národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1974 - ČÍSLO 4

FUNKCE TANCŮ V LIDOVÝCH OBYČEJÍCH
(Příspěvek ke klasifikaci podle obsahové analýzy) [obsah]


      JOSEF TOMEŠ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Lidové obyčeje jsou synkretickou složkou tradiční kultury, na jejímž vytváření se podílely společenské a rodinné vztahy, věrské představy a názory, výtvarné, slovesné, divadelní, hudební, taneční a vůbec pohybové projevy, a řada dalších výrazových prostředků, jejichž výčet by byl dosti rozsáhlý. v etnografických pracích se často zdůrazňuje společenská a ideologická složka obyčejů, folkloristické studie pojímají obyčeje jako příležitost pro uplatnění folklórních žánrů. k hlubšímu pochopení obyčejových tradic však můžeme dospět jen komplexním studiem obyčejů a jejich jednotlivých skladebních složek a prvků.
      Folkloristé obvykle zdůrazňovali v lidových obřadech a obyčejích slovesnou část, což vedlo až k vytvoření a značnému zaužívání termínu "zvykosloví". Jistě, slovo je v obyčejích důležitou významotvornou složkou, uveďme např. obřadní popěvek, píseň, obřadní formuli - vinš, říkání a zaříkání. Neméně [/] se však uplatnily i pohybové složky, k nimž patří gesta, mimika, pantomimika, rytmizovaný pohyb a tanec. Nad využitím rytmického pohybu v obyčejích se zamýšlel Kliment Ondrejka, který upozornil, že jde o složku při výzkumech velmi zanedbávanou. Rytmické pohyby rozčleňuje do tří skupin: chůze, krátké rytmické pohyby a tanec.1) z hlediska organizovanosti pohybu při obřadních akcích by bylo možná jednodušší a výstižnější jej členit do dvou skupin:a) rytmický neorganizovaný pohyb, b) tanec jako organizovaný rytmický pohyb. Pohybové prvky, včetně prvků tanečních, plní v lidových obyčejích i funkce lidových symbolů a znaků; podobně je tomu i v lidové divadelnosti, kde podle Martina Slivky je nejmarkantnější znakovou hodnotou vizuální sféry právě pohyb.2) Takovým symbolem jsou např. při svatbě obřadní úklony a pokleky, o masopustě a o hodech pohyby ferulou či právem, obřadní bití rekvizitami v jarních, masopustních i svatebních obyčejích atd. z hlediska studia pohy

253

bové analýzy lidových tanců je podnětné sledovat uplatnění rytmizovaného pohybu a gestikulace v lidových obyčejích též proto, že zde můžeme najít hodně společných výrazových prostředků a hledat i zdroje, odkud mohly být obohacovány výrazové prostředky tanců.
      Nositelem obřadní funkce, znaku či symbolu, popřípadě obřadního motivu mohou být různé výrazové prostředky, což je dáno už synkretickou povahou obyčejů. Nejčastěji jsou to mluvené slovo a předměty materiální povahy, např. oděvní součástky, zemědělské nářadí, domácí a kuchyňské předměty, pečivo, rostlinné produkty apod. Tak např. pluh sám o sobě je pracovním nástrojem, jeho význam ve způsobu života zemědělce a jeho primární funkce ztvárnila obřadní užití pluhu v tzv. pluhových slavnostech a obřadech, jež znala většina evropských národů. Pluhem se vytvářela brázda kolem obce, a tím magický kruh, který měl ve středověku funkci chránit společenství před morem. Pluh a brázda jsou zde nositeli nové funkce. která je však srozumitelná jen v celkovém kontextu tradice, tj. materiální, duchovní a sociální kultury. Podobným příkladem je třeba cep, v našich zemích tradiční nářadí k výmlatu obilí. Jeho primární funkce byla podnětem obřadního využití cepu v masopustních, dožínkových i hodových obyčejích, kde se společně se slaměnou maskou a pohybem odvozeným z pracovního pohybu stal nositelem nové obřadní funkce, nositelem či spolunositelem blahonosného obřadního motivu. v tanci se pak stal cep rekvizitou umožňující využití akrobatických prvků.
      Rytmický pohyb včetně tance se tedy může stát [/] spolunositelem motivu, obsahu či funkce obyčejové akce, u tanců, jež původně vznikly jako obřadní, i hlavním nositelem. Uveďme třeba masopustní konopice, které jsou formovány na základě imitativní magické akce. Napodobováním konkrétních prací, tedy rytmickými pohyby odvozenými z pracovních úkonů, měl být ovlivněn růst a úroda hospodářské plodiny.3) Svatební tanec "žabská", známý na východní Moravě, na Těšínském Slezsku i v přilehlém polském území aj., je tvořen pohybovými prvky, napodobujícími skoky a páření žab.4) Svým smyslem byl tedy zaměřen na posílení sexuálních, respektive plodnostních schopností novomanželů prostřednictvím imitativní magické akce. Ve svatebních obyčejích se s těmito motivy setkáváme poměrně často.
      Jako příklad nositelů obřadní funkce jsme tedy uvedli dva tance, v nichž původní motivace se uchovaly ve vědomí společenství, i když vlastní magická funkce již dávno zanikla. Podle údajů z Horňácka víme, že oba obřadní tance byly ještě na počátku století pravidelně vřazovány do masopustních a svatebních obyčejů, společenství znalo jejich obřadní smysl, který však už ztratil svou původní hodnotu. Nikdo z tanečníků ani přihlížejících nepředpokládal, že tanec skutečně ovlivní vegetaci nebo manželský život. Nás bude proto zajímat otázka: Proč obřadní tanec nezanikl spolu se zánikem jeho původního účelu? Není to ovšem otázka jednoduchá, protože odpověď předpokládá komplexní studium mechanismu lidové tradice, včetně společenského života, světonázorových otázek, morálních názorů i estetického cítění.

254

      Uvedené příklady obřadních tanců nám ještě naznačují další genetické vztahy; tak např. se zdá, že oba obřadní tance mohly přežít zánik své původní motivace především proto, že motivace sice zanikla reálně, ale žila ve vědomí společenství. Tanec pozbyl svůj magický základ a získal nové poslání. Nelze pominout moment zábavní, ten může být starší, než si mnohdy připouštíme. Tanec se však stal symbolem určité obřadní slavnosti. A jako symbol potom zaniká s oslabováním společenského významu obyčejů, s kolektivním zapomínáním původních motivací, které často působily jako katalyzátor, zvlášť u obyčejů a obřadních tanců se sexuálními motivy, které jinak společenství přijímalo spíš negativně. Symbolem masopustu se staly v jižních Čechách a v některých vesnicích moravskoslovenského pomezí mečové tance. které vlastně prodělaly několik funkčních posunů.
      Všechny tyto okolnosti by měly podnítit vědeckovýzkumnou práci současných badatelů na úrovni technických prostředků dnešní doby, protože umožňují sledovat genezi mnoha jevů, v našem případě obřadních tanců, v rozhodujících stádiích funkčních přeměn a zániků, a to takřka laboratorní metodou, zatímco předcházející vývojová období, včetně vzniku těchto jevů, můžeme jen rekonstruovat. Dá se dokonce předpokládat, že všestranná výzkumná činnost by mohla přinést pro poznání vývojových tendencí lidové kultury, variability jednotlivých forem, pro pochopení mechanismu tradice daleko větší výsledky, než jenom snahy o nepodložené rekonstrukce a spekulace.[/]
      Současná taneční folkloristika se začíná hlouběji zabývat klasifikací tanců, i když vlivem odlišného utváření oboru zatím nemůže předložit takové výsledky, jichž dosáhla slovesná a hudební folkloristika. Ještě nápadnější je však zaostávání klasifikace a katalogizace práce při studiu českých a slovenských obyčejů, jimž se u nás, např. v porovnání s polským národopisem, věnuje málo badatelů. Úvahy o obsahové analýze obřadních tanců, jak je zde vyslovuji, nemohou tedy zdaleka překlenout bariéru dosavadních badatelských nedostatků, jsou útržkovité a předběžné.
      V hlavních pracích naší současné taneční folkloristiky je připomínáno zásadní členění lidových tanců na obřadní a zábavní.5) Sledujeme-li však vývoj lidových obyčejů, vidíme určitý vztah mezi obřadem a zábavou, který není v protikladu; je známo, že mnoho obřadů se proměňuje v zábavu, řada obyčejů má zábavní ráz. Toho jsou si konečně taneční folkloristé vědomi, proto toto hledisko spíše připomínají, než dále rozvíjejí, i když se zamýšlejí nad funkční a žánrovou specifikací tanců.6)
      Při studiu lidových obyčejů nelze obejít uplatnění tanců, stejně jako ostatních žánrů obřadním folklóru. Na základě funkce tanců v obyčejích je možná výstižnější kategorii obřadních tanců členit do následujícího schematu:
      Tance v lidových obřadech a obyčejích.
     a) tance od původu obřadní,
     b) přenesené tance získavší obřadní funkce,
     c) tance používané při obyčejích, ale bez obřadníhovztahu.

255

Fašanková obchůzka - tanec "šable". Borský Mikuláš, okr. Senica, Foto J. Tomeš 1974.

256

Dětská fašanková obchůzka - tanec "šable". Borský Peter, okr. Senica. Foto J. Tomeš 1974.

257

Masopustní tanec "podšable". Strání, okr. Uh. Hradiště. Foto J. Tomeš 1973.

258

Masopustní obchůzka s šavlovým tancem. Komňa, okr. Uh. Hradiště. Foto J. Tomeš 1973.

259

"Turci" - fašankový obchůzkový tanec. Šajdíkove Humence, okr. Senica. Foto J. Tomeš 1974.

260

"Turci" - fašankový obchůzkový tanec. Štefanov, okr. Senica. Foto J. Tomeš 1974.

261

Toto třídění tedy respektuje nejen vlastní obřadní tance, ale i rozsáhlou kategorii původně tanců neobřadních, které se staly součástí obyčejové tradice, získaly v ní různé obřadní funkce. Zatímco v první skupině tanců jsou dochovány i archaické obřadní motivace. např. u některých chorovodů a svatebních tanců, ponejvíce motivace vycházející z magického principu dávného myšlení, v druhé skupině nacházíme tance bez obřadního základu, např. tance cechovní, odzemky, točivé apod., které v nových obyčejových vztazích získaly nové obřadní funkce, což někdy ovlivnilo i jejich formu. Třetí skupina tanců je vlastně mimo úsek těchto úvah, řadíme k ní všechny neobřadní tance, které se uplatnily při pořádání lidových obyčejů bez jakéhokoliv vztahu k nim. Obyčeje, např. svatba, masopust, zábavy pod májem, hody atd., se staly jen jednou z příležitostí, kdy se tyto tance mohly nebo nemusely tančit. Proto se jimi dále nezabýváme, vlastní pozornost věnujeme prvním dvěma skupinám.
      Za typické představitele původních obřadních tanců jsou pokládány chorovody, které si obřadní funkce v některých případech udržely, často je však ztratily a staly se z nich dívčí nebo dětské hry. Uplatnily se hlavně ve svatebním ceremoniálu, kdy tancem přijímaly vdané ženy mezi sebe nevěstu. (Např. tanec bílý či bjoly na Těšínském Slezsku, slovenský tanec svíčkový nebo pávička atd.) v předjarních, jarních, popřípadě i slunovratových obyčejích se chorovody spojovaly i s jarním obřadem, vynášení smrti a obchůzkou s létem, s letními králenskými obchůzkami, kde byly součástí archaických magických akcí. Nelze ovšem vyloučit, že na utvá[/]ření chorovodů mohly působit magické i kultovní přežitky. např. u letních slunovratových slavností, ale i při svatbě, kde náznaky těchto ohlasů lze spatřit v otáčení "po slunci" v tanci ženicha a nevěsty při obřadě vkládání rukou.7) Jsou to ovšem ohlasy velmi mlhavé a sporné. Zajímavou okolnost je možno vidět u svatebních chorovodů: postrádají obvykle magické motivy, ve svatebních obyčejích a obřadech i obřadních tancích tak časté, dominují u nich motivy společenskoprávní; tancem je vyjádřeno nové společenské a právní postavení nevěsty jako vdané ženy ve společenství rodiny a obce.
      Chorovodový ráz má i masopustní tanec "konopice", u něhož je magický základ zřejmý. Tytéž motivy se objevují i v obřadních skocích, které vlastně jsou spíše tanečním prvkem než skutečným tancem: uveďme např. známé vyskakování "na konopě", které mělo působit na růst vegetace. Původně ve dvojicích se tančil svatební tanec "žabská", napodobující skoky pářících se žab. Chorovodový ráz měl i svatební "kot" nebo "kotek", který kromě společenskoprávního motivu získal výrazné rysy zábavní a škádlivé. Doklady o této vrstvě lidových tanců nejsou ovšem tak rozsáhlé, jak by se na první pohled zdálo. I když se k mnoha obyčejům vázaly tance, neznáme vždy jejich formu ani obsah; platí to např. o jánských tancích, o dávných tancích pohřebních aj. Obřadní tance nemusí však být vždy pozůstatkem pradávných časů, tvořily se i v historické době. Např. magickoléčitelskou ochrannou funkci měl tzv. tanec sv. Víta a tanec smrti ze 14. století, davově provozovaný na ochranu před morem.8) Svým obsahem je blízký i středověkému

262

obřadu vynášení figuríny smrti, který se rovněž spojovali s motivem ochrany před morovými epidemiemi.
      Obřadní funkce této archaické taneční vrstvy byly různorodé. Souvislost s kultovními přežitky je příliš mlhavá, zato jsou bohatě rozvinuty funkce magické, a to ve vegetačních, plodnostních, ochranných a ochranně-léčitelských obřadech, ve svatebních chorovodech funkce společensko-právní. v průběhu. vývoje k těmto základním funkcím přibyla i funkce zábavní a funkce sociální, která je výrazná hlavně u jarních obchůzek, jež umožňovaly dětem z chudých rodin získat za předvedení obyčeje obdarování.9) Tato obřadní funkce je tedy odrazem sociálních rozdílů a třídních vztahů na vesnici. Šlo o funkce zřetelně mimoestetické, i když většina těchto obřadních tanců vyjadřovala i estetické cítění lidu.
      Skupina tanců přenesených k obřadní tradici, u níž obřadní funkci získaly až druhotně, je rozsáhlá, ale nepřehledná. Vyžaduje si zevrubnou analýzu rodinných i výročních obyčejů. Na tomto místě se pokusíme ukázat aspoň některé typické příklady. Od středověku jsou známé zbrojné či mečové tance, které se staly stavovskými tanci cechů. Protože se uplatňovaly hlavně při masopustní příležitosti, nezanikly, cechovním zřízením, v určitých lokalitách přešly do tradice jako součást nebo dokonce hlavní znak obřadní příležitosti. Přitom získaly i funkci sociální, staly se obchůzkovou koledou. Do dneška jsou tyto tance hlavním znakem i symbolem masopustní tradice v jižních Čechách (masopustní šavlová a kolová koleda), na Slovácku v okolí Uher[/]ského Brodu (pod šable, babkovníci, skakúni), na západním Slovensku (šable z Borskóho Mikuláše, Čičman atd.). Patří sem i paličkový tanec z Rejdové, bednářský z Ľubětové apod. k této skupině mů

Tanec masopustní masky medvěda s hospodyní. Lužná, okr. Vsetín. Foto J. Tomeš 1970.

263

Tanec masopustních masek. Sedmihradie, okr. Povážská Bystrica.
Foto J. Tomeš 1973.

"Svatební vrtěná", tanec nevěsty s družbou. Kostice, okr. Břeclav.
Foto J. Tomeš 1962

Tanec fašankového obřadníka s hospodyní. Horné Srnie, okr. Trenčín.
Foto J. Tomeš 1971.

žeme přiřadit i vojenské kolové tance "Turci" v Šaštíně a okolních obcích na západoslovenském Záhoří, v nichž vystupovali masopustní obřadníci či tanečníci maskovaní jako turečtí vojáci.
      Na východní Moravě a na Slovensku dostaly obřadní uplatnění hajduchy a odzemky. Tradice je spojovala s kulturou valašských salašníků, proto se dostaly jako atribut postav pastýřů do vánočních obchůzkových her. Herci - obřadníci členili odzemkovými figurami nebo úseky tance předváděnou scénku, používali prvků tance (podupy, poklepy holí, kroky, skoky aj.) v průběhu celé obřadní hry.10) Na Slovensku se hajduch dostal i do svatebního družbovského tance.
      V hodových tancích na jižní Moravě, zvláště na hanácko-slováckém pomezí, dostalo obřadní význam zavádění do tance, vytvořila se taneční "zavádka", která má výrazný společenský či společenskoprávní akcent. Na Valašsku se podobně zaváděla děvčata k tanci při slavnostním kácení máje. Zavedením do tance touto obřadní taneční formou, za což se obvykle muselo zaplatit, získala děvčata právo zúčastnit. se taneční zábavy či obřadní slavnosti. Řada těchto tanců s milostnými náměty se uplatňovala o svatbách, např. šátečkový, holubička, legátková, káčer apod. - jejich hlavním motivem byla výměna tanečních partnerů. v slovenské svatbě má obřadní význam tanec tanečníků s nevěstou, jež je po čepení předána ženichovi. Samotná forma tance, bývá to obvykle polka, je v obyčeji vedlejší. Podstatné je právo zatančit si s nevěstou a povinnost touto formou odevzdat peněžní dar. Tanec možná [/] nahradil dávno zaniklý obřad společenskoprávního obsahu.
      Tanec je doprovodným znakem mnoha obřadních postav a funkcí. O svatbě doprovází obyčeje vztahující se k nevěstě, ženichovi, družbovi, družičkám a rovněž k svatebním maskám. v zimních obyčejích se taneční projevy a výseky tanců vázaly k pastýřským hrám, k obchůzkám mikulášských masek a postav Lucií. v masopustních obchůzkách je tanec většinou atributem hlavních maskovaných postav, jako byl medvěd, turoň, kůň aj. Taneční kreace provázely i posklizňové obyčeje, v nichž se obřadně ubíjela zvířata - káčer, kohout, kozel, beran aj. v některých oblastech se obyčeje konaly i o masopustě, na Uherskobrodsku ubíjeli berana, na Kyjovsku mlátili káčera. Káčer byl ubíjen v tanečním kole cepem jako významnou obřadní a taneční rekvizitou přejatou ze zemědělského inventáře. Uplatnění slaměných masek a cepů ve spojení s tancem nacházíme i v dožínkových obyčejích. v mnoha těchto obřadních akcích, např. v tanci masek o masopustě, při obřadním ubíjení zvířat, je taneční fornm vedlejší, pouze doplňuje akci, která měla obětní či magickou - např. blahonosnou nebo plodnostní - funkci, jež byla nahrazena funkcí zábavní nebo i sociální.
      Ve stručném příspěvku není jistě možno provést komplexní analýzu obřadů a obyčejů, s nimiž se spojovaly jako funkční a doprovodné složky tanec, taneční prvky a rytmické pohyby. Taková práce by si vyžádala zpracování rozsáhlého publikovaného i archivního materiálu, který je mnohdy neúplný,

267

vždy byl pořizován namnoze jen formou stručných zápisů, ale též využití nových výzkumů a nové dokumentace obyčejů, obřadních her a s nimi spojených pohybových složek, včetně tanců, pořízených a zpracovaných moderní technikou a moderními metodami.

      Příspěvek byl přednesen v taneční komisi na 5. etnomuzikologickém semináři, který pořádal Umenovedný ústav - sekcia hudobnej vedy SAV ve dnech 23.-27. září 1974 v Krpáčové.

Poznámky
1.
      K. Ondrejka: Rytmický pohyb ako složka zvykoslovia a ľudových slávností. Slovanský národopis 17, 1969, str. 98. Uplatněním tanců v lidových obyčejích se zabývat také C. Zálešák: Tradičné zvyky na Slovensku, spojené s tancami. Bratislava 1970, str. 3-41.
2.
      M. Slivka: O fenoménoch ľudovosti na príklade analýzy folklórneho divadla. Slovenský národopis 21, 1973, str. 252.
3.
      Z. Jelínková: Ostatkový tanec "konopice" v Nové Lhotě na Horňácku. Československá ethnografie 10, 1962, str. 127-165.[/]
4.
      J. Tomeš: Svatební hry a tance na Horňácku. Národopisné aktuality 1, 1964, str. 11. O svatebním žabském tanci ve Slezsku přinesl údaje A. Musioł: z n otatnika zbiercza śląskich zwyczajów ludowych. Kwartalnik opolski 6, 1960, č. 4, str. 9.
5.
      Československá vlastivěda, díl III, Lidová kultura, Praha 1968, str. 372; C. Zálešák: Ľudové tance na Slovensku. Bratislava 1964, str. 8.
6.
      H. Laudová: Úvaha nad katalogem názvů lidových tanců. Český lid 56, 1969, str. 235.
7.
      Tomuto problému věnuje zvláštní pozornost J. Komorovský: Die slawische Hochzeitszeremonie "poslunu". Ethnologia slavica 5, 1973, str. 147-161; srov. L. Niederle: Život starých Slovanů I/1. Praha 1911, str. 76.
      Studiem chorovodových tanců se zabývala zvláště Z. Jelínková: Choreografické typy chorovodů, kol a chorovodových her na území ČSSR. (Příspěvek k systematice lidových tanců.) Věstník národopisné společnosti čs. při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV, 1967, č. 1-2, str. 3-48; táž Arten und Formem der Hochzeitstänze in der Tschechoslowakei. Zbornik XII. Kongresa jugoslovanskih folkloristov Celje 1965, Ljubljana 1968, str. 243-247.
8.
      Č. Zíbrt: Jak se kdy v Čechách tancovalo. Praha 1960, str. 67-69.
9.
      J. Tomeš: Vynášení Smrti na východní Moravě a ve Slezsku. Acta ethnologica slavica 1, Kultúrne spoločenstvo a diferenciácia v strednej a juhovýchodnej Európe, Bratislava 1974, str. 233-265.
10.
      Československá vlastivěda, díl III, str. 382, 695; J. Tomeš: Masopustní, jarní a letní obyčeje na moravském Valašsku. Strážnice 1972, str. 41; týž Vánoční obyčeje na Valašsku. Národopisné aktuality 5, 1968, č. 3-4, str. 182-184.

268

Obchůzka s jarními májkami, Veletiny 1973.
Foto J. Tomeš.

270

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XI. - 1974, č. 4

METAFORA V SLOVENSKÝCH ZBOJNÍCKYCH PIESŇACH [obsah]


      GHEORGHE CĂLIN
      Fakulta slovanskej filológie, Bukurešť
      Úvod
      Literatúra, ktorá sa dotýka otázok metafory, je veľmi rozsiahla. Existencia tohto slohového zafarbenia v starých básnických textoch a v ľudových skladbách zaujímala bádateľov už oddávna. Už napríklad Aristoteles opísal metaforu a jej kategórie, Cicero videl v metafore najvzácnejšiu ozdobu jazyka.1) Na začiatku 18. storočia Giambatista Vico vo svojom diele pojednáva o pôvode metafory z hľadiska metafyzického názoru.2) v období nemeckého romantizmu teoretické aspekty metafory v úzkom spojení človeka s prírodou rozoberá Jean Paul Richter.3) Hoci estetické názory spomenutých vzdelancov nie sú presvedčivé, jednako sa ich závery stali východiskom k ďalšiemu objasňovaniu metafory. Tak Alfred Biese - majúc na zreteli, že jazyk je v podstate metaforickým javom - pripisoval slovám metaforické vlastnosti.4) Podobné názory sa prejavujú aj v dielach francúz[/]skeho kritika Rémy de Gourmont.5) Ďalší bádatelia, napr. J. Vendryes,6) sa usilovali špecifikovať funkcie metafory, keďže predpokladali, že určité pôvodné výrazy boli vlastne obyčajnými termínmi. v iných prípadoch, ako v diele Hansa Henninga,7) sa pojednáva o pôvode poetických zobrazení a o ich štruktúre.
      To je iba časť z veľkého počtu teoretických záujmov o otázky metafory. Keďže metafora nie je iba otázkou jazyka, ale tvorí celistvú časť samotnej poézie, domnievame sa, e príspevok o metaforických tvaroch ľudovej poézie môže zaujať aj širší okruh čitateľov.
      Ľudová lyrika je anonymným kultúrnym prejavom. Ľudový spevák, túžiaci po čím poetickejšom vyjadrení, mimovoľne používa mnoho zaujímavých prirovnaní a obrazov. Táto skutočnosť je príčinou, prečo sme považovali za nevyhnutné analyzovať niektoré metaforické tvary slovenskej zbojníckej lyri

271

ky. v teoretickej časti análýzy sa opierame o niektoré práce rumunského vedca Tudora Vianuho,8) ktorý - zaoberajúc sa históriou tohto problému - zhodnotil aj spomenuté diela G. Vicu, J. P. Richtera, A. Bieseho a iných. Na zreteli Sme mali však aj ďalšie príspevky, na ktoré sa odvolávame v našej štúdii.

      Metaforu ako proces, ktorý predpokladá relatívne vysoký stupeň abstraktizačnej sily,9) niektorí bádatelia považujú za výraz, ktorý sa skladá z dvoch termínov: z termínu subjektu a z meniaceho termínu,10) iní z troch: z metaforického termínu, vlastného termínu a z meniaceho termínu.11)
      Pri analýze metaforického výrazu berieme do úvahy vzťah, ktorý jestvuje medzi uvedenými termínmi v rámci toho istého kontextu. 12) Poznamenávame, že tento vzťah je zaujímavý aj z hľadiska štúdia folklórnych textov, v ktorých špecifické útvar- ľu­ dovej slovesnosti alebo ich štylistické modality možno si ľahko spliesť s niektorými metaforickými substitútmi.
      a) Metafora vzťahu (relácie)
      Metafora vzťahu používa rodinné pomery alebo priateľské vzťahy, aby zobrazila podobnosť, kontinuitu, familiárnosť a podradenosť.13) Túto štylistickú modalitu možno stretnúť rovnako vo folklóre, ako aj v starých Iiterárnych textoch. Ernest Robert Curtius nazýva tento typ metafory "relatívnou metaforou u osôb"14) a upozorňuje na ňu vtedy,[/] keď spomína diela Homéra, Platóna, Danteho a Ronsarda.15)
      V rumunskom folklóre sa metafora vzťahu nachádza v skladbe niektorých balád a piesní, ba dokonca aj v hádankách.16) V slovenských zbojníckych piesňach sa takéto metafory tiež vyskytujú, napr. v nasledujúcich veršoch:

     Katíčku, bratíčku,
     daruj mi hlavičku,
     bo mám drobné deti
     i mladú ženičku.17)

      Zložky, ktoré definujú vlastný termín (katíčku) a metaforický termín (bratíčku), sú zdrobnelé a vyjadrujú rodinný vzťah (v túžbe po zmilovaní zbojník nazýva kata ,,bratom").
      V iných veršoch metaforický presun zdôrazňuje zas kontinuitu (trvácnosť, stálosť) a určuje silnejšie rodinné alebo priateľské vztahy:

     Hory moje, hory,
     to sa mi komory
     abučky, jedličke,
     to sa mi sestričke,
     dub mi je vlastný brat,
     hrab mi je kamarát 18)

      Príklad vyššie uvedenej metafory možno si ľahko spliesť s personifikáciou.19) Hoci metaforický presun má tu aj tento odtienok (termíny subjektu sú veci:20) bučky, jedličky atď.), jednako vzťah prekračuje rámec personifikácie. Relatívnym stotožnením meniaci termín (sestričky, brat, kamarát) a termín subjekt dostanú sa v kontexte k určitému zblíženiu.

272

Príklady tohto druhu možno nájsť aj v iných ľudových poetických textoch, v ktorých metafora relácie má určitú štylistickú úlohu. Je samozrejmé,že tento druh metafory nie je častý; nie je javom, ktorý - keby sa sústavne opakoval - by bolo možné charakterizovať ako konšta[n]tnú štylistickú zvláštnosť. Takto vyjadrený metaforický tvar je poetickou tendenciou iba vtedy, keď môže zameniť vlastné výrazy takými prirovnávajúcimi výrazmi, ktoré sú blízke myšlienkovému zmyslu folklórneho textu. Táto poznámka platí vo veľkej miere aj pre nasledujúce druhy metafory (všeobsiahlu metaforu, onomastickú metaforu, metaforu a symbol).
      b) Všeobsiahla metafora
      Na rozdiel od vzťahovej metafory, ktorú možno ľahko zistiť aj v krátkom texte, všeobsiahlu metaforu treba obyčajne porovnávať s vybraným prvkom z dlhšieho textu (makrokontextu). v tomto zmysle vhodným príkladom sú porekadlá, pretože porekadlá vyberajú z makrokontextu celý rad jedinečných prvkov, ktoré potom znovu zostavajú do jedného mikrokontextu všeobecnej hodnoty. Ako príklad uvedieme nasledujúci úryvok z rozprávky Dănilă Prepeleac od rumunského spisovateľa
      I. Creangu:

      "V jednej dedine žili raz dvaja bratia a obaja boli ženatí. Starší bol usilovný, starostlivý a bohatý, lebo na čo len rukou siahol, vo všetkom sa nad ním pánboh zmiloval; ale deti nemal. Mladší bol chudobný, jeho žena bola usilovná a dobrého srdca; žena bohatšieho ... bola však veľká skupaňa ... Chudobný brat ... mal tiež pár volov, ale pluh, brány ... sa[/] v dome tohto nedbanlivého človeka veru nenachádzali. Keď ich potreboval, neustale unúval iných, najmä svojho brata, ktorý mal všetko.
      Žena bohatšieho neprestajne otravovala svojho muža, aby sa striasol mladšieho brata. Mnoho ráz mu povedala:
     - Brat, brat . . , ale chlieb je za peniaze, muž môj!
     - Tak je, žena, ale krv sa na vodu neobráti. Ak muja nepomôžem, ktože mu pomôže?21)

      Ak tieto dve porekadlá, uvedené na konci úryvku ("Brat, brat, ale chlieb je za peniaze" a .,Krv sa na vodu neobráti"), vezmeme osobitne, zistíme, že majú všeobecný význam. Ak ich však dáme do jedné ho kontextu (ako je to aj v tomto prípade), porekadlá nadobúdajú metaforickú hodnotu, lebo označujú len jeden zvláštny prípad (prípad Dănilă Prepeleasca).
      Medzi týmito dvoma porekadlami, ktoré sú v kontexte metaforami, jestvuje však určitý rozdiel. Prvé porekadlo ("Brat, brat, ale chlieb je za peniaze"} zdôrazňuje skupánstvo ženy staršieho brata a používa sa toľkokrát, koľkokrát treba túto vlasnosť zdôrazniť. Čiže toto zostavenie tvorí metaforu-porekadlo ahoc by bol kontext akýkoľvek, výraz vždy bude mať ten istý význam: skupánstvo. Ide teda o všeobsiahlu metaforu.
      Druhé porekadlo ("Krv sa na vodu neobráti") je založené na sintagme, ktorá môže - v závislosti od kontextu - dostať viacej významov. Formulácia zodpovedá teda parabolickej metafore, pretože exemplifikácia sa robí jedným príkladom, ktorý však môže v makrokontexte nahradiť aj iné zvláštne prípady.

