentuře zainteresovaných odborníků. Jsou realizovány další rozsáhlé výzkumy, spojené s vykupováním nejohroženějších objektů a jejich architektonickou i národopisnou dokumentací. Na výzkumech se podílejí posluchači oboru etnografie na filosofické fakultě brněnské university, posluchači stavební fakulty VUT v Brně, pracovníci památkové péče a projekční ústavy. Vypracováním projektového úkolu, jako východisko k vlastní realizaci byl pověřen Agroprojekt, závod Brno, odpovědný projektant ing. arch. J. Písařík. Ústav lidového umění dodal veškeré podklady týkající se ideového a etnografického zaměření, organizačního i finančního zabezpečení. Autorem plánu zástavby, urbanistického a architektonického řešení je ing. arch. O. Máčel z Krajského střediska státní památkové péče. Za východisko architektonického ztvárnění byla vzata zá

40

kladní verze z roku 1970, přepracovaná do varianty odsouhlasené na poradě všech zainteresovaných složek včetně odboru kultury JmKNV, která se konala v Krajském středisku státní památkové péče dne 4. září 1972. Tato porada rovněž projednala organizační schéma zajištění výstavby, a to v tom smyslu, že prováděcí práce bude zajišťovat Ústav lidového umění ve Strážnici za pomoci nově zřízeného oddělení a pracovní čety. Odborným dozorem bylo nad výstavbou pověřeno Krajské středisko státní památkové péče v osobě generálního projektanta ing. arch. O. Máčela. Po podrobných konzultacích byla rovněž stanovena výše celkových nákladů výstavby na ploše 9,5 ha do roku 1980 na 8,5 miliónu Kčs. Konečná verze zastavovacího plánu je v projektovém úkolu ovšem formulována s maximální perspektivou na případné další rozšíření areálu a obsahuje i orientační vyčíslení možných nákladů.13)
      Základním problémem jak etnografického, tak architektonického řešení každého skansenu je překonání rozporu mezi vytržením jednotlivých artefaktů lidového stavitelství z původního prostředí, jejich organického umístění v nové krajině s maximální snahou o náznak původního exteriéru. Etnografický záměr výstavby expozice ve Strážnici v podstatě zachovává původní návrh doc. dr. V. Frolce z roku 1970. který vyšel i tiskem.14) Vychází z charakteru lidového stavitelství jihovýchodní Moravy, které ovlivnila existence starého slovanského osídlení Pomoraví, dále skutečnost, že jižní Morava je křižovatkou míšení různých kulturních vlivů a v nemalé míře i geografické podmínky společně s historickým a společenským vývojem.[/]
      Podle geografických podmínek je Slovácko rozlišeno na celek rovinného Pomoraví s dlouhou tradicí osídlení a na horské části Slovácka, vytvářející na východě, severu a severozápadě i etnickou hranici regionu, osídlenou ovšem vesměs až během středověku. Při návrhu výběru objektů do expozice hraje nejdůležitější roli fakt, že lidový dům v převážné části Slovácka se vyznačuje stejným charakterem a patří k pomoravsko-panonskému typu. Regionální odlišnosti se projevují jen v některých architektonických a výtvarných detailech. Zvláštní postavení zaujímají usedlosti se zvýšenou komorou na Uherskobrodsku a domy s "výškou" v horňáckém Javorníku. z hlediska sledování vývoje sociálních a historických souvislostí je zajímavý dům z Moravských Kopanic, řadící se svým charakterem ke karpatskému domovému typu, s jehož další smíšenou formou, obrážející prolínání obou uvedených typů, se setkáváme na luhačovickém Zálesí. Speciální pozornost je při formování etnografického záměru věnována hospodářským stavbám, neboť vytváří páteř celého muzea a mají jednu z rozhodujících úloh při tvorbě charakteru každé usedlosti, přičemž jejich konstrukce, materiál a velikost je mnohdy určujícím faktorem sociálního zařazení majitele. v tomto ohledu návrh zdůrazňuje nutnost výstavby celkových usedlostí, včetně vazby obytné části na chlévy a stáje. Samostatně stojící hospodářské objekty, ať již volně, ale organicky zakomponované do celkového komplexu usedlosti nebo stojící osamoceně, či vytvářející skupiny na okrajích vesnic, jako samostatně stojící komory, stodoly, kůlny, seníky a sklepy jsou podle svého charakteru respektovány.

41

Část interiéru kovárny, Lipov, okr. Hodonín. Foto J. Souček 1973.

42

Objekt lipovské kovárny v třicátých letech 20. stol.

43

Expozice doplňuje stávající zařízení v jeden celek nejen obsahově, ale i v urbanistické koncepci. Takto chápaný záměr si vyžádal plynulé napojení jednotlivých zařízení. Využitím luk mezi zámkem až po strážnické Staré město pro účely expozice lidových zemědělských staveb, se za dané situace dá označit za optimální, neboť spojuje požadavek kontinuity jednotlivých součástí areálu a navíc neporušeným prostředím vytváří expozici přírodní rámec. Dá se říci, že urbanistické řešení počítá s přírodní scenérií jako s jedním z hlavních odborných i výtvarných aspektů. Je to záměr dát expozici, tj. přeneseným objektům, prostředí odpovídající původnímu, začlenit celý areál do krajiny a včlenit záhumenní cestu na levém břehu kanálu společně se seníky na loukách do expozice. Tím se vlastně podařilo vytvořit typ expozice, která navazuje nejen na rezervaci lidového stavitelství, ale počítá dokonce s těmito prvky jako součástí expozice. Jsou to exponáty skansenu in situ.
      Při řešení projektu a libreta vlastní expozice sledoval etnograf i architekt několik záměrů:

     1. Předně návštěvníkům předložit ucelený obraz průřezu vývoje zemědělských staveb s nevyhnutelnou vazbou na vývoj bydlení, stavebních technik a výtvarného projevu lidu. Libreto skansenu ovšem sleduje i širší souvislosti tvorby životního prostředí tradiční slovácké vesnice.
     2. Jednotlivé objekty - exponáty seřadit pokud možno v urbanistické celky odpovídající původní situaci, aby se mohl prezentovat jasný obraz[/] skutečného umístění. Zde je záměr podle možnosti respektovat terénní konfiguraci a autentickou zeleň s doplněním veškerých detailů vytvářejících celkový komplex usedlosti i sídla.
     3. Skupiny staveb vytvářející samostatné areály seřadit tak, aby dokumentovaly nejen typický architektonický výraz oblasti, ale i specifický hospodářský charakter. Při situování jednotlivých skupin co možná nejvíce respektovat jednotlivé národopisné oblasti a podoblasti Slovácka, přičemž ukázky pomoravní, nížinné architektury vzhledem k její poměrně malé variabilitě omezit ku prospěchu objektů z horských regionů pouze na strážnické Dolňácko, areál vinohradnických staveb, charakteristických pro většinu nížinných obcí a celou prohlídku expozice ukončit na návsi strážnického Starého města, které bude s několika objekt- uvedenými do původního stavu představovat typické uspořádání návsi pomoravní vesnice. Záměrem je rovněž prezentovat částečný- horizontální řez Slováckem v povodí řeky Veličky, přinášející ukázky stavebních celků od Nové Lhoty na Horňácku až po nížinné typy strážnického Dolňácka.
     4. Protože je snahou předložit expozici s co nejširším společenským i odborným dopadem, návrh realizace počítá s dostatečným prostorem k prezentaci živých výrobních tradic. k oživení expozičních celků je počítáno ve spolupráci s Ústředím lidové umělecké výroby v Brně.
     5. V návaznosti na objekty lidového stavitelství autoři počítají s expozicí agrikulturní, která bude

44

Seník. Javorník, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1972.

45

na pokusných polích, sadech a vinohradech prezentovat dnes již mizející odrůdy kulturních plodin. Projekt pamatuje i na byliny užívané v lidovém léčitelství, koření a okrasnou zeleň v předzahrádkách i za okny.
      Veškeré výše uvedené záměry k výstavbě expozice bylo nutno při vypracovávání návrhu úzkou spoluprací architekta a etnografa sjednotit a vytvořit harmonický celek, vytvořit prostředí, kde by se návštěvník mohl nenásilnou a poutavou formou sblížit s předkládanou expozicí.
      V rámci skansenu tvoří jednotlivé objekty pro architekta funkční architektonickou i stavební podstatu návrhu. Podobné jako při vypracování etnografického, urbanistického a architektonického návrhu bylo nutno i při výběru objektů vytýčit rámcové zásady postupu. v realizaci však docházelo i stále dochází ke korekcím, které si současná situace v terénu a trend výstavby skansenu vynucuje. Základní teze při výběru objektů se dají opět shrnout do několika bodů:

     1. Sledování typologické vývojové řady, v jejím logickém sledu z hlediska společenského, výtvarného a konstrukčně-materiálového. v tomto případě bylo nutné sledovat i atypy, a to v těch případech, kdy mohly dokumentovat reakci na výjimečnou společenskou situaci, či necharakteristickou konfiguraci terénu.
     2. Expozici lidových zemědělských staveb jihovýchodní Moravy chápeme v širším slova smyslu jako doplňující a shrnující faktor snah památkové péče o záchranu dokladů lidového stavitelství.[/] Proto výběr musí respektovat rezervační celky i jednotlivé chráněné objekty in situ, aby nedocházelo k duplicitě, ale byla vytvořena komplexní síť památkové péče. Objektivní situace v terénu by mohla nasvědčovat tomu, že strážnický skansen je zařízením záchranného charakteru, ale není tomu tak zcela. Vytvořit expozici bez záměru a jasné didaktické účinnosti libovolnou skladbou nejohroženějších objektů by bylo velmi chybným východiskem.
     3. Výběr objektů je dále determinován faktorem co nejhlubšího historického záběru, ovšem při kladení maximálního důrazu na konec 19. a první desítiletí století 20., což je období, ze kterého

Přetahování strážnického seníku pomocí traktoru. Foto J. Souček 1973.

46

existuje největší počet dochovaných dokladů charakterizujících nejvyšší fázi vývoje malovýrobního zemědělského podnikání. Vedle společenského významu není zanedbatelný i osobní

Výměna vadných dílů javornických seníků. Foto J. Souček 1973.

vztah mnoha návštěvníků starší generace k exponátům, z nichž mnohé jsou ještě fixovány v jejich podvědomí. Tímto osobním kontaktem k prezentovaný m objektům a předmětům se zvyšuje atraktivnost a zainteresovanost návštěvníka, což je pro každou expozici přínosem.
     4. Z národopisného i architektonického hlediska se musel výběr řídit i kritérii stavební techniky a výtvarného projevu, aby bylo možno dokumentovat jednotlivé vývojové stupně a specifické odlišnosti ve výrazu jednotlivých podoblastí Slovácka v závislosti na sociální diferenciaci vesnice, přičemž hlavní důraz, ale ne mechanicky, klademe na střední zemědělské vrstvy a řemeslníky.

      Tato rámcově zde uvedená kritéria nám posloužila jako základ při ideovém návrhu. Ovšem při konkretizaci jsme byli odkázáni pouze na stávající objekt-, které ve své skutečnosti mnohdy neodpovídalv teoretickému výběr u. Východiskem při vlastní realizaci je v každém případě kompromis, vynucený dostupným materiálem v terénu. k vážným potížím při realizaci přistupuje i ten fakt, že vytypované objekty nelze buď vůbec získat nebo je velmi častá odlišnost mezi zájmy vlastníka a harmonogramem práce. Máme i extrémní případy, kdy poměrně cenné objekty jsou během vyřizování formalit k převozu zničeny, obvykle z důvodu získání volné stavební parcely. Vzhledem k tomu, že intaktních objektů je v terénu minimálně, těžko nalézáme odpovídající náhrady, takže jsme nuceni ještě i ve stádiu výstavby koncept projektu upravovat. z prak

47

tických důvodů výše nastíněných, necháváme vypracovat souhrnné projektové řešení každé skupiny objektů zvlášť, a to vždy až tehdy, když máme objekty převezeny do Strážnice nebo jsou v našem vlastnictví.
      Pro architekta zdánlivě jednoduchý úkol - navrhnout skansen "na zelené louce" (ve Strážnici je tomu doopravdy) je ve skutečnosti značně náročný. Předně absolutně rovná plocha, ideální pro situování objektů nížinné oblasti, vyžaduje pro celky horských regionů náročné rozvržení objektů, aby nedocházelo k nákladné úprav ě terénu a zbytečným navážkám. Dalším problémem je ekonomicky, technicky a architektonicky vyřešit požadavek prezentace urbanistického charakteru lidových staveb. Stávající muzea lidové architektury u nás i v zahraničí se zatím nepokoušela stavět část obce, či uličního tahu. Pro nížinné Slovácko, typické svojí souvislou okapovou zástavbou, je nemyslitelné prezentovat jen jeden objekt vytržený z logického celku a na druhé straně není možné postavit v expozici zase celou vesnici. Pro Strážnici jsme volili kompromis, který vychází z výběru charakteristických úseků, dávajících možnost si vytvořit i v dílčích ukázkách představu o zástavbě sídla. Komplexní pohled na urbanistický útvar pak umožňuje proponovaná památková rezervace ve Starém městě.
      Při tvorbě libreta vnitřní instalace objektů ve skansenu nepočítáme s tradičním interiérovým vybavením všech staveb, ale ke slovu přijdou ukázky z práce ÚLUV navazující na tradiční lidová řemesla a části prostor bude využito ke krátkodobějším tématickým výstavám. Takové využití je plánováno [/] především u budov, které jsou uvažovány pouze jako přesné kopie hmoty a průčelí usedlostí, při moderním účelovém řešení konstrukce a interiéru. Tímto způsobem je možno urbanistický celek postavit bez nebezpečí interiérového stereotypu a za nižší náklady.
      Velmi vážným problémem, který jsme nuceni obdobně jako mnohé další řešit experimentálně, je technika převozu a případná rekonstrukce objektů z dusané hlíny nebo nepálených cihel, kterých bude v expozici nadpoloviční většina. I když je transfer i mnoha větších objektů již technicky vyřešen a ověřen, není použití tohoto způsobu z finančních a technických důvodů u mnoha staveb možné. Převoz celých objektů na trajlerech je finačně únosný pouze za optimálních předpokladů. s transportem staveb z těžko přístupných míst s nerovným terénem nelze počítat, a proto hledáme jiná východiska.
      Celý prostor v současnosti uvolněný pro výstavbu expozice je rozčleněn do devíti skupin - samostatných areálů, dostupných z osově vedené komunikace, dovolující návštěvníkovi prohlídku expozice v návaznosti podle vlastní úvahy. Vstupní část tvoří stávající barokní budova bývalého pivovaru, nově upraveného na správní budovu, konzervační, údržbářské a depozitní středisko Vstup s pokladnami a dispečinkem je navržen v objektech přenesených stodol z Dolňácka situovaných v blízkosti pivovaru.
      Vlastní expozice začíná areálem Moravských Kopanic reprezentujících nejprimitivnější způsob hospodaření a bydlení. Navazuje areál luhačovického Zálesí, kde je hlavní důraz kladen na patrové komory volně přičleněné k usedlostem a pro tuto

48

oblast typické sušárny ovoce. Jako další následuje skupina vodních staveb technického charakteru z Horňácka. která je tvořena rekonstrukcí mlýna a valchy, společně s přiřazenými obytnými a hospodářskými budovami. Navazuje další celek z Horňácka svojí skladbou a výběrem dokumentující typickou architekturu obcí Kuželova a Nové Lhoty, která bude doplněna kovárnou z Lipova, kde se bude moci návštěvník seznámit s pracovním pro[/]středím a nástroji řemeslníka neodmyslitelného z života vesnice. Patrně nejpřitažlivější bude areál vinohradnických staveb. Tuto rozlohově největší skupinu vytváří čtyři tahy vinných búd a sklepů seřazených tak, že uprostřed je vytvořen dostatečně velký prostor na společenské centrum expozice umožňující i uvádění komorních pořadů autentického folklóru a soustředění možnosti malého občerstvení nápoji a jídly typickými pro Slovácko. Dalším

Celkový pohled na skupinu převezených seníků z Javorníka. Foto J. Souček 1973.

