národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1975 - ČÍSLO 4

LIDOVÍ VYPRÁVĚČI - KOMIKOVÉ z DĚLNICKÉHO PROSTŘEDÍ [obsah]


      ANTONÍN SATKE, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Současného folkloristu i etnografa musí zajímat, jak se v dnešní společnosti vytvářejí příležitosti, na nichž se může uplatnit tradiční i současný folklór, prozaické vyprávění i zpěv, zda jsou tyto příležitosti - jejich úbytek nebo i výskyt nových - hlavním faktorem, jenž způsobuje mizení starých forem ústního folklórního projevu či semeništěm nové folklórní a současné tvorby. Tato stránka vytvářecího a přetvářecího procesu, třebaže se týká převážně současného vyprávěčského procesu a zpěváckého projevu, se obyčejně vždy nějak dotýká i tradičního folklóru a v žádném případě nemúže být jen záležitostí sociologa nebo snad oblastí, kterou by měla zkoumat jen nově se vytvořivší vědní disciplina.1) Od dob, kdy vyšla u nás první soubornější antologie z repertoáru lidových vyprávěčů, všiml si tohoto pole u nás jen málokdo.2)
      Dnes vznikají na venkově i v městech větší i menší kolektivy, jejichž zrod je třeba hledat[/] nových formách práce socialistické společnosti. v JZD např. je dost druhů práce, při nichž se vytvářejí spíš menší kolektivy, v nichž by se mohlo dařit vyprávění - např. při probírce brambor, opravách pytlů, při ručním rozprašování hnojiva atd., v městech a vůbec v průmyslových oblastech jsou to kluby důchodců, kde se rovněž tvoří malé kolektivy Ale je celá řada mimopracovních příležitostí k vyprávěni a třeba i ke zpěvu. v městech a v průmyslových centrech se např. scházejí čas od času brigády socialistické práce a mívají společné večírky a schůzky. I dnešní svatební hostiny nemají zpravidla dnes veliký počet svatebčanů, zúčastní se jich ponejvíce kolem dvaceti třiceti lidí. Takové malé společnosti vyhovuje, pokud při podobných svatbách nebo akcích účinkuje hudba, malý počet hudebníků, nejlépe tří nebo čtyřčlenný soubor. A tu, aby pobavení svatebčanů nebo jiného ma

253

lého shromáždění neleželo jen na bedrech samých účastníků, uchylují se ti, kdo mají zábavu na starosti, k snadné pomoci: zvou si pro takový účel profesionální nebo estrádní umělce, obyčejně jednotlivce. Ale většina takových svateb a akcí menších kolektivů má spíš charakter slavnosti venkovské než městské, a proto jejich účastníci rádi slyší vyprávěni a písně, které mají lidovější ráz. A tu se z potřeby pobavit takovýto malý kolektiv nebo svatební společnost zrodil typ lidového šprýmaře či jakéhosi "bavitele" společnosti, jehož vystupování má blízko k estrádní produkci, ale který svou lidovostí je zase blízký lidovým vyprávěčům.[3)] Setkal jsem se s takovým typem na Frýdecku a na Karvinsku. Ve svém okolí jsou tito "bavitelé" velmi známí a také oblíbeni, není téměř týdne, aby někde nevystupovali, někdy i několikrát. I když svá vystoupení a program si tvoří téměř výhradně z anekdot, je třeba si všimnout jejich způsobu podání a ztvárnění látky. Jde prozatím o dva takovéto "bavitele", z nichž každý se v něčem liší, ale zároveň oba mají v mnohém k sobě blízko.
      Emil Štivar, rodák z Kunčiček u Bašky (nar. 10. 11. 1909), dělník z válcoven v Lískovci u Frýdku, hrával už za 1. republiky v malé kapele, ale jenom příležitostně, mnohem častěji měli možnost účinkovat po osvobození, zvláště když jejich soubor dechovky byl podporován závodem. Později si však vytvořili menší soubor a tu se mu naskytla příležitost, aby sem[/] tam v přestávkách prohodil "nějaký vtipek", krátké vyprávění, jímž chtěl zpestřit hudební produkci. Tak se stal brzy známým svým humorem, a když si toho lidé žádali, snadno je dovedl pobavit. Vedoucí odborář jej např. žádal, aby veselým vyprávěním pobavil lidi, kteří se shromažďovali na odborářskou schůzi a nerozutekli se, což on ochotně udělal. Až do odchodu do důchodu to bylo občasné kratičké vystupování s muzikou, v níž sám hrával. Teprve jako důchodce měl více času, aby se věnoval intenzívněji své vyprávěčské činnosti, můžeme-li tak jeho vystupováni nazvat.
      Skutečnost, že lidé v menších shromážděních nepotřebují dnes ani menší hudební soubor, vedla jej k tomu, že se spojil s jiným hudebníkem, Boh. Bezecným, který si vytvořil důmyslným sestrojením - kombinací bubnů, harmoniky, saxofonu a jiných nástrojů, resp. napodobením jejich zvuků, což vše je ovládáno pákovým zařízením - jakési univerzální hudební tělesa. Oba jezdi spolu a vytvářejí tak několikahodinový program, v němž se střídají písně, které Bezecný hraje, event. zpívá, přičemž posluchači nebo účastníci svatby mohou zpívat s ním nebo také tančit, a E. Štivar vyplňuje kratší i delší přestávky vyprávěním. A zase různě: vypráví sám, ale stává se také, že se ve společnosti najdou i takoví, kteří se k němu přidají a vyprávějí rovněž.
      Co vypráví E. Štivar, stryk Lipiňok, jak jej nazývají (podle hutě Lipiny, dříve Karlovy Hutě, kde pracoval)? To, co si dnešní společ

254

nost při takových příležitostech nejvíce žádá: anekdoty. Postupuje přitom různě. Vypráví je buď izolovaně nebo tvoří z nich souvislé pásmo, které je vybudováno na určité téma.
      První způsob je pro folkloristu celkem málo říkající. Anekdoty si sbírá Štivar z různých pramenů. Folklórních je mezi nimi pořídku. Vybírá si je z tištěných pramenů, z humoristických časopisů, z denního tisku, z rozhlasu, z televize ap., ale nejčastěji jsou to takové, které slyšel od druhých, tedy ústní cestou.
      Druhý způsob, tvoření delších souvislých tematických celků, je mnohem náročnější a vyžaduje už tvůrčího přístupu. Štivar v nich spojuje několik anekdot v jeden celek, který si nějak označuje (Sto ludi, sto chuti; Kobzole: 0 našim družstvě; Život Lipiňoka aj.), přičemž bývají v takovém vyprávění jedna nebo dvě nosnější anekdoty, které jsou delší, jsou propracovány, mají více epizod a rozbíhají se v celý příběh, líčený zpravidla v dialogu. Nejčastěji je vyprávěn jako vlastní zážitek, v první osobě. Štivar obyčejně začíná nějakým aforismem, někdy příslovím, na něž navazuje: "Jak se pravi: vesela mysl-pul zdraví, a tak ja si zpominam, jak se u nas kdyśi či mladí namluvali..." Jindy začíná úvodem, který má vzbudit zvědavost: "Važeni a mili, do společnosti chodime, abysme se trošku pobavili. A jak se divam, společnost je tu dobra, a jo vim jenom pět slušnych vtipu, a z teho se ešče tři nědaju vyklodať. Ale věřim, Že se dobře všeci zapojime a dobře se pobavime. Jo to začnu prvni a začnu hned od sebe. . ."[/] Na svatební hostině začíná obyčejně přáním novomanželům, ale i jemu předesílá krátký úvod a rozvedený příběh líčený jako vlastní zážitek: vzpomíná si, jak se on sám ženil a co v té chvíli prožíval, je to vyprávění silně eroticky laděné, a teprve na konci vyslovuje blahopřání novomanželům ve verších.
      Spojovacími články mezi několika anekdotami nebo komickými příběhy tvoří zase aforismy, rčení nebo kratičké anekdoty. Takovým způsobem snadno vzniká v jeho podání celé pásmo anekdot a humorek volně spojených. Nejvýraznějším pojítkem celého takového pásma je sama forma vyprávěčského projevu: vyprávěč, jenž podává události, anekdoty a epizody jako vlastní prožitek, může snadno vměstnat do pásma nejrůznější dějové roviny.
      Štivar vypráví své výtvory v nářečí, používá částečně i spisovných výrazů, zvláště tam, kde mluví o současnosti a kde musí užít i soudobého od'bnrného termínu nebo aktuálního výrazu z denního života. Na některých místech přechází i do rýmované řeči - nejde o rytmický recitační projev, nýbrž rýmu je zde užito, aby se dosáhlo většího komického účinku. Takové vyprávění zakončuje někdy parodií "cizího" jazyka, němčiny, italštiny, latiny, mísí se v nich slova domácí s koncovkami příslušného jazyka, vyskytne se i cizí slovo, které však nedává v kontextu nějaký plný význam, ale v kombinaci s domácími slovy vznikají v takové pasáži narážky na předchozí vyprávění a posluchači se snadno domyslí, oč vlastně jde. Takové za

255

končeni v jakémsi zaumném jazyku mívá rovněž skrytě eroticky podbarevný charakter.
      Jak patrno, Štivarův projev se liší od normálního, klasického podání, a to nejen od vyprávění pohádek a povídek, nýbrž i od vyprávění humorek a anekdot skutečných vyprávěčů. Je projev rafinovanější, vypočtený na časté, vlastně nepřetržité vzbuzování komického účinku, snažícího se, aby posluchač byl stále udržován v humorné náladě. Vyprávění se tak rozpadá na drobné části, z nichž každá je humorně, satiricky a nejčastěji eroticky podbarvena. jde mu tedy o záměr pobavit a udržet dobrou náladu - v tom a také ve formě se blíží estrádnímu vystoupení a v kombinaci a střídání s hudbou a zpěvem (on však nezpívá) je vlastně jakousi miniestrádou.
      Má-li být dosaženo takového účinku u posluchače, je třeba, aby si jej vykonavatel předem připravil. Štivar si sám své scénky či pásma píše, zná je nazpaměť, ale zřejmě se jich přesně nedrží. Jsou v nich místa, tj. jednotlivé anekdoty a rčení, které snadno přecházejí z jednoho tematického celku do druhého, což charakter volně spojeného pásma dobře usnadňuje. Jsou to tedy jakási dlouhá loci communes.
      Mnohé tématické okruhy mají satirický ráz. Štivar pracoval v závodě blízko Frýdku, ale bydlel na vesnici, a proto také nejvíc podnětů pro svá skládání čerpal z venkovského života, především ze života JZD. v padesátých letech si dobíral a tepal nedostatky a záporné jevy hospodaření i špatně vlastnosti a sklony jed[/]notlivců. Přitom převážná většina takto vytvořených pásem má erotický ráz a v tom je další rozdíl od pravého folklórního vyprávění. Zase je to rafinovaně vypočtený záměr, jak udržet v napětí společnost, kterou má pobavit. Avšak v jeho podání nejsou to hrubé, obscénní anekdoty, pásma jsou ovšem většinou vystavěna na dvojmyslnosti anekdot, někdy velmi skryté. "Vtipy musi byt ostre, ale nesmi to byt vulgarni", říká. Zřejmě je zde dosti volnosti pro výklad, co je jen "ostré" a co vulgární. Už od poloviny padesátých let se zdůrazňovalo, že toto nemá být náplní repertoáru lidových vyprávěčů, ale jak vidět, i dnešního posluchače tyto látky silně přitahují.
      E. Štivar vystupuje většinou v civilním obleku, někdy si nasazoval také černý nízký tvrďáček a přidělává si černý knírek. Nasazoval si je jen po dobu vyprávěni, v přestávce je zase sundával, což činil přede všemi posluchači je to tedy jakási lidová stylizace, která zůstává zase na poloviční cestě mezi lidovým vyprávěčem a hercem či estrádním umělcem. Kdysi měl i harlekýnský kostým, který mu žena ušila, ale nakonec od všeho upustil: "Cele to strojeni je pro kočku, enom knirek si něchovom, to vypadam docela jinač."
      Bere si s sebou vždy miniaturní dýmčičku, z níž nelze kouřit a kterou stále jenom drží v ruce, sem tam ji strčí do úst - je to zřejmě snaha nahradit něčím gestikulaci. Ta není bohatá, ale i s dýmčičkou v ruce sem tam užije názornějšího gesta.

256

      Jeho mimika není zvlášť výrazná, vypráví klidně, hlas barví, ale nepřechází v dialozích do odlišných poloh, "nehraje", tím více působí jeho slovo, inklinuje k satirické pikanterii a k řetězovitému vyjádření eroticky laděných situací.
      Druhý typ podobného "bavitele", Jan Lesczuk z Karviné (nar. 19. 12. 1907) vyrostl z týchž kořenů. Pracoval od útlého mládi na šachtě - jeho otec pocházel z Haliče -, už od mládí hrál v souboru hornické hudby, kdysi u dolu Gabriel, dnes u velkodolu První máj v Karviné. Patří ke skupině krojovaných horníků, kteří jsou organizováni při šachtách - jejich činnost spočívá především v tom, že se účastní v krojích hornických slavností a chodí také korporativně na pohřby zemřelých členů.
      K vystupování se dostal na svatbách, zpočátku jen sporadicky, začínal tedy podobně jako Štivar. Nejvíce však vystupuje v posledních letech, kdy žije na důchodě a chodí hrát na svatby mnohem častěji, Podobně jako u Štivara jde v jeho případě o jakýsi minisoubor: hrají čtyři hudebníci, on rovněž, vystupuje však kratčeji než Štivar, asi půl hodiny, někdy v přestávkách. Činí tak podobně jako kdysi Štivar, jeho "úbor" je však stabilnější: jako hudebník hraje v tmavém oblečení, ale když chce vystoupit dělá to vždy jako překvapení, svatebčané s tím nepočítají, pokud jim ovšem tato jeho činnost není známa od jiných - vezme si světlejší sako, nízký slaměný tvrďáček, kravatu na petlici, umělý nos a do dírky na klopě velkou[/] květinu z umělé hmoty. I on podobně jako Štivar přivítá novomanžele, ale ne ve verších, a vysype serii anekdot, v různém pořádku, jak mu přijdou na jazyk. Nedělá si tak pečlivě sestavená pásma, většinou jde o samostatné anekdoty, které si zapisuje jen v kostře do miniaturního kalendáříku. Uvádí je jako historku, která se stala v jejich sídlišti ("u nas v Karvinej, jak se odevřel Prior, tak jedna baba staro šla na křižovatce, ale něšla po přechodach..."). Děj se pak točí stále kolem Prioru (tj. obchodního domu tohoto názvu) a toto je jediné pojítko v celé řadě anekdot. Jeho repertoár není tak ideově satirický jako u Štivara, je, to způsobeno tím, že Lesczuk nevystupuje tolik na široké veřejnosti jako Štivar, kde se podobná tématika snadněji uplatní, nýbrž jeho projev je součástí muzikantského vystoupení čtyřčlenného hudebního souboru. Je příznačné, že i u něho jsou mnohé anekdoty pikantní a erotické. Má také asi tři pásma, některé takové delší montáže přejal asi z tištěného pramene, jako je např. "Popis kury", parodie na školní popis slepice.4) Jedno vyprávění se pohybuje na hranicích černého humoru, ale dovede repertoár doplnit i delší pijáckou písní.
      Na rozdíl od Štivara, který jako muzikant už dávno nevystupuje, může Leszczuk organizovat na svatbách zábavu i s tancem a zpěvem a také i hrou. "Štvalo mě nejvíc, Le se usadźili extra žynichova a něvěščina rodžina, a bylo to taki mortve. Tak jo dycki dol zagroč jeden kunsek, valčik, a muśal iść jeden z žynichovej stru

257

ny pro tum z něvjaśćinej, a naopak, a tak to z nich opadlo i bavili śe juž potom."
      Leszczuk hrával hodně ochotnické divadlo a proto jeho přednes je poznamenán, na rozdíl od Štivara, bohatou gestikulací, gesta jsou až divadelně rozmáchlá. Vydává se za karvínského Ofila, tj. Theofila, a tak jej také všude znají.

      Na rozdíl od klasického vyprávěčského prostředí, kde si tvoří účastnici kolektivu zábavu sami, spontánně, třeba i při takových příležitostech, jakými jsou svatba ap., zde jde o jakési poloprofesionální a zároveň pololidové vystupování prostého jednotlivce, dělníka, které má blízko k estrádnímu projevu, ale je lidovější; oba účinkující si vybírají leccos z estrádních a jim podobných projevů, spojují to, co přejali, s ústně tradovanými útvary, především anekdotami, čerpají rovněž z tištěného slova, ale často přetvářejí svým jazykem a stylem. k estrádnímu ovzduší mají blízko také tím, že vystupují s jinými osobami.
      Dnešní společnost nezná tolik vyprávění, aby si byla plně soběstačná a vytvořila si sama náležitou zábavu. Vždyť i na dračkách, dosud stále ještě nejživějším a nejintimnějším prostředí, v němž by se mohlo dařit vyprávění, se dnes jen výjimečně dostane ke slovu klasické vyprávění a lidová piseň - poukázal jsem na to již před více než deseti lety, když jsem byl přítomen dračkám v nejproduktivnějším vyprávěčském kraji ve Slezsku, na Jablunkovsku.5)[/] Tím spíše se pak sahá po takové formě zábavy, poměrně levné, dosti lidové a pohotové. Sám Štivar se zmiňuje, jak přišel někdy za ním starosvat a prosil jej, aby přišel k nim účinkovat (tedy ne "vyprávět") na svatbu, neboť on neví, co by tam měl dělat a má z toho těžkou hlavu. Víme ostatně, že to není věc nová, neboť i dříve, když ještě tradiční vyprávěčství bylo živější, byli ochotně zváni na svatby ti sousedé, kteří byi známí tím, že dovedli ostatní bavit - vyprávěním či zpěvem.
      Pro folkloristu a etnografa je způsob obou "bavitelů" zajímavý nejen z hlediska proměnlivosti forem lidové zábavy, ale i z jiných důvodů. Např. je možno se zamyslet, proč si z tisíců anekdot a vtipů vybírají jen určité, a ne všechny, a proč zvláště do svých pásem vybírají jen málo z toho, co slyšeli na veřejných produkcích, kdežto mnohem více z toho, co k nim došlo ústní cestou. (Zcela jasné je to u erotických motivů, které žiji výhradně v ústním podání.) Zajímavé jsou také ony putovní motivy a jejich fluktuace - zde by bylo třeba slyšet a pozorovat jejich vyprávěni při různých příležitostech. v každém případě je to zajímavý typ jakési pololidové monoestrády a oba, zvláště Štivar, jsou typy, které vznikly částečně v továrním či hornickém a částečně ve venkovském prostředí, ale které nezůstaly ani bez vlivu městského, resp. sídlištního.
      Je třeba dodat, že Štivar neponechal stranou ani psanou satiru: čas od času píše do lipinského závodního časopisu "Valcíř". Jsou to drobné

258

satiry, k nimž čerpá popudy ze života a událostí v závodě, v němž pracoval, ale i z každodenních události v našem veřejném životě. A někdy se objeví i v závodním časopise anekdoty z jeho repertoáru.6) v letošním roce byla otištěna mezi jeho čísly i stará folklórní humorka. Je zajímavé, že si např. také zapsal do svých sešitů, kam shromažďuje to, co slyšel, dosti řídkou látku o roztřiskání hliněných hrnců kozlem a kozou, ale sám ji do některého[/] svého pásma nepojal.7) Lidové humorky nejsou vypočteny tak na efekt, spějí od expozice až k pointě pomaleji, jsou také jemnější; i když jim nechybí někdy dravý humor, kdežto společnost, která má být bavena někým, kdo stojí mimo její střed, může být upoutána spíš jinak, vyprávěním, které je vypočteno na řetězovitě rozložený účinek, stále vzbuzující smích, což je běžnější u tzv. lidových vyprávěčů, majících blízko k estrádnímu vystoupení.[/]

Poznámky
1.
      Srv. BENEŠ, B.: Několik poznámek o současném folklóru. Národopisné aktuality 1965, č. 1-2, s. 49.
2.
      PALÁTOVÁ, D.: Povídky lidových vypravěčů. Praha 1958.
3.
      KUBEŠ, R.: K otázce lidových vypravěčů, Lidová tvořivost 7 (1955), s. 38-39; HAVLÍČEK, D.: Glosa poněkud subjektivní, tamtéž, 8 (1957), s.22; PALÁTOVÁ, D.: cit d. s. 343.
4.
      Několik takových "popisů" má např. LIGÓN, ST. ve[/] výboru svých vyprávění a anekdot Bery i bojki śląskie, Katowice 1957 (Opis świni, Krowa aj.).
5.
      SATKE, A.: Několik poznámek k využívání a sestavování repertoáru u vyprávěčů a zpěváků, Radostná země 11 (1961), s. 34.
6.
      Valcíř. Závodní noviny pracujících Válcoven plechu n. p., Frýdek-Místek 1973, č. 49.
7.
      Jinou folklórní látku v jeho zpracování viz tamtéž, č. 51-52 (Švec Tkanička - ATh 1380).

259

VOLKSERZÄHLER-KOMIKER AUS DEM ARBEITERMILIEU

Heute gibt es genug Gelegenheiten, bei denen ein kleineres Kollektiv unterhalten werden will: z. B., Hochzeiten sind heute kleiner als früher, die Jahresversammlungen verschiedener Organisationen und Interessegruppen haben auch eine Unterhaltungseinlage, usw. Dort können wir heute einen Spassmacher treffen, der sich zwischen dem Professional-oder Estradenkünstler, und dem Volkserzähler befindet.
      Der Autor behandelt zwei Typen von solchen "Spassmachern" und Anekdotenerzählern aus dem Ostrauer Industriegebiet. Der erste, Emil Štivar, Arbeiter in Pension, begann als Musiker in einer Kapelle ab und zu eine lustige Geschichte oder eine Anekdote zu erzählen. Später, als er als Rentner schon mehr Zeit hatte und zu verschiedenen Auftritten oft eingeladen wurde (meistens zu Hochzeiten), bildete er sich ganze Folgen von lustigen Erzählungen aus. Er verknüpfte gewöhnlich Anekdoten, die er gehört oder gelesen hatte, und dabei improvisierte er - er dichtete Geschichten oder Anekdoten, erweiterte sie und die Sätze verband er manchmal auch durch einen Reim (es waren aber keine Verse). So erfand er einige Themen, die er leicht abänderte. Es ist nicht die ruhige Erzählung, sondern das Publikum wird von dem Erzähler immer in Spannung gehalten. Das ist für ihn sehr einfach, denn die Erzählung besteht aus Episoden und Motiven, welche meistens einen erotischen Charakter tragen und auf eine recht ironische und satirische Weise serviert werden. Eine solche Erzählung[/] ist raf[f]inierter als die echte Volkserzählung, aber andererseits kann sie mit der Leistung des professionalen Schauspielers oder Künstlers nicht verglichen werden. Štivar verbündete sich mit einem Musiker, der sich ein kombiniertes Musikinstrument konstruiert hatte, und tritt ab und zu mit ihm auf, wobei sie in dem Programm abwechseln.
      Der zweite Spassmacher und Anekdotenerzähler heisst Jan Leszczuk; er ist Kumpel in Pension, lebt in der Siedlung in Karviná. Er war und ist noch Musiker, er spielt in einer Vierergruppe, vor allem bei Hochzeiten. In der Pause der Musikproduktion tritt er auf und unterhält die Gesellschaft mit den Anekdoten, die er, ähnlich wie Štivar, aus der mündlichen Überlieferung und aus der Presse sammelt. Auch er hat 2-3 Programme, aber er improvisiert dabei nicht, sondern hält sich an die Literatur.
      Beide Spassmacher pflegten mit einem Hut, mit einer Brille ohne Glas und mit einem kleinem Schnurrbart aufzutreten, Štivar gab aber letzten Endes alles auf, er behielt nur eine Miniaturpfeife, aber er raucht sie nicht, er hat sie nur, um etwas in der Hand zu halten.
      Solche Typen von Spassmachern gefallen der heutigen Gesellschaft, denn sie wissen ziemlich leicht und bequem eine kleine Gesellschaft zu unterhalten, und sie sind volkstümlicher als die Professionalgruppen oder einzelne Professionalkünstler.

260

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XII. - 1975, č. 4

PEČENÍ CHLEBA NA PODĚBRADSKU
Výsledky dotazníkového průzkumu [obsah]

MILADA ŠULCOVÁ, Oblastní muzeum, Poděbrady
      Jedním z řady dotazníků, které Oblastní muzeum v Poděbradech rozesílá pravidelně dvakrát ročně svým dobrovolným dopisovatelům v celé sběrné oblasti muzea, je dotazník, zaměřený na pečení chleba. Byl vypracován a rozeslán v roce 1970. Jeho cílem bylo provést průzkum způsobu pečení chleba ve středním Polabí v průběhu posledních sto let.1)
      Pečení chleba mělo v ekonomice každé rodiny významné místo, zvlášť v době, kdy se mnohá rodina stravovala u jednoho stolu i se služebnictvem a chléb byl základní složkou stravy.2)
      Tomuto tématu je sice v naší národopisné literatuře věnovaná značná pozornost, ale většinou se autoři orientovali na tzv. tradiční národopisné oblasti, proto jsme zaměřili pozornost tentokrát na oblast, která nikdy nebyla chápána z tohoto hlediska jako výrazná. Je to[/] oblast, v níž je zemědělská výroba na vysoké úrovni, zvláště po melioracích, které se prováděly od prvního desetiletí našeho století. Významnou roli zde hrál také průmysl na zpracování zemědělských produktů; např. pivovar a cukrovar v Dymokurech. Je tedy zajímavé sledovat, jak se jednotlivé projevy lidové kultury udržovaly a postupně měnily právě v těchto podmínkách v oblasti hospodářsky bohaté, kde však byly velmi výrazné majetkové rozdíly.
      Je pochopitelné - a odpovědi na uvedený dotazník to potvrzují, že pečení chleba ve středním Polabí se nijak výrazně neodlišovalo od pečení chleba v jiných oblastech v Čechách, na Slovensku nebo v sousedních zemích3), je však zajímavé si všímat, jak se odlišoval v podrobnostech v jednotlivých vesnicích, nepříliš od sebe vzdálených a také uvnitř jedné vesnice v rodinách s různými majetkovými poměry.

261

      Na rozeslaných 87 dotazníků obdrželo muzeum 23 odpovědí, většinou velmi podrobných a vyčerpávajících. Dopisovatelům v těchto případech sloužily otázky v dotazníku pouze jako vodítko, sami se pak k jednotlivým bodům široce rozepisovali; v několika případech dopisovatel zodpověděl dotazník ve spolupráci s dalšími informátory. Jednotlivé odpovědi jsou často doplněné poznámkami a vlastními postřehy informátorů, takže získaný materiál je dost rozsáhlý.
      Pro účely dotazníku bylo nezbytné rozšířit zájem od vlastní technologie také na otázky, které s pečením chleba souvisejí už více méně okrajově. Na nich se právě ukazují odlišnosti jednak mezi vesnicemi navzájem, jednak uvnitř jedné vesnice, ale u různých sociálních skupin. Rozdíly vidíme už v tom, kdy se na pečení chleba brala nová mouka.4) Všeobecně informátoři uvádějí, že se mouka po semletí "nechávala nějaký čas odpočinout, z čerstvé mouky se chleba trhal."5) Většinou ale také dodávají, že "v chudších rodinách se často čekalo na uzrání žita, nutné množství se hned vymlátilo cepy a dovezlo se do mlýna, aby byla mouka co nejdříve."6) Velmi odlišné jsou údaje o tom, který den v týdnu se chléb pekl. Ve většině obcí se pekl chléb kterýkoliv den v týdnu, když zásoba chleba docházela (s výjimkou neděle, kdy se důsledně dodržoval sváteční klid). Dopisovatelé však uvedli řadu dokladů o tom, že někde se dodržoval přesný pořádek i v čase zadělávání a pečeni chleba. v Hořanech například se peklo[/] v pondělí (dopisovatel však neznal důvod), v Měčíři zase v pátek, aby na neděli byI chléb co nejčerstvější. Dodržování určitých dnů při zadělávání a pečení chleba mělo někde důvody pověrečné, jinde praktické. z pověrečných důvodů se například někde nezadělávalo v pátek ze strachu z nepodařeného díla. Dokladem praktických důvodů je i údaj paní Stehlíkové z Kluku u Poděbrad, která uvádí týdenní rozvrh prací hospodyně.7)
      Zadělávání chleba byla výhradně ženská práce.8) Výjimečně pomáhal hospodář nasypat mouku do díže nebo mouku prosíval, protože tato práce vyžadovala velkou sílu (Opočnice, Zveřínek) . Paní Anna Svobodová z Chotěšic uvádí, že hospodář, "když se vybíral chléb z díže, odnášel na ošatkách a zase podával při váleni a při sázení k peci". Muži měli také na starosti přípravu kvalitního dřeva na topení.
      Zadělávání chlebového těsta byla většinou práce, kterou vykonávala sama hospodyně, výjimečně mohla zadělávat chlebové těsto také starší zkušená služebná (Zvěřínek, Dvořiště, Měčíř). k této práci braly matky na pomoc ponejvíce starší dcery, aby tak získaly potřebnou zručnost a zkušenost s touto praci, která byla jakousi vizitkou každé ženy. Informátoři se shodují v tom, že nevěsta musela umět z domova upéci chléb, "jinak by to byla jak pro nevěstu, tak pro její matku ostuda" (G. Pluhař, Košík). Tchýně jenom naučila nevěstu zacházet s novou pecí. Výjimkou je údaj z Chotěšic, kde se prý mohla nevěsta učit této práci až

262

v domě, kam se přivdala. Ve Slovči se zachovával v některých staveních zvyk, že nevěsta, když přišla po prvé po svatbě do domu, požehnala pec křížem a pokropila ji svěcenou vodou. Ostatní dopisovatelé se o žádném podobném zvyku nezmiňují.
      K zaděláváni chlebového těsta si žena všude oblékala čistou zástěru - většinou bílou plátěnou - a na hlavu uvazovala čistý šátek. Při zadělávání používaly hospodyně pro vykvašení chlebového kvásku. "Při každém pečení chleba se nechávalo těsto na dně a po stranách díže přischnout, před pečením se díž polila teplou vodou, přidalo se trochu mouky, nechalo se to do rána a pak se zadělávalo na chleba."9) Kvasnic se užívalo při zadělávání jen výjimečně, a sice při nakvašeni nové díže nebo v zimě, kdy by "zákvas špatně skynul", přidávala hospodyně trochu kvasnic.[10)] v obdobích mezi pečením se někde kvásek nechával ve vrstvě na stěnách díže, ve formě bochánku nebo "zabalen do bílého hadru" (v Hořanech). Údaje o době kynutí kvásku se u jednotlivých informátorů liší. Většina jich uvádí přibližně 12 hodin, to je jednu noc. v některých obcích ale byla tato doba kratší, kolem 3 hodin (Zbožičko, Libice n. C.), pan Krus z Vrbice napsal: "Odpoledne obyčejně započaly dělati kvásek a navečer mísily těsto." Pro lepší kvašení obkládala hospodyně někdy díž peřinami nebo přikrývala kožichem (Chotěšice, Vrbice). Mouka určená pro zadělávání chlebového těsta se připravovala na ošatkách nebo v okřínech, postavených větši[/]nou na lavici u kamen nebo na kamnech (Sány, Opolany, Přední Lhota, Sloveč).11) v době tuhých mrazů se ve světnici i přes noc topilo, aby se mouka prohřála nebo se nechávala stát ve světnici 2 dny, jak uvádí paní Havlinová z Kout. Naproti tomu v létě stačilo nechat mouku stát na ošatkách je 2 hodiny než se začalo zadělávat. Do chlebové mouky se přidával "výražek". F. Novotný ze Semic uvádí, že "byla-li žitná mouka ze vzrostlého žita, přidávala se k pečení ještě "halšpanka", černá pšeničná mouka, aby pečený chleba neopadával od kůrek a nebyl klihovatý."12)
      Nářadí, kterého se užívalo při pečení chleba, se téměř nelišilo, všichni informátoři uvádějí síto na prosívání mouky, díž, kopist (někde kopisť - Kluk), vál, slaměné ošatky, okříny na mouku, dřevěnou lopatu na sázení chleba do pece, dřevěnou škrabku na oškrabováni těsta, vidlice na urovnání hranice dřeva v peci, hřeblo (někde hrablo - Kovanice, Kluk) na rozhrnutí žhavého uhlí, případně ještě pohrabáč na vytažení uhlíků z pece a pometlo obalené mokrým hadrem (Zbožíčko).
      Díž se ukládala v komoře nebo na špýcharu, ostatní nářadí (hřebla, lopaty) stálo u pece nebo pod kolnou (ve Vrbici), někdy ve dřevníku, vedle dříví, kterým se topilo v peci (Kouty, Nymburk). v Hořanech například se všechno nářadí dávalo, stejně jako díž, do komory.
      Těsto se zadělávalo ve světnici, kterou někteří informátoři označují jako "kuchyni". Uvnitř místnosti, kde se zadělávalo, ještě hos

263

podyně vybíraly místo, které bylo podle jejich názoru a zkušenosti nejvhodnější. Bylo to zpravidla v blízkosti kamen, ale nesmělo být proti dveřím, "aby na chleba netáhlo" (Kouty) . Někde zase bylo zvykem zadělávat uprostřed místnosti.13)
      Všude bez výjimky se zadělávalo v díži kopistí. Do kvásku připraveného v díži přidala hospodyně teplou vodu a nasypala z okřínu prohřátou mouku. Chodila kolem díže a kopistí mísila mouku s kvasem na těsto. Když těsto mělo správnou hustotu, kterou hospodyně poznala podle toho, že se nelepilo na prsty, přiklopila díž víkem, v zimě ji zase přikryla ještě peřinou, aby těsto v teple lépe kynulo.
      Vzhledem k tomu, že kvalita chleba závisela v první řadě na způsobu zadělávání, snažily se hospodyně zabezpečit dobrý výsledek pečení mimo jiné tím, že při zadělávání žehnaly díž, mouku i hotové těsto. Žehnání se opakovalo podle místních zvyklostí ještě při válení těsta (Košík), při kladení bochníků do pece (Libice n. C., Vrbice). Někdy se omezovalo toto žehnání jen na jeden nebo tři křížky rukou nebo kopistí nad díží, jinde se ještě říkala formulka "Pán Bůh požehnej". Na hotový bochník se rukou nebo nožem vyznačil křížek (Kovanice, Košík, Přední Lhota, Přerov n. L.) . Toto žehnání se však. nepraktikovalo v evangelických rodinách. Cizí osoby, které v době zadělávání chlebového těsta vstoupily do místnosti, musely pozdravit a popřát hospodyni, aby se jí chléb podařil.14) Někteří informátoři vysvětlují toto[/] žehnání chleba jako výraz vděčnosti za chléb, podle obecného názoru pokládaný za Boží dar.
      Při zadělávání chlebového těsta se většinou muselo zachovávat ticho.15) v době pečení chleba také nesměl nikdo ve stavení dělat špinavou práci, která by mohla mít nepříznivý vliv na kvalitu chleba. "Ve starých časech to bylo předení a draní peří, protože by se tím chlebíček znečistil prachem, práce se mohla vykonávat jen venku na dvoře" (A. Váša, Zbožíčko, pan Plachý ze Slovče např. uvádí i zákaz vyvážení mrvy v době pečení chleba.)
      Do chlebového těsta se všeobecně přidávala sůl a kmín, v některých obcích se přidával anýz nebo fenikl (např. v Kovanicích, Bříství, Přední Lhotě, Libici n. C.) . Kromě těchto, zdá se dosti rozšířených přísad, uvádí dopisovatel z Libice n. C., že hospodyně dávaly do těsta někdy strouhané brambory, aby chléb byl vláčný, podle informátora z Opočnice se do těsta na chléb přidávala žitná kořalka.
      Po vykynutí se těsto z díže vybralo rukama na ošatky. z ošatek se těsto vyklopilo na vál a rukama se vyválelo do tvaru bochníku a ten se znovu položil na ošatku, dobře vysypanou moukou. Bochník vážil obvykle asi 3 až 3,5 kg. Aby se kůrka upečeného chleba pěkně leskla, potíraly hospodyně bochníky před upečením vlažnou vodou a po upečení studenou vodou. Ve Slovči například se do teplé vody přidávalo trochu škrobu a teprve touto vodou se potíraly bochníky před pečením, aby se docílilo maximálního lesku.