273

      V textoch slovenských zbojníckych piesní nenájdeme takzvané komplexné metafory,22) ktoré by boli vyjadrené prísloviami alebo klasickými parabolami, Nachádzame však metaforické zostavy, v ktorých sa metaforický prenos uskutočňuje príslovkovými výrazmi, ako je to v nasledujúcej strofe:

     Jánošík, Jánošík,
     ty nešťastnô dieťa,
     kebys' nebol zbíjal,
     nevešali by ťa.23)

      Posledné dva verše vyjadrujú pravidlo chovania sa: "Nezbíjaj a neobesia ťa." v porovnaní s osobitným prípadom Jánošíka verše sa stávajú "metaforou javu", ktorá je vytvorená slovesami citového charakteru: zbíjať/vešať. Vo všeobecnom kontexte slovenských zbojníckych piesní táto zostava nie je celkove správna, lebo Jánošík nebol profesionálnym zlodejom; čiže pravidlo chovania sa, relatívne platné v reálnom prípade, sa mení na istú parabolickú metaforu a vzťahuje sa na možný potenciálny jav, čiže na "metaforu javu", ktorá zákonite platí v iných prípadoch, ale nie priamo jen v prípade slovenského zbojníka. Podobné nahradenie možno nájsť aj v iných slovenských zbojníckych piesňach:

     Nekradni, nezbijaj,
     nebudu ta lapat,
     nebudu ti ručky
     do povraza viazat.24)

      Prvý verš vzbudzuje dojem parabolickej metafory, ktorá sa zakladá na rozkazovacom prísloví ("ne[/]kradni!") a "násilne" odsúva možné k reálnemu. Poznajúc však zmysel činov zbojníka, metaforu nemožno povýšiť nad všeobsiahly kontext piesní o Jánošíkovi a nahradenie neberie zas du úvahy jednotlivý prípad.
      V niektorých piesňach sa formula opakuje formou satirického výskania, v ktorom sa metafora javu kombinuje s metaforou látky (slovesá s podstatnými menami):

     Keď ukradneš, dobre schovaj,
     len pred ženou nevyvolaj,
     žena zradí, sudca súdi,
     kat obesí, lebo misí.25)

      Niekedy je metafora podaná aj zaklínacou formulou. v piesni, ktorá opisuje zradu a lapenie zbojníka v klenovskej krčme, hrdina vykríkne:

     Klenovec, Klenovec,
     hospoda má milá,
     bodaj si zhorela,
     keď si ma zradila.26)

      Termín subjekt ("Klenovec, Klenovec") je doplnený zaklínacou formulou ("bodaj si zhorela"), ktorá protirečí epitetu, vloženému do metaforického termínu ("hospoda má milá"). Zaklínacia formula potvrdzuje záverečný termín ("keď si ma zradila"), ktorý hoci nie je metaforický, predsa má potencionálnu hodnotu epiteta ("milá")27).
      V iných slovenských lyrických a lyricko-epických piesňach treba "zaklínaciu formulu" chápať v spojitosti s "jestvovaním metamorfózy". v starých bala

274

dách o "premene dievky" na bralo alebo strom má kliatba tiež metaforickú implikáciu:

     Mamka ma zakliala,
     by kameň ostala,
     kameňom meravým,
     drevom javorovým.28)

      Metamorfóza ako prvok ľudovej mytológie tvorí z hľadiska štylistického okrajovú skupinu metafory. Niektorí bádatelia tvrdia, že dokonca aj časť metamorfózy (podmieňovacej a povesťovej metamorfó­ zy) uľahčila zrodenie pojmu metafory.29) Ak ju skúmame aj z tohto hľadiska, metafora má naozaj implikáciu a veľmi významný zmysel pre poetickú analýzu štruktúr ľudových skladieb (hlavne pre skladbu obradových piesní a tradičnej poézie).
      c) Onomastická metafora
      Onomastická metafora, ktorá je pre folklór špecifická, mnohokrát sa pletie s prezývkou. No v skutočnosti sa táto kategória používa nielen na to, aby zdôraznila a zveličovala dobré a zlé vlastnost: osoby (ako v prípade prezývky), ale aj na to, aby vyjadrila lyrizmus. v slovenskej piesni túto metaforu nachádzame najmä vo veršoch, v ktorých sa používa veľa apelatív:

     Janči, Janči bily, ty neščesny dite,
     vera kedz byś nekradnulo, nelapali by ce.
     Kedy my ho vedli cez to šire poľo,
     zaplakali otec, matka: "Vrac śe, śerce mojo!"30)

      Okrem onomastických metafór "Janči, Janči bily" a "Vrac śe, śerce mojo" v prvom verši zisťujeme aj zdvojnásobenie apelatívnej metafory vo výraze "ty[/] neščesny dite". Tento termín, ktorý zveličuje začiatočný výraz, je prirovnaním, ktorého eliptické podanie prispieva k zostaveniu celej metafory.
      V piesňach, ktoré spomínajú zradu zbojníka, onomastická metafora znie ako odsúdenie:

     A veru, Klenovec,
     ty mrcha dedina,
     veď som sa nenazdau,
     Klenovec, od teba.31)

      Ak priložíme prívlastok "m rcha" k podstatnému menu "dedina", zistíme, že verš sa nepokúša o personifikáciu, ale len o presun, ktorým sa dáva činu zrady silnejší a presvedčivejší dojem.
      Ako sme už spomenuli; onomastická metafora môže vsugerovať aj dojem satirizovania osoby:

     Čudujú sa páni z tej rožňavskej brány,
     jako Jánošíka vedú pod karabínami,
     
     A keď ho doviedli, tak ho privítali,
     "Vitaj, vtáčku, vitaj, už sme ťa lapili"32)

      Ironický apelativ "vtáčku" nadobúda ľahký satirický charakter. Mnohé z týchto onomastických metafór strácajú však na výsmechu, keď verše upozorňujú na duševnú smelosť a na nevinu hrdinu:

     Hej, Ďurina Jánošík,
     ty svecká márnota,
     kebys' nebou zbíjau,
     nelapali by ťa.
     
     A veru stavajú
     šibeničky troje,
     Bože môj, pane môj,
     keré budú moje?

275

     Ani som nezbíjal,
     jako inší kradli,
     len ma obesili,
     šibeničky spadli.33)

      Doložením skupiny slov ("ty svecká márnota") k a pelatívu "Ďurina Jánošík" v p rvých dvoch veršoch vytvára sa metafora onomastického typu, v ktorej oba tieto termíny (vlastný termín a metaforický termín) sa navzájom doplňajú, podobne ako je to aj v hocijakej metafore.
      d) Metafora a symbol
      Zvláštne závery dosiahneme, ak pre porozumenie štruktúry slovenských zbojníckych piesní budeme aplikovat kontextovú analýzu symbolických termínov. Najskór si zoberme text nasledujúcej piesne:

      I
      "Nenazdau som sa ja
      v Klenovci na krčme,
      že by ma bou zradiu
      môj gajdoš falošne.    4
     
      II
      Prišieu on ta, prišieu
      s Nemcí i s hajdukmi,
      dau on moje ruky
      v tie preťažké muky".    8
     
      III
      "Jánošík; Jánošík,
      nepobožné dieťa,
      kebys' bou nezbíjau,
      nelapali by ťa"[/].    12
      IV
      "Šak som ja nezbíjau
      chudobných sedliakov,
      len pánov zemanov,
      tých zlých prokurátorov"    16
      VII
      "Tebe, milý Hunka,
      čo si vo väzení,
      bohu ťa porúčam
      v tomto mém trápení.    28
      VIII
      Bohu ťa porúčam,
      bohu poručujem,
      už sa ja, Hunka,
      s tebou rozlučujem.    32
      IX
      A tebe, Uherčík,
      čo si na slobode,
      srdečne ti žiadam,
      maj sa na pozore".    36
      X
      "Jánošík, Jánošík,
      de je tvoj palošík?"
      "V Klenovci na kline
      pri červenom víne".    40
      V
      "Jánošík, Jánošík,
      tvoje biele ruce
      už nebudú zbíjať
      kupecké truhlice.    20
      VI
      Gombári, kramári
      už bezpečne pôjdu,
      ani súkenníci
      báť sa ťa nebudú".    24

276

      XI
      "Klenovec, Klenovec,
      hospoda má milá,
      bodaj si zhorela,
      keď si ma zradila".    44
     
      XII
      Kto tú pieseň skladau,
      nebou to žiadny pán,
      ale bou Jánošík,
      zbojnícky kapitán.34)    48

      Táto pieseň rozvíja motív zrady. Tvoria ju menšie skladby, ktoré sme už analyzovali z iných hľadísk. Výraz, ktorý sa nachádza v treťom verši (,,že by ma bou zradiu // môj gajdoš falošne) je onomastickou metaforou: "môj gajdoš" nahrádza vlastné meno Gajdošík (zradcu zbojníka). Táto onomastická metafora, keď je pripojená k širšiemu kontextovému celku básne, stáva sa centrálnou metaforou so symbolickými hodnotami. Ak pozorne prečítame uvedené verše, zistíme nasledujúcu zostavu piesne:
I. strofa - zrada
II. strofa - chytenie a mučenie zbojníka
III. strofa - obvinenie
IV. strofa - obrana
V.-VI. strofa - následky odsúdenia
VII.-VIII. strofa - posmeľovanie a rozlúčka s milovaným kamarátom, ktorý je tiež zatvorený
IX. strofa - upozornenie kamarátovi, ktorý zostal na slobode
X. strofa - chýbanie čarovnej veci (čarovného palošíka, ktorý by ho mohol zachrániť)[/]
XI. strofa - kliatba miesta zrady
XII. strofa - konečná formula.

      Z povedaného vyplýva, že celý kontext je založený na vzájomných vzťahoch medzi jednotlivými zložkami básne a že jestvuje určité organizovanie týchto vzťahov.35) Treba však súčasne povedať, že všetky zložky sú výsledkom toho istého symbolického termínu ("zrada zbojníka Gajdošíkom"), pretože:
      a) druhá strofa dopĺňa prítomnosť symbolu jednoduchým, krátkym rozprávaním o chytení zbojníka ("prišeu on tam, prišieu"; slovkom "on" sa rozumie zradca),
      b) epitetón "nepobožné" z tretej strofy, ktorý v iných, nižších kontextoch tvorí tiež jednu onomastickú metaforu; vo vyššom celku básne predstavuje svedectvo zradcu (čiže symbolického termínu),
      c) striedavé zapojenie symbolu v nasledujúcich strofách dokazuje určitú vzájomnú závislosť medzi jednotlivými zložkami básne (zapojenie zložiek s ich symbolom).
      Silnejším zdôraznením symbolu je enumerácia, napr.

      A
      I a < Zahučali hory,
zahučali doly,
b < boli chlapci, boli,
ale sa minuli.
      II c< Boli chlapci, holi,
ale sa minuli,
d < po maličkej chvili
minieme sa aj my.
      B
      III e < Keď sa my minieme,
mine sa všecek svet,
f < vtedy nam odpadne
z belej ružičky kvet
      IV g < Keď sa my minieme,
mine sa krajina,
h < vtedy nám odpadne
listek z rozmarina 36)

277

Pieseň oplakáva zbojníkovu smrť a implikácie, ktoré z toho vyplývajú, uvádzajú do pohybu celú prírodu: hory, doliny, krajinu i celý svet.
      Vymenovaním dvoch foriem povrchu zeme z prvej strofy (hory, doly), ktoré sú spojené tým istým slovesom (zahučali), sa napomáha rastu predstavy bô­ ľu, zapríčineného "zahynutím šuhajov (zbojníkov)". Druhá strofa vytvára dve referencie: "medzidejovú referenciu" a "predchádzajúcu referenciu deja". Medzijová referencia znásobuje zistenie tretieho a štvrtého verša prvej strofy, keďže preberá tie isté lexikálne celky (boli chlapci, boli // ale sa minuli), apredchádzajúca dejová referencia (po maličkej chvíli // minieme sa aj my) sa v tretej strofe mení na "záverečnú referenciu" (keď sa my minieme, // minie sa všecek svet), ktorá sa v tretej strofe referuje ako rodné kraje (. . . minie sa krajina). Ak z tohto hľadiska rozdelíme celú báseň. zistíme, že presun od celku "A" neustále postupu je k celku "B", a to počínajúc od zistenia (a+b) cez znásobujúce (c) prechádza cez (d) do jednotného záveru (g+h), ktorý sa porovnáva so zakopaním vlasti (g+h), čiže so zakopaním "hôr a dolín" (a z "A"). Takto ide teda o prvky, ktoré vymenované na začiatku a neskôr znovu vložené do vzťahu s makrokontextom ("A"+"B") predstavujú symbolicky celý svet."37)
      Jedným v prvkov, ktorý takisto zdôrazňuje sym­ bol, je aj ožiarovanie

      I
      Už v Ľuptove vyzváňajú,
      Jánošíka lapať majú.[/]
      II
      Už v Ľuptove vyzvonili,
      Jánošíka ulapili.
     
      VI
      Vidím, vidím zoreničku,
      prenešťastnú šibeničku.
      VII
      Kebych ja bol o tom vedel,
      že ja na nej visieť budem,
     
      III
      Už ho vedú cez ulicu,
      tri milé sa k nemu mecú.
     
      IV
      Jedna kvíli, druhá plače,
      tretia vzdychá ako vtáče:
     
      V
      Janík, Janík, srdce moje,
      čo tu vidíš, všetko tvoje.
     
      VIII
      bol bych ju dal vymaľovať,
      striebrom, zlatom povykladať:
     
      IX
      po spodku len toliarikmi
      a po vrchu dukátikmi,
     
      X
      do prostriedku mramor skalu,
      kde položím moju hlavu.38)

      Po prvých štyroch veršoch, ktoré čin (chytenie zbojníka a jeho odprevádzanie na miesto popravy) uvádzajú, v ďalšej strofe sa spomínajú "tri milen

278

ky", ktoré metaforicky predstavujú družice. Báseň je však alegóriou smrti, lebo metaforické termíny "tri milé" prejdú zo symbolu svadby do symbolu smrti a postupne "ožiarujú" nasledujúce slová, zdô­ razňujúc predovšetkým tie, ktoré sú najbližšie k myšlienke smrti. Proces vyžiarovania sa však rozvíja aj zdola nahor: posledná strofa symbolizuje večný oddych ("kde položím moju hlavu"), ako aj svadobnú posteľ (šibenicu), ktorá má byť vyzdobená striebrom a zlatom ("striebrom, zlatom povykladať") a ku ktorej ho odprevádzajú spomenuté tri družice ("tri milé)".
      Z doteraz uvedených príkladov vyplýva, že sym­ bol môže spôsobiť zmenu štruktúry celých metafór, pričom ich mení z metafór užších na metafory centrálne. Ak chceme zistiť presnú determináciu symbolickej metafory, treba obzvlášť vo folklóre porozumieť kontextu. Arbitrárne poznanie folklórneho nárečia a detailov s ním zviazaných môže bádateľa zviesť k nepresnostiam.[/]
      Záver'
      Analyzované druhy metafory tvoria špeciálne znaky štýlu, ktoré presahujú hranice pojmov, ako je prirovnanie a epitetá. Uvedené druhy metafory dokazujú, že ľudové lyrické texty používajú aj také spôsoby vyjadrovania, aké sa nachádzajú aj v umelej poézii, Je samozrejmé, že z kvantitativného hľa­ diska umelé texty obsahujú podstatne väčší počet takýchto metafór. To, čo je zaujímavé v ľudových lyrických skladbách, je skutočnosť, že z estetického hľadiska (teda z hľadiska štylistického aspektu) možno tento jav pokladať za kvalitatívnu zvláštnost. Ľudová metafora sa teda môže stať predmetom ďalšieho štúdia. Náš príspevok sa usiloval skromne upozorniť len m niektoré jej príklady zo slovenskej zbojníckej poézie.
      Studii recenzovali doc. dr. Bohuslav Beneš, CSc a doc. dr. Oldřich Sirovátka, CSc., redakčně a jazykově upravil dr. Adam Pranda, CSc.

279

Poznámky
1.
      CICERO: De oratore, III, s. 38.
2.
      VlCO, G.: Scienza nuova. 1725.
3.
      RICHTER, J.P.: Vorschule der Aest[h]etik. 1812.
4.
      BIESE, A: Philosophie des Metaphorischen. 1893.
5.
      GOURMONT, R. de: L' Esthétique de la langue française. Paris 1899.
6.
      VENDRYES, J.: La langage. Introduction lingustique a l' Histoire. Paris 1931.
7.
      HENNING, H.: Das Erlebnis beim dichterischen Gleichnis und dessen Ursprung. Zeitschrift für Aesthetik und allgemeine Kunstwissenschaft, 13, 1919.
8.
      VIANU, T.: Problemele metaforei şi alte studii de stilistică. Bucuresti 1957.
9.
      VIANU, T.:c. d., s. 19.
10.
      BEARDSLEY, M.: Aesthetics. Problems in the Philosoph[ie][y] of Criticism. New York 1958, s. 129-146.
11.
      Pozri PELC, J.: The Application of Semantic Functions to the Analysis of the Concept of Metaphor. Poetica. Warszawa 1961.
12.
      PAVEL. T.: Notes pour une description structurale de la métaphore poétique. Cahiers de la linguistique théorique et appliquée, 1, Bucuresti 1962, s. 200. - Autor príspevku medzi termínmi metaforického výrazu zisťuje tri typy vzťahov: 1) vzťah solidarity; 2) vzťah triedenia; 3) vzťah kombinácie.
13.
      BRĂTULESCU, M.: Cîteva tipuri de metaforă în folelor. Studii de poetică şi stilistică. Bucuresti 1966, s. 90.
14.
      CURTIUS, E. R.: La litterature européenne et le moyen âge latin. Paris 1956, s. 161: "métaphores relatives aux personnes". - Túto metaforu pokladá aj za zvláštnosť literárneho štýlu španielskej stredovekej literatúry z 15. storočia.[/]
15.
      V krásnej literatúre "relatívna metafora u osôb" dostáva zvláštne významy, čo záleží od kontextu i od štylistických charakteristík, resp. od diela. Vo folklórnych textoch sa tento druh metafory tak nepozoruje, lebo často sa pokladá za jednoduché prirovnanie.
16.
      Rodinné vzťahy sa používajú napríklad v hádanke o "vatre, kochu a dyme", aby sa dokázalo vzájomné zviazanie medzi vecami:

17.
      HORÁK, J. - PLICKA, K.: Zbojnicke piesne slovenského ľudu (Zbierka ľudových piesní). Bratislava 1965, s. 559.
18.
      HORÁK. J. - PLICKA, K.:c. d., s. 250.
19.
      Personifikáciu za najdokonalejší typ metafory pokladal napríklad už Aristoteles. Podobne ju hodnotil aj taliansky filozof Giambatista Vico, ako aj teoretik Alfred Biese. - Pozri VIANU, T.:c. d., s. 104-105.
20.
      Keď vynechaný termín zrozumiteľného prirovnania, ktorý vytvára metaforu, je jednou vecou, presun (metaforický) bude mať vždy význam personifikácie. - Pozri VIANU, T.:c. d., s. 106.
21.
      CREANGÂ, I.: Amintiri din copilărie. Povestiri şi povesti. Bucureşti 1956, s. 218-219.
22.
      Hoci pod pojmom "komplexná metafora" niektorí bádatelia rozumejú metaforu so zvláštnymi úlohami a implikáciami, treba zdôrazniť, že vtedy, keď máme na mysli moderný pojem metafory, jej úlohou nie je vždy narábať so zrozumiteľnými prirovnaniami.

280

23.
      HORÁK, J. - PLICKA, K.: c. d., s. 517.
24.
      HORÁK, J. - PLICKA. K.:c. d., s. 468.
25.
      HORÁK, J. - PLICKA, K.:c. d., s. 510.
26.
      HORÁK, J. - PLICKA, K.:c. d., s. 520.
27.
      Pri uskutočňovaní prenosu, ktorý sa vzďaľuje od počiatočného pojmu substitúcie ("krčma mu bola drahá, milá, neoceniteľná"), metafora sa zdá byť protirečivou. Príklady na "protirečivé metafory" sa vyskytujú najviac v hádankách. v zámere skomplikovať riešenie hádanky často používajú protirečivé prívlastky, ako je to aj v rumunskej hádanke o britve: "Mám železného koňa, pasie sa na kostnatom vrchu".
28.
      HORÁK, J.: Slovenské Pudové balad' (Zbierka Iudových piesní). Bratislava 1958, s. 38.
29.
      Pozri BRATULESCU,M.: Metafora in folclorul din Maramureş. Revista de etnografie si folclor, 8, 1963, č. 3-4, s. 107.
30.
      HORÁK, J. - PLICKA, K.:c. d., s. 537. - Podobné príklady pozri aj v piesňach č. 641, 644 a 646 tej istej antológie.[/]
31.
      HORÁK, J. - PLICKA, K., c. d., s. 521.
32.
      MELICHERČÍK, A.: Jánošíkovská tradícia na Slovensku. Bratislava 152, s. 199 (príloha textov).
33.
      Pieseň č. 10 844 z Literárneho archívu Matice slovenskej v Martine cituje BOGATYREV, P. G.: Slovackije epičeskije i liro-epičeskije pesni (Zbojnícky cyklus). Moskva 1963, s. 181.
34.
      HORÁK, J. - PLICKA, K.:c. d., s. 519-521.
35.
      O organizovaní (hierarchizovaní) zložiek jedného kontextu a o význame a hodnote tohto organizovania pozri SLAMA-CAZACU, T.: Limbaj şi context. Bucureşti 1955, s. 155.
36.
      HORÁK, J. - PLICKA,K.: c. d., s. 543.
37.
      Ako centrálna dominanta tejto elégie mohol by prvok "a" z "A" (hory a doly) vytvárať synekdochu, lebo spolu predstavujú jednu časť z celku (zo sveta). Každá časť, ak ju berieme osobitne, sa nemôže stať symbolom; symbolom sa môže stať jedine vtedy, ak vymenovanie (užší kontext) je zapojené do širšieho kontextového celku.
38.
      MELICHERČÍK, A.:c. d., s. 190-191.

281

282

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XI. - 1974, č. 4

KROJOVÝ KREJČÍ FRANTIŠEK HORALÍK
(26. ledna 1888 - 24. dubna 1974 ve Valašských Kloboukách) [obsah]


      JAROSLAV OREL, Brno
      Naposledy jsem se s Františkem Horalíkem setkal 14. prosince 1973 při natáčení magnetofonového záznamu jeho vyprávění a písní pro fondy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově.1) Hory i silnice v ten den zapadly sněhem, o který v Bílých Karpatech nebývá nouze. U Horalíků však bylo příjemné a srdečné prostředí, pro něž se návštěvníci - a nebývalo jich málo - těšili na každé další shledání. "Počúvajte, dobře že ste přišli, přišli ste v poslední chvíli", byla jeho slova na uvítaní (snad v předtuše blízké smrti). A pak zazněly valašské lidové písně a v proudu vyprávění se rozvíjel obraz bohatého a užitečného života. Magnetofon tiše zaznamenával osobní vyznání Valacha, který celým srdcem srostl s horami a nikdy svůj milovaný kraj neopustil. "Ja nedarmo sa povidá: staroba-choroba, jakési roky sú, ani by to člověk nevěřił, aj ty oči sú už slabší, aj to písmo."
      František Horalík se narodil 26. ledna 1888 v starousedlé rodině ve Valašských Kloboukách. [/] Vychodil pět tříd obecné školy a dva ročníky zemské vyšší reálky v Uherském Brodě. Školní docházku dokončil v třetí třídě měšťanské školy v rodném městě. Jako učeň absolvoval ještě dva ročníky večerní učňovské školy. Vyučil se krejčím a jako krejčovský tovaryš pracoval ve Vídni, Uherském Hradišti a Jindřichově Hradci, Za první světové války se dostal až do Istrie; tam se naučil zpívat italské písně. Po návratu z vojny se osamostatnil jako krejčí ve svým rodišti. Kromě řemesla se zaměstnával i zemědělstvím.
      Jaká je životní stopa tohoto horlivého pracovníka ve valašském národopisném životě? Po celý život se rovina jeho zájmů protínala s národopisnou činností. v posledních šedesáti letech se na jihovýchodním Valašsku nic národopisného nestalo bez jeho přímé účasti, Zajímal se o lidové kroje, písně, tance, byl rozeným zpěvákem a vypravěčem. "To už ňa sám kraj, moja povaha a lid k tomu nésł. Sám od sebe podla starých krojů sem to skúšal. Jak by to

283

šlo, abych nahráł nejakéj téj praxe, baviło ňa to a žena ně byla při práci ešče nápomocná."2)
      V Horalíkově národopisné činnosti má základní význam šití mužských valašských krojů. Jeho životní školou byly návštěvy u krojových "krajčířů" v okolí Valašských Klobouk, kde se ještě ve dvacátých letech chodilo v kroji. Byly to především obce na Závrší: Návojná, Nedašov a Nedašova Lhota. v Nedašově se podle jeho vyprávění učil u krejčího Pacíka, kterého "v kroji aj pochovali". Ze závršských "krojařů" jsou dodnes známí tři bratři, František Švach (Karnet) v Nedašově a jeho dva bratři v Návojné. Ve Štítné to byl krojový krejčí Strnad s přízviskem Šopek, rodák z Jestřabí, který šil mužské kroje pro jižní Valašsko.3) v Bylnici šil "bruncleky" krojový krejčí Šebák. Závršský kroj, jak se nazývá typické lidové oblečení v obcích Návojná, Nedašov, Nedašova Lhota, v Bylnici, Štítné, Popově, Jestřabí a na okolních pasekách (Holý vrch a Kochavec), v drobných rozdílech krejčovského vyšívání diferencovaný podle jednotlivých obcí, byl pro Horalíka krojovým základem.
      Aby vnikl do střihů a výzdoby mužských krojů v ostatních oblastech a poznal jejich zákonitosti, seznámil se podrobně i s dalšími krojovými typy: s krojem z okolí Vizovic, s krojem malenovským a rusavským, s valašskými kroji z okolí Vsetína, Valašského Meziříčí, Rožnova pod Radhoštěm, Frenštátu a Hodslavic. Dokonale prostudoval a zakreslil jejich střihy. Byl posledním valašským krojovým krejčím, který v takové šíři zvládl krojovou tektoniku Valašska. Neobyčejně cenné bylo, že jeho školitelé byli krojoví "náturisté", od nich se naučil [/] šít nohavice "na taléř" sešívané konopnou dratví, brunclek, halenu i župicu. Od nich si zakreslil starobylý střih, vzor i tradiční skladbu barev, u nich se naučil brát míru na nohavice ("měřały sa režnú niťú súček a súček a súček") i výzdobě ze šňůrek (šujtáš, borytáš), pletených ručně v Krhové u Bojkovic z kašmírové vlny barvené na modro.
      Tím, že František Horalík se především zaměřil na šití krojů ze Závrší, neobyčejně se zasloužil o uchování jednoho z nejstarobylejších valašských krojů. Jeho stanovisko bylo, že kro j se má dělat ručně, poctivě, čistě. Takové jsou všechny nohavice, bruncleky, haleny a župice jím ušité. Pro dokonalou znalost krojových střihů a věrné dodržování tradice mu byly svěřeny i náročné rekonstrukce valašských krojů, které provedl pro Etnografický ústav Moravského musea v Brně a Vlastivědný ústav ve Vsetíně. v jeho krojích dodnes chodí soubory lidových písní a tanců Valašska: Valašský krúžek v Brně, Vsacan a Jasénka na Vsetíně, Valašský krúžek ve Vizovicích atd. Jeho první větší krojovou prací bylo ušití krojů pro valašskou kapelu, která se v roce 1923 připravovala na zahraniční zájezd. "V pozdějších rokoch sa naše prosté valašské kroje obudiły. Dr. Vlasta Fialová z Brna navrhła na schůzi v Besedě ve Valašských Kloboukách zakládat valašské krúžky, a tak sa aj stało, krúžky rústły jak hřiby po déšči", vzpomíná a sugestivně vypravuje na poslední besedě v prosinci 1973.
      Karel Vetterl uvádí, že ve spolupráci na sběru lidových písní z jižního Valašska se František Horalík osvědčil jako výborný informátor.4) Znal desítky lidových písní milostných, tanečních, pasteveckých,

284

dožínkových, vojenských, vánočních koled a starodávných písní svatebních, např.: Dycky sa bójím, že neobstójím; Barušenky ovce; Ej, hora, hora; Hešašá, hošašá; Ná, lúto-i Marýno; Ej, nebude nám dycky tak; A dyž já pojedu na dolinu orat. "Já ty vałašské aj iné fšecky mám rád", odpověděl na otázku, která je jeho nejmilejší lidová píseň. Nejraději však zpíval milostnou jihovalašskou píseň, ve které na sebe volají srdce milenců. v roce 1955 byl za její přednes oceněn na slavnostech lidových písní a tanců ve Strážnici.

      A dyž já pojedu na dolinu orat,
      počúvaj, cérečko, budu na ťa vołat.
     
      A já sem, a já sem na dolině oráł,
      čułais, cérečko, jak sem na ťa vołáł?
     
      A já sem nečula, enem sa ně zdáło,
      že tvoje srdenko na moje vołało.
     
      A dyž já pojedu na dolinu vláčit,
      já sobě uvážu tenkú šnorma bič.
     