49

Seníky z Javorníka po převozu a výměně vadných dílů. Foto J. Souček 1973.

50

Výstavba hospodářské části převezené kopaničářské usedlosti č. 92 z Vyškovce. Foto J. Souček 1973.

51

areálem čistě hospodářského charakteru je skupina seníků z Javorníka vytvářející harmonický přechod do pomoravních luk s volně umístěnými strážnickými seníky. Vyústění skansenu tvoří ukázka ulicové zástavby Vnorov a Lidéřovic ze strážnického Dolňácka zavádějící návštěvníky k památkové rezervaci na staroměstské návsi. v tomto seřazení existuje i jistá analogie se skutečným reliéfem slovácké krajiny, neboť směr prohlídky jde od severnějších regionů umístěných v hornatější krajině, v expozici jen náznakově řešené zvlněním terénu a zelení, k architektonickým celkům nížinného charakteru.
      Rok 1973 znamenal novou etapu v realizaci výstavby strážnického skansenu. Rada Jm-KNV odsouhlasila předložený projekt, výši nákladů a výstavbu rozplánovanou do roku 1980. Ústav lidového umění přesto, že nemá dosud vytvořeny potřebné personální a organizační předpoklady, tedy především odpovídající počet pracovníků vzhledem k velkému zvýšení úkolů, zajistil vedle svého normálního plánu prostavění 750.000 Kčs - celé dotace na výstavbu expozice v roce 1973. Průzkum, dokumentace a vykupování objektů je prováděno průběžně od roku 1968. Před započetím vlastní realizace měl ústav v terénu zajištěno a patřičné zdokumentováno 22 objektů, zpracovány veškeré podklady pro dosavadní projektové práce. Pouze za úzké spolupráce odborného garanta z Krajského střediska státní památkové péče bylo nutno vyřešit technologii převozu, konzervace a postavení a vůbec zajistit veškeré projektové i stavební kapacity včetně obstarání některých úzkoprofilových materiálů.
      Po metodické stránce nám velmi pomohla kole[/]giální spolupráce a předávání zkušeností z výstavby skansenů v Rožnově a při Slovenském národném múzeu v Martině. Největší dík je nutno vyslovit Jednotnému zemědělskému družstvu ve Strážnici na čele s předsedou s. Janem Svobodou, které významně podpořilo naše snahy o výstavbu skansenu a vzalo na sebe i břemeno hlavního dodavatele zajišťujícího převážnou část přípravných i stavebních prací. Maximální podporu má Ústav lidového umění i od Městského národního výboru ve Strážnici, který mimo jiné zařadil výstavbu expozice lidového stavitelství do svého volebního programu. Významně nám pomohla i další JZD svými stavebními a technickými kapacitami - především JZD Lipov.
      Spolupráci máme smluvně zajištěnou na další období a počítáme s jejím rozšířením i na jiné zemědělské závody, ovšem je naprosto nezbytné, aby se vytvořila při Ústavu lidového umění vedle odborného oddělení řídícího výstavbu skansenu i specializovaná pracovní četa, jak ji ústav nárokuje. Jednotliví dodavatelé vyvíjejí maximální snahu, ale při nejlepší vůli není v jejich možnostech zcela uspokojit naše požadavky, zejména při úzce specializovaných řemeslných pracích památkového charakteru. Ústav musí mít vlastní kádr kvalifikovaných pracovníků podrobně seznámených s celou problematikou a provádějících nejnáročnější práce. Je nutno již nyní plánovat i provádění údržby rovněž velmi náročné na kvalitu práce.
      Období od května do listopadu 1973 bylo v areálu expozice především věnováno zařízení staveniště a zemním úpravám. k vytvoření náznaku krajiny z Moravských Kopanic, luhačovického Zálesí a Hor

52

ňácka bylo do prostorů výstavby těchto regionů navezeno téměř 10.000 m3 zeminy, přičemž konečný tvar dostal úvodní kopaničářský celek. Díky mimořádné snaze spolupracujících organizací bylo do Strážnice z terénu převezeno 11 objektů a z nich po konzervaci i 6 postaveno. Jedná se o část hospodářských staveb velmi zajímavé usedlosti č. 92 z Vyškovce na Moravských Kopanicích15) a skupinu 5 roubených seníků, z celkově plánovaných jedenácti, vytvářejících typické seskupení v Javorníku na Horňácku. z dalších převezených objektů stojí za pozornost především kovárna z Lipova s ojedinělým inventářem16) a unikátní vodní valcha z Podhájských mlýnů, jejíž technické vybavení však bude muset být z velké části rekonstruováno. Mimo vlastní areál skansenu byly převezeny a postaveny na louky obklopující expozici dva strážnické seníky.
      Ústav lidového umění získal jistý předstih ve výstavbě, neboť má ve značné míře zajištěn materiál i navážky pro stavební sezónu 1974. Průběžně je ovšem zajišťován další výzkum, dokumentace a výkup objektů včetně interiérového a hospodářského vybavení. U zakoupených objektů je prováděna ve spolupráci s projektovými závody, především Agroprojektem a Investprojektem Brno, trojstupňová stavební dokumentace včetně polohopisu a výško[/]pisu. Pro letošní rok se zpracovávají projektové podklady k výstavbě areálu vinohradnických staveb a obou horňáckých celků, se kterou započne po dokončení rozestavěných areálů Moravských Kopanic a Javorníka. Velkou naléhavost má rovněž budování dostatečných depozitních prostorů, konzervátorské a údržbářské dílny.
      Ústav lidového umění přistupuje k realizaci regionální expozice lidových zemědělských staveb jihovýchodní Moravy se vší vážností a odpovědností. Hodlá využít právě budovaného skansenu k uplatnění výsledků resortního vědeckovýzkumného úkolu ministerstva kultury ČSR - "Revoluční proměny vesnice" - na jehož řešení se podílí a pracovníci ústavu chtějí významnou měrou přispět k řešení a později rovněž využít i závěrů integrovaného výzkumného úkolu - "Revoluční přeměny v zemědělství v Jihomoravském kraji" - organizovaného Moravským muzeem v Brně.
      Podle úspěšných výsledků roku 1973 a za předpokladu, že budou splněny základní personální a organizační požadavky Ústavu lidového umění je možno reálně usuzovat, že část expozice bude moci být veřejnosti zpřístupněna v roce 1975 u příležitosti 30. výročí osvobození naší vlasti Rudou armádou a v roce jubilejního 30. ročníku mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici.

53

Poznámky:
1.
      Viz Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895, str. 97-144.
2.
      Srov. V. Kovářů, Muzea v přírodě v severní a západní Evropě. Zborník SNM LXIV., 1970, Etnografia 11, str. 253-282.
3.
      Viz J. Langer, Koncepcia oravského regionálného múzea ľudovej architektúry, Zborník SNM LXIV, 1970, Etnografia 11, str. 233.
4.
      Viz Š. Mruškovič, Slovenské múzeum ľudovej architektúry v Martině, Slovenský národopis XX., 1972, č. 1, str. 7-30.
5.
      Srov. V. Kollár, Ľudová architektúra v Banskom múzeu v prírode, Múzeum XlV., 1969, str. 184-185.
6.
      L. Štěpánek, Skanzeny Středočeského kraje, Český lid LVIII., 1971, č. 4, str. 255-256.
7.
      Viz A. Pospíšilová, Historie a budoucnost Muzea české vesnice v Kouřimi, Práce muzea česká vesnice, 1., vydalo Regionální muzeum v Kolíně, 1973, str. 11-23.
8.
      V. Frolec - O. Máčel, Návrh na dobudování národopisného střediska ve Strážnici, Brno 1968, rukopis, uloženo v archívu Ústavu lidového umění ve Strážnici.
9.
      Srov. Strážnice - Staré Město, pro Krajské středisko státní památkové péče v Brně zpracoval Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze, 1968, archív Ústavu lidového umění ve Strážnici,
10.
      Areál mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, oddíl C - expozice lidových hospodářských staveb jihovýchodní Moravy, Strážnice 1970, archív Ústavu lidového umění ve Strážnici.
11.
      Viz Studie rozvoje lidové architektury v okrese Hodonín, vypracovalo Krajské středisko památkové péče v Brně ve spolupráci s odborem školství a kultury [/] ONV Hodonín a ÚLU Strážnice, Brno 1971, uloženo v archívu Ústavu lidového umění ve Strážnici.
12.
      Srov. Expozice lidových hospodářských staveb jihovýchodní Moravy (Materiál pro Krajskou kulturní komisi), Strážnice 1971, archív Ústavu lidového umění ve Strážnici.
13.
      Expozice zemědělských staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici, projektový úkol, generální projektant ing. arch. O. Máčel, hlavní zpracovatel Agroprojekt Praha, závod 06 Brno, ing. arch. J. Písařík, Brno leden 1973, uloženo v archívu Ústavu lidového umění ve Strážnici.
14.
      Srov. V. Frolec, Muzeum lidových staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici, Národopisné aktuality X., 1973, str. 3-14.
15.
      Srov. J. Souček, Jedna z posledních tradičních usedlostí na Moravských Kopanicích, Národopisné aktuality VIII., 1971, str. 436-439.
16.
      Viz J. Souček, Kovárna z Lipova převezena do expozice lidových zemědělských staveb ve Strážnici, Národopisné aktuality X., 1973, str. 355-338.

VON DER IDEE ZUR REALISATION DER EXPOSITION VON WIRTSCHAFTLICHEN LANDBAUTEN IN STRÁŽNICE

Die ersten Gedanken für den Aufbau eines spezialisierten Freilichtmuseums für Slovácko sind mit der Tschechoslawischen Volkskundlichen Ausstellung in Prag 1895 verknüpft. Zu der Realisierung kam es jedoch nicht. In Strážnice sind die ersten Entwürfe für den Aufbau des Freilichtmuseums mit dem ersten Jahrgang des Folkloristischen Festivals im Jahre 1946 verbunden. Aber erst

54

bei der Ausarbeitung der langjähringen Konzeption des Festivals in der Hälfte der Sechzigerjahre wurde durch den Direktor des Institutes für Volkskunst PhDr. Vítězslav Volavrl' und PhDr. Josef Tomeš beschlossen, das Areal des internationalen Folkloristischen Festivals in Strážnice zu bereichern, um zehntausenden Besuchern die Volkskultur im ganzen zu präsentieren, von den folkloristischen Ausdrücken und der geistigen Kultur des Volkes, bis zu den Formen des Wohnens und Wirtschaftens.
      Das Ausarbeiten des ideologischen, ethnographischen und architektonischen Konzeptes wurde Doz. dr. Václav Frolec von der Philosophischen Fakultät der Universität in Brno und Ing. arch. Otakar Máčel von der Zentralstelle für staatliche Denkmalpflege und Naturschutz des Südmährischen Kreises in Brno übertragen. Das Institut für Volkskunst hat diesen Entwurf in der komplexen Fassung den leitenden Stellen im ]ahre 1970 vorgelegt.
      Den Autoren ist die glückliche Lösung gelungen. im Rahmen des Zentrums für Volkskultur in Strážnice die einzelnen Teile, welche alle modernen Formen der Forschung und Präsentation der Volkskultur vereinigen, zu verbinden. Es ist damit gemeint:

     1) die spezialistierte Arbeitsstelle für Wissenschaft und, Forschung der Volkskunde,
     2) das Areal der Folkloristischen Festival[e][s],
     3) die Exposition der Volksbaukunst,
     4) die Volkskunstausstellungen im Schloss zu Strážnice.
     5) die Denkmal - Reservation der Volksbaukunst am Marktplatz der Altstadt in Strážnice.

      Die Konzeption des Aufbaues des Freilichtmuseums verbindet den Denkmalschutz in situ mit der Methode der Übertragung der Objekte in eine spezialisierte Exposition, wobei die Funktion der witr[t]schaftlichen Gebäude bei der Erzeugung und Bearbeitung betont wird (Stallun[/]gen, Scheunen, Heuschuppen, Keller, Weinbergbauten, Mühlen, Walken, Schmieden u. s. w.). Die Unterbringung des Regionalfreilichtmuseums in Strážnice auf den Wiesen längs des rechten Ufers des Kanales erlaubte ein fliessendes Anschliessen an das Areal des Festivals im Schlosspark und der Reservation des Marktplatzes in der Altstadt Strážnice.
      Der Plan der Expositionverbauung verfolgt den Gedanken, symbolisch einzelne Untergruppen in der Mährischen Slowakei geographisch nach der Wirklichkeit zu situieren. Die nördlich gelegenen Gebiete mit dem Gebirgstypus des Hauses. Varianten des Karpatenhauses, werden durch die Expositionkomplexe aus Moravské Kopanice und Luhačovské Zálesí präsentiert. Reichliche Fläche ist auch den Haustypen von Horňácko gewidmet, welche im [M][m]ährischpanonischen Haustypus eine spezielle Rolle spielen. Die Region des Flachlandes von Slovácko sind in der Exposition durch das Beispiel von der Bebauung des Strassendorf es Vnorovy vertreten, sowie mit dem Areal der Weinbergbauten und schliesslich mit der unter Denkmalschutz stehenden Reservation des Marktplatzes von der Altstadt Strážnice, [v][w]o auch die Expositionbeschau endet wird.
      Im Jahre 1973 wurde mit dem eigentlichen Aufbau des Freilichtmuseums begonnen. Neben den Vorbereitungsarbeiten und der Terrainformung wurden bereits 11 Objekte nach Strážnice transportiert, von denen schon 6 aufgebaut sind. Es handelt sich um einen Teil der Ansässigkeit aus Vyškovec (Moravské Kopanice) und die Hälfte von der typischen Gruppe der Heuscheunen aus Javorník in Horňácko.
      Es besteht eine begründete Voraussetzung, dass ein Teil der Exposition zu dem 30. Jubiläum der Befreiung der Republik durch die Rote Armee und des 30. Jahrganges der internationalen Folkloristischen Festival[e][s] im Jahre 1975 eröffnet werden könnte.