264

      Po vyhrabání a vyčištění pece se přinášely ošatky s chlebem k peci, bochníky hospodyně obratným pohybem přehodila s ošatky na dřevěnou lopatu a vsadila do pece, kde řadila bochníky vedle sebe do řad. Začínala vzadu a postupovala směrem k ústům pece. Po vsazeni chleba pec zavřela a chléb nechala dvě hodiny péci.
      Bochníky chleba se vytahovaly z pece lopatou. Ještě na lopatě natřela hospodyně každý bochník kosínkou namočenou ve vodě, někdy přislazené cukrem, aby se kůrka pěkně leskla. s lopaty se bochníky pokládaly znova na ošatky, kde se nechávaly vychladnout. Dobře vychladlé bochníky se ukládaly potom v komoře nebo ve špýcharu na tzv. šrák nebo chlebník. Je to žebříček s přihrádkami z prutů, ohnutých do půlkruhu. Mezi jednotlivé půlkruhy se zasouvaly bochníky chleba. Šrák visel u stropu mezi dvěma trámy, aby se k chlebu nedostaly myši.
      Pec stála většinou ve stavení ve světnici (pouze v Sánech v čp. 19 měli pec na dvoře). Topilo se ze síně, kde před ústy pece byla v podlaze prohlubeň, do které si hospodyně při sázení chleba stoupla nebo i sedla, aby bochníky na lopatě nemusela vysoko zvedat. Pece byly postavené z cihel, kterým se říkalo "šamotky". Všichni dopisovatelé uvádějí, že každé stavení mělo svou vlastní pec, nejsou zprávy o společném užívání pecí.
      Pec si vytápěla většinou hospodyně sama16) nebo ve větších hospodářstvích služebná, ně[/]kdy tuto práci svěřovala hospodáři (v Oskořínku nebo ve Dvořišti). Čištěni pece bylo zase převážně starostí hospodyně nebo služebné. Pec se vyčistila dřevěným nebo železným hřeblem a vymetla buďto pometlem nebo se vytírala mokrým hadrem (Sány), případně pytlem (Kouty), v Košíku březovým koštětem. Sláma ria pometle a hadry nebo koště musely být dobře namočené ve vodě, aby v peci neshořely. v Měčíři se vnitřek pece ještě kropil vodou.
      Dřevo na topení v domácnosti se kupovalo v lese na dražbách, kterým se říkalo "prodaje"; někteří sedláci měli dříví z vlastního lesa. O dřevě, kterého se užívalo k vytápění pece, se údaje jednotlivých dopisovatelů výrazně liší. Někdy používaly hospodyně výhradně tvrdého, jinde zase pouze měkkého dříví, některé dávaly přednost směsi dubových polen s borovými štěpinami nebo březového a borového dřeva. v Přední Lhotě topily některé hospodyně v peci uhlím.
      Současně s chlebem se v peci pekly i tzv. podplamenice nebo figurky z chlebového těsta. Podplamenice měly tvar malých bochánků, housek, (Oskořínek, kde se jim říkalo karásky nebo talamánky) nebo šišek (Sloveč, Hořany). Byly sypané solí a mákem, někdy se plnily ovocem, nejčastěji jablky (Kluk, Košík), křížalami (Sloveč), švestkami, mákem nebo směsi máku a řepy, těm se potom říkalo "řepanky" (Kouty), ve Vrbici uzeným masem. Pro děti se dělaly figurky a "točenice" nebo "dušičky" sypané kmínem a solí. Figurky byly z válečku těsta,

265

na kterém se nožem vyřízly ruce a nohy a dřívkem se naznačil obličej a knoflíky; někde se místo očí, úst a knoflíků zasazovaly do těsta uhlíky (např. v Přední Lhotě). Figurkám se říkalo "kružinka" (v Opolanech), "kuba" nebo "kubana" (v Sánech). Dušičky měly jednoduchý tvar miminka. Točenice byla jednoduchá závitnice z tenkého válečku těsta. Ve Vrbici se z posledního těsta oškrábaného z díže dělal bochník pro koně. Ve Dvořišti se pekly placky sypané mákem nebo placky ze žitného výražku s povidly, tvarohem a smetanou. v Bříství "hospodyně vždy při pečení chleba pekla holé placky, ze kterých po schládnutí krájela půle pro domácí, vdolky mazala povidly, sypala tvarohem a kropila hustou smetanou... v době letní, když bylo dost ovoce, se pekly zapíkané placky, na nich různé ovoce, rozdělaný tvaroh nebo tlučený mák smetanou zkropený. Kde byla chasa, takové placky dostávala co výslužku, někdy i panímáma poslala rodině bochník co výslužku" (F. Livora, Bříství) .
      Před posvícením a před svátky se všude pekly v peci také koláče, vánočky, mazance, někdy husy a kachny (např. v Semicích), v teplé peci se ještě usušily švestky a křížaly (Sány) .
      Chléb se pekl průměrně dvakrát za měsíc, v letních měsících i třikrát; peklo se současně 6 až 12 bochníků, podle počtu členů domácnosti. z každého pečení se vracely bochníky vypůjčené od sousedů v době mezi pečením. Výpůjčky se chápaly jako samozřejmost a do jisté míry se s nimi i počítalo. Informátoři je[/] uvádějí jako výhodné, protože tak měla domácnost častěji čerstvý chléb. z čerstvě pečeného chleba se v Měčíři a v Přerově n. L. rozdávalo chudým a ponocnému, v Sánech bylo zvykem posílat po služce bochník chleba se šiškou másla na faru. Čeledíni a služky dostávali jeden bochník chleba týdně místo svačin (Kluk, Kouty, Opolany). v Kounicích byl chléb součástí mzdy. Dával se ženám, které pomáhaly při obdělávání cukrovky. Za protrhávání byl jeden bochník a za okopávku dva.
      Náčiní potřebné při zadělávání a pečení chleba musela mít každá hospodyně svoje. Pokud se náhle při práci něco poškodilo, mohla si vypůjčit u příbuzných ve vsi, někde se mohlo nářadí v takovém případě vypůjčit i od sousedů. Získávaní "pecového" nářadí popisuje Anna Svobodová z Malé Strany takto: "Díž se koupila buď na jarmarce nebo se dala udělat bednářovi. Kopist si obyčejně udělal hospodář doma, vidlice v kovárně, koště na vymetání se zrobilo z žitné cepové slámy též doma, lopata na vsazováni se buď koupila u Slováků, kteří nosívali po vsích okříny, vařečky a jiné aneb dala se udělat kolářovi. Ošatky pletli ze žitné cepové slámy na vesnicích staří lidé chudí, ti uměli plést ošatky, košíky, z vrbového proutí, pomlázky a jiné drobnosti."
      Všichni informátoři shodně uvádějí, že chleba si každý vážil a zacházel s ním uctivě. "V peci při pečení se často dva a dva bochníky spolu stýkaly a tomu místu na chlebě se říkalo "sklípek" a tam se začal krájet. Na opačné

266

hladké straně se zase říkalo "patka". Než se do bochníku zakrojilo, musely se udělat na spodní bílé kůrce nožem tři křížky, aby neubýval. Krájet se musel pěkně do roviny přes celý bochník a nikdy se okoralý chléb neokrajoval, ani kůrky, to všechno se snědlo neb se jedl chleba k snídani i k večeři, nakrájený do bílé kávy. Každý člen rodiny měl svůj vlastní hrneček, velikostí odpovídající jeho věku, od malých až po dospělé."17)
      Téměř ve všech odpovědích jsou také patrné zbytky pověrečných představ, které se vázaly k zacházení s chlebem. "Při krájení chleba z bochníku nesměl se nikdy nechat nůž v bochníku zakrojený a tak odložit, neboť se říkalo, že kdo to tak udělá, tak dlouhou dobu bude umírat."18) "Bochník se kladl vždy červenou[/] kůrkou nahoru, aby se nevolala bída do stavení. Krajíce krájeli vodorovně, podlé pravidla: "Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi ani s Bohem". (Fr. Grus, Vrbice). "Když se někdo stěhoval do. nového domova, svázal se bochník chleba s křížkem do šátku a první se stěhoval na nové místo, aby prý byl v novém domově dostatek chleba a Božího požehnání."19) Uvedený dotazníkový průzkum poskytl materiál, který nám umožňuje poměrně přesně si utvořit obraz starého způsobu pečení chleba, který v Polabí zanikal v období mezi dvěma válkami a definitivně zmizel v důsledku prudkých ekonomických a s nimi souvisejících společenských změn, které umožnila na vesnici zemědělská velkovýroba.[/]

Poznámky
1.
      Dotazník vyplňují převážně osoby ve věku kolem 70 let a uvádějí informace, které mají z vlastní zkušenosti nebo nejvýše z vyprávění svých rodičů.
2.
      KUBÁLKOVÁ, H.: Lidová strava vesnického lidu na středním Polabí, Práce Oblastního muzea v Poděbradech, řada B/č. 7, 1972.
3.
      Srv. např. MATĚJOVÁ, V.: Pečení chleba v obci Kunice, okres Praha východ, Zpravodaj středočeské vlastivědy a kronikářství, 1, 1969, 2, s. 122-130; ABELOVÁ, V.: Chlieb na okolí Trenčína, Zborník Slovenského národného múzea LXV, Etnografia 12, 1971, str. 169197; Československá vlastivěda, díl III, Lidová kultura, str. 528-529.
4.
      Na první otázku odpověděl kronikář František Livora z Bříství: "Byl-li rolník, který nepotřeboval po žních peníze, nechával velké zásoby obilí a byla v zásobě stará mouka ku pečení chleba, ale v kterém hospodářství byla stále bída o zlatku, vyprodalo se vše a čekalo se jak nové obilí vymlátili, hned do mlýna, aby byl z čeho chleba péci."

267

5.
      Marie Havlinová, Kouty, podobně Josef Holub, Přerov, n. L.
6.
      M. Novotná, Zvěřínek.
7.
      Pondělí - prádlo, úterý - sušení, žehlení, středa pečení chleba, čtvrtek až sobota - jiné práce.
8.
      "Chléb zadělala vždy hospodyně, která věřila, že to nikdo jiný neumí tak dobře" (Antonín Váša, Zbožíčko).
9.
      František Novotný, Semice. Stejným způsobem popsali uchovávání kvasu i informátoři ze Zbožíčka a Chotěšic. Paní Pavlásková z Dvořiště uvedla, že "po několikerém pečení se staré těsto musí oškrábati, někdy se přidá i kousek kvasnic, někdy se cibulí potrou otvory! - neuvádí však, proč se to dělá.
10.
      "V nové díži se zadělal kvásek s kvasnicema. Pak se po pečení chleba nechalo v díži v outorech trochu těsta. Díž se uložila na špýchar nebo do komory." (Marie Havlinová, Kouty).
11.
      "V létě když bylo teplo, stačilo ji jen přinést do světnice a přesít přímo do díže a když bylo chladno, přinést ku kamnům a pak prosát na stole na vále k rannímu mísení". (Alois Zach, Chotěšice). Pan Josef Krus z Vrbice uvádí, že "s díží přinesli i mou[/]ku, aby se ohřála. Umístili ji podle počtu členů rodiny ve 2 čtvrtňatech (- dřevěných nádobách] na pecínce u kamen. (Pecinka byla místo, kde se v zimě dobře sedělo u teplých kamen.)"
12.
      František Novotný (Semice): Vzpomínky (rukopis v majetku informátora).
13.
      Pan Starý z Libice n. C. napsal doslova "V kuchyni" (světnice), paní Pavlásková z Dvořiště uvádí "v kuchyni aneb kde se bydlelo ve světnici". Pan Košvanec z Měčíře napsal "uprostřed kuchyně" a pan Placitý ze Slovče uvádí "uprostřed světnice". z uvedeného je patrné, že informátoři užívají staršího i nového označení celkem nahodile.
14.
      "Požehnaly hospodyni její dílo chlebové, aby se povedlo" (A. Váša, Zbožíčko), "Každý řekl Pán Bůh požehnej Boží dárek" (M. Havlinová, Kouty).
15.
      "Při zadělávání chleba se mlčelo. Byl to posvátný a náročný úkon. Chutný, dobře upečený chléb byl chloubou hospodyně." (Alb. Sobotová a M. Krejčíková, Opolany.)
16. [údaj chybí]
17.
      F. Novotný: Vzpomínky.
18.
      Tamtéž.
19.
      A. Pavlásková, Dvořiště.

DAS BROTBACKEN IN DER UMGEBUNG VON PODĚBRADY
      Zusammenfassung

Das Material zu der Nachricht wurde durch eine Frage[n]bogenforschung im Sammelbereich des Museums zu Poděbrady erworben. Dies[t] ist eine Ebene, wo die landwirtschaftliche Erzeugung immer hochentwickelt war und wo auch die Industrie für die Bearbeitung der landwirtschaftlichen Produkte existierte. Die Frage[n]bogenforschung zeigte, dass das Brotbacken im genannten Bereiche keine grosse Unterschiede von den Arten im übri[/]gen Peil Böhmens, in der Slowakei oder in benachbarten Ländern erwies, allein kleine Unterschiede in einzelnen Dörfern oder in einem Dorfe in den Familien mit verschiedenen Vermögensverhältnissen. Die Antworten der Informatoren gewährten das Material, welches das Bild des alten Brotbackens im Gebiet an Mittel-Elbe darstellt, welches Backen sich dort bis zum 1. Drittel unseres Jahrhunderts erhielt.

268

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XII. - 1975, č. 4

NÁRODOPISNÁ ČlNNOST JOSEFA VACI [obsah]


      PAVEL MAREK, pedagogická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc
      Cílem práce je ukázat výsek z mnohostranné, záslužné a dosud málo známé činnosti zasloužilého učitele Josefa Vaci, nositele Zlaté medaile Univerzity Palackého v Olomouci, naposledy odborného asistenta katedry hudební výchovy na pedagogické fakultě UP.1)
      Vacovu činnost je třeba chápat a hodnotit na pozadí celkového stavu národopisného bádání na Hané. Třicátá a čtyřicátá léta našeho věku jsou charakterizována jako prakticky poslední pokus o obnovu a zachování tradičních prvků života hanácké vesnice: objevují se staré hanácké hry a scény v umělém podání, je tu snaha předvádět tradiční zvyky, opětně rozšířit kroj (i když ne pro denní nošení), pěstuje se krajová nářeční literatura, besedy, večery.
      Josef Vaca patřil k předním obnovitelům starých zvyků, jeho činnost usiluje o vyzdvižení progresivních hodnot lidové tvorby. Vacovo literární dílo - básně, povídky, rozhlasové re[/]lace, divadelní hry a scény - je uměleckým zpracováním národopisného materiálu.
      Josef Vaca (15. 3. 1904 - 11. 8. 1966) pocházel ze starého selského rodu z Kostelce na Hané. Po absolvování olomouckého učitelského ústavu působil na několika místech Slovácka. v roce 1931 se vrátil definitivně na Hanou - do rázovité a bohaté Náměště. Od roku 1948 působil v Olomouci. Významná byla zvláště jeho činnost v oblasti sborového zpěvu na tehdejší střední dívčí škole Komenium, na Fučíkově pedagogické škole pro vzdělávání učitelů národních škol a na pedagogickém institutu.2)
      Kořeny Vacova zájmu o hanácký národopis je třeba hledat už v jeho mládí. Bylo to především rodinné prostředí, které formovalo Josefa Vacu - národopisce. Matka, výborná zpěvačka a vypravěčka, drahanovický pobyt u "stařečků", celkový duch života hanácké dědiny s jejími svéráznými hudebníky, lidovými uměl

269

ci a figurkami - to byly vydatné a takřka nevyčerpatelné zdroje podnětů pro hudebně nadaného hocha s literárními sklony.
      Na Vacu výrazně zapůsobili hanáčtí lidoví muzikanti Josef Heža, František Železňák a Alois Müller, u nichž se učil základním hudebním dovednostem.3) Počátky Vacova hlubšího národopisného zájmu spadají do třicátých let.4) Domnívám se, že to bylo hlavně kulturní prostředí hanáckého městečka Náměště na Hané, které dalo Vacovi možnost rozvinout jeho všestranné zájmy a schopnosti.5)
      K tvorbě rozhlasových relací, pohádek, povídek a básní využíval Josef Vaca především výsledků vlastní sběratelské práce v terénu. Nevyčerpatelnou studnicí národopisného materiálu byly zejména Vacovy tetičky v Drahanovicích. Byly jakýmsi zosobněním hanáckého lidu a své vyprávění dovedly obohatit o výsledky ohromné fantazie. Tento dar byl u nich navíc rozvinut vypravěčským mistrovstvím.6) Druhým zdrojem informací byl bezprostřední styk s venkovským lidem - hanáckými babičkami, tetičkami a strýci. Zvláště v této práci měl Josef Vaca značný úspěch.
      V pozůstalosti jsem našel tři svazky Vacových zápisků, pravděpodobně plánovaný základ pozdější publikace, v nichž po několik let systematicky zaznamenával podle ročních období pranostiky, zvyky a říkadla vztahující se k jednotlivým svátkům, zemědělským pracím či slavnostem roku. Přesný soupis zvyků, pocházejících z Vacovy vlastní sběratelské činnosti, je

Josef Vaca (1904-1966).

270

dnes velmi obtížně sestavitelný pro neúplnost materiálů v pozůstalosti. Podařilo se mi určit, že Vaca zapsal na základě práce v terénu hanáckou "svajbu", přástku, kácení máje a vynášení smrti, Tyto zvyky také popsal ve svých rozhlasových relacích i v časopiseckých článcích.7)
      Nejvýznamnějším přínosem Josefa Vaci k hanáckému národopisu je však sběr hanáckých písní. Vaca byl jedním z posledních sběratelů na Hané, kteří zaznamenali stopy doznívající tradice lidové písně v terénu a jemu vděčíme za to, že mnohé z písní zůstaly zachovány.[/]

Náměšťská národopisná skupina v r. 1934 v Praze, kde předváděla Hanáckou svajbu. v první řadě uprostřed sedí hanácký básník F. S. Procházka s chotí, stojící za nimi J. Vaca s chotí, hlavní organizátoři i účinkující.

V jeho osobním archivu jsem našel pět notových záznamníků asi z let 1930-1945; Josef Vaca získával písně buď přímým odposlechem od starých lidí a vlastním záznamem, nebo mu texty a notové záznamy věnovali lidoví hanáčtí muzikanti.8) Výběr hanáckých písniček ve Vacově úpravě vyšel tiskem v Olomouci v květnu 1955 pod názvem Hanácky pěsničke. Je to sbírka jedenatřiceti lidových a zlidovělých písní v úpravě pro tři hlasy. Většina sebraných hanáckých lidových písni je však vložena do rozhlasových relací.9)
      V roce 1940 našel Josef Vaca v pozůstalosti učitele Františka Malovaného (1831-1895) ve Skrbeni "Árie na některé písně z Musy Moravské". Materiál obsahoval opisy z hanáckých oper Jora a Manda a Maréna a Kedrota a další písně na texty Kuzníkovy (Hořekování Hanáka, Po čem se Hanák pozná, Pokud sem byl maly ditě, Haná, slavná Palestyna)10) Árie jsou podloženy klavírním doprovodem, který Vaca upravil a opeřety sestavi1 pro vysílání v Čs. rozhlase.
      Dokladem širokých zájmů a neúnavné práce Josefa Vaci v terénu je i jeho spoluúčast na sebrání dvou svazků "Pověstí z kraje básníka F. S. Procházky" (Olomouc 1939, 1940). Myšlenka sbírat pověsti se u něho objevila v počátcích pedagogické dráhy v Těšově, kde zamýšlel zapojit do práce také žactvo. Pověsti sbírali autoři sborníku Josef Koudelák (12), Josef Vrbka (64) a Josef Vaca (9), dále školní mládež (48), dr. J. Kratochvíl a R. Martinčík (64) aj.

271

      "Pověsti z kraje básníka F. S. Procházky" obsahují všechny druhy lidové prózy: pohádky, pověsti, pověrečné povídky, anekdoty, humorky i povídky. Teritoriálně čerpá sbírka z oblasti Náměště na Hané, Biskupství a Nových Dvorů, Slatěnic a Slatinek, Lutína, Drahanovic, Ludéřova, Kníniček, Těšetic, Laškova, Pěnčína, Senice na Hané, Cakova, Vilémova, Nákla atd. I když Vacův podíl na vytváření sborníku je vzhledem k počtu sebraných pověstí zdánlivě malý, nelze opomenout jeho organizátorskou a řídicí práci ve škole s mládeží. Vaca se na sbírce podílí zejména humorkami z oblasti Drahanovic (Světélka, Čarodějnice, O lese "vestrčhlavě" v Drahanovicích, O hastrmanovi), které čerpal převážně od své babičky a maminky. Sborník pověstí se setkal se značnou pozorností českého kulturního světa.
      K "Pověstem z kraje básníka F. S. Procházky" se druží také sběr starých hanáckých legend: Legenda o králi Ječmínkovi, Slatěnická legenda a Legenda o stvoření Hanáků (poslední vyšla tiskem v Olomouci 1956 v brožuře Pozdrav z Hané, zbývající zůstaly v rukopise).
      V červenci a srpnu 1937 navštívil Josef Vaca v Čechách pod Kosířem řadu starších lidí, kteří byli pamětníky nebo z ústního podáni svých rodičů či příbuzných mu mohli poskytnout informace o životě Josefa Mánesa na Hané. Národopisný materiál z tohoto průzkumu je možno tematicky rozčlenit do dvou okruhů: 1) pověsti a zkazky o Mánesovi, 2) krajové pověsti[/] z okolí Čech pod Kosířem, Náměště na Hané atd. Materiál získal Vaca zejména od Anežky Šťastné (1863-1947), dcery Mánesova modelu Mariny Šťastné, od strýce Švora, českého duchovního, stařenky B. z Dvorců, R. Martinčíka, dr. J. Kratochvíla a řady dalších občanů z Čech pod Kosířem. v místní tradici doznívaly zvláště zkazky o přátelství Josefa Mánesa s hrabětem Dominikem Kinským, vyprávěni "stréca Otrobu", který v mládí nosil Mánesovi malířské potřeby, zkazky o vzniku Mánesových děl a jeho cestách po kraji. Řada vzpomínek se vázala k návštěvám vesnických domků a svateb, při nichž "hezkým nevěstám" předával vlastnoručně malované pentle a šátky, a k Mánesovu oděvu a vzhledu. z místních pověsti zachytil zkazky o tajných chodbách u Ludéřova, o Kosíři, d "Kapucínkovi", o Rmízu atd.11)
      Počátky národopisné práce Josefa Vaci jsou charakterizovány popularizátorskou a propagátorskou prací. Pro první léta práce při oživování a scénickém předvádění zvyků a starých hanáckých her12) byla pro Vacu nepochybně prospěšná spolupráce s náměšťským národopiscem Ludvíkem Přidalem. Přidal jej vlastně uváděl do podstaty tehdejší národopisné práce na Hané, která byla nesena zejména snahou po oživení všeho starého. Ve snaze po vytvoření humorných figurek hanácké vesnice sklouzli autoři k lacinému a obhroublému vtipu. Práce většinou trpěla také romantickými sklony národopisců. Bylo to ve skutečností hrubé zkreslení skutečného stavu a života hospo

272

dářsky a kulturně vyspělé hanácké vesnice. A to si Vaca brzy uvědomil.
      Po počáteční spolupráci s Přidalem-nastoupil samostatnou tvůrčí cestu. Svými národopisnými slavnostmi a zejména pak rozhlasovými relacemi zahájil novou etapu národopisné práce na Hané. Rozvinul tak řadu akcí, které lze chápat jako jistou formu folklorismu. Na Hané se snažil najít postavy celému našemu národ dobře známé a zasadit je do hanáckého prostředí (Mánesa, Hálka, Dvořáka, Bezruče). Chtěl, aby "světlo jejich slávy padlo také na Hanou, která se ve spojení s jejich jmény stávala známější a zajímavější".
      První prací tohoto druhu byly "Přástky" F. S. Procházky z roku 1934. z národopisného hlediska je tato scéna, jež patřila k typickým jevům života staré Hané, u Vaci významná i jinak; její různé modifikace prolínají celým jeho literárním dílem. Vedle zmínek ve své nářeční poezii rozvinul Vaca zobrazení přástek v divadelní hře "Líbánky na Hané", v řadě rozhlasových her, povídek a článků. Vaca znal a uvědomoval si úlohu nářečí a jeho funkci v literární oblasti. Svědčí o tom zejména jeho poválečná poezie a polemické vystoupení na stránkách olomoucké Stráže lidu v roce 1966.13)
      Vaca se neomezoval pouze na sběr hanácké písně; byl jedním z jejich předních interpretů a upravovatelů. I když úpravy prováděl i v předcházející době, spadá těžiště této činnosti do doby působení v Olomouci (Královničky). Velkého úspěchu dosáhl cyklem hanáckých[/] lidových písní "Haná zpívá" v podání prostějovských hudebních těles Orlice a Vlastimily.14) Mnoho hanáckých písní ve Vacově podání zaznělo na různých národopisných slavnostech, dožínkách a slavnostních večerech. Mnohaletá sběratelská práce opravňovala J. Vacu i k zasvěceným studiím o hanácké písni.15)
      Dnes už neznámou, ale dosud nedoceněnou kapitolou v práci hanáckých národopisců a literátů byly hanácké literární večery a besedy v letech 1938-1942. Sledovaly jeden cíl: "Sestoupit až k samotným kořenům národní kultury, sjednocovat povzbuzovat a připravovat na další kola rozhodujícího zápasu".16) První večer se uskutečnil 23. dubna 1938 v Olomouci a pak následovaly další v Brně, Jevíčku, Prostějově aj. Společné s Josefem Koudelákem a Stanislavem Krejčím byl J. Vaca pilířem všech večerů.
      Vyvrcholením besed byl I. večer hanáckého písemnictví v Praze 25. listopadu 1940. Národně buditelský a posilující duch večerů neunikl pozornosti fašistů a na sklonku roku 1942 byly zakázány. Podobné večery, avšak s pozměněným obsahem, byly obnoveny až po roce 1945 v souvislosti s činností Sdružení spisovatelů z Hané.17)
      Za léta své sběratelské práce na hanáckém venkově shromáždil Josef Vaca velké množství národopisného materiálu, který je zpracován především v textech jeho rozhlasových pořadů a ve vlastní literární tvorbě. v oblasti rozhlasové práce se Josef Vaca stal jedním z před

273

ních tvůrců krajových folkloristických pásem (ved1e L. Přidala, J. Koudelka, J. Vrbky, S. Krejčího aj.), pro něž dramaturg brněnského studia Dalibor Chalupa vytvářel ve své koncepci slovesných a folkloristických pořadů ze Slovácka, Hané a Horácka dostatečný prostor. Vedle toho je třeba Vacovu činnost v rozhlase v letech 1938-1945 hodnotit jako projev vlasteneckého folklorismu. Ve spolupráci se spisovatelem Stanislavem Krejčím připravil v roce 1941 cyklus národopisných pořadů "Rok na Hané"18), sestavený převážně z výsledků mnohaleté sběratelské práce St. Krejčího, který získával od roku 1906 materiály excerpcí starých obecních kronik a z ústního podání svých rodičů a starých pamětníků. Vaca materiál zdramatizoval, připravil hudební a zpěvní doprovod včleněním zapadlých hanáckých lidových písní ze své sběratełské činnosti a z vlastní tvorby v duchu lidové písně.
      Spolupráce s Československým rozhlasem v Brně, Ostravě a později i v Olomouci byla navázána rozhlasovým provedením Procházkových "Přástek" 2. února 1935 z Olomouce. v Náměšti na Hané si Vaca vytvořil skupinu ochotníků s nimiž nastudoval většinu svých pořadů. Nadprůměrná úroveň skupiny byla předpokladem k originální kombinaci při interpretaci pořadů, v nichž s ochotníky vystupovali přední členové činohry Zemského divadla v Brně (Karel Höger, Jarmila Kurandová, Vítězslav Vejražka, Vladimír Leraus, František Šlégr, Oldřich Lukeš aj.) v letech 1938-1966[/] napsal Josef Vaca přes sto vlastních rozhlasových relací s národopisnou tematikou, seznamujících s hanáckou lidovou písní, zvyky a obyčeji; zároveň v nich seznamoval posluchače s pověstmi a nejlepšími díly regionální literatury z Hané.19)
      Výsledky terenního výzkumu z prázdnin 1937 Vaca shrnul do série časopiseckých článků, brožury "Hanáckým krajem Mánesovým s pověstí a zkazkou" a literárně je zpracoval v básních, povídkách a pohádkách. k práci na publikaci "Hanáckým krajem Mánesovým s pověstí a zkazkou" (MNV Čechy p. Kosířem, 1948) přistoupil Josef Vaca svým osobitým způsobem. Mánesovu postavu pojal v duchu lidové tradice na Hané a včlenil ji do historie jednotlivých obci, památných staveb a životopisů osob; upravené historky, zkazky a pověsti jako výsledek sběratelské práce v terénu podtrhují a oživují výčet faktů. Vaca dovedl nenásilně podtrhnout zejména Mánesovo okouzlení lidovým prostředím, které prezentuje jako obrozující faktor Mánesovy tvorby.20)
      Úspěchu dosáhl Josef Vaca divadelní hrou "Líbánky na Hané". Materiál ke hře pochází z téhož průzkumu, k němuž nově získal informace o průběhu svatebního obřadu od dvaadevadesátileté Františky Tiché z Vésky; v srpnu 1937 napsal úspěšnou rozhlasovou hru "Mánes na Hané", kterou v roce 1940 rozšířil pro scénu. Slavnostní premiéra se uskutečnila v Olomouci 1. prosince 1940 u příležitosti oslav 20. výročí trvání českého divadla v režii dr. Vladi

274

míra Kolátora. 5. prosince 1940 byla hra uvedena na scéně Vinohradského divadla v Praze.21) Vaca věnoval pozornost zejména výpravě hry - šlo mu o zachycení lidových dobových krojů a pokud možno i prostředí: Proto předlohou pro scény byly Mánesovy obrazy s národopisnou tematikou (Maryna Šťastná, Večerní beseda na zámku aj.) .22)
      Mánesovský motiv pronikl i do vlastní básnické tvorby Josefa Vaci, Pouze v rukopise zůstala sbírka "Mánesovské melancholie", do níž Vaca vkládá deset zádumčivých vzpomínek na Mánesovo hanácké dílo a romantická zákoutí milovaného kraje. Krásou kraje, spojeného s malířovou bytostí, je inspirována i Vacova povídka "Obrázek lásky" - literární ztvárnění vzniku obrazu "Líbánky na Hané", "Kouzelný vějíř" a nejpozoruhodnější literární reminiscence "Žlutá růže". Při svém stálém zájmu o Josefa Mánesa našel Vaca v roce 1965 v Litovli dosud neznámý Mánesův originál - portrét majora šlechtice Holzera.23)
      Z hanácké půdy, z důvěrného sblížení s kra jem a lidmi, se zvyky a pověstmi vyrostla také Vacova bohatá nářeční poetická tvorba. Josef Vaca v ní není originální, čerpá z bohaté tradice hanáckého písemnictví od Tomáše Kuzníka k F. S. Procházkovi a O. Přikrylovi a zejména pak tvoří pod vlivem lidové písně. Kladně se tak projevilo Vacovo hudební nadání, schopnost, vytěžit maximum ze studnice lidové tvorby. v mnohem širší míře než ve sbírce "Z Hané"[/] (Olomouc, B. Valihrach, 1940) se to projevilo v "Hanáckéch vánocich" (Olomouc, B. Valihrach, 1941). Vaca se v těchto sbírkách představil jako nadějný básník; je považován za epigona Přikrylova, vidím však napodobení především v jazyce, nářečí. Vaca usiloval o záchovu nářečí a snažil se dokázat jeho literární nosnost. Navazoval na kladné prvky Přikrylova odkazu a dále je rozvíjel. Znalec hanácké literatury B. Slavík říká: "Byl tu vliv lidové písně, zcela pochopitelný u tak živelného zpěváka, jakým byl Vaca. Avšak jde o verše psané v duchu lidové písně vědomě a záměrně, je to poezie umělá, nelze na ni brát měřítka Šaldova, nýbrž ji vykládat z kontextu hanácké tvorby mladší generace mezi Přikrylem a Procházkou".24)
      Básně ze sbírky "Z Hané" obsahuji popis hanáckého kroje (Náš kruj), bytového zařízení (Malovaná trohla, Kolíbka, Chlebová pec), předmětů denní potřeby (Květovaná misa, Kolovrátek, Hodine), hospodářských potřeb (Cepe, Dochová stodola), obsahuje projevy šíře duchovního života Hanáků (zvyky, tradice) (Dožinke, Hanácky právo, Přástka, Na Nové rok, Vánoce, Florejánsky hode, Klapač, Roráte), hospodářské práce (Seti, Seno, Žně, Haná v zémě), " význačné události na vesnici (Odvod, Šperke atd.). v básnických miniaturách jde o popis základních znaků, jevů a prvků. Mnohé z Vacových básní byly zhudebněny Otakarem Jeremiášem, Jaroslavem Křičkou, Josefem Otrubou aj.