      Neřóchaj, neřóchaj neder sobě šnory,
      šak tady nevidíš galánečky svojí.
      Trvalý pomník si však tento významný jihovalašský regionální pracovník postavil prací v Městském muzeu ve Valašských Kloboukách. Návrh na jeho zřízení podal František Sušil z Valašských Klobouk č. 103 na schůzi, konané 22. června 1932, na které byl zvolen pětičlenný přípravný výbor. Ustavující muzejní schůze se konala 19. února 1933. Terénním sběrem a funkcí muzejních kustodů byli pověřeni František Horalík a František Sušil. "Nadšení z bohatého sběru a pocit, že jsme vykonali kus [/] dobré práce, to byla naše jediná odměna", píše František Sušil ve vzpomínce na budování muzea.5) Jsou v něm doklady o starobylé karpatské lidové kultuře na jihovýchodním Valašsku. Nová instalace sbírek Městského muzea ve Valašských Kloboukách se představí v roce 1976. Bez obětavé práce Františka Horalíka a Františka Sušila by mnohé z těchto nenahraditelných lidových artefaktů zcela zanikly.
      František Horalík zemřel 24. dubna 1974 a 27. dubna byl pohřben do rodné země ve Valašských Kloboukách. Neobvykle veliký počet smutečních hostí, zastavení pohřebního průvodu před Městským muzeem k poslednímu rozloučení, oficiální projevy na hřbitově svědčily o úctě a vážností, kterou požíval. Čestnou stráž u rakve měla šestičlenná delegace mužů ze Závrší, v starobylé bílé smuteční barvě krojů, v halenách. Byl v ní i poslední dosud pracující krojový krejčí Vincenc Nesázal z Nedašova. Za celé Závrší se rozloučil s F. Horalíkem nedašovský občan Jaroslav Kolínek. Vzpomněl na hornatý, kamenitý, chudý valašský kraj, kde každá skýva chleba je přikryta velkým balvanem. Je však ozdobený všemi krásami a jeho lid má dobré srdce, je pracovitý a má nesmírnou lásku k své zemi. "Zesnułý překypoval těmito dary. Ukládáme ho do rodné země, kterou miłoval a tato ho přijímá do své náruče jako hodného syna."
      Slova rozloučení v podstatě vyjadřují charakterové vlastnosti Františka Horalíka: dobrotu srdce, pracovitost, houževnatost, přímost, vroucí vlastenectví. Rodné Valašsko a jeho lidové umění miloval nade vše. Žeň jeho života byla hojná, svůj životní cíl

285

Krojový krejčí František Horalík při krejčovském vyšívání bruncleku.
Valašské Klobouky 1965.

František Horalík ve Valašském muzeu v přírodě. Rožnov pod Radhoštěm 1967.

287

sledoval s důsledností. Pokračoval v tradicích lidové kultury svého regiónu a spoluvytvářel nejnovější část jeho kulturních dějin. Národopisné slavnosti ve Valašských Kloboukách, v Rožnově pod Radhoštěm a ve Strážnici nikdy nebyly bez jeho vystoupení. Jeho jadrné vyprávění a zpěv slyšeli posluchači brněnského rozhlasu a v roce 1973 posluchači rozhlasu NDR v Berlíně. Televize v Brně natočila 12. ledna 1968 k jeho 80. narozeninám medajlon, který je součástí televizního seriálu "Z pramenů vody živé". Ukázky jeho krojů byly vystaveny na řadě výstav, naposledy v roce 1973 na výstavě [/] v Oblastním muzeu jihovýchodní Moravy v Gottwaldově.6) Rovněž československé výtvarné časopisy o něm přinesly několik článků.7) Jeho diskusní příspěvek na první celostátní konferenci k otázkám lidové umělecké výroby v roce 1959 v Praze se setkal s živým ohlasem všech přítomných.8) Své vzpomínky napsal do materiálů k regionální vlastivědě jižního Valašska.9)
      V nepřerušené souvislosti dochovávají hodnoty lidové tvorby dnešní nositelé lidových tradic. Jedním z nich byl i krojový krejčí z Valašska František Horalík.[/]

Poznámky:
1.
      Oblastní muzeum jihovýchodní Moravy v Gottwaldově začalo v roce 1973 budovat Galerii lidového umění výtvarného. Dokumentace u F. Horalíka, prováděná Zuzanou Marhoulovou, je součástí dlouhodobého pracovního plánu muzea.
2.
      Anna Horalíková rozená Burešová, nar. 18. listopadu 1890 ve Valašských Kloboukách ve starousedlé soukenické rodině. Na měšťanské škole ve svém rodišti a na hospodyňské škole v Olomouci-Řepčíně se naučila dobře vyšívat a po celý život byla F. Horalíkovi věrnou spolupracovnicí při šití a vyšívání krojů.
3.
      Ještě začátkem 20. století vykupovali vlnu od místních chovatelů ovcí ve Štítné soukeníci z Valašských Klobouk, např. otec Anny Horalíkové Jan Bureš, nar. 1850. Ukládali surovou vlnu do pytlů ("žochovali") [/] a na fůrách ji vozili do Valašských Klobouk, kde ji třídili podle jakosti a dávali na "tłsto" spřádat na kolovratovou přízi. z ní tkali hrubá sukna v přírodní barvě na papuče, nohavice, bruncleky, haleny a župice. Utkané sukno vozili krojovému krejčímu, který je zpracoval na mužské kroje.
4.
      Karel Vetterl: Lidové písně a tance z V alašskokloboucka, Praha 1955, I, str. 20.
5.
      František Sušil: Jak jsme budovali muzeum ve Val. Kloboukách. (Vzpomínky a dokumenty). Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, Městské muzeum ve Val. Kloboukách, 1966/II., str. 53-58.
6.
      Srov. katalog jubilejní výstavy Lidové výšivky jihovýchodní Moravy, Gottwaldov 1973.

288

7.
      Jaroslav Orel: Krojový krejčí z Valašských Klobouk. Umění a řemesla, Praha 1959, č. 1, s. 33-35; týž: Radostný člověk. k 8 0. narozeninám Františka Horalíka z Valašských Klobouk. Umění a řemesla, Praha 1968, č. 3, XXXII. Štěpán Sukop: Řídnou řady přímých nositelů tradic. Zprávy pro lidové umělecké výrobce, Praha 1974, 2, str, 22-23.
8.
      Protokol první celostátní konference k otázkám lido[/]vé umělecké výroby. z rukopisných textů, stenografických a magnetofonových záznamů sepsal M. Horčička. Praha 1959, str. 45-56. Rozmn., 141 stran.
9.
      František Horalík: Jak chodívali kostelní služebníci za starších dob po tříkrálových koledách v obci Klobúkoch a okolních dědinách. Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, Městské muzeum ve Val. Kloboukách 1966/1, s. 71-72.

289

Masopustní pohřebenář z Nedašova, Strážnice 1973.
Foto J. Tomeš.

Soubor JASÉNKA ze Vsetína, Strážnice. Foto V. Mlčák.

290

ZPRÁVY

JUBILEUM

Václav Stuchlý šedesátníkem [obsah]

Zasloužilý slezský folklorista, sběratel, upravovatel a propagátor slezských písní a tanců Václav Stuchlý se dožívá šedesátky v plné svěžesti a aktivitě. z jeho pracovny na pedagogické fakultě v Ostravě stále zaznívají slezské písně, které přepisuje ze zvukových záznamů pro Ústav etnografie a folkloristiky ČSAV v Brně, nedávno odevzdal do tisku krajový zpěvníček s citlivými vícehlasými úpravami písní. Jako primáš cimbálové muziky hornického souboru Dombrovan z Orlové se zúčastnil letošních slavnosti v Dolní Lomné i ve Strážnici a do sběratelství a hudebního folklóru soustavně uvádí i své studenty na fakultě.
      Václav Stuchlý se narodil 28. 9. 1914 v Košatce nad Odrou, vystudo

Václav Stuchlý na slezském folklórním festivalu.
Dolní Lomná, okr. Frýdek-Místek.
Foto J. Tomeš 1973.

291

val učitelský ústav v Příboře a později filosofickou fakultu UP v Olomouci, působil na mnoha školách na Moravě i ve Slezsku a zvláště pak v Českém Těšíně, kde se důvěrně seznámil se slezským hudebním folklórem. Na Těšínsku zapsal na 2000 písní, je uznávaným znalcem goralské muziky a slezské cimbálové muziky. Pro své významné působení v lidové hudbě je výborně připraven svou předchozí dráhou houslového virtuosa, v jehož repertoáru nechyběl ani Paganiniho ani Dvořákův houslový koncert- Na školách se uplatňoval i jako sbormistr a primarius komorních souborů, [/] v oblasti hudební výchovy vyvinul rozsáhlou činnost organizační a poradenskou a své zkušenosti vtělil do řady pedagogických publikací. Publikuje též ve folkloristických časopisech, spolupracovat se Slezským ústavem v Opavě a je pravidelným členem soutěžních porot. Jeho prvním učitelským místem byla právě Opava a s folkloristickými soubory na Opavsku je stále v činném styku.
      K šedesátce Václava Stuchlého připomínáme alespoň ve stručnosti jeho dosavadní obětavou práci a přejeme mu mnoho síly do dalších Iet. Luděk Zenkl[/]

NEKROLOGY

Ljubica S. Jankovičová zemřela [obsah]

Jugoslávská taneční folkloristika utrpěla velkou ztrátu. 3. května 1974 zemřela v Bělehradě ve věku 80 let profesorka S. Jankovićová, řádná členka Srbské akademie věd a umění, průkopníčka vědeckého studia lidových tanců v Jugoslávii.
      L. S. Jankovićová se narodila 27. června 1894 v Aleksinci (Srbsko) v rodině, která dala vědě dvě pro[/]slavená jména - etnologa akademika Tihomira Djordjeviće a etnomuzikologa Vladimira Djordjeviće. L. Jankovićová žila v Bělehradě, kde po ukončení studia literatury na universitě a postgraduálních studiích ve Vídni, Berlíně a Londýně byla gymnazijní profesorkou a potom až do svého odchodu do důchodu v roce 1950 kustodkou Etnografického muzea. Záhy se začala zabývat esejistickou prací; do tohoto období spadá [/] její kniha Iz slovenačke književnosti (Ze slovanské literatury). Avšak téžiště činnosti Ľjubice Jankovičové, jež jí otevřela dveře Srbské akademie věd a umění, spočívá v taneční folkloristice, vědě, která byla před čtyřiceti lety v Jugoslávii neznámá. Spolu se svou mladší sestrou Danicí (1898-1960) byla průkopnicí tanečně folkloristických studií, autorkou početných příspěvků a knih z této oblasti, čestnou členkou domácích i zahraničních společností a institucí. Význam práce sester Jankovićových (jejich jména zůstanou nerozdvojena) nespočívá jen ve skutečnosti, že jako první ve své zemi započaly sbírat a objevovat lidové tance, ale i v tom, že svou práci založily na přísně vědeckých principech. Jejich terénní činnost zahrnovala souběžné zaznamenávání tanců a melodií, stejně jako textů písní zpívaných počas tance; k tomu připojovaly údaje o etnickém stavu taneční oblasti, o původu obyčejů spojených s tancem, o příležitostech a místech k tanci, o lidových nástrojích a jiných okolnostech významných pro porozumění lidovým tancům jako etnopsychologickému a společenskému fenoménu. Při popisu používaly sestry Jankovićovy vlastního systému slovních a pomocných znaků, jimiž fixovaly tance souběžně s hudebním doprovodem, přihlížejíce k tomu, aby jejich zápisy byly přístupné širokému kruhu zájemců a nejen odborníkům.
      V průběhu dlouholeté práce zazna

292

menaly sestry Jankovićovy kolem tisíce lidových tanců a vydaly dnes už klasickou sbírku Narodne igre (Lidové tance) o osmi svazcích (1934-1964); devátý svazek je v tisku. v této bohaté sbírce jsou popsány tance různých oblastí Jugoslávie (mezi nimi jsou i tance albánské, turecké, bulharské a slovenské). Tím zachránily před zapomenutím početné doklady starých i současných lidových tanců, ktaré zapsaly u nadaných tanečníků, zpěváků a muzikantů. Teoretické stati uveřejněné v těchto svazcích (o metodologii vědeckého studia lidových tanců, o jejich scénickém zpracování, o využití ve škole atd.) jsou určeny také těm, kteří chtějí dále pracovat na tomto poli, se základním odkazem: udržovat pravý, autentický, živý lidový tanec, sledovat jej, na jeho základech stavět scénické umělecké dílo.
      Tím ovšem není dílo sester Jankovićových zakončeno. Mezi jejich ostatními knihami vyniká Prilog proučavanju ostataka orskih obrednih igara u Jugoslaviji (Příspěvek ke studiu zbytků kolových obřadních tanců v Jugoslávii) ve vydání Srbské akademie věd (1957), stejně jako poslední v pořadí velká studie, jejíž autorkou je sama Ljubica Jankovićová, taktéž ve vydání Srbské akade[/]mie věd (1968): Problem i teorija pojedinačne aritmičnosti celine izvodjenja orske igre i melodie (Problém a teorie jednotlivé arytmičnosti celistvosti vyvozování kolového tance a melodie).
      Žijíc v ústraní, cele oddána vědecké práci, Ljubica Jankovićová spolu se svou sestrou získala velký počet obdivovatelů nejen v Jugoslávii, ale i ve většině evropských zemí a v Americe. A ještě více: sestry Jankovičovy nalezly četné následovníky, kteří chtějí pokračovat v jejich tanečně folkloristické práci a dále ji rozvíjet.
      (Ze srbocharvátštiny přeložil V. Frolec) Olivera Mladenovićová, Bělehrad

Za docentem Františkem Roubíkem [obsah]

Kdo z nás nebere čas od času do rukou nepostradatelnou Příručku vlastivědná práce, aby v ní ještě bezmála tři desítky let od jejího druhého vydání hledala nacházel základní informace z rozmanitých odnoží regionalistiky, kdo se nemusí obracet k S oupisu map českých zemí anebo k A tlasu československých dě[/]jin? František Roubík vložil do svých prací erudici historika a zeměpisce, kterou nabyl na Universitě Karlově, na níž se stal v roce 1934 docentem historické vlastivědy československého státu. Archivářskou akribii osvědčil ve svých Dějinách Chodů u Domažlic, v p ráci oČeském roce 1848 av četných studiích z dějin politické a veřejné správy. Šíři svých vlastivědných zájmů načrtl pestré paletě prací z dějin Prahy, z historie rybnikářství, komunikací a dopravy, poštovnictví a vojenství, z vývoje vlastivědného popisu Čech, z bibliografie českých časopisů v letech 1848-1895 a podobně.
      Etnografii věnoval náležitou pozornost ve většině svých vlastivědných prací, zvláště v oboru dějin selského stavu a národnostního vývoje českých zemí. Avšak potřeby národopisu nepouštěl ze zřetele ani ve studiích z historické geografie a kartografie. Po zásluze byl léta jako zástupce akademie věd členem hlavního výboru Národopisné společnosti československé.
      Doc. PhDr. František Roubík, člen korespondent ČSAV, zemřel ve svých 83 letech 5. května 1974. Budeme ho vděčně vzpomínat - vždyť bez jeho znamenitých prací se ještě dlouho neobejdeme. Richard Jeřábek

293

KNIHY

Józef Burszta, Kultura ludowa - Kultura narodowa [obsah]

. Szkice i rozprawy, vydalo vydavateľstvo Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza, s. 1. 1974, 373 strán
      Vo vydavateľstve Ludowa Spół­ dzielnia Wydawnicza, ktoré sa pred niekoľkými rokmi podujalo na vydanie rozsiahlej a materiálovo podstatne rozšírenej reedície (na základe dochovaných rukopisov) monumentálneho diela Oskara Kolberga (ide celkom o 80 zväzkov!) o všetkých regiónoch Poľska, vyšla pozoruhodná knižná publikácia popredného poľského etnografa univ. prof. J. Bursztu, vedúceho Katedry Etnografii Uniwersytetu im. A. Mickiewicza v Poznani, o ľudovej a národnej kultúre. I keď niektoré časti tejto knižnej práce poznáme v modifikácii časopiseckých štúdií autora, v danom prípade ide o súhrnný pohľad bádateľa k tejto aktuálnej problematike.
      Kniha J. Bursztu sa už na prvý pohľad výrazne delí na tri samostatné oddiely, hoci názvy jednotlivých oddielov a kapitol tomu úplne nenasvedčujú.
      V prvom oddieli knihy pod názvom Kultura ludowa autor ponajprv venuje pozornosť definovaniu poj[/]mov etnická kultúra a ľudová kultúra, čo predstavuje zložitý problém, keďže ide o meniaci sa historický jav. v tejto súvislosti sa autor dotýka tiež problematiky pojmu etnos (odvoláva sa hlavne na práce J. V. Bromleja), a to z toho dôvodu, aby mohol sledovať vzťah tejto kategórie k ľudovej kultúre. J. Burszta hľadá odpoveď na tieto otázky exkurzom až do stredoveku, kde rozlišuje trojaké kultúrne smerovania: 1. sedliacka kultúra, 2. mestská kultúra a 3. kultúra feudálno-rytierska. I keď autor dokladá svoje teoretické vývody na konkrétnom materiáli, problematická sa však zdá časť o "prameňoch" oddeľovania sa sedliackej kuitúry, hoci vieme, že v poľských pomeroch osobitný problém predstavuje vzťah sedliackej kul[t]úry k širokej vrstve šľachtickej kultúry, najmä strednej a drobnej šľachty, ktorá sa spôsobom života v podstate nelíšila od vrstvy sedliackej. Podnetná - no predsa rovnako diskutabilná - je i kapitola o staropoľskom spoločenstve a ľudovej kultúre. Na základe dochovaných prameňov J. Burszta si vytvára model o procesoch premien a o postupnom prechode od tradičnej ľudovej kultúry - hlavne od 19. storočia, kde sa opiera o materiálovú bázu - ku[/] "kultúre súčasnej dediny", čo sleduje na príkladoch z úseku materiálnej kultúry i folklóru. Ide mu o pohľad horizontálny i vertikálny, ale dôraz kladie predovšetkým na tradície regionálnych kultúr v súčasnosti na území západného Poľska, kde došlo po druhej svetovej vojne k výrazným demografickým premenám. Autor tu vlastne z etnografického aspektu sumarizuje rozsiahlu literatúru o repatriantoch a procese reemigrácie na tomto území a poukazuje na faktory a zákonitosti vývinu ľudovej kultúry v súčasnosti.
      Druhý oddiel knihy je venovaný kategóriám ľud a národ a formovaniu sa národopisu (ludoznawstwa ako vednej disciplíny v období osvietenstva a romantizmu, a to predovšetkým u slovanských národov. v tejto súvislosti osobitnú pozornosť venuje najvýznamnejšej postave v dejinách poľského národopisu Oskarovi Kolbergovi.
      Ťažisko recenzovanej knihy môžeme vidieť v treťom oddieli, ktorého názov je zhodný s titulom celej publikácie. J. Burszta tu predstavuje ľudovú kultúru ako celonárodnú hodnotu (dobro), z ktorej čerpala poľská kultúra v období romantizmu, ale rovnako z nej čerpá aj v sú

294

časnosti: v popredí jeho zájmu sú preto problémy folklorizmu v širokom národnom spoločenstve, problémy neoromantického folklorizmu na prelome storočia v období tzv. "Młodej Polski", folklorizmu v medzivojnovom období a napokon folklorizmu po druhej svetovej vojne v ľudo­ vom Poľsku, teda folklorizmu, ktorý sa stal závažným fenomenom kultúrnych procesov. Rovnakú pozornosť venuje tiež problematike súčasného javiskového folklóru, formám jeho režijného spracovania a pod. v záverečných kapitolách sa j. Burszta sústredil na všeobecnejšie otázky tendencií vývinu kultúry, pluralizmu v kultúre a v neposlednej miere úlohe tradície v súčasnej kultúre a kultúrnej politike.
      J. Bursztovi sa podarilo zhrnúť temer všetky aktuálne problémy etnografie a folkloristiky, s ktorými sa chtiac-nechtiac stretávame pri štúdiu ľudovej kultúry v súčasnosti. Mnohé vývody sú, pravda, diskutabilné, najmä z pohľadu zahraničného čitateľa, ale autorovi ani nešlo zrejme o vyslovenie kategorických záverov - veď kniha v podtitule nesie názov "Szkice i rozpravy" -, pretože v danej problematike to prakticky ani nie je možné. I keď autor vo svojej práci vychádza, samozrejme, iba zo štúdia poľského materiálu, práca je metodicky podnetná aj pre nášho čitateľa a poskytuje možnosť konfrontácie zhod a odlišností kultúrneho vývinu našich národov. z nášho hľadiska prá[/]ve v tom vidíme hlavný prínos tejto knihy. Okrem toho treba vyzdvihnúť i samotný fakt, že je to prvý knižný titul svojho druhu v národopisnej spisbe. Andrej Sulitka

Miljana Radovanović, Vuk Karadžić etnograf i folklorist. [obsah]

Srpski etnografski zbornik LXXXV, Beograd 1973, 208 stran
      Nejnovější studie o Vuku Karadžićovi, slavném sběrateli srbských lidových písní, se zabývá jeho prací na poli etnografie a folkloristiky. Ačkoliv to není poprvé, co se Vuk hodnotí z tohoto hlediska, jde o první dílo, které vyčerpávajícím způsobem pojednává o celé jeho činnosti v těchto oblastech a potvrzuje jeho nesporné první místo v pořadí jihoslovanských etnografů a folkloristů.
      Kniha M. Radovanovićové obsahuje úvod, tři oddíly a závěr. v úvodu rozvádí autorka velmi podrobně pojetí dosavadních badatelů zabývajících se Vukovým dílem, od jeho současníků až po autory, kteří u příležitosti stého výročí Vukovy smrti (1964) přistoupili k Vukovi z perspektivy současného rozvoje vědy a s patřičnou úctou objasnili jeho dnešní význam pro folkloristiku. Podle autorčina názoru je však Vukovo etnografické dílo téhož významu a nemůže se oddělit od folkloristiky. [/] "Vuk působíc tak jednotně na dvou souběžných liniích, vzájemně velmi blízkých, často propletených," uzavírá M. Radovanovićová, "založil dvě příbuzné vědy, srbskou etnografií a srbskou folkloristiku," avšak pracuje na širokém základě, svým materiálem obsáhl převážnou část území dnešní Jugoslávie, a to jak přímými výzkumy, tak prostřednictvím velmi rozsáhlé sítě spolupracovníků.
      Aby toto i prokázala, M. Radovanovićová přistoupila v prvním oddílu knihy k všestrannému studiu nejen všech Vukových prací, ale i doby, v níž Vuk žil a tvořil. Vyčerpávající přehled společenských a duchovních pohybů v Evropě začíná pohledem na 18. století, které vytvořilo předpoklady pro rozvoj etnologické myšlenky (cestopisy, komparatisté, filosofové, přírodní vědci, encyklopedisté, a zejména Rousseau a Herder), potom líčí poměry v první polovině 19. století, pozastavujíc se u romantismu, a to u pozdější, pokrokové fáze, který vyvolal u Slovanů intenzívní zájem o manifestaci národního života (jazyk, obyčeje, tvořivost). v takové atmosféře, ve Vídni v roce 1813, setkal se mladý Vuk Karadžić, účastník srbské revoluce 1804 a utečenec ze Srbska po Karadjordjevićově pádu, s J. Kopitarem, který sehrál mimořádnou úlohu při formování Vuka jako spisovatele tím, že ho poučil, jak se sbírají lidové písně, slova, obyčeje, to, co Vuk sám znal od svého nejraněj

295

šího dětství. Tak, uzavírá autorka, v podmínkách tehdejší srbské společnosti byl Vuk daleko od romantického nazírání na lidové "stariny" jako výrazu "národního ducha" minulosti, poněvadž to vše bylo v něm a kolem něho živé; byl si však vědom velkého významu tohoto národního bohatství a velmi brzy přistoupil k vytváření vlastních postupů při studiu lidového života a tvořivosti. Autorka pak sleduje růst a formování Vuka etnografa a folkloristy v rámci jeho kulturně revoluční činnosti a objasňuje jak se rozšiřovaly jeho pohledy na předmět vědy o lidu, jeho pracovní metody (výzkumné cesty, spolupracovníci a sběratelé materiálu) i pojetí cílů etnograficko-folkloristických bádání, v nichž se odráží jeho myšlenka o charakteristických národních osobitostech (víra, jazyk, obyčeje).
      Druhý díl obsahuje analyticky podané kompletní etnografické dílo Vuka Karadžiće v chronologickém sledu: od Srbského slovníku (Srpski rječnik) z r oku 1818 po nedokončený rukopis Života a obyčejů srbského lidu (Život i običaji naroda srpskoga; vydáno po Vukově smrti). jakož i sbírky lidových písní, pořekadel, přísloví a také historiografický materiál. v úvahu je vzata i Vukova rukopisná pozůstalost, která se nalézá v Archívu Srbské akademie věd a umění.
      Takto detailně prostudovaný materiál umožnil M. Radovanovićové [/] v třetím oddílu studie vymezit dvě období Vukovy práce: první od vyjítí zpěvníku v roce 1814 po cesty do Černé Hory, Bosny a Dubrovníku (1834), druhé do konce Vukova života (1864). v prvním období se Vuk připravoval ideově a metodologicky a materiál pro své dílo čerpal ze svého domova Jadra, ze Srbska knížete Miloševa a Sremu; v druhé periodě se usilovně rozšiřuje jeho zájem na celé jihoslovanské území, při využití metody srovnávacího výkladu a objasňování etnografických jevů u rozličných etnických skup:n a v různých geografických oblastech. Tehdy se u Vuka projevuje snaha představit lidový život a obyčeje v pohledu jediné etnografie a folkloristiky. Smrt zabránila toto realizovat, avšak M. Radovanovićová na základě rozsáhlého etnografického a folkloristického materiálu rozptýleněho ve Vukových pracích provedla souborný nárys "Vukovy etnografie", z něhož je zřejmé, že ve Vukově díle jsou obsaženy všechny komponenty jedné vícesvazkové, současně koncipované etnografie Srbů. Nakonec, v krátkém, . ale výstižném závěru, podává autorka základní charakteristiku Vukova díla a uzavírá: "Zatímco v relacích evropských vědeckých proudů znamená Vukovo dílo epochální objev, v jeho Srbsku a na Balkáně je v plném souladu s reálnými objektivními potřebami společnosti, z níž vzešel."
      Studie dr. Miljany Radovanovićové, vědecké pracovnice Etnografic[/]kého ústavu Srbské akademie věd a umění v Bělehradě, představuje svým pojetím, zpracováním i závěry velmi významný přínos jugoslávské vědě. Věřím, že práce vzbudí pozornost i v kruzích československých etnografů a folkloristů.
      (Ze srbocharvátštiny přeložil V. Frolec) Olivera Mladenovićová, Bělehrad

Ţara Bîrsei I. [obsah]

Redakce Nicolae Dunăre. Vydalo Nakladatelství Akademie RSR, Bukurešť 1972, 475 stran textu, 140 vyobrazení, 23 map
      Rozsáhlá monografie o etnografické oblasti Ţara Bîrsei, rozkládající se v rumunských Karpatech mezi Sedmihradskem, Moldavou a Muntenií, je v pořadí druhým dílem, které vychází v rámci proponovaných karpatských monografií, jež zařadilo do svého pracovního programu Oddělení pro etnografii a folkloristiku Centra pro sociální vědy Akademie politických a sociálních věd RSR v Kluži. Cílem výzkumu, jenž se soustřeďuje na tři hlavní oblasti Sedmihradska (Valea Iiului, Ţara Bîrsei, Bistriţa-Năsăud), je podat ucelený obraz o uvedených částech sedmihradského území z hlediska jejich kulturních vztahů k jiným regionům Rumunska. Po metodologické i metodické stránce navazuje monografie "Ţara Bîrsei" na knihu

296

"Arta populară din Valea Jiului", kterou vydalo rumunské akademické nakladatelství v Bukurešti v roce 1963. Dílo, jehož základní teze byly před vydáním diskutovány na třech sympoziích, je výsledek práce badatelského týmu, sestaveného z vědeckých pracovníků akademického národopisného pracoviště v Kluži, Ústavu pro dějiny umění, Ústavu jihovýchodoevropských studií a knihovny Akademie věd v Bukurešti, kateder geografie na universitách v Bukurešti a Kluži, regionálních muze, archívů, vědeckých společností a jiných institucí se sídlem v Brašově; Sibini a Kluži.
      Úvodní oddíl prvního svazku monografie "Ţara Bîrsei", který redigoval Nikolae Dunăre, pojednává o geografické poloze oblasti (A. Savu), dějinách regionu (staré dějiny - P. Binder, T. Hasdeu, C. Teodorescu, novověké dějiny a současnost - M. Băltescu, E. Micu, l. Nicoară), o etnografickém členění (N. Dunăre vyděluje v rámci regionu Ţara Bîrsei šest podoblastí: Brašov, Bran, Bîrsa de Jos, Bîrsa de Sus, Săcele, Buzaie, v nichž žijí Rumuni, sedmihradští Sasi a Čangové); oddíl uzavírá pojednání o Karpatech jako ose Rumunska (N. Dunăre), tradičních dopravních cestách (N. Dunăre, P. Binder), výročních a týdenních trzích v Brašově (C. Teodorescu).
      Stěžejní částí prvního svazku monografie je oddíl o tradičních zaměstnáních. Je zde podán velmi po[/]drobný a ucelený výklad o tradičním zemědělství, vývoji rolnického zemědělského nářadí a tradičním zemědělském kalendáři (N. Dunăre), o formách pastýřského života, úloze chovu dobytka v tradičním venkovském hospodářství jednotlivých podoblastí Ţara Bîrsei a pastýřské terminologii (N. Dunăre). Samostatné kapitoly jsou věnovány myslivosti (N. Duăre) a tradičním doplňkovým zaměstnáním (sběr plodin, včelařství, rybolov, lov) a jejich vzájemným vztahům (N. Dunăre, T. Graur). v závěrečném oddílu jsou charakterizována rolnická technická zařízení a řemesla, tradiční transportní prostředky, průmyslová a jiná povolání městského charakteru (C. Irimie, P. Idu, K. Kós, T. Coliban, N. Dunăre, L. Marcu).
      První svazek monografie "Ţara Bîrsei" ukazuje, že dílo bude cennýsn příspěvkem k poznání dějin lidové kultury Rumunů i dalších etnických skupin, které žijí ve sledovaném regionu. Publikované kapitoly z hmotné kultury jsou založeny na důkladném terénním i archívním studiu, na seriózní znalosti muzejního, literárního a jiného materiálu. Komplexní pojetí monografie dává možnost spolupráce a konfrontace etnografického výzkumu s bádáním v oblasti příbuzných vědních oborů, zejména archeologie, historie, jazykovědy, geografie, antropologie, sociologie, sociální psychologie a dějin umění. První svazek monografie "Ţara Bîrsei" podává nejen důklad[/]ný popis a charakteristiku sledovaných kulturních jevů; usiluje o víc. Využití etnokartografické metody umožnilo autorům naznačit regionální diferenciaci i specifiku, anatyticko-srovnávacím postupem byly zkoumané jevy zařazeny do širších kulturně historických, geografických a interetnických souvislostí. z celkové koncepce monografie je zřejmé, že se v ní spojují a zobecňují zkušenosti v etnografickém výzkumu monograficko-sociologické školy bukurešťské a etnografické školy klužské. První svazek monografie "Ţara Bîrsei" je významným přínosem pro rumunskou etnografii a skýtá mnoho cenných informaci i metodologických podnětů pro národopis jihovýchodní, východní a střední Evropy. Václav Frolec