55

Obytná část usedlosti č. 92 z Vyškovce před převozem. Foto J. Souček 1973.

ZPRÁVY

NEKROLOG

Ladislav Leng (1930-1973) [obsah]

... velmi vďačne Ti posielam separát z nášho sborníka s mojím príspevkom Ľudová hudba Zubajovcov. Budem rád Tvojim pripomienkam, ktoré - verím - si budeme môcť povedať na seminári v Smoleniciach. 6. 9. 1972
      L. Leng
      Naposled jsem Lacka, jak jsme mu všichni říkali, viděl 19. února 1973. Předali jsme si tehdy, jako skoro při každém setkání, separáty (dostal jsem tenkrát od něho Problemi akustičkih merenja narodnih aerofonih instrumenata, Zagreb 1972) a vyměňovali jsme si běžné informace o tom, na čem právě pracujeme. Jinak jsme spolu mnoho řečí nikdy nenadělali. Ale tehdy jsem se ho přece zeptal, co všechno teď dělá pro svou štíhlou linii. Vtipně odpověděl a hovořili jsme dál o plánech; co chystá po té krásné monografii o Zubajovcích (Musicologica Slovaca III, Bratislava 1971). - Chtěl plynule pokračovat pracemi o muzikách z Liptova a Podpolaní. Kdo tehdy [/]

pomyslel na to, že zhoubná nemoc, projevující se už náhlým pohubnutím, zničí během pěti měsíců všechna ta dobrá předsevzetí. Laco zemřel 25. července 1973.
      Pocházel z Gemeru, kde se narodil v obci Zelené 8. října 1930. Po maturitě na Učitelském ústavu v Lučenci se zapsal na obor hudební výchovy Pedagogické fakulty University Komenského v Bratislavě. Po absolutoriu v roce 1953 pracoval zde sedm let jako asistent a v té době začal [/] vydávat první větší práce: Slovenský ľudový spev a ľudová hudba (vysokoškolská skripta, Slovenské, pedagogické nakladateľstvo Bratislava 1957) aPôvodné slovenské ľudové hudobné nástroje (Slovenský dom ĽUT, Bratislava 1958).
      Aby se mohl ještě intenzívněji věnovat vědecké práci, přešel v roce 1960 do Ústavu hudobnej vedy SAV. Ani v této době nepřestal však úplně s činností pedagogickou. Vydává Školu hry na fujaru (Osvetový ústav, Bratislava 1960) a další vysokoškolská skripta Slovenský hudobný folklór (Slovenské pedagogické vydavateľstvo, Bratislava 1961). Byl také spoluautorem několika učebnic hudební výchovy pro ZDŠ a v posledních letech vykonával funkci vědeckého tajemníka Slovenskej spoločnosti pre hudobnú výchovu.
      Jeho hlavní vědecký zájem zahrnuje především oblast instrumentální hudby, kde je možno sledovat dva okruhy: lidové hudební nástroje a lidově muziky. k druhému okruhu patří např. vydávání sborníků Variačná

57

technika predníkov oblastí stredného Slovenska (Osvetový ústav, Bratislava 1966) a Variačná technika predníkov východného Slovenska (tamtéž 1969). Třetí svazek této řady hodnotící primáše západního Slovenska je v tisku. (Už před tím ovšem ze západního Slovenska publikoval Spevy a tance z Myjavy, Osvetový ústav, Bratislava 1960.) v roce 1962 obhájil kandidátskou disertační práci Tradičné slovenské ľudové hudobné nástroje, která v roce 1967 vyšla tiskem a v roce 1968 byla vyznamenána cenou Slovenského hudobného fondu. v poslední době postavil se L. Leng i do řad průkopníků využívání samočinného počítače při studiu hudebního folklóru (srov. Lidová píseň a samočinný počítač I, Brno 1972). Až do posledních chvil života měl však Ústav hudobnej vedy v L. Lengovi zejména neúnavného dokumentátora slovenského folklóru (magnetofonové nahrávky, transkripce, filmy). Jaký vztah k němu měli lidé, s nimiž se setkával při výzkumech, nejlépe dotvrdili muzikanti z Hrochoti. Když se dověděli onu smutnou novinu - přišli mu zahrát naposled:

     Preletev vták
     cez hrochot'skie vršky ...

Stručným výčtem vědecké a pedagogické práce zdaleka ovšem nevystihujeme veškerou činnost Ladislava Lenga. Slovenský dom ĽUT a později Osvetový ústav v Bratislavě v něm nenašel jen autora mnoha [/] vědeckých pojednání, ale i nadšeného organizátora souborového hnutí: pracoval v různých poradních sborech ĽUT, působil jako instruktor a rádce v mnoha souborech. Dále intenzívně spolupracoval s oddělením lidové hudby v bratislavském rozhlase, kde vytvořil množství pořadů, a soustavně se také snažil o vydávání gramofonových desek s nahrávkami autentického folklóru.
      K neméně významné Lengově činnosti patřilo rovněž organizování folkloristických festivalů, a to především ve Východné a v Detvě. Ale také folkloristický festival ve Strážnici vděčí L. Lengovi za vytvoření několika pořadů. v Ústavu lidového umění ve Strážnici se pak podílel na [/] vybudování stálé expozice lidových hudebních nástrojů a po několik let byl i členem redakční rady našeho časopisu (Národopisných aktualit); působil zde vlastně jako první ze slovenských národopisců. Na stránkách tohoto časopisu publikoval poprvé jednu ze svých průkopnických metod dokumentace sdružené lidové instrumentální hudby Technické podmienky adekvátnej transkribcie viachlasnej ludovej hudby (1966).
      Odchodem Ladislava Lenga neutrpěla jen slovenská etnomuzikologie a slovenská kulturní společnost, ale rána je nezacelená i pro české země.
      Dušan Holý

KNIHY

Syntéza rumunskej etnografie


Ion VLĂDUŢIU, Etnografia românească (Istoric. Cultura materială. Obiceiuri). [obsah]

Editura ştiinţifica, Bucuresti 1973 (508 strán textu, 119 obr. kresieb, 92 čiernobielych a 8 farebných fotografii, 1 mapa)
      V poslednom období sme svedkami nebývalého rozvoja etnografickej vedy vo všetkých socialistických kra[/]jinách. Jedným z priamych prejavov tohto cieľavedomého rozvoja je, že sa objavili alebo pripravujú syntetické diela, ktoré podávajú nielen historiografiu a periodizáciu vývinu tejto disciplíny, ale súčasne upozorňujú aj na rozpracúvanie základných teoretických a metodologických otázok, a to v úzkej súvislosti s objasňovaním objektu a predmetu jej bádania.

58

Medzi takéto syntézy patrí aj práca popredného rumunského etnografa lona Vlăduţia, ktorá vyšla v druhej polovici roku 1973 pod názvom "Rumunská etnografia (História. Materiálna kultúra. Zvyky)". Možno to dokumentovať nielen na rozsiahlom a teoreticky náročne postavenom úvode, ale aj na celkovom členení základnej problematiky do niekoľkých častí, v ktorých sa netradičným spôsobom klasifikujú doteraz zhromaždené poznatky z histórie i súčasného spôsobu života a kultúry rumunského ľudu. Keďže pri tejto príležitosti pokladáme za potrebné sa aspoň stručne zmieniť o jeho prístupe k spracovaniu uvedenej syntézy, upozorníme na niektoré pozoruhodné prístupy autora a pokúsime sa ich zaradiť do kontextu vývinu tejto vedy ako takej.
      Na syntéze čitateľa zaujme hneď obšírny úvod. I. Vlăduţiu podáva v ňom výstižný náčrt vývinu etnografickej vedy, prehľad teórii o objekte a predmete bádania i o jej vzájomných vzťahoch k etnológii a kultúrnej antropológii, Osobitne rozoberá význam a špecifickú hodnotu jednotlivých druhov prameňov etnografického poznania, pričom vyzdvihuje materiály terénne (získané bezprostredným pozorovaním a z kolektívnej pamäti ľudu) a upozorňuje na nevyhnutnosť dopĺňať ich materiálmi muzeálnymi, ikonografickými, archívnymi, literárnymi a iných, najmä príbuzných vedných disciplín.[/]
      Prvú časť práce venoval autor histórii rumunskej etnografie. Jej vývin zasadil do širšieho rámca jednak všeobecného rozvoja vedeckého myslenia v Rumunsku, jednak rozvoja etnografickej vedy vo svete. Jej doterajší vývin rozčleňuje do štyroch základných období. prvé obdobie, ktoré predchádzalo vedeckému bádaniu, spadá do 17. až prvej polovice 19. storočia a autor ho charakterizuje ako počiatky záujmu o materiálne, duchovné a folklórne prejavy rumunského ľudu. Druhé obdobie vymedzuje desaťročiami 1840-1860 a znamená formovanie rumunského buržoázneho národa, konštituovanie jeho národnej kultúry na podklade kultúry ľudu. Organicky vyúsťuje do tretieho obdobie, ktoré autor delí na roky 1870-1910 (v týchto desaťročiach nastáva rozvoj systematického zbierania etnografického a folkloristického materiálu o spôsobe života a kultúre ľudu) a 1910-1940 (v nich sa etnografia vyčlenila z rámca geografie, filozofie, histórie a sociológie a sformovala sa ako samostatná vedná disciplína). v tejto súvislosti hodnotí aj vedecko-zberateľskú a publikačnú činnosť početných predstaviteľov vtedajšej rumunskej etnografie. Štvrté obdobie - posledné štvrťstoročie - charakterizuje autor ako aplikovanie marxistickej koncepcie v etnografickom bádaní. Hodnotí výsledky, ktoré rumunská etnografia dosiahla či už na úseku vedeckovýskumnom a publikačnom alebo na úseku muzeál[/]nom a pedagogickom, a upozorňuje aj na jej perspektívy v celkovom vedeckom snažení.
      Druhá časť, ktorá je v podstate jadrom syntézy, je venovaná dobre fundovanej a bohato dokumentovanej charakteristike materiálnej kultúry rumunského ľudu. Autor v nej vychádza z tradičnej hospodárskej usadlosti, rozoberá jej typy a vývin v úzkej závislosti na zamestnaní ľu­ du, na jeho sociálno-ekonomickom postavení i na pozadí geografickoprírodných, ako aj etnických faktorov. Keďže tradičnú (v prvom rade roľnícku) usadlosť chápe ako dokument doby, zamýšľa sa nad jej vývinom v čase i priestore, porovnáva ju so susednými národmi, pričom osobitne sa zameriava najmä na objasnenie niektorých špecifík (v systéme vykurovania, v typoch otvorených ohníšť, pecí atď.).
      Na pozadí tohto základného zamestnania analyzuje autor aj ďalšie, pre rumunský ľud typické zamestnania, ako je pastierstvo (salašníctvo), drevorubačstvo, pltníctvo, dobývanie niektorých nerastných surovín (soli ap.), rôzne druhy domáckej výroby a početných remesiel atď., pričom ich hodnotí nielen vo vzájomných vzťahoch k základnému zamestnaniu a v časovej a lokálnej podmienenosti, ale najmä z hľadiska etnickej špecifickosti, Treba vyzdvihnúť, že sa neobmedzuje len na ich opis a podanie genézy a vývinu až do súčastnosti, Ide mu predovšetkým o odhalenie ich podielu na formovaní

59

tradičnej kultúry rumunského ľudu z hľadiska spomenutej etnickej špecifickosti. v podstate je to etnosociologické vyzdvihovanie významu etnografických faktov, ktoré autorovi umožňuje - v kombinácii s údajmi archeológie, histórie, lingvistiky a iných vedných disciplín - podať naozaj pozoruhodný obraz kultúry rumunského ľudu v jej materiálnej zložke.
      Keďže mnohé prejavy materiálnej kultúry majú okrem stránky technologickej a sociálno-funkčnej aj stránku výtvarnú, autor do takto široko chápaného pojmu zaradil aj analýzu ľudového odevu a ľudového výtvarného umenia (hrnčiarstva, kožušníctva, tkáčstva, súkenníctva atď.). Pri ich charakteristike si všíma nielen ich typy a varianty, ale aj rozmanité techniky a ornamentálne prvky.
      Do materiálnej kultúry ako zložku nadstavbovú zahrnuje aj zvyky, ktoré sú späté so základnými momentmi života človeka (pri narodení, svadbe a pohrebe), i zvyky spoločenské, späté so sociálnym životom v rámci kalendárneho cyklu. Záverom svojej práce podáva autor celkové hodnotenie tradičnej kultúry a načrtáva perspektívy etnografického bádania. Kniha je doplnená štvorrečovým resumé a obsiahlym autorským, lokálnym a vecným indexom.
      Syntetické dielo Iona Vlădutia, ako to zo stručného náčrtu vyplýva, má svoje špecifické prístupy k danej problematike, ktoré možno vo viacerých ohľadoch hodnotiť ako pozitív ny prínos do spôsobov spracúvania takýchto prác. Vyzdvihnúť tiež treba bohatú a premyslene vybranú kresebnú dokumentáciu, ktorá v mnohých prípadoch nahradzuje opis, takže autor se mohol sústrediť na vyzdvihnutie podstatných a špecifických čŕt kultúry rumunského ľudu. A keďže kniha je aj na dobrej polygrafickej úrovni, zaiste vzbudí dostatočnú pozornosť nielen v odborných, ale aj širokých čitateľských vrstvách. Adam Pranda

Ruské lidové umění

O. S. Popova, Russkoe narodnoe iskusstvo, [obsah]

vydala Legkaja industria, Moskva 1972, nestránkovaný text a 182 obrazových příloh
      Ruskému lidovému umění bylo věnováno již hodně studií, monografických a umělecko-populárních prací. k tomuto typu se řadí také tato kniha O. S. Popovové. Autorka ji rozdělila na dvě základní části - krátký úvod a dosti obsáhlou obrazovou přílohu. v úvodu pojednává o lidovém umění a jeho tradici, o navazování na umění staré Rusi. Do lidového umění zahrnuje všechny způsoby tvorby, které vznikly v prostředí zemědělců, selských a městských řemeslníků a řemeslníků spjatých s bohatými vrstvami společnosti. [/] Autorka neopomíná v úvodu ani vlivy různých uměleckých stylů, které se odrazily například nejvíce v ornamentálních motivech.
      Větší část knihy tvoří obrazová příloha, která obsahuje širokou škálu svébytného ruského lidového umění. Autorka se právě v obrazové části pokouší čtenáře seznámit s jednotlivými způsoby tvorby lidu výšivkou, vzorovým tkalcovstvím, keramikou, řezbou i malbou na dřevě, klenotnickými ozdobami a oděvem. Zde chce poukázat na estetické cítění lidu a zvláštnosti lidového umění, jeho evoluci, formy rozvoje a uměIecko-vzdělávací význam. Fotografické přílohy jsou barevné i černobílé, vytištěny na křídovém papíře, tak jako úvodní textová část. Zde autorka záměrně vybírá materiál starý i současný.
      Kniha je ukončena seznamem vyobrazení. Každý předmět je lokálně určen, historicky zařazen a jsou uvedeny jeho přesné rozměry. Kniha o ruském lidovém umění má charakter umělecko-populární. Může být dobrou pomůckou etnografům i historikům umění, studentům různých speciálních zařízení a také jako pěkný dar všem obdivovatelům zajímavého ruského lidového umění. Ludmila Tarcalová