275

      Josef Vaca patří k předním hanáckým národopisným pracovníkům. Svými rozhlasovými relacemi dal národopisné činnosti na Hané nový impuls a vytyčil nové cíle v oblasti popularizátorské činnosti, Vysíláním národopisného materiálu a děl, vzniklých na jeho základě, pozvedl úroveň krajového vysílání. Pořady přispíval ke kulturnímu povznesení hanácké vesnice, v době okupace jeho národni pořady našly vře[/]lý ohlas mezi širšími vrstvami posluchačů a byly projevem vlasteneckého i literárně zaměřeného folklorismu.
      Jeho největším přínosem v oblasti národopisné je sběr hanáckých lidových písní, zvyků, pověsti a zachycení mánesovské tradice.25) Záslužná byla Vacova osvětová a organizátorská práce v hanáckých městech a vsích v počátcích okupace i po osvobození.

Poznámky
1.
      O Josefu Vacovi byla dosud napsána pauze diplomová práce - TOMEČKOVÁ, E.: Pedagogická osobnost Josefa Vaci, ved. práce J. Borovička, PdF UP v Olomouci, katedra hudební výchovy, 1967 s. 56; kusé informace možno nalézt v několika časopiseckých článcích.
2.
      Na Slovácku Vaca působil v Újezdci u Luhačovic, Suché Lozi, Těšově, Nezdenicích a Uherském Brodě, na Komeniu od 1. 10. 1948, od 15. 4. 1952 pak vyučoval na pedagogickém gymnasiu, Fučíkově pedagogické škole, pedagogickém institutu a pedagogické fakultě UP, od 1. 2. 1966 byi v důchodě.
3.
      Srov. VACA, J.: Hanácký muzikant, Mojmírova říše, r. IV, 1940, č. 2, s. 23 a KOSTELECKÝ, F.: Lidový hanácký muzikant, Stráž lidu, Olomouc, r. XVI, 1951, 24. 3., s. 7.[/]
4.
      Konferenční protokoly školy v Těšově č. 1-1927/8 a č. 9-1926/8 - uloženy v Těšově, o. Uh. Hradiště. Rovněž ve školní kronice, uložené v ZDŠ Nezdenice, o. Uh. Hradiště.
5.
      Viz Kronika Sokola v Náměšti na Hané, zápisy z let 1934-35, výtah v osobním archivu J. Vaci, v částí uložené u manželky J. Vaci v Náměšti na Hané.
6.
      Podle sdělení Růženy Köttnerové, dcery J. Vaci, Brno XVI.
7.
      Meziaktí Olomouc č. 20, 1940/1, s. 4-7 nebo Hanácký kalendář 1969, Olomouc 1969, s. 72-73.
8.
      Litovelský kraj č. 5 (27. 1. 1939), s. 4.
9.
      Archiv J. Vaci, v části uložené u R. Köttnerové.
10.
      TROJAN, J.: Dvě rozpustilé hanácké operety 18. století, Štafeta kulturně politický časopis Prostějovska, Prostějov, r. VI, 1974, č. 3, s. 20-23.

276

11.
      Viz bibliografie Vacova díla v mé diplomové práci Život a dílo Josefa Vaci, učitele a vlastivědného pracovníka, ved. práce PhDr. Ant. Přichystal, PdF UP, katedra historie, 1972, s. 248, na s. 223-229.
12.
      Sépka na Hané, Dožinke na Hané, Óředni deň a odiračka na Hané, Pruba hanáckéch mozekantu.
13.
      Vaca polemicky reagoval na Dragounův článek v olomoucké Stráži lidu, roč. XXI, 1966, 29. 4. 1966 "Hanáčtěna ževá nebo mrtvá".
14.
      MAREK, P.: 110 let pěveckého sdružení Orlice, Štafeta, Prostějov, r. IV, 1972, č. 1-2, s. 8-11.
15.
      Viz poznámka č. 11.
16.
      TOVÁREK, F.: Ve znamení pera, Jevíčko 1958, s. 48.
17.
      Bylo založeno v Olomouci na přelomu let 1946/7, zaniklo v průběhu roku 1949, o činnosti dnes není dokumentů, zprávy z regionálního tisku jsou téměř úplně zachyceny v mé diplomové práci, viz pozn. č. 11, na s. 213-215; nejnověji o Sdružení v mé stati Zemřel Stanislav Krejčí, Štafeta, Prostějov, r. VI, 1974, č. 4, s. 27-28.
18.
      V pásmu Rok na Hané zachytil jednotlivé zvyky a obyčeje hanáckého venkova, např. Hanácky právo, Ježíškovy matičky z Bělkovic, Kácení máje, Dožatá na panství roku 1774, Lézačka, Gisařsky hode, Hanácky vánoce aj.[/]
19.
      Názory na celkový počet Vacových relací se různí. Podrobným zkoumáním rozhlasových textů - relací - v pozůstalosti J. Vaci u R. Köttnerové jsem stanovil počet 197, který je pouze přibližný, neboť některé relace, zvláště ze 60. let, se nezachovaly.
20.
      O vztahu J. Vaci k mánesovské tradici píši ve Stráži lidu, Prostějov, r. XX, 1971, 8. 12., s. 5 "...Jen tu jsem byl šťasten" a ve Štafetě, Prostějov, r. IV, 1972, č. 1-2, s. 18-21 "Mánes v díle Josefa Vaci".
21.
      Recenze a články jsem našel v 26 novinách a časopisech.
22.
      Kritiky se v hodnocení hry značně rozcházely. Přínos je však třeba spatřovat v zachycení lidových zvyků - přástka a svajba.
23.
      O objevu píše ve Zprávách VÚ01, Olomouc č. 128, 1966, s. 23-24.
24.
      Osobní dopis B. Slavíka autorovi, Praha 16. 11. 1971, v archivu autora.
25.
      Materiály ke studiu hanácké lidové písně jsou uloženy v pozůstalosti J. Vaci, v části u R. Köttnerové viz pozn. č. 9; mánesovskou tradici v díle J. Vaci je možno studovat z pramenů uvedených v poznámce č. 11 a z opisu neuveřejněných prací u autora této stati.

277

ETHNOGRAPHISCHE TÄTIGKEIT VON JOSEF VACA
Resumé

Verdi[e]nter Lehrer Josef Vaca (1904-1966), Träger der goldenen Medaille der Palacký - Universität in Olomouc, zuletzt Fachas[s]istent des Lehrstuhls für Musikerziehung an der pädagogischen Fakultät derselben Universität, gehörte zu den vornehmen mährischen Musikpädagogen. In seiner vielseitigen und um fangreichen Tätigkeit widmete er grosse Aufmerksamkeit auch der hannakischen Völkerkunde. Er ragte als Sammler von hannakischen Volksliedern, Volkssagen und Gewohnheiten hervor. Am breitesten hielt er in seinem Werk die Tradition von Mánes an der Hanna fest. Die Resultate seiner ethnographischen Tätigkeit nützte er in der breit aufgefassten volksbildenden Tätigkeit, in der pädagogischen Arbeit, in der literarischen Schöpfung und auch im tschechoslovakischen Rundfunk aus. Am Anfang übten insbesondere die hannakischen Volksmusiker Josef Heža, František Železňák und Alois Müller einen grossen Einfluss auf Josef Vaca aus. Später arbeitete er an der szenischen Vorführung von alten ethnographischen Spielen und Gewohnheiten mit dem Ethnographen aus Náměšť, Ludvík Přidal. Mit Stanislav Krejčí bereitete er für den tsch. Rundfunk einen Zyklus von ethnographischen Rundfunkprogrammen und gemeinsam organisierten sie hannakische Feste in den Ortschaften von Olomouc und Prostějov. Mit Josef Koudelák und Josef Vrbka[/] sammelten sie zwei Bände von "Volkssagen aus dem Lande des Dichters F. S. Procházka" (1939, 1940). Ausser der Bearbeitung von hannakischen Volksliedern stellte er aus den im Terrain gesammelten Liedern ein Programm "Die Hanna singt! für seine Mädchensinggruppen zusammen, das in der Durchführung von prossnitzer Gesangsvereinen Orlice und Vlastimila an grosser Popularität gewonnen hat. Seit 1937 beschäftigte er sich systematisch mit dem Festhalten der Mánes' Tradition an der Hanna. Die Resultate der Terrainforschung sind in der Rundfunksendung "Mánes an der Hanna" (1937), im Theaterspiel "Flitterwochen an der Hanna" (1940), im Buch "Durch das hannakische Land von Mánes mit einer Volkssage und Geschichte" (1948), und im Zyklus von handschriftlichen Märchen und Erzählungen niedergelegt. Josef Vaca beschäftigte sich systematisch auch mit der hannakischen Poesie, mit welcher er erfolgreich an die positiven Elemente des Vermächtnisses von O. Přikryl anknüpfte. Die ethnographische Tätigkeit von Vaca wurde bisher nicht verarbeitet und verwertet, und diese Studie geht überwiegend aus den handschriftlichen Materialien h[a][e]rvor, die in der Verlassenschaft bei der Familie Vacas in Brün und Náměšt an der Hanna hinterlegt sind.

278

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XII - 1975, č. 4

DISKUSE
K PROBLÉMŮM VZTAHŮ LIDOVÉ VÝROBY K TRADIČNÍMU ZEMĚDĚLSKÉMU PROSTŘEDÍ [obsah]

JIŘÍ LANGER, Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm
      Problematika lidové výroby je v naší etnografické literatuře doposud málo zpracovaná, a to jak po stránce materiálové, tak po stránce teoretické. Často se stává, že se směšují termíny vnitřní diferenciace předmětu zkoumání (výroba nebo práce - lidová, domácká, podomácká, domácí, řemeslná atp.) i kriteria jeho posuzování. Proto je třeba přivítat podnětnou úvahu Vlasty Svobodové,1) ve které se snaží o vyjádření systematické struktury lidové výroby ve vztahu k tradičnímu zemědělskému hospodaření. Domnívám se, že by se tato její úvaha mohla stát impulzem k diskusi. Autorka sama podobný názor v závěru vyjádřila se zdůrazněním potřeby interdisciplinární kooperace.[/] V úvodu úvahy V. Svobodová uvedla dvě hlediska hodnocení lidové výroby a to 1. výrobnítechnologické a 2. sociální. Chybí však hledisko, které je pro strukturální určení projevu lidové výroby nejpodstatnější, a to je hledisko ekonomické. v historické literatuře je zcela přirozeně kladeno na prvé místo, má však základní význam i pro etnografické studium. Umožňuje nám formy výroby přesně vymezit a vyvarovat se zaměňování termínů (např. v uvedené úvaze (s. 397) autorka považuje specializaci některých prací "domácké výroby" za přeměnu "lidové výroby v lidové řemeslo", nebo jinde (s. 393) klade do rozporu "lidového výrobce" a "nelidového" řemeslníka). V. Svo

279

bodová si na několika místech všímá i ekonomické stránky, zaměňuje ji však se sociální.
      Z našich autorů se nejvíce věnoval teoretickým problémům lidové výroby Vladimír Scheufler, a je škoda, že své názory nerozpracoval podrobněji v samostatné studii. Stručně jsou obsaženy v úvodních statích o výrobě ve 3. svazku Československé vlastivědy.2) Pod pojem lidové výroby řadí řemeslo (právní instituci s cechovní tradicí) , výrobu domácí (pro vlastní potřebu rodiny) a výrobu domáckou (ve třech stupních vztahů k trhu) . Lidové vrstvy se též podílely na výrobě manufakturní a průmyslové, jejíž výrobky se však stále vzdalovaly tradični lidově kultuře, zcela zanikl zájem výrobce na funkčním smyslu výrobku. Domnívám se tedy, že by měla být upřesněna základní kriteria lidové výroby na:

     1. technické a technologické,
     2. ekonomické,
     3. sociální.

Každá z těchto složek se formuje v jiných historických a lokálních souvislostech, způsobujících značnou nerovnoměrnost vývoje. Technika a technologie je závislá na ekonomické formě a sociálních možnostech a opačně. Například artikule vážou cechovního řemeslníka (do zač. 18. stol.) nepřekročit předepsaný objem výroby, i když má výhodné podmínky technické, technologické a sociální. Řemeslník konce 19. století je však závislý ve zvyšování úrovně techniky a produkce na svém sociálním posta[/]vení. Bez poznání takovýchto ekonomicko-sociálních závislostí v konkrétních historických podmínkách nelze abstrahovat evoluční teorii formálních změn.
      V. Svobodová ve svém poněkud zjednodušeném modelu předpokládá, že se vývoj lidové výroby děje přesouváním těžiště od zemědělství k řemeslu (s. 396 a násl.) . Tuto myšlenku dává do souvislosti s užíváním různých druhú materiálů - dřevo, kov a textilní rostliny. Zdůrazňuje význam kovu, jehož zpracování připadá jen řemeslu, které se nejdříve vymanilo ze závislosti na zemědělském naturálním hospodaření (známe však mnoho případů opačných, rozšířených ve druhé polovině 19. stol., jako např. neřemeslné domácké kovářství, cikánské kovářství, valašské křiváčkářství či české kudličkářství.3) Podstatný vztah k zemědělskému hospodářství, zejména k jeho produktům, lidová výroba jistě měla, avšak i tento vztah se měnil do složitých podob v celém historickém vývoji (a nelze posuzovat stejnými hledisky příklady od archivních ze 14. stol. až po recentní doklady). Model V. Svobodové bychom mohli použit snad pro počáteční etapy vývoje výroby v období konsolidace a rozvoje cechovního systému u nás (přibližně ve 14.-15. stol.). Tehdy lze v Čechách sledovat oddělování jednotlivých odvětví od zemědělství a tendenci, směřující k úzké specializaci. A jsou to již tehdy nejen odvětví zpracovávající kovy, ale stejnou měrou i odvětví zpracovávající dřevo i textilní suroviny. Jestliže některé z technik a technolo

280

gií užíval také zemědělec, byla to práce jen pro vlastní spotřebu, nebo pro úzký sousedský kooperační okruh. Právní organizace mu nedovolovala, aby se svými výrobky přišel na trh a konkuroval jimi cechovnímu řemeslu. Pokud se proti dodržování této zásady v některém místě nepostupovalo dosti tvrdě, bylo to spiše výjimkou. Zda si venkovan mohl potřebné předměty koupit na trhu od řemeslníka, nebo si je musel vyrobit sám, záleželo spíše na jeho sociálním postaveni a ekonomických místních vztazích. Avšak situace druhé poloviny 19. století je zcela jiná. Kapitalistická ekonomika diferencuje výrobce od průmyslových po řemeslné živnostníky, z nichž všichni jsou dědici přímého vývoje techniky a technologie, vzešlého z forem cechovního řemesla. Venkovský zemědělec podobně jako ve století 14. a 15. si musí zhotovit sám vše to, co nezbytně potřebuje a nemůže si ze sociálních důvodů koupit na trhu. Sociální proces rozkladu rolnictva a kapitalizace zemědělství působí však i na něho. Jednou z forem jak nahrazuje ztrátu půdy a úrody v důsledku sociální diferenciace je domácká výroba zboží. Tedy to, co je zvyklý vyrábět pro sebe, většinou z vlastních surovin, vyrábí pro trh nebo pro faktora, který zajišťuje další průmyslové zpracování domáckého polotovaru.4) Přitom se také tato výroba odděluje od zemědělského naturálního hospodaření, ale stále ještě v jeho rámci zpracováváni vlastní produkty a vyvíjí se ke specializaci a zvyšování úrovně techniky a technologie (někdy i se[/] strojním zařízením) . Naproti tomu výroba řemeslná se snaží o koncentraci speciálních odvětví. Zajímavé doklady přináší sledováni vývoje rozšíření tkalcovských stavů v soukenictví na východní Moravě, která měla na přelomu 18. a 19. století 83 % celomoravského počtu mistrů (údaje z r. 1783, kdy bylo v Čechách 2.920 mistrů a na Moravě 3.226). v roce 1728 vlastnilo jeden tkalcovský stav jen 59 % východomoravských mistrů. Tereziánský patent z r. 1765 zrušil cechovní omezení jednoho tkalcovského stavu pro soukenického mistra, ale málokdo tohoto patentu mohl využít. v období přelomu 18. a 19. století, kdy východomoravská soukenická produkce kulminovala, bylo teprve dosaženo toho, že se počet mistrů a počet stavů vyrovnal. v 19. století, kdy byly tyto stavy již zastaralé a těžiště produkce sukna se přesunovala do průmyslových podniků, začal počet stavů stoupat při rychlém poklesu mistrů, takže někteří vlastnili 3-4 stavy.5) Tkalcovské stavy jako speciální nástroje se přesouvaly od cechovních řemeslníků do naturálního vesnického zemědělského prostředí. A v recentním materiálu se tyto předměty objevují v moravské části Karpat téměř v každé obci v několika zemědělských rodinách a ve slovenských horských dědinách bývají součástí inventáře skoro každého hospodářství. Vidíme tedy na příkladu typickém proces opačný než uvádí V. Svobodová, a sice přesun soukenické produkce i techniky z formy řemeslné k formě domácké výroby. Ekonomická forma domácké

281

výroby je charakteristickým řešením moderních sociálních problémů kapitalistické společnosti i když se charakter její techniky a technologie v mnohém podobá domácí výrobě od nejrannějšího feudálního období. Regionální nerovnoměrnost vývoje vytváří pak velmi složité vztahy, k jejichž poznávání nám nepomůže žádné zjednodušené schema. Například na východní Moravě probíhaly v poměrně krátké době (kolem poloviny 19. století) velké změny v získáváni materiálu pro mužský oděv. v nejstarší formě se kalhoty šily z tzv. valašského sukna - "huně", zhotoveného v rámci zemědělského hospodářství (z vlastních surovin, vlastními nástroji a pracovními silami) a váleného v místní "valašské valše" formou kooperace. v další fází sukno nevyráběli, ale kupovali na trhu. Byl to střední druh (modré tzv. vsetínské), zhotovený na technické a technologické úrovni cechovního řemesla. Utkali ho skutečně řemeslní tkalci a řemeslným způsobem ho vyvalchovala valcha v Hovězí. Zemědělci však na svém stavu tkali místo sukna plátno, které prodávali faktorům pro další průmyslové zpracování. v další fázi dochází ke složité kombinaci, při níž se musíme zamýšlet nad hranicemi a kritérii lidové výroby a lidové tradice. Malorolnická rodina vyrábí z vlastních produktů kolovrátkovou lněnou přízi, kterou prodává faktorovi. Ten ji půjčuje širší, výkonnější stav a poskytuje jemnou bavlněnou přízi, kterou ženy utkají. Muži při tom pracuji v textilní fabrice, jejíž výrobky si kupují na své kal[/]hoty, neboť jsou lacinější než řemeslně zhotovené "vsetínské sukno" a nemají již takové nároky na pevnost tkaniny, neboť při práci v továrně se tak mechanicky neopotřebuje jako při práci dřevorubecké a zemědělské. Domácká výroba se již nerealizuje bezprostředně na trhu sama, ale nabývá větších vazeb s průmyslovou fází a ztrácí vztah k funkčnosti konečného výrobku. A opačně toto proletarizované zemědělské prostředí přijímá (často i vysoce hodnotí funkční a estetickou stránku) průmyslové výrobky bez vztahu k jejich vzniku, ať patřil jen tovární hale, nebo v počáteční fázi vyšel z domácké výroby. Zdálo by se, že textilní odvětví již povahou svých surovin mohou lépe vytvářet nejrozmanitější společenské vztahy mezi tradičním prostředím zemědělským a moderním průmyslem. Avšak ani ostatní materiály - proutí, dřevo a kov - nebyly výjimkou a jakmile se jednou stały surovinou ke zbožní výrobě (ať již domácké, řemeslné nebo v kombinaci s průmyslovým dotvořením výrobku), nemohly se vyhnout žádnému z uvedených společenských procesů. Zvláštnosti jejich zpracování zůstaly pak jen v technice a technologii, která se v některých případech neměnila (např. u proutí) tak rychle, jako ekonomické a sociální formy.
      V. Svobodová vyjadřuje i zajímavou skutečnost, že technika a technologie neřemeslné domácké výroby za dvě století (16.-18.) nepostoupila dopředu. Vyvozuje z toho, že na rozdíl od řemeslné byla "lidová výroba" (myslí tím

282

zřejmě domácí a domáckou formu) omezena hranicí v získání zkušeností a vybavenosti nářadím - převážně víceúčelovým, nespecializovaným (s. 402). Vyjádřila tak závažnou tendenci projevů subjektivní sociální iluze pauperizovaných rolníků kapitalistického období, kteří považují vlastní domáckou výrobu za jev dočasný. Domnívají se, že si budou moci prostřednictvím vlastní výroby znovu našetřit prostředky pro vyplacení své zadlužené nebo již vydražené půdy a nemají tedy zájem na budování speciálních dílen a na nákladném zvyšování úrovně techniky a technologie. Tento zájem však získají, jakmile se rozhodnou pro trvalé řešení sociálního problému formou domácké výroby (jak jsem uvedl na příkladu tkalcovských stavů) . Proto nacházíme i v našich muzejních sbírkách dřevěné soustruhy a jiné speciální nástroje, pocházející z vesnických zemědělských rodinných dílen.
      Sledujeme-li nerovnoměrný vývoj techniky a technologie nezemědělské výroby od ekonomických forem domácí výroby, přes výrobu cechovní řemeslnou a manufakturní k průmyslové, poznáváme i značné. geografické ekonomické zvláštnosti. Dědictví kultury antické se rozvíjelo v západní Evropě velmi rychlým tempem. Zejména technická revoluce, způsobená rozšířením vodního pohonu strojů v 10.-12. století ve Flandrech, Anglii, Irsku, některých italských[/] městech a jinde, položila základy pro vznik a rychlý rozvoj velkého množství speciálních výrobních odvětví a prudce zvětšená produktivita umožnila krýt nejen náročnou poptávku místního prostředí, ale i zahraniční trhy.6) Když se u nás rozšiřovalo cechovní zřízení, dělo se tak již v duchu středoevropského a západoevropského systému získávání obživy z monovýrobní specializace, bez tzv. doplňkové výroby. Se zcela opačným pojetím výroby se setkáváme například v horském vesnickém prostředí východoevropském, zejména v Karpatech. Tam byla cechovní řemeslná produkce tak nedokonalá, že sotva stačila pokrýt potřeby vyšších sociálních vrstev. Pro venkovský lid bylo charakteristické, že si vše potřebné pro své zemědělské hospodářství zhotovoval sám nebo formou sousedské kooperace. Pojem speciální výroby jim byl vzdálen. Vyvinula se zde polovýrobní tradice venkovského obyvatelstva, která vytvořila vhodné subjektivní podmínky pro zakořenění moderní domácké výroby v 18. a 19. století. A tak se u nás na východní Moravě setkávají obě tradice a existují vedle sebe i ve stejných odvětvích (například v soukenictví).7) Jeví se to někdy jako předěl dvou odlišných typů kulturních společenství, avšak tyto zvláštnosti nejsou vlastní jen karpatské oblasti. Vyskytují se i jinde v Evropě, kde vznikly v historickém vývoji podobné společenské předpoklady.

283

Poznámky
1.
      SVOBODOVÁ, V.: Domácká lidová výroba v rámci zemědělského hospodaření. Časopis Matice moravské 93, 1974, s. 392-412.
2.
     Lidová kultura. Československá vlastivěda 3. Praha 1968. 55-58.
3.
      ORSZÁG-VRANECKÝ, J.: Tradiční kovářství na moravskoslovenském pomezí v oblasti Javorníků. In: Moravskoslovenské vztahy v lidové kultuře. Ostrava 1974. 131-154. POLONEC, A.: Trenčianske drotárstvo a vzťahy českého ľudu k nemu. In: Moravskoslovenské vztahy, cit. d. 77-90. KRIŠTEK, I.: Zrubové kováčske vyhne na Orave. Zborník SNM - Etnografia[/] 10, 1969. 87-108. J. ORSZÁG-VRANECKÝ, J. URBACHOVÁ, E.: Křiváčkářství na Valašsku. v tisku.
4.
      LENIN, V. I.: Vývin kapitalizmu v Rusku. Spisy 3. Bratislava 1961. 290-292, 301-311, 390-399.
5.
      LANGER, J.: Dvě tradice valchářství na východní Moravě. In: Moravsko-slovenské vztahy, cit. d. 98 a násl. Srov. též MAINUŠ, F.: Vlnařství a bavlnářství na Moravě a ve Slezsku v XVIII. stol. Praha 1960. 38, 48, 49.
6.
      Srov. Dějiny techniky v Československu. Praha 1974. History of Technology II, III. Oxford 1956. H. PlRENNE, Středověká města. Praha 1928.
7.
      LANGER, J.: cit d., s. 91-130, zejm. s. 114, 117.

284

ZPRÁVY

JUBILEA

Štěpán Sukop šedesátiletý [obsah]

Po léta, co znám Štěpána Sukopa, ředitele Oblastního střediska ÚLUV v Brně, nedovedu si ho jinak představit než jako pozorného, skromného a přátelského člověka s vlídným úsměvem, nadšeného a obětavého pracovníka s vřelým vztahem k svému povolání. v letošním roce se Štěpán Sukop dožívá svých šedesátých narozenin.
      Počátky úzkého vztahu Štěpána Sukopa klidové kultuře a lidovému umění se váží k prostředí, z něhož pochází (narodil se 15. 12. 1915 ve Skalce u Kyjova). Nemalý vliv měla na Štěpána Sukopa nepochybně atmosféra kyjovského gymnázia řízeného předním moravským národopiscem profesorem Josefem Klvaňou, který u svých žáků pěstoval lásku k lidovému umění a vzbuzoval úctu a zájem o tradice lidové kultury. Štěpán Sukop byl iniciátorem a organizátorem národopisných slavností v Kyjově v letech 1938 a 1939, které za tehdejší naší národní situace měly výrazný politický podtext, i spoluzakladatelem Slovác[/]

kého krúžku v Kyjově, jehož zásluhou došlo k uvědomělému pěstování a udržování folklóru na kyjovském Dolňácku.
      Hlavní Sukopův zájem se však soustředil na lidovou uměleckou výrobu, jíž věnuje po několik deseti[/]letí systematickou pozornost, a to nejen po stránce organizační, ale i ideové a umělecké. Sluší vzpomenout např. jeho činnost v družstvu SLUM v Uherském Hradišti a ve Strážnici, kde se vytvářely podmínky pro poválečné uspořádání a organizaci lidové umělecké výroby. Štěpán Sukop byl jedním z členů družstva SLUM, kteří se starali o to, aby naši přední národopisci té doby mohli pracovat i v těžké situaci protektorátního období. Vyvrcholením jeho snah o rozvoj lidové umělecké výroby a všestrannou propagaci lidové kultury spadá do poválečného období. Uznáním této Sukopovy aktivity se stalo jeho pověření významnými funkcemi v ÚLUV (v roce 1959 byl jmenován vedoucím provozu, v roce 1968 byl ustanoven ředitelem oblastního střediska ÚLUV v Brně J.
      Díky Štěpánu Sukopovi udržuje brněnské pracoviště ÚLUV úzké pracovní kontakty s národopisnými institucemi v Brně a jinde na Moravě. Štěpán Sukop se také osobně zapojuje do národopisné činnosti v Jihomoravském kraji. Vzpomenu např. jeho iniciativu při pořádání

285

strážnických sympózií, na nichž vystupuje s promyšlenými příspěvky zaměřenými na aktuální problémy lidové umělecké výroby a jejího včleňování do systému současné kultury. Soustavná, cílevědomá a vysoce kvalifikovaná činnost Štěpána Sukopa se projevuje i v jeho návrzích na řešení otázky postavení lidových výrobců, a mistrů lidové umělecké výroby; poukazuje na to, že lidová umělecká výroba se octla v nových podmínkách v jiné situaci, než tomu bylo kdysi, a že už nevystačíme s tradičními formami práce, výrobních a sociálních poměrů. Jubilant se zamýšlí také nad řešením odborné výuky a výchovy dorostu v této výrobní oblasti. Generační problém bude třeba řešit tak, aby dožívající generace mistrů lidové umělecké výroby byla postupně nahrazena mladými talenty z prostředí, které umožňuje a usnadňuje zachování tradic. Sukopovou zásluhou se začíná postupně realizovat i jím navržená smělá koncepce řešení pracovního prostředí lidových výrobců v Jihomoravském kraji. Všestranný pohled na lidovou kulturu projevuje Štěpán Sukop i při organizování výstav a při jiných kulturně politických akcích.
      U příležitosti životního jubilea přejeme Štěpánu Sukopovi hodně zdraví do dalších let, aby mohl uskutečnit všechny své plány a záměry, které přispějí k dalšímu rozvoji tradic kultury našeho lidu. Václav Frolec[/]

PhDr. Zdeněk Mišurec padesátiletý [obsah]