Edit Fél-Tamás Hofer, Geräte der Átányer Bauern. [obsah]

Akadémiai Kiadó, Budapest 1974, 515 stran, 671 kreseb, 300 fotografií
      Současný rozvoj etnografického bádání v evropských zemích je patrný nejen v četných publikacích, které se zabývají aktuálními problémy lidové kultury, ale i v hledání nových cest, východisek a postupů, které by umožnily odkrýt doposud nepoznané nebo málo známé strán

297

ky kulturních hodnot a jejich vztahu k člověku.
      Myšlenka sledovat při národopisném bádání vazby mezi člověkem a věcmi, které - jak se vyjádřil už více jak před sto lety W. H. Riehl - nabývají svou vědeckou váhu právě až "svými vztahy s nádherným organismem celé lidové osobnosti", proniká stále výrazněji do etnografických i folkloristických výzkumů a ovlivňuje i cíle, které národopisci začínají sledovat. v této souvislostí se začíná v evropském národopise hovořit o tzv. bodovém výzkumu (Punktuntersuchung), jehož účelem je především studium vzájemných vztahů konkrétních objektů s lokálním prostředím, aby se co nejlépe poznal kulturní mechanismus. Dánský etnograf prof. Axel Steensberg srovnává tento metodický postup s metodami používanými v astronomii: Astronom sleduje sice nebeská tělesa na jedné přesné mapě oblohy a klasifikuje je podle velikostí a vlastností, avšak jeho vlastní exaktní, minuciózní výzkumy se zpravidla koncentrují na jednu jedinou hvězdu. Na základě dlouhodobého, pečlivě registrovaného pozorování zvoleného jediného nebeského tělesa se pak vyslovují obecněji platné závěry a hledají se srovnání s jinými, stejně pečlivě a důkladně prozkoumanými nebeskými tělesy. Stejným způsobem může etnograf bodovým výzkumem hlouběji proniknout do souvislostí kultury než je možno s použitím statistiky a klasifikace. [/] Častým průvodním jevem tematických výzkumů bývá, že se přetrhávají organická spojení mezi kulturními hodnotami a člověkem; řečeno jinými slovy, umrtvuje se život. Mnohdy to vypadá tak, že badatel svými teoretickými, statistickými a klasifikačními pojednáními odděluje jev od skutečnosti. Tím pochopitelně nechceme snižovat význam, potřebnost a užitečnost tematických výzkumů. Je jen třeba, aby národopisec využíval všech možností, které mu jeho obor skýtá, aby se nebál jít nevyšlapanými cestami.
      O to se pokusili maďarští etnografové Edita Félová a Tamás Hofer ve své nejnovější knize o nářadí rolníků v Átány, kterou vydalo akademické nakladatelství v Budapešti ve spolupráci s Komisí pro studium dějin zemědělského nářadí a polních struktur při Královské dánské akademii věd v německém překladu pod názvem "Geräte der Átányer Bauern". Dílo, vycházející z výzkumů prováděných v rámci vědeckovýzkumné činností Etnografického muzea v Budapešti v letech 19511954 ve vesnici Átány, rozkládající se v severní částí Velké nížiny uherské (asi 100 km východně od Budapešti a 15 km severozápadně od Tisy), volně navazuje na dříve vydané knižní práce Edity Félové a Tamáse Hofera "Proper Peasant" (Chicago 1969) a "Bäuerliche Denkweise in Wirtschaft und Haushalt" (Göttingen 1972).
      Kniha o nářadí rolníků v Átány [/] je založena na rozsáhlém materiálu a nových metodických postupech, které nebyly doposud při studiu zemědělského nářadí v tak velkém rozsahu a tak systematicky uplatněny. Autoři sami charakterizují své téma jako "etnografické pojednání o zemědělském nářadí v maďarské vesnici Átány se zvláštním zřetelem k sociálním a kulturním vztahům nářadí". Studium rolnického nářadí bylo prováděno v rámci intenzívního výzkumu obce, která není zaostalá a ani svou celkovou kulturní úrovní starobylá, avšak ve stylu lidských vztahů, v hodnotovém systému i způsobu myšlení si udržuje rysy starého rolnického světa. Obraz, který se podařilo autorům vytvořit o rolnické kultuře ve vesnici Átány, může být klíčem k poznání maďarského rolnictva a v jisté míře i rolnického obyvatelstva v širším evropském rámci. Na rozdíl od většiny dosavadních prací o zemědělském nářadí nešlo autorům o sledování technické stránky nářadí, o jeho systemizaci a rekonstrukci vývojových etap. E. Félová a T. Hofer se snaží především ukázat, jak je nářadí organizováno a jak funguje v rámci obce, rodiny, dvora. Autoři prokazují, že každý kus nářadí, každý nástroj má své dějiny, svého nebo své výrobce. Dějiny vzniku některých nástrojů jsou často rozvětveny; jednotlivé části mohly být zhotoveny různými lidmi. Každý nástroj má i prvotní a druhotné funkce, které se mohou během doby měnit. Má

298

pevné místo ve vybavení rolnické usedlosti, v prostorovém řazení, v pracovním procesu. Existují různé vztahy mezi nástrojem a člověkem, který jej vlastní a užívá. Nástroj má svou minulost, přítomnost i budoucnost. Tuto mnohovrstvovou spletitost vztahů jednoho exempláře nářadí nazývají E. Félová a T. Hofer "kulturní osobitostí" ("kulturelle Persönlichkeit"). Na jejím základě je možno provádět také systematizaci předmětů. Můžeme je seskupit podle jejich funkcí a lidských vztahů, podle jejich délky života, podle původu atd. Ve vztahu mezi člověkem a nářadím se rozlišují "osobní" nástroje, s nimiž pracuje jen jediná osoba, a nářadí používané i jinými (v rámci rodiny, sousedství i celé obce).
      Aby mohli autoři podrobně poznat složité vztahy mezi nářadím a člověkem, sestavili monografie vybraných předmětů (vůz, pluh, brány, rýč, motyka, kosa, vidle, česáč na heřmánek, cep, ohřeblo na stahování zrna, lopata, nosítka na hnůj, popruh na nošení sena, putna, bič), v nichž podávají popisy konkrétních předmětů, popřípadě celých jejich souborů, všímají si typologické stránky objektů, jejich součástí, výzdoby, funkce, pracovních činností s nimi spojených, jejich uložení, udržování, opravy, uvádějí jejich výrobce, majitele a další podrobnosti, "Portréty" nářadí ukázaly, že u lidí existují víceré vztahy k nástrojům; mají o nich znalosti, stojí k nim v omeze[/]ných nebo neomezených vlastnických vztazích apod.
      Dlouhodobým terénním výzkumem a dokumentací se autorům podařilo velmi důkladně poznat celý fond (přes 600 kusů) nářadí, s nímž pracují rolníci v Átány. Tento soubor, který byt z velké části také zakoupen a uložen jako "Sbírka Átány" v budapešťském etnografickém muzeu (myslím, že i v tom je pracovní postup maďarské autorské dvojice velmi poučný a podnětný), představuje komplex předmětů jedné skupiny lidí (v tomto případě átánských rolníků) a je možno pro něj použít označení "population of artifacts", jímž se v archeologické literatuře souborně označují předměty zhotovené lidskou rukou, které byly objeveny na jednom nalezišti a na jejichž základě je možno rekonstruovat způsob života dané společnosti.
      Poznatky, k nímž autoři dospěli, zobecňují v části knihy (III.) věnované kulturnímu a sociálnímu významu nářadí. Všímají si vztahu člověka a nářadí (přizpůsobení nástrojů tělu svého uživatele, znalosti o nářadí, nářadí a lidský život), vybavení rolnických dvorů, nástrojů v majetku chudších vrstev rolnického obyvatelstva, čeledínů, obecních služebníků a jiných složek vesnického lidu, výroby nářadí, jeho obnovy a výměny.
      Důležitou součástí knihy je dokumentace, obsahující agrárně statistické tabulky, inventáře vybraných hospodářství, seznam nářadí podle [/] průměrné doby jejich užívání, vyobrazení typů a variant nářadí v Átány (celkem 671 kreseb) a soubor fotografií dokumentujících místo nářadí a jeho výrobu, výjevy z cest za prací a používání nářadí během pracovních činnosti.
      Dílo Edity Félové a Tamáse Hofera, jehož přitažlivost zvyšuje i pěkná grafická úprava, přináší hlubokou analýzu vztahů rolníků k jejich nářadí. Kniha je pozoruhodná a přínosná materiálovým bohatstvím a zejména metodickými postupy, které stojí při studiu etnografických jevů za následování. Profesor A. Steensberg se v předmluvě vyjádřil, že jde o "hvězdu první velikosti na obloze etnologického bádání". Myslím, že s tímto vysokým oceněním se lze jen ztotožnit. Václav Frolec

Jaroslav Orel, O kraslicích. [obsah]

Uherské Hradiště 1973, 192 stran, 86 ilustrací v textu
      Publikace dlouholetého pracovníka brněnského pracoviště Ústředí lidové umělecké výroby dr. Jaroslava Orla Okraslicích vyšla jako druhý sazek edice Technologie lidové tvorby. Vydalo ji Slovácké muzeum v Uherském Hradišti ve spolupráci s ÚLUV v Praze. Téma není pro autora nikterak nové; o kraslice se zajímal už ve čtyřicátých letech, kdy

299

Malérečka Kateřina Macháčková. Petrov, okr. Hodonín.
Foto J. Khýr

sbíral materiál pro Antonína Václavíka a Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Podílel se rovněž na přípravě soutěží o nejkrásnější kraslici v roce 1959 a 1970 a s nimi spojených výstav. Tyto akce samozřejmě knížka připomíná, přebírá i mapky územního rozložení kraslic, pořízené na základě účasti v soutěžích. První akce zahrnula i materiál slovenský, druhá soutěž v roce 1970 se zaměřila na české země. Soutěže uspořádané Oblastním muzeem jihovýchodní Moravy v Gottwaldově se zúčastnilo 160 malířek kraslic.
      Po stručném úvodě na začátku publikace J. Orel informuje o archeoIogických a etnografických dokladech, jež se vztahují k obřadnímu užití vajec a kraslic. Připomíná starší zmínky o kraslicích v dílech L. Niederla a J. Eisnera, slovanské a další evropské nálezy. Stručně je nastíněna atmosféra jarního ročního období, v němž měla zdobená vejce významnou společenskou funkci. Naznačuje i souvislosti s jarním obyčejem vynášení figuríny Mařeny-Smrti a obchůzkou s novým létem, které však nejsou šířeji rozvedeny.
      Druhá kapitolka shrnuje ozdobovací techniky na kraslicích. Vychází

300

především z obsáhlého materiálu soustředěného v knize Antonína Václavíka Výroční obyčeje a lidové umění (Praha 1959). Na československém území rozlišuje dvě základní výzdobové techniky kraslic - barvení vajec a barvení kombinované s kresebnou výzdobou. Nejoblíbenější barvou při malování vajec byla červená, k starším barvám patřila též žlutá, zelená a černá. Koncem minulého století se začala četná přírodní barviva nahrazovat barvivy umělými. Podle techniky vytváření kresby na kraslicích člení autor materiál do deseti skupin. Nejvíce se rozvinulo malování (batikování) vajec včelím voskem za pomoci leptání šťávou z kyselého zelí nebo octu. Batikování je považováno za nejstarší naši výzdobovou techniku, bohatě se jí užívalo v jižních Čechách, na východní Moravě a na východním Slovensku. Plastické zdobení vajec barevným voskem nebo parafinem se udrželo nejdéle na Kyjovsku a Jindřichohradecku. k nejjednodušším rezervovacím technikám patřilo ovazování bílých vajec listy a trávou, které se vařením v barvě přetiskly na skořápku. Technika se používala na Chodsku a na Valašsku., kde bylo známé i zdobení vajec pomocí kyseliny mravenčí. neptání kyselinami (šajvostrem) však bylo známé v mnoha regionech.
      Zdobení vajec vyškrabováním či gravírováním je oblíbené hlavně na Moravě, např. na Kyjovsku a Stráž[/]nicku. Nalepování vzoru slámou se rozšířilo především na Hané. Ze slámy se tvořily motivy hvězd, květin, listů a klasů, které na červeném či černém podkladě vynikaly zlatožlutým tónem. Méně se užívalo dalšího způsobu plastického zdobení okutím nebo odrátováním.
      Třetí kapitolka je věnována vzorům na kraslicích. Uplatnily se motivy rostlinné, živočišné, antropomorfní, kosmické, obřadní znaky apod. v ornamentice kraslic se bohatě odrazilo i zemědělské a pastýřské nářadí. Další část textu je věnována analýze kraslic podle výzdobných prvků.
      Samostatnou kapitolku autor věnoval poezii napsané na kraslicích, přinesl ukázky z Chodska, Horácka, Hané, Slovácka, Valašska a Slovenska. Nápisy na kraslicích přirovnal k lidovým písním, pořekadlům a příslovím. Podrobnější analýzu nápisů však postrádáme, i když uvedené ukázky naznačují původní žánry folklórních textů. Závěrečná část je věnována úvaze o udržení a dalším rozvíjení kraslicové tvorby.
      Nesporným kladem textově stručné publikace jsou bohaté obrazové přílohy (černobílé i barevné fotografie), jež ukazují pracovní postupy při zdobení vajec, bohatství vzorů, sepjetí s jarními a zvláště velikonočními obyčeji. Hodnota obrazových příloh je podtržena poměrně kvalitním křídovým papírem, grafickou úpravou Antonína Jera; vkusná [/] je i obálka Josefa Kiesewettera. Knížka je opatřena ruským, anglickým a německým souhrnem. Josef Tomeš

Ludvík Kunz, Naivní malba tří století. [obsah]

Střelecké terče Edice Moravského musea, sv. XV/10. Brno 1972, 68 stran
      Již r. 1860 slavili pražští ostrostřelci svou půltisíciletou existenci; tomuto výročí věnoval své pojednání K. J. Erben. Kvalifikovaní i laičtí badatelé Zíbrtovy generace se také vícekráte zaujali "střílením ku ptáku". z ostrostřeleckých ceremoniálů a zvyků, udržujících se v Čechách od středověku až do první světové války, byla tak dochována řada cenných kulturně historických údajů zejména z lidového života městského. Hmotným dokladům ostrostřeleckých sdružení, jmenovitě terčům, nebyla však věnována náležitá péče. Střelecké terče přitom vlastní depositáře kdejakého muzea, jsou součástí mnohých zámeckých sbírek, soukromých kolekcí a podobně. v současnosti se po nich pídí i "sběratelé" starožitností, takže tyto artefakty, získané zpravidla ne právě legální cestou a obvykle neodborně zrestaurované, zdobí již interiér leckteré chaty a rekreační chalupy.
      K centrálnímu soustředění typických ukázek střeleckých terčů z Lech dosud nedošlo; ani jejich spolehlivý

301

soupis není zatím k dispozici. Nutno však uvítat současnou iniciativu několika muzeí, která v několika posledních letech připravila alespoň krátkodobé expozice těchto kulturně historických pramenů osobité faktografické povahy, obvykle včetně užitečných katalogů. Po výstavách ve Slaném, v Jindřichově Hradci, v Českých Budějovicích aj. se s příspěvkem tohoto druhu naposledy přihlásil Etnografický ústav Moravského musea v B rně. Publikace Ludvíka Kunze Naivní malba tří století Střelecké terče zůstává trvalým a hodnotným dokladem stejnojmenné výstavy z června až září 1972.
      V hutné zkratce seznamuje Kunzova průvodní studie s dějinami ostrostřeleckých institucí v Evropě všeobecně a v českých zemích zvláště. Všímá si nejprve raně novověkých lučištníků, pozdějších střelců z ručních palných zbraní, vzniku střeleckých jednot, zřizování městských střelnic, vývoje, terčů, jejich výtvarného zpracování a jejich tvůrců. v souvislosti s výtvarnou součástí publikace editor konkrétně upozorňuje na dokumentární přínos střeleckých terčů pro kulturní a uměleckou historiografii, v neposlední řadě pak i pro národopis (realistické až naturalistické zobrazení lokálně i časově poměrně spolehlivě situovaného oděvu, pracovního nářadí, dopravních prostředků atd.).
      Většina z čtyř desítek technicky poměrně zdařilých fotografií (z toho [/] 6 barevných) může jako vhodný dokumentační materiál posloužit celé řadě humanistických vědních oborů. Například k etnomusikologickým účelům lze využít nejméně desítku vyobrazenin, které dokládají - názorněji než obvykle vágní slovní popisy - zvláště instrumentář lidové (resp. zámecké) hudby z 18. a 19. stol. Na olomouckém terči z r. 1756 (str. 22) je zachycena tzv. harmonie - pětičlenný soubor dvou pištců (trubačů?) a hráčů na lesní rohy s fagotistou. Výjev na vyškovském terči z téže doby (str. 29) zachycuje lidové trio housle-cimbál-basička, olomoucký terč z r. 1732 (str. 34) hudecké trio dvojice houslí s basičkou, v karnevalových scénách z r. 1819 (str. 35) zřetelně rozeznáme kolovrátek, kladívky rozeznívaný cimbál, tamburinu a grumli (!) atd.
      Výtvarně úhledná publikace je uvedena dvojjazyčně: německý překlad se týká nejen úplného znění Kunzovy stati, ale i seznamu vyobrazenin. Jaroslav Markl

Károly Gink - Ivor Sándor Kiss, Dorfkunst und Dorfkünstler in Ungarn. [obsah]

Corvina - Vertag, Budapest 1968, stran 140 včetně vyobrazení
      Tato knížka s klamným názvem je společným dílem uměleckého fotografa a sekretáře rady pro lidové [/] umění. Její převážnou část zabírají efektní černobílé i barevné snímky, které však nezobrazují - jak by tomu titul nasvědčoval - ani tak vesnické umění a vesnické umělce, nýbrž spíš neumění. Tón knížky udávají záběry ze zemědělství, z pastvy ("Der ungarische Pulli"!), z rybolovu a z vinohradnictví, fotografie lidových typů, například muzikanta dřímajícího na svatbě, přípravy svatební hostiny a kulinářských specialit. Je jistě správné zachycovat přirozené prostředí, v němž se lidové umění rodilo a v němž žilo, ale jen v míře nutné pro porozumění tomu, co má být středem čtenářovy pozornosti. Tento požadavek splňují některé sugestivní záběry krajin, proti němu směřují všechny nepravdivé, aranžované, namnoze kýčovité snímky, jakými se knížka hemží tak, že působí dojmem turistického prospektu. Ale maďarské lidové kultuře nečiní dobrou reklamu ani samotný výběr objektů výtvarného umění: neústrojně zařízené interiéry prozrazují na první pohled muzejní provenienci, všechno hýří kroji, výšivkami a tkaninami v nelomených barvách s ornamenty převážně z poslední, úpadkové fáze, lidoví řezbáři "pracují" na hotových výrobcích a podobně. Nadto jsou fotografie naprosto nedostatečně pasportizovány.
      Textu je všehovšudy 23 stran řídké sazby. Úvod povšechně informuje o maďarském lidovém umění, neúplně vypočítává faktory, které působily na jeho vývoj, poukazuje na

302

stylové vlivy a podává zploštělou a nepřesnou charakteristiku lidového výtvarného projevu - a to všechno s tak suverénní jistotou, jak je to možné jen při této stručnosti a se směsicí autorské naivity a troufalosti. Věcnější výklady jsou v dalších kapitolách o některých vyspělých druzích lidového umění v Zadunají, v severním Maďarsku a ve Velké uherské nížině.
      V mnoha ohledech je tato knížka školou, čeho se při sestavování obdobných publikací vyvarovat. Ke cti maďarské produkce prací o lidovém umění je nutno dodat, že do ní toto album vůbec nezapadá. Richard Jeřábek

Marie Kršková, Blatské rozprávky, [obsah]

Nakl, Růže, České Budějovice 1974, il. M. Nováček, 350 stran
      Nová kniha vypravěčky a povídkářky M. Krškové shrnuje celou její zveřejněnou literární tvorbu (knihy "Rozprávky", 1950 a "Dobráci, filuti, meláci", 1957), doplněnou několika obrázky dosud nepublikovanými. Prostředí rodných Blat, lidé nejrůznějšího zaměstnání a naturelu, rozmarné i zvláštní příhody, místní zvyky a tradice, to všecko se stalo pro Krškovou podnětem pro její scénky, povídky a vyprávění. A také staré místní nářečí: autorka píše všecky své povídky a vyprávění ve starém blatském dialektu a umí citlivě vy[/]užívat jeho výrazového fondu, obratů, úsloví a přísloví. Vedle výjevů a povídek obkreslených podle skutečných příhod, zařadila Kršková mezi svá vyprávění i stylizace několika lidových pohádek žertovného rázu (hloupá žena; hadači v pytli; měnil až vyměnil; polévka z polínka) a sérii místních pověstí o vodníkovi, skřítcích atp. Kršková popisuje svět a vypráví o lidech starých Blat, z minulého století a z počátku našeho století, a jen tu a tam se u ní objeví i náměty ze současnosti. A ve svých sedmdesáti číslech podává onen zmizelý a mizející svět spíše úsměvně a harmonicky a vyhýbá se jeho stínům a konfliktům. Četní čtenáři najdou v "Blatských rozprávkách" chvíle pohody nad storosvětskými příběhy vesničanů, vorařů, rybářů, myslivců, hajných i muzikantů. A její soubor si přečte s užitkem i národopisec, nebol v něm najde popisy místních figurek, práce, celoročních zvyků a slavností i záznamy folklórní tradice. Knihu vydalo budějovické krajské nakladatelství jako dar k autorčiným osmdesátinám. Oldřich Sirovátka

Alois Beer, Na vandru. [obsah]

Uspořádal K. Michl, Čs. spisovatel, Praha 1973, 248 stran
      V sličné úpravě vyšly výňatky z cestovních zápisů dobrušského řezbáře a soustružníka A. Beera (1833[/]1897), jehož jméno není mezi znalci a ctiteli naivního umění neznámé. Jako šestnáctiletý tovaryš se vydal mladý Beer z rodného města do ciziny na zkušenou a své zážitky, dojmy a postřehy popsal a vykreslil na stránkách skoro sedmdesáti sešitů; v pozdním věku tento cestovní deník znovu zredigoval a o toto znění se opírá nynější knižní vydání. s napětím čteme o jeho první pouti přes Litomyšl, Brno, Mikulov do Vídně, prožíváme drobné komické i vážné příběhy, seznamujeme se s různými figurkami, jež cestou potkal, a sledujeme jeho líčení pohnutých dějů revolučního roku 1848 ve Vídni. Ještě dobrodružnější je druhá Beerova pouť počínající r. 1852 v Bavořích a vedoucí jeho kroky přes celé Rakousko až do Lublaně, Terstu, Benátek, Verony a opět zpět přes Budějovice a Prahu domů. Beer není jen pouhým poutníkem, ale je vždy a všude zvědavým a citlivým pozorovatelem, jenž umí postřehy a zážitky vystihnout naivním a přesným slovem i kresbou. Národopisec najde v jeho deníku nejen svědectví naivního kumštu, ale i mnohé vysloveně národopisné a folklórní záběry a údaje o lidových zábavách, stravě, o dobových kolujících pověstech, jako třeba o brněnském draku-smoku, o Babinském, Graselovi nebo uherském Rózsu Sándorovi, dočte se rozmanité příběhy, jež mají povahu povídek ze života atd. Jako moto cituje pořadatel slova J. Johna: "Je-li podmínkou uměleckého díla bezděčnost,

303

výrazová samovolnost..., pak deník pozlacovače Aloise Beera je mistrovské dílo po stránce formálně stylové, textem i obrazově." v posledních letech se naivní, insitní umění stalo předmětem vystupňovaného zájmu; má to mimo jiné za následek, že se do insitních projevů tlačí a jsou řazeny mnohé projevy vyspekulované a vypočítavě "naivní", pseudoinsitní, a že se pojem naivního umění stává do značné míry záměrným stylovým proudem. Avšak vypravěčský a kreslířský projev dobrušského řemeslníka nešťastného osudu je celou svou podstatou pravou a nefalšovanou výpovědí neškoleného, ale podmaňujícího a sugestivního kumštu. Oldřich Sirovátka

Ervín Černý, Metodika průzkumu zaniklých středověkých osad a plužin na Drahanské vrchovině, [obsah]

Zprávy Čs. společnosti archeologické při Čs. akademii věd, XV/1973, I-seš. 4-5, 69 stran textu, německé résumé, II-seš. 6,67 obrazových příloh, 11 mapových příloh
      Práce univ. prof. MUDr. E. Černého vychází z jeho dílčích metodických poznatků získaných v průběhu 20 roků systematickým povrchovým průzkumem zaniklých středověkých vesnic a jejich plužin v typickém ko[/]lonizačním území Drahanské vrchoviny. E. Černý jako zakladatel intencionálního povrchového průzkumu vesnic a jejich plužin zaniklých na Moravě v období vrcholného a pozdního středověku lokalizoval a povrchově zkoumal od roku 1953 do současností na ploše 350 km2 již 22 zaniklých středověkých vesnic a jejich plužin nacházejících se na rozhraní vyškovského, blanenského a prostějovského okresu. Další výsledky pravidelně a pohotově publikuje (srv.: Bibliografie prací E. Černého, VVM XXV/1973, 286-287, V. Nekuda). Na povrchový průzkum vedený E. Černým navazuje archeologický výzkum muzea ve Slavkově a v poslední době i výzkum historického oddělení Historického ústavu Moravského muzea.
      V práci, obsahově členěné do 12 kapitol, předkládá její autor své zkušeností a studijní poznatky týkající se koncepční, organizační a formální stránky povrchového průzkumu.
      Po úvodní kapitole věnuje E. Černý pozornost vysvětlení pojmů trvale zaniklá, dočasně zaniklá a pustá (prvý stupeň zániku) středověká osada a pojmům zaniklá a pustá plužina. Dále obecně definuje a rozděluje povrchový průzkum se zaměřením na zaniklé středověké osady a jejich plužiny; ten spočívá v průzkumu středověkých sídelních zemědělských a dopravních antropogeomorfních reliktů dodnes dochovalých. Výsledky poskytují cenné infor[/]mace pro práci mnoha vědních oborů. Následující kapitola rozebírá metodické možnosti průzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin v dnešním terénu, konkrétně v lesích, na lukách, pastvinách, v polích a existujících obcích. Každé z jmenovaných prostředí si vyžaduje více nebo méně odlišný metodický přístup. Nejvíce informací poskytuje lesní prostředí (dobrá zachovalost relativně maximálního počtu reliktů). Povrchový průzkum je pracovní metodou prováděnou pro účely historické geografie, historické archeologie a historické sídelní geografie. E. Černý konkrétně vyjmenovává studijní materiály, kterých použil při povrchovém průzkumu na Drahanské vrchovině (prehistorie, dějiny, regionální historie, archiválie, toponomastické údaje, mapový materiál, pověsti a tradice), z nichž některé na základě vlastního průzkumu a jeho výsledků kriticky hodnotí. Následující dvě kapitoly se zabývají kartografickým a sídelně geografickým vyhodnocením terénu s ohledem na lokalizační vodítka, a technickým vybavením badatele provádějícího povrchový průzkum.
      Další, rozsahově nejobsáhlejší část práce se zabývá metodami vlastního povrchového průzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin.
      V kapitole o vlastním povrchovém průzkumu zaniklých středověkých osad pojednává autor o terénu, do něhož byly osady zasazeny (převážně mírný svah po obou stranách vo

304

doteče, mírně zdvižený okraj nebo vyšší přirozená terasa na okraji záplavového území), o kartografickém určení polohy zaniklé osady, reliefových stopách po zaniklých osadách, jejichž dílčí relikty dělí do tří skupin-nadpovrchové, podpovrchové a smíšené. Podrobně rozebírá stopy po domech v lesích a na lukách, po hospodářských částech usedlostí, po spojovacích obvodových zdech, po sklepích, studnách, valech a příkopech a po osadních cestách. Další podkapitolu tvoří výklad o lokalizačních průzkumových metodách v polích: povrchový polní sběr (metoda husté sítě, žebříková, náhodných ploch - podle Z. Smetánky). k dalším metodám uplatňovaným i v jiném přírodním prostředí řadí prohlídky výhozů hlíny hraboši, užívání umělých vrypů, pedologickou sondáž, nápichovou sondu, chemické metody (fosfátová analýza), geofyzikální (elektrická odporová metoda, magnetometrická, seismická a elektromagnetická indukce) a leteckou fotogrammetrii. v dalším textu uvažuje E. Černý o možnostech stanovení jednotlivých usedlostí v rámci zaniklé osady již na základě povrchového průzkumu. Další podkapitola obsahuje metodické poznatky týkající se nálezové dokumentace (označování, popis a vyměřovaní sídlištních reliktů a vypracování měřeného polního náčrtu. Při vyhodnocování polních náčrtů zaniklých středověkých osad zjistil E. Černý následující hlavní typy zemědělské [/] usedlosti: jednořadový, párový, rozptýlený (hromadný), dvoustrannný (hákový), trojstranný (podkovitý) a čtyřstranný. Zpravidla se vyskytuje typ hákový, podkovovitý nebo čtyřstranný. Počet určitelných usedlostí v rámci té které osady se pohyboval v počtu 7 až 22. Úplný půdorys zaniklých osad byl zjištěn 8x, částečný 7x, neurčen zůstal 8x. Dále se autor zabývá vzdálenostmi mezi usedlostmi, délkou osad a vzdálenostmi řad u dvouřadých osad. Půdorysné typy osad dělí do dvou skupin: A. přírodní typ (budován bez jakéhokoliv plánu), B. typy normové: 1. lesní lánová ves: a) typická lesní lánová ves, b) krátká lesní lánová ves, c) lesní návesní ves, 2a) silniční vsi (silnicovky), b) silniční návesovky, c) ulicovky, 3a) návesní vsi, b) okrouhlice. Poslední podkapitola pojednávající o zaniklých osadách se zabývá antropogenními stopami, které mohou napodobovat dílčí relikty zaniklých osad.
      V kapitole o vlastním povrchovém průzkumu zaniklých středověkých plužin se zabývá E. Černý výkladem základních pojmů jako je parcela, scelená a rozptýlená držba, lán (selský, zemanský, kněžský, královský), bloková a pásová parcela, záhumenice (pásová, klínová), mezní pás, souvrať, úsek, trať, svazek, plužina. Mezní pásy, tvořící mezní hranice parcel člení na valovité (většinou rovinatý terén), schodkovité (terén méně nebo středně svažitý) a terasovité-náspovité (ve směru vrstev[/]nic na prudších svazích). Dále si autor všímá složení, průběhu a odlišení mezních pásů od jiných antropogenních stop. Následující podkapitola je věnována výkladu o záhonech (jejich vztahu k parcele a plužině, jejich složení, vzniku, účelu a opět odlišení od jiných, podobných stop). Po zhodnocení významu nálezů hromad kamenů ve vztahu k zaniklým polím, po metodice postupu systematického povrchového průzkumu zaniklých středověkých plužin v lesní oblastí a kartografickém zpracování plužiny, zabývá se další část textu zevrubným vyhodnocením plužiny včetně jejich typů, utvářením hranic plužiny a vyhodnocením části plužiny a plužiny jako celku. Poslední čtyři podkapitoly řeší vztah zaniklých středověkých osad k plužině, zaniklých středověkých plužin k okolnímu terénu, pojednávají o zaniklých částech plužin dnešních vsí a o zaniklých cestách, rybnících a kamenolomech v plužinovém terénu.
      Závěr vlastní práce představují dvě samostatné kapitoly, z nichž prvá si všímá jednotlivých stupňů povrchového průzkumu a možných interpretací z nich plynoucích, druhá spolupráce s dalšími společenskými a přírodovědnými obory.
      Náplní přílohy jsou dva návrhy katalogizačního záznamu o povrchovém průzkumu zaniklé středověké osady a její plužiny (druhý zkrácený a zjednodušený), obsahující: I. Všeobecné údaje (19 základních