60

Ruská národní výšivka

I. Ja. Boguslavskaja, Ruskaja narodnaja vyšivka, [obsah]

nakladatelství Iskusstvo, Moskva 1972, 150 stran, 111 obrazových příloh
      Ruská lidová výšivka patří k nejvýraznějším projevům ruského lidového umění. Této problematice bylo věnováno hodně studií i monografických prací, z níž jednou je i tato samostatná vědecká práce, zabývající se vývojem a druhy ruské lidové výšivky 18. - 19. století.
      V úvodní části píše autorka o prvních sběratelích ruské lidové výšivky, jejichž materiály tvoří základ výšivkových fondů ruských muzeí. Zájem o výšivku se datuje od roku 1920-1930. Všechny první práce měly jen ráz popisný, postrádaly důkladný rozbor ornamentů, motivů, kompozic a vzájemných přeměn.
      Ve vlastní textové části objasňuje autorka pojem ruské výšivky a velmi podrobně rozebírá geometrický a rostlinný ornament. Zmiňuje se o vzniku geometrického ornamentu z potřeby a touhy lidí po zdobnosti. Geometrické obrazce, které byly základem geometrického ornamentu, mají původně symbolický charakter, který se během doby mění v čistě dekorativní, rozdílný v různých oblastech Ruska. Dále autorka objasňuje vznik a uplatnění rostlinného ornamentu ve výšivce. Podle ní rostlinný ornament zobrazuje nejen přírodu staré mytologie, ale odráží i její reálnou krásu. Rostlinný ornament [/] se nenachází samostatně, většinou doprovází obsahovou kompozici.
      Zvláštní místo v ruské lidové výšivce zaujímá podle Boguslavské výšivka zlatem a perlami, která byla v Rusku již v dávné minulosti záležitostí bohatých vrstev. v 18.-19. století se stává dostupnou i prostému lidu, buďto jako doplněk nebo přímo výšivka.
      Kniha je členěna jak časově, tak i tématicky podle vývojových etap výšivky. v každé části je pod textem názorně zobrazené popisované téma. Textová část knihy je zakončena anglickým a francouzským resumé.
      Větší část knihy je věnována obrazové příloze, která fotograficky dökládá vývoj lidové výšivky podle motivů, barevnosti i jejího uplatnění na rozličných předmětech. Fotografie jsou černobílé a barevné. Závěr tvoří seznam fotografií s datováním, lokalizováním, velmi stručným popisem předmětu, udáním rozměru, inventárního čísla a muzea, ze kterého pochází.
      Monografie je zpracována velmi podrobně a přehledně, s dobrým výběrem fotografií. Je určena zejména odborným pracovníkům jako studijní a srovnávací materiál, ale je zajímavou a poučnou literaturou i pro širší okruh zájemců o lidové umění. Marie Náplavová[/]

Jaroslav Štika, Etnografický region Moravské Valašsko, vznik a vývoj. [obsah]

Profil, Ostrava 1973, 88 stran, 26 fotografií, 8 mapek, německé a ruské resumé
      Lidová kultura na Moravě je krajově diferencována, vytvořilo se zde několik regionů, k nejvýraznějším patří Moravské Valašsko. Je to oblast v českém národním povědomí spojená s valašským pastevectvím, tedy oblast chápána jako národopisný i kulturní region. Tento region se však vytvářel po několik století, než nabyl dnešní celkové rysy. Přitom však právě ve formování Valašska v novodobou národopisnou oblast je mnoho nejasných a málo prozkoumaných momentů, především těch, které jsou spojeny s karpatskou salašnickou kolonizací. Touto problematikou se již léta zabývá Jaroslav Štika, který využil historického, etnografického i lingvistického materiálu, aby charakterizoval Valašsko jako etnografický region v jeho vzniku a vývoji.
      V úvodu připomíná, že valašskou kolonizaci a karpatské salašnictví studuje několik vědeckých pracovišť socialistických zemí, které se dotýkají karpatského území. Tuto práci pomáhá rozvíjet činnost Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech. Autor se zamýšlí nad pojmem etnografického regionu, který se formoval vlivem geografických, historických i sociálních podmínek. Vychází při tom zvláště ze

61

zkušeností sovětských a polských etnografů a historiků.
      Otázkou valašské kolonizace a moravských Valachů se však už od počátku našeho století zabývala i česká národopisná literatura. Cenné údaje shromáždili zvláště F. Pastrnek, V. Prasek a J. Válek, z širšího hlediska se touto problematikou zabýval právní historik K. Kadlec. Autor vzpomíná i práce D. Krandžalova a ukazuje na jeho nepodložené hypotézy formování Moravského Valašska.
      Stručně je načrtnut vznik a rozšíření valašské kolonizace. Kultura horských pastevců se začala šířit do slovanské části Karpat z východokarpatských pohoří dnešního Rumunska v 13. a 14. století. Přes ukrajinské, slovenské a polské Karpaty se kolonizační salašnická vlna dostává v 15. a 16. století i na naše území - na Těšínsko a na východní Moravu, do oblasti dnešního Moravského Valašska. Valašská kolonizace tedy procházela územím několika národů, stala se jevem internacionálním. s tím souvisí i obsah označení Valach, které bylo původně etnickým názvem Rumuna, později označovalo salašnického pastevce, v Haliči dokonce příslušníka pravoslavného vyznání. Rovněž krajový název Valašsko se nepojí jenom s moravským etnografickým regionem, nýbrž i s Rumunskem, respektive s jeho částí. Označení Valachie nebo Vlachie se však vázalo k několika krajinám Balkánu.[/]
      Na vznik a vývoj Moravského Valašska jako etnografického regionu v rámci českého osídlení na východní Moravě mělo vliv několik činitelů. Jaroslav Štika nejprve charakterizuje geografické podmínky, jimiž se horské východomoravské území odlišovalo od sousední Hané a Slovácka. Původní zemědělské hospodaření však bylo v horském pásmu doplněno novým způsobem chovu dobytka, který sem přinesli noví osadníci. Po původní vnitřní kolonizaci 13. a 14. století pokračuje osídlování Valašska v 16. a 17. století s význačným podílem pasteveckého lidu. Etnické složení těchto Valachů nebylo jednotné, byli slovenského, polského, ukrajinského a snad i rumunského původu. v novém prostředí byli tedy cizím etnickým elementem a zvláštní zaměstnaneckou a sociální kategorií. Při formování valašského regionu se tak uplatňovala domácí i karpatská kultura. Značný vliv na rozšíření pojmu Valašska měla třicetiletá válka, kdy se proticísařského odboje aktivně zúčastnili i východomoravští horalé - Valaši, Na základě archivních pramenů autor zjišťuje, že od poloviny 18. století výraz valach jako označení pasáka ustupuje a ustaluje se název Valach pro obyvatele východomoravské regionu. Jsou uváděni autoři prvních prací o Valaších J. A. Hanka z Hankenštejna, F. J. Schwoy, J. K. Jurende a J. H. A. Gallaš. Už autoři z počátku 19. století vyslovují názory nejen o původu karpatských salašníků na Moravě, ale i [/] o formování etnografického regionu Valašska.
      Značnou pozornost autor věnuje územnímu vymezení Moravského Valašska. Vychází nejen z archivních dokladů staršího období, ale i z vytváření valašského povědomí působením kulturních akcí na přelomu století, přičemž zdůrazňuje hlavně význam Národopisné výstavy českosovanské v Praze roku 1895. k otázce územního vymezení Valašska přispěl koncem dvacátých let J. Válek studií a mapou regionu, v nedávném období se k formování oblasti vyjádřili i dialektologové. k vymezení hranic Moravského Valašska používá J. Štika nejen etnografického, historického a dialektologického materiálu, ale vychází i z názoru východomoravského lidu na příslušnost k etnografické oblasti. Nakonec vymezuje jižní, západní a severní hranice oblasti a charakterizuje vnitřní diferenciaci Valašska. Kromě toho sleduje i rozšíření karpatské salašnické kultury na východní Moravě, která kromě Těšínska a Valašska méně intenzívněji zasáhla v oblasti Bílých Karpat až na Horňácko a na Strážnicko.
      Závěrem autor konstatuje, že počátky etnografického regionu Moravského Valašska sahají až do 16. století, na jeho vytváření se podílel místní lid, vnitřní a pasekářská kolonizace a přínos valašských kolonistů. Na vznik regionálního povědomí mělo vliv vystoupení Valachů v odboji za třicetileté války, nejdů

62

ležitějším odlišným znakem se stalo salašnické hospodaření, v 19. století pak jiné složky lidové kultury, především kroj. J. Štika však upozorňuje, že na vytváření valašského povědomí působila i škola a osvěta. Autor tedy bere v úvahu všechny faktory, které působily na vznik a vývoj Moravského Valašska jako etnografického regionu. Josef Tomeš

Jaromír Bělič, Nástin české dialektologie. [obsah]

Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1972, 466 stran, 40 mapek v příloze, ruské a německé resumé
      Obsáhlý nástin českých nářečí universitního profesora Jaromíra Běliče vydalo pedagogické nakladatelství jako vysokoškolskou učebnici, uplatnění publikace bude však nepochybně daleko širší. Přináší přehled dosavadních znalostí českých dialektů i uplatnění nových metodických postupů jejich studia.
      Ve stručném úvodu je charakterizován vztah nářečí a národního jazyka, dialekty a spisovný jazyk vytváří komplex českého národního jazyka. Všímá si rozdílného vývojového procesu krajových nářečí a vytváření interdialektů. v úvodu autor také vychází ze skutečnosti, že v oblasti českého jazyka existují čty[/]ři základní skupiny, k nimž jako samostatnou pátou skupinu přiřazuje nářečí smíšeného pruhu. Souvislé území českých nářečí tvoří oblast České socialistické republiky, tzv. české země - historické Čechy, Morava a československá část Slezska. Zvláštní pozornost je věnována jazykovému pomezí česko-slovenskému, česko-polskému, přesahu českého živlu do Rakouska u Cáhnova, ostrovům českého osídlení v cizině i mluvě v nově doosídlovaných oblastech a ve městech. Zatímco jazyková hranice česko-německá je ostrá, na jazykovém pomezí česko-slovenském a česko-polském jsou četné vzájemné přesahy. Autor vyslovuje obecnější závěr, že pro vytvoření národních hranic v oblastech styku mezi dvěma blízkými jazyky byly rozhodující okolnosti mimojazykové.
      Obsáhlá pozornost je věnována hlavním nářečním rozdílům na území českého jazyka. Především jsou to rozdíly v hláskách a v jejich rozvržení, dále rozdíly tvaroslovné, např. v skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmem a číslovek, časování sloves. Uvedeny jsou rozdíly ve skladbě, v tvoření slov a ve slovníku.
      Třetí část práce podává přehlednou charakteristiku a ukázky nářečí. Hlavní část celého západního území českého jazyka zaujímá nářeční skupina česká v užším smyslu, která se rozkládá na území Čech a pomezí jihozápadní Moravy. Hlavním znakem je dvojhláska ej proti spisovné[/]mu ý. Podle dalších znaků se dělí na podskupiny středočeskou, jihozápadočeskou, severovýchodněčeskou a jihovýchodněčeskou čili českomoravskou. Nářeční skupina středomoravská neboli hanácká zaujímá celou centrální oblast Moravy. Ve většině těchto nářečí je proti spisovnému ý a ou hláska é a ó (staré, hóser). Dělí se na podskupiny jižní, centrální či severní, západní a východní. Východní část území zabírá široký pás nářeční skupiny východomoravské neboli moravskoslovenské, která má se spisovným jazykem společnou hlásku í, rovněž ý (starý), za ou hlásku ú (húser). Nářečí se dělí na čtyři podskupiny - jižní či slováckou, severní neboli valašskou, západní okrajové úseky, kde jsou nejznámější nářečí dolská v oblasti Chřibů a Ždánického lesa, poslední skupinu tvoří kopaničářská nářečí z jižního moravského úseku Bílých Karpat. Sem jsou zahrnuty dialekty z Moravských Kopanic v okolí Starého Hrozenkova, Strání a z vesnic Horňácka. v těchto nářečích je nejvíce shod s dialekty slovenskými. Čtvrtou skupinu tvoří nářečí slezská či lašská, která jsou charakterizována krátkými samohláskami. Dělí se na podskupiny jižní či moravskou, západní či opavskou a východní neboli ostravskou. k těmto hlavním skupinám je přiřazeno nářečí polskočeského smíšeného pruhu v okolí Českého Těšína a Jablunkova. v rámci kapitoly jsou uvedeny i ukázky některých nářečí.

63

Závěrečné části publikace jsou věnovány vývoji nářečí, utváření nářeční diferenciace a novodobým vyrovnávacím procesům. v dodatku o stavu a úkolech české dialektologie se čtenář seznámí se staršími dialektologickými pracemi od průkopnických studií A. V. Šembery přes práce J. Jirečka, F. Bartoše aj. až k studiím F. Trávníčka, B. Havránka, F. Kopečného, A. Kellnera, A. Lamprechta a dalších současných dialektologů. Významnou součástí publikace je i soubor literatury a pramenů, které jsou seřazeny podle nářečních skupin.
      Problematiku rozvrstvení a prolínání českých nářečí výstižně nastiňuje soubor čtyřiceti mapek v příloze knihy. Jsou na nich vyznačeny všechny základní jevy, např. rozvržení českých nářečí, vzájemné přesahy na pomezí česko-slovenském a českopolském, změny znělosti, změny v souhláskách, střídnicích a přehláskách, rozdíly v kvantitě, kvalitě, v měkčení, v tvarech podstatných a přídavných jmen, hranice rozdílů v jednotlivých skupinách a podskupinách.
      Z etnografického hlediska se však v rozvržení dialektů jeví i některé problémy. Tak např. by se mělo uvažovat o vhodnosti názvu kopaničářské nářečí pro uvedenou skupinu, protože dosavadní označení může vést k mylnému názoru, že se jedná jen o obce mladé kopaničářské kolonizace. Oblast Bílých Karpat, v našem případě území Horňácka a vý[/]chodní části Uherskobrodska, však patří k starému osídlení, pozdější osídlení Nové Lhoty a kopanic v okolí Starého Hrozenkova je jen doplňkem.
      Profesor Jaromír Bělič přinesl svým Nástinem české dialektologie pomůcku, která poslouží nejen k výuce jazykovědy, ale přinese potřebné souhrnné informace pracovníkům mnoha příbuzných oborů a všem vlastivědným pracovníkům, kteří budou hledat poučení o našich nářečích. Josef Tomeš