Narodil se 18. října 1925 v Malenovicích u Gottwaldova v učitelské rodině. Tato obec se středověkým hradem leží na národopisné hranici mezi Valašskem, Slováckem a Hanou. Je v ní však - stejně jako v sousedním Gottwaldově - nejsilnější vliv valašský, a tato skutečnost dnešního jubilanta natrvalo poznamenala a vtiskla mu všechny typické valašské rysy: přímost, houževnatost, skromnost, rozvážnost a lásku k rodnému kraji a jeho lidu.
      V roce 1944 maturoval na reálném gymnáziu v tehdejším Zlíně a začíná studovat národopis a hudební vědu na filosofické fakultě University Karlovy; rok studoval ve třídě prof. Hlobila na kompozičním oddělení pražské konzervatoře. Jeho doktorská disertace byla příspěvkem k dějinám naší národopisné vědy. Zpracoval v ní téma První etapa vývoje národopisného výzkumu Moravského Valašska. Studium zakončil v roce 1952.
      Malenovice byly střediskem lidové umělecké tvořivosti, která doslova zajala mladého adepta etnografické vědy ještě za jeho universitních studií. v roce 1947 zakládá cimbálovou muziku, z níž vyrostl Valašský krúžek. v Praze je v letech 1948-1950 vedoucím muziky, basistou a členem uměleckého vedení Vycpálkova tanečního souboru ČSM, 1950-1951 instruktorem a hudebníkem cimbálové muziky Vysokoškolského umě[/]leckého souboru ČSM - laureáta státní ceny, 1950-1952 externím spolupracovníkem Programové skupiny pro mládež v pražském rozhlase. v roce 1954 se stává vedoucím skupiny lidových písní, kontrášem cimbálové muziky a členem, vedení Uměleckého vojenského souboru letectva Vítězná křídla, v letech 19661969 je externím spolupracovníkem redakce lidových písní Československého rozhlasu v Praze a od roku 1970 hudebním dramaturgem a kontrášem cimbálové muziky pražského souboru Dolina. z úseku lidové umělecké tvořivosti publikuje Zbojnické písně a tance (Praha, Naše vojsko, 1951), na nichž se podílí spoluautorsky, Veselo muziko, ešče lepší bude (Praha, Naše vojsko, 1954) a pojednání Za skutečnou bojovnost naší lidové umělecké tvořivosti (Gottwaldov, sborník Lidová kultura východní Moravy, 1960, s. 207-215). Na úseku muzeologickém pracuje v letech 1956-1959, kdy je vedoucím odboru společenských věd a zástupcem ředitele Krajského vlastivědného ústavu v Gottwaldově. Jako pracovník národopisného oddělení se zvláštním zaměřením na etnografii Valašska byl pověřen vedením Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které bylo tehdy podřízeno Gottwaldovskému KVÚ. v rámci kulturně osvětové muzejní činnosti tehdy dr. Z. Mišurec zpracoval scénáře ke čtyřem muzejním výstavám a publikoval řadu článků s muzejní tematikou. v letech 1960

286

1963 působil jako vedoucí výzkumu ÚLUV v Praze. Za jeho řízení byla dokončena dlouholetá výzkumná akce hrubého průzkumu rukodělné výroby v českých zemích. Připravil, organizoval a prováděl týmový hloubkový výzkum lidové tvorby na Chodsku, budoval dokumentaci v Praze, organizoval a aktivně se podílel na školení pracovníků, připravoval prověrky odborné způsobilosti lidových výrobců a účastnil se jako tajemník zasedání odborných komisí. z oblasti lidové umělecké výroby tehdy publikoval: k otázkám vědeckovýzkumné práce Ústředí lidové umělecké výroby (Umění a řemesla, 1961, č. 2, s. VI.) a Katalog výstavy ÚLUV (Oblastní galerie v Litoměřicích, 1963). v roce 1963 přichází do Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze a pracuje jako vedoucí oborového střediska vědeckých informací. Zpracoval koncepci činnosti tohoto střediska jako řídícího a metodického centra koordinované sítě vědeckých informací v československé etnografii a folkloristice. Zakłádá a od roku 1964 redakčně řídí informační bulletin oborového střediska Zpravodaj koordinované sítě vědeckých informací pro etnografii a folkloristiku a dvě ediční řady ÚEF ČSAV - OPERA ETHNOLOGICA a Národopisná knižnice.[/]
      Bibliografické práce dr. Z. Mišurce jsou výsledkem jeho dlouholeté pilné činnosti. v přehledu se jeví tento jubilantův pracovní úsek jako obsáhlý celek jednotek české národopisné literatury, bez níž se neobejde každodenní práce československých etnografů. z tohoto celku jsou nejdůležitější České národopisné bibliografie za léta 1963 až 1968 (Český lid, 1964-1969. z dalších publikovaných prací uvádím příspěvek k problematice vývoje lidového obyčeje Velický fašank (Český lid, 56, 1969 s. 342-347) a zejména PhDr. Emanuel Baláš - život a dílo (Praha. 1970, ed. Národopisná knižnice 4).
      O tom, jaký význam přikládá filmové dokumentaci, svědčí jeho filmové snímky: "Vajíčko malované z lásky darované" a "Žlutavští mikuláši" i řada jiných rozpracovaných filmů.
      Jubilant svou prací zasel semena, z nichž roste bohatá žeň. Byla to především jeho práce při budování koncepce oborového střediska vědeckých informací ÚEF ČSAV v Praze, ale i ostatní činnost, která vyplnila jeho dosavadní život. A do té druhé padesátky mu všichni ze srdce přejeme mnoho zdraví a v jeho další praci hodně úspěchů. Jaroslav Orel[/]

Pozdrav Oldřichu Sirovátkovi [obsah]

Milý Oldřichu, patříš k lidem, kteří neradi o sobě mluví, skromně mlčí o své práci a za něž právě ona velmi přesvědčivě vypovídá. Od doby, kdy jsme jako zvídaví vysokoškolští studenti navštěvovali Tvé přednášky na brněnské filozofické fakultě, uplynula už pěkná řádka let. s odstupem času rádi vzpomínáme na systematičnost, s níž si nás zasvěcoval do složitých problémů národopisného studia, pěstoval v nás lásku k lidové kultuře a získával pro terénní práce. Čas plynul a měl jsem štěstí, že jsem se mohl s Tebou dále setkávat při výchově mladých národopisců na univerzitě, při výzkumech v terénu, na mnoha vědeckých konferencích, při práci v Národopisné společnosti československé, ve vědecké radě Slováckého muzea, v programové radě Mezinárodního folkloristického festivalu, při práci v redakčních radách Národopisného věstníku československého, Slovácka a Národopisných aktualit. Zde všude se odrazil Tvůj věcný přístup k řešeným otázkám i snaha maximálně přispět k rozvíjení naší etnografie a folkloristiky. Tvůj pracovní elán, spojený s přátelstvím, byl a je jedním z momentů, který povzbuzuje i Tvé spolupracovníky a přátele k hledání dalších možností a cest směřujících k prohloubení národopisné práce; k zvý

287

razňování její společenské funkce a významu.
      Při rychlém tempu, jímž žijeme, málem bychom zapomněli na Tvé životní jubileum, které jsi v letošním roce oslavil uprostřed tvůrčí badatelské činnosti. Abrahámoviny jsou jakýmsi prvním mezníkem v životě vědce, kdy se ohlížíme za jeho dosavadní prací. Nehodlám v této souvislosti používat oslavných slov nad dílem, které je v plném rozmachu. A tak chci jen ve zkratce, snad až příliš suše, resumovat tematické okruhy, které stojí po řadu let v popředí Tvého vědeckého a publikačního zájmu a z nichž vzešla dlouhá řada knižních publikací a edicí, článků a studií, i popularizačních edic, jejichž počet se pohybuje kolem půldruha sta; k tomu je třeba ještě připočíst Tvou bohatou činnost recenzní a zpravodajskou.
      Významné místo v Tvé badatelské činnosti zaujímá lidová píseň. Vzpomenu Tvé edice, jako je Boskovický zpěvníček (1953), Písně z Hané, které jsi vydal spolu s J. Jirouškem v roce 1957, Slezské písně z Třinecka a Jablunkovska z roku 1957 (spolu s J. Gelnarem) , i studie, v nichž se zabýváš jazykem lidových písní (1952), problematikou zlidovělé písně (1953), dělnickou písní (19541961), na jejímž poznání máš u nás vpravdě průkopnickou zásluhu, katalogizací textových variant lidových písní (1960, 1972, 1975), variačním procesem v lidové písni (1961, 1967), hudebním folklórem charvátské men[/]šiny (1958), regionálním písňovým fondem (Podluží, Boskovicko aj.). Mnoho jsi vykonal také na úseku studia lidové balady. Tvou knížečku Lidové balady ze Slovácka vydalo v roce 1965 Slovácké muzeum, rozsáhlé studie zaměřené na Erbenovy balady v lidové tradici, na moravskou baladu o ztraceném synu janičářovi, vyprávění a dramatickou řeč v lidové baladě, hranici českých a polských verzí balady o sirotkovi, stylizaci postav v české lidové baladě, vypravěčský styl v české a ruské baladě, na hranici typů balady o Turkově nevěstě na Moravě, vztah lidové balady a lidového vyprávění, slovanskou historickou baladu, rozšíření balad s tureckou tematikou v české a slovenské tradici, na poměr české a německé balady, historickou tematiku v baladě, poetické prostředky v lidové baladě, vstupní formule v českých baladách, na baladu o nešťastné svatbě v západoslovanské tradici, srovnávací studium lidové balady v díle Jiřího Horáka, na látkové shody mezi českou a slovinskou baladou a jiné problémy, vyšly v různých časopisech a sbornících (1955, 1959, 1963, 19641968, 1970, 1971, 1975).
      Z nejrůznějších aspektů sleduješ po celou dobu své vědecké a publikační činnosti lidové vyprávění. Tvé edice pohádek a pověstí, které jsi připravil sám nebo ve spolupráci s jinými autory, patří k nejlepším publikacím tohoto druhu u nás i v zahraničí (Pohádky z Moravy [/]1959, B. M. Kulda: Póhádky a pověsti z Rožnovska-1963, Tschechische Volksmärchen-1969, Slawische Mär­ chen-1971, Slavjanskije skazki-1971). Ve svých studiích se na tomto badatelském úseku zabýváš teoretickými problémy studia lidových pohádek (národní zvláštnosti v pohádkách-1965, poměr české a slovenské pohádkové tradice-1966), dělnickým vyprávěním (1955, 1956, 1959, 1961), lidovými pověstmi (1955, 1956, 1963, 1964), českou hornickou pověstí (19ó3 J, zbojnickou pověstí (1972, 1975), katalogizací pověstí (1964), historickou tematikou v pověstech (1969), morfologií pověstí (1969, 1971), vzpomínkovým vyprávěním (1959, 1963), současným stavem lidového vyprávění (1961), motivy partyzánského odboje v lidovém vyprávění (1975), lidovou protektorátní anekdotou (1975) a jinými otázkami. Stranou Tvého zájmu nezůstalo ani lidové divadlo (1962, 1966, 1968, 1970), pastýřské kolední hry (1950, 1955J a lidové dětské hry (1951).
      Výsledky svého teoretického a srovnávacího studia lidové slovesnosti jsi shrnul v řadě studií (1960, 1961, 1966, 1967, 1968, 1969, 1970, 1973, 1975) a zejména pak v znamenité rozpravě Česká lidová slovesnost a její mezinárodní vztah (1967), která vychází z Tvého habilitačního spisu. k tomuto tematickému okruhu můžeme přiřadit i příspěvky zabývající se vztahem slovesné folkloristiky k literární vědě (1967, 1968), lidovou slovesností a

288

regionálním výzkumem (1969), studie sledující sociální kontext folklórní komunikace (1975), možnosti strojové dokumentace při zpracování folklórní prózy (1975] atd. z odborného i kulturně politického hlediska jsou závažné a podnětné. Tvé studie věnované současnému stavu folklóru (1974, 1975), problematice autentického a stylizovaného folklóru (1975) a aktuálním otázkám folklorismu (1974, 1975).
      Tvůj přístup ke studiu folklóru prokazuje nejen velké znalosti zkušeného specialisty v oboru folkloristiky, ale i zralého národopisce, pro něhož je folklórní umění součástí komplexu duchovní kultury lidu. v této souvislostí bych chtěl připomenout i Tvé příspěvky z oblasti hmotné kultury (lidové stavitelství1953, hospodaření horníků-1954), dějin hornictví (spolu s K. Fojtíkem1954, 1955), dějin národopisu (Bartoš-1966, Václavík-1960, B. Václavek-1973) i Tvé spoluautorství na rozsáhlé monografii o Rosicko-Oslavansku. z Tvé popularizační činnosti vzešlo už, jestli se nemýlím, deset poutavých a půvabných knížek, které se těší oblibě širší čtenářské obce. v tomto směru jsou užitečné i Tvé rozhlasové pořady, veřejné přednášky i jiná činnost. Tvá práce Ti vydobyla čelné postavení mezi našimi folkloristy i mezinárodní autoritu. A to je, myslím, pěkné zadostiučinění a povzbuzení pro další léta. Václav Frolec[/] KNIHY

Národopisná monografie Dobrudže

Dobrudža. Etnografski, folklorni i ezikovi proučvanija. [obsah]

Nakladatelství Bulharské akademie věd, Sofia 1974, 497 stran
      Území Dobrudže, rozkládající se dnes ve dvou státních celcích bulharském a rumunském, láká už po řadu desetiletí pro své pohnuté historické osudy a pestré složení zdejšího obyvatelstva právem pozornost národopisců (L. Miletić, St. Romanski, M. Arnaudov, Chr. Vakarelski aj.). A není divu, že bulharská část Dobrudže stala se v posledních letech předmětem komplexního výzkumu týmu vědeckých pracovníků z Etnografického ústavu a muzea Bulharské akademie věd, jehož cílem bylo zachytit obecné i zvláštní rysy tradiční lidové kultury této oblastí v období od druhé poloviny 19. století do čtyřicátých až padesátých let našeho století. Autoři zvolili při zpracování zvolené problematiky metodu národopisné monografie, která skýtá možnost podat v historickém kontextu všestranný pohled na lidovou kulturu jako osobitý kulturní systém, umožňuje sledovat vzájemné vazby mezi jednotlivými složkami lidové kultury, odhalit vztahy mezi kulturními jevy a člověkem, zachytit[/] proměny v lidové kultuře a její integraci v kulturu národní. I když schéma, které autorský kolektiv zvolil, není nové a vychází z vžitého členění lidové kultury na složku hmotnou, sociální a duchovní, z rozsáhlé práce, která z tohoto výzkumu vzešla, je patrná snaha o sledování zkoumaných jevů v širokém srovnávacím záběru, s přihlédnutím na otázky genetické, vývojové, sociální a funkční. Je až obdivuhodné, jak dovedně se podařilo desetičlennému autorskému kolektivu skloubit jednotlivé tematické okruhy v celek, který podává ucelený obraz o Dobrudži, zdejším obyvatelstvu a jeho tradiční lidové kultuře. Kladem monografie je též to, že jednotlivé kapitoly se uzavírají dílčími závěry, které jsou pak na konci celé publikace shrnuty v obecně teoreticky pojatém výkladu.
      Bohatý terénní materiál, který se podařilo autorům během tří let shromáždit z dvaceti dobrudžanských obcí, je rozčleněn do osmi kapitol věnovaných demografii, tradiční hmotné kultuře, tradičním projevům sociální a duchovní kultury a jazyku. Obsáhlý seznam pramenů a literatury, místní a věcný rejstřík, které jsou spolu s ruským a německým resumé připojeny na konci

289

knihy, usnadňují orientaci bulharským i zahraničním čtenářům.
      V oddíle věnovaném demografii, který napsala Margarita Vasileva, se soustřeďuje pozornost na demografické poměry v Dobrudži v období od konce 14. století do čtyřicátých let našeho století a na etnografickou specifiku zdejšího osídlení. Nejistota, která panovala v Dobrudži za osmanského panství, vyvolávala pohyby obyvatel, změny demografické i etnické. Podobná situace byla v této oblasti v letech po osvobození Bulharska z turecké nadvlády. Součástí tohoto procesu bylo pronikání Turků, Tatarů a dalších etnických skupin do Dobrudže a vytlačování bulharského obyvatelstva, které zde získalo pevné pozice až v 19. století. Přesto, že Bulhaři byli mnohokrát vysídlováni a přesídlováni, bulharské osídlení si v Dobrudži udrželo kontinuitu, která ovlivnila i celkový kulturní vývoj tohoto území. Zbytkem zdejšího starého bulharského obyvatelstva jsou Grebenci, kteří dnes žijí v severozápadní části Dobrudže poblíž Dunaje. k starému bulharskému osídlení severovýchodního Bulharska se řadí Šikovci, kteří přišli do Dobrudže počátkem 19. století z Provadijska. Poměrně mladé skupiny bulharského obyvatelstva tvoří na tomto území Trákijci, Balkanci, Kapanci aj. Už z jejich označení je patrno, že migrační proudy přicházely do Dobrudže z různých částí Bulharska, především z Trákie, Balkánu, Šumen[/]ska, Provadijska, méně ze západního Bulharska. Dnešní obyvatelé Dobrudže tvoří tedy pestrou směsici po stránce etnografické i jazykové.
      Hmotná kultura si uchovávala tradiční charakter až do posledních desetiietí 19. století, a to jak v zemědělství (autor kapitoly Ljubomir Dukov ), doplňkových výrobách (zahradnictví, vinohradnictví, pěstování dýní; kapitolu napsala Lilija Peneva ), chovu dobytka (o chovu ovcí, hovězího dobytka, koní a drůbeže pojednává Ljubomir Dukov ), tak i v řemeslné výrobě, která byla soustředěna hlavně ve městech Tolbuchin, Balčik, Kavarna, Silistra, Tutrakan a v menší míře též na vesnicích; byla reprezentována zejména řemesly zpracovávajícími kov, dřevo, kůži a hrnčířstvím. (Rozsáhlou kapitolu o řemeslech napsala Snežana Blagoeva.)
      Vysokou vědeckou úrovní se vyznačuji rovněž kapitoly věnované lidové architektuře ( Bagra Georgieva ), zařízení obydlí ( Lilija Peneva ), tkaninám ( Gina Krăsteva ), kroji ( Ganka Michajlova ) a stravě ( Gina Krăsteva ). z podrobných výkladů o jednotlivých složkách lidové kultury hmotné vyplývá, že kulturní osobitosti se u jednotlivých skupin dobrudžanského obyvatelstva projevovaly ještě koncem 19. století. v pozdějších obdobích, zejména po první světové válce, dochází v důsledku pronikání kapitalistických vztahů na vesnici k procesu postup[/]ného rozrušování systému tradiční kultury, který se nejrychleji a nejvýrazněji začal projevovat především ve výrobní sféře.
      Výzkum bulharských národopisců v Dobrudži ukázal také na skutečnost, kterou známe i z jiných území, že totiž projevy sociální a duchovní kultury si udržují tradiční ráz mnohem déle než složky kultury hmotné. Nejkonzervativnější povahu mají obyčeje a obřady spojené s věrskými představami. Oddíl věnovaný této problematice obsahuje zasvěceně napsané kapitoly o rodinných obyčejích a obřadech ( Stojan Genčev ), o výročních svátcích a obyčejích ( Margarita Vasileva ), o obyčejích a obřadech za déšť a pracovních obřadech a obyčejích ( Stojan Genčev ). Národopisec zde najde nejen velmi dobře utříděný bohatý materiál, ale i podnětné rozvržení problematiky a pokusy o teoretické řešení otázek.
      Kapitola věnovaná folklóru (autor Delčo Todorov ) se omezuje jen na písňové projevy (obřadní písně, hajducké písně, rodinné a sociální písně, balady). Rozbor materiálu ukázal, že Dobrudža se po této stránce vyznačuje velkou žánrovou pestrostí, která se do značné míry udržuje do současnosti. z hlediska syžetů, motivů a umělecké osobitosti ukazuje písňový folklór v Dobrudži úzké vztahy především k východobulharským folklórním tradicím. Zvláštnosti ve folklóru jednotlivých skupin obyvatelstva se projevuji

290

hlavně v rozšíření motivů. Proces odumírání folklórních žánrů postupuje nerovnoměrně v závislostí na jejich funkci a konkrétní formě jejich existence. Škoda, že zasvěcený výklad o slovesné stránce lidových písní není doplněn pojednáním o jejich hudebním charakteru.
      Monografie "Dobrudža", bohatě graficky vypravená, znamená další úspěch bulharské etnografie a folkloristiky. Dílo vyšlo v rámci edice "Etnografski proučvanija na Bălgarija", která má postupně zachytit jednotlivé etnografické celky Bulharska v období od druhé poloviny 19. století do poloviny našeho století. Václav Frolec

Soubor studií o ústní lidové slovesnosti.

Maja Bošković - Stulli: Usmena književnost kao umjetnost riječi. [obsah]

Nakladatelství Mladost, Zagrab 1975, 267 stran
      Jugoslávskou folkloristiku Maju Boškovićovou-Stulli není třeba naší odborné veřejnosti představovat. Je potěšující, že záhřebské nakladatelství Mladost vydalo ve své edici "Biblioteka izabranih eseja" výbor z jejích studií, které byly napsány v letech 1960-1970 a jež ve svém souboru sumarizují názory a závěry, k nímž dospěla M. Boškovićová-Stul[/]li při studiu lidové slovesnosti. Sám název publikace naznačuje autorčino pojetí slovesného folklóru (M. Boškovićová-Stulli používá označení "usmena književnost" - "ústní literatura") jako umění slova. Vyjádřeno slovy autorky, ústní literatura ve svém životním kontextu představuje komplexní jev, má více funkcí, není omezena ani pouze na slovo, ani jen na umění; jedním z jejích osobitých aspektů je umělecká výpověď vyjádřená slovem. Studie zařazené do tohoto výběru jsou rozděleny do tří oddílů, z nichž první je zaměřen na problematiku lidové písně, druhý přináší studie o lidové pohádce a třetí je věnován vztahu umělé literatury k lidové slovesnosti.
      První oddíl výboru přináší rozbory balady o Marku Kralevići a jeho bratru Andrijašu a jedné písně z pozůstalosti Petra Zrinského, který se jako sběratel písní sám stal hrdinou lidových písní. Pro českou a slovenskou folkloristiku je velmi podnětná studie "Umírající junák se loučí s družinou", v níž autorka srovnává lidovou baladu známou ze slovenského a moravského prostředí s texty z oblasti charvátsko-slovinské. Její rozbor struktury balady vede k novým pohledům a závěrům. Odraz životního prostředí v obsahu písně ilustruje M. Boškovićová-Stulli na písni o silném pastýři, v níž se v symbolech a nadsázce hovoří o životní základně, z které píseň vzešla (vztah pastýře a rolníka, postavení kočovných pastýřů za Turků, styk[/] pastýřů s hajduky apod.). Ve studii "Stálost epického modelu u dvou písní z okolí Dubrovníka" ukazuje autorka zákonitosti ústní tvorby, v níž proces improvizace je úzce spojen s formulemi chápanými jako dynamické používání ustálených skupin slov. v charvátsko-srbské jazykové oblasti, jak vyplývá ze závěrečné studie prvního oddílu výboru, se v lidových epických písních, které mají v této oblasti dominantní postavení, udržely tradiční syžety, které jsou vlastní jiným žánrům. M. Boškovićová-Stulli řeší na tomto místě otázku přecházení syžetů z jednoho žánru do druhého. Na rozdíl od jiných autorů (A. Aarne, Jan de Vries, Lutz Rörich, Max Lüthi, Kurt Ranke aj.), kteří se touto otázkou zabývali spíše v obecnější teoretické rovině, zkoumá autorka konkrétní formy transformace lidové pohádky v epickou píseň.
      Pestrý okruh problémů řeší autorka také v druhém oddílu. Předmětem jejího zájmu jsou zde terminologické otázky lidové prózy (pohádka, pověst), situace v oblasti žertovných povídek (švanků) v charvátskosrbském prostoru, na jejichž diferenciaci tu měla vliv tři náboženství (katolické, pravoslavné, islám), různé etnografické zóny (alpská, panonská, jadranská, dinárská, moravská) i kulturně prostorové vlivy v minulosti (mediteránní, středoevropské, orientální, balkánské). v další studii srovnává M. Boškovićová-Stulli formy stylizace pohádek

291

u Vuka Karadžiće a bratři Grimmů; dospívá k poznatku, že u Vuka byla stylizace pohádek spojena s úsilím o vytvoření moderního srbského spisovného jazyka. Kontakty zmíněných velkých osobností německé a srbské vědy sleduje autorka také ve studii o Grimmově zápisu pohádky o Popelce podle vyprávění Vuka Karadžiće.
      Je známo, že ústní vyprávění integrálně obsahuje i mimojazykové prvky, jako mimiku a gesto, jichž vypravěč používá jako doprovodu slova nebo místo artikulovaných slov, aby se vyjádřil stručněji nebo expresívněji. Vyprávění je také ovlivněno celkovou situací i posluchači, To všechno nemůže (nebo může jen zčásti) zachytit zapsaný text. Do transkribovaného textu jsou nepřenosné i další prvky, jako intonace, hlasová intenzita, tempo. Přesto však může dobře podané a zaznamenané vyprávění působit i v psané podobě svěže a sugestívně. Zvláštní problém, na nějž se M. Boškovićová-Stulli v této souvislosti zaměřila, je věta ústního vypravěče, kterou je nutno zkoumat ve vztahu k obyčejné hovorové větě, ve vztahu k větě literární a konečně v souvislosti se zákonitostmi stylu a kompozice lidového vyprávění.
      Řadu nových postřehů a podnětů přináší autorka při řešení problematiky regionálních a národních rozdílů v lidových pohádkách. Prospěšné se zdá z tohoto hlediska monografické studium jedné látky, minu[/]ciozní zkoumání všech variant jedné pohádky. Národní kolorit lidových pohádek se podle M. BoškovićovéStulli tvoří na základě výrazných lokálních a regionálních rysů, zdaleka však nejde o jejich pouhý mechanický součet. Neexistuje nějaký pevný národní krunýř, který by svíral pohádkové tradice jednoho národa. Národní rysy pohádek nejsou u jednotlivých národů vyjádřeny stejně. Podle M. Boškovićové-Stulli je třeba cílevědoměji stanovit, které všechny jevy v životě pohádek jsou relevantní pro určení jejich regionálních a národních osobitostí a jakým způsobem se mohou více nebo méně objektivně zkoumat. Pro poznání národní specifičnosti pohádek je nezbytné nejprve poznat jejich lokální a regionální zvláštnosti, projevující se v repertoáru typů (syžetů), typické kontaminaci, modifikaci syžetů, v lokálním přínosu motivů do některých syžetů, ve stylistické stránce a jazyku pohádek, ve vztazích mezi jednotłivými pohádkovými vrstvami a v jejich struktuře, v místním koloritu a proměnách, jímž během doby podléhají pohádkové látky v jedné oblasti.
      Druhý oddíl výboru uzavírá studie o charvátském a slovinském podání o "krsniku", v níž autorka na konkrétním příkladě poukazuje na vzájemné vztahy mezi obyčeji, lidovou vírou a lidovou slovesností.
      Závěrečný oddíl přináší tři studie ("Priče od davnine" a ústní literatura, Návrat učedníka Hlapića, O[/] starém vojákovi, který nemá místo ani v pekle ani v ráji) věnované rozboru několika literárních děl a jejich vztahu k lidovému podání.
      Výbor studií M. Boškovićové-Stulli Usmena književnost kao umjetnost riječi je pořízen velmi citlivě a se snahou po vytvoření uzavřených tematických okruhů. Dílo, které dostáváme do rukou, svědčí o ucelené koncepci, k níž autorka dospěla při studiu lidové slovesnosti, o velké znalosti materiálu a široké orientaci v dané problematice; je také důkazem významného autorčina vkladu do evropského folkloristického bádání. Václav Frolec

Ivan Dorovský: České země a Balkán. Kapitoly z dějin česko-makedonských a makedonsko-českých styků. [obsah]

Spisy Univerzity J. E. Purkyně v Brně, filozofická fakulta, č. 196. Brno 1974, 236 stran
      Poznávání kulturních, literárních a politických styků a vztahů Čechů a Slováků k jiným slovanským národům má v naší vědě dlouholetou tradici. Přesto však mnoho problémů zůstává ještě neobjasněno a řada otázek vyžaduje nového zhodnocení. Nejnovějším pokusem o řešení této závažné problematiky je knižní práce Ivana Dorovského, zaměřená na dějiny styků česko-makedonských.

292

Monografie je založena na důkladné znalosti literatury a hlavně pak na původním materiálu, který se autorovi podařilo shromáždit a vědecky zhodnotit. I. Dorovský zvolil ve své práci dosti široký záběr, který skýtá čtenáři možnost poznání česko-makedonských a makedonsko-českých styků kulturních, literárních i politických. z celé práce je zřejmá snaha autora vyhnout se tendenčním výkladům, které bývají při řešení tak ožehavé otázky, jakou si Dorovský zvolil ke studiu, častým průvodním jevem. Platí to zejména o tzv. makedonské otázce, jejíž řešení jako součásti východní otázky vstoupilo v druhé polovině 19. století a na začátku našeho století do dalšího intenzívního stádia. Všechny hlavní události odehrávající se na Balkáně a v Makedonii zvláště, našly svůj odraz a ohlas v českém prostředí. Řada autorů (Popelka, Karásek, Niederle aj.) zaujala k ní své stanovisko, mnohdy tendenčně a jednostranně zaměřené. Dorovský hodnotí jednotlivé názory a podrobuje je kritice. Na řadě konkrétních údajů autor ilustruje vřelé sympatie, které chovala česká společnost od sedmdesátých let 19. století do balkánských válek k slovanskému obyvatelstvu v Makedonii i všestrannou podporu Čechů národně osvobozovacímu boji Makedonců.
      Národopisce zaujmou v knize I. Dorovského i kapitoly o počátcích poznávání Makedonie u nás, o prvních překladech RKZ do makedon[/]štiny a vztahu jejich překladatelů k českým zemím a zejména pak kapitola o makedonské lidové slovesnosti v Čechách. Autor zdůrazňuje průkopnickou činnost Josefa Dobrovského a P. J. Šafaříka, který shrnul tehdejší vědecké výsledky o makedonských Slovanech a poukázal na základní rysy pozdější spisovné makedonštiny. Některé Šafaříkovy názory neztratily dodnes na své platnosti. Dorovský hodnotí Šafaříka jako prvního historika makedonské literatury nejstaršího období a prvního jazykovědce, který podal výklad o charakteru základních prvků makedonštiny. Zvláštní pozornost věnuje Dorovský přínosu Emanuela Faita pro poznání Makedonie. Fait, jehož dílo téměř upadlo v zapomenutí, se v období od osmdesátých let 19. století do dvacátých let našeho století soustavně zabýval lidovou slovesností, dějinami; geografií, školstvím a hospodářskými otázkami Makedonie. Cesty po makedonských krajích mu umožnily shromáždit i cenné národopisné materiály (lidovou slovesnost, dětský folklór, rodinné obyčeje aj.).
      Počátky zájmu o makedonskou lidovou slovesnost v Čechách spadají do počátku šedesátých let minulého století a jsou spojeny především s velkým ohlasem písňové sbírky bratří Miladinových. Makedonská lidová słovesnost byla v tomto období u nás známa z časopiseckých překladů Stojanovových, Špindlerových; Noskových a hlavně z rozsáhlého[/] Gebauerova výboru, který vycházel v Lumíru. O popularizaci makedonských lidových písní v Čechách se zasloužili rovněž Josef Holeček, Ludvík Kuba a další autoři.
      Monografie Ivana Dorovského České země a Balkán znamená nesporný přínos pro poznání mezislovanských vztahů. Autor obohatil českou balkanistiku o dílo, které nepochybně zaujme nejen odborníky, ale i širší čtenářské vrstvy, které se zajímají o pohnuté kulturní i politické osudy balkánských národů. Václav Frolec

Socialistický rozbor čtenářských zájmů.