305

informačních bodů), II. Povrchový průzkum zaniklé středověké osady (22 základních bodů a obrazové přílohy), III. Povrchový průzkum zaniklé středověké plužiny (29 základních bodů a obrazové přílohy) a údaje týkající se spolupráce, nákla[/]dů, vynaloženého času, dosavadního zveřejnění atd. Katalogizace má sloužit jako podklad pro centrální evidenci zaniklých středověkých osad a jejich plužin na území našeho státu. Robert Snášil[/]

SBORNÍKY

Acta ethnologica slovaca 1 [obsah]

Kultúrne spoločenstvo a diferenciácia v strednej a juhovýchodnej Európe, Veda, vydavateľstvo SAV, Bratislava 1974, 283 stran
      První svazek nové edice Národopisného ústavu SAV nesoucí podtitul "Kulturní společenství a diferenciace ve střední a jihovýchodní Evropě", vychází na počest 70. narozenin předního slovenského národopisce PhDr. Jána Mjartana, doktora historických věd. v úvodním příspěvku hodnotí Božena Filová velmi zasvěceně Mjartanovu vědeckou i organizační činnost na poli národopisu a vyzvedává jeho značný podíl na rozvoji národopisné práce nejen na Slovensku, ale i v celostátním a mezinárodním měřítku. (Doplňkem příspěvku je bibliografie [/] národopisných prací Jána Mjartana, kterou sestavil Pavol Stano ).
      Další příspěvky, jejichž autory jsou přední českoslovenští i zahraniční národopisci, se ponejvíce zabývají problémy, jež jsou také stálým předmětem badatelského zájmu Jána Mjartana. Řadu studií věnovaných lidovému stavitelství zahajuje práce Jána Botíka o velkorodinném zemnicovém obydlí v bulharské Božurici, Autor se zabývá stavebním materiálem, konstrukcí, prostorovým uspořádáním a vnitřním zařízením obydlí, v němž žilo ještě roku 1923 pět příbuzných manželských párů s dětmi, popisovaný objekt srovnává s typickými zemnicemi plevenské oblasti a vytyčuje jejich společné i rozdílné znaky. Richard Jeřábek sleduje podzemní obydlí ve Středomoří. Největší [/] koncentraci podzemních sídel nachází autor v severní Africe, zejména v oblasti Gariánu v dnešní Libyi a v pohoří Kusúr v jižním Tunisku. Drážďanský badatel Alfred Fiedler přichází s příspěvkem o středoněmeckém domu chlévového typu a územních změnách jeho forem v saské horské oblasti. Všímá si různých variant, ke kterým došlo v důsledku zástavby na nerovném terénu; rozlišuje stavby menších rozměrů, pro něž bylo možno vyrovnat pozemek, budovy stojící přímo na svahu a domy, pod nimiž byl terén vyrovnán pomocí kamenných základů. Václav Frolec charakterizuje ve své studii průběh západní hranice rozšíření karpatského domu v Československu. Podle autorova zjištění prochází uvedená hranice východní Moravou a Slezskem. Centry výskytu tzv. karpatského domu jsou etnografické celky moravského Valašska a Těšínska. Při určování rozšíření uvedeného typu domu autor vychází ze stavebního materiálu, konkonstrukce, avaru střechy, půdorysu a topeniště. k otázce vzniku uzavřených usedlostí ve slovenských Karpatech se vyslovil Josef Vařeka. Uvedenou formu zástavby dvora klade badatel do souvislosti se zánikem velkorodiny a vznikem individuálního hospodaření; ochrannou funkci, ve které mnoho autorů vidí hlavní důvod vzniku tohoto druhu zástavby, považuje až za sekundární. Některými otázkami geneze bulharského lidového domu se zabývá

306

Georgi Kožucharov. Na území Bulharska rozeznává dvanáct oblastí s charakteristickým prostorovým uspořádáním tří základních prvků obydlí - čardaku, kăšty a soby. Zajímavou otázkou vlivu valašského osídlení na některé důležitější etnografické jevy v Československu se zabývá Vilém Pražák. Snaží se nově vyřešit zejména problém výskytu chlebové pece spolu s ohništěm v oblasti západního Polska, západní Ukrajiny, na východní Moravě a v horských oblastech Slovenska. Výskyt tohoto topeništního systému klade na rozdíl od německých badatelů do souvislosti s valašskou kolonizací.
      Další skupina příspěvků Mjartanova sborníku je věnována některým odvětvím zaměstnání lidu. Maďarský etnograf Béla Gunda se zabývá vztahy mezi přírodními činiteli a rybolovem v karpatské oblasti a popisuje různé způsoby lovení ryb v řekách i stojatých vodách. Příspěvek lipského badatele Friedricha Redlicha pojednává o podobnostech ve zvykosloví, práci a způsobu života u Lužických Srbů a s nimi sousedících Němců. Jaroslav Kramařík popisuje získávání zemědělské půdy v Pošumaví, přičemž věnuje také pozornost běžným i méně známým termínům souvisejícím se získáváním lesní půdy pro zemědělské účely. Na problematiku orebného nářadí, zejména slubice, je zaměřen příspěvek Ivana Balassi. Autor sleduje tuto[/] součást dřevěného pluhu z hlediska tvaru, funkce a rozšíření v různých zemích evropského kontinentu. Dochází k závěru, že slubice se běžně užívala od konce 17. století pravděpodobně ve všech evropských zemích. Její zánik souvisí se zánikem dřevěného pluhu, což bylo v Maďarsku kolem poloviny 19. století, v západních zemích o něco dříve.
      Třetí skupinu tvoří příspěvky z obtasti duchovní a sociální kultury. Sem patří studie Sándora Bálinta o kultu sv. Martina, v Maďarsku velmi oblíbeného světce, k jehož svátku se váže mnoho obyčejů a zvyků, příspěvek Emílie Horváthové o řemeslnických zvycích v Kežmarku na počátku minulého století, v němž autorka zjišťuje, že nejdůležitějším aspektem všech řemeslnických zvyků je příslušnost k určitému stavu, přesné vymezení vztahů starších a mladších, mistrů, tovaryšů i učňů. v příspěvku o vynášení smrti na východní Moravě a ve Slezsku rozebírá Josef Tomeš funkce a proměny tohoto starého jarního obřadu; jeho prolínání s přinášením "nového léta" a obměňování různých prvků obou obchůzek, vzhled mužské i ženské podoby Smrti, popěvky vážící se k obřadu a podobu obyčeje v současnosti.
      Do oblasti hudební folkloristiky spadá studie Jánose Mangy o typech dud v karpatské kotlině. Autor podává krátký historický přehled, zabývá se úlohou dud v 19. a ve 20. století, uvádí nejznámější [/] druhy tohoto hudebního nástroje, jejich rozšíření a charakteristiku.
      Příspěvky zařazené do jubilejního Mjartanova sborníku se vyznačují vysokou vědeckou úrovní a aktuálností řešených problémů. Řada studií vychází v cizojazyčném překladu nebo s obsáhlým cizojazyčným resumé, což nepochybně zvýší mezinárodní dosah publikace, jejíž přehlednosti a ucelenosti by snad prospělo tematické řazení příspěvků. Helena Müllerová

Tradicionnyj folklor vladimirskoj derevni [obsah]

(v zapisach 1963-1969 gg). Akademia nauk SSSR, institut etnografii im. N. N. Miklucho - Maklaja. Izdateľstvo "Nauka", Moskva 1972. Otvetstvennyj redaktor E. V. Pomeranceva, 216 stran
      Na podkladě bohatého a rozmanitého materiálu (slovesný a hudební folklór, lidové pověry, obyčeje, vyprávění ze života apod.) stanovili si autoři kolektivní monografie za úkol osvětlit současný stav tradičního folklóru v jediné oblasti a jeho roli v duchovním životě obyvatel současné vesnice. Za objekt zkoumání zvolili oblast vzdálenou necelých 200 km východně od Moskvy - a to z několika důvodů. Především pro její sociálně ekonomické vztahy, charakteristické pro centrální oblasti Ruska, dále pro tradici staré ruské kul

307

tury i pro úspěšně se rozvíjející zemědělství a významnou průmyslovou výrobu. Středem této oblasti je město Vladimir.
      V úvodu k monografii konstatuje hlavní redaktorka E. V. Pomeranceva potěšitelný fakt zvýšeného zájmu o ruský folklór ze strany společnosti v posledních letech. Ke sběru a studiu folklóru obrátily svou pozornost vědecké instituce, kulturně osvětoví pracovníci, spisovatelské a skladatelské organizace, různá vydavatelství apod. Výtvory tradičního lidového umění objevují se stále více v programech různých festivalů, svátků písní a tanců, v repertoárech divadel atd. a v souvislostí s tím nastal i rozvoj sběratelské práce, aktivizovala se publikace folklórních výtvorů a nastalo období jejich všestranějšího a hlubšího studia.
      Kniha je rozdělena na dvě části. První - teoretická - seznamuje čtenáře ve čtyřech kapitolách s problematikou sebraného materiálu ve vladimirské oblasti od prvních počátků. tj. od poloviny 19, stol. až po současnost, dotýká se vztahu tradice a novátorství ve folklóru, otázek jednotlivých složek duchovní kultury současná vesnice, osvětluje stav folklórní tradice a sestavení folklórního repertoáru vesnických obyvatel i charakter kolování tradičního folklóru v současné vesnici:
     1. Sběr a studium folklóru vladimir-ské oblasti (autoři N. V. Novi[/] kov a E. V. Pomerance-va ).
     2. Současný stav tradičního folklóru( S. I. Dmitrijeva ).
     3. Přežitky obřadů a pověr v tradič-ním folklóru ( G. A. Nosova ).
     4. Hudební zápisy lidových písní vevladimirské oblasti ( B. I. Rabinovič ).
      Část druhá - nazvaná "Folklórní texty a popisy tradičních obřadů a svátků" -podává vybrané ukázky ze sebraného materiálu vladimirské oblasti: 1. Výroční obřadní písně.
2. Vyprávění o výročních obřadech.
3. Vyprávění o svatbě.
4. Svatební pláče.
5. Hry, chorovodní, taneční písně.
6. Besední písně rozpravné.
7. Častušky.
8. Dětský folklór.

      Všechny teoretické problémy aplikují na materiálu jediné oblasti a především jednoho obvodu a částečně dokonce i jedné vesnice (BorisGleb). Během výzkumu v l. 1962-69, kterého se účastnila velká skupina folkloristů, etnografů a muzikologů, byl sebrán bohatý a různorodý materiál tradičního folklóru. v první pracovní etapě soustředili se badatelé především na práci v archívech, sběr materiálu u regionálních pracovníků, amatérských klubů, domů lidové tvořivosti, muzeí apod.
      Během sedmi let se uskutečnilo celkem devět expedicí, při nichž bylo zapsáno 560 textů písni, řada [/] povídek a podání, přísloví, hádanky, dětský folklór, popisy obřadů aj. Folkloristé Ústavu etnografie pobývali ve vladimirské oblasti na Nový rok, o masopustě, velikonocích, svatodušních svátcích, účastnili se místních oslav 7. listopadu, 8. března, stejně jako svateb, pohřbů, pozorovali průběh svátků "ruské zimy", "ruské břízky" atd. O svátečních i všedních dnech pobývali v domech kultury i v domech kolchozníků, účastnili se jejich rodinných oslav, vedli rozhovory s představiteli nejrůznějších pokolení.
      Komplexní výzkum vladimirské oblasti ukázal, že tradiční folklór žije ještě ve většině obvodů: jsou to ukolébavky, žertovné popěvky, pohádky, dětské hry, koledy, které děti zpívají při obchůzkách po domech, na Nový rok atd. Kromě toho jsou to zejména táhlé písně znějící při svatbách. Avšak textů koledních paní, ve kterých se uchovalo líčení bohaté úrody, přírůstků chovu nebo šťastného manželství, majících kdysi magický význam, bylo sebráno již málo - a to pouze od příslušníků nejstarší generace.
      Zvláštní místo zaujímají v této oblasti lyrické písně, především lyrika milostná. Nepříliš početné jsou písně vojenské, zbojnické a vězeňské. Živé jsou umělé písně romance - anonymních autorů, objevujících se ve zpěvnících z počátku tohoto století. z dětského folklóru jsou nejrozšířenější rozpočítadla. v některých druzích ústní prózy,

308

např. na historická témata (v pohádkách, legendách apod.) objevují se náboženské motivy, avšak jsou zastoupeny velmi sporadicky pouze u nejstaršího pokolení.
      V druhé částí knihy, obsahující ukázky sběratelské činností z vladimirské oblasti, je u každého záznamu uvedeno jméno sběratele, místo zápisu, jméno a věk zpěváka. Bohužel, většina písňových záznamů je bez nápěvů. Publikaci daly by se vytknout i některé další nedostatky, vyplývající z několikerého autorství jednotlivých kapitol. Pochopitelná je proto jistá nesourodost a roztříštěnost celkové práce, zbytečně se opakující stejná fakta i celé pasáže v několika kapitolách současně.
      Přes nedostatky drobnějšího charakteru přináší celá publikace mnoho zajímavých a cenných poznatků - jak pro studium současného folklóru, tak i pro týmovou sběratelskou a badatelskou práci. Věra Thořová

Slovenské národné povstanie v ľudovej tvorbe [obsah]

Medzi najpozoruhodnejšie publikácie, ktoré vyšli v roku osláv 30, výročia Slovenského národného povstania, patrí svojím spôsobom ojedinelá knižka "Slovenské národné povstanie v ľudovej tvorbe". Kolektív autorov ju v podtitule označil:[/] Antológia. Právom. Knižka je predovšetkým antológiou - výberom z doteraz poznaných a zaznamenaných výtvorov neznámych ľudových autorov, či aj do zabudnutia, ľudovej tvorbe príznačného, odsúdených tvorcov, ktorých predovšetkým poetická tvorba je viac ako pomníkom.
      Nezanedbateľným zostáva nie príliš zdôrazňované, v tiráži uvedené určenie: pre Osvetový ústav v Bratislave vyšlo vo Vydavateľstve Obzor.
      Ak sa ako podnet k zaznamenávaniu ľudovej tvorby o Povstaní a protifašistickom odboji slovenského ľudu viackrát uviedol podnetný článok prof. Andreja Melicherčíka DrSc. publikovaný v roku 1946 v Národopisnom zborníku Matice slovenskej, tak to bol predovšetkým prvý, skromný edičný čin Osvetového ústavu v roku 1959, zborníček piesní Bojom šumeli lesy, ktorý patrične zarezonoval v kruhu folkloristov. 15 partizánskych piesní a Cikkerov Pochod povstalcov sa podarilo zaznamenať skupine zberateľov a vydať Osvetovému ústavu v dnes už nedostupnom náklade 500 exemplárov.
      V roku 1974 Osvetový ústav vydáva ako reprezentačnú publikáciu: Kolektívnu prácu pripravenú Národopisným ústavom SAV, ktorá je vý­ berom, antológiu piesňovej, slovesnej a výtvarnej torby ľudu o SNP, a vydáva ju v 7000 náklade. Okrem partizánskych a protifašistických piesní, ktorých je v tomto výbere šesťdesiatdva, obsahuje knížka aj výber z viactisícového fondu zazna[/]menaných ľudových rozprávaní zo života ako aj výber z výtvarných prejavov, predovšetkým kresieb a malieb.
      Kolektív autorov uvádza každú skupinu umeleckých výpovedí zasvetenou, zhrňujúcou štúdiou. v týchto úvodných statiach k jednotlivým častiam antológie sa hovorí nielen o význame a hodnote materiálov ale aj o geneze ich vzniku a zbierania. P[r][h]Dr. Soňa Burlasová, CSc. napísala význam antológie prekračujúcu stať o partizánskej a protifašistickej piesni. Doc. PhDr. Ján Michálek, CSc. zhodnotil a v kontexte k doteraz prevažne frekventovanej piesnovej, poetickej tvorbe vysvetlil význam a spôsob zhromaždo­ vania spomienkových rozprávaní a rozprávaní zo života ako zvláštnej formy ľudovej rozprávačskej tradície. PhDr. Soňa Kovačevičová, CSc. vystúpila s hodnotením najmenej známej tvorby, výtvarného prejavu ľudových, neškolených tvorcov,
      Za prenikavý úspech publikácie treba považovať stať plk. PhDr. Jaroslava Šolca "Slovensko vo vojne a proti vojne", ktorá perom historika Povstania a protifašistického odboja, uvádza odraz dejov slovenských do kontextu dejov európskych. Predovšetkým cez Šolcovu štúdiu si uvedomujeme význam odrazu historických skutočností v špecifickej podobe tvorby ľudových a neznámych autorov, ktorá cez prejavenie prežitého vydáva svedectvo o dobe a doby hodné.

309

      Ako možno čosi v knižke - antológii chýba, tak je to - obraz života odrazu. v oblastí záujmovej umeleckej činnosti, predovšetkým v dedinských folklórnych skupinách ale aj v desiatkach amatérskych folklórnych súboroch sa práve v období osláv 30. výročia SNP objavili viaceré partizánske piesne a nejedna choreografická kompozícia vyjadrujúca v tanečnej reči to o čom spievajú, rozprávajú svedkovia udalostí z veľkého dejinného obdobia. Obraz života odrazu historických udalostí v umeleckej tvorbe ľudu v súčasnosti mohol význam tejto nevšednej knihy ešte zvýrazniť. Svetozár Švehlák

Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti, [obsah]

Redakčne pripravili Václav Frolec a Miroslav Krejčí. Vydal Jihomoravský krajský národní výbor - odbor kultury v Brně 1974, 152 strán
      Ľudová kultúra sa už celé desaťročia zvykne pri rôznych príležitostiach označovať prívlastkom "miznúci svet". Napriek tomu ešte stále je nespornou realitou našej prítomnosti. Prejavuje sa to v najrozmanitejších komponentoch nášho kultúrneho habitu, či už v materiálnej, sociálnej alebo duchovnej sfére. Vý[/]razným svedectvom tohto konštatovania je aj skutočnosť, že etnografické a folkloristické štúdium sa v poslednom čase čoraz systematickejšie orientuje práve na problematiku súčasného stavu ľudovej kultúry. Nejde pritom iba o záznam dnešnej situácie, prípadne dokumentáciu pretrvávajúcich prejavov tradičnej ľudovej kultúry. Do centra pozornosti sa dostávajú predovšetkým otázky najrozmanitejších procesov modifikácie a transformácie jednotlivých komponentov i atribútov ľu­ dovej kultúry v súčasných hospodárskych, spoločenských a ďalších reáliách. s tým je bezprostredne späté aj úsilie ozrejmiť význam a funkciu tohto špecifického kultúrneho fenoménu v živote súčasného človeka. Preto popri teoretických aspektoch evidentné sú v súčasnom etnografickom a folkloristickom štúdiu aj kultúrno-politické zretele, prostredníctvom ktorých sa národopisná veda usiluje určiť miesto ľudovej kultúry v celkovom súhrne kultúrnych hodnôt a potrieb človeka v podmienkach rozvinutej socialistickej spoločnosti,
      O aktuálnosti a naliehavosti uvedenej orientácie svedčí aj pozoruhodná iniciatíva odboru kultúry Ju­ homoravského KNV v Brne, ktorý v spolupráci s národopisnými inštitúciami viacerých rezortov začal usporiadúvať pravidelné sympóziá k teoretickým a praktickým problémom ľudovej kultúry. v zmysle záverov XIV. zjazdu KSČ i záverov[/] niektorých pozjazdových plenárnych zasadnutí vrcholného straníckeho orgánu, rozpracovávajú sa na týchto sympóziách otázky orientácie štúdia ľudovej kultúry i otázky aplikácie vedecko-výskumných poznatkov do sféry kultúrno-politickej a osvetovo-výchovnej praxe. Záslužným činom brnenského KNV je aj pohotové sprístupňovanie výsledkov uvádzaných sympózií. Svedčí o tom nedávno vydaná publikácia Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti, ktorá zhrňuje príspevky prednesené na rovnomennom sympóziu 30.-31. januára 1973, usporiadanom na pôde Ústavu lidového umění v strážnickom zámku.
      V publikácii Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti je obsiahnutá pomerne široká tematická a problémová škála. Aspoň heslovite možno zhrnúť, že po úvodných príspevkoch k charakteristike kultúry dvoch najzákladnejších sociálnych vrstiev - robotníkov a roľníkov (K. Fojtík, V. Frolec), najpodstatnejšia časť príspevkov je zameraná na pertraktovanie najrozmanitejších druhov, polôh a aspektov ľu­ dového umenia (R. Jeřábek, J. Loukotka, O. Sirovátka, B. Beneš, M. Krejčí, Z. Jírový, J. Tomeš, V. Volavý, E. Rejšková, D. Holý, J. Orel). Ostatné príspevky sa dotýkajú otázok národopisnej muzeológie (L. Kunz), ochrany pamiatok hmotnej kultúry (J. Grabmüller) , výskumu v zátopových a reemigrantských oblastiach (J. Vařeka, I. Heroldová), populari

310

zácie ľudo vej kultúry v hromadných oznamovacích prostriedkoch (J. Uher) a výchovy mladých etnografov a folkloristov (F. Hejl).
      Je prirodzené, že pri takomto širokom autorskom kolektíve a pri značnej tematickej a problémovej pestrosti príspevkov, nemožno očakávať úplnú totožnosť základných kritérií a prístupov k riešenej problematike. Napriek tomu prevažná časť autorov vo väčšej alebo menšej miere prispela celým radom podnetov k riešeniu niektorých metodologických, teoretických i praktických problémov, ktoré súvisia s rozvíjaním marxistickej teórie kultúry i s hľadaním možností využitia jednotlivých prejavov tradičnej ľudovej kultúry pri formovaní socialistického životného štýlu a socialistickej kultúry.
      Záverom možno konštatovať, že publikácia je príkladom cieľavedomého, tvorivého a angažovaného prístupu k riešeniu teoretických problémov ľudovej kultúry v kontexte s aktuálnymi problémami celospoločenskej kultúrnej politiky. Ján Botík

Ethnographia, roč. LXXXIV, Budapešť 1973 [obsah]

Najrozsiahlejším príspevkom 84. ročníka časopisu Maďarskej národopisnej spoločnosti je štúdia G. Komoróczyho venovaná štúdiu jed[/]notlivých období epickej poézie v Mezopotámii. v 1. časti rozoberá autor problémy rozvoja sumerského historického eposu na podklade jeho niektorých obsahových a formálnych prvkov, v 2. časti se venuje sumerskému mytologickému eposu a v tretej problematike epického zobrazovania v akkadskej literatúre. Za najarchaickejší z analyzovaných eposov považuje "Gilgameš a Agga", pričom poukazuje na to, že už i v ňom sa odráža dlhá cesta historického vývoja eposu. k štúdii je pripojený bohatý zoznam svetovej literatúry k danej tématike.
      M. Borossová v práci o bulharských zahrádkároch v Maďarsku (v období rokov 1870-1945) sledovala otázky organizácie práce bulharských zeleninárov, technológiu ich výrobných aktivít a tiež niektoré stránky ich spoločenského života. Na materiáloch zo severovýchodnej oblasti Karpatskej kotliny študoval I. Balassa rozšířenie kŕmenia ošípaných žaľuďami v 16.-19. storočí. Východiskom mu boli predovšetkým archívne materiály. Balassa je aj autorom štúdie o národopisnom výskume maďarských cintorínov. Zaoberal sa predovšetkým historickým vývojom a umiestnením pohrebísk. L. Takács sa v rozsiahlej práci venoval problematike výskytu nožov na čistenie krovísk a im podobných nástrojov na území Panónie, pričom sa opieral hlavne o trojrozmerný materiál Národopisného múza v Budapešti a uverejnil zaujímavé mate[/]riály aj o pracovných činnostiach, pri ktorých sa tieto nástroje používali.
      Problematike vplyvu literatúry na ľudovú slovesnosť je zasvätená štúdia popredného maďarského folkloristu. Z. Ujváryho, ktorý sledoval prenikanie Petöfiho veršov do ľudových rukopisných kníh, písaných dedinskou inteligenciou a mestskými remeselníkmi. I. Dobosová napísala štúdiu, ktorej predmetom sú ľudové rozprávania o maďarskom básnikovi S. Petöfim. Trojica etnomuzikológov J. Szendreiová, L. Dobszay a L. Vargyas analyzovala na veľmi bohatom materiáli nápevy balád a cirkevných piesní a sledovala ich vzájomné vzťahy. Autori došli k uzáveru, že kvalitné zdokumentovanie cirkevných piesní môže v mnohom napomôcť pri objasňovaní pôvodu balád, ktoré sa zachovali zväčša len v ústnom podaní. k štúdii sú v prílohe pripojené notové záznamy jednotlivých nápevov.
      E. Füzes v príspevku k proble­ matike obilných jám sprístupňuje cenný materiál z maďarského jazykového teritória, vrátane južných oblastí Slovenska. I. Gráfik sledoval ľudovú praktiku ťahania vodných šlepov pomocou živej sily.
      K štúdiu transportných nástrojov prispel A. Paládi-Kovács materiálom z celej maďarskej jazykovej oblasti, ktorý spracoval kartografickou metódou. -
      Okrem uvedených štúdií nachádza sa v poslednom ročníku Ethnograp

311

hie ďaľších trinásť, zväčša materiálových príspevkov. z nich nášho čitateľa zaujmú iste aspoň tie, ktoré sa týkajú ľudovej kultúry našich národov alebo je v nich publikovaný materiál z nášho územia. T. Petercsák je autorom práce o potulných remeselníkoch (drotároch, sklenároch) z oblasti Zemplínskych vrchov. A. Paládi-Kovács v článku o transporte ťažnými koňmi publikoval materiál z gemerskej oblasti.
      V pravidelnej rubrike diskusí podáva ruský bádateľ J. Meletinskij prehľad o západných mytologických teóriách 20. storočia. A. Filep a A. Paládi-Kovács diskutujú o vzájomných vzťahoch národopis - ekonómia. Predovšetkým na základe poľskej etnografickej a sociologickej literatúry zamýšľa sa Z. Tagányi nad problémom miešania sa tradičných a moderných prvkov v kultúre súčasnej dediny.
      Zaujímavým redakčným činom je uverejnenie scenára národopisného filmu D. Moldována o pohrebných zvykoch jednej obce Somogyskej župy.
      Množstvo pohotových recenzií a referátov, ako aj správy odborného charakteru dopĺňajú obsah najnovšieho ročníka jedného z najstarších národopisných periodík v Európe. Peter Maráky

Co je co? (2) Příručka pro každý den, [obsah]

PRESSFOTO - Praha 1973, 673 stran
      Druhý svazek příručky vydávané nakladatelstvím ČTK obsahuje mimo jiné obšírný oddíl "Kmeny, národnosti a národy" (str. 587-669), v němž charakterizuje jednotlivé vývojové formace (prvobytné lidské stádo, rod, kmen, kmenový svaz, národnost a národ) a předkládá v alfabetickém pořádku základní údaje o původu, jazykové příslušnosti, rozsídlení, četnosti a způsobu obživy jednotlivých národů, národností, kmenů, etnografických skupin, popřípadě jiných kategorií. v naší encyklopedické literatuře je tento přehled ojedinělý a upřímně bychom jej uvítali, kdyby byl zdařilý. Bohužel již při pouhém prolistování zjišťujeme, že je nejen velmi kusý, mezerovitý, ale navíc obsahuje hrubé i drobnější chyby.
      Předně je nepochopitelné, proč je látka rozdělena do dvou částí: mimoafrické a africké kmeny, národnosti a národy. Mnohem logičtější by bylo členění podle jednotlivých kontinentů; pak by za sebou nemohli následovat v abecedním pořadí třeba jemenští Hamdanové, moravští Hanáci a jihoameričtí Haque. Nadto jsou obě části zpracovány naprosto odlišným způsobem: seznam afrických etnik je opatřen převážně jen údaji o jejich zeměpisném rozsídlení a odkazy k Hirschbergově systematice, která předchází abeced[/]nímu pořadí; chybějí tu data o jejich etnogenezi, soupis neobsahuje názvy historických kmenů, ani těch, které jsou spolehlivě doloženy zprávami antických autorů.
      Naproti tomu seznam mimoafrických etnik pojímá též historické kmeny, a to i takové, které stěží kdy existovaly. Tak například Valachy označuje za "slovanský kmen, který ve středověku sídlil severně od středního Dunaje (Vsatské a Vizovské hory a přilehlá část Beskyd)"! Moravské Valachy pak na jiném místě charakterizuje jako etnografickou skupinu na východní Moravě. Stoletý, jednou diletantský, jindy vědecký spor o původu a etnickém charakteru Valachů na Moravě se zřejmě nedostal k sluchu autorů této příručky. Kdyby měla skutečnost vyhlížet podle jejich představ, zavládl by v Evropě chaos, jaký nepoznala od dob stěhování národů. Zašlou slávu by mohli obnovit Bretonci, "keltský národ žijící dosud v Bretani". Bojkové by museli přesídlit z podlvovské oblasti do východních Karpat na horní tok Sanu v Polsku, zatímco Lemkové by se museli stáhnout na Zakarpatskou Ukrajinu. z Pomáků, kteří se liší od ostatních Bulharů především islámským vyznáním a v důsledku toho kulturním habitem, stala by se etnografická skupina, zatímco jiné by vzaly za své, jako například Šopi, Balkánci, Planinci, Poljanci, Rupci, Friulové, zvaní česky již za dob humanismu Furlánci, figurují v pří