Valentin Bernard Jestřábský, Vidění rozličné sedláčka sprostného. k  [obsah]

v ydání připravil a úvod napsal Milan Kopecký. Uherský Brod 1973, 191 stran
      Vidění rozličné sedláčka sprostného, jehož autor Valentin Bernard Jestřábský prožil svůj život na Moravě (narodil se roku 1630 v Ostravě, studoval v Uherském Hradišti a Olomouci, jako duchovní působil v Lošticích, Střelicích, Veverské Bítýšce a Říčanech, kde v roce 1719 zemřel), zaujímá významné místo v české literatuře pobělohorské, v níž se poměrně často setkáváme s postavou robotního sedláka trpícího bídou, vojnami a útlakem domácího i cizího panstva. Díky profesoru brněnské [/] university dr. Milanu Kopeckému, našemu přednímu znalci středověké a barokní literatury, dostává se tomuto dílu moderní edice (publikaci vydalo v roce 1973 Muzeum J. Á. Komenského v Uherském Brodě jako 1. svazek edice Prameny; Kopeckého edice přináší text druhého vydání Vidění z roku 1719).
      V úvodní studii, která předchází vlastní edici, hodnotí Milan Kopecký velmi zasvěceně život a tvorbu V. B. Jestřábského, sleduje jeho Vidění z hlediska žánrového a srovnává Vidění Jestřábského s Labyrintem Komenského. Kopecký upozorňuje na literární bilingvismus spisovatelů pobělohorských, který se také projevil v literární tvorbě Jestřábského, jež je zčásti latinská a zčásti česká (sám autor Vidění mluví o "řeči moravské"; v Předmluvě k čtenářům závěrem uvádí: "Kdožs pak učenější, netup, ale radějí co lepšího spíš pro naučení lidí, a pro ozdobu a zachování řeči moravské, někdý vzáctné a slavné"). Zatímco latinsky psaná tvorba byla určena vzdělancům, zejména kněžím, díla psaná v českém jazyce směřovala k prostému venkovskému lidu. v Jestřábského Vidění vystupuje postava sedláka toužícího po poznání a jeho průvodce anděla, který poučuje v duchu katolické mravouky a věrouky. Podle Kopeckého by fikce anděla jako průvodce člověka mohla naznačovat, že Jestřábský měl nějakou předlohu (tuto fikci můžeme totiž sledovat z baroka nazpět přes středověk až

64

do antiky); pro sedláčka jako objekt poučování nemusíme opatřovat analogie mimo tvorbu Jestřábského. Autor Vidění působil po celý život ve venkovském moravském prostředí a rolnickému lidu byla určena jeho pastorační činnost a zčásti i literární tvorba. v rámci české literatury řadí Kopecký Jestřábského do širokého proudu vedoucího od Chelčického až po ruralismus. v literatuře období baroka se Jestřábského Vidění dostává nejblíže k pololidovým skladbám typu Píseň o chvále stavu sedláckého z roku 1752, jejichž charakteristickým rysem je až nekritická obhajoba a oslava sedláka. ("Snad by se domníval někdo", píše Jestřábský v Předmluvě k sedlákům, "že lid sedlský má býti poslední a zavržený, takže by za málo měl býti vážený: ale mejlil by se. Lid sedlský a robotný, jakož potřebný jest, tak světu velmi užitečný; nebo bez něho žádný býti nemůže, ani císař, ani papež, ani rytíř, ani měšťan...")
      V Jestřábského Vidění je zpracována reálná problematika soudobého venkovského života, a to na pozadí katolické ideologie a se zřetelem k poznávacím schopnostem prostého venkovana. z tohoto aspektu je Vidění velmi cenným pramenem pro poznání některých stránek života venkovského lidu na Moravě, odkud zřejmě Jestřábský vybíral své příklady. Upozorníme alespoň na ty části Jestřábského Vidění, které jsou podle našeho soudu pro etnografické studium zvláště cenné.[/]
      V I. vidění nacházíme zmínku o formální zbožnosti sedláků: "l vedl ho nejprvé do nějaké vesnice, a do sedlských domův, a poručil mu, aby se podival, co se tam děje. Majíc sedláček to poučení, pilně hleděl na všecky: a viděl, jak ten Iid sedlský vstana ráno, sotva nětco málo se pomodlil, a to ledajaks, as m alou pozorností i pobožností, hned se měl k zemským věcem, k práci a k dobytku se obrátil, a tu konal". Výstižnou charakteristikou zachytil Jestřábský náboženskou i společenskou atmosféru v kostela, jejíž charakter sa ve vesnickém prostředí na Moravě v zásadě dodnes nezměnil (Vidění XVII.).
      V XlX. vidění odsuzuje sedláček venkovany, kteří po mši nevyčkali na kázání, ale "bez příčiny a potřeby do svých příbytkův a k obědu chvátali, jako hovada ku korytům, anebo do krčem se rozešli". v j iném kostele spatřil sedláček lid přistupující nepobožně k zpovědi (Vidění XXI.). v jiném vidění XXIII. je zaznamenáno nedodržení svátečního dne a vykonávání pracovnách činností. Pozoruhodné je hodnocení "hříšných" pracovních činností v neděli, Hříchu se nedopouštěli ti, "kteří panskými robotami celý tejden obtíženi jsouce, sobě do mlejna nebo ze mlejna nic přivesti nemohli".
      Řada pasáží se v Jestřábského Vidění vztahuje k životu mládeže: "Viděl potom sedláček, že ten lid svých dítek, již dosti poodrostlých, nechali po vesnici a po ulicích běhati, zahá[/]leti, kamením házeti, neb bičmi práskati, hráti, a po zemi se váleti: aniž takové mládeže do školy neposlali, aby se nětco literárního umění naučili, a pobožnosti, a poznání Boha stvořitele svého, a dobrým mravům zvykali." (Vidění I.) Předmětem kritiky se stalo i chování chlapců a dívek: "Šel tehdy z tícha sedláček až k děvečkám spolu rozprávějícím. Ale jak doslechl jejích rozprávek, uslyšel, že hanebnější řeči měly než mládenci, o věcech oplzlých, o milovnících a frejířích, o vdávání a ženichův hledání: a z toho měly žert a chechtání a kratochvílení." (Vidění IV.) O večerních zábavách mládeže Jestřábský zaznamenává: "Vedl ho tehdy časem večerním do jedné dost veliké osady, a ... viděl, jak mnoho lidu obecního, pohlaví obojího, a to mládeže nejvíce, sem atam běhali: jiní do tancův a k muzice: jiní k hodování, k pití se oddali: jiní vejskali a vykříkovali, a světské i oplzlé písně zpívali, mnohem smělejí a rozpustilejí než ve dne... A takové noční toulky, tancování, povyky, hry a ve tmách ukrývání jest otevřená příležitost k hřešení, kterýchžto zlých návyklostí jejích farář žádným napomínáním napraviti nemůže". (Vidění X.) v XIII. vidění je podrobně vylíčena atmosféra vesnických hodů: "l vedl ho anjel... až do jedné veliké osady sedlské: a hned jak se k ni přiblížovali, slyšeli tam muziku, a na housle hráti, na bubny bubnovati, z ručnic a z banditek stříleti, na píšťale pískati, světské i

65

oplzlé písně zpívati, vejskati a kříčeti, až se ten sprostný sedláček velice tomu podivil..."
      Jestřábský zachycuje i další stránky sociálního života vesnice své doby. Všímá si osudu starých lidí, kteří musí sedět v koutě světnice bez jídla, zatímco mladý hospodář, jemuž předali statek, sedí u bohatě připraveného stolu (Vidění I.), líčí vztah hospodáře a čeledi (Vidění VlI.), kritizuje obecní soudy, stejně jako nové způsoby oblékání. Autor Vidění podává rovněž obraz o životě pastýřů, jenž se neliší od našich terénních informací: "Chodili po polích a pastviskách, a viděli mnohé pastýře a jejích mravy a návyklosti nechvalitebné; nebo někteří zaháleli, jiní po zemi se váleli nebo leželi, jiní sobě piskali, nebo hvízdali, jiní pokřikovali nebo dobytek proklinali: o Pánu Bohu ani slova ani o modlitbě k Pánu Bohu nic nebylo slyšeti." A dále ještě dodává: "Ještě jiné zlé se nachází mezi pastýři, totiž, že netoliko pověrky rozličné užívá, ale také čárův pro štěstí: kropi dobytky, zvlášť když ponejprvé z jara na pole vyháni, vodou z několika studní a z kostelův vzatou, a kdož ví, čím jiným smíchanou: a to oni dělají, aby štěstí měli, a dobytek aby se jim pokojně pásl, a užitku mnoho aby dával: a lid sedlský tomu kropení povoluje; ano chce to míti, proto, že nerozumi, aby to čáry neb pověry byly: a aby užítku více od dobytka dostal." (Vidění XXXlI.) Realisticky jsou v Jestřábského Vi[/]dění zachyceny také průvody venkovanů do poutních míst ("Když tam přišli, nalezli na tom místě Iidu všelijakého množství veliké, a viděli, že ještě více a více jich přibývalo; nebo zdaleka přicházeli tam s procesi, s korouhvěmi, s obrazy svatých, s zpěvem, s troubením a bubnováním, a jinák připraveni". Vidění XXV. i jiné situace v životě lidu, v nichž [/] se nejednou ozývá přání o odstranění křiklavých nespravedlností ve vztahu mezi poddanými a pány.
      Moderně pojatá edice Milana Kopeckého zpřístupňuje v kritické podobě dílo, které odráží ideové i umělecké proudy doby, v níž vzniklo a jež může sloužit i současnému kulturně historicky orientovanému studiu venkovského lidu. Václav Frolec[/]

SBORNÍKY

Yearbook of the International Folk Music Council, 4. [obsah]

IFMC, Canada 1973, stran 200
      S příkladnou pravidelností, s jakou málokdy vycházely svazky někdejších 20 ročenek (Journal of the IFMC), objevilo se již 4. pokračování nové formy výroční publikace společností International Folk Music Council; nadtitulek Yearbooku připomíná, že se tak stalo u příležitosti čtvrtstoletého jubilea. Vydavatel Ch. Haywood a jeho spolupracovníciI. J. Katz,A. M. Dauer aC. Marcel-Duboisová dokázali tentokráte zveřejnit plnou půlstovku etnomusikologických příspěvků z celého [/] světa. Jako každý lichý rok nebyli jednak vázáni určitou povinností zařadit do sborníku referáty z poslední plenární konference IFMC; rovněž nevelký rozsah většiny z tuctu studií, materiálových a diskusních statí ponechal dostatek místa pro zpravodajské a recensní rubriky. z pestrého obsahu, který jenom v titulcích representuje 3 tištěné stránky, je ovšem možné upozornit na pouhý zlomek.
      Odkazy na literaturu a prameny důkladně doložená studieE. GersonKiwiové (Drone and "Diaphonia Basilica") pokouší se uvést do souvislostí celosvětové rozšíření ostinátového (hlavně burdonového) princi

66

pu doprovodu ve vokální a instrumentální hudbě folklórní i umělé provenience; tomuto tématu, zúženému ovšem na evropský kontinent, byl loni na jaře věnován v Rakousku samostatný mezinárodní seminář. v otevřeně diskusním tónu je vedena polemikaB. H. Bronsona (Are the Modes Outmoded?) o modálním určení historických a originálních lidových tónin; je reakcí na Cazdenovu stať v Yearbook č. 3 (Notes on the Analysis of Traditional Song Tunes). - Otázkám akulturace v současném Grónsku, na havajských ostrovech a v jihoafrických městech jsou věnovány příspěvky P. R. Olsena, A. L. Kaeplerové a P. Kauffmana; opírají se o přímé terénní výzkumy a vesměs potvrzují rychlost a intensitu inovačních změn, jimiž procházejí i po staletí konservativně tradované hudební a taneční artefakty v důsledku působení novodobých masových médií, filmu, turistického ruchu, migračního pohybu atd. - Zařadit grumli (brumli, drumbl'u), jeden z nejmenších a nejjednodušších hudebních nástrojů, na správné místo organologické systematiky činilo potíže odedávna. Avšak vzhledem k sonografickým výzkumůmO. K. Ledanga (a ovšem i dalším fysikálně-akustickým analysám jeho předchůdců, jmenovitě Slovince B. Ravnikara a Angličana F. Crana) přestává zřejmě platit soudobá definice grumle jako "lamelového kovového idiofonického nástroje, akusticky vázaného na modulač[/]ní charakteristiku hráčovy ústní dutiny": nástroj je třeba řadit mezi aerofony !
      Z recensovaných monografií, studií a časopisů dlužno upozornit alespoň na kritické hodnocení nejnovějších sbírek bulharských lidových písní N. Kaufmana a T. Todorova odB. Kremenlieva, Hošovského pozoruhodné práce U istokov narodnoj muzyki Slavjan odJ. Portera a série posledních čísel jugoslávské národopisné revue Narodna umjetnost odB. Kraderové. Vítanou součástí Yearbooků se může stát nová rubrika s komentovaným přehledem vybraných gramofonových novinek. z často pouze lakonických, třeba slibně znějících titulů, jimiž gramofonové firmy z celého světa oznamují své nahrávky autentického folklóru, není při objednávkách snadné rozeznat seriózní nabídku od komerčních výlisků. z 15 recensí se většina týká původních snímků z Afriky (z oblastí Horní Volty, Konga, Etiopie atd.). Uznalého ocenění se zde dočkal i I. díl Rajeczkého representačního alba maďarského hudebního folklóru - Magyar népzene. Jaroslav Markl[/]

Práce Tomase Hoffmanna o vztahu historie a národopisu [obsah]

Ovztahu historie a národopisu nalezneme v poslední době řadu cenných úvah ve statích maďarského etnografa, dnešního generálního ředitele Maďarského národopisného muzea v Budapešti Tomase Hoffmanna. Jako žák a bývalý asistent prof. I. Talásiho ovládá etnografický materiál a snaží se jej uvést do souvislosti s obecnými zákony historického vývoje i speciálními poměry maďarskými. Jeho úvahy jsou přínosné zejména v tom, že Hoffmann je vlastně specialistou v medievalistice co historik, a ukazuje, jak i pro toto období mají etnografické doklady vysokou cenu. Zajímá se ovšem o problémy agrárně etnografické, kde doklady mají značnou časovou kontinuitu a pro feudální historii jsou prvořadého významu.
      Tak např. ve stati Aparaszti munka (A magyar agráretnografia problémai), Ethnographia, 1970, seš. 2-4, s. 243-264, líčí Hoffmann nejdůležitější etapy vývoje zemědělské techniky v obilnářství, pěstování zeleniny, ovoce a vína vzhledem k etnogenezi Maďarů a ke změnám, které nastaly během dalšího vývoje. Autor je skeptický k některým vžitým tézím, jako že na maďarské zemědělství v pravěku měly vliv kontakty s kulturou tureckých kmenů v stepní oblasti před 5. stol. našeho letopočtu; tato téze se podle maďarského badatele nedá dost průkazně