Kniga i čtenije z žizni neboľšich gorodov. [obsah]

(Red. O. S. Čubarjan.) Moskva 1973, 327 stran
      Těsné sepětí jevů lidové kultury s bohatými a rozmanitými jevy masové a "vysoké" kultury, s četbou, osvětou, televizí, rozhlasem, filmem atd. je důvodem toho, že národopisci nemohou zkoumat lidovou kulturu jako autonomní a izolovanou sféru, ale že si musí důsledně všímat i ostatních stránek kulturního a společenského života. Jedním z takových oborů je výzkum čtenářských zájmů a čtenářského vkusu, jehož výsledky dávají národopiscům a folkloristům povšechnou orientaci o čtenářském zaměření a úrovni obyvatelstva a mohou být východiskem pro analýzu

293

speciálních národopisných problémů, např. vypravěčské tradice.
      Sovětská kniha o úloze četby v životě středních měst je dobrým reprezentantem sociologie literárního života a literatury. v první části sleduje hlavně čtenářské zájmy, vztahy ke čtení v celku, ve stupni aktivity a různostrannosti, dále diferenciaci čtenářů podle různých kategorií četby (politická, technická, odborná, umělecká). Všímá si také utváření čtenářských zájmů u školní mládeže a jejich diferenciace podle věkové typologie dětí a mládeže. v druhé části se kniha obírá čtením a kanály masové informace v životě školáků, zvláštnostmi čtení u děti různých věkových skupin, působením mezilidských vztahů na dětskou četbu (role rodiny, vrstevníků, učitele), dynamikou čtenářských zájmů, vzájemným vztahem umělecké a naučně odborné literatury, v dětské četbě i úlohou knihovny jako instituce vychovávající čtenáře.
      Centrem výkladů bylo střední město (do 50.000 obyvatel), v jehož životě se na jedné straně promítá připoutanost k vesnickému prostředí, a na druhé straně sepětí s velkoměstem, ale i proces stírání rozdílů mezi oběma. Vlastní výzkum se zaměřil na skupinu 24 vybraných měst; v sedmi se sbírala masová sociologická informace a sledovala se i funkce knihoven, v ostatních se analyzovaly statistiky veřejných knihoven. Nestejnorodost objektu (děti, mládež, dospělí) i charakter tématu[/] vedly ke komplexnímu využití různorodých metod (rozbor statistických dokumentů, přímé pozorování, dotazování a rozhovory). Hlavní metodou byl standardizovaný rozhovor, prováděný v pracovních a školních kolektivech. Ke zkoumání rodiny a rovněž recepce uměleckých děl se použilo volného rozhovoru, experimentálně se zjišťovalo působení prostředků masové informace na vznik čtenářských zájmů. Výsledky výzkumu potvrdily základní tendence, projevující se už ve výzkumech z 60. let: existence vysokého procenta lidí s různorodými čtenářskými zájmy (83 %), aktivní snaha být informován o současných problémech (98 %), kladný vztah ke knize (84 % lidí má vlastní knihovnu). Autoři píší: Nelze efektivně ovlivňovat četbu, neznáme-li postavení tištěného slova v systému prostředků masové informace. Pro potřebu pracovníků knihoven je třeba stanovit okruh otázek, na něž člověk hledá odpověď v prvé řadě v knize, a ne v televizi nebo rozhlase.
      Sféry vlivu základních prostředků masové informace nejsou autonomní. Získané materiály dovolují postavit otázku po zákonitostech a mechanismu přerůstání posluchačského a diváckého zájmu ve čtenářský. Autoři sledovali i rozšíření literatury mezi knižním trhem a knihovnami různých stupňů. Zjistili, že 83 %, nových titulů se dostane do knižního fondu města, ale přitom 65 % titu[/]lů zůstává v jediné knihovně, což volá po koordinaci systému knihoven. Autoři uzavírají své rozbory a úvahy zjištěním, že růst čtenářských potřeb je dnes v protikladu k organizačním možnostem jejich uspokojení, zvlášť v nevelkých městech. Tomáš Sirovátka

Štefan Mruškovič: Obilné zásobnice. [obsah]

Vydavateľstvo Osveta, Martin 1974, pre Slovenské národné múzeum v Martine. Strán 248, 64 obrazových príloh
      Koncom roku 1974 vyšiel v edícii Fontes, ktorú vydáva Slovenské národné múzeum - Etnografický ústav v Martine, další v poradí deviaty zväzok, ktorého autorom je Štefan Mruškovič. Nový titul je venovaný súpisu obilných zásobníc v múzeách na Slovensku ako dôležitej zložke ľudového poľnohospodárstva,
      Na území Slovenska je známych viacero spôsobov uskladňovania obilia - zrna v rôznych druhoch obilných zásobníc, ktoré sa vyskytujú v prenosnej alebo neprenosnej forme. k prenosným zásobniciam patria rôzne nádoby, koše, truhly, kadluby apod., zhotovené z rozličných prírodných materiálov (hliny, slamy, prútia a dreva). Druhú, neprenosnú formu predstavujú zásobnice vyhĺbené do zeme - obilné jamy, ďalej

294

sýpky ako samostatné objekty a komory, alebo iné provizórne priestory vyhradené pre skladovacie účely priamo v obytných domoch. Pretože neprenosné zásobnice nie sú zastúpené v zbierkach múzeí (výnimku tvoria múzeá ľudovej architektúry, kde môžu byť súčasťou hospodárskeho vybavenia usadlostí), svojim obsahom je práca zameraná predovšetkým na prenosné obilné zásobnice. I keď neprenosné formy zásobníc v danom prípade nepatria do rámca tejto práce, autor ich neobchádza. Využíva ich k dokresleniu celkového pohľadu na vývoj a rozšírenie jednotlivých spôsobov uskladňovania obilia na Slovensku vôbec.
      Koncepciou sa práca pridržiava schémy doterajšej edície, ktorej poslaním je poskytovať základné údaje o muzeálnych zbierkových fondoch ako študijnom a informačnom materiáli. Stavia ju však na vyššiu úroveň spôsobom prístupu k vedeckému spracovaniu problematiky, pohľadom na genézu, historicko-geografické ale aj interetnické súvislosti javov predstavujúcich katalóg predmetných zbierok. Na tejto báze je postavená celá úvodná štúdia, ktorej textovú časť autor rozdelil na tri kapitoly.
      Obsahom prvej kapitoly úvodnej štúdie je vlastná klasifikácia prenosných obilných zásobníc, pri ktorej autor vychádza hlavne z druhov materiálu, základných foriem a techník používaných pri zhotovovaní jednotlivých druhov zásobníc. z hľadis[/]ka tejto - charakteristiky delí obilné zásobnice na: 1. hlinené, 2. upletené zo slamy, 3. vydlabané do pňov stromov, 4. zhotovené z kôry stromov, 5. upletené z prútia, 6. skonštruované tesársky z kresaného dreva, 7. zhotovené stolársky z dosiek a 8. ostatné provizórne formy zásobníc. Zvolená analyticko-syntetická metóda umožnila autorovi rozlíšiť aj rozličné varianty základných druhov prenosných zásobníc a dospieť tak celkove k veľmi podrobnému typologickému roztriedeniu opisovaných predmetov.
      Veľkým kladom práce v porovnaní s predchádzajúcimi zväzkami edície je, že autor v úsilí podať čo najkomplexnejší obraz sa neuspokojil len s výskumom a dokumentáciou muzeálnych zbierok, ale takto získaný materiál podložený množstvom preštudovanej literatúry ďalej doplnil a rozšíril poznatkami získanými z terénnych výskumov najmä v tých oblastiach, ktoré neboli dostatočne zastúpené v zbierkach našich múzeí. Dôsledný prístup k skúmaniu problematiky umožnil autorovi najmä kartografickým spracovaním základných javov .podať súhrnný pohľad na územné rozšírenie tradičných spôsobov uskladňovania obilia na Slovensku a súčasne poukázať na dôležité vzťahy uplatnenia jednotlivých druhov a typov zásobníc k prírodným i hospodársko-spoločenským podmienkam.
      Pozornosť si zasluhuje obvzlášť druhá kapitola, v ktorej sa autor[/] na základe všetkého zhromaždeného materiálu sústredil na objasnenie niektorých funkcionálno-genetic­ kých, geografických a etymologických vzťahov foriem obilných zásobníc. Úloha bola však zťažená medzerovitosťou a neúplnosťou údajov tak v literatúre, ako aj v samotných múzeách. Autor si preto nenárokuje na vyčerpávajúce riešenie uvedených problémov už aj vzhľadom k tomu,. že ich zložitosť si vyžaduje ešte hlbší výskum. Jednako takto zhodnotený materiál poskytne cenné podklady pri ďalšej vedeckej analýze danej problematiky.
      Poslednú kapitolu úvodnej štúdie venoval autor výzdobe obilných zásobníc, ktorá sa uplatnila výhradne pri tzv. súsekoch a škriniach. Po rozbore ich ornamentálnej kompozície pristupuje k podrobným opisom najčastejšie sa vyskytujúcich ornamentálnych motívov. Postupuje od pôvodného geometrického ornamentu s prvkami kultového a magického charakteru k motívom rastlinným a figurálnym, pričom sleduje vývojové súvislosti aj z hľadiska techniky opracovávania materiálu. Niekde autor objavuje určité črty ornamentálnej výzdoby spoločné viacerým európskym národom. Pokiaľ to dovoľuje materiál, konštatuje typickosť dekoru pre tú-ktorú regionálnu oblasť Slovenska.
      Katalóg prenosných obilných zásobníc, ktorý je základom celej práce autor zostavil tematicky podľa klasifikačnej schémy úvodnej štúdie.

295

Pri odbornej dokumentácii jednotlivých predmetov, ktorá je značne podrobná, autor postupuje jednotne. Uvádza tie podstatné a charakteristické znaky zásobníc, ktoré sú dôležité najmä z hiadiska ich systematického triedenia, pričom dôraz kladie na ich formu, tektoniku, konštrukciu a základné rozmery, ďalej na lokalitu i prípadného výrobcu. v snahe o úplnosť dokumentácie všetkých zbierok zahrnutých do tohoto súpisu, autor väčšinu pôvodných opisov sám doplnil alebo spres[/]nil. Prehľadnósť a dokumentárnu hodnotu katalógu zvyšujú aj uvedené indexy lokalít a múzeí, v ktorých sa predmety nachádzajú.
      V obrazovej častí publikácie okrem kvalitného fotografického materiálu je po prvýkrát v dosiaľ vydaných zväzkoch použitá aj kresbová dokumentácia, ktorá umožnila rekonštruovať celé formy i jednotlivé časti zásobníc, najmä však ich esteticko-výtvarné prvky, čo sa javí dôležité zvlášť z hľadiska štúdia ľudového výtvarného umenia. Takto prezento[/]vaný materiál a obsiahle trojjazyčné resumé robí prácu prístupnou i zahraničným záujemcom.
      Fond obilných zásobníc je práca; ktorá okrem vedeckej hodnoty poskytuje príkladný vzor nielen pri spracovávaní ďalších tematických fondov, ale aj na dokumentáciu zbierok v múzeách jednotnou metódou tak, aby táto vyhovovala požiadavkám centrálneho systému evidencie a dokumentácie etnografických zbierok na Slovensku. Karol Strelec

SBORNÍKY A ČASOPISY

Výsledky terénního výzkumu Institutu etnografie

Polevyje issledovanija Instituta etnografii 1974. [obsah]

Red. V. N. Basilov. Vydavatelství Nauka, Moskva 1975, 263 stran
      V některých společenskovědních oborech, například v archeologii, je zvykem pohotově publikovat nové výsledky výzkumů v samostatných sbornících. Škoda, že tato praxe není zcela běžná v etnografii a folkloristice, kde by urychlené zveřejňování výsledků terénních výzkumů bylo zvláště užitečné. Příkladem národo[/]pisných edicí tohoto druhu byly před léty vydávané sborníky komplexních vědeckých expedic v Bulharsku (žel tato edice zanikla). v Sovětském svazu, kde se etnografické výzkumy rozvíjejí ve velmi široké škále, přistoupili v posledních letech k tomu, že začali v malotirážním tisku vydávat výsledky terénních výzkumů, zachycujících výsledky expedic uskutečněných v letech 1970, 1971, 1972 a 1973. Novou podobu dostala tato edice v roce 1975, kdy Ústav etnografie Akademie věd SSSR vydal v nakladatelství Nauka sborník, obsahující zhodnocené materiály[/] etnografických expedic v roce 1974 (částečně jsou zpracovány i doklady z roku 1973). Vydaný sborník je v mnohém poučný i pro naši etnograťii a folkloristiku, a to z několika aspektů. Vědecké expedice, které každoročně organizuje Ústav etnografie Akademie věd SSSR, jsou výrazem váhy, již sovětští národopisci přikládají terénnímu výzkumu jako specifické metodě získávání vědeckých informací. Jejich zaměření v řadě aspektů přesahuje vlastní rámec etnografie a folkloristiky; na práci expedic se podílejí vedle národopisců i archeologové, antropolo

296

gové a jazykovědci. Tematika terénních výzkumů odráží hlavní badatelské úkoly Ústavu etnografie, jako jsou problémy etnogeneze, etnické historie, současných etnosociálních procesů, výzkum tradičních forem kultury a způsobu života národů Sovětského svazu apod. Za povšimnutí stojí také to, že sovětští badatelé kladou velký důraz na zachycení tradičních kulturních jevů, které v současnosti prodělávají značné proměny a jsou dokladem způsobu života a kultury pracujících vrstev národů Sovětského svazu v minulosti. Sovětští etnografové upozorňují také na to, že věda má poslední možnost a zároveň morální povinnost zaznamenat tyto "živé stopy minulosti" v terénu a zachránit pro společnost památky o uplynulých etapách jejího vývoje. Zvláštní roli hrají etnografické terénní výzkumy při studiu dějin kultury na raných stupních společenského rozvoje.
      K výše uvedeným základním tematickým okruhům se řadí i příspěvky zařazené do sborníku. Materiál je rozvržen do několika oddílů. k problematice slovanské etnografie se váží příspěvky o výzdobě ruského lidového obydlí v penzenské a uljanovské oblasti (S. B. Roždestvenskaja), transportních prostředcích u východních Slovanů (A. A. Lebedeva), tradičních místech setkání mládeže ve městě v polovině 19. a počátkem 20. století (G. V. Žirkova), o hmotné kultuře ruských a ukrajinských rolníků v dnešní Issyk-Kulské oblasti[/] Kirgizské SSR (B. A. Ananjevj; našeho prostředí se týká stať N. N. Gracianské o etnokulturních procesech u národnostních menšin na Slovensku. v oddílu "Národy Pobaltí" je zaměřena pozornost na rolnické osídlení Lotyšska (L. N. Terentjeva). Tematicky pestré jsou příspěvky o národech Střední Asie a Kazachstanu. Dovídáme se zde o svatebních obřadech městského obyvatelstva Karakalpacké ASSR (T. Ž. Atamuratov), o zaměstnání, obydlí a některých obyčejích Uzbeků žijících v Džambulské oblasti Kazachstanu (A. N. Žilina), o "domech pro hosty" u Tadžiků v Zeravšanské dolině (R. R. Rachimov), o osobních jménech Turkmenů (V. A. Nikonov) , způsobech mlácení u Kirgizů (L. A. Firštejn), výrobě tradičních nožů v některých krajích Střední Asie (A. I. Dubov), o skalních malbách v pohoří Bukantau (A. V. Oskin) ; další příspěvky v tomto oddíle se zabývají tkaninami v oděvu jižních Turkmenů (T. N. Smeško), tradicí ženského šamanismu u Kazachů (V. N. Basilov). Oddíl "Národy Kavkazu" je uveden příspěvkem N. G. Volkové o řeckém osídlení v Gruzii, jež se datuje do počátku 19. století. Objevem expedice působící v severním Osetinsku byla jeskyně Digotizad, domnělého sídla ducha-ochránce (zprávu o ní podává V. P. Kobyčev). Pozoruhodný svatební obyčej "utíkání", který odráží vztahy mezi různými kategoriemi příbuzných, zaznamenala u národů Gruzie G. A.[/] Sergejeva. Problematika etnografie národů Sibiře je zastoupena příspěvky o tradičních tancích Eskymáků (M. Ja. Žornickaja), kultovních stavbách Tuvinců (V. P. Djakonova), pohřebních obyčejích severních Chantů (Z. P. Sokolova), rodovém zřízení Ulčů na Amuru (A. V. Smoljak); další materiály se týkají Čuvanců v Čukotském národním okruhu (V. A. Tugolukov), Burjatů (R. D. Badmajeva), archeologických a etnografických dokladů z Tuvinské ASSR (S. I. Vajnštejn a N. P. Denisova). Etnosociologické výzkumy byly v roce 1974 zaměřeny na rolnické osídlení severního Osetinska (A. E. Ter-Sarkisjanc), charakter práce vesnických přistěhovalců ve městech Moldavské SSR (A. I. Ginzburg) a sociální strukturu a otázky tradičního společenského vystupování (L. A. Tuľceva). Antropologické výzkumy realizovaly expedice na Kamčatce, u zauralských Nenců, u skupiny kolchozníků v Altajském kraji, v Zakavkazí, u Tadžiků v Isfarinské dolině, u obyvatel v Chabarovském kraji na Sibiři:
      Sborník "Polevyje issledovanija Instituta etnografii" je aktuální publikací, která by měla provokovat etnografické instituce v jiných zemích (Československo nevyjímaje) k podobnému zpřístupňování nových výsledků terénních etnografických a folkloristických výzkumů. Václav Frolec

297

"Bălgarski folklor" [obsah]

- časopis nového folkloristického ústavu
      Intenzívní ruch, který zaznamenáváme v poslední době v bulharské etnografii a folkloristice, přináší i nové organizační změny. Jeho výrazem je i zřízení samostatného Ústavu pro folklór Bulharské akadexnie věd v Sofii, který vznikl na bázi někdejší Sekce pro folklór při Etnografickém ústavu a muzeu BAN a jenž má sjednotit vědeckou činnost v oblasti folkloristiky v celobulharském měřítku. v rámci ústavů Bulharské akademie věd se to má projevit v koncepci vědeckých plánů, ve společných terénních výzkumech, vědeckých zasedáních, konferencích a jiných akcích, ve společné publikační činnosti atd. Ústav pro folklór má mít sekce pro slovesný folklór, pro teorii a estetiku folklóru a pro lidové umění (zatím jsou zformovány a pracují první dvě sekce); samostatné oddělení se bude zabývat vědeckou dokumentací a informací. Do popředí vědeckovýzkumného programu nového folkloristického ústavu se klade sledování dnešního stavu tradičních folklórních žánrů, studium současných procesů v oblasti lidově tvorby, regionální výzkumy, poznávání mezibalkánských a mezislovanských folklórních vztahů aj.
      Ústav pro folklór začal také vydávat vlastní časopis, nazvaný "Bălgarski folklor". v jeho redakční radě pracují přední bulharští folkloristé Rosica Angelova, Todor Iv. Živkov,[/] Nikolaj Kaufman a Stefana Stojkova; hlavním redaktorem časopisu je ředitel Ústavu pro folklór profesor Petăr Dinekov. Časopis bude vycházet čtyřikrát do roka v rozsahu šesti tiskových archů a bude pravidelně přinášet teoretické příspěvky, vědecká sdělení a materiály, zprávy, recenze. Tyto základní rubriky časopisu Bălgarski folklor obsahuje už jeho první číslo, které se nám dostává do rukou. Teoretické povahy jsou příspěvky Viktora Guseva o metodách výzkumu folklóru, Rosice Angelovové o problémech terminologie bulharské lidové prózy, Liljany Bogdanovové o idei sociální spravedlnosti v bulharské lidové baladě a Ljubomiry Parpulovové o poetice kouzelné pohádky. O nových úkolech bulharské folkloristiky píše Petăr Dinekov a zhodnocení folkloristického díla profesorky Cvetany Romanské je věnována stať Stefany Stojkovové. v rubrice vědeckých sdělení a materiálů je otištěn krátký článek Stoila Košova o kletbách z oblasti Razlogu. Zpravodajská část přináší informace o činnosti Ústavu pro folklór, o národním sympoziu v Balčiku o problémech bulharského folklóru, o vědeckém zasedání věnovaném otázkám rodopského folklóru, o III. mezinárodním kongresu Asociace pro výzkum jihovýchodní Evropy a folkloristickém festivalu pirinské oblasti v Predelu. První číslo časopisu Bălgarski folklor uzavírá recenze Todora Živkova o publikaci "Bălgarski junaški epos".[/]
      Evropská národopisná obec jistě uvítá zejména vydávání nového folkloristického časopisu, který může vyplnit mezeru, kterou jsme mezi národopisnými periodiky pociťovali. Je chvályhodné, že redakce počítá se spoluprací zahraničních badatelů a že hodlá pravidelně informovat o nových národopisných publikacích bulharských i zahraničních. Lze si jen přát, aby program, který byl novému časopisu stanoven, byl úspěšně plněn a aby se Bălgarski folklor pravidelně a včas dostával i do rukou československých folkloristů a etnografů. Václav Frolec

NOVÉ PROJEKTY

Lidová kultura v současném kulturním životě [obsah]

Otázka využití a včlenění tradic lidové kultury do současného kulturního života byla a je stále aktuální. Její řešení vystupuje zvláště naléhavě v současné době, kdy plánovitý a vědecky řízený rozvoj národní kultury se stává záležitostí celé naší společnosti. Výrazem tohoto úsilí je i projekt, který pro ministerstvo kultury ČSR z pověření odboru kultury Jihomoravského krajského národního výboru v Brně zpracoval

298

autorský kolektiv ve složení B. Beneš, K. Fojtík, V. Frolec (vedoucí autorského kolektivu a redaktor projektu), D. Holý, R. Jeřábek, M. Krejčí, J. Tomeš, O. Sirovátka, J. Uher a V. Volavý. Projekt je rozvržen do osmi hlavních kapitol, v nichž jsou po teoretické i praktické stránce zhodnoceny nejdůležitější otázky využití a včlenění lidové kultury do současného kulturního života; na konci jednotlivých kapitoł jsou vždy připojeny závěry pro kulturně politickou praxi. v první kapitole ("Lidová kultura jako součást kulturního dědictví") se zdůrazňuje, že lidovou kulturu v jejích tradičních formách chápeme a hodnotíme jako důležitou součást našeho kulturního dědictví a že rozvoj současné kultury není bez tradice možný. Tradici si však nesmíme idealizovat a zůstat jen u ní. v této kapitole je také zhodnocen současný stav tradičních projevů lidové kultury a folklorismus jako jev současné kultury.
      Druhá kapitola Projektu nese název "Možnosti a perspektiva využití projevů lidové kultury při formování současného způsobu života a socialistické kultury". Zvláštní pozornost se zde věnuje občanským obřadům jako novému prvku ve společenském životě našeho lidu, výročním zvykům, slavnostem na ukončení sklizně, funkci folklóru při státních svátcích, oslavách a jiných slavnostech.
      V třetí kapitole jsou kriticky zhodnoceny celostátní, regionální a lo[/]kální folkloristické festivaly a slavnosti. v připojených závěrech se konstatuje nutnost koordinace těchto akcí, aby nedocházelo k jejich překrývání po stránce obsahové a časové, klade se důraz na domácí folklórní tradice a na jejich vyhraněný národopisný, umělecký i kulturně politický charakter.
      Otázkám tradičního lidového umění a zájmové umělecké činnosti je věnována čtvrtá kapitola. Autoři Projektu se tu zaměřují na tradiční lidové umění výtvarné, současnou výtvarnou aktivitu, lidový výtvarný vkus, problematiku autentického a stylizovaného folklóru, dělnického folklóru a otázky nové tvorby.
      Důležitou úlohu při využívání lidové kultury sehrávají v současnosti prostředky masové komunikace. v páté kapitole Projektu je provedena kritická analýza činnosti Československého - rozhlasu, Československé televize a tisku, kde se setkáváme s celým komplexem negativních jevů, které bude nutno urychleně řešit. Mnoho možností při využívání lidové kultury, lidového umění a folklóru skýtá také oblast knižní kultury. Ediční činnost na poli lidové slovesnosti a lidové kultury vůbec vyžaduje zasvěcený a zodpovědný přístup, aby se z různorodé a rozsáhlé lidové tradice dostaly do kulturního vědomí společnosti všechny živé hodnoty, jež maji co říci dnešnímu člověku a mohou jej spoluvytvářet spolu s jinými literárními hodnotami. Mnoho rezerv je skryto[/] také na úseku školství. Je zřejmé, že právě všestranné využívání projevů lidové kultury a osvojení si základních poznatků o jejím vývoji a významu pro národní kulturu by velmi prospělo pedagogickému procesu, světonázorové výchově, výchově k socialistickému vlastenectví.
      Projekt nezapomíná ani na vztah lidové kultury k životnímu prostředí (šestá kapitola). Komplex problémů spojených s životním prostředím a tradicí je velmi široký. Zahrnuje nejen otázky urbanistického, stavebního a bytového vývoje, ale i tradic rukodělné výroby, uplatnění tradičních oděvních součástí, ale i řady společenských a uměleckých aspektů, které ve svém celku mohou obohatit životní prostředí i způsob života člověka naší doby.
      Sedmá kapitola Projektu se zabývá úlohou národních výborů při využívání lidové kultury v současnosti. Je žádoucí, aby národní výbory a společenské organizace zařadily existující formy lidové kultury do krátkodobých jednotných plánů i do dlouhodobých, perspektivních plánů rozvoje kultury.
      Závěrečná kapitola Projektu sleduje výzkum a dokumentaci lidové kultury se zřetelem k potřebám kuIturně politické praxe. v dosavadních plánech vědeckovýzkumné činnosti institucí zabývajících se z nejrůznějších aspektů lidovou kulturou postrádáme z hlediska potřeb kulturně politické praxe jednotná stanoviska; nejednou se setkáváme i s ne

299

doceňováním významu této práce. Nedostatečná, ba někdy dokonce uměle a záměrně brzděná spolupráce vede k tomu, že národopisné instituce působící v jednom místě vůbec neudržují pracovní kontakty. To má za následek všestranné ochuzení vědeckovýzkumné a dokumentační činnosti.
      Vypracováním projektu "Lidová kultura v současném kulturním životě" byl učiněn první krok k realizaci myšlenky, kterou po řadu desetiletí vyslovují naši přední národopisci i kulturní a političtí činitelé. Lze si jen přát, aby podněty obsažené v Projektu byly brzy uvedeny v život. Václav Frolec

Životní styl a kulturní proměny v jihomoravském pohraničí [obsah]

Poznání vývoje, který prodělaly a prodělávají vesnice v jihomoravském pohraničí v poválečném období, kdy došlo k jejich novému osídlení, je velmi potřebné z hlediska vědeckého i kulturně politického. Ekonomické, společenské a kulturní procesy, které probíhají v novoosídleneckém prostředí jihomoravského pohraničí, vyznačují se netradičností; postrádají návaznost na situaci, která zde byla před odsunem německého obyvatelstva. z této skutečnos[/]ti vyplývá pro vědecký výzkum potřeba hledání vhodných, často nevyzkoušených metodických postupů, které by umožnily poznání mechanismů společenského i kulturního života obyvatelstva, jehož složení je velmi pestré a nesourodé. Sledování složitých proměn ve způsobu života a kultuře, ve formování osobitých rysů životního stylu i vytváření povědomí domova u obyvatel v jihomoravských pohraničních vesnicích není v možnostech jednoho vědního oboru. Vyžaduje komplexního interdisciplinárního přístupu, úzké spolupráce více vědních oborů. v oblasti společenských věd jde především o integrovaný historický, sociologický, národopisný a jazykovědný výzkum. Zastoupení uvedených vědních disciplín na filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně vytváří předpoklady pro sestavení pracovního týmu složeného z historiků, sociologů, etnografů, folkloristů, filozofů, jazykovědců a uměnovědců, jehož program je možno účelně koordinovat po stránce obsahové i organizační.
      V první etapě bude výzkum omezen na jednu lokalitu, která bude prozkoumána detailně. Tento postup umožní volit stoprocentní vzorek, na jehož základě bude možno vyslovit obecněji platné závěry a pochopit společenské i kulturní jevy a vztahy ve specifickém prostředí jihomoravského pohraničí v jejich dynamických aspektech a prostorových relacích.[/]
      Pro sledování životního stylu a kulturních proměn v jihomoravském pohraničí byla vybrána obec Horní Věstonice v okrese Břeclav, která pro své znaky může sloužit jako určitý prototyp. v současné době má obec 140 domů, z nichž je 128 obydlených, 555 obyvatel (z toho 285 mužů, 270 žen, 159 dětí). Obyvatelé pracují v JZD nebo odjíždějí za prací do blízkého okolí. Noví osídlenci přišli do Horních Věstonic z nejrůznějších míst Moravy (malá část také z Čech a Slovenska). Nejpočetnější skupinu tvoří příchozí z Dolních Bojanovic na Hodonínsku (21 rodin), z Komně (21 rodin) a Vápenic (8 rodin) na Uherskobrodsku. s obdobnou situací se setkáváme také v jiných nově osídlených pohraničních obcích na Mikulovsku a místy na Znojemsku.
      Výběr témat je volen tak, aby obsáhl základní problémy životního stylu a kulturních proměn ve zvolené lokalitě, a to v časovém rozmezí od roku 1945 do roku 1975 (staršímu období bude věnována pozornost jen při historickém výzkumu a při sledování stavebního vývoje obce). Při výzkumu budou respektovány zvláštnosti metodologických a metodických postupů uvedených vědních disciplín. Řešení některých problémů si vyžádá úzké spolupráce i obdobného postupu pracovníků různých specializací. Výzkum jako celek je jednotně koordinován, aby jeho průběh i výsledky byly co nejvíce efektivní.

300

      Stěžejní problémy výzkumu životního stylu a kulturních proměn v obci Horní Věstonice je možno zařadit do těchto základních tematických okruhů:

I/1.
Politický a hospodářský vývoj Horních Věstonic do roku1945.
2.
Osídlovací proces v letech 1945-1948
3.
Politický, hospodářský a sociální vývoj obce od roku1945 do současnosti
4.
Zemědělské hospodaření obyvatel Horních Věstonic a vybavení jejich dvorů.
5.
Stravování obyvatel Horních Věstonic.
6.
Odívání obyvatel Horních Věstonic.
II/1.
Vztah obyvatel Horních Věstonic ke krajině.
2.
Urbanistický a stavební charakter vesnice.
3.
Současný stav a proměny výtvarného vkusu.
4.
"Chalupaření" jako sociální jev.
III.
Sociální skupiny a jejich funkce , v životě vesnické společnosti.
IV.
Společenský život.
V.
Rodina.
VI.
Vývoj a současný stav religiozity obyvatel.
VII.
Jazyk pro běžné dorozumívání.
VIII.
Škola a její funkce v životě obce.
IX/1.
Využívání volného času.
2.
Zájmová kulturní činnost.
3.
Písňový repertoár a zájem o hudbu.
4.
Tradiční a současný slovesný folklór.

      Na řešení tohoto úkolu se podílejí tato pracoviště: katedra historie a etnografie střední, východní a jihovýchodní Evropy FF UJEP, katedra historie a archivnictví FF UJEP, katedra filozofie, logiky a sociologie[/] FF UJEP, katedra českého jazyka FF UJEP, katedra věd o umění FF UJEP, katedra pedagogických věd PF UJEP a Ústav vědeckého ateizmu ČSAV v Brně.
      Výzkum bude zakončen historickými, sociologickými, etnografickými, folkloristickými, jazykovědnými, pedagogickými a uměnovědnými studiemi, jež budou souborně publikovány ve sborníku, který vydá Univerzita J. E. Purkyně. Václav Frolec[/]

FESTIVALY

Na okraj jubilejní Strážnice [obsah]

Letošní folkloristický festival Strážnice 1975 dostal mimořádný akcent: šlo o jubilejní 30. ročník. To znamená, že se měl stát oslavou, ale i bilancí ročníků předchozích a perspektivou do příštích roků. Odborný rámec celé této věci tvořilo symposium "Folklór v životě socialistických národů", věnované využití folklórních tradic v současné společnosti a kulturním životě; kromě našich národopisců a pracovníků na poli lidové tvořivosti se ho zúčastnili i četní odborníci sovětští, němečtí, lužičtí, maďarští, polští a bul[/]harští. Ve vlastním programu se třicáté jubileum projevilo v kompozici celého programu i stavbě jednotlivých pořadů; obojí mělo dostat oslavný charakter i povahu jakési retrospektivy. To se promítlo v pořadu "Živá píseň" (autor a režie Josef Tomeš za spolupráce E. Rejškové a S. Dúžeka, uváděl F. Okénka), jenž vyzněl jako zdařilá přehlídka předních vesnických skupin, folkloristických souborů i sólistů z Čech, Moravy, Slezska i různých končin Slovenska. Vstupní program "Otvírajte sa, strážnické brány" (autorka Zdenka Jelínková, režie S. Skopal, průvodní slovo Z. Jelínkové, B. Bene

301

še a S. Skopala přednášel K. Semerád) seznámil diváky v prezentaci devatenácti skupin a souborů i četných sólistů s písněmi, tanci a zvyky Slovácka, tedy onoho regionu, kde jsou strážnické slavnosti domovem a jenž každoročně podstatnou měrou přispívá k jejich náplni a ovzduší. Bezprostřední sepětí našich lidových tradic s životem a lidovými tradicemi ostatních socialistických zemí a jiných slovanských národů zdůraznily hned tři programy: "Folklór socialistických národů" (autor Zdeněk Jírový, režie R. Mihula), dále promyšleně koncipovaný program "Slovanstvo ve svých zpěvech" (autor Dušan Holý, režie S. Fišer, uváděl O. Dadák), v němž se kladl důraz na hudební projev a autentické formy, a konečně ještě pořad "Pozdravy zahraničních přátel" (režie a komentář František Bonuš). Na tyto hlavní pódiové pořady se vázaly ještě další organizovaná podujetí: už tradiční slavnostní krojovaný průvod městem (autor a režie Jan Souček), postižený letos lijákem, jenž se snesl těsně před jeho zahájením; dále nově pojatý pokus o inscenaci vybraných zvyků v ulicích města, nazvaný "Od fašanku do hodů" (autor a režie Jiří Pajer) a předváděný skupinami ze Strážnice a okolí, a posléze zábavní pořady cimbálových a dechových hudeb na více místech "Muziky, hrajte nám" (připravili Jiří Pospíšil a Jiří Pajer).
      Po rozmanitých peripetiích v teoretickém pojetí a programové kon[/]cepci v 50. a 60. létech se pojetí strážnického festivalu i jeho obsahové schéma postupně vyhranilo a je v posledních letech s menšími obměnami a doplňky vždy nově realizováno. Rovněž poměrně stabilní kruh autorů a režisérů i ostatních spolupracovníků má dost zkušeností a schopností, aby vybral dobré skupiny i jednotlivce a zajistil solidní úroveň jednotlivých pořadů i průběh celého festivalu. Stalo se to i tentokrát, a diváci viděli mnohá působivá čísla i celé programy, jako[/] jmenovitě "Živou píseň" nebo převážnou část programu slovanského folklóru. Zároveň je však třeba se zamyslit - už kvůli další perspektivě festivalu - nad problémy nebo přímo slabými místy, jež se objevily, a některé z nich letos ne poprvé. Vzhledem k slavnostnímu rámci se letos vědomě položil důraz na mezinárodní účast a na programy s lidovým uměním socialistických zemí a slovanských národů a od počátku se jim věnovalo víc energie a pozor

Čepení nevěsty v podání jihočeského souboru z Českých Budějovic pořad "Živá piseň". MFF Strážnice, okr. Hodonín. Foto P. Titz 1975.