312

ručce pro jistotu pod oběma jmény, aniž by z toho plynulo, že jsou vlastně totožní a že Furlánci jsou Rétorománi (podobně jako Ladinci). Avšak ani jejich počty nesouhlasí: Rétorománů se udává celkem 560 tisíc, avšak samotných Friulů, tedy Fur[/]lánců 1,1 mil. a k tomu ještě 35 tisíc Ladinců.
      A tak by bylo lze pokračovat, a to až k otázce, kdo nese odpovědnost za tyto desinformace? Richard Jeřábek

FESTIVALY

Strážnice 1974 [obsah]

XXIX. Medzinárodný folklórny festival v Strážnici v dňoch 28.-30. júna bol tak ako mnoho iných významných kultúrnych podujatí ideove spojený s 30. výročím SNP, s 25 ročnou cestou nášho socialistického poľnohospodárstva a s 25. výročím Pionierskej organizácie. Tieto idey sa konkrétne premietali v hlavných programoch Strážnice: Na slávu rodnej zeme (výročie SNP), A když já pojedu na dolinu orať . . . (výročie socialistického poľnohospodárstva), výročiu Pionierskej organizácie bol venovaný detský program Nové léto, vítej nám . . . , internacionálnu myšlienku podporil program zahraničných súborov - Strážnické setkání.[/] Namiesto tradičnej "klenotnice" bol tohto roku odborne, ale populárne zameraný program Zahrajte mně do kola. Okrem týchto, boli v Strážnici aj ďalšie zábavné programy, výstavky atď.
      Strážnice, tak ako ostatné festivaly tohoto druhu, odrážala vo svojich programoch dnešný stav vo vývoji folklóru. Pôvodní nositelia folklórnych tradícií očividne miznú a nahrádzajú ich nové generácie, ktoré však už pestujú folklór takmer výlučne ako scénické umenie. Už aj taký program, v ktorom sa očakávali tie najautentickejšie folklórne prejavy "Zahrajte mně do kola", tvorili väčšinou súbory a len v malej miere dedinské folklórne skupiny.[/]
      Charakteristika hlavných programov:
      A když já pojedu na dolinu orať... Scenár a réžia: Dr. Jaroslav Štika, CSc.
      Bol to obraz z Valašska minulosti, textom konferenciera konfrontovaný s Valašskom súčasnosti. Obsahove sa autorovi podarilo vytvoriť pestrý sled rôznych zvykov, piesní, rozprávania a tancov, ktorý znázorňoval život, prácu, strasti a radovánky na predsocialistickom Valašsku. Program bol konglomerátom rôznych prejavov od pôvodných zvykov, hier, piesní a tancov, cez umelé (žiaľ často aj neumelé - lepšie povedané neumelecké) napodobňovanie prác a ľudových hier až po umelecky hodnotné scénické úpravy tancov a piesní Valašska. Nejednota štýlu nepodporila inak jasný zámer a obsah (rok valašského roľníka) ale naopak ho roztrieštila a urobila neprehľadným. Vedľa naturalisticky predvedeného zvyku "Pohřebenář" alebo kosenia, mlátenia, viazania, hoblovania, rozrábania ohňa a pod. sa objavili v bezprostrednej náväznosti umelecké klenoty ako boli halekačky alebo krásne scénicky upravené párové tance ako napr. Valašský z Rusavy, predvedený manželským párom Stanovských a Ruská polka tiež v predvedení sólového páru.
      Poučenie z piatkového programu? Folklór, ktorý prezentujeme dnešnému divákovi musí mať v prvom rade

313

umeleckú presvedčivosť; len tak bude presvedčivý aj obsahove. Pre autora to znamená pozorne a citlivo postupovať už pri výbere hodnôt. Najdôležitejšie je však vedie tieto hodnoty umelecky dopracovať a správne skĺbiť v programe.
      Zahrajte mi do kola Autorka: Zdena Jelínková
      Ukázalo sa, že typické "klenotnice" Strážnice menia postupne tvár. Tento program, ktorý mal byť súčasne klenotnicou, poučným okienkom a umeleckým programom v jednom, už obsahuje z väčšej časti súborovú scénickú tvorbu. Dnes už sa stáva otázka, či má byť v Strážnici, alebo na iných folklórnych slávnostiach prevážne pôvodný alebo štylizovaný folklór takmer neaktuálnou. Dnes ide o iné: a) či vedia dedinská folklórne skupiny svoj miestny folklór zachovať aspoň ako scénické vystúpenie a či ho vedia ako také divákovi "predať", b) či vie štylizovaný tzv. súborový folklór citlivo vystihnúť a zachovať, prípadne ďalej umelecky rozvíjať hodnoty folklórnych tradícií.
      Zdenka jelínková, ako skúsená autorka s potrebnými teoretickými vedomosťami vedela pre svoj program vybrať súbory, ktoré plne tieto požiadavky spĺňali. Boli to choreografie s malými scénickými a hudobnými úpravami - niekde iba rekonštrukciami miestnych tancov a[/] piesní. Starostlivý výber a úprava tancov v krátke úderne ukázky v duchu premysleného scenára sú dôkazom zodpovedného prístupu autorky a jej prácnej, ale účinnej metódy pri zostavovaní programu. Zvlášť veľký dôraz sa kládol na tanečnú precíznosť, charakterovú a krajovú čistotu tancov, ako aj ich choreografickú účinnosť. Pritom sa nebála predstaviť niektoré typy tancov i súbormi z inej oblasti (Ostravica - kysucký čardáš).
      Celkový dojem: bol to pre diváka bohatý umelecký zážitok. Informatívne texty ho správne v tomto bohatstve orientovali (boli však prednesené dosť exaltovane). Napriek tomu, že program mohol ukázať iba obmedzený počet tancov, bol obrazom ohromného bohatstva tanečného folklóru ČSSR.
      Na slávu rodnej zeme Autor: Igor Kovačovič
      Program bol venovaný 30. výročiu SNP a obsahove túto skutočnosť aj zvýrazňoval. Dôstojný tejto význam­ nej udalosti bol najmä vstup do programu, kde vynikol výborný recitátor Štefan Turňa a partizánske spevy mužov zo Švermova. Ďalší priebeh bol ódou na krásu ľudového umenia v súčasnom socialistickom Československu. Videli sme tu choreograficky dobre spracované stredoslovenské tance súboru Partizán zo Slovenskej Ľupče, tradične výborné spevy Horňákov z Velkej nad Ve[/]ličkou, dynamických tanečníkov zo súboru Liptov z Ružomberka, kultivovanú ale výraznú hudbu Olšavy z Uherského Brodu s výborným sólovým spevákom a primášom v jednej osobe Ľubomírom Málkom, ďalej goralskú svadbu a iné tance súboru Magura z Kežmarku, ako aj ďalšie hodnotné umelecké výkony v režijne dobre skĺbenom programovom celku.
      Bolo toho snáď až priveľa, pretože program sa v sobotu večer pretiahol až do neskorých nočných hodín a ku koncu stratil na spáde. Záver, v ktorom sa autor tematicky i obsahom jednotlivých čísiel vrátil - ku spomienke SNP už žiaľ nevyznel ako by sa od vrcholu programu očakávalo. Bolo to snáď aj preto, že myšlienka SNP sa netiahla súvisle celým programom. v najdlhšej strednej časti bola iba úryvkovite naznačená v textoch.
      Napriek týmto scénickým a réžijným nedostatkom (ktoré napokon boli už pri nedeľnajšom predvedení programu vylepšené) možno povedať, že to bol najúspešnejší program v Strážnici 1974.
      Strážnické setkání Autor: Zdeněk Jírový
      Autori programov zahraničných súborov boli v Strážnici vždy postavení pred ťažkú a zatiaľ neriešiteľnú úlohu: pripraviť ako tak tematicky zameraný scenár a program bez toho, že by dopredu vedeli aké súbory a s akým programom prídu.

314

Taneční pár dětského souboru Kopaničiar z Myjavy.
Strážnice, okr. Hodonín.
Foto M. Fabrici 1974.

Scenár a celková sta v ba programu sa teda robí až po príchode súborov - takrečeno na kolene. Je samozrejmé, že taký program nemôže byť vopred do detailov pripravený a preto býva obyčajne len estrádnym pásmom programových blokov a čísiel zúčastnených súborov. Tak tomu bolo aj v programe Strážnické stretnutie. v celku možno povedať, že sme mali možnosť vidieť zaujímavé stretnutie ľudových kultúr z rôznych častí Eur[ô][ó]py. Boli to piesne a tance Litovskej sovietskej socialistickej republiky (súbor "Jovaras"), Rumunskej socialistickej republiky (súbor "Rapsodia" zo Zalau), súbor študentov a profesorov univerzity z anglického Leedsu a polské tance našich občanov polskej národnosti "Olza" z Českého Těšína. Každý z týchto súborov priniesol kus ľudového umenia svojho národa viac alebo menej scénicky spracovaného. v tom "viac alebo menej" sú práve skryté pre stavbu programu určité ťažkosti. Rôznosť scénického spracovania folklóru v spomenutých súboroch neumožňuje dať programu jednotný charakter. Snáď preto autor volil skôr inštruktážnu metódu pri stavbe tohto programu. Takého typu bolo aj jeho komentovanie. Zostavovanie plynulého toku programu, niekoľko jeho zdanlivých ukončení ako aj triezva, ba až vlažná interpretácia textov programu uškodili.
      Napriek tomu to bol pestrý sled zaujímavých a pre diváka väčšinou neznámych tancov, piesní, ľudových[/] nástrojov, ktorý bol pre zrovnávanie tvorby rôznych národov veľmi poučný.
      Nové léto, vítej nám. Autor: Dr. Josef Tomeš, CSc.
      Program bol vedený myšlienkou večného jara a mladosti v perspektíve vývoja mladého človeka v socialistickej spoločnosti. Tvorili ho deťmi predvedené hry, zvyky, piesne a tance z moravsko-slovenského pohraničia. Autor sa nebál postaviť jednoduché, neupravené pôvodné formy vedľa scénicky stvárnených čísiel vyspelejších detských súborov. No v niektorých prípadoch sa predsa len ukázalo, že nestačí postaviť pred diváka bez tvorivého dopracovania iba suchú r;:produkciu zvyku (dokonca len jeho torza). Problém niektorých detských súborov je zase v tom, že ich programy sú iba imitáciou dospelých - i keď interpretačne na pomerne dobrej úrovni.
      V celku to bol dobre zostavený program s ucelenou myšlienkou, ktorý priniesol divákovi veľa dnes už takmer zabudnutých klenotov detského folklóru.
      Rozsah, pestrosť a úroveň programov strážnického medzinárodného festivalu vcelku zodpovedá jeho významu. Napriek svojej medzinárodnosti je Strážnice v prvom rade reprezentantom českého, moravského a slovenského folklóru, pričom slovenský folklór v jej programoch zaujímá významné miesto. Škoda, že organizačná príprava, finančné možnosti, poriadková služba a iné zlož­ ky organizácie festivalu nedosahujú úroveň, akú by si tak slávny a medzinárodne známy festival zaslúžil. Cyril ZáIešák

Východná 74 - venovaná oslave Povstania [obsah]

Folklórny festival Východná vstúpil do druhej dvadsaťročnice s vyhranenou koncepciou a ídeovoumeleckou orientáciou. Naväzujúc na svoj najúspešnejší, dvadsiaty ročník, ktorý bol dovŕšením ale aj počiatkom, speje Východná k naplneniu svojho cieľa - byť svia[t]kom ľudu a slávnosťou jeho umenia.
      Aj keď tendencia usmerňovania vývoja festivalov a slávnosti folklóru na Slovensku smeruje k ich diferenciacii a Východnej sa predpovedá určenie: byť prehliadkou štylizovaných prejavov, teda druhého života tradícií, v roku 1974 bola, a ako ukazuje jej dlhodobá koncepcia prijatá Ministerstvom kultúry SSR, aj naďalej bude najvyšším národným fórom konfrontácie života ľudového umenia na Slovensku. z času na čas, keď to podmienky dovolia a potreba ukáže, bude Východná aj miestom stretnutia najvyspelejších slovenských kolektívov a súborov a skupín národov a národností ČSSR a ich

316

hošti zo zahraničia, opäť však akcentujúc konfrontačnosť rôznopolohovosti života ľudových tradícií v r[ó][ô]znych prostrediach, spejúca k oslave sily a krásy ľudového umenia a celej kultúry ľudu, rozvoju ktorej vytvára predovšetkým socialistické spoločenstvo všemožné podmienky.
      Celonárodná - z pohľadu etnického, celoslovenská - z pohľadu kultúrnopolitického, reprezentačná a vrcholná.
      Ako tieto ciele a predsavzatia naplnil festival venovaný oslave 30. výročia Slovenského národného povstania?
      Pripravovatelia koncepcie festivalu vytýčili pre orientáciu programov tri základné myšlienky: oslavu života kultúry nezničiteľnej ani v najkatastrofickejších obdobiach, vzdanie úcty priateľom a súdruhom, ktorí boj slovenského národa vzali za svoj boj - oslave internacionálneho odkazu SNP pre dnešok a napokon slávnosti kvetov života dneška, vyrastajúcim na mohyliach a z práce súčasníkov - oslave krásy a mladosti súčasnosti.
      Obsahom napĺňajúcim myšlienky koncepcie boli vystúpenia: ľudových umelcov z oblastí Povstania, súborov a skupín reprezentujúcich český a slovenský národ a národnosti na Slovensku, ako aj zahraničných kolektívov symbolizujúcich pomoc SNP, a napokon reprezentačná prehliadka najúspešnejších slovenských amatérskych folklórnych súborov.[/]
      Okrem základnej koncepcie, využívajúc zázemie rekreačnej oblasti Vysokých Tatier a ochotu Československého rozhlasu, pripravili poriadatelia "v p: e:lvečer" Východnej dva propagačné programy - vo Vysokých Tatrách program štylizovaného folklóru, v priamom prenose z Kultúrneho domu vo Východnej prierez všetkých programov festivalu.
      Prvý koncepčný zámer plnili podujatia: Slovenské črpáky, výstava prác majstrov ľudovej umeleckej výroby zameraná predovšetkým na "bačovský riad", jednoduché i zdobené nádoby salašníckeho stavu a pastierskeho remesla. Výstavu, s úspechom, pripravila Božena Mazáková, odborná pracovníčka s kolektívom Ústredia ľudovej umeleckej výroby v Bratislave. Ak program ulicového charakteru - sprievod účinkujúcich kolektívov prirátame k propagačným programom (pripravil Peter Švorc s kolektívom pracovníkov OOS v Poprade), tak za druhý program k prvej myšlienke musíme považovať, na sprievod bezprostredne naväzujúce a tohto roku vo Východnej, po prvý raz konané, slávnostné otváranie amfiteátra v r ámci ktorého dominovalo, originálne vztyčovanie ornamentníkov, (pre ktoré sme doteraz nenašli priliehavejšie označenie). "Ornamentníky" sú štandardy, ktoré si z prvkov výtvarných momentov svojej lokality alebo oblasti, na výzvu festivalu, vytv[a][o]rili, v sprievode, ako označenie, niesli a v slávnosti otvorenia amfi[/]teátra vďaka za to prijali, členovia jednotlivých folklórnych skupín a skupín nositeľov krojov (nová kategória?). Štandardy, niektoré vrcholne estetické a výtvarne hodnotné, boli potom vyvesené na pripravenom "Strome tichej krásy", nad amfiteátrom, kde symbolizovali vekovitosť ľudskej geniality a pracovitosti. Vrcholným podujatím naplnenia prvej myšlienky bola však Klenotnica z ľ udovej kultúry povstaleckých obcí z celého Slovenska, venovaná oslave nezničiteľnosti života. Pripravená folklórnymi skupinami z obcí v Povstaní vypálených, vyvraždených, z obcí hromadnej priamej účasti a mnohomesačnej všemožnej pomoci partizánskym oddielom. v programe vystúpili nositelia tradícií z týchto lokalít: Čierny Balog, Priechod, Východná, Liptovská Teplička, Hanušovice nad Topľou, Petrovce, Kojšov, Vernár, Šumiac, Švermovo, Kšinná, Terchová, Selec, Raková, Hrochoť, Hrušov, Turá Lúka, Brezová, Sliač, Veľké Zálužie, Liptovské Sliače.
      Autori programu: Stanislav Dúžek, Ondrej Demo a Svetozár Švehlák akcentovali v programe predovšetkým hudobnospevný moment odrazu historickej skutočnosti v ľudovej tvorbe a sledovali ho v prejavoch odporu, vzdoru, žiaľu a bolesti. Strhujúci záver pripravili vystúpením z horehronských partizánskych obcí, Šumiaca, Vernára a Čierneho Balogu, v ktorom priam majstrovsky preznela tradičná ľudová pieseň, partizánske

317

spevy a opäť tradičná pieseň, ako v nove j kvalite do čohosi, čo by sme mohli nazvať "horehronskou hymnou", lebo na Horehroní pieseň "Na Kráľovej holi" za hymnu už dnes považujú.
      Emocionálne výsostným vyznením, ako keby vyvrcholením, dopovedaním folklórneho v Klenotnici, bola PREHLIADKA TICHEJ KRÁSY, označovaná už po druhý rok svojho konania za jeden z najúčinnejších programov Východnej v jej histórii Prehliadka tichej krásy je prehliadka ľudového odevu, komponovaná k nosným myšlienkám. Viliam Gruska, autor myšlienky a Viera Nosáľová a Jarmila Paličková ju naplnili, za spolupráce autorov Klenotnice, obsahom priam vyrážajúcim dych. Lokality, ktoré dnes už aj odborníci sledujú len vo vydaniach najstarších etnografických prameňov vysielajú svojich poslov - a v tom je Východná interesantná - nielen dnes ochotných účikovať na slávnostiach pri prevádzaní naštudovaných výsekov zo zvykov, spievajúcich neobvyklé piesne, tancujúcich raritné tance, ako sme tomu zvyknutí pozerať či prinútení pozerať na niektorých programoch iných slávností, ale vysielajúce svojich krásnych, skromných ľudí, ktorí neurobia viac, ani menej - len prejdu po pódiu a pristavanej prehliadkovej rampe a odborný komentátor upozorní na výnimočnosť, zvláštnosť, univerzálnosť či Podobnosť ich kroja. Majstrov[/]stvo tvorcov krojov a odborná rozhľadenosť pripravovateľov robia tohto programu, vedľa Klenotnice, dominantný program festivalu - a to je správne!
      Internacionálny odkaz Slovenského národného povstania naplnili dva programy festivalu vo Východnej a oba vyššie spomínané propagačné programy. Karpatský pozdrav a Na večnú pamäť priateľstva boli programy zostavené z vystúpení reprezentantov inonárodných kultúr. v prvom, uvedenom v sobotu večer po Klenotnici, vystúpil samostatne rumunský folklórny súbor Rapsodia zo Zalau, ktorý vo Východnej končil svoje úspešné účinkovanie na československých festivaloch v roku 1974. v programe, nazvanom Na večnú pamäť priateľstva, vystúpili Zaslúžilý súbor piesní a tancov Jovarasa z m esta Šjaulaj z Litovskej SSR, ktorý zaujal najmä kultivovaným vokálnym a inštrumentálnym majstrovstvom, súbor Rapsódia zo Zalau, podobne ako moravský Žerotín zo Strážnice, súbor Škoda z P lzne, SZÖTTES z B ratislavy (z maďarského Csemadoku) aHabura (reprezentujúca Ukrajincov, Rusínov žijúcich na Slovensku) a slovenský súbor Partizán zo Slovenskej Ľupče, pripravili pestrý, dobre prijatý program, v ktorom sme hodnotili najmä lotyšský svadobný tanec, rumunských tanečníkov a hudobných inštrumentalistov (Farkas!), spev strážnických chlapcov a strážnický verbunk členov Žerotína, dudácku mu[/]ziku Škodovákov, tanečníkov zo Szöttesu a spevákov z Habury. Partizán, najmä svojským, k originálite sa približujúcim prejavom v tancoch z Horehronia a Podpoľania. Program, aj napriek tomu, že sa z účasti na Východnej ospravedlnili, pre pozdné pozvanie, ďalšie súbory (Juhoslávia, Francúzsko), vyznel ako dôstojné pripomenutie internacionálneho významu a priebehu Povstania, v ktorom sa zúčastnili příslušníci 27 národností.
      Svojím zameraním program viac ako dobre pripravil vstup pre v[ý][y]znenie tretej myšlienky tohtoročnej Východnej - oslavy krásy súčasného života vyjadrenej najkrajšími programovými vystúpeniami slovenských amatérskych súborov. v programe vystúpili súbory: Trenčan, Gymnik, Vršatec, Urpín, Liptov, Partizán (Slovenská Ľupča), Detva, Magura, Zemplín a viacerí sólisti.
      Program, ktorý v priamom prenose vysielala do intervíznej siete aj Československá televízia a zo záznamu už odvysielala aj niekoľko úspešných repríz zostrihov, napriek krajnej nepriazni počasia, príznačnej pre celú tohtoročnú Východnú, vyznel, najmä svojim komponovaným záverom, keď sa po obraze svadby roztancovalo, ako symbol nielen svadobných darov, ale symbol darov krásy mladosti nielen celé javisko, ale aj prehliadková rampa, do zjednocujúceho, nenásilne pôsobiaceho, stancovaného symbolu mladého Slo

318

venska. Medzinárodný program pripravili Igor Kovačovič a Kliment Ondrejka a program slovenských súborov Štefan Nosáľ.
      Medzi prednosti Východnej treba zarátať aj pravidelné poriadanie interpretačných a tvorivých súťaží, prevažne v tých odboroch pestovania ľudového umenia, ktoré stagnujú alebo nezaznamenávajú v poslednom období želateľný vývoj. Tohto roku sa takou javila oblasť vokálnej a inštrumentálnej hudby v slovenských amatérských súboroch, pre ktorú pred Východnou vypísali a počas festivalu usporiadali súťaž. Súťaž priniesla niekoľko prekvapujúcich výsledkov. Porota si totiž okrem povinných, do súťaže pr[í][i]hl[a][á]sených skladieb vyhradila právo výberu ľubovoľnej kompozície z celého nahláseného repertoáru, ktorý nemal byť menší ako päť samostatných koncertných skladieb. v kategórii ľudových hudieb porota najvyššie ohodnotila prácu ľudových hudieb súborov Detva, Železiar z Košíc a Skaličan. v skupinovom vokálnom prejave za najlepšie kolektívy z folklórnych súborov vyhlásili dievčenskú spevácku skupinu súboru Vršatec z Dubnice nad Váhom a mužskú spevácku skupinu mladého súboru Poľana zo Zvolena. Aj keď sa v kategórii spevákov sólistov neobjavili výnimočné osobnosti, speváci Mária Pavlíková zo Skalice, Ľudovít Závodský z Brezovej a Michal Seredič z Michaloviec zaujali nielen výberom ale aj inter[/]pretáciou ľudových piesní svojich regiónov. Snaha po adekvátnejšom umeleckom zastúpení a odhegemonizovaní tanca vo folklórnych súboroch bola takto podporená užitočným a podnetným podujatím.
      Aj keď ku komplexnosti pohľadu na rôznopolohovosť života folklóru a ľudového umenia na Slovensku v súčasnosti chýbal pohľad z oblasti prekomponovanej podoby - tvorba profesionálneho umeleckého telesa (Sľuk sa ospravedlnil na pozvanie), Východná ako ročník priniesla viacero veľmi výrazných a závažných objavov nepoznaného (prevaha neznámych skupín v Klenotnici a prehliadke krojov), priniesla prehľad súčasných smerovaní amatérskych folklórnych súborov pripravujúcich sa na svoju druhú súťažnú prehliadku v Poprade a v zdravej "konkurencii" pôvodného a štylizovaného folklóru opäť výrazný úspech pôvodného, čo je zámer, orientácia a možno povzdať aj poslanie festivalu, ktorý si do názvu dal označenie - folkórny. Svetozár Švehlák

Detva 1974 [obsah]

Ve dnech 12. až 14. července 1974 ožila starobylá Detva již 9. folklórními slavnostmi pod Po°anou. Bez nadsázky patřil letošní ročník, pořádaný na počest 30. výročí Sloven ského národního povstání, k těm nejzdařilejším.
      Slavnosti otevřel koncertní program Poavanie pod Polanu, koncipovaný jako pozvánka do Detvy. Proběhl v pátečním odpoledni na podiu Domu kultury ROH A. Sládkoviče v Detve a přímým vysíláním jej přebíral Československý rozhlas. Záměr programové rady a autora pořadu Vojtecha Tátoše - upozornit široký okruh veřejnosti na folklórnE slavností pod Poľanou - plně vyšel, o čemž svědčí i obrovská návštěva na všech programech v obou následujicích dnech.
      Páteční večer vyplnil Divadelní súbor Jána Chalúpka při DK ROH Mostáreň n. p. Brezno, který ve ťestivatovém amfiteátru uvedI hru Jonáše Záborského "Nájdúch".
      Sobotní dopoledn~ proběhlo va znamení již téměř tradičního soutěžního pořadu Tvorivá súťaž "Detvy 1974". Sóloví zpěváci soutěžili ve dvou kategoriích. v první, do 40 roků, zvítězila Elena Uhrínová z řlriňové a ve druhé, kde soutěžili zpěváci nad 40 roků, si odnesla prvenství Anna Koleničová z Trnieho. Další soutěž byla vypsána pro lidové muziky. v kategorii tradičního malého obsazení přesvědčivě vyhrála lidová muzika z Hrochoti. Vítězství v druhé kategorii muzik s větším instrumentálním obsazením si odnesla Ďatelinka z Detvy.
      O sobotním večeru zahájil program festivalu krátký pořad uvítacího charakteru Vita j te a vo jdite.

319

Autoři Juraj Ďurica a Karol Golian se pokusili přivítat návštěvníky ukázkou z typické detvianské svatby. Celkový dobrý dojem však značně narušili televizní a filmoví pracovníci, kteří bez ohledu na charakter pořadu a účinkující do něj necitelně zasahovali při svém natáčení. Bohužel tato suverenita některých zaměstnanců televize se objevuje i na jiných folkloristických festivalech.
      Hlavní sobotní večerní program klenotnicového charakteru nazvali autoři Kliment Ondrejka a Oskár Elschek - z Rudohôr. Sledovali základní myšlenku - přiblížit návštěvníkům Detvy i jiné etnografické oblasti středoslovenské lidové kultury, seznámit je s nositeli folklórních tradic a jejich kulturou, která obsahuje mnohé pokrokové a odbojové prvky. A tak se vedle folklórních skupin z Podpoľaní představil divákům i autentický folklór z horního Pohroní, východněji položeného Gemeru a dalších oblastí inklinujících k Slovenskému Rudohoří. Závěr pořadu vyzněl ve vzpomínce na slavné dny SNP, které výrazně ovlivnilo život obyvatel tohoto koutu Slovenska. Přínosem pořadu byla prezentace nového, vcelku neznámého materiálu. Na závadu však byla jeho neúnosná délka a autorům pořadu se nepodařilo udržet pozornost diváků až do konce. Hodně zla i zde natropila televize, která komorně laděnou a nasvícenou scénu, odpovídající záměrům pořadu, pří[/]mo zahltila světlem při barevném natáčení některých úseků a porušila tak intimitu prostředí, kterou si většina vystoupení vyžadovala.
      V neděli dopoledne zhlédli návštěvníci Detvy 1974 velmi zajímavý pořad Štepy z vinice predkov. Připravili jej Stanislav Dúžek, Ondrej Demo a Svetozár Švehlák. Autoři velmi citlivě prokomponovali vystoupení krajanských souborů Slováků žijících v Maďarsku, Polsku, Jugoslávii, Rumunsku a v USA. Pořad v plné míře naplnil myšlenky bratrství, lásky a spolupráce obyvatel našeho dnešního socialistického Slovenska se svými krajany, kteří pod tíhou bídy před desítiletími byli nuceni opustit rodné Slovensko a hledat obživu po celém světě. Publikum vřele přijalo děti Slováků, kterým dřívější zřízení nemohlo zajistit práci, ale kteří stále s láskou vzpomínají na svou původní vlast a tento vřelý vztah ke staré otčině vštěpili i svým potomkům. A tito naopak přijeli do země svých rodičů ukázat, s jakou úctou odkaz uchovávají. Jak krajané z polské Jablonky na Horní Oravě, maďarské Banky v Novohradsku a Slováci z Nového Sadu i Kovačice v Jugoslávii, tak rumunští Slováci z Nádlacu a krajanský soubor Limbora z New Yorku předvedli ukázky tanců i písní, jak je dodnes uchovávají a které navíc mnohdy překvapily svou čistotou projevu. Závěrem pořadu se publiku představili vítězové sobotní soutěže.[/]
      Dopoledne ihned následoval další pořad autorů Márie Mázorové a Igora Kovačoviče - Pozdravy priateľov. Vystoupil v něm soubor Jovarasa při Paláci kultury města Šjaulaj v Litevské SSR. Vyzrálý kolektiv s vysokou kulturou pohybu se představil rozsáhlou ukázkou pobaltského folklóru, ve kterém lze vysledovat mnohé společné prvky s folklórem našich národů. v roli hostitelů vystoupil domácí soubor Detva s hudbou O. Moloty. Za překvapivě krátkou dobu, byl založen před třemi lety, se soubor pod vedením ing. Vladimíra Polívky vypracoval mezi nejlepší slovenské kolektivy.
      Hlavní a zároveň i závěrečný pořad slavností pod Poľanou - Mladost' z krásy zrodená - znamenal důstojné vyvrcholení celého letošního festivalu. Po všech stránkách uspokojil diváky i odborníky ve zcela vyprodaném amfiteátru. Igoru Kovačevičovi a Márii Mázorové, kteří vytvořili autorskou dvojici i tohoto pořadu, se podařilo mimořádně citlivě vytvořit působivý obraz středoslovenského folklóru, zejména jeho revolučních tradic, které našly svůj nejsilnější odraz právě ve Slovenském národním povstání.
      K největším kladům programu, vedle výborného autorského i režijního zvládnutí materiálu, patřila i jeho plynulost a pestrost. Před pozorným publikem rozevřeli autoři širokou barevnou paletu bohatství tanců, písní a krojů lidu středního Slovenska.