67

doložit. Existence pěstování polních plodin a orného hospodářství je v Karpatském oblouku dokázána již pro konec 2. tisíciletí před n. l. a nepříliš o mnoho později byly tu již rolnické osady a stanice nomádů, což mělo vliv na materiální kulturu předků Maďarů, zejména uherských kmenů. Bylo to vlastně o celé jedno tisíciletí dříve, než sa objevily kmeny turecké. Proto bude třeba věnovat v budoucnosti v souvislosti s tímto problémem velikou pozornost interpretaci archeologických nálezů, zvláště pokud jde o jejich etnickou příslušnost.
      Hoffmann je však skeptický i k vlivu slovanského zemědělství na maďarské, o němž mluví mnozí badatelé maďarští v souvislosti výpůjčkami maďarských termínů ze slovanských jazyků. Na ráz tehdejšího maďarského zemědělství nahlíží autor jako na výsledek historických a ekologických podmínek, jež se vytvořily v Karpatském oblouku. k stabilizaci a intenzifikaci hospodářských poměrů v této oblasti došlo mezi 9. a 13. stoletím; zvýšení efektivnosti v zemědělství pak pomáhá zajistit výživu přibývající populace i na menší zemědělské ploše. Změny ve zmíněném období probíhají především na hospodářství dominikálním, kde se, byť na tomto území opožděně, uskutečňuje raně středověká agrární revoluce. Tehdy nastává i utváření se nových sídelních poměrů a pokračuj a etnická konsolidace, což vše má základní důležitost [/] pro soudobé dějiny Maďarů i sousedních národů.
      V dalším průběhu dochází k rozvoji výrobních sil v zemědělství i průmyslu. Jeho nositelem a uživatelem je především velkostatek. To se přirozeně odráží i v životě a kultuře poddaných. Ve 13. a 14. století se vytváří ráz sídel, který je základem i pro následující dobu, mění se společensko-právní postavení většiny rolníků a kostituuje se typická feudální symbióza velkostatku a poddanské vesnice.
      Celkový charakter feudálního hospodářství v té době je naturální, samozásobitelský. Je to uzavřený systém, ve kterém není místa pro přebytečné obyvatelstvo. Likvidaci tohoto systému přináší teprve prostá zbožní výroba, jejíž počátky souvisí s monokulturním zemědělstvím různého druhu, uplatňujícím se na dosud nevyužitých plochách.
      Od druhé poloviny 14. stol. vznikají alodia a postupuje společenská diferenciace ve spojení s trvalou a neřešitelnou otázkou krize pracovních sil. Důsledkem tohoto procesu je postupná hegemonie panského hospodářství, které již v 2. pol. 16. století představuje ekonomickou strukturu vzájemně se doplňujících složek zemědělské, řemeslné a průmyslové výroby. Následek nedostatku pracovních sil vede na jedné straně k zvyšování robot, na druhé straně k snaze po zefektivnění dominikálního hospodářství, které je [/] však poměrně nevýznamné vzhledem k většímu rozšíření tržní produkce. Maďarské feudální zemědělství zůstává po staletí ve svých extenzívních formách, které se vytvořily ve středověku. Ty však nejsou nějakým pozůstatkem stepního hospodářství z dávných dob, ale výsledkem specifických historických podmínek na sídelním území zaujatém ve středověku. Je příznačné, že základ těchto forem extenzívního hospodářství nezměnila podstatně ani obilní konjunktura v 19. století (hlavně poptávka po uherské pšenici), ani zavádění okopanin. I když v této souvislostí došlo k pronikavým změnám, nerozrušila se stará struktura.
      Autor se zabývá ještě dalšími zábranami, které stály v cestě zemědělskému pokroku v Uhrách a staly se v 18. a 19. století příčinou velikého vzrůstu zemědělského proletariátu, jehož vznik lze sledovat o další dvě století nazpět; ve starší době vykonávají chudí vrstvy maďarské vesnice řadu nezemědělských a řemeslných úkonů, což je na závadu vývoji dělby práce.
      Vše to po zrušení poddanství v Uhersku stojí na překážku rozvoji kapitalismu v zemědělství a vážně jej zpomaluje. Tím jsou také dány nepřímo podmínky pro etnografické studium starých forem způsobu života na maďarské vesnici, zejména v oblasti hmotné kultury a společenských vztahů.
      Otázky tak důležité a přece po mnoha stránkách neprozkoumané,

68

problému středověké agrární revoluce se dotýká maďarský badatel v další své studii Akora középkori agrárforradalom, Magyar Mezögaz­ dasági Múzeum Közleményei, 19691970, s. 33-44. Hoffmann poukazuje na vžité, ale mylné hodnocení středověku jako úpadkové epochy, obvykle ve srovnání se starověkými civilizacemi. Na základě nových výsledků medievalistických studií se ukazuje, že středověk zajišťoval pro pracovníky ve výrobě vyšší životní úroveň, než tomu bylo za starověku, a to v důsledku soudobého rozvoje výrobních sil v zemědělství. Pokrok v zemědělství se uskutečňoval především na velkostatkovém hospodářství, kde přežívaly i řemeslné a průmyslové tradice starověku; dochází tu k jakési jednotě zemědělství a řemesla, kterou neznala předchozí doba barbarská. k prudkému vývoji ve středověku v tomto směru došlo na území mezi Rýnem a Seinou. Změny ve vývoji výrobních sil jsou provázeny přeměnou forem renty, zvýšením hustoty obyvatelstva a sídelní evolucí; ve středověku nastávají také změny, pokud jde o územní lokalizaci průmyslu.
      S oběma předchozími úvahami souvisí Hoffmannova stať o vlivu agrárního vývoje v Maďarsku na sídelní historii - A magyar agrárfejlödés településtörténeti tényezöi, Agrártör­ ténetí szemle, 1971, 3-4 számábol, s. 284-295. Formální či formalistické dělení sídel patří ve vědě již dávné minulosti, v dnešní době se [/] čím dále tím více prosazuje konkrétní historická analýza sídel v širokém smyslu toho slova, tj. rozbor vývoje sídla především z hlediska výrobní a sociální funkce. Zemědělská feudální vesnice si zachovává po dlouhou dobu svůj sídelní ráz, avšak každá větší změna ve výrobě a společnosti se odráží v její sídelní struktuře. Zajímavý je autorův údaj, že již zákon z r. 1351, který sjednocoval a upravoval dávky poddaných vrchnosti, zaznamenává existenci rozmanitých sídelních forem maďarských vesnic. v 15. století se rozpadá do té doby uzavřený systém sídla ve spojitosti s počátky zbožní výroby. Tehdy také podle Hoffmanna vznikají územní rozdíly v hospodářství a sídelním obrazu jednotlivých maďarských oblastí. v dalším připomíná autor některá charakteristika maďarských sídel, souvisící se zvláštními formami zemědělského hospodářství.
      Zdá se nám, že maďarský autor ve svých pracích spojuje s velkým porozuměním otázky působení obecných zákonů sociálně-ekonomického vývoje s rozborem místních poměrů a zvláštnosti maďarského zemědělství a osvětluje názorně problémy dialektických svazků a rozporů ekonomického vývoje a lokální, případně etnické tradice. To mu právě umožňuje jeho vzdělání historické a etnografické, jež zamezuje na jedné straně přeceňování některých jednotlivostí a jevů, na druhé straně schematizaci nebo mechanické pod[/]řizování fakt obecným zákonitostem. Zároveň jsou jeho stati ukázkou tvůrčí aplikace marxismu v oboru agrární historie a etnografie.
      Nakonec připomeneme krátce přednášku, kterou přednesl T. Hoffmann při své inauguraci na místo ředitele Maďarského národopisného muzea v Budapešti, jež pak byla otištěna s názvem Atudomány forrásai-e a néprajzi múzeumok gyüjteményei? (Néprajzí értesitö, LI, 1969, Budapest 1970, stran 14). Hoffmann se tu zamýšlí, zda národopisné muzeální sbírky jsou plnohodnotnými vědeckými prameny a ukazuje, že národopisné sbírky evropských muzeí jsou spjaty s určitou historickou epochou, obdobím před průmyslovou revolucí; představují tak vlastně protiklad této revoluce a technické civilizace. Pokud jde o charakter sbírek v Maďarsku a v jiných zemích východní a střední Evropy, obsahuje kulturní inventář vesnice mnohé, co je vlastně dědictvím městské řemeslné výroby. Větší perspektivy, jak se dá prezentovat vědecky skutečný historický vývoj lidové kultury, mají muzea v přírodě; ta mohou splnit řadu teoretických a metodických požadavků, doposud v muzeálních expozicích národopisných neřešených. I v tomto případě je ovšem možno prostřednictvím národopisných dokladů nejlépe vyjádřit tvůrčí činnost rolníků a řemeslníků před průmyslovou revolucí, která umožnila vznik bezprostředních

69

předpokladů pro zrod výrobní a vůbec materiální základny moderní civilizace. Jaroslav Kramařík

Katalog maďarských národopisných filmov. Hoppál Mihály, Magyar néprajzi filmkatalógus I. [obsah]

Ethnographia LXXXIII, 1972, č. 1, str. 136-156
      Prvoradou a nevyhnutnou podmienkou pre prácu etnografov a folkloristov s filmovým dokumentačným záznamom sú národopisné filmografie. Maďarská národopisná veda venuje práci s filmovou dokumentáciou náIežitú pozornosť. Dôkazom toho je aj publikovanie Katalógu maďarských národopisných filmov (ďalej KMNF) v časopise Ethnographia.
      Materiál KMNF obsahuje údaje o tých filmových snímkach, ktoré sa tématicky bezprostredne viažu na okruh problematiky, ktorou sa zaoberá súčasná národopisná veda. v katalógu sú uvedené jednak filmy maďarských tvorcov o ľudovej kultúre Maďarov a iných národov a tiež filmové snímky zahraničných autorov o ľudovej kultúre Maďarska. Autor filmografie prihliadal na to, aby sa do zoznamu dostali len tie filmy, ktoré sú vo vyhovujúcom technickom stave a sú prístupné.[/] Takmer 100 filmov uverejnenýcn v KMNF predstavuje len asi tretinu filmového materiálu uloženého v maďarských národopisných pracoviskách. KMNF neobsahuje tie snímky, ktoré nebolo možné anotovať bud preto, že v podobe nezostrihaného negatívu nie sú ešte spôsobilé na premietanie alebo neboli autorovi dostupné z iných príčin.
      Do zoznamu sú filmy usporiadané chronologicky. Každá filmografická jednotka obsahuje základné autorské údaje (meno režiséra, kameramana, scenáristu, autora hudby, odborného spolupracovníka), niektoré technické údaje (čas, dĺžka, rozmer), miesto uloženia filmového materiálu a stručný obsah filmu. Pri niektorých filmoch, ktoré vznikli vo v[o][e]deckých pracoviskách, sú uvedené aj bibliografické údaje o odbornej literatúre týkajúcej sa problematiky, ktorá je vo filme spracovaná.
      Ako upozorňuje autor KMNF, bude v budúcnosti zostavené druhé rozšírené vydanie, v ktorom by mal byť zverejnený kompletný filmový fond zo všetkých vedeckých pracovísk a múzeí zaoberajúcich sa národopisným výskumom. Bolo by dobré, keby do tohoto II. vydania KMNF zaradili maďarskí národopisci aj tie filmové dokumentačné záznamy, ktorých veľké množstvo možno nájsť v spravodajských a čiastočne aj v hraných filmoch. Veľa zaujímavého a kvalitného materiálu by sa[/] iste našlo aj v archíve Maďarskej televízie.
      Napriek tomu, že katalóg maďarských národopisných filmov nie je taký úplny ako slovenská národopisná filmografia Martina Slivku, je vynikajúcou pomôckou národopisnej vedy. Jeho obrovskou prednosťou je, že je už prístupný širokej vedeckej obci. Peter Maráky

Dušan Drljača, JugosIovanski dokumentami film z etnološko tematiko. [obsah]

Slovenski etnograf XXIII-XXIV, 1970-71, str. 105-112
      Dušan Drljača sa pokúsil o zhrnutie juhoslovanskej dokumentaristickej filmovej tvorby s národopisnou tématikou. Východiskem práce bola Filmografia juhoslovanského filmu za roky 1945-65, katalógy festivalov juhoslovanského dokumentárneho a krátkeho filmu v rokoch 1967 až 1971, ako aj autorove skúsenosti z organizácie prehliadok balkánskych etnografických a folkloristických filmov. z 333 filmov dotýkajúcich sa národopisnej problematiky uvádza 132 etnografických filmov, ktoré zaradil do 22 tématických skupín.
      Najväčší počet juhoslovanských národopisných filmov je venovaný svadobným zvykom, ľudovým hrám, spoločenskému a rodinnému životu

70

a zvykom, lovu a rybolovu a problematike migrácie vidieckeho obyvateľstva. 13 filmov pojednáva monograficky o ľudovej kultúre juhoslovanských dedín. Často spracovávanými témami v juhoslovanskom dokumentárnom filme sú mládenecké zvyky, práca remeselníkov, domáca výroba, život Cigánov a iné.
      Škoda, že okrem názvov a roku výroby filmov nie sú v článku uvedené žiadne ďaľšie filmografické údaje, ktoré sú nevyhnutne potrebné pre prácu vedcov s filmom.
      Časť práce je venovaná výrobcom a autorom národopisných filmov. Najväčším výrobcom národopisných filmov sú v posledných rokoch najmä Sutjetska-film zo Sarajeva a Zagreb-film. Medzi filmovými tvorcami nájdeme mená takých významných režisérov ako sú Petrović, Makavejev, Dordević a ďaľší.
      V závere svojho príspevku poukazuje autor na obavy filmárov a etnografov zo vzájomnej spolupráce. Filmári sa obávajú toho, že im odborníci nanútia niektoré, pre film nepotrebné drobnosti a etnografi toho, že sa dopustia priestupku voči svojej vede, keď sa podriadia potrebám filmovej réžie.
      Skutočnosť, že každý desiaty v Juhoslávii vyrobený dokumentárny film sa zaoberá národopisnou alebo príbuznou problematikou je však dobrým predpokladom pre úspešnú prácu juhoslovanských národopiscov s filmovým dokumentom. Peter Maráky

VÝSTAVY

Výstava "Jihočeský masopust" uspořádaná od 12. června do 30. srpna 1973 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích [obsah]