302

nosti než dříve. Mám za to, že tři. programy tohoto ražení, ("Folklór socialistických národů", "Pozdravy zahraničních přátel" a "Slovanstvo ve svých zpěvech" J však byly víc, než unesla programová koncepce a než dovolují organizační možnosti. Došlo k tomu, že přes záměr a vůli autorů neměly tyto tři pořady každý svůj vyhraněný obsah a ráz a že se navzájem překrývaly a mísily. Že autoři zahraničních programů na strážnickém festivalu každoročně nejvíc závisejí na vnějších okolnos[/]tech a že nemohou už napřed důsledně zvolit skupiny, soubory a čísla a tedy dopodrobna komponovat svůj pořad, je známá a chronicky se opakující věc. Už z tohoto důvodu se stalo krajně obtížné, ba skoro nemožné vytvořit tři divácky plné a od sebe odlišné programy, a proto byli autoři nuceni sáhnout k improvizacím a kompromismům, jako to např. postihlo pořad "Slovanstvo ve svých zpěvech". Ten nakonec nemohl být v původní koncepci realizován, autor uvedl jeho obměnu pod[/]

Vstoupení skupiny z Krivan v pořadu "Aby ta země byla svobodná". MFF Strážnice, okr. Hodonín. Foto P. Titz 1975.

názvem "Aby ta země byla svobodná"! I když v příštích ročnících sotva dojde k podobnému důrazu na zahraniční část festivalu, zřejmě zůstává mezinárodní účast a program trvalým otevřeným problémem.
      Většina letošních programů ztrácela na spádu a diváckém účinku pro nadměrnou délku; to platí třeba i o "Živé písni", zajímavém a vyváženém pořadu, ale platí to i o "slováckém" pořadu a programech dalších. Jestliže podívaná překročí dvouhodinovou mez, je zřejmé, že se pozornost diváků otupuje a rozptyluje, nemluvě o tom, že divák je doslova bez oddechu hnán z jednoho programu i stadiónu na druhý. Lze si představit, jaké příčiny a jaké nesnáze vedou k časovému přeplnění jednotlivých pořadů. Ale na druhé straně je nezbytné, aby autoři a režiséři tyto momenty do svých úvah zakalkulovali a nechápali právě "svůj" pořad izolovaně jakoby jediný nebo hlavní, nýbrž aby jej brali jako jeden kámen v celé programové mozaice festivalu.
      Ačkoliv koncepce strážnického festivalu ve svém posledním období vědomě směřuje k rovnováze mezi tzv. autentickými a stylizovanými folklórními projevy a chce stavět vedle sebe a slučovat původní nositele a formy tradičního folklóru a jejich jevištními stylizacemi v podání folkloristických ansámblů, zdá se, že první proud, totiž autentický projev a původní nositelé se stávají v náplni festivalu vzácností a počí

303

nají se vytrácet víc, než je milé divákům a než je zdravé pro další vývoj strážnických slavnosti. Možná má na to vliv povšechný vývoj tradiční lidové kultury; jejich starých nositelů zjevně ubývá - vždyť třicet ročníků strážnického festivalu znamená vlastně výměnu celé jedné generace. Mám však za to, že ani monumentální prostředí strážnických stadiónů, jevištních prken a několikatisícového hlediště není pro uplatnění autentických projevů, malých skupin a sólistů právě nejpříznivější, neboť tento jevištní a divácký rámec samočinně preferuje "koncertní" souborové formy, promyšlené jevištní úpravy a kompozice, opírající se o hromadný efekt a pečlivý nácvik. Domnívám se, že by se mělo uvažovat, jak vyplnit tuto mezeru a jak i v budoucnu v programu strážnického festivalu dát plněji zaznít autentické folklórní vrstvě. Možná by se měl také znovu vytvořit typ "klenotnicového", "studijního" programu, třeba i pro menší a vybrané publikum, jenž by umožnil uvádět autentické zpěváky, tanečníky, hudce, vypravěče atd. a prezentovat i taková čísla, která na velkém pódiu před tisícovými řadami diváků nemají ohlas, "nevyznějí". v tom případě by se měla pro podobný programový typ hledat i komornější, uzavřenější atmosféra. Nenašla by se třeba v prostředí vznikajícího muzea vesnických staveb v přírodě?
      Jako chronická bolest se ukázala opět náplň, ráz i přednes průvodních[/] komentářů. Nelze samozřejmě žádat, aby průvodní slovo všech pořadů bylo střiženo podle jedné šablony, neboť komentář i jeho podání vyplývá do značné míry z individuální koncepce a náplně programu i z autorského a režijního záměru. Ale přístupnost a informativnost průvodního slova by měly být výchozím postulátem. Divák by měl v každém okamžiku vědět, kdo vystupuje a co předvádí, i nač má u daného čísla zejména obrátit pozornost jako na pozoruhodnou zvláštnost. Nelze spoléhat jenom na to, že diváci mají v rukou tištěný program. Kde se o takový přístup usilovalo ("Slovanstvo ve svých zpěvech"), byl výsledek dobrý. Podařilo se to vcelku také u "Živé písně" nebýt některých novinářských a knižních klišé, jež v nářečním "překladu" dostávala bezděčně komické vyznění. Jako prázdný ornament se objevil průvodní text v těch případech, kdy dával divákovi minimum věcných informací a stavěl na náladové a oslavné lyrice, jejíž bezobsažnost ještě zvyšoval patetický herecký přednes; bohužel i tento typ slovního doprovodu se rok co rok ve Strážnici opakuje.
      I když nebývá zvykem mluvit o tištěných programech festivalu, mám za ta, že by bylo účelné si jich povšimnout. (Snad by stálo i za to, napsat zvláštní samostatnou recenzi o programech všech ústředních i krajových a lokálních slavností a zamyslet se nad jejich ná[/]plní a úrovní.) Když vezmeme v úvahu, že program letošní Strážnice má na 70 stránek, tu vidíme, že divák vlastně dostává do rukou poměrně obsáhlou knížečku. Má proto práv o od ní očekávat všestrannou informaci a poučení, to znamená, že programu by se měla věnovat stejně tvrdá, přísná a důsledná autorská i redakční práce jako každé jiné publikaci. Letošní tištěný program splnil tyto požadavky jen zčásti. Nemá smysl se pouštět do podrobností, ale při kritickém čtení je zřejmé, že informace o jednotlivých programech jsou nevyrovnané a nestejně podrobné; že fotografické přílohy (je jich na tři desítky) by se měly vztahovat hlavně k souborům a vystupujícím jednotlivcům, které divák toho roku uvidí, a nikoliv mít ráz dekorace a retrospektivy (i když letošní jubilejní ročník trochu omlouvá a vysvětluje onen jejich "vzpomínkový" ráz); a že čtenář a návštěvník festivalu by měl v programu najít podrobné informace i o národopisných výstavách, publikacích, gramofonových deskách atd., zejména jež se váží k strážnickému festivalu a jež připravil strážnický Ústav lidového umění jako hlavní pořadatel festivalu.
      K třicátému výročí strážnického festivalu bylo napsáno více úvah a retrospektiv, jež se snaží vyložit jeho zrod a počátky, z odstupu odlišit jednotlivé fáze jeho koncepce a programu, vymezit jeho místo v současné kulturní politice a nazna

304

čit jeho perspektivu. Zdá se, že z těchto úvah vypadla jedna důležitá vývojová tendence a proměna. Jestliže festival původně vznikl jako scénická přehlídka skupin, souborů i sólistů, jako jevištní prezentace lidového umění, pak se rok od roku postupně vyvíjel k specifické lidové kulturní slavnosti a masovému zábavnímu podniku. Tomuto trendu ostatně odpovídá i vývoj analogických národopisných festivalů v jiných místech, jejichž náplň se obohacuje a rozšiřuje o rozmanité další prvky, jako jsou národopisné, historické a kulturní expozice, předvádění starých řemesel a pracovních postupů, prodej lidových výrobků, pečiva, jídel, organizace "jarmaků" atd. To má samozřejmě i své negativní stránky a přináší to různé potíže. Ale v podstatě se i ve Strážnici povlovně konstituje nová forma všestrannější zábavy a kulturní slavnosti. Samostatná vystoupení a programy účinkujících skupin a souborů se staly jenom jedním z bodů náplně, i když ústředním; zároveň se však také oslabila jejich výlučná a jednostranná teatrální funkce a pořady se vpojily do širšího kontextu. Co z toho všeho vyplývá: strážnický festival by měl být do budoucna záměrně a ve všech detailech pojat a realizován jako mnohostranná kulturní slavnost a lidová zábava a z tohoto zorného úhlu by se měly koordinovat v jeden celek všecky jeho jednotlivé složky, akce a jenom zdánlivě "průvodní" a "do[/]plňující" jevy a podniky - počínaje od krojového průvodu městem, výzdoby Strážnice a festivalových prostorů, volné zábavy u muzik po večerních programech a konče restaurační a zásobovací péčí, prodejem suvenýrů atd.
      V tomto směru bude asi třeba ledacos vykonat, aby návštěvník strážnického festivalu našel ve Strážnici vskutku po všech stránkách kulturní slavnost. Třeba v tom, aby se zde divák podrobněji a hlouběji seznámil s lidovou kulturou a lidovým uměním, aby se dostal na expozice, aby tu mohl nakupovat lidové výrobky, národopisné publikace, gramoťonové desky atd. z tohoto komplexního pojetí nesmí být vyjmuta třeba ani restaurační péče o návštěvníky: když zaprší, zůstanou většinou hladoví nebo důkladně promoknou, ačkoliv by pomohl větší jídelní prostor krytý aspoň jednoduchým přístřeškem; zato se však budou brodit k prodejním stánkům za podobného počasí pěkným blátem, ačkoliv by všecko spravil nasypaný písek; dřevěné lavice a stoly skýtají pohodlí jen pro hosty turistického založení a málo se snášejí s cenami, za něž se tu jí. To všecko se zdá jako vnější a podružné patálie, ale i ony spoluvytvářejí ovzduší slavnosti, ovlivňují pobyt a dojem návštěvníků a patří do celkového obrazu.
      Opakovat oceňující slova, jež byla k letošnímu jubileu strážnického festivalu mnohokrát vyřčena, by bylo na tomto místě zbytečné. Zdá se[/] mně v této souvislosti užitečné spíše zdůraznit trvalou nutnost zodpovědného pohledu do budoucna. Zodpovědného pohledu, jenž nepropadne sebeuspokojení, ale využije pozitivních zkušeností i chyb, nedostatků a sporných jevů k hledání další cesty. Nejde při tom jenom a výlučně právě o strážnický festival: neboť strážnické. folkloristické slavnosti představují hlavní a ústřední podnik toho druhu a jakýsi model pro všecky podniky podobné. Oldřich Sirovátka

Východná 1975 [obsah]

Ve dnech 4.-6. července 1975 se uskutečnil v pořadí již XXII. Folklórny festival Východná, věnovaný 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. Kolem 45 000 návštěvníků sledovalo po tři dny bohatý program sestavený z pořadů autentického i stylizovaného folklóru, výstav a soutěží. Dva páteční, dnes už tradiční pořady, a to "Sviatok pod Tatrami" - zahajovací pořad festivalu ve Starém Smokovci (autor C. Zálešák J a "Stretnutie vo Východnej" (autor O. Demo) - přímý rozhlasový přenos z Kulturního domu ve Východné, měly především propagační zaměření.
      Sobotní soutěž v malých tanečních formách a soutěž sólistů tanečníků (příprava a režie Š. Zima), měla

305

jako obvykle dobrou úroveň. Ceny za choreografii získali Vojtech Littva, Mikuláš Senko, Pavol Širák, v kategorii sólistů tanečníků byli oceněni Mikuláš Vasiľ z Poše, zástupci folklórních skupin z Kojšova a Selce, z folklórních souborů Zemplín a Liptov. v kategorii malých tanečních forem byly vyznamenány folklórní soubory Ekonóm, Marína, Liptov, Vršatec, Zobor, Železiar, Partizán a Dargov. Část oceněných skupin a jednotlivců se představila divákům v půlhodinovém pořadu v neděli odpoledne (příprava a režie I. Kovačovič, S. Dúžek, S. Švehlák).
      Letošní slavnostní průvod účinkujících byl poznamenán nepřízní počasí, a to hlavně ve své závěrečné části. Přesto mohli návštěvníci festivalu vidět v pestrém průvodu domácí i zahraniční účinkující. Večerní slavnostní otevření amfiteátru začalo vynášením "ornamentníků" (námět a režie pořadu ing. V. Gruska, příprava ornamentníků dr. J. Paličková), které se v letošním roce objevily ve větším počtu, celkem se představilo se svými ornamentníky 43 obcí z celého Slovenska. Při uvádění jednotlivých ornamentníků, které tvořily po dobu festivalu část výzdoby amfiteátru, byla uváděna jména jejich návrhářů a výrobců. Hlavní sobotní pořad klenotnicového charakteru "Sviatok zeme-slávnosť človeka" (námět a režie ing. V. Lehocký, S. Stračina a M. Hvižďák) byl sestaven z výročních a rodinných oby[/]čejů a obřadů. v pořadu se představili nositelé folklórních tradic z následujících obcí - Kozárovce, Tŕnie, Šumiac, Liptovské Sliače, Priechod, Kluknava, Vyšná Slaná, Očová, Vajnory, Poníky, Rožňany, Vrbovce, Hladovka, Zamutov, Borský Peter a Východná. I když program ukázal bohatost slovenského folklóru, nebyl režijně a dramaturgicky dotažen. Noční pořad "Vám ďakujeme v šťas[/]tí" (příprava a režie P. Homolka) byl sestaven z programových celků Zasloužilého souboru písní a tanců Ukrajinské SSR Ltava z Poltavy a Suzunského ruského lidového souboru z Novosibirska. Pořad byl vřele přijat diváky, které neodradila ani pozdní doba, ani ne právě nejlepší počasí. "Deti slobody" (scénář a režie dr. K. Ondrejka, E. Medvecká), to

Vystoupení dětského souboru Tatranka pří ZDŠ Vrbov v pořadu "Deti slobody". Východná, okr. Liptovský Mikuláš. Foto J. Khýr, 1975.

306

byl název nedělního dopoledního dětského pořadu. Byl dobře sestaven a patřil k nejlepším na festivalu. v pořadu se střídala taneční čísla (Odzemek souboru Dolina ze Slatinských Lazů, Kosový tanec - ZDŠ Komjatice, tanec "Turků" - soubor Borinka ze Šaštína-Stráží, tance ze Šariše v podání dětského souboru při ZDŠ Hanušovce, Fašankový tanec dětského souboru Sliačan z Liptov[/]ských Sliačů) s dětskými hrami (soubory Radost z Rakovce nad Ondavou, Malý Kriváň z Východné, Tatranka z Vrbova), scénkami ("Hra na partyzánov" v podání dětského souboru Sliačan) a dětskými muzikami z Hladovky, Terchové a Zvolenu.
      Nejpřitažlivější byla v pořadí už třetí "Prehliadka tichej krásy" (námět, scénář a režie ing. V. Gruska,[/]

Vystoupení dětí z Terchové v pořadu "Deti slobody". Východná, okr. Liptovský Mikuláš. Foto J. Khýr, 1975.

odborná spolupráce a příprava dr. V. Nosáľová a dr. J. Paličková). Oproti minulým přehlídkám se objevily mimo ukázky samotných krojů, také pracovní nástroje a nářadí, domácí zařízení, bytové doplňky, obřadní pečivo, doplňky užívané při obřadních příležitostech. Celkový rámec přehlídky, při které bylo využito i polokruhového pódia, velmi dobře doplňovala zvuková kulisa i samotné umístění předmětů na scéně. Zdařilý byI také nedělní souborový pořad "Zore slobody žiaria nám" (příprava a režie J. Ševčík), jehož část měli možnost zhlédnout i televizní diváci, v pořadu se představili domácí i zahraniční soubory a sólisté. Program zahájil soubor Technik z Bratislavy dobře provedeným číslem Svátek pod Tatrami, jako další vystoupila ženská zpěvácká skupina Lutina-KSUP Prešov, slezský folklór předvedla Opavica z Opavy. Ukázky rumunského folklóru bylo možno sledovat v podání souboru Doina Crisului z Bradu. Folklórní soubory Szöttes při ÚV Csemadok Bratislava se představil tancem sedmihradským a sikulským, soubor Partizán ze Slovenské Ľupče choreograficky dobře zvládnutým číslem Detvanci. Dalším zahraničním hostem letošního folklórního festivalu ve Východné byl jugoslávský soubor Orce Nikolov ze Skopje, který předvedl ukázky makedonského folklóru. Choreograficky rozvinuté rekonstrukce tanců ukázala Chorea bohemica z Prahy. Jako další se představily soubory Dargov

307

z Košic a sympatický mladý studentský soubor Trenčan z Trenčína. Závěr pořadu patřil sovětským souborům Ltavě z Poltavy a Suzunskému ruskému lidovému souboru z Novosibirska.
      Mimo pořadů na pódiu měli diváci možnost navštívit v Kulturním domě výstavu modrotisku, kterou připravila s kolektivem pracovníků ÚLUV z Bratislavy Božena Mazáková. Velmi zajímavá a pro diváky přitažlivá se ukázala výstava současných dřevěných plastik (námět ing. V. Gruska) uspořádaná v bezprostřední blízkosti amfiteátru.
      O dobré práci programové komise svědčí i informační bulletin č. 2 a 3 (odpovědný redaktor S. Švehlák), který pohotově a nápaditě reagoval na události kolem festivalu. Na jeho stránkách se objevily zprávy o výsledcích soutěže, rozhovory se zahraničními i domácími hosty festivalu, jejich názory a připomínky. Anna Rýznarová

10. folklórne slávnosti pod Poľanou - Detva 75 [obsah]

Původně regionální podpolianské slavnosti v posledních letech vyrostly ve folklórní festival Středoslovenského kraje; desátý jubilejní ročník se konal v. přírodním hledišti v Detvě 11.-13. července 1975. Amfi[/]teátr byl obohacen o novou scénu ing. Viliama Grusky na motivy lidových dřevěných staveb. Podařilo se mu neobyčejně citlivě spojit výtvarné hledisko a účelové řešení. Scéna působí monumentálním dojmem, režným materiálem v pozadí dává vyniknout barevné kráse oblečení, skýtá možnosti paralelních výjevů na osmi pódiích ve dvou vertikálních stupních i četné možnosti nástupů. Impozantně řešená scéna si však klade nečekaně vysoké nároky na režijní přípravu pořadů, což bylo zvlášť nápadné v denních představeních. Ale i večerní a noční programy si budou žádat nové přístupy v práci se světlem.
      Festival zahájil páteční program "Pozvanie pod Poľanu", který připravil Vojtech Tátoš pro vysílání Československého rozhlasu. Na tradici pátečních večerů navázalo představení Detvana - epické básně Andreje Sládkoviče v přednesu národního umělce Viliama Záborského. Ve scénáři a režii ing. Viliama Grusky se uplatnily i folklórní motivy v podání lidu z Podpoľaní.
      Pro sobotní večer připravili klenotnicový program z folklórních tradic podpolianského regionu Stanislav Dážek a Igor Kovačovič. Přinesl neopakovatelné zážitky především v hudebních projevech, byl to vlastně večer podpolianských muzik a jejich "predníků". k vysoké stylové i technické dokonalosti se vypracovala folklórní skupina z Hrochoti a její vynikající hudci Martin[/] Berky-Palač a Jozef Berky-Lito, folklórní skupina z Detvy s Ondrejem Molotou a Jozefem Berkym. v jejich stínu zůstala očovská muzika Jána Berkyho-Dušana, zřejmě proto, že se snažila napodobovat pro Podpoľaní netypické vzory. Dobrou úroveň ukázala kapela z Dúbrav s predníkem Ladislavem Olláhem. Příjemné překvapení přinesla skupina z Hriňové, jejíž malé hudební obsazení s predníky Jánem Hrončekem a Blažejem Paprčkou ukázalo neobyčejný cit pro regionální stylový projev. Název pořadu "...a svety nám závidieť budú..." jsme necítili jako neskromný; skutečně, je možno závidět Podpoľaní jeho neobyčejně působivy a invenčně bohatý hudební, pěvecký a taneční projev, vysokou úroveň a stylový výraz všech zúčastněných skupin. Každý festival, pokud nechce rozmělnit vlastní podstatu, musí vycházet ze svého regionu. Detvanským slavnostem se to podařilo, a tak byl klenotnicový pořad důstojnou oslavou desátého výročí.
      Sobotní noční pořad "Vitaj naša jar" připravil zasloužilý umělec Štefan Nosáľ s tanečním souborem Lúčnica. Viděli jsme taneční scénky s motivy obyčejů, her a zábav. Zvlášť působivé byly scénky Vitaj jar, Goralský kresaný, Palicový a s rúchom. Diváci ocenili i žertovné scénky na motivy cikánského folklóru, které však působily dojmem parodií. Závěrem pořadu se Lúčnica vrátila na Podpoľaní Detvianskými melodiami Svetozára Stračiny s uplat

308

něním píšťal a fujary, a rozloučila se temperamentní taneční scénkou Na detvianských lazoch.
      Dramaturgicky zdařilý a svěží program "Za úsmev našich detí" připravili v neděli ráno Mária Mázorová a Ján Šouc; vyjádřili jím poděkování dětí za dnešní spokojený život při příležitosti oslav 30. výročí osvobození. Vstupní čísla patřila domácím dětským souborům z Detvy; Slatinských Lazů a Očové. s podpolianským folklórem přišel i soubor Zornička při LŠU ve Zvoleně, který překvapil stylově čistou dětskou muzikou. Cepový tanec z Kysuc choreograficky zpracoval soubor pionýrské organizace Petra Jilemnického ze Svrčinovce. Zemité goralské tance uvedl soubor Goral z Hladovky. Děti z Liptovských Sliačů přednesly fašankové zvyky. Dětský soubor ze Šumiace ukázal Horehronskou veselici, v pořadu se tedy představily vesměs větší děti ze školních souborů, které ukázaly vyvinutý smysi pro tanec a hudbu.
      Slovenští národopisci se v posledních letech cílevědomě pokoušejí upevnit kontakty se soubory dávných vystěhovalců. Program zahraničních Slováků v Detvě "Z rozsiatych postatí" připravili Kliment Ondrejka, Ondrej Demo a Svetozár Švehlák za účasti skupin z Polska, Rumunska, Jugoslávie, Maďarska, Rakouska a Kanady. Taneční soubor gymnázia s orchestrem Domu kultury z Petrovce pořad otevřel scénkou "Na zábavě", v další části předsta[/]vení ukázky svatebních obyčejů. Do slovenského gymnázia Jána Kollára v Petrovci. se scházejí. studenti z celé Vojvodiny; jejich soubor zvítězil v soutěži slovenských folklórních souborů v Jugoslávii. Soubor Sdružení Čechů a Slováků ve Vídni uvedl pásmo tanců z Kubry u Trenčína a masopustní "podšable" ze Strání. Tamburášský orchestr z Nadlaku v Rumunsku přijel už do Detvy podruhé. Slovenský podpůrný spolek v kanadském Torontu vyslal folklórní soubor "Tatra Dancers", který už vystupoval ve Východné. Naučil se karičky a východoslovenské čardá[/]še. Kulturní společnost Čechů a Slováků v Polsku vytvořila z tří pieninských dědin Jurgova, Krempach a Nové Bele společný soubor. Tvoří jej spišští Slováci, kteří předvedli goralské zbojnické tance, kolo, medvědí tance a polku. Překvapili i dobrou hudeckou muzikou vedenou Jozefem Mirgou. Slovenské písně a tance z Dolní země přinesl soubor z obce Velká Tarča (Nagytárcza) nedaleko Budapešti. Soubor spravuje Demokratický svaz Slováků v Maďarsku. Programová čísla skupin zahraničních Slováků vycházela z jejich dochované folklórní tradice,

Závěr programu zahraničních Slováků s folklórní skupinou z Detvy. Detva, okr. Zvolen. Foto J. Khýr, 1975.

309

z poznatků získaných od československých choreografů i z tradice národů, mezi nimiž dnes potomci vystěhovalců žijí. Program akcentoval jejich citový vztah k původní domovině. Na úroveň kolektivů se proto vždy nemůžeme dívat podle měřítek běžných pro souborovou práci. Tomu ovšem měly být uzpůsobeny i proporce programu, který si žádal z režijního pohledu četná krácení.
      Odpolední závěrečný program "Pozdravy Poľane" připravili Pavel Bútor, Rastislav Uhrín, Vladimír Polívka a Igor Kovačovič s místními i hostujícími československými soubory. Svá nejzdařilejší čísla ukázaly soubory Detva a Očovan, Kriváň z Východné, Zemplín z Michalovců, Trenčan, Rozsutec ze Žiliny, Hořeňák z Lázní Bělohrad, Bartošova muzika z Čierného Balogu, muzika souboru Olšava s primášem a zpěvákem Lubošem Málkem; viděli jsme i maďarský a ukrajinský folklór v podání souborů Szöttes z Bratislavy a Makovice ze Svidníku. Programu by prospělo hlubší dramaturgické sepjetí, místy vadila i rozpačitá režie.
      V Detve jsme viděli několik novinek v Domě kultury ROH A. Sládkoviče. Patřila k nim výstava kreseb a plaket zasloužilého umělce Jána Kulicha, která zvláště drobnou plastikou ukázala autorův osobitý styl a smysl pro uměleckou stylizaci. Zvláštní pozornost si zaslouží přehlídka výrobců lidových hudebních nástrojů; sešlo se zde devatenáct výrobců fujar, aby soutěžili o cenu[/] dr. Ladislava Lenga. Porota vedená Oskárem Elschekem hodnotila zvukové kvality nástrojů, na jejichž výzdobě se projevilo i odlišné estetické pojetí výrobců.
      Při příležitosti 10. výročí slavností pořadatelé obohatili i vydavatelskou činnost. Kromě programového bulletinu vyšla dlouhohrající gramofonová deska z minulých ročníků a připravuje se i národopisná publikace o životě lidu na Podpoľaní. Folklórní slavnosti v Detvě mají silné zázemí v bohaté tradici středoslovenských regionů, zvláště v lidovém umění Podpoľaní a ve vzrůstajícím zájmu návštěvníků. I letošní jubilejní ročník potvrdil, že slavnosti pod Poľanou patří k nejlepším českosłovenským regionálním festivalům a jejich význam dávno přerostl hranice Středoslovenského kraje. Josef Tomeš

4. mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích [obsah]

Tradice mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích je velmi mladá, vždyť první ročník se konal v roce 1967 v rámci oslav 600. výročí povýšení Strakonic na město. Po druhém a třetím ročníku v letech 1969 a 1972, kdy stále rostl zájem návštěvníků o dudáckou přehlídku, se konal 4. mezinárodní dudácký festival ve dnech 29.-31. srpna 1975[/] pod ústředním heslem "Za mír a přátelství mezi národy". Pořádaly jej ústřední, krajské a okresní instituce, především Ústav pro kulturně výchovnou činnost v Praze a Okresní kulturní středisko ve Strakonicích, které také zajišťovalo veškerou organizaci.
      Už v první den festivalu v pátek 29. srpna se konaly tři mezinárodní pořady. Denní koncerty byly určeny dětem, představily se na nich skupiny z Polska, Anglie, Bulharska, Belgie, Maďarska a v odpoledním pořadu i soubor z Rumunska. Páteční večer "Setkání ve Strakonicích" zahájil domácí Prácheňský soubor a uvedl soubory z Francie, Anglie, Bulharska a Maďarska. Dramaturgii pořadu připravovala programová rada v čele s Lubomírem Soukupem, která už ve čtvrtek zhlédla ukázková vystoupení všech souborů a vybrala nejlepší čísla pro festivalové pořady. Dramaturgii jednotlivých pořadů pak dotvářeli jednotliví členové programové rady festivalu spolu s hlavním režisérem Zdeňkem Podskalským. Tento systém programové přípravy tedy neakcentuje tématičnost a autorské pojetí pořadů, dává festivalu spíš ráz přehlídky, při níž ve více programech opakují soubory nejIepší čísla.
      První oficiální mezinárodní pořad "Z národů ač jsme různých" se konal na hradním nádvoří v sobotu večer, kdy se v programových blocích představily soubory z Polska, Maďarska, Anglie, Bulharska, Belgie,

310

Francie a Rumunska. A viděli jsme i domácí dudáky, byl zde Antonín Konrády se Zdeňkem Bláhou a skupina českých dudáků a slovenských gajdošů z přehlídky, která probíhala v pátek a v sobotu v Domě kultury ROH pod řízením Vojtěcha Hrubého. v sobotu zaujali zvláště slovenští gajdoši Jozef Zboroň z Oravské Polhory a Bernard Garaj ze Zlatých Mo[/]ravců, jenž je rovněž výrobcem gajd s dvojitou přední píšťalou.
      Dvoudenní přehlídky dudáků se zúčastnilo ke čtyřiceti hráčům na tento starobylý nástroj. Početně dominovali samozřejmě dudáci z Čech. Slovenští gajdoši a Otakar Pokorný z Brna hráli na trojhlasé gajdy. v první části přehlídky zaujali češti dudáci Vladimír Kovařík z Prahy,[/]

Polská dudácká skupina z Poznaně na Mezinárodním dudáckém festivalu ve Strakonicích. Strakonice. Foto J. Khýr, 1975.

František Danihelka z Poběžovic (rodák z Klenčí) a hlavně pětapadesátiletý Jan Bláha z Jindřichova Hradce. v druhé části přehlídky patřili k nejlepším Vladimír Brada z Rokycan, Václav Švík z Plzně, vysokou technickou dovedností i niterným projevem zaujala nejmladší dudácká generace z Domažlic - čtrnáctiletý Vlastimil Dřímal a třináctiletý Vítězslav Wiesner.
      Sobotní programy zakončilo mezinárodní dudácké kasací na strakonickém náměstí, kde dudáci společně zahráli představitelům msta a pak se společně pobavili. Pro nedělní dopoledne připravil dr. Karel Krasnický, rovněž vynikající dudák, odborný seminář o využití dud v netradiční hudbě. Po poledni pak prošel Strakonicemi průvod ze zúčastněných domácích i zahraničních souborů.
      Hlavní festivalový program "Zahrajte, dudáci, zvesela" se konal v neděli odpoledne na hradním nádvoří a opakoval se v zámecké zahradě v přírodním hledišti. Po slavnostních fanfárách a oficiálních projevech program otevřela dudácká skupina z francouzské Bretaně, po ní vystoupily s programovými bloky soubory Škoda z Plzně, kapela z Polska, gajdošská muzika z Brna, soubor Domu pionýrů z Rokycan, valonská a vlámská skupina z Belgie, dudácký soubor z Bulharska, Úsvit z Českých Budějovic, sólisté z přehlídky dudáků, maďarská skupina,

311

Bílinské trio, soubor z Postřekova, malá anglická skupina, Prácheňský soubor ze Strakonic a rumunští gajdoši, hudci a tanečníci, Oficiální program na hradním nádvoří snímaný Československou televizí konferovali Josef Zíma a Pavlína Filipovská. Verze na druhém pódiu byla méně oficiální, účinkující však byli uvolněnější, takže vystoupení působilo daleko bezprostřednějším dojmem.
      Všimněme si blíže zahraničních i domácích souborů, jak se představily v jednotlivých pořadech. Anglická čtyřčlenná skupina "Canny Fettle", s níž přijel i známý dudák John Foster Charlton z Newcastlu, hrála v různých kombinacích na dvoje dudy, zobcovou flétnu, bendžo, mapdolinu a housle. Vedoucí skupiny Geraud Murphy se představil jako vynikající hráč na staré northumberlandské dudy zvané "small-pipes". Belgický soubor tvořily dvě skupiny z vlámské a valonské oblasti, které prezentovaly folklór z okolí Bruselu a města Verviers. Kromě dud přinesly i další nástroje, zaujaly zvláště hrou na citery a niněru. Členové souboru se systematicky zaujímají obnovou lidových tradic v Belgii, repertoár pochází především z vlastních výzkumů konaných v uvedených regionech. Velkou oblibu získal ve Strakonicích bretaňský soubor "Kevrenn de Brest - Saint Mare" s hudební složkou "Bagad". Předvedl lidovou muziku, písně a kolové tance z Dolní Bretaně. Hudební projev je výrazný kombinací dud[/] skotského typu a dvouplátkového šalmaje.
      Bulharsko reprezentoval dudácký soubor střední hudební školy z Kotelu s repertoárem z Dobrudže, Rodop, Trákie a Šopska. Představil se velkou skupinou dudáků, ale ukázal i celou řadu vynikajících mladých hráčů na godulky, kaval, tamburu a buben. Skupina předvedla taneční scénky "Dajčevo choro", "Krivochoro" a "Račenica" v jednoduchých choreografiích.
      Maďarští hosté se představili dvěma skupinami - ženským pěveckým sborem z Maglódu a skupinou hudebníků a tanečníků z Budapešti. Tři taneční páry předvedly tance ze Satmaru a Šoproně, verbuňk a cikánské tance. Hudební složka předvedla hru na dudy, citary, ale představila se i v hudeckém obsazení. Sympatická a pro naše obecenstvo překvapivá byla snaha maďarských hudebníků a tanečníků po úsporném uměleckém výrazu a v objevování krásy maďarského lidového projevu přednovouherské vrstvy.
      Polský dudácký folklór reprezentovala kapela Domu kultury v Poznani; tvořilo ji sedm dudáků a osm houslistů starší i mladší generace. Jde vlastně o soubor, který zmnožil původní obsazení velkopolské lidové hudby tvořené dvojicí dudáka a houslisty. Rumunský soubor "Hora" z Multánska se představil čtyřčlennou skupinou dudáků, kteří předváděli i hru na píšťalu "kaval", a rovněž tradiční smyčcovou kapelou[/] s cimbálem a syrinxovým nástrojem "nai", zpěváky a tanečníky, kteří zaujali obecenstvo hlavně temperamentním tancem "kalašul".
      Zatímco zahraniční soubory vystupovaly v průběhu festivalu v několika programech, domácí soubory se představily především v nedělním hlavním koncertě. Soubor písní a tanců Škoda z Plzně se představil dudáckou muzikou s Václavem Švíkem, tanečními kolečky a štajdyši. Gajdošská muzika z Brna přivezla písně z Brněnska (zpívala Miroslava Veselková), z Horňácka, straňanské "podšable" zpíval Dušan Holý, valašské točené jsme viděli v podání manželů Stanovských. Vedoucí skupiny Otakar Pokorný předvedl trojhlasé moravské gajdy; v hudebním doprovodu skupin aplikovala vedle tradičních nástrojů (gajdy, housle, grumle) i nástroje netradiční (bubínek a elektronické varhánky). Úsvit z Českých Budějovic připravil poetickou scénku ze svatebního folklóru o oblékání nevěsty. Vtipné bylo vystoupení mladého souboru z Rokycan, který kromě dudácké polky a tanečního pásma zaujal scénkou "Pan direktor", v níž uplatnil staré zvukové nástroje - ozembouch a bukač. Bílinské trio se představilo polkou na motivy písně "Ta naše hospoda". Národopisný soubor z Postřekova přinesl sérii chodských tanců - manšestr, hulán, mateníky aj. v odpoledním programu vystoupil také domácí Prácheňský soubor ze Strakonic.