320

Důstojný rámec pořadu vytvořilo průvodní slovo, sestavené z veršů slovenských básníků. s hlubokým citovým zaujetím jej recitovala zasloužilá umělkyně Eva Kristínová.
      Detva 1974 byla opravdu velkým zážitkem. A co je nejdůležitější, že nejen pro odborníky, ale především pro desítky tisíců vděčných návštěvníků. Je možno jen blahopřát programové radě, které předsedá promovaný historik Svetozár Švehlák, přípravnému a organizačnímu výboru za vysoce promyšlenou práci, se kterou připravily letošní ročník a vytvořily z folklórních slavností pod Poľanou regionální festival v tom nejvlastnějším slova smyslu, jemuž se co do kvality budou ostatní obdobné akce jen těžko vyrovnávat. Jan Souček Jan Souček

Krakovany - Piešťany 1974 [obsah]

Niekoľkoročné snahy o vytvorenie folklórnych slávností na území Západoslovenského kraja priniesli napokon aj svoje ovocie. z regionálnych prehliadok amatérskych dedinských folklórnych súborov, ktoré sa začali organizovať roku 1960 v Krakovanoch (pri Piešťanoch), cieľavedomou a koncepčne premyslenou prácou organizátorov pri príprave posledných ročníkov podarilo sa pozdvihnúť toto podujatie na folklórne slávnosti so širším (aj medzinárod[/]ným dosahom. Ukázalo sa to práve na jubilejnom ročníku XV. Západoslovenských folklórnych slávností, ktoré sa konali v dňoch 15. a 16. júna 1974 v Krakovanoch a Piešťanoch (slávnosti organizačne zabezpečuje Krajské osvetové stredisko v Bratislave v spolupráci s Miestnym národným výborom v Krakovanoch). Na tomto jubilejnom ročníku sa súčasne potvrdilo, že Západoslovenský kraj, ktorý bol v minulosti v tomto smere neprávom podceňovaný, má vhodnú pôdu pre organizovanie folklórnych slávností.
      Tohtoročné jubilejné slávnosti v Krakovanech - Piešťanoch pozostávali zo štyroch programov, ktoré boli striedavo uvedené v Piešťanoch - v prekrásnom prírodnom amfiteátri - a potom v Krakovanoch.
      Koncertom amatérskych folklórnych súborov Za Váhom je dobre bývať (réžia M. Beniak) boli slávnosti otvorené 15. júna popoludní v amfiteátri v Piešťanoch. Večer v ten istý deň bol v Krakovanoch program Klenotnica - výber najlepších dedinských skupín zo Západoslovenského kraja z predchádzajúcich ročníkov. Program autorsky pripravili H. Jurasovová (réžia) a M. Veselský (hudobná spolupráca) a ich program sa potom opakoval v Piešťanoch 16. júna popoludní. v programe sa predstavilo deväť dedinských folklórnych skupín, žiaľ, pomerne s nevyváženými programovými blokmi, v ktorom autorka kom[/]binovala folklórne prejavy z pracovného, výročného i rodinného zvykoslovia a v závere s vystúpením dedinských súborov s dychovou hudbou z Červeníka a Kubrej. Celkovému rámcu tohto programu kladne neprospel v tomto prípade ani sprievodný text, ktorý nebol odborne inštruktívny, ale nebol ani poeticky ladný.
      Programy 16. júna začali sa predpoludním v Krakovanoch prehliadkou ľudového odevu, ktorý sa používa na západnom Slovensku pri slávnostných příležitostiach spojených s narodením človeka, a to pod názvom Privítanie na svet; program sa opakoval popoludní v Piešťanoch. Tento program režijne pripravil ing. V. Gruska za odbornej spolupráce O. Danglovej. Inscenačne bol to zaiste najnáročnejší program a autor ho rozdelil na štyri časti: 1. nosenie dieťaťa na krst, 2. nosenie do kúta - obradového jedlá a koláčov do domu matky, 3. "vádzka" matky (na úvod) po šestonedelí, 4. nosenie detí do poľa a rekvizity. Tejto zaujímavej prehliadky ľudového odievania, zviazanej s rodinným zvykoslovným cyklom, zúčastnilo sa takmer 20 dedinských skupín a citlivý sprievodný text k jednotlivým vstupom vhodne umocňoval celkový dojem z tejto rozmanitej a pestrofarebnej palety odievania a rekvizít, ktoré sa viažú k tomuto zvykoslovnému cyklu na západnom Slovensku.
      Program amatérskych folklórnych súborov z Maďarska, Rakúska, Mora

321

vy a stredného Slovenska pod názvom Dobrý deň, susedia zostavili V. Kyseľ (réžia) a A. Sulitka (hudobná spolupráca); program bol uvedený 16. júna predpoludním v amfiteátri v Piešťanoch a popoludní v ten istý deň v Krakovanoch. v prípade tohto programu sa výrazne ukázalo, aký dôležitý význam má sprievodné slovo pri uvádzaní folklórnych súborov na scéne. Tejto úlohy sa v tomto programe vynikajúco zhostil S. Švehlák a výsledkom autorskej spolupráce bol jednoliaty a harmonický celok. Ako domáci hostitelia zo Západoslovenského kraja v zahraničnom programe "Dobrý deň, susedia" predstavil sa súbor "Družba" z Trenčína, ktorý privítal v Krakovanoch folklórne súbory z krajín a krajov, ktoré susedia so Západoslovenským krajom, a to ,súbor "Rába" zo závodného klubu györskej vagónky z Maďarska, ktorého tanečná skupina mužov i žien sa ukázala na tohtoročných slávnostiach ako technicky a umelecky najvyspelejší kolektív; súbor Združenia Čechov a Slovákov z Rakúska (z Viedne), s ktorým spoluúčinkovala známa ľudová hudba Stanka Cibuľku zo Senice; súbor "Velička" z Velkej nad Veličkou z Moravy a napokon súbor "Detva" z Detvy s výbornými sólistami. Okrem tanečnej skupiny súboru z Rakúska, hudby súboru Rába z Maďarska a do určitej miery i hudby súboru Družba z Trenčína celková úroveň zúčastnených súborov, ktoré vystúpili v tomto progra[/]me, bola veľmi dobrá a nemalou mierou prispeli k úspechu jubilejných folklórnych slávností v Krakovanoch - Piešťanoch.
      Pri celkovom sumarizovaní programov, ktoré odzneli na tohtoročných jubilejných XV. Západoslovenských folklórnych slávnostiach v Krakovanoch - Piešťanoch, nebude prehnané, ak slávnosti roku 1974 zaradíme medzi najúspešnejšie v doterajšej histórii. Na základe skúseností sa ukázalo, že tu existujú všetky predpoklady pre úspešnú reprezentáciu Západoslovenského kraja. Treba iba koncepčne doriešiť budúce ročníky slávností a vhodne využiť ideálnu polohu Krakovian blízko kúpeľného mesta Piešťany, kde je pre toto folklórne podujatie k dispozícii jeden z najkrajších (a tiež s výbornou akustikou) prírodných amfiteátrov, aké u nás vôbec máme. Takto sa vytvoria podmienky pre ďalší rozvoj folklórnych slávností v Západoslovenskom kraji, a to v prostredí, kde nie je núdza o vďačné publikum. Andrej Sulitka

Štvrtý liptovský folklórny festival detí pod Likavou [obsah]

Konal se v turíčnu nedeľu 2. júna 1974 v znamení 25. výročia PO SZM, Medzinárodného dňa detí a 30. výročia SNP.[/]
      Napriek predchádzajúcim daždivým dňom nebol zmočený a konal sa takmer celkom podľa pôvodného programu: po deviatej sprievod pionierov a krojovaných účastníkov festivalu cez bránu, ktorá prepustila iba tých čo zaspievali, zahrali lebo zatancovali. Mali ho na starosti učitelia Vladimír Struhár z Východnej a Ivan Pišek z Ružomberka vyučujúci v Likavke.
      Detská klenotnica "Rozprávka bez konca" pripravená Ľudmilou Štrkolcovou, učiteľkou z Lipt. Mikuláša, sa konala v novom kultúrnom dome a nie v podhradnom už trvácne zbudovanom amfiteátri. Predstavovala najzdarilejšie výsledky zberateľského hnutia detí vo vyhľadávaní klenotov ľudovej tvorby a bola rukolapným dôkazom, že hnutie má svoj veľký umeleckovýchovný význam. Objavili sa v ňom popri známych útvaroch (omilienci, uspávanky a i.) i tradície menej známe až neznáme (chodenie s chyteným chorom, fašingový kôň, stínanie kohúta, rozprávanie o SNP).
      O 15.00 sa začal v prekrásnej podhradnej scenérii hlavný program súborov "Odbojnícka zornička", zrežírovaný Vojtechom Littvom. Objavili sa v ňom choreografie na tradičné témy (Vítanie jari, Venčekový, rôzne detské hry, tance, spevy, tance s námetom prania, drevorubačstva), ktoré vhodne zavŕšilo vystúpenie súboru Male Podhale z Jablunky Oravskej v Poľsku. Ich pokračovaním boli ukrajinské chorovody

322

(ZDŠ Važec), Tanec priateľov (Ďumbier z Lipt. Mikuláša - choreografia L. Štrkolcová) a Tanec vďaky (Iskrička pri ZDŠ Bobrovec - choreografia A. Vojtková, M. Homolková).
      Celý program rámcovali piesne o Liptove a radostnej prítomnosti ako i úvodná choreografia I. Pišeka (súbor Likava) "Čo sa stalo pod Likavou" (hra na pandúrov, poddaných a zbojníkov) a záverečná "Hra na partizánov" (Sliačan pri ZDŠ v Sliačoch - choreografia a príprava V. Littva, A. Jacková).
      Program sa páčil ako divákom, tak i pracovníkom osvety a kultúry. A vôbec festival ako celok vyznel veľmi optimisticky, za čo sa treba poďakovať všetkým súborom, ich vedúcim a školám, okresným orgánom a v miere neposlednej všetkým čo sa podieľali na príprave programov, na ich všestrannom zabezpečení. Veľkým dielom k nemu prispeli práve miestni pracovníci a okolité závody - predovšetkým Závody V. I. Lenina v Rybárpoli. Kliment Ondrejka

Folklórní festival "Dolní Lomná 1974" [obsah]

Amfiteátr v údolí říčky Lomňanky se stal ve dnech 14. a 15. září 1974 místem konání závěrečného folklórního festivalu z celé dlouhé série přehlídek bohatství lidové kultury[/] v Československu. A byl to závěr důstojný. Ideovou náplní se slavnosti v Dolní Lomné u Jablunkova přihlásily k oslavám 30. výročí Slovenského národního povstání, jehož význam je zde chápán obzvlášť hluboce. Vždyť zdejší obyvatelé žijí přímo na slovenském i polském pomezí a kraj má i vlastní bohaté odbojové tradice.
      Autorem úvodního programového bloku, sestávajícího ze tří pořadů vyplňujících sobotní odpoledne a podvečer, byl dr. Jaromír Gelnar, CSc. Zahájil jej pořad Podejme si ruce. Soubory a sólisté ze Slezska v něm symbolicky přivítali účinkující z bratrského Slovenska. Upoutala především zpěvačka Olga Kufová z Mostu u Jablunkova, stejně tak jako skromná a bezprostřední Mária Mezovská z Liptovské Tepličky. Vyzrálým dojmem zapůsobil soubor Javorový z Třince. Největší úspěch sklidil po zásluze dětský kolektiv Rozsutec z Terchové a výtečný slovenský soubor Detva z Detvy pod Poľanou, který celý program vygradovaI k strhujícímu závěru.
      Atmosféru k hlavnímu podvečernímu programu navazovalo půlhodinové Intermezzo, ve kterém se představila cimbálová muzika Technik se svým tanečním kolektivem a pěvecká čtveřice sester Žabkových. Vedle zasvěcené interpretace domácích folklorních materiálů bylo ovšem mnohem méně pochopitelnější taneční pásmo Techniku sestavené z folklóru slovenského, které nepů[/]sobilo v tomto spojení nejpříznivěji. v j avorovej hori tichý ohník ho rí... byl název závěrečného sobotního pořadu věnovaného zbojnickým tradicím a odbojovým prvkům lidové kultury. Vedle zbojnického tance v podání souboru občanů polské národnosti PZKO z Českého Těšína Svibice opět zazářil slovenský kolektiv z Detvy, který k dokonalým tanečním výkonům a přirozenému temperamentu přidal ve zbojnickém tanci i neotřelé scénické pojetí.
      Lidové veselice při dechovce i cimbálových muzikách pokračovaly do nočních hodin. k úspěchu zábavy na pódiu Lomňanka výrazně přispěl soubor Radhošť s vedoucím Václavem Bradáčem a primášem cimbálové muziky Jaromírem Štruncem, kteří program řídili a konferovali.
      K nejlepším pořadům Dolní Lomné 1974 a vůbec všech dosavadních ročníků patřil nedělní dopolední pořad Obrazy ze Slezska, který autor dr. Jaromír Gelnar, CSc., tematicky zaměřil na slezský folklór. s maximálním porozuměním pro charakter materiálu předložil divákům ucelený obraz lidové folklórní tvorby z tohoto koutu naší vlasti. Autor postavil vedle sebe tři možné formy interpretace. Autentický folklór, především písňový, stylizované pódiové úpravy, kde příjemně překvapila střízlivostí a čistotou formy Opavica z Ostravy, a rekonstrukci již zaniklých tanců - např. svatebního tance zvaného "kotek" v provedení taneční skupiny ostravského Techni

323

Zpěv žen ze souboru Bejatka ze Štítiny u Opavy. Dolní Lomná, okr. Frýdek-Místek.
Foto A. Maňák 1974.

324

Vystoupení souboru Javorový z Třince. Dolní Lomná, okr. Frýdek-Místek.
Foto A. Maňák 1974.

ku. Vždy má zvláštní kouzlo folklór dětský. O to více to platí v písních, tancích a zvycích, které s dětskou upřímností a bezprostředností předvedly na lomňanském pódiu soubory Borovanka z Bolatic a Kvítko z Karviné. Zajímavé a poučné bylo i srovnání verze jedné svatební písně z Mostu u Jablunkova v podání sester Žabkových a téže písně, jak ji zpívají ženy ze Svrčinovce - první vesnice na slovenské straně. Obdobný pořad, čerpající pouze z domácího slezského materiálu, by neměl chybět na žádném z příštích festivalů v Dolní Lomné.
      Po tradičním průvodu účinkujících a projevu dr. Jany Fojtíkové, vedoucí odboru kultury Severomoravského KNV, začal hlavní pořad festivalu, věnovaný 30. výročí SNP. Zkušená autorka Zdeňka Kyselá jej rozčlenila na dvě části. v úvodní, nazvané Náruč otevřená, se představily hostující soubory z Valašska, Slezska a Polské lidové republiky. Svá taneční pásma přinesly Ostravica z Frýdku-Místku, valašský Radhošť z Rožnova pod Radhoštěm, ostravská Opavica a Hlubina. Velmi dobrý dojem zanechal zejména polský soubor z Koniakowa, který navíc obohatil své pásmo o méně známé materiály a ukázku hry na různé druhy lidových píšťal. Vystoupení jednotlivých souborů svazovaly svým procítěným podáním slezských písní sestry Žabkovy. Druhý blok sestavila autorka z folklóru slovenského. Podmanivé bylo opět vystoupení dětí z Ter[/]chové a celý amfiteátr nadchl svým temperamentem soubor Detva. Oproti těmto dvěma kolektivům působila obě vystoupení Techniku z Ostravy velmi nepřesvědčivě, přestože po technické stránce není možno mít k výkonům výhrad. Chyběl zde však blízký osobní vztah k materiálu, což nutně ovlivňuje i jeho prezentaci. Výtečnou spojovací linku této části pořadu vytvořila skupina žen ze Svrčinovce, které svým nefalšovaným pěveckým podáním důvěrně známých písní si zcela získaly obecenstvo. Celý pořad bohužel kladl velké nároky na trpělivost diváků, neboť trval přes čtyři hodiny. Většina diváků by určitě přivítala alespoň stručné představení vystupujících souborů.
      Tři programy proběhly v neděli i na druhém festivalovém pódiu Lomňance. Souborový pořad Sešli jsme se u Lomňanky autorsky připravila Věra Šimková, zvláštní dětský pořad Vyletěl holoubek sestavila Zdeňka Kyselá a dr. Jaromír Gelnar, CSc. byl autorem dalšího souborového pořadu, kde ovšem použil pouze slezský materiál - Zpěv té země. Nebylo však možné v Dolní Lomné zhlédnout všechny programy, neboť se časy jejich konání na obou pódiích téměř zcela překrývaly. Stálo by za úvahu spíše některé pořady na druhém pódiu pouze reprizovat.
      Značný pokrok zaznamenal i samotný festivalový areál umístěný v malebném údolí říčky Lomňanky.[/] Amfiteátru Křínov výrazně prospělo zvýšení i rozšíření pódia při citlivém uchování původní zeleně. Zlepšení si však vyžaduje celkové ozvučení pódia. Přísnější by měli být pořadatelé na zvukové techniky, fotoreportéry a kameramany, kteří často zbytečně rušili jednotlivé programy. Za pochvalu stojí jak výzdoba areálu, tak nová úprava prodejních stánků v areálu festivalu, které svou konstrukcí i použitým materiálem - dřevem zapadají do charakteru krajiny.
      Dolní Lomná 1974 byla úspěšná. A to díky cílevědomé a obětavé práci výboru slavností, programové rady a desítek dalších dobrovolných pracovníků. Dolní Lomná se stala fórem, kde byly upřímně oslaveny ideje míru, přátelství a spolupráce národů, a to prostřednictvím jednoho z největších bohatství, které každý národ má - lidovou kulturou. Jan Souček

Národopisné léto ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm [obsah]

Přes nepřízeň počasí se letošní šestý ročník Národopisného léta může pochlubit značnými úspěchy jak při výběru repertoáru, tak ohlasem u širší veřejnosti. v amfiteátru Valašského muzea v přírodě vystoupilo celkem 458 účinkujících při třiceti

326

sobotních a nedělních pořadech. Programy byly zaměřeny k několika důležitým jubileím: především to byly oslavy 30. výročí Slovenského národního povstání, dále jubileum 25 let našeho socialistického zemědělství, 25. výročí založení Pionýrské organizace jakož i oslavy 25 let trvání národního podniku Tesla Rožnov.
      Největším přínosem letošního Národopisného léta byla účast několika vesnických skupin - současných nositelů folklórní tradice. Byly to především skupiny z Nedašova, z Hutiska a ze Zašové. Všechny zaujaly bezprostředností svého projevu, který není ani v nejmenším dotčen známými rysy "folklórní estrádnosti" a čerpá z dosud živých tradic lidového prostředí. Stejně pozoruhodné bylo v této souvislosti i vystoupení rožnovských souborů, které v duchu folklórních tradic citlivě oživují poezii lidového projevu.
      Druhá červnová neděle patřila mlatcům z Hutiska, souboru písní a tanců Javořina KP Rožnov p. R. a ženskému sboru Polajka z Rožnova p. R. Pořad s názvem "Jedeme do Strážnice" byl věnován 25. výročí vzniku JZD. Jeho autorem je dr. Jaroslav Štika, CSc. Důvěrnou řečí tu promluvily živost a temperament valašského lidu jakož i jeho zpěvnost. Jednotlivé body programu na sebe dynamicky navazovaly a celek vyzněI jako radostná oslava prostého pracovitého člověka. Ženský sbor Polajka se za krátkou dobu své existence vypracoval [/] k zajímavé hlasové barvitosti a zvukové charakteristice, která spolu s precizním přednesem textu zaručuje trvalý vzestup. v kontrapunktickém záměru vystupují pak v pořadu mlatci z Hutiska, jejichž projev vhodně kontrastuje s jemným předivem valašské písně. Tu předvedl rovněž v plné kráse zvuku i pohybu soubor Javořina.
      V neděli 16. června vystoupil Valašský krúžek při OB Nedašov. Předvedl nedašovský fašank, obraz poklidného veselí na dědině, kdy staří i mladí v pestré směsici využívají svátečních chvil oddechu po práci. Malou závadou jinak dobrého vy stoupení bylo málo dynamické členění. Pořady obou nedělí pak návštěvníci strážnických slavností měli možnost zhlédnout o pátečním večeru.
      Středem Národopisného léta byly oslavy 30. výročí SNP. Začaly v neděli 18. srpna "Pozdravem od Kysuc". v pořadu, jehož autorem je dr. Jaromír Gelnar, CSc., se představily tři vesnické skupiny: ze Svrčinovce, z Petrovic a z Vyšného Kelčova, přičemž rámec pořadu tvořilo vystoupení souboru Ostravica z Frýdku-Místku. Kysučané v sobě nezapřeli temperament, který se dosud projevuje v plné kráse neškolených hlasů, jejichž akcenty a césury prozrazují živou sounáležitost s dávnou tradicí. Způsobem jejich přednesu byl nadšen již téměř před sedmdesáti lety i Leoš Janáček. Nedělní návštěvníci Rožnova měli tedy [/] možnost slyšet toto pojetí v nezměněné a stále živé podobě.
      Ústřední akcí Národopisného léta u příležitosti oslav 30. výročí SNP bylo otevření nové instalace partyzánské chalupy z Prlova. Slavnost se konala v sobotu odpoledne 24. srpna za účasti čelných představitelů politického a veřejného života Severomoravského kraje, okresu Vsetín a MěstNV v Rožnově p. R. Večer vystoupil v amfiteátru muzea soubor Urpín z Banské Bystrice, nositel vyznamenání Za vynikající práci, Reprezentační pořad tohoto vynikajícího amatérského souboru vyjádřil slovem, tancem a písní ideovou náplň slavného odkazu SNP. Vystoupení Urpína, souboru z oblasti, která byla centrem našeho partyzánského odboje za 2. světové války, bylo důstojným vyvrcholením celého Národopisného léta.
      Dalším hostem ze Slovenska byla dechová hudba Nemšovanka se svými zpěváky, která vyhrávala v neděli 25. srpna pro radost a potěšení návštěvníků. Její milý a srdečný projev si získal srdce všech.
      Národopisné léto Severomoravského kraje ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm využilo při svých náročných politickoideových záměrech nejlepších tradic našeho lidu k prohloubení živé spojnice mezi minulostí a současností. Vlasta Ondrušavá

327

KONFERENCE

Odraz Slovenského národného povstania v ľudovej tvorbe [obsah]

Pri príležitosti 30. výročia Slovenského národného povstania konal sa v dňoch 18. a 19. júla 1974 na Červenom Kameni (pri Bratislave odborný seminár na tému Tendencie súčasného vývoja ľudovej kultúry so zvláštnym zret[t]eľom na tvorbu inšpirovanú SNP, ktorý usporiadalo vedenie Národopisného ústavu SAV v spolupráci so Slovenskou národopisnou spoločnosťou pri SAV a DV ROH i ZČSSP pri ústavoch histórie a národopisu SAV. v danom prípade šlo predovšetkým o interný pracovný seminár Národopisného ústavu SAV. na ktorom sa zúčastnili iba dvaja hostia, a to priamy účastník Povstania historik plk. dr. J. Šolc, pracovník Múzea Slovenského národného povstania v Banskej Bystrici a doc. dr. J. Michálek, CSc.. vedúci Katedry etnografie a folkloristiky FF UK v Bratislave.
      Uvedený seminár bol zameraný na štyri tematické okruhy, v ktorých vystúpilo celkom 12 vedeckých pracovníkov s referátmi alebo koreferátmi. Seminár otvorila riaditeľka Národopisného ústavu SAV dr. B. Filová, CSc. a vo svojom úvodnom slove zhodnotila pracovné výsledky[/] a ich prínos k 30. výročiu SNP. Pre etnografické a folkloristické štúdium javov ľudovej kultúry. ktoré sú inšpirované SNP, veľmi podnetný príspevok predniesol plk. dr. J. Šolc, ktorý hovoril o historickom podhubí a formovaní sa protifašistického hnutia.
      V prvej časti seminára štyri príspevky boli venované odrazu Povstania vo folklórnej tvorbe. Príspevok doc. dr. J. Michálka, CSc. Postava partizána v ústnom podaní bol zameraný na otázky umeleckého zovšeobecnenia v kresbe postavy partizána a rovnako na hyperbolizáciu a glorifikáciu tohto hrdinu v ľudovom podaní. Svoju teoretickú úvahu dokumentoval na príklade rozprávania o postave známeho partizánskeho veliteľa Iľju Danieloviča Dibrova. Druhý príspevok zo slovesnej folkloristiky predniesla dr. V. Gašparíková, CSc. na tému Príbeh o hrdinstve odvážneho partizána v ľu­ dovom podaní, ktorým autorka nadväzuje na svoju nedávnu štúdiu "Rozprávania o Povstaní v kontexte ľudovej tradície", pripravenú pre monografiu "Zo života a bojov Uhrovskej doliny". Autorka v tomto prípade sústredila pozornosť na význam memorátov a kronikárskych správ o Povstaní a na proces transformácie[/] skutočnosti v ústnom podaní, čo dokumentovala na dvoch ukážkach autentického podania o partizánovi Miškovi z Kyjeva - vlastným menom Michail Pavlovič Čerkun. Príspevky dr. S. Burlasovej, CSc. a prom. hist. S. Švehláka boli venované ľudovej piesňovej tvorbe s partizánskou a protifašistickou tematikou. v referáte Súčasný stav a život partizánskych piesní na Slovensku si S. Burlasová všíma partizánske a protifašistické piesne ako tvorbu, ktorá vznikla ako reakcia na dobu, a sú teda aj výrazom spoločenského vedomia. z príspevku vysvitlo, že tvorba partizánskych piesní na Slovensku nie je v porovnaní s inými národmi veľmi početná. no tieto piesne so svojmi estetickými kvalitami sú výrazným dobovým dokumentom. I napriek málopočetnosti je to tvorba členená a odtienená vo výrazoch zámeroch i vnútornej obsahovej náplni. Príspevok S. Švehláka, Látky o odboji a ich miesto vo foIklóre v súčasnos­ ti. bol venovaný problému súborovej tvorby partizánskych i protifašistických piesní a frekventovanosti týchto prejavov v kolektíve, najmä v dedinských folklórnych skupinách.
      Tretí tematický okruh, v ktorom vystúpila dr. V. Urbancová, CSc.,

328

referátom Výsledky monografického spracovania ľudových tradícií a dr. J. Mjartan, DrSc., referátom k o tázke výskumu ľudovej kultúry a Uhrovskej doline, bol zameraný na revolučné tradície Uhrovskej doliny, kde pracovníci Národopisného ústavu SAV robili v poslednom období monografický výskum ľudovej kultúry v rámci svojho socialistického záväzku.
      Odraz Slovenského národného povstania v ľudovej a poloľudovej (poloprofesionálnej) výtvarnej tvorbe bol štvrtý tematický okruh, o ktorom sa hovorilo na seminári. Súhrnný pohľad na túto tvorbu podala dr. S. Kovačevičová, Ľudová tradí­ cia a neprofesionálna výtvarna tvorba s tematikou SNP, as koreferátom o tvorbe výtvarníkov-amatérov v Západoslovenskom múzeu vystúpila dr. E. Drábiková, CSc.
      Záverečné zhodnotenie tohto aktuálneho seminára urobil dr. M. Leščák, CSc. Poukázal na to, že nie je to po prvýkrát, čo sa na vedeckom fóre etnografi a folkloristi vyjadrujú k problematike ľudovej tvorby s partizánskou a protifašistickou tematikou, pretože ide o tvorbu, ktorá má svoje tradície tak vo folklórnych, ako aj ľudových výtvarnych prejavoch; je to živý odkaz boja za spoločenskú a národnú slobodu nášho ľudu. Andrej Sulitka

Druhé národní sympozium o folkloristice 8.-11. 5. 1973 v Balčiku [obsah]

Bulharští folkloristé, etnografové a hudební vědci uspořádali ve spolupráci s Okružní radou pro umění a kulturu v Tolbuchinu sympozium, které rozvinulo tematiku prvního zasedání tohoto druhu v r. 1970. Také tentokrát se zúčastnili pozvaní hosté z SSSR, NDR a ČSSR, z nichž někteří vystoupili s vlastními příspěvky. Na programu sympozia byly dva hlavní okruhy otázek, a to folklór a lidová tradice v Dobrudži a folklór a lidová tradice v současné národní kultuře.
      Vystoupení prvního dne byla věnována specifickým otázkám vztahu lidoaé slovesnosti Dobrudže k národní kultuře bulharské jako celku (D. Todorov ), hudebnímu folklóru (E. Stoin a N. Kaufman ), tanci ( R. Kacarova a A. Ilieva ) a obyčejům ( M. Vasileva ). Zevrubně byly probrány specifické rysy materiální kultury současné Dobrudže ( G. Michajlova ), vztah folklóru a literatury a působení lidových interpretů ( P. Dinekov a M. Bukureštliev ).
      Další dva dny jednání proběhly v lázeňském městečku Albena severně od Varny a byly plně věnovány změnám tradičního folklóru v současnosti, jeho existenci v socialistické společnosti a jeho dnešnímu místu v národní kultuře. Metodologicky nejzávažnější příspěvek o folk[/]loristice a současnosti přednesl T. Živkov, který se zabýval aplikací některých marxistických tezí na vývoj socialistické společnosti a na místo lidové slovesnosti v ní. S. Genčev se zabýval mezemi regionalistiky a jejím poměrem k celonárodní kultuře a T. Koleva rozebrala tradiční obřady a obyčeje jako kulturní dědictví. Tyto referáty vycházely z požadavku komplexního hodnocení jevů, přísně historického přístupu k nim a historicko-genetického a historicko-typologického hodnocení. Řada dalších referentů se zabývala současným stavem tradičních žánrů písňových ( S. Stojkova ), prozaických ( R. Angelova ), hudebně-instrumentálních ( T. Džidžiev ), epických ( G. Dančev, A. Kalojanov ) a pohádkových ( V. Kuzmanova ). Ukázali, že řada tradičních folklórních jevů je zcela živá a ústrojně vrůstá do současnosti, aniž by se příliš měnila forma: jde nejvýše o jisté zjednodušení nápěvů nebo textů. Vztahu mezi individuálním tvůrčím přínosem současného lidového tvůrce a jeho srovnání s tradicí však bohužel nebyla věnována konkrétní pozornost. Zdá se, že hlavním záměrem dnešní bulharské slovesné folkloristiky je získat co nejširší sběrovou a ediční základnu tradičního folklóru, a teprve později se věnovat teoretickým problémům. Několik referentů se věnovalo vzájemným vztahům mezi literaturou a hudbou a folklórem ( I. Konjakov, I. Manolov ).