Vzorovým příkladem využití teoretických poznatků, získaných vědeckým výzkumem v terénu, je pro muzejní účely výstava Jihočeský masopust. Vznikla na základě tříletého studia tohoto dodnes žijícího lidového obyčeje v celé řadě obcí středního Pootaví, jejichž monografické zpracování je součástí plánu ÚEF ČSAV.
      Lidovým masopustem na Strakonicku se v rámci tohoto úkolu zabývali dr. Jitka Staňková, CSc. a docent FAMU dr. Ludvík Baran, CSc. Oba jsou inspirátory této výstavy, autory libreta, fotografií, dvou filmů, barevných diapozitivů i zvukového záznamu, pisately předmluvy v katalogu i textů na panelech. Byli iniciátory při vypůjčování zhruba devadesáti masek a rekvizit, dodnes při masopustních průvodech užívaných, které jsou majetkem národních výborů, společenských organizací i jednotlivců z deseti zkoumaných obcí strakonického okresu. Jen laskavostí jmenovaných půjčovatelů bylo možno tuto neobyčejnou výstavu uspořádat. To také vysvětluje málo vhodný letní termín pro zim[/]ní tematiku: výstava půjde ještě do píseckého, eventuálně i do pražského národopisného muzea, ale před koncem masopustu se masky musí bezpodmínečně vrátit majitelům, aby zase ožily v masopustních průvodech. Ty se dodnes udržují v celé řadě jihočeských obcí. Vedle už poměrně známých, slavných masopustů z okolí Milevska i starobylé "mečové koledy" doudlebské autoři objevili a příštím generacím zachovali zcela rázovitý závěr masopustu ve středním Pootaví.
      Dobré myšlenky i vědeckého a dokumentárního materiálu se s velkou iniciativou chopilo Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích a ve svém výstavním sále uspořádalo přehlídku více než čtyřiceti masopustních maškar, skoro dvaceti masek a třiceti rekvizit zapůjčených na výstavu. Prolínají se na ní už tradiční ustrnulé prvky masopustních průvodů - maškary představující svatbu, šaška, žida, dědka, bábu, kejklíře, ponocného, různé řemeslníky, jezdce na koni, medvědáře s medvědem, smrt, čerta, koně, kozy a jiné zvířecí masky s novodobými maškarami, které symbolizují postavy, jež se staly součástí dnešního vesnického života i myšlení. Jsou to např. inseminátor, traktorista, lékař, zdravotnice, fotograf,

71

kovboj, indián, Rumcajs s Mankou, Spejbl s Hurvínkem a Máničkou, Švejk atd. Maškary na výstavě nejsou předvedeny staticky ve vitrinách, ale tvoří volně v prostoru aranžované tematické skupinky, některé dokonce usazené na voze, nebo za stolem, všechny výborně v pohybu vystižené, takže se návštěvník rázem octne uprostřed masopustního reje a neubrání se úsměvu a dobré náladě. Bezprostřednost dojmu umocňuji ještě černobílé zvětšeniny terénních záběrů a nepřetržitě promítané barevné diapozitivy, zejména pak příležitostně uváděné dokumentární filmy, a k věrohodnosti atmosféry přispívá zvukový záznam z vesnických masopustů středního Pootaví, reprodukovaný z magnetofonového pásku.
      Scénáristou byl Jiří Tichý, hlavní výtvarník výstavy, který je také autorem pestrého, veselého plakátu, uměřené, ale poněkud pochmurné grafické úpravy katalogu a méně zdařilé pozvánky. Více zřetele k jednolitosti pojetí těchto propagačních materiálů by jim bylo ku prospěchu. Architektem výstavy byi ing. arch. Jaroslav Martínek, modely maškar skutečně výstižně provedl Jiří Fixa, který spolu s Janou Bartáčkovou a technickým úsekem JčM pod vedením Jaroslava Pánka technicky náročnou výstavu vyrobili a do volného prostoru aranžovali. O organizaci výstavy se starali dr. Vratislav Kulíř a ředitel JčM dr. Evžen Schneider, který byl také redaktorem ka

Masopustní průvod v osadě Hubenov, obec Únice na Strakonicku. Foto L. Baran 1971.

72

Z instalace výstavy "Jihočeský masopust" v Písku. Foto L. Baran 1973.

talogu, vybaveného osmi černobílými fotografiemi, zachycujícími živý masopust v terénu.
      K jinak výborné instalaci bych měla jen několik drobných výhrad: nápisy na poloreliéfně vystupujících bílých písmen na bílém podkladě byly téměř nečitelné. Proto místo rušivě působících barevných pruhů na panelech by bylo vhodnější volit kontrastní písmo. Poněkud sporně a násilně na někoho mohly působit i některé výtvarné žerty, jež s lidovým projevem nesouvisí a jsou ostatně nadbytečné, protože samy exponáty jsou dostatečně vtipné a veselé. Výstavu uváděly dobré a výstižné texty, seznamující návštěvníka s historií a významem masopustu, v nichž však bylo několik zbytečných chyb v interpunkci. Připomínky by mohly být i k názvu výstavy, který zahrnuje širší oblast, než z které byly exponáty, avšak chápeme, že je zvolen kvůli stručnosti. Tyto postřehy nejsou jistě podstatné a nechtějí a také nemohou nic ubrat na významu výstavy.
      Návštěvník z ní odchází poučen, ale také pobaven. Přibližuje lidový obyčej, který se nejen zachovává, ale který na rozdíl od většiny lidových zvyků ve středním Pootaví do

73

dnes skutečně plnokrevně žije a na základě prastaré tradice se mění a přizpůsobuje podle soudobých poměrů a názorů.
      Vědecký, muzeologický a osvětový úspěch výstavy je výsledkem plodné spolupráce ÚEF ČSAV s Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích [/] a s národními výbory, společenskými organizacemi i informátory a trvalou zásluhou autorů i pořadatelů. Výstava znovu prokázala, že jen poctivý vědecký výzkum, doplněný všemi metodami moderní vědecké dokumentace, může být podkladem vážné a odpovědné muzejní i vzdě[/]lavatelské práce. A naopak naznačila směr, jakým by i ostatní pracovníci vědeckých ústavů měli spolu pracovat s místními muzei a seznamovat podobnou formou veřejnost s výsledky svých bádání. Alena Plessingerová[/]

SCÉNICKÝ FOLKLÓR

Pořady lidových písní a tanců v pražském národopisném muzeu v roce 1972 a 1973 [obsah]

Pražské národopisné muzeum v roce 1972 navázalo na započatou tradici kulturních pořadů řadou vánočních a letních akcí. Na Tři krále, 6. I., u příležitosti výstavy lidových betlémů, byl uspořádán vánoční podvečer s koledami a hudbou a přednáškou vedoucí muzea dr. Aleny Plessingerové, CSc., na téma "České lidové jesličky". Zabývala se v ní historií betlémářství v Čechách, hlavními technikami výroby jesliček, betlémářskými oblastmi a jejich specifikou, výrobci jesliček pro potěšení i pro výdělek a končila přehledem současného stavu tohoto jedinečného lidového umění. Poté následovalo zhruba hodinové pásmo [/] lidové vánoční hudby a koled z Čech, rekonstruovaných podle starých zápisů. Náročného úkolu se výborně zhostila Folkloristická skupina Blaťani, která už v roce 1970 a 1971 se stala stálým a vítaným hostem muzea.
      Muzeum uspořádalo ve svých prostorách také "Dvě jarní setkání s lidovou hudbou a písní", a to vždy v neděli dopoledne: 4. června se o program postarala Valašská cimbálová muzika Dolina s primášem inž. Miroslavem Maxou a zpěváky. Soubor účinkoval ve valašských krojích a po absolvování připraveného programu doprovázel nadšené a zcela neúnavné návštěvníky při zpěvu lidových písní. O týden později, 11. června, zahrála a zazpívala lidové písně z jižních Čech Folkloristická skupina Blaťani, která pro náro[/]dopisné muzeum připravila také "Letní podvečer lidové hudby, písní a tanců z jižních Čech" dne 22. června v krásném prostředí rozkvetlé zahrady na zšeřelé Bertramce.
      Velmi aktivní bylo muzeum i Blaťani (což se do jisté míry prolíná, protože dvě členky skupiny jsou pracovnicemi muzea, jež skupině vypomáhá nejen ideově, ale i krojovými součástkami a rekvisitami) v prosinci. Uspořádali celkem tři večery předvánočních obyčejů, písní a tanců, uváděné přednáškou dr. Plessingerové, CSc., "O lidových zvycích a zábavách v prosinci, především na Cecilku, Barboru, Mikuláše, Ambrože a Lucii", zaměřenou vždy zvláště ke dni, kdy se pořad odbýval. Přednášející seznámila návštěvníky s podzimním obdobím příprav na zimu, posvícením, poslední zábavou před

74

vánoci a slavností hudebníků - "cecilkou" - a s obyčeji v adventě, jež probrala chronologicky podle svátků. Hovořila o převlečených a maskovaných bytostech - jejich personifikacích, které v tyto dny obchá zejí domy a obdarovávají děti. Následoval jeden a půl hodiny dlouhý program Blaťanů, rozdělený ve dvě části: první intimně laděnou a zaměřenou na hudbu a tance první čtvrtiny 19. století, rekonstruovanou především podle zápisů Jana z Rittersberka, a druhou orientovanou na lidové obyčeje předvánočního období, jejímž vyvrcholením byl průvod masek (Mikuláš, čert, anděl, Lucky, barborky, Ambrož aj.). Ráda bych zdůraznila, že Blaťani i národopisné muzeum si při všech těchto pořadech dali velice záležet na krojích, v nichž skupina vystupovala. Obecenstvo vidělo blatské kroje v celé jejich široké variabilitě a historickém vývoji. Kroje byly vzorně sestavené, upravené i oblečené, takže si návštěvníci muzea udělali obrázek, jak mnoho podob má kroj jediného kraje.
      Posledním pořadem roku 1972 bylo hodinové pásmo vánoční hudby a koled z Krkonoš, nazvané "Koleda, koleda Štěpáne". Provedli je opět Blaťani, tentokrát v podkrkonošském zimním oblečení, dne 26. XII; vánoční podvečer uvedla A. Plessingerová přednáškou "České vánoce v historii a svatoštěpánské koledování".[/] Pořady lidové hudby, obyčejů a písní v národopisném muzeu získaly tak početnou návštěvnickou obec, že prostory letohrádku nemohou všechny zájemce uspokojit, i když se předvánoční pořad v malých variantách třikrát opakoval. Svědčí to o oblibě správně interpretovaných lidových písní a hudby i tance u velkoměstkého publika právě tak jako o jeho lásce k lidovému kroji, obyčejům i národním tradicím.
      Po úspěšném zahájení červnových pořadů dvěma nedělními matiné českých a valašských písní v roce 1972 uspořádalo v roce 1973 pražské národopisné muzeum cyklus dvou podvečerů a jednoho nokturna v budově muzea v Letohrádku Kinských. Letní rámec rozkvetlé zahrady navodil kouzelnou atmosféru všem třem kulturním pořadům. První z nich, 7. června, byl věnován lidovým písním a tancům z nejstarší české sbírky Jana z Rittersberka. Vědecky velmi fundovanou přednášku, podanou pěknou, přístupnou formou, proslovil nejlepší znalec tohoto tématu, dr. Jaroslav Markl CSc., vědecký pracovník ÚEF ČSAV, a vhodně volenými ukázkami hudebními, tanečními i pěveckými ji doplnila folkloristická skupina Blaťani, Táž skupina pokryla celý program Letního nokturna dne 14. června, které mělo být uspořádáno na Bertramce, ale pro špatné počasí byl pořad přenesen zase do budovy národopisného muzea. Jen neobyčejně působivý, starobylý tanec s po[/]chodněmi se realizoval v setmělé zahradě. Program byI zaměřen na písně s letní a milostnou tematikou a doplněn hudbou i tanci. Poslední z trojice čtvrtků, 21. červen, byl zasvěcen lidovým obyčejům letního slunovratu. Přednášku na toto téma, veřejností téměř neznámé, proslovila vedoucí muzea dr. Alena Plessingerová, CSc. Zabývala se v ní českými lidovými obyčeji v období svatodušním, o Božím Těle a kolem svátku sv. Jana Křtitele, který připadá na letní rovnodennost. I tato přednáška byla prokládána ukázkami, které nastudovali Blaťani. Upoutala zejména rekonstrukce dětského svatodušního obyčeje - obchůzky králů a královniček z jižních Čech, letní pořekadla, přísloví, vztahující se k letní rovnodennosti, písně s letní tematikou, milostná zaříkání a věštby a konečně písně o květinách. Pracovníci muzea připravili k tomuto dni ojedinělou a velmi půvabnou výstavku z autentických nebo rekonstruovaných předmětů se vztahem k letnímu zvyklosloví: představili veřejnosti dva typy svatojánských postýlek, ozdoby - věnce, žezlo a korunu - králů a královniček, různé typy věnců a věnečků uvitých v různých regionech Čech k svěcení o Božím Těle, k věštění o sv. Janu Křtiteli i za účelem ochrany obydlí, především před bouřkou; zrekonstruovali také květinovými girlandami ozdobené košíčky, užívané děvčátky o Božím Těle, naznačili věštění délky života

75

či příchodu smrti z kopretin a z netřesků a ukázali, jak se věnečky, svěcené o Božím Těle, zavěšovaly na hromničky za účelem apotropajným.
      Zvláštní pozornost upoutával krásně pracovaný stříbrný pták a stříbrná kartuš s Fortunou z roku 1770, odznaky střeleckého spolku v Rumburku, jež sloužily jako trofej vítěze starobylého svatodušního zvyku "střílení ku ptáku", který se v poněmčelých pohraničních krajích Čech udržoval ještě po první světové válce, avšak ve starších dobách byi v mnoha městech a městečkách Čech zcela obvyklý. Výstavku doplňovaly nádobky z březové kůry, do kterých děti kdysi sbíraly lesní jahody. Je třeba jen litovat, že převážnou část dokladů letních lidových obyčejů nelze trvale uchovat ve sbírkách muzea, protože jejich základem jsou živé rostliny a květy. Byly proto pořízeny dokumentární fotografie.
      Pracovníci muzea zajistili tyto červnové pořady s velkou obětavostí. Neméně obětaví byli členové skupiny Blaťani. Podstatnou zásluhu o režii i nastudování výstupů Blaťanů měla jako obvykle dr. Jiřina Langhammerová, která spolu s dr. Jelenou Látalovou a prom. etn. Alenou Voříškovou se postaraly o správně sestavené a upravené kroje. Alena Plessingerová[/]

Národní festival souborů lidových písní a tanců - Kroměříž 1973 [obsah]