312

      Mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích je mezi československými i zahraničními festivaly zvláštností především tím, že se cílevědomě zaměřuje na uvádění jednoho hudebního žánru - dudácké muziky. Přitom však není nijak žánrově ochuzen - vždyť hra na dudy se vázala i s obsazením na další nástroje, rovněž s bohatými písňovými a tanečními projevy. Festival našel bohaté zázemí v pěstování dudácké muziky ve Strakonicích, v širokém českém okolí, má dobrý zvuk i u zahraničních souborů. A jak se zdá, v posledních létech přispívá k oživování dudácké hudby zvláště u mladé generace. Je tedy kulturní událostí, která má významné a ojedinělé místo mezi našimi folkloristickými festivaly. Josef Tomeš

Národopisné slavnosti "Dolní Lomná 1975" [obsah]

Národopisné slavnosti v Dolní Lomné se konaly 13.-14. září v půvabném areálu na soutoku říčky Lomné a Křínovského potoka. Slavnosti jsou dnes vlastně hlavním folkloristickým festivalem Slezska a časově uzavírají komplex regionálních slavností, k nimž patří i Ondrášovské slavnosti v Janovicích a goralské svátky v Jablunkově. Rozvíjejí mladou, ale bohatou tradici Slez[/]ských dnů, jejichž první ročník se konal v roce 1969. Za poměrně krátkou dobu se národopisné slavnosti v Dolní Lomné vyhranily a získaly širokou odezvu a oblibu v celém okolí. Projevuje se to i v pestrém okruhu dobrovolných spolupracovníků sdružených kolem Osvětové besedy v Dolní Lomné, která je hlavním pořadatelem slavností a sídlem organizačního výboru. Na přípravě festivalu úzce spolupracuji odbory kultury Severomoravského KNV v Ostravě, ONV ve Frýdku-Místku a jejich kulturní zařízení. Letošní ročník slavností byl pořádán na počest 30. výročí osvobození naší země Sovětskou armádou, což se výrazně projevilo v programové koncepci, větším dílem připravované dr. Jaromírem Gelnarem. Struktura slavnostní v podstatě navázala na minulé ročníky, takže programy vlastně běží nepřetržitě v sobotní odpoledne, podvečer a v neděli.
      Sobotní vstupní pořad "Přijeli jsme z daleka" byl vlastně zdravicí hostujících souborů z Čech a ze Slovenska, kterou autorsky připravil Jaromír Gelnar na pódiu Křínov. Otevřela jej skupina z Očové s vynikajícími zpěváky, mladými tanečníky a cimbálovou muzikou s primášem Jánem Berkym-Dušanem. Se skupinou přijel i vynikající lidový umělec Martin Sanitrár, který se představil ve fujárovém duu a ve hře na píšťalku. Vystoupení očovských muzikantů, tanečníků a zpěváků bylo stylově výrazné a čisté, svou bezprostředností[/] si získali četné obecenstvo. Český folklór v pořadu reprezentoval národopisný soubor Osvětové besedy v Postřekově na Chodsku s dudáckou muzikou - předvedl figurální tance a kolečka. Viděli jsme i folklór národnostních menšin, který přinesly ukrajinský a maďarský soubor z východního Slovenska.
      Maďarský kolektiv Új nemzedék (Mladé pokolení) při MO Csemadoku v Košicích zaujal písněmi a dívčími tanci z Mezibodroží a verbuňkem z Kapuváru. Soubor Makovica ze Svidníku, který je tvořen převážně ukrajinskými učiteli z okolí, se představil pěveckou i taneční složkou. Odpolední pořad skončil společným závěrečným nástupem všech zúčastněných souborů, který podtrhl myšlenku bratrského soužití národů a národností v naší vlasti.
      V půlhodinovém intermezzu vystoupila cimbálová muzika ze Strážnice vedená zasloužilým umělcem Slávkem Volavým, s ní se představili zpěváci Václav Harnoš, Jan Múčka a Anna Vajčnerová, vesměs písněmi ze Strážnice a okolí. Pořadatelé chtěli tímto miniprogramem představit známou strážnickou kapelu a jejího primáše, a tím zároveň překlenout čas před dalším programem. Přesto se mně však zdálo, že vystoupení muziky by lépe vyznělo v kontextu předcházejícího pořadu, kde se mohl představit i strážnický soubor Danaj, a to zvlášť proto, že v odpoledním pořadu vlastně nebyl moravský folklór zastoupen.

313

      Těžištěm sobotních pořadů se stalo "Slezské nokturno" připravené Jaromírem Gelnarem. Podílely se na něm slezské soubory Dombrovan z Orlové, Javorový z Třince, Bejatka ze Štítiny, dětské soubory Kvítko z Karviné a Borovanka z Bolatic, a rovněž pěvecké kvarteto sester Žabkových z Jablunkova. Dombrovan přednesl tradiční i hornický folklór z Orlovska i Karvinska, zvlášť úspěšný byl polonézový tanec "povulny". Soubor Javorový z Třince zaujal obřadním tancem "bjołym", s kolektivem vystoupila i vynikající znalkyně slezských krojů Jiřina Králová. Národopisná skupina Bejatka při Českém svazu žen ve Štítině na Opavsku přinesla ukázky svatebních písní a zvyků pojících se k čepení nevěsty. Opavský obřadní folklór zpracoval i dětský národopisný soubor Borovanka z Bolatic. Scénka vítání jara s máječky byla choreograficky nápaditá bohatým uplatněním jarních obřadních písní. Dětský folklór byl zastoupen hrami a halekačkami v podání sympatického souboru z Karviné. Slezské nokturno mělo ráz klenotnicového pořadu, bylo promyšleně a citlivě dramaturgicky připraveno a doprovázeno komentářem v podání Jana Bartoše. Sobotní večer byl zakončen lidovou veselicí při dechové hudbě z Třince a zábavným programem, který připravil Jan Souček s dudáckou kapelou a souborem z Postřekova a muzikou Slávka Volavého ze Strážnice.
      Nedělní dopoledne otevřel pořad[/] dětského folklóru "Matčin sen" připravený Martou Janků. Jeho osnovou se staly motivy ze života dětí od kolébky až do času dospělosti. Jímavou náladu pořadu navodily ukolébavky a verše Jana Čarka citlivě recitované Janem Bartošem. z nejmenších dětí překvapily zvláště skupiny z mateřských škoł v Dolní Lomné a v Karviné bezprostředním projevem v říkankách a dětských hrách. Domácí dětská skupina Mionší předvedla ukázky slezského "šmigrustu". Obřadní folklór z výročního cyklu zpracovaly do scénického obrazu i další soubory; Borovanka při ZDŠ v Bolaticích přinesla;" dívčí králenské hry z Opavska, Slezánek z Českého Těšína uvedl zimní zvyk "barborky" a letní "zapletání věnečků", děti z Orlové přinesly dívčí jarní hry, skupina z Petřvaldu zatančila "metlový". Zvlášť výrazné bylo vystoupení dětí z folklórní skupiny Kvítko při 1. ZDŠ v Karviné - Ráji, a to jak v dětských hrách a halekačkách, tak i v ukázkách výročních obřadních obchůzek, k nimž patří scénky Mořana, Mojičky a Kolední obrazy.
      Novým prvkem letošních národopisných slavností v Dolní Lomné byl pořad dělnického folklóru "Dál nad námi vlá rudá vlajka čistá..." připravený Bohuslavem Benešem. v dramaturgicky promyšleném a sevřeném bloku přinesly ukázky dělnického (převážně hornického) folklóru soubory Dombrovan z Orlové, Opavica z Ostravy a dětský soubor Kvítko z Karviné. Program ukázal,[/] jak místní písně a tance přešly i do tradice dělnické a udržely si v ní významné společenské místo. Naznačily to taneční scénky i píseň "O Trojici" v podání zpěváka a kytaristy Dombrovanu, zachycující formou popěvku hornické boje. Program byl doplněn i lidovým vyprávěním z dělnického prostředí, které se však nepodařilo realizovat v původním bohatším záběru. Dramaturgicky i režijně je možno označit pořad dělnického folklóru za úspěšný, byť jej Bohuslav Beneš realizoval s malým počtem účinkujících.
      Po poledním koncertě dechové hudby Májovák ZK ROH Dolu 1. máj v Karviné se konal průvod krojovaných skupin Dolní Lomnou. Vyvrcholil na festivalovém areálu na pódiu Křínov, kde se všechny skupiny představily kratičkými ukázkami svých programů. Průvod byl v ulicích obce a hlavně na pódiu vřele přijat všemi diváky zvlášť proto, že při jedné příležitosti měli možnost komplexně přehlédnout a pozdravit všechny účinkující.
      Hlavní pořad slavností "Věnce rukou" k 30. výročí osvobození naší země Sovětskou armádou připravili pro nedělní odpoledne na hlavním pódiu Karel Dočkal a Jaromír Gelnar. Představily se v něm domácí i hostující soubory - Javorový z Třince, sestry Žabkovy, Jiřina Králová, manželé Gelnarovi, Danaj ze Strážnice, Vsacan ze Vsetína a chodský soubor z Postřekova. Viděli jsme zde opět i soubory našich ukrajin

314

ských a maďarských spoluobčanů taneční skupinu a pěvecký sbor Makovica ze Svidníku a Új nemzedék (Mladé pokolení) z Košic.
      V neděli proběhly dva další programy na pódiu u říčky Lomné. Dopolédne připravil pořad "Sešli jsme se u Lomňánky" Karel Dočkal, s domácími i hostujícími soubory. Odpolední pořad "Ohlasy ze Slezska" při pravili Miroslav Palla a Pavel Rusek se zúčastněnými slezskými soubory. Národopisné slavnosti v Dolní Lom né měly tedy jednotlivých pořadů bohatě; takže je nebylo možno ani všechny zhlédnout. I přes odlišné názvy pořádů se mnohá vystoupení opakovala, dokonce se opakovaly celé pasáže doprovodných textů. Tím pochopitelně pořady ztrácély na vyhraněnosti a jedinečnosti. Vžďyť některá čísla byla zařazena i do tří programů. Jistě to nebylo nutné, vždyť slezský folklór je bohatý a pestrý. Dramaturgie jednotlivých pořadu by měla důrazněji respektovat celkovou koncepci slavnosti.
      Národopisné slavnosti v Dolní Lomné patří k významným kulturním akcím Severomoravského kraje, jsou regionálními slavnostmi našeho Slezska. Odráží se v nich národopisné a kulturní zvláštnosti tohoto území naší vlasti, především vrůstání tradiční kultury do současného života v průmyslovém prostředí a myšlenka bratrského soužití tří národností, které žijí v regionu a v jeho sousedství. Proto pořadatelé zdůrazňují v koncepci slávností myšlenku inter[/]nacionální spolupráce. Kromě českých souborů ji letos v Dolní Lomné reprezentovaly kolektivy ze Slovenska - soubory slovenské, ukrajinské a maďarské. Škoda však, že nebyly zastoupeny skupiny polské, dokonce nepřijela ani ohlášená Olza z Českého Těšína. Nejde totiž jen o to, aby se z Dolní Lomné stal internacionální festival; především by měl vnitřně odrážet zvláštnosti regionu a vztahy české lidové kultury k tradici slovenské a polské. Proto se domnívám, že by na slavnostech měly býti více zastoupeny slezské soubory české i polské a neměla by chybět ani konfrontace se skupinami sousedních slovenských Kysuc. v tomto vnitřním pojetí internacionalismu tkví vyjímečnost a perspek tivy národopisných slavností v Dolní Lomné.
      Letošní ročník slavností prokázal, že Dolní Lomná si vytvořila bohatou tradici; festivalu se aktivně zúčastňují desítky souborů a tisíce návštěvníků z dalekého okolí. Láká je především přitažlivost lidového umění regionu i pěkné přírodní prostředí beskydského údolí nedaleko praleša Mionší. Organizátorům slavností se podářilo sousředit desítky dobrovolných` spolupracovníků ve svých komisích a podchytit aktivitu mnoha společenských organizací. Má na tom zásluhu i bývalý tajemník festivalu Hubert Laštůvka, který v únoru podlehI těžké nemoci a letošního ročníku se už nedočkal. k přednostem slavností patří i informační[/] zpravodaj Mionší, který je zároveň programovým sborníkem festivalu. Přináší informace o programech, údaje o účinkujících souborech i krátká pojednání o lidové kultuře ve Slezsku. Josef Tomeš

Podluží v písni a tanci - Tvrdonice 1975 [obsah]

Letošní 22. podlužácké národopisné slavnosti se konaly 31. května a 1. června 1975 ve Tvrdonicích. Začaly vlastně už v pátek koncerty a přehlídkami dechových hudeb, folklórní pořady se však soustřeďovaly na sobotu a neděli. Sobotní dopoledne bylo věnováno slavnostnímu programu pionýrských souborů Břeclavska. Po odpoledním průvodě pionýrů a krojovaných skupin připravili Vladimír Hnátek a František Malacka program dětských národopisných souborů "Šťastné je naše dětství". Otevřely jej děti z mateřské školy v Tvrdonicích a Kosticích dětskými hrami. Těžiště však leželo ve vystoupení souborů a skupin ze základních devítiletých škol - z Tvrdonic, Velkých Bílovic, Lanžhota, Prušánek, Ladné, Čejče, Ratíškovic, Velké nad Veličkou. Sousední slovenskou oblast reprezentoval soubor Borinka Osvětové besedy Šaštín - Stráže. Soubory přinesly nejen folklórní ukázky svých regionů; ale též různé po

315

jetí práce s folklórním materiálem. Nejzdařilejší byla vystoupení, kde děti bezprostředně ukazovaly hry či zvykoslovné scénky. Hodně dětských souborů se však zhlíží v projevech dospělých; viděli jsme zde vrtěné, skočné, verbuňky, hojačky, milostné písně apod. Tato tendence se odrazila i v repertoáru dětských kapel. Zajisté, dětem patří i tanec, zvláště těm dorůstajícím. Umělečtí vedoucí souborů by však měli více hledat specifické dětské folklórní projevy a zpracovávat je pro jeviště.
      Sobotní večer "Píseň svobodné země" připravili František Balík a Jan Tuček se slováckými krúžky z Tvrdonic a Kostic, se souborem Břeclavan a s hostujícími soubory Technikem z Bratislavy a Hraničářem z Mrákova. Žel, deštivé počasí znemožnilo realizovat původní scénář pořadu, a tak po krátkém představení domácích skupin uzavřel nedokončený pořad soubor z Mrákova. Neoficiálním vystoupením formou volné a improvizované zábavy se účinkující vzájemně představili v podlužácké chalupě, která je součástí festivalového areálu.
      Nedělní odpoledne patřilo soutěžím ve zpěvu a tanci, jichž se před porotou vedenou ing. Janem Prokopem zúčastnilo přes třicet jednotlivců. v sólovém zpěvu se nejlépe umístili Jan Kosík z Mikulčic, Jan Janulík z Tvrdonic, Pavel Bílek z Bílovic; v ženské části soutěže zaujala Jarmila Prokopová z Tvrdonic. v pá[/]rovém tanci "vrtěná" získali cenu Josef Hasil a Eva Čechová z Tvrdonic, v hošijích Milan Rampáček z Břeclavi, ve verbuňku rovněž Milan Rampáček a Josef Hasil. Porota se však při hodnocení soutěže tvářila rozpačitě. Vyvrcholením soutěží bylo vyhlášení stárka Podluží; stal se jím pro rok 1975 Josef Hasil z Tvrdonic.
      Hlavní pořad slavností se koná tradičně v nedělní odpoledne, letos jej pod názvem "Zpěv míru, zpěv radosti" připravili s domácími i hostujícími soubory Jaroslav Kučera a František Malacka. Po slavnostním zahájení jej otevřeli zpěváci z Tvrdonic. Vzpomínku na osvobození Sovětskou armádou v roce 1945 se snažil navodit slovácký krúžek z Krumvíře symbolickou scénkou, v níž se uplatnila v rámci tradičních tanců i postava sovětského vojáka. Ač upřímně míněno, pásmo bylo scénicky naprosto bezradné a nepřesvědčivé, soubor pro vyjádření této velké myšlenky nenašel vhodné výrazové prostředky.
      Horňácký folklór ukázala skupina tanečníků z Velké nad Veličkou s muzikou Martina Hrbáče. František Okénka se představil jako jeden z nejlepších zpěváků Horňácka táhlou písní "Verbujú, verbujú" a sérií tanečních písní. Čtyři páry zatančily v dobré improvizaci tanec "sedlácká" a chlapci ukončili vystoupení verbuňkem. Lanžhotská skupina přišla s Juráčkovou dechovkou z Týnce,[/] s tancem vrtěnou a novými písněmi. Skupina z Velkých Bílovic doprovázená cimbálovou muzikou přednesla vtipnou hru s klobouky, tance holoubek, oves, jatelinka a skočné. Tanečně i scénicky vysokou úroveň předvedl soubor Technik z Bratislavy ve východoslovenském tanci "sarku raz", v dívčí taneční scénce "vienky" a v humorném pojetí čardáše. Škoda však, že soubor neuvedl aspoň jedno číslo ze sousedního slovenského Záhoří, které má s moravským Podlužím tolik blízkých črt v lidové tradici. Nejzdařilejší programový blok připravil národopisný soubor z Ratíškovic, dramaturgicky promyslel a citlivě interpretoval vojenské motivy plné tragiky i naděje. Pásmo bylo rámováno písní "Bělehrad, Bělehrad" v podání ratíškovských muzikantů, která byla citlivě doplněna scénickým vyjádřením. Chodský soubor Hraničář z Mrákova je v posledních letech pravidelným hostem Tvrdonic. Přinesl žertovné a pijácké písně a výběr figurálních tanců za doprovodu dechové hudby Čerchovanky. Slovácký krúžek z Dolních Bojanovic uvedl písně o víně a vinohradech, vrtěnou a scénku z vinohradnického prostředí. Byla to vlastně jediná ukázka folklórního divadelního projevu na slavnostech. Se zájmem diváci čekali vystoupení Břeclavanu, který jako reprezentační soubor Podluží mohl předvést scénicky zpracovaný a stylizovaný folklór z domácího regionu. Žel, zklamaně jsme sledovali pásmo tanců

316

ze Slovácka rádoby atraktivních, bravurně zakončených, ale bez jakékoliv vnitřní logiky a uměleckého prožitku. Pásmo myjavských čardášů bylo příliš vzdáleno předloze, nevystihlo myjavský styl ani v tanečních složkách, ani v hudebním projevu. Odpolední program uzavřel soubor SSM z Mikulčic milostnými písněmi.
      Letošní národopisné slavnosti Podluží v Tvrdonicích pronásledoval déšť a staronové dramaturgické neujasněnosti. Souborům a skupinám je v podstatě ponechán na vlastní vůli výběr programových čísel. Někdy to vychází, jak letos souboru z Ratíškovic, většinou je však výběr nahodilý a bez vztahu k celkovým záměrům festivalových programů. Umělecké a organizační těžkosti naznačily i soutěže, které však mají v regionu plné opodstatnění a mohou ovlivnit vývoj živé folklórní tradice. Hlavní program slavností v nedělní odpoledne by mši položit důraz na lidové umění Podluží, tedy na umění domácího regionu, funkčně by v něm měl být zastoupen folklór hostujících souborů ze Slovácka i ze vzdálenějších českých a slovenských regionů. Bohatá tradice podlužáckého folklóru i dlouholetá tradice slavností v Tvrdonicích k hledání nových koncepčních a dramaturgických cest zavazuje. Josef Tomeš[/]

Slovácký rok v Kyjově [obsah]

Ve dnech 15.-17. srpna letošního roku přibylo k 11.000 obyvatel Kyjova dalších několik tisíc z blízkého i dalekého okolí, aby se po čtyřleté přestávce opět mohli zúčastnit velké slavnosti Kyjovska - Slováckého roku. Tato akce pořádaná v nepravidelných intervalech již od roku 1921 byla vždy velkou přehlídkou písní, tanců a zvyků Kyjovska. Letošním ročníkem pořadatelé přispěli k oslavě 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou.
      Programy letošního Slováckého roku zahájila v pátek odpoledne skupina mužů z Bukovan stavěním máje před novým Domem kultury ROH na kyjovském náměstí. Večer si mohli návštěvníci zatančit při dechové hudbě ze Sobůlek na taneční zábavě v kulturním domě nebo se jít podívat na hlavní pořad, který probíhal v přírodním hledišti v parku. Pořadatelé mu dali název "Klenotnice" a představili v něm sólisty a cimbálové muziky z Kyjovska. Jako první pozdravila návštěvníky svým zpěvem děvčata z Kyjova za doprovodu cimbálové muziky SZK ROH s primášem Jiřím Petrů. Po tomto čísle, v němž zazněl i sólový zpěv i zpěv muzikantů, přišla na řadu další skupinka děvčat z Kyjova, v jejichž padání si mohli diváci vyslechnout dobře sestavené i provedené pásmo trávnic. Sympatické bylo vystoupení Slováckého krúžku z Osvětiman, který pro své první vystoupe[/]ní vybral několik málo známých písní ze Sušilovy sbírky a využil pro ně i vlastního sběru. Miločanky v Kyjově ukázaly čepení nevěsty, když před tím uvedly své vystoupení baladou "Pásl Janko pár volů". Po vystoupení Ratíškovic, v němž za doprovodu Kovaříkovy cimbálové muziky zazpívala ratíškovická děvčata, přispěla do programu několika dalšími písněmi skupina ze Svatobořic - Mistřína. Stejně jako Slovácký krúžek z Osvětiman osvěžily i ženy z Archlebova své vystoupení málo známými a málo zpívanými písněmi ze Sušilovy sbírky. Dvakrát se představil sólovým zpěvem Jožka Novotný s muzikou Slováckého krúžku z Dubňan a tím zahájil pěvecké pásmo, které si pro Slovácký rok Dubňanští připravili. Po vystoupení skupiny z Věteřova a dívčího sboru z Vacenovic zaujal svým skromným a působivým projevem zpěvák Jara Kovařík z Kobylí, který uzavíral účinkování souboru z Čejkovic. Po baladě "Vandrovali hudci", již zazpívali muži z Kyjova, přišel jediný dynamičtější blok pořadu - vystoupení Slováckého krúžku z Kyjova. Společně s muzikou J. Petrů předvedi ukázky "skočné", jak se tančí v Boršově, Nětčicích a v Kyjově. Verbuňk zatančili tanečníci tří kyjovských generací. Po dvou baladách z Milotic zakončil celý pořad sbor mužů z Kyjova písní "Za horama dědina".
      Páteční večerní pořad se nakonec ukázal jako nejlepší z programů

317

Slováckého roku. v pořadu byl sice zařazen prakticky jenom taneční blok, to však neoslabilo jeho působivost a diváci jej se zaujetím sledovali až do konce, který se oproti plánu poněkud posunul. Potěšitelné bylo to, že účinkující se nebáli sáhnout k "zapomenutým" písním do sbírek a oživit tak nynější "repertoár" Kyjovska.
      Pozvánkou na sobotní program byly koncerty dechových hudeb z Kyjova a okolí, které v sobotu už od 7.00 hodin vyhrávaly pro návštěvníky na čtyřech místech Kyjova. Prvním sobotním pořadem byla přehlídka slováckých krojů. Na terase před kulturním domem předváděli od 10.00 hodin své svatební kroje občané z Vracova, Věteřova, Archlebova, Hovoran, Vacenovic, Milotic, Mistřína, Ježova, Hýsel a Kostelce. Zvlášť okázalý krásou a pestrostí byl závěrečný společný nástup všech krojovaných svatebních párů. Hudební podtext vytvořila přehlídce cimbálová muzika SZK ROH Kyjov s primášem J. Petrů.
      Přestávku mezi krojovou přehlídkou a krojovaným průvodem účinkujících vyplnily opět koncerty dechových hudeb. Ve 14.00 hodin odpoledne vyšlo z Nerudovy ulice čelo průvodu, ve kterém se postupně představily všechny účinkující soubory, skupiny a muziky. Průvod končil u přírodního hlediště v parku, kde jeho účastníky přivítala dechová hudba mladých SZK ROH Ligniťan Dubňany a diváci, kteří zde už[/] čekali na zahájení hlavního sobotního programu "Radost, láska a krása". Neodradil je ani déšť, který se snesl těsně před začátkem a částečně zasáhl i do programu. Otevřely jej svým bezprostředním a typicky dětským vystoupením děti z Luhačovic, které si svými hrami a předváděním řeči ptáků získaly všechny diváky. Po úvodnicích z Kostelce doprovodila cimbálová muzika Miroslava Rygara skupinu z Vracova při scénce vítání do života. s fašankovými tanci vystoupila skupina z Korytné. v rychlém a pěkném bloku zatančila při muzice souboru Vlčnovjan straňanské sedlácké a podšable. Po předvedení šlahačky skupinou z Archlebova, již doprovodila žarošická dechovka, přišlo na řadu mohutné vystoupení chlapců ze Svatobořic-Mistřína, kteří při muzice Jožky Marady zazpívali několik regrútských písní. Karel Hirsch s muzikou SZK ROH Kyjov doprovodil kyjovská děvčata při zpěvu milostných písní z Ježova. Po nich předvedla některé svatební zvyky a čepení nevěsty skupina z Kostelce, se kterou vystoupila žádovická dechovka Antonína Krista. Ukázkami vinobraní přispěli do programu Kyjovští, na jejichž vystoupení navázali hosté z Lanžhota hodovými zvyky. Verbuňk Lanžhoťanů zatančený při dechové hudbě Vítězslava Koska tvořil pak i závěr celého pořadu. Tento pořad však nebyl tím posledním, co bylo možno v sobotu v Kyjově vidět. Po něm až do ranních hodin pokra[/]čovala v šesti střediscích volná zábava, ke které návštěvníkům vyhrávaly dechové a cimbálové hudby z Kyjovska.
      Koncertem dechové hudby Mistříňanka na náměstí Klementa Gottwalda a fanfárami odtroubenými jejími trubači byla zahájena v neděli v 9.00 hodin ráno slavnostní Jízda králů, se kterou se přijeli do Kyjova pochlubit ze Skoronic. Po jejím skončení až do odpoledních hodin opět vyhrávaly v Kyjově dechovky.
      V 15.00 hodin byl uveden poslední pořad letošního Slováckého roku, který nesl název "Chléb života a země". Fašankovými zvyky jej zahájila skupina z Ratíškovic. Po ní příslušníci nejmladší ratíškovské generace předvedli některé dětské hry. Kosecké písně z Horňácka v podání hrubovrbeckých zpěváků uvedly tematicky zaměřené pásmo "Dožínky", se kterým se představil soubor Dolina z Uh. Hradiště - Starého Města. Vacenovice předvedly pracovní scénku "Domlácená". Trochu nevhodně v ní však postavili do kontrastu pracovní a sváteční kroje, které nijak logicky nezapadaly do rámce pracovní scénky, kterou na pódiu předváděli vacenovští mlatci, Po skupině ze Svatobořic, která ve svém čísle "Vinobraní" měla určité mezery, vystoupili s pěkným, ale poněkud zdlouhavým hodovým zaváděním účinkující z Archlebova. Hodový zvyk "mlácení káčera" byl poslední ukázkou z programů letošního kyjovského Slováckého roku.