329

      Zahraniční hosté vystoupili s příspěvky obecnějšího zaměření. N. Šumadová (USSR) podrobně hovořila o současném stavu písňového folklóru u Slovanů, H. Strobach (NDR) probral kritéria současnosti v krátkých písňových formách. B. N. Putilov (RSFSR) hovořil obecně o místě tradičního folklóru v současné kultuře národů SSSR, L. Kunz (ČSSR) vyložil teze o audiovizuálních zařízeních v muzeích lidové hudby, M. Leščák rozebral aktivní a pasivní existenci folklóru v současnosti a B. Beneš hovořil o současných českých prozaických žánrech.
      Texty referátů i diskusních příspěvků budou otištěny ve zvláštním sborníku, který vydá nově vzniklý lnstitut po folkloristika BAN, jenž se zde poprvé představil jako nová instituce. Na závěr jednání byla ustavena komise pro současný folkIór (s mezinárodní účastí), jejímž úkolem je sjednocovat snahy o metodologické i sběratelské podchycení otázek, jimž se i u nás věnuje zasloužená pozornost. Bohuslav Beneš

Folklór a literatúra [obsah]

      Vědecké sympozium s touto dnes vzácnou tematikou se konalo péčí Národopisného ústavu SAV, Kabinetu literárnej komunikácie pedagogické [/] fakulty v Nitře, Slovenské národopisné a Slovenské literárnovedné spoločnosti ve dnech 18.-20. září 1973 v Nitře. Zúčastnilo se ho asi čtyřicet odborníků různých profesí, z nichž více než polovina přednesla své příspěvky, zaměřené jednak na analýzu folklórních variant v diachronické projekci, jednak na folklór jako komunikační systém.
      K sémiotice polofolklórního divadla vystoupil B. Beneš. k otázce času ve folklóru přednesla výklad J. Jagiellová z Varšavy (časová elipsa v baladě) a J. Komorovský (primární pravděpodobnost času v mýtu). Dopolední diskuse se mj. zúčastnila D. Klímová (aktualizace děje v pověrečných povídkách) a I. Osolsobě (čas jako symbol, ikon a index). v odpolední částí rozebral O. Sirovátka sociální kontext folklórní komunikace a doplnil Čistovovu představu o folklóru jako komunikaci sociálními souvislostmi v malých či větších společenských skupinách, jejichž soudržnost sa folklórem někdy integruje. M. Leščák si obsáhle povšiml vztahů mezi přednášeným a tištěným textem klapancií, A. Popovič jeden z iniciátorů sympozia - rozebral poetiku hádanky, v níž zdůrazniI "redukovanou epičnost"; K. Sulima z Varšavy uvedl zajímavou typologii mluvených, tištěných a masově šířených textů a T. Zsilka v poznámkách k estetice historických pohádek posoudil originálnost, polyvalenci a partikulárnost textů.[/]
      Další den sympozia byl dopoledne věnován metodologickým a typologickým otázkám lidové slovesnosti a její sémiotické interpretaci, J. Bartmiński z Varšavy si jako dialektolog a matematický linguista všiml vztahů mezi písňovými texty, veršovaným, folklórním a obecně komunikativním projevem a literárním - písemným jazykem. Tento referát byl doložen velmi podrobnými doklady. D. Klímová srovnala "lidské dokumenty" Šebestové s živým vyprávěním v dělnickém prostředí ve městě a v jeho jednotlivých čtvrtích a přihlédla i k autostylizaci vypravěček. Typologií rekrutských písní se zabýval I. Sulík. I. Osolsobě analyzoval ostenzi ve folklóru jako sémiotickou kategorii a zdůraznil její souvislosti s estetickou funkcí. M. Plachecki z Varšavy obsáhle rozebral pragmatiku prvomájových plakátů a M. Bajzíková srovnala tzv. převyprávění s "metatextem".
      Poslední den jednání byl věnován současné ústní próze a repertoáru různých věkových a zaměstnaneckých skupin městského obyvatelstva na základě dotazníkové akce, kterou uskutečnila Z. Volbrachtová. k tomuto neobyčejně podnětnému výkladu ústrojně patřil referát A. Berezy z Wroclavi o souvislostech mezi literaturou, masovou literaturou a folklórem, v němž autor vyšel z kritiky Bogatyrevovy-Jakobsonovy teze langue-parole: folklór-literatura. Další referáty byly věnovány

330

poetice říkadel, ukolébavek, svatebních telegramů a humoristického vyprávění. Všechny referáty budou přeloženy do ruštiny, doplněny výběrovou bibliografií na téma Literatura a folklór a vydány v samostatném sborníku.
      Jednání sympózia ukázalo, že sémiotické analýzy folklóru mají řadu [/] kladných rysů; uplatňuje se přitom i rozsáhlá interdisciplinární spolupráce v oblasti výzkumu folklóru a příbuzných jevů současné kultury. Tento rozšířený pohled je značným přínosem, v němž je ovšem třeba neustále zdůrazňovat primární folkloristická východiska. Bohuslav Beneš[/]

VÝSTAVY

Krása lidové tvorby [obsah]

Stalo se už tradicí, že v období před zahájením Mezinárodního folkloristického festivalu otevírá Ústav lidového umění ve Strážnici výstavy, které tematicky vycházejí z bohatého odkazu naší lidové kultury, zejména její umělecké složky. Je také chvályhodné, že se každoročně věnuje pozornost umělcům, kteří ve své tvorbě čerpají z lidového prostředí a zobrazují výjevy ze života venkovského lidu. Návštěvníci Strážnice měli letos možnost seznámit se s výtvarným dílem národního umělce Martina Benky a zhlédnout výstavu nazvanou Krása lidové tvorby, uspořádanou na počest 75. narozenin Heřmana Landsfelda.[/]
      Výstava Krása lidové tvorby je koncipována jako průřez Landsfeldovým celoživotním dílem, které zasahuje do oblasti výrobní a umělecké, sběratelské, výzkumné a badatelské. Velmi výstižně charakterizuje Heřman Landsfeld smysl a cíl své práca v katalogu vydaném k této příležitosti: "Snažil jsem se zhotovovat co nejkrásnější a praktická díla z hlíny pro duchovní uspokojení společnosti, zachraňovat v terénu a vykopávat hodnotné artefakty svých dávných kolegů. v duchu těchto předsevzetí jsem šel po vytčené dráze: vyučil jsem se lidovým keramikem a pro zvýšenou kvalifikaci jsem si zhotovoval 800 barevných kreseb staré lidové a habánské keramiky. Abych lépe poznal historii svého řemesla, [/] střediska výroby, staré mistry, prostudoval jsem matriky a cechovní doklady hrnčířů, kamnářů a džbánkařů. Vrcholem těchto obou snah byly archeologické výzkumy keramiky 13.-19. století, které ukázaly a potvrdily vysokou technickou i uměleckou úroveň staré výroby. Všechny své poznatky reprodukuji společnosti již dlouhá léta ve formě výstav, přednášek, v literárním zpracování."
      Výstava Krása lidové tvorby je rozvržena do několika tematických oddílů. v úvodní části má návštěvník možnost seznámit se s hrnčířskými řemeslnými nástroji a nářadím ze Slovenska a Moravy z období 16.-20. století, které shromáždil H. Landsfeld (jeho sbírka obsahuje přes 500 kusů předmětů), a s keramickou tvorbou H. Landsfelda z let 1913-1938, kdy se učil a působil v dílnách v Modre. Jsou zde zastoupeny jeho učňovské práce z roku 1913 i pozdější výtvory, na nichž lze sledovat řemeslný i umělecký vývoj a růst H. Landsfelda. Významnou složkou Landsfeldovy činnosti jsou jeho práce sběratelské, které zahájil po svém druhém příchodu do Modry v roce 1919 a které územně zasáhly Slovensko, Moravu a částečně i Čechy. s nimi úzce souvisí vykopávková činnost, která začala odkrýváním habánského dvora v Košolné v roce 1932 a pokračovala archeologickými výzkumy v Sobotišti, Čachticích, Bolerázi, Chtelnici, Modre a dalších slovenských lokalitách, po roce 1939 pak ve Strážnici, Vacenovicích.

331

Ostrožské Nové Vsi, Podivíně, Lošticích, Dambořicích, Ždánicích a jinde na Moravě; k řadě lokalit se H. Landsfeld znovu vrátil v poválečném období. Výsledkem těchto výzkumů a sběrů je rozsáhlá kolekce keramických střepů, jež do dnešního dne obsahuje 123.000 kusů. Na strážnické výstavě jsou instalovány ukázky džbánkářského klejtového nádobí z Modry z konce 19. a počátku 20. století a lidová fajáns z konce 18. a z 19. století (Košolná, Smolenice, Stupava, Holič, Dechtice, Modra, Sobotiště, Veľké Leváre, Valašské Meziříčí, Velká Bíteš, Vyškov), habánská fajáns z druhé poloviny 17. a z počátku 18. století (Sobotiště, Košolná, Veľké Leváre, jižní Morava). Zvláštní oddíl je věnován výtvorům lidového kamnářství od konce 17. do 19. století (např. ozdobná zakončení kamen z Dalešic, hliněná tabulka se vzorem kamen z Olomouce, režné kachle s lidovými motivy ze Strážnice, Mokrého Háje, z Liptovska, hliněné formy na kachle ze Svratky a Šaštína), lidovým formám, matricím a domácímu nářadí z konce 18. a z 19. století (reliéfní bábovky, ryby, lívanečníky, prasátka, formy děťátka, srdce, valací desky na prádlo, dřevěné formy na máslo a perník). Pozoruhodným a ojedinělým hrnčířským výtvorem je rozměrná socha sv. Jana Nepomuckého z Derfle (dnes Uherské Hradiště-Sady). Lidová hrnčina z 19. a počátku 20. století je zastoupena zdobnými a zakouřenými výrobky z českých zemí a ze Slovenska. Stře[/]dověké kachle a keramika jsou vystaveny v několika vitrinách (nálezy ze Strážnice, Ústí nad Orlicí, Dambořic, Staré Břeclavi, Hustopečí, Loštic, Malenovic, Kobylí, Veselí n. Mor., Brna, Prahy, Sobotiště, Trnavy, Modry aj.). Závěr výstavy tvoří keramická tvorba H. Landsfelda ve Strážnici v letech 1940-1974 a ukázky jeho publikační činnosti.
      Výstava Krása lidové tvorby, vyznačující se vysokou odbornou úrovní i působivým výtvarným pojetím, je dalším výrazným úspěchem promyšleně koncipované činnosti Ústavu lidového umění ve Strážnici na úseku propagace a popularizace lidového umění. Zbývá jen si přát, aby bohatá Landsfeldova sbírka nalezla brzy své trvalé umístění v Ústavu lidového umění ve Strážnici a byla tak zachráněna jako celek pro budoucí generace. Václav Frolec

Moravská lidová keramika 1700-1800 na výstavě v Praze [obsah]

Výstava je zpravidla zastavením za vykonanou prací, která má seznámit širší veřejnost s novými objevy a shrnout v hutné zkratce a vhodném výběru exponátů výsledky bádání generací minulých i generace - a to především - současné. U moravských lidových fajánsí - neboť vý[/]stava prezentuje pouze fajánse a nikoliv i hrnčinu, jak by mohlo vyplynout z názvu - tím mezníkem na cestách generací minulých je nepochybně dílo J. Tvrdého (1911), jenž začal hlouběji analyzovat moravské lidové fajánse, připisované dříve hlavně Vyškovu, a třídit materiál, a zejména dílo K. Černohorského (1940). Ten stanovil detailnější kriteria pro identifikaci jednotlivých středisek, dílen a mistrů. v poválečných létech pak svědomitě analyzovala moravskou fajánsovou produkci R. Hrbková, jež stanovila zejména identifikační kriteria pro Olomouc a Šternberk a nejnověji rozluštila signaturu F. F. patřící prostějovskému Ferdinandu Feichtingerovi. R. Hrbková je také iniciátorkou výstavy v Národopisném oddělení Národního muzea - Historického muzea v Praze a dříve již v olomouckém Vlastivědném ústavu.
      Moravské lidové džbánkářství je pokračovatelem novokřtěnských tradic, jež vznikají na Moravě snad již v 60. letech 16. století a o sto let později se s rozkladem novokřtěnských obcí osobitým způsobem rustikalizují. Vzniká tak lidová výroba v dobrém a skutečném slova smyslu. Jednoduché novokřtěnské rostlinné vzory nabývají na rozmanitosti, úsporně pojednaný povrch vystřídává přeplněnost plochy, šíří se Novokřtěncům zakázané zvířecí, architektonické a figurální motivy a s rozšířením fajánsí v měšťanských i vesnických vrstvách se šíří i motivy blízké du

332

chu spotřebitelů - motivy cechovní a pracovní emblémy i celé scénky. Barokní tvary vystřídávají původní renesanční morfologii v podobě silně vydutých džbánů a plochých mis s užším okrajem. Později se šíří morfologie odpovídající dalším slohovým proudům. Výroba se pochopitelně nevyhla vnějším vlivům, především holíčské manufaktury (purpurová červeň, ostatně typická jen pro moravské dílny a pro Boleráz, a květinové dekory s centrálními růžemi). Úpadek výroby nastává od 30. let 19. století, definitivní zánik smrtí posledního tradičního džbánkáře K. Skalického ve Vyškově v roce 1945, když od 60. let džbánkařská výroba prakticky jen živořila. Příčiny úpadku jsou obecně známy.
      Systém uspořádání exponátů na výstavě vycházel z požadavků historicko-vývojových a z kritérií regionálních. v úvodu se tedy objevují nejstarší lidové fajánse od roku 1700 (kriteria na integraci "lidového" do moravské produkce nemusí být pochopitelně jednotná) a výstava pokračuje pak podle produkce jednotlivých středisek, dílen i mistrů. v přehledné úplnosti jsou tu shromážděny např. exponáty vyškovského Prokše nebo olomouckého Neumayera. Více jak 200 exponátů, instalovaných v prosvětlenýčh vitrinách nebo zavěšených či postavených v panelových vitrinách dává návštěvníku dobrou orientaci v této lidové a vpravdě umělecké výrobě.
      Muzeum vydalo k výstavě úhledný [/] katalog se stručným nástinem vývoje moravských lidových fajánsí z péra R. Hrbkové, s katalogem vystavených exponátů, soupisem novější lite[/]ratury a se 42 fotografiemi umělecky a kulturně nejcennějších věcí. Vladimír Scheufler[/]

MUZEA

Nová koncepce Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm [obsah]

Výstavba a rozvoj Valašského muzea v přírodě se dostaly do takového stadia, kdy již lze přesněji formulovat konečnou podobu a kdy je možné reálně posoudit etapovitost a způsob realizace v souladu s rozsahem hospodářského zajištění. Kolektiv pracovníků muzea vypracoval obsažný koncepční dokument - rámcové libreto, které předložil na posouzení vědecké radě. Její zasedání dne 15. 3. 1974 v Rožnově pod Radh. (rozšířené o další experty) mělo nejen smysl ideový a organizační pro další práci muzea, ale přineslo i řadu vědeckých problémů i dílčích záměrů na úrovni, která nebývá v muzejní praxi zcela běžná. Velmi kladně bylo hodnoceno především rámcové libreto, které řešilo ideové poslání celého zařízení, rajonizaci areálu, výběr objektů s přihlédnutím na rozdělení [/] rajonů, vytvoření usedlostí s celým životním prostředím včetně zahrad, polí, luk, pastvin a lesů, s ukázkovým tradičním zemědělským hospodářstvím a nakonec dramaturgie návštěvního provozu s návrhem jeho organizace v uzavřených okruzích a volných rekreačních plochách kolem uzlových bodů. Celý elaborát byl doplněn zastavovacím plánem (1:500) a vycházel z urbanistické studie ak. arch. M. Podzemného a pod vedením ředitele muzea dr. J. Štiky, CSc. na něm pracovali ing. arch. Jaroslav Sedláček, ing. Ant. Závada, ing. Josef Stromšík a prom. hist. Jiří Langer. Všichni účastníci zasedání vědecké rady Valašského muzea dostali materiály k prostudování předem, takže při jednání nebylo třeba opakovat nebo vysvětlovat předmět posuzování. Byly předneseny tři oponentské posudky a to z hlediska ideového od dr. V. Plačka, z hlediska architektury a památkových hodnot od

333

ak. arch. J. Vajdiše a z hlediska etnografického od doc. dr. V. Frolce, CSc. Poté si účastníci prohlédli celý areál a diskutovali o řešení navrhované zástavby jak v terénu, tak i později nad plánovými a textovými podklady. Hodnotili vhodnost jednotlivých mikroprostředí sídelních celků v historické krajině, bohatost návštěvních okruhů. Vznikne zde šest celků s odlišným vyhraněným urbanismem a kulturním charakterem s vlastní vnitřní sociální skladbou.
      Základní trasa návštěvního provozu bude sledovat vývoj formy od nejjednodušších a sezonních až k projevům nejstaršího kulturního prostředí s nejdiferencovanější sociální strukturou v historickém jádru sídelních celků a současně vyjádří i geografické rozložení jevů od severu k jihu.
      Uvedené problémy jsou řešeny historickou metodou a kromě informací a hmotných dokladů přineslo některé dílčí výsledky i studium archivních pramenů (při řešení sociálního charakteru majetkového dělení dvorů, vodních staveb, řemesel apod.). Zpracování zásadních problémů je pojato do státního plánu vědeckého výzkumu (VIII - 3 - 9/1a).
      Jednotlivé celky jsou charakterizované již svými názvy: Kolibiska, Těšínská dědina, Valašská dědina, Kopaničářská osada, Mlýnská dolina a Dřevěné městečko. Vedle jasné charakteristiky vyhraněných regionálních prostředí byla diskutována otázka vyjádření etnografických jevů okrajových a přechodných pásem, [/] které by nejlépe určovaly i geografický rozsah forem základních. Severní, západní a jižní hranici karpatského srubového domu a jeho prostředí je možné takto konkrétně vytýčit a bylo by třeba i expozicí vyjádřit návaznost na projevy slovenské lidové kultury v karpatském kontextu. Někteří účastníci doporučovali, aby byla věnována zvýšená pozornost i výtvarným detailům staveb, které doposud nejsou nikde souborně prezentovány. v posudku arch. Vajdiše byl obsažen návrh zřídit v Rožnově speciální expozici lidového tesařství a architektonické tvorby. Mohla by soustředit i starší doklady z terénu, reprezentující v řešení výstavby celého rožnovského muzea charakteristické formy.
      V diskusi byly vytknuty i problémy muzeologické metodiky. Skansenové specifikum si vyžaduje odlišně posuzovat sbírkové předměty nemovitého charakteru, které byly doposud chápány jen z hlediska památkářského, bez respektování muzejní problematiky. Dále speciální přístup k přírodninám, které mají proměnnou formu a je nutné je zachovat jako živé exponáty (např. historické obilniny, z nichž existují jen omezené vzorky). Dalším nevyřešeným problémem je přirozené stárnutí předmětů vystavených v exteriéru (někdy až do úplného zničení), jejich pravidelné ošetřování a obnova. Tyto otázky se projednávaly v souvislosti se zkušenostmi stále narůstajícího provozu muzea a s odhadem maxi[/]mální návštěvní kapacity. Byly vyjádřeny i názory na formu a program hlavního vstupního objektu a nové muzejní budovy.
      Vědecká rada schválila rámcové libreto. Její jednání přineslo mnoho podnětů a pomohlo formulovat další problémy, jejichž řešení pomůže při exponování jednotlivých usedlostí. Výstavba muzea by měla být v hlavních rysech uskutečněna do roku 1980. Jiří Langer

Krušnohorské muzeum hraček v Seiffenu [obsah]

Kdybychom v Hoře Svaté Kateřiny, proslulé v minulosti výrobou hraček, překročili státní hranici, dosáhli bychom na saské straně Krušných hor nejprve vesnice Deutscheinsiedl a o kousek dále na jih lázeňského městečka Seiffen. Cestou z Deutscheinsiedlu bychom po levé straně silnice uviděli výstavbu regionálního krušnohorského skansenu, jehož jádro tvoří soustružnická dílna na vodní pohon z roku 1760. Dílna Je součástí muzea hraček v Seiffenu, kde má tato výroba stejně jako v okolních vesnicích starou tradici. Úpadek těžby cínu v Seiffenu způsobil, že zhruba od poloviny 17. století se chudší horalé začali postupně věnovat výrobě soustruhovaných dřevěných předmětů denní potřeby, jako talířů,

334

knoflíků, pouzder ap. Od 18. století se zde podomácká výroba, která s malým horským hospodářstvím byla hlavním zdrojem obživy, postupně specializovala na zhotovování hraček na soustruhu. Kolem roku 1800 byla v Seiffenu nebo jeho okolí objevena jinde ve světě neznámá výroba zvířátek ze soustruhovaných obručí (Reifendreherei). Největšího rozkvětu dosáhla výroba soustruhovaných hraček v Saiffenu koncem 19. a počátkem 20. století.
      V moderně pojaté instalaci seiffenského muzea se návštěvník seznámí s historií této výroby, nářadím a jednoduchými stroji, pracovními postupy, sociálními a bytovými poměry krušnohorských výrobců (v muzeu je instalována světnice, která sloužila jako kuchyň, dílna i obydlí) a především s bohatstvím dřevěných a malovaných hraček, které vznikaly ve světě chudoby, ale daleko od krušnohorských šindelových chalup působily radost a potěšení především městským dětem. Hračky představují různé předměty denní potřeby, hrázděné stavby, zvířátka, stromy s větvemi z hoblin ap.; snad nejpůvabnější jsou ty, které patří do okruhu vánoční tvorby. Hračky současné výroby jsou v prodeji.
      Muzejní instalací nás provází kresbami a fotografiemi doplněný průvodce (Erzgebirgisches Spielzeugmuseum, Spielzeugdorf Kurort Seiffen, Seiffen 1970, stran 68) od H. Bilze, ředitele muzea. Publikace zevrubné pojednává o vývoji a technolo[/]gii místní výroby hraček, sociálních poměrech výrobců, prodeji hraček, krušnohorském hračkářském průmyslu v letech 1929-1945 ap. v závěrečné kapitole, nazvané 300 let krušnohorských hraček, podává H. Bilz soupis a stručnou charakteristiku nejvýznačnějších místních lidových umělců v oboru hraček z konce 19. a první poloviny 20. věku, a to A. Müllera († 1930), K. Müllera († 1958), L. Hiemanna († 1939), A. Füchtnera († 1953), G. Ehnerta († 1929), L. a H. Hausteina († 1929, † 1956) a P. H. Ulbrichta († 1925). Josef Vařeka

Etnografické muzeum v Plovdivu. [obsah]

K  srdci Bulharů
      Návštěva ETNOGRAFlCKÉHO MUZEA v Plovdivu přináší návštěvníku kromě poučení i estetický zážitek, a to již ze samotné budovy, postavené ve stylu bulharského obrozeneckého baroka roku 1847. Její zadní část stojí na tři metry vysoké zdi původního římského opevnění někdejšího Trimoncia. Přední trakt ústi do zahrady. Hned vedle je unikátní římská brána Chisar-kapia, středověká zvonice a vůbec celé kouzelné staré plovdivské město s úzkými uličkami, dlážděnými velkými kameny a vyklenutými fasádami domů, které maloval s naivistickým [/] půvabem národní umělec Canko Lavrencov nebo Zlato Bojadžiev. Budovu nynějšího Etnografického muzea postavil rodopský stavební mistr Ustach Chadži Georgi pro kupce Argina Kujumdžiogluse. Vytvořil největší a nejkrásnější budovu barokní bytové architektury v Bulharsku 18. a 19. století. v barevném průčelí je veranda, sloužící jako podium při mezinárodních hudebních festivalech.
      Než vstoupíme do expozice, zaujme nás rozměrný obraz českého malíře I. Mrkvičky, který dokumentuje společenskou proměnu po osvobození Bulharska z osmanského jha. Ocitáme se v Plovdivu r. 1888, kdy zde ještě stálo 52 mešit (dnes je zde jediná), ale kdy už byla turecká moc zlomena. Je to názorně vyjádřeno výjevem z trhu, na němž Turek s fezem dřepí před řadou bulharských žen, vznešeně sedících v krojích a hledících na Turka svrchu.
      Vlastní expozice zahrnuje oblast Plovdivska, nížinu kolem řeky Marice přes Srednou goru až k Balkánu a na druhou stranu Rodopy až k Řecku. Je tu doložena hmotná i duchovní kultura Bulharů v 19. století, ekonomický rozvoj v době národního obrození a za ranného kapitalismu. Expozice má pět částí; hospodářství, řemesla, kroje, hudební nástroje a architekturu.
      První část dokumentuje polní hospodářství trojrozměrnými exponáty na zpracování obilí, rýže, ovoce, tabáku a růží (na růžový olej jako

335

parfém i do farmacie). Je zde primitivní pluh, srpy, mlýnice, kráječ tabáku atd. Bohatě je doloženo pastevectví. Následuje rozvoj řemesel. Bulhaři mají mistrovskou dřevořezbu, která má počátky v užitkové pastýřské řezbě. Jsou zde hole, čutory, vědra, naběračky, lžíce atd. Keramika je zastoupena barevnými talíři zdobenými vlnovkami, dvouuchými hrnci a zejména džbánečky. Dále zde najdeme stříbrné ozdoby, součástí ženských krojů. Bohatá Bulharka na sobě nesla až dva kilogramy spon, náušnic, prstenů, přívěsků, náramků atd. Byly zhotoveny z jemně tepaných plíšků a řetízků. Expozici řemesel uzavírá kovaná měď a železo, nádoby na vodu, podnosy, talíře, konvice, poháry atd.
      Navštívili jsme také dva dosud pracující mistry ve Smoljanu-Ustovu při hranici s Řeckem. Mistr Rajčo Andrev dostal mistrovské osvědčení před půl stoletím, mladší Petko Fi[/]danský o pár let později. Jejich výrobky expeduje Balkanturist do celého světa. I stručný rozhovor dal poněkud nahlédnout do myšlení tvůrců: "Jsem mistr" - odpověděl sebevědomě Fidanský na otázku po pramenech jeho tvorby. "Ne každý může dělat takovou práci", dodal, vyťukávaje do měděného talíře podobu ptáka. Nejvíce jsou však výrobky zdobeny ornamentem. "Také ornament je dílem fantazie", rozloučil se s námi měditepec.
      Ze železa jsou v muzeu zdobené váhy, svícny, rožně do ohniště, zámky, kování k vratům apod.
      Samostatný oddíl tvoří expozice mužských i ženských krojů, zejména z Rodop. Tato enkláva je dodnes relativně čistým pramenem poznáni tradice materiální kultury a života bulharského lidu pro etnografy, historiky i filosofy. Proslavené jsou rodopské textilie. Ruce rodopských žen dokáží ještě dnes zhotovit na [/] primitivním nářadí nevšední krásu, zejména koberce a polštáře. O umění rodopských dívek příst se skládaly i lidové písně. Tkalcovský člunek je totiž živil. Ženy z Rodop prý si nesou harmonii barev v duši, protože jsou od dětství obklopeny nebem, lesy a lukami, na nichž září pestrobarevné kvítí. Takové jsou i jejich textilie, koberce a součástky krojů, ponožky, torny, pásy, které dnes vnímáme jako umělecké artefakty.
      V oddílu hudebních nástrojů nalezneme především gajdy, píšťalykavaly a housličky-gadulky. Oddíl zahrnuje i doklady o současných tradičních zvykoslovných projevech s prvky lidového kolektivního divadla.
      Plovdivské etnografické muzeum leží v srdci starého romantického Plovdivu a poví nám leccos o povaze našich bulharských přátel. Jindřich Uher

336

OBSAH
Studie
Josef Tomeš: Funkce tanců v lidových obyčejích . . . 253
Gheorghe Călin: Metafora v slovenských zbojníckych piesňach . . . 271
Jaroslav Orel: Krojový krejčí František Horalík . . . 283

Zprávy

Jubileum
Václav Stuchlý šedesátníkem (Luděk Zenkl) . . . 291

Nekrology
Ljubica S. Jankovićová zemřela (Olivera Mladenovićová) . . . 292
Za docentem Františkem Roubíkem (Richard Jeřábek) . . . 293

Knihy
Józef Burszta, Kultura ludowa - Kultura narodowa (Andrej Sulitka) . . . 294
Miljana Radovanović, Vuk Karadžić etnograf i folklorist (Olivera Mladenovićová) . . . 295
Ţara Bîrsei I. (Václav Frolec) . . . 296
Edit Fél-Tamás Hofer, Geräte der Átányer Bauern (Václav Frolec) . . . 297
Jaroslav Orel, O kraslicích (Josef Tomeš) . . . 299
Ludvík Kunz: Naivní malba tří století (Jaroslav Markl) . . . 301
Károly Gink - Ivor Sándor Kiss, Dorfkunst und Dorfkünstler in Ungarn (Richard Jeřábek) . . . 302
Marie Kršková, Blatské rozprávky (Oldřich Sirovátka) . . . 303
Alois Beer, Na vandru (Oldřich Sirovátka) . . . 303
Ervín Černý, Metodika průzkumu zaniklých středověkých osad a plužin na Drahanské vrchovině (Robert Snášil) . . . 304

Sborníky
Acta ethnologica slovaca 1 (Helena Müllerová) . . . 306
Tradicionnyj folklor vladimirskoj derevni (Věra Thořová) . . . 307
Slovenské národné povstanie v ľudovej tvorbe (Svetozár Švehlák) . . . 309
Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti (Ján Botík) . . . 310
Ethnographia, roč. LXXXIV, Budapešť 1973 (Peter Maráky) . . . 311
Co je co? (2) Příručka pro každý den (Richard Jeřábek) . . . 312

Festivaly
Strážnice 1974 (Cyril Zálešák) . . . 313
Východná 74 - venovaná oslave Povstania (Svetozár Švehlák) . . . 316
Detva 1974 (Jan Souček) . . . 319
Krakovany - Piešťany 1974 (Andrej Sulitka) . . . . 321
Štvrtý liptovský folklórny festival detí pod Likavou (Kliment Ondrejka) . . . 322
Folklorní festival "Dolní Lomná 1974" (Jan Souček) . . . 323
Národopisné léto ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm (Vlasta Ondrušová) . . . 326

Konference
Odraz Slovenského národného povstania v ľudovej tvorbe (Andrej Sulitka) . . . 328
Druhé národní sympozium o folkloristice 8.-11. 5. 1973 v Balčiku (Bohuslav Beneš) . . . 329
Folklór a literatúra (Bohuslav Beneš) . . . 330
…
Výstavy
Krása lidové tvorby (Václav Frolec) . . . 331
Moravská lidová keramika 1700-1800 na výstavě v Praze (Vladimír Scheufler) . . . 332

Muzea
Nová koncepce Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm (Jiří Langer) . . . 333
Krušnohorské muzeum hraček v Seiffenu (Josef Vařeka) . . . 334
Etnografické muzeum v Plovdivu (Jindřich Uher) . . . 335

338

Hrnčířská malovaná mísa z roku 1709, nalezená v Otnici, okr. Vyškov.
(Z výstavy H. Landsfelda "Krása lidové tvorby" v Ústavu lidového umění, Strážnice).
Foto J. Tomeš 1974.

343