Ve dnech 26.-28. října 1973 se uskutečnil v Kroměříži Národní festival souborů lidových písní a tanců, který zajišťoval Ústav pro kulturně výchovnou činnost v Praze a Okresní kulturní středisko v Kroměříži. Zúčastnily se ho folklórní soubory z České socialistické republiky s přehlídkovými pásmy ve dvou kategoriích: programové bloky a jednotlivá čísla. Tímto rozvržením sledovali vyhlašovatelé soutěže snahu podnítit soubory k důkladnější dramaturgické a režijní práci, která se právě může projevit v přípravě a vyznění programového bloku, i k obsahově bohatší a formově pestré choreografické práci při stavbě jednotlivých programových čísel. Přehlídku hodnotila porota, v níž zasedali taneční pedagogové, choreografové, muzikologové, etnografové a folkloristé.
      V kategorii programových bloků vystoupilo devět folklórních souborů, které porota pod vedením Zdeňka Jírového vyhodnotila do tří skupin. Čestné uznání I. stupně získaly Chorea Bohemica, Hlubina a Úsměv z Horní Břízy. Pojetím a zaměřením práce ze zúčastněných souborů vymykala umělecká skupina Ústředního kulturního domu železničářů Chorea Bohemica zpracovávající staré rustikální tance. Jejich rekonstrukce se opírají o taneční a výtvarné prameny, které jsou však jenom východiskem pro náročnou sklada[/]telskou a choreografickou tvorbu. Taneční blok "Chorea at danza rusticana" byl sestaven ze sedmi písní a tanců v choreografii Aleny Skálové a v hudební úpravě Jaroslava a Josefa Krčkových. Soubor písní a tanců Úsměv, ZKZ Horní Bříza, je znám vytříbeným smyslem pro lidový humor a dramatické prvky. v bloku plzeňských písní a tanců zaujaly hlavně "Hráběcí štandrle" a písničky s fanfrnochem. Humoristické prvky v tanci hulánu byly vtipně načrtnuty, samotným tancem však nedotaženy. Vedoucí souboru Zdeněk Bláha v bloku soustředil řadu hýřivých nápadů, vycházejících nejen z hudebních, tanečních a slovesných prvků, ale i z běžných životních a pracovních situací. Soubor lidových písní a tanců Hlubina, ZK ROH Dolu Hlubina v Ostravě, vedený choreografkou Zdenou Kyselou, předvedl v pásmu "Slezská suita" tance zahradník, starodávný, volný, kalamajku a sviňok. Blok vyvrcholil "Zbejšovskou hospodou" - taneční skladbou vycházející z dělnického folklóru Ostravska. Hudební doprovod souboru však ještě zdaleka nedosahuje vysokou úroveň taneční složky.
      Čestné uznání II. stupně získaly soubory Mánes, Škoda a Velička. Hanácký soubor písní a tanců Mánes, ZK ROH OP Prostějov (předsedkyně souboru V. Parobková) uvedl pásmo "Ve jménu života, i radosti, i krásy..." s uplatněním svatebních a řemeslnických tanců, žertovných písní a recitací. Soubor písní a tanců

Škoda Plzeň, ZK ROH Škoda, vytvořil blok "Muzikanti hrajte" s technicky vyspělou taneční skupinou a hudebně jadrnou muzikou, opírající se a hudební a pěvecký temperament dudáka Václava Švíka. Příjemným překvapením přehlídky bylo vystoupení souboru Velička, SSM při SZK [/] ROH ve Velké nad Veličkou v pásmu "Ej, v tom velickém mlýně dycky jednostejně", které choreograficky a režijně připravil J. M. Krist za hudební dramaturgie J. Miškeříka. Scénické zpracování a interpretace horňáckého folklóru bylo oživeno a protepleno jiskrou autentického cítění.[/]

Soubor Velička na Národním festivalu souborů lidových písní a tanců. Kroměříž. Foto Z. Stachoň 1973.

Projevilo se to v tanečních číslech, v sólovém a sborovém zpěvu i v projevu muziky.
      Čestné uznání III. stupně získal Prácheňský soubor písní a tanců Domu kultury ve Strakonicích za pásmo "Z Prácheňska", v němž byly zařazeny svatební scénky, menuet, šotyš, zaujalo však zvláště Dudácké intermezzo, stará dudácká muzika, které získalo rovněž zvláštní poctu čestné uznání I. stupně. Blok připravll umělecký vedoucí souboru a dudák Josef Režný. Horácký soubor písní a tanců Třebíčan při JKP ROH Třebíč byl oceněn čestným uznáním III. stupně za pásmo "Tančíme a zpíváme po Horácku". Hodnocena byla zvláště vysoká technická úroveň souboru, nedostatky se projevují v dramaturgii a v nedocenění regionálního výrazu. Čestným uznáním porota ocenila soubor Mladá Haná - Okresního kulturního střediska v Kroměříži.
      V kategorii programových čísel bylo osm soutěžících souborů, čestné uznání I. stupně získala Vonica slovácký krúžek Závodního klubu Svit, ZPS RŘ Gottwaldov za pásmo "Čepení nevěsty na Horňácku". Číslo režijně a choreograficky připravili K. a B. Pavlištíkovi za hudební spolupráce A. Skoumala. Zaujalo zvláště pěvecké podání žen a pohybové ztvárnění, i když se dost odchylovalo od tradiční předlohy. Čestné uznání I. stupně dostal i soubor lidových písní a tanců Ostravica ZK ROH Slezan, a to za pásmo "Lašská kolečka" (Nářky na vojnu) v choreografii

77

Věry Šimkové. Taneční číslo zaujalo zvláště nápaditou choreografií vycházející z lidové baladičnosti, cizorodě v skladbě působilo použití některých tanečních prvků.
      U plzeňského souboru Škoda zaujalo číslo "Chodský kalup" ve svěží choreografii Evy Rejškové, za což byl oceněn čestným uznáním II. stupně. Toto uznání dostal i gottwaldovský krúžek Vonica za pásmo sedlckých z Korytné.
      Čestné uznání III. stupně porota udělila souboru lidových písní a tanců Ostravica za starosvětská kolečka a souboru písní a tanců Slezan při Městském kulturním středisku v Českém Těšíně za tanec hulán v choreografii B. Slováčka. Toto uznání získal i Soubor písní a tanců Valašského krúžku při SZK železničářů v Brně za tanec strakatý z Jasenice u Valašského Meziříčí.
      Soutěžní vystoupení souborů se uskutečnilo ve dvou představeních, na závěr národního festivalu se pak soubory představily na společném koncertě, kde vystupovaly s oceněnými čísly. Festival ukázal šíři zájmů českých souborů a jejich velké možnosti v čerpání a zpracování krajového materiálu i jejich dnešní společenské uplatnění. Josef Tomeš[/]

Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově [obsah]

Již po osmnácté se konaly ve dnech 6.-8. července 1973 ve Starém Hrozenkově Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků, které navazují na tradiční setkání obou národů na moravsko-slovenském pomezí. v nedělním pořadu nazvaném "Kopanice zdraví" se představila pěvecká krojovaná skupina z Drietomy poněkud zdlouhavým pásmem písní, taneční skupina předvedla krátkou ukázku ze svého repertoáru. Po vystoupení drietomské skupiny následovala přehlídka krojů z Trenčanska (Bošáca, Omšené, Selec aj.) a z Uherskohradišťska (Dolní Němčí, Vlčnov, Starý Hrozenkov, Kunovice). Kladně můžeme ocenit hlavně ukázky mužského, ženského a dětského kroje z Kunovic užívaného při pracovních, svátečních a obřadních příležitostech. Možnosti uplatnění prvků tradičního lidového oděvu v současném odívání předvedlo na módní přehlídce družstvo Slovač z Uh. Hradiště. Celý dopolední program zakončil písněmi, hrami a tanci domácí soubor Kopaničář.
      Nedělní odpoledne zahájil pěvecký soubor Svatopluk z Uh. Hradiště. Po jeho koncertu promluvila tajemnice ÚV NF ing. Marie Hrušková o spolupráci Čechů a Slováků, o udržování a rozvíjení tradic společného bratrství mezi oběma národy. Za slovenskou stranu pozdravil přítomné tajemník západoslovenského KV KSS [/] s. E. Latta: v samostatných blocích se pak představily dva soubory, a to Olšava z Uh. Brodu a Brezovan z Brezové pod Bradlom. Program Olšavy zaujal diváky hlavně dobrou úrovní sólových zpěváků, v pořadu se představili sóloví zpěváci Vlasta Grycová a primáš muziky Lubomír Málek, dále vystoupení taneční skupiny, která se zaměřila na tance z Uherskobrodska. Soubor Brezovan vycházel z domácího materiálu, zároveň však předvedl ukázky písní a tanců z Myjavska. Odpolední program byl zakončen společným poděkováním obou souborů.
      Kopaničářské slavnosti odezněly v srdečné atmosféře a staly se již tradičním symbolem nerozborné družby Čechů a Slováků. Anna Rýznarová

Soutěž malých dechovek v Českých Budějovicích [obsah]

Před osmi lety jsem v tomto časopise (NA 1966, č. 3-4, str. 65-66) upozornil na soutěž dechových kapel v Jugoslávii, jejiž tehdejší VI. ročník potvrdil význam takového zápolení pro potřebný růst úrovně hudby tohoto druhu v zemi bez valných dechovkových tradic. Ve vztahu k někdejší situaci v českých zemích končila zpráva pobídkou k následování.

78

      Během let se naštěstí mnoho změnilo: na zkvalitnění dechové hudby u nás působí nejen kvalifikační zkoušky (s důležitými důsledky zvláště pro profesionály), ale i celonárodní soutěže amatérů. Po velkých dechových orchestrech, které často v bezmála až stočlenném obsazení předvádějí i náročné transkripce symfonické a operní tvorby, dočkaly se své soutěže také malé dechové kapely (do 15 členů). Právě tyto instrumentální skupiny se již po desítiletí podílejí na formování lidového hudebního vkusu, když ji nejpozději od poslední třetiny minulého století byly významným zdrojem inovačních změn v hudebně folklórním vývoji většiny oblastí Čech, západní a severní Moravy i Slezska. Ztotožňovat "lidovou" dechovku s folklórem, jak se to v současnosti zhusta děje, je ovšem neopodstatněné. Nicméně výmluvné slogany o "pravých lidových", "staročeských" aj. dechovkách, doložené třeba i nejnovějšími gramofonovými snímky ARTlA s "folklórem" v podání malých dechových hudeb, signalisují kromě průhledné komerční motivace zároveň i úzký vztah alespoň některých "lidových" dechovek ("sedmiček" atp., obvykle bez bicích nástrojů) k folklórní produkci.
      Finále loňského, v pořadí již III. ročníku soutěže o "Zlatou křídlovku 73", konalo se 7.-8. září opět v Českých Budějovicích, v rámci celostátní zemědělské výstavy [/] "Země - živitelka". Jihočeský kraj nebyl jako pořadatel zvolen náhodně: v současnosti zde působí na 130 malých dechových kapel amatérů - nejvíce ze všech českých krajů vůbec. Jmenovitě soubory z Pošumaví se nejvíce přiblížily folklórní tvorbě a v podobě potulných sezónních kapel (jmenovitě cirkusových) šíří věhlas české dechovky již půldruhého století doma i v zahraničí. Proto ani skladba "folklórního typu" nebyla do soutěžních podmínek "Zlaté křídlovky" zařazena náhodou.
      Nejpřesvědčivěji se s tímto soutěžním úkolem vypořádaly soubory, spontánně těžící z dosud živých tradic místního hudebního folklóru "Podlužácká dechovka" z Dolních Bojanovic a "Poštoranka" z Poštorné. Stylisované "Hody na Podluží" i úpravy slováckých verbuňků, doplněné zpěvem, respektive i tanečním projevem, dosáhly u posluchačů zcela mimořádný ohlas. Hudebně folklórní zázemí zformovalo ostatně rovněž charakteristické interpretační rysy obou souborů: cit pro dynamicky a agogicky plastické výrazové pojetí, třebas dosahované na úkor péče o rytmickou souhru a intonaci. Zajímavou kreaci na valašské motivy předvedla pak "Pobečvanka", zatím originální dechový septet z Hranic, instrumentující k běžným dechovým nástrojům ještě vlastnoručně zhotovenou joniku (!).
      Soubory z Čech zpravidla zamě[/]nily "folklórní" skladbu za pouhou "lidovku" - obvykle polku anebo valčík v "lidovém" duchu. Stalo se to i absolutnímu vítězi, LŠU ze Strakonic, v jehož polce představovaly jediný folklórní element pouze sólisticky nevýrazně exponované dudy, třebas dovedně rozehrané nadaným školákem - subtilním M. Jankovským. Je to do jisté míry vlastně paradoxní: zejména český (převážně instrumentální) typ lidové písně a tance zdá se být pro dechovkovou interpretaci nejpřijatelnější; ostatně dechové soubory v Čechách se jej zmocňovaly již o pár desítiletí dříve než dechovka zdomácněla také na Moravě a ve Slezsku. Na druhé straně se však v Čechách záhy vyvinul žánr dechovkové "lidovky", který v současností často supluje nedostatek živých folklórních tradic. Ukazuje se, že i soutěž o "Zlatou křídlovku" může dopomoci k vyjasnění alespoň některých nedorozumění, která v současnosti obklopují znejasňované pojmy "hudební folklór", "lidová hudba", "lidová dechovka" apod.
      Soutěžní porota, složená ze zkušených znalců dechové hudby, přihlížela při hodnocení finalistů ovšem ještě k řadě dalších aspektů: k celkové dramaturgii osmidílného pořadu, k reprodukční úrovni, k povšechnému dojmu atd. Úhrnně lze zaznamenat tyto konečné výsledky: 1.-3. místo obdržela LŠU Strakonice (současně držitel putovní trofeje, "Babouci" z Českých Bu

79

dějovic a "Podlužácká dechovka" z Dolních Bojanovic. Cenu za povinnou skladbu soutěže (Kvapík od Z. Lukáše) získala "Poštoranka" z Poštorné a [/] cenu za mimořádný reprodukční výkon "Pobečvanka" z Hranic. Dále bylo uděleno ještě několik cen pro vokální a instrumentální sólisty, kteří vhodně zpestřili vesměs kva[/]litní a vyrovnané výkony jednotlivých účastníků ústřední soutěžní přehlídky v Českých Budějovicích. Jaroslav Markl

Detail izolace a kamenné podezdívky převezeného seníku z Javorníka. Foto J. Souček 1973.

80

OBSAH

Studie

Josef Tomeš: k aktuálním problémům národopisné práce (Úvaha nad deseti ročníky Národopisných aktualit) . . . 1
Jan Souček - Otakar Máčel: Od myšlenky k realizaci expozice lidových zemědělských staveb ve Strážnici . . . 33

Zprávy

Nekrolog

Ladislav Leng (1930-1973) (Dušan Holý) . . . 57

Knihy

Ion Vladuţiu, Etnografia românească (Istoric. Cultura materială. Obiceiur) (Adam Pranda) . . . 58
O. S. Popova, Russkoe narodnoe iskusstvo (Ludmila Tarcalová) . . . 60
J. Ja. Boguslavskaja, Russkaja narodnaja vyšivka (Marie Náplavová) . . . 61
Jaroslav Štika, Etnografický region Moravské Valašsko, vznik a vývoj (Josef Tomeš) . . . 61
Jaromír Bělič, Nástin české dialektologie (Josef Tomeš) . . . 63
Valentin Bernard Jestřábský, Vidění rozličné sedláčka sprostého (Václav Frolec) . . . 64

Sborníky

Yearbook of the International Folk Music Council, 4. (Jaroslav Markl) . . . 66
Práce Tomase Hoffmanna o vztahu historie a národopisu (Jaroslav Kramařík) . . . 67
Hoppál Mihály, Magyar néprajzi filmkatalógus I. (Peter Maráky) . . . 70
Dušan Drljača, Jugoslovanski dokumentarni film z etnološko tematiko (Peter Maráky) . . . 70

Výstavy

Výstava "Jihočeský masopust" (Alena Plessingerová) . . . 71

Scénický folklór

Pořady lidových písní a tanců v pražském národopisném muzeu v roce 1972 a 1973 (Alena Plessingerová) . . . 74
Národní festival souborů lidových písní a tanců Kroměříž 1973 (Josef Tomeš) . . . 76
Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově (Anna Rýznarová) . . . 78
Soutěž malých dechovek v Českých Budějovicích (Jaroslav Markl) . . . 78

Žena v pracovním kroji, Kuželov, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1963.