318

      Pořadatelé se sice nevyhnuli tomu, aby se jim v programech některé výstupy alespoň částečně neopakovaly, to se však stává i na větších přehlídkách a festivalech. Za zmínku jistě stojí výzdoba města. Pořadatelé se neomezili jen na hesla, zdobené máje a různé poutače, ale dbali i na to, aby byly vyzdobeny výklady obchodů a okna domů hlavně na náměstí. I když se mezi slováckými výšivkami a keramikou tu a tam objevily i jejich falešné a někde až kýčovité obměny, jistě i tato složka Slováckého roku dotvořila dobré dojmy, které si návštěvníci odnášeli z jeho programů. Bohumil Mlýnek

VI. folkloristický festival v Plzni [obsah]

Ve dnech 4.-6. července 1975 proběhl v Plzni VI. folkloristický festival, který byl věnován 30. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou. Na jeho organizaci se podílely čtyři plzeňské kulturní a osvětové instituce: Krajské kulturní středisko, ZK ROH ŠKODA, Plzeňské výstavnictví a Městské kulturní středisko. Místem konání bylo výstaviště EX Plzeň. Programoví pracovníci festivalu pozvali na letošní plzeňský festival dětský soubor Okresního domu pionýrů a mládeže z Rokycan, který vystupoval v pátečním pořadu.[/] Sobotní a nedělní programy vyplnil soubor Hořeňák z Lázní Bělohrad, Soubor písní a tanců Škoda Plzeň, Žerotín ze Strážnice, Dombrovan z Orlové a Polana z Brna. z výčtu účinkujících je zřejmé, že šlo o soubory, s kterými se setkáváme na většině našich folkloristických festivalů a přehlídek.
      V sobotním pořadu vystupovaly jednotlivé soubory v hodinových blocích. Výběr předváděných čísel a sled programu nebyly určeny pořadateli festivalu, program sestavovali vedoucí souborů. z této skutečnosti vyplývala i určitá nevyváženost a nejednotnost programové koncepce. Návštěvníci, procházející areálem výstaviště, sledovali vystoupení souborů podle svého zájmu. Málokterý divák by totiž vydržel sledovat program celých pět hodin. Jistým nedostatkem bylo umístění pódia, které bylo sice dostatečně prostorné, ale postrádalo užší kontakt s hledištěm, takže některá čísla intimnějšího charakteru (například písně nebo instrumentální sóla) zde zanikala.
      Hodnotíme-li zúčastněné soubory a jejich repertoár, můžeme konstatovat, že ve většině případů nešlo o autentický folklór, spíše o jeho souborové stylizované formy, které ostatně převládají u většiny našich národopisných souborů. v podání souboru Hořeňák z Lázní Bělohrad zhlédli návštěvníci východočeské písně a figurální tance, západočeskou oblast se zajímavým chodským folklórem zastupoval Soubor písní a[/] tanců Škoda z Plzně. Žerotín, který je organizován SSM při JZD Strážnice, měl ve svém repertoáru točivé, figurální a skočné tance, písně a hry z jihovýchodní Moravy. Po mnoha stránkách pozoruhodné bylo vystoupení Dombrovanu, souboru Domu kultury z Orlové, který z našich přehlídek známe jako představitele hornického folklóru Ostravska. Soubor Polana, složený převážně ze studentů brněnských vysokých škol, se zaměřuje na prezentaci středoslovEnského tanečního folklóru, který má v podání souboru stylizovanou podobu.
      Nedělní pořad byl koncipován jako festivalová přehlídka všech zúčastněných souborů, které se představily v půlhodinových pásmech.
      Šest ročníků festivalu snad ještě není vhodnou příležitostí pro obsáhlé hodnocení jeho dosavadního vývoje. Pro koncepci plzeňského festivalu v příštích letech by bylo možno uvažovat o sestavení tematicky zaměřených pořadů, v letošní podobě vyzněl festival pouze jako přehlídka pozvaných souborů. Mám zato, že i přes drobné nedostatky, které bývají průvodním jevem většiny festivalů a přehlídek, splnil festival své poslání a záměr pořadatelů. Jiří Pajer[/]

10. Medunarodna smotra folklora [obsah]

Ve dnech 20.-27. července 1975 proběhl v jugoslávském Záhřebu de

319

sátý mezinárodní folkloristický festival Medunarodna smotra folklora, jeden z největších festivalů v Evropě. Kromě četných domácích souborů a skupin ze všech národopisných oblasti Jugoslávie, jichž zde bylo přes šedesát, účinkovaly zde národopisné soubory z Belgie, Bulharska, Československa, Francie, Itálie, Japonska, Maďarska, Německé spolkové republiky, Polska, Rumunska, Řecka a Švédska. Naši republiku reprezentoval soubor Žerotín ze Strážnice a skupina ze Šumiace (střední Slovensko).
      První festivalový den byl věnován průvodu účinkujících městem, který se setkal s živým zájmem početného obecenstva. Pro zahraniční diváky byly poutavé zejména kroje domácích souborů, na jejichž jednotlivé typy a varianty je Jugoslávie skutečně bohatá. Průvod byl zakončen společnou manifestací na náměstí Republiky.
      Vystoupení domácích a zahraničních souborů a skupin probíhala během týdne na několika pódiích a jevištich v areálu města. Největší jeviště bylo umístěno na náměstí Republiky, kde se soustřeďovalo také největší množství diváků, zvláště při večerních pořadech. Na Jezuitském náměstí, Starém hradě a v městském parku stála menší pódia s menší návštěvností programů. v tzv. Novém Záhřebu (nová moderní čtvrť města) se účinkovalo v přírodním hledišti. Koncepce a organizace progra[/]mů v jednotlivých střediscích byla obdobná. Soubory a skupiny předváděly 15-20 minutový pořad, který měl být podle instrukcí programové rady festivalu zaměřen na typický regionální projev. Folklór v podání některých zahraničních souborů měl vesměs stylizovanou podobu, ale zato některé domácí skupiny prezentovaly zvyky, písně a tance svých oblastí v původních autentických formách.
      K zábavním pořadům mimo areál města patřilo i středisko v nedalekém Markuševci, které mělo charakter zábavní lidové poutě. Soubory většinou zahraniční - zde účinkovaly v hodinových samostatných pořadech. Kromě toho se jezdilo i do okolních vesnic a průmyslových závodů. v závěru festivalu uspořádala programová rada přehlídku zahraničních souborů v nové koncertní hale Vatroslava Lisinského.
      Ve srovnání s předními československými festivaly (Strážnice, Východná) vynikne poněkud odlišná koncepce záhřebského festivalu, který představuje folklór jednotlivých národů ve formě přehlídky, zatímco naše festivaly se zaměřují spíše na tematicky pojaté pořady s režijním zpracováním. Celkové ovzduší festivalu bylo příjemné a srdečné. Velmi dobře si vedly také oba československé soubory, které důstojně reprezentovaly náš folklór v zahraničí. Jiří Pajer[/]

Národopisné festivaly v Bulharsku [obsah]

V první polovině roku 1975 jsem navštívila v Bulharsku tři folkloristické festivaly. Dne 16. 2. jsem ve vsi Turija, okres Karlovo sledovala festival "Kukeri", který je obdobou našeho masopustního průvodu masek. Je to zvyk, který původně provázel ve východní části Bulharska oslavy slunovratu. Masky jsou podle oblastí velice různorodé, ale všude převládají masky s vysokými barevnými a všelijak ověnčenými čepicemi, oblečené do kožišin, kolem pasu s navěšenými obrovskými kravskými zvonci, které při tanci a poskakování maškar působí ohlušující hřmot. Najdou se ale i masky podobné našim maškarám masopustním: ženich s nevěstou (oba jsou muži), fotograf, čistič bot, cikánka, medvědář s medvědem, bába s dědkem na zádech, husar, kobyla (se dvěma muži uvnitř), vysloužilý voják, který se ale spíše podobá jihočeskému "židovi", hlavně pošitím šatů barevnými třásněmi a klůcky.
      Program probíhal na návsi, kam nastupovaly jednotlivé soubory a předváděly své masky a tance. Poněvadž ale zvyk Kukeri už vlastně po vsích nežije, bylo znát, že jde' o inscenovaný průvod a ne o přirozený projev. Naše masopustní průvody v jižních Čechách, na Českomoravské vysočině i na Slovácku v mnohých obcích ožívají a jsou ve srovnání s bulharskými masopustní

320

mi průvody originální, spontánní a stejně pestré.
      Druhý festival "Kitna Trakija peje i tancuva" (Ozdobená Thrákie zpívá a tančí) se konal 9. května v městě Chaskově v rámci konference o uchování a oživení folklóru. Program probíhal souběžně na čtyřech scénách v parku za městem, čímž bylo poněkud ztíženo sledování celého festivalu - na jedné scéně se předváděly lidové zvyky, na ostatních lidové písně a tance. Snad nejzajímavější z programu byly lidové zvyky. Folkloristické skupiny z Rodop a Chaskovska předváděly na pódiu zvyky tak, jak se opravdu ještě udržely v jednotlivých vesnicích. Choreografie a umělé zásahy byly minimální, proto výjevy, nepůsobily inscenovaně. k tomu přispěl jistě i realismus rekvizit - např. při stloukáni másla bylo v máselnici opravdu mléko, při hostině se opravdu jedlo ap. Kromě toho jsou členové souborů většinou prostí vesničané, kteří nehráli divadlo, ale role prožívali opravdově, a tak se nelze divit, že například žena, představující matku nevěsty se při "svatbě" skutečně rozplakala.
      V některých scénách byly určité nedostatky v choreografii, v prostorovém i pohybovém řešení, možná i v přílišné délce jednotlivých scén a častém opakování téhož tématu (svatba, zásnuby). Celý program sledovala komise složená převážně z pracovníků Etnografického institutu Bulharské akademie věd v So[/]fii, která po programu kritizovala a radila vedoucím souborů.
      Třetí festival se konal 1. 6. v Saparevě Bani v okresu Kjustendil; byl podstatně menší, ale obsahově se velice podobal festivalu chaskovskému. Program byl zajímavější, a to proto, že se předváděl jen na jedné scéně. Mezi jednotlivými zvyky byla zařazena vystoupení hudebníků a zpěváků, dokonce i lidové vypravěčky pohádek, takže vzniklo poutavé pásmo. Návštěvníci obou posledních festivalů měli možnost vidět obyčeje při svatbě, narození dítěte, zvyky velikonoční, vánoční, o svátku sv. Jiří, který je patronem ovčáků, o přástkách apod.[/] K velmi půvabným zvykovým projevům patří dětské hry, které se podobají hrám našich dětí jako jsou drápky, honěná, rozpočitadla, "na Heličku", "jedou páni", obdoba hry "chodí pešek okolo", nebo hrám ruských gorodek.
      Tradiční svatba, která se na scéně objevovala nejčastěji, má mnoho částí, neboť trvá celý týden před vlastním obřadem. Některé výroční bulharské zvyky, předvedené na festivalech Chaskově a Saparevě Bani, se od našich poněkud liší; jejich odlišné formy podmínil hlavně dosud převažující zemědělský způsob života, tradice rodu a vliv pravoslavné církve. Míchala Rocmanová[/]

VÝSTAVY

Středověké a novověké kachle na území Československa [obsah]

Výstavu středověkých a novověkých kachlů na území Československa připravilo muzeum v Rostokách pro r. 1973 a 1974. Tématem výstava nová, druhá vůbec svého druhu u nás (první výstavu kachlů - ovšem pouze středověkých uspořádalo r. 1968 Královéhradecké muzeum v Kuksu), se snažila sezná[/]mit i neodborníka s celou společenskou a výrobní probłematikou na odborné úrovni. Předpoklady k tomu poskytla spolupráce autorů libreta, dvou historických archeologů a národopisce (L. Skružný, Z. Smetánka a V. Scheufler).
      Výstava uváděla výrobu kachlů do širokých souvislostí s výrobou keramiky vůbec - vždyť kamnářství bývalo součásti hrnčířského řemesla v souvislost s prostředím, vývojem,

321

dobovými proudy a vlivy. Bylo použito autentického materiálu i kopií (svezeno přes 700 dokladů z 57 muzeí, vystaveno na 540 exponátů), materiálu celistvého a ve zlomcích. Doplnily jej fotografické dokumenty, nárysy, kresby a plány provozních zařízení a konečně průvodní vysvětlující texty se zaměřením na vývoj výrobních prostředků a historických i ekonomických vztahů. Po stránce instalační nejednotný dokumentační materiál se podařilo spojit harmonicky a moderně v celek, poskytující živý a přehledný výraz pro vědecký záměr i popularizační zřetel.
      Umístěna ve dvou velkých místnostech, restaurovaných z bývalé sladovny, uvedla výstava ve vstupním sále do celkové problematiky se zaměřením spíše na starší středověké doklady a výrobní nástroje vesměs novověké, ve druhém sále bylo vlastní jádro výstavy, věnované dokladům a vývoji kachlů a kamen.
      Návštěvník se seznámil s právním a společenským postavením hrnčířů a sociálním rozvrstvením uvnitř cechů, postavením kamnářů, tovaryšů i vandrovních, jejich mzdami, cenami kamen, jakož i s předpisy a ustanoveními vzhledem ke specifice práce (práce s ohněm). z písemných dokumentů o cechovní činnosti byly vystaveny patenty, pečeti, statuty, artikule, ukázka výučního listu; z ostatních dokladů cechovní džbány i džbány s emblémy, pokladnice, prapory, ferule; hrnčířských emblémů bylo použito i v ornamentu[/] na městském nábytku, na vazbách knih, znak hrnčířského cechu je na klenbě kostela v Kutné Hoře, patro[/]ni cechu, Adam a Eva, Florián, na džbánech a kachlích. v přehledu byla podána data a místa založení hrn

Pohled na 2. oddíl výstavy Středověké a novověké kachle na území Československa". Roztoky u Prahy. Foto S. Boloňský.

322

čířských cechů, zevrubně vyložen vývoj kruhu a pecí, doplněný schematickými nákresy, osvětleny podmínky vzniku kamen a jejich vývoj. Mezi vystavenými ukázkami pracovních nástrojů připomeňme kamennou stoupu na drcení hlíny a klejtu, kamenný žernov, dřevěné palice na roztloukání hlíny, čepele, formy na kachle, rychlotočivý kruh, odlitek desky ručního kruhu.
      Vystavené středověké kachle ze 14. a 15. století jevily nápadnou typovou a tvarovou rozmanitost. Většinou režné, někdy prolamované, tematicky bohaté od námětů religiozních k námětům ze života, včetně vyobrazení samotné hrnčířské práce (kupř. znázornění příčkového kruhu). Tato typová rozrůzněnost gotických kachlů je příznačná - v pozdějším vývoji se od ní zvolna upouští. Gotická kamna rytířská, komorová, byla znázorněna v rekonstrukci; tvarové modifikace kamen novověkých až ke kamnům 20. století dokumentovaly rozměrné fotografie.
      Přehled novověkých kachlů hrnčinových, fajánsových a šamotovaných podala výstava v bohatosti dokladového materiálu a různorodé provenienci, sledovala doklady až k moderním kachlům rukodělným a továrním i kachlům z keramické školy v Bechyni. Upozornila rovněž na možnosti využití kachlů v našem věku. U novověkých kachlů pozorujeme také tematickou rozmanitost, časté jsou náměty figurální, skupinové scény, u renesančních fajánso[/]vých kachlů se dospívá až k individualistickému pojetí v portrétu. Kachle bývají profilované, nejsou již režné, ale zdobené barevnými glazurami. Jak výzdobní detaily kachlů, barevnost, tak celková architektura kamen jsou poplatny slohovým tendencím své doby. Novověké kachle oproti středověkým se výtvarně a především typologicky podstatně zjednodušují (na kachle základní, rohové a korunní), vývoj od 19. století spěje k normalizaci. U nejmladších kachlů z 19. a 20. století pozoroval pak divák závažný znak: je to nedostatek invence, stále vzrůstající poplatnost vlně historismu, projevující se konkrétně až přímým kopírováním starších novověkých kachlů. v kopiích se však vytrácí perfektnost provedení a barevný cit vlastní originálu.
      Výstava nás provázela na vysoké profesionální úrovni úsekem lidské práce a kulturních dějin od středověku po současnost. Jaroslava Scheuflerová

"Krása proutí" v Soběslavi [obsah]

Okresní muzeum Táborska v Soběslavi a Jipro, družstvo umělecké výroby v Lomnici nad Lužnicí, uspořádaly ve výstavních prostorách muzea výstavu "Krása proutí". Výstava, otevřená po dobu turistické sezóny - v červenci a srpnu 1975 - při[/]tahovala neočekávaně velký počet návštěvníků. Jejich pozornost platila nejen zajímavě pojaté stálé muzejní expozici blatského národopisu, ukazující zaniklý způsob života zemědělského obyvatelstva této malebné a přitom výrazně etnografické oblasti, ale patřila především výstavě Jipra, spojené s prodejem některých vystavovaných výrobků.
      O dobré práci Jipra jsme už informovali. Loňské výstavy v Třeboni se Jipro zúčastnilo pouze jako jeden z družstevních vystavovatelů, zatímco nyní v Soběslavi se představilo svou tvorbou samostatně. Vzniklo roku 1946. v jeho tehdejším programu byla především košíkářská výroba, rozšířená o výrobky ze slámy, borových loubků a orobince, k níž v roce 1953 přibylo ještě provaznictví. Když bylo roku 1960 Jipro sloučeno s družstvem provazníků v Deštné u Soběslavi, dosáhla provaznická výroba dokonce jedné třetiny výrobní kapacity. Roku 1965 podnik přijímá nový název "Jipro, družstvo lidové umělecké výroby", která se také stává náplní jeho snah, neboť družstvo pečuje o všestrannou kvalitu a výtvarnou úroveň svých výrobků, jejichž základním materiálem je loupané vrbové proutí, žitná sláma, borové loubky, rákos a orobinec. Tehdy si Jipro vytyčilo úkol zachovat a rozšiřovat tradiční řemeslnou výrobu lidovou uměleckého charakteru z klasických materiálů, získávaných z místních zdrojů, ale také z ostatních materiálů tuzem

323

ských i zahraničních. Zhotovuje náročné košikářské výrobky, bytové doplňky i užitkové předměty funkčně přizpůsobené potřebám moderního bydlení a módy, avšak technicky vycházející z tradičních prvků lidové umělecké výroby.
      Ve výstavním sále a v předsálí I. patra starobylého Smrčkova domu byl vystaven přehled současné výroby Jipra: doplňkový a předsíňový nábytek - nízké židličky a stolky různých tvarů, na nichž se uplatňuje proutí často kombinované s dřevem, bytové doplňky, jako poličky, prádlové koše s funkcí koupelnové či předsíňové lavičky, skříň na peřiny, schrány na noviny v podobě stojanů i závěsných košíků, stínidla na osvětlovací tělesa, košíky na dřevo ke krbu, košíčky na ovoce ap. Družstvo však vyrábí i dětské hračky kolíbky, postýlky a košíčky - a také užitkové nářadí, jako klepáče na koberce rozličných tvarů. Velký výběr se nabízí v nákupních i ozdobných taškách a rohožích z proutí, orobince a rákosu.
      Ze všeho nejpěknější však jsou tradiční blatské výrobky - košíky a slaměnky. Na nich je vidět dlouholetá zkušenost výrobců, projevující se v dobře upraveném klasickém materiálu, výtečně zvládnuté technice i v krásných tvarech, často ještě zdůrazněných ozdobným proplétáním. Kromě košů a slaměnek, které už leta kupujeme, se letos Jipro pochlubilo zcela novými, neobyčejně krásnými výrobky, jež na výstavě[/] také zdůraznilo umístěním na centrálně položeném, širokém stole. Byly to nákupní kaše, velmi těsně navazující na starobylé tvary, jako tzv. "bramboráčky" z přírodních i světle a tmavohnědě zbarvených širokých loubků, a pak různé podnosy a opálky z téhož materiálu v novém vybarvení. Upoutaly také precizně provedené výrobky ze slámy, např. podnos s příkrovem na bochník chleba, zásobní koš s víkem i různé druhy prostých i ozdobných slaměnek. Výstavu doplnily fotografie a popis postupu výroby i základní údaje o činnosti družstva, jež má dnes 240 členů.
      Zájem návštěvníků o koupi vystavených výrobků překonal očekávání. Přejeme si spolu s nimi, abychom si brzo mohli všechny tyto pěkné předměty koupit. Jipru pak vyslovujeme uznání s přáním hodně dalších úspěchů v jeho třicetileté snaze přinést na trh užitečnou a krásnou věc. Soběslavskému muzeu patří dík za iniciativu, s níž každoročně vyhledává nová, aktuální výstavní témata. Alena Plessingerová

Lidové umění na Písecku [obsah]

Oblastní muzeum v Písku, červenec až září 1975.
      Podle libreta i scenáře a s texty ředitele ústavu Jaroslava Šindeláře a ve výtvarném a instalačním pojetí[/] odborných pracovníků M. Růžičky a Z. Jíši uspořádalo Oblastní muzeum v Písku během letní sezóny 1975 zajímavou a přitažlivou výstavu lidového umění na Písecku. Výstava sledovala dva cíle: za prvé chtěla veřejnosti zpřístupnit alespoň část národopisných sbírek píseckého, protivínského a milevského muzea, jinak uložených v depositářích, a za druhé měla vzbudit zájem o zachování hmotných i duchovních hodnot lidového umění, zejména pak lidové architektury, která přes řadu opatření z našeho venkova rychle mizí. Podle slov J. Šindeláře bylo dalším úkolem výstavy oživit využívání pokladů lidové tvorby, především hudební a taneční, v podmínkách současné lidové umělecké tvořivosti a využít estetických hodnot lidového umění při tvorbě životního prostředí. v neposlední řadě si výstava přála dát návštěvníkům příjemný umělecký zážitek. Všechny tyto cíle se pracovníkům muzea podařilo splnit. Zájem návštěvníků o lidové stavby v písecké části Prácheňska jistě povzbudily fotozvětšeniny i sada barevných diapositivů (jejich autorkou je Alena Havránková). Působivou zvukovou kulisu tvořily přehrávky lidových písni z Písecka z magnetofonového pásku.
      Na výstavě jsme mohli obdivovat mnoho odvětví lidového umění. Dobře byI zastoupen malovaný i nepolychromovaný nábytek, figurální dřevořezby a podmalby na skle sakrálního charakteru, ze dřeva řezané

324

formy na perník, na modrotisk i štoček k tisku na papíře, zpodobující sv. Martina - snad nejstarší exponát na výstavě (mylně určený jako forma na modrotisk z 19. století), dále pěkně zdobené roubíky k vázání snopů obilí. Samostatnou skupinu tvořily hrnčířské výrobky (z nichž dvouucháč z šedé polévané a modře dekorované tvrdé bělniny je však bezpochyby westerwaldské výroby). Předměty doplňovalo několik zajímavých maleb, např. na plátně provedená kojící Madona a na dřevě malovaný vývěsní štít píseckého hostince u tří ostrostřelců, z maleb dokumentárního charakteru olej Karla Tůmy, představující "písecký" kroj a dosud nedoceněné akvarely Václava Šebela, prozíravě s bezpečnou věrnosti zachycující lidové stavby a lidový nábytek v době, kdy jej tento středoškolský profesor kreslení v Písku (1835-1899) ještě nacházel ve venkovských staveních. Kroj, volně v prostoru nainstalovaný, byl z větší části rekonstrukcí a některé součástky lidového oděvu samostatně vystavené sotva budou písecké provenience (uzlíčkový modro-bílošedý čepec s nepůvodní krajkou, blatská zástěra, třeboňská plena).
      Druhá, menší místnost byla věnována hudbě, písni a divadlu. z trojrozměrných exponátů v ní upoutaly lidové loutky z rodiny Dubských, dudy a kroj dudáka (s rekonstruovanou košilí a vestou). Je chvályhodná, že kromě lidové písně věnovala výstava pozornost i písni zlidovělé,[/] kramářské a dělnické a také popěvkům se sociální tematikou. z lidových zvyků byl nejvýrazněji dokumentován masopust, který je dosud v kraji masovou zábavou. Velikonoční obyčeje dokládaly starobylé, jemně stínované a velmi krásně škrabané kraslice.
      Podle slov J. Šindeláře si výstava nečinila nároky, aby předvedla vyčerpávajícím způsobem lidovou uměleckou tvorbu na Písecku, nebo aby ji odborně třídila a hodnotila. Na to zřejmě síly muzea, kde není etnograf, skutečně nestačí, takže hlavní texty postrádaly odbornost a popisy předmětů byly příliš zjednodušené, někdy nesprávné. Škoda, že si ústav nevyžádal pomoc odborníka, aby se těmto chybám vyhnul.
      Přes tyto výhrady byla výstava lidového umění na Písecku záslužným činem a muzeu je třeba vyslovit obdiv pro její iniciativní, pěkné uspořádání. O zájmu veřejnosti o výstavu i o lidové umění svědčí veliký počet návštěvníků, kterým se výstava velmi líbila. Alena Plessingerová

Masky, démoni a šaškové na šumavském Podlesí [obsah]

Městské muzeum ve Volyni uspořádalo v červenci a září 1975 podivuhodnou výstavu fotografií Ludvíka Barana "Masky, démoni a šaškové na šumavském Podlesí" doplněnou[/] původními lidovými maskami. Soubor černobílých a barevných fotografií pochází z let 1971-1975 a zachycuje jeden z nejživějších jihočeských výročních zvyků - masopustní průvody a masky. Stručnou charakteristiku regionu a masopustních masek přináší text Jitky Staňkové v katalogu, který obsahuje i výběr fotografií, seznam vystavených fotografií a originálů masek.
      Docent Ludvík Baran se fotografickému záznamu masopustních tradic věnuje cílevědomě již několik let. Jeho fotografie jsou cenným fotografickým dokumentem, mají vysokou výtvarnou úroveň, takže tvoří zároveň svébytné umělecké dílo. Jejich mimořádnou působivost v muzejní expedici si autor ověřil už na dřívějších akcích; některé ťotografie předvedl v Českých Budějovicích a v Písku v roce 1973 na výstavě "Jihočeská maškara", v Praze roku 1974 obohatil výstavu jihočeských masek rozsáhlým souborem barevných diapozitivů.
      Masky šumavského Podlesí - jak je nazýván region mezi Volyní, Vlachovým Březím, Vimperkem a Kašperskými horami - jsou neobyčejně bohaté a vzhledem k jiným českým, moravským i slovenským- regionům obsahují řadu zvláštností. Výrazné jsou především masky s démonickými rysy, v nichž vidí Jitka Staňková reminiscence na loveckou kulturu šumavského podhůří.
      Pestré průvody masek se do současnosti konají na šumavském Pod

325

Maska ze šumavského Podlesí. Foto L. Baran, 1972.

lesí především v poslední dny masopustu. Udržují se však i předvánoční a vánoční maškarády (např. průvody Mikulášů, čertů, Lucek, tří králů), letní májové obyčeje, stínání krále apod. Masky v těchto výročních obyčejích mají společenskou, obřadní funkci, s četnými komediálními a žertovnými prvky, takže v nich najdeme hodně črt lidové divadelnosti.
      Masky démonického charakteru jsou vytvářeny kožešinovými nebo textilními kuklami, v nichž se mísí antropomorfní a zoomorfní rysy, (lidské tváře se zvířecíma ušima, rohy či ptačími křídly). Formu dpmonických masek mají i postavy smrti, čertů a čarodějnic. Maska "slaměný dědek" vytvořená z hrachoviny představovala čerta nebo medvěda, který měl obřadní plodnostní funkci. Rozšířené byly zvířecí masky s dřevěnými hlavami, především masky koz, kobyl, vlků, opic, čápů a kohoutů.
      Klaunovské a šprýmařské motivy se pojí i k antropomorfním maskám, k nimž patří šašci, postavy znázorňující nejrůznější povolání (např. fotograf, lékař, kočí, švec, kat), postavy starých žen a mužů, postavy nevěsty a ženicha, a rovněž ústřední masopustní maska - Bakus. Nechybí[//] masky židů, cikánů a tlustých lidí. Všechny tyto masky jsou zachyceny v akci, v činnostech adekvátních zpodobňovaným postavám. A právě tento moment podtrhuje velký smysl zdejšího lidu pro humor, parodii a satiru.
      Ludvík Baran pojal vystavené komplety fotografovaných masek jako výřezy z karnevalových průvodů. Toto pojetí ujednotilo formální línii výstavy a podtrhlo vnitřní sepjetí celého tématu. Zásluhou ředitele[/] Městského muzea ve Volyni Josefa Režného se staly součástí výstavy fotografií Ludvíka Barana i originály masek, které se dodnes uplatňují v masopustních průvodech; škoda, že zatím mohly být muzeu z okolních vesnic jenom zapůjčeny - jsou totiž stále součástí živé tradice. Jistě by však obohatily muzejní sbírky o atraktivní materiál, jehož je v depozitářích i expozicích našich muzeí poskrovnu. Josef Tomeš[/]

MUZEA

Experiment s lidovou stravou v muzeu [obsah]

Mezi některými etnografy se vedou polemiky o tom, zda je možné rekonstruovat historické životní prostředí při uplatnění vědeckých nároků. Tyto polemiky vlastně začínaly nejprve s pracovníky památkové péče, kdy šlo jen o přenášení staveb a tehdy jsme cítili, že je to trochu málo, že přenášeným stavbám chybí mnoho k tomu, aby se staly sbírkovým předmětem speciální muzejní expozice "v přírodě". Postupně[/] se měnily názory na takovéto sbírky nemovitostí a stále přibývá nových a nových souborů jevů, o jejichž poznání se zajímáme a jimiž sbírku staveb obohacujeme.
      Všechny tyto jevy jsou součástí tradičního životního prostředí a měly by ho reprezentovat. Expozice interiérů, nebo tzv. oživení muzea v přírodě bývá nejdiskutovanějším problémem, protože se někdy prezentují i takové jevy, které nejsou dostatečně vědecky podloženy pramenným materiálem. Je běžné, že muzejník zachytí u informátora v te[/]rénu písemně i fonicky a fotograficky technologii výroby předmětu a v expozici pak použije kromě exponátu maximálně několik fotografií. Méně běžným způsobem je pozvání výrobce do muzea v přírodě, do tradičního prostředí v jakém pracovával dříve, když měl způsob dokumentované výrobky ještě svoji společenskou funkci. Nejde zde jen o předvedení výroby jako atrakci pro návštěvníky, nebo jen o vyvolání příležitostí za účelem kvalitnějšího dokumentování. Jde o příležitost k této činnosti vůbec, příležitost k jejímu opakování, jde o muzejní tezauraci znalostí a zkušeností. v naší muzejní praxi není obvyklá metoda experimentální rekonstrukce, snad z obav před nevěrohodností historicky příliš vzdálených jevů, o kterých máme málo informací. Avšak etnografie má možnost dnes ještě rekonstruovat činnost lidí žijících, z období začátku 20. století. k takovému pokusu se uchýlilo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a pod názvem "Soutěž přípravy tradičních pokrmů" 7. a 8. června 1975 si ověřilo účinnost této metody. Na základě terénního průzkumu M. Habustové, která celou akci připravila a s pomocí okresních výborů Českého svazu žen ve Vsetíně, Novém Jičíně a FrýdkuMístku bylo vybraných 20 účastnic s rozsáhlou škálou volných jídel (jako povinná byla příprava kaše z pohanky). Akce byla uspořádána na počest Mezinárodního roku ženy,

327

30. výročí osvobození a 50. jubilea Valašského muzea.
      Porota soutěže byla složena především ze členů subkomise pro lidovou stravu MKKK pod vedením dr. Michala Markuše, CSc., se členy dr. Jarmilou Šťastnou, CSc., dr. Miroslavou Ludvíkovou, dr. Vierou Abelovou, dále byla v porotě dr. Eva Urbachová z Vlastivědného ústavu ve Vsetíně, zástupci Valašského muzea - dr. Jaroslav Štika, CSc. a prom. hist. Emílie Haroková. Do Valašského muzea však přijelo 28 žen, připravily na 4 topeništích a ve dvou pecích přes 80 pokrmů a pro členy poroty byly celé dva dny téměř závodem v získávání informací a dokumentování technologie přípravy jídel. Bylo odhaleno mnoho tajů technologických, které nelze popsat nebo vyzvědět pouhým vyptáváním i velké bohatství. terminologické (chlupáčky-striky-halušky, různé krupice s varmužkú, kalamajkú, laty, osúchy a podlesníky připravované v peci, suchary-ovocná polévka s fazolí atd. atd.) . Soutěžící ženy měly k dispozici jen tradiční nádobí (litinu a kameninu) a ze surovin především přímé zemědělské produkty. Některé přinesly i doma pečený chleba ze žrnované mouky. Kromě bohatých dokumentačních materiálů jsme získali cenné zkušenosti a první orientaci v koncepci experimentální činnosti. z hlediska muzejního má te[/]zaurace znalosti a zkušeností příslušné lidské činnosti nepoměrně větší informační kapacitu než sbírka předmětů, jimiž se tato činnost vykonává. I zde je možné pořídit vý[/]běr reprezentačních činností a jedině muzejní expedice "v přírodě" dává možnosti k jejich uplatnění. Jiří Langer

Ženy z Bernatic při vaření ve Valašském muzeu v přírodě. Rožnov pod Radhoštěm. Foto J. Langer, 1975.

328

OBSAH
Studie
Antonín Satke: Lidoví vyprávěči komikové z dělnického prostředí . . . 253
Milada Šulcová: Pečení chleba na Poděbradsku . . . 261
Pavel Marek: Národopisná činnost Josefa Vaci . . . 269

Diskuse
Jiří Langer: k problémům vztahů lidové výroby k tradičnímu zemědělskému prostředí . . . 279

Zprávy

Jubilea
Štěpán Sukop šedesátiletý (Václav Frolec) . . . 285
PhDr. Zdeněk Mišurec padesátiletý (Jaroslav Orel) . . . 286
Pozdrav Oldřichu Sirovátkovi (Václav Frolec) . . . 287

Knihy
Dobrudža. Etnografski, folklorni i ezikovi proučvanija (Václav Frolec) . . . 289
Maja Bošković-Stulli, Usmena književnost kaoumjetnost riječi (Václav Frolec) . . . 291
Ivan Dorovský, České země a Balkán. Kapitoly z dějin česko-makedonských a makedonskočeských styků (Václav Frolec) . . . 292
Kniga i čtenije z žizni nebolšich gorodov (Tomáš Sirovátka) . . . 293
Štefan Mruškovič; Obilné zásobnice (Karol Strelec) . . . 294

Sborníky a časopisy
Polevyje issledovanija Instituta etnografii 1974 (Václav Frolec) . . . 296
Časopis nového folkloristického ústavu "Bălgarski folklor" (Václav Frolec) . . . 298

Nové projekty
Lidová kultura v současném kulturním životě (Václav Frolec) . . . 298
Životní styl a kulturní proměny v jihomoravském Pohraničí (Václav Frolec) . . . 300

Festivaly
Na okraj jubilejní Strážnice (Oldřich Sirovátka) . . . 301
Východná 1975 (Anna Rýznarová) . . . 305
10. folklórne slávnosti pod Polanou - Detva 75 (Josef Tomeš) . . . 308
4. mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích (Josef Tomeš) . . . 310
Národopisné slavností "Dolní Lomná 1975" (Josef Tomeš) . . . 313
Podluží v písni a tanci - Tvrdonice 1975 (Josef Tomeš) . . . 315
Slovácký rok v Kyjově (Bohumil Mlýnek) . . . 317
VI. folkloristický festival v Plzni (Jiří Pajer) . . . 319
10. Medunarodna smotra folklora (Jiří Pajer) . . . 319
Národopisné festivaly v Bulharsku (Michala Rocmanová) . . . 320

Výstavy
Středověké a novověké kachle na území Československa (Jaroslava Scheuflerová) . . . 321
"Krása proutí" v Soběslavi (Alena Plessingerová) . . . 323
Lidové umění na Písecku (Alena Plessingerová) . . . 324
Masky, démoni a šaškové na šumavském Podlesí (Josef Tomeš) . . . 325

Muzea
Experiment s lidovou stravou v muzeu (Jiří Langer) . . . 327

330

Hlava masky koně ze šumavského Podlesí. Foto L. Baran 1972.

335